Nastavení písma stránky

Zadejte font:
Zadejte název fontu obsaženého ve vašem zařízení, který chcete použít.

Zadejte velikost:
Zadejte velikost písma. Jednotky jsou stanoveny na "pixely", zadejte proto pouze celé číslo.

Zadejte řádkování:
Zadejte násobek (ku velikosti písma) řádkování chcete použít. Oddělujte desetinnou čárkou.

Kapitola 82.


Armáda zkázy se blíží

Nastal nový den, nové ráno a jak Harry již dávno probuzený z bezesné noci moc dobře věděl, i nové potíže. Když si po probuzení uvědomil, co se minulou noc stalo, připadalo mu to jako pouhý sen, který se mu zdál jako všechny ty přihlouplé sny tam pod přístěnkem pod schody v domě číslo čtyři. Bohužel nesnil, byl opravdu Harry Potter, čaroděj, chodící do Bradavic, chlapec s milióny problémy a jen málo řešeními.
   Teď stál ve Společenské místnosti zády ke všem, hledíc ven z okna na až podivně čirou mlhu, skrz kterou se dalo dohlédnout až na zapovězený les v dálce. Hned když přišel do společenské místnosti, tak mu začalo gratulovat několik studentů, většinou to byli ti z mladších ročníků, ti starší nad ním prostě jen ofrněli nos a zapomínali na jeho hrdinské činy při záchranně Bradavického expresu a jim podobné skutky. Rozhodně by si Harry zasloužil větší uznání, alespoň v duchu si to myslel, či snad ne?
   Ve společenské místnosti byl po včerejším večeru pořádný nepořádek, jak vidno studenti a studentky oslavovali vítězství Nebelvíru ve famfrpálovém poháru, bohužel hlavní oslavenci se nedostavili, měli jiné záležitosti. Harry sem tam ze země sebral šumivou bzučivku nebo čokoládová tornáda které tady studenti zapomněli a zamyšleně je pochrupoval. Rozhodně na včerejší večer a noc nezapomněl i když se o to snažil nespočetněkrát. Jeho nejhorší myšlenkou byla blížící se Armáda Zkázy.
   Teď právě v tuhle dobu se blíží obrovská vlna nemrtvých a jiných monster přímo na Bradavice, ti rychlejší zcela jistě už dorazili do Zmijozelova spolku a za několik desítek hodin nebudou Bradavice už tak bezpečné místo jako je to o nich známo. To Harryho trápilo nejvíc, budou se studenti moci evakuovat? A co Umbridgeová? Ta přece tady není, tak jak by tomu mohla zabránit?
   „Nad čím bloumáš?“ ozvalo se za Harrym, ani se nemusel otáčet aby poznal Hermionu, která se opřela o parapet vedle něho.
   „Nad tím jak jsme to včera kompletně zpackali,“ hlesl Harry zklamaně.
   „Jsme naživu… a v bezpečí,“ odvětila mu na to.
   „Ale na jak dlouho?“ otázal se Harry a řekl to tak důmyslně, že to platilo na obě části Hermioniny věty.
   „Brumbál nás v tom nenechá,“ věřila Hermiona pevným hlasem.
   „Brumbál…“ odfrkl si Harry. „nechal nás v tom včera, tak proč by to nezopakoval i teď?“
   „Protože mu jde o naší bezpečnost, Harry,“ odvětila překvapeně Hermiona. „Co proti němu pořád máš, co pořád máš proti Lexterovi nebo paní Weasleyové?“
   „Stačí jedno slovo… Sirius,“ nadhodil Harry a sklopil hlavu.
   „Pořád na něj myslíš…“
   „Já na něj nezapomněl Hermiono!“ zvýšil hlas Harry, až trochu vzbudili pozornost studentů. „Vím že pro vás všechny je jen minulostí, ale až to tady skončí, tak se ho hodlám vydat hledat.“
   Hermiona mu chápavě pohladila rameno a opřela se mu o něj, přitom se zhluboka nadechla a zadívala do dálky.
   „Myslíš si, že by si Sirius přál, abys promrhal svůj život pátráním po něm?“ zeptala se ho Hermiona a Harry zavřel bolestně oči.
   „Tohle mi neříkej,“ odpověděl jí na to úzkostlivě. „To není fér.“
   „Tak to ale v životě chodí,“ zakončila to Hermiona a pohlédla mu do očí. „Nechci abys na Siriuse zapomněl, Harry, nikdo to nechce… jen si přejeme, abys nestrávil celý zbytek života zaslepen v marné naději.“
   „Kdybych tam spadnul já, Hermiono… co bys dělala?“ zeptal se jí otevřeně Harry. „Jak ses včera cítila, když do mě Umbridgeová vpálila tu kulku?“
   Hermiona stejně jako Harry před chvílí zavřela oči a křečovitě je sevřela.
   „Prosím nenuť mě na to myslet,“ pípla smutně.
   „Řekni mi to, jak ses cítila, vzpomeň si.“
   „Prosím.“
   „No tak,“ naléhal Harry.
   „Jako… jako kdyby mě… mě vzali srdce, duši… takové těsno jako kdyby mě někdo zalil betonem… taková potřeba žalu a bolesti… tak strašně pronikavě ukrutná bolest…“ říkala Hermiona dál a dál a po oku jí stekla slza.
   Harry jí napřímil něžně bradu prstem a řekl jí do očí. „To samé jsem cítil já u Siriuse Hermiono… s tím rozdílem… že Sirius se tam pak zázračně zase neobjevil.“
   Hermiona zkřivila obličej do srdceryvného pláče ještě víc a natiskla se na Harryho. Popotahovala a mačkala Harryho aby mu dala vědět jak moc ho má ráda, jak strašně je vděčná za to že včera ho neviděla naposledy, jak hrozně je ráda že je tady s ní a pomáhá jí, je jí největším kamarádem pod sluncem.
   „Už tě chápu Harry,“ hlesla smutně a odtáhla se od něho pomaličku. „Chápu tě.“
   „Ale dost už o tom,“ pohodil Harry hlavou. „Co se tady vlastně za tohle ráno událo?“
   „No…. no jen to, že Colina málem zpráskali bičem za to že neuhlídal pohár a že mu ho Umbridgeová vzala,“ začala odříkávat Hermiona a pomaličku se uklidňovala. „Ach jo, praštěná řasenka.“
   „On jim řekl že mu jej sebrala?“ divil se Harry. „Tak to má namouduši dobrou myslivnu, kdyby jim řekl že je na cucky, no nevím nevím jestli by s tím bičem nakonec tak váhali.“
   Hermiona se po dlouhé době zase usmála a Harry jí úsměv opětoval.
   „Tak co?“ zeptal se jí. „Není to takhle lepší?“
   „Jo je,“ souhlasila Hermiona usměvavě, hned jí bylo opravdu o mnoho líp. „Co takhle se něco naučit?“
   „Ty mi prostě musíš zkazit náladu, co?“ zašklebil se Harry vzdorovitě.
   „Tak dobře, tak alespoň do sebe pojďme něco dostat před těmi zkouškami,“ zakončila to Hermiona a vedla Harryho společenskou místnosti.
   Harryho zrak v tu chvíli spočinul na jednom místě, na místo kde sedávala jedna osoba, jež nadmíru měla podivný způsob mluvy. Harry ještě lepšího osobního strážce nezažil, Felix mu po večerech byl něco jako naslouchající deníček a soucítil s ním jak jen to bylo možné, nikdy ho neomezoval a vždy byl připraven jít s ním kamkoliv. Teď když byl pryč po něm zůstala jen prázdná sedačka, ten pohled byl opravdu stresující a Harrymu se semklo srdce jako kdyby mu jej zalil někdo horkým olovem. V průlezu se na chvíli zastavil a volně oddychoval, jak byl ze vzpomínky na Felixe absolutně pokořený smutnou náladou.
   Na to co se včerejší den stalo, bylo v Bradavickém hradu až podivně tiché prostředí. Obrazy si zase mlely tu svou a občas se snažily vystrašit nebo alespoň znechutit strážce procházející celým hradem skrz naskrz. Dva duchové Protiva a Otrava se zase proháněli po Vstupní místnosti a snažili se namalovat obrazu se Strupatou Annou z šestého poschodí nový nos, který vypadal jako otvírák na konzervy.
   Harry a Hermiona došli až těsně před poslední schody vedoucí dolů do Vstupní síně, když je zezadu zarazila konečně zase nějaká příjemná osoba.
   „Tak co vy špunti, jak to de?“ zeptal se jich Hagrid a pousmál se se svou vousatou bradou.
   „Nic moc, Hagride,“ odvětil Harry.
   „Oh, ale pročpak ten zklamanej tón?“ zeptal se jich a tajnůstkářsky se k nim naklonil. „Mimochodem, naučil jsem Huňáče panáčkovat, to musíte vidět… mimochodem, kde je Felix? Huňáčovi se mu po něm docela dost stejská a já mu slíbil, že za to svý panáčkování ho hned po škole uvidí.“
   Hermiona a Harry se po sobě se strašlivým smutkem podívali, vyměnili si pohledy a následně oba dva sklopili zraky až na zem. Nechtělo se jim to říkat, zvláště pak potom co řekl Hagrid, nevzpomněli si na Huňáče, že ztratil svého kamaráda a že teď už nikoho nemá.
   „Co se s vámi děje?“ divil se Hagrid.
   „On… on je mrtvý Hagride,“ hlesl nesmírně těžce Harry.
   „Cože? Aha chápu, to je zase jeden z těch Ronových praštěných vtipů, že jo?“ uchechtl se Hagrid.
   „Ne, bohužel…“ promluvila tentokrát Hermiona. „a včera jsme málem přišli o život taky,“
   „To myslíte vážně?“ nevěřil stále Hagrid.
   „Hagride, jsi poslední kdo nám tady zbyl, poslední komu věříme,“ upozornil ho smutně Harry.
   „Takže byste mi nelhali,“ pochopil Hagrid zaraženě, s pro něj zvláště vážnýma očima. „Krucinál… to ne... to ne…“ bědoval. „ještě že ste v pořádku, díky bohu za to… ale co Huňáč?“
   „Budeš si ho muset nechat… alespoň prozatím,“ oznámila mu Hermiona stále smutným tónem.
   „Co se to krucinál děje, tenhle rok je fakt peklo abych vám pravdu řek,“ postěžoval si Hagrid. „Víte co? Pojďte stranou… tyhle stovky let starý obrazy mají velký uši,“ řekl a odvedl je do kouta chodby.
   „Hagride, musím ti to říct…“ rozhodl se Harry kvapně. „včera jsme byli v Londýně, je na dračku, jestli se to tak dá říct, a byla tam ta obrovská armáda, bohužel ta teď míří sem k Bradavicím, musíme něco udělat, jinak nám tu bude dost horko.“
   „Chtějí zaútočit na Bradavice?“ vyhrkl Hagrid překvapeně. „Blázni, neubojujou ani cár tohodle hradu dokavaď budu naživu, to vám garantuju!“
   „Sám je nezastavíš, jsou jich stovky, ne-li tisíce,“ oznámil mu Harry potichu. „Ale co jsem chtěl říct, musíme to jít oznámit kentaurům, prostě to musí vědět, alespoň malá šance že bychom se nějak mohli bránit dokud nevymyslíme něco dalšího.“
   „Harry, ty mě asi nechápeš…“ zarazil o Hagrid. „tenhle hrad je zakletej pradávnejma kouzlama který…“
   „Které zaklíval i sám Zmijozel!“ upozornil ho Harry. „A věř mi Hagride, že Voldemort…“
   „Nevyslovuj to jméno nahlas!“
   „… že Voldemort ví, jak se přes ty kletby dostat,“ dodal Harry už poněkud potišeji.
   „Předně vy tři nikam nepudete,“ zakázal jim Hagrid a napřímil ukazováček.
   „To už je daný, jdeme, nás nepřemluvíš,“ řekl Harry a Hermiona na něj nejistě pohlédla. „A kdo by je měl teda varovat?“ zeptal se jí rozpačitě.
   „Hagrid to zvládne,“ řekla s ujištěním Hermiona.
   „Hermiono, uvědomuješ si co Hagridovi kentauři udělají až ho uvidí?“ zeptal se jí nevěřícně Harry a Hermioně svitlo a tak vykulila oči.
   „Tak v tom případě tam nechoď Hagride.“
   „Já si nějak poradim,“ ujistil Hagrid Hermionu.
   „Podívejte se,“ pokračoval Harry. „půjdeme tam všichni tři a hotovo, já jsem jediný se kterým jsou ochotní jednat, nezapomeňte.“
   „Krucinál Harry, to se musíš pořád do všeho pouštět?“ úpěla Hermiona.
   „Felix zemřel, Hermiono!“ zvýšil na ní hlas Harry. „Udělám cokoliv abych se za to pomstil Voldemortovi a je mi jedno jak nebezpečné to bude!“
    „BAF!“ křikli mu za zády dva duchové a Harry se lekl až uskočil na zeď.
   Protiva a Otrava se hned rozchechtali jak jen mohli a Otrava začal zpívat zatímco Protiva oblétával kolečka kolem nich: „Říká že je hrdina! Ale neuplyne hodina! Aby se nebál ten lotr! Co si říká Potter!“
   Harry vymrštil svou ruku s hůlkou, mávnul a záhy na Protivu spadla několikaset kilová kovadlina, která ho zamáčkla tak, že dopadla docela na zem.
   „Já se nebál,“ breptl Harry a začal si to rázovat do Velké síně, kde se tvořil zvláštní zástup studentů, vlastně byli u svých stolů, ale všichni stáli a volali na Percyho stojícího u čestného stolu u něhož sedělo několik párů lidí z ministerstva s ošuntělými šedivými kabáty.
   „Co se děje?“ zeptal se Harry Nevilla, když se k němu protlačil.
   „Percy zakázal veškerou poštu,“ prozradil jim Neville zaníceně. „Prý Umbridgeová není k dosažení, takže pošta nemohla být zkontrolována, dokonce ani sovy s novinami nepřiletí.“
   „To si dělá legraci!“ zhrozila se Hermiona. „Co já si teď budu číst?“ Navíc jsem si to předplatila!“
   „Nemyslím si že právě to Percyho nějak znepokojuje, Hermiono,“ pravil Harry nevraživě a usedl ke své housce, ze které právě vyběhla malá myška, narovnala se na zadní a pípla: „Dobrou chuť.
   „Teda tohle je vážně děs,“ povzdychl si Harry znechuceně.
   „A to ještě není všechno,“ pokračoval dál Neville. „Ronovi se zdálo zase o tý armádě pavouků a ty Harry jsi byl znovu jejich vůdce.“
   „Ron mi chybí,“ posteskl si Harry. „Přece jenom s Hermionou to není ono,“ řekl a Hermioně upadla šunka od pusy.
   „Tffffffffff!“ chtěla říct tssssss, ale se soustem v puse se jí to nepovedlo.
   „Navíc Ron teď fakt nemá dobrý dny, v ložnici je dost drsná atmosféra aby jste věděli,“ vysvětloval dál Neville. „Máš být rád Harry, že jsi pryč, Rona totiž už moc rádi nemají kvůli té jeho proklaté smůle, prý chodí do prefektských koupelen, protože tam ho nesleduje smůla.“
   „On už není prefekt,“ vzpomněl si Harry.
   „Ale heslo zná pořád,“ pokrčil rameny Neville.
   „To jste mi měli říct!“ plácla se Hermiona přes čelo. „Už se těším až hupnu do vany!“
   „Počkejte až přijde Ron,“ řekl s očekáváním Colin. „To bude zase šlamastika.“
   „Uf je tady!“ zvolal Neville s plnou pusou.
   Ron opravdu právě vešel do Velké síně a se svou typickou nejistou grimasou se vydal k Nebelvírskému stolu, jenže v tu chvíli mu spadla na hlavu svíčka, ze které se ještě doutnalo.
   Ron si postěžoval hlasitým „Au!“ a hladil se na hlavě, když v tom se na něj vznášející se svíčky ze stropu ve Velké síni začaly snášet a padat jedna po druhé, až se musel skrčit a schovat pod stůl, na jehož desku stále vydatně pršely svíčky s hlasitým boucháním jako kdyby někdo neustále pálil samopalem.
   Dnes je čekalo pokračování některých zkoušek z minulých dní a také i nové testy. Hned na prvním testování je překvapila nepřítomnost profesorky Kostkové, která podle suplujícího zřízence z ministerstva je stále ještě nezvěstná, i když jim potichu řekl, že zaslechl jak se strážci baví o jakési hroudě popela vrtící se u školních pozemků. Zřejmě se profesorka Kostková stále ještě nevyhrabala napovrch, což studentům přivolávalo trochu znepokojení, ale hlavně pak velikou radost.
   „Proč jsi tak nervózní?“ ptala se Hermiona Harryho skrytě.
   „Ty se ještě ptáš?“ podivil se Harry sklíčeně když stále jeho pohledy sklouzávaly na místo kde sedával Felix.
   „Svět si tě nezaslouží, Harry, víš to?“ opáčila Hermiona a s chutí přijala test od rozdávajícího Vincenta Grabbeho, který se na ní jedovatě zaksichtil.
   „Nebo naopak, co?“ uchechtl se na to Harry a okázale se protáhl.
   Od té doby co s nimi v lavici Ron neseděl na žádných hodinách na protahování měl opravdu spoustu místa. Ovšem chlapecká společnost mu chyběla, s Ronem přece jenom byla zábava a mohli si během hodiny povídat o všem možném. Bohužel ten chlapec teď sedící v nejzazším koutě, aby nikomu nezpůsobil ještě větší příkoří, v sobě už neměl takového veselého ducha jako tomu bylo ze začátku. Harry se za to cítil stále notnou dávkou vinen, ale zároveň byl naštvaný, že Ron byl kvůli vztahu k Hermioně tak rychle ochoten se obrátit k Harrymu zády.
   „To se mi snad zdá,“ postěžovala si Hermiona hledíc na test držící v ruce. „Jenom pět nepovinných otázek, to si dělaj legraci!“
   V tu chvíli Harry prásknul s hlavou na stolní desku a úpěl, že tohle zrovna on musí snášet.
   Na další zkoušce si profesorka Sinistrová dokázala opravdu poradit. Protože totiž nebyli vidět za denní i noční doby žádné objekty či obrazce na obloze, rozhodla se studenty vyzkoušet v transální místnosti, kde se posléze mačkali se třídou profesora Kratiknota, který zatím zkoušel žáky z přemísťování.
   Hermiona musela Harryho několikrát upozorňovat na chyby, kterých se slepě dopouštěl a nejednou mu málem vrazila letmý pohlavek, aby se konečně už probral k světu. Harry však stále byl myslí jinde, nesoustřeďoval se a zakresloval souhvězdí, která se podobala spíše egyptským hieroglyfům, než vesmírným obrazcům.
   Hermiona s ním poté ztratila trpělivost a vzdala své marné snažení, Harry prostě dneska byl duší jinde a něco jako učení mu absolutně nešlo do hlavy.
   Hned jak skončila poslední zkouška dne se on a Hermiona přihnali k Hagridově lavici, která byla již rázně popraskaná a pokrytá všelijakými různými věcmi, jež Hagrid vytahal ze svého spratkového kožichu. Následně se už s nimi neochotně zvedal a společně mířili ven ze třídy.
   „Hermiono!“ zavolal dívčí hlas jim za zády.
   Cho k nim přiběhla tak rychle, jak jen mohla. Ještě těžce oddychovala a mohla nechat pohled na Harrym.
   „Ahoj,“ pozdravil jí Harry.
   „Ahoj H… teda… hernajs, jak se jmenuješ?“ zamluvila svou zapomnětlivost Cho.
   „Potter… Harry,“ hlesl Harry poněkud otráveně, když musel pokaždé své jméno při jejich setkáních opakovat.
   Cho však byla nesmírně ráda že ho vidí a hned si s ním podala ruku, přičemž jí tiskla až podezřele dlouho.
   „Ehm… Cho, my už půjdeme,“ ozvala se Hermiona a povytáhla na ní důležitě obočí.
   „Aha, tak to jdu s vámi,“ pousmála se jim na to.
   „Nevím, jestli je dobrý nápad tam chodit v tak velkém počtu,“ strachoval se Harry.
   „Kam?“ optala se Cho a Harry si povzdechl, bohužel při její smůle nic k ní opravdu necítil, pouze nejistotu a znuděnost.
   „Podívejte se… ta hra co tu hrajete je sice nadmíru zábavná,“ promluvil Hagrid do ticha. „ale už bych tu naší… návštěvu“ řekl a zamával prsty. „velice rád měl za sebou.“
   „Tak jdeme,“ uvolil se Harry a začal společně se všemi vykračovat po schodech do Vstupní síně, kde stáli čtyři strážci a na Hagrida hleděli nanejvýš povrchně a se znechucením.
   „Je mi líto, studenti bez doprovodu ven nesmí,“ zamítl je rázně jeden ze strážců.
   „Mám povolení vod tý takzvaný ředitelky Umbridgeový, že smím chodit přespávat do svýho srubu a hlavně krmit Zlaťáka!“ bránil se Hagrid a postavil se na špičky až strážci spadla cigareta z pusy. „Tyhle mi dou s tim pomoct, protože ten Gryf je poslední dobou nějakej neklidnej. Takže estli mě nepustíte…“ začal a zvyšoval svůj hlas až se strážci podlamovala kolena, jak byl hned oproti němu menší. „… tak nejenže budete mít malér u Umbridgeový velkej jako piha na její levý půlce,“ při těch slovech strážce otevřel vyděšeně pusu. „ale taky mi vlastnoručně s tim rozzuřeným Gryfem pomůžete!“
   „Pusťte ho!“ vykřikl strážný a vyděšeně ustoupil od gigantických vchodových dveří. Studenti se hned přihnali k nim, jakož tomu bylo pokaždé když se tato mohutná brána otevřela, protože opravdu neměli moc šancí vyjít ven a nadýchat se toho takzvaného čerstvého vzduchu.
   Ovšem teď za Hagridem strážci urychleně zavřeli a hned sjednali pořádek mezi přihlížejícími studeny, které Hagridova potyčka zaujala.
   Čtveřice přátel se brodila lepkavým a odporným popelem tmavě šedým jako sopečná láva a rozhlíželi se přitom všude kolem sebe. Už dlouho nebyli zvyklý na to jít po Bradavických pozemcích a k tomu aby viděli na celou širou dálku i na všechny hlídače okolo. Rozhodně pokud by se někdy chtěli nepozorovaně vyplížit z hradu, tak to opravdu budou mít o mnoho těžší.
   Prošli kolem zvláště se vrtící hroudy popela, ze které vycházely bublinky a která nejspíš vinnou kouzla stále držela na místě. Minuly několik párů hlídačů, kteří se neobtěžovali jejich zastavováním, konec konců Hagrid byl k rozeznání snad nejvíc ze všech osob v Bradavicích.
   Došli až k Hagridovu srubu, jež byl také řádně popadaný štiplavým štěrkem a popelem až vypadal jako kdyby ho zasypal zimní sníh, až na to že měl barvu tmavé šedi.
   „Tesáku, zpátky hochu!“ přikázal mu Hagrid když se jeho lovecký pes chtěl vrhnout do oslintávání nově příchozích. Ten se hned vrátil na své místo a byl spokojený alespoň za to že ho přišli podrbat pod uchem.
   „Co si sebou bereš?“ ptal se Harry.
   Hagrid vytáhl z kouta svůj deštník a z horní police nad postelí sebral svůj samostříl. Toulec s kovovými šípy měl připravený a celý se postrojil jako kdyby šel na lov obrovitých kanců.
   „Myslíš že to bude potřeba?“ váhal Harry.
   „Člověk si nikdy nemůže oblíct trenky na kalhoty, že jo Harry?“ zeptal se ho Hagrid ledabyle a Harry vykulil překvapeně oči.
   „Cože?“ podivil se zmateně.
   „Tak se mě přestaň ptát na takový hlouposti,“ odvětil Hagrid rozladěně. „víte do jakýho nebezpečí vás taky můžu zavíst?“ zeptal se jich teď zase zarmouceně. „Kdyby se vám něco stalo, nikdy bych si to nevodpustil a to už vůbec ne kdyby to bylo kvůli mně, jasný?“
   „Jasné,“ souhlasila Hermiona po boku Cho a důležitě pohlédla na Harryho, jako kdyby mu tím říkala ‘Vidíš že jsem měla pravdu.‘
   „Tak jdeme… Tesáku!“ přivolal svého psa, který se mu hned postavil vedle nohy a začal se na něj lýsat. „Krindapána, má to bejt loveckej pes a lýsá se jako kočka,“ povzdychl si Hagrid rozmarně a vyvedl je ven ze srubu, který hned na to pečlivě zavřel.
   „Tak kam teď bando?“ optal se jich Hagrid.
   Trojice se na něj podívala naštvanými výrazy, ve kterých se zračila otázka: ‚Jak to máme vědět?‘ a Hagrid hned na to pohodil hlavou k Tesákovi.
   „Tak nám musí pomoct Tesák,“ řekl Hagrid nakonec a začal štrachat ve svém spratkovém kožichu.
   Prohmatal řádku kapes, z nichž některých se ozvalo zakokrhání nebo zakručení, až nakonec vyndal jakousi kovovou podkovu a dal jí přičichnout Tesákovi.
   „Hledej kentaury kamaráde,“ pobízel svého psa. „Deme za nima.“
   Tesák nejdřív prskl až jeho sliny všechny pocákaly a hned na to vyběhl vstříc přímo do zapovězeného lesa se čtveřicí těsně v patách.
   „Ať tolik nežene,“ postěžovala si Hermiona udýchaně.
   „Jakmile je Tesák jednou na stopě, tak ho jen tak nezastavíš, Hermiono,“ pousmál se Hagrid svou huňatou bradou a kráčel vedle nich klidným krokem, zatímco oni museli utíkat aby jemu a Tesákovi stačili.
   „Teda kočky jsou lepší!“ bědovala dál Hermiona. „Když jsme sledovali Křivonožku, tak to byla paráda.“
   Harry se na ní překvapeně otočil a následně se na jeho obličeji objevil výraz naštvání.
   „Proč asi tak… hm?“ zeptal se jí, v tu chvíli nedával pozor, zakopl a upadl, naštěstí do hustého porostu, takže nikterak bolestně.
   „Dávej přece pozor Harry!“ pokárala ho Hermiona a Harry začal vrčet.
   „Musíme jít, nebo se nám Tesák ztratí,“ urgoval je Hagrid.
   „Tak pojď,“ pomáhala Cho Harrymu na nohy, zatímco Hermiona využila příležitosti a nabrala náskok.
   Les byl znovu absolutně temný, díky tomu, že zde byli s tak velikým hromotlukem jako byl Hagrid, tak se nebáli. Ovšem i přes to v nich husté klenutí stromoví vyvolávalo pocit, při kterém na ně může vyskočit cokoliv odkudkoliv.
   Stejně tak to nejspíš i byla pravda, protože odporné tlusté pavučiny, do kterých se mohl zamotat i člověk, nebo i velikánské kořeny trčící ze země, to vše vyvolávalo v tomto pošmurném pralese odpuzující pocit.
   Hagrid už na to byl zvyklý, ale trojice se začala cítit čím dál víc nejistě jak se nořili do temného lesa a přestože normálně byl stále den, nyní je obklopovalo šero, ba téměř i tma.
   „Hagride… víš jistě že Tesák umí stopovat?“ zeptal se Harry nejistě po dlouhých minutách.
   „To vim tak jistě, jako že Brumbál je kouzelník,“ přisvědčil Hagrid a shýbl se aby prošel pod nízkou… no pro něj nízkou větví dva a půl metru nad zemí.
   „Já nevím, nějak se mi to nezdá,“ stěžoval si stále Harry.
   „Copak Harry, nechceš mi snad říct, že se bojíš,“ uchechtl se Hagrid dobrácky a Harry za sebou zaslechl smích dvou dívek.
   „Tohle není sranda, plahočíme se tu už nejmíň čtvrt hodiny a zdá se mi že to nikam nevede,“ trval na svém Harry.
   „Tady všechny místa vypadaj stejně, musíš se vorientovat podle hvězd,“ pravil Hagrid.
   Harry se podíval nad sebe to hustého klenutí větvový skrz něhož na nebe nebylo vidět zcela vůbec, natož když měli vidět hvězdy, přitom však byl den a zataženo, Harry si z toho všeho sám pro povzdechl.
   „Snad víš co děláš.“
   „To vím jako že Umbridgeová právě teď někde vyvádí nějakou lumpárnu,“ zopakoval Hagrid znovu metaforu.
   Harry si uvědomil, že tohle přirovnání zrovna není moc jisté, a tak se připojil ke dvěma dívkám, které se zatím bavily o tom, že si měly vzít jiné oblečení než školní uniformu se sukní.
   „Tak co, pochodil?“ zeptala se Cho.
   „Ne,“ hlesl nejistě Harry a rozhlížel se kolem sebe, zvuky okolí mu procházely celým tělem.
   „Mě už se od začátku tahle výprava nezdála,“ začala Hermiona. „Nevím jak ty, ale já bych zavolala Brumbála, nebo jiné členy Fénixova řádu.“
   „Nebo to řekneme Snapeovi,“ nadhodila Cho.
   „Ne!“ křikl hned Harry, až z okolních korun stromů vyšlehlo několik set párů zlověstných očí a hned na to se ozvalo plápolání velkého počtu stejně tak velkých křídel.
   „Nenávidím tenhle les,“ řekla úzkostlivě Hermiona a vzala Harryho za ruku. „A hlavně tvorové co tu žijí mě fakt nijak zvlášť nepřitahují.“
   „To je pravda…“ uvědomil si Harry.
   „Co je pravda?“ nechápala Hermiona.
   „To jsem nemyslel na tebe, Hagride, co se stalo s Drápem, je v pořádku?“ zeptal se Harry poprvé na Hagridovo bratra.
   „Ale jo je,“ řekl Hagrid poprvé opravdu ztěžka. „Ale ani nevíte jakej mám strach o toho mýho drobečka.“
   Trojice se po sobě se zkřivenými obličeji podívala a ušima se jim ještě rozléhalo slovo ‚drobečka‘.
   „Byl sem se za nim párkrát podívat, dokonce sem se dokázal vyhnout kentaurům, ale z převážný většiny mě chodil navštěvovat spíš Dráp a to po nocích, kdy nebyl vidět a v lesnim jehličí i při svý velikosti našlapoval poměrně jako myška. Ten chudák za poslední dny čelil několika útokům ostatních obrů, kerý se snažili ho připravit o post Gurga…“ Hagrid se na chvilku zarazil než zase pokračoval a zhluboka se nadechl. „…neboli ho chtěli zabít.“
   Cho se nádechem zhrozila a vykulila na dvojici vedle ní oči.
   „Divila by ses jak to chodí mezi obry,“ poplácala jí Hermiona po rameni.
   „Ale ináč je v cajku, díky tomu mečořezu je nepřemožitelnej,“ pokračoval Hagrid a sem tam vyhlížel svého psa v dálce. „čimž alespoň trochu můžu bejt klidnější,“ dopověděl a povzdechl si. „Ale strašně moc bych ho chtěl mít zase tady… pořád si ještě vzpomínám, jak jsem ho o letních prázdninách začal učit chovat se tak trochu civilizovaně… však víte jak to mezi náma pak klapalo.“
   „A ještě klape,“ řekla Hermiona s úsměvem, jež jí Hagrid oplatil.
   „Ináč sem vám fakticky vděčnej za to, že jste to pro mě zjistili a taky ten večer… onehdy v mym srubu…“ zahlaholil Hagrid skrz zahoukání ohromného výra. „za to sem se vám chtěl taky omluvit, neměl sem zrovna svuj den.“
   „Co bylo v tom hrnci co jsi vylil?“ zeptal se Harry.
   „Jo tohle, to byl lektvar kerej zničí kámen Znovuzrození, Brumbál nás o něj… to jest mě a Aberfortha požádal, měl ho zničit aby ho nemohl používat proti tobě Harry, mohl by…“ Hagrid se zarazil a zůstal stát jako opařený až do něj trojice nečekaně narazila.
   „Co je?“ zděsila se Hermiona.
   „Pro krindapána!“ křikl Hagrid. „Já a moje nevymáchaná pusa!“ postěžoval si a chytil se za hlavu. „Harry,“ oslovil ho a popadl za ramena až Harry zaúpěl. „prosím, žádám tě abys zapomněl na to co jsem tady právě řekl, jinak budu mít malér, rozumíš?“
   „D-d-dobře,“ zadrncal Harry zubama jak s ním zacloumal.
   „U Merlivových chlupů z nosu! Sem já to ale popleta!“ bědoval stále Hagrid a klimbal hlavou ze strany na stranu. „Prozradím všechno co můžu, kdepáč, už budu sticha,“ řekl a rázně se otočil.
   „To nic Hagride, my stejně…“
   „Ticho!“ zakřikl je a napřímil před ně ruku aby zmlkli.
   Začal naslouchat do prostoru, až se ozýval jenom letmý vánek, jenž pronikal skrz hustý les a také houkání sov a vytí vlků se rozléhalo po širém okolí… tedy snad to byli vlkové.
   „Já nešika, dneska snad opravdu zkazím všechno,“ pravil sklesle Hagrid a otáčel hlavu ze strany na stranu.
    V okamžiku kdy spustil ruku zase podél těla a připravil si samostříl se Harry zeptal.
   „Co se stalo?“
   „Tesák… zmizel,“ řekl nevraživě a starostlivě Hagrid.
   V tu chvíli se všem málem podlomila kolena, z dáli se ozvalo psí kníkání a naříkání, tak srdceryvné, jako kdyby Tesáka právě teď něco trhalo na kusy ve strašlivých mukách.
   Hagrid zalapal po dechu a bleskově se dal do běhu směrem odkud zvuk vycházel.
   Trojice vyběhla vyděšeně za ním, srdce jim hned začalo šílet vzrušením ze strachu a napětí, které se na jejich mysli navalilo. Běželi co jim síly stačily, ovšem Hagrid se jim již po pár svých několikametrových skocích ztratil v dálce, takže prostě běželi za ním, nestačili mu. V tu chvíli kníkání přestalo, všichni se začali obávat toho nejhoršího a zrychlili ještě víc, náhle i Hermioně strašlivě moc na Tesákovi záleželo a všichni mu chtěli pomoct jak se jen dalo. Harry se držel poblíž dívek, které utíkali pomaleji, zvláště pak Cho neměla tak dlouhé nohy a nestačila jim.
   Doběhli na jakousi mýtinu pokrytou černým mechem, který se ježil jako hřbet medvěda a začali se rozhlížet všude kolem sebe.
   „Proboha kde je?“ šílela děsem Hermiona a třásla se po celém těle.
   „Někde poblíž, musí být poblíž,“ chrlil ze sebe rychle Harry. „Tudy… ne… tudy… taky ne… já nevím…“
   „Hagride!“ křikla Cho.
   „Ne!“ opětovala křik Hermiona. „Přilákáš na nás všechny stvůry tohohle lesa.“
   „Musíme ho naj…“
   V tu chvíli Harryho povalila obrovská obluda až jí zmizel pod nohama na zemi.
    Dívky se strašlivým srdceryvným řevem uskočily a také se sklátily na zem.
   Ležící Harry se mátožně podíval před sebe a uviděl jak se k němu sklání ohromná a odporná Medvůra a slintá mu na oblečení.
   Pomalu se k němu začala přibližovat svou ohromnou ozubenou tlamou se dvěma obrovskými špičáky na každé z hlav, kterou rozevřela na celé kolo. Harry vystartoval se svýma rukama do vzduchu, kde její tlamu zachytily a začaly tlačit směrem nahoru, avšak Medvůra se stále přibližovala.
   Harry se rozkřičel a vzepřel se zatím nejvíc, v tu chvíli se dokonce přibližování medvůry zastavilo, ale jenom proto aby se objevila její druhá hlava se stejně tak odpornou dršťkou a jedním okem, jako ta předchozí.
   Harry viděl, jak jí v oku pumpují žíly, jak se na něj krvelačně sápe, v tu chvíli rozevřela oboje své dršťky najednou, napřáhla se a…
   PRÁSK!
   Kouzlo jež vyslala Hermiona se od ní odrazilo jako bumerang a vpilo se do stromu opodál, až začal doutnat.
   Medvůra na ní zařvala až Hermioně podklesly kolena, v tu chvíli se znovu napřímila a soustředila se na Harryho.
   Už se mu chystala zakousnout do krku, když po ní skočila Cho a vyhupla se jí na hřbet, kde jí začala mlátit hlava nehlava.
   „Bože můj!“ křikla Cho a v očích se jí objevil děs, když Medvůra začala nadskakovat stejně jako před měsícem s Ronem na ministerstvu kouzel.
   Cho se kvůli usilovnému mlácení jejího těla neudržela na jejím hřbetě a upadla na zem, kde jí medvůra šlápla na nohu. Cho zakřičela bolestí a zalapala vyděšeně po dechu, ale to už se tlama medvůry znovu objevila u Harryho hlavy, tentokrát na nic nečekala. Rozpřáhla svou dršťku a stiskla jí až jí zaklaply tesáky.
   Naštěstí pro Harryho vedle, protože pohodila hlavou, když se jí do boku zabodl kovový dlouhý šíp. V tu chvíli velkým skokem přiskočil Hagrid a začal jí divoce tahat za hřbet.
   Medvůra se nahrbila, rozeřvala se kolosálně ohromným hlasem daleko přesahující řev lva a začala sebou cloumat. Hagrid měl stále větší problémy jí udržet, až se mu vymkla kontrole docela, přetočila se na bok, tím Hagrida doslova odhodila svou velikánskou silou, vyskočila na nohy a přiběhla doprostřed mýtiny.
   Teď měla všechny jak na stříbrném podnose. Harryho, Cho, Hermionu a dokonce i Hagrida, kterému se motala hlava.
   Medvůra si vybrala znovu svůj předchozí cíl a její krvelačný zrak skončil na ležícím Harrym.
   V tu chvíli vzduchem zasvištělo několik desítek šípů, které se zapíchly do medvůry v přesném posloupném sledu. Ta začala vyvádět na celé kolo, dupat, svíjet se, o řevu nemluvě, začala všude kolem rozstřikovat svou odpornou krev, avšak stále ještě se začala hnát na Harryho, se zkrvaveným obličejem plným strašlivé nenávisti.
   Znovu vzduchem prosvištěly šípy a zabodaly se do její hlavy, až ztratila pojem o sobě sama, padla na zem a ve své rychlosti ve které byla, se samovolně dosunula až k Harrymu kde zůstala ležet jako nějaký ohromný ježek s bodlinami ze šípů.
   Ozvalo se nespočet zadupání a rázem se všude kolem začaly rojit koňská těla míhající se v šeru.
   Harry zjistil, že ztratil hůlku, krkolomně se postavil a vysoukal se zpoza omdlelé medvůry, jejíž jedna z gigantických ozubených hlav padla na jeho nohu.
   Kentauři je obklopili jako nepropustná zeď, zamířili na ně luky a šípy a natáhly jejich tětivy, až se všude ozývalo natahování přírodních provazů.
   „Nestřílejte!“ křikl Harry a zvedl ruce do vzduchu. „Jsem Harry Potter, jsem váš přítel.“
   Kentauři se po těch slovech nejistě po sobě podívali, a hned na to vyšel zpoza řady jeden z nich.
   „Jmenuji se Trebín, jsem vedoucí mojí skupiny,“ řekl klidným a nepřátelským hlasem. „Tím bych měl za sebou tu slušnost představit se tomu vašemu představení… ovšem teď,“ řekl a zvážněl. „se vás musím zeptat Harry Pottere, co vám dává právo zavést tyto cizince do našeho lesa… i když jste podle slov nejvyšší rady náš přítel.“
   Harry chvíli o překot přemýšlel, nechtěl dát najevo že se bojí, ale při pohledu na ohromné kentaurovo tělo, na které již dlouho nebyl zvyklý, se mu dělalo zle od žaludku, celkem pořádně znejistěl.
   „Protože… protože jsou to moji přátelé,“ pravil Harry. „A jakožto přátelé… jsou u vás vítání, tak jak to řekl Magorian.“
   „Co vám řekl?“ optal se ho kentaur a přistoupil až k němu, v tu chvíli se Hagrid zvedl na nohy a vykročil k Harrymu aby ho ochránil, avšak hned na to se znovu začaly natahovat tětivy u luků, jež na něj obezřetně mířily. Hagrid se v tu chvíli zarazil, nejen kvůli tomu, ale i kvůli Harryho natažené dlani, kterou mu signalizoval že to je v pořádku.
   „Řekl mi, že já a moji přátelé budeme u vás kdykoliv vítání,“ hlesl Harry potichu, když se nad ním kentaur ozbrojený obrovským kopím skláněl.
   „A to víte opravdu zcela jistě?“ zeptal se ho podezřele a přičichl si k němu.
   Harry hořce polkl a pípl. „Ano.“
   Věděl to, protože je před několika měsíci s Ronem a Hermionou přijali dokonce ve vesnici, byli to jeho přátelé, i kdyby si na to nepamatoval že to řekl, tohle ho v tom usvědčuje.
   Kentaur pomlaskl, poohlédl se po všech ostatních, ti jako kdyby poznamenali jeho neviditelný pokyn a sklopili své šípy, i když je stále měli v rukou připravené.
   „Dobrá Harry Pottere,“ pokračoval kentaur. „dejme tomu že to je pravda a tohle jsou opravdu vaši přátelé, ale řekněte mi jedno… co tu chcete?“
   „Chceme vám něco velice důležitého sdělit… já… já rád bych mluvil s Firenzem, prosím,“ požádal Harry a kentaur si ho znovu podezřele přeměřil.
   Hned poté pokynul jednomu kentaurovi z těch co je obklopovali, zavolal na něj pár slov, kterým nikdo z čtveřice nerozuměl a hned na to odběhl dotyčný kentaur pryč neznámo kam.
   „Mimochodem, zde je váš čtyřnohý přítel,“ řekl kentaur a jeho kolega právě před Harryho postavil Tesáka, kterého držel za hřbet se staženými nožičkami, takže vypadal jako malé štěňátko. „Zřejmě ho tohle prostoduché stvoření vystrašilo k smrti.“
   Hagrid k tesákovi přispěchal a ten se na něj hned přitiskl jako by to udělal opravdový člověk.
   „Nuže, jdeme,“ přikázal všem. „Pojďte s námi, jestli chcete mluvit s Firenzem.“
   Hned na to vyšli na nic nečekajíc kupředu a razili si cestu bujnou vegetací lesa, skrz kterou se sice kentauři dostávali se svýma vysokýma nohama velice lehce, ovšem lidem to tak příjemné nebylo.
   Harry pomáhal Cho s chůzí, tu stále ještě bolela noha a nemohla na ní došlápnout, avšak ani nemukla bolestí, nic takového, snášela to opravdu hrdinsky.
   Oproti tomu Hermiona se nejistě rozhlížela kam jen mohla, a její oči šmejdily skrz porost a větve stromů, jestli se neobjeví další medvůra v tomhle tichém houkajícím hororu, která by je chtěla přizabít, nebo spíše zcela zabít.
   „Harry Pottere, rád tě zase vidím,“ ozvalo se jim najednou na straně.
   Firenze a jeho družina stáli nehnutě ve tmě, zatímco je míjela Trebínova družina. Harry se hned s příteli vymanil z obležení kráčejících kentaurů a přiběhli k Firenzovi.
   Tomu Trebín dal na dálku znamení a společně se svými kentaury zmizel v dálce.
   „Tak tedy, co pro mne máš tak důležitého?“ zeptal se Firenze vážným hlasem.
   „Voldemortova armáda míří právě teď sem,“ začal vysvětlovat Harry. „Někdy během zítřka, nevím přesně kdy… někdy v tuhle dobu dorazí do Zmijozelova spolku a vrhnout se přímo na Bradavice.“
   Firenze zvážněl ještě víc a v jeho očích, které se leskly v nočním tichu, se na malou chvíli objevilo zděšení.
   „Firenzi… nemůžeme řešit problémy lidí,“ ozvalo se mu za zády, byl to jakýsi menší kentaur s úhledně sestřihaným vousem. „Máme dost svých starostí.“
   „Ano to máme, ale tohle jen něco jiného,“ pravil Firenze. „Je to pro mne opravdu… šokující zpráva… ale kentaurů se to přece nikterak netýká.“
   „Vy nesoucitní ohahové!“ křikl Hagrid zhnuseně. „Jak vůbec můžete něco takovýho říct!“
   „Hagride!“ zarazil ho Harry když se kentauři začali zbrojit, je zase zastavil Firenze.
   „Je nám to líto Hagride, avšak to jsou naše pravidla,“ rozhodl Firenze.
   Hagrid si při těch slovech zhnuseně odfrkl a otočil se ke všem zády.
   „A kdo si myslíte Firenzi, že je mezi Bradavicemi a Zmijozelovým spolkem?“ optal se Harry důležitě a zaryl se pohledem do Firenze, který okamžitě pochopil a po chvilce přemýšlení pravil.
    „Pánové, zítra nás čeká obrovská bitva,“ řekl Firenze do ticha a všichni kentauři začali dupat a funět. „Ten chlapec má pravdu, naše vesnice by byla zdevastována a pochybuji, že by se tato armáda hloupých strojů na pobíjení vnímajících bytostí k Bradavickému hradu vydala oklikou.“
   „To je sebevražda Firenzi!“ křikl menší kentaur.
   „Budeme bojovat,“ rozhodl rázně Firenze.
   „Váš kolega má pravdu Firenzi,“ řekl i Harry. „Je jich moc, viděl jsem je a viděl jsem i vás… je mi líto.“
   Firenze našpulil bradu a něco si sám pro sebe naštvaně říkal, popošel ze strany na stranu až se ozvalo zapraskání větviček a hned na to se zhluboka nadechl.
   „Náš konečný verdikt jsi slyšel, Harry Pottere,“ řekl Firenze nakonec. „Budeme bojovat a pokud se Voldemortova armáda dostane do naší vesnice, budou bojovat všichni ti, co toho jsou alespoň trochu schopni.“
   „To je šílenství,“ vydechl menší kentaur.
   „Máš snad lepší nápad Heriusi?“ křikl na něj Firenze rozladěně. „Celá naše vesnice trpí otravou z jídla a pití, tento les je nemocný a znečištěný tou nejhorší špínou světa… a já raději zemřu než abych viděl své děti vyrůstat v tomto bohy zapomenutém lese.“
   „Musí přece být i jiné řešení,“ hlesl Harry a Firenze měl chuť ho nevnímat.
   „Máme na své straně obry, to je naše výhoda. Žádné jiné řešení není,“ pravil Firenze nakonec roztrpčeným tónem a svěšel k Harrymu hlavu. „A ty to víš, Harry Pottere,“ řekl mu a dotknul se ho na vršku hlavy.
   „Nechci aby jste umřeli,“ řekl Harry smutně a bolestně zkřivil obličej.
   „Tak už to na světě chodí,“ pravil Firenze. „Čekal bych, že jedinec jako ty to ví už dávno.“
   „Jedinec jako je Harry se s tím jen tak nesmíří,“ hlesla Hermiona potichu a Firenze se na ní podíval.
   Na obličeji se mu poté objevil úsměv, poplácal Harryho po hlavě, aby mu tím dodal kuráž, namasíroval si ramena a pravil:
   „Čekám že nás zítra v tom nenecháš,“ řekl mu s čestným dojetím.
   „Nenechám,“ přislíbil Harry. „A budu se snažit něco vymyslet… ať by mě to mělo stát všechno na světě.“
   „Jsi pravý kouzelnický hrdina, Harry Pottere,“ ukončil to Firenze a společně s ostatními kentaury se začal vydávat na cestu zpět. „Přeji ti zítra hodně štěstí… kouzelníci by měli už konečně dokázat, že na tomto světě mají své místo… takže až se zítra rozezní hlaholní roh Harry Pottere, čekáme tě tady.“
   Hned na to se společně dali do klusu a zmizeli v dálce dřív, než bys řekl švec.
    Harry se na všechny podíval, nevěděl jak se má tvářit, vždyť vlastně nic nebyla jeho chyba, avšak stále více a více se v něm stupňoval pocit pomsty Felixe a to,aby dokázal nějak osvobodit Siriuse z toho prazvláštního oblouku. Kdyby zítra vyhráli tu bitvu, dostal by se až k oblouku, mohl by se o to pokusit.
   „Chceš vyhrát nevyhratelné?“ zeptala se Hermiona.
   Harry se na ní podíval a jen letmo zakroutil hlavou, hned na to řekl. „Jdeme zpátky Hagride.“
   Hagrid se na něj chvíli díval, pak s Tesákem v náručí vykročil nejistým směrem do hloubi lesa.
   Jak se poté ukázalo, nemířili do hlubin lesa, ale ven z něho, objevili se před famfrpálovým hřištěm a zjistili, že se již dávno začalo smrákat a obloha černala jako kdyby se něco prazvláštního mělo příští den, nebo snad ještě tuhle noc stát.
   Hagrid s nimi došel až ke dveřím do srubu, kde se na ně rozlučně otočil.
   „Harry, snad víš že ti nemusim opakovat, abys tam nechodil,“ domlouval mu.
   „Hagride, ty víš že já tam půjdu,“ nenechal se odbýt Harry.
   „Přikazuju ti jako tvuj učitel zůstat…“
   „Nejsi můj učitel!“ zamítl ho Harry naštvaně. „Všichni si myslíte, že na mě záleží, že budu v nebezpečí! Ale o to jde, nikdo nic nechce dělat a tak to zbude na mě!“
   „Harry naposledy tě žádám abys zůstal tady v Bradavicích,“ prosil ho Hagrid, avšak věděl, že nemá na povídání čas. Tesák potřeboval ošetření.
   „Nic ti slíbit nemohu,“ odpověděl mu na to Harry.
   „A já tě varuju, vopovaž se zítra nebýt v Bradavicích, zkontroluju si to,“ hned na to za sebou zavřel dveře, aby se s nimi nemusel bavit.
   „Má nějakou blbou náladu,“ zkonstatoval Harry.
   „A ty se mu divíš?“ vyhrkla Hermiona.
   „Docela dost bych si přála si už lehnout,“ pípla Cho potichu.
   „Máš pravdu, jdeme,“ řekl Harry a pomáhal jí v chůzi.
   Hned potom, co jí doprovodili do Havraspárské společenské místnosti, kde Cho zase Harryho nečekaně pohladila a on jí pohled milé oplatil, se vydali do té Nebelvírské a Hermiona zase začala.
   „A souhlasím s Hagridem, nechci abys tam chodil.“
   „Jsem kouzelník, nějaká ta kouzla se jim tam určitě budou hodit,“ nadhodil Harry vymlouvačně.
   „Víš do čeho vůbec jdeš?“ domlouvala mu Hermiona při jeho ledabylosti. „Vždyť to bude krvavá řežba, uvědomuješ si to? To bude hrozný!“ řekla se strachem jen při myšlence na to.
   „Právě… musíme kentaurům nějak pomoct,“ řekl Harry když stoupali po měnícím se schodišti.
   „Ale jak?“ nechápala Hermiona. „Jak říkal Firenze, tady se nedá co dělat.“
   „Vždycky se najde nějaké řešení, i třeba to sebemenší,“ doufal Harry úpěnlivě.
   „A ještě k tomu tam půjdeme jenom my dva, nebudeme mít sebou žádné další kouzelníky,“ obávala se Hermiona.
   „Jak to my dva?“ divil se Harry.
   „Přece sis nemyslel že tě v tom nechám,“ ohradila se Hermiona jako kdyby to mělo být něco nadmíru neskutečného.
   „Tak ty tam rozhodně nepůjdeš, o to se postarám. Nechci abys byla v nebezpečí… Rona sebou vzít nemůžu, ten by se nejspíše spojil s nemrtvými a chtěl mě taky zabít… ledaže bych jako zbraň proti němu použil ty jeho pavouky ze snu, ale to stejně…“
   Harry se zarazil a zůstal stát na místě.
   „Co je?“ vyhrkla Hermiona. „Stalo se něco?“
   Harry v tu chvíli stál a kroutil očima ze strany na stranu.
   „Co se ti stalo?“ obávala se Hermiona. „Já tam s tebou stejně půjdu, mě nepřemluvíš.“
   „Pavouci!“ vyhrkl Harry. „Ty Ronovo sny… to jak se mu to zdálo na začátku druhého pololetí a teď tohle… byl jsem velitelem pavouků…“
   „Myslíš na to samé co já?“ pochopila Hermiona.
   „Jestli se nemýlím, tak je ještě jeden tvor tady u Bradavic, který Hagridovi vděčí za svůj život asi jako já tomu komunikátoru,“ hlesl Harry. „Jestli nám pavouci nepomůžou, tak už nevím.“
   „Ale je jen tak nepřemluvíš, navíc… podle toho jak jste mi popisovali vaši poslední návštěvu u nich…“ řekla Hermiona s velikým znechucením. „teda nic proti, ale…“
   „To ti ale říkal Ron, a ten to vždycky přehání…“ nabádal jí Harry když došli k obrazu Buclaté dámy, která byla k jejich smůle zrovna pryč, takže museli počkat.
   „Jo přehání, já mu to viděla z očí jak přeháněl,“ nenechala se přemluvit Hermiona.
   „Když Aragogovi řekneme, že Hagrid potřebuje pomoc, přece… pokud má v sobě alespoň trošku soudnosti, tak mu jeho ochotu oplatí,“ doufal Harry.
   „Jak to můžeš vědět?“ nechápala jeho přesvědčení.
   „Nevím to, to prostě jen bezmezně doufám, vždyť Hagrid kvůli němu nedokončil školu, stal se vyvrhelem, nemohl kouzlit a na jeho hlavu bylo uvaleno podezření z vraždy Uječený… Ufňukaný Uršuly a otevření Tajemné komnaty, to tomu škarohlídovi musí stačit!“ trval na svém Harry.
   „A kdyby ani to nevyšlo?“ trvala na svém i Hermiona. „Kdyby se všechny tyhle tvé chytré řeči propadly až na dno té jeho takzvané soudnosti? Co pak?“
   „Můžu kdykoliv proměnit v Pegase a uletět s tebou pryč do bezpečí,“ zakončil ho Harry.
   „Harry prosím, něco se tam stane, já to vím, já tam nechci,“ žadonila Hermiona úzkostlivě a hladila ho po ruce.
   „Souhlasím s Hermionou,“ řekl jim Neville, který se právě nečekaně za nimi objevil. „Člověk si zajde jednou za profesorkou Prýtovou, aby mu poradila a na co nenarazím. Teda jestli půjdete na takovou nebezpečnou výpravu, tak to jdu určitě s vámi.“
   Harry protočil oči v sloup a začal klít.
   „KDE DO HÁJE JE TA TLUSTÁ BEČKA!“ křikl na celé kolo.
   „No dovolte!“ křikla Buclatá dáma, která si před chvilkou sedla do křesla a Harry o ní ani nevěděl, teď začal koktat a zasekávat se se zděšeným překvapením, Hermiona se zatím mohla za břicho popadat.
   „Promiňte! Moc se omlouvám… A-a-a-a-ale já to neříkal vám, nebo snad chcete říct, že jste… tlustá… b…“
   „Ticho!“ křikla mu na to. „Pottere, vy jste ten nejhorší žák v dějinách Nebelvíru.“
   „Právě jste prozradila heslo, madam,“ usmál se naškrobeně Harry.
   Buclatá dáma se zhrozila, co to řekla a začala si stěžovat na celé kolo, trojice jí absolutně přehlížela a prošla do společenské místnosti, zatímco Buclatá dáma nadávala ještě notnou dobu poté.

Tištěno z http://pansmrti.wz.cz/ps/
Povídka a web by Skynet
(c) 2006 (skynet.cz@seznam.cz)
Předchozí kapitola     Další kapitola