blesknutím se na zem pokrytou mokrým listím právě dokutálelo tělo. V obklopení klíčivých událostí posledních dní se bytost zajíkala vyčerpáním. Zborcená mysl se zmohla na pouhé záblesky síly, které ihned přecházely do hlubin zatracení. A všechna ta bolest se upínala k neznámé intenzivní energii. Listí se mu lepilo na tváře, nedokázal se kontrolovat, ani logicky uvažovat. Vnitřnostmi mu prolétaly trhavé záškuby s elektrizujícím faktorem. Vypadalo to, že tento člověk už nikdy nebude normálním. Hulákal a dělal kotrmelce, zápasil s něčím hluboko v sobě. Vyčerpání ale doznalo následků a on podléhal. Urputná agrese mu proplouvala nervy, když tlumené výkřiky střídaly zesílené nářky.
   „Jen klid!“ zaslechl jen opravdu z niterných koutů a posledních zbytečků vnímajících smyslů. „Nehýbej se, to jsem já, A. Klid, hochu, uklidni se!“ volala, ale zbytek jejích slov se ztratil v náhlém návalu krve plné zurčící černé brutality. Oči mu zapadly a ztmavnutím se ponořily do rudých granátových drahokamů. Milčina ruka mu svírala zápěstí, nutila jej na pokyn jejich strážkyně nepropadat až do úplných končin zatracení. ‚Ještě vydrž, chlapče! Ještě vydrž!‘
   Harry Potter se konečně přestal hýbat. Jeho oči se zavřely a tělo ztuhlo. Šok mu převzal vládu nad tělem a právě zažitá kouzelná moc, vyhrocená do nadlidských sfér, mu posílala tělo do říše mrtvých. Pomalu už téměř nic necítil.

   Široké palmové stromy se skláněly před neúprosným poledním sluncem, které si peklo k obědu město Miami na floridském poloostrově. V jeho severovýchodním cípu se rozprostíralo u členitého útesu mohutné ostrovní panství s rozlehlým majetkem, což zde nebylo ničím výjimečným. Požitkářstvím zde obyvatelé nešetřili, ale když se jednalo o pozemky, jichž nebylo zrovna dostatek, nakládali s nimi jako se sběratelskými kusy. Obchod všech možných druhů podrýval pověst jinak poklidného přímořského letoviska.
   Uvnitř sídla z bílých dřevěných trámů a pálených cihel, stál u telefonního aparátu z pravé slonoviny tělnatý upocený hrubián, který právě hustil do sluchátka nepopsatelné nadávky. Rozlíceně praštil s telefonem takovou silou, až se vzácný kus slonoviny rozpadl na několik částí. Zaryl vzteky nehty do mahagonového příborníku a následně jej uprostřed pěstí ozdobil velkou puklinou.
   „Vy neskuteční břídilové!“ rozječel se jak na lesy na muže stojícího opodál. Ten měl na starosti jiné muže a ti zase jiné, a tak to šlo až na ty, kteří odváděli nečistou práci s cílem dostat se na místo, kde byli ti první jmenovaní. Tělnatý mafián ze sebe vytrousil nový příval do nebe volajících nadávek, jež právníka v saku a kravatě ani trochu nenamíchly.
   „Tvrdím vám, že dělali jen svou práci,“ oznámil právník klidným tónem. „Kdyby je někdo zpravil předem, že mají co dočinění s jedincem s nadlidskými schopnostmi, zachovali by se adekvátněji.“
   „Vy neskutečný hovada!“ spustil hrubián další příval nadávek. „Proč si myslíte, že jsem tu nejmocnějším?“ zeptal se, ale s křikem ho nenechal reagovat. „Protože vydávám rozkazy! Proč si myslíte, že vydávám rozkazy? Protože očekávám, že budou do písmene splněny! Takže když –“
   „Potichu, pane,“ upozornil ho taktně právník.
   „… takže když vydám rozkaz k akci,“ pokračoval tlouštík tišeji, „jejímž subjektem je osoba jako Harry Potter, máte očekávat, že ten spratek bude mít nadlidské schopnosti!“
   „Ano, to jsme měli, pane,“ přikývl právník poklidně. „Jenže já jsem měl na mysli o něco mnoho více než jen kouzla.“
   „Je vám jasné, že teď už si podobný omyl nemůžete dovolit?!“ upozornil právníka, který s napřímenou bradou opět zopakoval svůj předchozí souhlas.
   „S jakými debily se to tu potýkám?! Tomu parchantovi je maximálně osmnáct! Je to jen smrad s beďarama! Jen další leklá ryba na zmačkaném nákupním seznamu! A vy ztratíte člověka a celý letadlo k tomu!“
   „Znovu vás upozorňuji, že ti muži čelili naprosto nepředstavitelnému,“ řekl poklidně právník významné právnické agentury obhajující ty nejvyšší hlavouny celého východního pobřeží Spojených států. „Ten chlapec kouzlil bez hůlky a silněji než všichni kouzelníci, které kdy viděli. Jeden z příslušníků Jacquesvých mužů přišel o život a druhý o něj bojuje v soukromé nemocnici. Také vás upozorňuji, že ti muži jsou členové osobní gardy vašeho bratrance. Není větších profesionálů. Dokázali ošálit i Pumu, která hocha chránila.“
   „Tys mě asi pořádně neslyšel. Je mi ukradený co nebo kdo tam byl či nebyl nebo dělal či nedělal!“ ječel zase muž při těle a očividně se tím účinně zbavoval stresu. Zároveň mlátil svou hůlkou, kterou používal zároveň jako opěrní hůl, o čalouněné křeslo ve tvaru lidské ruky, „je mi to totálně jedno! Toho kluka musíte okamžitě odpravit! Musím být první! Musím to být já! Jestli to nedokážeš, ty kreténe jeden knihomolskej, tak ti udělám druhou díru do zadku! Okamžitě mi zmiz z očí!“
   „Bude to stát další velké výdaje, pane,“ pokračoval klidně absolvent Harvardské univerzity v oboru ekonomie v mezinárodních kruzích. „Zvažte znovu, zdali se vyplatí investovat do této záležitosti toliko z vašich fondů.“
   „Copak to nechápeš, ty žumpo rozbředlá?!“ vytasil se na něj muž, jenž nedokončil ani základní vzdělání. „Sedíš si v tý svojí kanceláři plný laciný kůže a přitom vůbec nevíš, co se kolem tebe odehrává. Tady venku se koná soutěž! Soutěž o smrt jednoho zatracenýho parchanta, kterej ani nechápe, co vlastně způsobil a co jeho život znamená! Ty a ti tvoji kolegové jste na tom stejně. Kdybych vám neplatil statisíce měsíčně, máte už dávno po těch svých kontraktech! Jste banda žabožroutů, co se na mně pořád jen přiživuje. Já jsem žralok a vy se jen vezete! Já musím zabít toho levobočka! Musím být první a musí to být rychle! Ten, kdo ho zabije, získá ještě větší slávu, než měl ten zmutovanej Brit! Ihned vydej náležité příkazy a nažhav dráty! Jestli příslušní lidé ještě dnešního dne nezačnou dělat patřičné kroky, osobně dohlídnu, aby tě vykastrovali! Teď vypadni, šmejde!“
   „Jak si přejete, pane,“ právník se zlehka uklonil a prosklenými dveřmi vyšel ven do poledního slunce. V duchu si pohvizdoval, a jakmile nasedl do svého čerstvě navoskovaného černého Bentley, usmál se od ucha k uchu. Jeho konto bude zase o pár nul bohatší.

   Nedělní ráno se poněkud mračilo na obyvatele malého irského městečka se vskutku zvláštním názvem – Záběsy. Obyvatelé se tu znali odpradávna a každému novému přírůstku pomáhala na svět tatáž porodní bába. Na nedělní mši se scházeli všichni a tak dole ve vesnici náhle nebylo ani živáčka. Jen z kostelíka na vrchu malého pahorku se ozýval vzduchem chorál, který se vznášel prostorem, jako pozdní dubové listí.
   Byl to pravý čas pro čilou a mrštnou ženu, aby se vydala sehnat nějaké zásoby a toaletní potřeby pro její dva dočasné návštěvníky. Moře právě osolilo svou parou stěnu jejího příbytku, který se skvěl na tom nejvzdálenějším útesu tamního skalnatého pobřeží. Amálie Silverová zde byla známa jako katolík, kterému však veskrze všelijakých povinností věřícího člověka všichni odpouštěli, že je občas nedoprovází na nedělní bohoslužbu. Byla ke všem vždy milá. Byť byla mnohokrát dotazována, zdali pak jí neschází nějaký společník, a mnohokrát jimi byla vybízena, její příkrov zůstal vždy prázdný. Amálie vždy jen mile říkala, že zůstane u svých oblíbených knih a šálku pravého černého Earl Graye. Byla to jediná žena, již široko daleko znali, která měla na starost obsluhu majáku, jenžto byl i jejím trvalým příbytkem. Každé ráno cestovala pryč, ale zanechávala na dveřích kontaktní informace a za nimi neposedného kocoura, který byl možná chytřejší, než se ve skutečnosti zdálo. Nakoupila u Konstánc Downhillové a za starožitnou kasou jí nechala seznam věcí, které si vzala spolu s penězi. Konstáncie za celé ty roky ještě nezažila, že by si její vzdálená sousedka Amálie vzala něco víc, než bylo uvedeno v jejím obvyklém seznamu napsaném ladným písmem.
   Dopolední rozbouřené moře dávalo tu neděli o své trucovitosti okázale znát a oplachovalo stěny majáku jednou sprškou oparu za druhou. Nahoře bimbal zvon a o něco níže se otáčela mohutná zrcadelní parabola se světelným zářičem, který bylo za temných nocí i špatného počasí vidět vždy spolehlivě na míle daleko.
   Amálie Silverová si poupravila svou sukni a ještě před skončením mše se vrátila do svého příbytku a stoupala do třetího patra, kde měla koupelnu. Když vešla točitými schody do místnosti nacházející se ve druhém patře, ocitla se v pohodlně zařízené dámské umývárně. Místnost zdobilo několik kohoutků pro různé druhy koupele a spousta kouzelných kosmetických přípravků, které ji obklopovaly. Mimoto zde byla okna se záclonkami a obrazy vzdálených pastvin či útesů s pečlivě vymalovaným silným příbojem. Všemu vévodila prostorná bublinková vana s fontánkovým efektem, spoustou sošek a bublající vodou.
   Žena spatřila mladé děvče. Dívka se skláněla nad vanou obklopenou zapálenými svíčkami, která stála na stříbrných nožkách, a oplachovala čelo chlapci, jenž v ní ležel ve spodním prádle. Oči měl zavřené a hlavu podloženou polštářkem. Hruď plná modřin se mu pozvolna nadouvala, jak téměř nedýchal, a jeho paže, na nichž se v posledních dnech začaly objevovat svaly, měl pohodlně opřené po stranách.
   Milka, mladá fialovlasá dívka, se podívala na A, a bez vyzvání začala vykládat: „Rigor mortis se už téměř vytratil. Prohmatala jsem mu tělo, ztuhlost ještě zbývá na koncích chodidel.“
   „Lázeň z Pralového lektvaru zabírá postupně,“ dodala A, „ale efektivně. Nuže, přišel čas.“
   Milka se ohlédla na jejich cvičitelku, která z košíku plného dóziček vyndala malou ampulku se zlatavou tekutinou.
   „Jaká je šance, že to neubojuje?“ strachovala se Milka, až nevědomky chlapce namísto utírání hladila po čele.
   „Jeho šance se zvětšily,“ říkala A, a kouzlem upravila svůj oblek, který se rozlil do podoby bystrozorského plaveckého úboru.
   „Vůbec nevím, co bude následovat,“ přetrvávaly u Milky stále větší obavy. „Nevím, jestli něco nezkazím.“
   „Není co zkazit, musíme ho jen udržet,“ podotkla A, zatímco ladnou nohou vklouzla do koupele k chlapci a ponořená část jejího těla okamžitě zezalenala. „Bohužel, žádné kouzlo by jej nedokázalo spoutat. Dokáže ho udržet pouze osoba opačného pohlaví,“ vysvětlila a koleny chlapce obemkla tak, že mu zablokovala jakoukoli možnost pohybu. „Obejdi ho, a přitlač mu na ramena. Tlač mu na ně ze všech sil, neboj, je silný a vydrží to.“
   Milka ji poslechla a přiložila ruce na Harryho ramena. A odšpuntovala lahvičku se záhadným obsahem. Zavřela oči. Pak se z jejích úst začal linout nuzný hlas v neznámém jazyce. Pronášela zaříkávadlo a Milka si všimla, že svíčky opodál naráz pohasly. Svítit zbyla jen hrstka nejbližších, které žhnuly do ticha. A otevřela oči a Milka tak spatřila její barevné oční duhovky, které nyní plály zelenou barvou.
   „Musím ti ještě něco říct,“ drmolila A Milce, ač její pohled se k ní už od té doby nestočil. „Ten hoch kouzlí bez hůlky. A při našem následovném počínání nebude svou moc kontrolovat. Buď na pozoru,“ a bez průtahů vlila chlapci do úst lektvar, jehož lahvičku odhodila na stranu, až se sklo roztříštilo.
   „Připrav se!“ upozornila Milku, která celou svou silou začala tlačit na chlapcova ramena.
   Harrymu Potterovi se trhnutím rozevřela víčka. Svaly na pažích se napnuly a A pocítila vzpouzející se tlak na kolenou. Byl čas.
   Přitiskla k jeho čelu své a začala mu volat zaříkávadlo přímo do úst. Milka se zalekla, Harryho tělo prudce cuklo a hruď se napjala. Silné paže A a chlapce spolu sváděly tuhý a brutální boj. Voda začala z ničeho nic vřít. Začala se zbarvovat do barvy zelené. Harryho ústa supěla a drtila o sebe zuby. Bystrozorská strážkyně neodpojovala své čelo a dál pilně hustila do chlapce zaříkávadlo. Kamkoli se Harryho čelo pohnulo, A jej následovala. Milka na chvíli ztratila koncentraci a Harryho ramena sebou škubla. Jeho paže se vymanila ze sevření A a jako kladivo uhodila do páru andělských sošek, z nichž prýštila voda, a které se právě proměnily v cucky. Paže přistála se zatnutou pěstí A na boku těla, až ve svém zaříkávání nepatrně zakolísala. Pokračovala dál, i když Harryho paži popadla nepříčetnost, dělala si, co chtěla a trýznila Ain bok.
   Pak se z kohoutků vyvalila voda a všechny svíce naráz vzplály. Vana přetékala. Milka uskočila vařící vodě a měla stále větší problémy držet chlapcova ramena. Zavřela oči a nechtěla je otevřít. Když tak učinila, spatřila neuvěřitelný pohled. Šest mohutných paží se dralo A do boků těla, všechny stvořené kouzlem z vody. Ta poslední pravá a Harryho, zatáhla A za vlasy. Urputně ji rvala za její silný cop, snažíc se oddělit spojení jejich čel. Aina ruka přejela po Harryho šlachách a nervech jako po klaviatuře a ruka chlapce ovadla. Milka však neudržela nadměrný tlak ramen. Zápasící A zatnula kolena a zároveň zneškodnila další vzpouzející se nervy chlapce, který se zmítal vypětím. Zatáhla za čupřinu jeho kštice a tiskla si jeho čelo ke svému. Dokončovala s úporně se vzpouzejícím Harrym zaříkávadlo.
   Voda přímo hořela, vana začala praskat, zvon v čepci majáku zase poplašeně bimbat. Oba dva okupitelé fontánkové vany, která pukala jako ořech, se rvali ze všech sil a svaly se jim vzpínaly napětím.
   „Bojuj!“ vykřikla A, jejíž dlouhý cop vytryskl žhnoucí vodu, jak škubla s hlavou. „Silněji! Silněji! Fias anthropos! Fiat voluntas tua!“ volala divoce a drtila mu líce jako šelma. To když dokončila zaklínadlo a ruce vryla chlapci do obličeje. Tím uvolnila Harryho paže, jež se obrátily proti jejímu obličeji. Tlačili si na tváře, div si nevypíchli oči.
   Zvedla se mohutná vlna rozbouřené vody, až Milka musela uskočit, aby ji nepopálila. V tom se Harry kompletně vysmekl a mrštně se přetočil. A se v tu ránu ocitla pod vodou a z jejích úst vycházely bubliny. Netrvalo dlouho a její napjatý zelený obličej vyryl Harrymu do obličeje rýhy. Milka nemohla nic dělat, dostala zákaz se do šarvátky plést. Hbité prsty A se jakoby přilepily k Harryho tváři a donutily ji vnořit se do vody za ní. Oba se nyní ocitli pod hladinou Pralového lektvaru.
   Strhnul se podvodní souboj v hlubokém srdci vany. Milka jej pozorovala ležíc opodál na zádech opřena o lokty. Voda vřela jako nikdy a z praskající vany tryskala ven jejími puklinami jako paprsky slunce. Dvojice se ve vodě mlela a mlátila, když v tom náhle zavládl klid.
   Milka nevěděla, co si počít. Konečně se ven vyšvihla Aina ruka. Za ní se objevilo i její tělo s mnohačetnými pohmožděninami. Patrně na ně byla zvyklá, ačkoli takto udýchaně ji nikdy ještě neviděla. Ale to hlavní! Milka se bála, že se Harry už dávno udusil!
   Když vyhlédla do nitra vany, zjistila, že voda zmizela. A uchopila svůj cop a vyždímala z něj vodu.
   „Kde to jsem?“ promluvil Harryho hlas a Milka se usmála.
   „Povedlo se!“ zvolala na A, která vylezla čiperně z vany a otevřela okna, aby vyvětrala štiplavou horkou páru.
   „Jsi na nejzazším cípu Irska,“ pověděla mu A a utírala se do připravené osušky. „Garantuji ti, že nikde nespatříš divočejší vlny. Jedině snad na pobřeží Islandu.“
   „Co tu dělám? A proč jsem skoro nahý?“ divil se, ale zároveň dostal po hlavě, jak na něm přistály jeho šaty.
   „A ti právě zachránila vědomí a možná i život,“ promluvila Milka.
   „Byl jsi ve Venefikálním kolapsu,“ odpověděla mu A. „Důvod toho, že jsi jen ve spodním prádle je prostý – koupal ses.“
   „Proč tu tedy není žádná voda? Au! A proč mě všechno bolí?“ stěžoval si zmateně.
   „Nejsi sám, podívej se na své prsty,“ dodala A a pohled na její záda Harrymu přivodil nepříjemný pocit. O to více se pak zalekl, když jeho zraky přejely přes konečky svých prstů. „To že jsem vám udělal já?“
   „Vrátila jsem ti to,“ odvětila A, a převlékla se za pomocí kouzelné hůlky do pohodlnější róby venkovské ženy v podzimním stylu. „Jsi v dámské společnosti. Měl by ses obléknout.“
   Harry se cítil nadmíru zostuzen, když vylézal z vany. Odevšud stoupala pára a on byl zmatený, neboť vlasy měl mokré, ale na těle neměl ani kapičku. Všechno jako by se vypařilo.
   „Čekáme tě nahoře,“ pravila A a důležitě pohlédla na Milku, která ještě chvilku sledovala, jak si Harry bere oblečení.
   Obě vyšly po schodech nahoru a Harrymu nezbylo nic, než se převléci zpátky do svého obvyklého šatstva, které nechal v kufru ve stodole nedaleko Vydrníku.
   Teple oblečen vystoupal do hlavy vysokého majáku, obrušovaného studeným větrem. Harrymu začaly pomaličku fungovat další smysly a postavil se vedle dvojice žen, kterým vítr čechral vlasy.
   „Co je Venefikální kolaps?“ zajímal se Harry s obavou v hlase.
   A patrně měla široko daleko celé stovky obranných kouzel, protože náhle byla jiná žena. Ten tam byl její napjatý pohled, náhle byla uvolněná a vzhlížela do modrého horizontu moře, jímž tu a tam prolétl bílý racek.
   „Venefikální kolaps je odborný termín pro nekontrolované kouzlení, které se čarodějovi vymkne – zpravidla omylem – z kontroly. Je nesmírně nebezpečný.“
   „Vzpomínám si jen na letadlo,“ pravil Harry a oklepal se nečekanou zimou.
   „Prý jsi zachránil tady svou přítelkyni,“ řekla A, a světlo z majáku jí ozářilo záda.
   „Vzpomínám si na hrozný vztek. Teď ho uvnitř skutečně cítím. Jak to, že mě přepadl ten kolaps? Co se stalo?“
   „Stalo se neštěstí,“ začala vypravovat A. „Nejmenovaná frakce černokněžníků, ze západních společenství, která není na oficiálním seznamu, si najala zabijáky z východu. Zpráva s varováním měla bohužel zpoždění. Předevčírem v noci, když ses nepohodl s hostiteli té chátrající barabizny, tě sledovalo šest najatých vrahů. Když jste poté –“
   „Co se s nimi stalo?“ zeptal se Harry jak na obrtlíku, ale A se mu podívala do očí svým typickým profesionálním tónem. Definitivnost její odpovědi ani nemusela být vyjádřena slovy.
   „Když jste se poté dopoledne toulali, pověsil se na vás tucet dalších vrahů. Tentokrát však věděli, že máte někoho za zády, kdo tiše neutralizuje jakýkoli náznak nebezpečí. Museli být obezřetní, a když už vystupovali na veřejnost, byli si vědomi, že nejméně dvě další skupiny je kryjí z takticky výhodných stanovišť. Uvědomili si, že jediná možnost, jak se mě zbavit, je narychlo vás přemístit jinam. I mne trvá jistou dobu, než cílový subjekt lokalizuji poté, co se přemístí. Stejný problém nastal ve vašem říjnovém turnaji. Našla jsem vás až hodinu po vašem návratu z duší podoby, právě včas, abych zlikvidovala toho floutka, co si tě pozval domů a hodlal ti ublížit. Včerejší dopoledne zaujali vaši popravčí strategická místa, kam by se Harry Potter mohl narychlo bezmyšlenkovitě přemístit, pokud by hrozilo nenadálé nebezpečí. Do karet jim hrál fakt, že do přísně střežených Bradavic se nedá přemístit. U mladých lidí pak stačilo paniku vyvolat pouhým předstíraným útokem kdesi na poli za vesnicí Bezděkov. Chtěli vás donutit se přemístit pryč a hrála se loterie kam. Přesto fakt, že se přemístíte zpátky do výčepu, ve kterém vás téhož dne málem zadrželi, skutečně nečekali. Očekávali však, že byste se mohli přemístit do hostince U prasečí hlavy v Prasinkách, která náležela Aberforthu Brumbálovi. To se vám také stalo osudným. Kdybyste počkali ještě vteřinu, zjistili byste, že útok na tom poli ustal. Ty nedouky nebylo nijak těžké porazit. Příště mi více věřte. A co následovalo pak, jsem se dozvěděla pouze z vyprávění Milky.“
   „Ti únosci použili obyčejné mudlovské letadlo,“ řekla Milka. „Harryho nadrogovali a mně pak… popadli a…“ A na ni vytřeštila oči, když Milka zakoktala, „ch-ch-chtěli… však vy víte.“
   „Ty zrůdné bestie,“ zaklela a dodala ještě několik cizojazyčných nadávek, jež vyslovila s nesmírným znechucením.
   „Vím jen, že když se pak Harry probral… nebyl to Harry, ale… někdo, komu přímo hořely oči. Byl všemocný. Připadalo mi, že si kouzla prostě jen vymýšlel. Dal mi svou hůlku, abych se přemístila. A Harry se přemístil svým vlastním přičiněním.“
   „To vysvětluje kolaps,“ pronesla A.
   „Teď jsem si to uvědomil! Já znovu vidím! Zcela normálně. Před tím, se to neustále měnilo, ale teď vidím jako dřív!“
   A, kterou zaujala jeho slova, se na něj obrátila. „Co se vlastně stalo, když jsi usnul?“
   „Nepamatuji se,“ zalhal Harry a pokoušel se znít přesvědčivě.
   Nechtěl se tím zabývat. Těšily ho jeho oči. No páni! Zase viděl jako dřív. Cítil, jako kdyby se po celou dobu díval přes ušpiněné sklo, které právě smyl listopadový déšť. Ohromený pohled na krajinu však vystřídal podezíravý obličej A. „Nepamatuji se téměř na nic z toho okamžiku,“ dodal zase.
   „Překouzlení se objevuje u každého z nás,“ začala svévolně vysvětlovat A a její nedůvěřivé oči se ztratily z Harryho zorného úhlu. „Většinou každý kouzelník, když ještě není v kouzlení zdatný, kouzlí více, než by si právě přál. Katalyzátorem je zpravidla nějaký incident. To, co jsi zažil včera, však použilo veškerou tvou čarovnou sílu – tvůj kouzelnický potenciál, který v sobě třímáš. Tato síla se ti navrací odpočinkem či spánkem. Pokud ale použiješ kouzla či množství, jaké nejsi schopen snést, hrozí ti pak Venefikální kolaps. Zastavuje životní funkce a tuhne při něm tělo. Situace je tím horší, čím větší je kouzelníkův potenciál. Málo kouzelníků se z něho dokáže vrátit zpět do vědomí. Kouzelníkům s takovým potenciálem, jako máš ty, může hrozit i fatální kolaps. Už od prvního setkání jsem řekla, že máš v sobě ohromnou sílu. Albus si je toho také vědom. Věřím, že tvůj potenciál je větší, než můj… možná i než Albusův. Tento potenciál je jako kůň, kterého musíš zkrotit a chytit za opratě,“ řekla A a sevřela ruku v pěst. „Odteď musíme pilně cvičit. Se jmény, která přibývají na seznamu, se musíš ubránit. A já si jsem jista, že do měsíce či dvou, tomu koni usedneš do sedla.“

   Kola dlouhého vlaku burácela po kolejích, táhnoucích se do nekonečné dálky. Byl to bradavický vlak, kterému se říkalo žížala. Nikdo vlastně nevěděl proč. Možná tomu bylo kvůli té příhodě, kdy v pozdních třicátých letech strojvedoucí tohoto vlaku usnul, přejel konečnou a proklestil si cestu snad až k břehům Atlantského oceánu. Od té doby se kouzla pro pohyb vlaku přestala nastálo používat a vyhloubený tunel pod horou v connemaraském národním parku začali využívat mudlové, když se zázračně odkryl – podle oficiálního hlášení prý vinou sesuvu půdy. Žížala byl zásobovací vlak, jenž každým koncem týdne dovážel do Bradavic potraviny a suroviny, které si místní nemohli obstarat. Celá jedna řada vagónů pak tvořila uhelné kontejnery. Na žádost interní spojky železnic, kterou kolkovalo samotné oddělení vnitrostátních bezpečnostních služeb z ministerstva, se za poslední vagón připojil jeden maličký – osobní. V něm cestovali zpátky do Bradavic Ron a Hermiona, společně se Siriusem a několika dalšími členy dozorčí rady Bradavic. Ti chtěli využít tento nostalgický spoj, třebaže jejich přítomnost byla ve skutečnosti výsledkem důmyslného systému podplácení kvůli bezpečnosti ministrova syna.
   Harry celou neděli prožil na pobřeží, které jako majestátní titán hlídal Ain maják, kam až oko dohlédlo. Před odjezdem se vypravili do nákupního centra ve městě Mallow, jež se rozkládalo v rozlehlé rozsedlině západního Irska. Harry pohnut posledními dny, se rozhodl změnit od základu svou image. Své černé brýle s obyčejnými kulatými obroučkami poprvé, zato však bez zaváhání vyměnil za fešácké sportovní, jejichž dioptrie mu zhotovily s ohledem na současný stav jeho zraku. V obchodě s oblečením si koupil košili, vestu a zimní koženou bundu, ve které vypadal jako někdo úplně jiný. Komplet doplnil džínsy, ve kterých se cítil pohodlně. Podobně se ohákla i Milka, jež dokoupila ještě trochu bižuterie. A, jako neoblomný strážce, je sledovala po celou dobu z dálky, když využívali peněz z jejích vlastních fondů. Když jí Harry nabídl kompenzaci, poněkud měkce se usmála a Harry pochopil, že byl spíše směšný.
   Teď společně klečeli schovaní za nízkým střešním zábradlím osobního vagónu, ve kterém právě přes střechu se vyklánějící Harry spatřil Hermionu, jak si povídá se Siriusem. Srdce mu usedalo, když se narovnával, ale rychle se zase vzpamatoval. Musel se soustředit na ruce a nohy, které ho poutaly ke střeše vlaku. A nechtěla slyšet o Záchranném autobuse, ani o ničem jiném. Museli zvládnout takovouto ubíjející cestu. Byť je už svaly svrběly a ochranná kouzla unavovala, nepodceňovali svou obezřetnost. Vítr jim jejich celestínské obleky nepřipouštěly k tělu a obličeje si chránili kouzlem. Harryho dámskému doprovodu přitom vlály vlasy, jak jimi vítr províjel své prsty z nitek, kterými jindy bezútěšně proplétal větve stromů v opuštěné večerní krajině opodál.
   Jako když bičem práskne, plácla A rukou na své koleno a zacukala s malíčkem. Harry v mžiku pochopil. Zastřít se!
   Kvapně na sebe obrátil hůlku a s exaktním pohybem zašeptal: „Compuktum,“ a jeho společnice učinily taktéž.
   Povrch jejich těl se čarovně zabarvil do plechové hmoty karmínové hnědé s odpudivými známkami rzi, když kouzlo pro sebezastření napodobovalo nejbližší povrch.
   Nad jejich hlavami se prohnali ostražití hlídkující kouzelníci, jež najala rada Bradavic. Byli to ostří hoši a mazané ženy, kteří pročesávali vlak a jeho okolí od nevítaných hostů.
   Konečně odletěli do dálky a zmizeli jim z očí.
   „Co jsi dole viděl?“ zeptala se Milka, zapřená stejně tak, jako sprinter na startu.
   „Jen cestující,“ opáčil Harry skrze fučící vítr. „Všechno ok?“
   „Ano, ale příště cestuji raději v kufru,“ nedalo Milce, aby si nepostěžovala, zatímco jejich zastírací kouzla se začala vytrácet.
   Vůz vpředu s všelijakými dokumenty najel na nerovnost a ztratil kus nákladu. Nad střechami vlaku plných kouře z oddechující lokomotivy se plápolavě nechával unášet poryvem větru novinový svazek. Harry konečně našel pohodlnější pozici ve svém zapření, když mu vydání novin jako vosa zašustilo před nosem. Čiperným pohybem si strhnul z obličeje svůj vlastní portrét. Pak s pomocí Milky rozložil Denního věštce na střeše vozu. Byla v něm jeho fotografie, jak kouzlem z hůlky sráží nějakého společensky vysoce postaveného muže.
   „To jsem nikdy neudělal!“ lamentoval Harry. „Takovou fotku nikdy nevyfotili!“
    „Je to jen kouzelnická fotomontáž,“ povzdychla si Milka a ukázala na nadpis. Palcové titulky hulákaly jeho jméno.
   Harry s dopomocí Milky netrpělivě převracel stránky, až je bezděky trhal, poněvadž zápolil s neutuchajícím vichrem.    Harry byl rád, že příloha z novin uletěla. Jinak by ji rozkousal jako skartovačka. V článku nyní následoval výčet Harryho eskapád napříč pobytem Bradavic. Očima přejížděl řádky, dokud ho nezaujalo nějaké cílená část.    „Je to všechno snůška výmyslů,“ zhodnotila článek Milka.
   Harry bez rozmyslů noviny zahodil a naštvaně si odfrkl. Přece ale cítil ve svém nitru vinu za Ronovy rodiče. Měl je tak rád a teď, v jednom krátkém týdnu, se najednou všechno obrátilo. Jako kdyby jeho život byl jen domeček z karet a stačil jen jeden malý závan. Pevně doufal, že budou zase v pořádku.
   Harry se zaklesl opět pevně do střechy vlaku a odhodlaně vzhlížel do dálky mezi stromy, skrze něž si klestila žížala cestu. Poněkud ho zarazilo, že pan Weasley neprozradil celou pravdu. Možná k tomu však neměl příležitost a vše ostatní pocházelo na příkaz jejich mocné cvičitelky. Když se tak podezřívavě díval A do zad a vlasů, které jí vlály jako prapory, zdála se mu tato verze nejpřijatelnější. Přemýšlel, co všechno se v té hlavě musí odehrávat. A kdo ví, co si ministr kouzel vymyslí, až se probere.
   „O čem přemýšlíš?“ zeptala se ho Milka a uchopila jej za rameno.
   Harry zaslechl zpoza střechy smích, srdce mu napovídalo, komu patřil. Víkendový výlet mu zase napověděl, co dělat dál. Musí vyřešit věštbu. A kdokoli, kdo by to s ním neustál, není vítaný.
   „Musím ze sebe setřást ty, co jsou slabí,“ promluvil Harry do ticha jedoucích vagónů. „Musím se tě proto zeptat, Milko… budeš se mnou ty?“
   „Nikoho kromě tebe nemám,“ odpověděla mu a úsměvně přikývla hlavou. Podali si volnou ruku a Milka se zahleděla do dálky. „Podívej, to jsou už Bradavice.“
   Její slova podkreslovala výhled na daleký hrad, který se jako součást členitého obzoru skvěl v dálce pln zapálených svící, které doutnaly do měsíce v nebesích. Krůpěj světel se blyštila na povrchu jezera, kolem kterého projížděli, a vlak začal zpomalovat. Už byli u cíle – byli doma.

   Harry se posadil ke zmijozelskému stolu spolu s Milkou a jejími přáteli. Měli si o čem povídat, čímž vyplnili časovou mezeru do příchodu ředitele školy. Zmijozelští obdivovali Harryho za jeho nový zjev i za to, že si dovolil vyrukovat na samotného ministra kouzel. Ani jeden nepochyboval o tom, že Harry nemá žádnou psychózu (vždyť se tak vůbec nechoval), ba naopak, má něco za lubem, něco promyšleného a ministr byl očividně součástí plánu.
   Když se pak oba posadili ke zbytku své celestínské skupiny, zavládlo u kulatého stolu ticho. Hermiona i Ron nejdřív nemohli uvěřit, kdo to u nich sedí. Harry, v kožené bundě a s brýlemi s módními obroučkami. Dělali, že u nich zavládla čtecí potřeba a Harry se po chvilce přemluvil, aby přece jen oslovil své přátele. Než se však stačil vyslovit, ovládl Velkou síň okázalý hlas ředitelův.
   „Další týden za námi,“ zvolal Albus Brumbál, stojíc vedle vysokého svícnu s dvěma tucty blikajících svící. „Rád bych všechny přítomné studenty instruoval,“ začal závažným hlasem a zraky upíral na všechny přítomné, „aby se nenechali zmást výtkami, které se objevují v tisku. Vaší prvořadou starostí je studium jistě náročné látky. Zapomeňte proto na věci, které v tuto chvíli nejsou důležité. Bradavice jsou dnes bezpečnější, než bývaly kdykoli dříve. Ostraha, jež nás hlídá, je profesionálně vycvičena a nepropustí dovnitř ani myš. Chtěl bych také ve škole přivítat zpátky vítěznou celestínskou skupinu. Jak mnozí víte, užili si vpravdě přetěžký víkend. Chopte se svých číší a připijme na další spokojené dny studia na naší škole.“

   V noci se mu nespalo dobře. Dal si záležet, aby zavřel okno vedle své postele s nebesy, protože si v posledních dnech připadal, že jím zvenčí do jeho hlavy vplouvá něco cizího, nepříjemného a nepřátelského. Vždy si cvičně pročistil mysl, v domnělé představě, že to pomůže. Naneštěstí nepomohlo.
   Harry se zavrtěl v posteli a divoce škubl nohou. S nechtěným probuzením zjistil, že rukama roztrhl povlečení. V krku pocítil sucho a tak se jen nepřítomně zvedl a zamžoural po ložnici. Ron nebyl ve své posteli. Harry tuto informaci neměl náladu řešit více, než nevrlým úšklebkem a v pyžamu zamířil dolů do umýváren.
   Když procházel tmavou společenskou místností, cloumaly jím rozličné pocity. Cítil se trochu jako náměsíčný.
   V tom z křesla na něj něco vyskočilo. Harrym projel vypěstovaný bystrý smysl a to něco hbitě setřepal. Když to dopadlo na zem, zprudka na to dupl. Ozvalo se skříknutí.
   Odsunul svou trepku a zjistil, co před chvilkou připravil o život. Zděšeně si uvědomil, že to byl Holák, jistý holý bílý pavouk Harryho spolužáka z Nebelvíru. V hromádce bývalého žijícího tvora viděl jen smrt, způsobenou svým vlastním přičiněním. Srdce mu obalila zoufalost a těžký pocit z hrůzného činu. Dech se mu zasekl v krku. Pomalu začal couvat, ale zanechával po sobě jen další děsivé červené ťápoty. Rozběhl se do umýváren.
   Když se dosyta napil, velkým cáknutím si oplachoval obličej. Zvedl mokrou ruku, z níž odkapávaly démantové kapky, až se celou umývárnou vznášel tajemný kapot. Ruka se mu celá chvěla. Cítil se vrahem. Děsil se sám sebe. ‚Co to, proboha, mělo znamenat?! Kde se ve mně bere taková agrese?‘ Harry zápolil s něčím uvnitř. Sípal, jak nejprudčeji to šlo, a drtil hrany bílého umyvadla. Chladnou umývárnou se neozývalo nic, než Harryho zrychlený dech a dopady kapek z jeho mokrého obličeje.
   Harry se zadíval na svůj odraz v zrcadle. Když v tom zprudka vyhrkl, uskočil a celý se oklepal. Jeho odrazu žhnuly oči! Ta tam byla smaragdová zeleň. Tu teď střídala rudá zloba, strašidelná, neznámá a nezvladatelná. ‚Co to je? Co to, krucinál, má znamenat?!‘ ptal se v duchu Harry, jehož srdce mu divoce pumpovalo přívaly krve do bolavé hlavy. Oči si promnul, ale rudost jeho víček zůstávala, jen maličko pohasla.
   „Nazdar,“ ozvalo se mu za zády.
   Harry se zalkl a spatřil v odrazu Rona, jak právě vychází z kabinky a u umyvadla si myje ruce. „Zase máš něco s očima?“
   „Já nevím…“ vyloudil Harry nechápavě. „Co tu děláš?“
   „Ty jsi potřeboval natankovat, já zase vypustit,“ následovala Ronova odpověď. „To se stává, když člověk pije moc… na noc. Musím si na to dát bacha, nechci sem neustále lítat, vznikl by názor, že trpím běhavkou…“
   „Proč se mnou pořád nemluvíte?“ vznesl Harry dotaz do nastalého ticha, protože nevěděl na co jiného se ptát.
   „Máš jiné přátele,“ prohlásil Ron stroze.
   „A vám to vadí?“
   „Jestli nám vadí, že většinu času trávíš s tou svou Zmijozelkou u zmijozelského stolu? Jak by nás něco takového mohlo napadnout?“ poznamenal Ron a sarkasmus mu hrál v hlase.
   „Lexter byl také ze Zmijozelu,“ bránil se Harry. „Co na tom?“
   „Jak jsem řekl, vůbec nic.“
   „Proč mě nechcete pochopit?“ zastavil ho ještě Harry. „Vždyť ten kocour chtěl Milce skutečně ublížit. To přece nemůžu nechat jen tak.“
   „A ty mi zase řekni, odkdy se křičí na toho, koho máš rád?“ zeptal se ho zpříma Ron. „Toho smetáka plnýho blech taky nemusím, ale nikdy bych na Hermionu nekřičel. Každý, kdo křičí na svého kamaráda, si z jeho kamarádství nezaslouží ani kus. Tak to vidí praví chlapi.“
   „Tak jsem prostě ztratil nervy a –“
   „Tady ale vůbec nejde o tu hloupost s kocourem. Jde o Hermionina bratra, mého tátu a mámu! To jsi taky ztratil nervy?“
   „Rone…“ hlesl Harry, ale nevěděl, co říct. „Tohle nemůžete pochopit. Existuje ve mně něco, s čím musím bojovat.“
   „V tom případě se do té doby raději k sobě nebudeme znát. Učení mám až nad hlavu a už vůbec nestojím o to, abys mně nebo Hermioně ublížil. Už nejsme malí cápkové a já chci tuhle školu udělat,“ zakončil debatu Ron a bez dalších slov odešel.
   Harry bezradně zůstal stát. V další chvíli se však rozzuřil, pěst nacvičeně zamkl palcem a udeřil s ní do zrcadla. Sypot skla ohlušil nenávist a Harryho odraz pln rudých očí, se roztříštil na stovky kusů.

   Další ráno dobře věděl, co přijde. Očekával to stejně tak, jako že po noci následuje den. Ze společenské místnosti se ozval strašlivý výkřik. Harrymu proplul sluchem a zanechal po sobě vypálený kus místa. Očekávání tohoto výkřiku mu nedalo celou noc spát. Shrbený na posteli s nebesy obehnané závěsy poslouchal, jak se hluk v nebelvírské společenské místnosti stupňuje. Neměl se k tomu pokoušet se mrtvolku pavouka odklidit. Jeho nitro mu to nedovolovalo. Jako by si z hloubi duše přál, aby ostatní také zažili jeho bolest. Zaslouží si to. Jak to, že on musí jednou umřít a oni si mohou žít dál? Ani jeden z těch jeho přátel neví, co vlastně musí snášet! Smrt na očích je pro něj jako těžký batoh. O to těžší, když jej chtě nechtě nemohl sundat.
   Křik probudil i ostatní Harryho spolunocležníky.
   „Co se to zase děje?“ zamumlal Neville zpod peřiny a Ron vyskočil ven z postele, aby se přesvědčil na vlastní oči.
   Harry si nazul namísto svých trepek Kecala a Kécu, a pomalu všichni tři sešli dolů. Tam se už shromáždili snad všichni nebelvírští. Děvčata v negližé a chlapci v pyžamech. Svých oděvů si však nevšímali, shlíželi na tu strašlivou věc, kterou měli před očima. V očích se jim zračila stejná bázeň, jako tehdy, když byl zavražděn ten nebohý student. V jejich středu klečel páníček pavouka – student třetího ročníku, který do Bradavic zavítal letos napoprvé. Snažil se pavouka přemístit do krabičky, aby jej mohl odnést a po tvářích mu kanuly slzy.
   „Vždyť říkal, že dovnitř nevklouzne ani myš,“ vyhrkal ze sebe mladý třeťák a pokračoval ve sbírání ostatků pavouka. Ruka se mu třásla.
   „Měl pravdu,“ podotkla Hermiona. „Brumbál to řekl a ten když něco takového řekne, tak to musí být pravda.“
   „V tom případě to musel být někdo z Nebelvíru,“ uvažovala Levandule Brownová, až všechny zamrazilo. „Heslo se přece měnilo včera večer.“
   „To bude zas v pohodě, Angusi,“ utěšoval truchlícího jeho kamarád.
   „Ať to byl kdokoliv, udělal tu stopy,“ pokračovala Hermiona. „Nedá se dost dobře určit profil stop, ale byl to zcela jistě chlapec,“ Hermiona se sehnula a začala stopu na huňatém koberci zkoumat. Chvíli nad ní bádala, a když spatřila vzdálenost, jakou stopy od sebe měly a jakým způsobem byly natočené, skrytě se zachvěla.
   Ron v těch chvílích pohlížel jen a pouze do Harryho tváře, který jeho pohled cítil, vědomě to však nechtěl dát najevo.
   „Řekl bych,“ promluvil pomalu Ron a s tím se na něj Harry otočil. Jejich pohledy se střetly, „že pravého viníka najdeme podle jeho podrážek.“
   „Máš pravdu,“ promluvila prefektka. „Všichni tu zůstaňte a dohlédněte, aby se nikdo nevrátil do ložnice,“ přikázala Ginny, jež pak mrkla na svého prefektského kolegu a vydala se pryč. „Zaběhnu za profesorkou McGonagallovou a vyšetříme to.“
   „To je směšné, jdu na snídani,“ prohodil Harry, jenž byl jako jediný normálně oblečený.
   „Nikdo nikam nejde, Harry!“ poručila a zastavila mu cestu.
   „Nebuď směšná, Ginny, byl to jen pavouk,“ řekl Harry ofenzivně. „Pravého viníka nenajdeme.“
   „Možná ne, ale třeba taky ano,“ odsekla Ginny zostra. „Co kdyby někdo tobě uškrtil Hedviku?“
   Harry si byl vědom, co jeho dva kamarádi za zády již tuší. Nechtěl jim dávat prostor. Hodlal se Ginny co nejdříve zbavit, jenže tím na sebe lákal všudypřítomnou zášť ostatních.
   „Dejte mi svátek,“ odpověděl Harry a vydal se k východu.
   „Chyťte ho!“ vykřikl Arnold Lender a tucet studentů chvatně popadlo Harryho za ramena. „Sundejte mu boty!“
   Harry cloumal s rukama a nohama. Snažil se uvolnit ze sevření ostatních. Nechtěl připustit, aby byli úspěšní. V hlavě mu bublala zlost. Hulákal na své boty: ‚Za žádnou cenu se nezujte!‘
   Studenti mu boty tahali jako na přetahovanou. Kéca a Kecal začali kousat a prskat, naléhali, že mají kulhavou slintavku, ať se jich raději nedotýkají.
   „Počkejte!“ okřikla je Hermiona. „Chováte se jako hlupáci. A navíc to byly papuče, a ne boty.“
   „Já vás varuju!“ zaburácel nečekaně Harry. „Okamžitě mě pusťte!“
   Ruce studentů, jež Harryho paže svíraly, začaly brnět. Rychle spolužáka raději pustili a se strachem poněkud ustoupili.
   „Copak jste se tu všichni pomátli?“ soptil na ně Harry. „Vážně si myslíte, že ten někdo šel prostě jen tak spát se zakrváceným pantoflem? Určitě si jej omyl a to kouzelně.“
   „Vážně? A co když jsi to byl právě ty?“ nařkl ho ublížený třeťák.
   Harry se zarazil a prohlížel si mnohačetné nazlobené pohledy nebelvírských. Pak zakroutil hlavou a dodal k Ginny: „Ať tedy všichni opustí nebelvírskou věž a příslušníci bezpečnosti vyzkouší, jestli na nějaké bačkoře studenta nebylo nezkoušeno kouzlit. A kdybych to byl já,“ dodal směrem ke třeťákovi, „tak bych tu bačkoru už dávno zahodil. Proto si dejte pozor, zdali někdo nebude mít nové bačkory.“
   „To není spravedlivé,“ prohlásil kamarád třeťáka. „Mně je před týdnem koupili rodiče, a Holáka jsem samozřejmě nezabil,“ a k němu se přidal tucet dalších studentů s novými pantofli.
   „Jak jsem řekl, pravého viníka nenajdeme. Jdu se najíst,“ oznámil jim Harry a odkráčel průlezem v obraze ven.
   Své bačkory měl Harry několikery. Nebylo pro něj problém osudný pár zničit. A strategie s omytím kouzlem ho napadla teprve teď. Nicméně Harry si byl jist, že existuje jeden člověk, co bude znát pravdu.
   Přes den se svěřil své nové kamarádce. Milka ho chápala. Chvíli nevěřil, že jej skutečně pochopí, Milce však přišel jeden pitomý pavouk jako nicotnost. Cítil, že má někoho, kdo při něm bude stát i v nastávajícím těžkém období.
   Později odpoledne, když se vracel do společenské místnosti, aby se připravil na celestínský výcvik, natrefil na Ginny.
   „Jak to dopadlo?“ zeptal se jí, když kolem procházela ve svém famfrpálovém dresu s koštětem v ruce.
   „Nic nenašli,“ opáčila jen tak stranou, přesto povážlivě kvapně. „Jak jsi říkal.“
   „A Ginny… ty už ode mě nechceš pomoct?“ tázal se dál a naznačil na její koště.
   „Och ne,“ sdělila mu plitce. „Minule jsi měl pravdu. Popovídala jsem si se svými spoluhráči. Řekli mi, co by jim pomohlo. Teďka jsme jedna velká parta. Zaznamenali jsme rapidní zlepšení. Pomalu jsme připravení i na samotné zmijozelské.“
   „Proč zrovna zmijozelské?“
   „Protože s nimi za týden hrajeme,“ odpověděla krátce.
   „Aha,“ upamatoval se Harry. „Pověz mi, co ti řekli ti dva?“
   Ginny semkla rty a podívala se Harrymu do červených očních panenek. „Harry, je to také můj otec a moje máma. Ron a Hermiona mi řekli, že máš teď období, kterým si musíš projít ty sám. A když dovolíš, musím jít trénovat…“ požádala ho a vydala se pryč.

   Ocitl se v bodu, odkud nebylo návratu. Nad Bradavicemi se prohrnul oblak zimy. Tam v nitru něco stále ještě natahovalo záchrannou ruku. Volalo, aby Ginny zastavil, aby Rona i Hermionu zastavil. Dřív, než bude pozdě. Chlad zimy zmrzl ruku jako cep. A úder horoucí síly z útrob děsu se vyvalil příbojem ven.
   Chlapec, který přežil, se díval z útesu na poklidnou vodní hladinu černého jezera. Poslední dny byly dvě ruce, které stále víc a víc tlačily na jeho krk, prudké a nelítostné. Čím více se bránil, tím více sílily. Byl na dně sil, ač si připadal, že boj teprve začal. Byl to mor. Neviděl ho, možná ho ani necítil, byl skrytý v něm samém. Ač to byly přátelské vody, on v nich nedokázal plavat.
   „Chlapče drahý!“ zaslechl hlas svého bujarého učitele Čaromatiky. Profesor Lup měl vycházkovou hůl a na hlavě galský klobouk s pery. „Harry!“
   „Profesore,“ usmál se na moment Harry, ale jen na moment. „Co vy tady a teď?“
   „To je opravdu hezké, že se ptáš!“ zajásal Vektor Lup. „Jdu právě z oslavy patnáctistého desátého výročí zániku římské nadvlády v Galii. Řekl bys, že je to tak dlouho?“
   „A řekl byste, že vůbec nevím, o čem mluvíte?“ opáčil Harry, který právě ve skutečnosti čekal, než se vydá na své celestínské setkání.
   „Ale no tak, úsměv! Ten ani trochu nebolí, hochu,“ odvětil Vektor a opřel se o zábradlí vedle Harryho. „Vždyť je tak krásný den, co se mračit?“ zeptal se Vektor, až se Harry jeho odhadu počasí podivil, poněvadž se ještě před odchodem rozhodoval, jestli si nemá s sebou vzít pláštěnku.
   „Připadám si… jako kdyby mě něco vysávalo,“ nedokázal popsat lépe své současné cítění. „Nechci ubližovat ostatním. A zároveň se cítím, že tam, kde jsem, se nehodím. Myslím sem do školy. Do Nebelvíru. Přál bych si to změnit.“
   „To je velmi těžké rozhodování,“ prohodil k němu Vektor a zaculil se. „Já však neznám problém, který by nešel vyřešit. Nebo ty snad ano?“
   „Děláte si srandu?“ zeptal se Harry a podepřel si hlavu. Hlubiny jeho duše se otřásly a střetly s myslí, která se nedala jen tak zviklat.
   „Ne, nedělám,“ pověděl mu na to a dodal: „Však já dobře vím, co cítíš. A cítili to i ostatní. A možná by tě proto zajímalo, jaká informace se skrývá… tedy vedle té báječné knihovnice Irmy Pinceové, v knihovně bradavic… v oddělení s omezeným přístupem.“
   „Co je to za informaci?“ chtěl vědět Harry.
   „Jako učitel ti ji nemohu předat,“ pravil rošťácky profesor a přátelsky do něj drkl, „ale mohu tě navést. Ovšem nesmíš nikomu říkat, že jsem to byl já. Měl bych potíže. Nejdřív… nejdřív si však promysli, jestli ti to opravdu stojí za to.“
   „Má mi to pomoct?“ zeptal se Harry.
   „To nemohu říci. Pouze ti ukazuji cesty, které mnozí nemají šanci vidět. Už takhle jsem ti toho řekl příliš, jsem špatný učitel,“ zděsil se Vektor a zakryl si pusu. „Hm… tu knihu poznáš tak, že na ní bude dřímat můra. Hezký den.“

   Noční hrad byla spíše obluda, která spolkla mnoho mladých lidí a teď sedí na vršku vysoké hory Bradavic a pokojně chrní. Harry, vracející se jako poslední z celestínského výcviku, kde zůstal jednou tak déle a udřel se až do úmoru, jen z pocitu potřeby naučit se toho co nejvíc, právě prošel bránou do Bradavic, až její kovové trámy zavrzaly.
   Noc mu nedovolila spát. Seděl opět na posteli v nočním tichu. Prohlížel si bradavický řád, jehož kov se odrážel ve světle svíčky. Harry se ohlédl oknem ven do krajiny a pak na své nebelvírské společníky. Prahnutí po tom něčem, co mu Vektor nalil do hlavy, ho naplnilo neutuchající touhou. Cítil, že mu něco sálá v mysli. Těžká a temná slova, která jako by uvařili v nepovedeném lektvaru. Už se rozhodl, že raději nepůjde, když svíce na nočním stolku z čistajasna zhasla.
   Na roztrženém povlečení Harry zahlédl dva červené fleky. Látka totiž odrážela jeho oči.
   Hoch se zvedl. Uchopil svou hůlku a neviditelný plášť. Plánek nepotřeboval, byl natolik vycvičený, aby se obešel bez něho.
   Jeho kroky nesl hrad jen na krátkou vzdálenost. Chladné a vypočítavé, naboso. Záclony, kolem nichž občas prošel, nadouvající se ve zpomaleném čase, lemovaly jeho tělo. Nástěnná deska hlásající, že dorazil do svého cíle, se ani nepohnula, když Harry kouzelně prošel sklem. Kouzlo se mu nepovedlo a kus skla se slil na jeho rameni. Letmo ho sklepl a na zemi se cinkavě zakutálelo.
   Pokračoval neochvějně dál, vyhýbajíc se všem pastím, které na studenty Filch přichystal. Řetěz, který odděloval běžné oddělení s tím, kam měli vstup pouze vybraní jedinci, už jednou skončil spoutaný kolem jeho nohou. Proto ho dnes již znalecky obešel.
   Teď už jen zbývalo najít místo, kam ho učitel Čaromatiky ponoukl. Procházel kolem vrtících se dýmajících knih, ostnatých hřbetů i chlupatých, které se pokaždé, když kolem nich prošel, naježily jako struna na páteři černého psa. Pak, jako by věděla, že ji někdo hledá, se kniha přihlásila sama letmým pableskováním. Když k ní Harry došel, užasle zůstal zírat na její vazbu. Ta kniha byla z motýlích křídel – tenkých a špinavě bílých. Zářila jen opravdu jemně, méně než duch. A na jejím neoznačeném hřbetě seděla můra. Snad pět palců dlouhá, bílá stejně tak, jako kniha. Měla silné chlupaté nohy, zkrabatělou kůži a její veliká křídla byla poseta prasklinami.
   Harrymu se zastavovalo srdce. Natáhl ruku k záhadné knize, přičemž ani nedutal. Čím byl blíž, tím více můra zvedala svá křídla a tykadla. Pak se knihy dotkl.
   Můra se odrazila a se strašidelným třepotáním křídel odletěla mizejíc v černé tmě. Harry ze sebe shodil plášť a uchopil knihu, z níž se sypal dolů jemný bílý prach motýlích křídel.
   Na titulní straně bylo starou třaslavou rukou nějakého kouzelníka napsáno voskem Bílá kniha.
   Harry rozevřel obsah a začal jím listovat. Netrvalo dlouho a došlo mu, co vlastně držel v rukou.
   Byl to sborník práv a zákonů platící na bradavické škole. Bílá kniha, tak se tomu říkalo. Teď měl tu knihu v rukou a z nich odpadávala křídla jako drobné cárky ze zaschlé barvy. Začal v ní hledat.
   „Pravidla rozřazení…,“ šeptal nahlas. „Moudrý klobouk… první ročník…“ stále šeptal, až se mu zdálo, že je pozorován stovkami očí, ačkoli tu byl přitom jen sám. „Rozřazení zákonů do úrovní. První úroveň – prior. Je nejvyšší, zákony práv studentů. Bezpečnost. Práva kantorů. Bezpečnost při společenských hrách – zákony famfrpálu, atd. Druhá úroveň – alterna. Zákony studia, turnajů, zkouškových turnajů, soubojů, trestů.“
   Harry doznal, že to, po čem pátrá, je v prioru. Srdce mu bušilo, protože cítilo, že se za chvíli rozdělí na dvě části. Chystal se zlom, pokud se Harry dozví to, co potřeboval vědět.
   Stránka za stránkou, tenká jako nitka, hmatem podobná stoleté látce. Pak došlo na téma rozřazení. Když otočil už poslední stránku této rubriky, nalezl zde založené křídlo můry. Bílé a popraskané. Tady musí být to, co hledal. Harry přestal dýchat a jen pokradmu četl.
   „Zákon 404, dodatek třináctý a poslední. Tento dodatek byl schválen správní radou v roce 1973. Byla přiložena většinová část podpisů. Přesný počet neuveden. Znění dodatku zákona 404: Jakýkoliv student po odbytí druhého, čtvrtého nebo šestého ročníku, má výslovné právo pouze za zvláštních okolností jednou jedinkrát změnit kolej za jinou. Tato změna se nedá navrátit zpět žádným dalším odvoláním, je tudíž definitivní.“
   Poslední slovo Harry přečetl téměř přidušen vlastními pocity. Knihu zavřel a vrátil v rukou zpět. Ty se mu třásly, jako nikdy. Teď měl pravdu před sebou. Ta otázka mu hryzala hlavou po celý čas pobytu v Bradavicích a nedala mu spát až do teď. Už od první chvíle Moudrý klobouk věděl, kam Harryho zařadit. A byl by to jistě udělal – teď o tom nepochyboval – kdyby se nerozhodl jinak. On by skutečně patřil ke zmijozelským.
   Náhle věděl, že do lvích společníků už možná ani nepatří. Slova hada ho omámila a oblouznila. Ale co víc, Harry si toho byl vědom! Jedná se pak o oblouznění? Dokáže se ještě vrátit zpátky? Upouštěl tomu příliš uzdu? Kdy je čas zastavit a přestat pátrat? Sám nevěděl. Jen tušil, že ví, co musí udělat. Rudé oči mu to napovídaly. Jeho cvičitelka A by se měla připravit. Musí od ní požadovat jednou tak větší nasazení. Klidně se i strhá. Nehodlá se vzdát ani za milion mrtvých Harry Potterů. Má zemřít? Tak s noblesou! Jen ať si zloba kraluje. Harry se skryje a bude číhat. Svým přátelům dá na čas sbohem. Skryje se a bude trpělivě čekat na ten správný okamžik. A až přijde, a zlo projeví, co má za lubem, co na Harryho věštba chystá, zasáhne nikým nečekán.