Dopis Cho, jejíž poslední slova jsou rozmazána slzami:
Drahá maminko a tatínku,
píši Vám, protože se bojím, že už příště nebudu moci. Všichni posílají dopisy na rozloučenou, bojíme se. Nevíme co se děje, Hagrid se nás spolu s ostatními snaží vést bezpečnými místy, ale včera večer celým lesem hřměl hluk, blesky a rány. Nevěděli jsme co se to děje, byla to strašná noc, všichni jsme se hrozně moc báli. Po pár krocích jsme pak spatřili celé Bradavice v plamenech. Byl to hrozný pohled, moc jsem Vás v tu chvíli potřebovala, bolelo mne z toho u srdce. Myslela jsem také na Harryho.
Dnešek pro mne taktéž nebyl nikterak příjemným, máme problémy s hygienou. Pořád musím myslet na Harryho. Není den, hodiny ani minuty, aniž bych na něj nevzpomněla. Bojím se, že se mu něco stalo. V noci pláču, ale snažím se to zakrývat, holky z pátého ročníku mě už ale viděly. Mám strach, že se mi budou vysmívat. Ale ze všeho nejvíc se bojím, že Vás zklamu. Že se na mne budete zlobit. Moc Vás tady potřebuju!
Prosím všechny svaté, abych Vás ještě někdy mohla vidět. A také Harryho, zaplatila bych vším co mám, abych ho zase mohla vidět. Proč láska tak bolí? Prosím odpusťte mi, kdybych přinesla tu oběť nejvyšší. Nezlobte se na mě, kdybych položila život, zapřísahám se Vám ale, že se nevzdám, kdyby na nás zaútočili. A budu nás bránit až do konce. A kdybych snad měla zemřít pro samotného Harryho, udělám to navýsost ráda. Z celého svého srdce a bez sebemenšího zaváhání. Neviňte jeho za něco takového, jediná vina spadá na mě. A já to ochotně podstoupím.
Mám Vás ráda, moc se mi po Vás stýská. A kdybych přece nepřežila, prosím vězte, že Vás budu navždycky milovat. Děkuji Vám za to, že jste na mne byli hodní, děkuji Vám za to, že jste mi umožnili cítit něco tak krásného, jako je láska. Děkuji z celé své duše. A až někdy si na mne zase vzpomenete, doufám že na mě budete alespoň trochu pyšní.
Sbohem mami a tati, už se nemůžu dočkat, až mě zase obejmete, tak jako vždycky, prosím ať už je to co nejdřív.
Moc vás oba miluji,
vaše Cho.
Konec obrázku...