Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Pátá kapitola


Nebeská pouť

5.
O kapitole
Pořadové číslo:5/50
Počet načtení:6 520
Počet stran:34
Počet slov:10 041
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

H
um hum! Háv hum! Huh hum hum…
   Skrze nesrozumitelná slova se v nočním snění ozývaly strašlivé a prapodivné hlasy. Jakoby vycházely z útrob nějakého těžkého předmětu, nebo z hlubokého nitra daleké jeskyně. Podobající se bubnům války, neutuchajícím a neoblomným. Zpod hlubokých hlasů se začala ozývat jakási těžká cizí slova, dosedající na bedra lidí, kde setrvávala na věky věků. Hluboký hukot a hlasy zesilovaly, mrazily až do morku kostí a nepřestávaly a nepřestávaly… až se černovlasý chlapec šokovaně narovnal na posteli.
   Vzbudily ho ty hlasy? Nebo něco jiného? Proč se tak lekl? Mysl mu pomaličku začala zpracovávat informace z okolního světa. Až si konečně stačil uvědomit, že ho do nohy praštil nějaký šutrák. Harry vyjekl, podíval se k oknu a zjistil že je rozbité. To ho probudilo!
   V zápětí ho přepadl strach a nejistota. Opatrně se zvedl z postele a kráčel k oknu, aby se podíval co je za domem. Stále pomaleji a pomaleji, nejistěji a nejistěji. Když v tom se mu před očima v okně objevil něčí výraz. Harry se lekl a uskočil. Postava se také lekla, ale v dalším okamžiku se kolem Harryho prohnal pár křídel. Hedvika se pustila se vší vervou do nevítaného návštěvníka, který ječel a zmítal se. Harry, v prvních chvílích šokován, si teď uvědomil komu ten hlas patří. Rychle začal odhánět Hedviku, svou Sněžnou sovu, ale bylo pozdě, postava žuchla z výšky jako šutr na trávu před domem.
   Harry otevřel rozbité okno a s bolestivým výrazem se naklonil ven, aby pozdravil Ronalda Weasleyho, svého nejlepšího kamaráda. Na zemi před domem však bylo více lidí. Harrymu se na obličeji objevil úsměv. Teď jasně poznával nadávání Rona, zrzavé vlasy, nyní tmavě rudé od nočního šera, dvojčat Weasleyových a nakonec jejich sestřičku Ginny.
   „To mělo znamenat co, tohleto?“ vyjekl Ron. „To bylo sprostý Hedviko, já na tebe taky neskáču! Počkej až se mi dostaneš do rukou, vyškubu ti všechno peří!“
   Hedvika seděla vedle Harryho na parapetu a naprosto nejevíc zájem o jakékoliv výhružky spokojeně nadmula peří, aby bylo všem jasné, jak je na sebe pyšná.
   „Propána co tu děláte?“ vyhrkl Harry ospale. „Vždyť musí být… kolem druhé ráno.“
   „Snad sis nemyslel, že tě tu necháme jen tak si vyspávat!“ zasmál se Fred.
   „Myslel jsem, že jste na mě naštvaní, kvůli tomu že jsem tu nebyl,“ vymlouval se Harry.
   „Myslíš že bychom těm tvým takzvaným pěstounům věřili jediné slovo?“ uchechtl se Ron, hned ale zaúpěl, když ho píchlo v zádech.
   „No, nevím co na to říct… já…“ váhal Harry překvapeně.
   „Tak pojď dolů!“ zavolala na něj Ginny. „Ať ti tam Ron nemusí házet další… podle jeho slov, malé kamínky,“ řekla a rozchechtala se.
   „Dobře… jenom… jenom se převléknu,“ odpověděl rychle Harry a ihned si začal oblékat oblečení na ven, které ze sebe večer shodil.
   Nakonec vysunul zpod postele i svůj kufr, rozevřel zip a vyndal ven párek bot. Ty co doposud nosil, což byly nové značkové boty (první které Harry v životě měl a byly jeho), si sundal. Navlékl si ty, které vyndal z kufru. Byly na první pohled staré a ošoupané, jako kdyby prochodily již spoustu zim. Zkrátka boty do každého počasí. Harry si stoupl a uklízel ostatní věci, když v tom se náhle nad podrážkou jedné z bot, objevilo oko. Hned na to druhé a následně se podrážka odtrhla ze švů, načež se objevila jakási pusa. Bota pravila: „Hm… chlupatý nemytý haksny… plochý chodiska, dlouhý drápy a smrad linoucí se na celý kolo.“
   „Popisuješ snad sama sebe?“ zeptal se Harry.
   „Ne, popisoval jsem…“ a Harry napřáhl nohou ke zdi, čímž naznačoval, že kopne.
   „Jsem… heh… Kécu… Kécu tady vedle,“ uchechtla se nemístně křuska.
   „Někdo mě volal?“ oči a podrážková ústa se objevila i na druhé straně. „Snad nechceš zase poškrábat tkaničkou Kecale.“
   „Ne, dyk ani škrábat neumíš, kohoute!“
   „Neberu si vás dneska abyste mi zase zkazili náladu!“ okřikl je Harry. „Dudley už kvůli vám trpěl dost, naposledy jste ho vymáchali ve všech kontejnerech Zobí ulice! Žádám vás, abyste drželi podrážky!“
   „Rasisto! To říkáš jenom proto, že jsme boty!“
   „Ticho!“ řekl Harry a přistoupil k oknu. „Tak já už jdu!“ řekl a chystal se jít pokojem ven, když ho kamarádi zastavili.
   „Vylez oknem!“ zavolal na něj přidušeně Ron.
   „Zbláznil ses? Nechci dopadnout jako ty,“ ohradil se Harry.
   „Pod oknem máš něco, co tě unese… jak myslíš že jsem se tam dostal já?“ radil mu Ron. „A pospěš si nebo ti tví pěstouni přestanou chrápat.“
   „Tak já jdu,“ nadechl se Harry a zvedl nohu z koberce.
   „Hele hele hele!“ zvolal Kecal. „A co si jako myslíš, že děláš? Chceš se proletět, Supermane?“ vyjekl a podíval se z výšky, když Harry opřel nohu o parapet.
   „Ale ne, Maňásek se zase zbláznil!“ kvičel Kéca.
   „Nezbláznil, ticho!“ okřikl je Harry.
   „Tak dobře, mám pro tebe návrh, nejdřív skočíš ty a pak my, co ty na to, to zní fér!“ nabízel mu podle Kecal. „Jestli si myslíš, že umíš lítat, mám pro tebe novinu, neumíš!“
   „Že jsem si vás bral,“ bědoval Harry.
   „Dělej Kéco, dělej něco!“ naříkal už i Kecal.
   Raf!
   Harry se právě ohlédl na Kécu, který se zakousl do koberce.
   „Pusť se!“ sykl na něj.
   „Drž Kéco, drž to, ty škrpále!“ ječel Kecal.
   „Nic se vám nestane…“
   „I mravenci s půlmetrovým chobotem bych věřil víc než tobě, Maňásku!“ křičel Kecal. „Kéco jestli to pustíš, uškrtím tě tkaničkou!“
   „Uf to nevydfííím“ pištěl Kéca, jak Harry silně tahal, až se celý koberec nadzvedával.
   „Hele… jestli si tam hraješ… nemůžeme se přidat?“ ozval se zezdola George.
    „Moc vtipný, to ty pitomý křus…“ v tu ránu Kéca povolil, ozvalo se trojí ječení a následně Harry dopadl na něco měkkého.
   Přepadl ven z okna a teď ležel na něčem vlnitém, skoro jako na vodní hladině. Harry se zprudka nadechl a podíval se pod sebe…“
   „Dolů Prášku!“ přikázal Ronův hlas.
   „Co to sakra je?“ vyhrkl Harry, když se to s ním sneslo k zemi, nebylo to o nic víc odlišné než zem v Harryho pokoji a přesto to bylo placaté a vlnilo se to.
   „To je Prášek, můj vlastní létající koberec,“ řekl pyšně Ron.
   „Tvůj?“ opakoval Fred.
   „No… náš,“ opravil se Ron a mnul si stále bolavé zápěstí.
   Harry rychle sesedl, když koberec ladně přistál na zemi.
   „Rád tě vidím, kamaráde,“ pousmál se a přátelsky Rona objal, až kamarád opět zaúpěl. „I tebe Ginny,“ a objal i jí.
   „Kde jste byli celou tu dobu?“ zeptal se konečně na otázku, kterou si pokládal snad celé prázdniny.
   „No… hodně jsme cestovali víš, a…“ řekl Ron a poškrábal se na hlavě.
   „To je znak toho, že se snažíš se nějak vylhat,“ poukázal na jeho chování Harry. „To mě naučil Lexter.“
   „Lepší než sedět na parapetu a křičet si sám pro sebe na celé kolo,“ popichoval ho hnedka Ron. „Hodně jsme cestovali… Prášek je dárek Alžírského Kraucmana… to je u nich něco jako u nás Ministr kouzel, daroval ho mému otci a… no to už říkám příliš, chtěl, aby to bylo jako překvapení, sám ho nechápu.“
   „Dobře… hodně jste cestovali, a to jste se ani jednou nemohli zastavit?“ stále nevěřil Harry.
   „Máma nás držela zkrátka, kdybys to viděl…“
   „V tomhle s Ronem souhlasím,“ dodala Ginny. „Nikam jsme nemohli.“
   „Myslel jsem, že jsem světu pomohl,“ řekl zklamaně Harry.
   „Přestaň takhle myslet, hele čeká nás ještě dlouhá noc…“
   „Kde je vlastně Hermiona?“ zeptal se Harry nedočkavě. „Strašně jsem se na ní těšil… i na tebe,“ dodal hned na Ronův vyčítavý pohled.
   „Právě teď za ní poletíme, nechápu proč, ale nechtěla připustit, abychom s ní letěli už sem. Chce být co nejvíc doma, nechápu jí,“ kroutil Ron nevěřícně hlavou.
   „Nasedáme,“ pozval je všechny Fred.
   „Mimochodem Harry, vyzkoušel jsi naší Snilku?“ zeptal se George, zatímco všichni nastupovali a usedali na kouzelný koberec.
   „No… popravdě jsem ještě neměl příležitost…“ řekl Harry a náhle ho jako obří kyvadlo trkly vzpomínky z večera. „Poslyšte, já asi… asi nemůžu…“ vymlouval se, ale jak vidno nikdo ho neposlouchal, každý se snažil se uvelebit na koberci.
   „Vyzkoušej jí, to ti radím, protože… možná bude důležitější víc, než…“ v zápětí schytal George šťouchanec od Freda. „… no jo, no prostě bys jí měl vyzkoušet.“
   „Tak pojď Harry, udělali jsme ti tu místo,“ vyzval ho Ron.
   „Já… já…“ váhal Harry a vzpomněl si náhle na Dursleyovi a na to, co zažil v té věži.
   „Jedině přes mojí mrtvolu!“ ozval se načertěný hlas od Harryho bot.
   „Přes… přes tu mojí taky… no možná,“ pravil ustrašeně Kéca.
   „Vy se bojíte?“ zeptal se Ron.
   „Ty jsi ještě neviděl vystrašenou botu?“ ohradil se Kecal.
   „Navíc my nemáme strach!“ koktal Kéca.
   „Pamatujete si na přenosné salamandry?“ promluvil tentokrát George. „Testovali jsme je na vás…“
   ‚Copak s nimi můžu jít?‘ uzavřel se teď Harry sám do sebe. ‚Změnil jsem Dursleyovi na myši, nemůžu přece jen tak odejít. Co se to večer se mnou stalo?‘
   „Nebudeme tu čekat až do zimy, Harry,“ popohnal ho Ron a Harry tedy vykročil ke svým přátelům.
   Raf!
   To se Kéca opět zakousl, tentokrát do trávy.
   „Koufej Kefae! Koufej taky!“ pištěl Kéca, ale Harry na ně nebral ohledy, a přestože mu boty trhaly trávu, posadil se na okraji koberce.
   „A jak se na tom létá?“ zeptal se ostatních.
   „No… buď si sedneš jako turek, nebo jako pako, já mám rád polohu pako,“ řekl Ron a rozvalil se na koberci jako na gauči.
   Harry si sedl opírajíc se rukama, připraven se kdykoliv chytit okrajů koberce, ať se stane cokoliv.
   „Tak vzhůru za Hermionou a pak na Nebeskou pouť! Letíme Prášku!“ pohladil Ron tmavě rudý ornamentální koberec, který se v zápětí začal zdvihat vzhůru.
   Harrymu se klepaly nohy, ne však jeho přičiněním, to obě boty sebou škubaly a oči měly pevně zavřené. Harry se naklonil přes okraj a spatřil, jak se zem vzdaluje. Koberec se vlnil jako mořská hladina a přesto nesl cestující s podivuhodnou jistotou. Třásně okrasně stočené a uvázané po okrajích se také vlnily v nočním chladném větru a Harrymu málem poskočilo srdce, když míjeli střechu domu číslo čtyři v Zobí ulici.
   Na silnici projelo v nočních hodinách ospalé auto, řidič však nevěděl, že se nad jeho hlavou vznáší kouzelný koberec a začíná opravdu kvapně zrychlovat.
   „Začíná foukat vítr,“ poznamenal Harry se silně tlukoucím srdcem.
   „Dobrý postřeh,“ zařehtal se Fred a Ginny do něj strčila.
   Seděli ve třech řadách, Harry s Ginny vepředu, Fred a George vedle sebe a za nimi ležel rozvalený Ron, téměř připomínající kormidelníka prazvláštní bárky.
   „Užívej si jízdy dokud můžeš!“ řekla Ginny. „Tohle člověk jen tak nezažije.“
   A byla to pravda, vítr jim čechral vlasy a nadouval oblečení. Prolétávali nad střechami domů a shlíželi dolů s otevřenou pusou. Tedy přesněji řečeno Harry ze všech nejvíc. Na sklech jeho brýlí se odrážela krása noční vesničky obývané mudly.
   „Vracíš se do kouzelného světa… jak se cítíš?“ zeptal se Ron a Harrymu poskočilo srdce.
   „Jako kdybych procitl z dlouhého spánku, Rone,“ pousmál se na něj a dýchal plnými doušky čerstvý vzduch.
   Koberec minul Kvikálkov a začal brouzdat nad hrabstvím Surrey dál a dál do nekonečných dálek, přičemž stále zrychloval.
   Míjeli stromy, dálnice, auta a nákladní automobily, jezírka a rybníčky, až nakonec vystoupali vysoko vzhůru k hvězdnatému nebi, kde kolem nich jen občas zamávala křídla ptáků. Povrch koberce osvětloval měsíc a vlahý vánek je ovíval dál a dál.
   „Nebojíte se, že nás někdo uvidí?“ zeptal se Harry.
   „Teď v noci?“ usmál se George. „Leda tak sovy. Navíc Prášek má zespoda speciální odrážející se povrch, ani ve dne by tě nikdo neviděl, můžeš být naprosto v klidu.“
   „Když jsem s vámi, nikdy nejsem v klidu,“ zasmál se na to Harry a vítr mu vehnal do očí slzy.
   Opravdu se cítil jako znovu narozený s přáteli a rodinou, kterou dlouho postrádal. Tolik litoval, že tu nemůže být s těmi, kteří mu zmizeli ze života.
   „Podívej, míjíme okres Surrey, na severozápad odsud je Londýn, je to kousek, vidíš támhleta malá světélka?“ zeptal se Harryho Fred.
   Opravdu, když se podíval do dálky, tak z výšky, ve které se nacházeli, spatřil jako by tam svítila zem, jako by na ni někdo hodil tisíce maličkých jiskřiček, které září do nebe.
   „Vidím,“ přitakal Harry.
   „Tam bydlí Hermiona,“ řekl Ron s poněkud natěšenou náladou.
   „Tys jí také ještě neviděl?“ zeptal se Harry přes fučící vítr, který mu však slova k Ronovým uším vítr donesl snadno.
   „Ne, je strašně tajnůstkářská,“ řekl Ron.
   „Což o to, najít Londýn není problém, ale najít Hermionu v Londýně už bude oříšek,“ řekl George.
   „Taky ti posílala tak upatlaný dopisy?“ zeptal se Ron. „Dostal jsem od ní jen tři, z toho jeden jediný nebyl upatlaný.“
   „Taky… nevíš co to má znamenat?“ ptal se Harry.
   „Samozřejmě že vím, vsaď se, že to má na svědomí Křivonožka!“ zvolal Ron.
   „Tak to si nemyslím,“ ozvala se Ginny.
   „Ty snad o tom něco víš?“ zeptal se jí Harry.
   „No… ano,“ přiznala nevděčně. „Holce to dojde, vy kluci jste natvrdlý.“
   „Hele mladá dámo, nezapomeň, že nás kluků je tu víc než holek,“ pokáral jí Ron.
   „Taky jsem si říkala, že ta společnost za moc nestojí,“ uchechtla se mu na to.
   „Tak s pravdou ven!“ řekl Harry.
   „Promiňte, ale nechtěla, abych vám to říkala. Má to být překvapení.“
   „Začínám se těch překvapení bát,“ prohlásil nakonec Harry, když už se světla Londýna přiblížila kvapným tempem.“
   „Tohle je Great Bookham, za chvilku proletíme nad dálnicí, už jsme skoro tam!“ zvolal George.
   A opravdu, zanedlouho už míjeli osmiproudou dálnici a vpluli zvolna do okrajových ulic Londýna.
   „Tak a kam teď?“ zeptal se Harry.
   „Bydlí ve Wembley, to je na západě Londýna, neboj, najdeme to,“ ujistil ho George.
   „Začíná přituhovat, nezdá se vám?“ poznamenala Ginny.
   „Říkal jsem ti ať se nabalíš,“ řekl Ron a odněkud vytáhl deku. Jak vidno, schovával si jí na podobné situace.
   „Ty jsi moje zlato, víš o tom?“ uculila se na něj a Harry jí pomohl se do deky zabalit, jemu samotnému začínala být také dosti velká zima, přesto to nepřiznal, jen se modlil aby nenastydl.
   Po asi dvaceti minutách bloudění nad střechami Londýna dospěli ke svému cíli, k malému rodinnému domku v osadě kousek od sadu a městského parku. Před domkem byla typická Londýnská kulatá poštovní schránka a za železným zábradlím se nacházela skromná zahrádka.
   Kousek od horního okna se pomaličku snášel dolů koberec s pasažéry, kteří netrpělivě nahlíželi do oken.
   „Zdá se mi to sprosté, co když nebude převlečená? Nemůžete jí tam jen tak nahlížet,“ namítala Ginny.
   „A ty jsi k Harrymu do pokoje nahlížela jako pominutá, co?“ vynadal jí Ron.
   Ginny se začervenala a hned zkonstatovala, že to není pravda.
   Konečně dospěli k oknu své kamarádky, které bylo již otevřené, očekávala je.
   Ginny slezla jako první a běžela potichu ke dveřím, aby s návštěvou chlapců Hermionu obeznámila. Další slezl Harry, pak dvojčata a nakonec kormidelník Ron.
   Když byli všichni uvnitř, Ron tiše hvízdl na koberec, jež se sroloval do úhledné ruličky a skončil Ronovi v náručí.
   „Hodný Prášek,“ pochválil ho Ron.
   „Tak kde je?“ zeptal se dychtivě Harry.
   „Nejspíš chrápe,“ zkonstatoval Ron nadějně.
   „Rone… tohle je její pokoj,“ obeznámil ho Harry.
   „Páni… nikdy jsem tu ještě nebyl!“ pohvízdl Ron v nočním tichu. „Porozhlédneme se trochu.“
   „Jsem si jistý, že ten škarohlíd, tu den před tím uklidil všechen binec,“ prohlásil Fred.
   HVÍZD!
   „Co to bylo?“ vyjekl Ron a vytasil hůlku do pozoru.
   Trojice na něj nevraživě hleděla a Harryho boty se řehtaly.
   „Stoupl jsi na pískající hračku,“ pravil Harry.
   „Aha…“ začervenal se Ron a zvedl pískající žabku. „Netušil jsem, že si ještě hraje s tímhletím.“
   Harry k němu přistoupil a řekl: „Neblbni,“ a vytrhl mu hračku z ruky.
   Rozhlíželi se kolem sebe a zjistili, že Hermionin pokoj vůbec nebyl uklizený, ba naopak, na podlaze se povalovalo oblečení, cáry papírů a různé dětské hračky.
   „Tak, jak tak koukám, naše kamarádka se vrátila do svých dětských let. A hele! To jsem si mohl myslet, podívejte se,“ řekl Ron a jejich oči přivykající si na tmu v pokoji, spatřily stěnu plnou knih.
   Byla zde celá knihovna, dlouhá řada skříní, jejichž poličky trpěly pod nánosy těžkých knih, všech čistých, otřených s nepokrabacenými hranami. Mohlo jich tam být kolem dvou až tří stovek.
   „No…“ vydechl Ron. „Jednu otázku bychom měli z krku.“
   „Podívejte, její postel!“ vyhrkl George. „Nedáme jí něco pod polštář?“
   „Počkej,“ špitl Fred, přiskočil k posteli a opravdu, něco jí strčil pod polštář a pošeptal něco o svém činu Georgeovi.
   Následně se oba dva začali řehtat a Ron a Harry se podívali na sebe s očima v sloup.
   „Podívej,“ vykulil Ron oči. „Tady na stolku, hned vedle postele.“
   Harry se tam podíval a překvapeně povytáhl obočí.
   „Věřil bys tomu?“ nevěřil stále Ron.
   Na Hermionině stolku bylo několik fotografií zarámovaných ve stojících rámečcích. Na několika byly rodiče a Hermiona sama, ale na dvou zvlášť byli Harry a Ron.
   „Já nemám její fotku u postele,“ zarazil se Ron. „A to jí mám… totiž… a to je moje kamarádka… sakra odkdy si dávají kamarádi své fotky na noční stolky?“
   „Od té doby, co jim na sobě záleží,“ promluvil dívčí hlas. „A ráda bych se vás zeptala, co děláte potmě u mé postele.“
   Všichni se otočili na Hermionu a Harrymu a Ronovi se vykouzlil úsměv na rtech.
   „Hermiono!“ vyjekl Ron a přihnal se k ní. Už už se jí chystal obejmout, když se celý rudý od hlavy až k patě (uši nevyjímaje) se zarazil. „Totiž… no… rád tě vidím.“
   „Přiznávám Rone Weasley… že já tebe taky!“ usmála se a bleskově ho objala.
   „Uh, páni,“ vydechl Ron a zrudnul ještě víc.
   „Ahoj, ty naše knihomolko,“ pozdravil jí s úsměvem Harry.
   „Ahoj zlobidlo,“ opětovala mu úsměv a láskyplně ho objala.
   „Moc se mi stýskalo kamarádko,“ pošeptal jí do ucha.
   „Mě taky Harry, ani nevíš jak,“ řekla a poplácala po zádech.
   „S vámi se zdravit nebudu,“ řekla dvojčatům, která se na ní ušklíbla.
   „Jaká byla cesta, nebloudili jste?“ vyhrkla k nim.
   „Ne… prostě… měli jsme příležitost si prohlédnout Londýn z blízka, co kluci?“ přišla i Ginny.
   „Jo… za chvilku by se sem měl krbem přiřítit Neville. Myslíte, že nás ta tableta unese?“
   „To není tableta ale prášek,“ odsekl Ron Hermioně uraženě. „A náhodou unese víc než si myslíš.“
   „Oh, pardon,“ pravila Hermiona a zmáčkla Ronovi rošťácky tvář. „A teď pojďte za mnou, něco vám musím ukázat, tomu neuvěříte!“
   A zamířila ráznými kroky ven z pokoje. Když jí chvíli sledovali, zarazila se a otočila se k nim.
   „Pánové, dovolte, abych vám připomněla, že je po druhé hodině v noci a rodiče spí. Kdybyste ráčili nedupat, byla bych vám moooooc vděčná,“ Pak se otočila a pokračovala jako myška dál.
   „Má radost z opětovného setkání začíná vyprchávat,“ zkonstatoval Ron. „Hermiono, můžeš mi vysvětlit co měl znamenat ten binec u tebe v pokoji?“
   „Ticho, hejkale!“ sykla k němu, když konečně došli ke dveřím do dalšího pokoje vedle velkého zrcadla. „Teď buďte jako myšky.“
   „Prosím vynech slovo myši,“ požádal ji Harry.
   Pomaličku otevřela dveře, aby mohli nakouknout dovnitř, až málem přepadli přes práh.
   „Tak pojďte dál vy hlupáci,“ pobídla je kamarádsky.
   Byl to na první pohled naprosto dětský pokoj. Opravdu dětský. Samé hračky, barevné skříňky, visící umělohmotné hvězdičky, zvířátka a okousané věci.
   „Důvod, proč jsem se nemohla ani na chvilku utrhnout,“ zašeptala potichu a ustoupila stranou.
   Uprostřed místnosti byla malá klícka, dětská postýlka z obarveného dřeva. V ní se něco zavrtělo. Něco maličkého a drobounkého, přikrytého peřinkou, s hlavičkou na malém polštářku.
   „Já omdlím,“ špitla Ginny s pohledem na spící miminko.
   „Že je úžasný,“ dodala dojatě Hermiona.
   „Je dokonalej, rozkošnej, takovej… ťu ťu majinkej…“
   „Taky tě to nutí šišlat?“ dodala hned Hermiona. „Já jsem tak šťastná, pořád se o něj starám a musím se na něj dívat. Konečně nejsem sama Ginny, konečně mám toho nejkrásnějšího kluka na světě,“ řekla své kamarádce.
   Obě se otočily na chlapce stojící za nimi. Fred a George vypadali, jako že se každou chvílí potrhají smíchy, Harry byl vcelku dosti překvapen a Ron měl samým šokem otevřenou pusu dokořán.
   „Tak co vy na něj?“ nevydržela Hermiona.
   „Ty máš klu… klu…“ zakoktal Ron a byl v naprostém transu.
   „Rone?“ oslovila ho Ginny. „Není ti nic? Vypadáš, jako bys měl každou chvilkou omdlít.“
   Ron mrkal očima z miminka na… již vcelku dospělou Hermionu a zase zpátky.
   „Jak… jak ale…“
   „Snad ti nemám popisovat, jak na svět chodí děti,“ načertila se Hermiona. „Ne, opravdu, musím tě zklamat Rone, ale čáp ho nepřinesl.“
   „Já tomu ale…“ koktal Ron a zatřásl se mu hlas. „Taková chvilka a ty jsi hned… nevydržíš ani chvilku bez…“ Ron neměl slov, jen koktal a zadrhával se.
   „Copak mě nechápeš?“ podivila se mu na to. „Pořád jsem byla sama, a když mám konečně někoho, s kým už se taková cítit nemusím, tobě se to nelíbí? Je to ten nejvzácnější dárek co mi kdo mohl dát a já ho miluju. Je roztomilý, hravý a překvapivě hodný.“
   „Tohle je na mě moc,“ zadrhl se Ron a vyšel ven z pokoje.
   „Rone,“ zavolala na něj, až se miminko vzbudilo.
   „Jdi za ním,“ pokynula jí Ginny.
   „Já tě nechápu Hermiono,“ mluvil k ní zády, když došli zpátky do jejího pokoje. „Ranila jsi mé city, totálně na mě kašleš? Byli jsme… byli jsme přeci…“
   „O čem to mluvíš?“ nechápala Hermiona, když se jí za zády objevil Harry.
   „Jen si ho měj,“ řekl Ron naštvaně a rozhodil rukama. „Jen se spolu mazlete, objímejte a pusinkujte, jen si spolu buďte, je mi to jedno. A tohohle… spratka si můžete nechat, co je mi potom, mějte si třeba… milión dětí, celou… partičku pošahanejch knihomolů,“ dořekl Ron, až se dal téměř do pláče a odvrátil se.
   Hermiona měla ten nejzaraženější pohled, jakého kdy byla schopna. Když jí konečně Harry něco pošeptal do ucha, Hermiona jakoby procitla a otevřela šokovaně pusu dokořán, asi jako Ron před tím.
   „Rone… doufám, že si nemyslíš to, co si myslím já,“ odříkala pomalu.
   „Je jedno, co si myslím,“ odcekl Ron.
   „Ty si vážně myslíš, že to dítě je moje?“ odříkala nevěřícně Hermiona a na Rona ta věta působila, jakoby ho polili studenou vodou.
   „A… a není?“ zeptal se nejistě.
   Hermiona chtěla něco říct, ale slova se jí vytratila.
   „Rone… myslím žes to zkazil,“ hlesl v tichu Harry.
   „Zkazil?“ vyjekla Hermiona jako píšťala. „Zkazil?“ vyjekla ještě silněji. „Rone ty jsi ten největší idiot na světě! Pro tvou informaci, děti se nerodí za jeden den. Jak myslíš že bych před tebou mohla schovat břicho? Nebo… mít dítě tam, kde jsem v červnu byla?“
   „Takže to není…“ hlesl Ron omámeně a vedle rudnutí se mu snad začalo i kouřit z uší.
   „To je můj malej bráška Rone… narodil se před několika měsíci, když jsem byla s vámi v Bradavicích… a já jsem neuvěřitelně šťastná, že ho mám a že už nejsem jedináček, rozumíš?“
   „Nemusíš se mnou jednat…“ Ron se však zarazil a přikryl si stydlivě tvář. „Víš jak jsem se bál?“
   „Ty jsi vážně trouba,“ uchechtla se Hermiona a vzala ho za ruku. „Pojď se na něj alespoň podívat.“
   „Dobře, ale… nemohli bychom… nemluvit chvilku o tom, co se právě stalo?“ zadrhoval se Ron, když ho Hermiona vedla chodbou.
    Došli až k postýlce, kde už se kroutil maličkej klučík a držel svými maličkými prstíčky Ginnyin ukazováček.
   „Jak se jmenuje, Hermiono?“ zeptala se Ginny.
   „Po mém dědečkovi, Andy… vlastně Andrew. Mě se to jméno líbí,“ usmála se a pokrčila rameny. „Nechceš ho pochovat?“ zeptala se Hermiona Rona, kterému se opět navrátila koktavka.
   Ale to už Hermiona zvedala prcka ven z postýlky a opatrně ho dala Ronovi do náruče.
   „Nedrž ho jako nějaký pytel, podpírej mu hlavičku… a pozor na nožičky.“
   Ron měl vykulené oči, nic takového ještě v rukou nedržel.
   „Já… se snažím,“ řekl a měl ztuhlé ruce.
   „Sluší vám to,“ usmála se Ginny, když se všichni dívali na Hermionu, Rona a malé děťátko v jeho náručí.
   „Teda… bráško,“ uchechtl se Fred a George pokyvoval hlavou.
   „Je… docela milej…“ řekl Ron a začal děťátko kolébat.
   „Počkej, tohle moc nemá rád,“ řekla zdráhavě Hermiona.
   „Já vím jak na děti. Vidíš? Už je ticho,“ řekl na miminko které zmlklo a nafukovalo tvářičky. „Líbí se mu to.“
   „Rozený rodič,“ uchechtla se Ginny. „Tohle by chtělo fotku.“
   „Harry podívej se, já a několikaměsíční mimino, no páni!“ nevěřil svým očím Ron. „Vidíš jak je ticho? Vůbec nic neříká…“
   „A co by taky měl říkat?“
   „Rone nekolíbej ho,“ varovala ho Hermiona.
   „Nech to na mě, jemu se to očividně líbí,“ řekl pyšně Ron, avšak zjistil, že děťátko náhle kulí oči. Ron je vykulil na něj.
   „Bude zvracet…“ varovala ho Ginny.
   „Já… ehm… něco cítím,“ řekl Harry stojící poblíž Rona.
   „Já taky…“ řekl Ron.
   „Něco horšího,“ uhádla dvojčata.
   „Rone, myslím, že jsi ho ukolébal. Ginny, pomoz mi ho, prosím, přebalit, ve dvou to jde líp,“ požádala jí.
   Ron se tvářil trochu zeleně a ochotně malé dítě předal.
   „Taaak ukaž,“ řekla Hermiona a převzala ho. „Ty šeš ňám pokakaaal, ti ši ave hodnej kloušeeek,“ šišlala na něj.
   „Teď budu zvracet asi já,“ řekl Ron.
   „Nechceš pomáhat?“ navrhla Ginny.
   „Kluci jdeme,“ řekl Ron a začal mizet ven z pokoje.

   Po asi deseti minutách, které hoši, strávili zíráním do ničeho v Hermionině pokoji, se obě dívky objevily ve dveřích i s Nevillem po boku.
   „Viděli jste toho malýho prcka?“ zeptal se Neville nadšeně. „Že je skvělej!“
   „Neville, řekl bych ahoj, ale přešla mě chuť,“ zkonstatoval Ron a začal vybalovat koberec.
   „Harry,“ oslovila jej Hermiona a vtáhla ho zpátky na chodbu od ostatních, kteří chystali Práška.
   „Pouť sice samozřejmě taky platím, ale musím ti dát i něco jiného…“
   „No víš… ani jsi nemusela, Dursleyovi mi spálili všechny dárky od Weasleyových.“
   „Cože?“ vyhrkla otřeseně.
   „Prosím, neříkej jim to, ano?“ požádal jí Harry.
   Hermiona si povzdechla a pohladila Harryho po rameni snažíc se mu dodat kuráže.
   „Tady…“ a vytáhla něco zabalené v ubrousku.
   Na světlo vycházející z pokoje vytáhla malý pozlacený zdobený oválek ve tvaru slzy na řetízku.
   „Vím, že je to už ohrané… ale… když jsem přemýšlela o tom co ti dát, najednou se mi vybavila vzpomínka na ten den, kdy se do mě Ron vinou nápoje lásky zamiloval. Jak jsme si povídali u toho okna, vzpomínáš?“
   „Na to se nedá zapomenout,“ řekl pevně Harry.
   „Já nezapomínám…“ řekla a dala mu přívěšek do ruky, otevřela jej a uvnitř byla maličká fotka, byla však prázdná. „Pouzdro je ode mě, fotka je kouzelná. Objeví se na ní ti, kteří ti v danou chvíli budou nejvíc scházet… to jen abys nás měl vždycky u sebe… a když budeš někde daleko… opuštěný bez všech, otevři tenhle přívěšek, aby ti jednou pro vždy připomněl, že tu nejsi sám.“
   „To je nádhera Hermiono.?“ usmál se Harry.
   Převzal svůj dárek a na fotce se okamžitě objevila Cho s Lexterem. Harrymu poskočilo srdce, oba dva se na něj z fotky usmívali a mávali mu.
   „Prodala jsem pár svých článku do mudlovských novin, pracovala a za ty penízky jsem ti koupila tenhle pozlacený přívěšek. Není to nic moc, nic co by se vyrovnalo tvému prstenu… nebo řádu Bradavic.“
   Harry se na ní láskyplně podíval a usmál se. „Nic se nevyrovná tomu, co k vám cítím. Děkuju ti.“
   „Hele vy dva, přestaňte tam kout pikle a nasedněte,“ vyzval je George.
   „Tak jdeme,“ řekla Hermiona a Harry jí následoval.
   „Kam to vlastně míříme?“ ptal se, když nasedal na… už trochu obtěžkaného Práška.
   „Na Nebeskou pouť, jsi hluchej?“ odvětil Fred. „Pevně se drž, poletíme vzhůru.“
   A opravdu, trhnutím prášek vystartoval od okna ven do volného prostoru, zanechávajíc za sebou Hermionin dům.
   „Páni… určitě se ten chudinka malej probudí a začne brečet,“ strachovala se.
   „Po tom Ronově kolébání? Blázníš?“ zažertoval Fred.
   „Dej mi už pokoj,“ zaprotestoval Ron sedíc opět vzadu.
   „Odsud se zdá náš dům tak malý,“ zděsila se Hermiona.
   „Ach bože,“ zvolal George.
   „Už mlčím,“ a Neville se na to trapně zasmál.
   „Ať letíme kamkoliv, Hermiona mi říkala že jste za to museli platit,“ pokračoval dál Harry. „To jste vážně nemuseli, já bych…“
   „Ale co to povídáš,“ odvětil Ron. „Zaplatili jsme rádi, tohle všechno tam vyřizují skřeti. Vlastní tam jednu část poutě, popravdě tam mají jen samé půjčovny, úschovny, banku, no prostě všechno, na čem se dá zbohatnout.“
   „Žádná zábava, ani atrakce?“ zeptal se Harry.
   „No…“ zarazil se Ron trapně.
   „Jen jednu,“ promluvil za Rona Fred. „Poslední jízdu, je to zkouška odvahy. Prý tam už roky nikdo nešel… ale…ale…“
   „Ale moji drazí sourozenci ano,“ řekla Ginny otráveně. „Neposlechli rodiče a jako malí tam šli, měl jsi slyšet pak ten řev, když se vrátili. Máma je mohla zaškrtit.“
   „Vy jste byli na Poslední jízdě?“ vyhrkl překvapeně Neville.
   „Co je na tom tak strašného?“ zeptal se Harry.
   „Prý není bezpečná, kulturní oddělení ministerstva ji nepovolilo k užití, ale skřeti si našli kličky, jak ji zprovoznit,“ vysvětlil Harrymu Neville.
   Od Rona se ozvalo naštvané odfrknutí a Harry se tomu podivil. „Co je ti?“
   „Ale…“
   „Bojí se tam,“ vysvětloval George. „Už odmala mu říkáme, že jestli chce abychom ho uznávali, musí jít na Poslední jízdu.
   „Rone ty se bojíš?“ usmála se Hermiona.
   To se ho očividně dotklo a zarazil se.
   „Ne, nebojím.“
   „Náš malej Ronánek!“ „Vždycky jedl sladkosti a kreslil si oživující obrázky,“ smála se mu dvojčata. „Jako malej harant,“ „I Ginny se bojí míň!“
   „To není pravda!“ bránil se Ron. „A už toho nechte!“
   Ginny něco pošeptala Hermioně, která se začala usměvavě šklebit.
   Stoupali vzhůru ke hvězdám a to doslova. Vzduch se začal ochlazovat a pasažéři si tiskli oblečení na prochladlá těla. Ginny opět dostala deku a Harry se po pár okamžicích snažil skrýt drkot zubů. Z jeho pohledu museli být už stovky metrů nad zemí a kdyby nebyl zvyklý z koštěte, určitě by se bál jako malé dítě. Koberec se vlnil a pokračoval výš a výš, jako kdyby chtěl opravdu doletět až ke hvězdám.
   Kolem nich se po chvilce líně nesla temná oblaka, to když dosáhli výšky několika kilometrů. Dole pod nimi zářil překrásný Londýn protkaný tisíci čar osvětlených silnic. Skoro jako by se nedalo rozeznat, kde je nebe a kde zem. Světélka se vlnila a chladný vzduch jim ochlazoval tváře, až konečně začali míjet i velké mraky.
   „Jste si jistí, že letíme správně?“ zeptal se nejistě Harry.
   „Jakože Hermiona už má shlédnuté všechny učebnice sedmáku,“ zakřenil se zepředu Fred.
   „Dej si pozor, aby ti nenarostly rampouchy,“ zavarovala ho.
   Harry seděl uprostřed obou dívek, které se k němu tiskly chtíc využít tělesného tepla. Což o to, Harrymu to vůbec nevadilo, ale za ním se však k sobě tetelili Neville, Fred a George. Jen Ron neohroženě kormidloval tak, že kdyby ho ze zádi ztratili, vůbec by to nepostřehli.
   Když už měli výhled na celou noční krajinu, jenž se prozrazovala občasnými světélky lidských obydlí, spatřili v dálce před sebou velikánský mrak. Minuty dlouhého stoupání byly u konce, jak vidno podle gest dvojčat byli na místě.
   „Támhleten mrak, tam míříme,“ zvolal George.
   Harry krapet znejistěl představou toho, co mají v plánu. Přepadla ho nejistota, taková, jakou měl vždy, když neměl sebemenší tušení, jaká kouzelná dobrodružství na něj čekají.
   Mrak se blížil a zblízka se zdál již opravdu velkolepý. Kousek nalevo byl otvor, ke kterému se začali blížit. Temná mlha se vlnila a začala je pohlcovat a pak je pohltila zcela. Vzduch se zdál být těžký a dusivý, plný deště. Na nosech jim ulpívaly kapky rosy a Harry byl rád, že existuje něco jako tělesné teplo.
   „Ještě poslední věc,“ ozvalo se od Freda. „Tumáš, Harry, to je pro tvé vlastní dobro,“ řekl mu a podal mu sluneční brýle. „Ty jsou z naší dílny, zvenčí se zdají být jako sluneční, ale když se díváš skrz, jsou normální dioptrické, přesně pro tebe.“
   „A k čemu jsou dobré?“
   „Nikdo tě nepozná,“ vysvětlil mu George, proto si je Harry hned velice rád nasadil.
   Tu náhle sebou všichni cukli úlekem. Mžikem se ocitli ve zcela novém světě.
   Kolem nich vytrysklo nespočet světel a jiskřiček. Obklopil je teplý vzduch, voňavý a chutný, ale hlavně, neskutečný hluk a rámus míšený s posílenými hlasy.
   Harryho oči si začaly přivykat a on otevřel pusu dokořán. Ze své pozice vpředu měl báječný výhled a ten ho také ohromil.
   Byla to opravdu pouť, zábavní pouť. Z prvního pohledu se zdálo, že někdo dal ty nejprapodivnější věci do hustého chmýří a polštářů. Byla tu spousta kouzelníků a hlavně pak malých dětí. Koberec zastavil na místě podobajícím se parkovišti, bylo zde několik vznášejících se automobilů, asi tři tucty košťat, a jen jeden koberec – ten jejich.
   Harry si nevěřícně vystoupil a noha se mu zabořila do něčeho podobného vatě. Rozhlédl se omámeně kolem sebe a nemohl uvěřit svým očím.
   Fred se sehnul a nabral vatu do pusy a blaženě se usmál.
   „To je cukrová vata, je to tu z ní všechno, všude se dá jíst,“ pokračoval George.
   K Harrymu přisvištěla drobná víla se zlatými křídly a pískla: „Vítáme vás v Nebeské pouti milí přátelé, prosím nepřejídejte se vaty.“
   „Kdyby vám bylo nevolno,“ objevila se náhle druhá u druhého Harryho ucha, „využijte nouzové odlehčovače po stranách areálu.“
   „Přejeme vám příjemnou zábavu!“ pískla třetí přímo před Harryho nosem a všechny tři odplachtily jako motýlci do dáli.
   Ohromná vysoká hala nedohledná do dálky, různě tvarovaná a nestálá, byla osvětlená tisíci lucerniček vznášejících se ve vzduchu a vždy hbitě uhýbající letícím předmětům. Lidé se zde vznášeli, skákali několik desítek metrů vysoko jako nějací andělé, různé atrakce se nacházely až někde padesát metrů vysoko. Vzduch se zdál být řídký, ale když Harry vykročil a odrazil se, vyjekl a začal křičet. Vzlétl vysoko do vzduchu provoněného cukrem a sladkostmi. Kamarádi se odrazili za ním a vznesli se do jiskřícího prostoru. V tu chvíli se právě kolem Harryho prohnal nafukovací klaunovský had plný malých dětí, vískajících na celé kolo. Po straně děti kreslili v prostoru kouzelnými štětci obrázky, které ožívaly a začaly kolem nich obíhat. Prostorem se vznášely tisíce sladkostí, volně k sebrání a mlsání.
   Tu k Harrymu připlachtil jeden z klaunů, zatroubil píšťalkou, nandal mu na hlavu srandovní čepec a věnec s kouzelně se vrtícími kvítky.
   „Veselou zábavu! Užívejte si, přátelé!“ volal když odplouval.
   „Vítej v ráji,“ usmál se na Harryho Ron a plachtil dál, aby chytil ve vzduchu kouzelného želé hada a hned se o něj začal přetahovat s Nevillem.
   Harry, vznášíc se ve vzduchu, zíral na další a další atrakce. V dálce byl z vaty postaven hrad, kde děti pobíhaly a hrály si, kolem prosvištělo několik kloboučníků na košťatech závodících o pohár z Bertíkových fazolek, a tu náhle Harryho nabrala kouzelná velká sova. Harry se lekl, ale sova pískla a náhle kolem něho začal proudit voňavý vzduch. Harry ječel radostí, jeho křik se tu lehce ztratil, a vznášel se v cukrovém ráji. Prolétli kolem dětí tvořících prapodivné tvary ze žvýkaček, které rozkousávaly a lepily tam kde mohly, s velikánskými koulemi z bublin. Sova zamířila vzhůru a Harrymu poklesla brada. Vřítili se přímo do mračna kouzelných bonbonků, joja mašliček, které jako hejno tresek uhýbaly sově i Harrymu před očima, přestože jich spoustu pochytal do rukou a tři dokonce do pusy. Tryskem vyletěli z mračna sladkostí, aby se vřítili do záře lampiónů a jako had je obkroužil kouzelný perníkový vláček s donekonečna se táhnoucími vagóny. Světla na Harryho tváři kroužila jako kouzelné zářící stíny, Harry byl v opojení krásy.
   Sova udělala ve vzduchu přemet a vnořila se do jedné z cukrových stěn. Uvnitř byly ryby ze sladkostí, velcí žraloci s klaunskými obličeji a velryby, nad jejichž vírem tryskajícím z nozdry poletovaly malé děti. Vnořili se do nového světa, Harry se ocitl v jakési kouzelné přírodě, také plné sladkostí, stromy měly místo plodů prskavky, kouzelně prskající nekonečně jiskry měnící barvu, od fialové po světle zelenou či oranžovou. Všechny stromy rostly tak, aby se po nich dalo lézt vysoko do korun, větve se plazily zvolna ze země až do výšky. Děti po nich lezly jako divé, Harry se lekl když některé z nich spadlo, ale kupodivu klesalo překvapivě maličkou rychlostí. Sova se vyšvihla vzhůru a proplula usmívajícími se obláčky, objevili se v rouře plné bublinek a v další chvíli prosvištěli vodou přímo ven, aby se ocitli na pláži z kouzelných sladkých kamínků a sladkého moře s barevnými odstíny. Lidé skákali do vody přímo z větví palem a nápoje do sklenic prostě brali rovnou z moře. Sova sepjala křídla k sobě a zrychlila, Harryho začal bičovat prudký vzduch, když v tom se ponořil do vesmíru a kolem létaly planety a míjely je hvězdy. V dálce dole byla malá tečka, která se k nim blížila. Harry v ní poznal onu pouť, ve které byl ještě před chvilkou. Nořily se do atmosféry země, kolem nich se míhala světla, sova opět udělala looping a vpluli přímo do nitra zábavního světa. Proletěli kolem kouzelného divadla plného strašidelných, avšak veselých duchů, až konečně Harry spatřil své kamarády. Sova zamířila přímo k nim, zastavila ve vzduchu, pukla a Harry se zůstal vznášet v prostoru, přičemž do ruky se mu snesla malá porcelánová soška jeho sovy průvodkyně.
   „Kde jsi byl?“ vyhrkla Ginny s Nevillem po boku.
   Harry ještě chvíli sbíral dech a pak zakoktal: „Tomu byste nevěřili.“
   „Bavíš se?“ zeptala se smějící se Hermiona.
   „To se ani nedá popsat,“ pravil Harry vznášejíc se ve vzduchu. „Ale… to muselo stát spoustu peněz… jak jste…“
   „Na to nemysli Harry, skřetům jsme zaplatili v té pobočce, co tu mají a hotovo. Co bys od nich taky mohl čekat.“
   „Ale jak to, že je tu tolik lidí, vždyť je půl třetí v noci,“ divil se stále Harry.
   „Tohle je mezinárodní pouť Harry… momentálně se nachází myslím… u pobřeží Havaje, to co jsme viděli je kouzelný vstup, který nás sem přesunul. U nich se teprve stmívá.“
   „Tohle je jako ráj… a kde jsou vlastně ti skřeti? Ještě jsem je nikde neviděl. Kde jsou?“ zeptal se když připlachtili i Fred a George.
   „Vidíš tamhleten tmavej kout?“ řekl mu Neville potichu. „Tak tam.“
   Ron se náhle sebral a odrazil se jiným směrem. Harry ho následoval. Ron byl nějaký zaražený, ale přesto si s Harrym užíval atrakcí.
   Vyzkoušeli jich spoustu, což by bylo zdlouhavé zde popisovat, Harry si však ihned oblíbil atrakci Bláznivá košťata, název vypovídal za vše. Košťata, na kterých seděli, si dělala co chtěla, stejně tak i jejich násady. Stejně tak zábavná byla i kouzelná skluzavka, jenž se kroutila téměř po celé pouti. Kouzelná v tom smyslu, že se v ní děti klouzaly i do kopce a protahovaly deseti centimetrovými škvírkami, při čemž tuhla krev v žilách.
   Po pár okamžicích se k nim přidali ostatní a Ron byl nevrlejší než kdykoliv dřív. Pak se stalo něco, co ho velice namíchlo. Střelnice.
   Střílelo se zde z hůlek a obě dvojčata se trefila do dýňových hlav. Dostali za to plyšové sovy, George tu svou dal Ginny a Fred Hermioně, obě dívky jim za to daly přátelské polibky na tváře.
   To Ron už nevydržel, potají se také pokusil strefit, samozřejmě si vybral ten nejtěžší cíl, za který by dostal největšího plyšáka. Pochopitelně se nestrefil, místo toho vykouzlil obsluhujícímu kouzelníkovi knírek na čele.
   Dvojčata se mu začala smát a Harry moc dobře věděl, co Ron právě pociťoval.
   „Tak možná příště,“ říkali mu. „Nezkusíš to ty Harry?“
   Harry na ně ofrněl nos a odvlekl Rona o kus dál, zatímco dvojčata se bavila s Ginny a Hermionou a Neville o kus dál uždiboval cukrovou vatu.
   „Dneska se mi nic nedaří, jak… jak na ní mám takhle zapůsobit?“ ptal se zdrceně.
   „Rone, nejsi zvíře,“ odvětil mu stroze Harry. „Nepotřebuješ na holku zapůsobit, to dělají jenom idioti. A pokud i ta holka není idiot, věř mi, že se jí bude líbit i něco víc, než vytahování. A taky mi věř, že Hermiona idiot není.“
   „To je blbost!“ nesouhlasil Ron. „Vždyť se podívej, jak visí s pohledem na Fredovi! Můj vlastní bratr mi chce přebrat holku a… a daří se mu to!“ dokončil naštvaně. „Jen se podívej, jak se spokojeně mazlí s tou plyšovou sovou. Jak jí to krásně sluší, vidíš to?“
   Harry si povzdechl, co teď má dělat…
   „Já…“ zhluboka se nadechl Ron, „víš já… potřebuju jenom nabrat trochu vzduchu, za chvilku budu zpátky,“ a s tím se odrazil a s plápolající bundou zmizel za prvním ohybem zdi z cukrové vaty.
   „Kam zmizel Ron?“ zeptala se Hermiona, když se Harry opět připojil k ostatním.
   „Chtěl… být prostě chvilku sám,“ řekl Harry nešťastně.
   Když tu náhle pocítil něčí ruku na rameni. Překvapeně se otočil a zůstal zírat do očí staré babizny. Harry se lekl a ucukl. Byla to typická stará babizna z pohádek, s velkou bradavicí na hákovitém nose, stupňovitým zkrabaceným čelem a vystouplými lícními kostmi.
   „Co chcete?“ vyhrkl Harry, když babice kolem něj funěla, jako větřící pes.
   „Ty… ty…“ skřípala hlasem. „Harry Potter!“
   S tím se několik pohledů stočilo k nim.
   „Ne, to nejsem,“ vyjekl hned. „Ticho, prosím vás!“
   „Hah…“ ušklíbla se na to. „Kukolonea, lero lero! Lero neto…“
   „Eh… cože?“ žbleplt Harry.
   „Pojď!“ řekla a zatáhla ho do temné prohlubně, které si nikdo před tím ani nevšiml.
   Byla jakási ztracená v celém zábavném parku. Zdi byly polepené vším možným, aby se přikryla cukrová vata. Lístky, cinkrlaty, vonnými… tedy zapáchajícími tyčinkami, zrcadly a tácy. Mezi věcmi na stěnách však odpudivě vata prosakovala. Na vstupu byla cedule s vybledlým nápisem. Olomíra Trelawneyová, věštby života.
   „Pusťte mě,“ žádal jí Harry, když ho tahala dovnitř.
   Byla zde spousta visících kamínků, mdlých barev, kouřících kotlíků, uhaslých svícnů, jejichž štiplavý čoud se linul vzduchem.
   Čarodějka s Harrym práskla na židli a uchopila mu křečovitě ruku tou svou kostnatou, plnou pih a zkrabacené žilnaté kůže. Přitiskla ji na velkou křišťálovou kouli a držela.
   „Já nechci, prosím nechte mě.“
   „Nechte ho přeci,“ zavolala Hermiona.
   Čarodějka se na Hermionu ohlédla jedovatým pohledem. Byla tlustá, měla zapadlé oči a typické mastičkářské oblečení starých falešných věštkyň.
   „Oh… khaaa,“ syčela a točila s Harryho rukou po kouli, jenž náhle rudě zažhnula. „Oh!“ vykřikla a stáhla ruku.
   Harry chtěl odebrat i tu svou, ale zjistil že nemůže.
   „Harry pojď,“ nabádala ho Ginny.
   „Nemůžu… já…“
   Setina vteřiny, víc to nebylo kdy Harry zahlédl záblesk, čaroděje kterého spatřil včera večer nahoře v kostele, hrůzostrašného černokněžníka.
   A v ten moment mohl náhle odebrat ruku.
   „Co… co jste to udělala?“ vyjekl a vyskočil na nohy.
   „Konátiiis,“ zaskřípala. „Nic. To… vidiny smrti.“
   Harrymu se zrychlil dech a začal kroutit hlavou.
   „Žádné nemám,“ lhal Harry. „Jdu pryč.“
   „Temné hlasy…“ zaskřípla znovu čarodějka. „Oh ano, drahý pane, ano, temné, zkažené, jedovaté, plné prokletí a smrti…“
   „Co to říkáte?“ zakročila rázně Hermiona.
   Čarodějka si jí ani koutkem oka nevšimla.
   „Mnohá proroctví, mnoho hloupých ničemů a teď konečně tady… khááá,“ vyšvihla rukou a náhle křišťálová koule náhle vzplála zeleným plamenem, jehož stíny se odrážely po celé odpudivé místnosti.
   „Co mají znamenat?“ zeptal se Harry. „Co víte o Voldemortovi?“
   „Achrrrrr!“ zachroptěla čarodějka, jako kdyby se v ní vařila krev. „Nevyslovuj to jméno, ani když už je pryč… jelikož věštba mé zemřelé dcery… stále žije… ta se zničit nedááá.“
   „Jste potrhlá ženská,“ zaskočil jí po chvilce Harry a zamířil s bolavou rukou k východu, chůze v téhle místnosti náhle nebyla kouzelná, ale zcela normální.
   „Konáátiis… lagunestraa,“ zachraptěla na něj za zády. „Pronásledují vyvoleného… pravá podstata slova vyvolený… je možná něco jiného… než si myslíš chlapče.“
   „Nemám zájem slyšet další věštbu o své smrti, lhářko!“ odsekl.
   „My si pro věštby nechodíme… ony si chodí pro nás… osud… si chodí pro nás… la moduur, fateas, na ti.“
   „Nashledanou,“ odvětil Harry.
   „Vidiny, pronásledují!“ křičela za ním. „Pronásledují…!“
   S tím se Harry a přátelé ocitli opět ve volném prostranství.
   „Pojď raději od ní dál,“ radila mu Hermiona a společně se odrazili pryč od kouřící díry ve zdi.
    Harrymu se náhle vzduch a prostor nezdál být tak kouzelným, necítil žádnou bolest, jenom takový podivný neklid v žaludku.
   „Neudělala ti něco?“ strachovala se Hermiona.
   „Ne… jenom mi něco ze včerejška připomněla, měli bychom se vrátit domů,“ řekl vážným výrazem.
   „Dobře… Ginny, svolej ostatní,“ řekla zrzavé holčině.
   „Všichni tu už jsou… jenom… kde je Ron?“ divila se.
   V tu ránu se zezdola ozval poplašený výkřik. Skupinka stočila pohled dolů a spatřila, jak se lidi ženou k malému černému koutu téhle obrovité haly. Tam kde měli své pobočky skřeti.
   „Co se děje?“ obávala se Hermiona.
   Harrymu náhle všechno došlo a zděšeně zkameněl ve tváři.
   „Ron!“ vyjekl.
   Odrazili se od zdí plné vaty, mihli se kolem vznášejících se sladkostí a to už Harry spěchal po podivné zemi stejným směrem jako ostatní lidi.
   Přestože někteří nebrali povyk v potas, přesto se spousta dětí kradla k tmavému rohu haly, kam právě rychle mířil i Harry. Odrazil se jak nejvíc mohl a přelétl dětem nad hlavami. Ostatní už mu nestačili, něco ho popohánělo vpřed na pomoc svému kamarádovi.
   V dálce spatřil ohromnou dračí lebku s dlouhatánskými špičáky. Lebka měla strašlivé temné a zapadlé oči, popraskané kosti a vše bylo zahalené černou nevlídnou mlhou. Byla to jediná atrakce, co zde byla, jenž měla za cíl vystrašit.
   Do nitra strašlivé lebky vedly koleje, na které z ní odkapávalo něco odpudivého a mazlavého, co vždy při dopadu hrůzostrašně zasyčelo. Zdi byly pokryté hnilobou a přes ohromné, místy nalomené rohy, visely cáry utržených praporů. Koleje vedly do nitra a ztrácely se v černé tmě. Začínaly však v jakémsi uzavřeném nádražíčku, s jediným vozíkem ve tvaru děsivého divokého koně. K němu se právě blížil zrzavý chlapec, na něhož hulákalo několik dalších dětí.
   Harry utíkal jak jen mohl a vrážel do lidí, konečně se dostal k provazu, jenž byl natažený před nádražíčkem. Ron právě ustupoval zplihlému zkroucenému skřetovi, který se skláněl se svým dlouhým nosem k zemi natolik, že se jím téměř dotýkal oprýskané podlahy. Uvolňoval Ronovi cestu, aby se dostal až k vozíku.
   „Rone!“ zařval Harry a odstrčil ostatní, aby se dostal blíž, ale provaz mu bránil ve vstupu. „Rone, nedělej to!“
   Ohromná lebka draka zachrčela, až se celá hala otřásla a je ofoukl štiplavý smradlavý čoud černé barvy. Ostatní se zakuckali, skřet se popudlivě zařehtal a ustoupil stranou.
   Ron velice vystrašeně odtáhl tlustý a hustý cár pavučiny, jež se klenul přes celý vozík. Při přetahování se mu třásla ruka, a pak náhle ucukl. Vozíkem proběhl deseticentimetrový pavouk a zmizel v útrobách dračí lebky.
   Ron se klepal jako osika, ale nakonec došlápl do vozíku, jenž byl plný něčeho odporného. Harry to nevydržel, přelezl provaz a začal stoupat rychle za Ronem.
   „Nejste zvaným!“ volal další skřet zleva.
   „Je to můj přítel!“ křičel Harry a neoblomně pokračoval po vrzajících schodech vzhůru. Doběhl až k vozíku, kde kameně seděl Ron a zíral do vysokých zubů lebky.
   „Rone, neblázni, vrať se! Když to Ministerstvo zakázalo, tak to asi nebude bezpečné!“ varoval ho.
   „To máte pravdu, není to bezpečné,“ zaculil se skřet a začal s ďábelským smíchem sestupovat po schodech dolů.
   „Rone, ty víš jak to dopadne. Jestli pojedeš, pojedu s tebou, samotného tě v tom nenechám!“ trval na svém Harry a bál se, že to tak opravdu dopadne.
   „Já musím Harry, kvůli ní,“ trval na svém i Ron.
   „Zatraceně!“ zaklel Harry a vozík sebou v tu chvíli škubl.
   „Proboha!“ vyjekl Ron, a už už se zvedal, ale něco ho zase posadilo na tvrdou dřevěnou sedačku. „Jsou tu pavouci, strašně moc pavouků,“ halekal.
   Harry přešel k němu do vozíku a spatřil je, bylo jich dobrých pět, viseli a houpali se na pavučinách, nebo prostě spočívali na svých sítích. Ron se klepal a zuby mu drkotaly.
   „Rone! OKAMŽITĚ SE VRAŤ!“ zařval Fred zezdola.
   „Ne, když jste to dokázali i vy, dokážu to i já!“
   „Ty pitomče! My jsme na tom nikdy nebyli! Dělali jsme si z mámy legraci, tak se koukej vrátit krucinál!“
   „Opravdu?“ vyjekl Ron a v tu chvíli na ně blýsklo několik párů fotoaparátů.
   „Maňásku, dostaň nás odsud!“ probudily se i Harryho boty.
   „Měli bychom j…“
   Vozík sebou škubl napodruhé a tentokrát se již nezastavil. Kolečka připevněná těžkopádnými klíny, se rozvrzala po zrezivělém kolejišti a vozík se dal pomalu do pohybu. Harry přepadl na sedadlo, až si tím narazil záda. Už se chtěl znovu zvednout, když se z nitra lebky vyvalil další odpudivý čoud a zalil celý vozík. V zápětí se vnořili do zubů lebky, takže se přihlížejícím divákům zdálo, že hrůzostrašná lebka vozík doslova polkla.
    „A je to tady!“ vyjekl Ron. „Už je nikdy nebudu poslouchat, nikdy!“ přísahal a třásl se, v tu chvíli mu na kalhoty skočil jeden z pavouků. „Áááááá!“ vyjekl jako malá holka.
   „Já chci k holince!“ křičel Kéca.
   Harry po pavoukovi s chlupatým zadečkem znechuceně chmátl a odhodil ho pryč.
   „Pořád je čas, jdeme!“ zakřičel na Rona, když se humbuk okolí a tma začaly prohlubovat.
   „Choď po rukou Maňásku, já se tu štítííím!“ ječel Kéca.
   Když se opět chtěli zvednout, vozík jakoby to pochopil a znovu sebou škubl. Pak opět zastavil.
   Nastalo ticho, dusivé ticho, při němž oba dva ani nepípli. Jen Ron se po asi deseti vteřinách běsivého dýchání ozval: „M-m-m-myslíš, že už je konec?“
   „Nehodlám to zjišťovat…“ a právě v tom okamžiku něco spatřili v dálce, něco tam blikalo a mihotalo se.
   „Prosím, ať je to fata morgána,“ žádal Ron.
   „Nemyslím si,“ obával se Harry.
   „To je fata mordiána!“ zakřičel vyděšeně Kéca.
   „Áááá, Maňásku, lezou tu po nás pavouci!“
   Tma, která teď vozík obklopovala jim vnucovala pocit, že je může okamžitě něco ze strany popadnout a zaškrtit.
   Prásk!
   Něco mohutně dopadlo na stranu vozíku, až se málem překotil. A na druhou hned v zápětí, jako kdyby do něj bušily ohromné pěsti. Teď dostával strach i Harry.
    Pak se jim něco prohnalo nad hlavami a dýchlo to na ně, jako kdyby prolétli někomu krkem, až se vozík málem převrhl. Oba dva se s vykulenými výrazy chytili navzájem.
   „To se ti jenom zdá, to se ti jenom zdá, to se ti jenom zdá…“ opakoval si Ron.
   „Maňásku, neomdlívej, neomdlívej, neo…“
   „Neomdlívám!“ zakřičel na Kécu, který hned na to omdlel.
   Ale náhle vedle sebe začali vidět něčí brunátnou tvář. Byla strašná, jako když byste se vzbudili a spatřili vraha nad svou postelí. Tak se teď cítili oba dva. To něco se rozpřáhlo s ohromnou palicí a hned na to se vozík s cuknutím rozjel. Vzduch protlo něco těžkého a koleje se otřásly. Ron z toho všeho začal kníkat a Harryho srdce nebezpečně zrychlovalo. Ostatně stejně jako sám vozík.
   Vytáčel ostře zatáčky, až do sebe pasažéři vráželi a pak najednou koleje končily, v ten jeden moment začali volně padat prostorem. Ze stran na ně šlehaly s dechberoucím hučením jazyky plamenů, olizovaly jim vlasy a křížily cestu. Oba dva se drželi a ječeli, vozík sebou bouchal o hrany stěn, přesto je však něco tlačilo do sedaček. Pak dopadli, otevřel se před nimi poklop a vylezl hrůzostrašný obr s povrchem z těžkých plátů.
   „To jsou jenom roboti Rone, to není pravé…“ domlouval mu udýchaný Harry.
   „Štípněte mě do podrážky, to je botčí můra!“ naříkal Kecal.
   „Tamhleto se mi jako robot nezdá,“ obával se Ron, tam v dálce opravdu něco bylo, něco živého, nějaký člověk.
   „Máš pravdu,“ hlesl i Harry se zatajeným dechem.
   Obr se opět natahoval s palicí, bylo jasné, že se vozík opět těsně posune, ale něco se pokazilo. Ta osoba vzadu mávala rukou.
   „Co to má v ruce?“ ptal se Ron pisklavě.
   A s tím obr mrštil s palicí k vozíku, ten však neucukl, oba chlapci zakřičeli a to už do vozíku práskla palice vší silou. Vozík vyletěl po kolejích jako zběsilý, přímo vzhůru, tam kde byl strop. Oba dva se přikrčili a vozík protrhl plechový strop. Křičíc vyletěli z nitra atrakce, až se za nimi kouřilo od sežehnutých kol a narazili přímo naproti do zdi z cukrové vaty, jako do péřového polštáře. Proletěli jí ještě dobrých pár metrů, když se konečně zastavili. Bohužel příliš pozdě, polovina vozíku se vyvalila ven a s hrůzou zjistili, že jsou ve výšce několika kilometrů na stěně mraku. Dole pod nimi se Los Angeles ubíralo do pozdního odpoledne. Bylo to hrůzu nahánějící pohled shůry, navíc na nakloněném vozíku, který držel snad jen v cukrové vatě.
   „To-to není předpokládám součástí atrakce!“ pištěl Ron strachy.
   „Už chápu proč se to jmenuje Poslední jízda,“ prohlásil i Harry, kterému se motala hlava. „Musíme se odsud dostat…“
   Vozík ale náhle cukl a sjel níž. Ron s křikem vypadl, snažil se něčeho chytit, až ulovil Harryho křečovitou ruku, a stáhl ho sebou dolů. Harry se zachytil loktem rámu kabinky.
   „Drž se!“ zařval Harry.
   „Držím!“ ozval se Kecal.
   Ron se však neudržel, pustil se a sjel, málem Harrymu stáhl kalhoty, až se stačil zachytit Kecala.
   „To neee, zrádče, stáhneš mě sebou!“ protestoval Kecal.
   „Drž se Rone!“ ječel Harry a kynklal se ve větru. „Nepouštěj se, prosím! Dostaneme se z toho, jako vždycky!“
   „Já se neudržím!“ naříkal Ron.
   „Nemel! Co jsi chtěl vlastně dokázat?“ zeptal se Harry, loket mu pomaličku začal klouzat, už měl problémy se udržet, byli oba příliš těžcí. „Proč jsi sem chtěl jít, no?“
   „Abych Hermioně dokázal, že nestojím za starou bačkoru!“
   „Nebudu to brát osobně!“ vřískl Kecal.
   „To se teda… moc nepředvedeš… když to dopadne špatně,“ naznačoval mu Harry a pak vykulil oči, na loket se mu vysápal ohromný těžký pavouk, jehož kusadla se zaleskla ve svitu slunce.
   „Já nemám dost síly!“
   „Ale máš, držím se, vyšplhej po mě nahoru,“ radil mu.
   „To nejde, takhle se kvůli mně pustíš, musím se pustit, abych tě netížil!“
   „Nemel hlouposti, jestli jsi jí chtěl něco dokázat, tak jí přece dokaž, dělej! Dělej!“ ječel na kamaráda divoce.
   Ron se začal sápat po Harryho oblečení vzhůru, zpočátku to vůbec nešlo, nakonec se chytil Harryho volné ruky a rohu vozíku.
   „Stahuješ měěěě!“ hulákal Kecal.
   Škub!
   „Ááááá!“ Kecal se vyzul a začal padat volným pádem dolů do mraveniště velkoměsta.
   „Zatraceně!“ zaúpěl Harry a konečně byl Ron na jeho úrovni.
   Harry sklepal pavouka a společně se namáhavě vyškrábali do vnitřku vozíku.
   „Teda… tohle nám nikdo neuvěří,“ odtušil Ron.
   „Už je to dobrý Rone, jsme v bezpečí, musíme zavolat pomoc,“ rozhodl Harry.
   „Už vím!“ dychtivě vykřikl a máchl hůlkou: „A…“
   Trh!
   „To ne!“ vyjekl Harry, jelikož vozík popojel opět dolů a Ronovi vypadla hůlka.
   „Klesá, ale ne…“
   TRH!
   Vozík se utrhl docela a začal padat, Ron a Harry se rozječeli a oddělili se od vozíku, bez padáku, bez ničeho. Začali padat volně dolů a vzduch jim bičoval tváře a oblečení.
   Začali pořádně zrychlovat, vzduch jim téměř unikal z úst, nemohli se nadechnout a plachtili ve vzduchu jako utržené pytle. Harrymu se zvedl žaludek, dostal pocit, že přichází konec jeho života. Opouštělo ho všechno včetně jeho brýlí.
   „Rone!“ ječel Harry a Ron zase volal na Harryho.
   Po pár pokusech se jim podařilo se chytit oběma rukama a hleděli si ustrašeně do očí, vítr jim nadouval tváře a natahoval vlasy, oblečení téměř strhával.
   „Slyšel jsem, že někteří přežili pád bez padáku!“ zakřičel Harry.
   „Já jsem Ron, jsem smolař, při mým štěstí žuchnu na hlavu jako pytel neštěstí!“
   „To nepřipustím!“ řekl nesmlouvavě Harry.
   „Musíš kouzlit Harry!“ poradil mu Ron.
   Tu náhle kolem nich proletěl křičící Kecal s vlajícími tkaničkami a držící v zubech Ronovu hůlku, klesal pomaleji.
   „Hej!“ zaječel Ron. „To je moje hůlka!“
   „Tef je moje!“ zašišlal padající Kecal.
   „Dej jí sem!“ křičel Ron a pustil se Harryho.
   „Nedám!“ zlobil Kecal.
   „Roztáhni nohy Rone a ruce, budeš padat pomaleji!“ radil mu Harry. „Kecale naval tu hůlku!“
   „Nedám hamouni!“ opakoval zatvrzele Kecal a držel hůlku v podrážce. „Je moje a já f ní chfi fkonat!“
   „Ty idiote, zachráníme se!“ ječel Ron. „Dej mi jí!“
   Kecal se ale nahnul a minul se s Ronem, škubal sebou ve větru, aby se vyhýbal nájezdům Harryho a Rona.
   „Země se blíží!“ křičel Harry. „Kecale, jestli nám jí nedáš, tak tě roztrhám!“
   „Mof ftipný!“ zapištěl. „Tahve bota fkona i fe fvojí hůukou!“ zapištěl a opět se hbitě uhnul Ronovým prstům.
   „A dost!“ zakřičel Harry, namířil rukou na Kecala a pekelně se soustředil, vzpomněl si na to, co četl v knize. Soustředění ještě posílil a pak konečně, pomaličku se mu to dařilo.
   „Fo fe to tějeeee?“ pištěl Kecal. „Neee, já nechfi!“
   Ale to už si ho Harry přivolal konečně k ruce. Vyškubl mu hůlku z podrážky a botu s úšklebkem nechal plachtit dál.
   „Zrádciii!“ ječel Kecal.
   „Mám jí, co teď?“ zakřičel na Rona vznášejícího se o něco výš.
   „Přivolej Práška!“ opětoval mu Ron.
   „Accio Prášek!“ zvolal Harry.
   V další chvíli schytal něčím ránu do obličeje, byla to krabička, na níž stálo: Aspirin.
   „To snad ne!“ křikl Harry. „Accio létající koberec jménem Prášek!
   Po pár chvílích se s Ronem opět chytli a dívali si do nadouvajících se tváří. Vítr byl již tak silný, že se jim tváře nadouvaly a slova jim mizela z úst.
   „Z… ber…e to?“ ptal se Ron přes dující vichr.
   „Teď u… usí, po…ívej!“ zvolal Harry a ukázal vrtící se rukou vzhůru.
   Blížil se k nim nějaký cár hadru, tak se alespoň Prášek z dálky jevil. Jenže nevnímali také to, že země už byla několikset metrů pod nimi, byli už téměř dole. To už konečně byl koberec u nich, oba dva se ho chytli a prudce narovnali let, až málem z Práška strhli cáry po okrajích. Zastavili jen nějakých sto metrů nad zemí.
   Rychle se vyšplhali na koberec a jeden druhému pomohli. Pak se s trhnutím oba dva lekli. Do Práška praštilo něco ohromného, až se zakymácel. Kolem nich se prohnal jejich vozík.
   Podívali se dolů, kde právě nějaký pán vystupoval z restaurace a šel ke svému noblesnímu Ferrari. Vozík žuchl přímo na auto v příšerném třesku.
   Muž uskočil a vyvalil oči. Podíval se do nebe, jako kdyby viděl Marťany, proto se Ron i Harry rychle narovnali, aby je zakryla kouzelná spodní část koberce.
   „To… není Havaj, že ne?“ dýchal ještě divoce Ron.
   „Kde je?“ zeptal se rozzuřeně Harry. „Accio Kecal!
   S tím jim na koberec přistála stará křuska, měla zavřené oči a po puse nebyly ani stopy.
   „Dělá jakoby nic, zloduch jeden, mohl jsi nás zabít ty blázne!“ zanadával mu Harry, aby si vybil svůj vztek. „Accio moje brýle!“ zakouzlil, aby si přivolal to, co v letu ztratil.
   „Dneska toho už bylo dost, jsem ospalý,“ řekl Ron a řídil Práška zpátky nahoru k velkému mraku.

   Vnořili se do vstupu a objevili se opět uvnitř. Tam potají našli své přátele poblíž hloučku lidí, kteří vyšetřovali co se děje a zpovídali skřety.
   „Jdeme, rychle pojďte,“ řekl jim Harry a všichni se potají vydali ke koberci. „Pojďte, pojď…“ Harry se zarazil, byl by mohl přísahat, že právě zahlédl osobu u lebky draka. Měla dlouhý plášť a hákovitý nos, což byly Snapeovy smrtelné kombinace.
   „Harry?“ zeptal se Ron. „Co se zase děje?“
   „Musíme zmizet Rone, není to tu bezpečné, viděl jsem Snapea,“ říkal Harry, když ostatní nastupovali na koberec. „Pamatuješ si na toho člověka, kterého jsme viděli uvnitř? Měl plášť… stejný jako Snape.“
   „Harry… já vím že Snape je parchant, ale… myslíš to vážně?“ nevěřil Ron.
   „Tak jako že jsme se před chvilkou málem rozplácli na Beverly Boulevaru. Jdeme,“ popohnal Rona.

   Švihnutí pláště se ozvalo temným zákoutím, tam kde černokněžník přitiskl mladého kouzelníka ke stěně.
   „Blázne! Naivní hňupe!“ nadával Snapeův hlas. „Tohle jsi chtěl dokázat? Porouchat atrakci?“
   Světlo z malých lucerniček uprostřed krámku, kde právě stáli, dopadlo na tvář Draca Malfoye.
   „Málem by mi to vyšlo, kdyby neměl to největší štěstí na světě,“ odsekl Draco.
   „Každý kouzelník by se zachránil při pádu z nebe, hlupáku,“ zarazil ho Snape. „A prorazit plechovou střechu vozíkem zabolí jen dutohlavce.“
   „Já nejsem žádný dutohlavec, moje matka je pryč, a otec podle všeho mrtvý, udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl.“
   „Čeho jsi tedy dokázal?“ otázal se ho Snape a pohlédl mu zpříma do očí. „Prachsprostě porouchat zakázanou atrakci v zábavním parku a doufat, že za tebe smrtka odvede svou práci? Takhle neporazíš svého protivníka, hlupáku. Dokud se mu nepostavíš čelem, nejsi u mě pravý smrtijed.“
   „Co mám udělat?“ zeptal se z ničeho nic Draco dychtivě. „Co mám tedy dělat?“ zařval maniacky, až mu rašil pot z čela.
   „Pro začátek by nebylo špatné přestat dělat neuvážené hlouposti,“ začal poklidně Snape. „Ty nás pouze prozradí a přilákají zbytečnou pozornost. Dám ti adresu kde se schováš, bydlel tam můj nevlastní bratr, Lex Lexter. To obydlí darovali Potterovi, místní farář tedy ví, že si nemá všímat mladého chlapce, jenž bude vstupovat dovnitř. Ber si pláštěnku, pokud budeš mít štěstí, na Pottera narazíš. Pokud budeš mít alespoň tolik rozumu jako on, nebudeš se na něj snažit narazit, budeš před ním utíkat do té doby, než tvůj vztek v tobě nevykvasí, nerozkvete do umění ho ovládat. Na konci srpna se u tebe zastavím a dám ti učebnice na sedmý ročník. Ještě se neví, zda-li Bradavice vůbec budou v provozu. Přesto pokud ano, bude tam i Potter, ty v tom případě také. Budu se snažit se tam nějak dostat, tvá práce je, abys držel své emoce na uzdě.“
   „Proč ho prostě nemůžu…“ Draco se však zarazil.
   „Protože víš, že bys to nedokázal a konečně ti to dochází!“ křikl mu Snape. „Teď jdi, dostaň se na tuhle adresu letaxovými krby,“ a s tím mu podal kousek papíru s načmáranou adresou. „Mám své vlastní problémy, musím mít přehled o situaci. A vím, že se chystá něco velkého. Pokusím se Pottera nalákat na sebe, aby si myslel že ho chci zabít právě já, aby na tebe zapomněl. Ty, na rozdíl ode mě, se k němu budeš chovat uctivě a nebudeš ho provokovat. Musíme donutit nepřátele dělat chyby. Pokud to vyjde, Potter se nedožije mnoha dalších měsíců. To mi věř,“ s tím a s prásknutím pláště se otočil a bez sebemenšího ohlédnutí či pozdravu zmizel Dracovi z dohledu.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Lucia 09.11.2010 18:32
ale nieeee. Lexov byt nieee.
crash 18.04.2010 23:20
dobrá kapitola ne že ne
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email