Kapitola 94.

Cesta na smrt

Jeho myslí se míhaly myšlenky na všechny jeho blízké a na všechno co prožil. Vracel se zpět, jako kdyby měl právě umírat a před jeho očima se právě odvíjel celý život. Pokaždé začal hned poklidněji dřímat, když se mu zdálo o rodičích, o Hermioně a o tom, co všechno spolu prožili. Příroda kolem se zatím zahalovala do mlžného oparu a Harry usazený na stromě na zaklestěných větvích neměl ani potuchy, že se ze tmy pomaličku stává ráno. Na obzoru se začaly objevovat první známky ranního svítání a mlha nabyla nad korunami stromů na síle. Konečně se začaly zjevovat první mraky schované až doposud v černotě noci. Na chlapce usazeného na stromě přikrytého několika dekami a podřimujícího v poklidném spánku začal doléhat ranní chlad a zpěv probouzejícího se ptactva. Zdálo se že ho snad nic nemůže vzbudit, jako kdyby se on sám nechtěl probudit z předzvěsti hrozitánského očekávání z toho, co je před ním, co ho čeká a nemine.
   Když už byla mlha z korun stromů téměř pryč, avšak přesto zůstával neblahý mlžný opar nad hladinou jezera, tak konečně bylo zřejmé, že nastal nový den. Harry však spal dál tvrdě a neoblomně, jako kdyby se nikdy nechtěl probudit.
   Když v tom jeho víčka vystřelila vzhůru jako kdyby se něčeho zalekl a zůstal chvíli nehnutě ležet. V dalším okamžiku se jeho zrak začal zaostřovat, ovšem zase jen do té míry, než se zastavil před těsnou hranicí, kterou by prolomily pouze jeho brýle. Posadil se a potřel si oči, ještě od včerejška je měl pořádně zalepené. Konečně se mátožně probral a rozhlížel kolem sebe. Chvíli se zase zarazil a hleděl ke kořenu stromu, když v tom vylekaně vyhrkl tak silně, až se ozvalo zapraskání kmene. Byl tu sám!
   „Rone!“ křikl Harry vyděšeně a okamžitě se začal rozhlížet okolo.
   Strom na srázu však byl až na Harryho zcela opuštěný a to i od listí nebo plodů. Nyní vyzníval jako nějaký pahýl trčící z kamenité skály.
   „RONE!“ zesílil Harry hlas a dech se mu zase neblahým tušením zrychlil.
   Náhle se mu semklo srdce z pomyšlení, co se s Ronem mohlo stát. Neměl usínat! To neměl dělat… pomyslel si Harry. Měl být vzhůru a hlídkovat, tohle si už nikdy nesmí dovolit. Tedy jestli ještě někdy bude moci přespat další noc.
   Přetočil se na stromě a strnul, když se ozvalo děsivé zapraskání. Podíval se pod sebe a teprve teď si uvědomil, že strom se o poznání změnil. Byl zcela starý a zdevastovaný, oprýskaná kůra, uhnilé větve a vykotlaniny v něm jen nasvědčovaly tomuto zjevu. Harry hrábl rukou na kůru stromu a nanejvýš lehce jí odlomil jako kdyby to byla sláma. Toho se snad i lekl a znovu se pohnul. V ten okamžik se ozvalo zatím nejsilnější zapraskání a s tím strom poklesl o dobré dvě stopy, až se Harrymu zvedl žaludek někam k hlavě. Strnule zůstal civět ke kořenu stromu a nevěděl co má dělat. Stále se ozývalo letmé praskání a on tušil, že stačí jenom aby pohnul prstem a strom se ulomí jako spálená sirka.
   Přesto to hodlal zkusit, nechtěl se zřítit bezhlavě tam dolů. Natáhl ruku v dál, ale znovu to zapraskalo, Harry se strachem stiskl bolestně zuby k sobě, ale to už strom začal pomaličku klesat. Instinkt ho doslova nakopl, Harry vystartoval kupředu, v té chvíli strom pukl a začal se klátit k zemi. Harry se odrazil v tom nejposlednějším momentě a dopadem mířil k vystrčenému kořenu trčícímu ze země, aby se jej zachytil.
   Dopadl, avšak ruku měl deset čísel vedle kořene, nedosáhl na něj a hned na to ucítil, jak pod ním zem začíná klouzat nahoru, nebo spíše on dolů. Štěrk a kamení se řítilo dolů s ním, vše se sunulo k zemi, další a další kameny se uvolňovaly a dodávali Harrymu rychlost. Ten se chytal kde jen mohl, ale to čeho se chytil vždy povolilo a začalo se sunout s ním. Hekal a sténal v opětovně nabitém šoku z tušení smrtelného pádu, začal divoce hledat něco, čeho by se mohl zachytit. Tak strašně moc nechtěl skončit rozpláclý tam dole, doslova mu to strachy trhalo srdce. Klesal však stále dál ke strmému útesu, ničeho se nedokázal chytnout a jak Brumbál říkal, nikdo mu nepomůže. Je na to sám, což ho strašilo ještě víc. Drápal po všem možným, zarýval prsty do země, ale lavina suti ho nemilosrdně tlačila dolů k útesu. Pokoušel se směřovat na stranu, tam by se dokázal zachytit velkého balvanu, začal hrabat, snažit se převalovat, ale nic mu to nebylo platné. V další chvíli začal křičet, ale to už mu zem zmizela pod tělem a on se ocitl ve stavu bez tíže.
   Harry pocítil jak mu vzduch fičí kolem uší a lomcuje mu s oblečením. Každou chvílí očekával, že se mu před očima proběhne celý život, ale netušil, že následně sebou po nohách plácne do hladiny jezera a zanoří se hluboko do jeho nitra.
   Bubliny ho omývaly jako malé hejno ryb, když se nořil hlouběji a hlouběji vinou silného dopadu. Konečně přestal klesat a pomaličku se jeho tělo odporoučelo dát se směrem vzhůru. Bublinky byly rychlejší, sem tam kolem něj proplouvaly a Harry cítil jak tlak v uších a na kůži povoluje. Začal ho popadávat o poznání lepší pocit, když v další chvíli se vynořil na hladině a vyprskl z pusy nabranou vodu.
   Divoce se nadechl a začal pohybovat nohama a rukama, aby se udržel na hladině. Halekal štěstím, že přežil. Tělo ho sice stále ještě brnělo od strašlivého pádu na hladinu rovnající se polovičnímu nárazu do zdi. To jezero mu pod nohy nastrčil snad sám bůh, říkal si právě teď a již řádně probuzený začal směřovat k nejbližšímu břehu. Po hladině rozlehlého jezera mohl v dálce vidět hrad… i když pro něj pouhou siluetu, nebo šmouhu dalo by se říct. Bradavice se tyčily na dalekém útesu na druhé straně jezera a vyzývaly Harryho plného neblahého tušení, že i když zase o vlásek unikl smrti, cíl který ho čeká je o hodně nebezpečnější.
   Začal se blížit ke břehu, hladina vody ho tak trochu děsila, bál se že by na něj mohlo něco vyskočit, popadnout ho zezdola za nohy a stáhnout pod vodu. Ďasovcům by to jistě bylo podobné. Černá hladina Černého jezera byla ještě černější, než kdy dřív a Harry si poprvé uvědomil, že tento název je opravdu trefný. Náhle si přál být z vody co nejdřív venku, nejenže ho trochu děsila, ale také o poznání studila. Všechno to oblečení a hadry z Harryho zmizely při pádu a teď měl opět zase kalhoty a lehkou bundu na zapínání. Kdyby tak měl hůlku aby si oblečení mohl osušit. A hlavně, kdyby tak byl kouzelník.
   Doplaval ke břehu, naštěstí ho opravdu nic nestáhlo pod hladinu, i když měl neblahé tušení, že jeho smůla mírně se rovnající té Ronovo, mu splní i toto nechtěné přání.
   Dosoukal se nahoru na břeh a zůstal ležet na kamenité zemi pokryté místy trávou. Chvíli zvolna oddechoval a otíral si tělo a obličej od vody. Následně ze sebe shodil svrchní oblečení a pořádně ho vyždímal a vyklepal. Příroda kolem byla tichá, jako kdyby očekávala Harryho kroky. Jako kdyby chlapce sledovala, i když Harry věděl, že to je hloupost. Listy stromů se neznatelně chvěly na větvích, tráva na zemi se vlnila jako srst na odpočívajícím medvědovi. Vítr byl mírný a vanul přírodou, jako kdyby chtěl osvěžit každičké stvoření v okolí. Hned jako první věc, kterou černovlasý hoch hodlal udělat, bylo najít svého kamaráda, a když to nezvládne do večera, tak bude pokračovat bez něj.
   Harry právě docákal vodu ze své bundy a s nastupující zimou se rozhodl si jí neoblékat, jak byla promočená skrz na skrz. Už se vracel k botám, když z nich zaslechl slaboučký hlásek. Nebyly to však Kéca a Kecal, byly to staré Dudleyho tenisky, nic víc. Harry se zděsil, že už asi začíná blouznit, když v tom hlas se ozval znovu.
   „Nemusíš se mě bát,“ ozvalo se od bot a v zápětí na jednu z nich vyšplhal maličký brouček, jehož krunýř se překrásně leskl.
   „Já se tě nebojím,“ odvětil hned kurážlivě Harry.
   „To jsem rád,“ odpověděl mu na to brouček a přeskočil na nejbližší list trávy. „To bys nebyl ten Harry Potter o jakém stále slyším, kdyby ses bál obyčejného brouka v trávě.“
   Harry si nevraživě vzal z trávy boty promočené durch a s nechutí si je nazul na nohy.
   „Jsi zvěromág, co?“ podezříval broučka Harry.
   „Kéž bych byl,“ odpověděl mu na to brouk a drbal si předními tykadly hlavu. „Ale co tě nemá, to není důležité… viděl jsem ten tvůj bláznivý skok.“
   Harrymu rázem vyvstala v hlavě otázka.
   „Neviděl jsi tady kluka?“ zeptal se brouka. „Eh… byl…“ přemýšlel netrpělivě. „byl vysoký, se zrzavými vlasy a…“
   „O něm jsem ti chtěl říct netrpělivče,“ odvětil brouk káravě. „Ale kdo by se slušně choval k obyčejnému broukovi…“ ptal se jakoby sám sebe. „myslel jsem že alespoň ty máš lepší vychování, když jsi mi tuhle zachránil život.“
   „Já ti… to jsi ty!“ vyhrkl Harry, jeho popletená mysl mu teprve teď napověděla, že povědomého brouka už jednou viděl.
   „Osobně,“ přisvědčil brouk. „Ten tvůj přítel tudy vyšlapoval s hůlkou v ruce, sletěl ladně z toho vrchu ze kterého jsi ty tak divoce sletěl jako drak, a šel rovnou k Bradavicím.“
   „Takže mu nic není?“ divil se Harry s úlevou. „Ale proč na mě nepočkal?“
   „Popravdě nemám teď náladu řešit choutky tvého přítele, sice se snažil být ostražitý, ale málem mě zašlápl! Navíc, hnedka ho tam nahoře chytí.“
   „Jak to myslíš?“
   „Jsou tam strážní a jsou zatraceně obezřetní, tihle alespoň hlídají na rozdíl od těch vrahounů minule.“
   „Pravda,,, jsou z Fénixova řádu… Ron si nedá pozor, znám ho, navíc má tu smůlu.“
   „Neměl bys ztrácet čas lidský tvore,“ zaskřehotal brouček pištivým tónem a začal mnout list trávy.
   „Kdo jsi?“ sklonil se nad ním Harry.
   „Byl jsem taky člověk… ale to už je hodně dávno, řekl bych… několikset let.“
   „Ale…“ váhal Harry. „jak to že…?“
   „Ještě žiju?“ uhádl brouček a zakousl se do listu, následně s plnou pusou začal: „Jsem výsledkem nezdařeného zaklínadla, které na mě použila jedna nemožná studentka,“ pravil rozmrzele. „Ale po pár minutách mě hned tahle situace zaujala a tak jsem ještě než mě stačili proměnit zpět utekl.“
   „Jak tě mohlo zaujmout být broukem?“ divil se Harry.
   „V minulých dobách byly jiná měřítka, taková na které jste vy lidé dávno zapomněli,“ pokračoval brouk a obrátil se na Harryho. „Bolesti lidí a vraždění, touha po moci a diskriminace byly daleko více viditelné, než je tomu dnes, člověk je daleko více mohl cítit na vlastní kůži. V dnešním světě jsou všechny tyto zvěrstva páchány možná i ještě více, avšak lidé jsou zaslepení, to je jejich největší slabina. Hrůza světa a to jak ho ničí jim dojde příliš pozdě. Zvláště těm, kteří se rádi nechávají zaslepit jistou lidskou vlastností… a to mocí,“ dodal brouček a pokývnul svou malou hlavou.
   Harry nevěděl co na to říct, jen tak tam stál skloněný nad broučkem se sklopenýma očima a provinilým pohledem, jako kdyby to všechno byla jen jeho chyba.
   „Ale ne, už je tady,“ zhrozil se brouk a celý se zavrtěl.
   „Kdo tu má být?“ divil se Harry a v mysli mu ukáplo trochu nejistoty.
   „Ale proč jsem hlavně tady… ještě jsem se k tomu pořádně nedostal… snad to stihnu…“
   „O čem to mluvíš? Co…“
   „Čeká tam na tebe zrádce!“ varoval ho brouk. „Zradil tě, opustil… ale ne, rychle….“
   „Ron? Opustil mě Ron?“ vyhrkl Harry v rychlosti.
   „Zradil tě Harry Pottere, poslouchej přece svůj rozum, to… už není čas, musíme se rozloučit. Dej na sebe pozor, chce ti ublížit!“
   Následně roztáhl krovky a s hlasitým bzučením odfrčel do dáli právě v okamžik, kdy se pod Harryho mokrými nohami něco prosmýklo.
   Harry se lekl, ucukl, ale hned se uklidněně usmál.
   „Křivonožko, no to mě podrž, tak tebe jsem tu nečekal. Kde se tu bereš?“ oslovil kocoura, který měl snad nejvážnější oči, ze všech pohledů které mu na tváři Harry mohl zachytit. „Pořád nechápu o čem to ten brouk mluvil,“ přemýšlel Harry celý nesvůj, ale hned se vzpamatoval a otočil se zpátky na kocoura. „Musíme jít Křivonožko, veď mě k Bradavicím.“
   Křivonožka snad i přikývl, ještě chvíli hleděl na list trávy kde před chvilkou spočíval maličký brouček a následně vyběhl kupředu s Harrym v závěsu. Toho ještě stále bolely nohy a záda od pádu do vody, ale bolest o sobě už jen mírně dávala znát a jakmile se Harry soustředil na pomoc svým přátelům, zmizela docela.
   Ale cestou se mu v hlavě honila spousta jiných myšlenek. Přece by ho Ron nezradil, to není možné. Copak by toho byl schopen po tolika letech a hlavně strastech, co spolu prožili? Bylo snad to udobření jenom pouhá hra, záštita? Předstíral to? Ale vždyť to bylo tak od srdce. Harry si s tím stále dál lámal hlavu a obezřetně se rozhlížel kolem sebe.
   Procházeli podél jezera, jehož hladina se mírně vlnila ve větru pronikajícím okolními stromy. Všude bylo ticho jako kdyby příroda Harrymu dopřávala šanci nepřítele uslyšet ještě dříve, než se ukáže. Křivonožka se vždy na malou chviličku zastavil a zůstal stát, Harry nevěděl jestli čeká na něj, nebo poslouchá, jestli je někdo nesleduje. Ať to bylo tak či tak, potřeboval někoho, kdo mu nahradí špatný zrak. Zanedlouho byli už o poznání blíže k hradu a s tím se v Harrym zvyšovalo napětí. Stále více se nadechoval, aby vyhnal strašidelné myšlenky z hlavy. Snažil se nekoukat na obrys hradu v dálce, který vzbuzoval ohromný respekt. Dále obezřetně vykračoval až náhle Křivonožka zahnul na stranu do svažitého lesa který je teď od hradu odděloval.
   Harry se v zápětí lekl, protože si všiml že za nimi na cestě po které ještě před chvilkou šli, jdou nějací kouzelníci a bedlivě se rozhlížejí kolem sebe. Zůstal strnule přikrčený a vyčkával dokud neopadne možnost, že by ho mohli zahlédnout. Křivonožka se postavil před něj a mířil na ně svými ostřížími zraky. Po asi minutě seskočil z vystrašeného Harryho a vydal se dál. Harry si teď opravdu s obtížemi oddechl, začíná to vše brát nějak více vážněji, když se jedná o Siriuse a Hermionu. I tahle myšlenka ho sama o sobě děsila. V prošedlém lese moc daleko opravdu neviděl, zrak mu vynahrazoval Křivonožka, který naopak viděl vše bezvadně.
   Došli až na okraj lesa k mírnému srázu s Hagridovo srubem a se samotnými rozbořenými Bradavicemi v dálce.
   „Tak co teď?“ zastavil se Harry vedle Křivonožky s otázkou a oba dva bedlivě sledovali prostranství. „Musíme jít dal,“ pravil po netrpělivé chvilce čekání, zvedl se a hned na to zaslechl hlasité mňouknutí.
   Zarazil se právě těsně před tím, než vylezl zpod větví lesa, když v další chvíli po louce prošli dva strážní mávající hůlkami v ruce a zabraní do rozhovoru.
   Harry hořce polknul a klekl si k zemi.
   „Díky Křivonožko,“ poděkoval mu Harry a pohladil ho po srsti.
   Křivonožka ho obdařil káravým pohledem a přikrčený zíral na dva kouzelníky v dálce.
   „Pořád nemůžu vyhnat z hlavy to, co myslel ten brouk,“ stěžoval si starostlivě Harry když tam tak seděli. „Kéž bys mi mohl rozumět.“
   Křivonožka sice opravdu nerozuměl, navíc byl zvyklý na Harryho samomluvu, ale hlavně spatřil mizící kouzelníky za hradbami hradu což naznačovalo volnou cestu.
   Maličko mňoukl a přikrčený se začal plížit ven z pod větví, Harry téměř pochopil to co tím chtěl říct: ‚Počkej tu, jdu obhlédnout situaci.‘
   Teď by si přál být tak malý jako je on, aby ho nikdo nezahlédl. Kocour pomaličku vylezl ven na hornatou sem tam zelenou louku a rozhlížel se kolem sebe. Následně se postavil na zadní a vykoukl jak nejvýš dokázal a jakmile dopadl zpět na přední, obrátil se na Harryho s vyzývajícím pohledem.
   Harry znovu přidušeně polkl a začal se vydávat ven z bezpečného úkrytu ve spodních větvích stromu. Nakonec skloněný vylezl a začal vyšlapovat ke hradu s Křivonožkou v závěsu. Začal směřovat k jednomu ze zadních vchodů do hradu, pomalu se vzdalovali od Hagridova srubu až se konečně dokázali dostat až k polorozbořeným hradbám Bradavic. Harry se přiblížil podél stěny dál, Křivonožka neslyšně vyšlapoval za ním připraven zase Harryho upozornit.
   Náhle před nimi z otvoru ve zdi vyšli další dva kouzelníci, Harry nevarován vyhrkl úlekem a přitiskl se ke zdi, kdyby se jen otočili, už hned by ho spatřili. Harry začal couvat za výčnělek ve zdi, aby se za ním skryl, ale nešťastně rozrazil kamení za sebou, až udělaly hluk jak se sesypaly.
   Hned se přitiskl ke zdi krytý jejím výčnělkem a ani nedutal. Křivonožku měl vedle sebe, ale měl opravdu smůlu. Kouzelníci šli za ním, šli jeho směrem. Harry se v duchu už křižoval, nadával si a stěžoval, že všechno je teď nadarmo, kouzelníci už ho téměř viděli, už chtěli vykřiknout co se to tam schovává.
   Když náhle Křivonožka vyběhl z úkrytu ven a ukázal se kouzelníkům. Hned na to zmizel v sutinách jako myš.
   „To byla jen kočka,“ uchechtl se ulehčeně jeden z kouzelníků.
   „Nejspíš jí tu nějaký student zapomněl,“ souhlasil ten druhý. „Měli bychom jí najít a…“
   „Tak to ne. Nejsem tady na hledání koček,“ nesouhlasil ten první.
   „Proč? Vždyť… jenom jí…“
   „Bojím se jich, stačí?“ vyhrkl ten první. „Pojď odsaď, máme zkontrolovat famfrpálové hřiště, tak jdeme.“
   „Takovýho strašpytla jako jsi ty svět neviděl, proč proboha se jích bojíš?“
   „Manželka jich jednou domů přitáhla celou stovku a…“
   Ale to už se jejich hlasy ztratily v dálce.
   Harry znovu si zhluboka vydechl a sesul se podél stěny k zemi. V zápětí měl u sebe Křivonožku, který kdyby byl člověk by si teď se svým výrazem snad i panovačně sepjal ruce na prsou.
   „Já vím, já vím,“ pochopil ho hned Harry a rozhodil ruce. „No tak jsem zakopl no. Už se nedivím proč tě má Hermiona tak ráda, chováš se naprosto stejně!“ vytkl mu káravě Harry a zvedl se ze země.
   Ještě chvíli vyhlížel do dáli a hned na to vešel dírou ve zdi do hradu.
   „Tak jo kamaráde,“ oslovil zase kocoura. „Tady musíme být obezřetnější.“
   Křivonožka se káravě jedním okem podíval nahoru, jako kdyby naznačoval jak Harry byl až doteď obezřetný a následně už oba dva vyšlapovali po rozbořených dlažebních kostkách po krátké chodbě, jež se spojovala s jinou podstatně delší.
   „Tady je… teda byl kabinet profesora Binnse,“ uvědomil si Harry. „Kde myslíš že je teď Ron?“
   Křivonožka ale náhle místo odpovědi hlasitě sykl do dálky na rozcestí chodby.
   „Co jsem řekl tentokrát?“ bránil se Harry. „Jenom jsem se ptal.“
   Křivonožka ale ještě k tomu vycenil své tenké ostré špičáky a dál ještě zlostněji zasykl.
   „Kdybych ti tak rozuměl,“ pravil Harry a vstal.
   Začal pokračovat směrem k rozcestí chodby a snažil se utajit své kroky jak jen to šlo. Za sebou slyšel stále Křivonožkovo syčení a protesty. Pak si uvědomil co asi ty protesty znamenají, raději se přitiskl ke zdi a pokračoval jen velice opatrně. Už se blížil k rohu, už byl téměř u konce, zbývala mu jedna stopa kterou překonával jen velice obtížně, protože mu myslí opět projela slova brouka. Zhluboka se nadechl a malinko se naklonil přes zeď do delší chodby a zůstal si koukat z několika centimetrů do očí Rona.
   „Doprkvančic!“ vyštěkl Ron vyděšeně a ucukl jako malé dítě.
   Harry jenom ulekaně vyhrkl a také se odtáhl, následovala chvilka ticha, v níž se oba dva snažili se vzpamatovat.
   „Co… co tady děláš?“ zeptal se naštvaně Ron.
   Harry měl stále ještě v mysli slova toho podivného brouka, nevěděl co si o Ronovi má myslet, i když hluboko uvnitř věděl že to je kamarád.
   „Proč jsi odešel?“ divil se Harry. „Zase jsi mě zradil?“
   „Ale ne,“ postěžoval si Ron. „Tak to není, tohle jsme si přece už vyříkali.“
   Z pohledu na Rona bylo vidět, že je pořádně překvapený a zaražený, stejně tak byla viděl postava za Ronovo nic netušícími zády.
   „Jak ti můžu věřit když…“
   „Kdo to tam je?“ ozval se hlas chodbou.
   Ron a Harry ztuhli, jeden ze strážných právě civěl z si deseti metrů přímo na ně a blížil se k nim s nataženou hůlkou.
   Harry a Ron se po sobě podívali, ale to už byl strážný u nich, Ron jen natáhnul hůlku k němu na obranu a nevěděl co má udělat. Harry byl právě dočista zmatený co si z nastalé situace má pomyslet.
   „Avada Kedavra!“ protlo ticho a u Ronovo hůlky se zablesklo, proud zeleného světla se vpil do strážného, který se hned na to sesul k zemi.
   Harry prudce vyjekl a ustoupil stranou od Rona. Myslí mu projela ona osudná slova a strašné pocity pokaždé, když je zaslechne. Zíral na Rona s ohromným vyděšením, nedokázal si v hlavě uvědomit, čeho byl právě svědkem. Ron se tvářil snad ještě hůř, hůlka se mu v ruce klepala tak, že jí málem upustil a nespouštěl zraky z ležící mrtvoly.
   „Tys ho… tys ho…“ koktal Harry přiškrceně se zrychleným tepem.
   „Já ne… to ne…“ zajíkl se Ron se zatajeným dechem. „To… proboha Harry věř mi…“
   „Ten brouk měl pravdu… potom všem…“
   V té chvíli Rona smetla další postava, popadla mu v hrozné rychlosti ruku s hůlkou, vyškubla jej a zároveň Rona loktem praštila do obličeje, až se skácel k zemi a bolestným zasténáním.
   Harry jen vyděšeně přešlápl na místě a nedokázal nic udělat, jediné čeho byl schopen, bylo rozeznat v postavě krtícího se Červíčka.
   „Chááááá haaaaaa,“ sykl hrůzostrašně Pettigrew a naklonil hlavu, když si Harryho prohlížel. „Já věděl že když budu sledovat tohohle nekňubu, jistojistě jednou narazím na tebe!“ sykl a natáhnul k Harrymu hůlku sevřenou palcem a ukazovákem.
   „Vrahu!“ křikl Harry nekontrolovatelně a z jeho očí doslova šlehaly plameny zloby. „To tys toho strážného zabil!“
   „A zabiju i tebe za to všechno, co jsi za dobu svého žití způsobil!“ sykl nenávistně Pettigrew, ale to už se Ron chystal zakročit útokem ze země, Červíček ho ale spatřil dřív a kopl jej do těla. Následně zastavil i blížícího se Harryho. „Ani jeden z vás dnešek nepřežije, o to se postarám právě teď!“
   Harry se podíval na mrtvého strážného, asi padesátiletého muže s pochroumanou tváří.
   „Když si uvědomím že to byl žijící člověk… který možná měl rodinu!“ vyjekl Harry rozzuřeně. „Co ti udělal že jsi ho…“
   „Sklapni už krucinál, je to jen další kapka v moři krve!“ štěkl chladně Pettigrew. „Je čas, abych tě za Pánem zla poslal, bude to moje největší zásluha!“
   „Víš čeho se krysa nejvíc bojí?“ zeptal se Harry s pohledem na zem o kus dál. „Čeho ses ty bál vždycky tak strašně moc, že ses zraňoval až do krve?“
   Červíček teď začal sýpat navztekaně a nechápal o čem to Harry mluví.
   „Kočka!“
   Ze země vyskočilo stvoření a zaťalo drápy do ruky Červíčka, ten hned na to zakřičel a hůlku upustil. Na to čekal Harry, vyběhl kupředu a povalil Pettigrewa celou svou váhou, hned na to sepjal ruce kolem jeho krku.
   „Harry uhni!“ ozvalo se mu za zády.
   Harry se po očku ohlédl, Ron tam stál s napřaženou hůlkou, rychle uskočil a následně se prostorem ozvalo: „Petrificus totalus!“
   Červíček se hned na to přestal hýbat docela a jenom poulil zraky.
   „To nestačí! To kruci nestačí!“ křikl Harry, celý pokrytý vztekem nejvyššího kalibru vytáhl svůj kapesní nůž a přitiskl jeho ostří Pettigrewovi ke krku.
   Červíčkovi se na tváři objevilo zděšení a z pusy mu vyšlo několik téměř neslyšným nářků.
   „Zabiju tě! Zabiju tě ty netvore!“ řičel k němu Harry a tisknul mu nůž ke krku.
   Hned na to se vedle něj objevil Ron a klekl si k nim.
   „Nerad to říkám, ale teď s tebou souhlasím, Harry,“ řekl Ron s černým flekem na tváři. „Ten parchant by si nic jiného ani nezasloužil. Nebudu ti bránit, podle mě je to ten nejubožejší tvor kterýho jsem kdy viděl… a víš proč? Protože tak zbaběle vraždil.“
   Harrymu se začala v ruce čepel nože třást a povoloval ve stisku.
   „Celý jeho život se skládal jenom z podlejzání, zločinů a zrazování, až to všechno vyústilo v tohle…“
   Harry povolil ve stisku a obrátil se vztekle na Rona. „Co ty o tom víš, hm? Myslíš si že máš právo rozhodovat o osudech jiných?“ vykřikl na Rona s kudlou napřaženou v ruce.
   Ron chvíli zaváhal a pak sáhl na Harryho nůž, jehož čepel pomaličku zaklapl. „Ne… nemyslím si že někdo na to má právo,“ řekl téměř nejistě k Harrymu. „Jen si myslím, že když ho tu necháme… bude moci být Sirius až ho osvobodíme očištěn od všech nařčení a…“
   „To by byl i kdyby byl Pettigrew mrtev,“ zaprotestoval Harry.
   „Ale z tebe by byl vrah.“
   „Ze mě už je vrah Rone!“
   „Copak jsi zabil cílevědomě nějakého člověka?“ zeptal se ho Ron. „Nikdy co já vím bys toho nebyl schopen.“
   Harry zůstal na Rona civět s třesoucími se rty a nakonec sklopil víčka.
   „Tak proč jsi mě tam nechal?“ ptal se Rona už klidněji.
   „Spánek jsem jen předstíral,“ řekl mu na to po povzdechnutí Ron. „Slyšel jsem, jak jsi téměř celou noc probrečel. Já… jsem tě prostě do toho nechtěl zatahovat… kvůli tomu… v jakém jsi teď stavu.“
   „Ať jsem mudla nebo ne, za Hermionou a Siriusem půjdu i bez tebe,“ řekl Harry skálopevně až mrazilo.
   „Jo,“ odvětil Ron krátce. „To mi nedošlo.“
   Nastala chvíle ticha v níž Harry jen klidně oddechoval a snažil se vzpamatovat. Nakonec otevřel oči a nenávistně se k Červíčkovi sklonil.
   „Necháme tě tady členům Fénixova řádu, i s tvojí hůlkou, ze které se dá zjistit že zabíjela a ty jediný ses jí dotýkal. Ale nebál bych se jich, protože jedno vím jistě ty bastarde. Voldemort kvůli tobě ztratil veškerou svou moc a dá se říci že zemřel tvou rukou… i když je pořád ještě naživu, pořád ještě při síle někde v Mordu… hádej…“ řekl mu s úsměvem ve tváři. „hádej na co asi teď myslí.“
   Hned na to se od Červíčka zvedl a začal s Ronem odcházet od k smrti vyděšeného ležícího vraha jménem Peter Pettigrew.
   „Teda kdybys ho snad zabil, tak by byl po té tvé řeči snad i šťastnější,“ řekl jen tak stranou Ron, když se obezřetně rozhlíželi u stěny hradu pod zdobenými a vytřískanými okny.
   „A to mu právě nechci dopřát,“ řekl Harry a byl na sebe pyšný, za to jak se přemohl i přes tu ohromnou touhu přitlačit nůž.
   „Hele Harry… omlouvám se ti za to jak jsem zdrhnul… doufám že víš proč jsem to udělal,“ pokračoval Ron.
   „A co sis myslel?“ zeptal se Harry, avšak žádným nepřátelským tónem. „Myslels že mi nechybí?“ ptal se dál mírně. „Jenom to zadržuju, jinak bych se z toho dočista zbláznil… a chci to vyřešit dřív než se tak stane.“
   „Chápu, teď už to chápu…“
   „Věděl jsi to o tom stromě?“ přerušil ho Harry.
   „O jakém stromě?“ nechápal Ron.
   „O tom kouzlu,“ připomínal mu Harry. „To kouzlo urychluje růst stromu, tudíž i jeho stárnutí.“
   „Ou,“ vydal ze sebe Ron a zkřivil pusu.
   „Jak jsi se vůbec dostal dolů?“ zeptal se Harry umíněně.
   „No prostě jsem sletěl,“ pokrčil rameny Ron.
   „Jo, já taky sletěl,“ procedil nevrle Harry.
   „Páni, tak to bylo vzrúšo co?“ prohodil Ron a vyběhl ven, přitom se ukryl za hromadou sutin.
   Křivonožka pádil za ním a Harry s největší uraženou naštvaností se vydal za nimi k velkému kamennému kvádru.
   „Vysvětlíš mi jednu věc ty jeden ufňukánku?“ ptal se Ron.
   „A co to jako má být Létavče?“
   „Ale teď vážně,“ zarazil ho Ron. „Řekni mi proč už od začátku se vracíme sem zpátky do Bradavic? Co tu hledáme?“
   „Já… no…“ přemýšlel Harry, tímhle ho úplně zmátl, vlastně ani sám nevěděl proč už od začátku jdou zpátky do Bradavic. „prostě mě napadlo že když tady všechno začalo, taky to tu skončí.“
   Ron chvíli neodpovídal a díval se do dálky na přicházející stráže, hned nad to se všichni přitiskli ke kameni, aby se skryli z jejich dohledu.
   „Nevím jak ty, ale podle mě ten plán má velkou slabinu,“ dodal Ron zadumaně.
   „Koukni, pokud chceme něco najít, rozhodně nejdřív musíme nějak zajistit, aby si nás nikdo nevšímal, nebo se nějak skrýt,“ pravil Harry rozhodným tónem.
   „Dobře… a jak teda chceš provést tohle?“
   „To taky nevím,“ sesunul se Harry marně a zadíval se do dálky na odcházející stráže. „Rozhodně jim nechci ubližovat, jsou to dobří lidé… navíc i když to nerad přiznávám, Brumbál má víc rozumu než Umbridgeová, strážní chodí po dvou a více.“
   „Je to těžší než kdykoliv před tím.“
   „To mi povídej, už jednou jsem se málem prozradil,“ pravil Harry a podíval se do Křivonožkovo vyčítavých očí. „Dobře tak víckrát.“
   „Všimnul sis že je jak Hermiona?“ prohodil jen tak Ron.
   „To mi povídej,“ souhlasil Harry. „Nemáme neviditelný plášť, máme jenom zlomená srdce, nic víc.“
   Ron se posadil vedle Harryho a podíval se na něj.
   „Ale to tady nevzdáme… když už jsme se dostali až sem,“ nabádal ho.
   „To ani náhodou,“ přikývl smutně Harry a sklopil tvář. „Jediné co bych mohl udělat je odplavit slzami z Bradavic všechny strážné, aby nám dali pokoj… i když hádám že tady slzy opravdu nepomůžou.“
   Chvíli tam tak seděli sklesle když Ron vyhrkl a praštil se nahoře o kámen. „AU!“ vyjekl a mnul si bolestivou hlavu.
   „Rone, tohle nám taky nepomůže!“ divil se Harry a nahmatal mu ve vlasech pěknou bouli.
   „Ale houby!“ spustil Ron a odtáhl Harryho ruku. „Slzy! Ty nás zachrání!“
   „Ta rána asi byla hodně silná, co?“ poznamenal Harry.
   „Přestaň si ze mě utahovat, myslím to smrtelně vážně, pojď za mnou!“ vyhrkl zase a začal pomaličku opatrně našlapovat po sesutých kvádrech ke keřům opodál. Za ně se skryli a pokračovali po lesklých otesaných kamenech podél letní fontánky s lavičkami opodál. Za nimi se opět skryli, když tudy procházel další pár kouzelníků opačného pohlaví až na první pohled nepatřičně si projevující svou náklonnost. Ron při tom pohledu si protřepal hlavu od vzpomínek a pokračoval malým srázem podél plotu s třaskavými škvorejši až ke skladu dřeva ve velké kůlně, která byla po včerejším dni celý spálená a černá. Po dřevu tu zbyla akorát hromádka popele.
   „Řekneš mi už krucinál kam to jdeme?“ nevydržel netrpělivě Harry.
   „Dočkej času,“ chlácholil ho Ron a vyběhl na cestičku vedoucí do Zapovězeného lesa, on však směřoval zpátky k hradu k velice zvláštním objektům.
   Byly to skleníky, ovšem v tom to bylo, opravdu už jen byly, protože všechny skla, které rostliny zevnitř oddělovaly od vnějšího prostoru byly ty tam, všechny byly vysypané a rozbité, zkrátka na padrť. Zdálo se jako kdyby se tudy prohnalo nějaké tornádo lačnící po skleněných tabulích. Harry viděl, když se ke skleníkům blížili, že jejich vnitřek složený převážně z prazvláštních rostlin je vyvržený z části ven, některé oživlé květiny se snažily dostat na svobodu a jiné zase požíraly spálenou trávu opodál. Když kolem nich probíhali, museli si dát velký pozor aby některá z těch masožravějších jim neukousla ruku, hlavu, nebo něco jiného.
   Konečně doběhli ke vchodu do skleníkům a Ron začal lomcovat s klikou, došlo jim, že je jak vidno bylo zamčeno, Ron se zklamaně zhrozil a zaklel. Harry vedle něho jen otráveně zakroutil hlavou a protáhl se skrz vytlučené sklo ve dveřích dovnitř. Ron se na to trapně usmál a Harryho následoval.
   „Křivonožko… tady se radši drž u nás,“ varoval kocoura Harry a ten mu hned na to skočil do náruče. „Takže co ty chytráku?“
   „To já ne, to ty jsi chytrák, ty jsi to vymyslel,“ oponoval mu Ron.
   „Já?“ divil se Harry.
   „Liliputci,“ oznámil mu Ron.
   „A co s nimi?“
   „To tě mudlovskej mozek dočista připravil o rozum?“
   V té chvíli Harry prudce rozevřel nadějně oči a otevřel ohromeně pusu. „Ty myslíš…“
   „Přesně tak… budeme se tady moci procházet jak jen budeme chtít. Navíc, jejich slzy nejenže zabrání tomu, aby nás ostatní vnímali, ale také nás nebudou vnímat jako tečky na Pobertově plánku, ať je teď kdekoliv.“
   „Tím ale úplně nadobro hasne možnost záchrany,“ uvědomil si Harry.
   „Nevšiml jsem si, že by nás někdo zachraňoval třeba na té skále,“ odvětil Ron.
   Harry se otočil a začal procházet mezi rostlinami, jednu chvíli měl co dělat aby uhnul jisté rostlině podobné chobotnici a v té další zase vytrhával Křivonožkův ocas ze spárů zubaté sasanky nevodní.
   „Kde zatraceně jsou ty květináče?“ zaklel Harry, když se dívali všude možně.
   „Myslím že už vyrostli,“ prohodil jen tak Ron.
   „Jak vyrostli?“
   Ron zrychleně pokyvoval ze strany na stranu hlavou a snažil se přijít na to jak to vysvětlit.
   „Zkrátka… prostě už z nich trčí kytky, tohle jsou oni,“ ukázal na květináče s vytrčenými tenkými větvičkami.
   Harry pochopil.
   „Četl jsi o nich ještě něco?“
   „Ne,“ oznámil mu Ron naštvaně. „Neměl jsem čas přelouskat celou knihovnu.“
   „To máš jedno,“ zakončil to Harry a začal hledat nějaký hudební nástroj. „Kde jsou ty housle co měla Prýtová?“
   „Tady!“ upozornil ho Ron, vzal pouzdro na housle, otevřel ho a zevnitř na něj vyskočil hroznýš. „ÁÁÁÁÁ!“ vyjekl a upustil pouzdro na zem.
   „Řekl bych že ses netrefil,“ zkonstatoval Harry.
   „On díky bohu taky ne,“ pravil ještě řádně zaskočený Ron s pohledem na mizícího hada v dálce.
   „Tak je prostě vytrhneme,“ ukončil debatu Harry, popadl květináč a začal tahat za malé trčící větvičky.
   Nic se však nestalo, držely tam jako přivařené, začal s květináčem lomcovat jako o závod, stoupl si na něj a tahal za stonky jak jen mohl, ale ničeho nedokázal.
   „To je k ničemu!“ křikl naštvaně a odhodil květináč plný hlíny do kouta.
   „Jak je ale chceš dostat jinak ven?“ zeptal se Ron.
   Harry zdrceně se opřel o nejbližší zablácený stůl a horečně přemýšlel, když se obrátil po chvilce zpátky na Rona.
   „Zazpíváme jim.“
   „Co?“ vyhrkl Ron téměř stejně jako když na něj vyskočil ten had.
   „Nejsme žádní virtuózové, třeba je to naše skřípání vyláká stejně jako vrzání na housle.“
   „Nic šílenějšího jsem dneska ještě neslyšel,“ řekl mu na to Ron. „Najdou nás tady jak zpíváme květináčům ve skleníku, prostě skvělý!“
   „Nemel a něco zazpívej,“ upomněl ho Harry.
   „Tohle asi fakt nezvládnu.“
   „I kdyby na tvém zpěvu záležel Hermionin život?“ zeptal se Harry.
   Ron chtěl něco namítat, ale mluvil jenom tak naprázdno, přitom si dupnul jako naštvaný malý kluk.
   „Dobře,“ štěkl nakonec. „Já… já…“ ještě naposledy se podíval na Harryho a uši měl rudé jako ty nejsilnější červánky. „Já znám jednu holku… co mívá v hlase třas… já jsem k ní broukl… k tý co miluju teď zas…“ následoval ohromně přidušený smích Harryho z Ronovo svérázné písničky.
   „Myslím že tohle nepůjde Rone,“ pronesl Harry.
   „Vždyť jsem ti říkal že… a už mlčím! Ani neceknu,“ urazil se Ron a odvrátil tvář.
   Harry si povzdychl a přiklonil se ke květináči. Pak se podíval dolů a následně spustil: „Bradaviiiceeee, o Bradaviiiiceeeee, jak jeeeen bych chtěl vás vidět víííceee. Poprvé ve vaší bráně… mi nabídly přátelské rámě… já udělám svět jiným, svým rozumem a svými činy, k tomu mi pomáhej můj Bradavický králi.
   Já vidím spoustu dětí, čas nám utíká a život letí, jen tahle naše škola, tu byla a bude zas a znova… zase pro naše potomky, pro naše lásky, až nám nevědomky…
   až nám… nám čas… uletí,“ tentokrát se přidal i Ron a oba dva zpívali jednomu květináči na stole.
   „O Bradavice, Bradavice, já nezapomenu nikdy více, jak jste mi rozum a lásku vpili, kdy jsme tu s přáteli žili… a naše nezdary, naše útrapy, naše trápení skončilo, že život prostě letí… nám dětem tu osvětí, že se světem jsme spjatí… životem náááám,“ v té chvíli se květináč opravdu začal hýbat a něco se v něm dělo.
   „Teď jinou Bradavickou,“ vyhrkl hned Harry a oba dva zase spustili. (malé kotě)„Hůlky a košťata, děti a zvířata, už nejsme kůzlata teď dospíváme si dost. Čeká nás nový rok, do vědomostí skok, do nové doby žití teď nám přeje grog,“ (studenti si tohle slovo k staré hymně přimysleli) v té chvíli náhle květináč pukl, avšak ne on sám, to z něj vyskočilo jakési stvořeníčko s větvemi na hlavě, nesmírně ospalé stvoření. Vypadalo jako tmavá brambora se skřítčím obličejem a unavenýma očima, samo o sobě mumlalo a vypadalo, jako když usíná nějaký zpěvák. „A za rodiči zas brzy, až nastanou mrazy, my pojedem naším vlakem… tím expresním vlakem, domů zase brzoučko..,“ Liliputek se právě pohyboval pryč od květináče, tak strašně moc se báli že jim tam zase zmizí, proto ještě chvíli pokračovali, až konečně Harry vyšvihl ruku.
   „A mám tě!“ štěkl Harry, brambora hekla vyděšením, ale to už jí držely Harryho hbité prsty. „Dobrá práce Rone, tak co teď?“
   „No… musíme ho rozbrečet,“ uvědomil ho Ron.
   Harry se zatvářil ublíženě, povzdechl si a pak řekl: „Tak dobře,“ a následně Liliputkem praštil o stůl.
   „Myslel jsem rozbrečet! Ne zabít!“ bědoval Ron.
   Harry znovu napřímil liliputka držíc jej za ty trsy co z něho čouhaly. Liliputkovi se právě protáčely oči jako výhernímu automatu s třemi otáčejícími kotouči.
   „Tak jak ho mám jinak rozbrečet,“ ptal se Harry zmateně.
   „Hele, jsi ošklivej hnusák kterýho nikdo nemá rád a právě… právě si tě nakrájíme do omelety,“ pravil Ron skloněný na Liliputka.
   „He!“ zvolal na ně Liliputek a sklapl oči, jako kdyby se urazil.
   „Tohle jsi zase nemusel ty,“ pravil Harry.
   „Dobře, je řada na tobě.“
   „Hej ty bramboro, právě ti vymřely všechny příbuzný manželky!“ řekl Harry naštvaně.
   „Jo? Ty tisícátý? Nebo ty stotisící?“ odvětil Liliputek stále naštvaným tónem.
   „Proboha nic z tohohle nemyslíme vážně, potřebujeme jenom tvoje slzy,“ nevydržel Harry.
   „No bravo, teď se nám už vůbec nerozbrečí,“ zvolal Ron s tónem v koncích.
   „Zatraceně,“ ulevil si Harry. „Mohl bys…“
   „Nejsem žádný výdejní stroj,“ odcekl Liliputek a předstíral že spí.
   „Je lechtivej?“ optal se Ron.
   „Kašlu na to,“ pověděl Harry a bouchnul s Liliputkem zklamaně na stůl. „Ten nám nepomůže a já už nevím co dál.“
   „Ale no tak,“ snažil se mu zvednout náladu Ron. „Nemůžeme to vzdát a ty to víš.“
   „Od začátku to je marná akce, zemřeme tak i tak, Hermiona je uvězněná v Mordu a my prostě zkapáme natotata, nepůjdeme za ní a i kdyby, v Mordu se lidi nebratříčkují.“
   „Víš co bys měl?“ radil mu Ron. „Měl bys tohle všechno na malou chvíli vypustit z hlavy, alespoň na chviličku odložit břemena, jako když někam jdeš na výlet s těžkým batohem, jsi utahanej, tak si ho na chvilku sundáš.“
   „Jenže tohle není výlet Rone,“ pravil mu smutně Harry. „Tohle je cesta na smrt… a já… pokud Hermionu zachráním a zemřu… nebudu s ní ani s tebou… pokud Hermionu nezachráním, což si nechci připustit…“ odříkával až se slzami na kraji. „tak zemřu a stejně s ní ani s tebou nebudu. Ať je to tak či tak…“ vyhrkl Harry a zlomil se mu hlas. „Už jí nikdy neuvidím,“ pravil písklavě s třesoucím se hlasem a setřel si slzu z oka. „Už nikdy.“
   „To neee,“ pravil Ron potichu. „Uvidíme jí, prostě jí uvidíme,“ trval na svém skálopevně. „To-to nejde, já jí musím vidět… bože… vyměnil bych celej svůj život, alespoň za jedinou minutu s ní. Jen pár vteřin… abych jí dokázal říct to, co jsem nikdy neměl odvahu prozradit… abych se jí mohl dotknout… já… já jí musím zase vidět Harry, proto mi tohle tady krucinál neříkej, rozumíš?“ řekl a drtivě mačkal ruce.
   „Rozumím ti,“ odvětil Harry. „Dobře…“
   Náhle zaslechli pláč. Obrátili se za sebe a vykulili zraky na stůl. Liliputek tam seděl a plakal jako o závod. Všimnul si že na něj hledí a spustil.
   „Bože takové neštěstí… chudáci malý! Já za celý pitomý život nemám žádnou družku jako vy lidé a naprosto mě odrovnalo jak vám na ní záleží… to… to je tak dojemné, proboha já se asi zblázním.“
   „Teď nebo nikdy,“ pravil koutkem úst Ron a oba dva vyběhli k liliputovi, následně začali srkat z mokré stolní desky.
   „Tak co? Jsme už nepovšimnutelní?“ zeptal se Ron.
   „Jenom osoba, u které chceš aby tě viděla, tě uvidí.“
   „Dobře… nechtěj abych tě viděl,“ řekl hned Ron a v tu ránu mu před zraky Harry zmizel natotata.
   „Vidíš mě?“ zeptal se Harry.
   „Ne… to je úžasný!“ zajásal Ron a následně se Harry objevil.
   „Teď ho musíme udržet plakat,“ řekl Harry a popadl Liliputka a ten místo toho hned ze sebe vysoukal:
   „Jen se nebojte, Liliputci jsou strašně moc citliví a jak se zase znám, probrečím celičký den.“
   „Výborně, neustále si opakuj, jak strašně moc jí chceme vidět a nikdy neuvidíme,“ vyhrkl mu na to Harry. „Chceš na cestu zpátky do květináče zazpívat?“
   „Oh můj bože, vy jste tak citliví, ach booože samozřejmě!“ naříkal Liliputek a dal se do srdceryvného pláče.
   „Tak jo, lalala!“ zahlaholil Harry a mrštil Liliputkem do květináče. „Tak jdeme,“ zavolal na Rona oba dva vyběhli ven ze skleníku následováni hbitým Křivonožkou, který využil čas na očistu.
   „Doufám že vydrží brečet,“ zvolal ještě Ron. „Příští zastávka?“
   „Nemáme žádné vodítko,“ zamyslel se Harry. „Musíme něco vyčmuchat, navrhuju projít kabinety, soukromé knihovny a pak tu hlavní!“
   „Dobře… snad to za dnešek ještě stihneme… jestli ne tak zajdu do skleníku a povyprávím tomu Liliputkovi jak mě jednou teta Tesy zapomněla pustit když mě pořád držela za ruku a šla na záchod.“

   Prošli už pěti knihovnami profesorů a kromě učebnic určených na hodiny nenalezli absolutně nic. Proto tento typ hledání vypustili z mysli a k poledni se rozhodli vyrazit dát si něco na zub do jídelny.
   Kdyby do jídelny někdo přišel s granátem zabaleným v salátu, omotaným špagetami, pokapaným všemi druhy omáčky a přísad, navíc umístěným v několika hrncích a nechal ho explodovat, moc by se to nelišilo od pohledu, který se nyní dvojici naskytl.
   Jedno je ale bavilo, stáli těsně vedle jednoho z kouzelníků, kteří se snažili připravit jakousi provizorní přesnídávku a brali si klidně jídlo ze stolů. Dokonce jim i ujídali před očima a Rona bohužel jednou napadlo strčit kolečko okurky jednomu kuchaři do pusy, takže pak byl celý poprskaný. Byl to ale opravdu neskutečný pocit, i když byli těsně před nimi, neměli na sobě nic zneviditelňovacího ani nic podobného, stejně o nich lidé z Fénixova řádu nevěděli, i když se jejím směrem někdy podezřívavě podívali. Zkrátka je naprosto vypouštěli z myslí, jako kdyby tam zkrátka nebyli.
   Oba dva chlapci se po rychlém obědě vydali se strachy do skleníku, ze kterého se stále ještě ozýval hlasitý nářek plačícího Liliputka. Harry stačil jenom říct: „Chudinka… možná jsme ho neměli…“ ale to už ho Ron popadl za hábit a táhnul do hlavní knihovny. Neodpustil si vylít madam Pinceové na stole inkoust na nesmírně starou knihu, takže začala vyšilovat a to jim poskytlo dostatek času otevřít dveře a dostat se do knihovny. Kupodivu byla zcela v pořádku, i když některé svazky byly promáčené a sušily se na volně visící ve vzduchu, jako v nějaké pomatené prádelně. Madam Pinceová jak vidno měla dostatek práce s následky včerejšího dne.
   Hoši se pustili do prohledávání, listovali jednou knihou za druhou, ovšem moc dobře věděli, jaká je šance že by brzy něco našli v knihovně. Tušili že by jim to trvalo přinejmenším měsíc a tolik času rozhodně neměli. Harry si již s v pozdním odpoledni sedl na křeslo vedle regálů s knihami a hluboce přemýšlel o všem, co za ten rok slyšel. Ron pochopil že se snaží na něco přijít a tak ho nechával v přemýšlení o samotě. Sám prolistovával některé knihy černé magie a hádal která by se tak líbila lordu Voldemorto… pardon, Vy-víte-komu. V mysli měl na rozdíl od Harryho jasno, hodlal opět někde najít ten oblouk, nebo ho znovu vytvořit, aby se dostali na druhou stranu. Harry to možná i z Ronovo chování vycítil, avšak nepřestával v přemýšlení, vzpomínal na Černou kroniku, na i tu sebemenší maličkost. O čem se tam mohlo psát a on to přehlédl?
   „Snažím se vzpomenout na to, co by mohlo být tak důležité, aby nám to pomohlo ten oblouk opět zkonstruovat,“ vysvětlil Ronovu vyčítavému pohledu po sérii neúspěšných pokusech, zatím co si Harry seděl v klidu v křesle. „Rone… i když mě to štve, mám takové tušení že odpověď nenajdeme tady. A něco mi říká že jsem o tom něco četl.“
   „Tak si vzpomeň,“ popichoval ho Ron a snažil se ho jakkoliv přivést k myšlenkám. „Mám ti udělat masáž hlavy nebo…“
   „Teď není čas na žerty,“ upozornil ho Harry a vstal, následně přešel zahloubaně k oknu beze skla. „Něco jsem o tom četl a já idiot si to nezapamatoval. Nepokládal jsem to v té chvíli za důležité, ale teď… zatraceně kdybych si na to tak dokázal vzpomenout.“
   „Co takhle kdyby sis to nějak připomněl? Nemám ti nějak pomoct? Mám ti začít klást otázky?“ snažil se dychtivě Ron přivést kamaráda k nápadu.
   „Ne…“ pravil Harry a zvrátil hlavu. „no tak vzpomeň si, vzpomeň si přece už,“ pobízel se a nakonec rezignovaně sklopil hlavu. „Takhle to nejde, to nemůže tak být…“
   „Co to meleš?“ nechápal Ron.
   „Jdeme na to ze špatného konce Rone, pořád jsme soustředění na ten zpropadený oblouk, že jsme nemysleli na jiné alternativy,“ přemýšlel Harry nanejvýš zadumaně.
   „Pokračuj,“ pobízel ho Ron potichu, oba dva museli v knihovně být opravdu nanejvýš zticha.
   „Salazar v době kdy žil se také snažil najít vstup do Mordu, ten oblouk, avšak nedokázal to, udělal to co bychom udělali my, vytvořil si svůj vlastní vstup.“
   „Chceš říct, že máme nějak… vytvořit vstup do Mordu?“ hádal Ron.
   „Blázníš? I kouzelníkovi Salazarova velikosti to trvalo přes dvacet let,“ odvětil zamítavě.
   „Beru otázku zpět,“ pravil hned na to Ron. „Ale… pokud to dokázal… a nenašel ten oblouk… pokud dokázal udělat svůj vlastní vstup… kde teda je?“
   „Tajemná komnata Rone,“ hlesl Harry neblahým tónem. „To je vstup do Temného mordu, to je její skutečná funkce.“
   „Tam se nedostaneme Harry,“ varoval ho Ron. „Zatraceně ten všivý Brumbál to pojistil kouzly, zapečetil a… dokonce jsem slyšel že ty holčičí záchodky zalil kouzelným betonem Harry, už nikdo se tam nedostane, to prohlásil do novin těsně na začátku našeho třetího školního roku jestli si dobře vzpomínáš.“
   „Pro mě za mě se prokoušu třeba i skrz ten beton!“ odcekl Harry.
   „Psssst!“ uklidnil ho Ron a vykoukl zpoza řady knih na madam Pinceovou, která právě kouzlem marně smývala inkoust z knihy. „Potichu.“
   „Zatraceně, každý dům má i svůj zadní východ, musí existovat ještě nějaká cesta. Musí být východisko Rone,“ halekal Harry snaživě.
   „Knihy o Tajemné komnatě tu všechny známe, nikde se o tom nepíše to víme… jedině že bychom se někoho zeptali a to nejde.“
   „Kdo si myslíš že by věděl o nějakém druhém vchodu do Tajemné komnaty?“ divil se Harry. „To se můžeme zeptat rovnou Brumbála.“
   „Nemusí to být zrovna někdo z Fénixova řádu, vždyť to ani nemusí být člověk,“ vyhrkl Ron.
   „Nemusí to být člověk…“ opakoval Harry zamyšleně. „znám jediného takového tvora co s tím měl dočinění… Rone… znáš pořád ještě to nové heslo do Prefektských koupelen?“
   Ron přikývl.
   „Dobře, tak jdeme,“ pokynul mu Harry a společně vyšli kolem navztekané madam Pinceové, které shodil Ron druhou lahvičku s inkoustem na tu samou knihu, kterou právě očistila.
   Vykračovali hradem, stále byli nesví, když právě míjeli nějakého strážného, báli se že Liliputek přestane plakat a oni se prozradí. Proto raději se dali do rychlejšího tempa a když už pozdě odpoledne dorazili k prefektským koupelnám, viděli jak slunce se začíná pozvolna snášet k obzoru.
   „Už bude za chvíli večer, musíme si pospíšit Harry,“ naléhal Ron když dorazili k soše Borise Bezradného, velice beznadějně vyhlížejícího kouzelníka.
   „Podívej…“ pokynul mu Harry, oba dva se zadívaly za sebe pod schody, hned zaslechli známý hlas. „To je Lexter,“ uhodl Harry v postavě právě se bavící s jedním ze strážných.
   „Brumbál ti přece říkal, že jediný kdo by tě měl chránit je Lexter, že nikoho jiného na tebe už nemůže nasadit… takže to znamená, že opravdu o nás ani on neví.“
   „Trochu je mi z toho divně… ale zároveň jsem rád,“ zakončil to Harry a otočil se zpět ke vstupu do prefektských koupelen. „Heslo?“ zeptal se Rona.
   „Stejně by mě zajímalo proč tam kruci jdeme Harry,“ spustil místo odpovědi. „Chodím tam celý školní rok, dokonce častěji než by bylo zdrávo, jsem tam skoro pořád, takže jsem měl možnost najít nějakou věc, kterou bychom mohli použít. A něco ti řeknu, nic tam není!“
   „To heslo,“ trval na svém Harry.
   „Rubínový kohoutek.“ hlesl Ron a Harry v zápětí zatlačil na dveře, až oba dva vpluli dovnitř, ještě se přitom přesvědčili že je nikdo nesleduje. Ron je pak ještě s ujištěním zamkl a oba dva se rozhlédli po té kráse, kterou koupelna skýtala.
   Byla celá z bílého mramoru, jež prostoru dodával zvláštní honosný pocit, jeho barva byla navíc ovlivněná majestátným lustrem s křišťály a s nespočtem svícnů. Místnosti vévodil už na první pohled veliký bazén, byl tak velký, že se dal považovat jako plavecký a po jeho obvodu byly rozsázené zlaté kohoutky, každý přitom s jiným drahokamem na sobě. Bazén byl vbudován do země a zdál se být až neúměrně hluboký, také že byl, Harry si jej ve čtvrtém ročníku měl možnost vyzkoušet. Kousek vedle bazénu v rohu místnosti byly malé díry ve tvaru cihly, kudy unikala přebytečná voda a vedle nich pak stál menší stolek zdobený vytesanými listy bílé barvy. Přesto ručníky na něm byly spadané a sem tam po zdech byla popálená místa, i když se koupelna zdála být netknutá, byly v ní známky po útoku na Bradavice.
   „Vidíš? Vidíš jak jsem si vybral správně? Tady jsem se měl schovávat, přečkal bych tu i ten útok bez úhony!“ hulákal natěšeně Ron. „Bože jak já to tady zbožňuju, nedáme si koupel?“ vyhrkl hned a přeběhl k jednomu z kohoutků. „Tenhle mám nejraději!“ zašveholil a otočil jeho diamantovou rukojetí, hned z něho vytryskl proud vody, jenž se odrážel od stěn bazénu a začal jej naplňovat vodou.
   „Nemáme čas se koupat Rone,“ objasnil mu Harry a Ron se hned nevrle zatvářil.
   „Máš pravdu,“ a zavřel kohoutek. „Tak dobře, tak mi teda řekni co tu hodláš najít, hm?“
   „Dobře…“ povzdychl si Harry. „musíš mi slíbit ale, že nebudeš vyšilovat, je ti to jasné?“
   „Proč bych měl?“ vyhrkl Ron sarkasticky. „Znám to tady jako své boty.“
   „Jak myslíš,“ pokrčil Harry rameny a rozhlédl se po celé místnosti. „TAK KDE JSI? NESCHOVÁVEJ SE TU!“ zakřičel z nenadání Harry.
   „Blázníš?“ vyhrkl Ron, dokonce i mořská pana s plavými vlasy na jediném ozlaceném obraze v místnosti se teď lekla.
   „Uršulo nehraj si se mnou a ukaž se, je to důležité!“ křikl zase Harry, avšak už ne tak silně.
   „Co to meleš?“ divil se stále Ron.
   V té chvíli se jim ale nevědomky za zády začala objevovat čísi průsvitná hlava.
   „No tak ukaž s…“
   „JAK SI TO PROBOHA PŘEDSTAVUJEŠ?“ vyjekl písklavý hlas za nimi. „Celou dobu nic a pak si přijdeš a hulákáš tady na mě jako kdybych byla nějaká lehká děva s dlouhýma nohama!“
   Oba dva se otočili a spatřili Ufňukanou Uršulu, ducha s tlustými brýlemi a širokou tváří. Ron právě otevřel pusu dokořán a vypoulil oči jak nejvíc mohl, právě mu došla ta tvrdá realita.
   „Ahoj Uršulo… promiň… omlouvám já…“
   „Nic neříkej!“ křikla mu na to. „Zase ti něco zabránilo mě tu navštěvovat. Zase jsi nemohl z nějakého důvodu do těhle koupelen, když jsem tu na tebe skoro pořád čekala… celé dva roky!“
   „Máš naprostou pravdu, je to moje chyba,“ přiznal Harry a rozmáchl odevzdaně ruce. „Omlouvám se ti za to, stačí?“
   „Tsssssssssss!“ zasyčela Uršula a kroutila přitom ze strany na stranu hlavou.
   Následně se namíchla, obletěla celou koupelnu a skončila v okně schovaná za připáleným závěsem, až se za ní zavlnil.
   „No tak… tak promiň,“ omlouval se Harry a jedním okem koukl na Rona, který ztuhnul v oné vykulené grimase. „Chtěli mě zabít Uršulo, chtěli…“
   „Tak jsi měl za mnou přijít! Myslela jsem že účelem dobrého milostného vztahu je vzájemná důvěra,“ odcekla Uršula, Ron s těmito slovy nepatrně ještě víc rozevřel pusu.
   „Nevěděl jsem že to tak bereš,“ bránil se Harry. „Ehm… já… zatraceně Uršulo, na to teď nemáme čas, potřebujeme pomoct.“
   „No jistě!“ pískla hlasitě a záclona, to jí zakrývala se znovu nadula. „Kdo by se staral o nebohou chuděrku co skončila jako duch potulující se po hajzlících!“ pískla, až jim křik ohluchl uši.
   „Uršulo já…“
   „Co?“ křikla a její hlava se objevila v závěsu, jak jím proplula. „No jistě! Koukáš na tu flundru v obraze! To jsem si mohla myslet! Nějaká mořská panna je ti daleko přitažlivější než já!“
   „To není pravda!“
   „Nic neříkej! Všechno vím!“ houkla Uršula a znovu zmizela za závěsem, následně se od ní začal ozývat přehrávaný pláč. Naříkala a bědovala, Ron na druhé straně pořád stál s otevřenou pusou a pomalinku kroutil hlavou a Harry opravdu nevěděl co si dál počít.
   „Jsem tady proto, že chci být s tebou Uršulo,“ začal zase Harry, velice se přemáhal k následujícím slovům. „Já… popravdě to co nás teď čeká nepřežijeme… jdeme zachránit naši společnou přítelkyni která umírá a nejspíš přitom sám zemřu. Pak tu budu s tebou Uršulo, proto jsem přišel, potřebuju abys mi k tomu pomohla.“
   Uršula opět vykoukla zpoza závěsu a nadmula tvář jako malé dítě.
   „To myslíš opravdu vážně?“ vyhrkla s dojetím a se slzami v očích. „Ona umírá? Co se jí stalo? Zemřela jako já? Oh Harry, jak jsi šlechetný, jak jsi dobrotivý!“ výskla a připlula přímo naproti němu. „Drahoušku… čekala jsem celou věčnost na to až se ukážeš… ani mě nepřekvapuje že máš znovu rytířkou povinnost zachraňovat životy. Ty mu chrabrý rytíři,“ hlesla k němu a následně se k němu začala blížit ústy s pevně zavřenýma očima.
   Harry vykulil ty své a hned na to se zhluboka nadechl, ale to už ucítil nesmírné mrazení na své puse, jak se ho Uršula dotkla, až jím po celém těle procházel mráz.
   „Kéž bys mne také svým polibkem mohl zachránit,“ zasnila se Uršula a ještě více zasněně se začala točit na místě a prozpěvovat si.
   „Harry…?“ ozvalo se poprvé od Rona stále ve stejné grimase.
   „Nic neříkej,“ zarazil ho Harry a protřepával si hlavu.
   „Ona tu… tu… pořád byla… a vid… vid… viděla mě…“ vycházelo pomalu z Rona, jako kdyby se měl každou chvíli sesypat.
   „Že ti to ale slušelo… nikdy jsem si tě nenechala ujít,“ oznámila mu Uršula usměvavě, kousla se do rtů a celého si ho prohlížela.
   „Do…pr…kvan…čic,“ odříkal Ron stydlivě a začal rudnout jako chameleón.
   Uršula se zahuhňala a obletěla je, následně se zastavila za Ronem a plácla ho na zadek, ve skutečnosti její ruka jím proplula, přesto Ron vyjekl a ucukl.
   „To se mi snad zdá,“ zabědoval ostýchavě a nemohl tomu uvěřit. „Viděla jsi… viděla jsi…“
   „Viděla jsem všecičko,“ pískla Uršula a zakroutila se ve vzduchu. „Stejně ale nemáš na mýho krasavce, že Harry?“ špitla a poslala vzdušný polibek černovlasému chlapci, který přestával mít náladu.
   „Uršulo potřebujeme druhý vstup do Tajemné komnaty,“ řekl bez okolků a ona se hned k němu přitiskla a s prstem na rtu se hravým tónem zeptala.
   „A co za to?“
   „Tohle není žádná hra Uršulo!“ odtáhl se Harry. „Přestaň si s námi hrát.“
   „Vy moji malí chudáčci… vstup do Tajemné komnaty je jasná sebevražda,“ řekla jim na rovinu. „Slyšela jsem o tom spoustu věcí… copak nevíte o tom novém netvorovi, co ho Vy-víte-kdo nechal hlídat její vstup?“
   „Cože?“ vyjekl Ron vyděšeně a jakmile Uršula k němu stočila svůj brýlatý obličej, okamžitě ucukl a začal couvat.
   „Prý je to hrůzostrašné monstrum… podle mě sice není horší než ta nestoudná nestvůra co mě v onen osudný den…“ Uršula si teď posteskla a hlasitě popotáhla. „… zkrátka ten chlapec byl opravdu ohavný.“
   „Pokračuj, co tam je?“ naléhal Harry.
   „Nevím co je to zač, vím jen že to je jedovaté a má to neskutečnou sílu, prý to má i jméno… Orpheus… to je jediné co vím. Prý je to netvor z dávných časů, stejně jako Bazilišek, nikde jinde nežije… říká se o něm, že kdokoliv se mu postavil… zemřel.“
   Ron prudce polkl a hlas se mu mírně zatřásl.
   „Řekl bych že asi nepůjde obejít.“
   „Zabil jsem baziliška, zabiju i Orphea, je mi to jedno, jen mi řekni vstup do Tajemné komnaty,“ naléhal Harry.
   „Neznám,“ odvětila Uršula velice krátce. „Jediný o kterém jsem věděla, byl ten v záchodcích a stejně jsi ho zjistil dřív ty Harry, mám ten pocit že by ses měl ptát spíš sama sebe.“
   „Já nevím… neexistuje žádná další cesta o které bych věděl,“ pravil zmateně Harry. „Ale rozhodně taková musí existovat, když jsme tam byli, vedlo tam tudy spousta jeskyní a cest, musí se tam dát někudy jít.“
   „A proč byste tam měli zrovna chodit?“ naznačila jim Uršula.
   „Co máš na mysli?“ ptal se Harry.
   „No… přece už jste tam byli, takže vybavit si znovu to místo nebude nijak obtížné… a také už jste byli posypáni transálním práškem a…“
   „Chceš říct že se tam máme přemístit?“ vyhrkl Ron.
   „Jsem si jistý že se do nitra Tajemné komnaty nebudeme moci přemístit,“ nesouhlasil Harry. „Zmijozel nebyl tak bláhový, aby se do ní mohl přemístit kdejaký šupák.“
   „Můžete se přemístit do jeskyní před jejím vstupem,“ radila jim dál Uršula.
   „Harry, ty ale nejsi už kouzelník,“ pravil Ron hlasem s obavami.
   „Tudíž nemám svůj vlastní transální svět, budeš mě moci vzít sebou do toho svého,“ uvědomil si Harry.
   „V tom případě když tam zůstanem, uvízneme v něm oba dva,“ strachoval se Ron.
   „Hodlám to risknout,“ řekl pevně Harry.
   Následně se ale zase ztichli, když zaslechli Uršulu fňukat.
   „Znovu jsi mne zradil Harry,“ pípla bolestně.
   „O čem to zase mluvíš?“ nechápal.
   „Už nejsi kouzelník, nemůžeš se stát duchem a být tu se mnou,“ vzlykala Uršula. „Celé jsi to jen předstíral, jsem raněná Harry! Raněná jak to jen jde!“ pískala a držela se za srdce až přehnaně napravo.
   „To jsem nevěděl,“ hlesl jí na to bázlivým tónem.
   „Jo nevěděl? Ty nevíš jak vznikají duchové? Že hlavní pointou je být zavražděným kouzelníkem? Proč myslíš že všichni duchové jsou ošklivý, pořezaní, bezhlaví, bezrucí a já nevím co všechno. Všechny je zavraždili, tak jak si já mám chuděrka najít někoho, kdo by se ke mně hodil. Myslela jsem že budeme jako Adam a Eva, jako princezna a král, jako Kráska a zvíře, snila jsem o tom…“
   „Je mi líto že ti ten sen musím zkazit,“ řekl bez okolků Harry. „Ale pro Hermionu udělám cokoliv, třeba i zemřu docela.“
   Uršula se zatvářila bolestně a následně se neskutečně hluboce nadechla.
   „Jak jsi šlechetný Harry,“ řekla dojatě a následně protřepala hlavou. „Tak v tom případě bychom neměli váhat! Honem rychle za mnou!“ špitla jim a vřítila se do zdi, v níž zmizela.
   „Asi jí přeskočilo, co?“ prohodil stranou Ron.
   „Nehodlám to zjišťovat, jdeme to Transální místnosti!“ křikl na to Harry a oba dva vyběhli ven na chodbu zanechávajíc za sebou prefektskou koupelnu.
   Když narazili na prvního strážného, kryti za stěnou malinko vykoukli, jestli si jich všimne, v té chvíli jim srdce bilo strašnou rychlostí. Konečně zjistili že Liliputek stále pláče, tudíž je strážní pořád ještě nevidí. Proběhli kolem nich a konečně v dálce zahlédli mizící Uršulu, jak zajíždí do další zdi a stejně jako oni se blíží k jejich cíli. Běželi co jim síly stačily, věděli že okolní kouzelníci si jich nebudou všímat a tak se jejich kroky dosyta rozléhaly chodbou. Už mířili do chodby s velice potemnělým osvětlením. Konečně nakonec jí procházeli a světla na zdech se vždycky rozsvítila když kolem nich probíhali svými vláčnými kroky. Zdálo se že je ta chodba nekonečná, vlekla se pořád dál, dveře do Transální síně byly stále v nedohlednu. Pokračovali dál a sem tam se podívali za sebe, jestli neuvidí, jak se za nimi světla znovu rozsvěcejí, kdyby je někdo sledoval. Avšak jejich přesvědčení bylo nyní naprosto jisté, nikdo je nesledoval, ať se nyní pustí kamkoliv, jsou na to sami.
   Konečně se v dálce začalo něco rýsovat, konečně byli u cíle, u dveří u nichž již notnou dobu panovačně poletovala Ufňukaná Uršula a svým typickým nafoukaným pohledem na ně z dálky civěla.
   „No kde jste tak dlouho?“ postěžovala si.
   „Až budeme umět procházet zdmi jako ty, tak ti odpovíme,“ odvětil nevrle a značně udýchaně Ron.
   „Tak jo, musíme oba dva ve stejnou chvíli vzít za obě dvě kliky,“ oznámil jim Harry.
   Dveře u nichž byli, byly podivně kulaté, v průměru měly snad dva metry a prazvláštní na nich byly právě ty dvě až zvláštně pečlivě nablýskané kliky, jako tomu bylo i při jejich první návštěvě této místnosti.
   Ron popadl pravou a pokynul Harrymu, jež uchopil levou, v té chvíli silně zatáhli, mírně jimi pootočili a zase je zastrčili zpět, stejně jako to viděli dělat Hagrida. Následně dveře škubly, ozval se ohromný zvuk, jak se těžký vstup uvolnil a pustil je dál. Hned na to se nahrnuli dovnitř následováni Ufňukanou Uršulou, která ještě Rona zpeskovala, že dveře zapomněl zavřít.
   Ocitli se v překrásné hale, jako před tím se zde vznášely nádherné planety, hvězdy, měsíce a souhvězdí. Vše v prostorovém podání v této kulaté místnosti s vysokým stupínkem uprostřed.
   „Po tomhle se mi vážně nestýskalo,“ pronesl bázlivě Ron a hleděl nahoru do výšky na stupínek.
   „Uděláme to přesně jako před tím,“ navrhl mu Harry.
   „Jo? Tak to pak skončíme roztrhaní na několik kusů, nezvládnu to Harry!“ domlouval mu Ron.
   „Musíš to zvládnout,“ odmítl jeho slova.
   „A co když to opravdu nezvládnu? Zbytečně tím ohrožuju oba naše životy, neměl bys…“
   „Jiný způsob není Rone, buď se přemístíme, nebo si jdi po svých a já se budu dál marně snažit dostat se do Tajemné komnaty.“
   „Zatraceně, někdy jsi takový hlupák,“ postěžoval si Ron a postavil se na první schod. „Tohle nezvládnu, ne, tohle nepůjde Harry, to nepůjde.“
   „Neodmlouvej a stoupej,“ popostrkoval ho Harry.
   „Snad by ses nebál,“ uchechtla se Uršula a vyletěla ladně až na vrchol schůdků.
   „Tak teď se mi tam už tuplem nechce,“ zařekl se Ron.
   „RONE!“ zařval Harry už řádně načertěně.
   „Dobře… už držím hubu,“ rezignoval nakonec a začal pomaličku vyšlapovat vzhůru, zatímco kolem nich Uršula dělala ve vzduchu kolečka.
   Harry byl stejně jako Ron strachy bez sebe, jenom to nedával najevo a při stoupání nahoru se snažil myslet na něco jiného, což bylo nadmíru obtížné, když jeho myšlenky měly ten zlozvyk začít vzpomínat na jisté dvě osoby a to vážně nehodlal připustit. Po dvou metrech začal cítit nejistotu v kolenou a slyšel za sebou Ronovo podvědomé uklidňování míšené s výkřiky strachu. Harry věděl že udával tempo a tak musel pokračovat vzhůru až asi do pětimetrové výšky. Při výstupu nahoru se přestal dívat dolů a tak následně se mu podařilo vstát na nejvyšším stupínku schodů. Ron se za ním šoural jen velice pomalu a s obličejem plným obav konečně dorazil k Harrymu a jako robot se začal narovnávat do vzpřímené pozice.
   „V pořádku?“ zeptal se Harry.
   „V pořádku?“ vyhrkl místo odpovědi Ron. „Jak to myslíš v pořádku? Spíš jako kachna ve lví kleci, tohle je naše sebevražda, zabiju Harryho Pottera proboha.“
   „Ber to tak, že prokážeš světu službu,“ prohodil Harry zklamaným tónem a hned se nadechl, aby se přivedl na jiné myšlenky.
   „Tak tohle fakticky nechci slyšet,“ odvětil Ron.
   „Tak dobře… měli bychom už začít,“ řekl váhavě Harry, nejednou se mu do toho také moc nechtělo.
   „To je tak vzrušující,“ ozvalo se nalevo od nich.
   Uršula se vznášela nedaleko a houpala se na prstenci planetě podobné Saturnu.
   „Někdy jí mám chuť zakroutit krkem,“ špitl Ron umíněně a celý se oklepal nekonečným očekáváním, i když jasně zaslechl Harryho: „Jenom někdy?“
   „Práškem posypat nepotřebujeme, stačí jen, abys vyslovil formuli Rone, kouzelnou formuli a zmizíme. Teď je to na tobě.“
   „Díky za uklidnění,“ houkl Ron a dostal panickou hrůzu. „Proboha, tohle bude naše smrt.“
   „Ty to zvládneš,“ dodával mu Harry kuráž. „Já tomu věřím a když tomu budeš věřit i ty, dokážeš to. Stačí v tom jen věřit a nebát se.“
   „Nebudu se bát,“ kýval hlavou Ron.
   „Neboj se, dokážeme to, nic nás nezastaví, dokážeme to, vybav si tu kobku s těmi kostmi. Tam kde jsme skončili minule po té skluzavce do Tajemné komnaty z dívčích toalet. No tak, vzpomínáš?“
   „Jak bych mohl zapomenout?“ přisvědčil mu Ron otázkou.
   „Jde se na to,“ zakončil to Harry s nesnesitelným očekáváním. „Teď je to přijde Rone, musíš říct tu formuli.“
   „Dobře… řeknu formuli,“ opakoval Ron téměř omámeně.
   „Dokážeš to, nezapomeň na kouzelnou formuli a cílové místo.“
   „Tak dobře… jdeme na to…“ pravil Ron se zatajeným hlasem a naposledy pokynul k Harrymu.
   „Harry… byla mi čest,“ řekla Uršula zleva.
   „Mě taky Uršulo,“ odpověděl Harry. „Bude… ehm… bude se mi stýskat.“
   „Tři…“ začal Ron.
   „Dávej tam pozor,“ řekla mu ještě Uršula.
   „Budu,“ hlesl jako poslední slovo Harry, než Ron odpočítal dvě a následně:
   „jedna… transio!“
   PRÁSK!
   Před očima se jim zablýsklo, Harry stále cítil jak ho Ron drží a jak se on drží Rona, aby se nikdy neztratili v tom hrozném světě, do jakého se právě dostali. Harry otevřel oči a uviděl ohromný divoký orkán, uragán, no zkrátka divoce se točící mračna kolem něj a Rona. Ucítil jak se mu nohy ztratily, jako kdyby je už neměl, přestal snad cítit i všechny ostatní končetiny, nebolelo to, místo toho všechno vynahrazoval strašlivý pocit strachu a beznaděje.
    „Rone… nevybrali jsme si věc, co by nás vrátila zpět!“ uvědomil si Harry, ale to už se jeho ruka držíc tu Ronovu začala natahovat do strašlivé délky, Ron se mu ztrácel z očí.
   „Rone!“ zařval Harry v ohromném nervy drásajícím fučivém vichru mračen, který mu čechral vlasy.
   „Harry!“ zaslechl Ronův křik z dálky.
   „To místo!“ zařval Harry, ale v zápětí mu zmizel vzduch před nosem a ústy, nedokázal se nadechnout, dusil se, vítr mu nedovoloval nabrat nové doušky kyslíku. Začal ztrácet vědomí, tohle nebylo dobré. Ron už měl dávno říct znovu formuli a měli se ukázat před vstupem do Tajemné komnaty. Místo toho Harryho přestaly poslouchal ruce i nohy, zamotávaly se do sebe a on s hrůzou sledoval, jak se bezmocně rozpouští a tříští v ohromném vzedmutém vichru, jak mizí v nekonečnu.
    „POMOOOOOC!“ rozlehlo se prostorem, byl to křik Rona, Harry pochopil že udělali chybu, tohle nezvládnou, bylo to na ně moc.
   Uvědomil si že tady nejspíš skončí, což ho děsilo na maximální míru. Neměl jak poradit Ronovi, navíc mu mozek vypínal, oči se mu klížily, obličej se roztékal a v ten moment Harry zahlédl prostorem letět Ronovu hůlku. Srdce se mu semknulo jako kdyby ho někdo sevřel drtivě do rukou. To byla jediná cesta zpět, bez hůlky je všechno ztracené.
   Harryho mozek těsně před vypnutím, těsně před omdlením a úmrtím si uvědomil poslední slovo, které by mohl Ronovi říct, netýkalo se to cíle přemístění, ani zaklínadla, bylo to něco, kvůli čemu sebral poslední kapičky vzduch v plicích a na celé kolo se rozeřval, až mu z plic vymizel naprosto všechen vzduch.
    „HERMIONAAAAAAA!“ protnulo ohromný prostor divoké bouře ničící jim těla, s tím Harry nadobro zavřel oči a omdléval.
   Kolem něho se ale v zápětí prohnala ruka, popadla hůlku, udělala prazvláštní pohyb a z dálky se hlasem z posledních sil ozvalo: „Transio!“
   Kolem bouře zrychlila, začala vibrovat, bouřit ještě víc, křičela ohromnými turbulencemi, trhala se téměř na kusy a ničila se v celku, bušila na celé kolo a trhala jim uši. Poslední křik, který Harry zaslechl byl zatím nejsilnější ze všech, Ron dostal do srdce to největší odhodlání a zařval: „TRANSIOOOOOOOOO!“
   Svět pukl, bouře explodovala, vítr se zbláznil a v následný moment se ozvalo… PRÁSK!