Kapitola 99.

Bradavičtí hrdinové

Večer, když se začal už tak chladný vzduch ještě více ochlazovat, se Harry rozhodl ukončit své procházení. Do Nebelvírské věže ani nevkročil, zato Sirius jej nakonec zavedl do sklepení, kde sváděly boj o svůj holý život dvě rozdrbané křusky. Kecal byl narvaný až k prasknutí na jednu z nohou Ghůla a Kécu si právě přihlouplý tvor rval na svou druhou nohu. Od obou se ozývalo nadávání a kvílení, od nějž ho osvobodili až Harry a Sirius, přičemž Sirius ghůlovi vykouzlil jiné boty, samozřejmě ještě o číslo menší než byly ony křusky. Takže když odcházeli, slyšeli, jak si je Ghůl vztekle nandává a pro změnu kvílí on.
   Ještě než zamířil do Velké síně, se Harry zastavil na chodbě a začal si nazouvat ty dvě křusky, které se po celou dobu klepaly a měly zavřené oči.
   „Zase si mě tahá na ty svoje haksny, Kéco!“ zařval Kecal hystericky.
   „Copak ten Ghůl už nemá dost?“ naříkal Kéca.
   „Ale má ňáký inačí hnáty… hele, to vůbec nejsou ty haksny toho ghůla!“ zvolal Kecal a vytřeštil oči vzhůru na Harryho. „A helejmese, Maňas! Maňásek je tady!“
   „On nás vysvobodil,“ radoval se Kéca a taky otevřel oči.
   „Přece jenom… jste moje první opravdové boty,“ řekl Harry suše. „Ty, co jsem zatím měl, byly vždycky jenom půjčené nebo zděděné… navíc mi pořád ještě dlužíte to napovídání při písemkách.“
   „Ghůle! GHŮLE! Já chci zpátky ke Ghůlovi!“
   „Stačí říct!“ varoval je Harry, když si nasadil i druhou botu. „Propána, jak to, že jste se samy neumyly?“
   „Už si viděl botu, co se sama meje?“ zeptal se Kecal naštvaně.
   Harry se narovnal a řekl: „A nezapomeňte, pravidla jako před tím, na veřejnosti budete držet klapačky.“
   „Klap klap!“
   „Moc vtipný,“ odvětil Harry popuzeně a kopnul Kecalem o zeď, až se mu začaly oči točit jako panence.
   Harry se vydal chodbou a mířil ke světlým dveřím naproti.
   „Kam to zas míříš?“ zeptal se tentokrát Kéca.
   „Na záchod, vadí vám to?“
   „Jestli nám to vadí?“ vyhrkl Kecal. „Samozřejmě, to je to nejhorší co nám můžeš udělat!“
   „Tak máte smůlu,“ odvětil prostě Harry a vešel na veřejné záchodky.
   „To nám nemůžeš udělat, už jsme si toho užili dost! Slitování Maňásku, slitování!“
   „Jo, slitování,“ přidal se Kecal. „z těchle chvil mi vždycky zatuhne nos na dobrých pár hodin.“
   „Po celou dobu jsem neměl příležitost, tak mě přestaňte omezovat, nebo vás vymáchám v pisoárech!“ pohrozil jim. „To je jak mít celej orchestr kňouralů v hlavě!“ postěžoval si Harry.
   V tu chvíli se za Harryho zády prohnal zděšeně jeden ze studentů a zmizel ve dveřích od toalet.
   „Propána, víte jak jsem musel připadat tomu chudákovi co právě utekl?“ povzdechl si Harry.
   „Asi jako nám?“
   „Ha, ha, ha.“
   Harry později ukořistil na záchodcích broučka, který v něm vězel po celé dlouhé dny. Byl to ten brouček, kterého tenkrát tak nešťastně spolkl, brouček z Ultrabroučích uší! Shledal, že brouček zcela jistě potřebuje do opravy, naštěstí se však naučil spoustu čistících kouzel. Nyní zcela jistě poslouží jako důkazní materiál k usvědčení jedné nepříjemné osoby.

   Poté, co vyřídil své oblékání, upravení a podobné věci, samozřejmě kromě věčně rozčepýřených vlasů, se vydal do Velké síně, kde očekával jen Lupina, Brumbála, Siriuse a pár jejich nejbližších.
   Proto neváhal a vešel neomaleně dál, když zůstal přikovaný stát a vzhlížet přes celou Velkou síň.
   Byla asi z jedné třetiny plná studentů, z nichž nejvíce zel prázdnotou Zmijozelský stůl. Harry na všechny ty děti vykulil oči, naprosto ho to ohromilo, protože je na vlastní oči viděl odjíždět Bradavickým expresem domů.
   A právě teď jej obklopily pozdravy a volání, zdravení a mávání, všichni studenti začali povykovat a zdravit jediného přicházejícího chlapce, kterému z toho šla hlava kolem. Blesky od fotoaparátů od novinářů stojících opodál jej přímo oslepovaly. Jenom nesměle oplácel mávání rukou a nemohl ze sebe vystrnadit počáteční šok.
   ‚Co tady proboha všichni dělají?‘ ptal se sám sebe, když procházel kolem stolů a mířil k tomu Nebelvírskému, nejvíce plnému a nejvíce povykujícím. Všichni jej zdravili a Harry si s nimi musel podávat ruce. V dálce zahlédl své kamarády a volné místo, jenž mu nechali mezi sebou, a okamžitě tam zamířil. Přál si, aby se už všichni uklidnili, pořád se na něco vyptávali, pořád jej blahosklonně zdravili a podávali si s ním ruce.
   Harry si potřásal s dalším a další studentem, až nakonec dospěl k Seamusovi a Deanovi. Na okamžik se zarazil a radostný výraz mu zmizel z tváře. Oba dotyční se na sebe s obavami ohlédli a nakonec vstali a v halasu na Harryho promluvili.
   „Harry… víš tamto… my…“
   „Mýlili jsme se v tobě,“ vyznal se Seamus. „Chtěli bychom se ti omluvit, protože jsme se chovali… no… však ty víš, opravdu blbě.“
   „Jo, omlouváme se ti,“ dodal Dean a pohlédl provinile na Harryho.
   Ten se na ně chvíli díval, v obličeji neměl ani náznak radosti či odpuštění, ani krapet.
   „Odpouštím vám… ale nevím, jestli ještě někdy budeme moct být přátelé,“ řekl Harry napřímo, otočil se od nich a přešel ke svým kamarádům.
   „Kde ses coural?“ vyštěkla jako obvykle Hermiona.
   „Harry, kolikrát ti mám říkat, abys mě s ní nenechával samotného,“ bědoval i Ron.
   Harry se usmál a posadil se mezi ně. Pohlédl před sebe a pousmál se ještě víc.
   „Ginny! Jsi v pořádku?“ zeptal se hned.
   „Samozřejmě, Hagrid se o nás staral skvěle,“ odpověděla mu s úsměvem, celá radostná jak to všechno dopadlo. „Ani nevíte, jak moc jsem se bála, když už jste za mnou v tom autě neletěli. Naštěstí jsem narazila na Hagrida a Cho a pak na ostatní co opouštěli na tvůj pokyn Bradavice. Byli to všichni moc hodní lidi, Harry.“
   „Jo…“ hlesl Harry. „a mě tu zbyli jenom ti ostatní,“ řekl zkroušeně.
   „Je mi to moc líto,“ řekla mu na to Ginny a vzala mu ruku do své. „Ale teď už to bude dobré, všechno je za námi, ano?“
   „Už je to dobré,“ pousmál se Harry a pozdravil i Nevilla. „Co tady vlastně všichni dělají?“ zeptal se uvědoměle.
   „No jsou tu ti, co vedl Hagrid,“ začala vysvětlovat Hermiona. „ale hlavně ostatní studenti se doslechli o tvém hrdinství, nasedli okamžitě na Bradavický expres a i přesto, že mají už prázdniny a mohli klidně zůstat doma, se sem vrátili… a to jenom kvůli tobě, Harry!“
   „Tak to mohli klidně zůstat doma,“ odvětil prostě Harry a cítil se trapně a vystrašeně, že všichni jsou tu jenom kvůli němu.
   „Přinesla jsem ti zpátky plášť,“ řekla zase Ginny.
   „A taky koště!“ dodal hned Colin Creevey.
   „Ty tu jsi taky?“ zděsil se Harry malinkatého myšího chlapce.
   „Samozřejmě, jsou tu skoro všichni,“ utvrdil ho Colin.
   „Až na profesory,“ pravil Ron a pokynul na profesorský stůl.
   Harry se usmál, když opět zahlédl Hagrida, jak si z větvičky vyřezává píšťalku a mává na Harryho, přitom se nožem neopatrně píchl. Vedle něj seděl Felix a hrál si se svým Huňáčem, jak vidno byl naprosto spokojený. Vedle nich bylo prázdné místo, pak až seděla profesorka McGonagallová a nakonec samozřejmě Brumbál s Kratiknotem, přičemž poslední jmenovaná trojice byla zahloubaná do rozhovoru. Nechyběla ani madam Pomfreyová, Prýtová a ani Sinistrová či Červotočková a další z učitelského sboru.
   „Chybí Snape,“ uvědomil si Harry.
   „Jo…“ dodal Neville. „slyšel jsem, že je zavřený ve svým sklepení a nevytáhne ven ani paty.“
   „Proč prob… ale ne,“ Harry si uvědomil, že je bratr Lextera.
   „Být tebou bych si ho držela hodně daleko od těla,“ řekla Ginny. „Vlastně to děláme pořád.“
   „Jo, jedinej kdo nemusí jsou šplhouni obecní,“ řekl Ron a nepatrně pokynul na Hermionu.
   „A hlupáky obecné náhodou neznáš?“ odvětila mu hnedka, moc dobře věděla kam tím míří.
   „Ty na mě nemluv, sama sis o to řekla,“ odvětil příkře Ron.
   „Co to mezi vámi je? Co se stalo?“ divil se Harry.
   „Ať ti to řekne,“ vybafla hned Hermiona.
   „Neee, ať hezky začne ona,“ dodal Ron.
   „Tak mi to řekněte oba dva,“ povzdechl si Harry.
   „Nechce…“
   „Nechce…“ oba dva se zarazili a pak Hermiona spustila.
   „Nechce mi říct, s kým dnes bude tancovat,“ ozvala se jako první Hermiona.
   „Protože tě to nemá co zajímat…“
   „Stejně jako tebe ne s kým půjdu já!“ vyprskla na něj jako vzteklá kočka.
   „Tak proč to oba dva tak moc chcete vědět?“ zeptal se Harry a ostatní se na dvojici zašklebili.
   „To… to… to zase nemusí zajímat tebe!“ odvětila krátce Hermiona a otočila zpátky, hledíc na sousední stůl.
   „A co ta pusa tam v Tajemné komnatě?“ začal je Harry škádlit a ostatní se kolem dychtivě zavrtěli, když jim Harry prozradil takovou novinu.
   „To Hermiona na mě skočila, já za to nemůžu,“ bránil se Ron.
   „Tak proč jsi neucukl?“ smál se potají Harry.
   „Doprkvančic, nebudeme se bavit o něčem jiném?“ nevydržel už Ron.
   V té chvíli se ozvalo zacinkání na skleničku, všichni stočili pohledy na profesorský stůl, kde povstal Brumbál a na všechny pohlédl. Studenti se okamžitě utišili a Brumbál se ještě naposledy na něco zeptal své kolegyně a poté spustil.
   „Drazí studenti… pro mnohé z nás to byl těžký rok…“ řekl svým stařeckým hlasem. „věřím, že i ten nejtěžší. Bradavice, naše škola a její prastaré stěny, podstoupily zatím nevídanou zkoušku. Její studenti byli pronásledování na každém kroku a ocitli se nesčetněkrát ve vážném, někdy i smrtelném nebezpečí,“ shrnoval děj za tento ročník. „Mnozí z vás si jistě řeknou, že již nechtějí zažít nic tak strašlivého a děsivého. Přesto vězte, že každá další takováto příhoda… vás zocelí a posilní v boji v tomto nelehkém světě,“ Brumbál se odmlčel a chvíli hleděl moudře na všechny studenty.
   Pak pokračoval. „Všichni lidé mají potřebu upínat se na nějakou osobu, jenž pro ně představuje opěrný bod. Pro děti to jsou rodiče, pro adolescenty jejich idoly, pro dospělé to může být bůh, či jiná síla. Těchto osobností může být několik, avšak pro mě samotného, je tímto opěrným bodem jeden z vás. Dokud v jeho žilách bude kolovat odvaha a čest, která tolik přísluší právě Nebelvírské, Mrzimorské a Havraspárské koleji, nevzdám se ani já za obranu této školy. Nevzdám se, i kdyby nám hrozilo další nebezpečí. Neboť ani on se nevzdal a nesmířil se se smrtí svých přátel. Všichni ostatní věděli, že jim není záchrany, ale tento chlapec podstoupil naprosté vše, co kdy mohl učinit. Věřím, že v každém z vás vězí někde ukryt hrdina, který se probudí, když jde do tuhého. Že budete v životě chránit své drahé, děti a další vám drahé osoby. Že budete bojovat za práva lidu, za svobodu, jenž nám byla silami zla tak těžce odpírána. Budete bojovat až do samotného konce… protože přesně to udělal můj opěrný bod, na kterého spoléhám… a kterému věřím z celého svého srdce,“ odmlčel se Brumbál, všichni vážně hleděli do jeho půlměsícových brýlí, jenom Harry na něj nekoukal, nepovažoval se za to, co o něm říká.
   V srdci měl naprosto jiný názor, on není hrdina a i kdyby byl, takovou roli nepřijímá.
   „Pane Pottere… můžete k nám předstoupit??“ ozval se náhle Brumbál.
   Harry zbystřil, jelikož naprosto každý ve Velké síni na něj právě pohlédl a všichni přátelé okolo ho vyzývali a tahali na nohy. Harry dostal ohromný strach, už nechtěl, aby na něj dále koukali, přesto jej Ron donutil vstát a jemu nezbývalo nic jiného, než před očima studentů a reportérů vstát na nohy, aby ho následně oslnily desítky fotoaparátů. Byl to jako ve zpomaleném filmu, Harryho dech ztěžkl, mířil dál, přímo k profesorskému stolu. Opravdu nechtěl tam, kam měl namířeno a po celou dobu hleděl do neznáma, nevěděl, co jim tam řekne a bál se, že se ztrapní. Brumbálův blahosklonný úsměv mu však dodal krapet odvahy a tak se postavil před Brumbála, jenž měl slavnostní náladu a hrdě se tvářil.
   „Harry Pottere, je mi nesmírnou ctí, že jménem rady, členů Starostolce, profesorů, studentů, mužů a žen z Ministerstva… zkrátka jménem celého kouzelného světa a mne… ti předávám Zlatý řád Bradavic, nejvyšší ocenění, jež může student získat.“
   Harry vydechl a vypoulil oči, z těchto slov se mu udělaly závratě, ač nebyl v žádné výšce. Ale to už Brumbál otevřel pevnou truhlu, jenž až do této chvíle trůnila na jeho stole před zdobeným ředitelským křeslem. Poté, co přejel dvěma prsty prapodivný zámek a odklopil víko, se prostor dokola rozzářil a zase pohasl. Brumbál vydal na zlatém řetízku se houpající sošku tvarem podobnou medaili. Její zlatá barva zářila a Harry byl ohromen, že něco tak zlatého vůbec může existovat. Na medaili bylo vyryto Harryho jméno, byla tvaru všech kolejních tvorů dohromady s honosným erbem Bradavic a to vše právě dostal dotyčný ohromený chlapec kolem krku.
   „Já…. ale…“ koktal Harry vykuleně.
   „To ocenění dostali pouze dva studenti před tebou, Harry, oba ovšem na své hroby, je mi ctí… že třetí ocenění předávám živému studentovi,“ řekl pyšně Brumbál a pokynul Harrymu, aby se vyslovil.
   Chlapec pohlédl na všechny kolem, kteří právě byly jedno oko, jedno ucho. Harry hlasitě polkl a otočil se nejistě zpátky na Brumbála.
   „Řekni to, co cítíš, Harry,“ pošeptal mu Brumbál. „Chci, aby tě pochopili.“
   Harry přikývl a stočil pohled k zemi. Spatřil třpytící se předmět na jeho hrudi a ohromení mu opět poskočilo o stupínek výš. Pomalu se rukou přibližoval k medaili, až jí konečně uchopil. Hřála ho do ruky, byla kouzelná a teplá. ‚Co cítím?‘ zeptal se sama sebe Harry.
   „Hlavně bych chtěl poděkovat všem, za… za takové ocenění… a že se kvůli mně trmáceli celou tu cestu… sem do Bradavic… a tady mě tak hezky uvítali. Tolik slávy najednou jsem snad nikdy nezažil…, ale… přesto… se mi vaše ocenění a veselí hnusí,“ řekl Harry těžce a všichni studenti vykulili oči. „Každé vaše vztyčení rukou, volání a opěvování mojí osoby, z toho všeho je mi na zvracení,“ řekl hořce a nadmíru od srdce. „Protože nikdo z vás neví, jaké to tam bylo. Nikdo z vás to nemůže zažít a nikdo z vás… NIKDO! Nikdo si ani nevzpomene na ty, kteří položili život. Na Cho Changovou, na Lextera a také na Prince,“ řekl Harry a odmlčel se, přikryl si pusu a stočil pohled k rohu profesorskému stolu.
   Tam na něj Hagrid s pochopením pokývl a usmál se. Harry se usmál i na něj, věděl, jak moc ho má rád. Stále jej oslňoval jeden záblesk za druhým, jak novináři fotili a zapisovali si.
   „Já nejsem hrdina,“ řekl Harry opět na studenty. „Nejsem a nikdy jsem jím nebyl, ať si noviny nebo svět tvrdí cokoliv. Nic bych to totiž nedokázal bez svých přátel. Praví hrdinové všechno dokážou, všechno spraví a všechny zachrání, ale to já nejsem. Nezachránil jsem všechny. Přátelé mi zemřeli… jeden z nich, byl dokonce váš profesor! Ten nejlepší profesor, jakého jsem znal!“ křikl Harry vzlykavě. „A bůh ví, že vás naučil daleko víc, než kterýkoliv profesor předtím! Naučil vás ke cti… aby jste si vážili toho co máte… a těch co máte,“ řekl Harry a co nejdřív už chtěl zmizet z pohledů studentů. „Pamatuju si, jak jste se ke mně otočili zády, když mi bylo nejhůř. Pamatuju si, jak se nikdo z vás nezastával slabších, protože se tolik báli, že by je ti silnější rozcupovali. Já vám přesto odpouštím, třebaže nemám ani co,“ řekl Harry a pevně tiskl rty k sobě. „Ale v mém srdci, budou jedině ti, kteří se mi neotočili zády, když mi bylo nejhůř… a to hlavně ti, co už mezi námi nejsou.
   Děkuji za vaší přízeň… ale jestli chcete oslavovat hrdiny, tak jste si mě spletli. Protože pro mě, jsou hrdinové jedině ti, kteří pro ostatní a pro dobro, položili a pokládají tu nejvyšší oběť. To jsou praví hrdinové, to jsou… jsou… to jsou hrdinové,“ řekl Harry třaslavě, otočil se na Brumbála, který na něj pyšně koukal.
   Nastalo ticho a Harry se neklidně zavrtěl, když v tom se od Brumbála ozval potlesk. Přímý a hlasitý, nebojácný se ztrapnění kvůli tomu, že zní sám. Hned se však přidal Hagrid a McGonagallová, další profesoři, a hned potom se přidávali studenti, kteří přikyvovali a tvářili se nanejvýš vážně. Harry stál uprostřed potlesku, a když mu Brumbál s poplácáním po rameni sdělil, že to řekl správně, šel si konečně ulehčeně sednout.
   Harry si uvědomil, že Brumbál měl pravdu, ulevilo se mu, navíc studenti už na něj nekoukali, spíše měli provinilé pohledy směřující na sama sebe. Harry si připadal ještě více svobodnější, cítil, jako by se zbavil dalšího břemena. A hlavně, cítil, že o Lexterovi a Cho, a také Princovi řekl pravdu, řekl opravdu to, co cítil, a to jej osvobozovalo. Jakmile se posadil, předal okamžitě ocenění Ronovi, který si jej lačným pohledem začal prohlížet.
   „Doufám, že nyní všichni z vás ví, jaké je to pro mnohé v této době těžké,“ řekl příkladně Brumbál a podíval se na všechny skrze své půlměsícové brýle. „Harryho řeč nebyla míněna, aby jste se přestali bavit, pouze abyste nezapomněli na ty z nás, kteří při té tragédii se již takto bavit nemohou. Vzpomínejme na ně v dobrém drazí přátelé.
   Nyní bych chtěl oznámit, že všichni profesoři jsou zpět a v pořádku, na post učitele Obrany proti černé magii bude opět dosazen nový lektor. A nyní již konečně věc, na kterou tak všichni čekáte, svou pravomocí jako ředitele školy s okamžitou platností ruším veškeré zákazy, jenž vydala Dolores Umbridgeová!“ zvolal Brumbál a všichni začali jásat. „Můžete volně chodit ven, po chodbách i do knihoven, platí vše, jako tomu bylo za starých dob,“ pravil a na dobrou půlminutu se odmlčel, aby tak dal prostor studentům se spolu bavit a povídat si.
   „Nyní k vážnějším věcem, všichni jsme se doslechli o utajované zprávě, jenž pojednává o Temném mordu, Démonech a prokletí. Prosím všechny, aby jí brali s maximální možnou vážností. Kdyby někomu z vás hrozilo podobné nebezpečí, zavolejte pomoc, utečte, nepokoušejte se bojovat, pokud nechcete zemřít tou nejhorší smrtí na celém světě. Také vás prosím… z nařízení rady… i přes mé dřívější výzvy… zdržte se do jednoho, vyslovování Voldemortova jména. Ministerstvo a bystrozoři se ještě zcela neujistili, že Démoni jsou úplně pryč, ač tomu vše nasvědčuje.
   Dost ale nepříjemným věcem,“ sepjal ruce Brumbál a nahodil jiný tón. „obraťme list a prosím kapitánku Nebelvírského famfrpálového týmu, aby předstoupila přede mne a převzala spravený famfrpálový pohár!“ zvolal Brumbál a pomocník, jenž vyšel ze zadních dveří, mu předal přenádhernou trofej, kopii té originální, jež dostali po posledním zápase.
   Ginny vyjekla radostí a vykulila na všechny oči.
   „Utíkej!“ pravil Harry a Ginny na něj s dojetím pohlédla, ale to už vyběhla a mezi stoly míjela studenty, jenž volali a radovali se.
   Ginny doběhla ke stolu u Brumbála, až málem zakopla, celá rudá se na profesora usmála, ale to už dostala do rukou ohromnou ornamentální trofej a zvedla jí do vzduchu. Nebelvírský stůl zajásal, všichni kolem něho zvedli ruce a volali šťastně, že jejich kolej vyhrála. Harry zapomněl na strasti a také se radoval, nejvíc z toho, jak je Ginny šťastná, že pod jejím vedením vyhráli cenu nejvyšší.
   „A nyní…“ ozval se opět Brumbál, když se studenti začali uklidňovat. „až budu moci pokračovat…“ v té chvíli Ginny předala pohár první dvojici sedící u Nebelvírského stolu, aby si ho předávali dál a dál, až na konec. „rád bych vyhlásil poslední ocenění. S kolejními body se to má následovně. Zmijozel sedm set dvacet bodů,“ studenti ty tyto body jen nevraživě ofrňovali nos. „Havraspár sto padesát pět,“ ozval se potlesk pro Havraspár, přesto však poněkud strohý. „Mrzimor sto osmdesát bodů,“ nyní potlesk a jásot Mrzimorských. „A nakonec Nebelvír… nula bodů,“ teď se neozvalo nic. Nebelvírští moc dobře věděli, proč mají takový výsledek, Harry naštěstí zjistil, že ho nikdo z toho neviní.
   „A jelikož bodování bylo převážně nespravedlivé a k tomu zde není nikdo ze Zmijozelské koleje, ukončím tuto rozepři následovně,“ řekl Brumbál a rozhodil ruce, jako kdyby všechny studenty chtěl obejmout. „Všechny tři zbylé koleje, všichni dobří studenti co tady jste, vy všichni jste si zasloužili ocenění nejvyšší… vyhráli jste… ŠKOLNÍ POHÁR! TÍMTO ZAKONČUJI LETOŠNÍ ŠKOLNÍ ROK!“ zaburácel a studenti vyhodili čepice a šátky do vzduchu radostí. V síni se to zavířilo barvami oněch tří kolejí a hlavně povykem a jásotem studentů, jež se radovali, jak jen mohli. Harry byl poprvé šťasten, že na něj zcela zapomněli, že se radují, protože každý vyhrál, že skončila škola a oni přežili, že je vše zase v pořádku, že sami jsou šťastní, radovali se jako malé děti.
   „Nyní vás všechny zvu ven na Bradavické pozemky, na slavnost… ale honem!“ zvolal Brumbál s úsměvem a studenti ihned začali vstávat a radostně se hnali ke dveřím, přitom míjeli nakvašeného Filche a poráželi ho jako kuželku.
   Harry se zvedl se svými přáteli a následoval je ven, než ho vzal dav ostatních studentů, jenž jásali a mačkali se mezi sebou. Jediní Hermiona a Ron šli naškvaření a nehleděli k sobě. Harry byl mezi nimi vždy jako takový prostředník.
   „Osobně nechápu, jak si můžete dělat z takové hlouposti starosti,“ pousmál se Harry, sledujíc jejich reakce s pohupující se medailí na krku.
   Místo toho na něj oba dva zle pohlédli a oba rázem zrychlili, už se raději k sobě neznali a Hermiona se obrátila k některým svým kamarádkám v čele s Ginny, a Ron udělal to samé u svých. Harry zůstal na ocet, tak jen zakroutil hlavou a vydal se dál.
   Nikam nespěchal, nechal okolo pobíhající studenty jej klidně míjet, až někdy do něj neomaleně vrazili. Harry se v tom davu dokázal dokonale ztratit a to dokonce i se svým jménem a medailí, poněvadž se studenti již moc nezabývali o koho jde. To však neplatilo o reportérech, kteří se na Harryho ihned jakmile se přiblížil ke dveřím vedoucím z Velké síně vrhli, takže měl velké těžkosti je odehnat. Navíc mu začali trhat medaili, fotit, a k tomu si ho jeden Bleskobrk spletl s papírem a počmáral mu zápěstí textem… ‚Velice zoufalý chlapec se snaží zakrýt si svou uplakanou tvář a uniknout svým pronásledovatelům‘
   Harry jim všem říkal dokola to samé, nic, co by je mohlo zajímat, děkoval za zájem, ale taky odmítal veškerou debatu. Do jeho karet mu nahrál řítící se dav, jenž přímo reportéry odháněl pryč. Harry v tom radostném povyku zapomněl doslova kde mu zůstali jeho dva přátelé, a tak, když už vyšel ven do Vstupní síně, byl stále obklopen jen otravnými reportéry, jenž na něj pořád blýskali svými kouzelnými fotoaparáty.
   „Prosím, už mě nechte na pokoji!“ vybíjel se z jejich obklopení.
   „Jenom jednu otázku, pane Pottere!“
   „Věnujte nám alespoň chviličku!“
   „Nechceme vás zdržovat, máme jen jednu otázku…“
   „A pak ještě pár,“ dodal další reportér a stále Harryho tahali.
   „Jako Bradavický profesor vám přikazuji, aby jste toho chlapce nechali na pokoji!“ křikl muž v plášti a popadl Harryho za rameno.
   „Nemáte právo…“
   „Myslíte?“ vyštěkl muž. Harry mu neviděl do tváře, nevěděl jistě kdo to je, a ta neznalost mu do nadšení příliš nepřidávala.
   Hned na to neomaleně Harryho popadl za obě ramena, až se mu na krku divoce rozhoupala medaile, a Harry stačil pouze zaslechnout z dálky volání Hermiony, avšak to bylo to poslední, co tak pochytil. V další chvíli se ponořili do temnoty sklepení, v němž se rozléhaly jen jejich těžké kroky. Harry došel po schodech až dolů a ihned se otočil za sebe.
   „Děkuju vám že… vy?“ vyhrkl Harry, když spatřil Snapeovu rozběsněnou tvář.
   „Já, v celé své kráse,“ odvětil Snape hromovitě a vedl dál Harryho chodbou jako obětního beránka.
   „Kam… kam to jdeme?“ obával se chlapec.
   „Tam, kde nás nikdo nebude rušit,“ odpověděl Snape tónem, že chtěl tuhle nesmyslnou debatu zakončit.
   „Jestli jde o vašeho bratra… nebyla to moje chyba,“ řekl Harry a Snapeův stisk ihned zesílil.
   „Už nemluvte, Pottere!“ nařídil mu Snape a právě v tu chvíli stanuli před dveřmi vedoucími do jeho kabinetu.
   „Kamarádi mě budou hledat,“ namítal stále Harry.
   „Oh, vážně…“ odvětil Snape sarkasticky. „Vlezte dovnitř!“
   V další chvíli Harrym mrštil do svého kabinetu, načež ten neukontroloval svůj běh a vrazil do polic naproti. V ten moment se na něj pár knih i sesypalo.
   Snape práskl dveřmi, až na Harryho spadly další tři stohy knih, přešel k pochroumanému chlapci a s vyceněnými zuby odříkal pomalu a chladně. „Laskavě… mi… tu… nedělejte… bordel!“
   „Proč bych se měl snažit… když už…“
   „ODPUSŤTE SI SVÉ NARÁŽKY!“ zařval Snape, až na Harryho spadla kniha s uhryznutou hranou.
   „A teď mi řekněte, co po mě chcete, jinak se seberu a…“
   „ŘEKL JSEM TICHO!“ zařval Snape a z hůlky mu vyletěly práskající jiskry, které ve třídě používal, aby sjednal klid, přičemž to většinou vůbec nebylo zapotřebí.
   Následně přešel k velké skříni a otevřel jí, okamžitě se ven vyvalilo světlo z podivné kamenné mísy, v níž Harry ihned poznal Myslánku. Navíc o polici výše ležel jeho Pobertův plánek.
   „Ten plánek je můj!“
   „Vidíte Pottere, že by snad byl… právě… ve vašem vlastnictví?“ zeptal se opět Snape ledově.
   „Ne,“ hlesl Harry.
   „Tak mě přestaňte otravovat svými hloupými dotazy!“ běsnil Snape naštvaně, jak vidno měl něco v úmyslu a Harry se bál, co to ve skutečnosti je.
   ‚To je na mě naštvaný kvůli Lexterovi?‘ ptal se sám sebe Harry a začal se ujišťovat, že jeho prazvláštní hůlka podoby ledního rampouchu stále vězí v jeho kapse. ‚Ale no jistě, je to starej podrazák, potřebuje si na někom vybít vztek.‘ usoudil Harry a to mu nechtěl dovolit, bude se bránit jak slovně, tak i fyzicky, bude-li to zapotřebí.
   „Ptáte se, proč jste tady?“ zeptal se opět Snape ledově svým typickým tónem. „Jste tu na soukromé… doučovací hodině Nitroobrany.“
   „Pusťte mě,“ hlesl Harry. „Doučování nepotřebuji!“
   „VÁŽNĚ?“ křikl Snape, v tu ránu Harryho nějaké kouzlo právě přibilo na zeď, jako kdyby jej na ní tlačila čísi neviditelná ruka. „Nevšiml jsem si, že by jste jí poslední dobou procvičoval!“
   „Voldemort je mrtvý,“ houkl Harry přiškrceně.
   Snape chvíli zaváhal, přitom však stále pevně hleděl Harrymu do očí. Ta chvíle byla pro chlapce nekonečná, Snape se poté pomaličku přiblížil a začal odříkávat.
   „Víte, co je na vás to nejhorší?“ zeptal se a pomaličku k němu přistupoval. „Ta vaše naivita… v přátelství… v dobro světa… podívejte se, Pottere! OTEVŘETE OČI!“ zařval pro Harryho nezvyklým, téměř až plačtivým tónem. „Tohle není dobrý svět! Je prolezlý největším svinstvem ve vesmíru!“
   „Protože lidi jako vy ho takovým dělají,“ řekl Harry, ale posléze zjistil, že měl svou neomalenou pusu držet za zuby.
   Snape totiž vyšvihl hůlku přímo k jeho krku, Harry cítil, jak se mu silně zarývá do kůže, jak se nejistě třese, ať se dělo cokoliv, se Snapem něco bylo. Snape se totiž pomaličku přemáhal, těžce mrkal očima, něco v sobě potlačoval, něco opravdu silného. Nakonec ale svou zlost vtěsnal do pohledu na Harryho medaili. Chmátl po ní a strhl ji z Harryho krku.
   „Ten poslední na světě, co by si zasloužil takové ocenění. Nejvyšší v Bradavicích!“ řekl nenávistně a drtil medaili, přesto stále pevnou a lesknoucí se. Nakonec jí neomaleně odhodil do kouta a obrátil se zpět na chlapce s jizvou na čele. „Podíváme se, co tě můj drahý bratr naučil!“ křikl Snape. „Žádné očištění mysli, já jsem nepřítel, ten na něco takového nebude čekat!“
   Harry se v tom okamžiku již se zvednutým adrenalinem sám zvedl na nohy a nežli stačil vůbec sáhnout po hůlce, Snape vyštěkl.
   „Legillimens!“
   Kouzlo bylo tak ohromně silné, že Harryho smetlo zpátky k rozbouraným policím. Následně jako kdyby se celá místnost do Harryho vnořila v ohromné rychlosti a téměř ho tím omráčila. V tu ránu se ocitl na hřbitově, vzpomínka z dnešního odpoledne, před ním stál Sirius. Harry náhle pocítil jak ten, kdo mu právě vnikl lehce do mysli, se okamžitě soustřeďuje na jinou vzpomínku, posléze se ocitl bohužel ke svému zděšení v Temném mordu, právě se držel křídla draka. Ten, kdo se mu naboural do mysli, okamžitě obhlédl situaci, shledal, že tato část ho nezajímá a okamžitě se vzpomínky opět měnily. Harry si ke svému zděšení dokázal uvědomit, že cítí myšlení narušitele. Byl už natolik vycvičený od Lextera, že věděl, že tohle vše je jenom jako. Ani ho nenapadlo se na nějakou z těch vzpomínek jen částečkou mysli soustředit, věděl, že Snape něco hledá, nechtěl mu to dovolit, okamžitě se dal na odpor.
   V tu chvíli se ocitli v Tajemné komnatě, Harry se díval na zdrceného Rona s odpudivou raněnou rukou. Tahle vzpomínka nepatrně Harryho donutila se přestat plně věnovat obraně, avšak posléze se soustředil na cizí mysl, kterou v sobě cítil. Harry se dokonce odvážil promluvit.
   „Nechte toho, Lexter mě nenaučil se jen bránit, naučil mě útočit!“ zařval Harry, v ten moment se celé prostranství opodál otřáslo.
   Harry náhle ucítil, že Snape sám se nedokázal zcela soustředit, něco v mysli měl, cloumaly s ním strašlivé emoce, i přes svůj um nyní vyzařoval silou prvňáčka. Harry se dával na odpor čím dál tím víc, už cítil, jak sám proniká do cizí mysli… už…
   Když v tom Snape našel to, co hledal. Harry spatřil před sebou umírajícího Lextera a v tu chvíli sám zavrávoral ve svém snažení, náhle oba dva se soustředili na vzpomínku, poslední slova Lexe Lextera… poslední pohyby. Harry se náhle bleskově zapřel a v tu chvíli, kdy už měl proniknout do mysli svého útočníka, Snape náhle zavrčel vzteky, Harryho popadla ohromná síla, hůlka mu zmizela z ruky a ucítil, jak opět sebou vrazil do polic.
   Byl znovu ve Snapeově kabinetu, ležel na knihách, jenž ho řezaly do lopatek.
   Snape zbrunátněl a doslova se oklepal. Pohlédl na ležícího chlapce s tou největší nenávistí, jemu samému zcela cizí.
   „Všichni měli ten názor, že lžete,“ pronesl Snape ztěžka. „Že jste si mohl v tom spánku vymýšlet své vlastní historky, že pravdomluvné sérum nezabralo docela.“
   „Kdo si to myslel?“ znejistěl Harry.
   „Možná víc lidí, než byste věřil, Pottere,“ pronesl Snape a v ruce si prohlížel Harryho hůlku, kterou chlapec až teď pochytil. „Já jsem byl jedním z nich, stále jsem pevně doufal, že vaše vyprávění je samá snůška lží!“
   „Nerad jsem vás zklamal,“ pravil Harry tónem, že mu je to zcela lhostejné.
   „Celou dobu jsem věřil, pevně doufal, že je stále naživu. Že mé celoživotní trápení…! Celoživotní pronásledování zlem…! Služby smrtijedům, byly pro něco dobré…! ALE TEĎ!“ zařval Snape opravdu děsivě a přihnal se ve svém proslovu až k Harrymu. „TO CELÉ JE NADARMO… POUZE… A JENOM… KVŮLI TOBĚ, POTTERE!“
   „Já ho nezabil!“ bránil se Harry vystrašeně.
   „Je to jako u Pettigrewa, možná, že jsi ho nezabil, ale zavinil jsi jeho smrt! nenechal se odbít Snape. „Po celou dobu, co si tvůj otec ze mě dělal šoufky, podrážel mému bratrovi kolena, po tom všem a mé nenávisti se Lex k němu ještě přidal. Tvůj rod mě zbavil všeho, Pottere, všeho! Já jako jediný jsem byl šťastný, když byl konec tvého otce, i Blacka, jehož do Azkabanu poslal právě můj bratr. Proč takové štěstí nemůže stále trvat? Protože jsi se na scéně musel ukázat ty, a všechno... všechno začalo od znova. Ani nevíš, jakou nenávist k tobě cítím!“
   „Tak v tom se moc nelišíme!“ vyprskl Harry. „Vraťte mi hůlku!“
   „Nikdy jsi nic nepochopil, že Pottere?“ řekl Snape a drtil pěsti. „Nevíš, o co se tu celou tu dobu jedná, proč se Brumbál chová tak pomateně! Nikdo z vás to neví, jediný já jsem zjistil pravou podstatu! Podstatu, před kterou tě tak pořád ten stařec chrání!“
   Harry teď už opravdu nevěděl, o čem je řeč, nejistota mu způsobovala strach a strach zase paniku. Ta mu právě teď byla vidět na očích nejvíce, čehož Snape využíval.
   „Takhle o řediteli nemáte mluvit,“ cekl Harry.
   „Je konec,“ řekl Snape. „Teď poznáš, jaké to je, žít s tím vědomím!“ ohradil se na vystrašeného chlapce, otočil se s hlasitým švihnutím svého pláště a přešel k myslánce. „Stejně jako ty, jsem se i já k tomuto poznatku dostal čistou náhodou… konečně po dlouhé době se na mě přece jenom usmálo štěstí, tvá zkáza bude dokonána.“
   „O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry opravdu krajně vyděšeně.
   „O tvé nejhorší noční můře,“ vyřkl Snape jedovatě a naklonil se nad kamennou mísou. Harry s vystrašeným pohledem sledoval, jak se mu odráží prazvláštní hladina kamenné mísy v obličeji, jak se tím zviditelňují jeho ostré rysy tváře, nyní zcela jiné než kdykoliv před tím.
   Snape mrtvolně vztáhl svou hůlku nad vodní hladinu a nepatrně jí zčeřil, následně se mu na hůlku upnul jeden cár zářící nitě, prazvláštně vystupující z povrchu mísy. Harry věděl, že to je vzpomínka, byla na první pohled velice těžká, teď když nit v jeho hůlce náhle zmizela, se bál co bude dál.
   „Existují kletby…, velice závažné kletby černé magie, jenž nejsou tak strašlivé ve své podstatě bolesti,“ Snape se zadíval zpátky na chlapce a pokračoval. „Těmito kouzly se dá daná osoba zdeptat k nepříčetnosti, do takového stavu, že neví kdo je, nedokáže již ovládat své činy, útočí na své přátele, zblázní se a pak… se bude chtít zabít.“
   „Chcete mi ublížit?“ zeptal se Harry nejistě. „O tom se dozví vedení školy.“
   „Vedení školy?“ zahřímal Snape. „Brumbál se mi vysmívá, když nechává Zmijozelskou kolej bez sebemenšího vítězství,“ štěkl Snape a dvakrát klepl na Myslánku. „Na to se nezapomíná…“
   „Jestli se chcete přidat na stranu Voldemorta, musím vás zklamat, už mezi námi není,“ nenechal se odbýt Harry.
   „Jsi ještě víc naivnější než jsem si myslel, Pottere,“ odfrkl si Snape. „Proč bych se přidával na stranu Pána zla, když můžu jít svou vlastní cestou… mimo to… kdo ti řekl, je že mrtvý?“ pronesl Snape osudově a tím se Harrymu zrychlil tep.
   V tom momentě náhle Myslánka vyprskla do prostoru stovky malých proužků, místnost náhle pohasla a proužky osvětlovaly prostor dokola. Harry vydechl překvapením, v jeho smaragdových očích se odrážely fialovomodré paprsky nití, jenž proplouvaly prostorem jako titěrní, avšak bleskurychlí hadi. S tím se Snape zadíval na Harryho pohledem, ve kterém se zračilo násilí hodné smrtijeda. Harry pocítil ohromné vzedmutí strachu, snažil se utéct, ale věděl, že dveře budou zamčené. Cítil se jako v pasti, jako v kleci se lvem, bez hůlky, bez obrany. V další chvíli na něj začaly nitě dorážet, paprsky z myslánky mu vrážely do tváře, čechraly vlasy, Snape se na to ledově usmíval a právě v ten okamžik mu zazářil konec hůlky.
   Harryho strach nabral pořádných obrátek, začal si divoce rejdit ve vlasech, setřásávat ty divoké nitky modrofialové záře, až mu jedna vletěla do pusy. Harry v ní cítil tisíce jiskřiček, jako kdyby mu do pusy vletěla pichlavá housenka, náhle mu vyletěla z ucha, Harry zakřičel a popadala ho panika.
   „Pokročilý nitrozpyrit, Pottere!“ zařval Snape a tím se do Harryho začaly vnořovat další a další myšlenky. „Tak bojuj!“ zařval na něj. „Jako tvůj profesor ti přikazuji bojovat!“
   Harry v hlavě cítil tisíce slov, hlasy se přehlušovaly, před očima se mu jevily myšlenky cizích lidí, viděl vzpomínky, které mu nebyly vlastní. Hlava mu začala vibrovat a třeštět, Harry sténal a praštil sebou o polici.
   „Jak jsem si myslel! Lexter tě ničeho nenaučil!“ uchechtl se Snape. „Měl zůstat při mně, u tebe ho čekala jen smrt,“ pravil mrtvolně.
   Harry ztuhnul, vytřeštil oči ze slov které zaslechl, ohromné vzedmutí emocí mu zablokovalo mysl, náhle si vzpomněl na Lexterova slova, na to co ho naučil, zapřel mysl, nevěděl zpola co dělá, vyšvihl ruce do vzduchu a náhle se ozvala ohlušující rána. Celé sklepení se otřáslo a z Harryho rukou přestalo působit mocné zářící kouzlo. Tím veškeré hemžení nitek vzpomínek přestalo a Snape zůstal hledět jako opařen. Harry zcela ohromený zíral na své ruce, nedokázal pochopit, jakou to má sílu.
   „Pottere…“ štěkl Snape celý bez sebe a hned na to se vztekle rozmáchl s hůlkou. „Je mi jedno, co ti udělám, ale za své činy zaplatíš!“
   Harryho ten pohled posílal na kolena, třeštil na Snapea zděšeně oči, když už bylo ale pozdě.
   Snape se rozmáchl a mocným hlasem se zazářením v očích vyřkl: „Ava…“
   Další strašlivé prásknutí se rozlehlo místností, Harry si zakryl oči, jelikož se prostor naplnil prachem a následně zaslechl dvě rány, nevěděl, co se děje, bál se, že Snape s ním něco provedl.
   Místo toho ale, když otevřel opětovně oči, zůstal zírat na dvě postavy mířící si hůlkami na své krky. Prach se posléze usadil a Harry mžourajíc očima spatřil Moodyho, jak se jednou rukou opírá o rozvrzaný stůl a v druhé svírá svou podivnou hůlku, přitom nebylo poznat, čí nenávist je větší. Harry však viděl, jak Moodyho kouzelné oko zírá přímo na něj.
   „Zřejmě mě sem Brumbál neposílal jen pro žejdlík pinty,“ vybafl Moody neomaleně a jeho horní ret se vztekle zdvíhal. „Vzdej se Severusi, jménem všech bystrozorů tě zatýkám.“
   „Nemám čas se zabývat někým tak směšným, jako jsi ty,“ odvětil příkře Snape svým typickým tónem.
   „Však budeš mít čas! Až tě povezou do Azkabanu!“
   „Svou naivitu jsi odkoukal od Pottera, nebo ses i přes velkou místní konkurenci dokázal dostat na první příčku pitomosti?“
   Moody zavrčel jako vzteklý pes, něco v něm zračilo, že nejvíc na světě se mu příčí stoupenci lorda Voldemorta- smrtijedi.
   „Pottere, jste v pořádku?“ zeptal se svým neomaleným hlasem Harryho.
   „A-ano,“ koktl Harry nejistě.
   „Pojďte za mě!“ pobídl Harryho a jakmile se chlapec přiblížil opatrně na dosah jeho ruky, okamžitě jej popadl a rázně postavil za sebe. „A ty Severusi, vzdej se po dobrém, nebo to půjde po zlém.“
   Když právě v tu chvíli se u dveří objevila autoritativní postava s přísným obličejem. „Nedovolím žádné násilí, Alastore,“ řekl moudře Brumbál. „Severus bude jistě tak hodný a vrátí Harrymu zpátky jeho hůlku,“ řekl, avšak neusmíval se, jak bývalo jeho zvykem, když se snažil odlehčit situaci.
   Snape jen neochotně zašátral ve své hluboké kapse a pak hodil chlapci schovávajícímu se za Moodym onu prazvláštní hůlku.
   „Vemte si vše co vám patří a jděte, Pottere,“ řekl Moody neurvale k Harrymu.
   Ten se pomaličku v tomhle nastalém tichu začal blížit ke své utržené medaili na zemi, v téhle chvíli si přál zmizet, jelikož situace byla napjatá k prasknutí. Moc dobře věděl, že všichni čekají, až se ztratí z místnosti.
   Harryho napadla však bláznivina, potom, co ze země sebral medaili, přešel k oné skříni a otevřel jí. Hledal Pobertův plánek, ale spíše chtěl Brumbálovi ukázat očarovanou Myslánku, ze které teď nepatrně prskalo. Moody i Brumbál se po tom poohlédli a jakmile Harry vzal plánek se Snapeovým hlasitým znechucením, protnul Brumbál ticho.
   „Alastore… Harry, jdeme,“ řekl oběma a uvolnil jim východ v rozbitých dveřích.
   „To snad nemyslíš vážně, Albusi!“ utrhl se na něj Moody.
   „Myslím,“ zaburácel Brumbál opravdu důležitě.
   Moody ještě chvíli nevraživě váhal, ale pak chtě nechtě s ohrnutým rtem vykráčel z místnosti, přičemž věnoval svému soku poslední nelichotivý pohled. Snape mu jej však neoplácel, hleděl stále do míst, kde před chvílí bylo normální Moodyho oko.
   „Severusi?“ oslovil jej Brumbál. „Počkejte tady, promluvíme si.“
   Následně začal odvádět Harryho i Moodyho chodbou směrem k východu ze sklepení.
   „Viděl jsi to, Albusi?“ začal Moody, když se ztratili z doslechu, i tak tajnůstkářsky krotil svůj hlas. „Já teda jo, viděl jsem všechno, skrz dveře. I to, k čemu se chystal, jestli za tohle nebude hnít roky v Azkabanu, tak ať visím na Haleodově špagátu. Namouduši jsem mu nikdy nevěřil, celé to jeho chování, divadýlko co předváděl před ostatními, všechno bylo jenom jako, buď si jistý, že tě podpořím, Albusi. Až dojde ke slyšení…“
   „Alastore…“ zarazil jej Brumbál a zastavil se napříč chodbou, temnou jako noc.
   Následně nastala chvíle ticha, po kterou Brumbál navýsost vážně hleděl do normálního Moodyho oka. Harry neměl odvahu promluvit, možná si dokonce myslel, že se dorozumívají pohledem, ale to už se Brumbál opět ozval: „Půjdeš napřed a počkáš na Harryho nahoře?“
   „Ale… Albusi co Sna…“
   „Budeš tak hodný?“ trval na svém Brumbál.
   Moody si nevraživě pomlaskl a zkroutil odporně svůj ještě odpornější obličej, ale to už se odporoučel směrem ke schodům vzhůru.
   Když nastalo ticho, otočil se Brumbál na Harryho a pohlédl mu do očí.
   „To, co se dnes večer stalo mezi tebou a profesorem Snapem, je naprosté tajemství. Musím tě požádat, abys o tom nikde nevykládal Harry.“
   „Ale… já to nechápu… co to všechno mělo znamenat?“
   „Myslel jsem že to víš…“ pravil Brumbál a pohlédl na Harryho jeho typickým stylem, když skloní obličej, aby se na chlapce nedíval skrz brýle.
   „Chtěl mi ublížit,“ řekl Harry rozhodně. „To vím.“
   Brumbál si povzdechl a položil ruku na chlapcovo rameno.
   „Mnohdy ta nejvíc nepochopená duše se odhodlá k činům, které bychom do ní nikdy neřekli,“ řekl Brumbál již poklidným a moudrým tónem. „Byl jsem… přesvědčený, že profesoru Snapeovi můžu důvěřovat… mrzí mě, že tomu tak již není.“
   „Proč se na mě pořád zlobí? Proč je na mě takový?“ bránil se Harry ublíženě. „Já vím… co mu připomínám… ale z jeho slov… se cítím být odpovědný za Lexterovu smrt.“
   „Ne Harry, to není pravda,“ nesouhlasil rezolutně Brumbál a dodával mu kuráž. „Lex se rozhodl sám a zcela dobrovolně. Lidé… kterým zemřeli blízcí, mají potřebu to pokládat někomu za vinu. A na toho někoho soustředit veškerou svou nahromaděnou bolest, kterou v sobě z té ztráty dusí. Je mi moc líto, že jsi tou osobou byl zrovna ty.“
   „Ale… on mi opravdu ubližoval,“ nenechal se odbýt Harry.
   „Voldemort na něj působil víc, než jsem si myslel. Profesor Snape byl několikanásobný špion, byl zmatený a sloužit temnému pánu není žádný med, Harry.“
   „Stejně jeho chování nejspíš nepochopím,“ usoudil Harry.
   „Jsem rád, že nepochopíš,“ pousmál se Brumbál a převzal z Harryho ruky medaili, kterou mu poté zázračně upnul se zpraveným řetízkem ke krku. „Moc rád.“
   Harry se podíval na svou medaili a zhluboka se nadechl.
   „Koukám, že máš zpátky svou rošťárenskou výbavu,“ pousmál se Brumbál a Harry s pokrčením ramen přikývl. „Dobrá, teď už jdi za Alastorem, já zde ještě musím něco vyřídit, pak se připojím nahoře k oslavě,“ zakončil rozhovor Brumbál, otočil se a začal mizet ve tmě sklepení.
   „Tak…“ řekl Harry, ale nevěděl co říct, navíc Brumbál mu už zmizel z očí.
   Chvíli se zmateně opíral o zeď sklepení, všechno si převracel v hlavě, stále přemýšlel nad tím, co mu hodlal Snape provést. Co to mělo všechno znamenat? Jak to bude dál? Doufal, že se to někdy dozví, ale teď už se chtěl co nejrychleji vrátit za svými kamarády, i přes tu chvilku mu strašlivě chyběli.
   „Teda to byl nářez, co Kéco?“ ozval se Kecal.
   „Mi povídej, málem sem si střihnul do podrážky,“ odvětila druhá křuska.
   Nahoře už na něj čekal Moody, s jeho ošklivě vytesaným obličejem zdálo by se ze dřeva a chybějícím nosem, stejně tak i klapavými zvuky jeho dřevěné nohy, jimiž Harryho doprovázel ven na slavnost. Po celou cestu si něco sám pro sebe brumlal a Harry stačil zachytit jen: „Zatracenej Snape… já bych mu dal… ho mohl nechat jít… v Azkabanu hnít…“
(Mimo příběh, další kapitola je zamčená. Pro její zpřístupnění použijte číslo 103472, jenž Harry dostal, když ho přijímali do Azkabanu.)
   Harry vyšel ven ze dveří a dalším úžasem vydechl. Celé Bradavické prostranství bylo překrásné, suť a kamení byla z pozemků vyklizena, místo toho všude byly jen stoly, uprostřed vykouzlený parket, po jehož obvodu se vznášely jiskřičky a obrysovaly rozličné tvary. Nahoře ve vzduchu létaly světla, Harry to nedokázal jinak nazvat, prostě světelné místa létaly a osvěcovaly celý prostor silou reflektoru. Všichni byli tak šťastní, vše bylo tak vyzdobené, vzduchem létaly malinké sudičky modré barvy se třpytícím se tělem a nabízely studentům nápoje a další jídla, avšak co se týče jídel, toho tu bylo co hrdlo ráčilo. Plné obložené stoly, propečené pečeně všech druhů mas, všech druhů příloh, salátů a punčů, limonád a hlavně rekordní až padesátipatrové kopečky zmrzliny lahodně stékající, kterou studenti sestřelovali a chytali do talířků. Pak další naprosto úžasná věc, každý stůl, u kterého studenti seděli, byl postaven z různých pochoutek. Z čokolád, marcipánu, lékořice, ztuhlého medu, bonbónů, jeden se dokonce vlnil, jelikož byl z želé. Chlapci a dívky je okusovali a smáli se přitom, pohled to byl vskutku úžasný.
   Harry nakonec zjistil, že jeho přátelé sedí bohužel právě u toho rosolovitého stolu a talíře se jim houpají ze strany na stranu.
   „Všude už to ty mrňata obsadily…“ ozvalo se se zavrčením od Moodyho. „nevadí, když si přisednu?“ zeptal se Harryho.
   Harry sice zjistil, že u stolu, kde byla Hermiona a Ron je několik volných míst, ale také spatřil volná místa u učitelského… perníkového stolu. Pochopil, že ho chce Moody spíše chránit přes Snapem, kvůli čemuž se i přes velkou nechuť podvolil.
   „A kde jsi byl teď?“ vybafla na něj hned Hermiona. „Člověk aby tě hlídal jak malé děcko.“
   „Na Snapeově soukromém doučování,“ pronesl Harry a sedl si na židli, která díky bohu byla normální.
   „Ehm… vy tu budete sedět s námi?“ optal se zdráhavě Ron.
   „Nějaké námitky?“ zavrčel Moody.
   „Neee, jen jsem se ptal,“ houkl hned Ron a vrátil se ke své třípatrové pizze.
   „No… to se nám to počasí pořád šklebí, co?“ zkonstatoval Moody, jeho kouzelné otáčivé oko se však stále otáčelo směrem ke vchodu do Bradavického hradu. Následně mávl hůlkou, všichni studenti se lekli, protože se ozvala rána, prostorem projel blesk a náhle se mezi mračny objevily hvězdy. „Tak abychom se do toho dali,“ řekl mnouc si ruce, ale místo toho si natáhl nohu před sebe, něco dvakrát odepnul a následně si sundal dřevěnou nohu, až mu zbyl jenom pahýl.
   Hermiona uprostřed jídla náhle ztuhla, protože něco zacítila. To samé Ron na druhé straně, byl to smrad sto let nemytých ponožek.
   „Ehm… pane Moody?“ ozvalo se tichounce a napoloomdlele od Rona.
   „Copak máš na srdci?“ vytasil se Moody a v ruce držel kudlu s půlmetrovým ostřím.
   „Heh… nic,“ řekl Ron zženštilým tónem.
   Harrymu se při pohledu na Moodyho zjizvenou tvář nějak přestávalo dostávat chuti a tak stočil rozhovor jinam, hledíc na ozdobu na stole. „To jsou hezké kytky, co?“
   Hermiona ihned zpozorněla, ale jaksi opatrně Harrymu napověděla. „Eh… ty se ti nebudou líbit, Harry.“
   „A proč by neměly? Jsou takové…“
   „Jsou to Petúnie,“ řekla Hermiona.
   Harry vytřeštil na Hermionu oči a tvář zkřivil do zhnusené grimasy.
   „Petúnie?“ ožil náhle Moody. „Konečně, už dlouho jsem si nohu nepodložil léčivými bylinkami.“
   Následně chmátl po květinách v květináči, až se celý stůl zahoupal, odloupl si kovový obvaz z pahýlu, až se okryl otevřený kus zbylé nohy, Ron v tu chvíli zezelenal a zbledl. „Musím si odskočit!“ zvolal, Moody pokýval, ale to už si květiny vrazil pod ránu a zakouzlil je svou podivnou hůlkou, až náhle květiny začaly zářit. Moody si je opět nohu opět zaklapl železným obvazem a spokojeně se zavrtěl, až mu kouzelné oko vypadlo z důlku, odrazilo se od gumového stolu a od vedlejšího se ozvalo žblunknutí.
   „To voko je moje!“ zaburácel Moody.
   Zaklapl si dřevěnou nohu, odkráčel k sousednímu stolu složeného z žužu tyčinek k jedné dívce. Ta byla celá vykulená, protože právě držela lžíci s okem, kde ještě před chvílí nabírala punč do sklenic sousedům. Po oku jí chňapl, následně jej vymáchal v punči a s našpulenou tváří přešel zpátky ke stolu z želatiny.
   „U Popletalových vředů, ten punč ale štípe,“ zaklel Moody, když si nandával kouzelné oko.
   „Vy jste se vrátil?“ zeptal se zklamaně Ron, jenž okamžitě přispěchal, když Moody odcházel od stolu.
   „Ha, po mě se stejská každýmu,“ řekl Moody a oko si nandal s hlasitým lupnutím.
   „Myslím, že budu zvracet,“ pronesl Ron a praštil s hlavou do stolu i přes Harryho hlasitý protest.
   Protože hned na to se stůl zavlnil, Hermionin talíř se zvedl do vzduchu a skončil na Ronových vlasech.
   „Snad nečekáš, že ti to budu jíst z hlavy,“ křikla Hermiona nadmíru naštvaně a práskla pěstí do stolu, i tentokrát nezabralo Harryho pozorování.
   A tak po chvilce tam zůstal sám s Moodym, když se oba dva museli odebrat do umýváren.
   „Ty máš ale ujetý přátele, Pottere,“ řekl nakonec Moody a Harry sarkasticky přikývl.
   Když se za okamžik vrátili, už zcela upravení a to jedině díky kouzlům, konečně se vrátil i Brumbál a všichni se dosytosti najedli. Naše trojice přitom nenápadně použila vonící kouzlo a Moody si pochvaloval, jak mu voní nohy. Pak konečně Brumbál povstal a potleskl rukama. Přitom na sebe přilákal veškerou pozornost, což měl i v úmyslu.
   „Protože vím, že nikdo z vás, co tady jste, neočekával žádnou oslavu či ples, musí vám být navýsost líto, že jste se nemohli řádně ošatit.“
   „Teď skrytě mluví k holčičím polovičkám,“ pošeptal Ron Harrymu, ale hned se narovnal, když ucítil pohled Hermiony.
   „A jelikož je tohle náš poslední večer zde v tomto školním roce, dovoluji si použít slavnostní kouzlo, jež se naposledy zde v Bradavicích použilo před hodně dávnem…“ Brumbál se odmlčel, dokonce si na kouzlo vzal Hagridův deštník, který mu jej s radostí půjčil, až pak si uvědomil, že tím prozradí, kde skrývá hůlku.
   „Ham Mejdanpartynoošatono brk a chuchvalec… terranenic!“ zahřímal a v tu chvíli se z nebe snesla záře.
   Všichni vyjekli a některé dívky začaly strachem křičet, ale záře jim nijak neubližovala. Ba naopak, s jiskřením se přisála na každém studentovi, začala ho hřát, až najednou… PRÁSK! Od záře vylétlo nespočet jisker, všude se to zajiskřilo a když na sebe v další chvíli dívky a chlapci pohlédli, měl každý smokinkg, šaty, tuxedo a další krajkové ozdoby. Každá dívka měla přenádherné šaty rozličných barev, každý podle svých představ. Žádné se nezdály šaty odpudivé, ba naopak, lehounce je obepínaly, jako kdyby byly přesně na jejich velikost, chlapcům slušely černá kvádra a kravaty, Harry nakonec dostal, jak sám zjistil, vínového motýlka, sako,kvádro a černé kalhoty, ukecané boty byly najednou lesklé jako od botníka.
   „Propána!“ vypískla Hermiona, stejně jako většina ostatních děvčat, chlapci spíše ztuhli a ptali se svých kamarádů, jestli nebyli vidět během přeměny jejich citlivá místa.
   Hermiona ale byla radostí bez sebe, měla šaty přesně podle svých představ, točila se a šaty se jí napnuly, pak zase jí lehounce slehly k nohám. Také hluboký výstřih na Ronovi zanechal nutkavé stydlivé pohledy a Harry je s úsměvem sledoval, jak se sami sebe prohlížejí a až po několika vteřinách si uvědomí, co vlastně dělají a začnou na sebe peskovat.
   „A teď… bych rád všem závěrem dodal jednu… důležitou věc,“ pravil Brumbál vážně. „Bradavice, naše škola, chátrala a prohrávala v nelítostné bitvě jenom proto, že o ní nikdo z vás nestál. Nikdo z vás už tu nechtěl být, osud školy vám byl zcela lhostejný,“ Brumbál se odmlčel, stejně jako studenti, kteří měli na obličejích provinilé výrazy. „Věřte nebo ne, ale naše škola má také svou duši. Já v to věřím a čím víc v to věřím, tím víc je to pro mne skutečné. A tu duši jste jí poranili, už nechtěla dál bojovat, stále hledala jedinou spřízněnou dušičku, která by o ní stála. A proto je v takovém rozbořeném stavu, v jakém se ocitá dnes. Moje snahy nezabraly… a proto vás snažně prosím o pomoc, drazí studenti. Přejte si naposledy se mnou, aby Bradavice byly zase tím útulným místem jako dřív… tam, kde jsou všichni v bezpečí a kde nám nehrozí žádné nebezpečí. Přejte si… aby váš nyní druhý domov, byl stejně tak útulný a přátelský, jako ten váš opravdový. Mnozí z vás jste zde strávili velkou část svého života. Prosím, vraťte to naší škole. Přejte si, aby byla zase naše,“ řekl Brumbál a otočil se k rozbořenému hradu tyčícímu se do výše. „Bradavice… prosím povstaňte z popela a přivítejte od nás naší lásku!“
   Nastalo ticho, všichni studenti zaníceně hleděli na hrad, někteří byly zmatení a koukali sami po sobě. Brumbál vztáhl ruku k hradu v dáli a zavřel oči. „Přejte si to studenti! Jinak nikdy nebudou Bradavice takové, jako byly před tím!“
   Harry se podíval po všech ostatních, pak se jako oni zahleděl na hrad v zuboženém stavu. Moc dobře si uvědomoval Brumbálova slova, sám jako jediná duše měl ten pocit, že svým přáním v oné osudné bitvě dopomohl Bradavicím se alespoň částečně bránit. Zamyslel se znovu na ten pocit, přestože si ho jen matně vybavoval.
   Nakonec si však nedokázal vzpomenout a nedokázal se soustředit, stejně jako ostatní studenti.
   „Musíte si to přát všichni!“ ozvalo se od Brumbála. „Naposledy vás žádám, nechť jsou Bradavice vaším druhým domovem!“ zvolal Brumbál a opět natáhl ruku.
   Harry se prudce zamyslel, ale stále se nic nedělo, odmítal uvěřit, že by se všichni soustředili na to samé. Přesto si dokázal vzpomenout, jak útulné a krásné prostředí to bylo v prvních ročnících, jak přátelské prostředí plné milých lidí. Jak poznal Hagrida a spoustu přátel, poznal a okusil tento kouzelný svět, ten pocit štěstí, že je konečně doma, že je mezi svými mu v duši přinesl ohromný příval tepla a blaha. Zahleděl se na Bradavice a v tu chvíli se balvan kus od hradební zdi pohnul.
   „Už!“ křikl Brumbál. „Téměř… zpívejte studenti!“ napadlo Brumbála. „Zpívejte Bradavickou hymnu… teď!“
   Studenti začali pět a koukat na hrad, všichni až do jednoho zpívali a očima se upírali na svou školu. Dokonce i Protiva a Otrava v dálce broukali mezi stromy, jak se všichni až do jednoho Bradavicím snažili pomoct.

Bradavice, Brada Bradavice,
každý z nás chce vědět více,
ať jsme ještě malí lenivý,
nebo nám už vlasy šediví!

   V tu chvíli opravdu se balvan kamene zvedl a vyletěl vzhůru do výšky třiceti metrů, kde se uložil na své místo. Někteří studenti vydechli úžasem, ale když se kámen zase začal kymácet, okamžitě pokračovali ve zpěvu, až se začaly zvedat i další sutiny a balvany.

Našim myslím může nejvíc prospět,
když se náš rozum naučí dospět,
ač v nich zatím je pusto a prach,
rozum nás nezalekne, žádný strach.

   Brabavice náhle se začaly samy zacelovat a spravovat. Ohromné cihly, kusy kvádrů velkých metr a více, vše se najednou jako ve filmu puštěném pozpátku začalo dávat na své místo, následovně všechny hradby zase začaly růst, studenti tím byli okouzlení, zpívali teď naprosto všichni zplna hrdla, víc a víc chtěli povzbudit Bradavice, stále víc přidávali k poslední sloce.

Jsme připravení otevřít vědomostem zraky,
přidej se k nám, kouzli s námi taky,
buďme všichni stále přátelé,
neboť Bradavice jsou o tom celé.

   Studenti dozpívali a s otevřenou pusou sledovali, jak Bradavice se samy opravují stále větším tempem. Jak zřícená věž se těžkopádně a zcela sama zvedná do vzduchu, kde se k ní zatím přidávají další a další cihly, až se na vrcholek hradeb usadí už zcela ve své normální podobě. Byl to neskutečný pohled, jako malé částečky se obrovské balvany nalepovaly zpátky na hrad, jako kdyby jej stavilo malé dítě, avšak s architektonickou přesností. V tu chvíli se studenti začali radovat, ten pohled jim prostě přinesl radost do tváře, náhle cítili, jako kdyby někomu pomohli, byl to krásný pocit. Bradavice se uzdravovaly ze zhoubné nákazy a stále dál a dál se spravovaly, jako kdyby nikdy nehodlaly skončit.
   „Není to úžasné?“ vyhrkla Hermiona, v jejích očích se třpytily slzičky štěstí. „Všechno se zase hojí, všechno zase bude v pořádku… nemůžu tomu uvěřit.“
   „Já taky ne,“ usmál se Harry a podal si s ní ruku. „Ale jsem rád že jsem splnil slib,“ řekl jí do očí a ona mu hned na to nadmíru šťastně přikývla.
   Ron přidal i svou ruku a usmál se na oba dva.
   „Zase jsme to my, co?“ uchechtl se.
   „Zase jsi to ty, Rone,“ usmála se i Hermiona.
   V tu chvíli jim na rukou přistála i pracka Moodyho, až se lekli.
   Následovně se Brumbál opět otočil a vedle pódia se objevily ohromné instrumenty a nástroje, čekajíc oživlé, až budou moci spustit.
   „Gratuluji vám studenti, dokázali jste to,“ usmíval se Brumbál s opravujícími se Bradavicemi za zády. „Ještě však před tím, než se konečně pustíte do tolik očekávaného tance…“ s těmi slovy se téměř všichni chlapci škaredě zatvářili. „musím ještě vyřídit jednu naléhavou a neodkladnou věc.“
   To už však všichni vstávali a shlukovali se s těmi, se kterými budou tančit, proto vznikaly zase davy.
   „Náš školník, pan Filch, měl být postaven před naše trestní řízení, ovšem já jsem usoudil, že jeho trest za mučení studentů bude ojedinělého rázu,“ řekl Brumbál a otočil se s příkladným pohledem na Filche, jenž v náručí držel paní Norrisovou a na všechny studenty, kteří se teď na něj podívali, doslova plameně hleděl. „Nemám rád násilnické praktiky, proto jsem toho názoru, že pro pana Filche bude dostačující trest to, že jako první nám předtančí na parketě,“ řekl Brumbál a vzápětí schytal Filchův naprosto zdrcený výraz.
   Starý a oslizlý mužík teď začal divoce vrtět hlavou, ruce mu ztuhly tak, že paní Norrisovou s hlasitým mňouknutím upustil. Výraz měl, jako kdyby se měl každou chvílí sesypat a kdyby tu nebyli studenti, sepjal by ruce a prosil Brumbála o milost.
   „Tak… vzhůru na taneční parket, Argusi,“ pobídl ho Brumbál.
   „To… to přece nejde!“ ohradil se Filch.
   „Rada Starostolce nechala veškeré rozhodování na mne, jelikož vás tolik znám. Chtěli vás poslat do vězení, ale to jsem rázně odmítl,“ řekl vážně Brumbál. „Nenuťte mě měnit své rozhodnutí,“ varoval ho Brumbál velice důkladně, přesto v něm Harry cítil, že tento trest způsobuje Filchovi jen velice nerad. Na druhou stranu Harry věděl, že jestli něco Brumbál nesnese, tak je to ubližování studentům.
   Filch se kodrcavě začal blížit k tanečnímu parketu, kolem jehož obvodů stále tančily jiskřičky a dělaly překrásné obrazce. Filch jako nějaký praštěný robot přešel až na taneční parket, oči kulil, div mu nevypadly, a svaly ztuhly, div se nerozpadly.
   „Rozbalte to, pane školník!“ zakřičel Hagrid dobrotivě.
    V tu chvíli začaly hrát hudební nástroje, Filch se tak lek, že zakřičel a povyskočil. Rázem veškeré předstírání jeho drsné povahy bylo to tam.
   „Já čekám, Argusi,“ řekl Brumbál velice vážně a postavil se kousek dál od tanečního parketu s Minervou McGonagallovou po boku. „Nechci, aby jste se ještě někdy pokoušel mučit studenty.“
   Filch se zakabonil a začal dupat nohama. Pak začal míhat rameny a tělem ze stranu na stranu jako klinkavá panenka a všichni cítili, že by se nejraději ztratil. Začal se pohupovat do rytmu hudby a tancovat naprosto klátivým způsobem, okolo se ozval smích, který Brumbál rázně umlčoval. Konečně se Filch roztancoval tak, aby byl Brumbál spokojený, když v tom ztuhl v ohlé pozici.
   „MOJE ZÁDA!“ zařval bolestně. „Ou, moje záda!“ lamentoval.
   „To by stačilo,“ usmíval se Brumbál. „Řekněte Popy, ať vám na to dá hojivou mast… a pro dnešek si jděte lehnout“ a pak se otočil ke všem studentům. „Chci všechny upozornit, že pan Filch je od této chvíle opět našim školníkem se všemi jeho pravomocemi, to kdyby se někdo pokusil dělat si z něho legraci… a nyní, dost vážností, začíná zábava, všichni na taneční parket! Ale honem!“ usmál se Brumbál a uklonil se před McGonagallovou, která celá červená přijala jeho výzvu k tanci.
   Ron se dosmál a otočil se vedle sebe, rychle si uvědomil situaci a odvrátil se od Hermiony stojící vedle něho.
   „Tak řekneš mi, s kým tedy tancuješ?“ zeptala se Hermiona, také s odvráceným pohledem.
   „Samozřejmě… s… s Ginny,“ řekl Ron a otočil se vedle sebe na sestřičku.
   „S tím nepočítej!“ vyprskla smíchy Ginny a odběhla stranou.
   Hermiona se usmála a Ron se na ní zašklebil. „Tak se předveď ty!“
   Ta se mu na to jen trapně uculila a otočila se vedle sebe, čekala tam Harryho, ale zjistila, že vedle ní stojí Moody.
    „Promiň děvče, ale já netančil už dobrech pětačtyřicet let,“ odvětil suše sedící Moody rejpající si kouskem klacíku v zubech. „Ááále, když jinak nedáš…“
   „To je dobrý,“ vyhrkla Hermiona a popošla kousek stranou s Ronem po boku.
   Harry vše s úsměvem sledoval s huhňající se Ginny vedle ramene.
   Ron a Hermiona se na sebe opět zašklebeně podívali a hned na to upřeli provinilé zraky k zemi.
   „Jo, nemám s kým jít!“ „Ne, neměla jsem nikoho!“ oba dva vyhrkli současně a pohlédli na sebe. Oba rudí, oba stydliví a oba… no, to co Harry už dávno věděl.
   „Já… jsem si tak… myslela… jestli …“ koktala Hermiona.
   „Šla bys se mnou?“ zeptal se Ron rychle, aby to měl za sebou.
   „Samozřejmě,“ uculila se na něj. „Bože, ale rychle, nebo se rozteču trapností,“ zastyděla se, popadla Rona, který radostně mrkl na Harryho a utíkal s ní do davu u jiskřícího se parketu.
   „Tak co? Myslíš, že už se to mezi nimi prolomilo?“ zeptala se Ginny, když zůstali sami u stolu, tedy až na prozpěvujícího si Moodyho.
   „I kdyby ne, oba vědí pravdu… dřív či později k průlomu dojde,“ pousmál se Harry a otočil se na Ginny.
   Oba dva se na sebe podívali a Harry se opět usmál.
   „Děkuju.“
   „Za co?“ nepochopila jej.
   „Za tvojí chápavost,“ řekl jí na to. „Doufám… že někdy potkáš… někoho, kdo… kdo bude…“
   „To je v pořádku, Harry,“ řekla mu na to. „Jsme tu, abychom se bavili, ne trápili.“
   „To je pravda,“ řekl jí zamšele.
   „Mám tě ráda, Harry,“ pravila tiše, políbila ho na tvář a nechala ho o samotě, protože to jeho chování napovídalo.
   Harry zavřel oči a sáhl si na tvář, polibek mu tolik připomněl Cho. Přesto věděl, že byl jiný, že byl od Ginny.
   Procházel se kousek stranou od bavících se studentů, míjel páry zahloubané do vášnivých polibků, až přešel k nepatrnému vrcholku, na němž si sedl a pozoroval všechny ty lidičky pod ním.
   Cítil neuvěřené pocity, převažovaly ty plné štěstí, ale také vjemy samoty, to, že mu někdo chybí. Jediná vzpomínka na Cho mu vehnala slzy do očí, vzpomínka na to, co by teď dělali, byli by jedni z těch bavících se párů. Harry pozoroval Hermionu a Rona, jak v dálce na tanečním parketu tančí, jak následně Ronovi pod oblek zajely jiskřičky, začaly ho lechtat a Hermiona se tam klátila smíchy, až mu nakonec pomohla je vyhnat ven a zůstali si hledět zblízka do očí. Harry zavřel oči, věděl, co v tomhle okamžiku následuje. Lehl si na trávu, zatímco se za ním hrad postupně uzdravoval a s mohutným jiskřením spravoval vše, čím byl před tím tak krásný. Harry chtěl opět své milované, stýskalo se mu po nich teď víc a víc, protože věděl, že takové okamžiky bude zažívat dál. Cítil se tak strašně sám.
   Hleděl do oblohy, kde Moody odčaroval mraky a kde byly vidět hvězdy. Mluvil k nim ze srdce, jako kdyby to byli ti, co mu zmizeli. Bál se, že teď bude pořád sám, když v tom se hvězdnou oblohou prohnala přenádherná padající hvězda. Harry vydechl překvapením, oči mu začaly slzet. Bylo to znamení?
    Jestli ano, tak ho náhle Harry cítil, uvědomil si, že není sám, že je má navždy uzamknuté ve svém srdci, které ho teď hřálo jako plápolající ohýnek zahřívající srdce plné lásky. Harry s tímto pocitem se nechal unášet pod zavřenými víčky, až dokud se Bradavice zcela neuzdravily.