Kapitola 88.

Zánik trojice

Harry panicky polkl až se málem přidusil a tělo se mu třáslo tak, že se mu klepala i oční víčka. Uvnitř doslova křičel strachem, bolestí a úzkostí, pláčem a neskutečným žalem kvůli tomu, co způsobil, hysterickým přáním kdyby tak mohl vrátit čas a vše změnit k lepšímu. Kdyby mohl zabránit tomu, aby se právě na něho neřítil Voldemort s napínajícím se předlouhým pláštěm a nepopadl ho za krk, až se začal znovu zalkávat.
   „Poslední věc, která v tobě zbyla a která dokazuje, že jsi byl ten slavný kouzelník, čímž už nejsi!“ zahřměl na něj Voldemort a sevřel druhou volnou ruku jako kdyby chtěl někoho křečovitě drápat.
   Místo toho konečky prstů se dotkl Harryho čela, že v tom se jizva z ničeho nic chlapci z čela začala ztrácet pod Voldemortovo pevnou bledou a nesmírně hrůznou rukou. Harry zvrátil hlavu a rozječel se jak jen mohl, celé jeho tělo začalo šílet, mlátit sebou a kopat do země, ruce se mu zbláznily tou nepřebernou bolestí, kterou ho jizva právě občastovávala. Zcela mu zatemnila mozek, když v té chvíli se rudě rozzářil celý její obrys tvaru blesku.
   Voldemort mu zaryl rukama tak silně do čela, až mu začal drápat kůži. V tu chvíli z rozzářené jizvy začalo stoupat světlo zpátky k Voldemortovo křečovitě sevřené ruce prkenného pianisty. Jakási záře právě mizela z Harryho jizvy stále víc a víc, vpíjela se do Voldemorta, který fanaticky tlačil na Harryho, až mu drtivě ohýbal hlavu dozadu.
   Hned na to ho pustil a odstoupil od zuboženého chlapce, který v polosedu se zaklimbal se zavřenýma očima. Harry se cítil jako kdyby mu hlavu hodili do vařící vody, jak ho čelo pálilo. Strašlivá bolest jizvy zatím nejvíce posílená za celý dnešní den ho doslova vyčerpala na padrť a Harry sebou jen klimbal ze strany na stranu.
   Poté si ale něco pro sebe uvědomil. Bylo to nadmíru zvláštní. Neskutečně podivný pocit, jaký už dlouho necítil. Jizva ho nebolela, vůbec ho nebolela a celé tělo jako kdyby po chvilce rázem přestalo bolest. Dokonce i rány a modřiny jako kdyby se odporoučely, jako kdyby je Voldemort také vysál, i když přesto stále trochu pálily. ‚Vysál?‘ uvědomil si Harry v duchu a sáhl si hnedka na čelo.
   Nic na něm nebylo. Obvyklá stopa po jizvě byla ta tam, Harry v tu chvíli zjistil, že jizva, která ho doprovázela téměř celým životem, zmizela stejně rychle, jako se objevila. Byla pryč, nadobro pryč, stejně tak jako celé kouzelnictví.
   „Pověz nám, Harry,“ vyzval ho Voldemort. „jaké je to cítit se jako mudla?“
   Harrymu se při téhle větě zatajoval dech, vzpamatoval se, dokázal se těžce posadit na písmenovité zemi. Pomaličku bojácně se podíval po všech kolem a poslední pohled si nechal pro Voldemorta, jež na něj koukal s napřímenou bradou a ani se nehnul. Jeho rudá víčka sledovala každý pohyb Harryho svalu, což chlapci způsobovalo neskutečný strach, ale zároveň poté co odezněla bolest si začínal uvědomovat před kým to vlastně stojí a strach s úzkostí pomalu vystřídávala zášť a nenávist.
    „Nyní už pro tebe není záchrany,“ řekl povrchným chladným hlasem Voldemort. „Jsi sám, nikdo ti nepřijde pro pomoc, kolem dokola jsou moji strážní a hlídají jakýkoliv pohyb pod zemí, na ní i ve vzduchu. Nikdo se sem nedokáže přemístit, ani přenést přenášedlem. Jsi ztracen chlapče,“ odříkával dál deptajícím tónem. „tentokrát ti nepomůže ani Priori Incantato, neumíš kouzlit a nemáš jak se odsud dostat. Tak mi pověz, ty slavný Harry Pottere… co hodláš dělat?“
   Harry po dlouhé chvíli se strachem míšeným s neutuchající nenávistí, se podíval zpět na Voldemorta a sdělil mu: „Zabiju vás.“
   Touto větou se v davu smrtijedů začaly ozývat posměšné, urážející i naštvané pokřiky a nadávky na Harryho účet. Voldemort zůstával stále klidným, ale Harry pochytil, jak těmito slovy probudil Hermionu, která se opřela o okraj schodů podél šesti úhlového prostoru a snažila se udržet na živu, přitom na Harryho koukala jako matka na umírajícího syna.
   Chvíli trvalo, než se někdo odhodlal ke slovu, smrtijedi stále namítali a uráželi Harryho, který se díval na plášť Voldemorta, jelikož neměl odvahu se mu podívat do hrůzostrašných očí, jež jej stále sledovaly jako kdyby si chtěl jejich majitel tento pohled doslova vyrýt do paměti.
   „Turnaj!“ vykřikl náhle jeden ze smrtijedů, Voldemort zůstával stále klidným a nepohnul ani brvou.
   „Ano! Turnaj!“ křikl i druhý a ostatní začali přikyvovat.
   Zanedlouho celé smrtijedské společenství zvolávalo slovo ‚Turnaj‘ a Harry s pohledem připraveným na vše očekával, co bude dál. Přitom si ze všeho nejvíce přál, aby dostal do bezpečí Nevilla a Hermionu s Cho. Ty dvě, na kterých mu tak strašně moc záleží, že by klidně i zemřel po každý další den jejích života.
   V ten moment však Voldemort zdvihnul velice pomalu ruku. Harry už očekával, že ho něčím zakleje, připravil se na bolest, a také se začal připravovat na to, že bude muset bojovat o holý život. Pocit, který člověka napadá, když je v té nejhorší situaci, kdy je zcela v koncích.
   Voldemort však místo toho na ruce vztyčil ukazováček a tímhle pokynem všichni smrtijedi do jednoho okamžitě zmlkli, až se ozýval zase jen šepot tvorů okolního lesa.
   Hned na to Pán zla sklopil ruku zpět a jeho neutuchající rudý hrůzostrašný pohled do chlapcovo očích ustal, když je pomalu víčky přivřel a znovu rozevřel, ovšem už nehleděl na černovlasého chlapce. Jeho pohled mířil přímo na Pettigrewa krčícího se u jedné z hadích soch.
   „ČERVÍČKU!“ zahulákal Voldemort, až se snad i zem otřásla a Pettigrew ztratil veškerou chabou odvahu.
   Jenom vyděšeně hleděl do očí Voldemorta a vypadal jako malá uplakaná holčička. Když k němu Pán zla vyšel, doslova vyjekl a zalapal po dechu, jak se bál toho, co nastane.
   Voldemort však jen letmo zdvihl ruku, z níž vyšlehl na Pettigrewa jakýsi záblesk, který neustával a mířil z jeho ruky stále na Červíčkovo tělo. To se okamžitě zvedlo do vzduchu v němž udělalo s vřeštěním přemet a padlo do šesti úhlového prostoru naproti Harrymu. Voldemort hned na to stáhl letmo svou ruku a pouto přerušil. Otočil se zpět na ty dva a znehybněl.
   Harry se vyškrábal na všechny čtyři a připravoval se těžkopádně vstát, jeho tělo jako kdyby dostalo po Voldemortovo vysávání jakousi adrenalinovou kapku. Jeho rozdivočelé nervy ho zároveň vyburcovávaly k obraně, k tomu, že se zkrátka nevzdá a nesmíří s osudem. Už jednou se rozhodl, že když má zemřít, tak v čestně a ne jako zbabělec. Rozhodně se mu tak na věčný odpočinek půjde lépe.
   S tímto svým vnitřním ujištěním se postavil na nohy a pohlédl zpříma Voldemortovi do očí. Tentokrát žádná bolest jizvy, nic jiného ho při tom pohledu nechytlo, než jen neutuchající nenávist za smrt svých rodičů, za ubližování přátelům a jeho lásce.
   Voldemort se ale následně na to rozeřval tak nesmírně hlubokým hrčením, že se to ani nedalo nazvat řevem. Pronikalo až do morků kostí a Harry se lekl jako malé dítě. Nohy se mu hnedka o poznání více roztřásly a nebohý chlapec kulil své vyděšené zraky na tu řvoucí obludu s roztaženýma rukama a rozevřenou pusou, kterou krvavě zdobily ještě dvě rudé planoucí oči.
   V té chvíli se zem otřásla, až Harry málem ztratil ve svém postoji na všech čtyřech rovnováhu a v další chvíli padl na zem. Smrtijedi nadšeně vyhrkli a nedočkavě hleděli vstříc.
   Harry jen se strašlivým strachem, který se znovu a znovu dral na povrch sledoval, co se to vlastně děje. Když v tom se lekl, protože socha hadí hlavy vedle něho náhle ožila, i když zachovávala svou kamennou barvu.
   Její oči mrkly a tělo se rozpohybovalo, hned poté se celá hadí hlava nahnula dopředu k výběžku, od něhož se hnedle Harry vzdálil. Ostatní hadí hlavy už také ožily a hned poté rozevřely své ohromné tlamy, z nichž se jim kouřilo a oči upřely na výběžek uprostřed.
   Voldemort přestal hrčet a mávl oběma rukama kupředu na výběžek, ke kterému se rázem na to přihnaly strašlivé tmavomodré oblaky valící se z tlam hadů, kteří je chrlili jako divocí draci přímo z nitra jejich rudě se žhnoucích útrob. Harry vyjekl a vzdálil se ještě více, zatímco o kus dál další smrtijedi popadli Hermionu a odtáhli jí z šesti úhlového prostranství pryč. Hadi chrlili čím dál silněji a silněji, tmavomodrý čoud se uprostřed střetával a narážel do sebe, až se najednou vprostředku výběžku začalo něco objevovat a prostor v tom místě černal.
   Harry se zatajeným dechem se nahnul blíž, ani nevěděl proč, prostě ho to nutilo. Chtěl strašlivě moc vědět, co je za tím oblakem tmavomodrého dýmu skryto, něco se tam totiž právě objevilo a to něco určitě nebude znamenat nic dobrého.
   Ozval se rachot a halas, smrtijedi nadšeně jásali a tleskali, když v tom Voldemort se rozpřáhl a vymrštil svou ruku k nebi s výkřikem ledového slova: „Morsmordre!“
   Harry se opětovně lekl, když z nebe na něj začala cenit hadí jazyk odborná smaragdová lebka, celá odporně a hlavně mrtvolně zelená, až z ní vyzařovala smrt sama. Za sebou zanechávala zelený pás mračen a vyhlížela na celou podívanou se svou ohavnou hlavou, ze které čišel ohromný strach. Harry byl zaskočen její odporností, skoro jako kdyby kvůli tomu, že jí vykouzlil sám Voldemort, byla ještě odpornější, a ještě více hrůzu nahánějící, až se Harrymu opravdu tajil dech a zmenšovala odvaha.
   V té chvíli začala ochabovat i tmavomodrá plamená chrlící se oblaka, jež do sebe narážela, jelikož hadí hlavy se začaly mírnit stále více a více.
   V onen moment Harry spatřil, co že je to uprostřed. Bylo to to, co viděl na začátku nového roku, byl to on, Oblouk smrti, objevil se tam v celé své hrůze a když zároveň nad ním se vznášela strašlivá lebka s vyceněným jazykem, tak by odvaha opouštěla i toho největšího hrdinu.
   „Můj pane, prosím!“ žadonil úpěnlivě Červíček a plazil se po kolenou, aby dal najevo svou oddanost.
   „Zklamal jsi, Červíčku,“ pravil nesmlouvavě lord Voldemort. „A to hned několikrát, Pán zla více šancí neuděluje.“
   „Neeee!“ vyjekl Pettigrew a začal si s hysterickým strachem hryzat nehty na prstech.
    „Ticho!“ křikl na něj Voldemort, když v tom si všiml Harryho, jak se samovolně postavil jako klopýtající hříbě na nohy a mířil k Oblouku. „Být tebou bych tolik nespěchal, Pottere!“
   Harry se okamžitě zastavil, když zaslechl své jméno a zjistil, že právě chatrně stojí přímo před obloukem, aniž by si byl vědom, že k němu chtěl dojít. Když ale z něho se něco ozývalo a tak strašně se zdálo, že ty hlasy uvnitř potřebují pomoct, chtějí, aby jim Harry pomohl a…
   „Harry!“ křikla úzkostlivě Hermiona a na poslední chvíli Harryho zastavila, když už stál špičkou boty u oblouku.
    „Silencio!“ vyřkl Voldemort a Hermiona byla rázem němá a strachy bez sebe, chtěla se k Harrymu vydat, ale zezadu se k ní na pokyn Voldemorta přiblížil Macnair a přitiskl jí k tepně na krku kudlu, přitom se nedočkavě olízl.
   Harry jakmile spatřil nůž na Hermionině krku okamžitě přestal věnovat pozornost oblouku a zamířil přímo k ní, když…
   „Stůj!“ zarazil ho Voldemort a to doslova, Harry se opravdu nemohl pohnout z místa a vztek míšený se strachem v něm začal opět kypět. „Macnair jí nic neudělá, prozatím,“ pravil Voldemort až se Macnair ušklíbl a podrápal Hermionu na obličeji neoholenou tváří.
   „Pusťte jí,“ vypravil ze sebe konečně Harry a s napěním sledoval Hermionu, tak strašně jí chtěl pomoct.
   „Nejsi v postavení, abys mohl udílet rozkazy!“ Prásk!
   Harrymu se před očima zablesklo, až zakřičel a sklopil svůj zrak, když se znovu narovnával tak… Prásk! další záblesk, který ho znovu oslepil, až se musel dlouhou dobu vzpamatovávat.
   „Ty neskutečný ubožáku!“ křikl na něj Voldemort s ledovým hněvem. „Málem ses sám nevědomky zabil! Vstupem do Oblouku smrti zároveň opustíš tento svět a zůstaneš navěky trpět v Temném Mordu!“ řičel mu z dálky do očí Voldemort a tiskl pěsti. „Jak rád bych ti to dovolil, ale ne, pomsta, kterou chci musí být větší!“ zvolal Voldemort nenávistně a na chvíli se odmlčel. Hned poté přešel znovu do šesti úhlového prostranství z kamene a dotkl se hrany popraskaného a poničeného oblouku, u něhož se člověk divil, že vůbec ještě stál pohromadě.
   Harry vyčkával se srdcem až v kalhotách, byl v úzkých čím dál víc a pořád nedokázal na nic kloudného přijít. Navíc Macnair právě přidržuje nůž u hrdla Hermiony.
    „Oblouk smrti do našeho světa vysílá hlasy, jež nezaslechnou pouze ti, kteří jsou nejvíce milováni dědicem dobra, neboť pouze on má tu moc své nejbližší uchránit od strašlivého konce. Ovšem to se nestahuje na dědice samotného, pokud to není ten největší sobec na světě, který miluje jen sám sebe. Což bohužel ty nejsi, proto hlasy trpících tě lákají také,“ vysvětlil mu Voldemort ledovým nemístným tónem. „Nyní se utkáš s Červíčkem, Harry Pottere, budeš s ním bojovat na život a na smrt, vyhraje pouze ten, který uvrhne svého nepřítele do nitra Oblouku smrti, tak jako tomu bylo již po celou existenci smrtijedského společenství. Viníci byli vždy potrestáni, ten, kdo přežil, měl nárok bojovat s dalšími dvěmi nepřáteli, z toho ten poslední… není nikdo jiný, než já sám,“ zakončil svou řeč Voldemort a dlouze přivřel oči, až se Harry strachy oklepal a popošel kousek dál od oblouku. Zároveň s těmito jeho slovy Červíček doslova začal vřeštět strachy a lítostí, plazil se na zemi a klaněl se před Voldemortem, byl tak vyděšený, že jeho prosby teď neobsahovaly žádná srozumitelná slova, takže jenom hystericky huhlal a Pán zla se smrtelně černým pláštěm odešel od oblouku pryč z šesti úhlového prostranství a zanechal tam dvojici samotnou.
   Harry těžce vydechl a s třesoucíma se nohama se podíval na Pettigrewa, který, pochytil jeho pohled a s panikou, jež mu zůstala v očích sáhl do kapsy pro hůlku a zkřivil podivně- napůl hystericky, napůl naštvaně; obličej. Harry neměl po ruce absolutně nic na obranu, jen stěžejně se držel na nohou a očekával svůj konec.
   „Pravidla znáte… ovšem za těchto okolností si dovolím je poupravit,“ prohlásil Voldemort téměř chladnokrevným hlasem, až se Harrymu zdálo, že ho zabije dřív než Pettigrew. „Nepovoluji v tomto turnaji hůlky,“ pravil a s napřímením jeho kostnatého malíčku se hůlka v Pettigrewovi ruky vysmekla a spadla bůh ví kam daleko.
   „Mordus!“ křikl Voldemort, v tu ránu se celá zem doslova prohnula a na okrajích trojitých schodů se objevily zelené mříže znemožňující dvojici uvnitř šesti úhlovitého prostranství se dostat ven.
   „Laveluncia!“ ozval se prostorem Voldemortův hlas.
   Harry se ani nestačil vzpamatovat, když uslyšel strašlivý řev Pettigrewa, ohlédl se na něj, zároveň s tím se ozvalo přidušené úpění Hermiony a Harry na poslední chvíli stačil uhnout Červíčkovi, který se rozplácl zdrceně na vykouzlených mřížích.
   Harry se na něj vylekaně ohlédl zpátky, dech se mu rázem zvýšil a do těla se nahrnuly poslední zbytečky sil, které mu zbyly z rezerv.
   Harry náhle ucítil strašlivou bolest, něco se mu zakouslo do ramene, ohlédl se a spatřil tu ohromnou hadí hlavu z kamene, jak mu drtí svou tlamou rameno. Začal se smýkat v bolestech snažíc se dostat ven, ale hned na to ho had popadl kolem pasu a vyzdvihl do země. Tělo mu začalo běsnit z toho, co teď právě prožívalo. Harry byl v koncích, bouchání do hadovi hlavy ho spíše bolelo, nemohl nic dělat, pouze se smýkat ze strany na stranu, když ho čelisti hada se zuby drtily, až se mu zabodávaly do těla a Harry křičel na celé kolo.
   V tom okamžiku ho ale z hada strhnul Pettigrew, byl tak neskutečně posedlý touhou přežít, že Harryho svou zdravou i raněnou rukou začal tahat k oblouku. Chtěl splnit svůj úkol.
   Harry byl ale také doslova na koncích s nervy, přímo na maximum vystresován ochoten udělat cokoliv a to se také stalo. Dokázal se přisunout k Červíčkovo noze a zakousl se mu do lýtka jak jen mohl, až ucítil, jak mu do pusy se line cizí krev. Hned se pustil a začal zdrceně odplivovat, když ve stejné chvíli se Červíček na celé kolo rozeřval a sklátil k zemi hladíc si krvácející lýtko.
   Harry vyplival skoro vše a s uslzenýma očima se odtáhl o kus dál. Nebyl schopen ničeho, byl naprosto vysílen a chtěl mít už pokoj od všech problémů. Cítil se až psychoticky, myslí nevěděl co dělat, byl zcela zdecimován nastávající situací, v té chvíli ho popadl učiněný vztek na Červíčka, zapomněl na konvence, zapomněl na etiku, v tom okamžiku, kdy pohlédl do očí krajně vystresované Hermioně, ho popadlo nutkání Červíčka zabít. Otočil se na něj, zařval na celé kolo, pln posledních sil se už připravovat vystartovat na zdrceného Pettigrewa, když v tom se ozval Voldemortův nekompromisní hlas: „Crucio!“
   Harry padl na zem a mysl se mu zatemnila. Dnes zatím nepoznal větší bolest, než ta, která se na něj vyvalila právě teď. Jeho řev byl tak silný, že se rozléhal po celém okolí jako ohromná siréna, hned na to se mu hlas zlomil a chlapec se začal svíjet. Jako kdyby měl v kůži, mase i kostech jehly, řval v duchu, ječel bolestí, tak nehorázně ukrutnou a palčivou, že mu vylézaly oči z důlků. Tlačil si ruce do nepřirozených úhlů, stejně tak i nohy až klouby absolvovávaly tlak nad rámec zlomení kostí. Mysl se mu mohla roztříštit na celé kolo, Harry přestával vědět o světě, takovou bolest jeho tělo nebylo schopno vnímat a on omdléval.
   Právě v ten okamžik vše ustalo a Harry ze sebe vykašlával proudy krve, jeden za druhým. Ležel s drasticky ztrápeným tělem na pokraji mdlob a právě v tu chvíli spatřil, jak se k němu Pettigrew žene, aby ho zabil.
   Harry se nemohl bránit, věděl, že nejspíš už je konec, loučil se se životem a očekával bolest. Instinktivně přitiskl ruce k tělu a zvedl nohy, náhle ale nevědomky řítícího se Pettigrewa na ně nabral a na nich ho přehodil přes sebe využívajíc Červíčkovo rychlost přímo do chřtánu hadí hlavy, která ho popadla, zacloumala s ním a odhodila na kamennou podlahu, kde omdlelý Pettigrew zůstal zuboženě a hlavně nehnutě ležet.
   Harry spustil všechny části těla k zemi a zůstal nehybně ležet stejně jako Pettigrew o kus dál, který narazil hlavou na kamenný povrch. Harry však byl na tom o něco lépe, nebyl alespoň v bezvědomí, ovšem ukrutná bolest, která ho před malou chvílí zmáhala, ho vysála asi tak, jako mu přiložení nože na krk Hermiony dodalo odhodlání. Byl zcela smířen se svým osudem a nevěřil, že se dokáže vůbec ještě postavit na nohy, jen zcela zkroušeně ležel a zrychleně oddechoval, stále ještě nemohl uvěřit, že pořád žije.
   „Tak tohle si snad zaslouží i potlesk,“ prohlásil lstivě Voldemort a zamračil se. „Však, jak vidno, Pottere, nedokázal jsi svého nepřítele zabít vhozením do Oblouku smrti. Jak vidím, ten bídák Červíček stále dýchá a krvácí na náš ornament. Odneste ho… někam hodně daleko,“ nařídil pohledem na skupinku tří smrtijedů v kruhu. „A pak… ho zabijte. Nechci ho už nikdy vidět, už nikdy.“
   „Možná…“ ozval se šplhounským hlasem Malfoy. „by bylo lepší, kdyby jste ho nechal zde a zabil ho sám… byla by to vaše… další pomsta za jeho prohřešky.“
   Voldemortovo chladné oči spočinuly na Malfoyovo kápi. Hned poté pokynul třem smrtijedům, kteří Červíčka odtahovali, aby ho nechali na místě. Ihned ale mávl rukou na Malfoye, který křikl a padl na všechny čtyři.
   „Kdo jsi, že se opovažuješ radit všemocnému Pánovi zla?“ vychrlil na něj ledově Voldemort a přecházel k němu s napřaženou rukou, Malfoy se stále klátil u země a ozývalo se od něj úpění. „Udělám jinou věc, místo Červíčka odvedou tebe Luciusi a ještě před tím… tě čeká Potter!“
   Harry to zaslechl a moc do odvahy mu to nedodalo. Navíc se rozkašlal znovu na celé kolo a snažil se uklidnit, jak se jen dalo. K tomu se ze všeho nejvíc pokoušel nesoustřeďovat na Oblouk, ze kterého stále slyšel vycházející hlasy. Když ale spatřil, jak Lucius Malfoy omámeně kráčí doprostřed, již opravdu věděl, že se blíží jeho konec. Pettigrew byl naprostý ubožák s nijak dobrými kouzelnickými výkony, ale o Malfoyovi se to ani náznakem nedalo říct. Harry se začal ohlížet kolem sebe, hledal něco, čím by se mohl bránit. Opět se zvedl a dopadl kousek dál, belhal se podél schodů ústících do šesti úhlové jámy, avšak nalézt cokoliv, čím by alespoň trochu mohl odvrátit útok, se mu nedařilo.
   Skončil tedy znovu na zemi a těžce oddechoval. Druhá ruka ho opět přestávala poslouchat a celé tělo se mu pomaličku snažilo jemně sdělit, že už nemůže a že ho Harry vysiluje na více než maximum.
   Malfoy byl následovně doslova vržen ostatními smrtijedy za zelené ohnivé mříže uzavírající šesti úhlový prostor.
   „Nic ti nezaručuji, Luciusi,“ oznámil mu Voldemort zpoza rudých očí. „Pokud budeš mi milostiv, možná se nad tebou slituji. Ovšem silně lpím na pravidlech!“
   Křikl a roztáhl ruce, v tu ránu se Malfoyovo hůlka vyškubla smrtijedovi z hábitu a zamířila přímo do rukou Voldemorta.
   „Jsi připraven, Pottere?“ optal se zlým nesoucitným hlasem.
   Harry se podíval přímo na Voldemorta, cítil, jak strašlivě ho nenávidí, jak by mu nejraději vyrval vnitřnosti z těla, jestli tam tedy nějaké má. Pak pohlédl na Hermionu o kus dál, kterou Macnair už dávno pustil a která na Harryho ulpívala svým starostlivým pohledem, při kterým se jí chtělo plakat. Avšak na to jí moc bolelo tělo, protože jí protla bolest při každém pohnutí. Harry se při pohledu na ní zapřel a naštvaně dohnal své tělo zvednout na nohy, až se mu to konečně podařilo.
   „Bravo…“ řekl necitelně Voldemort. „takže teď už nám nic nebrání, abychom si užili představení. Pravidla znáte! Takže…laveluncia!“
   Harry pohlédl před sebe a drtivě si držel bolavou ruku, která mu začala mrtvět. Začal přešlapovat kolem oblouku, ale stále na jeho druhé straně nikoho neviděl. Popošel ještě kousek dál do strany, dostával strašlivý strach, nevěděl, kde Malfoy vězí, nevěděl, co si počít, jen marně se koukal na všechny strany, až skončil pohledem na svém rameni.
   Právě v ten okamžik se ozvalo blížící se dupání a záhy Harry tak tak uhnul řítícímu se Malfoyovi, až do nebohého chlapce strčil tak silně, že téměř neudržel svou křehkou rovnováhu.
   Malfoy prudce zabrzdil, otočil se zpět na Harryho a procedil skrz zuby. „Co mu mám provést, můj pane? Cokoliv si budete přát, jen se vyslovte.“
   „Zabij ho,“ ozvalo se od Voldemorta ledově. „ZABIJ HO! HEZKY POMALU A BOLESTNĚ!“
   Malfoy se nenávistně zatvářil a vykulil na Harryho krvelačně své oči. Harry jen se strachem se stáhl zpět, dál a dál, a Malfoy nečekaně zůstával s vyceněným chrupem nehnutě stát. Černovlasý chlapec došel až na okraj a té chvíli se ozvalo svištění vzduchem na jeho straně. Instinktivně uhnul smrtící tlamě kamenného hada, který na něj zaútočil a mlátil sebou ze strany na stranu. Právě v tom okamžiku Malfoy vyndal z opasku na stehnu druhou hůlku a namířil s ní na Harryho.
   Ten jen s hrůzou pohlédl na Voldemorta, který měl blahem zavřené oči a nehnutě stál.
   „Crucio!“ křikl Malfoy a z jeho hůlky se vyřítila a hlasitým fičením vlna záře.
   Harry uskočil a v letu ještě pokrčil nohy, jak se vehementně snažil uhnout kouzlu, které se naštěstí odrazilo od kamene tvořící schody. Dopadl na zem pádem krytým rukama, tu jednu měl už tak zmrtvělou, že v ní ani necítil bolest, věděl, že mu je Malfoy za zády a začal se sápat dál. V té samé chvíli uslyšel za sebou spěšné kroky a chrčení vzteklého Malfoye, který ho doháněl.
   „Crucio!“ vyštěkl znovu Malfoy, Harry se obrátil na záda, viděl, jak se z jeho hůlky začíná na něj znovu valit kouzlo, ani nevěděl, kde sebral tu energii, ale udělal přemet na stranu a Malfoyovo kouzlo vrazilo do Oblouku smrti, který jim teď stínil.
   Hned na to se odrazilo a zamířilo zpět na Malfoye, do něhož se vzápětí vpilo.
   Harry znovu padl na zem a udýchaně řičel, jak jen mohl, už snad posté dneska. Říkal si, že je nemožné, aby toho tolik vydržel, už toho prostě bylo moc, stále při něm stálo štěstí, ale to jednou nebude.
   Právě v té chvíli zaslechl Malfoye, jak úpí bolestí a krtí se na zemi. Slyšel, jak ho zmáhá jeho vlastní kouzlo, které však hned přestalo působit.
   Před černovlasým chlapcem se objevil znovu krvelačný blonďatý smrtijed se sundanou kápí a vyceněnými zuby. Přímo řičel vzteky a namířil na Harryho se slovy: „Vulnus…!“
   „Impedimenta!“ pískl hlas a protnul podívanou ve Zmijozelovo spolku.
   Z Hermioniny hůlky se vyřítilo kouzlo, které vrazilo do Malfoye, jenž se vymrštil směrem k obloku a v zápětí v něm celý zmizel, jen se za ním zatřepal plášť.
   Voldemort přeběhl k Hermioně, popadl jí za krk a s jejím hlasitým vřeštěním jí přitiskl k zemi, přitom jí mířil odporným ukazováčkem doprostřed čela. Tvářil se přitom jako nejrozzuřenější člověk na světě, až Hermiona přestala hrůzou dýchat.
   „Nechte jí!“ zařval Harry a začal se sápat k nim, i když mu v dálce bránily ohnivé mříže.
   Voldemort ho zaslechl a uhnul s pohledem od Hermiony. Následně začal znovu přemýšlet. Pak hned popadl Hermionu jako psa a praštil s ní o kus dál.
   „Myslím, že mám pro tebe dalšího soupeře, Pottere!“ sykl na chlapce nekompromisním tónem a dlouhatánským mávnutím na Hermionu křikl: „Imperio!“
   Kouzlo zmizelo v jejím těle a Harry zůstal klečet se zděšením na místě. Ve Voldemortovo očích se zračilo tak neskutečné zadostiučinění, když říkal: „Zabij, Harryho Pottera!“
   Hermiona se jako robot automaticky posadila a zamrkala. Harry jen s úzkostí sledoval, jak se zvedá na nohy, i se svou hůlkou a jde přímo k šesti úhlové jámě obehnané schody a mřížemi. Voldemort jí jako na přání uvolnil mříže, až jimi bezpečně prošla a s kamennou tváří se podívala na Harryho.
   Tomu se zatajil dech hrůzou. Nevěděl, co má dělat, na jednu stranu se jí teď strašlivě bál, ale na tu druhou k ní cítil lásku, přátelství a také bolest z toho, co právě dělá, i když věděl, že z donucení.
   „Hermiono, to jsem já,“ zavolal na ní úzce.
   Hermiona se bolestivě zatvářila, natáhla ruku před sebe a letmo s ní švihla. „Vulnusio!“
   Kouzlo bylo tak silné, že odhodilo Harryho po zádech na zem. Na ruce se mu objevila obrovská rána, která pálila jako čert a řinula se z ní krev.
   Harrymu se semkl hlas, nedokázal křičet stejně jako se nedokázal bránit Hermioně. Strhl ze sebe kus oblečení, které měl tak staré, že to šlo hladce a začal si obmotávat ruku, ve které měl otevřenou ránu.
   „Bože to bolí!“ křikl, když si utáhl uzel a sevřel křečovitě oči.
   Poté, co je otevřel uviděl, jak před ním stojí Hermiona a míří na něj.
   „Hermiono…“ houkl potichu a plačtivě. „to jsem já… tvůj přítel… Harry,“ říkal k ní úzkostlivě a tlačil si hadr na ránu, čímž se dávil bolestí, kterou teď cítil. „Prosím! Prosím nech toho! To bolí! To strašně moc bolí!“
   Hermiona zakroutila hlavou a popošla znovu k němu, tvářila se strašlivě ublíženě, jako když se ten nejtlustější člověk dívá na nejkrásnější dort na světě, který je však jedovatý.
   „Nemůžu,“ pískla na něj.
   „Ale můžeš, vzepři se!“ křikl Harry a držel si ruku, naštěstí ránu schytala ta téměř umrtvená. „Mám tě rád Hermiono, neublížím ti a… a nebudu utíkat.“
   „Taky ti nechci ublížit,“ hlesla Hermiona a hůlka se jí začala klepat v ruce.
   „ZABIJ HOOOOO!“ zařval Voldemort jako na lesy, když už se Hermiona začala přemáhat a hned na to vykřikl: „IMPERIO!“
   Hermiona vyhekla, jak jí kouzlo téměř porazilo, zavrávorala a začala se vzpamatovávat. Ovšem okamžitě, jak se vzpamatovala, tak teď vinou dvojnásobného kouzla se přiřítila k Harrymu a zamířila mu hůlkou přímo mezi oči, přitom se tvářila napůl vztekle, napůl úzkostlivě.
   „Ty ho nemusíš poslouchat,“ domlouval jí Harry a úpěl bolestí. „Nemusíš ho poslouchat!“ křikl na ní kurážlivě. „No tak se sakra seber, krucinál!“
   „Nemůžu, Harry,“ pípla Hermiona úzce. „Je to příliš silné.“
   „Jsi silnější!“ odrazil jí to ihned. „Bože Hermiono, půjdeme domů, kašleme na to, kašleme na všechno, nestojí to za to. Půjdeme domů, uděláme si něco dobrýho, vezmeš si knížku, sedneš si ke krbu a budeme si číst, jako za starých časů… nebo třeba si říkat, jak jsme dobří kamarádi. Jsi moje kamarádka, Hermiono? Tak jsi?“
   Hermiona jen se strašlivou bolestí v obličeji přikývla.
   „A kamarádi si neubližují,“ pokračoval hned Harry s nadmíru zrychleným dechem. „Nikdy bych ti neblížil… vždycky bych tě měl rád. To kvůli tobě se stále překonávám. To ty jsi ten impuls, co mám v hlavě. Omlouvám se za to, co jsem řekl o té přísaze. Já jí chci splnit, Hermiono. A splním jí… tak tě tady teď prosím… ze srdce tě prosím… neporušuj jí… neporušuj jí ty.“
   Hermioně se rozklepala divoce hůlka, jak se strašlivě přemáhala a málem vypustila duši, uvnitř doslova křičela a tvářila se neskutečnou úzkostí. Začala opět kroutit hlavou a zavřela oči.
   Když je otevřela, podívala se zpříma na Harryho a vyřkla: „Avada Kedavr… keda… ked…“
   Hned na to ale upustila hůlkou a vrhla se k Harrymu do objetí. Ve skutečnosti prožívali strašlivou bolest, jak je drtila jejich vlastní těla, ale na to nebrali ohledy, byli uprostřed nehorší spodiny světa a sami. Jediný na koho se mohli spolehnout, bylo jeden na druhého.
   „Promiň,“ pískla úzce Hermiona a slzy jí smáčely tvář.
   „To je dobrý… dostaneme se z toho, uvidíš,“ domlouval jí Harry a hned na to ohnivá mříž kolem nich zmizela, ozvaly se naštvané a rázné kroky, následně se Hermioně na rameni objevila bílá kostnatá ruka, která jí odhodila do dáli na zkrvavenou trávu.
   „Poslední dnešní soupeřící!“ zařval Voldemort. „Změřme si síly naposledy, Harry! Konečně můžeš udělat něco, za co bude tvoje matka na tebe pyšná! Také bylo na čase, ty proradný hnise!“
   Harry vyjekl, ale to bylo tak vše, po Hermionině objetí ho popadla ruka Voldemorta a mrštila s ním do nebližšího kouta, kde ho jen tak tak minula hlava hada.
   „Vedle! Zase vedle! Zatraceně!“ postěžoval si Voldemort panovačně a přešel znovu k Harrymu.
   Zvedl ho a mrštil jím jako s nějakým míčem k dalšímu hadovi, ke kterému se zničený Harry dokutálel už úplně v mdlobách.
   Had ho tentokrát rafl do nohy a začal mu s ní kroutit, zvedl ho do vzduchu, kde chlapec jen zuboženě visel a nedal známky sebeobrany.
   „Jaké je to být na dně, hm?“ zařval na něj Voldemort. „Příjemné, co? Tak co? Jaké to je, když ti dojdou síly? Přál bych ti zažít to, co já! Živit se z krve jednorožců!“
   Mávl rukou, v tu ránu se hadovi odlomila čelist, čímž se Voldemort nezabýval a sledoval, jak Harry padl k zemi a nedával známky života.
   „Pojď sem!“ křikl Voldemort rozzuřeně a dovlekl Harryho za hábit k Oblouku smrti. „Chceš vědět, jaké to je být na dně takové věky? Chceš dovnitř?“ zakřičel a nahnul s Harryho límcem tak, že donutil jeho hlavu se podívat za sebe nahoru. „Tak co řekneš, ty jeden Godrikův ubožáku!“
   „Táhněte k čertu,“ vysoukal ze sebe Harry a plivl mu do obličeje krev.
   Voldemort se přímo neskutečně rozzuřil, téměř celý rozklepal a kdyby mohl tak snad explodoval.
   V další chvíli se Harry ocitl ve vzduchu, tři metry vysoko nad Obloukem smrti, pak deset metrů vysoko nad smrtijedy opodál, dělal kolečka, jak Voldemort zuřil a s nataženou rukou mával čímž chlapec létal vzduchem, až se mu zvedal žaludek a zatemňovala hlava.
   Nakonec si ho nechal přiletět až k sobě a popadl ho za krk, který mu začal nekompromisně s tak krvelačným pohledem tisknout, že Harry přestával dýchat téměř okamžitě.
   „Tak už chcípni! Chcípni! Chcípni! Chcípni! Chcípni!“ ječel na zuboženého chlapce, který mu jen volně visel v rukou, když v tom se kolem zjevila opět ohnivá mříž a Voldemort ztuhl.
   „Dovolte,“ zaslechl Voldemort zleva, podíval se tam a schytal pěstí přímo do odporného obličeje, až pustil Harryho a sklátil se k zemi.
   V prostoru odkud se ozval hlas nic nebylo, ale to se mělo brzy změnit, hned na to ze sebe sundal Lexter neviditelný plášť a sklonil se nad Harrym.
   „Proboha živého,“ zděsil se nad chlapcem, který měl sice otevřené oči, ale jinak nedával více znát to, že je naživu. „Zůstaň se mnou, Harry! Neopouštěj mě!“
   Když v tom se za Lexterovo zády zvedla ta stvůra Voldemort a rudé oči mu žhnuly na poplach. V tu chvíli Harry otočil hlavou na Lextera a zadíval se mu za záda, ten to pochopil a uhnul, Voldemort jen těsně minul vykouzlenou sekyrou s ostřím dlouhým dobrý metr.
   Lexter přeběhl o kousek dál a zůstal hledět do očí samotného Voldemorta, který upustil svou vykouzlenou sekyru a zadíval se nepříčetně do Lexterovo očí.
   „Konečně,“ hlesl se zadostiučiněním. „Konečně jsi tady, Lexi.“
   „Lexi! Tady!“ křikl Snape z ničeho nic.
   Lexter se tam podíval a v tu ránu Voldemort vystřelil kupředu s rukama a zvedl Lextera do dvoumetrové výšky, přičemž jeho hůlka zůstala ve Voldemortovo rukou.
   „Dobrá práce, Severusi,“ sykl nenávistně Voldemort a cenil na Lextera zuby. „I když to nebylo moc fér, tak alespoň někdo z té vaší rodiny není tak ubohý.“
   Lextera něco drželo ve vzduchu a zároveň ho to dusilo. Snažil se sebevíc vzepřít a škubal sebou ostošest. Ale Voldemort neustával, samolibě si s ním kroužil ve vzduchu jako s hračkou.
   „Chceš vědět onu pravdu, Harry?“ zeptal se najednou chlapce mrtvolně ležícího na zemi. „Severus je opravdový muž, ve skutečnosti vždy poslouchal toho, který mu uděloval úkoly a nikdy neselhal. Vždy lpěl na rodinných poutech a na péči o své příbuzné. Tady Lexterovi věnoval téměř celé své mládí, když jim zemřel otec. Proč myslíš, že Lextera Démon nezabil, hm?“ ptal se Voldemort a udělal s Lexterem ve vzduchu otočku. „Proč si myslíš, že se Snape tak náhle jako mladý přidal ke smrtijedům?“ ptal se Voldemort nekompromisně. „To to nikomu z vás nedocvaklo, hošánci? Udělal to proto, že jsem slíbil, že pak bude Lexter naživu… že až dospěje, tak ho Démoni nechají žít! Snape se obětoval pro tuhle špínu lidstva, to on je opravdový čl…“
   Prásk!
   V té chvíli dokázal Lexter dosáhnout na svou náhradní hůlku a osvobodit se. Následně ladně přistál na zemi k Voldemortovi, zatímco je obklopovala ohnivá mříž.
   „Můj pane!“ „Co máme dělat?“ „Pane?“ „Máme vám pomoci?“
   „NE!“ zarazil smrtijedy v dálce Voldemort. „Tohle je jen mezi námi!“ sykl nenávistně a slídil pohledem po Lexterovi, který přecházel tam a sem a nespouštěl z Voldemorta oči.
   „Není to vzrušující?“ zeptal se Voldemort s nenávistí. „Stát proti samotnému Pánovi všeho zla? Alespoň zemřeš důstojnou smrtí!“
   Tu ránu prostor protla tři kouzla najednou, která vrazila do Lextera naráz, ten se však objevil okamžitě jinde a maketa, do které kouzla vrazila se rozpustila v prach. Zato Lexter okamžitě, jak se objevil, na Voldemorta vyslal další kouzlo, které se odrazilo Pánovi zla od pláště.
   „Tak tohle bych od tebe, Lexi, vážně nečekal,“ řekl sarkasticky Voldemort. „Místo toho bych čekal, že..,“ ale místo dokončení věty mávl rukou.
   Překvapený Lexter se nestačil vzpamatovat a z oblohy na něj spadla doslova tma. Jakási hvězdná deka ho přikryla a začala mačkat. Voldemort se jen se zadostiučiněním usmíval a tiskl zuby.
   Černá pokrývka hned na to praskla, ale Lexter se nestačil ani vzpamatovat, hned ho Voldemort omráčil jedním kouzlem a následně poté zařval: „Adductor!“
   Lexter se začal smýkat po písmenovité zemi směrem k Voldemortovi, jenž kouzlil jednou rukou a druhou napřímil do vzduchu, že začala žhavit, až z ní odkapával tekutý rozzářený kov. K tomu se Lexter neúprosně blížil, když ho první rukou Voldemort přitahoval se svým typickým zabijáckým pohledem a rozhodnutím zabít vše živé.
   „Myslel… myslel sis…“ hlesl přiškrceně Lexter a vzdouval se Voldemortovo zakletí. „myslel sis…, že to… nikomu neřeknu?“
   „Co že to?“ pravil Voldemort a naklonil hlavu jako divící se pes, přitom jednou rukou Lextera stále přitahoval a z konce druhé mu odkapávaly rozžhavené kapky.
   „Nejsem tu sám…“ sykl Lexter a držel se někde u krku, tam nejspíš ho Voldemort kouzlem chytil.
   „Brumbál přijít nemohl… to vím jistě a nikoho jiného se nezaleknu,“ odvětil Voldemort, když už jeho žhavá ruka byla necelý metr od Lextera. „Řekni hezky sbohem svému bráškovi.“
   „Spíše to, že můj kolega více času už nepotřebuje,“ odvětil Lexter.
   Voldemort se zarazil a vykulil oči, hned na to Lextera pustil a rozeřval se na celé kolo. „Changová! HNED SE ŽEŇTE ZA CHANGOV…!“
   Lexter využil příležitosti a vyřkl krátké přímé kouzlo, které vrazilo do Voldemorta, avšak hned se odrazilo od jeho podivného pláště a vpilo se do země opodál.
   Voldemort opět vztáhl ruku na Lextera, kterého téměř povalil ohromný vítr a: „To je plášť z Mečoroha Lextere, tím tvá primitivní kouzla neprojdou!“
   „Lerveliáre!“ zahřímal Lexter s nataženou hůlkou, v další chvíli se z nebe snesla ohromná mračna jiskřiček a pokryla prostor kolem Voldemorta, který s řevem se začal ošívat a prudký vítr na Lextera přestal působit.
   Voldemort se prokletí nedokázal zbavit a tak se vydal směrem k Harrymu, který hned odvrátil bolestivě tvář, jak ho jiskry začaly pálit a štípat jako tisíce střepů.
   „Ne!“ Lexter okamžitě donuceně přiběhl a vyslal na Voldemorta ohromný vzdušný výr, ovšem Voldemort udělal ve vzduchu kličku a odrazil kouzlo zpět na Lextera i s jiskřením, které v zápětí, když začalo působit na nyní povaleného Lexe ustalo.
   „Zašel jsi příliš daleko, bystrozore!“ zahulákal Voldemort. „Avada…“
   „Impedimenta!“ vyštěkl Snape za ohnivou mříží a kouzlo okamžitě Lextera odhodilo do dáli, kde zůstal ležet.
   Voldemort se rozlíceně podíval na Snapea a z očí mu čpěla nenávist.
   „Můj pane, není na to čas, máme problémy!“ křičel Snape.
   Voldemort zdvihl ruce a okamžitě ohnivá mříž podél šesti úhlové kamenné jámy povolila a zmizela.
   „Neeeeeee!“ zařval Voldemort a vyzdvihl ruce do výšky, z nichž se hned na to vyřítily světlezelené blesky do všech stran, až se z Voldemorta stal ohromný světelný hromosvod pod odpornou oblohou se Znamením zla. Poté ruce spustil a i když stále ještě celý jiskřil, jak po něm přebíhaly blesky a jiskření.
   V další chvíli se z dáli shluku pobíhajících smrtijedů ozval řev. V té chvíli již všude kolem byla strašlivá neutuchající mela, smrtijedi se všude hemžili jako odporné černé larvy a uprostřed toho Voldemort vykračoval ven ze Zmijozelova spolku.
   Tu náhle strnul a dokonce i sám Voldemort se vyděšeně podíval před sebe. Před ním se totiž zvedla obrovitá masa smrtijedů do vzduchu a odletěla do deseti metrové dáli na všechny strany. Hned na to z dáli vyšlehl další blesk, jež následovala další gigantická vlna postav v pláštích, zvedajících se proti své vůli do vzduchu a odletující do všech končin.
   Voldemort zůstal stát s neutuchající zlostí přímo u kamenné jámy a hleděl do dáli, ve které si k němu dál a dál klestil cestu ohromný kouzelník.
   „Možná Brumbál nemůže přijít!“ zařval Voldemortovi za zády Lexter. „Ale je ještě třetí kouzelník!“
   Voldemort se otočil dopředu a krvelačně se rozeřval: „ABERFORTHE!“
   Následně se na něj vyřítil ohromující blesk, který Voldemort na poslední chvíli odrazil šlehnutím svého pláště, jako kdyby se jednalo o obtížný hmyz.
   Hned na to před ním vstal. Nesmírně starý, vysoký zahalený kouzelník v plášti bez rukávů, ruce mu z něj koukaly jen z otevřeného zipu.
   Stáli naproti sobě nehnutě asi půl minuty, zatímco smrtijedi na Aberfortha pálili jedno kouzlo za druhým, které se do něj však vpíjely jako kdyby je pohlcovala neznámá síla.
   „Troufáš si,“ vypadlo poprvé z Voldemorta, jeho tón byl okamžitě o poznání nejistější.
   „S tebou se nehodlám bavit, zrůdo,“ odvětil Aberforth a otočil hlavu na ležícího Lextera, který se právě zvedal ze země. „Lexi, jak na tom je Harry?“
    „Harry je na tom špatně,“ odpověděl místo Lextera Voldemort. „Možná ho zachvátilo chvilkové vzedmutí sebevědomí, když jsi přišel, ale až tě zabiju, uvidí teprve jaké je to stát tváří v tvář smrti.“
   „Pokud ty jsi smrt, tak já se tě…“ Aberforth ztuhl, protože se náhle země pod ním začala otřásat a nadouvat, právě v ten okamžik rudá tráva vyšlehla vysoko do vzduchu a obklopila Aberfortha ze všech stran, následně ho celého zakryla a začala škrtit, dusit a mačkat.
   „Užij si to, Brumbálův bratříčku,“ popřál mu Voldemort, otočil se chystal se vyjít k Lexterovi, když v tom se tráva roztrhla v hlasitém třesku a její kousky nyní letící vzduchem oživly a vydaly se k Voldemortovi. V tu chvíli se Aberforth musel ohnat rukou za záda, když na něj vystřelili smrtijedi šest kouzel a dalších dvanáct se na něj rozeběhlo, ovšem narazilo na jakousi neviditelnou bariéru. Aberforth kouzlil stále dál a dál, hned poté tráva, která řezala Voldemorta po těle se rozpálila a zmizela. Voldemort se rozpřáhl o kus dál, vytrhl kouzlem vyslaném z ruky obrovský strom ze země i s kořeny a se strašlivým duněním a hukotem listí jej hodil na Aberfortha, který ho rozpůlil vpůli, až se obě části sklátily na smrtijedy opodál.
   „Přestaň! Smiř se s osudem, tvá vláda je u konce!“ zařval Aberforth překvapivě mocným hlasem a ukázal na něj prstem.
   Voldemort hned na to něco ve vzduchu chytil, nadlidsky začal rotovat až Aberforth se přiřítil nuceně k němu, jako kdyby ho Voldemort přitáhl magickým lasem. Následně ho Voldemort popadl za krk a vytřeštil mu nepříčetné oči do obličeje.
   „Má nadvláda teprve začala!“ a začal Aberfortha škrtit.
   „Harry, slyšíš mě?“ zeptal se Lexter ležícího chlapce opodál. „Musíme okamžitě zmizet dokud je čas!“
   „Nech ho být, Lextere!“ zařval z dálky Voldemort a seslal na Lextera zpomalovací kouzlo. Lexter náhle měl pomalejší pohyby i neuvěřitelně hluboký hlas.
   „Haaaaaaaaaaaaarrrrrrrrrryyyyyyyyyyyy…“ pravil a jeho slova zněla snad deset vteřin, zatímco se Voldemort uculoval.
   Tu náhle se k jeho ruce svírající Aberforthův krk začaly stahovat pruhy světla, shromažďovat se u sebe, až prostor prolomil další záblesk a Voldemort od Aberfortha odletěl do dáli. Hned na to Aberforth osvobodil Lextera ze zakletí, následně se ale ozval jekot.
    Voldemort držel Hermionu za hlavu a rukou jí směřoval na obličej, přičemž ukazovák a malíček držel těsně před Hermioninýma očima. Ta neměla téměř ani sílu se vzpouzet, jak byla vyčerpaná a na pokraji zhroucení.
   Aberforth vykročil kupředu, ale Voldemort okamžitě zahalekal: „E e e,“ a kroutil přitom hlavou.
   „Nech jí!“ křikl Aberforth.
   „Nebo co?“ rozmáchl se a švihl prsty Hermioně do očí, těsně před víčky se zastavil a z prstů mu vyšlehl ohromný záblesk, až Hermioně zmizely oční bulvy.
   „NEEEEEEEE!“ vyjekl šokovaně Aberforth a šlehl tak silně rukama, až zasvištěl vzduch.
   Voldemorta popadly ohromné trsy kořenů a začaly ho trhat. Hermiona bez očí se sklátila k zemi a zůstala na ní ležet.
   Harry nevěděl, co se jí stalo, neviděl to z takové dálky, myslel si, že Hermioně prostě ubalil ránu, nic víc. Navíc Lexter se konečně dokázal osvobodit, vyštěkl na Harryho ať nikam neodchází, ten se mu na to jen z posledních sil uchechtl a Lexter následně vyběhl k Hermioně.
    Zatím Voldemort trhal kořeny ze země, v tu chvíli chtěl Aberforth pokračovat v kouzlení, když se mu za zády objevila Umbridgeová v celé své ošklivostí a zahryzla se mu do ramene, až Aberforth zakřičel a přestal se soustřeďovat. Voldemort už byl venku, mířil na Aberfortha prstem, když Lexter se rozmáchl s hůlkou a vyslal na nepřipraveného Voldemorta zákeřné kouzlo, které ho povalilo až se za ním plášť nadouval. Následně jej pohltila samotná země a v trávě se objevila velikánská boule.
   Lexter přeběhl v strašlivém shonu k Hermioně, která bezvládně ležela na zemi. Hleděl na ní s neskutečným srdcervoucím zármutkem, až mu upadala duše, zdvihl jí do vzduchu a v této pozici se na něj začala hnát ohromná skupina smrtijedů, kteří hned na to vypálili kouzla.
   Lexter se otočil, aby zády kryl Hermionu a kouzla raději zasáhla jeho, když hůlkou nemohl kouzlit. Ale právě v ten okamžik se země za ním začala čeřit a práskat, až všechna kouzla v té vlně vzbouřené země zanikla.
   Aberforth držící si rameno pokynul na Lextera. „A jsme si kvit!“
   Hned ale na něj skočila Umbridgeová a začala ho mlátit s krvavými zuby do hlavy a těla. Aberforth se začal ošívat, ale nedokázal jí ze sebe shodit, v tu chvíli se země opodál začala nadzvedávat a z ní se vyřítila ohromná vlna příčná čára vzedmuté zeminy až sklátila Lextera běžícího s Hermionou k zemi. Hermiona opět dopadla na zem a ani se nehnula, Harry v tu chvíli na ní zmoženě pohlédl a všiml si, jak jen otočila zničeně tvář a upadá do mdlob.
   „Her… Hermiono,“ hlesl Harry v duchu a pokusil se naklonit kupředu, aby se za ní vydal, avšak zbytečně, jeho tělo bylo zcela mimo.
   „Bravo, Nagini!“ křikl Voldemort a vyhrabal se ze země.
   Aberforth na něj pohlédl, ztuhl, hned na to se naštval a Umbridgeová mu vytryskla ze zad vzhůru do vzduchu jako rachejtle, navíc se na ní Aberforth otočil a vyslal k ní kouzlo, které, když jí dohnalo se rozprsklo po nebi, až téměř zakrylo Znamení zla.
   Lextera opodál obklopili smrtijedi a začali ho drancovat, ukradli mu hůlku, mlátili ho, kopali ho a škrtili.
   „Tohle je konec, Aberforthe,“ uhádl Voldemort s poprvé od zrození pochroumanou zjizvenou tváří. „Konec dnešního souboje.“
   „Nevím jak ty, ale já ještě neskončil, za tu dívku zaplatíš svým životem!“ rozeřval se Aberforth, už se chystal natáhnout ruce a vyslat na Voldemorta kouzlo, když v tom se zarazil a zůstal na Pána zla vyjeveně civět.
   „Ano, přesně tak… tak jako Harry,“ přikývl se zadostiučiněním Voldemort a stáhl k Aberforthovi ruku, ten se okamžitě rozkřičel a padl na kolena k zemi.
   „Aber… Aberfor…“ křikl Lexter, ale jeho hlas zanikl z chumlu smrtijedů, kteří ho zcela obklopili a dostali.
   „Proč tak křičíš bratříčku můj?“ ozvalo se Lexterovi náhle u ucha, ohlédl se tam a spatřil v zástupu smrtijedů, kteří ho obklopovali Snapea. „Copak ti nedošlo, že můžeš přežít jedině, když budeš na straně našeho Pána?“
   Lexter pošramoceně s rudými skvrnami na obličeji až mu začal natékat se na svého nevlastního bratra ohlédl se slovy: „Jsem raději, když nemám svého pána… bastarde,“ hekl vyčerpaně.
   „T, t, t, t, t,“ odvětil Snape s kroutící hlavou. „Vemte mu všechno, nechte mu jen oblečení, necháme ho pánovi zla,“ řekl ostatním.
   „Grázle!“ zařval Lexter, ale to mu už jeden ze smrtijedů zakryl pusu a druhý bolestivě praštil do břicha.
   „Copak, Aberforthe?“ ptal se opodál Voldemort s neúprosným pohledem lačné šelmy na umírající kořist. „Nějak se nám tady klátíš.“
   Aberforth se marně přemáhal, snažil se nemyslet na tu příšernou bolest, kterou mu způsoboval Voldemort prostřednictvím jeho zakletí. Avšak i přes všechnu moudrost, kterou ve svém dlouhém životě pobral, tady na to byl krátký.
   „Ani doušek Gradílie by ti teď nepomohl příteli, zemřeš stejně tak bolestivou smrtí, jako zanedlouho ten hoch!“
   Aberforth se na Voldemorta nepříčetně podíval, vztáhl k němu ruku a v tu chvíli mu z ní vyšlehla ohromná záře téměř až řezající oči.
   To samé udělal i Voldemort, odrazil svou zelenou září světlou Aberfortha, až se střet paprsků začal přibližovat zpět. Vousatý kouzelník se vzepřel na maximum svých dovedností, dal do toho vše a z rukou mu vyšlehlo pět dalších takových proudů paprsků, které Voldemort okamžitě odrazil stejným způsobem. Aberforth se na Voldemorta zadíval a rázem z jeho očí vyšlehl modrý svit mlžící okolní vzduch, Voldemort jej znovu opakoval, nyní na sebe působili přímo nadkouzelnickou silou a Aberforth začal i přes všechnu svou snahu povolovat.
   „Jsi starý! Jsi příliš starý, Aberforthe!“ domlouval mu deptavě Voldemort a z jeho rudých očí mu šlehal rudý proud světla. „Nyní nadešel tvůj čas, máš už zemřít kouzelníku, teď je ta chvíle, ZEMŘIIIIII!“ vykřikl a s hlasitým puknutím na Aberfortha vyslal sto dalších paprsků z celého těla. Aberforth udělal ve vzduchu piruetu a skončil na trávě opodál, kde se k němu přihnalo nespočet smrtijedů a začali ho spoutávat všemi možnými kletbami.
   Voldemort zůstal udýchaně klečet na zemi a hleděl na její povrch. Všichni teď již uklidnění smrtijedi čekali, co se má stát dál. Hleděli na svého vůdce, který zrychleně oddychoval a dával se dohromady.
   Hned na to se ale Voldemort neporušeně postavil a oklepal si z pláště zbytky uschlé trávy. Rozhlédl se po širém okolí a uviděl skupinku smrtijedů u Lextera. Přešel tedy k nim a jeho služebníci mu jako královi uvolnili cestu přímo k Lexterovi.
   „Takže… abych pokračoval…“ započal Voldemort, avšak o mnoho jiným tónem, tenhle tón v sobě snoubil jasné odhodlání, neměl v sobě ani krapet lásky či soucitu, ani rozvahy, pouze slepé rozhodnutí zabíjet a způsobovat smrt.
   Voldemort na konci své ruky vykouzlil hák a zabodl jej Lexterovi do ramene. Ten přiškrceně zapištěl s křečovitě sevřenýma očima. Hned na to ho začal Voldemort po zemi táhnout jako kus zapíchlého kance, až za ním zůstávaly stopy krve.
   Pána zla jej dotáhl až ke Zmijozelovu spolku, poblíž něhož ležela Hermiona a uvnitř i samotný Harry.
   „Kde je Cho Changová a ten pitomý poloobr?“ zeptal se rozhněvaně a cíleně Voldemort, nehodlal na nic čekat.
   „V bezpečí,“ vykuckal ze sebe Lexter ležící na zemi.
   „KDE?“ vykřikl Voldemort a vysekl Lexterovi z ramene hák, až Lex s rudým oteklým obličejem hlasitě sykl.
   „Něco… něco jsem slíbil…“ hlesl Lexter a sliny se mu mísily s krví jako Harrymu před malou chvílí. „a já sliby… sliby plním… je v bezpečí…“ odříkával a dusivě se přitom nadechoval až se vždy nadmul. „a já jsem připraven pro to… to zemřít.“
   Voldemort se ušklíbl a pohlédl na konec své ruky, kde měl vykouzlený hák. Chvíli si ho přihlížel, když v tom se mu hák narovnal do rovné tyče s ostrým koncem.
   „Takže mi neřekneš kde je?“ ptal se naposledy neúprosně Voldemort.
   „Ani omylem,“ vybafl Lexter a málem se udusil, jak nepolkl.
   „Varuju tě Lexi, bude to bolet,“ řekl Voldemort chladným hrůzným hlasem a zorničky se mu rozšířily. „Hodně bolet.“
   „Jsem připraven,“ pokývl Lexter a pohlédl vzdorovitě Voldemortovi do očí.
   Ten se ušklíbl, napřáhl se nad Lexterovo rukou a řekl: „Tak řekni teď.“
   Lexter vydechl se sarkasmem, nemohl nic dělat, ruce mu smrtijedi drželi a nepouštěli, byl na zemi jak oběšený Kristus. Harry vnímal, jak vůbec nedává najevo, že se bojí. Přitom on sám teď měl zatajený dech a chtělo se mu steskem opustit tělo. Kdyby mu fungoval hlas, zařval by ze všech sil, tak strašně chtěl Lexterovi pomoct, vzpomněl si na Siriuse, bude to zase to samé, znovu přijde o takovou přátelskou duši. Viděl, jak se Voldemort rozpřahuje, viděl jak ostří tyče, jež před chvílí byla ve tvaru háku se leskne v prostoru. Z posledních desetinek zbytečků sil se pokusil vstát, ale místo toho se převalil na bok a zůstal tak, už nemohl dál, už nemohl pomoct ani tomu nejbližšímu, byl konec všeho když Voldemort se právě chystal Lextera zabodnout.
   Tu náhle se Voldemort zarazil, když si všiml, jak se Harry snažil zvednout. Hned na to jeho rudé oči zatím nejvíce zlomyslně zazářily, až z nich šel přímo hrobový strach.
   „Můj pane?“
   „Zůstaň s ním, Severusi,“ nařídil Voldemort Snapeovi a zvedl se na nohy z pokleku.
   „Můj pane!“ křikl náhle blížící se smrtijed. „Prosím o odpuštění!“
   „Jedině svými zásluhami by ses mohl vykoupit, Červíčku!“ křikl Voldemort nesmlouvavě na Pettigrewa, který se probral ze mdlob.
   „Prosím, udělám vše,“ odříkával horečně Pettigrew.
   „Teď ne,“ zarazil ho ledově.
   Hned na to přešel k ležící Hermioně a Harrymu se rozšířily zorničky strachem a šokem.
   „Konečně jsem přišel na největší pomstu, Pottere,“ pravil Voldemort tím nejhrůznějším hlasem, jaký kdy od něho slyšel.
   Železná tyč mu vypadla z ruky a on se zadíval na Hermionu, která stále žila, ale nedávala o sobě vědět. Voldemort rozmáchl ruce, až z nebe pokrytém znamením zla se k němu seslal blesk, který ho přímo nabil ohromnou energií. Následně Voldemort zdvihl na dálku kouzlem Hermionu do vzduchu a přenesl jí nad Zmijozelův spolek, nad písmenkovitou podlahu.
   Harry se srdcem, jako kdyby ho měl namísto Hermiony se díval Voldemortovi přímo do očí a v mysli křičel ze všech sil, jak nejvíc v životě dokázal, nesmí jí nic udělat, NESMÍÍÍÍÍÍÍ!
   „Rozluč se se svou kamarádkou,“ vyřkl Voldemort příkře před Lexterovo přidušené hulákání. „Řekni jí své poslední sbohem!“
   Harry přímo křičel každou buňkou a drtivě cítil, jak ho emoce ničí.
   V tu chvíli Voldemort se rozpřáhl a mrštil s Hermioniným tělem přímo do Oblouku smrti, jehož plášť se za ní jen letmo zamlžil.
   HERMIONA JE MRTVÁ! rozlehlo se v Harryho mozku, cítil se právě jako kdyby mu v mysli explodovala emoční jaderná puma.
   „NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“
   Harry nekompromisně vstal na nohy, řval na celé kolo, z očí mu čišely krůpěje slz, tělo mu smývala krev, nervům praskla pojistka, mysl opustil lidský instinkt udávající chuť žít, Harry se zaslepen krvelačnou nenávistí s neskutečnou vervou vyřítil nepříčetně přímo na Voldemorta, jeho zelené oči se snad i rozzářily a všechny svaly na těle se přitom napnuly k prasknutí.
   Povalil překvapeného Voldemorta jako lokomotiva na záda a začal mu tisknout krk jako kdyby mu ho někdo svíral svěrákem.
   „Můj pane!“ zaslechl Harry z dálky ve zpomaleném čase.
   „Červíčkhuuu!“ jekl Voldemort. „Zbafff mheee ho!“ zasyčel.
   Pettigrew se zaslepeně rozmáchl hůlkou na bezbranného Harryho a vykřikl: „AVAAAADA KEDAÁÁVRRÁÁÁÁÁÁÁ!“
   Z hůlky se mu vyřítil zelený paprsek tak ohromné síly, že všechny oslnil, Harryho v posledních okamžicích života popadl zdravý rozum, zaslechl to, co se k němu právě řítí. Otočil hlavu a ve téměř zpomaleném čase zahlédl nekompromisně se blížící zelené kouzlo. Pohlédl Voldemortovi do očí, ten zase jemu, ten okamžik trval snad celou věčnost, když se Harry se vší vervou odrazil na stranu, ale bylo pozdě. Kouzlo ho začalo žhnout, bylo už u jeho obličeje, u jeho kůže, centimetry ho dělily od smrti, kouzlo se vyhnulo nakonec uchu, brýlím, Harryho popálilo děsivou silou až mu zrudnul obličej, na poslední chvíli se mu podařilo uskočit, aby se kouzlo hned na to vřítilo do těla samotného Voldemorta.
   Harry dopadl na zem a tíha zemská na něj konečně dolehla, když v tom si uvědomil, co se stalo.
   Ohlédl se za sebe a spatřil tvář neskutečně překvapeného Voldemorta, jak se ohlédl na Červíčka, kterému se podlomila kolena, padl na zem a omdlel. Následně se Voldemort otočil na Harryho a hned na to mu oči začaly žhnout a zářit.
   Zvedl se ohromný prudký vítr, pojednou se celá země, dokonce snad i celá planeta začala otřásat v základech. Země se začala měnit, smrtijedi začali panikařit a pobíhat sem a tam. Voldemort rozpřáhl ruce a rozeřval se na celé kolo ve hrozivém nadprahovém, slyšitelném i podprahovém řevu, jaký svět nikdy neslyšel. Všichni si zacpávali uši, Harry to v tu chvíli necítil, jen viděl, jak se celý Voldemort začíná klepat, brunátnět, tuhnout, měnit tvar, objevily se na něm zelené zářivé praskliny, země pod ním pukala, vítr ho sfoukával jako prach. Křik v jeho očích zesiloval na maximum, Harry cítil, jak vítr směřuje přímo doprostřed, přímo dovnitř oblouku, jehož hadr se nadouvá a trhá. V další chvíli se ozývalo ohromné ničení stromů, kolem začali dokonce létat někteří smrtijedi, když je vzala silná vlna vichru. V dalším okamžiku rupla první socha hada a hned na to zbývajících pět. Všechno se to řítilo doprostřed do Oblouku smrti, všechno to mizelo v potemnělých záblescích v jeho hlubinách.
   Konečně se začal sunout i Harry, začal mířit dovnitř do Oblouku, avšak nebránil se, chtěl za Hermionou, chtěl za ní, tu kterou miloval jako svou nejmilejší sestru, jako tu nejspřízněnější duši na světě, od které se nemohl odloučit. Věděl, že svět bez ní prostě není. Sunul se blíž a blíž k Oblouku, už byl skoro u něj, nepotřeboval se ani hýbat, konečně už tam byl, nohy se mu dotýkaly plátna, Harry s očekáváním se připravoval pozdravit Hermionu na onom světě.
   Když v ten moment ho chytla ruka, Harry se ohlédl a spatřil Lextera se zkrvaveným ramenem, jak ho táhne zpět k zemi, až ho na ní dostal celého a držel ho tam. Harry se začal s bolavým tělem zmítat a Lexter se ho snažil v tomhle strašlivém uragánu udržet, uhýbali hlavami létajícím předmětům, stromům a keřům, dokonce i některým smrtijedům, kteří hned v zápětí skončili v útrobách Oblouku smrti.
   Jako poslední se začal zvedat samotný Voldemort, jehož popraskané tělo se strašlivým řevem trhalo celý prostor na kusy. Jeho tělo se zvedlo do výšky, rýhy se začaly prohlubovat, oči mu potemněly, jejich rudá záře pohasla. Právě v tom okamžiku utichl i Voldemortův řev a hned na to se z jeho strany ozval výbuch snad i nukleární bomby.
   Vypadalo to tak doopravdy, do nebe se vznesl ohromný oblak zeleného kouře, stejně tak zelená záře se rozprostřela v ohromné rychlosti do všech stran, Harrym a Lexterem prošla, také i ostatními smrtijedy, kteří se snažili udržet na zemi ze všeho nejvíc. Zbytky Voldemortova těla se nadobro pohřbily uvnitř Oblouku. Právě v ten okamžik se začal do něj vsávat i samotný Zmijozelův spolek. Šesti úhlová kamenná jáma se začala zmenšovat, ozvalo se drcení kamenů, které se ponořovaly do Oblouku a už nevycházely.
   „Je čas zmizet!“ zaječel skrz fučivý uragán Lexter a popadl Harryho za trup.
   Pomalu se vlekli po potrhané trávě, Harry spíše jen vláčel nohy jako mrtvola, vyhýbali se věterným vlnám, které zvedaly smrtijedy do vzduchu a posílal do nitra oblouku.
   Harry se několikrát pokusil Lexterovi vyškubnout ze sevření a skočit do onoho větrného vzedmutí, ale Lexter, který teď na konci si měl s ním ještě více práce, nepovolil. Držel ho dál a dál a vykračovali po louce. Harry nakonec zjistil kam míří.
   Před nimi se zvedal na dvě kola Ford Anglia, jak na něj působil fučící vítr, Lexter však klopýtl a upadl. Harry se mu vymanil ze sevření a začal se po zemi zaslepeně sápat znovu k oblouku, chtěl za Hermionou, chtěl zemřít, chtěl přestat žít!
   V tu chvíli se mu do cesty postavil ohromný chlupatý upír a vycenil na něj tesáky, Harry vyjekl, nestačil uskočit, ale upíra rázem smetl Lexter, který využil fučícího větru, nechal se jím unést a narazil do upíra.
   Dopadl na zem, popadl Harryho a začal ho vláčet až k autu, síly mu pracovaly už přes sto procent, Lexter cítil, jak se mu podlamují kolena a rameno krvácí víc a víc. Přesto rozevřel zadní pasažérské dveře auta, které se rozlétly, jak je popadl vítr a nastrčil dovnitř Harryho, jenž se stále zmítal. To bylo nesmírně těžké, Lexter ho tam nedokázal nasoukat, to prostě nešlo. Ubalil tedy Harrymu facku, ten se rázem přestal vzbouzet a nevědomky se sám dohrabal z Lexterovo namáhavým posouváním, na zadní sedadla auta.
   Lexter těžce přivřel zadní dveře a rozevřel dveře u řidiče. Vsoukal se tam a konečně za sebou přibouchl.
   Neville byl stále v bezvědomí, vlály mu vlasy a na obličeji měl ošklivé šrámy. Vše v autě vinou rozbitých oken poletovalo a dělalo bengál, v tu chvíli se na auto přiřítil opět upír a práskl jim do dveří, až se ty u Harryho rozevřely dokořán. Upír se začal skrz prudký vítr sápat zpátky k autu a okřídlenou drápatou rukou nahmatávat Harryho nohu. Lexter horečně startoval, ale auto bylo stále mrtvé. Ulomil tedy ze skla zpětné zrcátko a mrštil jím upírovi do očí, ten se překvapeně převrátil a odnesl ho o kus dál vítr, kde se však opět narovnal a začal se blížit k autu.
   „DĚLEJ, DO HÁJE!“ rozeřval se Lexter na celé kolo a opět otočil zapalováním, konečně motor bublavě naskočil.
   Lexter strhl řízení na stranu a dupl na plyn, v ten okamžik havarované auto se dalo do pohybu a prudce se rozjelo. Sešlápl plyn až na doraz a auto poslechlo, v tu chvíli se vyřítilo kupředu přímo na upíra, který mocně roztáhl křídla a vycenil na blížící se auto zuby.
   Lexter začal horečně tahat za páku k létaní, byli už přímo před upírem, už ho téměř dojeli, když se o páku opřel z posledních sil i kolenem, až povolila a Ford se z párou od výfuku a kapoty vznesl do zčeřeného vzduchu a vyletěl vzhůru do prostoru.
   Auto začalo stoupat výš a výš, Harry se ohlédl otevřenými dvířky ven a uviděl, jak celý Zmijozelův spolek zmizel v útrobách Oblouku smrti, když v tom náhle vítr zčista jasna ustal.
   Následně Harry se zničeným srdcem hleděl, jak se Oblouk tříští a klátí na několik kusů. Pak náhle následoval ohromný třesk a exploze, tak silná, že povalovala i okolní stromy a zcela jistě by zabila Harryho a Lextera, kdyby tam zůstali. Kusy Oblouku smrti se rozprskly na tisíce kousků, až Oblouk zmizel a proměnil se v prach.
   Následně se dveře letícího auta samovolně přivřely vinou dujícího větru odjinud než od místa s obloukem a Harry ucítil, jak již jen volně letí prostorem.
   Zraky byl stále ale upnut na místo, kde ještě před malou chvílí stával Oblouk smrti.
   „Hermiono…“ hlesl Harry přiškrceně, protože se mu právě uzavřela cesta za jeho nejmilejší kamarádkou na světě, téměř za jeho životem.
   Harry panicky vypoulil oči, znovu se přemohl přes všechno své zranění a vykopl zničenou nohou dveře auta. Nechtěl se smířit se situací, která nastala, jeho mozek se doslova zasekl, chuť k životu zmizela ta tam a Harry se v tu chvíli podíval ze dveří ven z výšky na zem pod nimi. Pokud není Hermiona, není nikdo už, kdo by ho držel na světě skrz všechno to peklo, tudíž není ani on. Harry se doslova začal soukat ven z auta, Lexter ho nevnímal, byl naprosto vyčerpán. Harryho nic nemohlo zastavit, chtěl ukončit své trápení, využil, když se auto v letu naklonilo a vysoukal se ven. V ten moment se už držel jen rámu dveří, když v tom si ho Lexter všiml.
   Bylo ale pozdě, Harry se pustil a začal volně padat k zemi. To byl pro Lextera naprostý šok, ten okamžik se zděsil z toho, co je Harry ochoten udělat. Stočil auto prudce dolů a začal klesat za padajícím chlapcem. Následně k němu švihl náhradní hůlkou, až se začal volně vznášet a dojel k němu s autem.
   „Nechte mě!“ řval Harry a snažil se zmoženým tělem kopat do auta. „zmizte mi z očí!“
   „Nikdy!“ zařval stejně tak Lexter a vtáhl Harryho zpět na zadní sedadla auta.
   Poté je zamkl, aby Harry již neměl možnost pokusit se o sebevraždu.
   „Poslouchej mě, Harry!“ křičel na chlapce přes řidičovo sedadlo, přes něhož byl nakloněný. „Nevzdávej to krucinál! Nevzdávej svůj život!“
   „Nemám žádný život, Lextere!“ zasýpal Harry a těžce se mu dýchalo.
   „Musíš okamžitě do nemocnice, nebo na ošetřovnu,“ začal mlít Lexter spíše sám pro sebe a s nesmírnou starostí mu začal kouzly hojit rány.
   „Nechte mě,“ hlesl Harry. „Prosím vás.“
   „Zklapni!“ křikl rozlíceně Lexter a hned na Harryho omlouvačně podíval. „Proboha, co jsi to chtěl provést, pitomče!“
   „Ale Hermiona….“
   „Nemysli na to,“ hekl Lexter s přeskočeným hlasem.
   „Jak na to nemám myslet?“ vyjekl Harry pobouřeně.
   „Co se děje?“ ozvalo se jim ze strany.
   „Neville,“ zděsil se Lexter. „Bože, ty jsi mě vylekal, nechci být strašpytel, ale dneska toho mám už dost.“
   Následně se začal sám uklidňovat, narovnal se na sedadle a zhluboka oddychoval. Stále pomalu dýchal, až se ozývalo jen Lexterovo oddechování a nic jiného. Ta chvíle ticha byla pro Harryho neúprosně tísnící, cítil se jako ve vězení, krucinál, nemůže se ani zabít!
   „Prosím, nemysli na tohle,“ hlesl Lexter. „Jsou chvíle, kdy svou telepatii nenávidím.“
   „Já… nechci vás naštvat svými otázkami, ale… co se stalo?“ ozval se Neville.
   „Hermiona je mrtvá, Neville,“ sykl Harry zhrouceně. „TO SE STALO!“ křikl, padl tělem na sedadla a zabořil do nich svou tvář, čímž odvrátil uplakaný pohled.
   Neville těkal očima ze strany na stranu a snad i mohli cítit, jak se mu zrychluje srdce, jak tomu nemůže uvěřit a navíc, jak si začínal vzpomínat na poslední okamžiky svého jednání.
   „Pane bože,“ hlesl Neville panicky. „Pane bože, bože můj…“ odříkával pořád dál a zezadu se ozýval Harryho srdceryvný pláč.
   Lexter se neměl ke slovu, řídil smuteční auto nocí dál a dál. Smrt Hermiony bral jako porušení své přísahy, kterou na začátku školního roku dal. Ale přísaha nepřísaha, proboha živého vždyť ta neskutečně laskavá duše je mrtvá.
   Lexter si protřepal hlavu, nesmí myslet na takové věci, když hned na to si vzpomněl na Snapea. Jeho bratr tam byl, a chtěl ho snad i zabít. Srdce mu sužovaly pocity, ale to se nedalo srovnat s tím, co prožíval Harry.
   Byl mudla, nebyl již kouzelník, neměl rodiče, neměl domov, neměl přátele, štěstí se mu vypařilo. Měl jen Cho, přežila podle toho, co stačil zaslechnout.
   „Je naživu,“ pochytil Lexter Harryho myšlenky. „Měl jsem… měl jsem Aberforthovi poskytnout dostatek času, aby je osvobodil a Hagrid jí pak odvedl do bezpečí a to mimo Bradavice.“
   Harrymu se semklo srdce a houkl zničeným hlasem. „Proč proboha? Neberte mi alespoň ji.“
   „Neberu ti jí, Harry, ale musíš být trpělivý,“ pravil Lexter tónem, ve kterým schovával své pocity. „Hagrid s ní mířil směrem, kudy se vydali studenti, které jste poslali ze školy. Byl to… byl to můj nápad,“ prozradil zdrceně a cítil Harryho úzkostlivý smutek. „Chtěl jsem, aby měli doprovod někoho, kdo se vyzná a to Hagrid rozhodně je. A jelikož jsem slíbil, že Cho bude v pořádku, tak jsem jí nemohl dovolit se vracet do Bradavic samotnou.“
   Harry chvíli kroužil očima po interiéru auta, začala se mu motat hlava vyčerpáním, zcela přestával vnímat okolí a tělo mu vypovídalo službu. „Je mi zle… je mi strašně zle.“
   „Vydrž, za chvíli budeme v Bradavicích,“ uklidňoval ho Lexter a tiskl pedál plynu na podlahu.
   „Ne, ne, ne, ne. Já chci za Cho, je jediná, která mi zbyla!“ nesouhlasil Harry.
   „Jsi na pokraji smrti, Harry!“ křikl Lexter. „Už nemáš kouzelné schopnosti, trpíš velkou ztrátou krve a celé tělo máš zcela vyčerpané.“
   Harry ponořil hlavu do sedadla a znovu nastalo ticho. Znovu přestal myslet na Cho a jeho myšlenky se obrátili k Hermioně. Hned na to křivil ústa a obličej, jak se mu chtělo záchvatně plakat, docházelo mu všechno, docházelo mu, že už jí nikdy neuvidí. V tu chvíli se začal dusit, dělalo se mu špatně, krk se mu začal stahovat a on začal hekat úzkostí.
   „Vydrž Harry, krucinál!“ mluvil k němu Lexter. „Vydrž ještě! Madam Pomfreyová ti prášky na uklidnění!“
   „Umřu, Lextere!“ řval Harry. „Já chcípnu! Nechci tady být! NECHCI! NECHCI! NECHCI! NECHCI! NECHCI! NECHCI!“ křičel a mlátil hlavou do sedadla.
   „On se zbláznil,“ obával se Neville.
   „Harry, přestaň!“ křičel Lexter. „Ovládej se, proboha živýho! Přestaň!“
   Harry začal řvát, napínala se mu kůže, dusil se, motala se mu hlava, začal bouchat do Nevillovo sedadla, mlátil sebou hlava nehlava. „NÉÉÉÉ! NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ! NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“
   „Krucinál vydrž, chlapče!“ halekal Lexter úzkostlivě a sledoval, jak se Harry omlacuje o vše co může.
   „Přeskočilo mu, Lextere“
   „Houby přeskočilo!“ křikl Lexter. „Jestli se neuklidníš, budu tě muset svázat, Harry!“ zakřičel Lexter.
   „Kašlu vám na to!“ zařval Harry a třísknul do sedadla řidiče. „Kašlu vám na svět! Kašlu vám na život! NA VŠECHNO! JDĚTE SE VYCPAT! JÁ CHCI CHCÍPNOUT! NENÁVIDÍM TO TADY! NECHCI! JÁ NECHCI!“
   „Už budeme u Bradavic,“ ulevil si trochu Lexter a obával se, že Harry nepřežije svůj psychický záchvat.
   „ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ řval Harry jako pominutý a drtivě mačkal kliku u dveří, až jí se strašlivou silou ulomil.
   „Neville, nakloň se k palubní desce!“ přikázal mu Lexter.
   „Proč?“
   V tu chvíli Nevilla zatahal za vlasy Harry a mlátil ho i Lextera hlava nehlava.
   „PUSŤTE MĚ! PUSŤTE MĚ KRUCINÁL DO HAJZLU! PUSŤTE MĚ! JÁ CHCI PRYČ! JÁ TU NECHCI BÝT!“
   „Přestaň, Harry!“ zařval Lexter a vrazil mu facku, Harry se s ním hned začal prát, ale Lexter mu ubalil další ránu a chlapcovo tělo se sesulo k podlaze auta.
   „Sakra!“ zařval Lexter. „Jsi v pořádku?“
   „Co se to s ním děje?“ vyhrkl vyděšeně Neville a tiskl se na palubní skříňku.
   „Má záchvat, už jsem jich pár zažil, dej si pozor na jeho zuby,“ upozorňoval ho Lexter.
   „Už jsme u Bradavic,“ zkonstatoval se strašlivým štěstím Neville a pohlédl do dály na hrad.
   Harry se s uplakanou a poničenou tváří vymanil zpod křesla a pohlédl do dáli. Jediné, co viděl, byla nezajímavá suť kamenů a balvanů v dálce.
   „Nic nevidím,“ hlesl hystericky Harry.
   Hned na to křečovitě sevřel oči a dal se do hlasitého pláče, přitom mlátil rukama do opěradel.
   „Že jsem si to neuvědomil,“ pokáral se Lexter a mávl na Harryho hůlkou.
   Tomu se u hlavy rozzářilo a nakonec pohaslo. Hned poté se změť suti v dálce změnila do překrásného Románského až ranně Gotického hradu s vysokými věžemi.
   „Já chci Hermionu… já chci svojí kamarádku… a chci mámu, chci… chci Siriuseeee,“ protáhl Harry a zasekl se u hlas v plačtivém skučení. „PUSŤTE MĚ, ZATRACENĚ!“ zařval z ničeho nic a přes bolest v nohou začal kopat do sedadel a třískat hlavou o opěradlo.
   „Bude zase normální?“ hlesl Neville strachy.
   „Doufejme, že mu to nepostihne citelně mozek,“ odvětil Lexter a stočil volant, auto se otočilo k zemi a dopadlo před Bradavický vchod. Následně s dlouhatánským smykem zanechávajícím rýhy v trávě se zastavilo na místě a rozevřelo všechna svá dveře.
   Harry se vyřítil ven, ale nohy se mu podlomily a tak skončil na popelavé zemi smáčené rosou.
   „Nepřibližujte se! Já vás zabiju!“ začal řvát na celé kolo. „NEEEEEEEE! PADEJTE!“ vyjekl nahlas chrchlavě a hlasitě začal kašlat, křik jednoznačně musel zbudit celý hrad.
   „Harry klid, už jsme tam!“
   „Zabiju tě! Zabiju! Vyškrábu ti oči z těla!“ řval Harry jako pomatený a trhal trsy trávy, jež na Lextera házel jako sněhové koule. „ZMIZ PARHCANTE! NECHTE MĚ KRUCINÁL BEJT! DEJTE MI POKOJ! JÁ CHC CHCÍPNOUT!“
   „Locomotor mortis!“ křikl Lexter a pokynul k Nevillovi. „Neville, použij levitační kouzlo, já už nemůžu,“ hlesl vyčerpaně.
   Poté, co se Harry přestal hýbat a stále jen řval jako pominutý ho Neville zvedl kouzlem do výšky a začal rázovat s pochroumaným Lexterem za zády k bráně.
   „Otevřete!“ zařval Lexter.
   „NECHTE MĚ! NECHTĚ MĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚ!“ ječel Harry, ale nemohl se zcela pohnout.
   „Tak otevř…“ chystal se Lexter zařvat, když v tom se brána otevřela a v ní se objevil oplzlý Filch. „Uhni!“ zaburácel Lexter.
   Neville se s ječícím Harrym prohnal dovnitř s Lexterem v závěsu, ocitli se ve Vstupní síni a mířili hbitě na ošetřovnu. Harry přitom stále řval jako malé dítě s rozumem zcela offline. Strážní se divili, co se to děje, když kolem nich Neville s vznášejícím se Harrym a kulhajícím Lexterem prošli. Z vchodů do kolejí vykukovali studenti zmatení z toho všeho křiku, aby spatřili Harryho v takové situaci a doslova zůstávali s otevřenou pusou civět.
   „Madam Pomfreyová!“ zařval Lexter, když přiběhli na ošetřovnu! „Kde jste?“
   Dveře na druhé straně místnosti se rozletěly a dovnitř vběhla hbitě hubená žena s kouzelnickou doktorskou uniformou a zděsila se, když zaslechla ten uši rvoucí Harryho křik. Tomu zcela už začal chraptět hlas, takže jen spíše hrčel neskutečně hlasitým tónem.
   „Madam Pomfreyová, potřebujeme nějaké prášky na uklidnění!“ křikl Lexter a pokynul Nevillovi na nejbližší lůžko, na které hned nato Harryho odpravil.
   „Co se stalo?“ vyptávala se zděšeně.
   „Neptejte se!“ zakřikl jí Lexter. „Jednejte tak, jako kdyby jste tu měla mudlovského pacienta s psychotronickým šokem!“
   „Kouzla ne?“ vyhrkla mu na to.
   „Ne!“
   „Myslím, že mám nějaké injekce, které jsem získala od známých, kdyby v Bradavicích byl nějaký mudla, co se zblázní z kouzelného světa.“
   „Sem s nimi!“ zaječel Lexter a přihnal se k Harrymu, který téměř už jen chraptěl s uslzenýma očima. „To bude dobrý chlapče, za chvilku usneš a odpočineš si.“
   „Nheeeeeeeeeee!“ chrčel a sípal Harry. „Musím za Hermionou! Nemůžu bez ní být!“ chraptěl vyčerpaně.
   „Všechno bude dobré, uvidíš, že se všechno spraví,“ domlouval mu Lexter a utíral mu slzy od očí. „Bude to v pořádku.“
   „Jo, Harry, uvidíš, všechno se spraví,“ pousmál se i Neville.
   Harry na ně otočil své unavené oči a matně zamrkal, přitom chraplavě vydechl a znovu se nadechl.
   „Tak kde jste?“ štěkl Lexter.
   „Už běžím!“ ozvalo se od dveří a hned se v nich objevila madam Pomfreyová s pixlou. Z ní vyjmula jednu tenkou injekci, Harry přitom stále chrčel a měl tendenci se vzpouzet. Injekci hned na to zabodla do lahvičky s červenou tekutinou, natáhla do ní odměřenou dávku a popadla Harryho ruku. Harry poté náhle hlasitě zachrčel a zasýpal, až se zdálo, že omdlí, když mu madam Pomfreyová bodla do ruky injekcí. Následně do něj vpravila dávku séra a injekci vyhodila do koše, který ji rozžvýkal.
   „To ho okamžitě uklidní a uspí,“ řekla Lexterovi potichu.
   „No vidíš, Harry,“ řekl mu přátelsky Lexter. „Už je to dobré. teď se prospíš a bude ti hnedka líp.“
   Harry po chvilce skučení zmlkl a pouze napolo přivřenýma očima pohlédl Lexterovi do očí.
   „Budu tady u tebe chlapče,“ ujistil ho Lexter. „Teď tě neopustím,“ ujišťoval ho a pohladil ho po čele. „Sladce se vyspi, Harry Pottere.“
   Harry stále ještě chvíli udržoval svá víčka pootevřená, koukal na Lextera pohledem, ze kterého se dal vyčíst mnoho věcí. Následně své oči samovolně pomaličku přivřel a hned na to přestal vědět o světě. Ponořil se do světa odpočinku, do světa, kde mizí starosti a trápení.
   Harry usnul po nejtěžší zkoušce, jakou kdy musel podstoupit. Pokud ještě někdy dokáže být normální, pokud ještě někdy se bude moci usmát… to ostatně odhalí až čas, čas který léčí rány, ale i zanechává děsivé jizvy.