poza snad staletého zachmuřeného a vrásčitého čela vzhlížela nepřátelská tvář kapitána Škrába nepřátelským pohledem. Všichni jeho pirátští spiklenci utichli na rozdivočelém korábu a očekávali první kapitánova slova.
   „Takže ty ses rozhodla k nám přidat, děvenko?“ zachraptěl Škráb žvejkavě a odplivl si na palubu. Na to se z plna hrdla začal chlámat.
   Před ním stála mladá dáma s dlouhými světle hnědými kučeravými vlasy, jiskrným pohledem a se vzpřímenou bradou.
   „Nevzdám se vám, kapitáne Škrábe!“ zapřísahala se čestně. „Věřím, že můj vyvolený se brzy vrátí a vyrve mě z vašich prohnilých keců!“
   „Hrrrrm!“ zavrčel Škráb a zdálo se, jakoby si chtěl nasadit býčí rohy a vyřítit se kupředu. „Tohle jsi přehnala, ty mořská chaluho! Budeš drhnout podlahu ve dne v noci… a umývat mi nohy!“
   „To ne!“ vyjekla a přikryla si šokovaně obličej. „Všechno jen to ne! Prosím! Prosím! Zachraňte mě!“
    Nato se všichni okolo rozesmáli až kapitánova dřevěná pahýlová noha zabouchala o dutou lodní palubu.
   „Já vás zachráním!“ ozvalo se náhle odněkud z výše.
   Všichni pohlédli vzhůru. Tam nahoře se uprostřed stěžňů držel provazu uhlazený fešný mladík se zrzavými vlasy a s mečem v ruce! A to už se mladík spouštěl po laně jako rychlý blesk, opírajíc se o potrhané plachty korábu, až nakonec dopadl s napřaženým mečem přímo před kapitána Škrába.
   „Ruce pryč vy smrdutý osle!“ zvolal odvážně a usmál se na děvu stojící opodál. „Nebojte, Hermiolundo, má drahá, za pár okamžiků bude po všem! Budete v bezpečí!“
   „Oh! Chrabrý Ronaldtuši, jak ráda vás vidím!“ jásala mu na to.
   „Na něěěěěj!“ zařval Škráb a zakousl se mu do meče jedinými třemi svými zuby.
   Ronaldtuš se odrazil a povalil kopnutím hned dva statné mameluky kapitána Škrába, kteří si na něm už už chtěli smlsnout. Ronaldtuš nato vyskočil na zábradlí, nebezpečně se kymácející nad rozbouřeným mořem, až si Hermiolunda opět vyděšeně přikryla tvář. Pak přeběhl na druhý konec paluby po zábradlí, odvázal jedno z tlustých lan a zhoupl se, načež povalil šest členů kapitánových hromotluků a k tomu tři spadali do vody.
   Ronaldtuš dopadl zpět na dřevěnou podlahu nasáklou mořskou slanou vodou a začal chrabře šermovat. Nikdo však nemohl stačit jeho impozantnímu umu, s mečem se oháněl jako lodní šroub a rázem odzbrojil zbylé Škrábovy muže. Opět se postavil před kapitána Škrába a na tváři mu udělal pořádnou rýhu mečem.
   „To je za Bradavston City!“ křikl a dalším máchnutím rozsekl kapitánův klobouk, až mu na holou pleš začaly dopadat kapky rozbouřeného moře. „Zmizte, nebo si vás nakrájím na plátky, vy ohyzdný tupče!“
   Kapitán Škráb zamrkal očima, zavyl jako vystrašený vlk a začal prchat spolu s ostatními, jakoby jim hořela pozadí.
   „Oh, drahý Ronaldtuši, jak se vám jen mohu odvděčit?“ děkovala Hermiolunda a padla mu do náručí. „Řekněte si! Cokoliv si budete přát, cokoliv, můj drahý pane, cokoliv na světě!“
   Ronaldtuš se vznešeně usmál, ale ihned zakroutil hlavou.
   „Ne, má drahá, to vy jste teď má paní,“ řekl, poklekl a políbil ji lem rukavice. Pak ji pohlédl do očí, přitiskl si její ruku k srdci a pravil: „Má drahá, cítíte, jak mé srdce prudce tluče? Pokud opravdu mohu mít přání, je na světě jenom to jediné - vemte si mne za muže, Hermiolundo! Staňte se mou ženou!“
   „Kdo je Hermiolunda?“ ozvalo se odněkud z nebe a tu náhle statečnému Ronaldtušovi Hermiolunda vrazila facku. „Rone, prober se, co je ti?“
   Ron prudce procitl a pohlédl na své spolubydlící, culící se a potlačující smích.
   „Kdo je Hermiolunda?“ zeptal se Harry předstírajíc naprosté nepochopení.
   „Co? O-o-o-o čem to mluvíš?“ zakoktal se Ron a začal se vzpamatovávat… a tedy i rudnout.
   „O tomhle,“ odpověděl Harry a odepnul mu ze zápěstí svou Snilku. „Jistě jsi mi ji na noc chtěl jenom pohlídat, aby byla v bezpečí, že, chrabrý Ronaldtuši?“
   „Nechte toho!“ ohradil se Ron a začal je odhánět od své postele. „Jste vážně padlí na hlavu! Tak to není a koukejte se starat sami o sebe!“
   „Nebo nás nazveš ohyzdnými tupci?“ začal se smát jeden z jejich nových spolubydlících.
   „Proč bych měl, když očividně jimi už dávno jste!“ bránil se Ron a zatáhl za sebou závěs.
   „Ale no tak, Ronaldtuši…“
   „Už mu dejte pokoj,“ řekl jim Harry, protože Ron očividně bral tuto záležitost velice vážně a nelíbilo se mu, když si z něj ostatní v tomhle ohledu dělají legraci.
   Když scházeli po schodech, zastavil Ron Harryho a přitiskl jej k chladné zdi.
   „Tak a teď mi řekni co jsem proboha z toho spánku žvanil?“ ptal se ustaraně.
   „Neboj, Rone, nebylo ti skoro rozumět,“ uklidnil ho Harry dobře vědíc, co slyšel.
   „No dobrá,“ povzdychl si Ron a zastavil Harryho když chtěl pokračovat v cestě po schodech. „Ještě něco, sejdeme se v osm před knihovnou, jasné? A bez Hermiony.“
   „Ale vždycky chodí s námi, proč teď…“
   „Prostě je to tak, jsme tedy domluvení?“ ujišťoval se Ron.
   „Tak dobře,“ rezignoval Harry.
   Toho pondělního rána byl dole ve společenské místnosti pořádný humbuk a se hned spousta studentů přilepila na Harryho s otázkami ohledně turnaje, který se konal v sobotu. V neděli se jim všem Harry úspěšně vyhnul, bohužel dnes už to nebylo možné. Vypravoval jim o tom, jak byl málem první a pečlivě se vyhýbal jakékoliv zmínce o té neznámé osobě, která napadla Rona a Hermionu. Harry rozjel již včera malé vyšetřování, když Dobbyho poprosil, zdali by nezačal pátrat po někom, kdo je cítit čpavkem. Dobby radostně zapleskal rukama ušima a odvětil: „Já ho vyčmuchám, pane! Na to vemte jed!“
   Hermiona již pilně studovala u krbových křesel a Harry jen tak mimochodem procházejíc kolem k ní prohodil: „Sejdeme se dole, musím si ještě něco zařídit.“
   Hermiona jen zamžikala očima, ale to už se Harry ztratil v průlezu v obraze.
   „Jak to, že jsi nevyhrál?“ zeptala se zaklápějící se Buclatá dáma. „Tolik hrdinských činů a skutek utek.“
   „Už chápu proč vás dali na hlídání vstupu,“ odvětil Harry. „Svým přístupem dokážete urazit i toho nejotřelejšího zloděje.“
   Buclatá dáma se nadmula a chtěla něco zaprotestovat, když v tom se musela opět odklopit, protože průlezem procházeli další studenti.
   Harry seběhl hbitě po schodech a v mysli vzpomínal, jak právě s těmito schody v sobotu těžce zápasil. To už však bylo pryč a Harry se trápil, že jeho soška fénixe ztratila třetinu ze své síly. Jeho šance na vysněnou budoucnost se mu počaly pomaličku, ale jistě ztrácet v nedohlednu. Zakroutil však hlavou, takhle se nemá myslet! On to zvládne i kdyby se měl rozkrájet.
   „Tebe sem poslal taky?“ oslovil jej dívčí hlas u vstupu do knihovny.
   Harry se podíval na Ginny a s úsměvem přikývl.
   „Nevím co má ten pacholek zase za lubem, ale vím, že to nebude nic pěkného,“ řekl Harry a opřel se o zábradlí vedle Ginny.
   „Moc bych ocenila, kdybys přišel zase na famfrpálový trénink. Je těžké je vůbec donutit tam chodit,“ řekla s těžkým srdcem. „A navíc se blíží náš první zápas a já jsem slyšela, jak se jeden z odrážečů chystá v den utkání plánovaně onemocnět.“
   „Moc rád ti pomohu,“ slíbil jí s úsměvem a Ginny mu naznačila vděk.
   „Tady jste!“ vyrušil je Ron a oba dva od sebe rychle poodstoupili. „Omlouvám se za to zpoždění, ale musel jsem se ujistit, že nás nikdo nesledoval.“
   „Rone, jestli z toho zase budu mít malér, tak si mě nepřej. A určitě z toho vynech tady Ginny!“
   „Neboj, tentokrát jde o něco jiného,“ řekl Ron škrábajíc se na hlavě. Pak vyndal ze své školní brašny párek bačkor a hodil je před Harryho boty.
   „Chtěl bych se o něčem ujistit,“ začal Ron a přelétal pohledem z jednoho na druhého. „Harry, ty tvé užvaněné boty dokáží mluvit tak, aby je slyšel jen nositel, že? A sami mezi sebou stejným způsobem, viď že je to tak?“
   „Tak nějak, ovšem pokud se jim zachce,“ varoval ho.
   „Tak si je vyzuj,“ požádal ho a Harry si s povzdechem zul své chrápající boty a nazul si trepky, které přinesl Ron.
   „Já si vezmu tuhle a ty, Ginny, ty si vem tuhle,“ řekl Ron a podal Ginny Kecala.
   „Ne! Pusť mě!“ probudil se Kéca. „Já chci k tý holčině a ne na tu tvojí smradlavou fajfku! Výměna!“
   „Ticho! Bude to tak, jak jsem řekl!“ sykl na Kécu Ron.
   „Máš větší nohu, roztrhneš mi vši!“ naříkal Kéca, když se do něj Ron nasoukával.
   „Mlč a nafoukni se!“ nařizoval mu Ron a konečně si nazul Kécu, který vypadal, že brzy praskne.
   „Rone, ale ty boty málokdy poslechnou co mají, něco vyvedou,“ varoval ho Harry.
   „A víš jak budu vypadat s každou botou jinou?“ ohradila se Ginny a vrátila mu Kecala.
   „Prosííím, no tak, Harry, Ginny,“ žadonil Ron. „Celá tahle věc záleží jen a jen na vás… hlavně tedy na tobě, Ginny! Udělej to pro mě z čistě sourozenecké lásky.“
   Ginny se zatvářila otráveně a nazula si lehce Kecala, který si spokojeně pomlaskl.
   „Tak, a teď nám řekni, Maňásku, proč je o nás takovej zájem?“ pravil Kecal.
   „Jde o to, že jsem nemožný,“ začal Ron.
   „A něco, co už nevíme?“ zeptala se Ginny a Kecal se duchaplně zasmál.
   „Tohle není legrace, musím se hodně přemáhat abych o tom vůbec mluvil!“ vztekal se Ron ostýchavě. „Chystám se Hermionu požádat, jestli by se mnou nezačala chodit.“
   Ginny a Harry se po sobě podívali a pozdvihli obočí.
   „A ty chceš, aby ti Ginny radila?“ pochopil Harry.
   „Ano!“ přitakal dychtivě Ron.
   „Ne!“ zděsila se.
   „Ano! Ginny, ty víš jak to mezi holkami chodí, víš co na ně zabírá. Taková ta sladká slova a jiné hlouposti, vždyť jsi taky holka, takže…“
   „Rone, někdy mi přijdeš jako ještě větší hlupák, než jsem si myslela, že vůbec můžeš být,“ řekla mu na to. „Pro tohle si najdi někoho jiného, třeba Harryho!“
   „Já ale mám jenom tebe, drahá sestřičko,“ řekl Ron smutně. „Nikoho jiného, kdo by mi mohl pomoct, nemám.“
    Ginny se dívala do smutných žadonících očí svého bratra a s obrovským povzdechem pokývala hlavou.
   „Tak dobře, ale jenom na chvíli.“
   „Děkuju! Děkuju, děkuju, děkujuuu!“ volal vděčně Ron.
   „Co je to tu za hluk?“ vykřikl pištivý hlas madam Pinceové, bradavické knihovnice. „Ať už vás tu nevidím! Nikomu jsem nedávala povolení ječet!“
   Pak vykračovali do Velké síně a Ginny se od nich oddělila. Harry si stěžoval, že by měli zjišťovat identitu toho útočníka, který stále může být na škole a tak mu Ron alespoň slíbil, že odpoledne projdou celý hrad a budou čuchat a čuchat, jestli nenajdou ten prapodivný pach.
   Ve Velké síni už byli studenti namačkaní a ládovali se snídaní. Část sedmých ročníků dnes začínala o hodinu později a tak naše dvojice nemusela nikam spěchat. Zlatavé svíce osvětlující říjnové ráno se vznášely hřejivě vysoko nad hlavami studentů, kteří si četli ranní vydání Denního věštce. Mezi uličkami procházel mrňavý skřet a volal: „Dééééní věšteeec! Čtěte o Bradavickém turnaji, čtěte o Harrym Potterovi, který nedokázal vyhrát a přiběhl až za půl hodiny dvanáct!“
   Když skřet procházel kolem Hagrida, zmizel pod stolem, jakoby ho stůl spolknul. Hagrid se pousmál jednou rukou krájejíc snídani a druhou něco držíc pod stolem.
   Když Harry vstoupil do Velké síně, Hagrid mu zamával a stůl se náhle otřásl.
   „Tesáku sedni!“ křikl Hagrid a někoho pod stolem majznul, až se ozvalo zakvílení.
   „Už tam sedí,“ řekl Ron netrpělivě a díval se do dálky na Hermionu. „Teď to přijde… kde je krucinál Ginny?“
   Ta přišla v zápětí za nimi a poté, co ponořili své sošky fénixů do nádobek pod pochodněmi a usadili se ve svých výklencích, sedla si Ginny k Nebelvírskému stolu ke svým kamarádkám a otráveně se dívala na Rona.
   „Prej, jak má začít?“ řekl najednou Kecal.
   „Ať… ať se jí zeptá, jak se dneska má,“ řekla Ginny naštvaně a několik jejích spolusedících se začalo divit, o čem to mluví.
   „Tak Hermiono,“ oslovil ji Ron ostýchavě. Hermionu měl před sebou a Ginny viděl přes její hlavu v dálce. Harry si přitom zakrýval ústa hanbou, jak moc ostudnou věc se chystá jeho kamarád učinit. „Jak se dneska vlastně máš?“
   Hermiona vzhlédla od jídla a šálku kakaa a chvíli jí docházelo, že se jí Ron na něco zeptal. „A… jo dneska… no hrozně. Pořád mě bolí od té strašné sobotní noci hlava a včera jsem se nic nestačila naučit. S bolavou hlavou je učení tak těžké… jako… no jako naučit něco tebe.“
   „No… to neříkej,“ pousmál se nervózně Ron a Harry mu naznačil, že se nezávratně potápí do hlubin katastrofy.
   „Prej že špatně,“ vzkázal Kecal Ginny. „Ten zrzek se ptá co dál?“
   „Ať projeví taky trochu iniciativy!“ řekla naštvaně Ginny a sousedka se jí zeptala, s kým to mluví.
   Ron zaslechl Kécův přetlumočený hlas, zaraženě polkl a nakonec se odhodlal: „Tak projev trochu iniciativy,“ řekl Hermioně, která na něj vyvalila oči.
   „Ty myslíš, že se nesnažím dostatečně?“ zděsila se. „Můžu vypustit duši, celou noc jsem skoro nezamhouřila oka a ty mi tu říkáš, abych projevila trochu iniciativy?“ nevěřila popuzeně Hermiona, načež zavrčela a vrátila se k učení.
   „Prej tahle věta byla katastrofa,“ řekl Kecal.
   „Ale to bylo pro Rona!“ vysvětlovala Ginny nešťastně a posunky se snažila Ronovi naznačit, že je nemehlo.
   „Ty radíš Ronovi na dálku jak na Hermionu?“ pochytila Dominica Griffinová a ji zase ostatní spolužačky. Mnohé začaly sborovitě radit. Každá na Ginny naléhala, ať Ronovi vzkáže něco jiného, ale nejhlasitěji vyzněla rada Lenky Láskorádové z Havraspárského stolu: „Ať jí vyčaruje kytku!“
   „Máš prej vyčarovat kytku,“ řekl Ronovi Kéca a pokývl nervózně hlavou.
   Zhluboka se nadechl jakoby se chystal vstát a pronést projev přede všemi ve Velké síni. Místo toho vzal hůlku a zadíval se na Hermionu. Rychle si vybavil hodiny Přeměňování a hůlkou mávl. Brk v Hermionině ruce se změnil v kopřivu.
   „Jau!“ zabědovala a koukla na Rona. „To měl být vtip?“ zeptala se načertěně a hodila kopřivu Harrymu do čaje. Pak popadla Rona a donutila ho znovu se posadit. „Rone,“ řekla mu a vzala si náhradní brk. „ať už se chystáš udělat cokoliv, odlož to na později, ano? Nejméně na příští rok.“
   „Jasně, už toho nechám,“ řekl Ron, odvrátil se zjistil, že na něj kouká půlka rozesmátého Nebelvírského stolu.
   „Cos to řekla?“ vyčetla Levandule Brownová Lence, která se však zasmála tomu, jak Ron na ně z dálky mával, aby si hleděli svého. Naneštěstí, když se dostal až k naznačování, že jim všem zakroutí krkem, tak se Levandule rozhněvala mrskla k Ronově stolu makovým koláčem.
   Koláč se zastavil ve vzduchu jak jej Ron zachytil zakouzlením hůlkou.
   „Už zase začínáš?“ sjela ho peprným pohledem Hermiona a Ron ihned nevinně odložil hůlku na stůl.
   Pak daroval Levanduli tak nelítostný pohled a už se chystal ji naznačit další tentokrát opravdu nelichotivé gesto, když zahlédl, jak se prostorem k jejich stolu přibližuje plná mísa s džusem. Hlouček děvčat u Nebelvírského stolu kouzlila s napřaženými hůlkami, na tvářích ďábelské úsměvy.
   Harry a Ron se zalekli, tohle nevypadalo slibně. Jestli na ně ten džus vyklopí, můžou se jít rovnou převléci. Ron začal kroutit hlavou a mávat rukama, hned na to zase předstíral, že se protahuje. To když se na něj Hermiona s údivem zadívala. V té chvíli již ovšem byla mísa s džusem na půli cesty k jejich stolu a Ron se rozhodl zakročit.
   Vzal hůlku a zakouzlil na mísu, která se těžkopádně zastavila a začala sebou cukat ve vzduchu.
   „Rone, nechtěj abych ti s tou hůlkou něco udělala,“ řekla Hermiona téměř krvelačným tónem a začala se bouchat do hlavy, jak jí třeštila.
   Ron se téhle poznámky natolik lekl, že hůlku ihned upustil a mísa se dala opět do pohybu k velké spokojenosti děvčat. Ron drknul do Harryho a ten potají vytáhl svou hůlku… i to však Hermiona zaznamenala a tak Harry raději dříve, než mu něco s tygřím pohledem řekla, svou hůlku schoval zpátky do kapsy.
   Mísa už byla nad jejich stolem a strašidelně se s kymácením blížila nad jejich hlavy. Harry uvažoval, zdali není právě vhodná chvíle dojít si na záchod a Ron semkl ruce a poníženě prosil jeho spolužačky, ať toho nechají. Ty se však chlámaly a Levandule mu strouhala mrkvičku.
   „Ty se modlíš?“ zeptala se ohromená Hermiona při pohledu na Ronovy semknuté ruce.
   „A… ano…“ zakokrhal Ron téměř jako pravý kohout. „To je přece ušlechtilé gesto, ne?“ utrousil Ron sklíčeně a začal si v duchu odříkávat modlitbičku.
   „Víš co? Tady máš učení,“ s tím před Rona dopadla halda zaprášených knih. „Začni se učit, to bude o hooodně ušlechtilejší.“
   To už mísa dorazila nad ně. Ginny se na to nemohla dívat a tak se odvrátila. Pohyby hůlek děvčat svědčily o všem, právě mísu převrhly. Ginny očekávala každou chvíli křik, ale nic se nestalo.
   Otočila se s nadějí, že přece jenom se vše v dobré obrátí, ale pro ni bohužel. Uviděla, jak ke stolu trojice právě přišla Milka Lovedtromová.
   „Zdravím vespolek,“ pozdravila je mile a povytáhla obočí na Rona a Harryho, schovávajíc za zády hůlku, s níž před okamžikem odkouzlila obsah mísy.
   Ron se na ni díval jako na rytíře v lesklé zbroji a Harry ji s úsměvem uvolnil místo. Milka popadla mísu vznášející se ve vzduchu a hodila ji jako létající talíř zpět ke stolu dívek. Rychlostí blesku na mísu mávla a ještě než dopadla se v ní znovu objevil její obsah. Když si sedala, mísa se rozprskla a potřísnila spoustu děvčat, které byly za oním vtípkem. Ginny se zvedla, celá mokrá hledíc, jak se culící se Harry začíná bavit s Milkou, načež přišla k jejich stolu.
   „Ginny, co se ti stalo?“ otázala se překvapeně Hermiona, když z Ginny ještě odkapávaly kapky džusu. Podívala se na Harryho s Milkou a hned poté si zula Kecala a praštila s ním na stůl.
   „Tady… a na rady na to jak sbalit Hermionu si najdi jiného pěšáka,“ řekla prudce a odkráčela s nasupeným avšak hlavně ublíženým pohledem.
   Chvíli nikdo nepromluvil, dokud Hermiona vztekle nezaklapla svou tlustou knihu.
   „To se mi snad jenom zdá!“ vypískla jako varná konvice. „Chceš mi říct, že za všemi těmi hloupostmi bylo tohle?“
   „Hlavně se nerozčiluj, Hermiono, nebo to s tebou…“
   „Nerozčiluj?“ vyhrkla, popadla všechny svoje učebnice (což chvíli zabralo), prudce vstala až se stůl zakodrcal a rozohněně utrousila k Ronovi: „To není žádná legrace! A jestli pro tebe ano, tak pro mě tedy ne! Snad někdy dostaneš tolik rozumu a odvahy, abys mi to, co máš na srdci přišel říct sám z očí do očí a ne s celým nebelvírským stolem v zádech. Nevím co se tu stalo, ale vím, že v tom máte prsty!“
   „Máte?“ bránil se Harry.
   „A ty ukecané boty jsou asi čí?“ předstírala nakvašený dotaz a pohledem zavadila o Milku. Zelenooká Zmijozelanda se jí začala hnusit čím dál víc, když tak seděla mezi těma dvěma a až dosud se s nimi usmívala. „Tady…,“ řekla na odchodu a praštila na stůl s úhledně napsaným pergamenem. „Vím, že všimnout si těhle papírků pro vás bylo nadlidské úsilí, tak vám to dávám sama. Snad alespoň nějaký rozum ve vás zůstal, přestože už ho podstatná většina vzala nohy na ramena.“
   Nato se sebrala a šla za Ginny s cílem jí dokázat, že ona je na její straně.
   Na papírku stálo:

(Hermioniny doučovací hodiny každý týden v pondělí v učebně číslo 12.)

   „Doučování?“ opakoval překvapený Ron.
   „Asi jsme toho zaspali víc, než bylo zdrávo,“ pochopil Harry.

   Harry a Ron procházeli chodbami hradu a hledali učebnu číslo dvanáct, jenž byla propůjčena pro Hermioniny účely. Celou dobu si marně nadávali za své činy a Ron viděl svůj vztah s Herminou v troskách. Aby měl šanci, že mu něco takového odpustí, tak se bude muset opravdu snažit.
   „Máš vůbec ponětí, jak moc jsme to zvrtali?“ ptal se Harryho nevědíc jak vyjádřit nastalý malér.
   „Hlavně mě netahej do stejného pytle. Dvakrát si rozmyslím, než tě zase vezmu za slovo,“ stěžoval si Harry. „Chtěl jsem ti pomoct a co za to mám? Ginny se na mě zlobí a Hermiona by mi nejraději napařila domácí trest, kdyby mohla.“
   „Nemůžu za to, že mě matka příroda neobdařila randícím umem. Když už nejsem tak slavný jako ty, který bys mohl mít jakou by sis jen přál…“
   „To si vážně myslíš? Víš ty vůbec, jaké máš štěstí, že můžeš jít kamkoliv a nikdo tě nepozná? Já žiju už od narození jako v kleci.“
   „No dobře, ale stejně to má i své výhody…“
   Harry mu chtěl vytknout celou spoustu věcí, to by ale nesměli již stát před učebnou číslo dvanáct.
   „Proč mám ten samý pocit, který jsem mýval vždycky před učebnou Lektvarů?“ pronesl Harry nervózně.
   „To mi povídej, mám chuť si obléct jedno z brnění co tu jsou všude kolem,“ přitakal Ron a povzdechl si.
   „Proboha, naříkáme tu jako dvě semetriky, jdeme!“ rozhodl Harry a rázně otevřel dveře.
   „A klepat vás nikdo neučil?“ ozvalo se učebnou se stoupajícími sedadly v půl kruhu.
   Oba dva příchozí se zatvářili kysele a nezmohli se slova. Hermiona právě stála nad nějakým studentem ze sedmého ročníku, ruce založené na prsou, držíc pravítko a tváříc se skutečně přísně.
   „Koukejte se vrátit a zkuste to znova,“ dodala, což nahnalo Harrymu a Ronovi do obličejů pořádnou dávku zlosti. Ron vzpurně zůstal stát, ale Harry ho neomaleně popadl a dovlekl za dveře. V další chvíli se ozvalo nesmělé zaklepání a ještě nesmělejší otevření dveří. Ron, který až do teď něco vysvětloval Harrymu, se nepodíval ani jednou na Hermionu a následoval Harryho až k nejvyšším lavicím.
   „Myslím, že tady nám bude lépe,“ rozhodl Harry úplně nejvýše a vyndal učebnice.
   „Takhle nás ztrapnit!“ bědoval Ron potichu a bylo vidět, že soustředit se na látku bude pro něj nemožné.
   „Nemysli na to, je lepší to překousnout, než se nad tím trápit,“ řekl Harry a vytáhl Čaromatiku. Oprášil ušmudlanou knihu a rozevřel ji.
   Ron poprvé pohlédl na Hermionu, která byla na jeho pohled natolik alergická, že ho ihned pochytila a vrátila mu ten svůj v dosti nelichotivé podobě.
   „Příště si sem vezmu deštník,“ řekl bědující Ron, „abych se kryl před tou sprškou pohledů.
   „Taky by neškodilo pobrat něco rozumu, už dlužíme tři úkoly…“
   „To je mi jedno, na co mi to do háje je? Proč se k sakru učíme ty zpropadené rovnice?“
   „Abyste si uměli spočítat míru své omezenosti,“ protnul přísný hlas jejich rozmluvu, přímo vedle nich stála Hermiona a praštila Rona pravítkem. „Míň kecat, víc se učit, nekňubové.“
   „Tak a dost, tohle si nenechám líbit,“ zaprotestoval Ron a bouchnul rukou do stolu. „Nejsi perfektka… teda… prefektka… a ani primuska, nemůžeš mi…“
   Hermiona mávla čiperně hůlkou a Ronovu pusu oblepila lepicí páska.
   „Řekla jsem ticho,“ nedala se Hermiona.
   Ron po pár pokusech si pásku odlepit pochopil, že je kouzelně přilepená, vybuchl zlostí a mumlajíc vyskočil na nohy. Jenže Harry ho popuzeně stáhl jako malého zlobivku zpátky na židli a naznačil mu, ať toho nechá. Ron se však nedal a opět vyskočil na nohy jako vzpurný zajíc máchajíc rukama a ukazujíc si na zalepenou pusu. Harry ho opět neomaleně stáhl na židli, přitáhl si ho za límec jeho školního hábitu a pravil: „Přestaň.“
   Hermiona se zatvářila dojatě, ale hned zase zvážněla, aby zakryla, jak moc se jí takové Ronovo chování zdá rozkošné.
   „Dneska píšeme písemku z kouzelného odčítání a to hned následující hodinu. Kryndapána, alespoň teď vem rozum do hrsti a snaž se si něco zapamatovat,“ žádala Rona, který si neustále zběsile ukazoval na pusu. „Budeš už hodnej?“ otázala se ho a Ron vybuchl zlostí. Harryho pohled mu však naznačil jak se zachovat, a tak popuzeně a nesmírně přemáhavě zabrblal souhlas. Hermiona mu lepenku kouzelně odstranila a když už se Ron opět chystal propuknout v duchaplné stížnosti, zavarovala ho pohupující se hůlkou.
   „Strana šedesát dva,“ nařídila a obě jejich učebnice se nalistovaly samy tak rázně, jak je umí k tomu donutit jen Severus Snape a to bez ohledu na to, že ta Ronova byla vytrhnuta ještě z útrob jeho brašny. „Kouzelné odčítání, teorie a pojmy. Koukejte makat, jinak budete mít malér. A příště namísto pošťuchování Parvati Patilové během výuky, se věnujte učení.“
   A stejně tak rychle jako se u nich objevila, zmizela a začala se věnovat jiným.
   „A ty by sis chtěl takovouhle ženštinu vzít za manželku,“ řekl nevěřícně Harry Ronovi a počal důkladně číst látku z učebnice.
   Látka byla tak nesmírně nudná, že se museli obezřetně hlídat, aby se nevěnovali věcem kolem. Obzvlášť Ron měl problémy s kontrolováním svých myšlenek, které si zdá se dělaly, co se jim zlíbí. Po chvíli začala Hermiona Harrymu vysvětlovat několik věcí, s Ronem stále po sobě házeli jen nenávistné pohledy. Přesto bylo patrné, jak Ron obezřetně naslouchá tomu, co Hermiona Harrymu radí. Posunky se pak Harry a Hermiona domluvili a Harry jenom na oko chtěl vysvětlit přesně ty problémy, nad kterými si lámal hlavu Ron. Tomu to zpočátku vůbec nedošlo a hbitě si zapisoval všechny informace, které zaslechl. Pak mu však Hermiona opravila chybné slovo, které právě napsal. V tu chvíli si Ron uvědomil co se děje a ohradil se učebnicí, která zrovna jako na potvoru nechtěla stát a stále padala.
   Pak však z ničeho nic Neville zvolal: „Podívejte!“
   Spolužáci se na něj podívali a spatřili, jak jeho pergamen se ve vzduchu líně vznáší.
   „To nedělám já,“ vysvětloval hned a Lenka Láskorádová vedle něj zvedla ruce v gestu, že ani ona ne, ač to bylo již dávno patrné.
   Harry za tím větřil něco nekalého, podíval se po Ronovi, jenž se škodolibě ušklíbal. Oba dva však netušili, že se Kéca právě obtížně nadechuje, a chystá se kýchnout. A právě v té chvíli se od Harryho boty ozvalo ohromné kýchnutí. Všechny pergameny se vrhly do vzduchu, jakoby se místností prohnalo tornádo, jenž se soustředilo uprostřed a vyústilo ve velkolepé rozprsknutí všech pergamenů, jenž se po celé třídě počaly snášet k zemi. Naneštěstí se poté zažehly a ještě než stačily klesnout až na zem, shořely docela.
   „Moje úkoly!“ zaprotestoval Erik Tremph z Mrzimoru.
   „A moje taháky!“ vyjekl i Ernie Macmillian z Havraspáru.
   „Všechny naše výpisky, všechno učení, všechno je v tahu!“ zoufala Nora Falseyová z Havraspáru.
   Hermiona nevěděla kam se dívat dřív. Vše, co si až dosud zapsali a snažili se naučit, se náhle proměnilo v prach. Harry opět věnoval udivený pohled Ronovi, který se zmateně soustředil na Harryho botu. Harry si ji vyzul a nastavil před sebe. Kéca se klepal tak, že se v Harryho ruce jevil spíše jako rozmlžené želé.
   „J-j-j-j-j-já t-t-t-to neb-b-b-b-byl,“ zakoktal, jakoby mu byla zima.
   „Co se stalo?“ začal zostra Harry.
   „D-d-d-d-další p-p-příznak-k-k.“
   „To zase Kéca má pubertu,“ řekl Kecal, bohužel však nahlas. „Chová se jak salamandr v říji!“
   „Zase ty tvé boty?“ pochopila hned Hermiona a složila naštvaně ruce v bok.
   „Já to neb-b-b-byl, vážně!“ koktal Kéca a drkotal zubama.
   „Díky, Pottere,“ začali mu děkovat všichni se sarkasmem a Harry nechápal, co se to vlastně děje.
   „Vážně, Harry, jsi při smyslech?“ zeptala se Hermiona takovým tónem, že to Harryho ranilo v srdci.
   „Podle mého názoru, je,“ ozval se čísi hlas zespodu místnosti. Z kouta, kam se nikdo nedíval, jelikož až doteď nikdo neuvažoval, že by tam mohl někdo stát. Byl to Egon Ferox, vážně se tvářící a vykračující kupředu s jeho blonďatým melírem. „Jak by jinak mohl předvést něco tak žalostného, jako právě před chvílí?“
   „Stejně tak jsi to mohl udělat ty!“ zastal se Harryho Ron.
   „Samozřejmě,“ prohodil Egon tónem, že jen představa něčeho takového je přinejmenším směšná. „To bych tu ale už musel být. Přišel jsem až potom, co jsem zaslechl ten randál. Ne, Weasley, spíš mi to připadá, že vy dva s Potterem jste naštvaní za to, že se Hermiona věnuje víc ostatním, než vám. Chtěli jste se všem pomstít a tak jste prostě spálili jejich pergameny.“
   „To je nesmysl,“ řekl Harry a nazul si třesoucího se Kécu zpátky na nohu.
   „Tak mi vysvětli, proč jediné pergameny, které jsou až doteď v pořádku, jsou ty vaše.“
   Na dvojici skončily všechny pohledy, včetně Hermiony.
   „Hermiono, co to bylo za papíry?“ zeptal se pak Egon, když k ní došel až na krok.
   Hermiona se na něj nejistě podívala a zamumlala: „Výpisky… a úkoly.“
   Egon zavřel oči a máchl rukama. Kde se vzaly, tu se vzaly, všechny pergameny se snesly ladně na stoly jejich majitelů, nepoškozené a nedotčené.
   „Copak to nevidíte?“ stál si za svým Ron. „To on spálil ty prokleté papíry!“
   „A teď je zase vracím zpátky, viď, Weasley,“ uchechtl se Egon.
   Hermiona se na Harryho s Ronem otočila a v očích měla zlost.
   „Snad mu nevěří,“ kroutil hlavou sedající si Ron.
   „Já nevím…“ pravil Harry.
   „Hermiono,“ oslovil ji nečekaně opět Egon, „chtěl jsem se tě zeptat, zda-li se ti líbily růže a košík s ovocem, co jsem ti daroval. Cítil jsem se dosti trapně, že jsem ti o tom nedal pořád ještě vědět.“
   „Vždyť ten jsem jí dal já!“ šeptal naštvaně Ron Harrymu. „Říkal jsem jí o tom.“
   „Je to tvé tvrzení proti jeho,“ opáčil mu Harry popuzeným hlasem.
   „Ten byl od tebe?“ optala se Hermiona nejistě.
   „Snad ti to prozradilo to přáníčko u těch růží,“ řekl jízlivě Egon a Ron se mohl pozvracet, ruce tisknul v pěsti a zuby drtil jako žralok.
   „To ano, ale… myslela jsem, že…“
   „Dlouho jsem přemýšlel jaké květiny ti dát,“ řekl Egon a posadil se na kraj lavice, zatímco ostatní předstírali, že opět pokračují v zápiskách. Samozřejmě dělali vše, jenom ne to. „A tak mě napadlo, co takhle, kdybych jí dal ty vzácné čínské růže. Mají prý čarovnou moc, rostou jen jednou za osm let… a také podle toho stojí,“ ujišťoval ji Egon vzhlížejíc do stropu. S dalšími slovy ale pomaličku přeletěl pohledem zpátky k Hermioně. „Ale ty mi za to stojíš mnohem víc.“
   „Slyšíš toho bídáka?“ nevydržel to Ron. „Děláš si snad legraci?“ zvolal na Egona.
   „Rone, sklapni a snaž se alespoň něco se naučit!“ okřikla ho Hermiona a Ron ukřivděně si sedl zpátky. „Nevěděla jsem, že tě stály tolik námahy,“ začervenala se Hermiona.
   „Víš, mluvíš o nich nějak podivně. Myslel jsem, že se ti líbily.“
   „Samozřejmě, že ano!“ ujistila ho rychle. „Ale…“
   „Tak proč jsem je hned druhý den našel pošlapané pod oknem tvé ložnice?“ zeptal se Egon zvláštním dotčeným, avšak pevným tónem.
   „Víš, já…“ váhala Hermiona až po krk v rozpacích. „Myslela jsem, že si ze mě jenom utahuješ.“
   „Pro mě to není žádná legrace,“ pronesl Egon větu, jenž se až podivně blízce podobala té, kterou vyčítavě přednášela Hermiona Harrymu a Ronovi po tom fiasku ve Velké síni.
   „Vím, že se občas chovám hrozně, ale nutí mě to se před tebou předvádět…“ vysvětloval Egon. „Pravda je, že o tebe stojím… ale stydím se ti to říct. Tak… ti to říkám teď.“
   „O-o-o-opravdu?“ zakoktala Hermiona ohromeně.
   „A… protože nejsi zadaná a máš teď tak trochu problémy, chtěl bych ti být na blízku a pomáhat ti. A tak jsem si říkal, když tenhle víkend jsou první vycházky do Prasinek… jestli bys se mnou nezašla do Tří košťat na jeden nebo dva máslové ležáky. Nemusíš, pochopím, když řekneš ne, vlastně… ani nečekám, že řekneš ano,“ dodal zklamaně, „ale… inu asi to byl špatný nápad, promiň…“
   „Ne, nebyl,“ zarazila ho pohotově Hermiona, spíše však samovolně než chtěně.
   „Slyšíš toho parchanta?“ Ron zuřil jako klokotající hrnec. „Je víc průhlednější než ministr při proslovu. Copak to Hermiona nevidí? Vždyť to křičí na celé kolo, aby ho všichni slyšeli.“
   „Já… tak… tak já půjdu… jestli o to stojíš,“ řekla Hermiona zdráhavě.
   „Docela jo,“ řekl frajersky Egon a usmál se. „Jsi docela fajn,“ dodal suše.
   „Díky.“
   „Pak bychom… au!“ z ničeho nic kolem hlav Harryho a Rona prosvištělo kouzlo, praštilo do Egona a spálilo mu ruku. Egon se za ni chytl, jelikož mu paže zrudla a podíval se vyčítavě na Rona.
   „To já nebyl!“ zastal se Ron a opravdu, hůlku ani nedržel v ruce.
   „To ti tak budu věřit,“ řekl Egon ublíženě. „Vážně, Weasley, máš se ještě hodně co učit.“
   „Rone!“ křikla na něj Hermiona a začala opečovávat Egonovu ruku. „Tohle už jsi ale vážně přehnal! Vždyť jsi mu ublížil!“
   Při těch slovech Harry ucítil závan větru, stejný závan, která člověk pocítí, když kolem něj někdo nečekaně projde. Avšak Harry nikoho poblíž neviděl.
   „Raději už půjdu,“ řekl Egon a odcházel držíc si pochroumanou ruku. „Takže v sobotu, Herminko?“
   „V sobotu,“ odpověděla zaskočená Hermiona.
   „Herminko?“ zašeptal sklíčeně Ron Harrymu, zatímco Egon opustil jejich učebnu.
   Hermiona cítila silné rozpaky. Nejenom, že je slyšeli všichni ve třídě, nejenom, že ona tu měla mít jako doučující autoritu, ale moc dobře věděla, co je Egon zač. Proč se propána upsala na schůzku s ním? Ani sama nevěděla, z jakého důvodu vlastně souhlasila.
   „Tys mu vážně naletěla?“ zeptal se Harry.
    Hermiona nechtěla dát nic najevo. V jedné chvíli ji Ron ranil, pak se zdálo, že to chce napravit, což by mu dovolila a navíc by to uvítala. Ale teď? Všechno je jinak.
   „Vraťme se k učení, divadélka už bylo dost,“ rozhodla rázně Hermiona.
   „Už tu nebudu ani o minutu déle,“ řekl Ron a začal si balit věci. Harry pochopil, že by měl udělat to samé.
   „Nikdo ti neříká, abys odešel,“ odpověděla na jeho narážku Hermiona.
   „Možná jen naše doučující Herminka se…“
   Ron to raději nedopověděl, Harry to přičítal spíše zlomenému srdci než znak pobrání rozumu. Sám měl na Hermionu pořádný vztek, obvinila je křivě za všechno špatné.
   Když kolem ní procházeli, zastavila ho Hermiona.
   „Ty jdeš taky?“
   „Je mi špatně z toho, jak máš zaslepené oči,“ řekl jí na to Harry.
   „Tak se podívej, co jste svým příchodem způsobili!“ bránila se.
   Harryho vztek převýšil jeho sebeovládání.
   „Jestli si opravdu myslíš, že jsme to všechno způsobili my, rád ti půjčím brýle. Když jsi tak slepá, abys viděla pravdu!“
   Práskly dveře a dvojice se vydala vedlejších chodbičkou úzkými vysutými schody do nižšího patra.
   „Jdete na písemku?“ zazněl hlas za nimi. Ano, byl to opět Egon, tentokrát ve velice nepřátelském postoji, jelikož zde byli sami.
   „Rone,“ zarazil jej Harry, když se na něj už už jeho kamarád chtěl vrhnout. „Alespoň jsme se učili, na rozdíl od blba jako jsi ty, co takové slovo asi ani nezná.“
   Egon chvíli potlačoval smích a pak se hlasitě rozesmál.
    „Střihnu si do kalhot, jestli mě začneš ještě zastrašovat, Vajíčko,“ zakřenil se jeho typickým odporným způsobem. „Nemám potřebu se šrotit zbytečnosti. Stačí mi, že ono samotné kouzlení umím, tyhle hovadiny se učí leda tak pitomci.“
   „Jenže tenhle test je jen a jen z těhle hovadin,“ řekl mu na to Ron nenávistně. „Takže jestli je neumíš, máš malér.“
   „Ne když máš Podfukářský Bleskobrk,“ zasmál se Egon a vytáhl ze své tabatěrky na cigarety miniaturní tužtičku velikosti jehly. „Nejnovější vynález z dílny bratrů Weasleyových mnou tajně upraven. Užitečné, nemyslíš?“
   „Nejsem práskač,“ řekl Ron kysele, „ale tohle na tebe prásknu, zmetku.“
   „A jak?“ zazubil se Egon a Harry, který cítil, jak napětí stoupá.
   „Co jak?“ nechápal Ron, když se k němu Egon pomaličku přiblížil. Oba dva byli stejně vysocí, což bylo co říct, jelikož Ron byl čahoun.
   „No, jak mě chceš prásknout, když nebudeš moct?“ řekl Egon zlověstně.
   Jeho ruka náhle vytasila hůlku a Egon vyštěkl: „Retronugor!“ a do Rona vrazilo kouzlo tak rychle, že Harry ani nestačil mrknout okem.
   Ron se zapotácel a padl těžce na podlahu, až málem přepadl přes kovové schody. To už se k němu hnal Harry.
   „Jsi v pohodě?“ ptal se kamaráda.
   Ron vypadal jakoby ho právě někdo nelidsky vylekal. Hned pak se Harry zvedl a zabodl se očima do Egona, o mnoho vyššího než on sám.
   „Co jsi mu provedl?“ procedil Harry skrz zatnuté zuby.
   „Nic,“ rozhodil rukama Egon, jenž si zatím zabalil cigaretu, zapálil ji a vyslal na Harryho odporný štiplavý čoud nějakého agresivního tabáku. „Simuluje.“
   „Rone?“ oslovil zase Rona.
   „Uf!“ řekl Ron a promnul si hlavu.
   „Řekni něco, zrzoune,“ pobízel ho Egon a jeho společníci kulili oči na to, co se bude dít.
   „!magore ty ,pokoj mi Dej“ řekl Ron. V tu chvíli se zhrozil, jeho hlas zněl jako tenoučký písklající cárek ucházejícího balónku. Titěrný písklavý hlásek drmolící pomíchaná slova, kterým nebylo rozumět. „?děje mnou se to se Co“
   „Cos mu provedl?“ zeptal se Harry podruhé, tentokrát s ještě větším vztekem.
   „Jenom jsem mu trochu zpřeházel už tak zpřeházená kolečka,“ řekl Egon upravujíc si své dlouhé rukávy.
   A právě v ten okamžik se dveře nedaleké učebny dvanáct otevřely, stejně tak jako i mnoho jiných a chodba se naplnila pobíhajícími se studenty. Zanedlouho se kolem trojice vytvořila velká skupinka zvědavců přihlížejících debatě. K Egonovi se připojili jeho přátelé a usmívali se na Harryho a klečícího Rona.
   „Pravda ale je, že jsem tu slepici Grangerovou pěkně zaháknul,“ pochválil sám sebe Egon. „Zajímalo by mě, jaká asi musí být. Vlastně… s tou děvkou mám jisté plány.“
   „Takhle o ní mluvit nebudeš!“ nevydržel to zuřivě Harry a sevřel pevně svou křišťálovou hůlku. „Ani se jí nedotkneš!“
   „Čekal jsem, kdy se mi postavíš do cesty zrovna ty, Vajíčko,“ usmál se Egon. „Teď mě ale dobře poslouchej. Hned toho nech. Nebo tě zničím jako každého jiného. Klidně i před zraky profesorů, podříznu tě jako prase. Nikde přede mnou nebudeš v bezpečí.“
   „To je všechno co umíš?“ optal se ho statečně Harry, zatímco další a další žáci přihlíželi. „Zastrašovat všechny a myslet si kdoví jaký nejsi borec?“
   „Dobře,“ pokýval Egon hlavou, hodil nedopalek na zem a zašlápl jej. „Tak do toho, šišojde,“ rozhodil Egon vyzývavě rukama. „Pojď na mě.“
   „,Harry ,proto co mu Dej“ řekl Ron naštvaně, ale hned zmlkl, když se hlouček studentů kolem začal chechtat jeho písklavému hlasu, jenž zněl jako sbor mravenců. Nakonec se mezi nimi objevila i Hermiona, jenž se do jejich sporu nechtěla míchat a raději stála marně opodál.
   Harry v kapse tiskl svou průzračnou hůlku, viděl, jak jej Hermiona nabádá, aby nešílel, věděl, že prát se, je ten nejdětinštější čin, ale vzdát se? To je ještě horší. V mysli se soustředil na jedno kouzlo. Tělem mu lomcovalo vzrušení, napětí a tréma ze všech přihlížejících. Sevřel hůlku ještě pevněji, napnul svaly, zatnul zuby a prudce švihl hůlkou prostorem.
   Oslepující záblesk, který dodal svému kouzlu oslnil všechny okolo, ovšem až na Egona. Ten naprosto poklidně mávl prázdnou rukou a kouzlo srazil k zemi jako bezmocného hada.
   Všichni oněměli a zírali na Egonovu ruku, ze které se ještě mírně kouřilo. Egon se jízlivě zaculil, popošel k Harrymu a zacuchal mu s rukou vlasy.
   „Už se lepšíš!“ řekl mu kurážlivě. „Za odměnu dostaneš v recepci lízátko,“ říkal mu jako malému děcku a zároveň nahlas jako nahluchlému.
   „Jak to?“ nevěřil Neville zmateně. „Vždyť bez hůlky nemůžeš kouzlit!“
   „Pro všechno na světě, proč bych nemohl?“ zeptal se Egon jakoby vůbec nechápal, o čem to Neville mluví.
   „Jestli se nemýlím, měli jste být už dávno na hodině profesora Vektora Lupa,“ řekl nepřátelský hlas, kterého se všichni lekli jako smrti. Byl to Severus Snape se svým typickým povrchním pohledem.
   „Vždyť jsme se téměř nic nenaučili,“ protestovala Parvati Patilová a spolu s ostatními studenty začala spěchat na hodinu Čaromatiky.
   „?hlas můj co A“ zapískal nešťastný Ron převrácenou větu jako miniaturní myš.
   „Pottere?“ oslovil jej ještě Snape. „Odpoledne vás čeká u vchodu do Bradavic vyšetřovací komise Mistrálních zkoušek OVCE. Buďte tam přesně v pět hodin, ani o minutu déle.“
   Harry hořce polkl, neboť Snapeův hlas byl opět tak nepřátelský, jako vždy kdysi býval. Přejížděl mu mráz po zádech a natrvalo se mu na nich usadil, přestože se Snape už dávno prásknutím pláště se širokou otočkou ztratil pryč.
   „?chtějí tak asi tebe od Co“ zeptal se Ron, když probíhali rychle hradem, aby stihli hodinu Čaromatiky a míjející studenti se smáli jeho písklavému hlasu.
   „To netuším… a Rone, snaž se říkat krátké věty, ano?“ odpověděl mu udýchaně Harry, uvnitř stále ještě nemohouc zapomenout na to, co Egon před chvílí předvedl.

   Velká část studentů do třídy věčně rozesmátého profesora Vektora Lupa přiběhla krátce po sobě, těsně po jejím začátku. Profesor si začínal myslet, jak se jeho svěřenci těší na písemnou práci. Ta se jim vznášela nad hlavami vedle přihlouple přilepených knih na stěnách sloužících jako ozdoby. Profesor měl dnes na hlavě maličkou buřinku, téměř až groteskně titěrnou postavenou nakřivo a plášť s vysokými límci podobajícími se Drákulově hávu.
   „Předem bych chtěl všem pogratulovat k tomu, jak si vedli během Mistrálního turnaje!“ zvolal profesor Lup s úsměvem od ucha k uchu. „Nehledě na to jak jste dopadli si všichni zasloužíte uznání. Také bych rád smekl před půvabnou mladou slečnou Grangerovou, která vede veřejné doučování Čaromatiky zcela ze své vlastní dobré vůle. Hermiono Grangerová, tímto ti předávám třídní medailon.“
   Vektor Lup došel až k zaskočené Hermioně a vytáhl z kapsy tenoučký náhrdelník s podivnými znaky na konci. Ron se zatvářil kysele a v žaludku se mu začali honit všichni čerti. Náhrdelník měl téměř neviditelně tenký provázek a jeho znak tvořil kruh, čtverec a trojúhelník poskládané na sebe a barvy čisté jako noční tůň.
   „Ber to jako důkaz toho, že jsi mou nejúspěšnější studentkou,“ říkal pyšně Vektor. „Jako povolení k doučování a privilegium k výsostnému postavení profesorky při tvých doučovacích kurzech. Studenti tě budou muset poslouchat v jejich vlastním zájmu.“
   Hermiona náhrdelník přijala a stále omámeně si ho prohlížela. Pak se otočila na Egona a zatvářila se tak, jakoby se chystala každou chvílí začít měnit barvu do ruda. Egon na ni lišácky mrkl, až se Hermiona celá stydlivá odvrátila zpět.
   „Ovšem vy zbylí nevěšte hlavy!“ zvolal zase Vektor a doběhl houpavě se svým řádným pupkem až ke své kazatelně pod velkou sloní hlavou držící v chobotu kolo. „I vy máte šanci stát se mými oblíbenci a vysloužit si výsadu nosit třídní medailon! Jsem si jist, že v nastávajících měsících se strhne urputný boj o to, kdo získá toto výsostné postavení!“ volal nadšeně, avšak studenti s pohledy upřenými na vznášející se písemné práce čekající na vyplnění se tvářili, jako by je někdo naložil do octa.
   „Avšak nyní již k radostnější zprávě! K nadcházející a velice obtížné písemné práci!“ ohlásil Vektor Lup šťastně kýženou novinu, kterou studenti vítali asi novou dobu ledovou. Lehce mávl rukou a vznášející se písemné práce na dlouhých stočených pergamenech, se snesly houpavě na lavice studentů jako těžká břemena a na lavicích se jim rozvinuly jako jedovatí hadi.
   Studenti a studentky se podívali do písemné práce a velké většině se pusa zformovala do velikého ‚O‘.
   „Hermiono… mám totálně vymeteno!“ šeptla na ni Parvati Patilová.
   Hermiona se je všemožně snažila uklidnit tak, aby si jí nevšiml profesor Lup, který zpupně procházel mezi lavicemi a z výšky kontroloval jednotlivé studenty.
   Debata vzrostla až do takové míry, že se Neville zvedl a naklonil k Hermioně, aby mu pomohla.
   Jenže najednou hlava slona ožila, oči zlostně zamrkaly a chobot, dosud stočený jako pružina, se napnul a majznul Nevilla po hlavě kolem na konci. Ač se zdálo, že by z chlapce zbyl už jenom flek na zemi, nestalo se tak. Kolo bylo slaměné a tak Neville jen zmateně mrkal očima na přeskáčku a dosedl zpátky na své místo.
   „Žádné takové, pane Longobottome,“ zkomolil jeho jméno Lup. „Žádné opisování, Rosalinda všechno vidí.“
   Harry, který se až doteď snažil něco zaslechnout z toho, co Hermiona radila ostatním, se raději vrátil ke svému vlastnímu pergamenu. Koutkem oka pochytil, jak na něj z dálky hledí Egon Ferox a tváří se, jakoby ho plánoval zabít. Draco Malfoy sedící opodál se zcela zaměřoval na písemnou práci a vůbec nevnímal dění ve třídě.
   Harry úspěšně napsal své jméno na roh pergamenu a s hlubokým nádechem se začetl do první otázky.
   ‚Jmenujte pohyby hůlkou kromě exaktních, při kterých nelze použít kouzelnické odčítání.
   ‚Jak to mám vědět?‘ zeptal se v duchu Harry a snažil se logicky uvažovat. Znal druhy kouzelnických pohybů hůlek už z minulých ročníků Kouzelnických formulí u profesora Kratiknota. Byly to útočné a obranné, vrhací, krycí, exaktní, proměňovací, překážkové, zaklínací, různě daleké a dlouho trvající. ‚U exaktních to jde, proto je hned vyloučili,‘ přemýšlel zase Harry, ‚obranné… může být, že se chci bránit před více nepřáteli, ale pak specifikovat jednoho. Vrhací a krycí…‘
   Harry po chvilce váhání měl napsanou první dvojici.
   ‚Proměňovací… tam se rozhodně odčítání využívá, překážkové?‘ Harry věděl, že překážkové pohyby se kombinují s jinými a slouží v případě, že cíl není viditelný a kryje ho nějaká překážka. Proto doplnil i překážkové. Zaklínací zřejmě využívá odčítání a dálkově a dobově odlišené pohyby zřejmě také. Harry si jasně vzpomínal, jak po celé dlouhé roky se učili každý z těchto pohybů a vypilovávali si je k dokonalosti. Doufal, že jeho odhad byl správný a přešel k další otázce.
   ‚Vepište obecnou definici odčítací kouzelné techniky čarování.‘
   Náhle do Harryho drknul Ron, aby získal jeho pozornost. Tvářil se sklíčeně a ukazoval na větu u otázky, kterou si právě Harry četl. Ron napsal: .efektu cílového získání k celku z položky nechtěné odčítají se které při ,technika to Je
   „?dělat mám Co“ zašeptal Harrymu čímž jeho písklák proplul učebnou a studenti začali hledat pod lavicemi hlodavce.
   „Tak piš od konce,“ řekl Harry a Ron na něj uvědoměle zamrkal.
   Rychle vyhrnul pergamen k poslední otázce a poslednímu slovu a začal psát od samého konce věty.
   Po asi hodině nebo dvou úmorného psaní už Harryho brněla ruka, jejíž prsty měl už černé od věčného namáčení brku v inkoustu. Byl už u posledních otázek pergamenu dlouhého snad jako toaletní papír s vědomím, že velkou většinu otázek prostě jenom hádal. Když v tom jej opět zatahal Ron za rukáv.
   „.problém mám Harry“ začal mu opět šeptat Ron. „!první té k odpověď poslední a otázce poslední k odpověď první napsal jsem že ,jsem Zjistil“
   „Cože?“ nepochopil Harry a nakoukl k němu.
   BUM!
   Harry spatřil hvězdičky a měsíčky a hned na to jiskrný úsměv Vektora Lupa, jenž právě říkal: „Ne ne ne, žádné opisování, pane Pottere.“
   S tím se chobot slonice Rosalindy opět vracel do původní polohy a odteď pokaždé alespoň jedno z jejích očí hledělo na Harryho hlavu.
   Ten si povzdechl a bylo mu líto, že nemůže Ronovi pomoct. Vrátil se ke své práci a málem mu zaskočil dech v hrdle.
   Měl všechno přeškrtané. Všechny odpovědi byly začerněny, na pár místech potrhaný pergamen a tu a tam napsána sprostá slova. Harry cítil, jako by právě šel po pirátském prkně nad vodou plnou žraloků. Celá ta dvouhodinová práce byla proměněna v niveč! A dole, u poslední otázky se právě houpal maličký Podfukářský Bleskobrk a škrtal klikyháky Harryho poslední odpověď.
   Harry se otočil rozzuřeně k Egonovi, který dělal, že hledá marně svůj brk. A v té chvíli Podfukářský Bleskobrk vyletěl před Harryho zraky. Chvíli na sebe s Harrym koukali a pak se Bleskobrk vyřítil přímo k Harryho očím. Ozvalo se prasknutí čočky brýlí a hned pak Harryho výkřik.
   Shodil ze sebe brýle a začal si bolestně mnout oko, zatímco Bleskobrk zmizel lstivě v Egonově penálu. Harry nic neviděl, jen cítil bodavé píchání v levém oku, za které se držel.
   Třída ihned ožila a kolem Harryho se utvořil hlouček studentů v čele s Vektorem Lupem v čele.
   „Žádný strach, náš slavný hrdino,“ začal říkal Vektor Lup a zvedal naříkajícího Harryho na nohy. „Zase budeš v pořádku, jenom ti něco vletělo do oka.“
   Oko ho nepřestávalo bolet, naopak, bolest sílila čím dál víc a Harry měl chuť si oko vypíchnout.
   „Odvedu ho na ošetřovnu!“ rozhodla rychle Hermiona a popadla Harryho za ruku aniž by Vektor Lup stačil cokoli říci.
   „Správně, slečno Grangerová, opravdu si zasloužíte medailon Čaromatiky!“ volal za ní ještě Vektor Lup, což Hermiona a Harry téměř neslyšeli.
   „Co se stalo?“ ptala se ho v běhu.
   Harry nebyl schopen slova, jen bědoval a křečovitě si tlačil do oka, jakoby se mu mělo rozlétnout. Bolest sílila a sílila, už to bylo k nevydržení. Místo odpovědi začal prosit, ať už to přestane, ať už ho to nebolí.
   Do ošetřovny vtrhli jako zběsilí, když právě madam Pomfreyová léčila jednomu studentovi přetrvávající zranění z Mistrálního turnaje.
   Jakmile Harryho spatřila, okamžitě k nim přiběhla a dovedla ho k lůžku.

   Trvalo ještě asi nekonečnou čtvrt hodinu, než oko Harryho přestalo bodavě mučit. Vyčerpaně pln elixíru proti bolesti ležel na posteli a cítil se, jakoby z něj někdo vysál život. Oko měl zavázané v nějakém prazvláštním bylinkovém obkladu a co bylo nejhorší - i vidění pravého oka mu začalo pomaličku tmavnout.
   Netrvalo dlouho a po další čtvrt hodině, kdy k němu přišli i jeho přátelé, ztratil zrak docela. Poslední, co pochytil bylo, jak mu pohled na jeho přátele bledne a oni se mu ztrácejí před očima. Ležel a cítil jejich přítomnost vedle sebe, ale nic jiného neviděl. Přátelé se o něj báli a ani na něj nepromluvili, jenom mlčky hleděli do jeho zavřených očí.
   „Tak a teď už musíte na další hodinu, konec přestávky!“ vyháněla je madam Pomfreyová, až všichni s příslibem, že se tu zase zastaví, odešli do hodiny.
   Po pár minutách někdo vzal Harryho za ruku.
   „Harry?“ zaslechl dívčí hlásek.
   „Kdo to je?“ zeptal se slepě a když otevřel pravé oko, bylo celé černé včetně bělma.
   „To jsem já, Milka,“ řekla mu na to. „Máme teď volnou hodinu… moc mě mrzí, že jsem tam nebyla. To byl on, co?“
   „Jsem… čtvrt hodiny bez zraku a už se cítím jako bych byl mrtev. Strašně moc si přeji znovu vidět, začínám si přát umřít.“
   Harry cítil, jak se Milka vedle něho posadila na postel. Strašilo ho, že neví, jestli se dívá na něj, nebo někam jinam. Nevěděl kromě sluchu vůbec nic z toho co se kolem děje.
   „Je to bestie, ale že by tě připravil o zrak…“ nevěřila Milka zaraženě.
   „Asi chce v tom turnaji vážně vyhrát,“ řekl Harry a zvedl se opírajíc se o lokty, aby alespoň nevypadal tak zranitelně. Před Milkou chtěl vypadat neochvějně, nechtěl už vyhlížet jako malicherný chlapec, kterého musí tahat za ručičku. „Ale já se nevzdám, budu bojovat klidně i se zavázanýma očima.“
   „To nezní příliš rozumně,“ řekla Milka. „Měl by ses snažit se léčit, mohl bys taky ztratit zrak natrvalo.“
   „Kdybych ho teď dostal do rukou…“ vyhrožoval Harry a svíral pevně pěsti. „Mám takovou chuť si na něm vybít zlost, roztrhal bych ho na malé Egony.“
   „A možná právě to je to, co chce,“ oponovala mu na to. „Takže podle mě bys měl využít ten čas co tady proležíš a všechno si srovnat v hlavě, než se pustíš do další hlouposti.“
   „Hlouposti?“
   „Zamysli se sám nad sebou v čem děláš v přístupu k němu chybu,“ řekla Milka a zvedla se. „A koukej se vzchopit, slepota ještě nikoho nezabila.“
   Harry od ní neslyšel už nic víc, jenom zavření dveří a pak klid.
   Dlouho přemýšlel o jejích slovech, a také o Egonovi. O tom odkud se vzal, jakou roli hraje ve všech Harryho problémech.

   „Co jsi to tam naškrábal do té písemky, prosím tebe?“ zeptala se Hermiona, když se u Harryho po obědě zastavili.
   „To byl ten Egonův Podfukářský Bleskobrk, ne já,“ řekl jí na to Harry. „Zničil mi celou práci a pak mě ještě k tomu připravil o zrak.“
   Harry nevěděl, jestli má mít otevřené oči, nebo ne, cítil se velice nesvůj a taktně hledal Rona aby mu naznačil, že by nechtěl být viděn děvčaty, tedy Hermionou a Ginny.
   „Za to by měl být přece potrestaný, ne?“ říkala Ginny, která Harrymu přinesla koláček od oběda.
   „Nikdo mu to nedokáže,“ mávl Harry rukou.
   „Madam Pomfreyová!“ zvolala Hermiona, když ji uviděla vycházet ze své kanceláře. „Tak co je mu? Je to zlé? Vyléčí se z toho?“
   „To se ještě uvidí,“ řekla jim na to. „Musela jsem kontaktovat tu otravnou firmu Blbůstky George a Freda a dobrou hodinu strávit nad kronikou oka. Dokážu napravit propíchnuté i vydloubnuté oko, ale ten inkoust, který se panu Potterovi dostal do oka, je nějaký kouzelný a jedovatý.“
   „Jestli způsobí, že Harry oslepne…,“ zdráhala se pokračovat dál Ginny, „tak by se v naší mamče krve nedořezal. Umíte si představit, kdyby se to dozvěděla?“
   „Dozví se to, zítra je to v novinách,“ řekl Harry beznadějně. „Harry Potter zaslepeně oslepl! Už vidím ten titulek.“
   Nastalo ticho v němž si Harry něco uvědomil a bolelo ho to víc, než kdy dřív. Úzkostlivě řekl: „Hermiono… jsi tady?“
   „Ano, Harry?“ řekl její nezaměnitelný chápavý hlas.
   „Poslední věc, kterou jsem ti řekl…“ říkal smutně.
   „Nech to být, teď je to jinak.“
   „Ne, nenechám. Vím, co jsem řekl a mrzí mě to. Řekl jsem o tobě, že jsi slepá. A teď to mám… takhle jsem za to dopadl.“
   „Už se tím netrap, ano?“ řekla mu Hermiona přátelsky a vzala ho za ruku. Pro Harryho to bylo vždy příjemnější, nahrazovalo mu to chybějící oční kontakt. „Všechno odpuštěno, jako vždycky. Nemysleme na problémy.“
   Harry se pokusil o úsměv, v srdci konečně od té nehody pocítil hřejivý pocit.
   „No dobrá, už Harryho nechme být,“ zakončil to Ron.
   „A proč? Ještě máme deset minut!“ namítala Ginny.
   Když je Ron úspěšně donutil odejít, sedl si k Harrymu a vzal ho kamarádsky za rameno, aby Harry věděl kde je.
   „Vektor Lup mě odměnil,“ řekl Harrymu. „Prý jsem dokázal tak bravurně zašifrovat svou práci, že mi dá o stupeň lepší známku.“
   „Tak to ti gratuluji,“ začal se smát Harry. „A jsem rád, že ti Sirius spravil hlas.“
   „Jo a mám ti od něj vzkázat, že komise se v pět dostaví rovnou sem k tobě na ošetřovnu,“ řekl mu Ron a madam Pomfreyová na něj začala mávat, aby taky utíkal na další vyučovací hodiny. „Ber to z té lepší stránky, nemusíš se učit.“
   „Ale… víš jaké to je?“ řekl pomalu Harry. „Nevidím kde jsi, nevidím na co se koukáš, nevím jestli mluvíš na mě… jak mám chodit? Jak mám jíst? Jak si mám proboha dojít na záchod? A… jak mám kouzlit? Jsem… jako nic.“
   „No… když to říkáš takhle…“ zdráhal se Ron odpovědět. „Ale… jestli ti to pomůže, zavážu si uši, Hermioně zacpeme pusu a budeme jako tři opice!“
   Harry se zasmál a shodil Rona z postele.
   „Mazej se učit, ty maškarádo,“ řekl mu přátelsky. „Než na tebe zavolám vlkodlaka Pomfreyovou…“
   „Harry šššš!“ vyjekl Ron, ale pozdě.
   „Stojí vedle mě, co?“ pravil bojácně Harry.
   „Ano, jsem hned vedle vás!“ křikla madam Pomfreyová a její hlas neměl daleko k tomu rozzuřenému vlkodlakovi.
   „No, já už asi půjdu,“ řekl Ron a zmizel jako pára nad hrncem.
   „Madam Pomfreyová, víte… já jsem to myslel spíš jako poklonu.“
   „Tu máš,“ řekla a flákla mu kus nějakého zmačkaného masa na pravé oko. „Podle rady těch dvou Weasleyovských ničemů a podle mého logického uvážení pro vás existují dva léčivé lektvary. Jeden je sladký s příchutí melounu. A druhý je hořký a kyselý a chutná jako prohnilé jablko. Hádejte, který dostanete.“
   Ozvalo se prásknutí dveří a Harry si mohl jenom tak něco mumlat sám pro sebe.

   Po několika dalších návštěvách se pozdě odpoledne kolem páté hodiny opět zatáhlo a ochladilo. Harry se v posteli oklepal a probudil, otevřel rychle oči a uvědomil si, že se mu zdál strašný sen.
   Jenže zjistil, že to nebyl sen! On opravdu neviděl! Všude bylo černo a nic víc než černo. Připadal si jako bezruký a opět ho přepadl ten bezmocný pocit. Nevěděl, jestli na ošetřovně ještě někdo je, nezmohl se na nic.
   Pak se náhle nedaleké dveře rozlétly a dovnitř se vehnal nespočet lidských kroků.
   „Kdo… kdo to je?“
   „Harry, to jsem já, profesor Aberforth,“ pozdravil ho stařecký hlas. „Vedu sebou několik dalších lidí, kteří pro tebe budou převážně cizí. Jsou z kontrolní správy komise Mistrálních zkoušek OVCE a samotní členové komise jsou zde také.“
   „Já… nevím koho mám dřív zdravit,“ usmál se stydlivě Harry a posadil se na posteli.
   „Nemusíš zdravit, chlapče,“ řekl hluboký libozvučný hlas Alexe Twimbryho. „Věc, která se ti stala dnes dopoledne nás jenom utvrdila v tom, na co nás upozorňovala studentka jménem Milka Lovedtromová.“
   „Abys rozuměl, Harry,“ ozval se zleva zblízka Siriusův přátelský hlas, zřejmě spíše aby dal Harrymu najevo, že je zde také. „Milka podala protest kvůli tomu incidentu, který se vaší skupině stal. Je to vážný čin, který by měl být posuzován jako zločin.“
   „Ano, přesně tak,“ říkal dál unavený stařecký hlas profesora Aberfortha, Brumbálova bratra. „Můj bratr zde bohužel opět není, proto zastupuji jeho roli po boku profesorky McGonagallové.“
   „Dobré odpoledne, pane Pottere,“ pozdravil Harryho již známý a autoritativní hlas profesorky McGonagallové. „Bude vás jistě zajímat, že jsou zde všichni celestíni, kteří se onu sobotu zúčastnili turnaje.“
   „Zkrátka celkem se v této místnosti tísní asi třicet sardinek,“ zabrumlal Hagridův dobrácký hlas a Harryho mozek začal převádět informace ve vizuální data, aby si utvořil přibližnou představu toho, kdo tam proboha všechno je.
   „Takže tady je i… Percy?“
   „Ano, Harry, jsem tu,“ odpověděl hlas mladíka z dálky, nejspíše ode dveří.
   „A…“ Harry těžce polkl. „Profesor Snape?“
   „Přítomnost profesora Snapea,“ začal Sirius, „se dá vytušit i z mrazení v zádech.“
   „Ocenil bych, kdybyste se zdržel těch prostoduchých narážek, pane Blacku,“ procedil Snape kameně.
   V místnosti se ozvalo odkašlání. Nepatřilo nikomu jinému, než Arthuru Weasleymu, Ministrovi kouzel a otci Rona, Harryho kamaráda. „Mne ještě nepředstavili, zřejmě mě stále považují za úředníčka ze zapadlých končin ministerstva,“ řekl pan Weasley a v místnosti se strhl povyk, jak se všichni začali omlouvat.
   Tu vzal náhle někdo Harryho za ruku. Harry ten dotyk poznal, byl stejný jako z dopoledne.
   „Nuže, abychom tedy začali,“ pobídl všechny Alex Twimbry. „Pověz nám Harry, co všechno jsi tu noc viděl?“
   Harry měl hlavu sklopenou a vypravoval všechno, co se v sobotu v noci událo. Popsal muže, který jej surově udeřil do hrudníku, a také kouzlo, které použil na Rona a Hermionu. Bohužel, jeho popis nebyl přesný, Harry neměl v tu chvíli u sebe brýle a nic neviděl.
   Debata probíhala ještě nějakou dobu, když se profesor Kratiknot zeptal: „Chcete říct, že to kouzlo ozářilo celou halu?“ profesora Kratiknota posadili na jednu ze židlí, aby ho ostatní neudupali a teď vysvětloval: „Abyste mi rozuměli, procházel jsem zrovna kousek poblíž a zahlédl jsem záblesk. V tomhle se pan Potter nemýlí.“
   „Jak vypadal ten muž, popiš ho,“ požádal jej znovu pan Weasley.
   „Víc nevím,“ kroutil Harry hlavou.
   „Zkus si vzpomenout Harry,“ žádal ho pan Weasley urputně. „Pokud je to všechno pravda a omráčil mého syna, tak to beru velice vážně.“
   „Byl vysoký… s… obvyklým kouzelnickým pláštěm…“
   „Pamatuji se,“ promluvil hlas Milky Lovedtromové, „že měl hůl. Vysokou do pasu.“
   Aberforth pevně sevřel svou právě tak vysokou hůl a zachmuřil obočí. „Jste si tím naprosto jista?“
   „Ano pane, nebyla to hůlka, byla to hůl a ťukal s ní když kolem mě procházel. Schovávala jsem se a viděla ho. Byl také trochu shrbený.“
   „To nedává smysl,“ zakroutil hlavou Alex. „Vysoký shrbený muž s holí. Tohle přece není žádný popis.“
   „Harry,“ oslovil chlapce Sirius. „Každá osoba, na kterou se podíváš, má něco extra, něco neobvyklého. A to nemusí být zrovna vzhled, mohl to být styl jeho chůze, jeho hlas…“
   „Čpavek!“ vzpomněl si Harry, čímž přerušil Siriuse.
   „Samozřejmě!“ uvědomila si Milka. „Dočista bych zapomněla, byl cítit čpavkem! Linulo se to z něj po celé hale.“
   „Jste si naprosto jistí,“ promluvil náhle poprvé za dlouhou dobu a do ticha Severus Snape nesmírně pevným hlasem, „že to byl Amoniak, neboli čpavek?“
   Harryho polekalo, že se o to Snape tolik zajímá, přesto pevně odpověděl: „Byl to štiplavý dusivý čpavkovitý zápach, poznal jsem ho. Jednou jsme z něho dělali lektvary na vaší hodině. Neville rozbil lahvičku se čpavkem a všichni jsme museli ven ze třídy, jinak bychom se otrávili. Z toho zatraceného sklepení to nešlo vyvětrat.“
   „Nepřehánějte,“ řekl škrobeně Snape.
   „Čpavkem může být cítit mnoho věcí,“ řekl Vektor Lup. Třeba čpavek!“ zvolal a zasmál se, nikdo však jeho smích neopětoval.
   „Jste si vy dva naprosto jistí?“ zeptal se pan Weasley.
   „Ano, byl to čpavek,“ přitakala i Milka.
   „Dobrá, Ignáci, slyšel jsi to?“ oslovil Alex Twimbry někoho nového, koho Harry neznal.
   „Ano pane, zorganizujeme vyšetřování.“
   „Podle všeho jste si to nevymysleli,“ pokračoval Alex Twimbry. „ač si mnoho z nás myslelo, že ano. Ti dva omráčení studenti si nic nepamatovali a Percy je našel zcela v pořádku. Avšak se svědectvím profesora Kratiknota a dvou identických nezávislých výpovědí vyplývá něco jiného. Pokud zde byl onu osudnou sobotní noc nějaký násilník, vyšetří se to. Do dalšího termínu turnaje se zavedou nová bezpečnostní opatření, dohlédněte na to.“
   „Je politování hodné, že jste si zapomněl brýle,“ promluvil opět Snape. Harry ani nemusel hádat, to patřilo jemu. „Vy jediný jste totiž měl příležitost tomu domnělému útočníkovi vidět do očí.“
   „Harry za to přece nemoh!“ zastal se chlapce statný Hagridův hlas. „Kdybyste ho nevytáhli jako ňákej pytel z postele, tak by si je jistě vzal.“
   „Neviníme z toho Harryho, Hagride,“ řekl Remus Lupin.
   „Tak dost, ten chlapec je nemocný a unavený,“ začala madam Pomfreyová a Harry ji poprvé vítal s otevřenou náručí. „Rychle všichni pryč a je mi fuk jestli jste ministři, prezidenti nebo třeba létající ježibaby, koukejte sypat pryč z mojí ošetřovny a přestat mi tu vysilovat pacienty.“
   Spousta postav se zasmála a pomaličku se všichni zdravíc Harryho začali ubírat k východu. Odešli téměř už všichni až na Siriuse.
   „To bude jenom chvilka,“ řekl madam Pomfreyové, která když viděla, že si Harry poklidně oddechl a lehl, se vrátila do své kanceláře. „Tak jak je, kámo?“
   „Jako Zorrovi, který si špatně nasadil masku,“ řekl Harry a povzdechl si. „Nejde mi do hlavy spousta věcí týkajících se toho spratka.“
   „Máš na mysli Egona?“
   „Jo, zdá se být… nedosažitelný a čím dál víc mi připadá, že je mimo mě.“
   „Mimo tebe?“ podivil se Sirius.
   „Ano, prostě… jako bych na něj už předem neměl. Ve všem je napřed… v tom turnaji jako jediný dokázal sám od sebe najít Alexe. Malfoy i já jsme měli pomoc, ale on ne. Prostě na něj nemám.“
   „Vzpomínáš si ještě na ten první den výuky? Kdy na mě tak okatě bafnul?“ usmál se Sirius a Harry si byl jist, že mu právě v téhle chvíli hledí do očí.
   „Vzpomínám…“
   „V tu chvíli, bych se klidně mohl zachovat tak, že bych se ho zalekl a zařadil ho nad sebe. Ale to já neměl v úmyslu,“ zakroutil Sirius hlavou. „To, že někoho vidíš takříkajíc nad sebou znamená jediné, zhola jediné, Harry. Že sis ho tam dal ty a nikdo jiný. To samé platí i o Egonovi, on nad tebou není. Všichni se rodíme se stejnými možnostmi a nikdy není brzo ani pozdě s něčím začít. A pokud chceš takového člověka, jako je Egon vidět nad sebou, je to tvoje volba. Ale pokud tě štve a trápí, že na něj neustále vzhlížíš zezdola, stačí zkrátka, abys ho hluboko ve svém srdci zařadil níž. Pod sebe. On není původce toho, že si myslíš, že je lepší než ty. Původcem toho jsi ty, Harry a nikdo nemá právo být nad tebou. Protože bůh nás stvořil k obrazu svému… stvořil nás jako všechny rovné, ženy, muže, děti, dospělé, kouzelníky i mudly. To, kam směřujeme, ovlivňují naše volby.“
   „Asi máš pravdu,“ souhlasil Harry, když se na to podíval z tohoto hlediska. „Nemá právo být nade mnou. Ale něco ti povím, dneska jsem ho viděl suverénně kouzlit bez hůlky.“
   „Bez hůlky?“ opakoval překvapeně Sirius. „To není možné,“ pousmál se hned a Harry mu poctivě vyprávěl co se dopoledne stalo.
   „Harry, tohle je zase ta tvá bujná představivost. Zase ho strkáš nad sebe, i když si to nezaslouží.“
   „Jak to?“ divil se Harry.
   „Víš, existuje takový starý… dnes už zapomenutý směšný trik,“ zaculil se Sirius. „A poznáš ho lehce. S hůlkou se musí udělat kouzelný pohyb, aby vyčarovala kouzlo, to je zákon. Pokud někdo udělá kouzelný pohyb dlaní, kouzlí opravdu rukou, avšak pokud někdo udělá kouzelný pohyb celým loktem, kouzlí hůlkou schovanou v rukávu. A to přesně udělal Egon. Věř mi, kamaráde, že už hodně lidí si kvůli tomu sežehlo ruce. A on je na nejlepší cestě, aby se stal dalším. To on sám se snižuje pod tebe, aniž bys to vlastně sám věděl.
   Tak, a teď už se tím netrap. Zítra budeme moudřejší a uvidíme, co s těma tvýma očima. Teď už ale odpočívej. Před večeří se u tebe zastaví Hermiona a Ron, Hermiona tě chce naučit tu látku z písemky. Slyšel jsem, že jste ji naštvali, ale potom jak jsi dopadl se jí postesklo a zase se k tobě chová hezky.“
   „To ona naštvala nás!“ zastával se Harry sám sebe dobrácky. „A děkuji, Siriusi,“ řekl Harry s úsměvem. „Děkuji vám všem, bez vás by zrak nebylo jediné, co bych ztratil.“
   „Odpočiň si,“ řekl mu Sirius a zacuchal ho na hlavě.
   Pak se otočil, odešel a Harry zase osaměl. Uvidí někdy ještě? Vždyť to přece nejde, Harry Potter a slepý? Harry si přál tak moc opět vidět, přál si nahlédnout do svého alba, jediné památky po jeho rodičích. Bez zraku by mu po všech zbyly už pouze vzpomínky.

   Hermiona a Ron opravdu přišli a měli lepší náladu, zřejmě společné téma Chudáček Harry je dokázalo opět dát dohromady. Hermiona odmítala jakkoliv se bavit o tom, zda-li Harryho nehodu způsobil Egon, či ne. O její naplánované schůzce jakbysmet. V duchu si myslela své a nepovažovala za potřebné, aby se do jejích záležitostí někdo pletl. Raději se soustředila na učení. Harry poctivě opakoval vše, co mu Hermiona diktovala a snažil se bojovat se všemi emocemi, které s ním sváděly krutý boj. S žalem, že by mohl být už nadobro slepý, se zahanbením, že neví kam se Hermiona dívá a se strachem co bude dál. Tvářil se však statečně, statečněji než kdokoliv jiný a oba jeho kamarádi byli s ním a snažili se mu vyjít jakkoliv vstříc. Večer mu přinesli jeho věci a popřáli dobrou noc, pak už Harry zůstal sám v osamocené ložnici a jen z oken slyšel houkání sov a šelest větví stromů ze zapovězeného lesa.
   Netrvalo dlouho a usnul. V noci se mu zdály podivné sny, potrhané a rozházené, jako padající listí míhající se kolem, nebo utržené cáry látky nenavazující na sebe. Ještě uprostřed noci se však Harry probudil.
   Opět zjistil neblahou skutečnost, že nevidí vůbec nic. Červeně zlatý šátek barev Nebelvíru měl obvázaný přes oči, které byly stejně tak černé, jako noc za okny. Harry si už začínal myslet, že se budí jako nějaký blázen a opět pokojně položil hlavu na polštář.
   V tom ale zaslechl zvuk zavírajících se dveří. Harry otočil hlavu nahoru a přikryl se až po bradu. Dech ztišil a ani nemukl. Po chvíli zděšeného naslouchání si začal myslet, že se pouze přeslechl, ale to se mělo brzy změnit. Kdyby teď měl zrak v pořádku, viděl by, jak za plápolajícími záclonami nemocničních lůžek se ve světle měsíce objevuje čísi silueta. Harry sebou prudce trhl, přes nos mu totiž přejel štiplavý zápach, pach čpavku!
   Dech se mu prudce zrychlil, Harry nic neviděl, jenom cítil a pak i slyšel. Nepřátelské kroky se rozléhaly ošetřovnou stále více a více. Harry se začal bát, kdyby viděl, ihned by vyskočil a oslepil toho člověka kouzlem z hůlky, ale nyní? Byl naprosto bezmocný a o to víc se strachoval zavolat něčí pomoc.
   Postava přešla k první posteli a prudkým bezohledným mávnutím rozhrnula závěsy. Lůžko bylo prázdné. Okny dovnitř vnikal ledový závan a čechral všechny záclony postelí, jediný úkryt, který Harry měl. Ozvalo se další prudké odhrnutí závěsů a Harry cítil hluboko v žaludku těžký olověný tlak. Pomaličku neslyšně vyndal ruku z přikrývky a slepě nahmatával po nočním stolku. Pak se ozvalo další rozhrnutí následované vzteklým zamručením, které Harrymu projelo celým tělem ve formě děsivého mrazu. Nahmatal noční stolek, nahmatal jeho desku a něco kulatého! Další rozhrnutí záclon u postelí naproti. Harryho ruka se třásla, jak se ho stále více a více zmocňoval strach, zbrklé pohyby a zrychlený dech ho mohly každou chvílí prozradit. Postava se neustále přibližovala a Harry konečně nahmatal hůlku. Tento fakt s ním tak rapidně pohnul, že hůlkou prudce trhl. Nedomyslel však jak je hůlka dlouhá a ta jako hrabičky smetla všechny skleničky a věci z Harryho nočního stolku.
   Ozval se randál, tříštění věcí o zem a kutálení skleněných předmětů. Potom už jenom ticho. Harry po celou dobu nedýchal, dech se mu ztratil z plic a už jen čekal, až se postava zjeví u jeho lůžka.
   Tu náhle zaslechl rychlé kroky a záclony u jeho postele se doslova odtrhly pryč. Před Harrym stanul Severus Snape. Harry ho z ničeho nic mohl vidět, prudce vykřikl: „Vy!“ a oba dva mávli hůlkou.
   Snapeova zelená smrtící kletba však byla rychlejší a zabodla se Harrymu přímo do srdce.

   Harry vykřikl a trhnutím se probral na nemocničním lůžku s vyrašeným potem na čele. V ruce svíral hůlku a před sebou zaslechl ohromnou ránu. Ve skutečnosti to všechno byl pouhý sen a on ve spánku začaroval rukou domnívajíc se, že drží hůlku. Jeho kouzlo vrazilo do střešní části protější postele, která zapraskala a ztratila rovnováhu. Svezla se na vedlejší, jejíž čtyři nohy také praskly a stejně jako ta první se sklátila na stranu. Takto se zbortila celá jedna řada postelí a Harry, uvědomujíc si svůj sen a díky svému sluchu i to, co právě provedl, se zatvářil velice nešťastně. Očekával totiž to, co záhy přišlo.
   Do ošetřovny se vřítila madam Pomfreyová v noční košili, klapkami na spaní posazenými nakřivo a s čepicí na hlavě. Když viděla tu spoušť, trhla pohledem ihned k Harrymu.
   „Já za nic nemohu, opravdu!“ dovolával se Harry, i když kdo to asi tak byl, když ne on? Duchové bývalých pacientů?
   „A to myslíš, že ti uvěřím?“ načertila se vztekle, hůlkou mávla tak prudce, že jí vyletěla z rukou a čepici na hlavě proměnila na velkou ropuchu. Madam Pomfreyová vykřikla, sklepala ropuchu, která se rozplácla na zemi, popadla hůlku, ropuchu odčarovala pryč a postele zase vrátila do pořádku. „Až ráno přijdu, chci tuhle ošetřovnu vidět tak, jak jsem ji teď opustila. Jestli ne, tak ti vlastnoručně napíšu závěť!“
   Následovalo už jen prásknutí dveří, kromě léčení další velice oblíbená činnost madam Pomfreyové. Harry padl zpátky na polštář a z hlavy si setřel pot. V další chvíli nahmatal svou křišťálovou hůlku ze stolu a dal si ji hned s klidnějším vědomím pod polštář vedle svého fénixe. Po ošetřovně se opět rozhostilo ticho, když Harry zase zaslechl nějaké zvuky. Už se začal bát, že se sen změní ve skutečnost a začal sahat po hůlce, náhle něco…
   „Pane Pottere?“ zaskřípal potichoučku hlásek domácího skřítka.
   „Dobby? Jsi to ty?“ zpozorněl hned Harry.
   „Tak jest, pane Pottere,“ přisvědčil Dobby a rázem byl u Harryho postele. „Dobby pro vás má něco neuvěřitelného,“ hlásal skřítek potichu s jedním okem neustále střežícím dveře, kudy vybíhá madam Pomfreyová. „Je mi velice, převelice líto, co se vám stalo. Dobby vyplakal spoustu slziček za váš nebohý zrak, můj pane.“
   „To jsi přece nemusel,“ odvětil Harry. „Kde… kde jsi?“ zeptal se a natahoval slepě ruku.
   Dobby si vyhupl na postel a naklonil hlavu tak, že ho Harry nahmatal a mohl pohladit po ušaté hlavě. „Tak rád tě zase vi… no… prostě jsem rád, že tu jsi,“ řekl Harry.
   „Pane Pottere, to mě velice těší, skřítkovsky moc! Ale musím vám něco říct. Pan Albus Brumbál mě pověřil předat vám tento dopis,“ řekl a vložil Harrymu do ruky kus tenkého lesklého papíru. „A hlavně, žádal jste mě, abych vyčmuchal někoho, kdo je cítit tím… plavkem!“
   „Myslíš čpavkem,“ opravil ho Harry.
   „Dobby nehledá podle jména, pane, hledá podle čmuchu!“ oznámil mu maličký skřítek. „Kdyby hledal podle jména, nenašel by vůbec nic! Ale podle nosu našel, to ano, pokud však pan Potter žádá, aby Dobby hledal podle…“
   „Dobby, hledej podle svého nejlepšího uvážení. A teď mi pověz, co jsi zjistil.“
   „Dobby načuchával všem ve škole, pane,“ říkal skřítek a poulil na Harryho dvě lesklé oči. „Ostatní skřítkové si začali myslet, že se Dobby dočista pomátl. Ale tak to není, ne ne. Dobby moc dobře věděl co dělá. A také našel to, co hledal.“
   Nastalo ticho a Harry netrpělivě naznačoval, aby Dobby pokračoval.
   „Stopy po čpavku našel Dobby zcela zřetelně u jednoho profesora. Ale on neučí, tudíž… no, není přece už členem sboru školy, Dobby může říct kdo to je, aniž by zradil školní vedení, nemýlím se?“
   „Samozřejmě!“ popoháněl ho nedočkavě Harry.
   „Byl to pokoj pana… Severuse Snapea.“
   „Já to věděl!“ řekl sám sobě Harry, až si uvědomil, že byl až moc hlučný a tak se ztišil. „Celou dobu to všem říkám, Snape je nebezpečný. Chtěl mě zabít a teď dokonce ublížil i Ronovi a Hermioně. Dobby,“ řekl a naklonil se ke skřítkovi. „Zapamatuj si to, zavolám tě, až budu potřebovat, abys mi tuhle informaci dosvědčil.“
   „Dobby rád pomůže, pane,“ pravil skřítek, seskočil z postele a hlasitě zývl. „Dobby se omlouvá, ale celý den i noc nezamhouřil kukadla, potřebuje se natáhnout na kanafas. Pokud už více nepotřebujete…“
   „Jen utíkej,“ řekl Harry.
   „Dobby z celého srdce doufá, že ho zas Pan Potter co nejdříve spatří,“ říkal Dobby vstřícně a lusknutím prstu zmizel v obláčku kouře.
   Harry byl náhle pln energie. Spaní bylo to poslední, na co měl právě chuť. Byl povzbuzený a natěšený z toho, že měl pravdu! Snape je za všemi těmi podivnostmi. Za vykolejením toho vozíku v Nebeské pouti, to on byl ta podivná postava na Celočarodějném setkání a hlavně, byl to on, kdo zaútočil a omráčil jeho dva přátele.
   Kam se hrabou všichni vyšetřovatelé! Byl tak rád, že měl pravdu, že zapomněl na dopis od Brumbála, na který si nevědomky položil hlavu. Rychle ho sebral a uvědomil si jistou věc. Jak má přečíst dopis, když je slepý?
   Avšak i ten dopis byl něčím zvláštní, byl to totiž pouze a jenom lesklý papír. Nic víc, žádná obálka či složený pergamen, jen malý lesklý papír. Harry nevěděl, co má dělat, pokusmo prstem nahmatal stranu papíru, jestli hmatem nenajde rýhy po písmu, ač se mu takový nápad zdál přinejmenším praštěný.
   Ale v tom se lekl. Hlavou se mu rozezněl hlas. Přejíždějíc prstem po papíře, mu náhle hlavou zněl Brumbálův hlas.
   ‚Drahý Harry, už zřejmě tušíš jak se čte tento čarovný dopis. Je určený pouze a jenom do tvých rukou. Přejížděj prstem jako bys normálně četl text. A nyní, drahý chlapče, ti chci vyslovit své nejhlubší politování nad tím, co tě postihlo. Věř mi, že to nenechám být a nedospěji klidu, dokud ti nenavrátím zrak. Příchodem víkendu mě se svou skupinou očekávejte přesně v sedm hodin sobotního večera u skrytých jeskyní v Prasinkách, já už si vás tam najdu. Mám ti toho tolik co říci, tolik co vynahradit. Nevěš hlavu nad dočasnou ztrátou zraku. Zapamatuj si, ve všem hledej své kladné stránky, ať se stane cokoliv a ty bys přišel i o to, co právě považuješ za nejcennější věc, vždy se dá začít nanovo. Zrak ti například nahradí ty tvé pomatené boty, orientaci tvá představivost a chuť pokračovat dál tvůj důvtip. Věřím, že se vše nakonec v dobré obrátí. Do sobotního večera ti přeji pevné nervy a nezapomeň na má slova.“
   Harrymu se v srdci rozhořel plamínek naděje. Tolik potřeboval slyšet tahle slova. Už ani strach ze Snapea v srdci necítil. Po počátečním strachu z neočekávaného teď rázem viděl nové možnosti. A jedno bylo jasné, jeho dvě boty se v následujících dnech nudit nebudou.