Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Sedmá kapitola


Hašteření v Doupěti

7.
O kapitole
Pořadové číslo:7/50
Počet načtení:6 213
Počet stran:29
Počet slov:8 620
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

P
řistáli na chladné zemi, na dlážděné cestě z kočičích hlav. Harry se opět dokázal udržet na nohou a nespadnout, pan Weasley však nepatrně zakolísal. Byli uprostřed nějaké vesnické cesty, na jejíž chladný vlhký povrch svítily lucerny, pověšené na zdech domů.
   Jak vidno, Harry špatně odhadoval čas, nebo zkrátka v onom světě plynul jinak, než tady v tom normálním. Jelikož již byl už tmavý večer a pan Weasley zhluboka zívl.
   „Jsem ztahaný jako vlkodlak, co takhle se jít posilnit?“ navrhl Harrymu a ukázal mu na dveře nedalekého baru, který prozrazovala návěstní tabule z levných zakroucených zářivek.
   „Mám otázky, vzpomínáte?“ nenechal se Harry odbýt.
   „Nejdřív mě nech se vzpamatovat,“ bránil se pan Weasley dobrácky a vešel do baru.
   Na první pohled byl mudlovský, a také že byl. Za dlouhým barovým pultem stál opravdový barman a házel do vzduchu sklenice a shakery. Harry si zde připadal tak trochu nesvůj a raději se držel u pana Weasleyho, který se posadil na jednu z vysokých židlí v rohu místnosti a naslouchal hudbě nuzně se linoucí z osamělého saxofonu.
   „Cherry, protřepat bez ledu,“ řekl pan Weasley barmanovi, který ihned pokývl a posléze přijal i Harryho objednávku.
   Začal obratně přilévat Cherry Brandy, smetanu, strouhal muškátový oříšek a za malou chviličku už vše protřepával bez ledu. Za okamžik před pana Weasleyho přistál míchaný nápoj v nízké sektové sklence.
   Pan Weasley si dopřál pořádný doušek a celý se ihned oklepal.
   „To jsem potřeboval, nakopnout do těla,“ prohlásil spokojeně. „Poslední dobou sem chodím víc, než by bylo zdrávo.“
   „Chtěl jsem vám k tomu místu pogratulovat, myslel jsem, že jste se rád na tu pozici dostal,“ nechápal Harry a barman položil před něj jeho nápoj se zmrzlinou politou likérem.
   „Popravdě to byl takový Černý Petr,“ začal pan Weasley. „Jistě si dovedeš představit, jak to na ministerstvu koncem června vypadalo. To místo si přehazovali jako horkou bramboru, až nakonec jsem jej jako třetí dostal já. Všechny ty katastrofy udělaly ohromnou díru do kouzelnického rozpočtu. Máme u Gringottovic dluh několik miliónů Galeonů a to je pořádná fůra peněz,“ povzdechl si pan Weasley a kopl do sebe další hlt Cherry. „Takže jistě pochopíš, že mít celou tu maškarádu na starost, dá pořádně zabrat. Navíc Moody s tím jeho honem na čarodějnice pěkně vyždímal státní pokladnu. Kdyby nebyl ve své honitbě tak úspěšný, už bych mu visel s dlouhými špičáky kolem krku, to mi věř.“
   „Myslíte, že opravdu pochytal všechny smrtijedy?“ zeptal se Harry a usrkl ze svého nápoje.
   „To nikdo neví, jen on sám,“ pokrčil pan Weasley rameny. „V každém případě Rada čarodějů očekává, že se k nim s Brumbálem po Celočarodějném setkání dostavíme, budeme upravovat Kouzelnickou ústavu. Všechno se změní. Už nehodláme dovolit, aby se zase takový psychopat, jako byl ty-víš-kdo, ujal moci a párku přihlouplých nohsledů, co vraždí nevinné lidi. Je to globální otázka, netýká se jen nás. Bude tam spousta delegací z Evropy, z Ameriky i Austrálie. Potřebuju na tuhle noc pořádnou vzpruhu, jestli mi rozumíš,“ dokončil pan Weasley těžce své povídání a opět si lokl míchaného nápoje. „Prý chtějí navrhnout psychologické vyšetření u každého studenta, co vyjde kouzelnickou školu. Chtějí zabránit zrodu deviantů a maniaků. Popravdě nechápu, co tím chtějí získat. To ty zlobivce chtějí věznit po celý zbytek života?“ odfrkl si pan Weasley. „Budu to ještě muset promyslet, po oddělení Zneužívání mudlovských výtvorů je tenhle post pro mne noční můrou.“
   „Omlouvám se, že vás ještě zatěžuji,“ přerušil jej v řeči Harry, „ale chtěl jste mi něco důležitého říct?“
   „Ano,“ povzdechl si zatím nejobtížněji a napil se tolik, že celá Cherry v něm zmizela.
   Těžce odložil sklenku na barový pult a jakoby se každým nádechem snažil nadcházející větu oddálit. Viděl však v Harryho očích, že s tím musí ven.
   Pan Weasley se ke chlapci naklonil a ztišil hlas, místnost jakoby v tom okamžiku pohasla a vše zchladlo. Harrymu se to alespoň tak zdálo, věděl totiž, že se právě dozví něco zlého.
   „Harry, svět je velký… příliš velký než by sis mohl jen představit,“ začal pan Weasley potichu. „Neměl jsem ti to říkat,“ pravil starostlivě a olízl si ret. „Na světě jsou lidé… kteří mají svá vlastní náboženství. Pro někoho je peklo rájem a ráj peklem… někdo…“ přemýšlel pan Weasley jak své obavy vysvětlit, „zkrátka věří ve zlo, bere z něj sílu a je jím posedlý.“
   „Co mi to tu vykládáte?“ obával se Harry se zatajeným hlasem.
   „Zlo nepominulo chlapče,“ řekl pan Weasley trpce, „a na světě je spousta lidí, kteří jsou odhodláni tě za tvůj čin… třeba i zabít.“
   Harry otevřel doširoka pusu a vytřeštil oči na barový pult. Náhle mu začalo připadat, že všichni okolo na něj zírají a připravují se mu vrazit kudlu do zad. Začalo se mu obtížně dýchat a napil se alkoholického nápoje.
   „Zatím jsi v bezpečí, ale… ale Harry…“ řekl zdráhavě a popadl ho za rameno, čímž ho zprudka donutil, aby se mu podíval do očí, „po zbytek prázdnin budeš v Doupěti… budeš s Molly, Ginny, Ronem a tvými přáteli… chápeš na co tím narážím?“
   Harry kamenně přikývl a dech se mu vytrácel z plic.
   „Já nedovolím, aby se jim něco stalo,“ řekl pan Weasley pevným hlasem. „A stejně tak i tobě. Oni to neví, ale já vím, že právě ty to potřebuješ vědět ze všech nejvíc. Dávej si pozor.“
   „Omlouvám se, že ohrožuji vaši rodinu,“ omluvil se sklíčeně Harry.
   „S tím musíme žít od prvních chvil, co jste se s Ronem spřátelili,“ ujistil ho pan Weasley. „To není nic nového,“ zakončil své obavy, vrátil se na své místo, ale neopatrně převrhl svou prázdnou sklenici, až se rozprskla na chladných dlaždicích.
   „To je v pořádku, Arthure,“ přiběhl barman a začal střepy uklízet.
   „Pane Weasley,“ oslovil jej Harry potichu, „mám své vlastní problémy, které mi nedají spát a kvůli kterým se mi špatně dýchá. Nejste jediný, kdo o ně má obavy. Mám zlé vidiny, také nevím jestli bych vám to měl říkat… ale včera jsem viděl někoho, o kom jsem si myslel, že je už mrtvý. Někoho nepředstavitelného. Nebyl pro mne ale reálným, něco mi říkalo, že není opravdový,“ řekl Harry a ukázal na sebe. „A… a jsem tu dál, držím to v sobě… vím kolik riskujete… a vím také jak moc je milujete.“
   „Ty to nechápeš,“ vykřikl umírněně pan Weasley, přesto se barman při odnášení střepů trochu lekl.
   Pan Weasley zjistil, že upoutal pozornost a pokynem ruky všem dal najevo, že se nic neděje. Hudebník hrál dál a dýmkový čoud se vznášel prostorem.
   „Ty to nechápeš Harry,“ řekl pan Weasley a tiskl pěsti k sobě. „Je… je tu… je tu ještě něco,“ říkal těžce a bylo vidět, jak moc se přemáhá.
   „Ať je to, co je to, ven s tím, ať už to máme za sebou,“ dodal mu Harry kuráž.
   „Henry!“ zvolal pan Weasley na barmana. „Přines mi sklenici vody.“
   Barman si přehodil sklenici z ruky do ruky, v mžiku byla plná vody a stála před panem Weasleym. Ten jí potajmu vzal a dal si na klín, z kabátu vytáhl brko, černé péro neodrážející svit luceren. Brko, které Harry v životě neviděl. Bylo černé, jako noc sama.
   Pan Weasley je ponořil do vody a vytáhl, brko okamžitě vzplálo ocelovým plamenem. Voda na něm hořela. Harry vytřeštil na něco takového oči a nemohl uvěřit, co to vlastně hoří.
   „Jediné brko na světě, co vzplane ve vodě,“ řekl pan Weasley. „Sáhni si,“ a podal brko Harrymu. „Nepálí.“
   A opravdu, oheň nesežehl Harryho ruku, když ji k němu přiblížil. Pan Weasley brko pečlivě otřel hadrem, co zde nechal barman při uklízení rozbité sklenice. Nikdo si plamene brku naštěstí nevšiml a pan Weasley jej zastrčil zpátky do kapsy.
   „Čí je ten brk?“ zeptal se Harry.
   „To nikdo neví,“ oznámil mu pan Weasley a počkal si, až se barman vytratí, pak vychrstl obsah sklenice do dřezu. Voda zasyčela a vyšel z ní dým, který okamžitě zmizel.
   „Prý to jsou andělé, kteří se vzbouřili moci svého pána, boha,“ vysvětloval pan Weasley. „Bůh je tedy vykázal ze svého dómu a za trest je všechny sežehl Orgůnovým plamenem, který nikdy nehoří a nikdy nezhasíná. Stali se z nich Temní Archandělé. Po celou dobu se myslelo, že tahle… pověst či báj, už nemá své pokračování. Ale… na začátku července jsme našli tohle brko.“
   „Kde?“ zeptal se Harry.
   „V Tajemné komnatě,“ řekl pan Weasley. „Ale ne tam, kde je její vstup, nýbrž tam, kde jste vy vycházeli. Mohlo tam ležet už týden maximálně, víc ne. Tajíme to před veřejností a kromě vyšetřovacího sboru a mne, to nyní víš jenom ty.“
   „Co Brumbál?“ zeptal se Harry.
   Pan Weasley zakroutil hlavou. „Lež má krátké nohy, zato tajemství ty nejdelší. Provalilo by se to a to nehodláme riskovat. Ať to však bylo cokoliv, ať už z bájí nebo z reality, šlo to po vašich stopách… a pak… ty stopy z čista jasna skončily. Má křídla,“ vyhrkl pan Weasley a klepl si na klopu, pod kterou měl kapsu s brkem, „nechodí jako člověk, v Tajemné komnatě to zanechalo nanejvýš podivné stopy. Ať to bylo co chce, něco tam mezi tím co jste odešli a co tam přišli naši lidé, bylo. Myslíme si, že tě to něco sleduje… a… a jestli je to možné, někdo to stvoření najal, aby tě zabil.“
   Harry se znovu napil a podepřel si zmoženě hlavu. Proč ho stále chce někdo zabít? Copak je to jeho prokletím?
   „Nevíme jaké má schopnosti, možná mění podoby, mizí a objevuje se,“ říkal dál pan Weasley. „Kvůli tomuhle hrozícímu nebezpečí, si nejsem vaší bezpečnosti vůbec jistý. Může se objevit kdykoliv a… a to tušení, mě zkrátka ničí,“ zanaříkal pan Weasley a už si chtěl objednat další nápoj, když ho rozum zarazil.
   „Nejste sám,“ řekl Harry, slova pana Weasleyho mu otevřela srdce, „celé prázdniny v sobě držím své pocity stále obtížněji. A… je to horší a horší. Bojím se, že to nezvládnu.“
   „Co?“
   „Můj život,“ opáčil Harry téměř až plačtivě. „Nikdo neví, co prožívám. Všechny tyhle problémy se skládají na váhu. Problém ale je, že jen na jednu stranu vahadla. A moje psychické váhy se mohou každou chvílí převážit. A já už nevydržím tu tíhu… tu strašlivou zátěž vyrovnávat. Je to nadlidský úkol.“
   Pan Weasley ho pevně uchopil za rameno, jako že ho chápe a Harry vypravoval dál.
   „Nevím proč se mi teď najednou rozvázal jazyk… ale,“ vypravoval Harry a klepaly se mu rty, „zažil jsem toho už příliš… příliš na to, co může jedna osoba snést… už nemůžu pane Weasley… teď už je toho moc. Představte si, jaké by to bylo žít s vědomím, že ten život, který žijete, vykoupila vaše žena, Molly, svým vlastním životem. Neměl byste jí, a přece byste jí měl všude v očích, i během spánku… protože zkrátka žijete její život! A… a to zkrátka nejde,“ zalkl se a dopil již téměř rozteklý nápoj.
   Hned pak sklenici odložil a podíval se na barmana. „Můžu něco ostřejšího?“ zeptal se.
   Pan Weasley s povzdechem přikývl a barman jim oběma nalil jakousi průzračnou tekutinu z úzké lahve do malinkého štamprdle.
   Harry to do sebe vyklopil najednou, jako by chtěl spálit všechny jizvy. Sežehlo mu to krk a Harry cítil ten bolestivý žár až dole v břiše. Cítil, jako by mu to spalovalo bolest v mysli, a s tím i bolest duše.
   „Nevím jestli tě někdy dokážu pochopit chlapče,“ říkal pan Weasley. „ale teď už oba dva víme, jak obtížně neseme tíhu světa. Na zdraví Harry, ať to s námi dopadne dobře,“ řekl pan Weasley a ťukl o Harryho prázdnou sklenku.

   Pan Weasley už více nepil, aby si zachoval na večer chladnou hlavu. Zato Harry měl chuť vypít celý bar a všechny láhve, které měl před očima naskládány v policích. Nějak ztrácel zábrany, když ho konečně pan Weasley oslovil, že už musí upalovat.
   Poté, co pan Weasley zaplatil mudlovskými penězi, v jejichž znalosti se poměrně zlepšil, vyšli ven na čerstvý vzduch, který jim po zamlženém prostředí tam dole v baru trochu protřel zrak. Vykračovali jakousi hlavní dlážděnou cestou, jejíž chladné kostky se leskly v nočním šeru, a jenž vedla napříč malou vesničkou. Místní obyvatelé buď sledovali televizní programy nebo jejich mladí delikventi venku něco kutili v těchto nočních hodinách. Harry je slyšel z dálky a rozhodně by si zde nepřál zůstat sám.
   Došli na konec vesničky Vydrník Svatého Drába, kde se cesta svažovala do mírného srázu a dlážděná silnice se měnila na litou. Kolem byly našikmo postavené patníky a z okolních stromů a trav, je pozorovalo nespočet očí. Pan Weasley byl opět trochu nejistý a držel Harryho vedle sebe. Harry pochytil koutkem oka jeho ruku, jak v kapse bedlivě svírá hůlku, div jí nerozlomí.
   „Mimochodem, nevíš co je to poslední dobou se Siriusem?“ zeptal se pan Weasley v chodu. „Poslední dobou když už se potkáme kolem mě vždycky jen proběhne s kupou starých učebnic. Podezřívám ho, že si našel práci v Kouzelnické knihovně.“
   „O tom nic nevím,“ pokrčil Harry rameny a nějak se mu nezdálo tmavé okolí a noční vzduch, vše se náhle po návštěvě baru v té malé vesničce zdálo být podezřelé.
   „No, v každém případě souhlasil s tím, že vás bude hlídat,“ pokračoval zase pan Weasley, „dnes večer ještě ne, ale pak…“
   Pan Weasley trhnutím zůstal stát, kousek dál od nich něco šustlo v lese, avšak skrz černotu v jeho nitru neprohlédli. Srdce se jim jakoby zastavila a potichu naslouchali okolním zvukům. A pak to zaslechli znovu, prasknutí větvičky. Něco tam bylo, něco je sledovalo.
   „Harry… hůlku, připrav si hůlku,“ řekl pan Weasley a v tom okamžiku se po cestě za nimi ozvaly kroky.
   Byly to rychlé kroky malé osůbky, skoro jako trpaslíka, ale v černotě nic neviděli. Oběma se zrychloval dech, pan Weasley se postavil kousek před Harryho a napřáhl se s hůlkou. Jakési zlověstné ťapání se blížilo, blíž a blíž, až už bylo přímo u nich.
   „Lumos!“ rozkázal pan Weasley, hůlka se mu rozsvítila a na zemi zahlédli upalovat vyděšeného ježka.
   Oba dva si s útěchou oddechli a pan Weasley se rozesmál.
   „Tohle radši nikde neříkej Harry,“ řekl mu a zakroutil hlavou. „Jak může tak malé stvoření vydávat tak realistické ťápoty, to nepochopím… nox,“ čímž zhasl hůlku.
   A pokračovali dál, Doupě už bylo nedaleko a Harry se těšil, až tam konečně dorazí. Nějak ho tahle večerní vycházka přestala bavit. Zhluboka se nadechoval, aby vyhnal strašidelné představy pryč z mysli, ale stále se mu to nedařilo. Něco mu říkalo, že tam uvnitř v lese přece jen něco bylo, něco, co je bedlivě sledovalo…

   Stavení, jenž spíše připomínalo starou naklánějící se stodolu, ke které nějaký zmatený architekt lepil další a další místnosti, se právě nacházelo uprostřed hvězdnatého večera. Kousek u louky, potůčku a dlouhého širého lesa, byla malá příjezdová cesta, jenž vedla do popraskané garáže, kde pan Weasley přechovával své tajné vynálezy a také ještě zahrádka paní Weasleyové a ohniště, v němž nyní plápolal příjemný ohýnek. To bylo Doupě, domov rodiny Weasleyových, který teď právě přicházející dvojice viděla z dálky.
   Kolem ohniště sedělo několik děvčat a chlapců a jedny z mnohačetných dveří vedoucích dovnitř Doupěte, byly otevřené.
   „Vidíš je?“ zeptal se pan Weasley Harryho, který mu na to přikývl. „Jsou úžasní, Bůh mi dal ten nejkrásnější dar, a já o něj nechci přijít. Rozumíme si?“ optal se opětovně a Harry učinil to samé gesto.
   Následně už vyšli po příjezdové cestě přímo k táboráku, jenž plápolal kousek od nakloněné barabizny.
   „Zdravím vás vespolek!“ zvolal pan Weasley, aby ostatní svým příchodem ve tmě nevyděsil.
   „Tatí!“ zvolala Ginny a vyskočila na nohy.
   „Harry!“ zvolala tentokrát Hermiona, Harry měl hned lepší náladu, že tady je také.
   Přiběhla k němu, Harry se už už chystal promluvit, když v tom ho Hermiona silně objala kolem ramen a hbitě zašeptala. „Dělej, že jsme se ještě neviděli.“
   „A-a-a-ahoj!“ pozdravil Harry zmateně a pomalu mu to docházelo. „Tak rád vás zase vidím všechny,“ říkal a hrál to velice nepřesvědčivě.
   „Nápodobně!“ vykřikl Ron a to už běžel také k Harrymu. „Omlouvám se, musel jsem požádat Angelinu, aby mi podržela pečeného buřta, bože můj! Tak co? Užil sis to vče…“
   V zápětí schytal letmý pohlavek od Hermiony.
   „Totiž… jak se vlastně máš?“
   „Ujde to,“ zalhal Harry a popošel s ostatními k ohni, zatímco Ginny doobjímala otce a otočila se na Harryho.
   „Teda tobě to sekne!“ zhodnotila Harryho a kousla se zaníceně do rtu.
   „Děkuju,“ řekl Harry nesměle a byl rád, že jeho Bradavická medaile je schována pod nánosy oblečení. Zato přívěšek od Hermiony si nechával navrchu, na něj byl pyšný.
   „Žeeeeeeeláááááám vááááám láááskuuuuu a nááááruuuuč svooooooou!“ ozvalo se náhle z nitra Doupěte.
   „Co se to tam u všech kominíků děje?“ zděsil se pan Weasley.
   „To nechtěj vědět,“ radila mu Ginny s povzdechem.
   „Vy jste dušíííí mouuuu, láááááskou mooooou, a životnííím naplněníííííím!“ vypískl hlas jako operetní pěvec, až se zdi rozvrzaného stavení zakymácely.
   V zápětí vyšel ven zářící bod, byl to duch, nebo něco podobného, poloprůhledný, svítící a nyní i klečící před vycházející paní Weasleyovou. Byl to muž oblečený a upravený podle slohu osmnáctého století, měl dlouhý nos, zatočené kadeře a tenkou sežehlenou vestičku s tlustými knoflíky. Hlas mu zněl jako, jako když by se Dobby držel za nos.
   „Mollyyyyy, o sladká Mollyyyy, písně pro tebe se mi drolíííí, a život bez tebe mě táááák bolííííí, Mollííííí!“ pištěl klečíc před ní.
   „Co je to krucinál za vydřiducha?“ nadmul bradu pan Weasley.
   „Ne, nech ho!“ zarazil ho Ron. „Je to jenom na nervy lezoucí kouzelná projekce.“
   Harry si po pár dalších verších začal zakrývat sluch, ten chlap pištěl jako šílenec a paní Weasleyová z toho byla na omdlení. To už konečně dozpíval.
   „Ach Karůzo, drahý…“ roztékala se paní Weasleyová a už už chtěla to něco políbit, když si všimla v dálce pana Weasleyho, který jí se zaujetím sledoval. „Oh, můj ty bóže, Arture, ty jsi tady?“ zeptala se vyděšeně. „Eh… tohle je… to je Karůzo Pila, operetní pěvec…“ Ron si důležitě odkašlal. „no vlastně jen jeho dvojče…“ Ron si odkašlal znovu. „… kouzlo… jenom kouzlo, které jsem vyhrála na celoročním sjezdu jeho fanoušků. Má omezenou trvanlivost, ale já jsem naštěstí dostala kvalitní model.“
   „Tak Karůzo Pila?“ zeptal se pan Weasley, přišel k opernímu pěvci, který stále ještě klečel a nyní nejistě vzhlížel Arturovi do očí. „Tak tenhle Karůzo Pila…“
   „Je umělec abys věděl!“ přerušila ho a usmála se na klečícího Pilu.
   Pan Weasley se naštval, popadl Karůza za ucho a vyšvihl ho na nohy. Karůzo začal nesnesitelně pištět do večerního ticha, až všem zaléhaly uši.
   „Ještě jednou budeš dělat mé ženě návrhy… tak si dojdu za tvým originálem a natrhnu mu gatě, rozumíš?“ řekl mu a Karůzo s kvičením přikývl.
   „Arture to nemůžeš, je to velevážený kouzelnický pěvec a…“
   „A já jsem ještě do včerejška byl velevážený ministr kouzel, jak vidno, už nejsem!“ odsekl naštvaně. „Mám ještě práci, a nevím jestli se mám vůbec ještě vracet,“ a začal vykračovat po cestě pryč od domu.
   „Arture, no tak měj přece rozum!“ strachovala se paní Weasleyová a běžela za svým manželem.
   Všichni je sledovali jak se navzájem udobřují. Když se pak oba dva ohlédli k ohništi, začali všichni dělat, že jsou zaneprázdněni něčím jiným, neušlo jim však, jak si ti dva dali konejšivý polibek na rozloučenou, čímž bylo smazáno všechno zlé.
   „Kahrůzo, podrž ten buřt za mě,“ ozval se Ron, který jako první protnul ticho.
   „Já nechsem šadný klacodrž!“ odsekl nepřístupně a Ron, jenž jako ostatní držel hůlku a opékal si klobásu ve vzduchu, se naštvaně zamračil.
   „Buďto mě poslechneš, nebo uvidíš!“ varoval ho.
   „Já byt opechetní spěfák, ne šádný posluchovaš,“ bránil se Karůzo a dupl si na to.
   Ron zdvihl talíř, vzal vidličku a začal s ní skřípat o jeho povrch.
   „Ááááááááááá!“ ječel Karůzo a poskakoval jako poplašená kobyla. „Dobche dobcheee!“ zapištěl naštvaně a sedl si vedle Rona, který mu hned na to podal klacek, aby mu mohl klobásu dopéct.
   „Ten Artur se někdy chová opravdu podivně,“ snažila se vše zamluvit paní Weasleyová, když se k ostatním vracela i s tím, co přinášela z domu. „Ale propáníčka, Harry! Jsem já to ale nemotora, vůbec jsem si tě nevšimla!“ zvolala a přihopsala k černovlasému chlapci s jizvou ve tvaru blesku na čele. Harry se náhle styděl za svůj dech, z něhož byl cítit alkohol, paní Weasleyová mu však dala jen polibky na obě tváře. „V tomhle oblečení přece nemůžeš k ohni, pojď, pomůžu ti se převléci,“ a Harry jí s povzdechem následoval do Doupěte.
   Uvnitř se to vůbec nezměnilo, paní Weasleyová si však daleko více potrpěla na pořádek, zřejmě je navštěvovala spousta návštěv. Když paní Weasleyová nechala Harryho s převlékáním o samotě, všiml si opět hodin, jenž ukazovaly stav všech důležitých osob rodiny Weasleyových. Svůj kufr plný věcí již měl zde a proto se již zanedlouho vrátil zpět k ohništi.
   „Tak povídej, musíš nám všechno povědět,“ nařídila mu mile paní Weasleyová a všem začala rozdávat krajíce chleba s cibulí a marinovaným… no, něčím.
   „Já… nevím od čeho začít,“ zdráhal se Harry, ale pak ho zaujala dívka, sedící dále od ohně. „Angelino? Co tu vlastně děláš?“
   Angelina Johnsonová, studentka z Bradavic tam před ním najednou seděla, aniž by si jí dříve byl všiml.
   „No…“ začervenala se.
   „To ti velice ráda vysvětlím,“ ujala se slova paní Weasleyová a dokrajovala krajíce i Harrymu. „Tohle je prosím pěkně dívka Freda Weasleyho, její kamarádka, Katie Bellová, zase přítelkyně George. Ti dva je sem pozvou a sami se ani nedostavili, jen si to představ!“ zvolala a zamávala ve vzduchu s vroubkatým nožem na chleba.
   „Ahoj,“ pozdravila i Katie, jenž se vracela z toalety. „Ale oni mají práci, teto.“
   „Máma jim dovolila tak říkat,“ pošeptal Ron Harrymu a podal mu syrovou klobásu.
   Jenže hned na to mu jí zase vzal, napíchl na klacík a s potěšením podal Karůzovi, jenž už držel klobás šest a šlehal po Ronovi zuřivým pohledem.
   „Práce nepráce, když vás sem pozvou, mají přijít taky,“ nedala se paní Weasleyová. „Osobně nechápu, co na nich vidíte.“
   „Souhlasím!“ přihlásil se i Ron.
   „Ty bys o nás stál?“ podivila se Angelina.
   „Jsem si předem jistá,“ promluvila tentokrát Hermiona, „že ne. Že, Rone?“
   Ron si odkašlal, začervenal se a chvíli zaváhal, ale pak rezolutně zakroutil hlavou, čemuž se všichni zasmáli.
   „No jo…“ prohlásila paní Weasleyová a usedla mezi mládež. „To se nám to páruje, vy dvě, Ron a Hermiona… ještě nám tu zbývá jeden pár.“
   Jak Harry, tak Ginny, teď měli cudné výrazy a nevěděli co říct, všichni se ale smáli a pobízeli je k sobě.
   „KAHRŮZO!“ zařval Ron jako na lesy. „Vždyť je pálíš!“
    A byla to pravda, všech již sedm klacků hořelo a klobásy byly na uhel.
   „Já šikal fám že nebyt šádný klacodrž!“ urazil se zpěvák, vstal a přešel k Ronovi. „Ty byt ten nejfjetší nesvošák, jakého mé šoši viděť! Sopak takhle se jechná s dámou?“ zeptal se nadmutě, popošel k Hermioně, vzal jí za ruku a letmo jí políbil. „Má milá, vy jste nebe plné tech nejzášivějších hvězdišeeeek, a měsíííís, měsís je jako třešnička na vaši líbesné kcháse…“
   „Běž od ní Kahrůzo!“ vykřikl Ron a v tu ránu byl na nohou.
   Karůzo se lekl tak, že přepadl do ohně a začal celý doutnat. Vyjekl, vyskočil a začal běhat kolem dokola jako oživlá pochodeň s vlajícíma rukama za zády.
   „Rychle! Do potoka!“ ukázal mu Ron za hrazení vedle domu a to už operní pěvec hupsnul do kurníku mezi slepice.

   Harry měl po celý zbytek večera o zábavu postaráno, avšak jako jediný se nesmál. Překvapila ho novinka o přítelkyních zlobivých dvojčat, avšak daleko více ho znepokojoval černý les v dálce. Mohl by odpřísáhnout, že tam občas zahlédl blýskající se oči, v nichž se odrážely plameny jejich táboráku. Ten pocit ho doháněl přímo k šílenství, avšak úspěšně to před ostatními skrýval.
   Když už se všichni dosyta najedli a odcházeli pozdě v noci na kutě, měl Harry nejbolavější srdce. Přesto ho viditelně potěšil Ronův pokoj, jenž byl nezměněn. Stále plný plakátů Kudlejských kanonýrů, povyků rozhádaného Pašíka a Hedviky, stejně tak jako klece pro bývalou Ronovu krysu Prašivku, jenž stála v rohu místnosti.
   Až do pozdních nočních hodin byl slyšet zpěv operního maniaka Karůza Pily, jenž zpíval Molly na dobrou noc, a tak se nechal svým zpěvem unést, že ho už nedonutili zmlknout. Když ho pak bez vědomí paní Weasleyové uvrhli do sklepení ke Ghůlovi, konečně se dočkali dlouho očekávaného spánku.
   Harry před spaním ještě políbil fotku Cho ve svém albu, tak jak to dělal pokaždé, když se ukládal ke spánku. Měl však neklidné spaní, ve snech slyšel hlasy, podivné a temné, které se mu provrtávaly do srdce, jako kdyby mu v něm chtěly navždy ulpět a už nikdy nezmizet.

   Nedaleko velké a honosné haly, kde se právě schylovalo ke konci důležitého jednání, se nacházela chodba se spousty dveřmi. Na jejím konci však byly jedny popraskané a chladné dveře z oceli, které vedly do hlubokých a temných cel předběžného zadržení. V té poslední nyní mírně plápolal oheň ve dvou pochodních a ozýval se odtamtud křik.
   Pokud se začneme blížit lehkými kroky k tomuto místu, budeme míjet spousty chladných ocelových mříží, za nimiž se skrývají temná zákoutí cel a postelí s rozbitými matracemi. Křik nabýval na síle, až do poslední cely trhnutím vstoupil jakýsi vysoký muž s bílo šedivými hlasy a přísným pohledem.
   „Co si myslíš, že proboha vyvádíš Pošuku?“ zařval neurvale jak na lesy.
   V cele právě stál Pošuk Moody, skláněl se nad zohaveným vězněm, nejspíše smrtijedem a tři Moodyho pomocníci nebožáka mučili.
   „Probíhá zde výslech, nic co by tě zajímalo!“ nenechal se Moody zaskočit.
   „Nic co by mne zajímalo?“ opakoval šokovaně muž, když viděl stékající krev na vězňově těle. „Vždyť ho zabíjíte vy sadisti! Při vší naší zlobě ke smrtijedům, jsme přece lidé!“
   „Je to jediný způsob jak zacházet s tímhle odpadem světa!“ trval na svém Moody a v zápětí schytal plivanec do obličeje od vězně.
   Moody jej rozzuřeně praštil pěstí, až se vězeň skácel k zemi a neznámý muž okamžitě Moodyho chytil za paži.
   „Tohle překračuje všechny meze!“ křikl na Moodyho.
   „Nesahej na mne!“ zavaroval ho jedovatě Moody.
   „Ty pomatený blázne, cožpak tě honba za smrtijedy připravila dočista o tvůj ubohý rozum?“
   Muž se ohlédl opět na ležícího vězně, trhnutím pustil Moodyho ruku a přešel k mřížím. Na někoho učinil gesto a v tu ránu se chodbou rozlehly dlouhé přísné kroky. Do cely vstoupila autoritativní osoba- Brumbál.
   „Albusi, řekl jsi, ať je vyslýcháme…“ bránil se Moody.
   „Myslím, že to by stačilo, Alastore,“ řekl Brumbál s kamenným výrazem a hleděl naprosto neústupně do očí Pošuka Moodyho. „Pánové, odveďte toho vězně do umýváren.“
   Tři Moodyho kolegové napnuli řetězy a začali vléct vězně po šeré chodbě. Ten přitom divoce křičel a zmítal se jako splašený kůň, až z něho šel strach.
   „Já už to vyřídím Alexi,“ pokývl Brumbál.
   Poté co muž vystoupil z cely a nechal tam Brumbála s Moodym samotné, se raději soustředíme na něho. Mihl se totiž kolem dalšího muže s unaveným obličejem a podobně šedivými vlasy, muže, který začal Alexe sledovat.
   Když se oba ocitli na chodbě, jíž už dostatečně osvětlovalo elektrické zařízení, oslovil Lupin Alexe.
   „Nic neřekneš?“
   „Nevím co bych měl říkat, Remusi,“ odpověděl Alex stroze.
   „Alexi Twimbry, otoč se, když s tebou mluvím!“ přikázal mu Lupin, a Alex se opravdu otočil.
   Místo toho ale vzal Lupina za lem bundy a přitáhl si ho k sobě.
   „Nemám náladu Remusi, dneska ne,“ vysvětloval mu nepřátelsky. „Mám zatraceně špatný den, je spoustu hodin po půlnoci, klíží se mi oči a nehodlám tu poslouchat tvé vrtochy.“
   S tím ho pustil, odemkl protější dveře za nimiž se skrýval služební výtah. Oba dva nastoupili a vyjeli vzhůru. Lupin jej následoval až k Alexově kanceláři.
   „Zatraceně, nejsi přece na straně zla, jak tohle hodláš vysvětlit?“ ptal se opět naštvaně Lupin.
   „Vím, že jsi byl už od začátku proti, vím všechno Lupine, a nehodlám se ti podvolit a vystavit svět nebezpečí.“
   „Místo toho ho vezmeš do dalšího nebezpečí?“
   „Pokud tím mám zajistit bezpečí, tak ano,“ trval na svém Alex a strkal hůlku do klíčové dírky, aby odemkl.
   „Poslouchej sám sebe,“ vytrvával stále Lupin, „jen proto že jsi členem Kouzelnické rady ještě nemusíš zneužívat svého postavení a balamutit kouzelnický lid!“
   „Máš pravdu, jsem členem rady,“ otočil se k němu Alex, „ale také jsem Více ministr a ty se mnou takhle nebudeš jednat jenom proto, že jsi členem nějaké Brumbálovy tajné skupiny.“
   „Moc dobře víš, že nejsem jenom to, oba dva jsme nechtěně také členy jiného uskupení,“ říkal dál neoblomně Lupin. „A ty zneužíváš svého rasového postavení. Lidem se příčí něco ti vytknout, protože bys je označil za rasově motivované. Já nehodlám připustit, abys děti Bradavické školy vystavoval takovému nebezpečí!“ křikl Lupin, když Alex otevřel dveře své kanceláře.
   Uvnitř si však všiml pohybu a tak Alex raději zůstal stát na prahu a otočil se opět na Lupina.
   „Poslechni Remusi, rada rozhodla, lidé chtějí mít jistotu o svých dětech…“
   „Lidé se bojí, Alexi!“ opáčil mu na to Lupin. „A ty zneužíváš lidského strachu ke svým vlastním plánům!“
   „A k čemu by mi to bylo?“ zeptal se naštvaně Alex. „Jaký bych z toho měl užitek, kdybych to dělal schválně?“
   „Peníze,“ řekl prostě Lupin. „Za všemi těmihle akcemi stojí fůra peněz.“
   „Tahle debata skončila,“ pravil Alex neústupně a Lupin si beznadějně povzdychl.
   To donutilo Alexe se zarazit a ohlédl se zpět na Lupina.
   „Pokud ti to pomůže, mohu tě jmenovat Celestínem,“ řekl Alex už mírně. „Budeš dohlížet na to, aby se těm dětem nic nestalo, stejně tak jako já.“
   „Doufám že to uděláš,“ pokyvoval Lupin. „Už jen kvůli našemu dlouholetému přátelství.“
   S tím se Alex nadechl, vstoupil do své temné pracovny a zavřel za sebou dveře, čímž nechal odcházejícího Lupina na chodbě.
   Alex přešel k nedalekému svícnu u okna a mávnutím hůlky knoty svíček vzplály. V místnosti se rozprostřelo šeré světlo, jenž odhalilo mahagonový stůl s nespočtem těžítek a kouzelnických potřeb, kotlík plný vlkodlačího lektvaru a spousty polic s knihami a jinými věcmi. V rohu místnosti však světlo dopadlo letmo i na lem pláště jakéhosi muže.
   „Co tu dělá,“ promluvil Alex do ticha, „v tak pozdních hodinách osamělý smrtijed?“
   Nastalo ticho, muž v koutě neodpovídal a Alex přešel poklidně ke svému stolu.
   „Přece nechce abych ho udal bezpečnosti, že ne?“
   „Jsi Biont?“ zeptal se Severus Snape temným hlasem.
   Alex se zarazil a na okamžik mžikl pohledem k postavě v koutě. Pak ale pokračoval a sedl si za stůl.
   „Nerozumím otázce, pokud nevíš jak se jmenuji, štítek na dveřích mluví za vše,“ opáčil Alex poklidně a začal se přehrabovat ve stohu papírů, jenž mu za včerejší den přistál na stole.
   „Dlouho jsem přemýšlel,“ pokračoval Snape a nehnul se ze svého místa, „pokud by si Pán zla vybral Nagini, proč by si vybíral tebe? Jsi Biont?“ tázal se znovu.
   „A ty?“ odvrátil Alex otázku otázkou a poprvé se podíval do temných Snapeových očí.
   „Chceš vědět pravdu stejně tak, jako já,“ pokračoval Snape.
   „Trávíš příliš času přemýšlením, Severusi,“ pravil Alex a opřel se utahaně o polstrované křeslo s dvěma rohy na vrchu opěradla.
   „Někdo musí přemýšlet, když ostatní ne.“
   „Já nejsem smrtijed,“ řekl Alex prudce. „A nikdy jsem jím nebyl, ať jsi slyšel cokoliv, byly to jen hloupé žvásty.“
   Snape zbystřil a vyšel na světlo, něco v náhlém chování Alexe ho uspokojilo.
   „Takže přece jsem se někam dostal,“ promluvil Snape do ticha.
   „Jsi na stejných ubohých pochybách, jako jsi byl vždycky,“ odvětil Alex naštvaně. „A teď už mi zmiz z očí, nemám náladu na další hru na schovávanou,“ řekl a otočil se ke starému gramofonu.
   Zanedlouho se místnostní rozezněl Mozart a jeho Piano Concerto 23. Alex se opřel o křeslo a zavřel oči, Snape si ještě chvíli prohlížel jeho zamračený obličej a posléze se vytratil z místnosti stejně tak lehce, jako hudba vycházející z oken do nočního ticha okolí.

   Nové letní ráno osvětlilo orosenou krajinu kolem Doupěte, jež se třpytila jakoby ji někdo posypal kouzelným práškem. Ještě stále se z většiny oken ozývalo pochrupování těch, kteří měli prázdniny a užívali si toužebného volna.
   To však neplatilo o jejich zvířectvu. Mrštný huňatý kocour se proháněl kolem podivné stavby a naučil se lézt po jejích zdech až nahoru na otlučenou střechu, jenž byla navyklá odolávat prudkým jarním bouřím. Křivonožka oběhl celé Doupě několikrát dokola a číhal na malé ptáčky, kteří vyždibovali červy a různé jiné larvy, které mohly ve ztrouchnivělém dřevě na střeše přežívat. Bohužel ptactvo bylo čiperné a po ránu svěží, a tak se kocourovi v jeho lovu nedařilo. Nakonec se posadil na parapet u okna, jež vedlo do Ronova pokoje a vychutnával si výhled na čerstvě vyšlé slunce, jehož paprsky již dlouhou dobu vyhřívaly po noci vychladlé stěny Doupěte.
   Pak ale něco zaslechl, ohlédl se za sebe a skrz okno něco spatřil. To se právě probouzel Pašík, Ronova malá sovička, jenž zatřepala svými maličkými křídly a hlavičkou. Křivonožka měl na tuhle sovu již dlouho spadeno, byla malá a v zajetí, přesně to mu vyhovovalo.
   Pašík pípl a pak si uvědomil, že ho z okna sledují bedlivé kočičí oči. Poněkud vykulil ty své a přeťapal až na samý konec bidýlka.
   To už se však okno mírně otevíralo a dovnitř vklouzl čiperný kocour. Pašík se lekl a roztáhl křídla. Jak byl malý, tak spíše vypadal jako nějaký bláznivý netopýr.
   Křivonožka věděl že začne pískat a prozradí ho, musí jednat, jinak bude pozdě. Udělal dva rychlé skoky, přičemž posledním se odrazil od obličeje nebohého Rona, který zamlaskal a vyskočil vzhůru ke kleci. Pašík zavřískl, když se kocour přisál drápy na dráty klece. Jenže pak se něco stalo. Klec se začala převažovat a padat dolů. A v ten moment se právě Ron probouzel. Otevřel oči a spatřil blížící se klec s jančícím Pašíkem a vřískajícím Křivonožkou.
   Všechno to padlo na jeho hlavu, Ron začal vřískat, kocour začal drápat, Pašík třepetat křídly a všechen binec zevnitř klece byl rázem v celém pokoji.
   Harry se šokovaně probudil, stejně tak i sousedé ve vedlejším pokoji. Ron křičel, nadával Křivonožkovi, tahal ho za ocas, ten mu zase trhal oblečení a do toho všeho pískala maličká sovička. Peřina se konečně odkryla, v tu ránu se otevřely dveře a dovnitř nakoukla vylekaná Ginny a Hermiona.
   Křivonožka se letmo odrazil z postele a zmizel dívkám pod nohama, Ron vyskočil z postele a celý podrápaný začal ječet: „To je naposledy ty stvůro! To je naposledy, říkám ti!“ ječel a ukazoval do dáli, kde právě mizel ocas. „Příště ti vytrhám všechny chlupy z kožichu, rozumíš?“
   Harry se pousmál, zato Hermiona se řehtala na celé kolo a Ginny podotkla: „Zřejmě tě, Rone, předběhl.“
   S těmi slovy ukazovala na Pašíka, jenž se celý rozčepýřený zvedal ze dna převrácené klece a na hlavě mu chyběla velká řádka chmýří tak, že vypadal opravdu směšně.
   Ron se otočil ke své malé sovičce, aby jí zvedl a v tu chvíli obě dívky vyprskly v bujarý smích. Ron postavil klec a načertil se na ně.
   „Co je zase?“ odpovědi se mu nedostalo, obě zavřely dveře a s rozléhajícím se smíchem prchly pryč. „Co to do nich vjelo, nevíš?“
   Harry se podrbal na hlavě a ukázal Ronovi na zadek.
   „Chybí ti tam poměrně… velký kus pyžama… tam… na zadku,“ řekl mu zdráhavě a raději stočil pohled jinam.
   Ron celý rudý se otočil a zděsil se toho pohledu.
   „Viděli mi zadek!“ začal lamentovat. „Propáníčka, vždyť ony mi viděly zadek! Já toho Křivonožku přetrhnu! To teprve uvidí, jak vypadají křivé nohy!“
   Celý rudý se sesul na postel a začal si sklepávat všechen binec z klece.
   „Viděli mi zadek!“ znovu zvolal zničeně.
   „Máš být rád že jenom to,“ odpověděl Harry a poplácal ho po zádech.
   „Ach ty krutý osude!“ postěžoval si Ron a prásknul s klecí s Pašíkem na stůl, bohužel však převrhl Harryho album, které sebou prásklo na zem.
   Harry vyjekl a rychle se k němu sehnul.
   „To jsem nechtěl!“ omlouval se mu za to Ron. „Harry promiň, vím jak je pro tebe důležité, promiň…“
   „To nic Rone,“ řekl Harry, když zvedl album a zjistil, že mu nic není. „Je v pořádku.“
   „Uf… kdybych zničil i tohle… tak… tak už…“
   S tím se na něj podíval Harry a v jeho očích Ron spatřil tu bolest, kterou pocítil jenom z té představy. Album bylo částí jeho srdce. Stejně jako to, i album uchovávalo jeho milované, dělalo je nesmrtelné. Dokud trvalo album, či život Harryho, ti lidé stále ještě žili.
   „Vážně se ti omlouvám,“ řekl Ron nyní vážným hlasem. „Já… asi půjdu pro něco, abych uklidil ten nepořádek.“
   Harry mávl hůlkou, která ležela na stolku se slovy: „Evanesco,“ a binec byl ten tam. „Nechovej se zase jako minulý rok, ano?“
   Ron mu na to přikývl a znovu se narovnal. Když už se chtěl začít převlékat, raději zamkl dveře, protože už ničemu nevěřil.
   Harry přešel ke kleci s Hedvikou, jenž stále ještě dřímala a nic si nedělala z hluku, jenž v místnosti panoval. Byla navyklá spát během všech těch Harryho záchvatů a nočních můr. Navíc věděla, že kdyby na ní Křivonožka stáhl jenom jednu pařátu, ihned by o ní přišel. Harry sovici sněžnou pohladil a podrbal pod zobákem, tam kde to měla vždycky ráda. Ron už se dopřevlékal a vyběhl ven z pokoje se slovy.
   „Cítím mamčinou omeletu, Harry! Čekám tam na tebe!“
   Harry ještě stačil zaslechnout, jak za dveřmi dodává: „Tak kde jsi ty chlupatá uslintaná koule?“
   Harry se lehce oblékl, venku svítilo sluníčko a nebe bylo bez mraků. Otevřel okno, aby se pokoj vyvětral a umožnil Hedvice protáhnout si křídla. Hlavou se mu přitom všem honila spousta myšlenek.
   Vzpomínal na onu vidinu v kostele, na své strašné jednání s Dursleyovými a také na tu podivnou věštkyni. Až teď si uvědomoval, že se jmenovala stejně, jako jejich profesorka Jasnovidectví v Bradavicích. Byla zde spousta nevysvětlených otázek a on by na ně snad málem zapomněl. Ale album mu je připomnělo, jakoby ho vracelo do reality, drželo ho ve střehu. Ve střehu před onou věštbou, jenž mu definitivně předurčovala smrt.
   Harry si protřepal hlavu, v Zobí ulici se celou dobu snažil na tyhle myšlenky nemyslet. Ale po včerejšku s panem Weasleym se něco změnilo. Jako kdyby se zábrana, které se držel zlomila a on náhle cítil žal za všechny a strach před neočekávaným.
   Opět si protřepal hlavu a vyšel ven na chodbu. Opravdu ucítil vůni smažených vajíček se slaninou. Na posledním odpočívadle uslyšel, jak dole probíhá souboj. Ron házel pšenici z proutěného košíku na Hermionu, Ginny, Katie a Angelinu, které ho provokovaly. Harry slyšel jejich smích a pak zahlédl Ginny.
   Zastavila se a uhýbala před Ronem vychrstlou hrstí obilniny, které paní Weasleyová mlela a dělala z něj domácí pečivo.
   Harry spatřil její obličej, její tělo, její pohyby, její lesknoucí se oči a rozesmátý obličej. Vzpomněl si na jinou dívku. Ginny mu jí vždycky připomněla. Chvíli tam stál a se zlomeným srdcem shlížel dolů na zrzavou dívenku, která se kryla za stolem. Harry zavřel oči a snažil se vyhnat všechny pocity z hlavy. Ale rozum a vše, co se naučil minulý rok o zastírání mysli, jakoby mizely. Když otevřel oči, uviděl jí znovu, jenže teď se dívala i ona na něj.
   Harry nečekaně ucukl a začal dělat, že si zavazuje tkaničku. Pak sešel dolů a Ron se usmál.
   „Konečně posila!“ zvolal a hodil Harrymu do náručí další proutěný košík plný pšenice, „Šij to do nich! Rychle!“
   Dřív než to dořekl, schytal Harry pořádnou dávku od Katie, která na něj vyplázla jazyk. Harry se zašklebil, vzal hrst a vychrstl jí přímo na Rona.
   „Zrádče!“ zasmál se Ron a oplatil mu to.
   To už Harry mávl celým košíkem a všechen jeho obsah naplnil místnost.
   Pak si teprve uvědomil, že u stolu se kryjí pan Weasley a Remus Lupin. Harry strnul a usmál se, i když mu na hlavě přistál Ronův košík.
   „Profesore! Rád vás vidím!“ pozdravil Lupina, který se z vlasů sklepával pšenici.
   „Harry, odteď mi už říkej Remusi, cítím se vedle Siriuse jako nějaký starý škrpál,“ požádal jej usměvavě a potřásl si s ním rukou.
   „Kdy jste přijeli?“ ptal se Harry.
   „No vlastně ani ne před minutou, přímo do té bouře obilnin,“ odvětil ospale pan Weasley, ale naštvání v jeho tónu nebylo znát.
   „Už jde!“ upozornil je Ron a Remus mávl hůlkou, s tím všechna obilnina zmizela opět v proutěných košíkách, které se odkutálely na police u krbu.
   Harry poté také zaslechl zlověstné kroky, ozývaly se ze sklepení, a to už chatrnými dveřmi vešla do kouzelné místnosti paní Weasleyová a tvářila se velice popuzeně.
   „Má vůbec cenu se ptát, kdo to udělal?“ ozval se místností její naštvaný hlas. „Kdo nechal Karůza zavřeného s naším Ghůlem?“
   Ron zadržoval smích a paní Weasleyová to spatřila, ale ještě dřív pan Weasley na Rona napřáhl ruku a společně si plácli.
   „Dobrá práce Ronalde,“ ohodnotil jej s úsměvem.
   „Arture!“ zděsila se paní Weasleyová a za jejími zády se cosi objevilo. „Tak pojďte mistře, tudy, jen pojďte.“
   „Tak teď jsi opravdová Kahrůza!“ nazval ho smějící se Ron.
   Karůzo, průsvitný umělec, měl roztrhané šaty, monokly pod oběma očima a podivně odstálé uši. Místo dýchání pískal a protéza, kterou nosil, byla nezvěstná.
   „Maďam… ďovojtě abych fám fyjefij fejikánský ťík!“ a poklonil se paní Weasleyové. „Ale so se týše těchto hjubijánů! Těchto… ubošáků…“ řekl a ofrněl nos, jako kdyby se díval jen na párek krys, „hlaťomol a mušiďja ňa ně. Niš víš ši něžašjouší.“
   „No… v mnoha věcech tedy musím souhlasit,“ řekla paní Weasleyová, i když se zdráhala přikyvovat.
   „Ale…“ pokývl pan Weasley hlavou. „No jen pojď milý Karůzo, pojď se k nám posadit, je tu místo přesně pro tebe.“
   To místo bylo mezi panem Weasleym a Lupinem, tam Karůzo zasedl a založil ruce na prsou.
   „Tak to už by stačilo,“ tleskla paní Weasleyová rukama. „Kdo si dá maminčinu tančící omeletu?“
   Ihned se do vzduchu vyřítilo nespočet rukou a paní Weasleyová odběhla do rohu, kde byla kuchyně. Okamžitě jí do ruky z kurníku přilétla vajíčka, která se sama umyla, rozklepla a začala se smažit na pánvích.
   „Tak povídej tati, co se stalo?“ promluvila Ginny, která už notnou dobu mžikala pohledem na Harryho.
   „No… stalo se toho až příliš a zároveň nic, co by stálo za dlouhé povídání,“ odpověděl jí na to a podrbal se na hlavě.
   „Mám tě píchnout vidličkou?“ pohrozila mu Ginny a zamračila se, Harry se na to usmál.
   „No dobře dobře,“ rezignoval pan Weasley s předstíraným uražením. „Hodně se toho změní. Já zůstávám nadobro ministrem. Takže celá za zodpovědnost je na mě.“
   „Pffffff,“ ozvalo se kradmé odfrknutí od umělce s monokly, které pan Weasley raději přeslechl.
   „Lidé by se měli stále ještě vyvarovat vyslovování jména Vy-víte-koho, i když je všeobecně známo, že je mrtvý. Pravidla kouzelnické společnosti budou vyvěšená na všech úředních místech, ale dal jsem si záležet, aby ostatní neomezovaly. Bohužel ve velkém počtu zemí se objevují sebevražedné atentáty v kouzelnických prostorách. Některé víry totiž věří, že když se lidé zabijí, budou moci v posmrtném životě pomoci obživit pána zla.“
   „Propána!“ uvědomila si Hermiona. „To by mohli chtít ublížit Harrymu!“
   „No… i to… dá se říct… bohužel je možné,“ řekl pan Weasley zdráhavě a Harry viděl, jak lituje, že to vyzradil. „Ministerstvo školství se rozhodlo změnit učební plán. To by vás mělo zajímat. Bohužel nemohu vám říci nic bližšího, jelikož byste byli vůči ostatním ve výhodě.“
   „Ale no tak tati,“ prosil Ron, „vždyť jsme tvá vlastní krev!“
   „Ano, bohužel,“ odvětil a zamračil se na Rona, jenž raději zmlkl.
   „Ale no tak, Arture,“ přišla paní Weasleyová s ubrousky a sklenicemi, přičemž Karůzo gentlemansky povstal, „víš, že jsme si slíbili, abys netahal práci ke stolu.“
   „Pši jídje je nesjušné mluvit!“ pokáral je Karůzo, který se odvážil promluvit.
   V zápětí schytal naštvané pohledy, až si s dalším odfrknutím sedl a pan Weasley pokračoval: „Zvláště pak důležité téma projednávání byla Tajemná komnata. Rozhodl jsem s ostatními, že jí necháme zasypat. Zboříme její základy, všechny tunely a potrubí, aby už nikdy nemohla být zneužita jakýmkoliv způsobem.“
   „Myslíte, že se vám to povede?“ váhala Hermiona.
   „To, že ta stavba vznikla před dávnou dobou ještě neznamená, že nemáme dostatek zkušeností, abychom jí zničili.“
   „A co na to říkal Brumbál?“ odvážil se Harry promluvit.
   „No…“ zaváhal pan Weasley. „To je právě na tom to zvláštní. Brumbál se v tomto bodě nijak nevyjádřil. Přestože se Tajemná komnata nachází přímo pod školou, kde je ředitelem. Myslím, že něco tuší.“
   Paní Weasleyová poslala kouzlem ke stolu džbán plný mléka, který začal nalévat každému do sklenic. Karůzo opět povstal, když došla až ke stolu.
   „Zase mlíko?“ povzdychl si Ron.
   „Jste ještě ve vývinu,“ nedala se paní Weasleyová a Ronovi schválně naplnila sklenici až po okraj.
   „Někteří trochu pozadu,“ zahihňala se Hermiona a Ron se na ní zašklebil.
   „Je nám to hloupé vás takhle vyjídat paní Weasleyová,“ promluvila tentokrát Angelina.
   „Ale nemel,“ odvětila dobrácky paní Weasleyová a na talíř před Angelinu přitančila kouzelná omeleta, jenž se stočila, udělala kolečko, poskočila a dopadla na talíř, až se celá rozplácla.
   V ten moment dospěl džbán s mlékem ke Karůzovi, jenž neměl žádnou sklenici a tak mu džbán vylil celý svůj obsah na hlavu.
   „Šmaňkoté!“ zavřískal a vyskočil na židli. „U Švatěho hojuba, šo ťo má žňaměňať?“ zaprotestoval a oklepal se jako pes.
   „Arture!“ pokárala jej paní Weasleyová, zatímco pan Weasley potají schovával hůlku. „Přestaň se chovat jako malé dítě. Takhle se nechová ministr!“ S tím odešla celá načepýřená zpátky do kuchyňského kouta.
   „A co profesoři ze školy?“ zeptala se Hermiona. „Mohou se vrátit zpátky?“
   „Ano, všichni…“ ujal se slova tentokrát Lupin, „samozřejmě až na Umbridgeovou, i když nepředpokládám, že by někomu chyběla. Vlastně ještě na jednoho kantora, Snape nebude učit Lektvary.“
   „Hurá!“ zajásal Ron.
   „Jako kdybys na ně chodil,“ stočila Hermiona oči v sloup.
   „Také třetí patro Ministerstva se jednou tak zvětšuje a stejně tak i počet zaměstnanců,“ pokračoval zase pan Weasley. „Brumbálův návrh, aby se zvýšilo zabezpečení vyzrazení se mudlům v radě prosperoval, všichni jej považovali za velice rozumný krok po té Londýnské katastrofě. Vše se vrací zase do normálních kolejí, i když v Bradavicích bude povyk.“
   „Vypadáte jako kdybyste s tím nesouhlasil,“ řekla Hermiona k Lupinovi.
   „Nesouhlasím, protože to bude nebezpečné,“ začal Lupin. „Má to co dočinění se zkouškami OVCE,“ říkal a dával si pozor, aby nevyzradil příliš. „A bojím se, že to jisté děti může i psychicky poznamenat. Nejde zde jen o učení, ale o umění jednat. Je to jakýsi přechod, kde se naučíte jednat jako dospělí.“
   „No tak, už se přestaň zvedat Karůzo!“ řekl mu otráveně pan Weasley, když se opět postavil kvůli přicházející paní Weasleyové.
   „Ťo je šjušňošť!“ urazil se a poklonil se paní Weasleyové, která se na něj usmála.
   Harry viděl jak oba Weasleyovi na sebe šlehají pohledy. Věděl ale, že se mají rádi a to mu připomínalo jinou dvojici. Ať se snažil sebevíc, stále na Cho myslel, stále jí měl na jazyku, cítil její ústa, cítil její vůni… ne, nesmí na to myslet, zamračil se a protřepal hlavou.
   Jenže v zápětí Karůzo dosedl na židli, na níž však někdo předtím položil talíř s omeletou, po které ihned zahučel s jekotem pod stůl.
   „Dobrá práce Rone,“ pochválil ho otec.
   Paní Weasleyová práskla s talíři, vytáhla zlámaného Karůza, jemuž se oči točily jako ve výherním automatu a naštvaně s ním odkráčela pryč z místnosti.
   „Nepřehnal jsem to?“ obával se Ron.
   Jako odpověď se mu však zvenčí ozval melodický klakson a před vchod do Doupěte přistálo široké červené auto s burácejícím motorem.
   „To jsou oni,“ řekla Angelina a vyběhla s Katie ven.
   „Kdo?“ zeptal se Harry.
   „Fred a George,“ odvětila Ginny. „To je jejich auto, a ten jejich šílený zpívající motor je slyšet na kilometry daleko.“
   „Aha,“ odpověděl jí na to a trochu jej zaskočilo, že mu odpověděla zrovna ona. Raději do sebe nacpal další kus omelety s chlebem.
   „Karůzo nemá rád vajíčka!“ vytkla jim paní Weasleyová, jenž se k nim opět blížila. „Nemá rád slepice a nemá rád upovídané, zlobivé děti a jejich otce,“ a zaryla se rozzlobeným pohledem do pana Weasleyho. „Prosím vás, abyste se k němu začali chovat jako k opravdovému uměl…“
   Tu však spatřila, co se odehrávalo venku.
   „No to se podívejme,“ řekla a dala ruce v bok. „Oni se tam muchlují, jako kdyby se nechumelilo. Co to s těmi dětmi proboha dneska je? Ron a Hermiona k tomu nemají daleko a u Ginny a Harryho je to jen otázka času.“
   Tahle věta Harryho praštila jako ohromný balvan, až upustil vidličku. Pohledy ostatních skončily na jeho třesoucích se víčkách. Harry pomaličku odložili i druhý příbor. Hrom, jenž se do něj zaryl, jej připravil o slova. Krk se mu sevřel, všechno na něj dolehlo a svět kolem se zatočil.
   „Omluvte mě prosím,“ požádal je, utřel si pusu ubrouskem, vstal a vyšel ven zadními dveřmi.
   Prošel mezi dvěmi zahrádkami, jenž lemovaly popínající keře, na dvorek, který odděloval Doupě s potokem a přes nějž vedl starý dřevěný most. Harryho píchalo srdce a dýchání šlo náhle ztuha. Chytil se zábradlí mostu, jež se vratce zakymácelo. Zavřel křečovitě oči a cítil, jako kdyby jeho mladé tělo mělo dostat infarkt. Tak na něj dolehla všechna ta slova. Vztah, který ztratil. Který byl tak moc silný a přesto tak krátký. A teď… když stále zírá na Ginny… copak jsou si už odedávna souzeni?
   Copak Harry už naprosto zešílel? Vždyť tu byla Cho. Byla to jeho láska a místo v srdci, které po ní zbylo, bylo veliké jako kráter po výbuchu, který se neměl v úmyslu zacelit. Cítil jako kdyby měl srdce prázdné a přesto se mu do něj dobývalo nespočet dalších pocitů, jakoby mělo prasknout.
   Harry padl na kolena na dřevěném můstku a ucítil povrch starých dřevěných prken. Pod ním tekla voda a okna k Doupěti stínily vysoké bílé břízy. Těžké dýchání neustávalo, a on se náhle v ten moment cítil úplně sám. Sám uprostřed velké suché a vyprahlé pouště.
   Tu z čista jasna se mu na rameno snesl lísteček. Byl ještě zelený, čerstvý, byl zázrak že se oddělil od mateřské větve. Vítr cuchal Harrymu vlasy a byl by jej odfoukl, kdyby ho Harry nezachytil. Jakoby mu někdo ten list zaslal vzduchem, jako vzkaz či tajné znamení, které pochopí jen on.
   Harry si jej prohlížel a pevně stiskl v ruce. Emoce jím bušily tak silně, že mu po tváři stekla slza. Byl to snad lísteček od Cho?
   Harry zavřel oči a v duchu putoval do bran fantasie. Tam, kde měl navždy soukromí a mohl si představovat, co mu právě přišlo k touze. A s tím pustil lísteček dolů, až se letmo dotkl hladiny průzračného bublajícího potůčku, jenž jej začal odnášet do dáli. A Harry začal potichu zpívat:

Až odpluješ lístečku dál a dál,
vstříc těm krásným dálavám,
až dopluješ ke svým láskám a snům,
poznáš že něco schází tvým rtům.


   Cítil dotek rtů té dívky, cítil Cho, jak se mu dotýká tváře. Cítil její ruku.

Pluj lístečku můj,
pluj za láskou mou,
pluj až tam kde se země,
schází s oblohou.
Tam řekni mé lásce,
že v srdci jí mám.
že na světě nikoho,
víc nehledám.


   A právě v ten okamžik jí Harry spatřil, kráčela mu naproti po hladině potoka, bosa jen v bílé vlající látce, která se jí točila kolem těla. Oči se jí třpytily a krása, jak vnitřní, tak vnější, se odrážela od hladiny potoka do všech koutů. Harry zaslechl její zpěv:

Můj chudáčku malý,
spolu krátce jsme stáli, to víš.
nám čas byl tak drahý,
a ty to asi nepochopíš.

Vždyť žijeme spolu v tvém srdci a v něm,
my se milujem pořád v dobrém i zlém.


   Harry se díval na lísteček, který jí odnášel písničku do průzračných dálek, tam kam jeho smutné oči nedohlédnou.

Pluj lístečku můj,
pluj za láskou mou,
pluj až tam kde se země,
schází s oblohou.
Tam řekni mé lásce,
že v srdci jí mám.
že na světě nikoho,
už víc nehledám.


   A to už Cho přišla, celá krásná a líbezná, až k němu. Pohladila ho po tváři a otřela mu slzu. Její zpěv protl Harryho sluch tím nejsladším hláskem světa.

Už jsi navždy má láska,
můj lístečku malý, to víš,
náš vztah byl jen sázka,
já riskla vše a tím spíš,

já žila jen pro tebe a pro sladkou lásku tvou!
A nikdy bych neměnila jedinou chvilku s tebou.


   Ruku v ruce, oči na sebe hledící a srdce propojené, oba vstali a kráčeli po tekoucí hladině, jež kolem nich tvořila vlnky a obloučky ve tvaru srdce. Oba dva, zamilovaní a zasnění začali zpívat spolu:

Nám nebyl čas souzený, nebyl nám dán,
však spolu jsme svázaní, tak pryč pochybám,
vždyť život jde dál, tak jak lísteček náš,
pluj lístečku krajinou, až lásku poznáš.


   A náhle, z čisté krajiny vzešlá, začala Cho mizet a její ruka se oddělovala od té Harryho. A ten jí zpíval na rozloučenou.

Pluj lístečku krajinou... dokud lásku... dokud lásku... dokud lásku...
...ne-po-znáš.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Lucia 09.11.2010 20:39
necitlivá paní Weasleyová akoby nebola pani Weasleyová
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email