ohromné zimě, která se prodírá až do morku kostí, se tyčily do výše vrcholky hor, jako mohutné nepravidelné tesáky nějakého netvora. Zima, sníh a led, byly jediné věci, kterých tu bylo dostatek. Uprostřed té děsivé scenérie stál neskutečný palác. Pohled na něj však znemožňovala mlha a sněhová vánice, která se tudy právě proháněla a bičovala zasněžené kopce hor.
   Když se přesuneme pohledem dále až do samotných útrob paláce, do nejvyšší a nejděsivější věže všech věží, spatříme její vrcholek zapadaný obřím nánosem sněhu. Fučící vítr z něho odháněl mohutnou pokrývku sněhu, aby jí sněhová bouře zase navršila znovu. V této děsivé stavbě z černého kamene nebyla žádná okna, ba ani milimetrové škvírky ve zdech. Byla zde hrobová tma, která by se nedala ani krájet. Dole tam někde v útrobách v podzemí, z něhož věž vedla jako jakýsi ohromný komín, se však blyštily dvě strašné a zlověstné oči. Pomaličku se zavíraly a zase otevíraly, jako by snad jejich majitel byl v naprostém klidu. To však nebyla pravda, od té děsivé osoby se ozývala slova. Jakési kletí, zaklínání a možná že i samotné rouhání. Tvor nebyl vidět a přesto z něj čišela strašlivá zloba, jeho slova pronikala do tmy jako nevidomí poslové hrůzy a strachu, ba co víc, ona slova procházela desetimetrovými zdmi, dostávala se ven do strašného nečasu. Černá osoba se zlověstnýma očima vysílala své kletí, zvyšovala divoce hlas a její slova se nesla prostorem.
   Nabírala rychlost, zmizela v nedohlednu, míjela rozlehlé tundry, nehostinné prostory ruské Sibiře, až nakonec se začaly objevovat místa beze sněhu. Pak dokonce i města, v dálce se začal vykreslovat evropský kontinent. Slova, jakoby zakletá strašlivými kletbami a požehnáními zla, se nesla dál a dál, letěla ohromující rychlostí přes všechny nyní temné, do noci ponořené státy, přes Eiffelovu věž, až dorazila k Londýnu a přes něj mířila do menšího městečka s názvem Kvikálkov. Slova se nesla přes střechy domů, jako by opravdu mířila přímo ke svému cíli, do jednoho jediného pokoje, jednoho jediného domu číslo čtyři. Zde se slova nořila do černého okna, do tmavé místnosti.
   Kromě mžourající sovice sněžní zde nebylo nic neobvyklého, snad až na spícího hocha, který sebou právě teď neklidně vrtěl, čímž sovu vzbudil. Hedvika, jak jí říkal, klovla naštvaně do drátů otevřené klece ve snaze donutit svého spolubydlícího, aby se utišil. Opak byl však pravdou, chlapci jako by se zdál nějaký strašný sen, v hlavě slyšel ona temná slova, která v něm probouzela hrozný strach. Vrzání postele bylo slyšet po celém pokoji, slova sílila - ne na hlasitosti, ale svým působením. Chlapec sebou škubal, až nakonec zasténal a poplašeně se narovnal na posteli. Rychle oddychoval a začal se osahávat, zdali je v pořádku. Pak se uklidnil a podíval se na Hedviku, která otráveně otočila hlavu dozadu a zaryla zobákem do svého hřbetu s marnou nadějí, že se konečně vyspí.
   Chlapec zavřel oči a zhluboka se nadechl. Poté otočil hlavu k oknu a zahleděl se do skleněné tabule, za kterou se vykreslovala letní noční obloha. Chlapec měl ze slov podivný strach a obavy, raději vyskočil z postele, přešel k oknu a po pár chvilkách rozhlížení po okolí ho zavřel a utěsnil. Cítil jak mu v hlavě začínají kvasit otázky a tak se raději s ulehnutím donutil opět usnout, aby na ně nemusel myslet.
   Nevěděl však, že se právě někdo prochází za dveřmi jeho pokoje. Ona osoba těžce dupala a funěla, byl to jakýsi hoch, na první pohled širší než vyšší, hoch který právě divoce postupoval maličkými kroky ke schodišti vedoucímu do přízemí. Všude si pravidelně rozsvěcoval, zhasínáním už se však nezatěžoval. Vždycky se začal bát, když měl vejít do další místnosti, kde ještě nerozsvítil, chvilky čekání před rozsvícením mu naháněly strach. Chlapec cupital po schodech dolů a kňoural, držel se rukama v dolních partiích těla, jak vidno měl velikánskou potřebu. Konečně dospěl do tmavé dolní chodby, se strachem se rozhlédl a hbitě vyběhl k vypínači světla. Pochmurné světlo hned poté osvětlilo ponurou černou chodbu a chlapec se s kvíknutím při každém dalším našlápnutí, začal belhat k toaletám. Byly v chodbičce na straně, i nápis na dveřích tuto skutečnost hlásal. Chlapec tu bydlel od svého narození, proto už automaticky zamířil právě k těmto dveřím. Nevěděl však, že za jeho zády se prohnal stín.
   Dudley, jak se chlapec jmenoval, se s mírným pištěním dobelhal ke dveřím, téměř už nedočkavostí poskakoval, a když konečně chtěl drapnout za kliku, zjistil, že dveře zmizely. S hrůzou zůstal koukat na holou zeď, dveře nikde.
   Zakvílel do nočního ticha, poskočil jak ho tělo svíralo a začal se divoce rozhlížet. Tu kupodivu spatřil hledané dveře za sebou, na opačné straně chodby. Zakvílel do třetice a vydal se k nim, a co čert nechtěl, dveře byly zase fuč.
   Dudley zadul jako sova strašným děsem z tušení, že už potřebu neudrží. Otočil se a ke svému štěstí spatřil dveře tam, kde měly být. Vydal se k nim s kvílením, otočil se jestli ho někdo nesleduje, jenže do třetice narazil na holou stěnu.
   Dudleyho kvílení dosahovalo podivuhodných hodnot, otočil se s nadějí za sebe, ale na opačné straně již dveře nebyly. Byly na stropě.
   Dudley začal nevěřícně poskakovat, začal mít vztek na jednoho konkrétního obyvatele tohoto domu a nevěřil svým vlastním očím. Zakřičel by, kdyby mohl, ale s poskakováním z jedné nohy na druhou už opravdu nemohl více. A v té chvíli světla pohasla.
   Dudleymu se rozšířily zorničky a z úst mu vyšel dlouhý sten. V první chvíli si pomyslel, že už to nevydržel, ale byl to strach, který na něj dolehl. Místnost byla černá a to Dudley neměl rád. Zbývalo jediné, jediná spása a záchrana. S dech beroucím strachem se tedy vydal k domovním dveřím. Kupodivu byly na svém místě, Dudley se modlil, modlil se ke všem svatým i nesvatým. Se strachem došel potmě k domovním dveřím, vzal za kliku a dveře se volně otevřely. Poskakující Dudley šťastně zajásal, vyběhl ven na příjezdovou cestu, k živému plotu, trhavě rozepnul své opravdu velice široké pyžamo a hned na to mu blaženě podklesávala kolena. Byl nesmírně šťasten, že nad tím, kdo mu to prováděl, vyzrál, že dokázal oblafnout i samotného kouzelníka!
   S tím zaslechl, jak se domovní dveře zaklaply. Dudley ztuhl, přestal močit a otočil se za sebe. Tmavé dveře byly nedobytně zavřené, dům tichý a ulice jakbysmet. Nikdo nikde, jen Dudley venku s rozepnutým pyžamem.
   Rychle se zapnul a s ťapavými zvuky se značnou mírou dunění, přiběhl ke dveřím - nešly však otevřít. Dudley zmáčkl zvonek… ticho. Zaťal tedy pěst a začal na dveře bušit… ovšem to si jenom myslel. Neozval se žádný zvuk. Dudley práskl svou masitou pěstí do pevných dveří, ale svým činem nevydal o moc větší zvuk, než když dopadne pírko na zem.
   Dudley začal propadat panice, obcházel dům, styděl se zakřičet, ale přesto se po chvilce začalo pod okny ozývat naříkání. Jako kdyby tam někdo nechal opuštěné divoké kočky. Dudleyho rodiče se neklidně převalili, něco je rušilo od klidného spánku, ale když konečně naříkání skončilo, blaženě se usmáli a spali dál. Dudley dole zjistil, že z nějakého zatraceného důvodu, ze sebe nedokáže vydat ani hlásku.

   Nad Kvikálkovem se rozednilo do nového jiskrného rána, měsíc červenec se právě míjel se srpnem, počasí venku hřálo a příroda hrála všemi barvami, přičemž převážně odstíny zelené. Když sluneční paprsky dopadly kolem sedmé i na dům číslo čtyři, jeho obyvatelé na to nereagovali. Přesto jako jediný vstal nadutý, tlustý a několikabradý strýc Vernon, otec Dudleyho Dursleye. Vernon byl navyklý takto vstávat a tak, i když si mohl přispat, nedokázal se odnaučit od denní rutiny. Vstal, udělal si kávu a vyzvedl si ranní noviny, přičemž si se zalepenýma očima nevšiml kusu něčeho ležícího opodál. Po šálku kávy se konečně probral, oholil, naaranžoval svůj precizně střižený knírek, navoněl své věčně zapáchající tělo a vyrazil… pěšky na autobus. Vesnické linky jezdily jednou za Uherský rok, proto si musel pospíšit, aby denní spoj nezmeškal. A tak proběhl po příjezdové cestě poněkud nezvykle rychle na jeho poměry, přičemž auto s prázdnou nádrží nechal v garáži.
   Po další hodině se probudila jeho manželka, vyskočila čiperně z postele, protáhla si faldy a vykročila takříkajíc do nového rána. Její koňská… příležitostně žirafí hlava, ihned začala čmuchat, zda-li si Vernon něco nezapomněl, aby mu to později mohla připomenout a příležitostně i vytknout. Další půl hodinu paní Dursleyová pravidelně každé ráno trávila v koupelně… příležitostně celou hodinu.
   Dnešek byl jak vidno ve všem příležitostní. Paní Dursleyová vyšla z koupelny již řádně načančaná právě když hodiny v přízemí odbíjely devátou hodinu. To byl čas, kdy se budil celý dům.
   Harry otevřel pomalu oči, nevěděl proč, ale bolela ho víčka. Opatrně si protřel zrak a zamžoural na strop nad sebou. Co ho proboha mohlo probudit? Budík tu nemá, Hedvika roli kohouta již po prvních dnech v Zobí ulici odmítla. Harry chvíli přemýšlel nad hloupou otázku, avšak odpověď přišla vzápětí.
   Za dveřmi se prohnaly něčí rychlé kroky, jejichž dupání nebralo ohledy na možné spáče. Následně se ozvaly výkřiky a vyčítavé hlasy.
   „To není žádná kolínská pro muže abyste věděl!“ křik rozbušil ušní bubínky ležícího chlapce.
   „Stejně je to už vyčichlé, nechápu na co to tu schováváte,“ odpověděl zvučný mužský hlas.
   „Tohle není jen tak obyčejná voňavka vy nevychovanče, to je parfém…“ následoval deset sekund trvající francouzský název. „,který je nesmírně cenný!“
   „Je vyčichlej!“
   „Protože nemám na nový!“
   „Ale máte, jenom byste si nesměla kupovat to nejlepší z nejlepších, podívejte na mojí…“ a ozvalo se stříkání spreje.
   „Co to proboha vyvádíte? Víte jak teď budu smrdět?“ osopila se teta Petunie, jinak paní Dursleyová.
   „Kdybych měl odvahu vám říct, že by to bylo spíše naopak, řekl bych to.“
   „Počkejte…“ varovala ho. „počkejte, až se manžel vrátí! Jen počkejte!“
   S těmi slovy se za Harryho dveřmi prohnaly divoké kroky zpět, a ještě divočeji začaly sestupovat po schodech dolů.
   Harry se otráveně obrátil a přitiskl si polštář na uši. V hloubi duše doufal, že řev ustane a on bude moci ještě v klidu pár minut ležet a vychutnávat si prázdninového rána, ale na tetu Petunii se dalo zkrátka spolehnout.
   O mnoho divočejší kroky se prohnaly opět vzhůru po schodech a kolem Harryho pokoje. S tím se nad Harryho hlavou zatřepotala křídla a Hedvika uletěla pryč, aby to nemusela poslouchat.
   „Co jste udělal s Dudleym?“ vyhrkla teta Petunie a Harry chtě nechtě se musel probudit docela.
   „Chropt…“ ozvalo se z koupelny. „V kým fe?“ zahuhňal mužský hlas.
   „Nedělejte že nevíte a necákejte mi tady na podlahu!“ rozčílila se opět Petunie. „Budu si stěžovat, nemáte právo ubližovat mému synovi, podám na vás žalobu za ublížení na zdraví…“
   „Klid pani Dursleyová,“ uklidňoval jí muž, když si vyplachoval pusu od zubní pasty. „Jsem si jistý, že Dudlík si šel někam odskočit a hned se vrátí,“ řekl a Harry hned na to zaslechl prásknutí dveří od koupelny.
   „Co… co jste tím myslel?“ vyjekla paní Dursleyová stojící před dveřmi.
   Když se jí odpovědi nedostalo, vyhrkla: „Jen počkejte, až se manžel vrátí! Počkejte, až se o tom doví! Zavoláme na vás policii!“ dodala a začala opět jako kobyla dupat po prvním patře a hledat svého synáčka.
    Harry pochopil že je čas vstávat, jelikož teta Petunie začala prohledávat celý dům a to se neobešlo bez ran a dupotu.
   Chlapec se ohlédl vedle sebe na hromádku navršených dopisů. Pravidelně mu každý den chodily dopisy od všech jeho kamarádů. Hermiona Grangerová, jeho nejlepší kamarádka, mu posílala dopisy každý den, stejně jako Ron Weasley. Ginny Weasleyová, sestra Harryho nejlepšího kamaráda Rona, Harrymu také psala, většinou o tom, co se Ron styděl v dopise říct, proto Harry očekával její dopisy s velkým nadšením. Nakonec samozřejmě od Hagrida, umolousané cáry papírů, jednou kus látky z nějakého ubrousku, na jehož okraji byly vidět otisky něčích tesáků.
   Harryho potěšilo, že konečně před ním v dopisech nikdo nic neskrýval. Mluvili s ním otevřeně a přátelsky, bohužel však nikdo neměl čas se v Zobí ulici až do konce července zastavit. Ronův otec Artur Weasley byl v posledních dnech přímo zavalen prací a Molly Weasleyová, jeho žena, trvala na tom, že bude všude jezdit s ním, i kdyby se jednalo o tu nejvzdálenější služební cestu. Samozřejmě, že celá rodina tak procestovala téměř celý červenec. Harry by to pochopil, ale nevěděl proč se nepřišla podívat ani Hermiona. Na jejích dopisech bylo přeci jenom něco zvláštního. Byly podivně pokroucené, pomuchlané, místy ocucané a písmo bylo sem tam rozmazané. Harry podezíral sovu Maggie, která dopisy jeho kamarádky doručovala, že s dopisem dělá rádoby všechny nekalosti světa, protože ušmudlaný dopis a Hermiona zkrátka nešly dohromady. Hermiona byla nejlepší student z jejich ročníku a bůh ví, že snad i z celé školy. Její úprava a přemíra informací Harrymu a Ronovi nejednou vynesly výhody v podobě opisování domácích úkolů. Občas přišel i dopis od Nevilla, vyprávěl, jak ho už popáté navštívili novináři s rozličnými otázkami a vyptávali se ho a zase jen vyptávali.
   Harry to neměl o nic lehčí. Kdyby Ministerstvo na popud Merlinova řádu, nejvyššího vedení kouzelnického společenství, samo nenařídilo zákaz všem novinářům přiblížit se k domu číslo čtyři v Zobí ulici, byl by jimi zavalen až po uši. Novináři si opravdu netroufali přijít, jelikož v domě byl vždycky někdo z Dursleyových a hrozilo jim, že by mohli být obžalováni za prozrazování kouzelnických informací v přítomnosti mudlů. Přestože Dursleyovi jsou jedni z mudlů, kteří o kouzelnickém světě vědí, Ministerstvo by si jistojistě vymyslelo nějaké ty kličky.
   Co se týče Harryho odpovědí, vždy všem kamarádům poctivě vyprávěl, co zase Sirius, jeho kmotr vyvedl Dursleyovým. A pokaždé jim napsal, že je rád, že je má a že se těší, až je opět uvidí. Popravdě mu přátelé chyběli už opravdu tragicky. Poslední červencové dny trávil zíráním z okna ven a vzpomínáním na šťastné chvilky, které se svými kamarády prožil. Sirius mu však vždycky zvedl náladu, za těch několik dní ho naučil několik tuctů nových kouzel, většinou z dílny Pobertů. Pobertové je název pro skupinku kamarádů z dob, kdy ještě Harryho otec chodil do školy. Mezi Poberty se řadili on, vlkodlak Remus Lupin, Harryho již zmíněný, avšak už zemřelý otec James a proradný zrádce- Červíček. Dny a večery trávili Harry a Sirius spolu, vyprávěli si příhody a staré historky, Harry Siriusovi popisoval mudly a vypravoval mu, co musel zažívat u Dursleyových. Nechtěně tak zapříčinil to, že poslední červencové dny byly pro Dursleyovi peklem. Sirius jim stále ztrpčoval život a nejednou nebohé Harryho pěstouny přišla navštívit samotná policie. Dnes však byl Harry natěšený. Kamarádi mu přislíbili, že se u něj dnes konečně zastaví, protože dnešek, byl pro kouzelnického chlapce něčím výjimečným. Těšil se na své přátele tolik, že ani nevěděl, jak své nadšení popsat.
   Proto se při té vzpomínce nedočkavě usmál, vstal, ale došlápl na knihu od Rýpy Rýpala- Jak ovládat svou kouzelnou moc. Knihu četl až do pozdních večerních hodin, věděl totiž, že umí něco víc, než obyčejní kouzelníci a velice toužil po tom, aby své umění zdokonalil, protože jej zatím dokázal použít většinou nechtěně. Harry se zadíval na svůj noční stolek, stále však ještě rozmazaným pohledem, jeho oči nedokázaly zcela zostřit, byl krátkozraký. Na nočním stolku rozeznal své brýle, otočil se k nim a napřímil ruku. Pekelně se soustředil, nejdřív se podíval na špičku svého ukazováku, četl o tom v té knize. A pak na předmět, bylo to těžké, ale v duchu vyslovil zaklínadlo: „Accio brýle.“
   Ozvala se rána a teta Petunie v přízemí vřískla s hlasitým „DoAleluja!“ Harry rychle stáhl ruku zpět, hned na to popadl své brýle s kulatými obroučkami a začal se kvapem převlékat. Když byl v půlce, vřítila se do jeho pokoje teta Petunie, přičemž si Harry jen tak tak stačil zakrýt neoblečenou část těla oblečením.
   „Co si myslíš, že děláš?“ vyjekla naštvaně.
   „Nejsem oblečený!“ ohradil se Harry rudý od hlavy až k patě.
   „A myslíš si, že na tobě něco uvidím? Varuju tě, ty holomku, jestli si budeš zase zkoušet ta svá přiblblá kouzla, vykouzlím ti jednu přes hubu!“ a s tím práskla dveřmi, až se obraz nalevo od Harryho zakymácel.
   Harry si mohl tak akorát povzdechnout.
   „Proč mě ta správná slova nenapadnou v ten pravý čas?“ pokáral se a mávnul odevzdaně rukama.
   Poté se dal do dokončování svého oblékání, ponožky našel pod kupou útržků novin, které sbíral a vystřihoval a tetu Petunii tím častokrát štval… sám nevěděl proč to dělá, ale něco v reakcích jeho pěstounky ho v tom podporovalo.
   V novinách se dočetl hodně, měl přehled o situaci v hlavním městě, i o kouzelnickém společenství. Tajemný Zmijozelův spolek, kde se scházeli stoupenci toho, jehož jméno nesmí být vysloveno, byl nyní zkoumán a podle všech dostupných informací se na onom místě skrývalo tucet smrtijedů v domnění, že je duševní síla toho místa ochrání před spravedlností. Ovšem veškerou duševní sílu roztrhal Alastor Moody, který tam vtrhl jako rozzuřený lev a se vší vervou, která mu byla svěřena, poslal všechny smrtijedy za mříže, ještě než se mnozí stačili přemístit pryč.
   Další místo, které kouzelníci z ministerstva začínali prozkoumávat byla Tajemná komnata, zde postupovali opravdu opatrně a Harry velice dychtivě četl jakékoliv jejich poznatky z toho strašného místa, kde se ve svém životě ocitl dokonce už dvakrát. Ať Harry četl o čemkoliv, stále neslyšel nic o Bradavicích, nevěděl jestli vůbec do školy nastoupí, zpožděný seznam učebnic pro sedmý ročník ho v pochybách jenom potvrzoval. Rád by si promluvil s Brumbálem, ředitelem Bradavic, ale věděl, že ten má teď příliš práce, než aby se věnoval nějakému klukovi na prázdninách. Vraťme se ale k Tajemné komnatě, kouzelníci byli právem překvapeni, když se zjistilo, že tam Harry opravdu byl a tak, jakou místnost popisoval, jí spatřili i oni. Vše náhle odpovídalo Harryho vyprávění ze začátku července a tak i ti největší odpůrci Harryho verze, nyní měli o čem přemýšlet. Chlapce samotného to, že víc a víc lidí je ujištěno, že je národním hrdinou, nijak netěšilo. O mnoho raději by zůstal obyčejným klukem s neobyčejnými přáteli. Vstup do strašného Mordu, který byl v Tajemné komnatě nyní volně přístupný, však odrazoval všechny vyšetřovatele. Harry zjistil, že se o něm nezmiňují ani slůvkem, dokonce ani v Denním věštci, který mu nosil Sirius. Přesto jediný pravý důvod, proč Harry četl všechny ty noviny byl, že se pokaždé mohl radovat, když Moody dopadl dalšího smrtijeda a pyšně prohlašoval, že jich již opravdu mnoho nezbývá a že se mu poprvé v dějinách dokázalo rozbít celé smrtijedské společenství v samých základech. Všechna jména zde byla uvedena, aby na tyto lidi nikdo nezapomněl a Harry… sám nevěděl proč, si všechna ta jména zapisoval, do této chvíle jich shromáždil přes osmdesát a jejich součet neustále stoupal. Včera dosáhl jubilejního stého smrtijeda ve svém součtu a Sirius mu vždy popisoval, odkud nějakého z nich zná a co provedl. Tak si mohl Harry udělat obrázek o všech těch zločincích a vrazích na svém součtu.
   Svůj výčet smrtijedů si připravil, aby si ho mohl vzít sebou dolů k snídani a vyšel ven z pokoje. Ihned zamířil do koupelny, aby si po ránu omyl obličej a provedl ranní hygienu.
   Sirius Harryho naučil velice potřebnou část každého mužského kouzelníka a Harry to nyní dělal pokaždé, i když jako mladý ještě tak často nemusel. Přiložil si hůlku k tváři a vyslovil zaklínadlo „Vousy pryč.“. Z jeho hůlky hned začalo vycházet jemné hřejivé záření, Harrymu se tento způsob holení zamlouval, protože příjemně hřál po ranní studené tváři. Přesto mu rozjímání nad příjemnou činností zkazila teta Petunie, která se dala do hlasitého kvílení a volání Dudleyho jména, pobíhala po celém domě a volala na něj jako nějaký pomatený hejkal.
   Harry proto vyšel ven z koupelny a již oblečený se svým výčtem smrtijedů, brýlemi na nose a stěží učesanými vlasy, scházel po schodech dolů. Raději se však přitiskl ke zdi, když spatřil tetu Petunii mířit kvapným krokem do kuchyně. Chvíli vyčkával a vyplatilo se, paní Dursleyová za malý okamžik běžela zase zpátky do obýváku, aby mohla pokračovat v hledání svého synka.
   Harry věděl čí je to práce, avšak nedával nic najevo. Vyklouzl zpoza rohu a zamířil do kuchyně, která sloužila i jako jídelna. Vešel dovnitř, avšak vizáž kuchyně ho praštila do očí jako bič.
   Byl tam Sirius, ale to nebylo všechno. Z každé poličky, z každé úchytky na skříňce, z lustru, vařeček pověšených na zdi, lednice a dokonce i fotky trojice Dursleyových, visely třásně a ozdobné blýskající se proužky kouzelně se vrtící, mnohdy poletující a házející odlesky duhových barev na všechny strany. Židle byly ozdobené, kouzelně zdeformované do okrasných tvarů a kolem dokola hořely svíčky všech barev a velikostí. Kromě sladkostí visících jako vánoční ozdoby všude okolo, si Harry nedokázal nepovšimnout velké stuhy natažené přes celou šířku kuchyně, hlásající:

VŠECHNO NEJLEPŠÍ HARRY!

   Hoch zůstal stát s otevřenou pusou dokořán a rozhlížel se kolem sebe. Nakonec ze sebe vysoukal: „S-S-Siriusi… to ty?“
   „Při vší skromnosti… od své tety tohle nečekej,“ odpověděl Sirius s úsměvem.
   „Propána…“ vydechl Harry a na tváři se mu úsměv změnil v dojetí, „to-to-to jsi nemusel… páni… tohle pro mě nikdy nikdo neudělal,“ řekl a začal nevěřícně přecházet po kuchyni.
   „Proto jsem si řekl, že by se to mělo změnit,“ podotkl Sirius a pokynul mu, ať se posadí na změněnou židli, nyní vypadající jako z královské soupravy.
   „Ale co teta Petunie… ví o tom?“ ptal se Harry když dosedal.
   „No…“ pokračoval Sirius a poškrábal se svatouškovsky na hlavě. „to je právě…“
   Jenže než to stačil doříct, začal se k nim blížit dusot nohou, jako kdyby se k nim řítila divoká kobyla. Sirius si povzdechl, soustředil se a přesně v tom okamžiku, kdy Petunie vstoupila do místnosti, se v kuchyni zablesklo a všechna výzdoba byla ta tam. Dokonce i židle se pod Harrym změnila do své původní Dursleyovské podoby.
   „Už toho mám dost… jestli mi okamžitě neřeknete kde můj syn je, zavolám na vás policii,“ utrhla se paní Dursleyová na Siriuse a dovolila si mu pohrozit zaťatou pěstí.
   „Paní Dursleyová, myslíte si že kdybych nevěděl kde je, neřekl bych vám o nic víc než víte i bez toho, co jsem vám již řekl?“ zeptal se Sirius a teta Petunie zakoktala.
   „C-c-cože?“ a nechtěla přiznat, že větu nepochopila.
   Oba ale pochytili, jak jedna částečka třásně se volně snáší před očima vykulené tety Petunie na zem.
   Chvíli na Siriuse a Harryho naštvaně hleděla a pak dodala: „Počkejte… počkejte až se vrátí manžel.“
   S tím opět zmizela z kuchyně, za ní se zablýsklo a Harry byl opět v obležení narozeninové výzdoby.
   „To bylo o fous… no, nastav ruce,“ požádal Sirius Harryho a vzápětí mu do nastavených dlaní vykouzlil dlouhý svitek, který se mu do rukou stočil jako had.
   Harry se zadíval na jeho hlavičku a přečetl na ní: JÍDELNÍ LÍSTEK.
   „Nevěděl jsem, že umíš vařit,“ řekl překvapeně a trochu nejistě Harry.
   „No… popravdě jsem o tom přemýšlel, ale nechtěl jsem tě ohromit svými ranými pokusy s vařením… ne, cokoliv si řekneš přijde expres dodávkou až sem domů Harry.“
   „To jsi nemusel,“ nevěřil chlapec svým očím. „Když… když si vzpomenu na své poslední narozeniny… nebo jakékoliv před tím… nemůžu uvěřit vlastním očím… Siriusi…“ řekl a podíval se mu do očí. „…já nemám slov.“
   „To raději ne, jinak bys dopadl jako naše malé selátko Dudlík. “ řekl a posadil se vedle něho.
   Harry se s uchechtnutím a s dojetím podíval na dlouhou blýskající se kouzelnou stuhu, oznamující vzácnou událost tohoto dne. Kouzelně se vlnila a její písmo se třpytilo a snad jakoby plulo ve vlnách. Tak strašně se těšil, až přijdou jeho přátelé. Až si všichni začnou vybírat ze Siriusova jídelního lístku, začnou se bavit a Harry ucítí ten vzácný hřejivý pocit v těle. Teď, když ztratil tolik lidí, které měl tak rád, je potřeboval víc než kdy dřív.
   Kolem něho proletovaly třásně a třpytky, vzduch voněl a atmosféra byla plná očekávání. Když se díval na nápis „Všechno nejlepší…“ vzpomněl si na ono osudné fiasko před pár dny, kdy narozeniny slavil jeho bratránek Dudley.
   V ten den Dudley proplakal dobrých několik hodin. Dárků totiž nebylo padesát, jako tomu bylo minulý rok, kdy si přál… pardon, nařizoval, aby poprvé měl jubilejní kulaté číslo v součtu dárků. Nyní se však na ušpiněném stole nacházely pouze dva, v jednom byla kniha od strýce Vernona a v druhém pyžamo s medvídky od tety Petunie. Ne, jeho rodiče nechtěli konečně vychovávat svého synka jak se patří, pravý důvod byl ten, že neměli na tolik dárku finance.
   Harry si jasně vzpomínal na onu chvíli, když Dudley dárky spatřil, kniha v zápětí skončila v hořícím krbu a pyžamo přistálo na Harryho hlavně ve třech kusech. Dudley řval a křičel, bouchal do stolu a slzy se mu z očí valily jako z potoka. Nedokázal přijmout, že nemá opět padesát dárků nebo víc, nepřijímal ani vysvětlování svých rodičů, že na ně nemají peníze, že dárky koupí až nějaké budou mít. Dudley však již byl vyškolený ze své školy Smeltings, okamžitě se na rodiče utrhl, že dárky mohli koupit z přídavků, které na něj rodiče dostávají od státu, že si mohli vzít půjčku a s minimálním navýšením jí splácet. Vymyslel si jakékoliv kličky, … ó, jak ten bědoval. Potom, co dárky byly zničeny a Dudley dokřičel, celý uplakaný vyběhl po schodech do svého pokoje a odtamtud nevycházel až do oběda, kdy ho přemohl hlad. Scéna se opakovala i v okamžiku, kdy místo dortu dostal čtyři čokoládové věnečky, v každém z nich bylo přitom nastrkáno několik svíček… přesto i přes snažení tety Petunie, se jí nepodařilo docílit plného počtu odpovídajícímu Dudleyho věku a tak Dudley se zjištěním, že mu má být osm let, utekl opět do svého pokoje. Přestože Sirius Dudleymu dal kolíček na prádlo, úhledně zabalený v toaletním papíru (tak jak ho jednou dostal Harry) nesnažil se v ten den Dursleyovy jakkoliv trápit, věděl že si dnes vytrpěli své a teta Petunie z toho měla na dalších pár dní hlavu celou bolavou.
   Harryho vytrhl ze vzpomínání opět křik tety Petunie, která vtrhla do kuchyně a Sirius zapomněl výzdobu kouzelně uklidit.
   „Co… co to má znamenat?“ vyhrkla jako kdyby ji někdo za zády začal škrtit a vlasy jí projely tři třásně naráz.
   „Jestli jste si toho nevšimla, Harry má narozeniny,“ pravil pohotově Sirius. „A sluší se, aby tento den… byl konečně jednou něčím více výjimečným, než dosud býval,“ zakončil to a náhle v Harryho očích autoritativně vzrostl.
   Nadmul před tetou Petunií hruď a tak zlostně se na ní podíval, že se celá ubohá nezmohla ani na jedno slovo. Harry věděl, že právě dnes bude na Dursleyovi jak se patří naštvaný.
   „Okamžitě… okamžitě toÁÁÁ!“ zařvala, když se vedle ní nadvakrát ozvala ohlušující rána.
    V místnosti se z ničeho nic objevili Fred a George Weasleyovi, teta Petunie se dala do divokého křiku a oba chlapci začali poplašeně křičet také. Všichni tři stáli a křičeli, až se oba dohodli a dalším dvojitým prásknutím zmizeli. Když se oba Weasleyovi přemístili pryč, ozvalo se i třetí prásknutí, to právě nebohá teta padla na zem.
   Sirius přistoupil neochotně k vyděšené ženě a pomáhal jí na nohy.
   „Nechte mě!“ vykřikla na něj. „Nechte mě být!“ křičela, ale Sirius jí silně zatáhl a vyšvihl na nohy, měl pořádnou sílu a pomohl jí vstát tak prudce, že jí tím vyrazil dech.
   Chvíli po něm lapala, s hrůzou vytřeštěnýma očima mrkala na Harryho i Siriuse a něco se snažila říct.
   „Omlouvám se… jsem si jistý, že už se to víckrát nestane,“ řekl Sirius. „Řeknu jim, že nemáte ráda kouzla,“ a s tím se z předsíně ozvalo zacinkání domovního zvonku.
   Teta Petunie zalapala šťastně po dechu, vyhrkla: „To bude Vernon!“ a zmizela z kuchyně.
   Sirius se zamračil, zabrumlal: „Ten má klíče,“ a s hůlkou v ruce tetu Petunii následoval.
   Harryho chvilková naděje, že konečně vidí přátelské tváře, teď zase ochabla. Přesto to, co mohl z kuchyně v předsíni spatřit, vypadalo asi takto:
   Teta Petunie trhnutím otevřela dveře, vyjekla: „Drahý!“ a hned na to se lekla. Za dveřmi stáli oni dva nezbedníci a ublíženě hleděli na Harryho tetu.
   Ta se naštvaně sebrala a odešla do kuchyně, kde si vyčerpaně sedla na jednu z židlí a vypadala jako zvadlá lilie, kolem které se točily třásně.
   Sirius oba dva přivítal, vysvětlil jim rychle situaci a všichni posléze vešli za Harrym do kuchyně. Harrymu se na tváři objevil úsměv, oba dva šťastně přivítal, přičemž si nemohl nevšimnout, že Fred drží v ruce balíček. Přesto jediné na co ještě myslel bylo, zdali se za jejich zády neobjeví další příchozí.
   „Zdravíme vespolek,“ zahlaholil George. „Stýskalo se ti po nás, co?“
   „Ani nevíte jak… po jakékoliv známé tváři,“ řekl hned s klidnějším srdcem Harry.
   „A…“ ale Freda zastavil Sirius a postrčil ho směrem k Harryho tetě. „…no dobře,“ řekl otráveně vytáhlý chlapec a přešel k tetě Petunii, která nahmatala na stole vidličku. „Chtěli bychom se vám omluvit… za to že jsme sem tak vpadli… u nás je to normální…“
   „U vás?“ vyhrkla ostře. „U vás není nic normální!“ a pokračovala v krákání jako stará vrána. „U vás jsou samé šílenosti… a samí šílenci… kdybych mohla, vykopla bych vás z tohohle domu, až by se za vámi prášilo…“ jenže s tím oči tety Petunie náhle zazářily, něco uvědomila.
   Sirius na tuhle skutečnost nehleděl zrovna radostně a tak hned šťouchl George.
   „Tak Harry… přinesli jsme ti…“
   „Ať je to cokoliv, běžte s tím ven, kamkoliv, jenom to nerozbalujte tady, rozumíte?“ pískla teta Petunie, která opět ožila. „Nebudu přihlížet jak se tady ten… násoska raduje ze svých dárků, když, Dudley, chudinka Dudloušek nedostal nic… a všechno to je stejně vaše chyba! Dudley… nebohý Dudlíček… kde je mu konce?“
   „Nebyla to náhodou ta hromada neštěstí ležící na prahu před domem?“ podotkl jakoby nic George.
   „D…“ špitla teta Petunie s vypoulenýma očima a hned na to jí bylo možné zahlédnout, jak se řítí k domovním dveřím.
   „Konečně je pryč… a teď to hlavní…“ řekl Sirius a pokynul oběma.
   „Poslechněte, vy jste to připravovali už hodně dopředu, že?“ usmál se na ně Harry. „Nestalo se mu nic? Neměl zase v kalhotách hada jako minule?“
   „A ty se o něj bojíš?“ podivil se Fred s úsměvem, zatímco Sirius zmizel z kuchyně. „No… tentokrát žádní plazi.“
   „Co se tu na mě vůbec chystá?“ nedal se Harry.
   „Už je tady,“ řekl natěšeně George a koukal do chodby.
   Harry se dychtivě natahoval, aby zahlédl co se děje, a pak se mu najednou pusa pomaličku začala otevírat v zatím nepoznaném ohromení. Něco se k němu blížilo, něco velikého, ohromného, ba přímo kolosálního. Kuchyň se prozářila desítkami svíček a přímo do místnosti se vsoukal monstrózní dort, jestli se tak vůbec dal nazývat. Nebyl to totiž jen tak ledajaký dort, byla to přesná kopie Bradavické školy, čar a kouzel. Všechny věže, budovy, věžní hodiny, skleníky, palouky, dokonce i Hagridova hájenka podobající se nyní perníkové chaloupce. Harry zůstal dojetím a ohromením stát a zírat na dort, který právě těžce dosedl na stůl před ním. Ve věžičkách hořely svíčky, na nich vlaječky na střeše Velké síně byla položena velká jahodová sedmnáctka. Bradavický hrad byl zasněžený šlehaným bílým krémem, či sněhem, a na Astronomické věži stála malá postavička kouzelníka, za jehož zády byl zastrčený malý lísteček. Harry chvíli sbíral dech, dort byl, ovocný, perníkový, i zcela normální, dortový. Každičká taška a cihlička byla precizně oblepená bílým cukrovým zdobením s barevnými malými tečkami s příchutí ovoce. Třešniček tu bylo dobrých dvacet a skleníky byly z nejkrásnějšího želé, které Harry kdy viděl.
   Harry se konečně odhodlal vzít lístek z Astronomické věže, rozevřel ho a přečetl úhledné písmo Albuse Brumbála.

(Za všechny nepovedené narozeniny, Albus Brumbál.)

   Harry s dojetím vzkaz složil, moc dobře pochopil na co Brumbál narážel, nyní ho dojalo, že i přes svůj naplněný program, mu dokázal obstarat tak krásný narozeninový dárek. Nad tou krásou opravdu srdce plesalo, i ten největší, nejpřejedenější hubený člověk, by se se vší vervou pustil do jídla. Dort vypadal skvostně, nic se neroztékalo, šlehačka i bílý sladký sníh držely na svém místě. Svíčky nic nerozehřívaly a stály v přesné přímé pozici, hořící různými barvami stále se měnícími.
   „Varoval jsem ho, že tě rozpláče,“ dodal poťouchle Sirius, který dort kouzelně přinesl.
   „Tak to se mu povedlo,“ dodal Harry.
   V té chvíli do místnosti vstoupila teta Petunie a Dudley, ten zůstal naprosto vyděšeně a ohromeně stát. Zíral na dort, jako na ten největší zázrak v jeho životě. Nezmohl se na slova, huhlal a sípal. Zíral na ty sladké delikatesy, perníčky a ovocné zdobení s čokoládou, sušenkami, nugátem, karamelovými cestičkami, pistáciemi a lískovými oříšky, jež pokrývaly celou jednu střechu věže… no nedá se popsat, jaký měl Dudley pocit.
   „Pojď… pojď drahoušku… nekoukej na ty špinavce…“ tahala ho teta Petunie, přestože skrytě nedokázala od dortu odtrhnout oči. „udělám ti dort… tedy čaj! Musíš být úplně promrzlý.“
   Harry viděl, jak se Dudley při slově čaj s odporem zašklebil, nejspíš jej porovnal s tou krásou, kterou měl před očima… byl doslova omámen a až silné zatahání jeho matky ho probudilo ze zasnění.
   Sirius, jak vidno nadmíru pyšný z Dudleyho počínání, vzal dlouhý nůž a dal se do krájení dortu, z nějž nyní tekl lesklý nugát plný oříšků a krůpěje kuliček sladkého želé.
   Fred a George pyšně postavili před Harryho svůj dárek.
   „Tohle je od nás… to nejvzácnější, nejdokonalejší a nejúžasnější, co naše firma dokázala vůbec kdy vyrobit, nikdo to nikdy nikde nijak neviděl…“ říkal Fred.
   „… nikdo to nemá, ještě to není v prodeji…“ dokončoval dychtivě George. „ale náš průzkum trhu ukázal, že se po tom v obchodech doslova zapráší… strhne se doslova hysterie…“ halekali oba dva.
   „… bude to průlom v dějinách zábavy, něco naprosto dokonalého Harry, cokoliv mudlovského nebo kouzelnického se tomu ani kapičkou nevyrovná.“
   „Páni…“ vydechl Harry, když už si myslel, že ho nic nepřekvapí, vyvedli ho z omylu. „Je to snad Dudleyho poslední závěť?“
   „Nejsi vtipný!“ ozvala se teta Petunie, a spálila se o konev.
   „Otevři to,“ pobídl Harryho Fred a ten už rozvazoval ozdobnou stuhu.
   Následně z dárku sjel sám ozdobný balící papír, který zablyštěl a s puknutím zmizel v prostoru. Před Harrym se objevila lesklá mahagonová truhlička.
   „No tak, otevři ji,“ pobídl ho tentokrát George.
   Harry se zhluboka nadechl a truhličku otevřel. Spatřil něco, co bylo bezpečně vloženo do odlitku měkkého materiálu, vypadalo to opravdu zvláštně a překrásně. Koukal na ocelově modře se lesknoucí náramek, byl vyleštěný do zrcadlového lesku. Poměrně dosti široký a masivní konstrukce napovídala, že se nejedná pouze o doplněk ke zkrášlení. Uprostřed byl zalit v lesklém pouzdře jakýsi zvláštní kámen, zvláštní proto, že neměl žádnou barvu, přičemž nebyl ani černý. Kolem bylo něco paprskovitě poskládáno. Dále zde bylo vtlačeno do kovu několik menších kamínků a celý náramek byl tvarovaný v moderním kouzelném stylu.
   „To brejlíš jako puk, co?“ vyhrkl nedočkavě Fred.
   „To jo, ale…“ řekl překvapeně Harry. „…co to je?“
   „Představujem ti Snilku,“ řekli sborově oba sourozenci, dvojčata. „Náš nejnovější vynález… s tím rozdílem, že nepáchá…“
   „… když si to přeješ…“ dodal Fred.
   „… žádné opičárny,“ dokončil do George.
   „… je to úplně nový způsob zábavy, budeš moci prožívat všechna dobrodružství z knih, prožít všechno, o čem se ti jenom zdálo…“
   „… chodit se všema holkama, se kterýma budeš chtít,“ dodal George dychtivě.
   „A to všechno…“
   „… během spaní,“ dodali okázale oba dva, opět najednou.
   „Spaní?“ divil se Harry.
   „To je na tom právě to úžasné!“ vysvětloval Harrymu Fred, zatímco Sirius opatrně krájel druhou porci dortu a setnul přitom kouzelníkovi na věži hlavu, konev tety Petunie dovařila vroucí vodu a v zámku domovních dveří se ozvalo zachrastění klíčů strýce Vernona.
   Zatímco se stačil jednou Dudley celý vzteklý spálit o horký čaj, odběhla teta Petunie za svým manželem a skrytě se začali o něčem bavit, přičemž zmizeli v obýváku.
   „Podívej…“ pokračoval opět Fred. „Tady na straně vytáhneš proužek pergamenu, je na dva řádky,“ vyndal náramek ven a opravdu odněkud ze strany vytáhl dlouhý bledě kroutící se pergamen. „Můžeš na něj psát prstem, když dokončíš první řádek a začneš psát na druhý, první zmizí a snilka si ho zapamatuje. To samé když dopíšeš druhý, s tím rozdílem, že se vrátíš na první. Napíšeš tam třeba… ‚Sním o tom, že se budu opalovat na Karibské pláži, vychutnávat si ovocnou ledovou tříšť příchutě manga, dívat se v dálce na skákající delfíny a… já nevím… okukovat ženské pozadí… čím víc toho řekneš, tím víc bude tvůj sen přesnější a Snilka bude muset méně doplňovat. Pak prostě pergamen pustíš, Snilka ho takhle zblajzne…“ a opravdu, náramek spolknul pergamen ve svých útrobách. „náramek si nasadíš, usneš a budeš se moci kochat tím, co sis napsal. Dokonalé!“ zakončil svůj výklad Fred.
   „Navíc…“ pokračoval George. „Můžeš doplnit na konec, jestli si chceš sen zapamatovat nebo ne, takže když například sníš o nějakém ději z knihy, můžeš o něm snít až donekonečna, a po probuzení nikdy nebudeš vědět, jak děj dopadne!“ říkal dál nedočkavě. „Stačí Snilku položit na onu knihu, Snilka si jí během pár vteřin přečte, zazáří a je hotovo. A kdyby to byl nějaký strašlivý příběh… stačí vyslovit: ‚Konec snění!‘ … a to třeba i v duchu…“
   „… jelikož jsme počítali třeba s tím, že by ti tam někdo mohl zacpat pusu…“
   „… a sen skončí, budeš dál klidně spát,“ zakončila to obě dvojčata, spokojená a pyšná na sebe sama. „A tělo stále odpočívá, veškerou práci za tebe dělá snilka.“
   „Jenom aby se štěstí neobrátilo proti vám,“ varoval je Sirius.
   „Málem se stalo, úřady nám to nechtěly povolit, museli jsme kvůli tomu běhat po ministerstvu skrz na skrz skoro celý minulý týden,“ vzpomínal si George.
   „Co když vám někdo vezme výrobní tajemství?“ zeptal se Harry.
   „Vidíš ten kámen?“ zeptal se Fred a ukázal na střed Snilky. „To je pravý Runový kámen… nebo chceš-li, Měsíční kámen, jediný pravý. A jenom naše firma ho dokáže vyrábět,“ řekl hrdým hlasem.
   „Tak dost, jdeme si dát do nosu,“ řekl Sirius a nabídl Harrymu jako prvnímu.
   „Nepočkáme na ostatní?“ zeptal se Harry stále s nadějí v hlase.
   Jenže s tím do místnosti vstoupil strýc Vernon, následován tetou Petunií, Vernon držel dvě tašky a začal z nich vykládat na stůl, zatímco Dudley nespouštěl lačné zraky z dortu a měl nutkání… tak strašné nutkání, se na něj bezhlavě vrhnout. Vernon začal vyndávat nakoupené potraviny a Petunie ho pozorovala.
   „Pečivo neměli?“ zeptala se.
   „V nákupním centru měli zavřeno, přestavují to tam… musel jsem do toho drahého dragstóru za rohem… takže jsem tam stejně jel zbytečně,“ řekl Vernon naštvaně. „Měli jenom chléb ze včerejška, prý se dodávka opozdila.
   „Dudley pojď, namažu ti chleba s máslem,“ řekla Petunie Dudleymu, který hleděl na roztékající se čokoládové, perníkové a karamelové dobroty, upadla od pusty slina. Při tom pohledu se mu v očích objevily slzy.
   „Co ten inzerát?“ pokračovala Petunie.
   „Prý jsem přišel pozdě,“ odfrkl si Vernon. „Najít práci pro člověka mého postavení… tady v tom zapadákově, je přímo nemožné,“ řekl a vyklepal poslední drobky z tašek.
   „Nějak se uživíme,“ řekla Petunie a popleskala ho po ramenou.
   „Tady Harry,“ nabídl Sirius první kousek voňavého dortu oslavenci.
   Všichni Dursleyovi se otočili na Harryho, ten spatřil za jejich zády kostku levného másla, hlávku zelí, pytel brambor, půlku šišky chleba a jen málo zeleniny. Harry se v tu chvíli cítil strašně… přesto si jasně vzpomínal, že tak jak se cítí Dursleyovi dnes, tak se cítil on celý život… ten nakupený hněv v něm vykvasil, nezmizel, byl v něm pořád.
   „Opovaž se!“ křikl Sirius na Dudleyho, který si už málem namáčel prsty v čokoládě. „Hamoune jeden sádelnatá.“
   „Neřvěte na něj!“ křikla Petunie.
   „Kašli na ně Harry, vem si první,“ řekl Fred nepřátelsky.
   Harry si jako oslavenec vzal první talířek a otočil se na Dudleyho. Ten měl ten nejzávistivější pohled, jakého kdy byl schopen a jaký Harry už dlouho neviděl. Viděl v něm tu strašlivou zlobu, přemáhání, aby nemyslel na to sladké…
   „Nevšímej si jich Dudley,“ řekl Vernon. „Však oni uvidí…“
   „Nápodobně Harry,“ řekl Sirius. „Celý život ti nic nedali, na každé tvé narozeniny jsi neměl nic a na narozeniny tohohle tlouště, jsi nedostal ani drobek…“
   „Máš pravdu,“ řekl Harry a popošel k Dudleymu. „Nikdy mi nic nedali… nikdy,“ dodal naštvaně, hned na to však vrazil dort Dudleymu do rukou. „A bůh ví, že nechci být jako oni,“ s tím se otočil a usmál se na Siriuse, který pochopil a úsměv mu pyšně opětoval. Harry dal i zbylým Dursleyovým, kteří se, až na Dudleyho, talířů ani nedotkli.
   „Tomu dortu nic není,“ řekl Harry když už všichni měli své porce a on, Fred, George i Sirius se vydali do obývacího pokoje… když v tom se ozval domovní zvonek.
   Sirius otevřel a zůstal překvapeně hledět do očí policejního strážníka.
   „Přejete si?“ zeptal se a nedal nic najevo.
   „Někdo nám volal, že v jeho domě je ilegální přistěhovalec. Byl to tento dům… podleeee,“ protáhl a díval se do lejster. „…podle záznamů je napsán na Vernona Dursleyho… a to podle fotografie rozhodně nejste… prosím předložte mi Občanský průkaz.“
   „Dobré dopoledne pánové,“ objevil se ve dveřích Vernon a po očku ukazoval na Siriuse.
   Strážník neznatelně přikývl, tento skrytý rozhovor však Sirius dokonale pochytil.
   „Jistě pánové, občanský průkaz…“ řekl mu na to a kvapně přemýšlel, Harry přišel blíž, zvědavý co se děje.
   Sirius začal šátrat po kapsách, předstírajíc že hledá onen dokument, policejního strážníka však přecházela trpělivost. Harry pochytil situaci a začal být velice nervózní, viděl jak v koutě u kuchyně stojí teta Petunie a culí se jako zajíc na hroudě mrkve, hned na to odchází do kuchyně, pyšná se sama sebou.
   „Dobrá to stačí…“ ukončil to strážník a po příjezdové cestě spěchal jeho kolega, na kterého mávl. „budu nucen vás vzít na policejní ústřednu, žádám vás abyste nekladl žádný odpor.“
   „Ale to je omyl, jsem tu na pozvání těchto lidí…“ řekl Sirius nervózně.
   „Vůbec nevím o čem to mluví,“ zasmál se Vernon.
   „Ano to stačí,“ řekl strážník.
   Harry si však všiml, že vedle policejního vozu staví další auto, rozeznal jen kus nápisu „…ní služba“. Z onoho vozu vyšla dospělá žena a muž v civilních šatech a vykračovali příjezdovou cestou k domovním dveřím.
   „Pane prosím vás ještě jednou, neklaďte odpor a…“
   „Dobrý den,“ pozdravila nově příchozí dvojice.
   Policisté se překvapeně otočili a pohledem si změřili oba dva.
   „Vy jste Vernon Dursley?“ zeptala se žena.
   „Ano to jsem,“ odpověděl Vernon s pocitem, že právě Siriuse sevřel do kleští, když si pro něj přišlo tolik lidí, ten však poklidně postával a opíral se o rám dveří.
   „Jste otec Dudleyho Dursleye, který bydlí zde v tomto domě?“ pokračovala.
   „Mohu se zeptat kdo jste?“ přerušil je strážník.
   „Samozřejmě, prosím nejdřív odpovězte,“ řekl kolega oné ženy.
   „Ano, to jsem, co se stalo?“ divil se náhle Vernon.
   „Jmenuji se Tereza Souvalová, toto je můj kolega Gerrard Norton, jsme ze sociální služby. Dostali jsme hlášku, že váš syn přespával dnešní noc vyhozen na prahu vašeho domu, je to tak?“
   „Ale… ale…“ koktal Vernon a náhle mu ztuhly rysy na tváři. „… samozřejmě že ne, on…“
   „Pane, podle zdroje který volal nám na centrálu, existují fotografické důkazy, že se tak opravdu stalo,“ ujistila ho žena.
   „Strážníku?“ oslovil přihlížejícího policistu náhle Sirius a podal mu něco do ruky. „Můj Občanský průkaz.“
   „Sirius Black…“ řekl policista, vzal vysílačku, stiskl tlačítko a hlásil: „Centrálo, tady osmatřicítka, prohledejte rejstřík, zda-li se v něm nevyskytuje záznam na jméno Sirius Black, přepínám“
   V šumění slyšeli, jak hlas na druhé straně odpověděl: „Sirius Black, rozumím, konec.“
   „Co nám k tomu můžete říct?“ zeptala se žena a pohlédla na Harryho v dálce. „Co vám ten chlapec provedl?“
   „Ten? Tenhle spratek? Tahle černá ovce rodiny?“ vykřikl Vernon a ukazoval na Harryho, ihned však zmlkl.
   Muž i žena se po sobě podívali a Sirius pokynul strážníkovi, kterému zapípala vysílačka.
   „Osmatřicítko, v rejstříku žádný Sirius Black není, přepínám,“ zašuměla vysílačka.
   „Rozumím, konec,“ řekl strážník.
   Všechny pohledy nyní ulpěly na Vernonovi, který se tvářil naprosto vyděšeně.
   „Pane, podle toho jak zacházíte se svým synem, si vás budeme muset odvést na stanici,“ řekl muž ze sociální služby.
   „Proboha proč?“
   „Potřebujeme vás psychologický profil, pár otázek, nic víc. Jde nám o bezpečí toho chlapce“ řekl muž a vzal Vernona za rameno. „Jdeme.“
   Strážník pokynul Siriusovi a zeptal se Harryho v dálce.
   „Chlapče, je tu tento muž právem?“
   „Ano, on… je to můj kmotr,“ zakoktal Harry a hlava mu šla kolem.
   „Dobrá, v tom případě je vše jasné, přeji hezký den,“ pravil strážník a všichni čtyři společně se strýcem Vernonem opouštěli příjezdovou cestu.
   Sirius zavřel dveře, otočil se na všechny uvnitř a zakončil to větou „Kdo si dá zmrzku?“

   Potom, co si teta Petunie šla lehnout, prodebatovali spoustu času. Do poledne si povídali, pak se nechali pohostit delikatesami, které obsahoval Siriusův jídelní lístek. Po celou tu dobu Harry marně vyhlížel své přátele, stále obracel pohled nadějně k oknu, až zaslechnou kroky po příjezdové cestě, v srdci ho to zahřeje a on bude ten nejšťastnější kluk na světě. Nikdo se však po návštěvě policie neobjevoval a to až do odpoledne.
   Harry celý den nebyl příliš mluvným. Jen málokdy se dostal ke slovu a když už se ta chvíle naskytla, vždy řekl jenom něco malého. Snažil se to zakrýt, bylo však na něm vidět, jak stále myslí na příchod jeho přátel a navíc, jak je poznamenán událostmi posledního roku. Často odešel o kus dál, někdy vyběhl do své ložnice s výmluvou, že jde na záchod. Ve skutečnosti se však chodil dívat na jistou fotografii. Fotku osoby, která mu dnes scházela ze všech nejvíc. Nebyli to Harryho kamarádi Ron a Hermiona, ani jeho zemřelý přítel Lexter, který pro něj byl v posledních měsících něco jako druhý táta. Ne, ta osoba na oživlé fotografii zasáhla Harryho srdce mnohem hlouběji, než si kdokoliv dokázal představit.
   Mnoho z Harryho kamarádů možná ani netušili, jak hluboko Cho miloval. Harry nebyl ten typ kluka, který se dokázal vychloubat, jakou to má holku, jak jí tolik miluje. On neměl dar dát najevo jak moc dokáže mít někoho rád. Jedině ten dotyčný člověk to dokázal vycítit. A právě proto možná ostatní nevěděli, co se v posledních dnech v Harryho srdci odehrávalo.
   Pod všemi přetvářkami, stesku po kamarádech, zábavě a rodičích, pod tím vším… až tak moc hluboko byl zakořeněný cit, který Harry pocítil minulý rok. Sám nevěděl jestli se dá nazvat láskou - kdy vlastně člověk pochopí, že miluje?
   Harry seděl na posteli se svým rodinným albem na klíně. Koukal na fotku, kde poprvé dává Cho pravý polibek a přemýšlel nad touto otázkou. Nikdo ho nikdy nenaučil milovat, neřekl mu co to je a za své mládi ani nic takového nepoznal. Mrzelo ho, že nedokázal Cho více dokázat, jak moc jí měl rád a mnoho nocí se za to vinil. A možná právě proto, že ho láska v mládí neobklopovala, ať již v podobě rodičů, nebo jiných příbuzných, možná právě proto nedokázal dát dostatečně najevo, jak někoho dokáže milovat… nebo to bylo jinak?
   Harry si přitiskl prsty k ústům a ty následně přiložil na obrázek něžné dívenky na fotce. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Ač by si kdokoliv mohl myslet, že stesk po Cho Harryho rozpláče, on se namísto toho usmál. Ta jediná chvilka strávená ve společnosti jeho milé, ať již jí mohl trávit jen ve fotce, ta jediná chvilka mu stála za všechno co má. A právě dnešek, onen kouzelný den v Harryho životě, ho nutil být se svou milou… věřil že když s ní bude v srdci a ve vzpomínkách, bude s ní napořád a být s někým koho milujete v tak důležitý den, je to nejkrásnější, co Harryho mohlo za všechny narozeniny dohromady potkat… a nejen za to byl Cho ohromně vděčný.

   Oba mladí gratulanti, kteří ráno přišli Harrymu poblahopřát k svátku, nyní odcházeli po příjezdové cestě a mávali dvěma postavám stojícím ve dveřích domu číslo čtyři. Strýc Vernon se za celý den už neukázal a co bylo pro Harryho strašnější, ani jeho přátelé. Vždyť mu to slíbili! Jak mohli zapomenout? Dudley podle všeho zhltl nejméně třetinu celého Bradavického hradu a nyní nebyl k zastižení, ačkoliv drobky šlehačky vedly do jeho pokoje. Ani paní Dursleyová za celý den nevyšla z prvního patra a tak Sirius a Harry osaměli.
   „Tak… ještě zbývám já,“ řekl Harrymu a otočil se k němu.
   „Co máš na mysli?“ zeptal se Harry ještě stále zasněný do fotky z alba.
   „O narozeninovém dárku přece,“ usmál se Sirius a kamarádsky se opřel o Harryho rameno.
   „Ale vždyť ty jsi mi dal ten nejlepší dárek, celý tenhle den… byl úžasný… nikdy jsem nezažil takové narozeniny.“
   „Víš… přemýšlel jsem,“ řekl Sirius a zavřel domovní dveře.
   „A o čempak?“ ptal se Harry.
   „Mohl bych ti koupit další létající koště… to však nepotřebuješ… nebo nějakou knížku… přesto vím že to tě nebaví. Nějaké domácí zvíře? To ne, Hedvika by žárlila,“ zakřenil se Sirius a pokračoval. „Ne, nic mě nenapadalo, nic… čím bych se ti mohl alespoň trochu zavděčit… ale nějak…“ lámal si hlavu Sirius. „nevím jak to říct, ale chci ti dát něco, co na tebe zapůsobí a na co budeš vzpomínat celý život. Protože vím, že to pro tebe bude hodně znamenat.“
   „Páni… že by se přeci jen dostalo na tu Dudleyho závěť?“ ušklíbl se Harry.
   „Pojď,“ vzal Sirius Harryho za ruku. „už jsem to příliš dlouho odkládal, dnes je správný čas, někam se spolu podíváme.“
   „Ale co když přijdou Ron a Hermiona?“ obával se Harry.
   „Necháme jim tu vzkaz, neboj,“ uklidnil jej Sirius.
   Ke krbu to nebylo daleko a i když si Vernon celých těch pár týdnů lámal hlavu, na co je onen zelený prášek vedle krbových briket, nedokázal přijít na to, že právě s jeho pomocí cestoval Sirius pokaždé, když se chtěl dostat z domu Dursleyových. Harry nabral stejně jako Sirius hrstku letaxového prášku a vhodil jej do krbu, jenž zeleně zahořel, ačkoliv v něm nebyl rozdělaný oheň.
   „Náměstí Eyre Square,“ poradil Harrymu.
   V zápětí už vycházeli z domu, ve kterém to smrdělo lacinými cetkami a ukovanými zvonky jako suvenýry. Harry se rozhlížel kolem sebe, byly na nějakém rozlehlém náměstí s parkem, bylo v Irsku, v nějakém chladném, avšak čistém městě... co si mohl všimnout bystrým zrakem a nápisy na suvenýrech, město se jmenovalo Galway. Kolem dokola je míjeli turisté a další lidé mířící za svými povinnostmi. Sirius vedl svého kmotřence vzhůru podloubími starých třípatrových domů z devatenáctého století a poctivě zdravil každou paní milým pokloněním hlavy. Harry se rozhlížel po náměstí, uprostřed stála velkolepá fontána s mnoha sochami a plastikami, uprostřed nichž trůnil velký orel držící v pařátech znak města. Voda ve fontáně šplíchala do rytmu hudebníků, kteří hráli na celé náměstí a snažili si přivydělat. Při tom pomyšlení se Harrymu zkazila nálada, protože on sám nevěděl na jaké zaměstnání se hodí.
   Došli až k vrcholu náměstí, kde kočičí hlavy, jež pokrývaly celý tento prostor, protínala obloukem silnice vedoucí k nedalekému parkovišti. Přesto se náměstí zdálo až podivně poklidné a harmonické, domečky zde byly příjemně zdobené secesními lístečky a křivkami, okna čistá, přesto stará doznávající mnoha let. Vzduch vonící mořskou solí, proplouval náměstím jen velmi zvolna, aniž by přitom ofukoval nepříjemným chladem jakéhokoliv procházejícího člověka. Naopak, Harrymu se zdálo že příjemně hladí a na chvíli si připadal jako dítě, kterého vlečou vánočním tržištěm.
   Zůstali náhle stát a Sirius Harrymu ukázal ukazovákem před sebe.
   Harry vzhlédl a zamžikal ohromenýma očima s otevřenou pusou dokořán.
   Před ním se tyčil do výše honosný chrám, či snad katedrála opravdu velkolepého ražení. Harry nikdy v životě tak krásný kostel neviděl, vlastně ani nikdy v žádném nebyl, co si pamatoval.
   „Katedrála Svatých Apoštolů… tak jí alespoň říkáme my kouzelníci,“ řekl mu potichu Sirius.
   „Je nádherná,“ vzdechl Harry.
   A opravdu byla. Překrásně zdobená stavba se tyčila do výše do vysoké zvonice. Měla výraznou hlavní loď a byla nádherně tvarován. Její vrcholy byly protínány mnoha stupňovitou střechou s ornamentálními výjevy a zdobením. Stěny byly zhotoveny z těžkých kamenů dob rytířských, na čelní straně se na celé náměstí dívalo impozantní mozaikové okno ve tvaru šestiúhelníku. Ze střechy se zvedaly dva mohutné pilíře nesoucí dlouhou stěnu, jež ve střeše mizela a budila tak dojem, že kostel každou chvíli vzepne andělská křídla.
   „Počkej až budeš uvnitř,“ popleskal ho Sirius po zádech a pozval ho dál.
   „Nevěděl jsem, že jsi věřící,“ nevěřil stále Harry.
   „To nejsem… přesto věřím… eeeehm… v zákon schválnosti,“ odpověděl mu na to a společně přeběhli přes přechod.
   Samotné schodiště vedoucí do útrob ohromného chrámu bylo rozdělené do tří cípů a do tří stupňů. Dlážděná podlaha, která dovnitř vedla nesla známky spousty let těžkých dopadů nohou či kopyt koní.
   Brána do katedrály byla vysoká snad více než pět metrů a ohromné dubové dveře, které ji tvořily, byly přes půl metru široké a poskládané z masivních trámů. Uvnitř bylo ticho, nikdo zde nevydal ani hlásku. A jestli se krásou dal nazývat vnějšek chrámu, co teprve vnitřek, ve kterém se nyní ocitli.
   Jakmile Harry vstoupil dovnitř kolem jedné staré paní, dýchl na něj chladný kostelní vzduch. Jeho kroky se náhle začaly rozléhat prostorem, jako kdyby je nesla zázračná kouzelná moc. Poprvé spatřil něco, co nemohl vidět ani v Bradavicích. Celý ohromný strop s křížovou klenbou byl pomalovaný přenádhernými freskami. Klenba sama o sobě byla vyřezávána do krásných, lesknoucích se tvarů, až srdce usedalo. Strop se nalézal v neuvěřitelných dvaceti metrech nad nimi, byl tak vysoko, že by se sem vešlo celé stádo skalních obrů. A ta výzdoba stěn a oken. Harry nevěřil tomu co vidí. Okna byla úzká, zato vysoká i deset metrů, s barevnými skly poskládanými do obrazů věřících se svatozářemi. Bylo zde neuvěřitelných šest oltářů a celá jedna stěna se zpovědnicemi. Ohromný kříž za kazatelnou s visícím Ježíšem Kristem, nad nímž se skláněly další sochy, vynikal z celé scenérie římskokatolické katedrály. V horním patře se do výše tyčily ohromné zlaté varhany s trubicemi vedoucími mnohdy až ke stropu. Vedle dalších nástrojů patro obsahovalo tucet krásných židlí a zdobené zábradlí.
   Harry by mohl popisovat dál a dál, další a další krásné věci co tam viděl, včetně nespočtu soch, dřevěných zábradlí a opěradel, naprosto přenádherného lustru s briliantovými odlesky se svícemi, zkrátka opravdu úžasná podívaná.
   Sirius vzal Harryho za ruku, protože chlapec dobrých několik vteřin zůstal ve strnulé poloze, přesto si nemohl nevšimnout muže v církevním plášti stojícího ve vchodu u cedulky:

PROSÍM PŘISPĚJTE NÁM NA ÚDRŽBU
A RENOVACI KATEDRÁLY.

   Harry chvíli přemýšlel, ze všech těch pocitů a zklamání z toho, že neviděl své přátele, chtěl někomu pomoci.
   „Počkej,“ zarazil Siriuse a vydal se k onomu muži.
   „Kam to jdeš?“
   Ale to už chlapec sahal do kapsy a dal muži do dlaně dvě deseti librové bankovky.
   „Zdravím tě synu,“ řekl muž, mohlo mu být po šedesátce, měl dlouhé vousy a ostré rysy na tváři. Ty se změnily v překvapení, když uviděli tolik peněz. „Tohle ale od tebe nemohu přijmout.“
   „Proč ne?“
   „Určitě máš spoustu jiných věcí, za co to utratit,“ usmál se muž. „Věřím že tvůj doprovod není příliš nadšený.“
   „Ty peníze jsou moje pane… a já si s nimi můžu dělat co chci,“ pravil Harry milým tónem.
   „Jsi šlechetný mladý muž,“ pravil mu na to. „A děkuji ti.“
   Harry se pousmál a pokračoval se Siriusem dál.
   „Ty peníze jsem ti rozměnil, aby sis mohl v Kvikálkově něco koupit,“ říkal mu Sirius nesmírně potichu, když procházeli kolem modlitebních lavic.
   „I kdyby, utratil bych to za hlouposti,“ řekl Harry lhostejně.
   „Občas se mi zdá, že do tebe Pánbůh nalil až příliš mnoho soucitu,“ povzdechl si Sirius a zamířil ke stěně, ze které se do výše táhly mocné pilíře. Procházeli kolem sloupoví a dvou zpovědnic, Harry stále nevěděl co má Sirius v plánu, když konečně došli ke dveřím vedoucím do sakristie. Sirius se rozhlédl v této honosné síni, chvíli zaváhal, a když usoudil že je ten pravý čas, otevřel dveře a vtáhl Harryho sebou dovnitř.
   „Siriusi!“ špitl Harry překvapeně a začal si být velice nejistý tím, že se ocitl v prostoru, který jistojistě nebyl určený pro obyčejné návštěvníky.
   „Tady je schodiště, pojď za mnou,“ nebral ohled na Harryho strach a vedl ho vzhůru dřevěným schodištěm.
   Našlapovali velice potichu, netrvalo dlouho a spatřili celou hlavní halu kláštera z nemalé výšky. Přestože mělo dřevěné schodiště po stranách zábradlí, měl Harry z pohledu dolů špatný pocit. Na koštěti, to je něco jiného, tam je jako doma, ale když pod sebou nemá žádnou oporu, jenom několik zaprášených dřevěných prken schodiště, bylo to hned něco jiného.
   „Dej si pozor, aby tě nikdo neviděl,“ varoval ho Sirius a konečně zašli průchodem nad stropní klenbu. Zde nahoře byla podlaha z neudržovaných prken s velkým nánosem prachu. Šli cestou, která byla znatelně vyšlapaná a mířila k vysutému schodišti uprostřed prkenné podlahy. Toto patro vysoko nad zemí mělo místy mezery v podlaze a těmi bylo vidět až dolů. Nahánělo to husí kůži, to se musí nechat.
   Harry opatrně našlapoval těsně za Siriusem, míjeli zábradlí, staré truhly, skříně, provazy, sochy a kříže. O kus dál bylo navršeno několik starých svící, vedle nich lustrů a křesadel.
   Když dospěli ke schodišti, obrátil se Sirius k Harrymu.
   „Teď půjdeme vzhůru… mě za to neviň,“ obhajoval se hned, když spatřil Harryho vyděšený výraz. „Takhle vysoko si to zařídil… ale to bych už prozrazoval, chtěl jsem říct, abys dával pozor na co šlapeš, jsou tu uvolněná prkna a prochází tu co já vím jenom správce jednou za týden.“
   „Kde to jsme?“ ptal se Harry.
   „Podívej se nad sebe,“ opáčil mu Sirius a Harry vykulil zraky.
   Nacházeli se přímo pod ohromným zvonem, jenž visel několik desítek metrů nad nimi a k němuž byla přivázána lana, která byla obetkána kladkami všude podél stěn.
   „Za chvilku bude půl osmé, měli bychom to nahoru do té doby stihnout,“ řekl Sirius a začal stoupat vzhůru.
   Harry se lekl, když sáhl na zábradlí, které se zakymácelo. Začali těžce stoupat vzhůru, až ze schodů padal prach. Ačkoliv zde byla okna a na okrajích střechy vikýře, panovalo zde zatuchlé a zaprášené prostředí.
   Harry se držel těsně za Siriusem a snažil se nemyslet na to, že jsou již v polovině všelijak se točícího schodiště. Poprvé si mohl prohlédnout lana tlustá jako sloní chobot a kladky bytelné, jako z oceli. Konečně stoupali po posledních schodech, vzduch byl stále chladnější, až nakonec stanuli na kamenné podlaze, zezdola podpírané mohutnými pilíři. Vrch věže se zdál být téměř jako vystřižený z hradu, přesto stále chrámový. Ohromný čtyři metry vysoký chrámový zvon těžce visel na řetězu s metr tlustými články. Zvon měl na sobě zašlé nápisy vyprávějící o poctivé práci dávno za-pomenutých roků. Kolem něho byly dřevěné, téměř zborcené můstky a sem tam jenom položená prkna, strašidelně prohnutá směrem dolů.
   „Je půl, připrav se,“ řekl Sirius a přešel na jednu nejvíce chatrnou lávku.
   Harry se ho snažil zastavit, ale to už jeho společník stoupl na tenounké prkno, které zapraskalo a zlostně se ohnulo.
   „Heh…“ uchechtl se Sirius a tlukot jeho srdce mohl Harry slyšet na míle daleko. „taky by ses bál na to vkročit, co?“
   Harry nemohl uvěřit tomu, co právě dělá, se strašlivými obavami přešel k okraji a snažil se Siriuse nalákat zpět. Ten však stál na pro-středku ohnutého tenkého prkna a koukal na kulatou zeď před sebou, stoupajíc až na samý vrchol kláš-terní věže.
   „Teď Harry, zvon začne bít… zacpi si uši!“ zavolal na chlapce.
   Ten chvíli nevěděl, co má dělat, když v tom se pod nimi ozvalo těžké zaklapnutí, Harry spatřil, jak ohromné věžní hodiny, které se nacházely pod jejich nohama, přesunuly svou minutovou ručičku vážící několik tun do svislé polohy, v tu ránu se lana na kladkách natáhla a zvon těžce a pomalu nahnul.
   Harry si na poslední chvíli stačil zacpat uši, když gigantické srdce uvnitř zvonu udeřilo jako beranidlo do jeho stěny. Harrymu málem podklesla kolena, s hrůzou zjistil, že se celý dřevěný můstek začal otřásat a prkno, na kterém Sirius stál, praská ve švech. Harryho hluk ohlušil i přes zacpané uši, přesto s výrazem strašlivého strachu přeběhl za Siriusem, aby ho zachránil.
   V tom si všiml, že se vedle jeho kmotra na kulaté zdi začíná objevovat vchod. Nějaké dveře. Ve chvíli kdy zvon podruhé udeřil a Harrymu se zatřásl žaludek, jako kdyby spolkl divokou vrtačku, Sirius prudce šlehl hůlkou, vytvořil oblouk kolem kliky a dveře se nehlučně otevřely.
   Poté na chlapce přikývl a ten ho ještě stále vyděšený následoval po pružném prkně dovnitř.
   Jeden úžas střídal druhý. Ocitl se v kouzelné místnosti, která ve skutečnosti byla o mnoho větší. Do jejích útrob se žádný mudla neměl šanci podívat a nad jejím vchodem na kamenné stěně, visela šerpa s nápisem: Dům v nebesích.
   „Nebudu ti nic říkat… věřím, že pochopíš sám,“ pravil Sirius uctivě a zůstal stát u zavřených dveří.
   Místnost měla dvě podlaží a okna do oblouku po celém jejím obvodu. V jediném rohu v nižším patře byla voliéra s ohromnou dřevěnou kládou a různými stupínky. Na stěnách visely diplomy, svíce, ptačí pera, medaile, zvonky, provázky, netopýři, pod nimiž byla miska s uschlými můrami a dokonce i vánoční ozdoby, a celá jedna část místnosti tvořila ohromnou knihovnu zvedající se až k dřevěnému stropu s bytelným trámovým. Naproti voliéře byl menší, avšak útulný krb z těžkých kamenných bloků, s malým zábradlíčkem před ohništěm a místem pro polínka. Ze stropu viselo staré jmelí a různé bylinky a Harry konečně dospěl až ke stolku, jenž se nacházel vedle postele, která měla tmavě červené, téměř až fialové závěsy svázané u svých čtyř tyčí. Na stolku byla fotka Harryho rodičů, Lily Evansové a Jamese Pottera v době jejich svatby a spousta dalších, které Harry matně poznával. Došlo mu, že osoba, která zde přebývala, brala právě tyto lidi jako svou pravou rodinu.
   Když se Harry vydal vzhůru do druhého patra po dřevěných schodech, dýchla na něj večerní obloha. Druhé patro bylo ve skutečnosti beze stropu, stěna se na jedné straně zvedala a na druhé opět klesala., aby vytvořila věž podobnou konci píšťaly. Kromě toho zde byl velký stožár, jenž nesl znak hrabství, kde se klášter nacházel a vedle něho byl ještě jeden menší. Mezi těmito dvěma stožáry byla napnutá síťová houpačka. Byl zde naprosto kouzelným výhled na všechny širé strany.
   „Tomu říkám výhled,“ pravil Sirius, jenž vyšel vzhůru těsně za Harrym a vítr jim foukal do tváří.
   V dálce se rýsovaly divoké, člověkem nedotčené hory a u jejich úpatí se zlatě třpytilo moře, na jehož okraji bylo malé přístaviště s kotvícími loďkami, pohupujícími se v rytmu jemných vlnek. Celé město přírodního charakteru bylo odsud vidět jako na dlani a všechny jeho červené střechy odrážely světlo večerního slunce. A ten voňavý vzduch, Harrymu připadalo, jako kdyby někdo vzal útulný lesní srub a umístil jej do ráje, do samotného nebe.
   „Trávili tu s Jamesem v posledních měsících mnoho času… když mohli,“ vzpomínal Sirius. „V posledních měsících a letech Jamesova života, když se z nich stali kamarádi, tu probírali své nastávající bystrozorské akce. Říkali tu tomu útočiště, dům v nebesích. Hořce lituji, že vše co vím… je jen z doslechu.“
   „Tady bydlel…“ uvědomil si Harry a vzpomněl si na voliéru o patro níž, jež určitě nebyla určená pro kouzelnické sovy.
   „Místo kde trávil všechny své prázdniny, když byl malý. Místní farář byl přítelem Snapeova otce, a mladý Snape byl poslán do dětského domova… musím uznat, že v té době mě Snape překvapil větší citlivostí, než na jakou jsem u něho byl zvyklý. Člověk si své chyby uvědomí mnohdy až v dospělosti, ale to je už kolikrát příliš pozdě, zapšklost mu zůstane vlastní. Snape nechtěl dovolit, aby jeho nevlastní bratr Lexter skončil také v dětském domově. Farář proto přislíbil, že o prázdninách může přebývat tady… v domě v nebesích,“ vysvětloval Sirius Harrymu, oba dva stáli na samém vrcholku majestátního klášteru a vyhlíželi na tu kouzelnou podívanou, hlavy měli plné vzpomínek, každý však těch svých.
   „V minulých dobách to byla věž, strážní věž. Proto má místnost tak starobylou hradební konstrukci. Kouzelničtí zvoníci dohlíželi z výšky na město, jako když se orel vznáší vysoko v oblacích, do nekonečných dálek zapadajícího slunce,“ zabásnil Sirius a Harry se zasněně pousmál.
   „Muselo to tu být nádherné,“ přemýšlel s myšlenkami zatoulanými někde v minulosti.
   „Lex již neměl žádné příbuzné, a jelikož Snape o tohle místo zcela jasně nejeví zájem… napadlo mě…“
   „Ale… to snad…,“ uvědomil si Harry.
   „Už jsem to zařídil, je to tvé Harry… i se vším pozůstalým majetkem,“ trval na svém Sirius. „Stejně spoustu věcí zkonfiskovalo oddělení bystrozorů, Lexter tu měl tajné záznamy,“ řekl a pak se naklonil k Harrymu. „Ale ty pravé záznamy tu někde určitě schoval. Musíš po nich zapátrat.“
   „Nevím co na to říct,“ žasl chlapec, hlavou se mu honilo tolik myšlenek, ale také i pocitů štěstí. „Tohle jsou opravdu ty nejlepší naro-zeniny, jaké jsem kdy zažil,“ řekl celý dojatý.
   „Chtěl jsem, abys měl pro začátek zázemí, až vyjdeš školu,“ říkal mu pomalu Sirius. „Líbí se ti tady?“
   „Moc,“ odpověděl Harry pomalu. „Ale bude pro mě těžké tady být,“ a podíval se Siriusovi do očí. „Je tu tolik vzpomí-nek.“
   „Tohle náměstí má spoustu vzpomínek,“ přisvědčil mu Sirius. „Říkalo se mu, Náměstí štěstěny.“
   „A proč zrovna tak?“ divil se Harry.
   „Lexter měl podle Jamese ve zvyku lehávat si tady nahoře na houpací síť při zapadajícím slunci, v době kdy je nebe nejkrásnější, až dokud se mu nad hlavou nerozzářily hvězdy,“ vypravoval Sirius a koukal se dolů přes okraj zábradlí. „Díval se na lidi.“
   „To je celý on,“ posteskl si Harry. „Mám z tohohle místa zvláštní pocit, je tu nějaká síla, nutí mě nebát se výšky, naopak si jí užívat. Uží-vat si pocitu, že jsi nad hlavou všech těch lidí.“
   „Mnozí z těch, kteří tudy procházeli, měli najednou lehčí mysl… svobodnější pocit, pocit štěstí. Nikdo to nedokázal vysvětlit. Neprojevovalo se to u všech, co náměstím šli.“
   „Co to bylo za sílu?“ nechápal Harry.
   „Vzpomínáš si, když jsi poprvé spatřil, jak se Pán zla zrodil?“ ptal se Sirius.
   „Nechci na to vzpomínat.“
   „A řekni mi, kdy sis poprvé mohl oddechnout, kdy z tebe poprvé vyprchalo trochu té tíhy?“
   Harry se zahloubal v mysli, myšlenkami se vrátil do onoho červnového večera, strašného dne, kdy nevědomky pomohl k oživení té nejhorší stvůry na světě.
   „Když jsem tobě a Brumbálovi dovyprávěl, co se stalo,“ vzpomněl si Harry.
   „To je na tom to krásné a jednoduché,“ říkal dál Sirius. „A každý člověk na světě, má nějaké problémy. I kdyby byly naprosto triviální, ale jsou v tobě. A pocit, že se nemáš s kým o své starosti podělit, je neskutečně tísnící.“
   „Pořád asi nechápu, co to s tímto náměstím má společného,“ kroutil Harry hlavou.
   „Taky jsem nechápal, když mi to James vypravoval,“ pokračoval Sirius. „Byly tu jedny oči… a jedna mysl, která uměla prohlédnout až do nitra lidské duše. Vyslechnout si bolesti, ať už to byla malá holčička, která přišla o své rodiče, nebo starý pocestný, který měl krutý život. Lexter se naučil nejvíce ze své telepatie právě na tomto místě.“
   „Už chápu,“ řekl opět dojatě Harry.
   „Dodnes nepochopím, kolik lásky a soucitu v sobě musí člověk mít, aby dokázal každému odebírat z beder tíhu a skládat jí sám na sebe. Takoví lidé se už nerodí Harry,“ zkonstatoval Sirius. „Zázraky se dějí, ale ne tak často. A mě mrzí, že jsem tyhle vzpomínky v Azkabanu vymazal z hlavy.“
   „Bylo to pochopitelné,“ dodal mu Harry kuráž a opřel se zamyšleně o zábradlí.
   V mysli si vybavil oka-mžiky, které měl možnost s Lexterem prožít. Když mu poprvé vyprávěl o smrti svých rodičů, nebo když si skládali společně s Ronem a Hermionou nezapomenutelný slib… ještě teď pocítil, jako kdyby ho od onoho slibu bolela ruka. Možná proto, že Lexter slib nedodržel, nebo možná proto, že udělal, co musel, aby jej neporušil Harry, když mu tam v Tajemné komnatě zachránil život. Harry věděl, že si Lexter nemohl vybírat, slib kde si slibují, že všechny nástrahy zla přežijí, tento slib však musel nedodržet.
   Harrymu se při té vzpomínce srdce snad i zastavilo. Celý červenec se snažil na Lextera nemyslet a teď musel zastavovat slzy, nutit se nevzpomínat na okamžik, kdy naposledy držel jeho dlaň, a slyšel je poslední slova.
   „No… nechám tě tady,“ ozval se po chvíli Sirius. „Musím si pár věcí zařídit. Jen ti chci připomenout, že Lexterův krb není připojený na Letax, vrať se krbem, kterým jsme přišli. A dej si pozor, až budeš scházet, ta prkna jsou zatraceně zrádná,“ říkal Sirius a sestupoval dolů po schodech. Ještě když mu byla vidět pouze hlava, se otočil na Harryho a s úsměvem pravil: „Všechno nejlepší, kamaráde.“
   S tím zmizel pryč.

   Strávil zde spoustu hodin, nahlížel do knih i do deníku, který si Lexter vedl. Jednou mu dokonce na stránkách papíru přistál malý netopýrek, natlačil se Harrymu na prst a asi deset minut ho tam Harry celý překvapený hladil. Pak uletěl a štěbetal ke svým kamarádům.
   To místo mělo v sobě tolik emocí z Lextera, že si Harry připadal, jako kdyby zde někdo zastavil čas. Zvon zvenčí byl jakýmsi prazvláštním kouzlem ztišen, jako kdyby zněl z veliké dálky. Harry přesto stále myslel na své přátele, na to, že je celý den neviděl a že onen den, za chvíli skončí. Bolelo ho u srdce pomyšlení na to, že jediné narozeniny, které byly tak krásné, neprožije s těmi, co má tak rád.
   Večer při letním západu slunce, kdy mu nad hlavou prolétaly vlaštovky, jež ve vzduchu obratně chytaly své drobné pamlsky, se Harry přišel podívat nahoru a lehnout si na houpací síť. Začetl se do Lexterova deníku a vítr mu přitom příjemně cuchal vlasy. Připadal si jako v kouzelné zemi plné voňavých květů se šplouchajícím mořem v dáli a hřejivým pocitem v srdci.
   Když pak narazil na zmínky o Lily – Harryho matce. Četl řádek po řádku. Četl o snaze Lextera k jejímu oživení. O postupech, pravidlech a zákonech, které jsou pro to potřeba. Informace byly vyčerpávající a tak Harry po chvíli čtení upadl ve spaní, aniž by věděl, že zamhouřil oka.

   A pak, když se náhle probudil, myslel si, že stále ještě sní. Otevřel totiž oči a kolem něho, po všech stranách, poletovaly diamanty. Křišťálové kapičky deště skapávaly z noční oblohy a nad věží, kde Harry ležel, mizely. Zdálo se mu, jako kdyby letěl vesmírem, nekonečným prostorem vzpomínek a krásných pocitů. Ani jedna kapka nedopadla na zem, v houpačce bylo teplo a útulno, Harry se nikdy nechtěl rozloučit s tímhle místem a vychutnával si pohled na dopadající déšť z jiskrného nebe každým douškem.

   Musel usnout znovu, protože teď, když se probudil, jenom letmo mrholilo. Nevěděl však, proč se tak prudce narovnal. A pak si to uvědomil, něco zaslechl.
   Podíval se vzhůru na černou oblohu, náhle ho přepadl pocit, že něco provedl, že tu nemá být. Radost a krása byly ty tam, Harryho z čista jasna přepadl strach. Vždyť už měl být dávno doma!
   Vyskočil z houpačky a začal sbíhat dolů po schodech. Na stůl pohodil Lexterův zápisník, naposledy se rozloučil s netopýry v koutě a vyběhl ven ze dveří, až se málem překotil přes vratké prkno. V tom jediném okamžiku dokázal zahlédnout, jak věžní hodiny ukazují pár minut před jedenáctou hodinou. Byl tady příliš dlouho.
   Pak se mu vytratil dech z úst. V dálce spatřil ve svitu měsíce něčí obrys. Uvědomil se, že je to odraz na kamenné stěně a přesto ho to vůbec neuklidnilo. A to ani ve chvíli, kdy se obrys ponořil do země a zmizel.
   Harrymu začalo bít prudce srdce.
   „Nemám tady už co pohledávat… musím zmizet,“ říkal sám sobě. „Hlupáku… hlupáku… jsi strašnej hlupák!“ nadával si a otočil se k východu.
   Ztuhl, spatřil siluetu muže, tentokrát živou siluetu, žádný odraz na stěně. Přes nemalý vítr se plášť postavy ani nepohnul, to se nedalo ovšem říct o muži. Ten se náhle prudce rozešel přímo na chlapce.
   Harrymu poklesla brada, vydechl úlekem a začal couvat. Srdce cítil až někde v krku, ale konečně ho popadal rozum, začal nahmatávat po kapsách hůlku.
   Statný muž se blížil jako nezastavitelná hora, Harry měl co dělat, aby udržel na prohýbajícím se prkně rovnováhu, vykřikl na muže: „Kdo jste? Co po mě chcete?“ a konečně objevil v kapse u kalhot hůlku.
   Vymrštil jí v sevřené ruce přímo na muže, ruka se mu třásla a Harry uslyšel, jak osoba něco mumlá. S hrůzou si uvědomil, že je průhledný, téměř jako kdyby ho stravoval kouř. A pak to spatřil.
   Na tvář muže dolehlo měsíční světlo, Harry spatřil ploský nos, bílou mrtvolnou lebku a přesně v ten okamžik muži zazářily rudé kočičí oči.
   „i k…y…b…seb…enší …ěštba na světě!“ slyšel Harry strach nahánějící ledový hlas, který snad vycházel přímo z jeho nitra.
   „To nemůže být pravda!“ křičel Harry a začal couvat po vratkém prkně, tělem mu prolétaly proudy agónie. „Zabil jsem tě!“
   „Kdybys uměl mluvit, nedovolil bych ti ani poslední přání…“ hrozil Lord Voldemort strašlivým tónem „takže Harry Pottere, skoncujeme to jednou provždy!“
   „Ne!“ křičel Harry, už se chystal mávnout hůlkou, strach mu dusal v žaludku jako stádo koní. V mysli křičel, ruce se mu třásly, na tohle nebyl připraven, ale když zaslechl jak muž vykřikl„…Avada Kedavra!“ mávl hůlkou…
   BIM!
   Ohromný zvon náhle udeřil, Harrymu se podlomila kolena a padl na prkno, div se nepřekotil. Hůlku ztratil, někam jí odhodil, když si křečovitě připlácl ruce na uši. Ušní bubínky mu mohly prasknout, Harry věděl že on tam však stále ještě je. Musí se zachránit, musí to dokázat, nezemře na den svých narozenin!
   Zvon ohlušoval vše kolem, Harrymu zavíral oči, vháněl mu do nich stovky slz, neviděl nic kolem sebe, jenom cítil ohromný strach a bezmocnost. Noc ho pohlcovala, nemohl se bránit, nemohl nic. Doškrábal se konečně na okraj dřevěné podlahy a těžce na ní dolehl. Zvon zvonil bez ustání, jako neutuchající netvor. Harry se svíjel strachy a ohlušujícím rámusem, snažil se procitnout z bolesti, otevřít oči. Ale nedařilo se mu to. Zvon konečně odbil po jedenácté a jeho zvuk utichl. Byl jen slyšet jak se rozléhá po celém městě a bloudí jako temný stín od domu k domu.
   Harry naléhavě potřeboval hůlku, dýchal jako o život a protíral si uslzené oči, rozhlížel se kolem sebe, ale neviděl nic. Konečně začal vidět ostře, hbitě otáčel hlavou a připravoval se na sebeobranu… jenže zlo už tam nebylo.
   Hluk ustal, nastalo ticho tlumené pouze podivně divokým větrem, který najednou začal věž kláštera sužovat. Fučel skrz zdi a dřevěné vzpěry. Mohutný řetěz držící zvon neslyšně vrzal a Harry ani nedutal, snažil se rozpoznat všechny hlasy v okolí. Nevěděl co se děje, byl dokonale zmatený, v srdci měl strašný strach. Copak se vrátil? To je hloupost! Harry jej zabil, není možné aby se tu najednou z čista jasna objevil!
   A bylo to tu zase, silueta se opět objevila na nedaleké zdi. Harry zatajil dech, ale aniž by se prozradil, z dálky se k němu doneslo: „Kdo to tady je? Ukaž se!“
   Harry vyjekl, v dálce se objevila další postava a hulákala. Chlapec neváhal, chtěl být co nejdřív pryč od toho všeho. Vyskočil na nohy, začal usilovně oddechovat, popadl hůlku opodál a vyběhl přímo ke schodišti dolů. Začal sbíhat schody jako pomatený, zvuky jeho kroků se rozléhaly do širého okolí. Lámaly se o další a další stěny a v té chvíli se nahoře objevil onen muž.
   „Mně neutečeš! Zloději!“ křikl a začal běžet po schodech za Harrym.
   Chlapec s tím zjištěním zrychlil a dostával další a další dávky adrenalinu do těla. Seběhl poslední schod, běžel tak rychle, až mu podklesla kolena a na poslední chvíli se stačil narovnat. Ocitl se v oné zaprášené rozlehlé půdě kláštera, Harry podběhl pod houpajícím se zvonem a začal sbíhat po schodech do sakristie. Stále přitom dupal a funěl, srdce mu bouchalo do hrudníku jako zjednané. Chtěl být pryč, náhle se mu to nezdálo jako největší ráj na zemi. Když se chystal otevřít dveře v přízemí, otevřely se dřív a Harry vrazil přímo do něčí postavy.
   „No tak no tak!“ ozval se hlas a Harry zbledl úlekem. „A to jsi ty?“ řekl muž a Harry se zarazil, spatřil onoho mnicha, který u vchodu žádal o peníze. „Co se stalo chlapče?“
   „Musíte utéct!“ vychrlil Harry. „Někdo mě pronásleduje, někdo hodně zlý a…“
   „To je on!“ křikl hlas za Harryho zády, chlapec se s úlekem otočil a zůstal hledět do očí dospělému muži s ostrými rysy a důlkem na bradě.
   „Alane!“ křikl na něj mnich. „Tenhle hoch nic neprovedl, rozumíš?“
   „Viděl jsem ho nahoře, takový děcka tam nemají…“
   „Ne, ty jsi tam neměl co dělat. Přiděláváš mi akorát problémy a strašíš lidi k smrti, podívej se na něj!“
   Harry byl celý vyděšený a s rozšířenými víčky těkal pohledem z jednoho na druhého. Z toho co viděl stále neměl slov.
   „Jdi si po svých,“ řekl postarší mnich a s tím se Alan naštvaně otočil a odešel.
   „Děkuju že jste se mě zastal… a omlouvám, už tam nikdy nepůjdu,“ snažil se to Harry zamluvit.
    Mnich náhle rozepnul svůj hábit a Harry spatřil o mnoho jiné oblečení, než to co viděl před tím, o mnoho okázalejší a uctivější.
   „Vy jste farář?“
   „Ano synu, to jsem,“ řekl mu na to a vyvedl ho ven z malé místnůstky.
   „Překvapený? Jsi tu vítán kdykoli tě sem ruka Páně zavede,“ pokračoval potichu, když procházeli kolem kazatelny, hned poté se Harry ztěžka posadil na lavici a chvíli neutěšeně oddychoval. „Už je to v pořádku chlapče. Vypadáš jako kdybys viděl samotného ďábla.“
   Harry se otočil na faráře a hořce polknul. „A co když ano?“
   „Oh,“ povzdechl si farář a přisedl si vedle chlapce. „Chceš pomoci?“
   „Já… omlouvám se, ale já nejsem věřící,“ vydal ze sebe Harry.
   „Náš Pán má pochopení pro všechny lidi dobré vůle, Harry.“
   „Já…“ zarazil se chlapec. „neřekl jsem vám jak se jmenuji.“
   Farář se pousmál a podíval se na sochu Ježíše Krista vepředu. „Kdo by neznal Harryho Pottera… novodobého Mesiáše, jak ti někteří říkají. Bojovníka s peklem.“
   „Vy víte o kouzelnících? Víte o Temném Mordu? Protože… tomu se říkalo peklo, to je pravé peklo.“
   „Zlo existuje synu,“ řekl farář důležitě. „Ať je člověk jakýkoliv, i kdyby peklo nebylo, každý nosíme jedno v sobě.“
   „Myslíte že mám v sobě peklo?“ zeptal se Harry nejistým tónem.
   Farář se mu podíval do očí a zamračil se, Harry se této reakce znatelně zalekl.
   „Každý… každý máme v sobě zlo,“ pravil pomalu. „Naším údělem je víra, musíme věřit že můžeme být lepšími… obracet se ke svým vzorům, modlit se za lepší zítřek…“
   „Slyším temné hlasy,“ promluvil poprvé Harry o svých snech. „Temné zlé hlasy, mluví cizím jazykem.“
   Farář nic neříkal, přesto nezvykle zavřel oči a vypadal hluboce zamyšlen. Harry nevěděl, jestli ho má rušit, už takhle považoval za čest mluvit s farářem největšího kláštera široko daleko.
   „Měl bys jít domů synu,“ řekl mu po chvilce. „Dávej na sebe pozor, ruka Páně chrání, ale žádná moc nedokáže být tak silná, jako zlo všech lidí světa. Doufám že tvé cesty, vedou ještě daleko… rád tě tu zase uvidím, i minipoberti,“ pousmál se farář a vstal.
   „Co prosím?“ nechápal Harry.
   „Lexterovi netopýři,“ pošeptal mu farář s úsměvem. „Hodně štěstí můj synu… snad se dočkáme jasnějších dnů.“
   S tím odešel a nechal Harryho na lavici ještě dlouhou dobu sedět.
   Chlapec se pak s hlavou plnou otázek zvedl, vyšel z kláštera a naposledy se podíval vzhůru na jeho věže. Ve zvonici nad kostelními hodinami však žádné siluety nebyly. Harry si stále říkal, že nebyl skutečný, že Voldemort nežije, že to byl jenom výplod jeho fantasie. Ovšem opar záhad a tajemství mu náhle překrývaly veškeré pocity. Jedno určitě věděl, něco se děje, něco co má něco dělat s jeho osobou. Došel až k letaxovému krbu a se slovy „Zobí ulice číslo čtyři,“ zmizel v zelených plamenech.