Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Dvanáctá kapitola


Mistrální OVCE

12.
O kapitole
Pořadové číslo:12/50
Počet načtení:5 450
Počet stran:27
Počet slov:8 191
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

D
vojice Harry a Ron seděli na zábradlí jedné z velkých kamenných verand hradu mezi hradebními kvádry, jenž jevily známky starých věků, skrze které snášely nepokoje přírody a lidí. Bylo už pozdě odpoledne a oni probírali nastalou situaci.
    „Máš neuvěřitelné štěstí, víš o tom?“ řekl Ron Harrymu shlížeje na něj seshora.
   „Ne nevím,“ řekl Harry sklesle. „Zopakuj mi to, možná to někdy ve vzdálené budoucnosti pochopím.“
   „Jak to, že se vždycky nachomýtneš tam, kde…“
   „Rone, ty mě nechápeš!“ zarazil ho Harry. „Zpropadeně, dával jsem si pozor! Nechtěl jsem se prát, ani bojovat. Nechoval jsem se přece jako malý harant!“
   „To jsi celý ty,“ usmál se Ron. „Vždycky musíš být hrdinou.“
   „Tohle mi nedělej,“ žádal ho Harry a podíval se mu do očí. „Jestli tě štve, že jsem toho chlapa dopadl já a ne ty, tak ti ho příště s radostí přenechám. Navíc, já jsem mu nic neudělal, ani jsem nekouzlil… on prostě… se vzdal.“
   „Nikdy bych si nemyslel, že ti úspěch natolik stoupne do hlavy.“
   „Co tím myslíš?“ zeptal se ho Harry podrážděně.
   „Nemyslím to tak, že jsi namyšlený. Myslím to přesně naopak, tak strašně nechceš být úspěšný, až si začínáš odepírat to, co jsi opravdu dokázal,“ řekl mu Ron. „Koukni… nevím jak to bylo s tím vlakem, ale tohle jsi dokázal ty a nikdo jiný, nemůžeš si odepírat…“
   „Vždyť jsi tam nebyl!“ vyčetl mu Harry prudce a začal rázovat kolem hradeb. „Copak mi nikdo nevěří? Já ho neodzbrojil!“
   „A kdo tedy? Ufňukaná Uršula?“ zeptal se Ron pochybovačně. „Přiznej si to, ty prostě nenávidíš svojí popularitu natolik, že nepřijmeš ani to, co sám opravdu dokážeš. Ten vlak… je toho důkazem. Kdybys opravdu byl sám sebou… a našel tu správnou rovnováhu, zachránil bys je ze všech nejlíp.“
   „Nemůžu přece popřít co jsem viděl. Věříš mi?“ otočil se Harry na Rona. „Věříš, že jsem na tuhlety oči jasně viděl, jak tu hůlku odhazuje sám?“
   „Já…,“ zdráhal se Ron. „Jsi můj nejlepší kamarád, ale taky sakra dobrej kouzelník, mohl jsi to udělat nevědomky rukama, vždyť víš, že máš dar jimi kouzlit.“
   „Na to jsem se neptal,“ řekl Harry, ale v tu chvíli potichu přišla Hermiona.
   „Tak jak to jde?“ zeptala se opatrně.
   „Normálně, jak jinak?“ rozhodil Harry rukama. „Stačí když Dobbymu štípnu jeden ze šátků co jsi pletla skřítkům, udělám v něm dvě díry, Vektoru Lupovi vezmu jeden z jeho hloupých klobouků a můžu si rovnou říkat Zorro mstitel.“
   „Harry, netrap se tím tolik,“ poradil mu Ron a udělal důležité gesto na Hermionu.
   „Vy dva a ta vaše gesta,“ povzdechl si Harry. „A co jinak?“
   „Snad celá škola si myslí, že ve snu jednáš jinak než ve skutečnosti. Všichni rázem souhlasili s Hagridem, a sice, že kdyby ta nehoda s tím vlakem byla skutečná, dokázal bys zachránit všechny.“
   „To se lehce řekne těm, kdo něco takového neprožili, Hermiono,“ řekl jí na to Harry a posadil se na okraj hradební zdi k prastarému sloupu zarostlému mechem.
   „No… v každém případě… chtějí nás s Ronem ve Velké síni, co nevidět započne rozřazování do skupin.“
   Harrymu při tom seskočilo srdce o stupínek níž, zase se cítil tak nějak osamělý, jakoby ho všichni přátelé opouštěli.
   „Půjdeš s námi?“ zeptal se odcházející Ron.
   „Jasně,“ usmál se Harry a nálada mu trochu stoupla, když ho přesto berou mezi sebe. Avšak neuniklo mu, jak těsně po jejich odchodu na verandu vstoupilo nějaké děvče.

   „Ceremonie co nevidět začne,“ popoháněl je hbitě Hagrid před vchodem do Velké síně. „Uhánějte nebo vás tam vlastnoručně hodim,“ říkal a smál se. „I když už nejste takový prťata jako ste bejvali.“
   Poblíž Nebelvírských míst postával Sirius a urgoval jiné studenty stejně jako Hagrid u vchodu. Harry se k němu skrz dav dychtících pohledů jen tak tak dostal.
   „Siriusi, vážně si potřebuji promluvit s Brumbálem, je to důležité!“ snažil se přehlušit hluk v síni.
   „Dnes to snad půjde, teď si sedni, máme tu plné ruce práce, uvidí se, Harry.“
   Sirius opravdu neměl čas a když zahlásil všem, aby se nejdříve najedli, poněvadž se Ceremonie protáhne, síň se počala plnit jídlem.
   Harry se posadil vedle Ginny, která se na něj usmála.
   „Hlavně mi neříkej nic o tom, jaký jsem hrdina,“ upozornil ji předem Harry.
   „To nemusím, to já už dávno vím,“ zazubila se na něj. „Víte, že Daniel odchází? Rodiče si nepřejí, aby zde dále studoval…“
   „Myslíš toho napadeného sedmáka?“ zeptal se Ron.
   „Přesně toho,“ přikývla Ginny. „Bojuje v nemocnici U Svatého Munga o život. Ministerstvo prý prověřovalo minulost jeho rodiny a všechny rodinné přátele, ale nic nenašli. Je záhadou proč ten chlápek napadl zrovna jeho.“
   „To je strašné,“ zkonstatovala nevěřícně Hermiona.
   „A kde je ten útočník teď?“ otázal se Harry.
   „Prý ho mučí,“ řekla z druhé strany Lenka Láskorádová. „Říkala to Ruth Rejpalová, prý ho s ostatními páťačkami ze Zmijozelu slyšely křičet, když procházely chodbou u vchodu do Bradavických kobek. Ale nic víc neříkaly.“
   Harry nakrojil zbylý kus jehněčího, ale otráveně ho nechal být. Hlavou mu běhala spousta trablů a nevyřešených otázek. Za poslední měsíc toho opět zažil příliš, aniž by dostal nějaké odpovědi.
   „Přichází Brumbál,“ píchla do Rona Ginny vidličkou, aby ho upozornila, když si nedbale upínal kalhoty.
   Velevážený kouzelník s dlouhými vousy, doprovázený ministerským sborem, svým bratrem a spoustou jiných lidí z ministerstva, se zastavil u své židle, před níž se postavil.
   Studenti rázem ztichli a síň naplnilo očekávání.
   „Dnes… jak všichni víte, se stala vážná nehoda,“ začal chmurným tónem. „Dotyčný útočník pocházel z Ministerstva kouzel a já jsem osobně dal příkaz, aby byli mnou speciálně vyhrazeným týmem prověřeni všichni lidé, které sem Ministerstvo nasadí. Škola dostala spoustu stížností a hrozilo, že prvním školním dnem tento školní rok i skončí. Přesto bude vyučování prozatím pokračovat podle plánu. Jelikož rodiče napadeného chlapce si vyžádali jeho odstup ze školy, naskytl se problém v počtu studentů zařazených do Mistrálních OVCE. Jménem Viceministra Alexe Twimbryho jsme se domluvili, že jedna skupina bude mít jisté výhody, jelikož bude obsahovat pouze tři členy.“
   Harry se cítil tak nějak stranou od okolního světa. Přesto měl chuť nevzdávat své snažení a přijít na kloub všemu, co mu vrtá hlavou.
   „Nyní prosím všechny přítomné, aby se nelekli otřesů a hluku, jelikož Bradavický hrad se musí připravit na ceremoniál, stejně tak jako samotná Velká síň!“
   Brumbál mávl oběma rukama a vzduchem se prohnal prudký vítr. Sfoukl všechny hořící pochodně, od malých, až po ty největší, a tu se náhle místnost začala otřásat. Studenti se polekali a někteří bázlivci vykřikli. Zdi se začaly zlovolně hýbat, kameny drtit, pohybovat a padat na zem, přesto v bezpečné vzdálenosti od studentů. Celá místnost se měnila v temném zahaleném prachu, jenž halil oblohu stropu. Ron raději zavíral oči, Nevillovi poskakovala písmenka v polévce a Harry si stále opakoval, že Brumbálovi může věřit. Což ovšem neplatilo o jeho botách, jenž se kousaly strachy do podrážek.
   A pak opravdu, Brumbál slavnostně tleskl a studenti oněměli. V podélných stěnách síně tyčících se až k hvězdnatému stropu se utvořily jakési slavnostní výklenky se třemi okny, kulatým stolkem s podnožkami, polstrovanými sedačkami a čtyřmi poháry. Výklenků bylo přesně deset, po každé straně pět. Nad každým pohárem hořely svíce lustru, jenž visel ze stropu výklenku zdobeného rozličnými ornamenty. A na stěně ve výklenku visely čtyři zhasnuté pochodně, které držely každá po jedné nádobce plné něčeho tajemného.
   „Toto jsou odteď čestná místa studentů, kteří byli zařazeni do Mistrálních OVCE,“ pokračoval Brumbál. „Od dnešního dne budou sedávat zde, ovšem nejdřív je do dotyčných deseti skupin musíme rozdělit. A abychom nepřivedli našeho starého Moudrého klobouka k šílenství, zvolili jsme ojedinělejší způsob rozřazení,“ dovyprávěl Brumbál s úsměvem a otočil se slavnostně ke svým kolegům.
   Avšak Harry jeho slova nesl zatím nejhůře. Vědomí, že celou dobu zde bude sedět bez Hermiony a Rona mu vyhlodalo v hlavě pořádnou díru, jenž v něm zela a pálila. Hermiona mu sevřela ruku a snažila se tvářit jak nejchápavěji dovedla.
   To zatím Brumbál a jeho kolegové roznesli podél kantorského stolu jakési podivné sošky. Vypadaly jako ladní ptáci, ale byly kamenní v barvě betonu. Harry v nich po chvilce zkoumání vyluštil podobu fénixe. Před každým kantorem, jenž byl vybrán jako Celestín, nyní stála jedna z těchto sošek a ani se nepohnula. Však jak by také mohla, vždyť na první pohled nebyla vůbec živá. Harry zaslechl Colina Creeveyho, jak správně našel místo, kde seděla soška, ale žádný kantor.
   „Chybí Snape,“ řekla jim Ginny. „Ten Twimbry ho přece včera jmenoval.“
   „Mnozí si zajisté povšimli, že jeden z Celestínů chybí,“ pokračoval profesor Brumbál svým klidným hlasem, jakoby jim četl myšlenky. „Avšak osobně mě ujistil, že přijde včas a přesně ve chvíli, kdy sám uzná za vhodné… Nuže, mohli bychom začít.“
   Harry si pozorně prohlížel všechny, před nimiž nyní stály sošky fénixe, asi necelý metr vysoké. Sirius se na sochu u sebe nehnutě díval. Harry pochopil že opět nosí masku temnoty, aby se ho studenti báli. Profesorka McGonagallová stále neměnila svůj přísný pohled. Profesorka Prýtová se usmívala a hladila sošce podstavec, profesor Kratiknot (menší než soška sama) se o něčem zaníceně bavil s profesorem Aberforthem a Harry si povšiml Remuse Lupina, jak o něčem stále debatuje u svého místa s Alexem Twimbrym. Mohl si jen domýšlet, že Viceministra opět otravuje s bezpečností zkoušek. Nyní až moc dobře chápal na co Lupin narážel.
   „Tak tedy… začněme profesorem Blackem,“ oznámil všem Albus Brumbál a posadil se na své místo, zatímco Alex Twimbry se doradil s Lupinem a přešel k fénixovi, jenž stál před kouzelníkem zahaleným v černotě.
   Viceministr vytáhl poněkud zvláštní nádobku a jakoby sahal po špetku soli, vyndal z nádobky velice jemňoulinký zlatavý průhledný papír a nechal ho lehoučce spadnout na fénixe. Tomu zazářily oči a Siriusovy zableskla hůlka. Pak z čista jasna ze sochy vyletěl jako šíp nový fénix vypadající jako jakýsi průsvitný duch, jenž sálal teplo a světlo do širého okolí. Prolétával nad studenty a vždy, když už se zdálo, že se posadí na hlavu nějakému vyděšenému z nich, se opět zvedl a přelétl jinam. Nakonec nečekaně stočil směr ke zmijozelskému stolu, přenesl se přes pár překvapených zmijozelských hlav a tu se rozprskl jako prskavka nad hlavou Draca Malfoye, v jehož ruce se objevila malá zelená soška fénixe se zlatými pruhy, jež ho podivně hřála do ruky.
   „Další!“ zvolal Brumbál a Twimbry z té podivně tvarované nádobky tvarem připomínající spíše Aladinovu lampu, vyndal nový cárek papírku a další fénix se vznesl do vzduchu.
   Tentokrát se rozprskl nad hlavou Pansy Parkinsonové a další dva pro Siriuse byli Blaise Zabini a Saffi Woodleyová. Harry si s těžkostí uvědomil, že všichni Siriusovi studenti pro Mistrální OVCE pocházeli ze Zmijozelu. Marně hledal v jeho tváři jakýkoliv náznak pocitu, který mu mohl tento fakt vyvolat, ale nic nenašel. Zato Malfoy vůbec nezastíral, že zdaleka neoplývá nadšením. Byl velice zklamán a Harry si povšiml, že Saffi Woodleyová není nikdo jiný, než ona dívka, která se s Malfoyem bavila odpoledne na chodbě.
   Následovali další a další rozřazení studenti, Remusu Lupinovi byly přiděleny samé dívky z Havraspáru. Dvě nové a dvě původní sedmačky – Emily Friedová, Hannah Abottová, Miranda Cutlerová a Padma Patilová. Profesorka McGonagallová dostala Parvati Patilovou, Dominiku Griffinovou, Natálii Macdonaldovou a Gabrielu Poolovou, přičemž všechna tato děvčata patřila do Nebelvíru. Když se poté začalo vybírat osazenstvo pro Severuse Snapea, osobně se stále ještě nedostavil. Bez jeho vědomí k němu byli vzati Ralf Hamilton, Celie Midrillová, Angela Ruvaldová a Nora Falseyová… všichni pocházející z nových škol. Vektor Lup na oplátku dostal samé chlapce- Arnolda Lendera, Justina Finch-Fletchleyho, Ernieho Macmilliana a Dionýza Lapiducha.
   „Kde myslíš, že skončíš?“ zeptala se Ginny svého bratra.
   „To netuším… chtěl jsem být u Siriuse, ale už je pozdě. Jen se modlím, abych nebyl ve skupině se Zmijozelskými.“
   „Podle čeho myslíte, že si ti fénixové studenty vybírají?“ zajímal se Harry.
   „To nevím, ale buďte potichu,“ pokárala je Hermiona. „Možná že nakonec dostaneme i samotného Brumbála.“
   Pak začalo přituhovat, potom co se vylosovali studenti pro zbylé Celestíny, tedy Pomonu Prýtovou, Filiuse Kratiknota, a Auroru Sinistrovou, začali se losovat studenti pro bratry Brumbálovi. Nejdříve pro Aberfortha. Hned první fénix se rozhodl rozprsknout nad hlavou Egona Feroxe, jenž si na dálku měřil bratra Albuse Brumbála, aby přišel na to, zdali má cenu mu věnovat nějakou zvláštní pozornost. Bohužel, Aberforth nečekaně získal samé zmijozelské, Guntera Žlouta, Gejzu Blouda, a Klaudii Harlingtonovou. Všichni pocházeli z cizích škol.
   Nakonec přišla řada na Brumbálovy studenty a Ron s Hermionou byli štěstím bez sebe. Nebylo pochyb, že právě oni zbývají, že právě oni zapadnou do jeho skupiny. Věděli, že poslední skupina bude tříčlenná, jak už o tom Brumbál informoval, a že bude nějakým způsobem zvýhodněna. Ovšem netušili, kdo bude oním třetím členem, jenž prozatím nebyl vybrán.
   První fénix přistál na hlavě Hermiony a všichni kolem se konečně mohli podívat na její malou sošku fénixe, v níž se kouzlo proměnilo. Byl vínové barvy se žlutými pruhy na křídlech a žlutou chocholkou.
   Ron se tvářil nejistě, když další fénix zamířil přímo k němu, ale pak už mohl obdivovat svou vlastní sošku, která měla oranžovou barvu se světle hnědými proužky.
   Poslední fénix nevyletěl, jelikož kantorský sbor se začal houfovitě bavit. Do jejich řad přišli noví kouzelníci, jenž do síně vstoupili zadním vchodem a zdálo se, že se stalo něco opravdu vážného.
   „Tamhleten prý mučí toho zločince,“ řekla Lenka a ukázala na vrásčitého muže se silnými svaly, byl v houfu dalších.
   Harry netušil o čem se baví, pochytil však, jak spousta jejich pohledů zůstává právě na něm. Jakoby se nebavili o ničem či nikom jiném, než o něm samotném. Nakonec se na Harryho podíval s obavami samotný Brumbál a to už Alex Twimbry přešel do popředí.
   „Je mou povinností vám oznámit, že Daniel Robertson skonal v dnešních večerních hodinách v nemocnici U Svatého Munga. Lékouzelníkům se jej nepodařilo uzdravit.“
   Místnost oněměla, všichni po sobě s hrůzou koukali a nezmohli se na slovo. Nikdo si nedokázal připustit, že jeden z nich, student, který ještě ráno s nimi poklidně snídal, je nyní mrtvý.
   „Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů nepřikládá vinu této škole, jelikož stejná situace by se mohla naskytnout kdekoliv jinde. Dotyčný zločinec – nyní již vrah, byl naštěstí dopaden. Nedokážeme si představit nedozírné následky, jaké by nastaly, kdyby uprchl. Jako odměnu prokázanému hrdinství, cti a odvaze, uděluji Harrymu Potterovi účast v Mistrálních OVCE s okamžitou platností…“ a následně Alex mávl hůlkou na sochu Brumbálova fénixe, do vzduchu se vznesl ladný pták, který zamířil přímo k chlapci s jizvou na čele a v dalším okamžiku Harryho obsypaly jiskřičky. V rukou se mu objevila soška červeného fénixe se zlatými pruhy. Harryho fénix se nejvíce ze všech podobal tomu opravdickému, který sdílel ředitelnu s Brumbálem.
   A Harry sám? Neměl slov! Přátelé na něj koukali s radostným pohledem, přestože jejich oči byly stále otřeseny tou hrůznou zprávou. Opravdu bude odteď zase s nimi, bude jim pomáhat a bojovat po jejich boku! Tak velkou z toho měl radost, až si připadal sobecky, když myslí na to a ne na smrt toho ubohého chlapce.
   „Pokračujme, Brumbále,“ řekl Alex a vhodil na sošku fénixe poslední cárek zázračného papírku.
   Trojice se po sobě podívala, protože nevěděli, jaký čtvrtý člen by se k nim mohl asi tak přidat. Ale to se už fénix vyřítil ze sochy, která jako všechny ostatní, z nichž se vznesla do vzduchu všechna čtyři kouzla, zchladla a povadla.
   Všichni se se zaujetím dívali na kroužící kouzlo, jenž prolétávalo mezi zapálenými svícemi vznášejícími se u stropu Velké síně. Nastalo ticho, které přerušilo prudké rozevření vstupní brány, když dovnitř vešla zahalená tajemná postava. Fénix ještě párkrát zakroužil a hned poté se vydal k Nebelvírskému stolu. Harry spíše než fénixe pozoroval podivného muže, poznal však jeho chůzi. Byl to Snape, který se náhle zastavil a pohlédl na fénixe.
   V tu ránu fénix změnil směr, přenesl se přes Nebelvírský stůl, Mrzimorský, Havraspárský, až dorazil ke Zmijozelskému, zakroužil nad ním a v dalším okamžiku se rozprskl.
   Všichni natahovali krky, aby viděli nad kým kouzlo učinilo svůj ortel. Harry byl jedním z dychtivých zvědavců a Ron div nevylezl Hermioně po zádech. Snape se zatím v nastalém ruchu dostavil na své místo a mimoděk se ptal kolegů, jací mu byli přiděleni studenti. Harry jej však pozoroval podezřívavým pohledem.
   „Slečna Lovedtromová,“ prozradil Alex a zaklapl nádobku s papírky.
   Fialovlasá dívka neznatelně pohlédla na Nebelvírský stůl, ale následně jí začal Egon Ferox něco vztekle a prudce vysvětlovat.
   „Chápete to?“ divila se Hermiona. „Proč pro všechno na světě jsme dostali právě ji? Všichni ostatní spolu měli nějaké pouto, ať už přátelské, nebo pocházeli ze stejné koleje. Ale proč zrovna ji?“
   „A co na tom?“ divil se Harry. „Jedna holka ze Zmijozelu mi nezkazí radost z toho, že jsme my tři spolu a máme Brumbála.“
   „Mě se nezdá,“ trvala na svém stanovisku Hermiona. „s těmi šílenými fialovými vlasy a s tou její náklonností k tomu Feroxovi mi připadá, že to bude dost velký magor.“
   „Zrovna ty bys měla být ráda, takhle to bude půl na půl,“ odpověděl Harry. „Dva kluci, dvě holky.“
   „Já jenom říkám, že na té puťce je něco podivného,“ nedala se Hermiona zatvrzele.
   „Zase tvá ženská inteligence? Tedy pardon, intuice?“ uchechtl se Ron.
   „Jsi tak vtipnej, že mi snad ustřelí knoflík od hábitu,“ odvětila.
   „Proč se pořád osočujete?“ nechápal Harry. „Myslel jsem, že už jste se dali na konci minulého školního roku dohromady?“
   „Já a on?“ vyhrkla. „Ani kdyby mě přisedl metrákový moučný červ.“
   Ron chtěl také něco říct, ale slova se mu vytratila z úst a poněkud zbledl.
   „Nyní prosím velevážené studenty, jenž byli rozřazeni, o pozornost,“ ujal se slova opět Brumbál. „Dostali jste do rukou sošky vzácného ptáka fénixe. Jsou to vaše symboly a zároveň vstupenky do Mistrálních OVCE. Pečlivě je hlídejte, jelikož rozhodnou o vašem výsledku. Turnaj se dělí na pololetí, první vyvrcholení je již v prosinci. Uskuteční se v něm celkem pět turnajů. Každý, kdo prohraje, ztratí část energie ze svého fénixe, tělo sošky se scvrkne a zkřehne. Dejte si proto na to pozor. Pokud někdo z vás v turnaji prohraje více než třikrát, jeho fénix ztratí tolik energie, že se navždy rozpadne a zmizí. Každý večer po čas večeře budete ukládat své fénixe do nádobek s pochodněmi, jenž visí na stěnách ve výklencích. Každá pochodeň počne hořet plamenem, odpovídajícím energii daného fénixe. Pokud někdo ztratí svého fénixe nebo se jeho velikost zmenší natolik, že se zcela ztratí, či snad se pokusí lstivě nastrčit do nádobky falešnou verzi, pochodeň nevzplane a daný student se automaticky vylučuje z turnaje v daném pololetí. Takoví studenti budou pokračovat v normální výuce a po prosinci mohou opět zkusit své štěstí v druhém pololetí. Proto si své fénixe hlídejte, na konci každého turnaje se jimi budete legitimovat, pokud je ztratíte, ztratíte tím i šanci na výhru. Během turnajů budete získávat Mistrální body, za každého omráčeného soupeře deset, avšak za výhru  v turnaji rovných sto bodů. Předem vás také upozorňuji, že kvůli bezpečnostním opatřením vám budou vaše hůlky pro turnaj zabaveny a budou vám poskytnuty jejich omezené kopie, které umí přesně a pouze tři kouzla. Protego, Petrificus totalusExpelliarmus. Tímto doufám, předejdeme možným vážným zraněním. Předem upozorňuji, že svěracím kouzlem Petricifus totalus vyřadíte soupeře ze hry. Je to jediný způsob jak získat oněch deset bodů.
   Tak si to tedy zopakujme, pokud vyhrajete zrovna vy jeden z turnajů, energie vašeho fénixe a s tím i fénixů vašich kolegů ve skupině, zůstane netknutá. Avšak ostatní skupiny přijdou o třetinovou část. Navíc, získáte vy jako jedinec sto bodů plus ještě body za poražení jednotlivých soupeřů a to vždy po deseti. A abych ukončil svůj zdlouhavý výklad, informuji vás také o odměnách, které studenty čekají. Každý, kdo vyhraje jeden z turnajů, může se svou skupinou strávit víkend kdekoliv, kde se vám zachce, až do nedělního večera. Výdaje platí škola! A nyní ten, kdo získá nejvíce bodů. Dotyčný dostane novou luxusní a dynamickou bystrozorskou hůlku a nové kouzelné koště dle vlastního výběru, popřípadě peněžitou částku namísto koštěte. A konečně absolutní vítěz! Ten, kdo vyhraje nejvíce turnajů, ať to bude zároveň ten, kdo nasbírá nejvíce bodů nebo ne, získá diplom Bradavické školy z Mistrálních OVCE testů a dostane možnost přijetí do jakéhokoliv zaměstnání či dodatečného studia, které si v pátém ročníku zvolil, bez ohledu na prospěch v klasifikaci. Jedná se o jistotu budoucnosti a já osobně si této odměny cením nejvíce.
   Toť vše,“ sepjal Brumbál již poněkud unaveně ruce a pokračoval: „Nyní prosím, aby každý zaujal jeden z čestných stolů ve výklencích, rád bych pronesl přípitek.“
   Harry vycítil neuvěřitelnou příležitost. Jasně slyšel poslední odměnu, která by se mu náramně hodila. Naděje na bystrozorské zaměstnání velice rychle pohasly už několik ročníků před tímto dnem, ale teď zase vysvitly. Bylo by úžasné, kdyby dokázal vyhrát! Mohl by se stát bystrozorem tak, jak o tom vždycky snil, takovým, jakým byl i jeho otec.
   Harry se probral ze zasnění, když zjistil, že jeho kamarádi se zvedají a míří na čestná místa. I on se zvedl, vzal svého fénixe pevně do ruky a připadal si neskutečně. Ještě před chvilkou věšel hlavu, jelikož si byl jistý, že se mu hroutí vše před očima, a teď?
   Začal obcházet celý Nebelvírský stůl, jelikož Ron a Hermiona byli na druhé straně u zdi, tudíž obcházet nic nemuseli. Černovlasý chlapec ignoroval několik zvědavých pohledů a poté, co šum ve Velké síni začal utichat, se posadil k jednomu z výklenků.
   „Nevěděl jsem, že jsi v naší skupině,“ řekl mu hlas za zády, Harry se otočil a civěl na něj Egon Ferox s dlouze napřímenou bradou.
   „Nejs…“
   „Přesně tak, nejsi, tak vypadni brejlovče, nebo ti nakřápnu ty tvoje laciný obroučky,“ řekl tvrdým nepřátelským tónem.
   Harry si uvědomoval o co se snaží. Učil ho to Sirius. Mezi lidmi existují pravidla jako u zvířat, a stejně jako lvi si dokazují řevem svou autoritu, dělají to hlavně chlapci. Jenže někdy to opravdu dokáže podrazit statečnost a Harry právě pociťoval něco podobného.
   Egon se posadil ke stolu a mávnutím ruky se u něho objevili i jeho tři společníci vybraní k Mistrálním OVCE. Gunter Žlout měl podivně nažloutlou pleť a téměř hnilobně nazelenalé vlasy. Celkově vypadal jako nakládaná okurka, kterou někdo zapomněl asi sto let ve sklepě. Gejza Bloud, veliký to hromotluk, právě sevřel Harryho rameno silou, jakou Harry běžně vídával u svého strýce. Také mu byl poměrně dost podobný, až na nesmírně husté obočí, tuk pozměněný spíše na hutnou svalovou hmotu a zapadlé oči. Klaudie Harlingtonová, jediné děvče, byla velice sebevědomá, oblečená decentně a noblesně a nalíčená spousty líčidel. Její téměř světlé vlasy se jí spínaly vzadu na hlavě a pár volných cárů se jí stáčelo na ramena.
   „Má ksicht jako vajíčko,“ zasmála se Klaudie. „Tak se dekuj vajíčko, neslyšels?“
   Harry vyskočil na nohy a chystal se něco namítnout, když ho zavolali jeho přátelé. Už měli zabraný sousední stůl a Hermiona se na něj mohla umávat.
   „Ty tvoje výtažky ubohosti tě už volají. A měl bys vědět, že si tě hlídám,“ řekl mu ještě za zády Ferox. Harry, neotáčejíc se, se pozastavil a poslouchal. „Vím, že jsi jenom halda hnoje s brejličkami, kterému musí maminka utřít nos. A ještě něco, jestli té mojí fialce něco uděláš, vlastnoručně tě zabiju.“
   Harry se na něj otočil a věnoval mu svůj znechucený pohled. Bohužel, po tu chvilku co tam stál, se mu vytratila ta správná slova a on nevěděl co říct.
   „Nezacláněj vajíčko!“ šťouchla do něj neomaleně Klaudie, až Harry ostudně zavrávoral.
   „Jo Pottere, nezapomněl sis tu něco?“ dodal Ferox a natáhl k němu ruku se soškou fénixe. Byl červený se zlatými pruhy, JEHO!
   Harry jej popadl a srdce mu poskočilo, byl zcela šokován.
   „Hlídej si to, pišišvore,“ pohodil Ferox povrchně, otočil se a začal se o něčem bavit s Gunterem Žloutem.
   Harry byl stále ještě šokován, když šel ke svým přátelům. Věděl, že byl poražen na plné čáře. Tušil, že situace mezi tímhle novým chuligánem a jím samotným, se exponencionálně vyhrocuje. Jak to tak vypadá, je to i zdatný kapsář.
   Harry si přisedl ke svým přátelům. Ve výklenku bylo příjemné teplo a nad hlavou se jim vnášela vůně anýzu. Lustr jim příjemně zahříval prochladlé mysli a Harry se oklepal z té změny prostředí. Postavil svou sošku fénixe do nádobky pod pochodní, tak jako to udělali téměř všichni před ním v jiných výklencích a pochodeň se okamžitě rozhořela oranžovými plameny. Pak se posadil za kulatý stůl s podivným symbolem uprostřed. To už si k nim přisedla i ona záhadná dívka s tmavě fialovými vlasy a nevšímala si přítomnosti jejích přísedících. Harry byl neskutečně rád, že už je dál od těch ničemů. O to víc, že zde má přátele, bez niž by zcela jistě dávno ztratil rozum.
   „A nyní pozvedněmež sklenky, drazí studenti,“ zvolal Albus Brumbál a v síni se rozhořely vznášející se svíce zázračnou silou.
   Všichni Brumbálovi kolegové v čele s profesorkou McGonagallovou zvedli číše vysoko do vzduchu a všichni studenti je následovali, samozřejmě až na drobné výjimky v řadách Zmijozelských.
   „Připíjím na Daniela Robertsona, vskutku výjimečného kouzelníka, nadaného mladého muže a cílevědomého syna, jehož ztráta je pro nás ohromující a velkou tragédií. Uctěme jeho památku a připijme na jeho poklidnou cestu na věčný odpočinek. Nechť jeho duše najde věčného klidu a neotřese jí žádná zlá moc. Na Daniela!“
   Téměř všichni studenti připili, někteří se tvářili poněkud kysele, jelikož v číších byl tentokrát nápoj ostřejšího kalibru.
   „Ahoj,“ řekl Ron s flekem od pití na svetru a napřáhl ruku k fialovlasé dívce. „Mé jméno je Ron Weasley. Sice ještě nejsem tak známý jako tady Harry, ale… mno…,“ když se ani po tak dlouhé době nedočkal potřesení ruky, začal to zastírat škrábáním na hlavě. „A… tohle… tohle je Hermiona.“
   „Vskutku výstavní představení Rone,“ povzdychla si Hermiona a protočila oči v sloup. „Občas si myslím, že si hlavu pokaždé zapomeneš ráno v posteli nebo zase večer na hlavě,“ načertila se na svého kamaráda, kterému opět chvíli trvalo, než zcela pochopil její slova… ač jak se zdálo, neúspěšně. „Já jsem Hermiona Grangerová a jsem opravdu ráda, že tu nejsem jediná holka v obležení takových nezdvořáků.“
    Harry to chtěl brát osobně, ale raději pomlčel. Skrytě stále něco studoval v dívčině obličeji.
   „Víš… je slušné se také představit,“ řekl jí Ron, jakoby se snažil zamluvit své špatné chování.
   „Jsem Lovedtromová, těší mě,“ řekla na to tichým hlasem a ohlédla se k sousednímu stolu, kde seděl Ferox a jeho družina.
   „Přece ti tak nemůžeme říkat,“ usmála se Hermiona.
   „Nebo snad chceš, abychom ti říkali slečno?“ zakřenil se Ron.
   „Nechci se o tom bavit, mám směšné jméno, budete se mi smát.“
   „Ale co tě nemá?“ opáčil Ron překvapeně. „Já se smát nebudu, co ty?“ pokynul k Hermioně a pak k Harrymu, oba dva zakroutili hlavou.
   „Lovedtromová… M… Milka,“ špitla.
   Ron se nafoukl jako rajské jablíčko a párkrát zachrochtal. To už ale nevydržel a propukl v bujarý smích.
   „Rone, tohle vážně přeháníš,“ pokárala ho Hermiona. „Neměl jsi toho asi vypít tolik.“
   „Já jsem Harry Potter,“ řekl konečně Harry.
   Ron se zarazil zdali slyšel Harryho slova opravdu správně a hned na to se rozchechtal ještě hlasitěji, jakoby se nesmál už celou řádku let.
   „Ahoj,“ řekla jen a zadívala se mu do očí. Byly to po Lexi Lexterovi ty nejzvláštnější oči, co kdy viděl, hluboké a tajemné jako bezedná studna.
   „Nechápu, jak se teď můžeš smát, Rone,“ kárala ho dál Hermiona. „Vždyť víš jaká katastrofa se dnes ve škole přihodila, mohl jsi to být třeba ty!“
   „Neviděli jsme se už?“ zeptal se Harry nového děvčete a Hermiona automaticky zbystřila.
   „To bych si pamatovala,“ odvětila krátce a zadívala se, jak se její fénix vznáší na hladině nádobky a nad tím plane oranžová pochodeň.
   „Ano, na setkání s naší celebritou zpravidla nikdo nezapomene,“ dodal Ron usměvavě.
   „Omluvte mě, musím na záchod,“ řekla kvapně, zvedla se a zamířila pryč z Velké síně, cestou jí však Egon zarazil a prohodili spolu pár slov.
   „No vidíš, co děláš!“ nasupila se Hermiona na Rona. „Rone, víš co bys potřeboval? Znovu se narodit!“
   „Vážení studenti, prosím přivítejte mezi námi veleváženého umělce,“ přehlušil všechny hlasy v sále jediný hlas, rozjásaný hlásek Vektora Lupa, „nadaného virtuóza a výjimečného muže, Arguse Filche!“
   Zadními dveřmi za profesory vstoupil do Velké síně Argus Filch. Pár chloupků na hlavě, kterým se ti nejoptimističtější jedinci odvážili říkat vlasy, měl sčesané dozadu, na sobě měl dlouhý černý frak, ve kterém vypadal spíše jako hovnivál, jemuž jako kulička posloužila paní Norrisová, pyšně vykračující před ním. Harry si překvapeně uvědomil, že Filch usedá za piáno umístěné po straně síně, uctivě si nadzvedává spodní část kvádra a pak to ruplo. Filchovi se zároveň, co si dosedl, roztrhly ve švu na zadní části těla jeho nejméně století staré kalhoty. Některý ze studentů se pokusil zasmát, ale Filch dané jedince okamžitě zpražil svým jedovatým pohledem. Následně před sebe natáhl ruce v bílých rukavičkách a začal hrát píseň Yesterday. K neštěstí studentů ke svému účinkování připojil i svůj famózní chraplavý zpěv. Profesorka McGonagallová právě pozdě večeřela a tak sveřepě zadržovala smích, až jí zaskočilo a Sirius jí musel pomáhat odkašlat si. Hagrid neměl daleko k pláči, jak ho Filchova hudba dojímala a Snape dokonce počal měnit barvu v obličeji do barvy koleje, kterou loňský rok vedl.
   Po pár minutách těžkého naslouchání se náhle po hradě rozlehl výkřik. Byl to křik nějakého muže se strašlivým podtónem.
   „Někdo to už nemohl vydržet!“ zažertoval jeden ze studentů a ostatní se zasmáli.
   Avšak Brumbál se nesmál, něco v rychlosti pošeptal Siriusovi a spolu s ostatními členy z ministerstva a Alexem Twimbrym začal urychleně opouštět síň.
   „Něco se děje,“ řekl Ron.
   „Jak by také ne, vždyť byl zavražděn student… a jestli se stalo znovu něco takového… Harry?“
   „Brumbál odchází,“ odpověděl vstávající Harry, když ho Hermiona zarazila.
   „Kam jdeš?“ nenechala se jím odbýt.
   „Možná je to moje poslední příležitost, kdy si s ním budu moci dneska promluvit a já už tlak těch otázek v hlavě nevydržím. Za chvilku jsem zpátky…“
   Potají se prosmekl kolem studentů, kteří byli příliš zaujati výkřikem či Filchovým hraním, že si ho nevšimli.
   „Profesore Brumbále!“ zavolal na veleváženého kouzelníka Harry, když vycházel ze dveří do Velké síně.
   Brumbál právě se svými společníky vstupoval do sklepení, odkud se ven linul děsivý křik.
   „Děje se něco?“ zeptal se netrpělivě Brumbál.
   „Ano, potřebuji si s vámi promluvit pane, nutně,“ dodal ještě a přišel až k němu.
   „Na to nemáme čas Brumbále,“ řekl mu jeden z kouzelníků.
   „Zrovna teď se to nehodí, Harry,“ podotkl Brumbál.
   „Ale je to nutné!“ zdůrazňoval Harry.
   „Vrať se zpátky, jasné?“ dodal opět ten kouzelník.
   „Ne, pojď s námi,“ řekl překvapivě Brumbál, kouzelníka káravě přejel pohledem a už se nechtěl o ničem více bavit. Rychlým tempem se vnořili do sklepení a Harry je následoval. Vzduch prudce ochladl a zesyrověl, světlo se počalo ztrácet a Harry poněkud nejistě míjel další a další odbočky, které se kolem nich klenuly jako ve spletité směsi bludiště. Tu náhle jim naproti pospíchal cizí útlý kouzelník, celý udýchaný s potrhanými šaty. Divoce sípal a zastavil se až u Brumbála.
   „Albusi, Albusi…“ řekl a těžce oddychoval, „je to hrozné, příšerné, změnil se v běsnící bestii, nebere ohledy, kouše, plive, kdyby měl v očích plameny, jsme dávno na uhel!“
   „Klid Radovane, teď musíme zachovat chladnou hlavu,“ říkal mu Brumbál.
   „Vám se to řekne, pane, ale v takovémhle stavu ho zkrátka nemůžeme převést! Je to psychopat, maniak, naprosto zešílel. Neexistuje žádná možnost z něho dostat nějaké informace, jak jste nás žádal, tři mé kolegy museli poslat na ošetřovnu!“
   „Alastor už dorazil?“ zeptal se Brumbál.
   „Volali jsme ho záblesky, měl by tu už dávno být,“ dodal hned kouzelník.
   „Dobrá,“ pravil Brumbál a otočil se na všechny, posledního si nechal Harryho. „Harry, zůstaň tady, věř mi, že tohle nemusíš vidět. Zůstaň zde a já za chvíli přijdu. Teď potřebuji, abys mě poslechl.“
   Harry chápavě přikývl, aby dal najevo, že nebude dělat žádné neuvážené hlouposti. Ostatní se sebrali a houfně spěchali temnou chodbou vpřed, až Harrymu zmizeli za nejbližší zatáčkou.
   Osaměl, sám v temné a chladné chodbě plné středověkého kamení, vlhkého vzduchu a křiku běsnícího muže, jenž se ozýval po celé délce chodeb. Ten křik byl pro Harryho stresující. Stál tu sám v temnotě, jen dvě pochodně matně hořely nakřivo zavěšené ve zdech. Přepadával ho strach a nejistota, zvláště pak, když křik divoce zesílil a změnil se opravdu v chaotický. To když k němu dorazili Brumbál a jeho družina. Harry se snažil nevnímat své prudce bušící srdce, avšak bylo to velice obtížné.
   A pak si zděšeně uvědomil, že se ten křik blíží. Rány, cinkání železa a šílené výkřiky začaly nezadržitelně postupovat směrem k Harrymu. Chodba, kterou odešli Brumbál a jeho doprovod se začala plnit lomozem. Harry se přitiskl ke zdi a jeho dech se zrychlil. Teď měl opravdu strach, ať je to cokoliv, vysmeklo se jim to. A jediná cesta vede přes Harryho. Rychle se snažil vzpamatovat a uvažovat logicky.
   V dálce se objevil divoký muž, běžel jako o život. Na rukou, krku, nohou a u pasu mu visely přetrhané cáry řetězů a černé oči mu planuly kalným zlem. Byl to ten vrah! Byl náhle celý vychrtlý, jakoby v té kobce prožil několik týdnů. A když spatřil Harryho vyděšeně se tisknoucího na zeď, zarazil se. Řetězy vinou prudkého zastavení zachrastily a švihly prostorem. Jeho tenký nos, protáhlé tváře a vyceněné zuby se odrážely v šerém světle pochodní. Harry se rychle vzpamatoval, rukou zašáral v kapse, ale to už se začal dusit. Dřív, než stačil cokoliv udělat, držel ho ten muž pod krkem a tlačil mu své kostnaté zašpiněné ruce pod čelist. Rychlost jeho pohybu Harryho šokovala, když nahmatal hůlku a zvedl ji, ucítil jak se jedna z rukou tlačící mu na krk uvolnila a následně mu byla hůlka vytržena z dlaně. Teď teprve zjistil, jakou proti němu neměl šanci. Harry se dusil. Tušil, že pomoc už je na cestě a snažil se přijít na to, jak získat čas.
   Náhle ruka povolila, muž se rozplácl na opačné stěně, v další chvíli vedle Harryho, pak znovu na opačné stěně, pak prudce na stropě a nakonec dopadl těžce na kamennou zem.
   V Harryho zorném poli se objevilo velké kouzelné oko, zjizvená tvář a zamračený výraz Alastora Moodyho.
   „Jsi celej, Pottere?“ vybafl nedbale.
   „Asi ano,“ vzpamatovával se Harry a mnul si bolestivý krk.
   V další vteřině se v chodbě objevil Brumbál spolu s ostatními.
   „To bych nevěřil, že překoná i tebe Albusi,“ řekl Moody a vzal muže za krk, jako králíka.
   Ten se náhle vysmekl, praštil Moodyho do žaludku, podlezl mu pod nohama a pelášil pryč jako ještěrka.
   Ale Brumbálovo kouzlo bylo tentokrát nemilosrdné. Muže obvázalo tolik provazů, že vypadal téměř jako mumie. Pak se Brumbál podíval na Harryho, který si právě sbíral ze země hůlku a snažil se konečně polknout.
   „Omlouvám se, Harry,“ řekl Brumbál, očividně překvapený nebezpečností zločince.
   Mlčky se vydali zpět. Moody si bolestivě mnul břicho, i on byl zaskočený. Muž na sobě nesl následky použití nesčetných kouzel a snad jakoby měl obří krev, na něm nezanechávala vážnější následky.
   Ocitli se v temné, bledé, modro zelené kobce, kudy by neproklouzla ven ani krysa. Byla se stokou a kanálem a holými špinavými zdmi pokrytými stovky let starými řasami. Vzduch zde páchl hnilobou a jedem. Harry se postavil do kouta a stále ještě nabíral dech. Ostatní poslali muže na kolena doprostřed místnosti a obstoupili ho dokola.
   „Něco nového?“ zeptal se Brumbál.
   „Sám jste to viděl,“ řekl Radovan, kouzelník, který předtím uháněl naproti Brumbálovi. „Ruská tajná služba ho vede v rejstříku, ale to, co mohl náš člověk zahlédnout, byl pouze jeho přestupkový sloupek. Podle všeho to v Rusku byla velká ryba, překupník s lidskými těly. Jako kouzelník je zabíjel a jako mudla prodával. Ale to prý bylo před mnoha lety, pak o něm nikdo neslyšel. Jakoby se po něm slehla zem.“
   „Očividně neslehla,“ dodal Brumbál a naklonil se k muži, který jako šelma chycená v koutě cenil zuby. Ruce měl napevno přikované ke kamenným kvádrům tvořícím podlahu, a řetězy, jimiž byl svázán, měly deset centimetrů široká oka. „Nějaké zprávy o jeho aktivitách po zmizení?“ ptal se Brumbál.
   „Ani stopa, nebylo po něm vidu, ani slechu,“ řekl opět Radovan a s obavami těkal pohledem z Brumbála na svázaného muže.
   Brumbál bleskově popadl mužovu ruku, ten chtěl kousat a trhat, ale řetězy mu to nedovolily.
   „Žádné Znamení zla,“ zkonstatoval Brumbál. „Po smrti Voldemorta sice znamení počne mizet, ale nezmizí nikdy docela. Tenhle nikdy Znamení zla neměl.“
   „To jsme také zjistili a mate nás to,“ dodal kouzelník.
   „Třeba si tu ruku ukousal,“ řekl Moody a sehnul se ke svázanému muži. „A pak opět přikouzlil.“
   „Znamení zla by tam zůstalo, není na ruce, ale v srdci, Alastore,“ řekl Brumbál a narovnal se. „Nepřeji si, abyste ho posílali na Sibiř.“
   „Ale pane…“
   „A to nejenom proto, že má ruské státní občanství,“ nedal se Brumbál. „Pokud by se stala katastrofa a ta věznice podlehla, osvobodili by se všichni zločinci naráz, tak jako tomu bylo v Azkabanu.“
   „Chcete ho poslat do Azkabanu?“ zeptal se kouzelník.
   „Azkaban plnil svou strašlivou roli až do té doby, než mozkomorové nezačali opět poslouchat Toma Raddlea. Pro někoho, kdo poslouchá pouze svůj chtíč a ne rozkazy, neplatí zákony. Azkaban zůstane zavřený, najdeme jiné vězení, i kdyby to měly být Bradavice.“
   „Tohle je škola! Ne věznice!“ zaprotestoval jiný kouzelník.
   „Pokud jste už skončili,“ promluvil opět Moody a podíval se na všechny, „mám pro nás nové zprávy. Očividně, jsem si toho odpoledne všiml jediný. Jel jsem se přesvědčit do sibiřské věznice osobně. Přece jenom, je tu znak…“
   Moody vyčkával a všichni s ním. Ve chvíli co spoutaný muž mírně sklopil hlavu jej za ní neomaleně popadl a vší silou přitiskl k zemi. Ten se proti němu vzpíral a protestoval ze všech sil, ale Moody ho držel pevně jako ocel. Vzal hůlku a odkryl mu s ní na zátylku vlasy. Harry se zvědavě naklonil, přestože se mu z muže samotného dělalo zle. Moody vlasy kouzelně v jednom místě odstranil a v holé části hlavy spatřili nápis.
   „Co to je?“ zeptal se jeden z kouzelníků.
   „Nápis,“ řekl Moody, „v těhle věcech se moc nevyznám, ale je to jistě nápis.“
   „Je to Hebrejsky,“ pravil Brumbál a opět se narovnal.
   „Umíte Hebrejsky?“ zeptali se někteří kouzelníci.
   „Jenom pár větných spojení,“ zakroutil Brumbál hlavou. „ale ten nápis… je mi něčím povědomý.“
   „Mě byl také,“ říkal Moody, „ale já jsem ho viděl prve jinde. Když zatýkali poslední smrtijedy, bylo mezi nimi několik žen. Všechny musely dohola a prohledaly je naše čarodějky. K jedné mě ale zavolaly. Když jí totiž oholili lebku, našli tam tentýž nápis. Nevíme o co se jedná, zdali jde o nějakou sektu navazující na smrtijedy, v každém případě tohle je druhý kus…“ řekl a kopl do muže, který se divoce vrhl proti všem, ale řetězy ho zadržely.
   „Hledali jste v jeho vzpomínkách?“ optal se Brumbál.
   „Ne… popravdě… tušíme že měl styky s Vy-víte-kým a… no…“
   „Bojíte se?“ zeptal se Brumbál.
   Někteří kouzelníci chtě nechtě přikývli a tak se Brumbál otočil na Moodyho.
   „Tohle po mě nechtěj Albusi, na to nemám žaludek,“ řekl a otočil se za sebe. „Ale možná bys mohl vzít mladýho, má s ním z nás nejspíš ty největší zkušenosti.“
   Harry hlasitě polkl, když všichni pohlédli na něho a Brumbál mu pokynul, až přijde blíž. Harry tak učinil a ostatní poodstoupili, teď byli s mužem jen on a Brumbál.
   „Jak chcete najít tu správnou vzpomínku?“ zeptala se jediná kouzelnice v mužské sestavě.
   „Vzpomínka která nás zajímá, bude pravděpodobně ta nejvíce stresující, jakou kdy zažil. Připraven, Harry?“ zeptal se mladého kouzelníka, kterému srdce opět bilo jako o závod. Harry však přikývl a Brumbál mu položil ruku na hlavu. Hůlkou namířil na muže a Harrymu se náhle samovolně zavřely oči, aniž by to chtěl. Následovalo prudké trhnutí, cítil jak je chvíli ve stavu beztíže a pak pomalu přichází gravitace. Následoval oslňující záblesk a to už dopadli na tvrdou půdu.
   „Nevím co zde uvidíme, Harry,“ připomněl mu Brumbál. „Ani zdali tomu budeme rozumět.“
   Harry v zápětí pochopil. Ušní bubínky mu ohlušil příšerný řev, tedy v této místnosti tomu nejspíše říkali hudba. Na pódiu stálo pět šílenců s vlasy až do pasu, se kterými házeli jakoby plánovali zastat práci kartáčů v automyčce. Šílený řev běsnil na dav lidí, kteří divoce pobíhali a šíleli, neboť se tomu dalo říkat všelijak, jen ne tanec. Harrym a Brumbálem proplouvali jako nějakými duchy další a další tucty lidí, protože byli ve vzpomínce. Oba dva hledali v blikající džungli chaosu jednu tvář, která se jim zde mohla opravdu lehce ztratit. Naštěstí právě Harrym prošel muž, kterého hledali.
   Na rozdíl od ostatních bláznivě pomalovaných lidí libujících si v černé barvě řas, rtů, vlasů a nehtů, byl tento muž elegán, suverén a kliďas. Na obličeji měl zlaté brýle a oblečen byl do strakaté bundy. Následovali ho davem šílenců, občas se o něj otřelo několik prostitutek a nakonec dospěl ke dveřím, jenž hlídali dva hromotluci žvýkající hodně starou žvýkačku.
   Muž něco udělal pod svou bundou a oba dva strážní se sesuli k zemi. Harry se znechuceně podíval na Brumbála, avšak v další chvíli muž vykopl dveře do jakési nablýskané chodby, popadl blízkou lehce oděnou ženštinu a vyrazil s ní ven. Zavřel za sebou dveře, z kapsy vytáhl hůlku a vrazil do dveří nalevo do velice nepřívětivé scenérie. Harry se odvrátil, když zaslechl dva výkřiky, muž si jak vidno spletl dveře. Zkusil ty naproti, ty však nešly otevřít. Shledal, že se jedná o ty pravé, mávl hůlkou a dveře se rozletěly na třísky. Zevnitř ze zakouřené místnosti se ozval křik, několik nedbale oděných žen vyběhlo zadním vchodem s visícími korálky ven a Harry společně s Brumbálem následoval muže do místnosti plné kabaretních stolů a černého obchodování. V dálce v rohu místnosti se zvedli tři ozbrojenci, avšak v dalším momentě, na pokyn hůlky v ruce nově příchozího, se svalili k zemi. Starý obtloustlý mužík vyskočil a zařval něco rusky. Harry mohl jenom hádat, zdali tomu Brumbál rozumí. Osobně nemohl uvěřit, kde se to ocitl.
   S mužem se začali hádat s neskutečnou vervou, nakonec se do sebe pustili a tlouštík padl na pohovku s natrhlým obočím. Nově příchozí muž na něj namířil hůlkou, prudce oddychoval a tvářil se zuřivě. Harry v něm rázem poznal toho psychopata, který ho před chvilkou málem uškrtil.
   Tu se náhle celý objekt otřásl. Všechno skleněné se rozsypalo a rozprsklo. Nastal zmatek a chaos, v hlavní hale se tísnící lidé začali ušlapávat, padlo několik výstřelů a volající hlasy naplnily prostor. Tlouštík se s obavami na něco zeptal muže, jenž mu mířil na obličej. Harry mohl téměř přeložit jak se ptá: „Tohle je tvá práce?“
   Ten mu na to zakroutil hlavou a v tu ránu se ozvala enormní exploze. Místnost vedle se počala hroutit, dav začaly zasypávat hromady suti, když se v nastalém zmatku nedalo kam utéct. V místnosti, kde teď byli, vyšlehly plameny. Začaly zachvacovat hrací stoly, pochutnávaly si na ruletě a jiných dřevěných předmětech. Nakonec obtloustlého muže zavalil strop.
   A právě v ten okamžik vše ustalo. Plameny šílely prostorem, ale už se neozýval žádný řev a křik. Lidské hlasy utichly, kraloval pouze oheň a občasné borcení budovy. Místnost nepřirozeně pohasla a plameny zesílily. Začalo se dělat horko, až Harrymu vyrašil na čele pot. Jedinými zbylými dveřmi, které dovnitř vedly, se k muži něco blížilo. Objevil se v nich obrys postavy v plášti, vysoké, dělající velice uvážené a sebevědomé pohyby.¨
   A pak Harryho začala pálit jizva, prudce sykl a musel se opřít o hořící křeslo, přičemž mu plameny bezbolestně olizovaly ruku. Dovnitř vstoupilo zlo v té nejhrůzostrašnější podobě. Plášť za ním odfukovaly vlny kouře, celý doutnal a čpěl jedem a jeho bledolící tváře hadí podoby tvořily vskutku nelidský zjev. Muž se polekal a zakolísal v kolenou. Pohled do očí samotného pána zla ho poslal na kolena.
   Voldemort sám, stojící před ním, promluvil rusky, aniž by Harry rozuměl jediné slovo.
   „Jsi prý jeden z nejbrutálnějších kouzelnických zločinců,“ překládal simultánně Brumbál. Harry pochopil, že je zde již jediný, kdo Rusky neumí.
   Muž mu odpovídal hlasem, ve kterém se snažil stále držet svou autoritu a postavit se mu čelem.
   „Je mi… vulgarismy vynechám Harry… je mi jedno co si o mně ta vaše sebranka myslí,“ překládal opět Brumbál. „S tebou já nechci mít nic společného.
   Voldemort nedal najevo žádný výraz v obličeji, nejspíše ani nezaregistroval nějaké výhružky.
   „Potřebuji někoho, na koho se můžu spolehnout. Někoho cizího, kdo mě nezná, kdo nepracuje za peníze,“ pokračoval Brumbál v překladu Voldemortových slov a hned překládal i sebevědomá slova zločince: „Tak to jsi na špatném místě Lorde, nikdo na světě nepracuje zadarmo, ani já.
   „Žiješ stále ještě díky mému milosrdenství, avšak nežádám po tobě, abys přede mnou poklekl… přišel jsem, abys mě požádal ty, abys mohl… no, pokud jsem tomu dobře rozuměl… abys mohl položit život za mě.
   Muž se divoce otřásl a vyskočil na nohy. Napůl vystrašeně, napůl sarkasticky se rozesmál a díval se do rudých očí Voldemortových, v nichž se odrážely plameny.
   Voldemort napřímil ruku a všechen hořící nábytek se odsunul stranou až na jedno jediné hořící křeslo, do kterého Voldemort donutil černokněžníka usednout a které se posunulo až k jeho nohám tak, že si koukali z krátké vzdálenosti do očí.
   „Co víš o starodávných proroctvích?“ zeptal se Voldemort svým mrtvolným hlasem a tentokrát srozumitelně.
   „Moj děd… vypravoval o…“ muž se to jak vidno zdráhal říct. „o Genesis… o zjeveni a próchod bogža na ghoru Sion.“
   „Nech si ty mudlovské kecy!“ sykl jedovatě Voldemort a jeho hlas byl jako tisíce hadích jazyků. „Kouzelnická proroctví… stará, antická…“
   „Oro… orodrui…“
   „Ne! Zákeřnou magii! Zlo! Naše pravé dědictví!“ sykl opět Voldemort a muž se smekl, jakoby ho škrtila ocelová pěst. Harry cítil podobnou bolest, jizva ho píchala do čela, přesto zvědavost převládala nad bolestí.
   „Chystáte… chystáte se…“
   „Mám své vlastní proroctví a až se naplní, potřebuji věrné služebníky, jenž splní to, co bylo Zemi souzeno již od jejího vzniku!“
   „Bio… Bio…“ koktal muž.
   „Ano, Biocaust. Budeš mým Biontem?“ zeptal se Voldemort ledově a muži zaplály oči dychtivou lačností.
   „Celý život toužím naplnit temné proroctví!“ vykřikl muž.
   Voldemortův pohled jakoby hypnotizoval. Ale to nebylo všechno, z jeho rukávů a nohavic se začali plazit ven lesklí černí hadi. Voldemort v té chvíli vypadal přímo neskutečně děsivě. Jako obluda s chapadly v samotném pekle. Hadi si to namířili přímo k hořícímu křeslu a doplazili se pomalu až k mužově hlavě, přičemž se jim oheň odrážel na chladných šupinách.
   „Očistěme náš svět,“ řekl Voldemort a muž horečně pokýval. Hadi se mu zastavili u obličeje a oči jim rudě žhnuly. „Jednou provždy… tě činím Biontem, se všemi přírodními zákony tomu náležejícími. Až nastane ona chvíle, vysvitne lidstvu naděje, probudíš se společně s ostatními a splníš svůj ortel. Tvůj úkol…“ hadi se začali blížit k mužově tváři s rozevřenou tlamou a připravenými jedovatými zuby. Muž psychopaticky vykřikl, ale to bylo to poslední, co dvojice viděla.
   Něco je stáhlo zpátky a Harry hned poté ucítil drsnou Moodyho ruku na rameni.
   „Museli jsme vás odtamtud vytáhnout Albusi, něco se děje,“ řekl Moody chmurně.
   Brumbál přikývl zvedl ruce a zvolal: „Všichni ustupte, rychle ustupte!“
   Vrah, který dnes zabil jednoho ze studentů a který se nyní zvedal ze země, počal křičet. Začal trhat ruce vzhůru a mohutné kovové řetězy, jenž by udržely celý zástup slonů se utrhly a udělaly ve stropě děsivé díry. Muž zazářil rudou barvou a jeho hlas jakoby se sám začal škrtit. Pak se začal svíjet a stoupala z něho záhadná aura rudé barvy. Celý se kroutil a divoce nadzvedával, a snad i vypařoval. Harry se přitiskl na zeď, neboť ho jizva zase chytla. Muž zaječel ještě naposledy, když se na zemi prudce zatočil a v další chvíli už po něm zbyla jenom hromádka strhaného oblečení.
   „Myslím…“ začala bystrozorka, „myslím, že bys nám to měl vysvětlit, Albusi.“
   „Prozradil nám své tajemství,“ řekl Brumbál. „Porušil svůj slib. Naneštěstí jsme neviděli vše, co jsme potřebovali.“
   „Kdybyste tam zůstali, zmizeli byste spolu s ním,“ obhajoval své činy Moody.
   „To bezpochyby,“ souhlasil Brumbál a vykročil k východu ze sklepení.
   „Co jste tedy viděli?“ zeptal se další z členů bezpečnosti.
   Brumbál se otočil ke všem a s výrazem ve tváři, který mu nebyl podobný, řekl: „Začátek apokalypsy.“
   Harry jej dostihl až dál ve sklepení a po chvilce ticha promluvil: „Profesore, co je Biocaust?“ zeptal se na slovo, jež mu uvízlo v hlavě.
   „Teď musím vyřídit spoustu věcí… oprášit si staré vzpomínky,“ řekl mu na to Brumbál.
   „Mám jiné důležité zprávy, pane řediteli,“ umínil si Harry.
   Brumbál se zastavil a podíval se přímo do Harryho očí.
   „O víkendu, až vás budu mít jako Celestín, to všechno probereme. Teď si musím jít přečíst několik velice starých svazků.“
   „Ale Voldemort je stále mrtvý, že ano?“ ujišťoval Harry spíše sama sebe.
   „Nepochybně,“ řekl Brumbál, povzdychl si a odvedl Harryho stranou do temného kouta ke zdi, kde mu potajmu zašeptal: „Již od jeho smrti před několika měsíci mě ta myšlenka strašila v hlavě. A bohužel… oprávněně.“
   „Co tím myslíte?“
   „Pokud Voldemort opravdu byl to největší zlo na světě,“ řekl Brumbál vážně, „pak si nedokáži představit co podnikl aby se stalo, kdyby zemřel. On tušil, že existuje nějaká šance, že ho porazíš. Přestože si to při své umíněnosti nedokázal připustit. A já si už od začátku myslím, že zanechal plán…“
   „Ale on už přece neožije…“
   „To ne, avšak…“ Brumbál nevěděl jaká volit slova. „Nedůvěřoval svým vlastním smrtijedům. Již od samého začátku ho zrazovali. Nevěřil mozkomorům, nevěřil nikomu. Musel vymyslet plán, který se měl dát do pohybu po jeho smrti a v tom se nemohl spoléhat na své přisluhovače zla.“
   „Co myslel těmi starými proroctvími?“
   „To nevím… přestože tuším, ale je to tak otřesné, že se na to ani neodvažuji pomyslet. Zatím se snaž hlídat si svého fénixe. Já budu mezitím pátrat po odpovědích. A nevěš hlavu, zachránil jsi nás od hlavního zla. Ale bohužel to největší zlo po sobě zanechá i ty nejstrašnější stopy. Spolu je ale dokážeme rozprášit, uvidíš!“
   Brumbál Harryho poklepal na rameni, aby mu dodal kuráž a usmál se na něj. Otočil se a začal mizet Harrymu v dálce. Ten osaměl v temné chodbě, dnes již podruhé, avšak nyní snad s ještě více zamotanou hlavou, než před tím.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Skynet ... 13.10.2012 10:07
macrus: Jej, ty jsi mě tedy pobavil :) Musíš se nejdřív podívat, co vlastně čteš. :) Tohle je povídka HP a Pán Pána smrti. Povídka, která navazuje na povídku Harry Potter a Pán smrti. A ta zase navazuje na povídku Harry Potter a Fénixův řád. Takže tahle povídka nevychází z událostí v Harry Potter a Princ dvojí krve, kdežto Harry Potter a Pán smrti. OK? :)
macrus 13.10.2012 07:13
Zajímavý, ale... Nezabil náhodou Snape Albuse Brumbála ještě PŘED Voldemortovou smrtí? Já jen, že tady Brumbál tvrdí Harrymu, že je Voldemort "nepochybně mrtvý již několik měsíců."
Lucia 16.11.2010 19:55
milý Veľmi-pozorne-čítajúci GRRR, študent Blaise Zabini bol spomenutý v prvej knihe Rowlingovej, presnejšie pri triedení, kde bol uvedený ako príklad študentov zaradených do Slizolinu (Zmijozelu). Citujem:

...keď "Zabini Blaise" putoval do Slizolinu... (7. kapitola, strana 130, 1. odsek)
Grrr 27.10.2010 00:57
Prý "volné pokračování pětky" ... A Blaise Zabiny se vzal kde hm? V šestce...
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email