Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Jedenáctá kapitola


Ten, kdo nechce být hrdinou

11.
O kapitole
Pořadové číslo:11/50
Počet načtení:5 060
Počet stran:29
Počet slov:8 781
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

Z
ároveň s prvním paprskem slunce vrazil do pokoje chlapců bujarý cizí hlas ozývající se z úzkého okna ložnice.
   „Budíček!“ s tím sebou všichni trhli a Ron opět žuchl na podlahu. „Vstávejte lenoši lenošiví, vždyť už je krásné ráno! Vzhůru do prvního školního dne!“
   „Co-co se to děje?“ zaprotestoval Ron otírající si naraženou hlavu. „Kdo z vás zabedněnců si pořídil mluvícího budíka?“
   „Ale kdepak chlapci, žádný budík,“ pravil zase hlas a Harry, nejblíže u dotyčného okna se naklonil na stranu, aby viděl ven. „To je jenom váš nový učitel Čaromatiky!“
   „A co chcete?“ zeptal se nevraživě Ron vstávajíc ze země.
   „Přece vás budím,“ uchechtl se Vektor Lup, sedící na koštěti s nadutým pupkem a rozjívenou tváří.
    Přes hlavu měl čapku tvaru kachního zobáku, oblečen byl do plátěného kabátku, konce nohavic měl neúměrně zvětšeny a vznášel se na prohnutém koštěti pohupujíc se v rytmu svého popiskování.
   „Zpívejte si se mnou jaké je to krásné ráno!“ zadul Vektor vesele svými mohutnými hlasivkami a udělal ve vzduchu otočku. Ronovi v té chvíli v očích blesklo.
   „V tom případě leťte vzbudit taky holky!“ vykřikl na profesora.
   „A nemyslíte… že je to krajně nevhodné?“ začervenal se Vektor jako rajské jablíčko, jemuž se jeho hlava podobala i tvarem.
   „Co vás to napadá?“ rozhodil Ron rukama už řádně probuzený. „Budou vám děkovat!“
   Profesorovi se na tváři vykouzlil úsměv od ucha k uchu a s další piruetou a zvoláním: „Tak to můžu zkusit znovu!“ jim zmizel z pohledu.
   „To není dobrý nápad,“ varoval ho Harry, „znepřátelit si profesory hnedka první den.“
   „Ale co tě nemá,“ mávl Ron rukou, „když mu nezkazily náladu ani preclíky mojí mámy, je schopnej přežít apokalypsu, která ho teď každým okamžikem čeká.“
   „Doufám, že tu takhle nebude poletovat každý den,“ obával se Neville a padl hlavou opět do polštáře.
   „Pokud by to dělal,“ řekl Harry a začal si stlát postel, „zavolám na něj Hedviku.“

   Když Ron, Harry a Neville scházeli dolů, povídali si o tom, co je dneska zajímavého čeká. Když tu najednou Harrymu podklouzla noha a začal padat dolů. Jediné čeho se mohl chytit byl Ron a tak jej stáhl s sebou.
   Zůstali na posledním schodě před několika překvapenými studenty, kteří již byli ve společenské místnosti.
   „Harry,“ začal zvedající se Ron a podíval se na svého kamaráda, který se tvářil zmateně, „jestli tohle měl být vtip, už ho prosím neopakuj.“
   „To nebyl žádný vtip, mám něco s nohou!“ bránil se Harry a hladil si bolavé koleno, pohled mu však sjel na Kécu, který potají zaklapl oči. „Myslím, že vím, kdo to byl“ a kopl nohou o zeď až Kéca zabědoval.
   „Vážně by sis měl dávat na ty svoje boty pozor,“ varoval ho Ron. „Kdybychom to schodiště sjeli až seshora, už bys je nemusel mít na co nazout.“
   „Harry!“ „Harry prosím“ „Harryyyy!“ „Harry tady mě!“ začalo se ozývat po celé společenské místnosti a ruce prvňáčků a nových studentů z jiných škol se objevily ve vzduchu s notesy a brky.
   Harryho obsypali studenti Nebelvíru dožadující se autogramů. Na ně však opravdu neměl náladu a tak se mezi nimi brodil jako v hustém pralese.
   „Nejsem žádná celebrita!“ volal na všechny „Žádné, opakuji, žádné autogramy rozdávat nebudu! Ani jeden aby to bylo jasné!“
   Ron došel ke třem křeslům u krbu, kde právě seděli dva noví třeťáci a snažili se kouzly pohnout s uhlíky. Ron si důležitě odkašlal, oba dva na něj stočili pohledy a povytáhli obočí.
   „Potřebuješ něco?“ zeptal se jeden.
   „Jo, vaše místa, tam jsme vždycky sedávali my,“ opáčil Ron a ukazovákem si zaryl do hrudi.
   „Časy se mění a co bylo není,“ řekl ten druhý a opět se snažil pohnout s uhlíky v krbu.
   „Ale já jsem sedmák!“ ohradil se na ně Ron. „Jsem větší, silnější a chytřejší, a když to tak vezmu tak i důležitější!“
   „Tak a dost!“ zvolal ten první a něco vzal do rukou. „Trhej, Holáku!“
   Ron zbystřil a chystal se, že na něj vystartuje nějaký žabák, nebo snad kocour, avšak kde nic, tu nic.
   „Tak dost srandi…“
   Jenže v tu ránu se před Ronovými zraky snesl na jeho nos holý bílý pavouk a roztáhl doširoka všech svých osm noh. Ron kvíkl, zakolísal, chtěl se něčeho chytit ale nahmatal pouze Harryho. Rychle se za něj schoval a vykřikl: „Trhej, Harry!“
   Harry si otráveně povzdychl a poklidně pavouka i se sítí, na které visel, předal dvěma delikventům.
   „Ty jsi Harry Potter!“ vyjekl jeden z nich a ihned byli oba dva na nohou. „Tak to se omlouváme, ta místa jsou vaše. Páni… ty jsi opravdový Harry Potter!“
   „Jenom blázen by se vydával za falešného, takže to tak už bude,“ řekl Harry nešťastně a poděkoval za uvolnění míst.
   „Už je pryč?“ ptal se Ron.
   „Ano je,“ utěšoval ho Harry, když si společně sedali do křesel.
   „Páni… ten byl tak ohavnej! Viděl jsi tu holou kůži? Byla téměř jako lidská, hnus! Jak to, že ho může mít?“ protestoval Ron horečně přes Harryho očividné žádosti o klid. „Může někomu ublížit, nebo dokonce někoho sežrat!“
   „Je to býložravec,“ ozvalo se jim za zády.
   Oba dva se otočili na rozcuchanou Hermionu.
   „Cože to?“ vybafl Ron.
   „Býložravec, druh pavouka, který se živí listím, pupeny a květy na stromech,“ vysvětlila nevraživě a sedla si do posledního křesla. „Nemohl tě pak… sežrat… tedy i kdyby chtěl.“
   „To nic nemění na faktu, že byl odpornej! A jak to, že tebe sem pustí a já musím bojovat s pavouky?“ otočil se tentokrát na Harryho. „Co když to příště bude tarantule? Nebo na mě nakonec hupsne Aragog a utrhá mi nohy!“
   „Nohy se dají kouzelně přidělat zpátky, jenom se nesmějí pomíchat,“ řekla Hermiona a s kradmým úsměvem se začala rozčesávat.
   „To nebylo vtipný,“ vypravil ze sebe Ron, ale hned na to se usmál a poťouchle se Hermiony zeptal. „A jak se ti vstávalo?“
   Hermiona ho probodla zlým pohledem, ale pak se usmála a odvětila: „Ahááá, ty myslíš profesora Lupa! Včera večer jsme s ním mluvili, souhlasil s tím, že vás poletí po ránu vzbudit.“
   „Cože? Chceš říct…“
   „Ano, je mi to líto,“ usmála se a podrbala ho ve vlasech.
   „Půjdu dolů, do umývárny a pak hned na snídani, dokud tam nebude tolik lidí,“ rozhodl se Harry, když si urovnal knihy v tašce.
   „Já ještě nemůžu!“ zaprotestovala Hermiona a poukázala na neučesané vlasy.
   Harry s úšklebkem naklonil tvář a díval se Hermioně do očí.
   „No dobře dobře,“ poddala se a hůlkou si mávla na vlasy, které se jí v cuku letu rozčesaly. „Alespoň to vypadalo, že mám co dělat,“ a hned na to následoval smích Rona při představě rozvalené a lenošivé Hermiony.

   Cestou z umýváren se Hermiona rozhlížela po obrazech a vyjmenovávala jim, kdo všechno zmizel. Na jednom měnícím se kouzelném schodišti se k nim přidal i Neville.
   „Tak co jsi zjistil?“ zeptal se Harry.
   „Pár lidí tě po včerejšku přestalo obdivovat,“ vysvětloval Neville. „Pro všechny je to šok, že ses nedostal do Mitrálních OVCE. Všichni to brali jako samozřejmost, viděli tě mezi nejlepšími, chtějí být jako ty, žít tvým životem a tímhle jsi je doslova ohromil. Někteří začínají věřit, že všechno co o tobě koluje, jsou lži.“
   Harry se zastavil a podíval se dolů z pohybujících se schodů. „Nikdy jsem nesliboval, že to dokážu. A nikdy jsem neříkal, že jsem něco víc. Proč lidi chtějí žít jako já? Cítit to, co v sobě cítím já? Můj život je prokletý,“ řekl a Hermiona se na něj nejistě zadívala. „Jediné po čem všichni touží, je sláva a tu já z celého srdce nesnáším.“
   „Pojď Harry, jdeme,“ popohnala je Hermiona a v další chvíli už vstupovali do Velké síně.
   Byla téměř liduprázdná a nebylo se čemu divit, byli zde o půl hodiny dříve. Pár ranních ptáčat teď nechávalo pohledy na černovlasém chlapci, který si oddechl z malého počtu studentů na snídani.
   Po dvaceti minutách, kdy se stihli najíst, přišla do Velké síně i Ginny a většina profesorů. Sirius měl rozespalé oči a rozcuchané vlasy, Hagrid si v rohu střepával z kabátu kapky ranní rosy, Vektor, který zde seděl již od příchodu Harryho, zůstával ve stále stejné úsměvné grimase a nakonec se i Brumbál připojil k snídani a upil ze zlaté číše horkého čaje. Zanedlouho již byla Velká síň přeplněná k prasknutí a kamarádi se snažili Harrymu udělat co největší ohradu ze svých hlav a těl, aby se nemusel starat o zvědavé pohledy studentů. Letos byly nejhorší, Harry stále od sebe odháněl někoho, kdo po něm vymáhal autogram. Jedna dívka si dokonce chtěla sáhnout na jeho jizvu, kterou tak pečlivě přikrýval vlasy. A pak se odkudsi seshora z modrého nebeského stropu dolů sneslo hejno sov, studenti v sále ožili a začali chytat do rukou dopisy. Spousta sov byla obtěžkána velkými balíčky obsahující věci, které si studenti zapomněli doma při rychlé přípravě na cestu Bradavickým expresem. Jediný student - Egon Ferox, se opravdu dobře bavil, Harry po něm stále po očku koukal, i když Egon o něj nezavadil ani pohledem, nejspíš jako jediný z celé síně. Jen se stále snažil hůlkou sestřelovat létající sovy zeleným hrachem, který byl k snídani spolu s další zeleninou. Často některé trefil a ony upustily dopis, takže skončil ve změti studentů zakopán pod stoly a zpráva od milujících rodičů se k dětem nedostala. Egon se smál a radil ostatním studentům Zmijozelu, jak na to. Očividně jeho popularita ve Zmijozelské koleji přes noc stoupla natolik, že se mohla měřit s tou Malfoyovou. A samotný Malfoy? Harry ho zahlédl, jak se baví s jakousi černovlasou dívkou, která Harryho neustále pozorovala, jakoby byla upír chystající se mu vysát krev. Což o to, těchto pohledů tu bylo více, ale Harry si uvědomil, že vedle Egona i sám Malfoy o něj nezavadil jediným pohledem.
   „Ty ten brak ještě odebíráš?“ zhrozil se Ron, když Hermioně před vyjedenou misku spadl čerstvý výtisk Denního věštce.
   „Přestanu s tím až ty přestaneš předstírat, že jsi chytřejší, než si dokážeš uvědomit, že bys někdy mohl být,“ řekla a Ron zmlkl.
   „Co je na hlavní stránce?“ zeptala se Ginny.
   „Politika, zprávy z ministerstva, nějaké vraždy… a velká fotka hořícího Bradavického expresu s postavou Harryho v čele.“
   „Pěkně to nafoukli, co?“ ptal se Ron.
   „Fingovaný test Bradavické školy skončil ohromením. Chlapec, který přežil zklamal veškerá očekávání, která do něj jeho spříznění fanouškové vložili. Jeho zkouška dopadla katastrofou, když namísto záchrany téměř tisícovky studentů, jenž jeho vinou zemřeli, zachránil pouze zbabělým útěkem sám sebe, aby se nakonec psychicky zhroutil. Dennímu věštci se podařilo přemluvit člena skupiny, jenž byl přítomen při závěrečném vyhodnocování. Šokující informace z jeho ojedinělé výpovědi si můžete přečíst na straně 3. Dál už to číst nebudu, dokážete si tu frašku domyslet.“
   „Četli jste to v těch novinách?“ přiběhla k nim Lenka Láskorádová a ukazovala na Jinotaj, časopis svého otce. „Vážně se ti omlouvám Harry, nevěděla jsem, že to táta takhle přežene.“
   „Není jediný,“ uklidnil jí Harry. „A už jednou jsem si řekl, že se z toho co tam píšou nezhroutím. Oni mě takového chtějí vidět, aby měli o čem psát, ale tu radost jim nedopřeji.“
   „Měli bychom se tomu nějak postavit,“ řekla Lenka a přisedla si k nim. „Ukázat světu, jaká je ve skutečnosti pravda a já jsem dostala nápad. Co takhle kdybychom vydávali noviny, kde by se psalo opravdu jen to, co se stalo.“
   „To nezní špatně,“ přikývla Hermiona. „Ale stojí to spoustu námahy, budeš potřebovat pomoc.“
   „Tvou nabídku přijímám, už jsem sehnala nějaké další nadšence, co by rádi slyšeli pravdu.“
   „O tom nepochybuji,“ souhlasil Harry a ještě před ranní výukou se společně s Ronem šli ven projít na čerstvý vzduch.

   Spěchajíc hradem se dostali na poslední chvíli do učebny profesorky McGonagallové. Harry si vzpomněl na svůj první ročník, kdy stejně jako dnes přišel takto pozdě. Profesorka vešla do třídy přesně se zabimbáním velkého Bradavického zvonu, se kterým měli Ron a Harry už co dočinění. Galantně oblečena, s vážnou tváří a hůlkou v ruce, předstoupila ve své velké učebně s vysokánským stropem před studenty.
   „Zdravím vás všechny v sedmém ročníku,“ zahájila svůj proslov.
   „Díky bohu, že není osmý,“ zašeptal Harrymu Ron a Harry do něj varovně strkl.
   „Přestože někteří z vás jsou ještě stále duchem v šestém, že pane Pottere,“ upozornila jej McGonagallová a přísně nadmula obočí.
   Harry pohlédl vyčítavě na Rona, který koulil očima nevině směrem ke stropu.
   „Nuže, důvod proč jste včera nedostali rozvrh hodin, je prostý. První týden si projdete všechny předměty povinně a pak si vyberete ty, na které budete docházet. A pokud se mezi vámi najde nějaký mariášový klaun,“ a s těmi slovy nepatrně stočila pohled k Ronovi, „jenž si myslí, že si nevybere žádný předmět a zbytek ročníku stráví procházením po chodbách s cílem dohnat našeho školníka k šílenství, je na omylu. Minimální počet předmětů je sedm, čím méně si jich vyberete, tím více hodin od každého předmětu týdně budete navštěvovat. Očekávejte o mnoho větší vytížení, než v šestém ročníku. Každý z vás se bude povinně učit i mimo vyučovací hodiny a věřte mi, že jako váš hlavní profesor se o to postarám,“ a s tím si polovina třídy nevraživě povzdychla. „A také doufám, že se letos obejdeme bez všelijakých srandiček, narážek a pokřikování. Nemyslete si, že když profesor Snape již není vyučujícím, začnete se o hodinách chovat jako hmyzolap v říji. Zvláště pak apeluji na váš ročník.“
   „Co se to s ní stalo?“ zeptal se Ron, když se profesorka McGonagallová otočila k jedné řadě polic knih, kterými byla učebna poseta.
   „Přestaň,“ šťouchla do něj Hermiona, jenž spolu s ním a Harrym seděla v jedné lavici.
   Ron se ublíženě podíval na Harryho a raději začal zkoumat něco za okny.
   „O hodinách Přeměňování budete spojeni s Mrzimorskou kolejí. Sedmý ročník je na Přeměňování nejobtížnější a osobně doporučuji všem studentům vybrat si ho jako jeden z předmětů studia. Letošní školní rok totiž zahájíme výuku přeměňování lidí. Tato látka je velice náročná a jako každý rok má Ošetřovna jenom kvůli nám pohoto…“
   McGonagallová se zarazila, jelikož si všimla, že všichni studenti spíše než ji pozorují komíhající se flek před okny.
   To, co uviděla venku byla Errol, jak se jako opilá můra snaží natrefit do okna učebny, až se nakonec rozlehla velká rána a nebohá sova se přitiskla na okenní tabuli.
   Třída se rozesmála a Parvati Patilová se koktavě mezi smíchem Rona uštěpačně zeptala: „Ta sova ještě lítá?“
   Ron se nestačil k Errol dostat, svezla se po okenním skle a zahučela dolů na Bradavické pozemky, ovšem dopis, který nesla, zůstal viset ve vzduchu. Ba co víc, natočil se hranou a proplul škvírou mezi oknem do učebny přímo před vykuleného Rona.
   Harry dopis jasně poznal, byl červené barvy a na Rona se řítil jako rozzuřený býk, který jakoby vyfukoval čoud z nozder, tak jak to bylo i u dopisu, z jehož okrajů stoupal.
   „Pane Weasley!“ osočila se na Rona McGonagallová káravým tónem.
   „Paní profesorko, jak jste mluvila o té ošetřovně, myslím, že ji budu potřebovat!“
   „Co to má znamenat?“ ptala se McGonagallová.
   „To je Hulák, od mojí matky!“
   Dopis na Rona nečekal, jeho zalepovací část se sama nekompromisně odtrhla a zformovala do jakési pusy a dopis vyletěl vysoko nad hlavy studentů. Ron si ihned zacpal uši a očekával hluk podobající se výbuchu ničivé bomby.
   „Zdravím vás paní profesorko,“ ozval se z dopisu velice klidný hlas paní Weasleyové, „doufám, že neruším a přeji vám krásný první školní den. Stejně tak i vám milí studenti, prosím dělejte, jako bych tu ani nebyla,“ řekl dopis miloučce a v další chvíli šlehl ohromnou vlnou dýmu a propukl v neskutečný jekot drásající ušní bubínky snad celé škole.
   „A TY DRAHÝ PANE!“ vykřikl dopis. „ANI SI NEDOVEDEŠ PŘEDSTAVIT JAKÉ STAROSTI A ZAHANBENÍ JSI MI ZPŮSOBIL!“ ječel dopis a Ron se ho hrdinsky snažil chytit a zacpat mu pusu. „Copak nevíš, že na konci prázdnin si opravdový umělec Karůzo Pila přijde promluvit s majiteli jeho kouzelných kopií? A že jako formu zhmotnění použije právě ty kopie? A DOKÁŽEŠ SI PŘEDSTAVIT JAK MOC BYL NAŠTVANÝ, KDYŽ DOBROU HODINU VISEL ZA NOHY Z OKNA?! TAKOVÁ HAMBA! TAKOVÁ HRŮZA! POČKEJ AŽ TĚ UVIDÍM! AŽ TĚ DOSTANU POD RUKU! VYMAČKÁM Z TEBE I TEN NEJPOSLEDNĚJŠÍ KOUSÍČEK TÉ TVÉ ZLOTŘILOSTI, AŤ PŘI MĚ STOJÍ SÁM…“
   Ronovi se nepodařilo dopis chytit, tedy jednou ano, ale dopis jej neomaleně hryzl do palce. Jenže profesorka McGonagallová již ztratila trpělivost, mávla hůlkou a náhle jakoby někdo zrychlil čas. Přesněji jen dopis - křik se zrychlil v jakési štěbetání, kdy dopis kroužil nad celou třídou a neustále dělal nájezdy na Rona. Zrychleně paní Weasleyová odemlela svou zlobu a když nakonec místo shoření dopis skončil tak, že se vřítil do úst Rona, který jej vykuleně polkl, nastalo ve třídě ticho.
   „Sice tohoto pána nepovažuji za umělce,“ pravila McGonagallová se skrytým úsměvem, „ale rozhodně byste se měl přestat chovat jako nějaký pihatý chuligán. Sedněte si zpátky na místo a tady před mými zraky napíšete omluvu své matce, je vám to jasné?“
   „Nemohl bych to dostat spíše jako domácí úkol?“ poprosil Ron.
   Profesorka mávla prudce hůlkou, Ronova židle ožila, nabrala jeho zadnici jako lopata a práskla s ním na své místo.
   Po celý zbytek hodiny Ron vrzal brkem na papíře snažíc se vymyslet, jak se dostatečně omluvit své matce. Hermiona se neustále potměšile uculovala a Harryho přepadávaly pocity viny. Vždyť i on se podílel na zavěšení toho operetního pěvce za nohy z okna oživlými kolíčky na prádlo.
   Po skončení hodiny zkontrolovala profesorka Ronův dopis a doporučila Ronovi nejkratší cestu z její učebny do Sovince. Hermiona Ronovi neustále strouhala mrkvičku a ten naštván a raněn ze dvou stran vyšel směrem, kterým ho profesorka poslala. Harry za ním spěchal a cestou se mu snažil vrátit náladu. Když Ron odeslal dopis po školní sově, začal zvon Bradavic divoce zvonit oznamujíc studentům začátek další hodiny. Dvojice si s hrůzou uvědomila, že přijdou pozdě a rozběhli se zpět. Cestu jim pořád ztěžovali dva zlobiví duchové Protiva a Otrava, kteří se spřátelili natolik, že požadovali po Filchovi, aby je oddal. A když už jsme u Filche, jeho kočka paní Norrisová právě spatřila dvojici utíkající tichým hradem a Ron na místě Harryho zastavil.
   „To je Norriska, za chvilku je tu Filch!“ strachoval se.
   „Omyl!“ ozvalo se jim za zády. „Už je tady a velice rád vidí dva opozdilce, první adepty na školní trest.“
   „Ale nás poslala profesorka McGonagallová,“ bránil oba Harry a vyzývavě hleděl Filchovi do jeho pronikavých očí.
   „I kdyby vás poslal sám ředitel, nebrání mi to, abych vás nevytahal za ušiska!“ s tím je opravdu popadl bolavě za uši, až oba dva začali bolestně protestovat a dovlekl oba přímo do třídy Čaromatiky. „Uvidíme co na to řekne profesor.“
   „Pane Pottere! Pane Weasley!“ zvolal rozjařeně Vektor Lup jakmile je uviděl, když je Argus Filch doslova vkopl do učebny. „Nesmírně rád vás vidím, prosím sedněte si vedle vaší kolegyně Hermiony Grangerové, už vám tam nechala místo.“
   Hermiona, která vypadala, že vůbec neví o čem profesor mluví, si poposedla a panovačně odvrátila tvář od usedajícího Rona.
   „Pane profesore,“ začal Filch lstivě, „načapal jsem je, jak se potulují po škole bez…“
   „Ale kdo by se zlobil za nějaké potulování!“ rozhodil Vektor rukama. „Tito dva zdařilí studenti mají plné právo si protáhnout nohy, když je to potřeba. Odteď se bude před mou hodinou každý procházet po hradě, aby ho nebolela záda od sezení! Bravurní nápad vy dva!“
   Filch něco zamumlal a práskl za sebou dveřmi až těžké železné panty zavrzaly.
   „Tak tedy nic už nám nebrání pustit se do tajů Čaromatiky!“ zvolal Vektor náruživě, na což následoval úšklebek několika Zmijozelských. Ano, jak to tak vypadalo, na tento předmět byli spojeni opravdu s nimi. „Jelikož mnoho rodičů si oprávněně stěžuje, že na Bradavicích neexistuje matematický předmět, Čaromatika se snaží tento problém vyřešit. Počty jsou základem života, bez nich byste si nemohli spočítat nákup, známky či děvčata, se kterými jste randili,“ zasmál se přitrouble a koulel očima jako nafukovací panák.
   Profesor měl na sobě červenou vestičku a na hlavě tentokrát klobouček ve tvaru lodičky s brkem na vršku, kterým mával ze strany na stranu. Tato nová a pro Harryho neznámá učebna byla podivnější, než by si kdy představil. Do podivně tvarované haly, jenž měla dlouhá okna klenoucí se od metru nad zemí až ke stropu, takže vypadala jako žebra nějaké příšery, bylo naskládáno tolik rozličných a spolu nesouvisejících věcí, až si člověk zkrátka musel říct, že návrhář této místnosti byl naprostý blázen. Harry ještě nikdy neviděl knihy přilepené ke zdi, otevřené a zastávající úlohu ozdoby místnosti. Stejně tak i sloní hlava s vysoko zdviženým chobotem, přes který se točil nespočet lízátek jojo a který držel ve svém konci veliký kruh. Harryho také zaujal duch netopýra, který visel hlavou dolů z jakéhosi vysokého stupínku, na kterém profesor Lup nyní stál a který se podobal spíše církevní kazatelně.
   Když však zjistil, že se třída nesměje jeho přihlouplému humoru, zvážněl, což už jeho rozjásané povahy nebylo časté.
   „Čaromatika je obor, který je základem profesionálního kouzelnictví. Mnozí jej využíváte a ani o tom nevíte. Kdo je schopen mi popsat co je náplní Čaromatiky?“
   Kolem Harryho ucha prosvištěla rychlostí mach 1 ruka Hermiony, až se Ronovi rozvlnily pergameny na stole.
   „Tak třeba vy, Egone,“ vybral si nenadále Vektor, Harry si až nyní uvědomil, že Hermiona nebyla jediná, kdo se hlásil. I tento podivný elegán vláčně zdvihl ruku.
   „Je to jednoduchý, Čaromatika spočívá ve sčítání, odčítání, dělení a násobení kouzel. Tím se může sečíst a propojit efekt a předmět, na který se kouzlo používá, jak je tomu například u kouzla Accio. Nebo násobit síla, kterou je kouzlo působeno, jako například u Cruciatusu.“
   „Tedy,“ zasmál se Vektor a mával rukama, jako by chtěl něco udusat, „černou magii nechme, prosím, stranou, zvláště pak zakázané kletby,“ říkal jakoby se strachoval ze samotného toho kouzla. „Ale jinak naprosto výtečně! A jelikož rád rozdávám body, první tři poputují přímo do počítadla Zmijozelu!“
   „Klidně si je nechte, mě na nich nesejde,“ řekl poklidně Egon, avšak všichni a hlavně pak Hermiona na něj vytřeštili oči.
   „No… tady tedy… dobrá,“ usmál se Vektor poněkud nejistě a poškrábal se po neoholené bradě. „A kdo mi řekne příklady kouzel vzniklých součtem?“
   Tentokrát Hermioninu ruku zvedl otrávený Ron sám a profesor Hermionu velice rád vyvolal.
   „Například Expecto patronum, Finite incantatem, Defectus Perforia, La carnum inflamare…“
   „Velice správně!“ zarazil jí Vektor.
   „Špatně, La carnum inflamare není součtové kouzlo,“ řekl Egon a otráveně civěl do stropu.
   „Také správně, ovšem někteří ho jako součtové berou.“
   „Tak to jsou potom pitomci,“ pravil ledabyle Egon.
   Harry viděl, jak Hermiona začala rychle něco hledat v knize zaklínadel.
   „Strana dvě stě třicet šest,“ poradil jí Egon a když ho Hermiona našla, Egon přesně citoval řádky z knihy. „Exaktní kouzlo La carnum inflamare je bráno jako jedno jediné kouzlo, jelikož kouzlo na rozdělání ohně La carnum platí pouze na oheň samotný, tudíž je jeho plnou součástí a nedá se přičítat k jiným kletbám. Toto kouzlo je vcelku.“
   Hermiona jezdila prstem po textu, který snad jakoby jí Egon četl za zády, ten se přitom však díval otráveně do stropu jakoby myslí jinde.
   „Přesně takhle to tu stojí,“ řekla omámeně Hermiona.
   „Copak mám potřebu si něco vymýšlet?“ odsekl Egon.
   „Zanechme osočování drazí přátelé,“ zvolal opět Vektor radostně. „Věnujme se raději tomu zázračnému kouzlení! Součtová technika je nejlehčí, sečteme dvě kouzla dohromady. Pro zavolání například brku, potřebujeme přivolávací kouzlo a specifikaci předmětu. To samé platí o vyzdvihování předmětů a dalších kouzlech. Tento princip budeme probírat při prvních našich hodinách. Odčítací způsob je o něco problematičtější, týká se například všestranných kouzel, které hodláme specifikovat pouze na daný předmět, tudíž od něho odečteme předměty, kterých se kouzlo netýká. Odčítací kouzlo se příliš nepoužívá, ovšem je dobré jej umět. Násobící kouzlo vždy násobí sílu. Jaký je nejznámější kouzelný čarovlastek?“
   Hermiona nyní poněkud zdráhavě vztyčila ruku a vláčná ruka Egona jí následovala, profesor však dal přednost Hermioně.
   „Jedná se o Maxima,“ řekla a profesor se rozjuchal.
   „Správně správně sprááávně!“ řičel nadšením. „Maxima je opravdu všestranný čarovlastek a násobí sílu kouzla. Ovšem přívlastky součinů mají jednu velkou nevýhodu, zesílení totiž čerpají ze samotného kouzelníka a pokud to někdo z vás přežene, mají součinové přívlastky schopnost z vás vysát i život,“ řekl tajemně. „Dělám si legraci!“ vybuchl ve strašlivý smích, až se mu jeho pupek natřásal. „Samozřejmě, že z vás nevysaje život, ale může vás zcela vyčerpat a následkem toho můžete umřít.“
   „A co Kedavra?“ ozvalo se učebnou, byl to opět Egon.
   „Už jsem jednou řekl, že zde nebudeme probírat nebezpečná zaklínadla, jsem si jistý, že ani profesor Kratiknot by nebyl pro,“ řekl zdráhavě Vektor a raději přešel k tabuli. „Ovšem největší vědou či uměním, chcete-li, je dělení, čaromocnění, čarovné faktorizování a hiregnizace. Těmito schopnostmi nedisponuje téměř nikdo, snad náš ředitel, který je těmito uměními velice známý a já mu velice závidím,“ prozradil se Vektor a zaujal grimasu, jakoby čekal, že ho někdo vysochá do bronzu. „Dělení se nedá popsat slovy a my se ho učit nebudeme. Vyučují jej vybrané školy a podle mě nemá smysl jej studovat, jelikož pouze necelých pět procent studentů oněch škol nakonec ovládá čarovné dělení.
   Čarovné faktorizování a čaromocnění je umění silných kouzelníků. Pomocí těchto technologií lze kouzla posílit do enormní - apokalyptické míry. Čaromocněním vládne profesor Brumbál a jeho bratr a také jím vládl Vy-víte-kdo. Bohužel… nebo bohudík, čarovným faktorizováním nevládne nikdo. Čím více se kouzla posílí, tím více energie je z kouzelníka čerpáno. Podle kouzelnických vědců jsou schopní čarovné faktorizování vydržet pouze bohové, jelikož síla, kterou lze touto technikou vyvolat, nemá žádné meze. Pokud by se našel dostatečně silný jedinec, dokázal by zničit celou zemi, civilizaci, ba celý vesmír.
   Nuže a poslední je hiregnizace. Jedná se o naprostou kontrolu celého těla. Dokáže se jí dosáhnout pomocí jógy, kontroly čaker a dalších hinduistických či buddhistických technik, stejně tak jako i jiných. Mluvím o kouzlení rukama, nohama, očima, ústy… pro mě za mě i zadnicí,“ zasmál se Vektor. „Hiregnizací, ať již úplnou či částečnou, vládnou na celém světě jen tři lidé. Profesor Brumbál, jeho bratr… a jeden mladík, se kterým máme tu čest, přímo zde. Harry Potter!“
   Harry popadl svitek pergamenu a obtočil si ho kolem hlavy, až se studenti začali smát.
   „A jelikož poslední jmenovaný nestojí o slávu,“ smál se dobrotivě Vektor, „uzavřeme tuto kapitolu vyjmenováním si základních pojmů Čaromatiky.
   Skládá se z čarovlastku a ekvivalentu. Obou dvou může být libovolný počet, tím více jsou zaklínadla obtížnější a tím více i mocnější, propracovanější, avšak vždy vzrušující. Pište si…“
   Studenti si po zbytek hodiny opisovali z kouzelné tabule, na které se objevovaly poznámky jakoby je kreslil nějaký neviditelný duch. Harry se občas naštvaně podíval na Egona, který používal Bleskobrk, aby si nenamáhal ruce.
   Když hodina skončila, zamířila trojice hluboce zamyšlena ven z učebny. Harryho neděsilo jen chování Egona Feroxe, nového žáka Zmijozelu, ale také Malfoye, který byl po celou dobu zticha, což mu nebylo podobné. Rona napadlo, že se takto chová pouze díky tomu, že profesor Snape již nevyučuje a on si nemůže vyskakovat. Ale Harry této teorii nějak stále nemohl přijít na chuť, na pár okamžiků si dokonce myslel, že se snad z Malfoye stává spořádaný člověk.
   Nakonec se rozhodli, že budou oba dva sledovat. Harry se vydal za Malfoyem, Hermiona s odmlouvajícím Ronem za Egonem, který se se svými kumpány, kumpánkami a fialovlasou dívkou ztratil v jedné z tajných chodeb.
   Harry potají sledoval Malfoye z bezpečné vzdálenosti až ke zdobené stěně s ornamenty, za kterou se skryl a zjistil, že se bledolící chlapec setkává s tím neznámým děvčetem s černými vlasy.
   „Už mě to unavuje!“ křikla na něj naštvaně a Malfoy jí hbitě umlčel, když kolem proplouval Krvavý Baron, jenž cosi hledal v bradavických obrazech. „Už mě to unavuje, Malfoyi. Celou dobu pro tebe dělám poskoka tím, že ho sleduji a dělám ze sebe pitomce.“
   „Věř mi, že pak mi za to budeš vděčná!“
   „O co ti jde?“ zeptala se ho. „Co z toho nakonec budu mít?“
   „Už jednou jsem ti slíbil, že dostanu tvou matku zpátky.“
   „Stále ti nevěřím, jak to chceš dokázat?“ vyčetla mu. „Vždyť jsi jenom ubohý student!“
   „Tyhle narážky si laskavě odpusť! I mě totiž zbavili rodičů a všech rodinných přátel, které náš rod měl!“ protestoval Malfoy. „A já nedopustím, aby to takhle skončilo,“ řekl Malfoy a odvrátil se. „Chci je mít zpátky,“ a s ustaranou tváří se opřel o betonové zábradlí a shlížel dolů do Vstupní síně. „Všechno jen kvůli Potterovi… ale když to vezmu kolem a kolem, jsme na tom oba dva takřka stejně…“
   „Kdybych tě neznala, myslela bych si, že s ním začínáš soucítit,“ řekla mu za zády.
    Malfoy stiskl pěsti a drtil zuby o sebe, pak se ale zhluboka nadechl a otočil zpátky na děvče tak, že i Harry viděl jeho náhle uklidněný výraz.
   „Na něm mi teď nesejde, potřebuji víc času,“ řekl a mluvil zase přímo k ní, „musím pokračovat v tom, co jsem začal. A jestli chceš mít svou matku zpět, tak mi pomož. Potřebuji tě.“
   Černovláska se mu upřela do očí a na chvíli se zamyslela.
   „Jsem tu sám. Crabbe a Goyle neprošli šestým rokem a odešli ze školy. Přátelé mi ubývají… nemám… se odkud odrazit, nikoho nemám. Potřebuju tě, moc potřebuju.“
   „Změnil ses Malfoyi,“ řekla mu na to a Malfoy s povzdechem odtušil, že má smůlu. „A jedině proto ti pomůžu,“ Malfoy si hned oddechl a zadíval se s úlevou do stropu. „Ale chci vědět, co máš v plánu.“
   „Chci dát vše zase do pořádku,“ odpověděl jí na to Malfoy a v tu chvíli se chodbou rozlehly školní zvony, hodina měla každou chvíli začít.
   Dvojice se rozešla přímo k Harrymu, který se hbitě schoval za roh zdobené stěny tak, že když kolem něj Malfoy a jeho společnice proběhli, mihl se za nimi nepozorován jako stín.
   Harrymu vše kolovalo hlavou, v jeho myšlenkách nejvíce vyvstávala otázka, zdali se Malfoy opravdu nezměnil poté, co přišel o oba dva rodiče. Celou dobu byl zvyklý, že zde má své bodyguardy Crabbeho a Goyla a v nejhorším případě tatíka Luciuse. Ale teď, jak říkal, byl opravdu sám. Harry si prostě musí promluvit s Brumbálem, musí mu vylíčit to, co zažil na vrcholku věže kostela a zeptat se na spoustu dalších otázek.
   Teď byl však nejvyšší čas vzít nohy na ramena a upalovat přímo do třídy. Díky jeho úhybnému manévru měl teď cestu na hodinu Obrany proti černé magii o mnoho delší i když přesto přiběhl celý udýchaný téměř včas. Profesor Black, jak mu studenti se zatajeným dechem říkali, již vyčkával jako černý stín u dveří do učebny a jakmile se Harry objevil, stín náhle opadl a Sirius Harryho nadšeně vítal.
   „Ty jsi sám?“ zeptal se ho pak.
   „Kdo by se mnou ještě měl být?“ divil se Harry a v tu chvíli do něj něco prudce drclo.
   Byl to zase on, ten podivín Egon Ferox, který si jakoby černovlasého chlapce nevšiml a pak zmizel ve třídě.
   „Tenhle kluk mi dělá vrásky,“ postěžoval si Sirius a zavřel za Harrym dveře.
   Učebna byla silně pozměněna podle Siriusova stylu. Ze stropu se vznášely modely planet a hvězd, až se zdálo, že se studenti nacházeli v jakémsi planetáriu. Sirius si také pyšně vyvěsil listinu, kde bylo psáno, že se hledá Sirius Black, živý nebo mrtvý s odměnou níže. Na konci prostorné třídy bylo ve velkém upírském erbu zabodnuto párek mečů s vlkodlačími symboly a vedle každé lavice žáků přibyl malý svícen se svíčkou ve tvaru lebky.
   Harry v sobě chvíli ovládal vztek, chtěl se tomu frajírkovi pomstít, přestože dostával stále větší strach z toho, že bude slabší. Tu najednou Egon stočil pohled na Harryho a mrkl na něj jedním okem. Harry se zadíval naštvaně jinam, celý tenhle cirkus ho již přestával bavit. Když v tom si uvědomil význam toho mrknutí. Ve chvíli, kdy se Sirius opět celý tajemný a zahalený v plášti chystal promluvit na žáky, přiběhl k němu Harry a šeptal: „Siriusi, myslím, že se něco těm dvěma stalo…“
   Zarazil se, protože se právě pomaličku otevřely dveře do učebny. Dovnitř vklouzl Ron a zadíval se nevraživě na všechny. Harry si nečekaně uvědomil, že Ron je celý promočený. Od hlavy až k patě z něho odkapávala voda, vlasy se mu připlácly na hlavu a z hábitu voda tekla snad i proudem. Studenti se počali pochechtávat a jediný Egon Ferox a jeho přátelé dělali, jakoby se pilně učili.
   V tu chvíli se třídou začalo ozývat vyzývavé popiskování, to totiž dovnitř vstoupila Hermiona. Její promočené vlasy jí letmě lemovaly hlavu, její mokrý hábit jí velice těsně přiléhal na tělo a její výstřih nebezpečně zprůhledněl.
   „Moooc vtipný!“ poznamenala akorát, když na ní spousta chlapců mohla oči nechat. Tentokrát i Egon se pootočil a pyšně si Hermionu prohlížel od hlavy až k patě.
   Dvojice se posadila s čvachtnutím k lavici a Harry si k nim přisedl.
   „To jste se nemohli usušit?“ nechápal Harry.
   Ron se zachmuřil, popadl hadr u umyvadla a jasně Harrymu ukázal, že po utření své ruky se mu na ní voda objevila zázračně znovu. A třída se tomu převelice pochechtávala, až na stojící stín vedle kantorského stolu.
   Sirius v dalším okamžiku tleskl rukama, jako když krotitel lvů šlehne bičem. Rána byla kouzelná, až z ní zaléhaly uši. Většina studentů si je držela a bolavě naříkala.
   „Už nikdy se nic takového nebude opakovat,“ řekl Sirius nesmírně potichu a temně, jakoby mluvily jenom hučivé odrazy jeho hlasu od stěn a ne on sám.
   Jedním mávnutím hůlky byli oba dva Harryho kamarádi suší a voda se vypařila mlhavě do prostoru. Sirius poté pomaličku přešel těžkými kroky ke stolu, kde bylo místo Egona Feroxe, jenž jako jediný poklidně seděl a pohrával si s Bleskobrkem. Harry se bál, že na takového grázla bude Sirius krátký, příliš dobře znal dobráckou povahu svého kmotra.
   Sirius chvíli u zmijozelského studenta postával a se vzpřímenou bradou se mu díval do očí, jakoby oba čekali na první pohyb toho druhého.
   V tom sebou Egon nečekaně trhnul a Sirius překvapeně ucukl. Hned se však vzpamatoval, to když si Egon začal česat svůj účes podivných melírovaných vlasů, aby zamluvil svůj překvapující pohyb. I to stačilo, aby nového kantora zesměšnil, někteří studenti se usmáli a Egon se poprvé podíval Siriusovi do očí.
   „Přejete si? Pane profesore?“ zeptal se ledabyle a frajersky se ušklíbl. Sirius se zatvářil nejistě a mrkl očima po ostatních studentech.
   To se už Egon začal potichu smát a zakroutil hlavou, jakoby si nechtěl lámat hlavu nad takovým ubožákem. Siriusovy černé oči se zahleděly na Harryho, který právě drtil roh svého stolu vztekle pěstmi. V tom Sirius nečekaně napřáhl ruku, ozvalo se zařinčení, to se naleštěný meč odtrhl ze zdi a prudce vrazil do Siriusovy připravené ruky. Místností se ozvalo pronikavé zasvištění a Egon vyjekl. Sirius s mečem v ruce prudce švihl jen pár milimetrů nad Egonovou hlavou a všechen jeho pečlivý melír počal vedle něho volně klesat prostorem na zem. Sirius si poté pomlaskl, znovu švihl mečem a ten se zabodl zpět na své místo na zdi. Zatímco se nedbale vracel zpět ke své katedře, sahal si Egon vystrašeně na hlavu, na níž měl ježka sestřihnutého tak přesně rovně, že by to nedokázal žádný kadeřník.
   „Pokud si ještě někdo bude přát mě naštvat, budu tím posledním, kdo by mu nebo jí v tom chtěl bránit,“ řekl Sirius nesmírně temně a Harrymu se začala líbit tato jeho tajemná maska. Studenti v ní totiž dokonale uvěřili.
   V tiché místnosti se pouze ozvalo sunutí police a do Siriusovy ruky přistála kniha, jenž se sama rozevřela na staré potrhané stránce. Sirius se k ní sehnul a sfoukl z ní prach a pavučiny.
   „Nacházíte se na hodině Obrany proti černé magii, toto bude váš nejobtížnější ročník a já od každého z vás očekávám pouze bravurní výsledky. Každý z vás by se měl po dokončení studia tohoto předmětu dokázat ubránit i těm nejnebezpečnějším smrtijedům. Naučím vás, jak toho docílit, praxi… mám již dostatečnou,“ řekl stále tajemně podivným tichým chrčícím hlasem.
   Zvedl ruce, hůlka v jedné z nich mu zajiskřila a prostor učebny se naplnil knihami z polic. Všude kolem něj se začaly vznášet svazky, které jeden po druhém přistávaly na stolech žáků a otevíraly se na přesně určené straně. Ron ohromeně pohvízdl a Harry opětoval jeho ohromení.
   „Abychom se vymanili z bezduchých dětských hrátek, které jste zde byli nuceni provádět po celých šest let, zopakujme si nejdříve druhy magií. Magie, kterou dozajista nejvíce využíváte právě vy, se řadí do magie Šedé, jenž je nejobsáhlejší a obsahuje nejvíce kouzel potřebných pro obyčejný život obyčejného kouzelníka,“ Sirius pořád stál na jednom místě jako socha a jeho černý stín jej obklopoval jako samotného pekelného ďábla. „Pak je tu samozřejmě magie Černá, která obsahuje ta nejstrašnější a nejbolestivější kouzla, která si běžný smrtelník dokáže i nedokáže představit. Mají však vždy jedno společné. Černá magie byla, je a vždycky také bude určena pouze k jedinému cíli - má ubližovat, a v mnoha případech také zabíjet. Ovšem zasvěcení kouzelníci přišli po několika stech letech po založení Černé magie na potřebu jejího opaku. Proto existuje Stříbrná magie, jenž obsahuje ta nejtajemnější a nejobtížnější kouzla a čáry, na která většina z vás možná nikdy nebude mít. Ovšem po velké píli se dá naučit. Stejně jako Černá magie, má i Stříbrná svůj společný znak, vždy má za úkol pomáhat, léčit, hojit, uzdravovat a vše s tím spojené.“
   Nastalo hrobové ticho a někteří studenti se strachovali i psát. Když už se zdálo, že Sirius vyjmenoval vše potřebné, náhle znovu zazněl jeho hlas.
   „Mnoho z vás však ani netuší, že existují stejné dvě si konkurující magie, které jsou nad prahem všech schopností lidské bytosti. Jedna je dobrá, jako jediná… jediná… dokáže navrátit život. A ta druhá… je zlá. Dokáže mít stejnou sílu, jako ta dobrá. Dokáže vyvraždit všechen život na planetě Zemi jedním zakletím,“ řekl Sirius a studentům se zastavil dech, tón se kterým Sirius vypravoval doháněl některé citlivky dokonce i pláči.
   „Magie Bílá, Božská, jíž dokáží čarovat pouze nadpozemské bytosti… a magie Rudá. Ač si mnozí z vás jistě myslí, že Rudou magii ovládal i sám Voldemort, jste na omylu. Ten idiotský psychopat byl pouze přeborník v Černé magii… a tu… se drazí studenti, budeme snažit obelstít,“ Sirius se odmlčel a většina studentů byla šokována jeho odvahou mluvit takto o zlu, které bylo schopné zabíjet i po smrti. Sirius nakonec dodal: „Všechna fakta máte v učebnici, opište si je, abyste si je vštípili do hlav.“
   Třídou se rozlehlo škrábání po pergamenech, těžce tlukoucí srdce a zatajené dechy. Harry, který takovéhoto Siriuse neznal se náhle začal bát, když se jeho kmotr k němu začal přibližovat.
   „Tak jaký jsem?“ zeptal se Sirius náhle úplně cizím dobráckým hlasem a opravdu neslyšně.
   „Jestli nechceš, aby se ostatní z tebe nepotentočkovali strachy, tak nebuď tak hrůzu nahánějící,“ řekl hned Ron a tlumil hlas na samou hranici.
   „Měl bys vyvolávat studenty, aby tě doplňovali Siriusi, a dávat jim pak… přiměřené bodování,“ navrhla Hermiona.
   „Pravda,“ uvědomil si Sirius a ťukl si na čelo, „díky.“
   Když se po pár minutách opět rozhovořil, vzal si na srdce Hermioninu radu.
   „Kdo mi řekne nějaké kouzlo,“ zeptal se po dalším krátkém výkladu, „jenž v sobě zahrnuje Šedá magie?“
   Všichni studenti se chtěli přihlásit, ale ani jediný neměl odvahu zdvihnout ruce. Začala s tím trojice, pak se přidal Egon, Malfoy, jeho černovlasá společnice a to už se přidávali i další, kupodivu dříve ti z Nebelvíru. Sirius vyvolal na první pohled plachou dívku, bývalou studentku z Hruškovic.
   „J-j-jak jste říkal… jsou to všechna o-o-o-obyčejná kouzla… tak tř-třeba… ko-ko-ko-konjuktivitus.“ vykoktala ze sebe.
   Sirius chvíli mlčel a dívka se už chystala kopat si svůj vlastní hrob, když jí hned na to omráčil Siriusův dobrácký hlas, který jako rub a líc kontrastoval s tím, se kterým mluvil až doteď: „Správně slečno…“
   „Ol-Olwoodová,“ bleptla jako novorozeně.
   „Olwoodová,“ zapamatoval si Sirius. „Přestože toto kouzlo hraničí s jednoduchou Černou magií, vede se stále jako Šedé. Jeden bod pro Nebelvír. A nyní… něco těžšího, kdo mi řekne nějakou kletbu z Černé magie?“
   Ruce, jenž se vyzdvihly nyní, nebyly téměř žádné. Hermiona našeptala svým kamarádům, že by věděla, ale že na to nemá žaludek. Harry se tedy přihlásil a s ním i Egon Ferox, který si zatím potají kouzelně navrátil svůj starý účes a nestraně se přihlásil, jakoby se ani nechtěl připojit do debaty.
   „Egone?“ vyzval jej překvapivě Sirius.
   „Tak například Morsmordre.“ řekl Egon monotónně a většina třídy na něj vytřeštila oči, přestože zde bylo několik výjimek.
   „Správně, toto kouzlo vymyslel lord Voldemort a většině z vás zajisté nemusím vysvětlovat jeho účinek,“ řekl Sirius a ve svém hlase opět přešel do temného podtónu, „efekt vyvolání Znamení zla se od šedesátých let vede v archívu Černé magie na jedné z nejtemnějších stránek. Tři body pro Zmijozel.
   A jelikož neočekávám, že by někdo z vás znal kouzlo ze Stříbrné magie, váhám se zeptat. Seznam těchto kouzel, je totiž o poznání kratší, než Černé magie. Nuže?“
   Všechny ruce byly dole, dokonce i Hermiona neměla o žádném takovém kouzlu potuchy. Jenom Harryho ruka se nejistě zvedla.
   „Harry?“ zeptal se Sirius poněkud překvapeně.
   „Jednou jsem slyšel… jak ho vyslovil jeden můj blízký. Vyslovil jej v duchu, ale… nevím… nepamatuji se.“
   „Ano…,“ řekl Sirius a pokýval hlavou. „Kouzla Stříbrné magie jsou natolik zázračná, obtížná… a také nesmírně složitá, že se nedají vyslovit nahlas. A to je jen jeden z důvodů, proč se dají pouze zapsat, a tak těžko naučit. Z minulého roku jistě víte, jak těžké může být podvědomé vyslovování zaklínadla. Uděluji Nebelvíru další tři body, pouze za fakt, že pan Potter věděl něco takového.“
   Nato si Egon otráveně povzdychl: „To jsem samozřejmě věděl také, ale sám jste řekl, že dané kouzlo máme vyslovit.“
   „Někdy musí člověk v sobě mít víc než jen to, co si myslí, že má,“ odpověděl mu Sirius a zadíval se na třídu. „O Rudé a Bílé magii raději nebudeme mluvit. Je nemožné, aby mladý kouzelník znal tajemství, které skrývají jen dostatečně mocní a silní kouzelníci a které je zapsáno v těch nejtajnějších listinách. Já sám znám jen jediné a už jen informace o něm mi vypaluje mysl. Přejděmež…“
   Sirius si všiml, že třída vykuleně civí na jedinou zdviženou ruku Egona Feroxe, který ulpíval útočným pohledem na jejich profesorovi.
   „Egone Feroxi… je zde snad něco, co si přeješ nám sdělit?“ zeptal se Sirius po chvíli ticha.
   „Znám to kouzlo,“ řekl Egon pyšně se stále stejným pohledem. „Rád bych vám ho řekl.“
   „Zakazuje se,“ odmítl Sirius prudce a otočil se k tabuli.
   „Mám právo říct…“
   „Ticho Egone!“ zakřikl ho Sirius. „Tady končí legrace.“
   „To kouzlo je…“
   „Řekl jsem TICHO!“ zařval Sirius.
   „Durius agonia.
   Harry něco prásklo po hlavě, málem s ní padnul na desku stolu a cítil, jak do něj někdo vrazil. Uši mu zalehly a hlava se mu změnila v jedno velké bolavé peklo. Matně stále při smyslech zjistil, že ostatní studenti na tom nejsou o nic lépe, když tu najednou bolest začala ustupovat. Sirius mával hůlkou a jakýsi podivný rudý opar jedovaté barvy se mu vpíjel do špičky jeho hůlky, až konečně všechna bolest ustala.
   „Překročil jsi hranice, Egone Feroxi,“ začal Sirius zatím nejtemněji. „Kouzla Bílé a Rudé magie kouzelníci tají. Už jen to, že o nich smrtelník ví, dokáže zabít. Na světě není bytost, která by ustála sílu těch kouzel!“
   Egon se zdál zaskočen a díval se naštvaně na profesora. Harry si nevědomky uvědomil, že si již nevzpomíná na znění kletby, kterou Egon vyslovil. Jakoby mu vyprchala z paměti.
   „Vždycky jsem věděl, že náš rod je sličnější než ostatní,“ začal Ferox. „Rod Feroxů z sličného rouna a krev v něm kolující mi dává sílu, abych kletbu mohl v sobě udržet. Nemůžu za to, že ostatní jsou citliví na pár slov!“
   „Ale jakých slov!“ vykřikl Sirius zdvíhajíc ruce. „To není otázka důstojnosti krve, ale jejího původu. Jsou rody, které jsou vůči pouhé znalosti kletby imunní, ale tyto rody byly povětšinou na černých listinách,“ řekl Sirius a přešel k zaprášené učebnici, kde se o tom psalo, zdvihl jí a říkal:
   „Toto nejsou jen tak ledajaké čáry! Bereš si do úst slova bohů! Rudá magie ničí lidi, ničí svět. Je to legendární – mýtický čarovný nástroj. Rudá magie jako jediná obsahuje kouzla,“ a tu se Sirius zarazil a hleděl na všechny s odporem ze slov, která se chystá říct, „která dokáží zabíjet anděly. Ty nejčistší bytosti na světě,“ a s tím opět přešel na Egona. „Neber si do úst tyto kletby, mají moc… tě roztrhat na kusy… a mnohem víc.“
   Sirius se pomalu uklidnil a začal potichu mluvit i k ostatním mlčenlivým posluchačům.
   „Každé kouzlo je, jak jistě víte, pro kouzelníka něčím náročné. Vedle rozdělení do magikálních skupin existuje také rozdělení do psychických řad. Každé kouzlo vás vyčerpává, jelikož energie z něho pramenící pochází právě z vás. A čím je kouzlo mocnější, tím dokáže vyčerpat více. Kouzla Stříbrné a Černé magie vyčerpávají na samý pokraj únosnosti. A kouzla Bílé, nebo například Rudé… dokáží smrtelného kouzelníka zabít.“
   „Já už si na to kouzlo ale nepamatuji,“ řekl Neville pomateně.
   „Samozřejmě, vymazal vám je z hlavy,“ řekl Egon s nechutí. „já říkám postavit se bolesti čelem.“
   „Ano, to je pravda,“ souhlasil Sirius, „ale je hranice mezi důstojností a odvahou… a naprostým šílenstvím. Srážím Zmijozelu deset bodů. Už nikdy v této škole nechci slyšet zaklínadlo z oněch dvou bájných magií.“
   „Kouzla mohou sloužit i ku prospěchu!“
   „Ne tahle, Egone!“ okřikl ho Sirius vraceje se ke stolku s podivnými kouzelnými předměty s chapadly. „Nikdo z nás si nepřeje zničit celý svět Rudou magií a nikdo z nás nemá právo použít Bílou magii k rozsuzování života… o tom smí rozhodovat pouze bohové. To se netýká nás.“
   „Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se zatím potají Hermiona, když Harry sebou nepatrně zaklimbal.
   „Ano… jenom… mě to nějak zmohlo,“ řekl omámeně. „Pořád mě třeští hlava… je to stejný pocit, jako když mě bolela jizva a…“
   V té chvíli prostorem pronikl výkřik. Linul se z chodby, všichni ustali v mluvení a Sirius ve výkladu. Výkřik se opakoval a někteří studenti vystrašení dnešní hodinou se značně zalekli.
   To už Sirius bral třídu dlouhými kroky a bleskově vyrazil dveře ven na chodbu, studenti už se zvedali, že půjdou za ním, ale Sirius je zadržel. Vykoukl ven a hned na to zmizel na chodbě.
   „Myslíte… že-že to je naplánované?“ zeptal se Neville sedící za nimi se známkami strachu. „Že-že-že to je jen součástí výuky… aby nás naučili…“
   „To si nemyslím, Neville,“ zakroutil hlavou Harry a díval se na Egona, který nejevil známky vzrušení a jen otráveně koukal otevřenými dveřmi na chodbu. Výkřik zato zaujal Malfoye, který až do té doby nevyčníval z davu. Harry si však uvědomil, že nejvíce tento povyk zaujal právě jeho samotného, tak nemá právo posuzovat reakce ostatních.
   Nevydržel to a zvedl se. Hermiona na něj sykla, ať si sedne, ale Harry jí zatahal za hábit a ona se neochotně vydala za ním spolu s několika dalšími studenty. Už obklopovali východ, když to Harry nevydržel a vykoukl ven na chodbu.
   Chodba měla po jedné straně zdobenou stěnu s obrazy a na druhé zábradlí s výhledem do vnitřního dlážděného parku Bradavic. Ovšem uprostřed chodby klečel Sirius nad bezvládným tělem nějakého sedmáka a něco nezadržitelně mumlal.
    Harry se zděsil když spatřil, jak Siriusovo koleno nasáklo krví, která se linula po zemi z chlapcova těla. To už neváhal a vyběhl za Siriusem, ten ho spatřil a hbitě mu naznačoval, ať se vrátí zpátky.
   „Chci pomoct!“ sdělil mu Harry nesmlouvavě a Sirius na něj celý vyvedený z míry zakřičel: „Tak ji sežeň! Utíkej na ošetřovnu!“
   Harry poodstoupil a chvilku se vzpamatovával ze šoku z pohledu na bledého chlapce.
   „Myslela jsem že letos se nic nestane,“ zanaříkala Hermiona a přikrývala si s hrůzou pusu.
   „Pojď!“ křikl Ron. „Musíme pro pomoc!“ křičel a popoháněl je.
   „Půjdeme taky!“ ozvali se ostatní.
   „Zatraceně! Nikdo nepůjde pro pomoc!“ zarazil je Sirius. „Mohlo by se vám také něco stát!“
   „Siriusi,“ začal Harry, „nemůžeš s ním utíkat na ošetřovnu, nechal bys tady studenty, půjdeme jenom my tři.“
   Sirius se přemáhal a usilovně přemýšlel, až nakonec vykřikl: „Tak jděte už, utíkejte jako o život!“
   Trojice poslechla, oba dva stačili ještě popadnout opožděnou Hermionu a prchali chodbou, zahnuli pod vysokým klenutím doleva ke schodišti, když Harry málem přepadl, jak jej něco zarazilo.
   „Kecale! Ježíš marjá!“ zhrozil se Harry když kvůli němu zastavili.
   „Neremcej a poslouchej Maňásku!“ nedal se Kecal. „Já ho cejtím! Jako že Země je placatá, cejtím ho!“
   „Koho?“ zeptala se vyděšeně Hermiona.
   „Toho, kdo mu to způsobil. Utíkal tudy, ale opačně, zadními dveřmi požárním schodištěm!“
   „To je jedno, musíme pro pomoc!“ nabádal je Ron.
   Harry se na ně zmateně podíval a přelétal pohledy z jednoho na druhého.
   „Nedělej žádné blbosti Harry,“ varovala ho Hermiona.
   „Když nám uteče… může ublížit někomu dalšímu,“ řekl jí.
   „To je starost bezpečnosti, ten kluk umírá!“ vyčetla mu.
   „Tak jděte, jděte! Slibuju, že si nebudu hrát na hrdinu, a vy jděte!“ odehnal je.
   Hermionu a Rona ani nemusel pobízet, začali utíkat po schodech dolů, přestože se stále ohlíželi na Harryho a nejraději by s ním zůstali.
   „Tak dobrá, kudy, Kecale?“ zeptal se Harry a bota sebou škubla.
   Harry vyběhl opačně od schodiště, úzkou chodbou s dveřmi, jenž doznaly následky přírody a pramalého používání. Harry je popadl, vrzavě otevřel a dýchl na něj čistý vzduch.
   Ocitl se na kamenné terásce s úzkým popraskaným schodištěm, jenž lemovalo stěnu hradu a neslo známky dopadů kapek spadaných z okrajů střech mohutné stavby při silných deštích.
   „Co to vlastně zase dělám?“ ptal se Harry sám sebe a naklonil se přes zábradlí. „Vždyť se mám chovat rozumně, nebudu si hrát na hrdinu, nebudu si hrát na hrdinu!“ opakoval si a nepatrně dostával závratě z výšky.
   Opatrně začal sestupovat dolů, do zad mu svítilo dopolední slunce a nad hlavou kroužil velký dravec lovící hlodavce v trávě. Harry sestupoval níž a níž, nejistý si tím, že je sám. Jen Kéca občas zaprotestoval, že má strach.
   „Tak co, Kecale?“ zeptal se Harry.
   „Co ti mám povídat, nevím… je tu vítr, ten pach je téměř už pryč… zkus jít…“
   Harry si ale nevšiml, že při sestupu po schodech právě proběhl kolem číhající osoby, která se skrývala za sloupem nesoucím celé schodiště. Harry jej obešel a dotyčný člověk, vydávající tiché podivné a děsivé zvuky, se začal vracet nahoru do schodů.
   „Je za náma!“ vykřikl Kéca.
   Harry se hbitě otočil a viděl v dálce na schodech mizet postavu. Žaludek mu udělal kotrmelec, v ruce sevřel hůlku a s prudkým výdechem vyběhl vzhůru do schodů co mu síly stačily. Pelášili za sebou po starém zadním schodišti hradu a míjeli další a další napajedla pro ptáčky s okapy. Teď poznal, že to byl muž. Zmizel opět v těch starých dveřích a Harry doběhl až k nim.
   „Kéco, je za dveřmi?“ zeptal se.
   „Jsem snad rentgen, že prohlédnu věci?“ opáčil Kéca dotčeně.
   „Na mě se nedívej,“ vyjekl Kecal, když na něj Harry otočil pohled. „vidím stejnej pšouk jako ty.“
   „Tak jdem,“ přemohl se Harry a rozrazil dveře s napřímenou hůlkou.
    Počáteční příval adrenalinu se silně tlukoucím srdcem vystřídalo uklidnění, když za pokovenými dveřmi nikdo nebyl. Avšak přes usedající prach prosvětlený sluncem spatřil v dáli chodby mizet postavu, zahýbala za roh.
   Harry neváhal, vyběhl kupředu s hůlkou připravenou k akci očekávajíc, že se onen dotyčný bude bránit krytý zdí. Čím více se přibližoval, tím více mu srdce znovu bušilo do žeber. Dech se mu zrychloval a Harry napřáhl hůlku před sebe. V hlavě si připravil kouzlo Protego a doufal, že ho nebude muset použít. Byl stále blíž a blíž, už zbýval pouze poslední krok. Překonal ho skokem a zůstal hledět na zátylek a do vlasů jakéhosi muže, jenž k němu byl otočený zády.
   O pár desítek metrů za ním se skláněl Sirius obklopen studenty nad ležícím chlapcem se spoustou dalších profesorů a lidí z Ošetřovny, kteří si dvojice nevšímali. Muž byl v pasti, jedinou cestu ven mu blokoval Harry.
   Otočil se pomalu na Harryho a zůstali si hledět do očí. Měl je pronikavé, cukavé, jakoby bez duše. Harry v nich četl spoustu myšlenek i pocitů a ta chvíle trvala celou věčnost. Muž byl střední postavy, měl úzké kostnaté ruce, holou hlavu bez obočí a tenký špičatý nos. Na sobě měl kupodivu formální oblek. Civěl na Harryho a jeho ruka s  hůlkou se počala zdvihat.
   Harry prudce vydechl, vždyť zaváhal, to se mu mohlo stát osudným! Věděl, že tohle je jeho jediná chvíle, napřímil hůlku, mávl, přestože muž měl spoustu času natáhnout i tu svou. Ten jí však překvapivě rozpažil na stranu a ve chvíli kdy Harry volal: „Expell…“ se muž zaculil a hůlku samovolně upustil, až Harryho kouzlo zapraskalo nazmar v prostoru.
   Harryho kouzlení ostatní zaslechli, začali volat a ihned vyběhli k dvojici. Sirius muže popadl a přitiskl ke zdi, za ním se hnala profesorka McGonagallová s Vektorem Lupem v závěsu.
   „Dobrý bože, jste celý chlapče drahý?“ strachovala se McGonagallová a popadla Harryho za ramena.
   Harry jen omámeně pokýval hlavou a teprve teď svěšel ruku s hůlkou k tělu.
   „To je on!“ ječel zmrzačený chlapec, když kolem prolétal, to jak ho nadnášelo kouzlo madam Pomfreyové, Bradavické hlavní léčitelky. „To je ten parchant!“
   Sirius přitiskl muže ke zdi loktem a podíval se na Harryho. Kolem stojícího chlapce se začal tvořit shluk lidí.
   „Hrdina!“ vykřikl Vektor Lup rozjařeně. „To je náš hrdina! Zachránil školu! Harry Potter! Dopadl násilníka a zachránil školu!“ volal a radoval se jako nějaký pomatenec, až mu z klobouku vypadlo pero.
   „Já ale…“ civěl Harry oněmělý a ohlížel se kolem sebe na překvapené tváře.
   „Dopadl násilníka!“ volal stále dál Vektor a ostatní studenti to běželi rozkřiknout po celé škole.
   Harry zakroutil hlavou a podíval se na muže přitisknutého ke zdi. Ten se na Harryho ušklíbl, ale hned v zápětí ho Sirius neomaleně zaklel svěracím kouzlem a táhl pryč.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Petr 09.06.2011 17:46
Doufám že mě tendle příběh nezklame!? Moc rád čtu takovéto příběhy týkající se HP. A nerad bych narazil na nějakou ,,blbost".
Stahuji si to do textového dokumentu abych si to mohl číst kdykoliv mě napadne, a né to hledat někde na nettu.
Lucia 09.11.2010 23:31
Bradavice..tam je všechno možné, zrejme :p
Grrr 27.10.2010 00:21
Požární schodiště na hradě? xD
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email