Nastavení písma stránky

Zadejte font:
Zadejte název fontu obsaženého ve vašem zařízení, který chcete použít.

Zadejte velikost:
Zadejte velikost písma. Jednotky jsou stanoveny na "pixely", zadejte proto pouze celé číslo.

Zadejte řádkování:
Zadejte násobek (ku velikosti písma) řádkování chcete použít. Oddělujte desetinnou čárkou.

Kapitola 86.


Konec kouzelného světa

Sníh v podobě podivného popela zároveň s ohromnou září, jež se zde před malou chvílí rozprostřela, již přestal padat, a všude se rozprostřelo absolutní ticho, které přerušoval pouze vánek pronikající skrz listí a jehličí okolního hustého lesa, který na sobě nesl známky neskutečného souboje hrůzostrašných armád.
   Obrovská armáda ohromných rozměrů se proměnila v prach, který právě přestal dosedat na odkrytou lesní půdu. Někteří utekli, jiní přežili a vraceli se ranění a pochroumaní zpátky domů.

„Láskou sníš,
láskou světa se trápíš,
láskou zvíš,
že se do pasti potápíš.
Zamysli se Harry Pottere…, stojí ti za malou šanci obnovit svou lásku takové neskutečně veliké
riskování?“

   Ozývalo se v Harryho hlavě, byl to něčí hlas, jedné moudré ženy, avšak ne lidské ženy, mluvila cizím jazykem.

„Varuji tě, hochu,
pokud se rozhodneš jíti dál,
ocitneš se v zemi,
kde jen umírá princ, a není král.

A v zemi, kterou znají…
jen odkouzlení páni.“

   „Jdu dál!“ křikl Harry a vystartoval s hlavou do vzduchu.
   „Harry!“ uslyšel kousek od sebe a spatřil, jak k němu přibíhá Hermiona s Ginny v závěsu. „Harry, jsi v pořádku?“
   „Ne,“ odvětil sněhobílý Pegas stále ležící na zemi se vztyčenou hlavou. „Nejsem… nejsem ani malinko.“
   Hermiona se soucitně a zarmouceně ušklíbla a klekla si k němu. „Udělal jsi víc, než by se od obyčejného kluk… pegase mohlo čekat.“
   Harry těžce oddechoval až skoro to znělo, že pláče. „Přestaň mluvit nesmysly, Hermiono,“ pravil a zabořil svou koňskou hlavu do země, až se jehličí na zemi od jeho nozder prášilo. „Musím… musím najít Cho… musím jí… chci už mít… chci už mít někoho blízkého… já chci k ní… a taky k mámě a tátovi, Hermiono,“ řekl Harry a pouze na ní pohlédl očima, hlavou ani nepohnul. Za to do očí se mu nalily slzy. Nevěděl, co říct a ony také ne, jenom Harryho hladily po těle s pramalou nadějí, že ho tím ukonejší.
   „Nevím, jaké je to ztratit rodiče, Harry,“ řekla opatrně a soucitně Hermiona. „Ale vím, jaké je to ztratit blízké. Vím to… a bůh ví, že už nemůžu! Pravda je, že už také nemůžu.“
   Tentokrát na ní Pegas opravdu pohlédl i hlavou a překvapeně se jí zadíval do očí.
   „Vždycky jsem si přála mít nějaké sourozence a…“ zařekla se Hermiona a odmlčela. „ty mi je nahrazuješ… jsi pro mě snad víc, než bratr, jsi součástí mě…“ řekla plačtivě. „a já strašně trpím, když pokaždé vidím, jak mi mizíš v dálce… jak umíráš, ztrácíš se mi v nedohlednu a já vím, že už tě pak neuvidím!“ křikla a přikryla si obličej. „A už to asi nevydržím.“
   Nastala chvíle ticha, Ginny ani nemukla, začala teď hladit i Hermionu, která se otočila a zalomila obličej ke kolenům. „Raději zemřu sama, Harry.“
   Pegas přivřel bolestně oči až jeho víčka z nich vymáčkla slzy. „Hermiono, ale Cho má umřít… vždyť jsi mi sama řekla o té věštbě. A já jí nenechám zemřít.“
   „A co Neville?“ ozvala se poprvé Ginny a to zcela vážně.
   Pegas rozevřel oči a pohlédl na Hermionu, která se také překvapeně narovnala.
   „Úplně jsem na něj zapomněl,“ uvědomil si Harry a zvedl hlavu.
   „Musíme ho najít a to hned,“ řekla vážně Hermiona.
   „Hned potom Cho,“ utvrdil ještě Harry.
   „Dobr..á…“ zaslechl Harry Hermionu, ale zároveň s tím mu v hlavě zaznělo… „…pokud se rozhodneš jíti dál, okusíš strasti, jež žádný kouzelník nepoznal…
   „Co je, Harry?“ divila se Hermiona, když mu pomáhala na nohy.
   „Nic,“ hlesl Pegas a začal zase reagovat, avšak stále ho v hlavě strašila myšlenka, na to, co teď zaslechl.
   Rezolutně zakroutil hlavou, aby dal strachu a obavám sbohem, hned na to srovnal nohy před sebe a pokusil se vstát, ale nepodařilo se mu to.
   „No tak Harry, teď tu nemůžeš ležet,“ domlouvala mu Ginny.
   „Jsem… jsem strašně unavený,“ hlesl Harry matně a mrkal svýma zelenýma očima.
   „Musíme najít Nevilla!“ vychrlila na něj Hermiona. „Čím déle, tím hůř! Může na tom být špatně!“
   „Dobrá,“ řekl Pegas a znovu se pokusil vstát takovou vůlí, že se mu rozklepala kolena.
   Konečně se však narovnal a oklepal ze špinavé země, kousky zemského porostu na něm však přesto zůstaly.
   „Harry všimnul sis, že už mluvíš normálně?“ uvědomila si Hermiona.
   „Asi jsem se už s Pegasem zcela sžil,“ usoudil Harry a pokynul oběma dívkám, aby vyšly napřed.
   Sám opatrně našlápl, nejdřív přední levou, pak zadní pravou a pak ostatními. Vykračoval jako malé hříbě při svých prvních krůčcích, když se nevědomky napravo od něj začalo na zemi něco plazit přímo k němu.
   Harry jen tak tak udržoval rovnováhu a o hrozícím nebezpečí neměl ani potuchy, avšak to na zemi mělo jasný cíl a bylo to rychlejší. Neslyšně se to blížilo stále blíž a blíž až se kráčící Pegas objevil přímo před obrovským hadem.
   Harry se v tu ránu podíval na zem a lekl se toho, co spatřil tak, že uskočil a kopal přitom nohama.
   Pegas hlasitě zařehtal, ale byl příliš slabý, had se vyšvihl kupředu a své dlouhé jedové zuby mu zabodl přímo do tepny na noze.
   „Harry, co je?“ vyhrkla Hermiona utíkající k němu.
   „Pomoc!“ křičel Harry napůl lidsky a napůl řehtavě.
   „Co se děje? No tak?“ páčila z něj Hermiona a přihnala se k jeho boku, zatímco se na pegasově noze objevila dlouhá tmavě zelená čára, jež se začala větvit, jak obrysovala Pegasovo žíly a tepny.
   „Ten had!“ křikl Harry a znovu zařehtal. „Strašně to bolí!“
   Ginny se koukla vedle a uviděla mizejícího hada, jak se plahočí houštím. Na nic nečekala a vrhla se za ním, jak nejrychleji mohla.
   „Ginny!“ zařvala Hermiona. „Dej pozor!“
   Ginny sebou praštila na zem a hada přikryla svým vlastním tělem, ten však byl příliš dlouhý, nejméně dva metry a to stačilo, aby s ním měla Ginny více, než dost práce.
   „Ginny proboha!“ křikla Hermiona a začala se hnát k ní, aby jí pomohla.
   Obě začaly hadovu hlavu mačkat k zemi, stejně jako zbytek jeho těla, které se pokoušely co nejvíce znehybnit. Had se však stále vzpouzel, co mu síly stačily.
   Konečně se jim ho podařilo uklidnit do takové míry, že už sebou necukal, když na něm ležely obě dvě. Hermiona se poté otočila zpátky na Harryho, a vykuleně vyhrkla. „Harry?“
   Pegas teď měl každičkou žílu plnou zelené tekutiny, která prostupovala až do jeho srdce. Harrymu se začala podlamovat kolena, začal klopýtat ze strany na stranu a přiškrceně se dávit.
   „Harry!“ vyjekla Hermiona se strachem.
   V té chvíli sebou Pegas praštil mohutně o zem, až si zkřivil křídlo v nepřirozeném úhlu, čímž zakřičel na celé kolo. Ovšem hned na to se okolo jeho těla začalo jiskřit, strašlivými zeleno červeno a fialově zlými jiskřičkami. Harry vyjekl a vykulil oči v strašlivé křeči jeho vnitřních orgánů, které se teď svraštěly a rozpínaly jako zblázněné. Přímo šílely a Harry v těle Pegase, se na zemi zmítal v ukrutných bolestech.
   „Panebože!“ zděsila se Hermiona, chystala se už Harrymu vyběhnout na pomoc, i když nevěděla jak na to, ale zapomněla, že hada na okamžik pustila a ten toho okamžitě využil. Obmotal obě dívky nadvakrát a utáhl se kolem nich, až se nemohly ani trochu pohnout. Stále jim však přitom chrčel do obličeje se svýma zlověstnýma očima.
   V ten okamžik se Pegas začal měnit zpátky na černovlasého chlapce, zpět na lidskou bytost, až se zdálo, že Harry se zmenšil, jak moc byl oproti němu Pegas mohutný. Teď opravdu přestávala veškerá legrace. Ležel tam na zemi a kulil zraky do nebe, zatímco obě dvě jeho kamarádky na něj hulákaly, což ale nevědomky z mysli vypouštěl.
   Svět se s ním začal točit, stromy se mu rozmlžily před očima, celé tělo mu začalo vibrovat, jako kdyby se měl rozpadnout… v tu chvíli mu najednou vytryskla červená záře z očí, úst, konečků prstů na nohou i rukou, pupíku uší i nosu a celé jeho tělo se nadzvedávalo pod mohutnými přívaly křeče. V další chvíli najednou z Harryho pusy začalo vycházet další záření, bylo to znovu rudé a zatím nejvíce koncentrované. Jako kdyby mu z úst vycházela rudá prskavka se zlatými jiskrami. Zářila a vycházela výše a výše, až najednou se rozprskla a celé prostranství se zajiskřilo a zatřpytilo. Červená a zlatá záře začala uhasínat, stejně jako i Harryho bolesti a vše ostatní.
   Na zemi zůstal ležet chlapec s černými kulatými brýlemi, jizvou na čele a školním hábitem. Nastalo znovu očekávané ticho, kdy Hermiona a Ginny ani nedutaly, pouze Harry cítil ohromnou a neskutečnou radost někoho… někoho v dálce. V tu chvíli se chytil se bolestně za jizvu na hlavě a rozkřičel na celé kolo, cítil, jak se zlo, které je s ním spojeno směje, doslova se řeže smíchy a neutuchajícím štěstím, ohromným zadostiučiněním, Harry uhádl, že to je Voldemort, slyšel jeho ledový hlas, dech, i pocity. Jeho vlastní dech se mu zastavil, doslova po něm začal lapat a pálící jizva neutuchajíce nepřestávala bolet, až si Harry myslel, že své čelo už dávno rozedřel.
   Poté vše pomaličku ustalo, Harryho ruce se opět svezly na zem a chlapec zůstal divoce oddechovat ležíc zády na zemi.
   Obě dvě… nebo vlastně tři přihlížející, tedy jen dvě měly zatajené výrazy a hrůzu v očích; se teď báli všeho, co Harry v posledních vteřinách udělal, doslova v duchu plakaly pokaždé, když Harry začal trpět. Teď však hleděli na ležící postavu na zemi a vedle nich se ve vzduchu vznášela hlava hada, až to vypadalo, že se ten bezduchý tvor směje.
   Hermiona párkrát našpulila pusu ke slovu, ale hlas se jí vytratil. Chvíli to musela zkoušet, až nakonec ze sebe vypravila slabé. „Harry?“
   Ginny jen mlčky přihlížela a snažila se být co nejdál od hadí hlavy.
   Harry se na zemi převrátil na břicho a hořce oddechoval. Zarýval nehty do země a nemohl uvěřit tomu, jakou měl právě Pán zla před malou chvilkou radost. Až to z něho přímo vysávalo život. Pokud se může smát někdo jako je Voldemort, tak ten důvod musí být přímo hrůzostrašný.
   Napřímil pomaličku pohled na vyděšené dívky, které stále mlčky přihlížely a očekávaly Harryho reakci na Hermionino oslovení.
   „POZOR!“ zaječela náhle.
   Harry se bleskurychle otočil, automaticky vystřelil ruce vzhůru a jen několik desítek centimetrů zastavil dýku blížící se mu ke krku. Držel jí velitel nemrtvých, který právě se strašlivých chrčením na kudlu tlačil a Harryho ruce pomaličku povolovaly. Ostří dýky se přibližovalo ke chlapcovo tepně nezadržitelným tempem, Harry jen prskal, když chtěl vydechnout, protože na to neměl sílu jakou vynakládal do úsilí sebeobrany.
   Nemrtvý vyplázl odporný ohořelý a shnilý jazyk a olizoval se před Harrym, kterému se navíc dělalo špatně, konečně sebral sílu a překulil se na stranu, čímž nemrtvého generála poslal k zemi a dýka zůstala dál bezpečně v Harryho ruce.
   „Harry, dej pozor!“ křikla Ginny, zatímco Hermiona si snažila vymanit ruce ze sevření hada.
   Harry se vyškrábal na kolena a opíral se rukama stále o zem, zatímco nemrtvý již byl dávno na shnilých nohou a chrčel na něj ze tří metrů, nadmíru nebezpečné vzdálenosti.
   „Zmiz!“ zařval Harry na obludu chraplavě. „Tak zmiz, mizero!“ křikl na něj a mávnul kudlou volně do vzduchu, na což nemrtvý ani trochu nezareagoval.
   „Vydrž Harry!“ křikla Hermiona a dál se snažila s Ginny osvobodit.
   „Seeeechaaaazneeeeeelchiiiiijsooooovkchraaaaaamsnaaajieeee.“ vysykl na něj nemrtvý svým odporným hlasem, při kterým Harrymu přebíhal mráz po zádech.
   „Hele, magore…“ pravil Harry vyčerpaně. „budeš mi to muset přijít zopakovat.“
   Nemrtvý se rozeřval a následně na Harryho rozeběhl, ten se ohnal kudlou, jež nemrtvému zabodl do ramene, na což ta obluda nezareagovala ani brvou. Praštil s Harrym na zem a začal ho škrtit, Harry však na poslední chvíli stačil v klínit mezi své tělo a nemrtvého nohu, takže jej dokázal odkopnout ze sebe. Odkutálel se o kousek dál ke stromu a…
   „Maňásku? Proč náš budíš?“ zabrblal Kecal a otevřel oči. „BOŽE, ŽE JSEM SE PTAL!“ vykřikl a znovu je zaklapl, navíc svým gumovým víčkem dal facku Kécovi, který také chtěl otevřít oči.
   „Neumíte nějaké kouzlo?“ zeptal se svých bot Harry a vysápal se po kůře stromu do vzpřímené pozice.
   „Co my?“ vykřikl bojácně Kéca. „To ty jsi kouzelník!“
   Harry si uvědomil, co právě Kéca řekl, už snad úplně ztrácí rozum. Popadl hůlku a namířil jí na nemrtvého, který se zvedl na nohy a vycenil na Harryho své zašpiněné okoralé a vypadané zuby zpod odporné tlamy. Hned na to druhou rukou popadl kudlu, kterou měl stále zabodlou v rameni a aniž by na obličeji dal cokoliv znát jí vytáhl ven ze svého těla.
   Harry hořce polkl a přitiskl se blíž ke stromu.
   Svist!
   Harry to nestačil zaznamenat, ale pak mu došlo, že to co právě teď ušmiklo chomáč jeho čupřiny na hlavě byla vržená kudla, jež se mu zabodla dva centimetry nad lebkou do kmene stromu.
   Harry vyjekl a dechem se začal téměř dusit, poodstoupil hned od stromu a zadíval se neskutečným strachem na nemrtvého, jež na něj vycenil znovu své zuby. Ten hned poté sáhl rukou za svá záda a ozval se zvuk sunutí kovu.
   Poté vyndal svou dlouhou hůl, kterážto se okamžitě proměnila na dlouhý meč a udělal s ním dlouhatánské mávnutí, až se jeho ostří zalesklo v pochmurném šeru zavládajícím u Bradavického lesa.
   Harrymu se zatajil dech ještě více a namířil na nemrtvého svou hůlkou. V ten moment nemrtvý vycenil opět své zuby a ohryzaný jazyk, do kterého se následně zakousl a pomaličku tlačil zuby k sobě, až nakonec mu kus jazyka upadl. Po celou tu dobu nehnul ani brvou na obličeji.
   Harrymu se udělalo zle, přikryl si pusu s očekáváním, že bude zvracet, strach ho ovládl docela a jen vyděšeně sípal jako kdyby mu někdo zacpal plíce vatou. Nohy se mu třásly a ruce jak by smet, bál se hrozně moc, už nechtěl víc, už chtěl konec, už chtěl být v bezpečí.
   Místo toho se však nemrtvý rozeběhl s mečem napřímeným proti Harrymu, který mávl obranně hůlkou a vyřkl: „Mdloby na tebe!
   Z hůlky nevyletělo nic, zato šokovaný Harry spatřil, jak se ostří meče zabodlo ho jeho těla až hlasitě zavřeštěl na celé kolo.
   „HARRY!“ zakřičely z dálky obě dívky najednou a téměř se už osvobodily.
   Nebylo jim to však teď už nic platné, Harry se zavřenýma očima cítil ukrutnou bolest v hrudi, pocítil ten pocit, že právě zemře, že prohrál svou bitvu, že už teď to každou chvílí přijde. Otevřel oči, aby se naposledy podíval na nemrtvého, který se však nečekaně tvářil s jeho holou lebkou rozzuřeně. Harry sklopil zraky na svou hruď, meč však neprošel do jeho těla, ani když nemrtvý tlačil sebevíc.
   Náhle se odporný generál rozpřáhl a strhl z Harryho svrchní bundu. Rozzuřeně zařval, když pod ním spatřil řetízkovitou kentaurskou vestu, jež právě Harrymu zachránila život. Která však ale nezasahovala až k hornímu okraji krku. Nemrtvý to spatřil, znovu se rozpřáhl, Harry vyjekl a zavřel oči, až uslyšel svist kovu vzduchem… BENG!
   O ohromným zajiskřením se meč nemrtvého střetl s dalším mečem, jež se objevil Harrymu před očima. Harry se ohlédl vedle sebe a nemohl uvěřit koho to vlastně spatřil. Stál tam Lexter s rudě zářícím mečem a na nemrtvého se mračil na celé kolo. Hned na to se ozvalo řinčení kovu, jak Lexter udělal s mečem kličku, až nemrtvého zbraň se mu vysmekla z ruky a jeho samotného nakopl nejdřív do břicha a pak do čelisti.
   „Harry, pojď!“ křikl na vyděšeného černovlasého chlapce, ale neměl čas, nemrtvý se znovu zvedal ze země a přihnal se na Lextera, který v tu chvíli držel Harryho, takže nebyl připraven. Nemrtvý ho drapnul za oblečení, avšak Lexter využil jeho rychlosti, stočil se ve směru jeho běhu až se nemrtvý pustil, seč nechtěl, jeho oblečení. Avšak Lexter ho nepustil, držel ho dál, udělal s ním kolečko a mrštil jím na nejbližší strom.
   „Harry, musíš okamžitě…“
   Znovu se ale ozval řev, nemrtvý opět vyběhl na Lextera, který už ztratil trpělivost, otočil se mu naproti na poslední chvíli, ovšem s napřaženým rudým mečem, takže se nemrtvý sám nabodl.
   Chvíli překvapeně chrčel, ale náhle vyškubl Lexterovi meč z ruky, vyřízl si ho z těla a otočil se s ním na Lextera. Ten popadl bleskově hůlku a vykřikl: „Stupefy!
   Kouzlo se do nemrtvého vpilo, avšak nic mu neudělalo, ten se vrhnul na Lextera, povalil ho a začal tlačit svou váhou na meč, který mu mířil ke krku. Lexter meč zachytil a držel ho za jeho ostří jenom silou tisku rukou k sobě.
   „Harry!“ křikl na chlapce stojícího opodál. „Budu potřebovat pomoct.“
   Nemrtvý se na Harryho obrátil rozzuřenou tváří, až se Harrymu z toho pohledu vytrácela veškerá odvaha z těla.
   „Tvůj meč!“ křikl Lexter přiškrceně, když se rudě zářící meč už dotýkal jeho krku a začal na něj doléhat. „Prosím!“
   „Já žádný nemám!“ křikl vyděšeně Harry a rozmýšlel se, jestli nemá na nemrtvého prostě skočit.
   „V pize na tváři!“ křikl Lexter, ale to už mu pronikal meč do krku. „Pro… s..s…“
   Harry zmateně se okamžitě zamyslel na pihu na obličeji, také se zamyslel na situaci, že je v bezpečí a v soukromí. Piha se mu odlepila a zároveň změnila do měšce, Harry do něj hned sáhl a začal v něm šátrat jak ve velkém vaku, když v tom se o něco píchl. Popadl to, i když se opětovně řízl a vyndal ven. Byl to Godrikův meč, byl to opravdu on!
   Harry zahlédl krev na Lexterovo krku, popadl hned meč a vyběhl se strašlivým řevem na nemrtvého, který se na něj otočil a skřekl, když mu Harry zabodl meč do hrudi a strhl ho z Lextera.
   Nemrtvý se svalil na zem a vřeštěl na celé kolo. Náhle začal doutnat a země pod ním se připalovala, čoud z něho vycházel zcela nadmíru černý a generál nemrtvých začal rudě žhnout. Náhle se začal i rozpalovat, rozpadat a snad i vypařovat, ale s tím rozdílem, že do propálené země, ve které následně veškeré jeho ostatky s rudě zabarvenou žhnoucí kostrou zmizely.
   Harry padl na kolena a těžce oddychoval, vedle sebe měl na zemi ležící Godrikův meč, zatímco Lexter ležel opodál. Ten nahmatal svou hůlku, něco zažvatlal a krk se mu začal pomalu hojit.
   Hned na to Harry vyběhl ke svým dvěma kamarádkám, nohy ho ještě jakž takž poslouchaly, v ruce třímal Godrikův meč a napřáhl se jím na hlavu hada, která vykulila oči a had tak bleskově z děvčat sjel, že se zdálo jako kdyby se vypařil. Hned na to zmizel v hustém houští temného lesa.
   Harry nečekaně popadl obě dvě dívky a objal je, ty mu hned objetí opětovaly a hladily ho po zádech.
   „Pane bože, to bylo jen o vlásek,“ strachovala se Hermiona, která vypadala nanejvýš vyčerpaně, stejně jako Ginny vedle.
   Harry se od nich odtáhl a zeptal se: „Jste v pořádku? Nebolí vás něco?“
   „Bolí nás celé tělo,“ řekla Ginny, ale pak se mile usmála. „Ale jsme v pořádku… a nemyslím si, že už se něco hrozného stane,“ Dodala, když pohlédla do dáli na stojícího Lextera.
   „Omlouvám se za zpoždění… a… ty by sis měl schovat svůj meč Harry,“ oslovil ho Lexter s širokou náplastí pod bradou. „Tam, kde byl předtím.“
   Harry se otočil na Lextera a naštvaně se zeptal: „Jak jste o něm mohl vědět?“
   „To teď není důležité…“
   „Ale je!“ trval na svém Harry. ‚Zvláště, když jsem o něm nevěděl já sám.‘
   „Nemáš před Hermionou a Ginny, co skrývat,“ odvětil Lexter na Harryho podvědomou mluvu. „O tom meči samozřejmě vím od Brumbála.“
   „Nejspíš také od toho, kdo mi ho tam dal,“ odvětil Harry naštvaně.
   „Aby ti nebo tvým blízkým mohl zachránit život, ano,“ dodal Lexter vážně a Harry sklopil zrak.
   „A proč mi o něm neřekl?“ divil se Harry. „PROČ MI VŠECHNO TAJÍ?“
   „Ten meč ti tam dal ještě v prosinci, když jsi byl na Grimmualdovo náměstí, avšak nevím, proč ti o tom neřekl… předpokládám, že čekal na vhodný okamžik, který však do teď nenastal.“
   Harry se tvářil nanejvýš ublíženě, štvali ho všichni, co stále říkají, že se o něj starají, že to, co mu za zády dělají, je jen pro jeho vlastní bezpečí. Neskutečně nesnášel, když se někdo takový objevil, takoví lidé mu naháněli vztek, nejvíce ho však štvalo, že v že to dělají pro jeho dobro a s tím se nemohl smířit.
   „Musíme…“ hlesl Harry a nevraživě vstal. „musíme najít Nevilla. Hned,“ dodal a vykročil.
   „První rozumný nápad, on tu s vámi byl?“ souhlasil Lexter a začal pomáhat dvěma dívkám na nohy, když Harry na to zapomněl.
   Tím ještě více dostal na Lextera vztek, teď opravdu vypadá jako naprostý necita a stále naštvaný patron.
   Trojice se k němu připojila, zatímco Harry nespouštěl oči z Lextera.
   ‚Proč mi to děláte?‘ zeptal se Harry v duchu s pohledem na Lextera. ‚Proč se mě snažíte naštvat,…‘ teď začal mluvit nahlas. „proč mi stále jen dokazujete, že všichni dospělí jsou chytřejší a já jsem jenom… jenom neskutečný pitomec, který se nedokáže postarat ani sám o sebe.“
   „Vím, co cítíš Harry,“ přisvědčil Lexter klidně a mírně, avšak s vážnou tváří. „Cítíš to, co každý mladík v tvém věku, vztek a zášť vůči dospělým, nechápeš jejich svět a příčí se ti jejich pravidla. A ten tvůj pocit ještě vystupuje na povrch s tím, co jsi zažil, zažíváš a… ještě zažiješ.“
   „O čem to mluvíte?“ nechápal Harry splašeně.
   „Každá další příhoda, strach a nebezpečí se v tobě koncentrují… stále to v sobě držíš, i když se rozpláčeš, nebo naštveš, bolest z toho všeho v sobě máš stále dál a dál,“ vysvětloval mu Lexter. „Přelom se stal na odboru záhad, viděl jsi tu úplně nejvíc nejstresující situaci, jakou jsi kdy mohl zažít. I to jsi uložil do toho svého semeniště úzkosti. Všichni se obáváme, že tolik strašlivým emocí je na jednoho člověka moc. Jednou to vyjde na povrch Harry… a Brumbál se bojí, že bys mohl z toho všeho ztratit rozum.“
   „Děláte si legraci?“ zeptal se sarkasticky Harry.
   „Myslím to smrtelně vážně…“ řekl důležitě Lexter, když pokračovali v chůzi lesem plným tmavě modré tmy. „vždyť si to uvědom, Harry, od tvého mládí, od chvíle, kdy jsi začal vnímat okolní svět, jsi trpěl, stále více a více se to koncentruje, poslední šestý ročník je tím nejhorším, potkávají tě ty nejhrůznější události a ani tvé občasné výbuchy emocí, stresu či smutku se nedokáží rovnat tomu, co v sobě neustále dusíš.“
   „A jak to mám tedy vyřešit?“ zeptal se opět Harry a Hermiona mu uchopila ruku. „Mám si… upustit ventil?“
   „Nedělej si z toho srandu,“ varoval ho Lexter. „Tvým problémům by neporozuměl ani ten nejlepší psychioděj, to mi věř…“ pravil a odmlčel se. Pak dodal zasmušile: „Jsi na mě stále naštvaný.“
   Harry se odmlčel a pohlédl do hlubin lesa, nechtěl na tuhle otázku odpovídat, i když v nitru duše převažoval pocit, že Lexter není padouch, ale stojí na straně dobra. Avšak z toho důvodu byl na něj ještě více naštvaný.
   „Záleží na tom?“ zeptal se nakonec. „Teď jde o to, zachránit Nevilla, nic víc teď nechci řešit, jasné...? A už vůbec nic, co se týče vás, mých starostí a hlavně… Brumbála. Mimochodem, mohl vás sem poslat víc, než jen… ale… zapomeňte na to.“
   „Brumbál neví, že jsem tady, Harry,“ vypravil ze sebe Lexter potichu, a to, co řekl Harryho zarazilo.
   „Jak to myslíte?“ ozvala se poprvé Hermiona také nanejvýš překvapeně.
   „Můj orel Falkon vás sledoval, zjistil, že opouštíte bezpečí hradu a letěl mi to neprodleně oznámit. Jeho… primitivní řeč a ještě k tomu délka cesty však zapříčinily, že jsem se k vám nepřipojil právě včas. Jakmile jsem se dozvěděl, že znovu opouštíš hrad a to bez doprovodu někoho dospělého a známého, slepě jsem ti běžel na pomoc.“
   „Lžete,“ nevěřil Harry.
   „Pravda je, že Pán zla nastrčil Fénixově řádu falešnou stopu. Brumbál byl stále nedůvěřivý, svěřil se mi, že věří, že mají mezi sebou špeha, ale nakonec odešel s ostatními. Já měl na starosti tebe,“ pokračoval dál Lexter. „A pravda je, že mě teď nemají rádi… a to včetně mého nevlastního bratra, který… který zjistil, jak moc mi na tobě záleží… ač si to on sám až doposud nehodlal připustit.“
   „Neměl jste se obtěžovat, nosím smůlu,“ odsekl Harry.
   „Harry přestaň!“ pokárala ho Hermiona. „Copak ti ani tohle nestačí? Copak… nedokážeš odpustit?“
   „Já bych už dávno odpustila,“ přisvědčila i Ginny.
   Harry se pod útoky dotěrných otázek zase zamračil a zahleděl do země, hledal jakékoliv východisko, jak z této situace ven. „Musíme najít Nevilla, copak to nechápete? Může být ve strašlivém nebezpečí.“
   Avšak sám to zkazil, když se mu schylovalo k breku a opřel se zády o nejbližší strom. Těžce oddechoval se zavřenýma očima a jen nevěřícně kroutil hlavou do jaké situace se to dostal.
   „Omlouvám se, Harry,“ řekl do ticha Lexter. „Strašlivě se omlouvám… nemám před tebou žádná tajemství. Chceš vědět, proč jsem nechal jít ty grázly na tom ministerstvu? Já, kterého jsi musel zastavovat, abych smrtijedy, které ze srdce nenávidím, nezabil? Je to prosté… pravda je, že mi vyhrožovali… vyhrožovali, že něco udělají mému bratru, který, jak víš, je špehem mezi smrtijedy,“ zakončil to Lexter hořce a také se odvrátil. „Jistě víš, jaké to je, když někomu na někom záleží… nevěděl jsem, co mám dělat, na jedné straně jsi byl ty a na té druhé můj bratr, který se o mě celé mládí staral a kterému teď hrozilo, že zemře, když ti budu i nadále pomáhat s Nitroobranou,“ odmlčel se Lexter. „Proto jsem ti to neřekl, nemohl jsem… musel jsem hrát svou roli, až mi došlo, jak moc mi na tobě záleží. Ale už bylo pozdě, už jsem před tebou držel příliš mnoho tajemství, která se kupila jako sníh na vrcholku té nejvyšší hory. Celé poslední týdny toho lituji…“ řekl Lexter hořce a hleděl provinilým pohledem na Harryho, který měl stále přivřené oči. „Ale přesto, i kdybych ti měl zase něco tajit, tak to udělám kvůli tomu, že tě mám rád. Protože to, že jsem ti vyzradil tu onu záležitost s Démony a s kamenem Znovuzrození, tě vrhlo do nesčetného smrtelného nebezpečí a mě ve Fénixově řádu nepostavilo do moc dobrého světla. Brumbál byl stále ochotný odpouštět, ale i jeho milosrdenství má své meze… proto žádám… o tvé odpuštění…, prosím.“
   Harry křečovitě sevřel oči až mu v nich zaslzelo, avšak hned se vzpružil, narovnal a pohlédl na všechny. „Pojďme najít Nevilla,“ vypravil ze sebe a poté se mírně pousmál. „Potřebuje pomoct… a od toho jsme tady.“
   Hermiona se šťastně usmála a zmáčkla pěsti, jak tomu skrytě fandila, Ginny se také culila, a Lexter si neskutečně oddechl.
   „Děkuju,“ hlesl k Harrymu. „Ani nevíš, jak jsem ti za to vděčný.“
   „Tak už přestaňte,“ mávl rukou Harry. „musíme si pospíšit.“
   „Nemáme ho ale jak hledat,“ řekla marně Hermiona. „Jediné, co víme je, že byl napravo od nás.“
   „Tak se tam zajdeme podívat,“ usoudil Lexter. „A pospěšte.“
   Všichni se rozeběhli směrem zpátky k vydupané a krví promáčené zemi, kde se před malou chvílí odehrála hrůzná bitva. Už z dálky slyšeli něčí hlasy a halas armády kentaurů. Hned po pár krocích běhu se Hermiona přiřadila vedle Harryho a culila se na něj jako na malého synáčka.
   „Co je?“ zeptal se Harry.
   „Já jen…“ zarazila se a koukala před sebe, aby nezakopla. „já jen, že jsi tak roztomile pitomej.“
   Harry se zastavil a chvíli zůstal zírat na odbíhající přátele, Hermionina věta ho opravdu nasupila, i když v dobrém slova smyslu.
   „To se mi snad zdá,“ řekl si pro sebe.
   „Dělej, Harry!“ křikla na něj z dálky Ginny. „Nebudeme na tebe čekat celou věčnost!“
   Harry tedy vyběhl, náhle si ale uvědomil scénu pocházející ze situace před krátkou chvilkou. Jak to, že nedokázal vyčarovat svou hůlkou kouzlo? Poškodil mu jí někdo? Nebo netýká se to náhodou té zvláštní příhody s hadem, na kterou jakoby všichni při pátrání po Nevillovi zapomněli? Harry ale nezapomněl, jasně si vzpomínal na ty křeče. Co když na něj ten had uvalil nějakou kletbu? Nebo dokonce podobné kouzlo, jímž mu Draco Malfoy dočasně znemožnil se přeměnit v Pegase.
   Harry měl spoustu otázek, ale pramálo odpovědí. Když se blížili k bojišti, stále více a více přemýšlel nad tím, co se mu stalo, ovšem i přesto nezapomínal na Cho, která se mu vracela stále dál a dál do mysli. Nemohl dopustit, aby se jí něco stalo, miloval jí, stejně jako to bylo obsažené v té věštbě vyřčené profesorkou Trelawneyovou. Nemiloval nikoho tak jako teď ji, celým svým srdcem po ní toužil a její záchrana byla jeho primárním úkolem. Ta věštba zcela jistě popisuje právě Cho. A právě toho se bál nejvíc, co když opravdu už je to s ní zlé? Ale co má teď proboha dělat? To má jít přímo do náruče Voldemortovi? Vždyť to by byla jasná sebevražda. Harry však jasně uvnitř cítil, že by obětoval i tohle.
   Přesto, Voldemort je největší zlo všech dob, bude mít jistě zadní vrátka. Harry musí nějak zařídit, aby dostal Cho zpátky do bezpečí… a kde je vlastně ono bezpečí?
   ‚Bože dej, ať je v pořádku, prosím ať ji ještě jednou můžu vidět.‘ žádal v duchu Harry za běhu. Tolik se mu po ní stýskalo, nyní všechny city k ní vyplouvaly na povrch. Konečně to odporné kouzlo Zapomínák přestalo působit, ale Harry měl stále podivné tušení, že se řítí do záhuby. A že Voldemort to má, jako vždycky, vypočítané, což ho děsilo ze všeho nejvíc. A v neposlední řadě Brumbál. Je naštvaný na Lextera, co když je naštvaný i na Harryho? Jemu samotnému to vlastně bylo ukradené, na Brumbála neměl stále nikterak dobrý názor a o svých ‚moudrých‘ rozhodnutích ho přesvědčil i tento rok.
   Ne, teď se musí soustředit na záchranu Nevilla, to je teď hlavní priorita. Je to Harryho vina, že se vystavil takovému nebezpečí, alespoň si to černovlasý chlapec stále bral na triko a nechtěl si připustit, že by se mu mohlo něco stát. Avšak na druhé straně ho děsila jiná myšlenka. Pravda je, že se loučili s tím, že se už nikdy neuvidí, Harry to stále nechtěl plně vzít do vědomí, ale teď, když pomaličku zjišťoval, že Neville není k nalezení, se toho bál čím dál tím víc. A jako třešnička na dortu, Neville na sobě neměl žádný neviditelný plášť, takže riziko, že by mohl přijít k úrazu, je tak veliké, až se Harrymu zvedal žaludek.
   Konečně se před nimi rozevřelo volné prostranství s armádou pochroumaných kentaurů v dálce, kteří pomaličku jeden po druhém odcházeli. Ostatní postavili provizorní stany na člověka nezvykle vysoké a léčili v nich těžce raněné, neschopné převozu. Ke vší smůle takových případů bylo opravdu mnoho.
   „Harry, nezůstávej pozadu!“ zvolal na něj Lexter a společně s děvčaty vyčkal, až ho brýlatý chlapec dožene.
   „Nevypadají zrovna nejlépe, že?“ zkonstatoval Harry s obavami.
   „Tady muselo proběhnout strašlivé peklo,“ prohlásil i Lexter a Hermiona s Ginny hned horečně přitakaly.
   „Chcete tam opravdu jít?“ strachovala se Ginny s odporem.
   Všichni se podívali před sebe a Harry rozhodl. „Nemáme na vybranou, musíme tam jít a prohledat každičký metr, musíme najít Nevilla.“
   Čtveřice tedy vyšla kupředu do bitevního pole. Hlavní a ten nejhorší důvod, proč Ginny nechtěla vkročit dál, byla ohromná záplava mrtvých, které ostatní kentauři nakládali na vozy tažené statnými hřebci. Byl to přímo odporný pohled. Těla byla ještě čerstvá, jestli se to tak dá říct. Stále z nich vytékala krev, zpoza zabodlých šípů i jedovatý sliz, který nemrtví použili pro svou výbavu. Někde se válely zkrátka kusy těl, kopyt, ohonů… a co bylo nejhorší, někde dokonce i hlavy se strašlivými výrazy, mnohokrát propíchlými šípem nebo do nich byla zabodlá sekyra, kterou bylo vybaveno nespočet členů armády nemrtvých.
   Toho se procházející čtveřice bála nejvíc, když zahlédli osamocenou horní část kentaura, jako například ruku, hruď ze které vylé… no to snad ani nebudu popisovat, však se na to také Harry a jeho kamarádky nedívali, protože již víc nepotřebovali, aby se jim dělalo špatně.
   Podle všeho ležící mrtvoly ještě nezachvátil rigor mortis způsobující tuhnutí těla již po dvou hodinách smrti a postupující od hlavy dolů, u čehož ovšem u utržených končetin se opravdu dalo jen stěží polemizovat.
   „To je nechutné,“ nevydržela Hermiona a opřela se o Harryho, přitom odvrátila pohled, takže koukala dolů, aby nemusela vidět tu hrůzostrašnou spoušť.
   V tu chvíli s Herminou narazil na Lextera, který se zastavil.
   „Harry, nemá cenu tady hledat, dokud se nezeptáme kentaurů,“ řekl jim vážně. „A… musím tě upozornit, že podle toho, jak to tady vypadá… tak kdyby kentauři nevěděli, kde Neville je…,“ řekl Lexter váhavě a odmlčel se, přitom si dlouze a hlasitě povzdechl. „zkrátka je pramalá šance, že by pak byl ještě naživu.“
   „Žije, Lexi,“ ujistil ho Harry. „Vím to, žije.“
   Lexter ho poklepal na rameni s semknutými rty, jak s ním soucítil, hnedka na se otočil a přešlapoval mrtvoly dále, čím dál více se blížili k armádě kentaurů, kteří si jich samozřejmě již dávno všimli, ale moc dobře věděli o koho jde, a tak neútočili.
   „Počkat…“ zarazil se Lexter znovu až Harry vedoucí Hermionu znovu do něj vrazil.
   „Co je zase?“ vyhrkl Harry. „Nemáme čas.“
   „Jenom… jenom… vycítil jsem z tebe něco,“ pravil Lexter zamyšleně a zcela vážně. „Harry, tohle se mi přestává líbit…“
   „To brzo!“ vyhrkl Harry. „Jděte dál, nebo se na vás znovu naštvu!“
   „Zadrž, Harry…“ trval stále na svém Lexter až Harry ztrácel trpělivost. „Řekni mi znova, jak jsi myslel to, že víš, že Neville je v pořádku.“
   „Věřím v to Lextere,“ odvětil naštvaně Harry. „K sakru je to můj jediný klučičí kamarád, který mi zbyl. Navíc…, co na tom pořád řešíte! To já jsem ho sem zatáhl a cítím se zodpovědný za to, co se mu také mohlo stát.“
   „Co to s vámi je, Lexi?“ zeptala se i Hermiona.
   „Asi mě už šálí telepatie,“ pravil zmateně Lexter. „Jsem už zvyklý na to, když někdo řekne něco, v co chce věřit, nebo naopak, když někdo řekne skutečnost, o které jednoznačně ví. Zmátlo mě, že Harryho mysl se silně přiklání k té druhé variantě.“
   Ginny a Hermiona se na Harryho udiveně podívaly a ten jen nasupeně vydechl.
   „Já nevím jasné?“ bránil se. „Jak bych to také měl vědět, celou dobu jsem byl s vámi a teď už jdeme.“
   A vykročil napřed přímo naproti kentaurům, protože již nechtěl ztrácet čas. Rozhodně také chtěl pryč z tohoto místa plného krve, neřesti, strachu a také neskutečného smradu mrtvých těl. A nakonec největší nutkání pokračovat dál měl v sobě právě kvůli Cho, možná to Lexter myslel těmi svými zmatenými řečmi.
   „Harry Potter…“ ozval se jeden Kentaur.
   „To je Harry Potter!“ zvolal druhý.
   „To je ten pegas!“ zvolal třetí.
   „To je Harry Potter!“ začali volat všichni a ti, co neměli nic na práci se právě sehnali k černovlasému chlapci, který se na ně všechny skrytě usmíval a prostupoval dál. Všechny si je také velice dobře prohlížel, jestli mezi nimi nezahlédne svého přítele Nevilla. Avšak po něm stále jako by se slehla zem. Potom, co Harryho obklíčili téměř všichni kentauři, co se dokázali postavit na nohy, z nichž někteří měli opravdu ošklivá zranění a Harry musel předstírat, že se jich neštítí; začala čtveřici naděje po nalezení Nevilla silně upadat. S tím je také přepadávala panika, předně pak mladší trojici, kteří stále probíhali kolem kentauřích vojáků. Nikde však nebyly po Nevillovi ani památky.
   „Nikde není,“ zhrozil se Harry, když se vrátil k Hermioně, Ginny a Lexterovi.
   „Co budeme dělat?“ nevěděla Ginny. „Musíme ho najít, Harry…“ obrátila se na něj s nucenou nadějí. „přece jsi sám říkal, že zcela jistě víš, že žije, tak kde je?“
   „Já nevím kde je, Ginny,“ zarazil jí Harry a rozhlédl se kolem, hned si však musel podávat ruku s trojicí kentaurů, z nichž jeden měl neskutečně odpudivou ránu na ruce, až to vypadalo, že mu upadne. „Musíme začít hledat na bojišti,“ vypravil ze sebe chtě nechtě.
   „To ne,“ pravila prosivým tónem Hermiona. „Do toho mě nenuťte, jsem si jistá, že Neville odešel s ostatními kentaury zpět do kentaurské vesnice.“
   „Lexi,“ oslovil ho Harry. „je si tím Hermiona opravdu tak jistá jako já předtím?“
   Lexter se na Harryho podíval a nasucho sevřel rty. Harry poté pohlédl s jasným rozhodnutím zpět na Hermionu a začal přecházet kolem stanů k ležícím tělům opodál.
   „Prosím vás!“ zvolala Hermiona úzkostlivě. „Sháníme našeho přítele, chlapce, nevíte o něm?“
   Kentauři však nejistě začali kroutit hlavou, žádný z nich ani neměl potuchy a i když by na první pohled rádi pomohli, nemohli v tuhle chvíli nic dělat. Byli v koncích.
   „Pottere!“ zaslechl náhle Harry, když procházel kolem jednoho z vysokých stanů. „Jsi to ty?“ ozval se znovu tichý chraplavý a téměř nesrozumitelný hlas.
   Harry se ohlédl za sebe, jestli ho někdo nesleduje a následně pokynul svým společníkům, aby ho následovali. Hned na to vešel vchodem z látky do stanu následován svými příteli, kteří se ještě ujišťovali, že na ně nikdo nekouká, přesto na nich viselo nespočet očí.
   Harry se hned rozkoukal v temnotě, která zde panovala, byla zde pouze jedna hořící svíčka na kovovém tácku, který visel ze špice stanu. Na straně pak bylo nahromaděno několik přikrývek, sena a látky, na níž leželo ohromné stvoření, očividně to byl jeden z kentaurů.
   „Kdo jste?“ zamžoural Harry na ležícího kentaura, stále mu ještě neviděl do rysů obličeje.
   „Bane.“ odpověděl mu tichým ochraptělým hlasem a nepatrně se posunul na pokrývce. „Slyšel jsem, jak tvá přítel…“ avšak zarazil se, protože hlasitě odkašlal. Harry hned spatřil jeho zranění, absolvoval ohromné hryznutí očividně od medvůry, celý bok měl obvázaný a obvazy byly rudé jako malinová šťáva. Byl velice vážně zraněn a docházeli mu síly. „přítelkyně huláká tam venku…, že sháníte svého přítele.
   „Vždyť vy jste jej vezl na sobě, musíte vědět, co se mu stalo,“ dychtil Harry a popošel blíž ke kentaurovi, který ale hned popadl meč a zamířil jím zesláble na Lextera. „Kdo to je!“ vyřkl otázku.
   „To je v pořádku,“ uklidnil ho Harry. „Nebojte, je s námi.“
   „Nikomu nevěř, Harry Pottere… nikomu… jen sám sobě.“ domlouval mu Bane a také se k němu přisunul.
   „Dobře… hlavně… se držte… neumírejte,“ oplácel mu doporučení i Harry.
   „Já dnes neumřu chlapče… ještě nepřišel můj čas… ale pomalu se blíží.“ řekl podivným tónem. „Cítím, že to nebylo naposledy, co se proti nim budeš muset postavit, Pottere.“ řekl už opravdu téměř nesrozumitelně a Harry se k němu musel blíže naklonit, zatímco Lexter v pozadí měl ruku připravenou u hůlky.
   „Prosím… Neville, prosím, řekněte mi kde je,“ žádal Harry.
   Bane se těžce nadechoval a vydechoval, hleděl přitom na Lextera a na jeho ruku. „Zde není potřeba kouzel, já jsem také na vaší straně.
   Harry se otočil za sebe a pokynul Lexterovi pokývnutím hlavy, aby zůstal v klidu. Ten spustil ruku podél těla a na souhlas také pokývnul.
   „Tvůj přítel… Harry Pottere…,“ vypravoval ze sebe nesmírně těžce Bane. „pravda je… pravda… pravda je, že nevím kde je.
   Harry zničeně vydechl z podřepu teď se sesul zmoženě na zem. „Krucinál,“ zaklel a zavřel zmoženě oční víčka.
   „Byli jsme obklíčení, držel se opravdu čestně…“ vyprávěl dál Bane. „zachránil mi život ten tvůj přítel, Pottere… až do té chvíle než něco spatřil…“ Bane začal pomrkávat jako kdyby si na něco matně vzpomínal. „něco nanejvýš podivného… to stvoření mělo modrou barvu, dělalo to hluk a vyřítilo se to z lesa.“ povídal Bane a hořce polkl. „On… přestal se soustřeďovat na boj a v tu chvíli po nás skočila ta medvůra… uhryzla mi dvě kila masa.
   „Panebože,“ vyjekla Hermiona vyděšeně.
   „Pak už si na vše vzpomínám jenom matně.“ vypravoval dál Bane unaveně a stále více a více se mu klížily oči. „Nějakou dobu jsem se bránil a zahlédl jsem než jsem nadobro omdlel, jak ten lidský chlapec je požírán tou obludou… rozevřela tlamu a pohltila ho.“ zakončil vyprávění Bane a přivřel oči. „Pak jsem omdlel.
   Čtveřice ztuhla a nemohla uvěřit tomu, co právě zaslechla. Neville byl podle všeho opravdu mrtvý, i když právě s nálezem Banea dostávali naděje na Nevillovo záchranu, ale teď… bylo všechno nadarmo.
   „Co to bylo za tvora?“ ptal se znovu Harry omdlévajícího kentaura. „Řekl jste, že byl modrý a… a… a co ještě?“
   „Vyluzoval hlasité skřeky a h...“ v tu chvíli ale Bane přestal reagovat a zavřel oči, ač se jeho hruď stále nadouvala, tím jak dýchal.
   „No tak!“ páčil z něho ještě Harry. „Co ještě jste viděl?“ ptal se a zacloumal opatrně s kentaurovo paží. „Mluvte na mě!“
   „Harry!“ zarazil ho Lexter. „Je vyčerpaný, nech ho být.“
   „Nechat být?“ zděsil se Harry. „Ale… ale to nemůže pravda!“ vykřikl jak na lesy a znovu s kentaurem zatřepal. „Neville není mrtvý, slyšíš! Není mrtvý!“
   „Harry!“ zvolala teď i Hermiona a společně s Ginny se ke chlapci přihnala.
   „Někdo sem jde,“ upozornil je Lexter hledící škvírou ven ze stanu. „Je nejvyšší čas,“
   „Pojď… no tak,“ tahaly ho za řetězovitou košili, až se konečně celý zarmoucený vyškrábal na nohy a právě, když vycházeli ze stanu, tak míjeli kentaura zdravotníka, který zaujal jejich místo uvnitř.
   „Harry, je po všem,“ zakončil to Lexter, když byli na okraji kentaurské sešlosti. „Musíme se vrátit.“
   „Tak to ani omylem,“ zamítl to rázem Harry. „Vy si jděte, ale já tady budu hledat třeba i do skonání duše.“
   „Tohle je šílené,“ ozvala se Ginny. „znáte nějakou modrou příšeru, co vydává skřeky a žere lidi?“ ptala se jich zmateně.
   „A dost, nahlásím situaci řádu, Nevilla budu hledat já a vy se vraťte hned zpátky do hradu,“ přikázal jim Lexter. „Myslím to smrtelně vážně.“
   „Co měla znamenat ta Baneova slova?“ přemýšlel Harry. „Něco tady nesedí, musíme přijít na to, co.“
   „Mě také ne“ pokračovala Ginny. „a vsadím se, že řešením je Neville.“
   „Dost detektivních románů, vy tři se okamžitě vrátíte zpět do školy a jestli mě neposlechnete, tak to půjde třeba i po zlém,“ varoval je zcela vážně Lexter.
   „Harry…“ oslovila ho Hermiona. „Lex má pravdu, pokud někdo má šanci Nevilla najít, tak to jsou členové řádu a on.“
   „Ale… i kdyby našli Nevilla, nevrátím se zpět,“ řekl rezolutně Harry.
   Ginny a Hermiona hned pochopily a bolestně se odvrátili, tohle bude o hodně těžší, v tomhle Harry jen tak nepovolí.
   „Víte Lexi… Harry…“ začala vysvětlovat Hermiona.
   „Myslíte Cho?“ uhádl Lexter.
   Harry se na něj vykuleně podíval a otevřel pusu, na okamžik se mu Lexter začal zdát jako smrtijed, když dodal: „Vycítil jsem to z tebe.“
   „Bez ní neodejdu,“ trval na svém Harry. „Je mi to líto Lextere, ale v tomhle neustoupím.“
   „A co chceš dělat? Chceš jít za Pánem zla a chrabě vybojovat Cho zpět?“ zeptal se Lexter.
   „Lepší, než tu jen bezmocně přihlížet, jak mi modré nestvůry požírají přátele!“ odvětil Harry a dal se do chodu.
   „Zadrž,“ zarazil ho opět Lexter. „Dobrá…“ řekl mu tváří v tvář a přivřel úpěnlivě oči. „a když ti slíbím, že ti Cho přivedu zpět?“
   „Jak… jak to myslíte?“ nechápal nejistě Harry, protože ho překvapovalo, že Lexter je ochoten na něco takového skládat sliby.
   „Přivedu ji zpět, slibuju ti to…“ žádal po něm. „Harry, prosím, věř mi, nemůžu připustit, abys jí šel zachránit v takovéhle situaci a stavu, hrozí ti tu strašlivé nebezpečí, něco o čem se ti ani nesnilo.“
   „Myslíte Voldemorta?“ zeptal se Harry a Lexter bolestně zkřivil obličej, když zaslechl to slovo.
   „Zčásti,“ odpověděl mu.
   „Zase tajnosti,“ uvědomil si Harry.
   „Přísahám ti, Harry, že ti Cho přivedu, i kdyby mě to mělo stát život a pokud ten slib nedodržím, zabiju se vlastnoručně pokud to budeš považovat jako adekvátní trest,“ řekl mu ledově až černovlasého chlapce včetně obou dívek zamrazilo.
   „Dobrá,“ souhlasil Harry. „ale já… nechci, aby se i vám něco stalo,“ hlesl Harry smutně a Lexter s povzdychnutím sklopil zraky.
   „Promiň,“ hlesl. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě vystrašit. Chci jen, abys věděl, že… že ne ve všem ti říkám pravdu, ale..,“ řekl úzkostlivě a odvracel od Harryho pohled. „Víš, co mi do výkazu při hlášení na bystrozora napsali? Příliš emotivní jedinec,“ řekl Lexter a sarkasticky se pousmál. „Prostě… chci ti dokázat, že v tomhle nelžu.“
   Harry pomalu přikývl a zhluboka se nadechl. „Dobrá… ale dávám vám čas do půlnoci… není čas volat řád, jestli jí do té doby nenajdete a nepřivedete, půjdu třeba i do náručí samotného Voldemorta, abych jí zachránil.“
   „Děkuju, Harry,“ vypravil ze sebe vděčně Lexter. „Strašně moc jsem ti zavázán. Děkuju.“
   „Nevím proč mi děkujete,“ hlesl Harry. „Připadám si teď jako zlosyn… to já se omlouvám do čeho jsem vás donutil se pustit.“
   Lexter se křečovitě a úzkostlivě zatvářil a hned na to Harryho objal.
   „Ani nevíš, co to pro mě znamená,“ řekl mu v chlapáckém objetí. „Dělám to pro tebe, a i za tvé rodiče,“ řekl když se odtáhl.
   „Mohl by jste se pokusit najít ještě i Nevilla,“ zeptal se potichu Harry a Lexter vážně a souhlasně přikývl.
   Vzal do ruky hůlku a už se chystal k odchodu, když ho Harry zastavil. „A tohle… by se vám mohlo hodit,“ řekl a svlékl ze sebe řetězovou košili.
   Lexter se na něj naposledy pousmál a podal si s ním ruku. „Bradavice jsou přímo za vámi, jděte rovnou zpátky do školy… a Harry,“ řekl ještě na odchodu. „Přivedu je zpět.“
   Hned na to se otočil a rozeběhl se pryč až zmizel v hlubinách nočního lesa a trojice slyšela jen halas kentaurů o kus dál.
   „Co jsem to udělal?“ zeptal se sám sebe nahlas Harry.
   „To bude dobré,“ uklidňovala ho Hermiona. „Jdeme domů.“
   Harry krátce přikývl, strašlivý stesk po Cho s ním stále dál a dál cloumal a on se pořád nemohl rozhodnout. Nakonec to za něj musely rozhodnout jeho kamarádky, když se s ním vydali směrem zpět k Bradavickému hradu.
   Procházeli znovu temným lesem a na cestu jim Ginny svítila svou hůlkou. Po pár krocích již narazili na cestu, takže nemuseli se stále držet za nosem, aby nezabloudili. Cesta vedla ven z lesa k Bradavickým pozemkům, takže věděli, že se dostanou do cíle.
   „Pořád se nemůžu smířit s tím, že by Neville nebyl naživu,“ svěřila se jim Ginny. „Prostě se s tím nedokážu smířit.“
   „Harry, co jsi myslel tím, jak Lexter říkal…, že… to víš… víš jistě?“ zeptala se neurčitě Hermiona.
   „Cítil jsem to tak, ani nevím proč,“ odvětil Harry myšlenkami jinde.
   „A teď…, co mělo znamenat to s tím hadem?“ optala se znovu Hermiona. „Můžeš mi to nějak vysvětlit? Cítíš se nějak jinak?“
   „Ani moc ne,“ uvědomil si Harry, který kdyby na to neměl vzpomínky, by nevěděl, že se něco takového vůbec stalo.
   „Tady něco nehraje,“ nebyla si jistá Ginny. „Doufám, že Lexter bude v pořádku…“
   „Počkat… kde je cesta?“ uvědomila si Hermiona.
   „Sešli jsme z ní,“ uvědomil si Harry.
   „TADY!“ zaslechli náhle v lesní tichu až jim poskočila srdce. „Haló!“
   Někdo na ně nedaleko volal, rychle všichni tři vytáhli hůlky a připravili se na sebeobranu.
   „Slyšíte mě?“ zvolala znovu mužská silueta v dáli. „Lexter mě poslal, mám vás dovést do Bradavic a provést bezpečně hradem!“
   „Věříte mu?“ zeptala se se strachem Hermiona.
   „Nevím a mám strach,“ hlesla Ginny.
   „To je v pořádku, nic vám neudělám,“ ujišťovala je silueta přátelským tónem. „Tak… tak jestli nepůjdete se mnou, tak mě alespoň následujte, protože jste sešli z cesty!“
   Trojice si uvědomila, že silueta muže držícího svítilnu stojí na cestě, která vede do Bradavic.
   „Musíme si dát pozor,“ řekla Hermiona. „Tak co? Jdeme?“
   Všichni tři se po sobě podívali a nakonec s připravenými hůlkami nejistě vyšli za siluetou muže, který stále v mlhavé dálce zamlžené noci kynklal se svítilnou ze strany na stranu a volal je k sobě.
   Muž byl středního vzrůstu, měl vysokou kouzelnickou čepici a dlouhý plášť až na zem. Do obličeje mu opravdu v tuhle chvíli nebylo vidět, Harry pouze zpozoroval, že mu pod kloboukem vyčnívá dlouhý nos.
   „Teď už se nemusíte vůbec ničeho bát,“ ujišťoval je znovu muž v plášti. „už jste v bezpečí… zdravím tě, Harry.“
   „Promiňte…“ hlesl Harry ještě na okraji cesty. „ale… já vás neznám.“
   „A jak bys taky mohl?“ pousmál se škaredě muž. „Pracuji zde u Bradavic v utajení, víte? Ale to se ví, že vám prozradím své jméno, jmenuji se Arktos Med. A ty musíš být Hermiona Grangerová, Ginny Weasleyová a… no tebe se ani na jméno ptát nemusím, že?“ uchechtl se nemístně a pokynul jim se svítilnou, aby pokračovali dál.
   „Ale…“ zarazila se Hermiona. „víte… Lex nám říkal, že Bradavice jsou tímhle směrem,“ podotkla a poukázala nalevo po pěšině.
   „Tak to jste se museli splést, mládeži, vím naprosto přesně, kde hrad leží… eh… stojí,“ ubezpečoval je Arktos s výmluvným uchechtnutím a bez jakýchkoliv okolků se vydal pravým směrem.
   „Tohle se mi nelíbí,“ strachovala se Ginny.
   „Zatím nám nedal podnět k obavám,“ přemýšlel Harry. „Ale… ale…“
   Zaváhali, když od nich muž odcházel a Hermiona si jen povzdychla. „Kéž by tu byl Lexter, pomocí telepatie by nám hned řekl, jestli je na naší straně.“
   „Kdyby tu byl, tak bychom se ho rovnou mohli zeptat jestli ho zná,“ zakončil ho Harry.
   „Tak jdete, vy bando?“ zeptal se jich Arktos dobrácky a stále jim kynul směrem kam mají jít.
   „Dobrá, ale budeme se držet zpět,“ rozhodl potichu Harry.
   „Já s ním nejdu, Harry,“ zamítla jeho rozhodnutí Hermiona. „Lexter nám jasně ukázal směr, nemůžeš jen tak věřit tomuhle… ať je to cokoliv.“
   „Dobrá…“ řekl Harry netrpělivě, když muž se jim začal vzdalovat a oni se zase ponořovali do tmy. „Tak… tak ať tedy rozhodne Ginny.“
   „Já?“ vyhrkla překvapeně. „Ne, nechám to na radě starších.“
   „Souhlasím,“ dodala i Hermiona. „Ginny, ty rozhoduješ.“
   „Tak to je dobrý tohleto,“ řekla rozčarovaně. „Já… já prostě chci jenom domů, copak to nechápete? Já nevím…“
   Řekla zmateně a nevěděla, jak se rozhodnout, Arktos už byl opravdu daleko.
   „Dobrá… tak jdeme,“ řekla Ginny a spolu s Harrym se vydali za postavou.“
   „Říkám jen, že děláme chybu… můj názor je, že bychom měli jít zpátky…“
   „Zase tvá ženská intuice?“ zeptal se Harry Hermiony, když klusem doháněli Arktose.
   „Ano. A hodně silná,“ souhlasila Hermiona.
   „Dobrá,“ řekl nakonec Harry. „v případě, že by měla Hermiona pravdu, připravte si své hůlky.“
   Dívky tak udělaly až konečně dohnali jejich průvodce, který poklidně rázoval v čele a snad si sám pro sebe i prozpěvoval.
   „Arktos… to je zvláštní jméno,“ začal Harry.
   „Ach ano, je to v naší rodině taková tradice,“ uchechtl se znovu muž poznámce, která ale vůbec nebyla vtipná.
   „Jaká tradice?“ zeptala se Hermiona.
   „To teď není důležité,“ usoudil rázně Arktos. „důležité je, že jste v bezpečí a že míříme zpět do Bradavic.
   „A kdo jste?“ optala se podivně Ginny a až po vteřině si uvědomila hloupost své otázky, ale již bylo pozdě.
   „Kdo jsem?“ zeptal se muž, zastavil a vážně se na ně otočil. „Lex mi říkal, že hodně člověku nedůvěřujete, hlavně ty Harry. Proto mi také poradil, že stačí, když půjdete za mnou tak dvacet třicet metrů,“ vypravoval a naklonil se k nim blíž. „nemám prý na vás tolik tlačit.“
   Mrkl na ně spiklenecky, hned na to se otočil a začal vycházet dál po cestě. V okolí byly slyšet pouze jeho kroky a vrzání zavěšené svítilny v jeho ruce.
   „Prosím, ale pochopte,“ neustoupila Hermiona. „jak vám máme věřit? Člověku, kterého vidíme poprvé.“
   „Nedoprošuji se vás o důvěru,“ odvětil ledabyle Arktos. „mým úkolem je pouze a jenom vás dovést zpět do bezpečí, což také udělám, pokud mě budete následovat.“
   „Dvacet metrů?“ zeptala se ho znovu.
   „Ano, takový odstup,“ pochopil její narážku a uřechtl se.
   „To beru,“ ukončila své otázky Hermiona, zastavila se a pečlivě počítala metry mezi ní a Arktosem.
   Harry a Ginny zůstali s ní a poté, co se opět rozešla pokračovali vedle ní v cestě.
   „Co uděláš až přijdeme zpátky?“ zeptal se po několika minutách Harry Ginny.
   „Já?“ uchechtla se mu na to. „Bože, už se těším na horkou koupel a pak? Pak se hezky natáhnu na postel a už se nezvednu, budu spát až do oběda. Ještě, že máme zítra volno. Bolí mě celé tělo.“
   „Dobrý plán,“ pousmál se Harry, ale hned svraštil čelo a povzdychl si.
   „Myslíš na Cho, co?“ uhádla Ginny a Harry jen hořce přikývl.
   „Představuji si, co budu dělat až se vrátíme a místo toho bych jí a… a taky Nevilla měl hledat,“ káral sám sebe Harry.
   „Přestaň s tím sebeobviňováním, Harry,“ domlouvala mu Hermiona.
   „A kdybych se místo ní ztratil já, Hermiono? Co bys dělala?“ otázal se Harry vyčítavě.
   „Já nevím,“ odvrátila pohled.
   „Ale já vím,“ řekl jí zpříma Harry. „Udělala bys to samé, co na začátku školního roku, vydala by ses mě hledat,“ vtloukal jí do hlavy.
   „Ale to jsi byl nezvěstný už měsíce!“ bránila se. „A navíc… navíc…“ řekla, ale zasekla se a nevěděla, jak pokračovat.
   Harry se podíval na hodinky, které ukazovaly něco po deváté hodině a odpočítával vteřinu za vteřinou. Pak si všiml toho, co dlouho opomíjel, všiml si zmizelého prstu na jehož místě se ve volném prostoru vznáší prsten s překrásným červeným kamenem v tvaru srdce, jež se leskl i přes panující tmu na celé kolo.
   Moc dobře věděl od koho je, pevně jej stiskl druhou rukou a přivřel přitom oči, v duchu si opakoval: ‚Vydrž Cho, vydrž Cho, vydrž Cho… záchrana se blíží, jenom vydrž…‘ a tak pořád dokola. Prsten ho snad i zahříval v chladném nočním tichu, pulzoval a Harry si myslel, že tím dodává Cho sílu. Ve skutečnosti mu ale pulzovala ruka, jak mu srdce bilo a pumpovalo do těla jen novou okysličenou krev.
   Chvíli šli takhle mlčky lesem, nikdo ani nemukl, jen ze předu se od jejich doprovodu ozývalo slabé pískání. Už několikrát měli chuť jej zastavit nebo ho upozornit, že splaší veškerou zvířenu tohoto lesa. Stejně tak jako odporné květiny a houští, které se pokaždé, když kolem nich prošli, otřásly, až se strachem vyčkávali, že na ně něco vyskočí. V nastávající tmě to byl opravdu dech beroucí pocit.
   „Mě se chce spát,“ hlesla Ginny a položila si hlavu o Harryho rameno.
   „Vydrž… za chvíli tam budeme,“ ujišťoval jí Harry.
   Nyní šli už nejméně půl hodiny a i Harry začínal být velice nejistý, i když sám nevěděl, jak by cesta trvala do kentauří vesnice a poté na bojiště pěšky, protože jí absolvoval v těle pegase. Ale i tak mu mysl nedala a začala přemýšlet jak jen mohla.
   Harry si náhle něco uvědomil a opatrně Ginny něžně odstrčil hlavu ze svého ramena se slovy: „Hned jsem zpátky.“
   Následně vyběhl za jejich průvodcem, který právě točil s utrženou větví, kterou používal jako hůl, i když jí vůbec nepotřeboval. Jakmile se Harry objevil vedle něj, tak jí znovu začal používat jako opírací nástroj.
   Harry chvíli zůstal mlčet a jen tak vedle něj šel, když z něj nakonec vyšla slova: „Říkal jste, že tady v Bradavicích pracujete v utajení.“
   Muž chvíli šel dál a pak pravil: „Ano, to je pravda.“
   „No jenom… jenom by mě zajímalo… jakou práci tu máte,“ pokračoval Harry v otázce a párkrát se ohlédl zpátky na děvčata, aby jim naznačil, že je vše v naprostém pořádku.
   „Víš, proč je to práce v utajení?“ zeptal se sarkasticky Arktos.
   „Aby se nikdo nedověděl, jakou, že to práci opravdu máte, chápu, ale…“ nedal se odbýt Harry. „vždyť mě to můžete říct.“
   „Nemyslím si, že k tomu mám povolení,“ řekl váhavě Arktos.
   „Podívejte se,“ pokračoval Harry. „vyžadoval jste se naší důvěry, teď se já vyžaduji té vaší, řekněte mi, jakou práci zde v Bradavicích máte.“
   Arktos si zhluboka povzdechl a klimbal hlavou ze strany na stranu, jako kdyby zvažoval možnosti.
   „Pracujete v kuchyni?“ hádal Harry.
   „Neeee, ještě aby to,“ ujišťoval ho se smíchem.
   „No tak jako jeden z hlídačů?“ hádal dál.
   „Ano… někdy,“ přiznal Arktos a poškrábal se na čele.
   „Tak… koukal jste se třeba na famfrpál?“ snažil se přijít Harry na možná východiska.
   „Ale samozřejmě, i víc,“ uchechtl se znovu nemístně Arktos. „Vedl sis báječně.“
   „Takže jste tam byl?“
   „No ano, nepamatuješ si mě?“ optal se Harryho. „Na ten poslední zápas jsem přinesl bednu s hracími nástroji.“
   „To jste byl vy?“ vykulil oči Harry a zaníceně poslouchal, Arktos jen přikývl. „Takže jste tam byl s…“
   V tu chvíli se ale Harry zarazil a překvapeně otevřel pusu. Arktos si toho všiml a otočil se k němu. „Stalo se něco?“ zeptal se Harryho.
   Harry ztuhl kvůli jisté vzpomínce, uhodil hřebíček na hlavičku, teď se mu do srdce navalila strašlivá vlna strachu. Jasně si pamatoval, jak ten, kdo přinesl na druhý zápas se Zmijozelem bednu s míči, měl na své levé paži smrtijedské znamení. Tahle novinka ho doslova katapultovala z poklidného návratu domů do hrůzného strachu.
   „Ne… všechno v pohodě,“ odvětil Harry.
   Arktos přivřel podezřele víčka a zamyšleně si Harryho prohlížel, zatímco děvčata v dálce se držela stále v bezpečné vzdálenosti.
   „Říkal jste…, že ve vašem rodě… jsou taková jména zvykem,“ říkal dál Harry a jeho ruka sklouzla k hůlce. Pocit nejistoty z toho, že neví jestli bude moci kouzlit, jestli mu hůlka neselže, ho doháněl ke strašlivému strachu.
   „Ano… vzpomněl sis snad na něco?“ zeptal se Arktos podezřívavě.
   „Znám jediný takový rod… rod Blacků,“ řekl Harry se zatajeným dechem. „Hermiona měla pravdu. Lexter říkal opravdu správný směr a vy nejste vůbec jeho přítel,“ zakončil to Harry se zatnutými zuby a divoce se třesoucíma rukama.
   „Pokračuj v chůzí,“ řekl mu neslyšně Arktos, avšak Harry zůstal stát a civěl na něj pohledem plným strachu a napětí. „Řekl jsem, pokračuj v chůzi!“ sykl na něj Arktos, popadl ho za bundu a donutil ho znovu jít dál. „Nedej těm dvěma čubkám znát pravdu, jinak je s nimi amen, rozumíš?“
   „Rozumím,“ přitvrdil se strachem Harry a okamžitě začal vymýšlet, jak dá dívkám znamení, aby se zdekovaly.
   Začal za zády mávat rukou směrem od těla, avšak byla na to přílišná tma, než aby ho viděly. Navíc tma dodávala Harrymu akorát tak strach a pocit beznaděje.
   „Varuji tě, Pottere, jestli se jen o něco pokusíš…“ vyhrožoval mu Arktos. „znám kletby na bolest a utrpení, o kterých se ti ani nezdálo, tak chápeš mě?“
   „Zcela… pane,“ přisvědčil Harry a pokračoval v přemýšlení.
   Šli takhle už dobrou minutu a Harry zmámen panikou stále nemohl na nic přijít, ani se neodvažoval mávnout hůlkou, nebo udělat nějaký jiný nápadný pohyb, ale prostě musel něco vymyslet.
   „Tak tohle je plán pána zla?“ ptal se Harry. „Plánoval, že nás zavedete až přímo k němu?“
   „Samozřejmě, důvěřuje mi,“ sykl na něj Arktos Med. „A už mlč.“
   Bylo to marné, nemohl nic dělat, leda tak se proměnit v pegase… ale to mu nešlo, to zkusil jako jednu z prvních alternativ. Ať to bylo jak chtělo, pomalu mu při tom všem strachu docházelo, že to bude muset udělat po zlém. Dech se mu ještě více zrychlil až se mu začala motat hlava a snad i zakopával o své vlastní nohy. Bál se přímo k nepříčetnosti a ještě více toho, že právě teď bude muset něco podniknout, teď a nikdy jindy, je nejvyšší čas.
   „Jo v tý Zobí ulici, ÍJA HÍJA HOU!“ začal Harry zpívat nahlas až to vyznělo trapně. „Žil jeden blb s prasnicí, ÍJA HÍJA HOU!“
   „Hned přestaň!“ přikázal mu Arktos a ohlédl se nejistě za sebe. „Něco jsem řekl, Pottere!“
   „A se synáčkem dudlíkem, ÍJA HÍJA HOU! S tím špekatým čuníkem, ÍJA HÍJA HOU!“
   „Okamžitě přestaň!“ vykřikl Arktos a popadl Harryho vztekle za límec.
   Dívky se v tu chvíli zděšeně zastavily a Ginny se hned narovnala z unavené chůze.
   Arktos vytáhl hůlku a namířil na ně, když mu Harry vyškubl z ruky klacek a silně jím s ním šťouchl do žeber až Arktos zařval a shrbil se k zemi.
   „UTEČTE!“ zaječel Harry v útěku ze všech sil. „ALE FOFREM!“
   Ginny a Hermiona se okamžitě vydaly do splašeného úprku, ihned, stejně jako Harry, zamířily do hlubin lesa tím, že seběhly z cesty. Ovšem měly více štěstí než brýlatý chlapec, který okamžitě na to v strašlivém strachu a s myslí zatemněnou panickým útěkem zapomněl dávat pozor, klacek zabodl do země, až přes něj přelétl a skončil v křoviskách.
   „Parchanti mizerný!“ ozvalo se z dáli a Arktos se začal hnát k místu kde, právě úpěl Harry bolestí z naraženého těla.
   Chtěl se zvednout, ale neměl sílu, zkusil to znovu, a znovu, až nakonec se začal sápat dál a dál, ale za ním se v tu ránu objevila silueta v kabátě se svítilnou v ruce.
   „Můžeme to udělat po dobrém, nebo po zlém, Pottere,“ zaslechl Harry a přestal se snažit sápat se dál. „Pán zla chce hlavně tebe, ty dvě čubky byly jen jako prémie.“
   Harry se otočil na záda a s divokým dechem pohlédl na Arktose, jež před ním vítězoslavně stál. V tu chvíli něco nahmatal roztaženou rukou na zemi, okamžitě to prudce hodil Arktosovi do tváře, až zakřičel.
   Bylo to něco černého a blátěného, Harrymu to ale bylo jedno, otočil se a vysápal z posledních sil na nohy. Přitom stále ještě sehnutý a připravený každou chvílí na to, že ho nohy zradí, vyběhl kupředu. Jenže jeho pronásledovatel hned, jakmile si očistil zrak, se začal hnát za ním až po něm skočil a povalil ho k zemi.
   Začali se prát, Harry se hned otočil a popadl jeho ruce, aby mu nemohl nic udělat, pak ale se Arktos napřímil a hlavou ho praštil vší silou do čela, až se Harrymu roztočily panenky a snad i ztrácel vědomí. Chvíli nic neviděl a ani necítil, nevěděl, že se Arktos zvedá a vytahuje na něj hůlku, nevěděl ani, že se sám teď zvedá do vzduchu, až se nemohl pohnout ani o píď, protože se nemohl opřít o žádnou zem.
   Harry po chvilce procitl a otevřel oči, hlava jej ještě třeštila a brněla, jako kdyby se mu měla rozskočit, strach byl téměř ten tam, vše vystřídal šok způsobený silou mužova úderu.
   „Pokud mají ty čubky alespoň trochu rozumu, tak se vrátí než tě zabiju!“ křikl Arktos na celé kolo.
   „Pro vaši informaci,“ pravil Harry. „Nejsou to čubky, ale moje nejlepší kamarádky… a ty se jen tak nevzdávají!“ křikl když se ze strany ozvalo:
   „Expelliarmus!
   Následně Harry pocítil stav beztíže a hned pak sebou praštil na zem.
   Arktos se ohlédl tam odkud kouzlo vyšlo a vyšlehl se svou vlastní kletbou: „Avada Kedavra!
   Hrůzná zelená kletba však odletěla do dáli a zmizela, v tu chvíli se ale z opačné strany za Arktosovo zády ozvalo: „Petrificus totalus!
   Kouzlo do něj vrazilo jako blesk a smrtijed se skácel zmámeně k zemi.
   Z obou stran vyběhli obě dívky a přihnali se k ležícímu a pomlácenému Harrymu.
   „Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Hermiona.
   „Proč jsi nezkusil kouzlit?“ divila se Ginny.
   „Nevěřil jsem, že to bude fungovat,“ vyhekl Harry zmámený bolestí.
   Právě v ten okamžik se ale zvedl vítr až svítilna omráčeného smrtijeda zhasla a rozhostilo se strastiplné temno. Trojice se ohlédla všude kolem sebe do hlubin lesa. Byli uprostřed ničeho, uprostřed neznatelných končin a nevěděli, jak domů. Nevěděli, jakým směrem leží cesta, teď vnímali strašlivý strach z ledového větru, který tu začal vanout a veškeré listí kolem se začalo nadouvat a šustit.
   „Něco se děje,“ pravil Harry a pokusil se vstát.
   V tu chvíli se všude kolem začali zjevovat odporné postavy v kápích, které vypadaly v této tmě přímo strašlivě. Trojice dostávala neskutečný panický strach, rozhlíželi se kolem sebe a dech jim šílel na maximální možné hranici. Bylo jich ohromné množství, zcela náhle se tu zjevili a začali procházet skrz houštiny a keře, až se Harrymu začalo opravdu dělat z drásaných nervů špatně.
   „Musíme zmizet!“ vyjekla Hermiona a otřásla se ledovým větrem.
   „Rychle, Harry,“ popoháněla chlapce i Ginny a Harry se těžkopádně začal zvedat ze země.
   „Kudy teď?“ ptala se nejistě Hermiona.
   „Tady nikdo není,“ našel Harry místo a začali tam tudy vyšlapovat, všichni se drželi za ramena, aby nikdo nespadl, pomaličku vykračovali dál a dál skrz porost přikrčení v hrozivém ledovém větru. Okolím se v temném prostoru míhaly postavy v pláštích jako nějací smrtelní ďáblové a naháněli příšernou husí kůži.
   Když popošli kousek dál směrem, který vybral Harry, ihned ztuhli, když ještě na místě, kde právě před chviličkou se zdržovali, se přemístil jeden ze smrtijedů a sekl bez jakéhokoliv rozmýšlení s obrovským mečem do země, až se ozval ohromný Arktosův řev. Smrtijed poté nůž vyřízl ven, trojice otočená zády málem vypouštěla strachy duše, na meči byly hrozivé stopy od krve, když se ještě ozvalo ze země chrčení. V ten moment smrtijed znovu bodl.
   V tu ránu se před nimi zjevila ohromná kápě, trojice se lekla a bleskově vyběhla opačným směrem jako zvěř štvaná lvi na lovu. Ustavičně ze sebe chrlili další a další dávky divokého dechu až se jim zatmívalo před očima.
   Znovu se před nedaleko nimi zjevil smrtijed a mávl hůlkou na celé kolo, jeho hrozivý zjev v nich vyvolal doslova pocit agónie. Objevil se záblesk až málem spadli na zem zachvácejícím strachem a prchali jako o život dalším směrem. Všude kolem byli smrtijedi, všude se na ně dotahovali a hučeli strašlivými hlasy, ze kterých trojici stoupalo napětí a strach v žilách. V této nechutné noci se zdálo, že je s nimi amen a ujištění, že to tak opravdu je, v nich zanechávalo nervydrásající strach. Úpěli a sykali, jak se vždy přiblížili k odpornému smrtijedovi, jež nebral ohledy na nic a razil si k nim cestu jako parní válec.
   Před nimi se náhle zjevili zčista jasna další dva smrtijedi, vrhli se na ubohou trojici, až jim kápě spadly za hlavu a objevily se obličeje Crabbeho a Goyla starších. Jeden popadl Harryho, druhý za oblečení Hermionu, která se téměř stačila vysmeknout.
   Hned na to ale Ginny švihla hůlkou, ozvalo se trhání látky a Hermiona byla volná, poté další kouzlo, které Ginny neohroženě vykouzlila, povalilo Crabbeho držícího Harryho, který se hned na to slepě rozeběhl na Ginny, když těsně vedle ní vrazil vší silou do smrtijeda, který se hnal na ubohou zrzavou dívku. Neviděl však zpod kápě na stranu a tak Harryho nezaznamenal.
   „Uháníme dál!“ vyjekl Harry a se svým zmoženým tělem začal klopýtat i s jeho společnicemi křovisky.
   Hned ale upadl a zmizel v hustém porostu, Hermiona a Ginny se okamžitě zastavily a zvedaly ho ze země. Byl zcela zesláblý a vyčerpaný, stejně jako ony, už neměli sílu dál vzdorovat.
   A to smrtijedi také věděli, stahovali se k nim až už opravdu byli blízko a trhali jím tím nervy na cucky.
   „Co teď?“ zeptala se Hermiona hystericky a dýchala jako při porodu.
   „Jsme v pasti!“ křikla Ginny v nastalé situaci.
   V té chvíli se kousek od nich objevil pětičlenný zástup odporných smrtijedů černých jako tahle noc, všichni okamžitě mávli hůlkami, ze kterých vyprskly s hlasitým srčením zářivá fialovo modrá kouzla.
   „K ZEMI!“ zařval Harry jako a stáhl své kamarádky do jehličí, sám uhnul jako poslední a cítil proud zčeřeného vzduchu, jak mu profrčel nad hlavou.
   PRÁSK!
   Harry se opravdu jen těsně uhnul a teď se podíval za sebe, proč nastala taková rána. Vystřelená kouzla vehementně vrazila přímo do stromu za nimi a zanechala v něm hlubokou neskutečně spálenou ránu, až jeho větve začaly hořet. Harry se strachem v očích posléze zjistil, že se strom začíná naklánět a nebezpečně vrzat.
   „Pane bože!“ vykřikla Hermiona.
   „Utíkejte!“ vyhrkl Harry a odehnal je, sám se drápal na nohy, které ho čím dál více neposlouchaly, ale i tak se zvedl. V ten okamžik se znovu podíval nad sebe.
   Spatřil blížící se ohromnou korunu stromů, která nemá slitování a která právě dopadala na zem, Harry z posledního snažení uskočil, ale nestačil dostatečně daleko, strom byl příliš široký a řítil se na něj. Spodní větvě začaly narážet do země, která se začala otřásat, když v tom se ozval další ohromný praskavý náraz doprovázený lomozem tříštícího se dřeva.
   Harry se srdcem až v kalhotách vydechl a otevřel oči. Zjistil, že padající strom se opřel v pádu o sousední a zůstal v šikmé poloze.
   V té chvíli se k Harrymu přihnaly i Hermiona a Ginny a začaly ho zvedat ze země jak jen mohly, samy přitom umíraly strachy a do očí se jim valily panické slzy.
   „Co budeme dělat?“ vyjekla Ginny. „Jsou všude kolem, teď už neutečeme!“
   Harry také řádně v koncích, poškrábaný, plný šrámů a modřin shledal situaci beznadějnou. Právě v tom okamžení si všiml šikmého stromu nad jejich hlavami.
   „Rychle nahoru!“ urgoval je, když slyšeli, jak se smrtijedi blíží, až se jim zastavoval dech.
   „Na strom?“ zalekla se Hermiona.
   „Máš jinej nápad?“ vyhrkl Harry a pomáhal Ginny na šikmý strom, po jehož kmeni začala ručkovat vzhůru k sousednímu stromu stále ještě ve svislé poloze.
   „Dělej!“ vyjekl Harry na Hermionu, která bezradně také vyskočila na kmen šikmého stromu a začala ručkovat.
   Poslední zbýval Harry, měl to o něco těžší se svým bolavým tělem, přesto se přemohl a vysadil se postupně sám celý na kmen a začal lézt nahoru. Cítil, jak se natřásá a prohýbá, vyhýbal se trčícím větvím, stoupal výš a výš, když náhle pod sebou zaslechl kroky. Bylo to v okamžiku, kdy míjel hořící část šikmého stromu, jenž se celý ponořoval do plamenů čím dál tím více. Postavy pod ním vyšlehly kouzla do koruny padlého stromu až se Harry musel přisát ke kmeni, aby s ním co nejvíce splynul. Kouzla ho míjela a zapalovala další a další větve opodál. Měl co dělat, aby udržel na kmeni rovnováhu, když v tom ucítil, jak se kmen za ním začíná prohýbat a otřásat.
   Podíval se zděšeně za sebe, tři smrtijedi právě se sápali několik metrů za Harrym po kůře čím dál blíže a snažili se uhýbat nelítostným plamenům, který strom sžíral.
   „Harry, pospěš si!“ křikla Hermiona a obě mu s Ginny podávaly ruce.
   Harry se k nim natahoval, ale stále nedosáhl. Opřel se tedy opět o kůru a pokusil se udělat na kynklavém kmeni dalších několik krůčků, když v té chvíli se ozvalo zapraskání a na něj spadla hořící větev.
   Harry zakřičel a shodil větev ze sebe, přitom se bouchal na doutnající oblečení a úpěl úpěnlivě strachy. Potom ucítil něco příšerného.
   Strom se otřásl zatím nepoznanou silou a sjel po sousedním několik čísel dolů.
   „HARRY!“ vyjekla Hermiona a natahovala ruce ještě víc. „CHYŤ SE, PROSÍM!“
   Harry na nic nečekal, udělal několik spěšných kroků po čtyřech, obešel hořící trs větve a chytil se každou rukou dívek, které mu nastavovaly obě dvě ty své. V ten moment strom ukrutně zapraskal a začal sjíždět, s ním i Harry, jehož ale držely kamarádky. Začaly ho míjet hořící větve stromu, který se klátil k zemi a bral sebou i další větve stromu, na kterém seděly Hermiona a Ginny až konečně dunivě spadl na zem i s několika smrtijedy.
   Harry se nakonec s pomocí dvojice děvčat dokázal vysápat na větev, kde si sedl a opřel se o kmen stromu, pod kterým se rozhořely větve toho spadlého.
   „Začíná se dělat horko,“ zkonstatoval Harry a podíval se na Ginny a Hermionu, které se marně rozhlížely kolem sebe.
   „Co teď?“ zeptala se Hermiona a v odlesku ohně sálajícího zezdola se jí v očích zajiskřilo, jak je měla uslzené.
   „Harry, co uděláme?“ zeptala se i Ginny. „Prosím, chceme už pryč, proměň se na Pegase, nebo…“
   „Nejde to,“ zamítl to Harry. „Ani hůlka mě neposlouchá.“
   „Tudíž se nemůžeme ani pokusit přemístit.“ hlesla se strachem Hermiona a přikryla si panicky pusu.
   „Proč?“ divil se Harry zmoženě.
   „Protože tě tady nenechám a nemůžu tě vzít do transálního světa sebou!“ napověděla mu Hermiona úzkostlivě.
   „Já chci pryč, chci domů, prosím, Harry,“ žadonila Ginny se strašlivým strachem, když je plameny zezdola začaly žhnout.
   ‚Musím něco vymyslet… musím něco vymyslet…‘ opakoval si o překot Harry. „musím něco… já nevím!“ vyhrkl zarmouceně a odevzdaně. „Nevím!“
   Prásk!
   Další kouzla dopadla jen kousek vedle nich, až větev naproti praskla, ohnula se a po její špičce si oheň našel zkratku ve vstoupání vzhůru.
   „Za chvíli nás oheň dožene, Harry! Smrtijedům stačí jenom čekat!“ jekla Hermiona vystrašeně.
   „Jediné, co mám je meč a já je všechny nepobiju!“ křikl Harry a začal se potit, jaké tady už bylo horko.
   Špína, krev a odřeniny na jeho obličeji se začaly mísit s potem, když v tom si Harry něco uvědomil. Urychleně napřáhl ruku pod svůj obličej, až mu na ní z něj spadl měšec, rozevřel ho a…
   „Mám tu lístek zpět do Bradavic pro vás dvě,“ řekl jim s nadějí v hlase.
   „Jak to, že jenom pro nás dvě?“ divila se Hermiona.
   „Neunese víc lidí,“ pravil Harry a vytáhl z měšce dlouhý lesknoucí se Kulový blesk. Měšec hned na to se zmenšil a Harry si jej připnul zpět na obličej.
   „NE!“ zaječela Hermiona. „JÁ BEZ TEBE NEJDU!“ řičela pláčem a úzkostí.
   „Musíš, Hermiono!“ domlouval jí Harry. „Ty a Ginny! Okamžitě odletíte!“ řval na ní Harry a v srdci se mu zračila naděje, zároveň i apokalyptický strach z toho, že tu zůstane sám. Pocit záchrany Hermiony a Ginny však byl silnější, naprosto silnější a zcela ten druhý zastiňoval.
   „Harry to přece…“ hlesla Ginny
   „To nepřijímám!“ zaječela Hermiona.
   Harry se rozzuřil a vrazil Ginny Kulový blesk do náruče.
   „Zmlátím tě tak, že jsi to ještě neviděla!“ zaječel na Hermionu a ukázal jí směrem k Ginny, která právě nasedala na Kulový blesk.
   „Proboha, Harry!“ vyjekla Hermiona a zakryla si s naprosto zdrceným výrazem obličej.
   „Zmiz nebo tě zabiju namísto těch smrtijedů!“ zařval Harry a začal jí ze záložních sil tahat k Ginny.
   „Harry, já nemůžu!“ úpěla mu na to a vzpouzela se.
   „Okamžitě vypadni, krucinál!“ ječel Harry o sto šest až jí z poloviny dostal na koště.
   „Nejdu! Neopustím tě!“ řvala dál Hermiona jako nevychované dítě a nechtěla se s tím smířit.
   „Budeš muset!“ zařval jí na to Harry, v tu ránu jim kolem uší prosvištělo další kouzlo, v zápětí další a další.
   Smrtijedi zezdola hasili kmen stromu a blížili se nahoru, avšak větve stále se ocitaly více a více v plamenech, v čoudu, který tu nastával se už nedalo pořádně dýchat.
   Harry začal kašlat a ještě naposledy se pokusil Hermionu dostat na koště, když se k němu znovu začala sápat a řvala odmítavě jako malá holka.
   V tu chvíli jí Harry uštědřil pořádnou facku přes celou tvář až vyjekla a do očí jí se vrhl celý zástup slz, začala brečet na celé kolo, držela si tvář a hleděla nevěřícným uplakaným pohledem na černovlasého chlapce, jenž jí právě dostrkal na koště a odstrčil je od sebe.
   Ginny měla výraz strašlivé hrůzy, nevěděla, co dál, Hermiona jen křičela a plakala na celé kolo, zatímco Harry kašlal čím dál víc, začínala se mu motat hlava, avšak i přesto stále dál křičel: „Leťte pryč! Leťteeeee!“
   Ginny otočila koště směrem od kmenu stromu, napřímila ho a odstartovala, v tom jediném okamžiku se ještě Hermiona stačila na Harryho podívat tím nejsoucitnějším pohledem, jaký její obličej mohl dát znát, jenže pak se náhle odrazila ze všech sil od koštěte, až Ginny málem shodila a dopadla krkolomně na větev vedle Harryho.
   „LEŤ!“ řvala na Ginny, která se zalekla a zůstala ve vzduchu.
   „Neeeee!“ ječel Harry rozzuřeně a přihnal se po větvi k Hermioně, stejně jako ona k němu, zatímco Ginny mizela pryč.
   „PROČ!“ řval Harry rozlíceně. „PROČ JSI TO UDĚLALA, PROČ?“
   „Neopustím tě, Harry!“ ječela mu na to Hermiona uplakaně. „Nikdy tě neopustím! Něco jsem slíbila! Pamatuješ! Na začátku školního roku! Nikdy to nevzdám, Harry!“
   „Ty hlupáku! Ty jeden tvrdohlavče!“ řval upocený a mokrý Harry a cloumal s ní, až jí vytékaly slzy jedna za druhou.
   Hned na to se na ní však vrhnul a hluboce jí objal, Hermiona vyjekla ohromným návalem emocí a podruhé se rozbrečela, hladila Harryho po zádech a pevně tiskla k sobě, úzkostlivě vzlykala a opakovala: „Nemohla jsem jinak.“
   V tu chvíli jí náhle ale něco stáhlo dolů, Harry jí na poslední chvíli zachytil, spatřil, jak se na ní sápají odporní smrtijedi, přesněji Dolohov, který jí přímo psychopaticky tahal za nohu.
   Hermiona zařvala překvapením a křičela na Harryho ať jí nepouští.
   „Nepouštěj mě!“ ječela jak jen mohla s uslzenou tváří. „Prosím nepouštěj mě!“
   „Nemám sílu!“ křičel Harry zdrceně a drtivě tiskl o sebe zuby. „Už to dlouho nevydržím!“
   „ÁÁÁÁÁÁÁ!“ křičela Hermiona a cítila, jak jí Dolohov škrábe na noze hluboko do kůže.
   „Vydrž!“ zaječel Harry. „Nevzdávej to!“ konečně se vzpamatoval s ohromného žáru a dýmu, zmobilizoval své síly, které mu zbyly, zarval z plných sil, až se zdálo, že Hermiona se už začne zvedat, opak však byl pravdou.
   Už neměl energii, prostě nemohl, nešlo to, prostě to nešlo. Podíval se na uslzenou Hermionu, která se rozzuřila a nečekaně nakopla Dolohova do obličeje, až se skácel dolů na zem, kde zůstal ležet.
   „Dobrááá práááce!“ úpěl Harry strašlivým snažením. „Rozhooupu těěěě na věěteeev.“
   „Dobrá!“ pískla Hermiona zmoženě a v zápětí se začala houpat směrem k nebližší větvi.
   Konečně se na ní dostala a bezpečně zachytila, ale nekompromisní smrtijedi se na ně začali opět zezdola hnát jako dravé bestie.
   Hermiona se naposledy podívala na Harryho a ten na ní, v očích se jim zračilo to největší přátelství na světě, přátelství, které opravdu by se dalo nazvat láskou, láskou syna k matce, dcery k otci, sestry k bratrovi a naopak. Největší lidské pouto, které se může člověku do mysli vsugerovat po narození, to teď jakoby bylo této dvojici dáno už od přírody. Nikdy by se neopustili a vždycky by jeden pro druhého udělali cokoliv.
   A teď tady na pokraji sil, umírajíc na spalujícím stromu, si hleděli při posledních chvilkách do očí, jako kdyby si tím chtěli dát poslední sbohem.
   Když v tom náhle tmu osvětlenou plameny ohně protnulo další světlo, silné a ostré jako břitva. Alespoň tak se jim to zdálo po dlouhé době temna.
   V tu ránu do koruny stromu vrazilo auto, jehož dva reflektory osvítily Hermionin obličej.
   Byl to Ford Anglia, již pořádně poničený s plechy zprohýbanými a lakem oprýskaným, zpod jeho okýnka vykoukl Neville a zamával na Hermionu a Harryho.
   „NEVILLE!“ vykřikli oba dva šokovaně a do jejich těl se dostala obrovská nová vlna naděje.
   Neville ihned přikývl, zmizel pod střechou a přirazil s autem k Hermioně, na kterou se právě sápal jeden smrtijed, zatímco druhý se z druhé strany přibližoval na Harryho.
   Hermiona vlezla otevřenými dvířky do auta a objala Nevilla s jedním polibkem seč mohla. Avšak ihned se odlepila pohlédla skrz prasklé sklo na Harryho.
   „Teď jeho! Rychle!“ křikla na Nevilla, který spěšně bez jakýchkoliv řeči otočil volantem a přihnal se s autem k Harrymu, jež už se přímo dusil žárem sálajícím až k němu.
   Opravdu už to na něj bylo moc, přímo se pekl, už to chtěl mít za sebou, konečně být v bezpečí, začal ručkovat k autu, když ho za jeho zády popadl smrtijed za konec bundy.
   „HARRY!“ vykřikla Hermiona vyděšeně. „NO TAK!“
   Harry s z posledních sil po počátečním šoku vzpamatoval, otočil se na smrtijeda, který se musel přidržovat kmene, aby nespadl, toho využil a vrazil do něj, až ho pustil.
   Harry se začal hnát k autu, bunda mu začala doutnat, jak plameny dosahovaly už do hranice jeho větve, která černala čím dál víc. Konečně už byl u auta když v tom:
   „POZOR!“
   Zaslechl hlas Hermiony, pohlédl jí do očí a hned na to za sebe směrem kam koukala. Dotyčný smrtijed právě držel hůlku a mířil na Harryho.
   „Crucio!
   Harry vyjekl, odrazil se a skočil směrem k autu, kouzlo vrazilo do blatníku Fordu čímž Harryho naštěstí minulo, ten však nevypočítal svůj skok a zachytil se zrcátka automobilu. Pohlédl ve vteřině, kterou vnímal snad jako celou věčnost Nevillovi a Hermioně do očí, když v tom zrcátko povolilo a Harry se začal zřítit k zemi.
   V té jedné dlouhé vteřině Hermiona vytáhla ruku směrem kudy padal, křičela na něj zatím, co v mysli dostávala smrtelný strach a řvala na celé kolo. Avšak Harry zmizel za okýnkem a už se neobjevil. Dole smrtijedi nadšeně vykřikli a zahulákali hrozivými hlasy. Hermiona se přihnala k okýnku, aby se naklonila ven, ale bylo zavřené, neviděla dolů, slyšela jen, jak smrtijedi povykují a radují se, že mají Harryho v sevření.
   Ten se však nečekaně objevil u druhého okýnka, seděl bezpečně s Ginny na Kulovém blesku a Hermiona vyjekla radostí jako malá holka, do očí se jí draly slzy, stahovala okýnko dolů, jak jen mohla a rvala Harryho k sobě, přitom vískala radostí a v zápětí zaslechla, jak smrtijedi hulákají a do auta vrážejí další a další kouzla, která nebezpečně míjela i Ginny.
   „Ginny leť!“ vykřikla Hermiona na vznášející se dívku, která na Harryho koštěti vystřelila ohromnou rychlostí pryč.
   „NEVILLE!“ křikla na řidiče, který zařadil rychlost a auto se vyřítilo zpoza stromu v plamenech do nočního nebe, ještě stále doutnající až za nimi zůstávala kouřící stopa.
   Hermiona se strašlivým štěstím znovu mačkala Harryho a nemohla uvěřit, že jsou v bezpečí, že tahle strašlivá příhoda konečně skončila šťastně, Harry byl také štěstím bez sebe, ještě více tím, že viděl Nevilla, který statně řídil jejich letící povoz sledujíc Ginny mizející v dálce směrem zpět k Bradavickému hradu. Konečně měli štěstí, konečně mohli domů, čemuž byli všichni tak nesmírně vděční a děkovali osudu, že k nim přece jenom byl shovívavý.
   „Díky bohu, Harry,“ hlesla Hermiona šťastně a dala mu velikánskou pusu na tvář.
   Hned na to se na zadním sedadle vedle Harryho nahnula přes přední sedadlo k řidiči a objala Nevilla jak jen mohla, šťastně mu vískala ve vlasech a Harryho ho také vychvaloval a nevěděl, jak ještě víc vyjádřit svůj vděk, že se tam tak náhle šťastně objevil.
   „To je zázrak, Neville!“ křikla přešťastně. „Jsi v pořádku a ještě jsi nám takhle pomohl!“
   „Fakticky, Neville,“ prohlásil Harry konečně klidně, zatímco Hermiona se nakláněla k řidiči. „za tohle ti budu nadosmrti vděčný.“
   Když v tom náhle Neville odtáhl Hermionu od sebe svou rozevřenou rukou a zase se začal věnovat řízení.
   Hermiona se podivila a vytřeštila oči na Harryho, který je vytřeštil zase na poklidného Nevilla.
   „Neville?“ zeptal se ho. „Stalo se něco?“
   Neville však neodpověděl, až teď si všimli, že byl zcela v pořádku, bez jediného šrámu.
   „Neville, co…“
   Hermiona se však zarazila, když Neville prudce strhl řízení a začal otáčet auto zpět.
   „Seville, co to děláš?“ vyhrkl Harry a stoupl mu strach do těla. „Neville!“
   Ten však vůbec nereagoval, narovnal auto a vyřítil se sním zpátky směrem k smrtijedům.
   „To se mi snad zdá!“ vykřikla Hermiona, když jim Ginny zmizela v dálce. „Okamžitě to otoč, Neville!“
   Ten zcela vůbec neposlouchal a jen se nepřítomně díval kupředu.
   „Harry…“ vydechla Hermiona a pokynula na jejich řidiče.
   Harry sepnul naštvaně rty a začal se tlačit na přední sedadlo, těžkopádně jej přelezl a pohlédl na Nevilla.
   „Neville, slyšíš mě?“ zeptal se ho zcela vážným tónem. „TOHLE KRUCINÁL NENÍ ANI TROCHU SMĚŠNÝ!“
   Neville však stále nereagoval, auto zrychlovalo natolik, že se les pod nimi míhal takovou rychlostí, že už dávno museli minout místo, kde se odehrál ten incident se smrtijedy.
   „Neville, kam to letíš?“ křikla vystrašeně Hermiona a zacloumala s ním.
   Jejich řidič pořád nedal nic znát, zatímco se les pod nimi míhal ohromnou rychlostí.
   „NEVILLE PŘESTAŇ!“ vyjekl Harry a popadl ho za ramena, ale hned na to rozeřval na celé kolo, Nevilla pustil a obě ruce přitiskl ke své jizvě na čele, kterou si drtivě mnul a která ho právě ukrutně mučila.
   „Harry, co je ti?“ zeptala se vyděšeně Hermiona.
   „Jizva!“ křičel a drtivě si mnul pálící jizvu ve tvaru blesku. „Pálí jako blázen!“
   Hermiona věděla, že Harrymu v tomhle nepomůže, jenom se ho snažila utěšit a rozzuřeně hleděla na Nevilla, když v tom les pod nimi zmizel a vystřídala ho mýtina pokrytá bílým popelem, mýtina, na které ještě před rokem byl les a rostly stromy.
   „To ne!“ vykřikla Hermiona, naklonila se dopředu a pohlédla do dálky na směr, kterým mířili. Mířili přímo doprostřed mýtiny, do menší zalesněné části, která měla ve středu také další vypálenou oblast.
   „Co se děje?“ zeptal se Harry téměř uškrceně z ukrutné bolesti.
   „Radši se ani neptej,“ hekla Hermiona panicky s nastupujícím hrozivým strachem, vytáhla hůlku a namířila jí na Nevilla, hned na to vykřikla: „Mdloby na tebe!
   V ten moment se Neville sklátil na sedadle a omdlel.
   „Harry vem řízení a okamžitě to otoč!“ křikla Hermiona, ale Harry se zatím nakláněl k okýnku, aby vyhlédl ven.
   Právě prolétali nad tou malou mýtinou, která byla ve shluku jediných stromů v této vypálené oblasti. Na mýtině stálo nespočet postav v kápích, které naháněly neskutečný mrtvolný strach, byli uspořádání do kruhu a uprostřed měli opravdu podivné prostranství. Bylo složené z šesticípé jámy po níž po obvodu vedly schody a která měla po okrajích tam, kde stáli v kruhu smrtijedi, ohavné rudé skvrny. Uprostřed této jámy pak stála uprostřed smrtijedského kruhu na malém výběžku osamocená postava a nehnula ani brvou.
   Harry zvrátil hlavu v další ohromné záplavě bolestí vycházející z jeho jizvy, teď ho přímo drásala, když se podíval na postavu uprostřed toho všeho, která v něm budila strašlivé pocity, avšak přesto se přihnal jednou rukou k volantu, druhou si přitom držel čelo, a začal jím točit, až celé auto začalo měnit směr a pasažéři v něm se natlačovali na stěnu.
   V té chvíli se začali konečně vzdalovat od zástupu těchto hrůzostrašných stvoření, když v tom osamocená postava v kápi pozvedla své ruce vysoko do vzduchu s pohledem na auto ve vzduchu…
   PRÁSK!
   Zcela jistě nestačili zaznamenat co se stalo, věděli jen, že je strašlivě bolí hlava a Harry pocítil krev na čele. Hermiona zezadu úpěla a naříkala, nezmohla se ke slovu, ležela hlavou dolů vedle sedadla a byla napůl v mdlobách, auto totiž kompletně změnilo směr a začalo se snášet k zemi. Harry se pokusil soustředit a na poslední chvíli se chtěl v záchvatech paniky zrychlující mu dech, ohnat po volantu, ale to už auto prudce vrazilo do země. Udělalo obrovský kotrmelec ve vzduchu s jiskrami unikajícími do všech stran, až dopadlo se syčením zpod kapoty na zem vedle smrtijedů obklopujících Zmijozelův spolek, včetně tak jako samotného Voldemorta, který právě svěšel ruce volně k tělu a jeho rudá víčka se smrtelně zadívala na zdemolované auto, v němž se nikdo ani nepohnul.

Tištěno z http://pansmrti.wz.cz/ps/
Povídka a web by Skynet
(c) 2006 (skynet.cz@seznam.cz)
Předchozí kapitola     Další kapitola