ečer již vztahoval své dlouhé a silné paže temnoty na obzor v dálce, a slunečním paprskům kázal stáhnout se z výslunní. Lidé spěchající z práce domů se nyní proplétali rušným večerním provozem Londýna, a jenom ti největší opozdilci teprve balili své věci a vydávali se na dlouhou pouť vstříc svým domovům. Jasně modré nebe nyní pohasínalo a nad velkoměstem se začal ochlazovat vzduch, jelikož jej už neohřívaly paprsky slunce. Letošní červenec se opravdu povedl, příroda rozvinula své prsty v podobě plodů, květin a trávy, a i ten největší lenoch nezaostával s lajdáním na letním slunci.
   Lidé navyklí novým technologiím, si již zvykli přehlížet denní katastrofy, odehrávající se všude ve světě, a tak není překvapením, že i Londýňané se vzpamatovali z náporu přírodních neštěstí, které je zasáhly koncem června. Monstrózní věž Big Benu již byla obehnaná pevným lešením a z přilehlých ulic se každodenně ozýval humbuk a hluk pokračujících oprav. Malí obchodníci renovovali za těžce vydělané peníze své výlohy a nakupovali opět zboží do svých čerstvě zasklených vitrín. Přestože by se zdálo, že lidé jsou schopni uzdravit se ze všech ran přírody, ve vzduchu stále visel jakýsi nejasný opar záhad a tajemství. Nikdo přesně nevěděl, co způsobilo oné katastrofy. Většina lidí, kteří v těch chvílích nebyli právě ve svých domovech, si dokonce na to památné úterý dne dvacátého čtvrtého června nevzpomínají, a to včetně všech policejních a bezpečnostních složek. Ve městě kolují různé fámy a úvahy, vědci se dohadují a zkoumají přírodu. Nad městem se několikrát přehnaly zpravodajské vrtulníky, dychtivě hledajíc náznak jakéhosi neznámého nebezpečí. Přesto se od začátku července situace již uklidnila a život obyčejných občanů velkoměsta se dál ubíral svým staronovým směrem.

   V jedné obzvlášť nezajímavé ulici byly v tuto večerní hodinu jedinými pohybujícími se předměty pytlíky od hotdogů, novinové listy zmuchlané do rozličných tvarů a sem tam se ozývalo zatřepotání holubích křídel. Tma už zastínila okna temných domů z padesátých let a jejich okenní tabule byly černé jako uhel. Kus vedle staré rozvrzané popelnice, podobající se svým obtěžkáním spíše kontejneru, stála snad ještě oprýskanější telefonní budka, jejíž červená barva postupem času téměř vybledla na zcela jiný odstín. Pod touto telefonní budkou země neduněla pod neustálými přejezdy podzemky, či mohutných kol autobusů po vozovce. Pod touto telefonní budkou byl jiný svět, svět záhad a tajemství, o kterých by málokdo chtěl slyšet, natož pak vidět.
   Pod silnou pevnou vrstvou půdy se skýtal pohled na prapodivnou stavbu s ještě prapodivnějšími lidmi uvnitř. Tito lidé byli jinak oblečeni, než obyčejní Londýňané. Však se také v normálním provozu dají jenom těžko spatřit. Tato prazvláštní podzemní budova s velikou halou uprostřed stále ještě v tuto noční dobu žila bouřlivým životem, přesto jiným než který bývá tam nahoře na ulici. Všelijaké oběžníky tvaru různých letadélek s pokroucenými křídly se nyní, po těžkém dni úmorného létání, spíše plahočily podivuhodnou halou do výtahů a zase ven. Lidé… nebo kouzelníci - jak si s oblibou říkají - nevypadali o moc lépe. Nikdo z nich však neměl odvahu vydat se do nejnižšího patra této budovy, patra s nejvyšším číslem.
   V tomto patře s chladnými stěnami neexistuje žádný soucit či jakýkoliv náznak lidskosti. Temnota zde však i přesto neměla přílišného rozsahu, jelikož chodba samotná byla částečně osvětlená a přeplněná kouzelníky s velikými fotoaparáty, vyčkávajícími na vhodnou příležitost, až se dveře na konci tajemné chodby otevřou.
   O kus dál, za silnou stěnou z masivních kamenných bloků, postavenou ještě za dob středověku, se nacházela místnost, z níž nyní vycházely hrůzostrašné skřeky. Nářek tu nabíral na síle, v temnotě plné stínů a siluet zdá se někdo trpěl a řičel naštváním. Ne bolestí, ale zlobou.
   Ten někdo byl pevně uzavřený v ocelové kouzelné kleci. Klec měla po obvodu pevné železné pláty, poctivě svařené k sobě. Její vrch byl ohnut hroty dovnitř, aby jejího obyvatele ani nenapadlo, že by se z ní mohl dostati ven.
   Pak náhle jeho křik utichl. Osoba v kleci zmlkla, když zaslechla, jak se ze stropu nad ním ozývá hukot. Kamenné kvádry, z nichž byl strop tvořen, teď duněly a hučely, jakoby něco hrůzostrašného mělo nadejít. Osoba v kleci zírala vzhůru skrz její ohnuté hroty a pak se s úlekem přitiskla na stěnu klece, nedbajíc faktu, že je pokryta dalšími hroty.
   Strop nad ním se začínal rozevírat, klec i s mužem uvnitř náhle počala stoupat vzhůru, jakoby sama popírala jakoukoliv zemskou tíži. To už klec s křičícím a děsivým maniakem zmizela ve vzniklém stropním otvoru. S hlasitým řinčením kovu, jenž dřel o masivní kámen, se klec s uvězněným mužem vynořila v ohromné hale plné hořících světel a kouzelnického obecenstva.
   Klec se zastavila v ohromné místnosti, po jejímž obvodu se táhlo dlouhé hlediště diváků, zcela zaplněné černými postavami v jakýchsi smutečních hábitech. Každá postava nesla jednu svíčku a mávala s ní rozstřikujíc horký vosk ve vzduchu se strašlivými pokřiky. Tato soudní síň číslo deset doznala velkých rekonstrukcí, hlediště táhnoucí se kolem celé místnosti se místy zvedalo nahoru a zase dolů ve velké sedmicípé hvězdici. Ve vzduchu visela nenávist, svíčky ubíraly vzduch každému obžalovanému, který se zde objevil.
   „Rudolfusi Lestrangu!“ protrhla jakási postava kritizující halas diváků i nenávistné skřeky vězně. „Tvé přežití se ironicky stává tvojí zkázou! Zahajuji proces s…“
   „Ušetřete mě vašeho tlachání!“ zařval Rudolfus a zacloumal vztekle mřížemi. „Nemám ani v nejmenším úmyslu vás poslouchat!“
   Obecenstvo se začalo sborově bavit, nenávist na onu osobu v kleci uprostřed se vystupňovala až na samé hranice.
   „Jak vidím, toto slyšení nebude mít dlouhého trvání!“ řekl znovu hlas muže, stojícího ve středu obecenstva, na jakési tribuně. Byl to podsaditý, svérázný typ člověka, který si stojí za svým, a nikdo ho jen tak neuchlácholí.
   „Obviňuji tě, Rudolfusi Lestrangu, za několikanásobné vraždy, za vážné ublížení na zdraví, za útěk a spiknutí v lednu roku 1996, za dvojnásobné napadení hlavního kouzelnického štábu… a co je nejhorší, za podílení se na masakru Bradavické školy čar a kouzel!“
   Na to si Lestrange odplivnul a v tu ránu na něj přiletěla celá sprška nadávek. Všichni diváci a přísedící ječeli a nadávali, jak vidno, mezi obecenstvem byl hojný počet rodičů dětí, které dochází právě do této školy.
   „Ta škola měla padnout!“ zařval Lestrange. „Všechny děti nečisté, mudlovské krve, tu neměly být!“
   „Musím tě upozornit Rudolfusi, že všechna tvá slova jsou zapisována a budou použita proti tobě!“ odvětil někdo z obecenstva, nejspíš další předsedající.
   „Všichni! Všichni co tu jste se modlete! Modlete se, aby nepřišel den, kdy se náš pán, pán všeho zla… Pán smrti vrátí!“
   Místností se rozlehla rána, jak hlavní soudce praštil hůlkou o kouzelnické křesadlo.
   „Takovými slovy se dosvědčuješ o vině!“
   Rudolfus tentokrát počkal, až se obecenstvo uklidní, přestože bylo jasné, že ho ze všech stran probodávají nenávistné pohledy.
   „Jsem hrdý na to, že jsem pána zla nezklamal. Jsem hrdý na to, že jsem smrtijed a ke všem svým činům se přiznávám! Jsem hrdý za všechny své vraždy!“ s tím se místnost opět dala do nadávání. „Jsem hrdý za to, co jsem podstoupil a podstoupím, protože vím, že můj pán ovládá samotnou smrt! A když mě zabijete, přivítá mě ve své síni, obdaruje svým milosrdenstvím, dá mi život a vy všichni se budete muset třást před jeho nenávistí!“ závěr už zase křičel z plna hrdla a každému naslouchajícímu při těch slovech přejížděl mráz po zádech.
   „Svůj trest nerozhodneš za nás,“ oznámil hlavní soudce, onen svérázný muž. „Ovšem můžeš ho zmírnit, když nám prozradíš další stoupence Ty-víš-koho!“
   Lestrange se nenávistně podíval na soudce a procedil skrz zuby: „Ani kdybyste mi zlámali vaz.“
   Potom co soudce opět sjednal klid pokračoval:
   „Stačí když prozradíš pár jmen, lidí, které jsi neměl rád, mluv! A já ti zmírním tvé utrpení!“
   „Tak dobrá!“ vřískl Lestrange poťouchle. „V tom případě jmenuji hlavního smrtijeda, člověka, kterého k smrti nenávidím, Harry Potter!“
   Obecenstvo propuklo v učiněné volání a kárání, soudce nestačil mírnit neklid, ale jak vidno, necítil vůči obecenstvu žádnou zášť.
   „Harry Potter…“ snažil se překřičet dav lidí. „Harry Potter by byl ten poslední člověk, kterého bychom mohli nazývat smrtijedem!“
   „V tom případě Lex Lexter, další smrtijed!“ vykřikl Rudolfus.
   „Nebuď směšný!“ křikl soudce. „Věděli jsme, že někteří smrtijedi budou shazovat vinu na nevinné. Každého jsme pečlivě probrali, Harry Potter je mezinárodní hrdina a Lex Lexter za něj obětoval život. Jestli je tu někdo, kdo by si zasloužil místo něj smrt, tak to jsi právě ty!“
   Jak vidno soudce už to nevydržel, přesto se s jeho slovy zvedla bouře souhlasného pokřiku.
   „Třeste se!“ řval Lestrange. „Třeste se před mocí Pána zla! Třeste se všichni co tu jste!“
   „Už stačilo zastrašujících slov, nepronesl jsi žádnou svou obhajobu Rudolfusi, proto vynesení rozsudku zbývá na kouzelnické porotě,“ rozhodl soudce a obrátil se na dvacetičlenný zástup lidí za jeho zády, sedící taktéž na tribuně. „Kdo je pro vinu, zvedne ruku!“
   Všichni členové sborovitě a okamžitě vyšvihli své ruce do výše.
   „Rudolfusi Lestrangu, byl jsi obviněn a odsouzen za všechny své zločiny proti kouzelnosti! Odveďte ho! Ať už nikdy nespatří světlo světa!“
   Místnost zaduněla. Ohromnou hradební branou s ocelovými černými pláty za Lestrangovými zády se dovnitř nahrnuli v hlasitém halasu dva statní obři, oba popadli vysokou klec a začali jí sunout pryč směrem k bráně, odkud přišli.
   „Pomstím se vám! Pomstím! To vám slibuju! Čas Pána zla a temna opět nadejde! Opět povstane!“ křičel Lestrange nadmíru divoce. „Nenávidím těěěě!“ řval jak na lesy a protahoval nenávistně poslední slova. „Nenávidím tě Harry Pottere! Zabil jsi mi všechno co jsem miloval! Proklínám tě! Proklínáááám!“
   Právě když se každá žena i muž v obecenstvu ulekli oněch slov, se kolem Lestranga mihnul malý mužík, kterého vedl třetí statný a dupající obr.
   „Ne!“ zařval Lestrange. „Ty ne! Nic neprozrazuj hlupáku! Nesmíš nic prozrazovat! Opovaž se zradit Pána zla!“ křičel ještě na chodbě. „Varuju tě Červíčku!“
   „Petře Pettigrewe!“ oslovil soudce malého zplihlého mužíka, který padl na kolena na zaprášené kamenné zemi. „Povstaň!“
   Postava se ani nepohnula. Obecenstvo, ještě stále rozdivočené z Rudolfusových slov, nyní stejně nenávistně hledělo i na malou postavu uprostřed, z níž se po chvíli ozvalo kníkání.
   „Tvé pokusy o transformaci jsou marné Pettigrewe!“ osopil se na něj soudce. „Tvé zakletí trvá stále dál, nemůžeš se proměnit v krysu a zbaběle utéct, bylo by šílenství se o to i jen pokusit. Prozraď nám jména a budeš volný!“
   Pettigrew zdvihl hlavu a pochybovačně a děsivě se uchechtl. Měl skleslou visící kůži na obličeji, vypadající, jako by Pettigrew už celé dny nejedl a byl mučen, a zhubl o několik kilo.
   „Mluv Pettigrewe!“ křikl znovu soudce. „Toto je tvá poslední možnost zachránit si život!“
   Pettigrew stále neposlouchal, jenom se kýval v pokleku ze strany na stranu jako postava z nějakého hororu.
   Tu najednou povstal jiný muž z řad obecenstva, muž se zvláštním kouzelným okem, zdeformovaným obličejem a jednou nohou dřevěnou.
   „Žádám o slovo soudce!“
   „Povoluje se!“
   „Slyšel jsem, že mnozí přeživší smrtijedi…“ pokračoval muž s kouzelným okem. „se již nebojí našich trestů, že již nepovažují Azkaban za symbol mučení a vězení. Mají stále pocit, že jim bude dobrým domovem…“ pak se odmlčel a naklonil se směrem k Pettigrewovi, vůbec nehledíc na to, že se stal terčem pozornosti všech okolo. „Ale to je váš veliký veřejný omyl drazí pánové, žádný ze smrtijedů už nebude poslán do Azkabanu. Pro tebe, Petře, stejně jako pro mnohé ostatní, jsme připravili jiné vězení. Naši přátelé z Ruska se uvolili nám poskytnout jejich krásné vězení na Sibiři. Víš jaká je tam zima, Petře? Jak ohromná zima? Tak velká, že když otevřeš oči, víčka ti okamžitě zamrznou!“
   „Ááááá!“ vyjekl Pettigrew a ve své umolousané pozici se zatřásl. „To nemůžete!“
   „Ale ano, můžeme,“ odvětil soudce a pokynul muži s kouzelným okem, aby se posadil. „I když tě Alastor, jak vidno zastrašoval, přece jenom jeho slova byla pravdivá.“
   „To nemůžete! To nejde!“ zajíkal se Pettigrew.
   „Tak nám prozraď jména! Chceme jména! Mluv hlupáku!“ zařval soudce.
   „Nemůžete se mnou takhle jednat, chci právoplatný kouzelnický soud!“
   „Toho slyšení je pouze pro smrtijedské stoupence, schválené celokouzelnickým soudnictvím, tady neplatí pravidla jako při soudu,“ řekl soudce. „Avšak ty se můžeš zachránit, když konečně spustíš!“
   „Já nevím… neznám jména!“ otřásl se opět Pettigrew.
   „Nelži nám! Dívá se na tebe celé kouzelnické společenství!“ nařkl ho soudce, když síň propukla v nenávistný halas. „Jasně jsi svou existencí dokázal, že to ty jsi zavraždil onen tucet lidí na náměstí, vinou tvých klamů byl poslán nevinný Sirius Black do vězení a hlavně… ze všeho nejvíc… něco přesahující i vraždu, kterou jsi spáchal v přelomu června a července tohoto roku… hlavně jsi ty ten důvod, proč ten, jehož jméno nesmí být vysloveno před lety opět ožil! Tak pochop, ty prašivý pse, jak hodně se soud přemáhá, když ti dává ještě poslední šanci se vysekat z toho nejhoršího trestu!“
   „Já ale vážně nevím!“ řičel strachy Pettigrew.
   „Jsi ubohej lhář!“ vykřikl Alastor z obecenstva.
   „Odveďte toho ubožáka, přímo do chřtánu zimy!“ křikl soudce.
   Brána se opět otevřela a světlo, které jí prosvitlo dovnitř, se vyšplhalo až k Pettigrewovi, jako předzvěst toho, co bude následovat. Ohromné dusání nohou obra se hned na to rozlehlo halou.
   „Dobrá! Budu mluvit!“ ječel Pettigrew prskavě. „Dejte mi ještě šanci!“
   „Tak spusť!“ křikl soudce a pokynem zarazil obra, ženoucího se pro malou klečící postavičku.
   Pettigrew se v paprsku zaprášeného světla postavil, až jeho obrys lemovaný světlem zatemnil prostor.
   „Lucius Malfoy!“ křikl a místnost utichla.
   Na tváři soudce se objevil výraz nenávisti a nejistoty.
   „O něm nemluvme! Nehledě k tomu, že ho již jmenovali jiní.“
   „Dál… dál… dál…“ koktal Pettigrew a těkal očkama po přeplněné hale. Za zády mu stále vyčkával ohromný obr. „Zoran Cavington Deerget!“
   „To je kdo?“ vyštěkl soudce.
   „Úředník pána zla, vyřizoval mu účty…“
   Místností se rozlehl nedůvěřivý šum a posměšky.
   „I organizace jako jsou smrtijedi potřebují finanční správu!“ hájil se Pettigrew.
   „Vydejte zatykač na Zorana C. Deergeta,“ rozhodl soudce a Alastor v dálce začal opouštět soudní síň.
   „Nemůžeme vědět, jestli to náhodou není tebou vymyšlené jméno, které tě napadlo jenom jako záminka, aby ses zachránil!“
   „Jak se mám obhájit, když mi nevěříte?!“
   „A kdo by ti mohl věřit?“ zahřímal soudce až Pettigrewovi málem opět podklesla kolena.
   Chvíli tam stál a síň opět utichala.
   „Nuže?“
   „Malfoy!“ protrhl Pettigrew ticho.
   „Luciuse Malfoye jsme již probrali, on a jeho žena jsou na útěku…“
   „Nemyslím Luciuse!“ křikl Pettigrew. „Myslím Draca Malfoye, jeho syna!“
   Tím celou halu jak vidno ohromil, každý, včetně soudce, teď zůstal vykuleně koukat na Pettigrewa. Diváci se hned poté dali do splašeného šeptání.
   „Draco Malfoy je šestnáctiletý student mé školy…“ ozval se hlas nad hlavou soudce. Stál tam stařičký muž bez svíčky, s dlouhým plnovousem, nikdo si jej nevšímal, až nyní na něj jakoby poprvé dopadly paprsky pochmurných světel. „Lord Voldemort…“ tím jménem se místnost očividně otřásla. „by jistojistě nezaměstnal jako svého smrtijeda právě jeho, drahý Petře.“
   „To se pletete, Brumbále!“ křikl Pettigrew a snažil se křečovitě obhájit své jednání.
   „Tak dost!“ křikl soudce. Jak vidno, bral větu takového rázu na člověka v postavení Brumbála velice vážně. Pettigrew se však nedal.
   „Je smrtijedem a i kdyby nebyl, pomáhal Pánovi zla, to můžu dosvědčit!“
   „Nebudeme se zde bavit o někom, kdo ještě není ani plnoletý Petře… tímto všeobecně končím názory, že by se Draco Malfoy přidal ke smrtijedskému společenství,“ zakončil svůj výklad rázně Brumbál a stařecky se posadil zpátky na své místo, opět zcela zmizel a normální divák by si jej nikdy nevšiml.
   „Nuže, někdo další Pettigrewe?“ vyštěkl ostře soudce.
   „Já… já už nevím, vážně nevím!“ pískal nyní Petr.
   Soudce se zakabonil, ale pak pokynul obrovi, který opět zadupal směrem k Petrovi.
   „Ještě!“ zakřičel Pettigrew. „Ještě vím!“ křičel a divoce se shýbl před rukou obra. „Percy! Percy Weasley!“
   Místnost opět jako předtím utichla, obr jakoby to zpozoroval a také přestal máchat rukama. Oči diváků se zabodly na jednu sedící postavu v obecenstvu.
   „To je absurdní…!“ vyskočil muž vedle osoby, na kterou všichni zírali.
   Daná osoba byla okamžitě na nohou také.
   „To je v pořádku otče, dokáži se obhájit sám,“ řekl panu Weasleymu.
   Hned na to se Percy Weasley otočil na všechny přítomné, odložil hořící svíci a zhluboka se nadechl.
   „Nikdy jsem nebyl a nikdy jsem se ani nepřidal ke společenství smrtijedů! Ba co víc, nemám na ruce jejich znak!“ promluvil sám do rozlehlé haly a jeho hlas se odrážel od všech stěn. „Přesto přiznávám, že jsem pomáhal smrtijedskému společenství!“ Hala se dala do udiveného a nevěřícného šeptání. Kdekdo se teď od Percyho odtahoval. „Ovšem této skutečnosti jsem si nebyl ani jedním procentem své mysli vědom. Žil jsem v domnění, že jsem na správné straně. Protože smrtijedi věděli, že kdybych zjistil pravdu, vzepřel bych se, proto se přede mnou stále přetvařovali a klamali mne. Ano, přiznávám že jsem jim pomáhal, ale nikdy… NIKDY jsem nikoho nezavraždil a nikomu neublížil! Byl jsem hlupák a za své činy jsem připravený nést odpovědnost!“
   S tím se posadil a otec ho pyšně popleskal po zádech. Oba se na sebe usmáli.
   Jenom Pettigrew dole na podlaze se začal zmenšovat a nejraději by utekl všem z dohledu.
   „Takto byli využíváni nejméně dvě stovky lidí z vyšších míst a vzhledem k Percyho příbuznosti s veleváženým Arturem Weasleym, je myslím zcela jasné, na čí straně pravda leží. Toto však není věcí dnešního soudu, slyšení s Percym Weasleym se povede až za pár dní.
   Ještě někdo Pettigrewe? Chceš ještě někoho křivě obvinit ty zvrácený červe?“ křikl soudce.
   „Takhle se ke mně chovat nemůžete!“
   „Odvést!“ křikl soudce a obr tentokrát neváhal. Již dlouho si Pettigrewa očima přeměřoval a nyní ho okamžitě lapil a odnášel pryč. Pettigrew vřískal, zmítal se, volal, naříkal, avšak jeho slova již neznala žádného tvaru ba ani významu. S hrůznými skřeky se Pettigrew takto odporoučel z té strašlivé soudní síně.
   Soudce, který valnou část líčení stál na nohou, si otřel pot z čela a rozhlédl se po přeplněné temné a chladné hale, všude byla vidět spousta hořících svíček.
   „Jako poslední bod dnešního jednání povolávám… snad tu nejhorší a nejzvrácenější osobu ze všech smrtijedů,“ vyřkl soudce strašlivě a s odporem se díval na otvor uprostřed haly, který se začal opět rozevírat. Ven se jím rozlévalo zlověstné chladné světlo.
   Nahoru vyjížděla další mříž, avšak přesto jiná než ta Lestrangova. Podél jejích tlustých železných plátů navařených nebo posvařovaných dokola kolem klece, se tyčilo nesmírně husté pletení mříží, kterým by nepronikla ven ani ta nejmenší myška. Vzhůru vyjela konečně již celá vysoká klec v níž se krčila malá tlustá osůbka a ani se nepohnula.
   Soudce po chvíli potichu, přesto dostatečně zřetelně vyslovil: „Dolores Umbridgeová… vlastním jménem Nagini,“ a pak pokračoval. „Největší stoupenec, pomocník a osobní přítel Vy-víte-koho, had, který se dokázal se svou inteligencí proměnit v člověka, had, který se vmísil do kouzelnického společenství a infiltroval samotné Ministerstvo. Pomocí smrtijedů se Dolores Umbridgeová dostala do vyšších pozic a nakonec i na samotný post Ministra kouzel. Samotný vůdce celého útoku na Londýn, a hlavní původce i velitel útoku na Bradavický hrad. Nejsou slova, která by popsala činy a jednání takové zrůdy. Nepopíratelné jsou fakta, která byla soudu předložena Albusem Brumbálem. Jde o nahrávací zařízení, které zaznamenalo neopatrné doznání zde přítomné Umbridgeové. Proto se porota jednoznačně shodla na trestu Dolores Umbridgeové, přesto i jí, jako všem ostatním, bude dovoleno zmírnění svého trestu, když prozradí jména.“
   Po soudcově proslovu nastalo ticho. Každý divák dychtivě naslouchal, jestli osoba v kleci něco neřekne. Bylo však ticho, z hloubi klece se ozývalo pouze hluboké nadechování a vydechování, jako kdyby tam někde, kde se právě teď nacházel stín strašné osoby, podřimoval hrůzný drak. A přesto, v nepřeberném množství zvuků, šumů naslouchajících a mrtvolného ticha, bylo něco slyšet. Ta osoba opravdu promlouvala. Její hlas se zesiloval, přesto mu nikdo nerozuměl. Slova jakoby ani nevycházela ze samotné osoby v kleci. Byla hluboká a skřípavá tak nepříjemná, jako když se škrábe něčím ostrým po tabuli. Diváci měli zatajený dech, nálada v místnosti byla napjatá až k prasknutí, mnozí z přihlížejících se začali bát a potají natahovaly ruce ke svým kouzelným hůlkám.
   „Hom… halem… ho… kom…“ se stále nesrozumitelně ozývalo od děsivě shrbené osoby.
   Přestože jí nebylo stále ještě rozumět, slova vzbuzovala ohromný strach, pak se náhle všichni lekli, když Nagini začala vyslovoval slova nahlas.
   „Holem grizmu am dougm, kelian golem oman, la inde karnel im morder.“
   Nikdo slovům nerozuměl, každý se však třásl a dech z úst diváků nenadále ochladl. Nikdo si nevšiml, jak starý kouzelník za soudcovými zády sebou škubl. I on sám se při oněch slovech otřásl.
   Soudce jakoby ztratil odvahu promluvit, osoba v kleci opakovala stále dokola svá zaklínání a stále zesilovala svůj hlas ... Vtom se začal vzduch v hale hrůzostrašně čeřit... Vlasy přihlížejících se počaly vlnit, hábity pleskat o sebe, vítr se náhle prohnal místností jako divoký drak a naráz sfoukl svíčky, jako na narozeninovém dortu. Všechny svíce nyní již jen čoudily, diváci vykřikli strachy, místnost se zaplňovala pachem doutnajících knotů. Vítr začal bičovat jejich obličeje a diváci neměli daleko k panice.
   „Klid!“ zakřičel soudce držíc si kouzelnický talár. „Všichni zachovejte klid!“ zakřičel znovu.
   Pohledy obecenstva na choulící se osobu v kleci obehnané ostnatou síťovinou z oceli, se přibližovaly do jejího nitra. Klec se začala otřásat tím víc, čím víc se zesiloval nervy drásající hlas. Naposledy zopakovala ona slova: „Holem grizmu am dougm, kelian golem oman, la inde karnel im morter!“ a klec s těmi slovy detonovala.
   Její kusy se rozletěly do širého okolí, pořezaly diváky, práskly sebou o zdi a klouzaly po zemi. V nastalé tmě se objevilo mrtvolně chladné světlo uprostřed, kde ještě před chvílí byla klec. Čarodějka zazářila a ruce jí jiskřily, hrůzu nahánějící oči se zableskly v pochmurném děsivém temnu.
   „Bojujte!“ křikl soudce. „Zneškodněte…“ ale to už nedořekl, paprsek slaboučký a sršící jako sama prskavka, se vyřítil z osobičky a zaryl se soudci do hrudi.
   Diváci počali šílet, když se tělo soudce s prsknutím proměnilo na několik tuctů netopýrů. Začal humbuk a vřava.
   Konečně se postavil starý kouzelník, u jeho hlavy a rukou se počal zlatě chvět vzduch. Nepřátelský pohled monstra stojícího na chladných kamenných kostkách se ulpěl na starci. Jejich pohledy se střetly. Místnost se prohnula a zableskla, od starce vyšlehlo magické kouzlo, praštilo do skrčené osoby a ta se bezvládně sesula na zem.
   Vzduch se uklidnil a zcela neočekávaně se všechny svíce v místnosti, nyní ležící na zemi, rozhořely. Diváci se díky starcovu kouzlu uklidnili, když si uvědomili, že hrůza, která způsobila povyk, je zažehnána.
   Na zemi uprostřed místnosti byl flek jako od výbuchu. Uprostřed něho bezvládně ležela malá osůbka, nedávajíc najevo že dýchá. V nastalém tichu nikdo ani nepromluvil, netopýři se vytratily, naopak vrátil se starý dusivý pocit.
   Osůbka měla zkrabacený obličej, jako kdyby se scvrkl její vnitřek a kůže zůstala stejná. Přesto na ní byly patrné hadí šupiny a obrys plazí hlavy.
   Starý kouzelník se vydal k východu sledován pohledy všech vyděšených diváků. Společně s ním se ke dveřím téměř nepozorovaně rozešla i jiná osoba, zahalená v černém plášti s kapucí na hlavě a dlouhým nosem.