Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Třicátá kapitola


Dar smrti

30.
O kapitole
Pořadové číslo:30/50
Počet načtení:6 266
Počet stran:58
Počet slov:21 034
Gramatika:Neopraveno
Styl kapitoly:
Bodování

Odkrýt poznámku od autora


N
o­ční Lon­dýn za­ží­val nej­klid­něj­ší noc v roce. Zí­tra byl Bo­ží hod vá­no­ční, tak­že by­lo všu­de ti­cho a na uli­cích ne­by­lo ani ži­vá­čka. Je­nom­že to se mě­lo brzy změ­nit.
   Byl Ště­drý ve­čer. Chví­le, kdy do­my na­vště­vo­val Otec Vá­noc, a krby vy­hří­va­ly útul­né po­ko­je se za­mlže­ný­mi okny. Na sil­ni­ce prá­vě za­čal do­pa­dat no­vý sníh. Po­dél uzav­ře­né uli­ce Mall ve­dou­cí až k Buc­king­ham­ské­mu pa­lá­ci, ne­by­lo po ni­kom vi­du ani sle­chu. Angli­cké vlaj­ky po­lé­va­né zla­tou bar­vou lamp opa­dá­va­ly sně­hem a zla­ta­vá svě­tél­ka pro­svě­tlo­va­la stro­my vy­sá­ze­né po­dél pro­me­ná­dy, ja­ko by tvo­ři­ly pa­li­sá­du.
   Bylo tomu už pomalu dvanáct hodin, co několik desítek yardů od Hide parku, za okny kancelářské budovy, seděl v monitorovací místnosti Chris O'Sullivan. Do brýlí mu po celý den svítily blikotající obrazovky monitorů a on už pomalu neviděl ani na šálek čaje, kterým se rozhodl v závěru směny povzbudit svá povadlá mozková centra. Naštvaný na kolegu, který se rozhodl náhle onemocnět, musel jako jediný zůstat v práci o Štědrém večeru a jako nadílku dárků ho zásobovaly grafy na monitorech nekonečně se vlečící sinusovkou. Tak či onak ji způsobovali akorát řidiči londýnského metra, jež stejně jako Chris dostali Černého Petra v podobě vánoční směny.
   Byl čas na poslední dnešní diagnostiku měřících přístrojů. Hned pak Chris plánoval službu zatáhnout a jít se obětovat do baru přes ulici. Jeho absenci by stejně evidoval jedině párek švábů na zdi a ti by ji sotva někomu vyžvanili.
   Chris už poslepu zapojil diagnostický terminál a rutinním klapáním zadal příkaz v jazyce BASH. Stanice chvíli jeho žádost chroustala, když tu se hladina čaje v hrnku mírně zavlnila. Chris se na ni podezřívavě podíval a hned pak si začal nadávat, že jeho paranoia právě získala leteckou licenci, neboť dosáhla neobvykle vysoké úrovně.
   Počítač rozsypal po obrazovce změť znaků a Chris, nasazujíce si brýle, v nich začal znaveně hledat logický smysl. Opřel se o desku… a zase! Jakoby do ní někdo zlehýnka drknul, ucítil podivné zachvění.
   ‚Tak dobře, ale jenom jeden pohled,‘ řekl si znaveně a otočil se na seismograf. Kabel, který z něj vedl, byl zakopaný několik stovek sáhů hluboko pod městem a čidlo na konci posílalo nesrozumitelné signály do kreslícího zařízení. Chris na to chvíli znuděně civěl, když zazvonil telefon.
   V nastalém rytmickém šramotu přístrojů se lekl, jako by ho někdo píchl a vylil nejméně půlku čaje. „Zatraceně! Co já tu vlastně dělám?“ stěžoval si a nevrle uchopil sluchátko.
   „CHRISI! CHRI- sss… Chrisi! Posl- sss… mě!“ praskalo a syčelo to ve sluchátku. „Musíš okam- sss… -arovat minis- sss. Slyšíš mě? Taky je peklo! Izotermi- sss…“
   „Jo jasně, Mortene,“ zasmál se Chris svému kolegovi ze stanice Amundsen-Scott. „Hele jsou Vánoce, ne apríl. Takže až vám tam z toho zase hrábne a přeženete to s chlastem –“
   „Sat-… -jení nefung-… Ne- sss… -mím ti! Cože? Slyšíš m-? Sss…Vyhlaš kód romeo mike… sss… ierra stupně číslo dev- sss… krak sss… -chanismy a padej odtam- sss krak… tst,“ hned poté následoval obsazovací tón.
   Chris, dívaje se na tutající sluchátko, maličko znejistěl. Pak se ale uchechtl, zakroutil hlavou a sluchátko odhodil do vidlice. Jenže to se z ní vysmeklo a spadlo na zem. Chris zaklel, sehnul se pro něj a zvedaje ho ze země, praštil se hlavou o hranu stolu. Au! Hlava se mu pořádně zamotala a on nadával a nadával. Všechno to s ním v tu ránu mávalo. Když si náhle Chris uvědomil, že to ne a ne přestat. Právě naopak! Vždyť to nebylo hlavou! Mozek mu tak rázem ožil.
   Seismologa polil studený pot. Při pohledu na létající ručičku seismografu si živě vybavil předcházející telefonát. To už se ale musel přidržovat okraje stolu, když ho další mohutný otřes srazil rovnou na kolena. Ručička starého kreslícího mechanismu udělala tak prudký kmit, že se nadobro zasekla ve vychýlené pozici. Zemětřesení zesílilo nebývalou rychlostí. Monitory začaly blikat a pohasínat. Ozvalo se praskání a cvrkot elektřiny. Země sebou zmítala ze strany na stranu, jako když rozzuřený žralok trhá potravu. Skla ve starých dřevěných oknech praskla a dovnitř zvenčí dolehl děsivý hukot obrovských rezonujících varhan z Royal Albert Hall.
   Chris křičel a smýkal se k poplašnému hlásiči. Odklopil bezpečnostní víko, odemkl bezpečnostní západku a prudce jej dlaní stiskl. Nato Londýn naplnil ostrý kolísavý ryk řvoucích sirén. Pak zemětřesení zesílilo do gigantických rozměrů.
   O pár mil blíže k Temži se otřásala širokánská kopule majestátní katedrály svatého Pavla. Na Thornhillově stropní malbě se prachem začaly rýsovat praskliny. Zděšeným lidem se nad hlavou počala bortit velkolepá krása. Neskutečné se stalo hrozivou realitou. Střecha začala praskat, vnější sloupy se rozpadat a celá kopule mohutné stavby se počala hroutit.
   Věž Big Benu, na níž se dokončovaly opravy, počala mohutně dýmat a ozývaly se z ní děsivé rány. Zvon začal samovolně bimbat vibrujícími tóny. Temže se rozvlnila, nákladní lodě duněly nárazy o sebe a říční tok cákal na silnice celé galony z ledové řeky, jako by někdo mával s vědrem vody.
   Na ulicích vládla panika. Lidé řvali, okna praskala, vozovky se trhaly. Rány a střety karosérií, kvílení brzd a muchlání jejich deformačních zón se rozléhalo celým nočním velkoměstem. Země pukala, silnice v sobě tvořily děsuplné jámy a metropole podkopána rekordním počtem kanálů a stok se místy propadala do země. Výlohy se tříštily, mosty se vlnily, lana povolovala, zasypávané soupravy metra se skřípěním zastavovaly. To už se další budovy staré části města začaly klátit k zemi. Zemětřesení, jaké se v Británii nikdy neobjevilo, se nyní rozléhalo všude po celých ostrovech.
   Ve dvojích řadách namačkaní pasažéři Fordu Anglia, unikající ze spárů padlých Bradavic a mířící do majáku Harryho strážkyně A, právě spatřili, jak se vlna drancujícího zemětřesení prohnala pod nimi a zohýbala bradavickou železnici.
   Za další okamžik vlna ovála a rozezvonila zvonce na vršcích plachet přístavu v Marseille a vzduch plný vůně moře naplnila davová hysterie zahalená v nočním rouchu. Vlna prostupovala Barcelonou i blízkými městy.
   To už se v dalším kontinentu vzdýmající se linie prohnala saharskou pouští, jako by se pískem nořila radlice a rozpoutala v Gíze hrůzostrašnou podívanou. Pyramidy sváděly ukrutný souboj a hlava mohutné Sfingy se začala epicky bortit. Pás běsu, jež dostihl i Evropu, začali jako první pociťovat věřící u Zdi nářků. Dórské sloupy Parthenónu se začaly klátit jako domeček z karet a spolu s ním i další prastaré řecké chrámy. Turisté křičeli z plných plic, když vlna prostupovala starým kontinentem. Sicilané vybíhali ven z domů, držíce své ratolesti, mopedy sklouzávaly po italských silnicích a zanedlouho se začal otřásat i Svatý stát. Nad papežovou hlavou se rozechvěla střecha svatopetrského chrámu a švýcarská garda se jej bez zaváhání chopila odvádět do bezpečí. Na Svatopetrském náměstí se mačkaly davy běsnících lidí nesoucí svíčky a všichni začali panicky utíkat, když se tří set tunový obelisk uprostřed počal klátit k zemi. Nejzachovalejší levá stěna Kolosea se v krátkém okamžiku proměnila v prach a kamení, když pár minut nato hrůzná vlna nadzvedávající cestou zemi i půdu jako kusy ostrovů, dorazila do Benátek i Valencie. Gondoly se kolébaly a gondoliéři, školení tak náročně, jako snad jen londýnští taxikáři, začali z ničeho nic vrážet do sebe. Hydraulické zvedáky, nadnášející tisíci tunové budovy a chránící je před utopením v mělčinách Benátek, neměly šanci udržet jejich prastaré stěny pohromadě. Zanedlouho se jejich prochladlé zdi začaly hroutit na luxusní jachty zakotvené opodál.
   Vlna prorazila hranicemi pařížského předměstí, až se pyramida louvreského muzea vlivem prudkého otřesu rozprskla jako hejno prskavek. Síla tektonických desek rozkmitala Eiffelovou věží a ta, rezonující jako nějaká ladička, vysílala do francouzských uliček strašidelný kvílející hukot.
   Národní úřad pro letectví a vesmír ve Washingtonu pečlivě zkoumal postup zemětřesení brazilským Sao Paulem. Vědci na svých monitorech s respektem sledovali rozeklanou linii, kterak se šplhá přes Rio a dále po jižním kontinentu, blížíce se Karibským mořem až k pobřeží Floridy. Nic nechápali. Mračna na antarktickém cípu se nedala vědecky odůvodnit. Tady věda končila a právě v ten moment se washingtonskými ulicemi zplna rozeřvaly hrůzu nahánějící městské sirény. Hlas oznamoval blížící se zemětřesení.
   Na potemnělém záběru na planetu Zemi, protkanou světélkujícími tepnami žijících měst, se hrůzostrašně ukazovalo, jak postupné zhasínání sleduje linii nekompromisního zemětřesení, jež se nezastavilo ani u kanadských hranic, až nekonečné přívaly lavin zasypávaly Aljašku. A v tom momentě se horní zemské desky otřásly. To se samotné peklo setkalo na kamčatském poloostrově, kde se roztrhaly hory i louky a probudily k životu monstrózní kamčatské vulkány.
   Trvalo ještě několik dlouhých minut, než se Země uklidnila. O počtu převrácených lodí se nedalo mluvit. Škody byly nevyčíslitelné. I ty největší hrůzy lidské historie byly oproti tomuto nepatrnými hrbolky na statistickém histogramu. Nikdo nic takového nečekal. Nikdo nebyl dostatečně připravený. O těch Vánocích se stala nepopsatelná katastrofa.

   Ron se na ni díval dlouho do noci. Ležela tu v peřinách a ve spaní se líbezně usmívala. Byla tak krásná, pomyslel si. Živá a zdravá, jak jen jim koloběh životů dovolil. Ron přemýšlel nad zemětřesením, které je potkalo cestou k majáku. Nějaké informace před ulehnutím zaslechl a tak nyní uvažoval nad tím, jak se lidé zachovají a co se bude se světem vlastně zítra dít. Věděl, že ty samé otázky pálí i jeho otce a že mu, stejně jako Ronovi, nedají spát.
   Zrzavý hoch vstal z postele a vyšel ven z ložnice, míříce do koupelny. Vzpomněl si, jak ho jako malého podobně po nocích honila potřeba dojít si na záchod v Doupěti, ze kterého nyní zbyla už jen hromada prken. Vzpomínkami na své mládí pocítil teplo domova… až se mu do očí vkrádaly slzy. Honem rychle se je proto pokusil vytěsnit z hlavy ven.
   Ron zvedl prkénko a zároveň se na sebe zadíval v zrcadle. Uvažoval, jak moc za ty roky dospěl. Už se ani nepoznával.
   Spláchl, omyl si ruce i obličej a už se chystal k odchodu, když: „Hej, mladej!“ ozval se ostrý hlas a Ron překvapeně zcepeněl. Zíral po liduprázdné koupelně, ale nikoho neviděl. „Tady dole, ty zrzku jeden!“ štěkl někdo znovu nerudně, až Ron utkvěl zrakem na starém záchodovém zvonu, jenž měl dvě velké zamračené oči a rozšklebenou pusu. „Tak aby bylo jasno, tady seš v domě dámy, chápeme?“
   „No ano… anebo… ne? Co chcete?“ váhal Ron nejistě.
   „Koukej dát zase dolů to prkýnko nebo si mě nepřej! Ale honem!“ rozohnil se záchodový zvon a zle poskočil, až se ozval zvuk podobný otevírání špuntu od vína.
   „S-s-samozřejmě,“ poslechl hnedka chlapec a opatrnými pohyby dal prkénko dolů.
   „A teď už mazej,“ zabručel zvon, opřel se o zeď a usnul.
   Ron se vzdálil a rychle se zavřel. Hbitě vykročil do ložnice, která patřila jen jemu a Hermioně. Chvilku rychle oddechoval, a když už se uklidnil, s pousmáním zakroutil hlavou.
   Vzpomněl si, jak se tu noc s Hermionou ubírali ke spánku. Měli přikázáno zapomenout na všechny starosti a pořádně se vyspat, protože ráno se budou všichni muset rozdělit.
   Maják byl vskutku kouzelný a pro každého tu bylo místo. Hned poté, co se všichni umyli, se návštěva rozdělila na páry a A jim přidělovala ložnice. Pro každý tu jedna byla, neboť maják se pokaždé prostě jen kouzelně vysunul o jedno patro výš a hned zde bylo tolik ložnic, kolik jich bylo potřeba.
   Hermiona na Rona netrpělivě čekala a pak požádali jejich hostitelku A o svou vlastní ložnici. Chtěli mít soukromí. A když A všem dávala dobrou noc, lišácky mrkla na Rona s Hermionou se slovy, že je dole nechce vidět až do oběda.
   Nyní byli obklopeni dřevěným táflováním, postelemi s okrasně vyřezávanými pelestmi (které zareagovaly tak, že se samy v případě potřeby přisunuly a slily v jednu), jemnými záclonkami, mramorovým krbem, naleštěnými vyhřívanými parketami a na nich oválnými huňatými koberci.
   Zrzavý hoch nemohl uvěřit, nakolik mu za poslední dobu dovolila se k ní přiblížit. Chtěli se sblížit tím víc, čím blíž byla chvíle, kdy se všichni budou muset rozejít. Ron, ulehaje do spojené postele vedle Hermiony, těžce nesl ztrátu každé další vteřiny, která od nich ten okamžik dělila. A s pohledem do Hermioniných zavřených víček po chvíli pokojně usnul.

   Ráno se podobalo letité oprýskané fotografii na stěně omšelého lokálu, kam chodili pouze staří, vichry ošlehaní, námořníci a popíjeli horký čaj s rumem. Vzduchem se vznášel opar a irský venkov halil do chladné zimní peřiny. Nedohledné pastviny, na kterých se proháněly huňaté ovce, se probouzely pomalu k životu. Cinkání zvonců a vrzání vrátek oznamovalo, že lidé vstávají a jdou sesbírat vajíčka do vyhřátých kurníků. Moře posílalo do prosincové krajiny ostrou slanou pachuť a každý nádech probouzel jako opláchnutí ledovou vodou s příchutí pravé irské whisky. Vlny pěnily a smáčely maják, jenž neochvějně ustál všechny nástrahy i zemětřesení. Rackové v jejich bílých čepcích hledali ranní snídani, křižujíce mezi pobřežními útesy jako nějací orli.
   Spousta lidí měla bezesné spaní. V noci naslouchali rozhlasu, zdali se zemětřesení nevrátí. Lidé byli semknutí jeden k druhému, jako by cítili, že svět prochází něčím zlým a báli se o své životy. Vyhlíželi z oken něco zlého, ale přes černou noc nikam nedohlédli. Každý pak usínal jindy a jinak. Přesto všichni toužebně očekávali ráno, které právě teď nastalo.

   Mrštná čarodějka A zkontrolovala okolní hlídky, zdali se včas a podle plánu střídají a pak vešla do majáku. Otřela si z obleku kapky od mořské vody a na kuchyňskou desku se vznášel velký košík s čerstvým pečivem a ovocem. Po schodech do prostorné jídelny na ochozu majáku vyšel také pan Weasley a ospale ji pozdravil. Otáčející se světelná parabola mu zazářila do očí a tak pan Weasley zabručel, čemuž se A, jež na svůj domov již byla zvyklá, poťouchle uculila.
   Strážkyně na sobě dnes měla halenku z černé vlny, která se leskla, jako by byla kouzelná. Vlasy měla nezvykle rozpuštěné, aby jí toho chladného rána zahřívaly uši. Celkově to byla úplně jiná žena. Náhle byla tak uvolněná a přátelská.
   Mávla svou elegantní černou hůlkou s bílými pruhy a strop prosklené jídelny prorostlo množství smrkových větévek se zlatými šiškami, mezi nimiž byly spletené pentle všech možných tvarů a velikostí. Vánoční výzdoba zahřála a zútulnila místnost. Čarodějka došla i k vánočnímu stromku, po němž rozlila proudy vosku, které se stekly do bílých svíček. Jejich plamínky sršely jako prskavky a posílaly do prostoru poletující světélka, která se snášela k zemi pomalu jako sníh.
   „Snídaně bude co nevidět,“ oznámila mu A dobrodušně. Pan Weasley jí poděkoval a když došel k zasněženému oknu, zatvářil zaraženě: „Proč vlastně nedošly žádné noviny?“
   „Denního věštce dnes nevydali,“ odpověděla mu bystrá strážkyně. „Prý jedině Jinotaj přinesl své čtvrteční číslo.“
   „Tolik se toho událo… A já nemám potuchy, co se vlastně stalo. Já… Ministr kouzel!“ stěžoval si. „V noci jsem vyhlásil Zelený měsíc! Musím přece vědět, co se ve světě vlastně děje.“
   „Špatných zpráv už bylo pro jednou dost,“ upozornila ho, když se na ni zle podíval. „Proč si kazit náladu dalšími?“
   „Včera mi zemřela žena!“ zvýšil na ni hlas pan Weasley. „Tak mi tu laskavě nemluvte o nějaké zkažené náladě.“
   Ale pak se zarazil. Uvědomil si ten zlý tón a po hlubokém nádechu pravil: „Promiňte, už se zase neovládám. Ale pochopte. Chci mít jistotu, že jsem Zelený měsíc nevyhlásil nadarmo. Cením si vaší snahy mě od všeho uchránit. Ale jsem ministr kouzel. Byla jste na výzvědách A, vím to. Povídejte.“
   „Říkejte mi Amálie. Zní to mnohem lidštěji,“ pobídla jej. „Bohužel, podle toho, co jsem zjistila, pro vás nemám veselé zprávy. Jak o mudlovském světě, tak o tom našem, Arture. Posaďte se, prosím. Udělám vám něco k snídani,“ vyzvala ho. Pan Weasley se usadil na židli a pozorně poslouchal.
   „Kouzelnické domy jsou proti zemětřesením zabezpečené,“ pokračovala Amálie, „Přesto však nejméně deset kouzelnických vesnic v Anglii bylo vydrancováno. Neví se, kdo to udělal. Ale naštěstí se většina obyvatel stačila díky Zelenému měsíci včas evakuovat. Ty největší ztráty hlásí… Godrikův důl. Podle všeho se tam stalo něco… náramně podivného.“
   „Godrikův důl… ale tam se přece skrývali Potterovi, než je Vy-víte-kdo zavraždil!“ vyskočil pan Weasley na nohy.
   „Tak jest,“ potvrdila mu otočená zády. Pohazovala přitom svými dlouhými černými vlasy, když jednou rukou kouzlila a omývala borůvky, zatímco druhou sypala do misky kukuřičné vločky, jež se samy obalovaly v kakau. Čiperná čarodějka kouzlila a konvice s mlékem, nádobí a příbory, i kusy sušeného ovoce ze spíže, vše na její pokyn létalo prosklenou místností jako v orchestru. Když už vše dělalo to, co mělo, přiložila ještě v kamnech a upínajíce si u pasu svou halenku pověděla: „Podle všeho tam všichni přišli o paměť,“ dodala Amálie a otočila se na pana Weasleyho. „Nepamatují si, co se tu noc stalo. Nemají potuchy o žádném Zeleném měsíci. Nepamatují si žádné zemětřesení. Dokonce ani to, jak přišli o život celé tři desítky místních obyvatel, slyšíte dobře.
   Někteří jsou nezvěstní, včetně malého děvčátka a její starší sestry. Některé oběti našli na ulici, která byla pobořená, jako by se tamtudy prohnalo ničivé tornádo. Jiné našli pohřbené v místním zbořeném kostele a ani o jeho zkáze nikdo nic neví,“ povídala Amálie o podivných tajemstvích. „Něco se tam dnes v noci stalo. Ale… nikdo si nepamatuje, co.“
   „Vymazali jim paměť?“ přemýšlel ministr. „Však vy jste tam určitě byla. A pátrala. Vy máte jistě podezření, že ano?“
   Amálie se na něj usmála tak, že se usmívala pouze její ústa, avšak nikoli její panteří oči. Pak o stůl zacinkala velká lžíce, aby dala najevo, že dokončila snídani a Amálie donesla mlčky misku panu Weasleymu.
   Okno se nečekaně otevřelo a dovnitř vtrhnul chlad následovaný velkým černým psem. Dopadl na stůl, až panu Weasleymu leknutím zaskočilo sousto v krku, načež jej kouzelná lžíce začala plácat po zádech. Pes zaštěkal a už se chtěl rozehnat na Amálii, jenže ta byla dávno fuč. Pak ho ale povalila černá puma a zvířata začala běhat kolem dokola. Skákali po sobě, kousali se a škrábali, až se pan Weasley i přes plácající lžíci schoval pod stůl a nechápal, co se to děje.
   Sirius a Amálie se konečně změnili nazpět ze svých zvířecích podob avšak i nadále spolu laškovali. Když však spatřili naštvaný výraz pana Weasleyho vyčuhujícího zpoza stolu, rychle ustali a Sirius prohodil: „Vím, že… se to nehodí. Ale ona už namouduši potřebovala provětrat kožich,“ zaculil se Sirius a právě v ten moment se ozvalo zacinkání na zvonek.
   „Fou taty!“ zamumlal Sirius s plnou pusou snídaně a vzápětí za sebou vedl pět domácích skřítků, již nesli pytle plné dárků. „Příští zastávka: stromeček,“ a ukázal jim směr.
   „Sehnal jsi všechno bez problémů?“ otázala se Amálie.
   „Musel jsem použít svůj šarm,“ uculoval se Sirius. „Věřila bys, že mě chtěli vyřadit ze seznamu černokněžníků? Jenom proto, že zrovna stojím na straně kouzelnického zákona a jsem slušný občan. Taková drzost! Je to můj nejvzácnější titul. Musel jsem kvůli tomu dokonce zajít do prasečince.“
   „Co, prosím?“ nechápal pan Weasley držíce lžíci u pusy.
   „Aaale,“ pohodil k němu Sirius rukou, „chyt jsem se s tou tvou náměstkyní Konstáncií Výtrucovou. Náš plodný rozhovor se skončil tím, že jsem ji přirovnal k praseti. Až pak mi došlo, že jsem to přehnal. Tak jsem se jim byl omluvit.“
   Sirius pokývl ke skřítkům a vyprovodil je. Když se vrátil, zvážněli, vzpomínajíce na minulý večer. „Tak kdy je hodláš rozpustit? Kdy odejdou svou vlastní cestou?“ optal se Sirius.
   Pan Weasley stále žvýkaje snídani o tom na první pohled nechtěl mluvit. Už jen ta myšlenka ho zřetelně mučila.
   Amálie se proto ujala slova: „Potter o majáku věděl. Byl tu a zná jeho pozici. Nicméně před ním bych vás dokázala ochránit… ale dokud bude spřažený s Pánem zla…, nejsme tu v bezpečí nikdo. Proto čím dříve odejdou, tím lépe.“
   „Aaa první spáči už vstávají!“ upozornil je hlasitě pan Weasley, aby si uvědomili, že už tu nejsou sami.
   „Dobché jitcho,“ pozdravila Fleur. Červenala se, neboť nebyla upravena do té míry, aby s tím byla spokojena.
   Hned po ní pozdravil i Bill. Za nimi vstupovali do prosklené jídelny i Fred s Angelinou a George s Katie. Obě děvčata měla vlasy rozvrkočené na všechny strany a jedině odvážný divák by se odhodlal domýšlet, co bylo příčinou.
   „Vyspali jste se dobře?“ řekl pan Weasley poněkud zostra.
   „No… jo tati. Proč ten drsný tón?“ nechápal Fred.
   „Protože ne všichni měli to štěstí se v klidu vyspat, aniž by neslyšeli…“ pan Weasley se zarazil a rozhlédl se po místnosti, „v širší společnosti raději nepublikovatelné zvuky.“
   Dvojčata se po sobě podívala a zazubila se na svého bratra Billa. „Teda. Ty kaňoure! To jsme si o tobě nemysleli!“
   „Cože? My nic!“ zastával se Bill a koukal zcela nevinně.
   „Ty zvuky šly přímo z ložnice nad tou mou a Percyho,“ zpřesnil pan Weasley a přivřel oči do úzkých škvírek.
   „Tam jsme měli ložnici my,“ pravil poněkud zdráhavě Sirius a juknul na Amálii. „Aaaale my jsme to také slyšeli!“
   „Tohle mě baví!“ zazubil se Fred, přisunul si zvědavě židli.
   „A kdo byl nad vámi?“ zeptal se Bill.
   „Já vím… kdo…“ nakousla Amálie, když v tu chvíli začaly dolů sestupovat další kroky a dovnitř vešel Ron následovaný Hermionou. Tu se všichni nahlas dobrodušně rozesmáli.
   „Co se děje?“ ptal se Ron. „Co je na nás tak komického?“
   „Prý byly slyšet zvláštní zvuky… v noci,“ pravil kousavě Fred a dvakrát povytáhl obočí na ošívajícího se Rona.
   „Cože?“ zeptala se Hermiona překvapeně a pak i ona povytáhla obočí. „Ne ne ne ne,“ začala rudnout a rezolutně kroutila hlavou. „Tak to bezpochyby nešlo od nás.“
   Znovu se všichni rozesmáli, jenže s pohledem na skleslého pana Weasleyho jejich smích pomalu, ale jistě utichl.
   „To je v pořádku,“ ujišťoval je mávaje rukama. „Jestli mě něco těší, tak je to vaše láska, která…“ a s tím se podíval na všechny páry kolem sebe, „která tu dýchá vámi všemi,“ řekl jim zcela vážně, avšak nepatrně se mu zatřásla víčka. „Hlavně… hlavně mi slibte, že na sebe dáte všichni pozor.“
   „To bude zase fajn, tati,“ ubezpečil ho Bill a uchopil ho za rameno. „Myslím, že každý z nás má nějaké tajné místo, kde se na čas ukryje a které ti druzí neznají.“
   „To abys věděl,“ křenil se George na Rona, „že příště máte být potichu. Jinak o vás bude vědět celá Anglie.“
   „Hele, nech si toho!“ rozohnil se na něj Ron.
   „Tak a dost prkotin!“ zarazil je Sirius vážně, a pak se zazubil. „Všichni na snídani, než vám to všechno zbaštím!“
   Nakonec se ukázalo, že se s jídlem dostalo na každého, jenom ne na nebohého Siriuse. Po chvilce se proto přeměnil na psa a položil přední tlapy na něčí koleno, hledíce tím nejloudivějším psím pohledem, až se mu z toho očka leskla jako korálky. To mělo za následek, že když se všichni přesunuli k rozbalování dárků, válel se přejedený na pohovce.
   Zlatý blyštivý gramofon vyhrával vánoční koledy, dívky byly zabaleny v teplých dekách a pánské osazenstvo jim podávalo vánoční dárky. Kolem poletovaly ozdoby, bafaly kouzelné purpury a vánoční stůl byl obsypaný cukrovím.
   Dvojčata dostala bystrozorské vysílací kapsle, aby mohla být neustále ve spojení. Jejich děvčata, mimo jiného, dostala dva speciální detektory smrtijedů. Bill obdržel přenosný letaxový krb, který sloužil i jako kamínka a Fleur zase šátek, který umožňoval nositeli měnit obličej.
   Když se Siriuse ptali, kde takové fičurky s Amálií sehnali, jen se zazubil a řekl: „Ve skladu bystrozorských potřeb měli dnes výprodej,“ a s tím drknul do Amálie.
   Ron s Hermionou dostali společný dárek. Byla to stříbrná truhlička. Otevřeli ji a v jejím polstrování byl usazen blyštící se leštěný minerál s průzračně fialovou barvou a pokovením po obvodu. V půli byl rozseknut precizním rovným řezem.
   Ron jej vzal do ruky a pokusil se jej oddělit, ale nešlo to.
   „To jsou přece ametysty!“ poznala hned Hermiona.
   „Ve skutečnosti jsou to přenášedla,“ pravila Amálie. „Bystrozorská a nikým evidovaná. Pakliže je druhý kámen mimo dosah prvního a kouzelník jej uchopí,“ řekla a předvedla jim to, „přenese jej na místo, kde se nachází první. Každý si vezměte jednu část, zabalte ji do látky a schovejte do kapsy.“
   „Nejdou ale od sebe oddělit,“ oznámil jí Ron.
   „Protože jsou spolu spjati. Minerální kameny dávají člověku sílu tím, že je držíte v rukou a zahřejete svým tělesným teplem,“ vysvětlila jim a to už ametyst svírala v dlani nějakou tu dobu. Když dlaň rozevřela, ležely části ametystu od sebe.
   „Děkujeme,“ pravila Hermiona vděčným tónem a usmála se na Rona. „Věřím, že právě to se nám bude moc hodit.“
   Nakonec přinesl pan Weasley několik balíčků a předal je všem svým dětem. Ukázalo se, že paní Weasleyová, ať už měla v posledních dnech na své děti jakýkoliv názor, upletla všem svůj tradiční vlněný svetr. Ron neměl slov. Hermiona jej soucitně hladila po rameni a on zabořil tvář do svetru, který vždycky považoval za nepříjemně pichlavý. A přesto… teď by si nic příjemnějšího ani ve snu nedokázal představit.
   Nakonec ještě každá dvojice dostala tábornickou soupravu a kouzelnický stan, to až se všichni rozejdou svou cestou.
   „To mi připomnělo… už dorazila zavazadla?“ ptal se Ron. „Rád bych věděl, jestli je ten můj uječený Pašík v pořádku… no dobře a taky ta chlupatá křivá hnáta Hermiony.“
   „Hej!“ vytkla mu Hermiona a zatahala ho za ucho.
   „Veselé Vánoce vespolek!“ zvolal Remus Lupin, zrovna vstupující do ochozu majáku. Se všemi se radostně přivítal a objal. „Určitě vás tu trápí hladem, tak jsme vám přinesli něco na zub!“ oznámil a přinášel haldy cukroví, věnečků, spoustu sladkostí i dárků. Za ním následovali další hosté.
   „Vidíte to? Takže u nás odteď roznáší dárky vlkodlaci!“ smála se Tonksová vstupující za ním. Průvod uzavíral Percy.
   Příchozí ze sebe setřepali kapky mořské vody a Percy je ještě ujistil: „Nemějte strach. O zvířectvo bylo postaráno. Společně se zavazadly studentů se evakuovalo ještě před začátkem turnaje. Na rozdíl od kouzelníků je lze přemísťovat.
   „A Charlie?“ zeptal se ho pan Weasley hned po přivítání.
   „Řekl jsem mu, co se tu stalo. Také o mámě. Hrozně se rozzuřil. Myslel jsem, že hned přijede, ale místo toho mě požádal, ať vzkážu Hagridovi, že jde za přítelem. Nato mi zmizel v uhlících tak rychle, jako kdyby do toho letaxového krbu někdo vlil vodu. A kde je vlastně Hagrid? Třeba by nám vysvětlil, co ten vzkaz znamená.“
   „Hagrid už odešel,“ odpověděl Remus Lupin. „Vím to. Odcházel hned brzo ráno, stejně jako já a Tonksová.“
   „Myslím, že každý z nás si potřeboval něco zařídit,“ zkonstatovala Tonksová, jež do sebe na to nacpala již třetí růžovou kostku kokosového ledu a přikusovala medové preclíky.
   „Nepřeháníte to s tím cukrovím?“ zeptala se taktně Hermiona, když se bystrozorka pustila i do kotlíkových koláčků.
   „Tak je to u mě kafdý vok,“ zaculila se Tonksová s plnou pusou. „Jsou… eh… Vánoce. Nedokážu se udržet. Já to napřesrok vždycky shodím. Tak Veselé Vánoce vám všem!“
   To už byli všichni plní pamlsků. Čokoládové žabky poskakovaly dokola. Drooblovu nafukovací gumu polepila Weasleyovic dvojčata po celém vánočním stromku a když Tonksová, která se cpala jak zjednaná, zakopla o hrst dýňových paštiček, zamotala se v ní jako do pavoučí sítě a žuchla s celým vánočním stromkem za hlasitého smíchu na zem.
   Amálie spustila na irskou flétnu a Sirius vyzval motající se Tonksovou k tanci. Tleskali jim do rytmu hrající hudby a podupávali si, zatímco Sirius vytáčel Tonksovou do stále větších piruet, až nadšeně ječela a měnila barvu svých vlasů jako duha. Něco v Harryho kmotrovi… jakási energie radosti, je všechny donutila přestat se strachovat a smát se na celé kolo. To už se přidala i dvojčata a jejich přítelkyně, až se to všechno točilo, radovalo a dovádělo. Všichni věděli, co za okamžik přijde. Navzdory tomu na ten malý okamžik prostoupilo zářící vánoční maják ryzí veselí. A tak to mělo být.

   „Stále ještě spala a tak jsem ji nechtěl budit,“ vysvětloval pan Weasley ostatním, když se ptali po Ginny, poněvadž už bylo po obědě a sklízelo se ze stolu. „Volal jsem na ni před obědem a ani nemukla. Nemám to srdce ji k něčemu nutit.“
   „Vždyť tu má dárky!“ pověděla Tonksová. „Nemám se ji pokusit nějak rozveselit?“ zeptala se a vyšla ke dveřím.
   Ale v chůzi zakopla o koště, které spadlo na Křivonožku. Huňatý kocour sykl a vztekle vyskočil s roztaženými drápy. Jenže minul a přistál na pánvi, z níž se katapultoval vánoční pudink, aby se nato připlácl Tonksové okázale na hlavě.
   „No tedy! Amálie, ten švestkový pudink je famózní!“ pravila Tonksová a začala se jím cpát. „Ten recept musím mít!“
   „Myslím…,“ promluvila do bujaré veselosti Hermiona a vzala Křivonožku do náručí, „že pro ni zajdu raději sama.“
   Když smích ustal, začala je všechny Tonksová utišovat. „Víte…“ začala vážně a nahlas si povzdechla, „nikdy by mě nenapadlo, že to budu říkat s pudinkem na hlavě… ale Hermiona mě už stejně prokoukla… nemůžeme to dál tajit, Remusi,“ řekla a otočila se na Lupina, což mnohé překvapilo. „Já se za to nestydím. A nelituji. Vím, že to pochopíte i vy, které máme rádi,“ řekla ostatním a jednou změnou díky svému metamorfomágství jí zmizel pudink z vlasů. Pak došla až k Lupinovi a vzala jej za ruku. „Čekáme s Remusem dítě. Rádi bychom se tudíž vzali a vás měli na naší svatbě.“
   Lupin zakabonil tvář a Tonksová sklonila pohled k zemi.
   „No tak tomu já říkám dárek!“ zvolal Sirius nadšeně. „Vy dva? Ale že jste to po čertech dobře tajili. Tak proto jsi Křivonožkovi v noci slupla večeři. A já si myslel, že se cvičíš na zvěromága,“ říkal a usmíval se od ucha k uchu. „Gratuluji ti, Náměsíčníku. Takže vy do toho praštíte. No to je paráda!“
   „Nechtěli jsme se o našem vztahu rozšiřovat…“ doplnil Lupin zasmušilým hlasem. „Inu… však dobře víte proč.“
   „Jestli dovolíte,“ ozval se Fred a důležitě se podíval na George. V tom oba povstali a s nimi i jejich děvčata. „Taky bychom vám něco chtěli říct. My… se též chceme vzít.“
   „Tak počkat počkat,“ brzdil je pan Weasley. „Hezky jeden po druhém. Takže kdo si vlastně bude brát koho?“
   „Ale já je chápu,“ pokýval hlavou Sirius a zahleděl se na Amálii, jež na něj upřela své pronikavé oči. „Není předem dané, jestli se dožijeme zítřka. Voldemort se tu může ukázat každou chvíli, Arture. Neměl bys jim v tom stát v cestě.
   Musíme si uvědomit, že Zelený měsíc nás všechny rozdělí,“ říkal dál a rozhlédl se po přítomných. „To bude hrát do karet zla. Pojďme se proto spojit. Semknout se zase v jedno, jako když jsme tvořili Fénixův řád. Vždyť víme, že ten druhý nám za to stojí,“ řekl a pohladil Amálii po tváři. „Proč tedy otálet? Vždyť konec může přijít každou chvíli. A já pak nechci navěky litovat toho, že jsem pro to nic neudělal.“
   „Ginny!“ křikla prudce Hermiona ze schodů.
   „Co je s ní?“ vstal pan Weasley kvapně.
   „Je pryč! Byly to jen stočené polštáře. Chtěla, aby to jenom vypadalo, že spí! Proto neodpovídala. A v mezipatru jsem našla vybílený Harryho kufr. Chybí toho hodně, neviditelný plášť, ty ukecané boty a taky Harryho Kulový blesk.“
   „Musela odletět, když jsem spala!“ zakřičela rozzuřeně Amálie. „Jen jedinkrát zavřu oči!“ a práskla kouzlem do chlebníku, až se rozletěl na cucky. „Teď už je dávno pryč. A koště se nedá stopovat. Moc se vám omlouvám, Arture.“
   Pan Weasley si sedl zpátky na židli. Obličej mu zbledl jako křída. Nikdo nepromluvil, protože každý věděl, v jak vážném ohrožení se dívka nalézá. Artur jen špitl: „Moje Ginny. Moje holčička. Proboha… půjde za Harrym. On ji zabije!“
   V tom se rozezvonil zvonek, až se mnozí lekli. Když došli pro návštěvu, vstupoval dál mladý muž se šrámy na obličeji.
   „Kdo jste?“ zeptala se Amálie, „Jak jste se sem dostali?“
   „To díky mně,“ prosmýkla se kolem něho bělovlasá dívka a usmála se na mladistvé v prosklené jídelně. Byla to Lenka Láskorádová a držela se za ruku s Nevillem Longbottomem.
   „Lenko, Neville, jste v pořádku,“ oddychla si Hermiona.
   „Počkej!“ zarazila ji důležitě a přišla k Siriusovi a Amálii. „Nemáte tu někde Křesálky?“ zeptala se, načež strážkyně zakroutila hlavou. „Dobře. Protože tohle nesmí slyšet nikdo cizí. Můj bratranec pro vás má naprostou bombu..“
   „Bré jitro,“ pozdravil je mladý blonďák s nevýrazným nosem, bělostnou pletí a poněkud zasněným pohledem. Na tváři měl tři škaredé jizvy přelepené hýbajícími se náplastmi a na sobě nemocniční oblek. „Jmenuji se Maxmilián Láskorád. Včera večer jsem měl hlídku v Prasinkách.“
   „Řekni hlavně, koho jsi tam viděl,“ nabádala ho Lenka.
   „Drželi jsme hlídku na hlavní ulici. Byli jsme čtyři,“ vyprávěl jim. „Přes tu sněhovou vánici nebylo pořádně nic vidět, ale v jednu chvíli na nás z ničeho nic vyběhl nějaký kluk.“
   „Harry?“ zbystřila na maximum Hermiona. „Byl to on?“
   „Ano,“ přitakal a nervózně se rozhlédl. „Opravdu tu nejsou žádní Křesálci? Tohle bych totiž neměl nikomu říkat.“
   „Ven s tím!“ vyhrkla Hermiona. „Co jste viděl?“
   „Nejdřív šílence, abych pravdu řekl,“ navázal Maxmilián. „Zuřil a odzbrojil nás. Mé kolegy odhodil neznámo kam.“
   „To ne,“ bědovala Hermiona a zakryla si hrůzou ústa.
   „Byl úplně bez sebe. Ale pak… něco se stalo,“ říkal dál Maxmilián, a když do něj šťouchla Lenka, aby pokračoval, opět promluvil: „Slyšel jsem promluvit něčí hlas jako by hučela samotná meluzína. Říkal: ‚Dost hraní, Pottere. Zabij ho!
   Harry na mě namířil hůlku! Chtěl mě zabít! Jenže zaváhal. A pak… do mě najednou drknul nohou. Sníh mu sahal až po lýtka a přesto… přesto jsem to jasně spatřil. Měl celestínský oblek a na noze svou rezervní hůlku. Opatrně jsem mu ji vzal. Použil jsem duplikovací kouzlo a propadl se pryč.“
   „Tomu… tomu nerozumím,“ mračil se Ron. „Co nám to tu vykládáte? Harry že vám dal svou náhradní hůlku?“
   „Abych se zachránil!“ vysvětlil mu Láskorád. „Jinak to být nemohlo! Obyvatelé Prasinek mi pak řekli, že do toho mého vykouzleného dvojčete vpálil smrtí kletbu, jako bych to byl ve skutečnosti já. A hned potom ho Voldemort před zraky přihlížejících obyvatel Prasinek pasoval na Smrtijeda.“
   „Chcete tvrdit,“ uvažovala Hermiona, „že někdo cizí nutil Harryho, aby vás zabil a on vám tímhle zachránil život?“
   „Přesně tak,“ přikývl Maxmilián. „To je ale pecka, co?“
   „Hůlku,“ řekla znenadání Amálie. „Ukažte mi tu hůlku!“
   Maxmilián zašátral v brašně a vytáhl krátký černý proutek podobající se čínské tyčce do vlasů. Amálie ji pozorně prozkoumala, zamávala s ní a pak se obrátila na Maxmiliána. „Máte pravdu. Je to skutečně Potterova náhradní hůlka.“
   „Všichni si mysleli, že Harry pro vstup do řad smrtijedů zavraždil kouzelníka,“ promluvil Neville. „Ale tak to není.“
   „To nic nemění,“ odmítla Amálie.
   „Jak to, že to nic nemění?“ vytkla jí ostře Hermiona.
   „Jednoduše, slečno Grangerová,“ odpověděla jí rozvážně. „Jak nám pan Láskorád právě popsal, Potter ublížil třem jeho kolegům. Jeho samého ušetřil jen kvůli tomu, aby ho neomezoval smrtijedský slib. Je to od něj vpravdě geniální. Jako Smrtijed se nesmí postavit pánovi. A tak se Potter stal Smrtijedem jen na oko. Může být po boku Pána zla a využívat výsady Smrtijeda. Ale zároveň ve vhodnou chvíli může Pána zla zabít, aniž by ho postihla smrtijedská kletba.
   To on podle svých slov zabil Albuse Brumbála. Sami jste to slyšeli,“ říkala a pohlédla na Nevilla a Lenku. „Nepřiznal to, ale mluvil také o smrti Severuse Snapea. A aby toho nebylo málo, byla jsem ráno prozkoumat trosky Bradavic. Podle svědků z Prasinek to byl Potter, kdo daroval energii Pánovi zla, když prolomil ochranu Bradavic. To on přece málem zabil Artura Weasleyho, Rubeuse Hagrida a Minervu McGonagallovou. A v neposlední řadě i Ginevru Weasleyovou, jež ho milovala, a on ji celý rok jen snobsky přehlížel. Jen jsem netušila, že dokáže být až takhle lstivý a mazaný.“
   „Amálie,“ uchopil ji za ramena Sirius, ale ona se mu vysmekla a její hlas ostře proťal místnost.
   „To on ho zabil! A málem připravil o život i tebe, Siriusi. Kvůli němu jsem tě málem ztratila! Tak to kruci pochop!“ vyčetla mu. Amáliiny oči se na něj poté pronikavě podívaly. Byly to oči šelmy. Ostré, jako ta nejnabroušenější břitva. „Nebudu mít klid, dokud nebude po něm,“ řekla zatvrzele. Otočila se, sešla dolů a ven z majáku na burácející skaliska.
   „Přece ho nemůže jen tak zabít,“ hlesla Hermiona trpce.
   „To víš, že ne. Jen má v srdci velký zármutek, Hermiono,“ pravil k ní Sirius. „Snaž se ji pochopit. Ona žije ve světě lží. V životě měla jen jednoho člověka, kterému mohla věřit.“
   „Ale vždyť já ji chápu!“ hájila ji. „A o tom to právě je. Já se bojím, že má pravdu. Jenže…“ nemohla najít správná slova. „Nedává mi to absolutně žádný smysl a naprosto vůbec tomu nerozumím. Přesto… to, co tu Maxmilián řekl, jenom potvrzuje, co cítím hluboko v sobě. Nikdo mi nemusí vykládat, že Harry je vrah. Mě chtěl s Ronem zabít jako první! Jenže… já prostě cítím, že… že není pryč. Nevím, jak to. Ale… je to tak. Cítím, že ten náš Harry tady stále je. Bezbranný, bez přátel, a že potřebuje mou pomoc.“
   Sirius další slova okamžik převaloval v ústech, ale když doznal, že by nikam nevedla a chopil se jedné z řady vysokých číší. „Tak na našeho Harryho! Ať už je teď kdekoliv!“
   Hermioně se dojatě zasekl dech v krku. A když se všichni společně napili, odhodlaně do sebe také ohnula jednu z číší.

   ‚Harry!‘ proplulo chlapci hlavou a on se trhnutím probral.
   Byl to sen? Jen hloupý sen? Usilovně si přál, aby to tak bylo. Aby opět ležel v posteli s nebesy a s kamarády se v Bradavicích probouzel do nového prosluněného jitra.
   Jenomže se ukázalo, že toho rána byl ve vrzající chatrči a na jeho provizorní přikrývku fouká ledový vítr.
   Nicméně na to, že byl na vrcholu útesu, čnějícího z věčně rozbouřeného moře, bylo venku až prapodivné ticho.
   Odkryl ze sebe kožešinu, jež ho zahřívala, a zimou v ten moment málem zmrznul. Vždyť byl téměř nahý. Zašátral po svém celestínském obleku a s překvapením zjistil, že byl zcela vyspraven! Všechny popáleniny, tržné rány i chybějící kusy byly minulostí. Oblek byl jako nový. Domyslel si, že se patrně spravil sám a honem si jej navlékl, protože už začal drkotat zuby. Oblek začal okamžitě vibrovat, aby mu třením zahřál tělo, díky čemuž Harry pocítil nevídanou úlevu.
   Zahleděl se na škvíru pode dveřmi. Za nimi nebylo slyšet zhola nic. Chvilku se odhodlával vykročit ven. Vzal za vlhké dveře a pomalu je se zavrzáním otevřel. Ihned ho oslnilo svou září nebe. Když si oči přivykly, zjistil, že je celé zamračené. Rozhlédl se, avšak skaliska byla bez života. Byl tu sám.
   Opatrně začal sestupovat po ostrých útesech, aby se dostal až dolů k vodní hladině, načež si uvědomil, jak je nezvykle nízko. Nedokázal odhadnout, jak silný je tu odliv, a protože to k mořské hladině, která byla nebývale klidná, bylo daleko, spokojil se s jezírkem z dešťové vody o kousek blíž.
   Opláchl si obličej, jenomže to mělo protichůdný účinek. Voda rázem způsobila, že se mu vše vrátilo. Těžce dosedl, když si všechno začal uvědomovat a dýchání ztěžklo. Zabořil prsty do vlasů a náhle si přál, aby to ráno nikdy nepřišlo.
   Brumbál! Sirius! Dokonce i Snape! A co teprve Milka? Kolik jich vlastně kvůli němu zemřelo? Vždyť se to ani nedalo spočítat. A to vše kvůli jednomu bezvýznamnému zbabělci? Proč jenom tehdy v tom Mordu nezemřel? Proč musel vynést na světlo světa takovou zrůdu? Jak by teď mohl odčinit – byť jen z jediné částečky – katastrofu, kterou způsobil? Jeho ruce. Tyhle ruce, na něž se právě díval, odtahujíce si je od vlasů, ty toho tolik zavinily. A hořká láska, hořčejší než ten nejodpornější alkohol, ho otrávila jako nějaká stará čarodějnice. Cítil se oklamán. Všemi a vším. Ale zároveň, jako by on sám stál za každým tím klamem. Jako by se mu to zpropadené dvojče vysmívalo. ‚Tolik lidí jsem zklamal!‘ mořil dál svou hlavu. Dál si říkal ubíjející slova.
   ‚Ale co je mi do lidí? Co teprve Cho?‘ Ta milá a obětavá Cho? Vždyť to není jen tak, položit za někoho život. Z ničeho nic přestanete dýchat a cizí bytosti vám oznámí, že vaše drahá polovička právě zemřela. A aniž by čekaly, než tuto informaci dostatečně pochopíte a uvědomíte si její plný význam, dají vám na výběr ze dvou smrtících možností.
   A Cho si zvolila. Darovala mu život. A ten její skončil. Když si Harry hluboko uvnitř představil, jak strašný pocit to je, dokonce začal pochybovat, jestli by on sám, taková nicotná sketa, byl schopen něčeho takového. Nezasloužil si ji. Rozhodně ne daň, kterou za něj zaplatila. A teď navíc duši, kterou mu darovala, pošpinil nesmazatelnými hříchy. Jak tělesnými, tak i těmi, jež se odvíjely z jeho rozhodnutí.
   Mačkal si klouby prstů do tváře a řval, jako by ho zaživa trávila nějaká děsivá žíravina a to rovnou zevnitř. Jak nenáviděl všechno kolem sebe. Nemohl nic. Nemohl se ani zabít, pro Krista! Protože tím by ty své nechutnosti jenom dovršil!
   Už pochopil, že alespoň v něčem byl k němu osud spravedlivý. Uzmul mu přátelství těch, které miloval. ‚To ti právem patří, ty zrůdo! Zas bys jim akorát ublížil!‘ Zůstane sám. Odsouzen odmítat všechny, kteří by k němu chtěli mít blíž.
   A v tom to přišlo. Harry poprvé ve svém životě pocítil nebývalou nenávist vůči lásce. Rozhodl se ji zapudit až na samé dno svých pocitů. Zapomeňte na něj. Od teď není žádný Harry. Zbyla jenom slupka… popel člověka, co ranil a zklamal všechny. Hermionu i Rona… a co teprve Ginny?
   A to už mu v mysli vytanula poslední teze v chování toho jeho zatraceného já. Náhle pochopil, co si nikdy neuvědomoval. Vztah, který k němu Ginny chovala. A který odkopával a nevážil si ho. I kdyby ji neměl milovat… on, taková nicka… udělal by cokoliv, aby byla šťastná. Harry pochopil a poprvé skutečně prohlédl ve svých vzpomínkách Ginnyiny do duše. Toho milého děvčete. A jako by slyšel hlas Cho. Jako by cítil, že by si přála, aby se nebál a našel si další skutečnou lásku. Harry si uvědomil, aniž by to před tím tušil, že přece jen měl na výběr! ‚JÁ MĚL NA VÝBĚR!‘ Volil mezi Milkou a Ginny! A zvolil až trestuhodně špatně. Teď už nemá právo volit. Jedině se připlazit na kolenou a žádat o odpuštění osoby, která mu zasvětila celý svůj krátký život a on si toho sobecky ani jednou nevšiml. Tak děsivě pozdě pochopil, co se mu Cho snažila skrze svou darovanou duši naznačit. BYL JSEM TAK STRAŠNÝ HLUPÁK!
   Harry zaječel zplna hrdla a roztahoval ruce, až se všechna jezírka v dosahu vypařila pod jeho hněvem. Cítil se, jako by mu celé tělo svírali nějaké cizí zrůdy v mučidlech a on si mohl vyřvat hlasivky. Tak urputnou bolest v sobě měl, že mu málem vypětím v tváři vylézaly oči z důlků. Byla to nepopsatelná bolest a chuť dostat se z toho odporného těla… a přitom tu jen tak dál bez úhony postával.
   Podstatnou chvíli se uklidňoval, jenže… to nešlo udusat. A tak jen opět dosedl na špičaté útesy a nešťastně zažehral.
   Když v tom se náhle zvedl vítr. Rozfoukal se znenadání a prudce funěl k pevnině v dálce. Vítr sílil tak náhle, že to nemohla být náhoda. A pak se celý útes začal chvět. Vzduch mizel Harrymu z plic. Polekaně se otočil a naprosto oněměl.
   Před ním se tyčila kolosální vodní stěna. Tak obrovská, jak by si nikdy nedokázal představit. Jako by někdo otočil vodní hladinu o devadesát stupňů. Harrymu spadlo srdce až někam do bot. Strach mu omámil smysly. A když šátral po hůlce, vítr už ho málem strhával z útesu. HŮLKA BYLA FUČ! Rychlým pohledem seznal, že své věci nechal uvnitř.
   Napnul všechny svaly a vyběhl jako sprinter. Vítr mu nadouval tváře. Tsunami právě udělala ze dne noc, jak překlápěla přes jeho hlavu. Zbyly jen setinky vteřiny.
   Vpadl do chajdy. Popadl své věci a pak PRÁSK! Drtící se prkna stěny vystřelila dopředu ve chvíli, když Harry mávl rukou s „Transio!“ Svištící prkno, točící se vrtule, ho udeřilo, až o sobě přestal vědět a v ten moment ho popadlo přemísťovací kouzlo. Vpadnul do transálního světa v bezvědomí.

   Displeje přístrojů zrnily a neustále poblikávaly s příměsí nekonečných rušivých digitálních čtverečků. Vrtulník se zmítal v silném vichru ze strany na stranu a pilot se jej snažil všemožně udržet pod kontrolou. Byl to luxusní soukromý vrtulník s vyztuženým pláštěm, takže uvnitř, kde seděli čtyři muži v nablýskaných kvádrech, vládlo až překvapivé ticho.
   Tělnatý a nevrlý muž vyhlédl zpoza okna do vln rozbouřeného moře pod nimi. Sám si pro sebe něco naštvaně zabrblal o tom, že nikdy za nikým nemusel chodit a tato výjimka mu doslova pila krev.
   Vrtulník sebou nečekaně škubnul a mužík zabouchal svou bílou krátkou holí do stěny oddělující kokpit. „Koukej dávat pozor, ty hovado!“ zařval na pilota a otřel si upocené čelo.
   „Romeo alfa tango, tady je let Charlie viktor tři. Žádáme o povolení přistát,“ volal kopilot do vysílačky v helmě a opět se pokusil přes příboj lítého deště něco zahlédnout. „Tady let Charlie viktor tři, hlásím, že heslo je Aristel, slyší mě někdo? Žádáme o povolení přistát, jinak se obrátíme. Dochází nám palivo, Romeo alfa tango, tak slyšíte nás?!“
   Ve vysílačce to pouze párkrát zachrastilo. Kopilot raději zvuk statické elektřiny utlumil a otočil se na pilota. „Otočte to! Nemá smysl tu kvůli těm idiotům riskovat život!“
   „Pane!“ zvolal pilot a zároveň co neustále mával kniplem kvůli vyrovnávání směru divokého letu, ukázal do dálky.
   Před nimi se objevilo něco podivného. Vypínala se tam obrovitá zářivá kopule, od níž se odrážel déšť, jako by stékal po skle. Řítili se přímo do ní!
   „Hergot, vždyť do toho narazíme!“ zakřičel kopilot. „Tak dělejte něco! Rychle! Obraťte to!“
   „To nemůžeme stihnout!“ reagoval pilot a přitáhl prudce knipl k sobě zároveň i s pákou kolektivu. Jenomže doposud využívali dopředné rychlosti k utlumení bočních poryvů bouře. Vrtulník proto začal jen pomalu zvedat nos a to už bylo příliš pozdě. S hrůzou v očích se do stěny vřítili.
   Jenomže skrz kopuli proletěli, jako by to byla jenom mýdlová bublina a v té chvíli se naráz všechno uklidnilo. Ocitli se ve zcela jiném světě s jiným nebem i mořem a pod nimi se skvěla dechberoucí podívaná.
   Oněměle zírali na ten neskutečný výhled. Na zemi se rozkládalo obrovské vrakoviště plné lodí a letadel. Některé byly na padrť, jiné zakotvené a relativně stále použitelné. Přes trup jedné obzvláště velké lodi s nápisem Marine Sulphur Queen přeletěli nad velikánský útes, na kterém se rozkládalo širokánské panství. Nebylo však takové, jako by si leckdo představoval. Ve skutečnosti pařilo nějakému kouzelníkovi.
   Tráva nebyla posekaná ale polehaná, jako obilné pole zničené kroupami. Sochy z keřů a jezírka s bažinami i močály plnými děsivých potvor se táhla po celém pozemku. Pilot našel nejvhodnější místo k přistání před obrovskou stavbou s černými okny a tlustými sloupy, jež se architekturou podobala hradům z říše pohádek, kdežto oblá linie střech vypadala zase jako perníková chaloupka. U každé vystouplé části se střecha stáčela prapodivně dolů jako ohnutý list. A velké vstupní dveře ve tvaru tlustého písmene A se právě otevřely.
   Tři muži v nablýskaných oblecích vystoupili z vrtulníku. Na zádech měli přehozené samopaly. Po běžném rozhlédnutí vystoupil také kopilot, který na sobě měl lesklý černý smoking doplněný motýlkem. Domovník vycházející ze dveří panství oblečený do tradičního fraku k nim natahoval ruku, avšak zarazil se, když jako poslední vystoupil i upocený mužík v bílém obleku. Jeden ze tří mužů poklekl a za ruku ho vyprovodil z vrtulníku, načež mu ji políbil.
   Přistoupivší domovník opět natáhl ruku a nabručený velmož, který jako jediný měl oblek barvy bílé, ho plácl svou vycházkovou hůlkou do prstů.
   „Tohle bylo naposledy, co jste se přiblížil tak blízko. Je vám to jasné?“ pravil kopilot – na první pohled právník – k domovníkovi. „Zaveďte nás ke svému pánovi. Presto.
   „Jak si hosté přejí,“ uvolil se služebník a ukázal jim směr.
   Vešli dovnitř a ocitli se v neznámém přijímacím sále. Byl rozlehlý asi jako tělocvična a měl hned několik pater. Sloupy z lazuritu uprostřed byly tlusté jako tisíce let staré sekvoje.
   Komorník je vedl do prvního patra, zatímco chlapík v bílém obleku neustále tiše bručel. Uprostřed prvního patra, do něhož vedly mohutné schody s černým mramorovým zábradlím, byly velkolepé dvoukřídlé dveře. Tak, jako ostatní stěny přijímacího sálu, byly plné černých desek, jako by se zdálo, že za nimi je ještě další místnost. Návštěvník tak měl neblahé mrazení v zádech, že je sledován na každém kroku.
   Přesto však místnost, do níž právě vstoupili, byla dech beroucí. Kromě sloupů z lazuritu zde totiž bylo vše ze zrcadel. Vstoupivší lidé se zarazili, jelikož hned na šesti místech spatřili své do nekonečna se táhnoucí odrazy. Když komorník zavřel, čímž osaměli, slily se dveře ve zdi a zmizely.
   Uprostřed byl dlouhý nablýskaný mahagonový stůl, lesknoucí se téměř jako zrcadla všude okolo. Netrpělivě tu mlčky postávali, když v tom se ozvalo: „Prosím, pánové, račte se posadit,“ požádal je něčí hlas a na začátku stolu se odsunulo pět židlí. Právník podepřel bručícího muže v bílém a společně obezřetně vykročili ke stolu.
   „Kde jste, vážený pane?“ zeptal se právník. „Ať s vámi můžeme rozumně hovořit.“
   „Jsem přímo tady,“ oznámil jim a na opačné straně stolu se odsunula osamocená židle. Poté se před ní zvedl doutník a někde v prostoru se mu samovolně odlomil konec. Následoval zvuk plivnutí. Hned vedle doutníku se objevil plamínek a bafající zvuk napovídal, že si někdo právě připálil. „Stačí se podívat do zrcadla.“
   Sedající muži se otočili ke zdem a strnuli. Na místě osamocené židle seděla něčí postava, jež však byla vidět pouze v odraze zrcadel. Měla na sobě kožešinový plášť podobný spíše však županu a na obličeji nestarané strniště.
   „Rádi bychom pokročili k vyřízení zakázky,“ pokračoval právník a narovnal si důležitě svého tmavě modrého motýlka, jako by se snažil skrýt svou nejistotu při pohledu na prázdnou židli. „Jistě víte, proč tu jsme.“
   Neviditelná postava dlouze popotáhla z doutníku a do prostoru se vyfoukl bezbarvý dým. „Já vím všechno,“ pravil svým hlubokým tónem. „Proto hovořte, pánové. Ale předem vás upozorňuji, abyste nemrhali mým časem.“
   „Toto je soukromá záležitost. Rádi bychom mluvili jen s kouzelníkem,“ pokračoval právník, „jenž si říká… Aristel.“
   Nastalo ticho, ve kterém muž dlouze natahoval kouř s doutníku, a z odrazů bylo patrné, jak si je bedlivě měří.
   „Tak to jste vážili cestu zbytečně, mudlové. Nikoho takového neznám,“ odpověděl tónem ukončující rozhovor.
   „Získat na vás kontakt byla velice nákladná záležitost, vážený,“ naléhal právník. „Víme, že jsme tu správně. Co ještě musí… mudla udělat, abyste akceptoval jeho zakázku?“
   „Mudla?“ uchechtl se mu na to hlas neznámého. „Zhola nic. Aby bylo jasno, muž…, kterého patrně hledáte,“ říkal jim pomalu, „zásadně nepřijímá kontrakty od mudlů.“
   „Ani od nejmocnějšího mudly na světě?“ zeptal se právník a samotná slova ožila jeho odhodlání.
   „To jsou silná slova,“ zhodnotil poklidně neznámý, „na muže, jenž zbohatl dovozem kokainu z Jižní Ameriky… Ano. Víme o vás vše, drahý pane Hegemone,“ řekl přes překvapené pohledy muži v bílém. „Začátky v kuplířství a ve výpalném… jako u všech dalších násosků vašeho typu… pak obchod s bílým masem ze střední Asie. Účast na operacích pod falešnou vlajkou či atentátech… napojení na mnoho kartelů, významné magnáty a rodiny typu Rockefellery, Vanderbilty či Rothschildy. Zničil jste všechny své konkurenty tím, že jste porušoval pravidla, drahý pane. Taoka jste v osmdesátém udal KGB. Carlos, byť se jeho aktivity striktně omezovaly jen na Evropu, byl dopaden agenty DST, ale oba víme, kolik krve jste prolil. Muži jako vy jsou spodina světa. Kdežto… kouzelníci, jako je ctihodný Aristel, jsou… umělci. Svou práci dělají srdcem. Jsou to… umělecká díla.“
   „Já nemám zájem vo žádný hovadský umění,“ nevydržel Hegemon, dotyčný hrubián v bílém obleku. „Chci od vás naprosto jednoduchou věc! Zařídit smrt! Nic víc!“
   Neviditelný muž se významně odmlčel, zatímco se právník snažil Hegemona uklidnit. Nato postava otočila doutník a zakousla se do jeho žhavého konce. Mužům zkameněly pohledy na vznášejícím se popelu, červenajícím dechem v ústech neviditelného, jak následně mizí, když muž polkl.
   „Všechno, co nyní řeknu, je lež, kterou jsem si zcela vymyslel,“ oznámil jim posléze a počkal si na právníkovo přikývnutí. „Kouzelník jménem Aristel… je mýtus. Představuje ale celosvětově nejúspěšnějšího nájemného vraha kouzelnického společenství. Nikdo, ani Pán zla, nebyl tak úspěšný. Tak… ryze dokonalý. Vždyť žádná oběť snad ani nevěděla, že umírá a přesto její smrt byla poetické ztvárnění epického utrpení. Něco, co mu ten Angličan mohl jen závidět.“
   „Výborně,“ promluvil právník. „V tom případě je to přesně ten, koho hledáme. Kdy se s ním můžeme setkat?“
   „Mistr Aristel dovedl k úspěšnému konci každý kontrakt,“ řekl jim neznámý hostitel. „Přesto se dosud žádný zákazník s mistrem nesetkal. Není to totiž možné. Taková individualita jedná vždy přes složitou soustavu kontaktů. Nicméně gratuluji. Vy jste se dostali až na samý vrchol pyramidy.“
   „Takže,“ pousmál se právník spokojeně, „rádi bychom sjednali schůzku s kompetentními osobami, které budou –“
   „Oh, sklapni, Gerarde!“ okřikl Hegemon svého právníka. „Už nehodlám ztrácet ani vteřinu. Už žádný další kontakty. Jistě máte kompetence přijímat zakázky. Ať si mistr vysloví jakoukoliv částku, cokoliv, co bude chtít. Vše může mít.“
   Muž znovu zapálil konec svého doutníku a opět jen poklidně popotáhl. „Běžné zakázky řeší hlavně externisté. Jsme nyní v takovém postavení, že mistr osobně téměř nic neřeší. Přímo si vybírá, jaký kontrakt přijme. Hledá výzvy. Opravdu si myslíte, že mu nějakou můžete dát? Kdo je subjektem?“
   „Harry Potter,“ zařval Hegemon a praštil pěstí do stolu.
   Doutník byl odložen na hranu stolu. Zdálo se, že svého hostitele poprvé opravdu ohromili. Ozvalo se vrzání židle a poté kroky. Ta dvě slova neznámého zcela uhranula.
   „Obávám se… že k tomu nemáte dostatek rezerv,“ pravil po snad minutové odmlce tichým hlasem.
   „Řekněte si cenu,“ pravil Hegemon a rozhodil ruce. „Jakoukoliv. Kolik si podle vás bude váš mistr účtovat?“
   Neviditelný muž se na Hegemona otočil, což byl zvláštní pohled, neb viděli pouze jeho odraz na zemi.
   „Deset miliard galeonů. Půlku teď a půlku potom.“
   „Kolik je to dolarů?“ zeptal se znuděně Hegemon právníka, který po vteřině odpověděl: „Asi sedmdesát pět miliard.“
   „To není vše,“ překvapil je hostitel. „Mistr si žádá denně jednu čistou pannu jako svou rituální oběť.“
   „Co, prosím?“ zděsil se právník a vyskočil na nohy.
   „Mluvím přirozeně o mladých dívkách,“ pokračoval muž zlovolným hlasem. „Mají v sobě totiž esenci života, jíž náš mistr může čerpat. Je to zdroj mládí a nekonečné krásy.“
   „A co s nimi bude?“ pokračoval nejistě právník s dotazy. „Co se jim stane, až z nich ten váš… mistr vysaje energii?“
   „To je jedno!“ zařval Hegemon. „Přijímám!“
   „Dobrá,“ řekl muž a s tím se kroky přiblížily až k nim. Odnikud se vynořil stříbrný přívěšek ve tvaru trojúhelníku a přistál Hegemonovi do dlaně. „Nechte si ho. Až trojúhelník zčervená, bude dokonáno. Bude to signál pro vás, abyste poslal zbylé peníze… a zahájil pravidelný dovoz dívek. Ale varuji vás. Uzavřel jste smlouvu. Když ji nesplníte, zemřete.“
   „A co když ji nesplníte vy?“ oponoval zle Hegemon.
   „Oh ne ne ne ne,“ zavrtěl mu na to hlavou neznámý. „Na rozdíl od jiných, zakázku této důležitosti vyřizuje náš mistr osobně. Vy jste si právě najal největšího vraha všech dob, na jednoho obyčejného kluka. Přeji vám krásný den, pánové.“

   Jakoby mu někdo zatloukal do hlavy klín a trhal ji na dvě půlky. Harry se pokusil si na hlavu sáhnout, ale cítil, jako by namísto ruky měl sáhodlouhý kus nepoddajné větve. Když otevřel oči, jako pěstí do nosu ho oslepila podívaná okolo.
   Byl v transálním světě. A musel tu být už děsivě dlouho. Ruce měl dlouhé až do nedohledna a nohy se mu zamotaly neznámo kam. Hlava se mu vlnila jako rosol a klíživý pohled naznačoval, že z očí se mu stávají dvě dlouhé fazole. Bylo to, jako probudit se do noční můry, ze které není úniku. Když ho to mělo zabít, tak se alespoň neměl co probouzet!
   Harry si automaticky očistil mysl a vzpomněl si na Ainy rady. Začal kouzlit mávaje dlaněmi v neznámé dálce a mezi uhánějícími planetkami a hvězdami v bičujícím hvězdnatém uragánu vyslovoval jeho hlas kouzla: „Artus agit secundum!
   Ruce se začaly vracet. To neskonale těžké kouzlo zabíralo! V jednu chvíli mu hlavou blesklo, že když dokáže ruce navrátit zpět, mohl by se tu skrývat i déle. Jenže to už skoro nic neviděl. Oči se mu měnily ve dvě šmouhy a páteř mu trýznila bodavá bolest pronikající až ke konečkům nervů.
   Rychle na to zapomněl a vybavil si v hlavě nějaké vhodné místo. I zde se řídil radami své strážkyně A a postupoval v myšlenkách do minulosti. Bradavice nepřipadaly v úvahu. Vrátil se tedy myšlenkami až na začátek školy. Náměstí štěstěny! To je dobré místo! Harry se na něj soustředil v představách a se stisknutím hůlky zvolal: „Transio!“ Hlas otřásl prostorem a jeho akustické vlny se deformovaly.
   Kouzlo, které přemísťuje mezi transálním a skutečným světem, jej přesto popadlo a odhodilo na dlažbu. Harry bolestně zanaříkal a sahal si na kostrč. Zrak se mu vracel zpátky a on rychle posbíral všechny své věci. Přitiskl se zády k velké kašně, jako by si instinktivně chtěl zakrýt záda a stále si zmateně sahal na holý obličej. V tom se ozvalo další prásknutí a do klína mu spadly jeho brýle, které z transálního světa dorazily opožděně. Rychle si je nandal a zamžikal kolem sebe.
   Náměstí bylo zcela vylidněné. Obchody byly zapečetěny a jejich výlohy zely prázdnotou. Ocitl se ve městě duchů.
   Co když ho tu čekají? Harry svíral hůlku v ruce a procházel bděle uličkami města Gallow. Dech se mu tajil.
   Pak konečně nalezl živo v místním lokálu. Opatrně scházel po schodech dolů do nadmíru přelidněného prostředí.
   „Takže autobus tu bude za deset minut!“ zvolal výčepní. „Bude to poslední autobus, tak tu nikoho nezapomeňme!“
   Harry si počínal, aby nelákal žádnou pozornost. Zmizel ve stínu tak rychle, že si jej obsluha ani nevšimla. Bylo tu hodně lidí. Každý z nich může být kouzelník. Ostražitým okem nalezl východy a zařadil všechny přítomné do kategorií nebezpečnosti. Přes veškerou obezřetnost jím však nemístně lomcoval hlad a kručící břicho ho hlasitě prozrazovalo.
   Sledoval, jak obsluha nese použité nádobí a mihl se kolem. Bleskovým zakouzlením se mu do ruky přilepily dvě bankovky, jež měla servírka v peněžence. Když dosedl u pultu, navázal ledabylý oční kontakt s hospodským a objednal si míchaná vejce se slaninou. V nablýskaných výčepních kohoutcích pak sledoval, zdali jej někdo nepozoruje. Neušlo mu však, že všichni poslouchají televizní přijímač na stěně. Zaposlouchal se do vysílání a nevěřil vlastním uším.
   „…východní vlnová stěna dorazila před malou chvilkou k jižním břehům Irska. Odborníci se domnívají, že má bezmála třicet a místy i čtyřicet metrů. Vnitrozemské státy budou postiženy s menšími následky, nicméně britské ostrovy vlna zasáhne nebývalou silou. Všichni obyvatelé pobřežních měst jsou již od rána evakuováni pravidelnými autobusovými spoji. Ústí Temže je u Northfleet v Gravesendu od nočních hodin barikádováno a městská protipovodňová ochrana má maximální pohotovost. Dálnice M1 a M6 jsou přetížené prchajícím obyvatelstvem. Pro rychlejší přesun využijte silnice druhé třídy. Pakliže nemáte možnost se evakuovat do bezpečné zóny vyznačené na mapě, požádejte o pomoc příslušné státní orgány na těchto telefonních číslech.
   Další informace: Bouřková cela, která se z neznámých důvodů vytvořila nad antarktickým kontinentem v řádu několika desítek vteřin, zřejmě měla za následek masivní otřesy antarktického šelfu. Jeho litosférická deska patrně narazila na desku v jižním Pacifiku silou více než šesti set megatun. Síla byla natolik velká, že se uprostřed oceánu vytvořilo zcela nové pohoří velikosti ostrova Madagaskar, které můžete vidět zde na satelitních snímcích. Mohutné vzedmutí oceánského dna mělo za následek vznik rekordních vln tsunami, které momentálně pustoší pobřeží bezmála všech kontinentů světa. Vědci pro náhlý vznik stratosférických mračen v Antarktidě dosud nemají vysvětlení. Momentálně se jejich úsilí soustřeďuje na předpovědi dopadů velkých vln. Vodní masa mířící k Temžskému estuáru dorazí zhruba za hodinu v době odlivu. V těchto chvílích již úřady začínají obyvatelům centrálního Londýna znemožňovat nástup do podzemky kvůli nebezpečí zatopení. Pro ty, kteří se nebudou moci evakuovat, platí rada uchýlit se na střechy výškových budov. Obyvatelé jsou instruováni brát si s sebou nouzové balíčky. Starší obyvatelstvo prosíme o využití zejména autobusových linek, které jsou k dispozici zdarma…


   Loučení bylo opravdu těžké. Dlouho trvalo, než se odtrhli z objetí, jako by hluboko v duši cítili, že už se více neshledají. Přesto si stanovili pevné datum – posledního dne lednového měsíce, kdy se tu u majáku všichni opět shledají a uspořádají velkou svatbu. Do té doby každá dvojice měla za úkol to jediné – přežít. Jakkoliv to jen půjde.
   Hermiona s Ronem setrvávali na Siriusovo přání i nadále v majáku a právě teď mávali z jeho ochozu odcházejícím přátelům. Obří zástup desítek černě oděných kouzelníků obklopoval ministra kouzel, když vycházeli po zasněžené louce a vedli jej do přísně tajného úkrytu. Osamocení Lenka Láskorádová a Neville Longbottom si mohli máváním ukroutit dlaně. Kolem všech se v houštinách i na mýtinách plížila puma, jejíž naježené chlupy nachytaly padající sníh a jejich černotu vystřídala blankytná bílá. Tonksová se slzami v očích se s Lupinem objímala a mávali společně nedalekému majáku, až se znenadání vypařili a přemístili se pryč. Rozloučili se posléze i pan Weasley spolu se svým synem Percym, kteří zmizeli společně s obrovským zástupem osobních strážců a následovali je i Bill a Fleur.
   Když odešel i poslední host, otřela si Hermiona kapesníkem zvlhlé oči a pevně se objala s Ronem zabalená do teplého kožichu. Sirius je poté oba vzal za rameno a odvedl na druhou stranu ochozu, kde na ně Amálie neviděla.
   „Já s Amálií tady zůstáváme,“ řekl jim potichu a koutkem oka sledoval plížící se pumu v dálce. „Největší šanci potkat Harryho máme právě tady. Takže se vás ptám. Jste ochotní tu zůstat i přes riziko, že by se objevil tak, jak si ho pamatujeme naposledy?“
   „Rozhodně,“ přikývla Hermiona. „Vím naprosto jistě, že on by neváhal a udělal pro nás to samé.“
   „To je pravda,“ souhlasil Ron, opíraje se o zábradlí, skrze které foukal ledový prosincový vítr. „Zůstaneme tu.“
   „Pak se tedy musíme připravit. Pojďte se mnou,“ sdělil jim Sirius a dovedl je do proskleného ochozu majáku. Z velké truhly pocházející z odboru zneužívání mudlovských výtvorů vyndal televizní přijímač a postavil jej na mahagonový pult. Zapnul ho a naladil zprávy. „Ať nás nikdo neslyší.“
   „Siriusi, co se nám chystáš říct?“ zeptala se ho Hermiona.
   „Amálie je na Harryho ukrutně vysazená,“ zašeptal jim Sirius skrze napjatý hlas hlasatelky zpráv. „Měli bychom se domluvit, co uděláme, jestli se tu Harry objeví. Nemůžeme jí dovolit, aby mu ubližovala.“
   „Tak proč jí to prostě neřekneš?“ domlouvala mu Hermiona. „Vždyť to ty jsi ji tak změnil. Jistě ti bude naslouchat.“
   „Zlomené srdce má zacpané uši,“ vysvětloval jí Sirius se známkami beznaděje. „I ty bys oslepla, kdyby ti někdo před očima zabil Rona. Nejlépe uděláme, když jí budeme pomáhat. A až přijde správná chvíle, tak zakročíme.“
   „O kom je řeč?“ zeptala se čarodějka, opírající se o vstupní dveře. Amálie měla v obličeji podivný úsměv.
   „No přece o tobě, ty má šelmo,“ zaculil se Sirius. „Navrhuji, abychom pořádně zabezpečili maják.“
   Prásk! Všichni se lekli, jen Amálie namířila hůlkou na televizní přijímač. Rána se totiž ozvala z něho.
   Na obrazovce byly vidět obličeje moderátorů, kterými se po sobě nechápavě zírali. Obraz se znovu otřásl, až někdo ve studiu hlasitě zavřeštěl. Nechápali a nevěděli, co se děje. Zmrzly úsměvy a nezmohli se na slovo. Další rány rozdrtily falešnou zeď za nimi, jež odhalila technické zázemí vysílání zpráv. A pak byla v dálce vidět obrovská vlna zvedajících se stolů a poletujících lidí. Zaměstnanci televizní stanice řvali a běhali, až následně jeden po druhém padali mrtví na zem.
   Hermiona vyjekla a zakryla si hrůzou ústa, když dírou ve zdi vstoupil před kamery chlapec. Dlaně měl od krve a za jeho zády nyní ležely dvě mrtvoly moderátorů. „U všech svatých!“ křikla Hermiona hystericky. „Vždyť to je Harry!“
   Byla to pravda. Zašpiněný a neupravený hoch, bez brýlí, jako by vyšel přímo z pekla hořících Bradavic, se důležitě podíval do nitra čoček ústřední kamery, až všem přejel mráz po zádech. Mikrofon se vznášel už jen vlivem kouzel, protože zvukaři byli bez života, a když prach za zády té zrůdy usedal, oslovil Harry Potter diváky.
   „Za normálních okolností…“ začal s pohrdavě vztyčenou bradou, „je vysílání přerušeno bezprostředně po jakékoliv nečekané situaci.“ Harry přešel k ležícímu moderátorovi, zvedl mu bezvládnou hlavu a podíval se opět do objektivu. „Jistě vám nemusím vysvětlovat, proč se tak nyní nestalo,“ a s tím pustil hlavu, která dopadla na zakrvácenou desku.
   „To přece není možné,“ plašila se Hermiona. „Vždyť to právě sledují miliony lidí! To je snad jen zlý sen!“
   „Myslím, že přesně o to mu jde,“ zkonstatoval Sirius.
   „Současné vysílání je v  kompetenci,“ pokračoval Harry a tahem za límce si urovnal koženou bundu. „Všichni, kdo by se jej chtěli pokusit přerušit, jsou mrtví. Od teď, ubozí mudlové vám nastává doba temna. Nastává… třetí válka.“
   „Ať to hned vypnou!“ lamentoval Ron. „Copak to nedokážou vypnout?! Jestli nás prozradí –“
   „Po celá staletí žili současně s vaší kulturou i lidé, jež si říkají kouzelníci,“ oznamoval Harry a přiblížil se k objektivu, který se hned na to začal třást. Kameraman byl patrně jediný žijící člověk z celého studia. „Stále utlačovaní ze strany vás mudlů, jsme trpěli kvůli vašemu pohrdání a náboženským fanatikům. Schovávali se, jak se dalo. Až do teď.“
   „Chce nás vyzradit!“ křikla Hermiona. „Copak nikdo nic neudělá?! Copak tam kouzelníci nepřijdou a nezarazí to?“
   „Odbory byly přece rozpuštěny,“ vysvětlil Sirius. „Nastal Zelený měsíc. Není kdo by to zarazil... v živém vysílání.“
   „Jistě se ptáte, co se to právě děje s vaší planetou Zemí,“ oznámil jim chlapec, když se přiblížil až ke kameře a z jeho rudě žhnoucích očí se kamera rozechvěla jako o život. „To je jen začátek ukázky mé nekonečné síly ničit. Síly, kterou nezastavíte vy, ani ubohé bezpečnostní složky kouzelnického společenství!“ zařval Harry rozzuřeně. „Ani lord Voldemort, jež stojí v jejich čele a který nad vámi, ubozí mudlové, dosud držel ochrannou ruku.“
   „Co je to zpropadeně za nesmysly?!“ vztekala se Hermiona. „Staví toho darebáka na stranu dobra?!“
   „Jistě,“ přitakala Amálie. „Takhle se začínají všechny totalitní režimy. Ta největší zrůda se lidem ukáže jako spasitel. Aby ho sledovali. Aby mu naslouchali. A nakonec, aby ho poslechli bez ohledu na to, jakou zrůdnost řekne.“
   Studiem se ozvala rána a skrz díru ve zdi vpadly dovnitř dva páry syčících plechovek, ze kterých se začal valit dým.
   „Vaše bezpečnostní složky očividně snaží přerušit vysílání,“ zasmál Harry a otočil se.
   S napřaženýma rukama se podlaha v dálce začala hrůzostrašně bortit. Ozval se řev a čoud naplňoval místnost, stejně tak i jiskry a výstřely, sršící kulky, které mířily na kameru ve snaze přerušit vysílání. V místnosti nastal zmatek.
   Z oblaku prachu vyšel Harry a zařval: „Poklekněte, mudlovská havěti!“ Pak ke kameře napřáhl ruku a z dlaně mu vyvřel elektrický náboj. Ron a Hermiona vyjekli, když se z televizního přístroje k nim přihnal oranžový blesk a vrazil jim do těla. „Poklekněte, před vaším novým pánem – Harry Potterem!“ s tím Ron i Hermiona nedobrovolně padli prudce na kolena. Kouzlo působilo tak, že srdce jim až po vrchol vyplnil strach. Z části cítili Harryho, jeho mysl a duši… ale z té druhé jimi probíhalo naprosto děsivé šílenství.
   Pak oba ucítili na svých ramenech ruce Siriuse, díky čemu konečně sevření opadlo, a oba se mohli zvednout. Přitulili se k sobě a s hrůzou sledovali svého bývalého kamaráda, jak zírá pohledem bez sebemenší dávky soucitu.

   „Peklo… přichází,“ procedil Harry a surově mávl do kamery. Obraz zapraskal a vysílání vystřídal jen statický šum.
   Harry držel ruku před pusou, protože mu žaludek chtěl právě snězenou snídani vrátit na talíř. V lokále byl každý zticha a ještě se zvedajíce z pokleku zírali šokovaně jeden na druhého. Harry se otočil k prosklené vitríně a spatřil svůj obličej, který jakoby z oka vypadl té zrůdě z televize.
   „To je on!“ zařval mladý nafintěný hoch s pečlivým sestřihem hned vedle Harryho. „To je přece ten hajzl z televize!“
   Šok vystřídalo ohromení, když se na něj všichni podívali. Byla to plejáda nenávistných pohledů. Očí, které to myslely opravdu vážně. Harryho srdce se propadlo až hluboko, když s řinčením nádobí seskočil ze židle a začal couvat v usilovné snaze získat trochu času. Jenomže ten právě došel.
   Hrubián zleva ho uchopil za paži. Další za pravý loket a s pohledem bez kouska citu ho třetí surovec chytil pod krkem. Byli to právě ti, které tipoval za nebezpečné.
   Adrenalin mu naplnil žíly. Strach konečně přešel v rozum, ale to už bylo pozdě. Lidé ho začali nadmíru surově tlouct.
   „Nechte mě! Já nejsem on!“ řval na všechny, jenže nikdo ho neposlouchal. V nastalé evakuaci, při níž byli všichni plni strachu z živelných katastrof, se lidé změnili v cupující monstra. Harry se myšlenkami vrátil zpátky do včerejších Bradavic, kdy ho stejně tak tloukli studenti. V duchu křičel: ‚To jsem nebyl já!‘ a pak i nahlas: „Prosím, pomoc, přestaňte!“
   Lidé však neslyšeli. Údery do hlavy, trhání vlasů a rány do zad, nic neustávalo. Byli jako smyslů zbavení. ‚Už doooost!‘
   Harrymu zapulzovaly ruce a přímo ze zad mu vysršel tucet oranžových blesků, jež v jednom jediném okamžení všechny neomaleně odhodily do dáli.
   Chlapec byl sehnutý na třech a jednou rukou jim mířil do obličejů. „Já nejsem on, copak to nechápete?“
   Nechápali. Místnost znovu naplnil ryk. Lidé běsnili nadávkami a vyběhli na něj napodruhé. Harry polkl, bleskově si v hlavě vybavil nejbližší východ a vyrazil rychle ven na ulici.
   Uvědomil si, že to bylo poprvé, kdy za něco nezaplatil. Jen na malý okamžik zaváhal, ale když ho málem povalil přijíždějící autobus, tryskem pádil pryč. „Nechte ho!“ zahulákal vedoucí výčepu na všechny. „Je tu autobus! Musíme odsud pryč. Jen toho smrada tady nechte, ať ho to spláchne!“
   Harry udýchaně zaběhl za nejbližší roh, kde prodávali suvenýry, až drknul do větrné zvonkohry. Otáčeje se zjistil, že všichni nastupují do autobusu a v další chvíli kolem něj projíždějí pryč. Zpocený se s úlevou opřel o trámovou zeď.
   Proč tu nikdo není? To si Harry dokázal spojit s obsahem zpráv, které byly jím samým tak drasticky přerušeny. Byl znovu v ohrožení života. Kolik mu zbývalo času? Pět minut? Půl hodiny? To netušil. Jediné, co věděl, bylo, že byl právě teď ve městě duchů a že tu dlouho setrvávat nemůže.
   Jednu věc však nechápal. Kde proboha to zpropadené dvojče vzalo tolik síly? A co víc? Co když ji má v sobě také? Duše zlého dvojčete je výsledek otrávení Harryho duše. Tu otrávila duše Expery, jež má božskou moc. Je Experina duše odpovědí na otázku, kde dvojče bere tolik síly? Ale… co když není? Co když jeho síla nepramení z Experiny duše, ale z té Harryho? A tedy… co když tu sílu má nyní v sobě také?
   Harry se rozhlédl po liduprázdné ulici. Už tu dávno neměl co dělat. Musí zmizet! Musí zase utéct. Tak, jako z Godrikova dolu. Jedině tak si zachrání život. Jenže… má vůbec smysl ještě utíkat? Vždyť on by se měl za své hříchy plazit na kolenou a líbat lidem boty. Tolik jim toho dluží!
   Harry se díval na líbezné staroanglické domy a osaměle procházel dlážděnými uličkami, jakoby se vlivem nějakého kouzla ocitl ve středověku. Míjel dílny řemeslníků a stánky obchodníků, kteří tu měli svou jedinou živnost. Ty domy jakoby Harrymu plakaly na ramena a prosily ho o život, když už toho samého nebyli schopni žádní živí tvorové.
   Tak má krucinál prostě a jednoduše utéct? A nechat tohle město padnout? Harry ve skrytu duše znal odpověď, ale tahle cesta byla tak těžká. Jak snadné by bylo se obrátit zády a skrýt na chvilku problémy. Na chvíli nevidět a cítit to blaho, že už nemusí nic řešit… jak zatraceně snadné je utéct.
   A přesto by ho to zase dohnalo. Přesto by se tomu nakonec musel jednou postavit, pokud by chtěl vůbec kdy splatit Choinu oběť. Snad by ji i začínal proklínat. Protože ona ho tímto donutila bojovat, aby si její duši, byť jen z malé části, zasloužil. Zase mu šeptala do srdce. Teď to tu bylo znovu. A jak tam tak stál a díval se do nebe, pocítil… pocítil, že už nesmí utíkat. A že musí využít své schopnosti pro dobro lidstva. Musí být tou zázračnou zbraní, kterou Albus Brumbál stvořil. Je čas… stát se hrdinou, Harry.
   Musí najít své přátele a říct jim, že je žije. Že je odhodlaný bojovat a říct světu, že on je na jejich straně! Proto tady… v tomhle městě začne jeho pouť nápravy. A tak, shlížeje na své dlaně, sevřel je nesmírně pěvně v pěst. — Jde se na to!
   Harry se rozeběhl se vší vervou k pobřeží. Bylo to teď anebo nikdy! Teď anebo si nezaslouží žít! Až teď se ukáže!
   Hnal se jako vítr. Míjel stánky s převrácenými stoly. Opuštěné zahrádky a vyprázdněné vánoční výlohy i zemětřesením polorozbořené domy. Tryskem dopelášil až k zamrzlému přístavu, kde málem vládl jenom chlad a ticho.
   Kolem poletovaly vločky sněhu jako duchové. Zamrzlá hladina oceánu byla bez vody. Ta ustoupila na hony daleko. Lodě ležely na bocích zapadané sněhem, jako nějaké šedivé sochy titánů. Rybářské bárky spočívaly na sobě a na jejich palubách nyní vládly vrány, které na nich hodovaly jako supi na mršině. Harry běžel dlouho, směřujíce k širému oceánu.
   A pak to spatřil. V dálce se začal zvedat horizont. Ať už se k Harrymu blížilo cokoliv, blížilo se to proklatě rychle.
   Přehnal se přes rozlehlý park k ještě delšímu dřevěnému molu s kůly ze statných dubů, vězících v zatraceně tlustých krustách ledu. Dál už nedoběhl. Město bylo větší, než se na první pohled zdálo a jemu vypršel všechen čas, který měl.
   A horizont… ten byl děsivý. Nejblíže připomínal valící se nekonečné hordy ďáblů v Temném mordu, na něž si Harry matně vzpomínal. V té chvíli byl totiž natolik vysílen, že se sotva držel při vědomí. A teď? Zadýchaný a přec pln sil tu stál čelem k té vzdýmající vodě, jež se ho chystala polknout.
   „Protego maxima,“ zašeptal Harry chraplavě a s obranným mávnutím hůlky z ní vyslal nepatrný oblak kouzla, „stera kontra malis… spektero intima… defendo, impedimenta … fixima forteus…“ další a další obláčky míjené proudy kouzel vysílal před sebe, až se v dálce začala objevovat podivná popraskaná stěna, složená jakoby z pavoučích nitek… až podezřele podobná té, která obklopovala Bradavice, než je Voldemort pokořil. Harry opakoval kouzla, aby stěnu ještě více posílil.
   Stěna byla obrovská a klikatila se dál a dál. Délkou pokořila čtvrt míle a město náhle přestalo být cupováno drásavým větrem. Mohlo by se zdát, že i na chvilku vyšlo slunce.
   Když už se stěna nedala více zpevnit a celá se dmula, jako napnutá plachta, padl Harry na zledovatělé molo a zůstal zírat do širé dáli. Blížilo se to a napětí stoupalo. Vlna byla jako vrásčitá kůže ještěra s praskajícími úlomky ledu na jejím vrcholu. Čím blíž byla, tím hrůzněji se začala překlápět.
   Harryho ochranná bariéra byla však také velká a táhla se snad až do nekonečna. Harry cítil, jak každý závan vichru, narážející do jeho stěny, cítí i uvnitř v těle. Jak stěna sbírá energii přímo z jeho kouzelné moci. Strach z očekávání, co se stane, až se srazí z valící se vlnou, mu vehnala třas do těla.
   Harry se začal klepat. Obloha před ním zmizela. Černota se zvedala za ochrannou hradbou jako epochální nestvůra. Strach… už tu byl zase. Já ho nechci! Kruci! Ať jde do háje!
   Smrt… pocit smrti… ta ostrá ledová a rezavá chuť na jazyku, která mu rozřezávala srdce. Všechno se opět vracelo.
   Harry zvrátil hlavu a pohlédl do oblohy. „Bojuju za vás, Albusi,“ zašeptal přiškrceně. „Dejte mi prosím sílu, pane řediteli. Stůjte teď při mně! Potřebuji odvahu a nebojácnost, kterou má kolej Nebelvír. Vždyť já už nepatřím do Zmijozelu,“ říkal drkotavým hlasem a oči mu začaly slzet – ať už to bylo úzkostí z té zvedající se dech beroucí hory, nebo z vichru o stoupající intenzitě. „Proboha! Já… já přísahám, že už nepatřím do Zmijozelu! Pomozte mi, pane řediteli! Slíbil jste mi ještě jeden dar! Prosím! Patřím do Nebelvíru!“
   Proud vzduchu, jenž vlna před sebou hnala, právě vrazil do ochranné stěny, až Harry zalapal po dechu, jak mu tělo zabrnělo. Hukot zesílil a trhal uši. Bylo to tu! „Jsem z Nebelvíru! Já jsem z Nebelvíru! JSEM Z NEBELÍRU! Z NEBELÍRU! Z NEBELVÍRU!“ řval Harry brunátně, ale to už stěna byla tady. Strhla městské bóje a pak PRÁÁÁSK!
   „NEBELVÍRUUU!“ zaječel Harry a zakouzlil, když se miliony galonů mořské vody božskou rychlostí kolosálně opřely do stěny a prohnuly ji, jako kdyby byla z gumy.
   Předlouhá obranná hráz se zablýskala a vydolovala ze svého původce Harryho všechnu energii, až mu na okamžik vypověděl službu zrak. Teď si div nevyřval hlasivky. Kouzlo by mu přivodilo i zástavu srdce. Dunící vodní masa nekompromisně tlačila obranou zeď ke břehu přímo k Harrymu. Ústup nebyl možný. Harry prudce zarval, a když se mu zrak vrátil, vydral ze své duše naprosté všecičky, co v ní měl.
   Tu náhle si celý šokovaný uvědomil, že po molu začíná klouzat. Nohy mu klouzaly po kládách! Drncání do kolenou nešlo snést a Harry padl na záda. Bariéra začala využívat i jeho zapření. Tady byl limit všeho. Harry už víc nedokázal!
   A přesto! Přesto mávl jedinou volnou rukou a jeho kouzlo se ostře zabodlo do trámu mola. Harry zastavil svůj skluz a teď ho to všechno totálně trhalo. Rozeřval se jako pomatený a žíly na rukou mu nabíhaly vypětím sil. A ač si to nedokázal připustit, stěna konečně začala zpomalovat! Nekonečné stovky metrů pohoří se stále obtížněji hrnuly do města, až nakonec… zastavily! VODA ZASTAVILA!
   Halekal, div si hlasivky nepotrhal. Přesto Harry na pokrajích sil seznal, jak jeho stěna drží a nepouští… když v tom si všiml, že vodní sloupec stále stoupá. Výš… výš a výš! Už dosáhl až k samému vrcholu ochranné bariéry. Co teď? CO?
   Ta nestvůra v podobě černého oceánu převalila svůj jazyk přes okraj a první ledové bomby, které jako tunové kusy ledovcových ker začaly bombardovat molo. To se začalo třást a Harry s nepředstavitelným šokem sledoval, jak se závěj vody k němu přibližuje. Voda se doplazila až k němu.
   Proud mu podrazil nohy. Harry sebou znovu praštil na prkna. Míjely ho obří kusy ledy. Švihal kolem sebe kouzla a odsouval je, když tu náhle jeho ochranná zeď zahučela do celého širého okolí jako monstrózní nad limit ohnutá pila. Její konec se přiblížil a Harry to ucítil hluboko v těle.
   BUM!
   Velkolepá stěna, ta gigantická vodní hráz, povolila a rozprskla se do okolí jako kapky rtutě. Harry zůstal opařeně ležet a zíral na epochální vodní útes temna, jak se přes něj překlápí. Ledový běs mu vyprázdnil plíce a on zapomněl na vše. Spatřil jen dvě křídla, která nejspíš patřila andělovi. Proto jen zavřel oči. Věděl, že prostě a jednoduše prohrál.
   ‚Brumbále! Já nejsem ze Zmijozelu!‘ znovu otevřel oči. Poutal se od země. Vlna ho málem překlopila, když její horní mys dopadl na zem v ohlušující ráně. Teď se pod ním se jako dračí křídla prohnaly monstrózní masy oceánu, ženoucí náklad ledu přímo do nitra města. Už se nedalo nic dělat. Ale… jak to, že žije? Prohrál! Vždyť měl zemřít! Brumbále!
   Jenže to nebyl Brumbál. Nebo snad… Podíval se nad sebe a uzřel majestátní zlatá křídla. Pískající hlas mu pronikl srdcem, jako by ho někdo pohladil po duši. Harry zíral do křídel Fawkese, jak vznešeně pročesávají vzduch a odnáší ho do dáli. Pryč od toho děsu. Domů anebo možná… i dál.

Na obrázku je fénix Fawkes jak přilétá pro ležícího Harryho, zatímco za nimi se zvedá obrovská vodní stěna přívalové vlny.

(Na obrázku je fénix Fawkes jak přilétá pro ležícího Harryho, zatímco za nimi se zvedá obrovská vodní stěna přívalové vlny.)



   Předseda sboru náčelníků štábu ozbrojených sil právě vstoupil do budovy v Langley a legitimoval se ostraze. Jakmile nastupoval do výtahů, připojil se k němu mladší úředník s průbojným pohledem. „Jaká je situace?“ zeptal se předseda pobočníka.
   „Ředitel svolal krizový štáb, pane,“ oznámil mu spěšně mladý muž. „Podle všeho je to opravdu horké.“
   „Myslel jsem, že jde jen o nějakou skupinu aktivistů, co fanaticky věří ve své nadpřirozené schopnosti,“ řekl předseda nabručeně. „Ačkoliv jsem to neviděl v přímém přenosu… chcete mi opravdu tvrdit, že všechno, co v tý televizi předváděl, se opravdu stalo?“
   „Každý to pocítil přinejmenším na svých kolenou, pane,“ přisvědčil mu pobočník. „Britská policie zatím nevydala žádné prohlášení a MI6 mlčí jako vždy. Ale pane…“
   Dveře se otevřely a do výtahu vstoupily další osoby. Jakmile po pár patrech zase vystoupily, pobočník pokračoval: „Britský ministr rezignoval.“
   „Zpropadeně. Chester byl na naší straně, krucinál,“ zaklel předseda. „Proč?“
   „Přiznal, že o aktivitách těch takzvaných kouzelníků věděl. Prý mají dokonce i ministra kouzel, či co. A také říkal, že ho tento ministr pravidelně navštěvoval.“
   „Do hajzlu! Jak to, že o tom nedal vědět?“ zuřil předseda. „OSN mu už snad nic neřiká?“
   „Prý za ním ten ministr kouzel přicházel z obrazu visícího na stěně jeho pracovny,“ řekl pobočník a konečně dojeli do nejvyššího patra. „Přirozeně by vypadal jako pořádný vůl, kdyby se zmínil o tom, že ho navštěvuje ministr kouzel vycházející z nitra malby.“
   Obcházeli techniky a úklidovou četu, stejně tak i skláře vysklívající vysypané okna způsobené zemětřesením.
   „Tohle je směšné,“ ulevil si předseda a položil dlaň na čtečku otisků. „Všichni v týhle blešárně byste si zasloužili poslat do lágrů. Výborná práce!“ zvolal sarkasticky.
   Vstoupivší do velké konferenční místnosti, povstalo několik mužů a žen sedících kolem oválného stolu za obrovskou několikametrovou obrazovkou a tuctem počítačových monitorů. Předseda je pozdravil a pokynul k řediteli.
   „Bille, tak co? Už jste něco zjistili?“ zeptal se postarší ředitel ústřední zpravodajské služby s prošedivělými kotletami.
   „Momentálně?“ přiznával usedající předseda. „Z toho, co jsem vyrozuměl, tak nevíme zhola nic. Spoléháme na vás.“
   „Pak máme problém. Rada národů a NATO svolávají krizová zasedání. Prezident se dosti naléhavě dožaduje informací, jinak nebude mít žádné karty. Zatraceně lidi, máme v názvu zpravodajská. To znamená, že máme být zdrojem informací a vy mi tu všichni tvrdíte, že naše služba nemá ani jediný záznam o té zpropadené frakci?“
   „Pane, experti se domnívají, že se jednalo jen o nějakého blázna na steroidech,“ promluvil pobočník ředitele zpravodajství. „Podporovaný dosud neznámou terorist –“
   „Krucinál!“ práskl ředitel pěstí do stolu, až všem vychrstly kávy v kelímcích. „Já – ředitel CIA – jsem osobně klečel jako nějaký kretén před televizní obrazovkou. Ti samý experti tvrdí, že neexistuje vědecky podložené vysvětlení toho, proč všichni, co se na to vysílání dívali, padli na kolena jako nějací pobožní na příkaz… poďobaného pubescenta! Ať chceme nebo ne, máme co dočinění se silami, které nedokážeme vědecky podložit. A tak se vás ptám, co mám říct prezidentovi? Co v této věci hodláte dělat?“
   Předseda Bill Truman se rozhlédl po všech a stiskl rty do úzké linky. Pak se postavil a zrychleným hlasem spustil na své kolegy: „Tak dobře, dámy a pánové. Začněme se činit. Kolik máme v Británii aktivních buněk?“
   „Celkem šestnáct pane,“ odpověděl drobný mužík s kruhy pod očima, který byl stejně jako ostatní navléknut do nažehleného společenského obleku. „Všechny hlásí připravenost. Podle jejich posledních hlášení to ve Scotland Yardu ožilo jako když rýpnete do mraveniště.“
   „Disponujeme nejsilnější údernou silou a od nás se očekává, že zjistíme, kam ji poslat,“ dodal ke všem ředitel. „Chci, abyste aktivovali všechny buňky. Ať se vyptávají a sledují britské úřady. Hrají si na vlastním písečku. Fajn. Ale jakmile se někam MI6 hne, chci, abychom o tom věděli první. Pošlete do Londýna lidi. Zjistěte všechno o tom… ehm –“
   „Harry Potterovi, pane,“ doplnil průbojný mladý úředník.
   „Správně. Chci ho mít tady a hned. Živého nebo mrtvého. Neoficiálně dávám uklízečům právo ho zlikvidovat. Oficiálně…“ a s tím se otočil na uniformovaného důstojníka. „na to půjdeme přes NATO. Koho tam máme?“
   „Generál Hendriks, pane,“ oznámil mu uniformovaný muž. „Má horkou linku přímo na Interpol. Ten jako jediný se otevřeně pustil do vyšetřování. Nasadili na toho kluka snad vše, čím disponují. Pátrá po něm celá Evropa.“
   „No výtečně,“ zhodnotil ředitel a pak se naklonil k důstojníkovi. „Chci toho prevíta dostat. Potter je priorita číslo jedna. Jestli do čtyřiadvaceti hodin na něj nebude pověšený náš člověk, začnou tu padat hlavy.“
   „Spolehněte se, pane,“ přikývl mu důstojník.
   „Možná je to jen hloupost, ale taky to může jít tak daleko, že budeme stát na pokraji třetí světové. Pokud ten kluk má opravdu takové síly, že způsobuje ta příšerná zemětřesení, tak tu stojíme skutečně před vážným problémem.“
   „Správně,“ přitakal ředitel a bubnoval prsty do stolní desky. „Bille, na schůzi musíme donutit prezidenta, ať do toho zapojí námořnictvo. Bude potřeba mít letadlovou loď v La Manche. Ten fakan si díky tomu televiznímu představení proti sobě otočil celý svět. A pokud to není naprostý idiot, něco tím sledoval. Horacio a co naše oficiální stanovisko?“
   „Prozatím řekneme,“ přejal slovo předseda civilních záležitostí, „že informace k vyšetřování ještě shromažďujeme.“
   „Tak dobrá, dámy a pánové,“ povstal ředitel. „Do práce.“

   Místnost byla potemnělá, protože venku hustě pršelo, a po oknech stékaly kapky. Světlo ze svíček na lustru uprostřed pokoje osvětlovalo postel s tmavě červenými závěsy. Byl den Narození páně, a přesto tady byly po Vánocích jen pramalé stopy. Na stěnách a ze stropu viselo uschlé jmelí spolu s dalšími bylinkami a mezi větvičkami se linula podivná chuť opuštění. A nebylo to jediné, co se pokojem linulo.
   Hrály tu zvláštní tóny foukací harmoniky, které líně pluly místností. Harry seděl na posteli a foukal do malého hudebního nástroje, jenž zde našel. Skelnaté oči hleděly na fotku jeho rodičů a on nepřestával vrzat svou nuznou melodii.
   Když v tom z ničeho nic pozvedl tmavou lahev a zvolal: „Na zraví… veleváženej pane Bumbále!“ zachechtal se a s klimbajícíma očima do sebe ohnul další hlt alkoholu. Pak tak v sedu na posteli rozhodil rukama a zvolal: „Za královnu! Kteá teďka ujšitě zase plká ty svoje kesy… na kerý sejně neni nikdo zvědavej. Je… škyt! Jestli si mě vůbec ještě pamatuje,“ smál se Harry a foukl do harmoniky přes celou stupnici. „To jhe život! Mám… škyt… ceý město po sebe!
   No co vejráš, ty… ty vopeřená vochechule?“ zeptal se Harry a drknul do Fawkese, pyšně sedícího na okraji pelesti postele. Fénix až doposud na Harryho nevraživě pokukoval a snažil se zachovat si svou důstojnost.
   „Hele… já tu budu starosta. A ty… m… m… moje manželka, jo? No tak, poslouchej,“ zabrblal Harry a ťukl Fawkese prsty přes hlavu, až sebou fénix naštvaně cukl. „Ty si… ty si myslíš, že nejsi hezká?“ zeptal se ho Harry a popadl ho za zobák. „To víš, že seš hezká!“ řekl mu z očí do očí. Jenže Fawkes ho klovnul a vymanil se ze sevření.
   „No tak no tak… mažeský hádky si necháme napotom, kapiš? A teď! Berete… škyt… berete si veleváženej Pottere tohohle vopelichanýho fógla? Ale jistě! A veleváženej chptáku… škyt!… berete si… berete si mě za svýho staostu?“
   To už Fawkes roztáhl svá velká křídla a tak nepříjemně zapískal, že skřípání příborů po talíři se s tím nedalo srovnávat. Křik byl tak silný, že láhev v Harryho ruce se rozprskla.
   „No dobře dobře! Stačilo říct, šiš,“ utrousil Harry s přehrávaným dotčením a přitiskl si k ústům hrdlo, které jako jediné z lahve zůstalo. „Eh… ne… nevíš, co to vlastně piju?“ pomlaskal si naprázdno s jedním okem zavřeným a druhým mrkajícím skrze děravé hrdlo láhve. „Lexi! Co to tu schováváš, ty draku jeden! Takový… pchatoky!“ zahudroval a mávl s kusem skla, až se roztříštilo o stěnu opodál.
   Kde to vlastně byl? Už si ani nepamatoval. Vlastně ano! Fawkes Harryho odnesl až na vrchol katedrály na náměstí Eyre Square a Harry s pohledem na utápějící se město se rozhodl udělat to samé, avšak sám se sebou. A jak tam celý den uzavřený v Lexterově příbytku v nebesích ležel, našel nejdřív kořalku a pak starou irskou whisky. Její pálivost bylo přesně to pravé, co potřeboval.
   Když už se smrákalo, nakukoval pod postel, kde lahve našel a vytáhl rum, na jehož etiketě byl vousatý námořník stojící na přídi lodi. Harry znovu škytl, zasalutoval námořníkovi, bouchl s flaškou o roh postele, až se hrdlo ulomilo a on do sebe nalil pořádnou dávku rumu. „Aneb jak tetka Marge vžycky řikala! Po ničem se čověk tak nezhuáká, jako po flašce brandy,“ zkonstatoval Harry a po chvilce se sám sobě zachechtal. „No určitě po ní lidi lítaj sušně vysoko.“
   A jak tam tak seděl, sundal ze sebe všechny přívěšky, které měl a pokaždé se zachechtal, div se nezakuckal, když s nějakým hodil. „Na Harryho Pottera – hdinu!“ pozdvihl pak ulomenou lahev a napil se zas a znovu. „Vraha milionů lidí! Vzkřísitele bohyně zla a původce třetí války! Vše díky panu… škyt! Harrymu Potterovi! O jakejto hrdinaaa! Šihněte si z něj do kalhot,“ volal a znovu se nemotorně napil.
   Jak tak se sebou vsedě na posteli klimbal, opět pohlédnul na Fawkese. „Sem já to ae nezvořák, co? Nechceš si taky voknooout?“ a napřáhl s rumem před fénixe, který něco krákoravě zamumlal a se zbylou důstojností otočil hlavu.
   „Posero,“ zhodnotil Harry a pak si párkrát pomlaskl. „Ty… ty poslouchej… škyt!… ty seš… čí ty vlastně seš, čéče? Ty seš ten Bumbálův pták… škyt!… nebo Voldemortův?“ přemýšlel Harry a střídavě zavíral oči. „Neee… Voldemortův bejt nemůžeš, ten měl takovýho… delšího ptáka, že jo?“ na což mu Fénix jen krátce máchl křídlem do tváře.
   „S tebou je teda řeš… ti povim! Ae což vo to! Pití by bylo,“ řekl a důležitě zvedl ukazováček. „Ae tak něco k snědku!“ dodal a znovu si pomlaskl. „Neviš náhodou…“ zeptal se Fawkese, když v tom na něm Harry strnul svým lačným pohledem. Další věty řádnou dobu převaloval v ústech a pak do Fawkese drknul. „Hee, už si měl pešenýho fénixe?“
   Fawkes vykulil oči a peří na něm splihlo, jako by se chystal uletět. „Ne? No bodejť… já tay ne… jenže… je tu jeen maej poblém,“ pravil Harry znale a začal se k Fawkesovi pozvolna blížit. Když už byl na dosah ruky, zašeptal k němu: „Nemáme fénixe. No jo. Nemáme. Takže… škyt! Ty seženeš fénixe a já ten… jak se mu řiká… jo! Voheň! Patí?“
   Fawkes nadmul tváře a zamrkal, jako by snad i obracel oči v sloup. To už se Harry vrávoravě postavil a důležitě zvedl ruku. „Zůru, a… škyt… je hotovo! Takže voheň… jak se jen…“ přemýšlel Harry a drbal se flaškou na hlavě, až si omylem vyléval rum na vlasy. „Jo! Avada… neee. Jak jen… sakra, neviš…“ otočil se na Fawkese, který nejistě přešlapoval. Ale pak jen Harry mávl rukou. „Aaale, ty víš houbeles.“
   Harry se postavil a tak nějak narovnal. Pak svými těkavými pohyby napřáhl svou hůlkou. „Jak… jen to… jo! Incendio!
   Z hůlky vyšlehly jiskry a pak za nimi vychrstl plamen. Dopadly na prkennou stěnu plnou Lexterových diplomů, obrázků Harryho rodičů a jiných fotek. Stěna začala hořet a na Harryho upoceném obličeji se objevily odrazy ohně. Fawkes začal potřeštěně pištět a poskakovat po pelesti.
   „Hele… škyt… neměl sem to náhodou… škyt… to… do krbu?“ otočil se Harry na fénixe. Za jeho zády bylo vidět, jak se plameny dostávají až k záclonám. Pak v jednom velikánském zahučení vzplály, čímž se oheň rozlezl po trámovém stropě a ovál Harryho rumem nasáklé vlasy. Fawkes křičel a nadával, minipobertové – maličcí netopýrci, jež zde v rohu místnosti měli své obydlí – začali poskakovat a láteřit, když už se k nim začal blížit kouř.
   „No to je mi najednou povyku!“ zvolal Harry, jako by se nic nedělo. Pak se otočil a spatřil ten velký kus stěny, co byl v plamenech. „U všech ďasů! VONO HOŘÍ!“ zaječel Harry. „Tys to tu podpálil, cvoku! Rychle to uhas!“ zavolal na vyděšeného fénixe, který stále roztahoval křídla a pískal.
   „Co vejráš, ty vejre! Koukej začít hasit, ne?!“ volal na něj a pak se naštvaně zvedl. „Jistěže! Co si čověk neudělá sám!“
   Napřímil hůlku a hledal marně v hlavě hasící kouzla, div mu netekly sliny z pusy. „Jak to jen… škyt! Jo! Eructo něco… a-a to něco… co to jen… no jasně! Flamme eructo!
   Z jeho hůlky vyvřel obrovský plamenný jazyk, který kompletně podpálil celou stěnu, až začaly padat obrazy. Diplomy se pálily na uhel, ceny a vyznamenání se kroutily a dopadaly na zem. „Víš co? Když seš tak chytrej, tak tumáš!“ křikl Harry a vrazil hůlku tryskající plameny fénixovi do zobáku.
    Fawkes vřeštěl a mával poplašeně zobákem, čímž podpaloval celou místnost. Harry se jen tak tak skláněl před ohňovým gejzírem a nadával na Fawkese, který mával zobákem, až vyhodil sršící hůlku ven z okna.
   „No výborně, ty génie! A čim to teď mám jako uhasit?“ zakřičel na něj Harry, zcela zpocený, protože místnost byla jedna velká výheň. Voliéra, jež kdysi patřila Falconovi, Lexterovu orlovi, zela v plamenech a oheň se sápal i k posteli. Fawkes vřískal tak nahlas, až Harrymu zaléhaly uši.
   „A čim asi, ty chytráku?! Já nemám čim hasit!“ řekl, když si uvědomil, že drží v ruce pořád lahev. Otočil se k plamenům a hodil ji přímo na hořící strop. Rum v jednom mohutném vzedmutí zahučel a plamenné kapky se rozprskly po celé místnosti. Chytly závěsy postele a oheň se začal blížit i k širokánské knihovně s Lexterovými zápisky.
   „No tě pic! Viděls to?! Ten oheň sílí, čím víc ho hasíme! Proboha! Co budeme děláááát?“ volal Harry opile, zakopl a padl na postel, jejíž okraje již byly v plamenech.
   Fawkes začal hlasitě pískat a s velkým máchnutím vystartoval. Vletěl do plamenů, které ho neškodně olizovaly, přitiskl se ke stropu, zaryl do něj své pařáty a s dalším máchnutím trámy stropu povolily. Začaly se ohýbat, praskat a kácet se k zemi, a to i přes Harryho pištící panický křik.
   V další chvíli skrze strop do místnosti vtrhla průtrž vody, jež se usadila v horním patře kvůli nečištěným odtokovým cestám. Hučení ohně vystřídalo hlasité syčení a po minutě, kdy promočený Harry stále ještě schlíple seděl na posteli, se oheň zcela uhasil a hoch zůstal zírat na zborcené trámoví.
   A jak tam v tom nastalém tichu seděl, tak náhle BIM!, až Harry sebou poplašeně cukl. To totiž zvon odbíjel půl.
   Ta sprška ledové vody Harryho pořádně probrala. Když se tak díval po zpustošené místnosti, jen se tomu uchechtl. „No tys tomu ale dal na frak,“ řekl zmoklému fénixovi, ježto vězel až po křídla ve vodě a vyčítavě na něj civěl. „Ale no tak, nedívej se tak na mě,“ vyčetl mu Harry a začal si mnout přespříliš bolavou hlavu. „Co mám teď, proboha, dělat?“
   Zaslechl zatřepání křídel a dopad ptačích nohou na dřevěnou desku. Harry vzhlédl a uviděl Fawkese stát na popáleném stole. Jeho pařáty spočívaly na útržku novin. Fénix na Harryho pronikavě zíral a pak zobákem šťouchl do novin.
   Harry se došoural až ke stolu a zadíval se do novinového článku, na který Fawkes ukazoval. Byly to mudlovské noviny a vyprávěly o obětech neštěstí vzniklého při zemětřesení.

   Nejstarší americkou elektrárnu Oyster Creek zasáhlo zemětřesení právě ve chvíli, kdy se prováděla náročná údržba chladicího systému reaktorů. Odborníci přisuzují příčinu nehody chybujícímu lidskému faktoru v obsluze generátorů umožňující nouzové chlazení. Zdraví škodlivé záření zasáhlo nebližší Waretown, jehož obyvatelé byli evakuováni. Evakuaci však zkomplikovala záplavová vlna, následkem čehož byli ozářením postiženi Graham Cotton a jeho tříletý syn, jehož matka byla na služební cestě.
   Když se Linda Cottonová vrátila ze služební cesty, Graham Cotton již v nemocnici podlehl následkům ozáření. Jejich jediný syn Mark byl převezen do dětské nemocnice ve Philadelphii a bojuje zde o život. Podle slov Lindy, když nyní přišla o manžela i domov a s ním i veškerý majetek, je tříletý Mark to jediné, co jí v životě ještě zbylo.
   Ačkoli Markovo mladé tělo s ozářením bojuje, doktoři bohužel nemohou více dělat a chlapci tak předpovídají nanejvýš den života.
   Harry se podíval na Fawkese a chvíli nic neříkal. Pak se zeptal: „A co to má společného zrovna se mnou?“
   Fawkes odkryl jedním pařátem Harryho Bradavický řád a podíval se opět pronikavě Harrymu do očí.
   „Chceš mi naznačit…“ řekl Harry a ironicky se zasmál. „Chceš mi říct, že se mám za něj obětovat? Přenýst na sebe tu nemoc z ozáření a… prostě zemřít? To mi chceš říct?“
   Fawkes se na něj stále díval. Jeho pohled byl náhle tak chladný a přísný, jako by už to bylo dávno rozhodnuto.
   „Ty jsi mi teda ale dar,“ zkonstatoval Harry těžce a dosedl na nejbližší židli. „Dneska… si každý dítě vybalovalo svý dárky… a já si vybalil tebe. Dar… od Brumbála. Dar smrti.
   Ale máš vlastně pravdu. Celou dobu se snažím umřít… ale nemůžu. Protože bych pošpinil všechno, co pro mě ostatní udělali. Jenomže s tímhle…“ řekl a zaklepal prstem na novinový článek, „s tím se mi bude odcházet snáze. Už tě chápu… sakra…“ řekl a srdce mu teď tlouklo jen opravdu s obtížemi. „Tak… tak tohle bude chtít pořádně silný kafe.“

   Nad rozbořenou Philadelphií se už smrákalo a povyk v dětské nemocnici již dávno utichl. Toho večera do jejích dveří vstoupil hoch, a aniž by to kdokoliv tušil, ihned bedlivě zkoumal pohledem okolí. V dálce zahlédl orientační tabuli a vedle ní oválný stůl, jehož středu vévodila vrátná.
   Harry si ještě před příchodem pořídil novou bundu a kalhoty, protože kouzelnický celestínský oblek přeci jen nebyl každodenní mudlovskou garderobou. Teď halil svůj obličej do kožichu límce bundy a zamířil k orientační desce.
   Měl maximálně pět vteřin, než ho vrátná osloví. Věděl, že si musí z tabule v krátké chvíli zapamatovat co nejvíc údajů.
   Dorazil až k ní a plně soustředěn se snažil vpálit si do paměti orientační plán. Na zádech ale ucítil pohled vrátné a jen bezděky se ohlédl. ‚Hlupáku! Navázal jsi oční kontakt!‘
   Rychle se chystal odvrátit, když v tom nahmatal neutrženou výrobní cedulku u své bundy. Vrátná na ni koukala. Pousmál se a cedulku strhl. Na tabuli se již nesměl podívat, jinak by ho žena oslovila a tak se vydal kvapem dále.
   Pevně doufal, že převlek v duchu Supermana zabere. Od té zrůdy z televize se totiž odlišoval vlastně jen účesem a brýlemi, které jeho dvojče na sobě ve vysílání nemělo. Byl si ale vědom, že jakýkoliv delší pohled by znamenal malér.
   V hlavě si vybavil plán a snažil se rozpomenout si na to správné oddělení. Tázavé pohledy míjel pokud možno ve spěchu, a když dorazil až k výtahům plným nemocničního personálu, rozhodl se raději zvolit liduprázdné schodiště.
   Nořil se stále hlouběji do spletitých chodeb nemocnice. Dál a dál od východu a možnosti utéct. Svým vycvičeným mozkem si pamatoval – ač byl stále řádně podnapilý – každý krok. Každou odbočku spletitého systému koridorů si vštěpil do hlavy podle pouček, kterými jej A obdařila. Našlapoval potichu, evidoval všechny kamery a žádné neukázal obličej. Pak konečně dorazil do oddělení s karanténní léčbou.
   Mávl hůlkou a začaroval: „Irepermas,“ a skleněnými dveřmi, kam běžní návštěvníci nesměli, prošel, jako by byly z vody.
   Oddělení bylo až podezřele potemnělé. Harry se skrýval ve stínu, jak ho A učila a opatrně nahlédl za roh. Přítomnost policejního strážného, který zde měl zřejmě za úkol odhánět dotěrné novináře, nasvědčovala, že je na správném místě.
    Harry z kapsy vyndal Lexterovu foukací harmoniku a foukl do ní. Policista zpozorněl a odepl poutko u obušku. S rukou na něm se zkoumavě vydal ke zdroji zvuku. Blížil se však do temného kouta a tam vládl Harryho um maskování. Bum! Rána do vazu ho omráčila a vražení loktem do zacíleného místa na lebce, poslalo policistu do říše spánku.
   Ruce mu svázal vykouzleným provazem a zde veškeré kouzlení končilo. Harry věděl, že se kouzly nesmí prozradit. Kdyby strážný vypověděl něco jen zdánlivě podobného kouzlům, byli by mu všichni okamžitě na stopě.
   Chvíli se zamyslel, jak je vlastně ostatním nebezpečný. Jeho pohyby byly již zcela automatické. Školitelka A při jejich cvičeních do jeho mozku doslova implantovala cizí pud. Teď pátral očima po něčem, kam by strážného schoval. Když v tom se ozvalo zachrastění klíčů!
   Harry se zalekl. Zbystřil. Dveře za jeho zády teď odemykal lékař v doktorském mundůru a vedle něj naříkala cizí žena.
   Vchod do oddělení se otevřel a dvojice vešla dovnitř. Chodbu naplnil jekot: „– i kdybych vám dala vše, co mám, prosím!“ úpěla žena, div před lékařem nepadala na kolena.
   „To skutečně nemohu, kolikrát vám to mám říkat?“ odrecitoval lékař netrpělivě, přesto s profesionálním odstupem.
   Míjeli právě dvě bedlivé oči, které je sledovaly. Harry byl zastřený a jeho bunda vypadala jako kus stěny, zatímco omráčený strážný ležel pod nemocničním vozíkem opodál.
   „Je tím posledním, co mám!“ naříkala žena.
   „Madam, já chápu, jak vám je –“
   „Ne to nechápete!“ zakřičela mu nazpátek. „Mně je jedno, co se mi stane. Zatkněte mě, popravte mě, cokoliv! Udělám cokoliv na světě! Jenom mě nechte naposledy mluvit se svým synem! Naposledy ho obejmout! Proboha živého! On je už jediný smysl mého života, copak to nechápete?!“ křičela z plných plic, až bylo s podivem, že ji nohy pořád nesly.
   „Madam, prosím, uklidněte se,“ říkal jí dál doktor trpělivě. „Víte dobře, že nemůžu ohrozit vaše zdraví. Jak už jsem řekl. Chlapcův imunitní systém selhal a on byl infikován. Je nyní vysoce nakažlivý. Je to zkrátka proti všem pravidlům.“
   „ALE MNĚ JE TO ÚPLNĚ JEDNO!“ řvala na celé kolo. „MNĚ JE JEDNO, ŽE KVŮLI TOMU ZEMŘU!“
   „Musíte se uklidnit, pojďte sem,“ říkal dál doktor a vedl ji k černé kožené lavici. „Posaďte se a hezky pokojně, nebo vám budeme nuceni vpravit další injekci na uklidnění.“
   „Doktore… slitujte se,“ žadonila žena a přímo před ním padla na kolena. „Já už jsem dávno mrtvá… pro mě už nic nemá smysl… Jen jeden malý rozhovor. Jen naposledy ho obejmu! Prosím vás, pro Krista pána, prosím!“
   „Nemohu, je mi líto,“ odmítal ji neochvějně.
   „Ne ne ne! NEEEE! NEEEE!“ řvala z plných plic, když zacházel do postranních dveří. „VŽDYŤ UMÍRÁ!“ řvala, až začala chraptět. Ale doktor už zavřel dveře. „Proboha každou chvíli bude pryč! Prosím vás! Prosím váááás! Áááááá!“ řvala tak moc, až se začala dusit. Padla celá na zem a začala se dávit tak ukrutnou bolestí, div že nezvracela na podlahu. Nikdo se nedokázal ani představit, jakou nepopsatelně silnou a sžírající bolest cítila. Nic tak příšerného ještě v životě nezažila. Psychika a láska k dítěti jí úplně zatemnila mozek. Dávila se víc a víc, až najednou ustala.
   Harry ji bleskurychle uspal a ona teď poklidně ležela. Byla na dotek studená. Hoch ji vzal do náruče a uložil na pohovku. Pořád se celá třásla a křečovitě přitom svírala víčka.
   Chlapec byl tou ženou dočista ohromen. Před jeho očima se nyní zračila, jako fontána prýštící nekonečnými gejzíry lásky. Udělala by cokoliv. Stejně tak, jako Harryho matka.
   Zkřivil soucitně obličej. Jak moc ji chápal. Tady končí svět a lidské chápání. Teprve tady začíná ta pravá esence života.
   „Nebojte se…“ zašeptal Harry a pohladil ji po studené tváři, „brzy budete mít své dítě zpátky.“
   Přitiskl se ke zdi a obezřetně došel až ke dveřím, jež byly zamčené na karetní terminál. Harry opět použil průchozí kouzlo a vstoupil do malé komory. V ní skrze drátěné okno spatřil kukaň, kterou doktoři dohlíželi na karanténní pokoj. Harry se stále tiskl ke zdi a v duchu si připravil tři kouzla.
   Krátce po sobě hbitě třikrát mávl hůlkou, až tři kouzla vystřelila do místnosti oddělené sklem a uspala tamní doktorský personál. Povedlo se a on napotřetí prostoupil dál.
   A bylo to tu. Uvědomil si to až příliš pozdě, když už plíce dávno nabraly jedovatý vzduch. Teď se již nedalo couvnout a on se ocitl v potemnělém nemocničním pokoji.
   Všechno se tu zdálo být tak neživé, včetně dětských knížek, polštářů a plyšových hraček po stranách, jež byly v našedlém světle až děsivě bezbarvé. Ale nic se nedokázalo vyrovnat svou pobledlostí chlapci, spícímu na posteli.
   Dech se mu zadrhával. Harry mlčky a s nastupující hrůzou došel až k posteli. To nebohé dítě mělo lebku bílou jako křída. Na obličeji mělo dýchací masku, do úst mu vedla trubice a jedno ucho mu chybělo, nebo snad jen bylo nateklé… to nedokázal určit. Mělo hlavu k nepoznání, potřísněnou děsivými rudými fleky, jako by jej někdo popálil. Zbytek malého tělíčka, jež na sobě nemělo ba ani jediný chlup, zakrývalo nemocniční oblečení a Harry skrze ně rozeznával spoustu jehel a čidel, jež byly na dítě nabodané. Ti mudlové.
   Monitory vedle postele ukazovaly tep jeho srdce a další údaje o tělesných funkcích. Dole pak byla pravidelně skenována míra ozáření v Harrymu neznámých jednotkách a jemu došlo, že rudá čísla jsou až krutě blízko pravdivé realitě.
   Harry obešel postel a vytáhl Bradavický řád, který se mu v ruce zaleskl večerním světlem dopadajícím skrze závěsy. Bylo to vlastně až kruté. Přejímat smrt za někoho jiného…
   Ale ty fotografie… ty Harrymu pomohly v rozhodování. Byla na nich matka dítěte v objetí se svým synem. A byla šťastná. Tam na té fotce, tam byla jiná žena. Ale ta už je teď pryč… a jen jediný člověk na světě ji dokázal navrátit zpět.
   Harry si sundal bundu a vyhrnul rukávy svého celestínského obleku. Pak stiskl Bradavický řád pevně v ruce a zavřel oči. Teď to jasně cítil. Brát život umí kdejaká prašivá stvůra. Ale darovat jej… to už umí jenom ti, co poznali lásku. Harryho maminka to věděla. A věděla to také Cho.
   Otevřel oči a držíce Bradavický řád v obou rukou, natáhl je nad tělo dítěte. Tolik se bál. ‚Tak buď aspoň jednou chlap! No tak to bude bolet! Tak dělej, ty zatracenej zbabělče!‘
   Harry se pekelně soustředil a stejně, jako tehdy, i teď z nitra Bradavického řádu vyblafl zlatavý obláček, jenž se jako rozpité kaňky začal vsávat do nejhorších ran na těle dítěte. Chvíli s ním cloumal pocit, že nesmí… že, co to proboha dělá? Ale ty posléze vystřídala úleva, protože se nedostavila táž bolest, jako prve u Milky. Jenže to se brzy mělo změnit k horšímu. Začalo se dít něco nadmíru podivného.
   Jak se víc a víc obláčků vpíjelo do malého tělíčka, začala se Harrymu víc a víc točit hlava. Brněla a těžkla. ‚Ne! Znovu se soustřeď!‘ Harry s ní zatřepal a opětovně se koncentroval. Po očku neustále sledoval červené číslo na monitoru. Proud zlatavého prachu se třpytícími se smítky zesílil, když tu náhle si Harry všiml, že červená míra o jeden stupeň poklesla.
   Srdce mu zaplesalo, ale hned na to ztuhlo. Harry vytřeštil zraky. Po ruce od Bradavického řádu výš se mu začal šířit podivný chlad v podobě ztráty zdravé barvy kůže! Co se to dělo? Ta děsivá bledost se mu plazila po ramenou až k hrudi a Harry zděšeně zíral, jak se mu dostává až ke krku.
   V další vteřině polapila i jeho hlavu a to už bylo zle. V tu ránu jako by jím někdo ovládal a snažil se Bradavický řád stáhnout zpět. Harry sváděl lítý boj s cukajícími se pažemi. V téže chvíli další proudy se odlepovaly od Bradavického řádu. Seshora dolů mu tělem mu projížděla neskutečná brňavka, jako kdyby mu v žilách a tepnách prolézali hadi!
   „No tak! Pohni se!“ zuřil na neměnné číslo na monitoru.
   Když konečně zase kleslo o jednu cifru níž. Jenomže hodnota padesát devět zůstávala stále červená! Nemohl ztrácet čas a ukrajovat ji po kouscích. Vždyť mu ti pomyslní hadi žrali tělo zevnitř! Harry v sobě cítil něco hrozného… umírá?
   „Tak dělej, sakra!“ nemínil se s tím smířit a rozzuřeně stiskl řád v ruce. V těle mu to v tu ránu zunklo elektrizujícím pocitem a obláčky z řádu opět mocně blafly.
   Zuby nehty, vše drtil o sebe, až uvnitř vzpílal vypětím. Do všech stran jeho těla se mu zakusovali vzteklí černí psi v podobě příšerných křečí. „Tak dělej, ty zmetku! Dělej, zatraceně!“ řval už i nahlas, až se spící lékaři ve vedlejší místnosti začali neklidně vrtět.
   Číslo však klesalo jen velice pomalu a on už pomalu necítil prsty. Zrak se mu mlžil, jako by koukal skrze sloup mlžící se vody. Tělo mu začalo na plné čáře selhávat.
   „Zatraceně! Já tu neumřu jen tak pro nic za nic!“ řval jak na lesy, až mu pot zkapával z čela. „Těmhle neublížíš! Jim ne. Prostě ne. Tohle neexistuje! Aspoň jednou vyhraj! Dokaž, že jsi k něčemu! Aspoň naposledy se snaž! SNAŽ SE! SNAŽ SE, TY PADAVKO! TAK ZATRACENĚ DĚLEJ!“ zařval s vypětím všech sil, když v tom BUCH!
   V jednom malém okně uprostřed potemnělé nemocnice se to mohutně blýsklo.
   Harry řičel vypětím. Pot mu tekl po celém těle. Přikován k němu teď šokovaně zíral, jak Bradavický řád po oslepujícím zářivém vzplanutí chrlí zlatý proud do nitra dítěte. Harry ječel jako šílenec, protože vítr v místnosti běsnil a vzduch mu elektrizoval vlasy. Přístroje v pokoji sršely… a on náhle spatřil, jak číslo na obrazovce letí strmě dolů! Jo!
   Padesát, čtyřicet, třicet… Harry zápolil se vším, co v sobě měl a držel se na nohou jen díky nekonečné koncentraci. Čísla opět zpomalovala. Dvacet, pak deset… poslední jednotky ubíhaly trýznivě pomalu. Počítadlo se již nacházelo v zelených číslech, ale ten neoblomný vlk pořád řval a neustával. Nikdy by neskončil, dokud není práce hotova. Nikdy neustane, dokud to neodčiní! Tak sakra děleeej!
   Pět… čtyři… tři… „Proboha, ještě kousíček!“ halekal Harry. Dva… jedna… Harry se celý třesoucí, brunátný a vyčerpaný soustřeďoval jen na jedničku. A najednou to přišlo, padla nula! Šedá a nejasná, jako by nic neznamenala.
   A bylo to. Harry vypnul vše a padl bezvládně na zem. Bradavický řád vyletěl obloukem vzhůru, až se opět zaleskl.
   Harryho hruď se dmula šílenou rychlostí a on cítil, že překročil tepovou hranici, kterou jeho srdce bylo schopno snést. Ale to podstatné. Mělo to aspoň nějaký smy…
   Harry prudce vyjekl, neboť ho něco děsivě začalo pálit. Rychle se ošil a sklepal to něco na zem. Byl to Bradavický řád, jenž žhnul do ruda. Harry se jej neodvažoval zdvihnout a sledoval, jak postupně chladne a pohasíná. Ale co to dítě?
   Opřel se o postel jednou rukou… pak i tou druhou. Pomalu se těžkopádně zvedl. Potom vydechl překvapením.
   Na posteli ležel zdravý tříletý chlapec bez jakýchkoliv známek poranění. Harry zalapal po dechu, protože tomu stále nemohl uvěřit. Povedlo se to! Zachránil lidský život!
   „Maminko?“ řekl malý chlapec a otevřel oči. Harry okamžitě zareagoval, ohlédl se a spatřil na vedlejším stole roušku. Rychle si ji nasadil, aby ho hoch nepoznal. „Kdo jste?“
   Harry se zadíval na nedůvěřivý výraz dítěte. „Jsem doktor,“ odpověděl mu. „Jak se cítíš?“
   „Nic mě nebolí,“ opáčil chlapec a zvedl ruce.
   „HEJ, VY TAM!“ protnul hlas ticho pokoje, až se oba strašně lekli. Oslnilo je pokojové světlo. Harry ihned poznal, že je zle. Polekání mu do duše nahnalo nezastavitelný strach.
   „Cizí osoba v karanténní oblasti!“ zvolal lékař do interkomu a právě vyburcovával ostatní. „Pošlete sem okamžitě ostrahu!
   „Já chci za mámou,“ řekl chlapec vystrašeně.
   „Správně,“ zamumlal Harry zpoza roušky s hlasem se stupňujícím se napětím. „Půjdeme za mámou.“
   „Okamžitě odstupte od toho dítěte!
   „Pojď sem,“ pobídl jej Harry, ale dítě se nedůvěřivě odtahovalo. „Půjdeme za mámou, slibuju!“ ujišťoval ho.
   Chlapec se nejistě natáhl k Harrymu a objal jej kolem krku, načež ho Harry zvedl. Otočil se k velkému sklu, za nímž právě stál doktor a křičel: „Okamžitě ho pusťte! Okamžitě…
   Uprostřed volání ale náhle strnul. Všiml si totiž, že malý chlapec byl zcela zdráv. „Jak jste… jděte tam za ním, honem!
   „V kapse mám průhlednou tyčku,“ řekl Harry a neklidně koukal, jak se ošetřovatelé ženou ke dveřím. „Podej mi ji.“
   Chlapec mu zašátral v kapse a vyndal Harryho hůlku. Ten ji uchopil a s mávnutím zašeptal: „Colloportus,“ čímž se dveře vedoucí z lékařské kukaně na chodbu zamkly. „Irepermas,“ začaroval hned na to. „Teď se drž, projdeme dveřmi.“
   Harry zahnul za roh ke dveřím a prošel jimi do průchodové komory. „To nikdy doma nezkoušej, jasný? Bolelo by –“
   Nestačil to doříct a obklopil je fučící vítr jdoucí z podlahy i ze stropu. Vysál všechen vzduch, až oba neměli co dýchat. Fučel pořád dál, horký i studený, až po chvíli vtrhl dovnitř opět dýchatelný plyn. „Jen klid! Neboj se. Jen nás vyčistili!“
   Harry prošel se zrychleným dechem rovnou ven na chodbu. S dítětem v náručí se rozhlédl. Chodba byla prázdná.
   „To je máma!“ zvolalo dítě a doslova seskočilo z Harryho náručí. Chlapeček začal běžet za ležící ženou na lavici. Když k ní dorazil, začal s ní třást a volat na ni. Harry se chystal za ním vydat, když tu náhle se žena sama od sebe probrala.
   „Marku!“ vyjekla. „Proboha!“ vydala ze sebe dojatě a začala syna ohmatávat. „Vždyť… to-tobě nic není… proboha! To je snad zázrak!“ jásala a do očí jí vyhrkly slzy.
   Harry seznal, že je čas jít. Musel zmizet z očí mudlů, aby se mohl bezpečně přemístit. Otočil se a vyběhl ke dveřím.
   „To on mě zachránil,“ slyšel Harry za svými zády.
   „Doktore! Prosím, počkejte!“ volala na něj. „Prosím!“
   Harry zaváhal a otočil se. „Nevím, jak jste to dokázal,“ řekla mu a v jednom kuse slzela. „Ale děkuju vám! Děkuju vám z celého srdce! Kdyby jste tu neb –“
   Prásk! Dveře od kukaně se rozlétly do kořán a na chodbu vběhli doktoři. „Tamhle je! Chyťte ho!“
   To byl signál! ‚A je čas vzít nohy na ramena, Harry!‘
   Zapřel se na tmavém koberci a vystartoval. Přeskákal dřevěné lavice a pelášil, co mu síly stačily. Přihnal se ke dveřím, vedoucí z oddělení ve stejnou chvíli, kdy do nich z druhé strany vrazilo pět strážných. Jejich pohledy se střetly.
   „Špatný směr, špatný směr!“ volal sám na sebe Harry a otočil se zpátky. Tři doktoři se mu hnali v ústrety a metali před sebou kusy vánoční výzdoby.
   Mohl je všechny na místě omráčit a zbavit se jich. Jenže on se nesměl prozradit! Do oka mu padly dveře vedoucí na dámské toalety. Dravě je vyrazil a ihned za sebou zavřel.
   Vběhl na záchodky s prudce bušícím srdcem. ‚Teď mi poraď, A… Co udělat?‘ Harry se rychle zamyslel a pak hbitě přiběhl k oknu. Otevřel jej dokořán, až záclony ven vyfukoval vítr. Jenže pronásledovatelé už byli u dveří. „Fliximo!“ Harry se kouzelně přesunul přímo vedle dveřního futra.
   „Pozor! Je v pasti!“ zvolal hlavní lékař. „Opatrně lidi!“
   „Ten blázen vyskočil z okna!“ došlo jim, když rozrazili dveře a spatřili otevřené okno. V zástupu vtrhli dovnitř.
   Harry schovaný vedle rámu dveří číhal, až vběhne první. V momentě, kdy vbíhal i druhý, ovládl jeho tělo instinkt. Tohoto – vpravdě tělnatého muže – srazil ramenem tak surově, až se první vstoupivší tázavě otočil, vztekle zvolal a chytil Harryho za chomáč vlasů. Nato ale od Harryho schytal pořádný kopanec do žeber, třebaže mu tím ošetřovatel vytrhnul vlasy. Vyražením dechu ho ale Harry připravil o pozornost. Pak už jen stačila rána těsně vedle spánku.
   Zatím se zvedal druhý ošetřovatel při těle a vyřítil se řva na Harryho. Ten využil jeho dopřednou sílu, uskočil, chytl ho za límec, čímž mu přiškrtil krk.
   „Přestaňte!“ zakřičel hlavní doktor, jako jediný z nich stále ještě stojící ve dveřích. „Proboha, už dost!“
   Harry držel loket otylému muži pod krkem a palcem mu tlačil do zádových slabin, čímž ho zcela ochromoval. Přitom dravě zíral na hlavního doktora, jenž se ho snažil uklidnit.
   „Nechceme vám ublížit,“ sděloval mu lékař.
   „Tak mě nechte jít,“ zamumlal zpoza roušky Harry.
   „Jak… jak jste to udělal?“ zeptal se Harryho. „Ten kluk nejeví žádné známky ozáření. Jak jste to, proboha, dokázal?“
   Harry zaslechl, jak se k nim ženou dozorčí, kteří překonali vstupní dveře. ‚Je čas jít! Jen tě zdržuje! Tak pohni kostrou!‘
   Harry se zprudka nadechl a kopl do muže, jehož držel v sevření. Ten svou zavalitou vahou porazil hlavního lékaře na zem. Chlapec zabouchl dveře a očaroval je: „Colloportus!
   „Tak a co dál?“ běsnil sám pro sebe v hlavě a zarazil se, při pohledu na omráčeného ošetřovatele. Držel v rukou trs šedých vlasů. Tohle nechápal. Ale pak se podíval do zrcadla.
   Stál tam někdo úplně jiný. Bledá kůže a sivé vlasy, jako by z něho vyprchal život. Harry si přejel rukou po paži a všechny chlupy, které na ní jako každý jiný kluk měl, teď stíral, jako kdyby to byl jenom prach. Zašátral si vyděšeně na hlavě a mezi prsty mu zbyly celé trsy šedých vlasů. Co to mělo znamenat? Harry se zadíval sám na sebe. Oči měl plné červených žilek, kůži popraskanou a plnou vrásek. Na první pohled zestárnul o dvacet nebo třicet let.
    Z toho všeho se mu sevřelo srdce, až šokovaně vyjekl. Už je to tady! Jde si to pro něj. Ta daň, kterou musí zaplatit. Zatraceně! Teď ale ne! Musí se odsud aspoň dostat! Ale jak?
   Hůlkou namířil na dveře a zašeptal: „Videns invisorum.
   Ze špičky jeho hůlky vycházel kužel světla. Nic však neosvětloval, nýbrž v místě dopadu zprůhledňoval dveře i stěnu a tak Harry mohl vidět i slyšet, co se za nimi děje.
   „Zavolejte sem ihned posily!“ volal člen ochranky. „Máme tu nějakého šílence. Zabarikádoval se na toaletách. Vážně napadl a zranil dva lékaře. Ihned uzavřete celé patro. Zburcujte i policejní ochranku ve starém křídle nemocnice. Ať sem okamžitě dorazí a mají sebou tasery!“
   V téže chvíli někdo začal prudce vrážet do dveří. Harry musel jednat. Roztočil tedy všechny kohoutky a vrazil kouzly do trubek u záchodů. Místnost naplnila zurčící voda. Následně přeběhl k záclonám u oken. Všechny je strhl a hodil na zem, aby se ve vodě vymáchaly. Pak je začal namotávat a svazovat uzly. Dveře už se vylamovaly a dovnitř probleskovalo světlo z chodby. Harrymu mlátilo srdce zoufale o žebra. Poslední závěs už ale nestačil namočit a rychle celý provizorní provaz uvázal na trubky topení.
   Pak se chviličku odhodlával, až přitom sténal nervovým vypětím, když konečně vylezl na okno. Bože, ta výška… Ale jakmile se dveře rozletěly dokořán, Harry seskočil dolů.
   Kouzla jako přemísťování a taktéž většina z těch útočných, po sobě zanechávají stopy. Nemohl je používat, pokud chtěl kouzelníkům zůstat skryt. A právě proto tu teď visel na kusu namočené záclony a naříkal do chladné Pensylvánské noci.
   Před sebou měl tmavé okno. Kdyby se mu ho tak podařilo rozbít. Ale co to?! Ruka ho začala příšerně bolet! Tak moc, jako kdyby mu ji řezali. Harry se začal zajíkat bolestí.
   „Hej! Okamžitě stůj!“ zakřičel na něj strážný z okna.
   Hoch se odrazil a vrazil prudce botami do okenního skla. Nepovolilo. Bylo to tvrzené sklo! Vždyť vydrželo i to strašné zemětřesení. Harrymu došlo, že ho nemá šanci rozbít.
   V tom zaslechl zvuk trhání. S obavami se podíval nahoru. Byl to ten nenamočený kus. Trhal se! Harry se rychle pokusil zhoupnout a dosáhnout na parapet, jenže závěs povolil.
   Chlapec sebou prudce praštil o okno a začal padat bezvládně k zemi. Proud ledového vzduchu mu čechral oblečením a vlasy. Harry slyšel v krátkém okamžiku, jak strážný na něj volá. Musel zakouzlit! Jenže zjistil, že bolavá ruka ho přestala poslouchat a úplně se odmlčela. Dál padal nocí.
   Děti byly v pyžamech. Přikryté teplými dekami seděly dokola na pohodlných polštářích. Rozlehlým sálem klubovny se nesl zpěv „Ó svatá noc“. Dva velké vánoční stromy se blýskaly a třpytily, prskavky na nich sršely své zlatavé jiskry a každé dítě mělo u sebe hračku, jíž dostalo od Ježíška.
   V tom se rozlehla obrovská rána a zvuk praskajícího skla. Skleněným stropem padala dolů cizí postava. Děti začaly sborově křičet a krýt se před bortícím se sklem. Neznámá postava vpadla do stromu a propadla se jím až dolů na zem.
   Opatrovatelky k sobě začaly houfně nahánět všechny děti, zatímco se ležící hoch pomaličku začal hýbat. Zírali na něj s otevřenými ústy a bázní v očích.
   Harry otevřel oči a převrátil se hýkaje na bok. Cítil ukrutnou bolest v zádech. Měl zlámané kosti. Jenže se nemohl uzdravit. Celé tělo ho trýznilo a on s tím nemohl nic dělat.
   Zadíval se na ty vystrašené oči dětí, když v tom: „Puffy!“ zvolala jedna holčička, a kdyby ji ošetřovatelka nezadržela, rozběhla by se přímo na Harryho. Ten pochytil její pohled a spatřil pod sebou plyšovou panenku s utrženou hlavou. Byla to jeho vina. Harry nevrle zaklel a podíval se nazpátek na vzlykající děvčátko, jež se tísnilo v náručí sestřičky.
   Uchopil panenku svou jedinou fungující rukou a v povědomém vyslovení zakouzlil reparo. Pak se těžkopádně zvedl a zadíval se na všechny přítomné děti.
   „Kdo… kdo jste?“ vytasila se na něj opatrovatelka držící plačící děvčátko a postavila se ochranně před všechny děti.
   „Nikomu neublížím, nemusíte mít ze mě strach,“ uklidňoval ji a dobelhal se sykaje bolestí až k ní. Pak zvedl zcela spravenou panenku a usmál se na malé děvčátko, které si překvapeně otřelo z obličeje slzy. V jednom krátkém okamžiku chňaplo po panence, jíž si přitisklo k tělu.
   „VŠICHNI OKAMŽITĚ PRYČ!“ křikl cizí hlas a dovnitř vtrhla armáda strážných, zatímco děti byly evakuovány.
   Harry se zalkl strachy. Pokusil se odtamtud utéct, ale netrvalo ani pár vteřin a obklopila jej skrumáž lidí z ostrahy. Zíral na ně, jako raněné zvíře lapené do pasti a… zrak! Co se to s ním dělo? Harrymu se zamlžilo před očima, jako u nenaladěné televize. Zatápal v prostoru, až upadl na kolena. Tělo mu teď pulzovalo přímo palčivou bolestí.
   „Ruce za záda! Ruce za záda, povídám!“ volal na něj strážný, ale Harry jen nemotorně mával rukou v prostoru. Začínal být úplně mimo. Strach mu soužil mysl. Musí pryč!
   „Same, spoutej ho,“ přikázal velitel svému podřízenému.
   Mladík, který se k Harrymu rozešel, měl v očích pořádnou dávku nejistoty. Harry začal zprudka dýchat. Kmitáním očí se snažil si vynahradit chybějící orientaci. Odhadl vzdálenost a ve správnou chvíli vrazil mladíkovi loktem do rukou. Mladík zakřičel. Ruce měl ochromené a Harry ho tvrdým úderem čela na čelo poslal k zemi. To ale neměl dělat. Mozek se mu začal pálit. Harry s pocity nevídaného horka v hlavě přestával vnímat věci, co se kolem něho děly.
   „Omrač ho!“ zaslechl jakoby z nitra dlouhého tunelu. Posléze mu noha vyslala do mozku nějaký zvláštní impuls. Harry otevřel oči a shledal, že se mu do lýtka zabodl podivný kovový trn, z něhož se táhl dlouhý drát.
   „Co se děje?“ slyšel strážného a jeho kolegu, jak mu odpovídá. „Pouštím do něj padesát tisíc voltů. Já to nechápu!“
   „Ten magor je totálně zfetovanej. Chopte se ho, hlupáci!“
   Harrymu stoupala rychlost dýchání strmě vzhůru. Ať už ta přestane hlava pálit! Hnali se na něj, ale na nic se nezmohl.
   První muž se ho dotkl a náhle prásk! Blýsklo to a z Harryho celestínského obleku se začoudilo. Útočník vyletěl do prostoru a zřítil se přímo na strážného s taserem v ruce. Elektrický výboj však narušil Harryho pretektální oblast zrakových nervů a on náhle zjistil, že každým okem vidí půlku z toho, co vidělo pravé oko!
   „Ustupte od něj!“ zvolal velitel a tentokrát vytáhl střelnou zbraň. Harry, stále ještě šokován tím, jak teď vidí, se na ni zděšeně zatoulal svým pohledem. Rukou šátral po hůlce…
   „Dej ty ruce vzhůru, nebo budu střílet!“ varoval napjatě Harryho. On však neslyšel. „To je poslední varování!“ ani to se mu do uší nedoneslo. Velitel napřímil zbraň a prásk!
   Harry zařval a padl, neboť se mu noha divoce smýkla. Něco ho úděsně štíplo do lýtka. Zaslechl křik a pokusil se ještě trochu dávat pozor. „Nestřílejte! Ta kulka se od něj odrazila!“ křičel jeden ze strážných a výmluvně se podíval na svého velitele. „Bene… tohle asi není normální člověk.“
   „Co tím myslíš…“ odvětil velitel, ale ihned na to pochopil, aniž by dokončil svou myšlenku a čelo se mu vzápětí orosilo potem. „U všech svatých,“ řekl a začal ustupovat. „Tady velitel ochranky philadelphské nemocnice. Volám jakékoliv policejní jednotky v okolí. Pošlete posily! Máme tu nejspíš jednoho z těch kouzelníků. Odmítá se vzdát a kulky se od něj odrážejí. Všem v doslechu, žádáme o posily…“
   Vše je ztraceno. Rozhlásil Harryho pozici. Teď má nanejvýš minutu nebo dvě, než se tu ukáže sbor pro prosazování kouzelnických zákonů. To nesmí dopustit. ‚Tak seber se!‘
   Harry zapojil své zbylé síly a potlačil tak bolest bičující mu celé tělo. Ať už mu k tomu dopomohl alkohol nebo ne, začal konečně zase pořádně vnímat okolí kolem sebe.
   Jako rozvztekaný šílenec se rozkřičel, až se všichni začali stahovat zpátky a velitel přestal mluvit do vysílačky.
   ‚Tak mysli! A, poraď mi!‘ a pak konečně zaslechl její hlas ve svém nitru. Má ale jen jednu ruku! Harry propukl v běs.
   Rukou zarval za stůl a převrátil jej nevídanou silou na členy ostrahy. Přeběhl k jednomu z vysokánských stromků, hmátl na elektrický kabel a jeho kouzelná síla dokonala své.
   Světla v hale praskla a zhasla. Žárovičky elektrického řetězu, klenoucího se po celé šířce a délce vánočního stromku, okázale prskly a blafly. V dalším okamžiku se strom pohroužil do plamenů a hrůzná oranžová barva naplnila tmavou společenskou místnost. Členové ostrahy na sebe volali a křičeli… a ve chvíli, kdy se spustil protipožární systém, nastal pravý zmatek. To přesně potřeboval. Tmu a chaos.
   Harry kouzlem přetrhl lano držící podstavec stromu a zarval do něj vší silou. Ten se posléze celý obklopený čoudícími černými plameny začal mohutně klátit na halekající ostrahu. Obrovitý plamenný kužel hučel prostorem až se s hlasitým cinkáním a šustěním opřel o zeď.
   To už Harry jako lesní nimrod začal šplhat mezi hořícími větvemi. Neustále se poléval kouzlem aquamenti, aby si ho plameny ohně nevšímaly a klestil si cestu mezi větvemi do prvního patra. Hýkal, smýkal sebou a nabíral další doušky začouzeného vzduchu, zatímco pod ním vládl zmatek protínaný kužely světel z policejních baterek.
   Konečně byl nahoře. A protože přes halas a rámus nebylo nic slyšet, dopomohl si při převalování se přes okraj zábradlí křikem. Využil toho, že byl z dohledu a zakouzlil si na žebra, až se částečně vyspravila. Poté přeběhl halu přes první patro na druhou stranu. Zůstal celý nabuzený zírat na druhý vánoční stromek, jehož světélka poblikávala vinou vody prýštící do elektrického řetězu. Strom byl daleko od zábradlí, ale Harry to nevzdával a rozběhl se do pořádného tempa.
   Vyskákal přes židli, stůl a pak zábradlí. Vzduch mu hučel kolem uší, až se vřítil do koruny stromu. Jeho ruka se chytila a začala ho vytahovat. Harry pěnil vypětím a pomaličku se soukal vzhůru. A když už byl u špičky: „Je nahoře!“
   Špici stromu zasypal příval kulek. Harry se rozeřval, když se mu jedna smýkla kolem nohy a celestínský oblek ji odrazil. Znovu vyskočil a zachytil se za rám, který dříve držel jednu ze skleněných tabulí stropu. Pak se konečně vytáhl celý nahoru. Kolem něho pištěly kulky jako běsnící sršně.
   Harry se vybelhal na nohy a s uslzeným začouzeným obličejem kmital nohami, jak to jen šlo. Seběhl ze skleněného stropu, vrazil do dveří, až porazil nějakého muže a druhého udeřil do tváře. Nevnímal nic nepotřebného. Mozek mu zpracovával pouze úkol útěku. Přeběhl přes turniket, vyhnul se dvěma dozorčím, kteří mu vpadli do cesty a rozrazil vstupní dveře do nemocnice. Kudy teď? Co teď? A! Pomoz!
   ‚Najdi řeku!‘ slyšel Harry v hlavě. Vyběhl tedy, přeskočil živý plot a málem se srazil s přijíždějícím policejním antonem, z něhož vyskákali sprintující policisté.
   Začal ukrutný běh. Harry pelášil jako sprinter a oni se hnali za ním. Adrenalin mu nadouval žíly a nemoc je naopak oslabovala. Přeběhl přes křižovatku, a jakmile byl za sloupem s nadpisem PEIN TOWER, použil kouzlo „fliximo.
   Strážníci doběhli ke sloupu a shledali, že za ním Harry již není. To už pelášil o sto metrů dál. Kouzlo fliximo se vystopovat nedá. Slouží pro přesun na krátké vzdálenosti a Harry to věděl. Dostal se jím až k Jižní ulici a hnal se k řece.
   Další auta kvílela a nocí se rozezvonily zvuky sirén. Harry metelil, co mu síly stačily. Policejní auto ho nabralo dveřmi, až vrazil do autobusové zastávky a prorazil její sklo. Jekot snad i spolkl a zcela zaslepeně vypálil znovu na nohy.
   „Stůjte, nebo budeme střílet!“ řvali policisté po liduprázdné ulici a následně Harryho zasypala sprška kulek. Úprkem si to hasil podél zábradlí. Dorazil k uzavírce a tabule, jež o ní hlásala, mu opět posloužila jako úkryt pro kouzlo fliximo.
   Doběhl až na most. Ve výšce slyšel listy rotoru pátrajícího vrtulníku, jak cupují vzduch. Policejní auta ho dohnala a další se mu vyřítila přímo naproti. Se skřípěním brzd se zastavila před ním a Harry zůstal uříceně zírat do černých hlavní policejních Berett a vážných výrazů mužů zákona.
   Prudce zahnul. Houkání sirén, reflektory aut, řev, kvílení brzd a pak opět střelba. Harry si strhl roušku a ječíce v této šílené noční můře, přeskočil zábradlí a skočil přímo do řeky.
   Dopadl a zmizel hluboko pod hladinou. V dalším okamžiku se v řece zablýsklo a bylo po všem.

   Prásk!
   Harry se zhmotnil a padl na zem. Na podlahu starobylého pouťového kolotoče s ručně vyřezávanými koňmi se roztekly proudy vody. Harry vyprskl vodu z pusy. Napětí konečně povolilo. Byl zase volný.
   S tím se však vrátil ten žár v hlavě, který mu stravoval mozek. Harry se pokusil zvednout. Opřel se o naleštěného koně. Dosoukal se až k okraji kolotoče a po chvíli zahuhlal:
   „Přemístění pod vodou se nedá vysledovat. Děkuji ti za radu, A,“ zamumlal Harry, a když si přejel rukou po vlasech… zjistil, že žádné nemá. Všechny odplavila voda.
   Vedle něj dopadly ptačí nohy. Harry se pokusil o úsměv a zadíval se na Fawkese. „Jsi tady. Jak jsme se domluvili.“
   Harry ho pohladil, ale ruka mu následně sjela bezvládně na zem. „Já jsem to dokázal, Fawkesi. Zachránil jsem člověka.“
   „Já vím, Harry,“ zaslechl odkudsi chlapec, ale to už ho zlatý fénix opatrně vzal svými pařáty, roztáhl křídla a mávl jimi, až honosný kolotoč ovál vítr a prach. A pak majestátní fénix vzlétl vzhůru, nesouce člověka, který ač přestal věřit v lásku, dokázal za ni přesto dál bojovat. I kdyby ho to mělo stát i život.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
makove 13.07.2014 19:57
podle mě je nejlepší když je někdo opilej
Eins Fan 15.12.2013 21:22
Do teď s úsměvem vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem natrefil na tento příběh. Byl zrovna ve fázi, kdy měl napsáno 6 kapitol z PPS a hádal jsem, že nynějším tempem to stihne dopsat do 3 let maximálně, ale pak se postupem času tento můj "optimistický" odhad prodlužoval, já ja jsem stárl a najednou je ze mě dospělý muž, který se těší na Vánoce ne kvůli Vánocům, ale protože má vyjít nová kapitola. Och osude, proč jsi na mě tak krutý.
Kapon 08.12.2013 11:47
Aspoň že tak :) naděje umírá poslední ;) tím pádem až po Skynetovi ;) jsem rád že žije
DynastyMen 30.11.2013 20:45
Zdravím,

ocitám se právě ve velice těžkém životním období a nezbylo mi nic jiného, než jisté zájmy z dob minulých začít ignorovat. Jedním z těch zájmů je – žel bohu – i povídka. Byť musím připustit, že když je mi nejhůř, tak se jí přece jen občas věnuji, abych se přenesl z pro mě více bolestivého světa do toho pro mě méně bolestivého… ačkoli to pochopitelně není poznat, dokud neuveřejním hotovou kapitolu. Momentálně je z další kapitoly napsáno 12 stran, poslední stránky jsem připsal před týdnem. Většinu času ale zabere obnovování tun informací, které se v povídce vyskytují a jako autor je všechny musím udržovat v hlavě.
Skutečně netuším, kdy další kapitola vyjde. Nic mě ale nedonutí povídku jednou nedopsat. Jsem o tom pevně přesvědčen a ani jednou mě nenapadlo to s povídkou definitivně vzdát, bez ohledu na to, kolik věrných se do čtení po té nekřesťansky dlouhé odmlce ještě ke čtení vrátí. Skutečně se mi ale už příčilo o tom ostatní přesvědčovat a pro klid duše jsem se rozhodl tyto názory – i přes některé velice milé a podporující lidičky – jednou provždy začít ignorovat s důvěrou v to, že to pak dotyční věrní snad pochopí. Bohužel mám jenom jedny nervy a rozum mi říká, že musím upřednostnit svůj život a životy ostatních, nežli povídku, ze které jinak než morálně a niterně neprofituji.
Snad mě pochopíš a tímto Ti přeji okouzlující nastávající zimní období, mnoho štěstí, úspěchů, zdraví, lásky a snad také trpělivosti. Měj se krásně.

Se vstřícným pozdravem
Skynet…

Kopie Skynetovi odpovědi na muj e-mail... HURÁÁÁÁÁÁÁÁ, aspoň víme, že žije ;)
DynastyMen 21.11.2013 18:50
Jak psal, že dělá vejšku... Podle mě dělá nějakou psychologickou studii... Dá lidem něco, na čem se stanou závislí a pak jim to sebere a teď náš jenom sleduje a směje se nám :D
Kachiri 16.11.2013 21:47
Musím souhlasit, vždycky po čase se sem zajdu podívat, jestli nepřibyla kapitola :D Protože je to fakt zajímavý příběh, takže doufám, že Skynet bude pokračovat... Sama píšu a ohledně toho času mu naprosto rozumím :D
Kapon 13.11.2013 23:17
Btw... dneska je to rok a den od uveřejnění 30. kapitoly až te´d jsem si toho všiml... Skynete PROSÍM začni zas psát!!!
Kapon 13.11.2013 23:12
Byl bych skoro radši, kdyby se na to vykašlal, třeba se někdy vrátí, ale nikde jsme neviděl žádné upozornění ani oznámení že končí... fakt doufám, že je v pohodě... asi nikdy nepřestanu kontrolovat tyhle stránky... ten příběh se mi dostal pod kůži strašně :D
Páni tu jsme tu skoro jak Kult :D
Kachiri 02.11.2013 14:18
Hezky řečeno :D :D
DynastyMen 02.11.2013 13:19
Podáme na něj trestní oznámení za těžké ublížení na zdraví...
Ne jednomu člověku hrábne z toho, že nezjistí, jaký bude konec :D :D :D
>>>
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email