Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Šestá kapitola


Celočarodějné setkání

6.
O kapitole
Pořadové číslo:6/50
Počet načtení:5 787
Počet stran:37
Počet slov:11 338
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

T
emné hlasy, vycházející z velké dálky, se opět rozléhaly Harryho podřimující myslí. V neklidném spánku se převaloval a snažil se vypudit zlá slova pryč, ze svého snění. Ptal se sám sebe: ‚Proč právě mně se zdají tak strašné sny? Co po mně ty hlasy chtějí?‘
   „Každý má zlé sny, každému zpívají do tmy svou zlobu.“
   Harry přemýšlel, co to slyší. No, možná ani nepřemýšlel, vždyť spí.
   „I já mám zlé sny, zlá slova mě doprovázejí celým mým životem. Protože na světě vždycky bude dostatek lidí, kteří jsou schopni je vyslovit. Že nás bolí? Možná, ale také posilují, dávají nám sílu zkušeností, které nám pomohou v budoucnu. A občasná bolest se ti příchodem mnoha dalších věků stane nočním stínem, stejně jako ty hlasy.“
   Harry se probral a pomaličku otevřel oči. Ležel ve své ložnici v Dursleyovic domě. Ohlédl se k oknu, za kterým se omšele rýsoval bledý rozbřesk, a spatřil stojící postavu zabalenou v dece. Na hlavě měla špičatý čepec a Harry ihned poznal dlouhé bílé vousy, klenoucí se až k zemi.
   „Profesore?“ zeptal se překvapeně Harry.
   Odpovědi se mu nedostalo, postava stála nehnutě stále dál.
   „Pane profesore?“ opakoval Harry oslovení.
   „Oh, Harry!“ lekl se jakoby náhle Brumbál. „Omlouvám se, přemýšlel jsem nahlas, asi jsem tě musel vzbudit.“
   „Jak dlouho už tady stojíte?“
   „Ne moc dlouho, možná hodinu, víc ne,“ Harrymu to přesto jako chvilka nepřipadalo. „Když má člověk o čem přemýšlet, pokaždé mu čas plyne mezi prsty jako zrnka písku. A jen málo z nich ulpí na starcových rukách,“ řekl a otočil se k židli u stolu, na kterou si poté poklidně sedl.
   „Omlouvám se, že jsem se nevzbudil dřív,“ říkal Harry a mnul si kruhy pod očima.
   „Připadáš mi, jako bys celou noc nespal,“ poznamenal Brumbál.
   Harry si moc dobře vzpomínal, co se v noci přihodilo. Na výlet do Nebeské pouti jen tak nezapomene.
   „Nemohl jsem usnout,“ pousmál se Harry nesměle.
   „No ano, někdy prožijeme velice divoké noci,“ poznamenal Brumbál opět a koukl na Harryho skrz půlměsícové brýle, až se mu lišácky zablýsklo v očích. „Já sám… jsem prožíval dlouhé divoké noci.“
   „Vážně?“ usmál se Harry.
   „Samozřejmě, stanování, dlouhé letní večery, noci s děvčaty,“ pokývl Brumbál hlavou a oplatil Harrymu úsměv. „O ano ano, to byla léta. Staré dobré devatenácté století, moje mládí. Na druhou stranu, už bych se do těch let nechtěl vracet. Je to zvláštní, lidé by si přáli opět zažít své šťastné chvilky, pořád dokola. Ale…“ zarazil se Brumbál a hleděl si na své prastaré ruce, „já bych nechtěl,“ řekl a na dlouho se odmlčel.
   Harry pochopil, že hluboce vzpomíná. Přál by si nahlédnout do Brumbálových myšlenek, ale věděl že ty jsou jenom jeho. „Každá tahle zázračná chvilka, kterou jsme prožili, je neopakovatelná. A kdybychom ji prožili znovu, už by ztratila své kouzlo,“ řekl s úsměvem a protáhl své kostnaté ruce. „No, to jsem se ale zapovídal.“
   „Jen pokračujte,“ řekl Harry s hlavou na polštáři. „Máte strašně příjemný hlas.“
   „Děkuji ti, chlapče,“ a pokynul dojatě hlavou. „Přesto jistě chápeš, že jsem ti sem nepřišel povídat své stařecké tlachání.“
   Harry začal pokyvovat hlavou a začal se smiřovat s tím, že odpočinku je konec.
   „A mimochodem, kde jsou tvoji pěstouni? Když jsem přišel, nikde jsem na ně nenarazil,“ řekl vážně Brumbál.
   Jeho vážný hlas rázem přibyl Harryho k podlaze. Začal se stydlivě ošívat a posadil se na posteli. Náhle pocítil velikánský stud za to, že své pěstouny neproměnil zpět, když se vrátil. Prostě si šel lehnout a na ně nemyslel. Proč se tohle musí stávat zrovna jemu?
   „S nimi… eh… je trochu problém,“ začal pomalu Harry a Brumbál s pohledem na chlapce pozdvihl obočí. „Já… asi jsem to včera zase přehnal, a… totiž…“ ošíval se neklidně Harry a přemýšlel co říct. „Já jsem je… já jsem je proměnil v myši.“
   Brumbál na něj stále hleděl a po chvilce se od něj ozval potlačený smích, ale hned na to se zatvářil velice vážně: „No to není dobré Harry, kousek odtud se prochází velice hladová kočka, viděl jsem jí. Zrovna číhala na terase. A neboj, zvěromág to nebyl. Tím spíš bychom se měli bát o tvé pěstouny, jestlipak se nestali něčí snídani.“
   „Jak to, že to berete na tak lehkou váhu?“
   „Konec konců, kouzlit jsi už mohl, je ti sedmnáct a to něco znamená. Navíc, kdybych byl ve svém postavení a náladě, udělal bych to sám,“ zkonstatoval Brumbál a otevřel dveře do chodby. „Tak já jdu hledat ty hlodavce, zatím se oblékni, do toho nejlepšího co máš,“ řekl a zavřel dveře.
   ‚Nejlepšího?‘ zeptal se Harry sám sebe. ‚Vždyť co já mám nejlepší, to snad je pouze školní hábit a i ten mi bude malý.‘ Harry přestal uvažovat a začal se oblékat do svého nového oblečení, které mu Sirius koupil. Snad Brumbálovi bude stačit, přestože bylo sportovního ražení. Když si nasazoval boty, dal si záležet, aby ty kouzelné nechal doma.
   Pak už vycházel ze svého pokoje, s hůlkou v kapse, Hermioniným přívěškem na krku a prstenem ve tvaru srdce na ruce.
    Když scházel dolů, zaslechl spěšné kroky a pak ticho. Nahlédl do obýváku a spatřil Brumbála, jak se těžkopádně sklání pod televizí a vytahuje zpod ní něco tmavého.
   „Tady jsi!“ zvolal na myš a podíval se na Harryho. „No, kdo myslíš, že z nich to je?“
   „Ta hubenější bude teta Petunie,“ prohlásil hned Harry.
   „Uvidíme,“ zatvářil se rošťácky Brumbál, vyndal svou lesklou hůlku a klepnul myši na ocásek.
   Nic. Nic se nestalo, myš byla pořád myší.
   „Ale to se podívejme,“ nadhodil Brumbál.
   „Stalo jim něco?“ obával se Harry.
   „Ne,“ řekl krátce. „Problém bude pravděpodobně v tom, že tohle je opravdová myš,“ a pustil hlodavce zpátky pod televizi. „A, už vím!“ začal opět Brumbál a přešel k pohovce, hbitě z ní odhodil polštář a pod ním se objevily dvě k sobě se tisknoucí krysy.
   Okamžitě se lekly a začaly pelášit pryč, když v tom se kmitajíc nožičkami vznesly do vzduchu, jak je Brumbál svou hůlkou nadzvedával a držel za ocásky. Jedna krysa byla tlustá jak zákon káže, a ta druhá zase dlouhá a šlachovitá.
   „To budou oni, že ano?“ ujistil se ještě Brumbál.
   „Jestli ne, tak jsou to jejich dvojčata,“ utvrdil jej v přesvědčení Harry.
   Brumbál se nezvykle ušklíbl a odhodil myši směrem ke gauči, ještě v letu na ně mávl hůlkou a v tu ránu se pohovka prohnula pod váhou strýce Vernona a tety Petunie.
   Začali se osahávat, aby se přesvědčili, že jsou v pořádku. Halekali štěstím a drželi se křečovitě za ruce. Pak se však Vernon otočil na Harryho a hned na to na Brumbála. Pohled mu zkameněl a rysy tváře ztuhly v nenávistném pohledu.
   „VY!“ vykřikl jako parní hrnec. „VY JEDEN LOTŘE!“ a začal se zvedat, když v tom Brumbál máchl hůlkou a Vernon se svezl zpět na pohovku.
   „Budu raději, když si odpustíte tyto narážky,“ řekl Brumbál poklidně a přisunul si kouzlem Dudleyho křeslo. „Harry, vím že je to ode mě krajně nezdvořilé, ale mohl bych tě poprosit o šálek čaje? Potřebuju trochu tekutin do svého znaveného těla.“
   „Samozřejmě,“ přitakal Harry.
   „Postav konev na hořák a přijď,“ řekl Brumbál.
   Harry odešel a za zády slyšel vzdálené hlasy. Vždy jeden poklidný, pravděpodobně Brumbálův a jeden výtržný a hbitý, pravděpodobně Vernona. Chlapec natočil vodu do konvice, nechal ji vařit a hned vracel zpět, aby mu nic neuniklo.
   „…že oba víte co jsem zač,“ slyšel mluvit Brumbála. „Prosím Harry, posaď se,“ řekl a přisunul mu kouzelně židli z předsíně.
   Když tak Harry učinil, Brumbál pokračoval.
    „Tak tedy, kde jsem skončil… a už vím, říkal jsem vám, že Harry již mohl ve svém věku kouzlit.“
    „Ale nemá právo nám ubližovat, i taková zvrácená společnost jako je ta vaše, musí tato práva přece poskytovat. Máme právo ho zažalovat za ublížení na zdraví a…“
   „Jsem si jistý, že to nebude třeba,“ přerušil ho letmo Brumbál, skoro jako by mu spíše kouzlem umlčel hlas. „Minulost, to byla těžká doba, převelice těžká doba. Přestože tento chlapec ve svém věku dokázal několikrát víc, než vy dohromady, musím uznat, že vaše rodina byla po mém naléhání ochotna ho u sebe nechat.“
   „Moc dobře víte, že jsme s tím ani coulem nesouhlasili!“ křikl Vernon. „A nedáváte nám žádné důvody, proč bychom toho jedináčka křiváčka ho…“
   „TAK DOST!“ práskl Brumbálův hlas snad ještě mocněji, než samotný hrom, mocněji než jakýkoliv učitel, kterého jste znali. Harry sebou polekaně cukl a Petunie málem skočila Vernonovi do náruče. „Takhle už o něm nikdy nemluvte,“ pokračoval zase klidně, avšak jedovatě. „Přestože jsem vás žádal, abyste Harryho vychovávali podle své nejlepší vůle, neuposlechli jste mne ani v nejmenším,“ řekl Brumbál a významně se odmlčel. „A bůh ví a stojí při mně, když říkám, že jsem za to neskutečně šťasten. Jelikož by byla katastrofa, kdyby Harry byl třeba jen z části podobný tomu jelimánkovi Dudleymu.“
   Dursleyovi měli vyprahlá ústa, Brumbálův nečekaný pokřik, který před chvílí zazněl, je zbavil slov docela. V tu chvíli se však ozval pískot a Harry běžel pro konvici. Když se vrátil, Brumbál už pokračoval.
   „…toto je doufám naposledy, kdy máte možnost vidět tohoto chlapce, od této chvíle se sem už nevrátí. Také vám chci oznámit, že vaše firma Grunnings opět existuje, je zapsaná v obchodním rejstříku a její budova, stejně jako vaše místo,“ čímž poukázal na Vernona, „je opět v pořádku. Na těch šestnáct let, které jste nyní prožili, doufám nikdy nezapomenete a budete na ně vzpomínat, jako na odstrašující případ toho, že ne vždy se můžete ke všem chovat jako k slupce od banánu… děkuji Harry,“ poděkoval když mu Harry nalil bylinkový čaj. „Nechcete také?“ zeptal se i Dursleyových, kteří seděli jako sochy a rytmicky kroutili hlavou.
   Harry pochopil a postavil konev na podložku, z Brumbálova čajového hrníčku se příjemně kouřilo a do místnosti se vkradl jemný čajový nádech. Brumbál klepl hůlkou do šálku, ze špičky se mírně vysypala špetka cukru. Poté malinko usrkl a vrátil hrnek na podšálek.
   „Takže… už nám… už nám dáte navždycky pokoj?“ zeptal se nejistě Vernon.
    „Přestože jsem to tak neformuloval, naznačil jsem to,“ opakoval Brumbál poklidně a přímo vzhlížel na oba dva Dursleyovi. „A možná by bylo záhodno,“(a nyní zvýšil hlas) „aby sis to sem přišel poslechnout také, Dudley.“
   S tím se z rohu schodiště ozvalo pár kroků a do obýváku vstoupil tlustý Harryho bratránek.
   „Posaď se vedle svých rodičů,“ pokynul mu Brumbál.
   Dudley měl z Brumbála tak ohromný strach, že se mu znatelně klepala kolena.
   „Nyní vás tu máme všechny,“ řekl Brumbál a opět usrkl z šálku čaje. „Tak tedy, zbývá poslední věc, kterou je potřeba vyřídit, tajemství, které trvá už šestnáct let,“ pravil a podezřívavě se zadíval na oba dva dospělé Dursleyovi. „Něco… co jeden před druhým po tak dlouhou dobu tajíte.“
   Dursleyovi se na sebe podívali a nejistě se usmáli, jako že neví o čem to mluví.
   „Dudley, pročpak jsi byl předminulý rok tak vystrašený, z pohledu mozkomora?“ zeptal se Brumbál. „Řekni nám, co jsi tam viděl.“
   Dudleymu se rozklepala pusa a lísal se ke své matce. Nebyl schopen slova.
   „Ale no tak, ještě včera jsi měl rozvázaný jazyk až dost,“ popohnal ho Brumbál.
   „N-nevím,“ pípl Dudley jako malý vrabčák.
   „Tady asi neuspějeme,“ pochopil Brumbál a opět se napil. „Dudley v mozkomorovi viděl vzpomínku na svůj první rok života. Něco se tehdy stalo, něco hodně vážného, jednomu z vás,“ řekl a přelétal pohledem z Vernona na Petunii.
   Oba dva se stále tvářili nevině, naštvaně a podrážděně.
   „Nesnažte se nám namluvit své trapné…“
   „To stačí!“ řekla teta Petunie a přikryla si prudce obličej. „Už to nevydržím, už to nemůžu v sobě dál držet!“
   „Petunie?“ zeptal se překvapeně Vernon. „Ty?“
   „No… to bychom měli, je nejvyšší čas vyrazit Harry,“ řekl Brumbál, dopil čaj, a odložil šálek na stůl. „Ještě se u vás zastaví několik lidí, možná Sirius odnese Harryho věci, pak o kouzelnickém světě snad už nikdy neuslyšíte.“
   „Něco jste mi slíbil!“ křikla teta Petunie.
   „Ta hrozba již pominula, a i kdyby trvala, vašemu synovi se nic nestane,“ ujistil jí Brumbál a začal Harryho odvádět k domovním dveřím. „Jsi pořádně oblečený? Po ránu je tam zima,“ řekl když otevíral dveře.
   Harry slyšel, jak se teta Petunie zpovídá strýci Vernonovi, tolik to chtěl slyšet, ale věděl že Brumbálovi nemůže odporovat.
   „Jen nevím, jestli je to dostatečně slušné oblečení,“ obával se Harry.
   „No to zcela jistě není, zvláště pak na návštěvu na kterou se chystáme,“ usoudil Brumbál a náhle se zarazil. „Málem bych zapomněl, a ty taky zapomnětlivče,“ usmál se a mávl letmo hůlkou.
   Do ruky mu následně spadl velký zlatý přívěšek, s vyrytým Harry Potter, a čtyřmi zvířaty znázorňující čtyři Bradavické koleje- Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Uprostřed nich byl vylit velký zlatý erb Bradavic.
   „Zlatý řád Bradavic by sis neměl zapomínat v kufru,“ napomenul ho mile Brumbál a pověsil mu ho na krk. „A copak je tohle?“ zeptal se a pozvedl přívěšek od Hermiony.
   „To je dárek od Hermiony,“ vysvětlil Harry.
   Brumbál pokynul obočím zdali jej může otevřít, Harry dovolil a hned na to se Brumbál zadíval na fotku všech Harryho přátel.
   „To je moc krásné, nosit je všechny sebou,“ pravil Brumbál, přívěšek zavřel a zastrčil Harrymu za tričko. „Moc hodná duše ta Hermiona,“ zakončil to a sešel po příjezdové cestě dolů. „Jen se obávám že za chvilku budeš ověšen tolika ozdobami, že budeš chodit s ohnutými zády,“ usmál se a začal Harryho vést po ulici.
   „Tak kam to jdeme?“ zeptal se konečně Harry.
   „Vše se dovíš cestou, máme chvilku na to si konečně promluvit. Nejdřív bych ti chtěl poděkovat, že se na mě už nezlobíš, jako minulý rok,“ začal Brumbál.
   „To já se omlouvám, byl jsem… byl jsem puberťák.“
   „A teď už nejsi?“ usmál se uličnicky Brumbál.
   „No… no… teď… teď jsem dospělý puberťák.“
   „To vše vysvětluje,“ přikývl vážně Brumbál. „Takže, jelikož nemáš náležitý oblek a nikde ho za…“ a podíval se na slunce vycházející za střechou vedlejšího domu, „za hodinu neseženeme, navrhuji zajít k mému starému příteli Louskáčkovi.“
   „To je kdo?“ podivil se Harry.
   „Velice zvláštní bytost, ale neboj, bude se ti líbit.“
   Harry šel s Brumbálem bok po boku po chodníku a hlavou se mu honila spousta myšlenek. Vzpomínky na včerejšek večer, na to co spatřil tam nahoře na kostele. Nebo tu podivnou stařenu na pouti. A v neposlední řadě i to tajemství, které teta Petunie před všemi tak úpěnlivě střežila. Bál se na Brumbálovi vyzvídat, ale něco mu říkalo, že nyní by se konečně mohl dozvědět pár informací.
   „Tak, tady je ona nešťastná ulička?“ vytrhl ho Brumbál ze zamyšlení. „Z tvého pátého ročníku, vzpomínáš?“
   „Jak bych mohl zapomenout?“ povzdechl si Harry.
   „Myslím, že je postačující, pojď,“ řekl Brumbál a vedl Harryho přímo do opuštěné uličky, která chtě nechtě navozovala Harrymu neblahé vzpomínky.
   Asi uprostřed se zastavili a Brumbál se rozhlédl na oba její konce.
   „Teď je pravý čas se přemístit,“ řekl a mrkl na Harryho, kterému spadlo srdce až k nohám.
   „No, já nevím jestli to zvládnu, pane, já… naposledy jsem…“
   „Naposledy jsi to zvládl na výbornou,“ odvětil Brumbál. „Pokud máš na mysli tvé testy z šestého ročníku. O oddělení těla u pana Weasleyho se nyní nebudeme bavit,“ pošeptal a vyndal zpod deky, či jakéhosi jí podobného pláště, nějakou fotku. „Tohle je pohled na firmu vyrábějící sladkosti pro Medový ráj a jiné cukrářské krámky,“ řekl a podal fotku Harrymu.
   Budova vyfocená na snímku byla jaksi podivně nakřivo a její střecha byla tvaru cucavého joja.
   „Představ si tuhle budovu a lehce se tam přemístíš,“ zakončil prostě Brumbál a uculil se.
   „Pane profesore, já… opravdu nevím, jestli je to dobrý nápad.“
   „Když si nebudeš věřit Harry, pak opravdu nebude,“ řekl vážně Brumbál.
   „Tak dobrá,“ nadechl se Harry a snažil se uklidnit.
   „To jsem rád, čekám tam na tebe,“ uculil se opět, v tu ránu se zvedl vítr a Harryho uši ohlušilo prásknutí.
   Brumbál zmizel a nechal ho tam.
   Harry si povzdechl a pořádně se zadíval na budovu na fotce a na její upatlaná okna. Zašmátral po své zvláštní křišťálové hůlce a zavřel oči.
   „Teď nebo nikdy, jak říkal Brumbál, věř si, věř si,“ Harry se nadechl aby vyslovil kouzlo, když v posledním mžiku otevřených očí zahlédl na konci uličky se něco mihnout.
   Přitiskl se ke stěně a rozhlížel se. Bylo však ticho. Nic se neozývalo, pouze Harryho oddychování plné očekávání. Rázem ho přepadl pocit, že chce být co nejdřív pryč. A přemístění není až zase tak špatný nápad.
   Sevřel hůlku, zavřel oči a vyslovil: „Transio.
   Prásk!
   Harry se ocitl v úžasném kroutícím se vesmíru, kolem něj se míhaly hvězdy a planety, prudký vítr mu čechral vlasy a podivné síly tohoto prostoru mu deformovaly tělo. Harry přestal okamžitě myslet na to kde je, soustředil se na fotku, která se mu v mysli lehce vybavila. Opět stiskl hůlku a vyslovil znovu zaklínadlo.
   Ani to nečekal, ale ovál ho teplý vítr a městský smog.
   „Kde jsi se coural Harry?“ zeptal se stařecký hlas u chlapcova ucha.
   Harry otevřel oči, přímo před ním stál přesně ten samý objekt, jaký viděl na fotce. Jak vidno byli uvnitř areálu, kde je nemohl spatřit žádný mudla.
   „Jsem v pořádku?“ začal se Harry s neuvěřením osahávat.
   „A proč bys nebyl, předvedl jsi bravurní přemístění,“ pochválil ho Brumbál. „A teď už pojďme, čas na nikoho nečeká!“ zvolal a rozešel se přímo k ohnutým dveřím, jenž měly kliku nahoře uprostřed.
   Brumbál za ní vzal a vešli. Uvnitř nebylo nic jiného, než obyčejná betonová chodba. Procházeli jí a míjely nečištěná okna, až došli ke starým rozvrzaným mřížím. Ty Brumbál odsunul a otevřel za nimi se nacházející dveře, podivně umístěné napravo, kde by je člověk nečekal.
   Když vzal Brumbál za jejich kliku, otočil se a vešel dveřmi nalevo, Harry si teprve nyní všiml, že se tam ocitly. Vešli do něčeho neuvěřitelného. Ocitli se v jakési tajuplné laboratoři, či v čem. V dálce to bublalo a kouřilo, vonělo a občas štiplavě zapáchalo. Harry viděl skrz kovovou síťovinu mnoho kouzelníků, jež pracovali u kotlů a dalších podivných zařízení s pokroucenými rourami, jež se klenuly přes celé prostranství. On s Brumbálem šli podél zdi vysoké dobrých pět metrů, celá byla plná sladkostí, celá tvořila jeden ohromný regál, jenž jimi byl přeplněn. Několik tun Bertíkových fazolek, Šumivých bzučivek, Lékořicových švábů nebo Čokoládových žabek, se tísnilo uvnitř, člověk si mohl jenom nabrat s nastavených žlabů. Harry byl naprosto ohromen a ihned se mu v puse sbíhaly sliny.
   „Neber to, neber si to, je to hlídané, nesmíš si to vzít,“ opakoval Brumbál potichu.
   „Já jsem ani nechtěl,“ zahrál nepřesvědčivě Harry.
   „Já to taky neříkám tobě, chlapče,“ odvětil suše Brumbál a zahnul do vedlejší chodby, která byla opět z obou stran plná sladkostí, Harry si přečetl návěstní celku: Oddělení celé, je přeplněno želé.
   V dálce spatřil něčí postavu, přes tu Brumbálovu ji neviděl zcela jasně, ale jak se postupně blížili blíž a blíž, otevíral pusu dokořán a zpomaloval v kroku.
   „Zdravím tě, Louskáčku!“ zvolal Brumbál.
   Pohled na něj stočil ohromný muž, vysoký asi jako Hagrid, bradavický klíčník a šafář, ale jinak podobný spíše grotesknímu Frankenstainovi. Byl ohromný, s velikou hlavou, velikýma rukama a z bot mu čouhaly chlupaté prsty od nohou.
   „Albusi!“ zahřímal tím nejhlubším hlasem, jaký kdy Harry mohl od normálního člověka slyšet. „Kde ty se tu bereš, no páni, jak dlouho jsme se už neviděli?“ zeptal se a odhodil lopatu upatlanou od želé.
   „Řekl bych tak deset let,“ zamyslel se Brumbál, ale to už k němu Louskáček přiběhl a srdečně ho objal.
   Harry se zatvářil bolestně, při pomyšlení že ta třímetrová hora objímá dědečka, kterému je přes sto čtyřicet let. Brumbál se také chvilku vzpamatovával, a pak konečně pokračoval.
   „Potřebuju od tebe pomoc Louskáčku, od tebe a tvých přátel. Tady pro kluka,“ pravil Brumbál a ukázal na Harryho.
   „Ahoj, zdravím, já jsem nějakej Louskáček.,“ zabrumlal k Harrymu a natáhl k němu svou snad půlmetrovou ruku.
   Harry jí spíše pohladil, než aby mu jí stiskl a trapně se usmál.
   Brumbál mu pošeptal: „Je slušné, abys představení opětoval.“
   „Já… aha,“ zadrhl se Harry stále ještě vykulen Louskáčkovou velikostí. „Já jsem Harry Potter.“
   „Těší mě Harry Pottere,“ usmál se Louskáček. „Ty budeš určitě student Bradavic, že ano?“
   Harry se tázavě podíval na Brumbála, ještě se totiž nesetkal s někým, kdo by jej neznal.
   „To jsem, ano.“
   „A copak tedy potřebujete?“
   „Potřebujeme narychlo jeden oblek,“ řekl bez okolků Brumbál.
   „Ale no tak Albí, víš že já tohle už dávno nedělám, moji kamarádi si odvykli od jehel a nití,“ řekl a přešel opět k lopatě.
   „Louskáčku, prosím tě,“ zmírnil Brumbál hlas, „žádám tě jako svého dobrého přítele, pomůžeš nám?“
   „No tak dobrá,“ uráčil se při pohledu do Brumbálových očí a opět odhodil lopatu. „Pojďte za mnou.“
   Následovali ho až na konec chodby, Harry stále míjel přihrádky a regály plné želé barevně seřazených podle duhy. Procházeli můstky nad obřími kotli a pecemi, u nichž pracovala dobrá stovka kouzelníků, někteří kouzlili, někteří pracovali ručně a jiní zase naštvaně láteřili.
   Došli do jakési chodby, jenž byla plná pokojů, Harry nakukoval dovnitř a občas zahlédl spícího nebo podřimujícího kouzelníka, jednou uviděl mladého hocha, jak strká kupu bonbónů do bonboniéry a váže jí růžovou mašlí.
   Došli až na konec, kde byla velká plenta, asi tak pro Louskáčka a když jí prošli dál, Harry byl opět naprosto ohromen.
   Všude dokola se kolem něj vznášel nespočet látek a hadříků. Všechny byly čisté, všechny hebké a vláčné, vznášely se a pluly vzduchem, jakmile však spatřily Louskáčka, začaly se s ním zdravit a mazlit po tváři. Louskáček je přátelsky odehnal a pozval oba hosty dál.
   Místnost byla plná kusů látky a plátna, jedna stěna byla ověšená špulkami nití, další část stěny se leskla armádou jehel.
   „Postav se tady Harry a ač ti to bude znít bláznivě, svlékni se,“ řekl Brumbál.
   „Stačí jenom do trenek, momentálně nemám srdíčkovou látku,“ prohlásil Louskáček.
   Brumbál se naklonil k Harrymu a pošeptal mu: „Louskáček si stále myslí, že všechno pánské spodní prádlo je ze srdíčkové tkaniny.“
   Harry si tedy začal sundávat oblečení, až na spodní prádlo. Postavil se na kousek volného místa a Louskáček se posadil o kus dál, přičemž něco našeptával okolo vznášejícím se látkám.
   Brumbál se posadil před Harrym a protáhl si ospale tělo.
   „Tak, teď bychom snad měli čas na tvé otázky,“ začal Brumbál poklidně.
   „Jak víte že se chci na něco zeptat?“
   „Tvůj hlad po otázkách přímo prýští z tvých očí,“ usmál se Brumbál a vlídně se na Harryho podíval.
   V další chvíli kolem Harryho začaly kroužit kusy látek, obtočil jej kouzelný metr a v pěti vteřinách bleskurychle změřil všechny partie Harryho těla. A hned pak Louskáček začal s hůlkou očarovávat nůžky a látky se daly do práce.
   „Chtěl bych… se zeptat,“ přemýšlel Harry a připadalo mu krajně trapné zde postávat před ředitelem Bradavic ve spodním prádle. „Odvedl jste mě přesně ve chvíli, kdy teta Petunie začala vyprávět co se tenkrát stalo.“
   „A ty bys přirozeně chtěl vědět pravdu,“ uculil se Brumbál. „Nuže Harry, řekl jsem si, že před tebou už nic nebudu tajit, pouze informace studijního charakteru, to mi jistě promineš.
   Odvedl jsem tě, protože jsem tušil, že situace v domě tvých opatrovníků, se vyhrotí do křiku a nadávek a mě strašně bolela hlava. Proto, abys dokázal činy tety Petunie v minulosti pochopit, se musíš vcítit do její kůže. A teď nemluvím o chvilkovém pochopení, člověk lidskou psychiku musí zkoumat až do dob mládí. A to bylo pro tvou tetu velice těžké. Když ti celé tvé mládí vykládala, jak tvoji rodiče zemřeli při autonehodě, měla v jistém ohledu pravdu. Nebyli to však tvoji rodiče, ale prarodiče.
   Tvá teta byla jejich prvním dítětem, byli to oba mudlové, proto přirozeně oplývali pýchou, že měli za svou dceru kouzelnici. Ty sám však moc dobře víš, jaké jsou kouzelnické schopnosti tvé tety. Byla na svých rodičích přímo závislá, možná více než ostatní děti, to se odrazilo i v přítomnosti, v jejím vztahu k Dudleymu. A teď se do ní vciť Harry. Jak by ses cítil ty, kdyby tvoji rodiče měli náhle další dítě, kouzelnici, milou duši a dívku, která jim splnila všechna přání. Přirozeně se tvé tetě zdálo, že ji mají raději než ji. Nechápala, že tvá matka byla mladší a jako taková vyžadovala více pozornosti. Petunie ji ve skrytu duše začala pomalu, ale jistě nenávidět,“ řekl Brumbál vážně a Harry pozorně naslouchal.
   Látky ho začaly ovíjet, rolovaly se na něj jako kouzelné koberce, v další chvíli se ze stěny odlepila kouzelná jehla, provlékla se skrze ni niť a rychlostí blesku začala na Harrym šít nový oblek.
   „A pak,“ pokračoval Brumbál, „v pokročilém dětském věku tvé tety, tvá matka poprvé zakouzlila. Dříve než teta a ve skutečnosti, Petunie nikdy před rodiči nedokázala zakouzlit. Tak strašně záviděla tvojí matce a závist Harry…, to je mocná paní. Dokáže nadělat spoustu problémů a také že je tvojí matce nadělala. A pak se to stalo, jejich rodiče- tvoji prarodiče, zemřeli.
   Důvod žití a bod, o který se Petunie opírala, ten základní záchytný bod, zmizel. Petunie byla na pokraji zhroucení, byla tak upnutá na své rodiče, že po jejich smrti byla naprosto zdrcená. Odmítala pomoc od své sestry, byla na ni naštvaná celým svým srdcem.
   Spoustu dalších věcí si jistě sám domyslíš, obě dospěly a obě se zařadily do svého vlastního světa. Petunie zcela vypustila kouzelný svět, poznala tvého strýce Vernona a po pár letech se vzali. V ten čas se poznali i tvoji rodiče Harry a obě dvě sestry, dá se říci naráz, měly děti.
   Ty jsi byl kouzelník, už jako novorozeně to poznali. Dudley byl miláček svých rodičů, zkroucená duše tety Petunie ho začala rozmazlovat. A tak uplynul jeden rok, a nadešel Voldemort.“
   „Tuhle část vynechte,“ řekl Harry úzkostlivě.
   „Poté co jsem vymyslel svůj plán a nechal tě před dveřmi domu číslo čtyři, jistě pochopíš, jaké zděšení teta Petunie zažila. Syn, kouzelník, potomek nenáviděné sestry, připadal jsi jí odpornější než ta nejhanebnější krysa. Jak může člověk s takovým vztahem k dítěti, ho vůbec vychovat? Starat se o něj? S jednoročním dítětem je strašná práce, a sám si domyslíš, že ne vždy příjemná. A Petunie tohle všechno věděla. Myslel sis, že si tě prostě nechala a přešla to všechno?“
   Harrymu rázem všechny tyhle myšlenky začaly dávat smysl, proč si tuhle otázku nikdy před tím nepoložil?
   „Ještě tentýž den, oba Dursleyovi nasedli do auta, a zavezli tě do nejbližšího dětského domova,“ řekl Brumbál onu těžkou pravdu.
   „To mi nikdy neřekli,“ zhrozil se Harry.
   „První měsíce, jsi u nich ve skutečnosti ani nebyl, to bylo velice vážné, jelikož Voldemortova duše byla stále naživu,“ řekl nevesele Brumbál. „Po pár měsících, když jsem to zjistil, jsem se rozzuřil k nepříčetnosti, což mi není vlastní. Už jen práce s tvou předstíranou adopcí mě vyšla na spoustu drahocenného času a snahy.
   Podruhé ses objevil na prahu jejich domu, před žhnoucíma očima své tety. Tentokrát jsem to byl já, kdo tě předal a domlouval tvé tetě. Zdála se přikyvovat a práskla za mnou dveřmi. Bylo mi jasné, že se o to pokusí znovu.
   A tak se také stalo. Dal jsem dům hlídat členy Fénixova řádu a ti tetu Petunii zastavili, když se tě podruhé pokusila zbavit a někomu tě dát. Naneštěstí veškeré dětské domovy vyžadovaly kupu papírování a registrací, a proto když neuspěli podruhé, rozhodla se teta Petunie, že tě prostě nechá tak jako já, před dveřmi cizích lidí.
   Strýc Vernon na tebe neměl ještě žádný vztek, věděl jen, že jeho žena má sestru, ale nic bližšího se o její rodině nikdy nedozvěděl. Byl překvapený tím, s čím se mu teta Petunie svěřila a vyslechl si její plán.
   Oba dva, jak Dudley, tak ty, jste měli své vlastní košíky, kde vás přenášeli. Dudley komfortní, vycpaný a teplý, ty obyčejný pletený, vycpaný ručníky. Teta Petunie několik dní ukazovala celé ulici, jak rozdílné tyto dva košíky jsou, každý tam věděl, komu každý z nich patří. Byla bláhová, příliš bláhová.
   Až nadešel čas jejího plánu, bylo to večer. Hlídat jejich dům mě stálo příliš mnoho úsilí a ochotní jedinci se čím dál tím obtížněji k tomuto úkolu přemlouvali. Přesto ten, kdo ten večer hlídal, byl chytřejší než tvá teta, Harry. Také rozeznal oba dva košíky a když Vernon v noci vyšel ven s Dudleyho košíkem, pomyslel si poprvé přirozeně, že jde o Dudleyho. A to byla hlavní příčina katastrofy, kterou Petunie způsobila. V košíku, jsi totiž byl ty. Ty který jsi měl opět skončit na prahu něčích dveří. A Vernon udělal velkou chybu. Ty ses totiž probudil, a začal jsi plakat. A Vernon tě nemístně okřikl. Strážci okamžitě došlo, že by takhle nekřičel na vlastního syna. A když Vernon odjel, sledoval ho.
   A to byl kámen úrazu, nikdo v té době totiž nevěděl, že dům byl sledován ještě někým jiným. Smrtijedem,“ vyprávěl Brumbál Harrymu, který strnule poslouchal, aniž by věděl že kalhoty už má hotové. „Smrtijedem, který nebyl tak chytrý a v domnění, že Vernon odjel s Dudleym v Dudleyho košíku, byl přesvědčený, že uvnitř zůstala teta Petunie s tebou. Strážce z Fénixova řádu byl pryč, Vernon byl pryč, uvnitř zůstala jen Petunie se svým vlastním synem. A jelikož v té době byl hněv kvůli Voldemortově ztrátě ještě stále příliš čerstvý, hodlal smrtijed zabít ono děťátko v košíku.
   Vpadl do domu nikým netušen. Dům již dlouho sledoval a tak se tam vcelku vyznal. Ten smrtijed, ta osoba zamířila přímo k Dudleymu, skláněla se nad tím, když teta Petunie s křikem vtrhla do pokoje. Začala se bránit kuchyňským nožem, jenže smrtijed měl hůlku, nože jí zbavil a chystal se jí omráčit, chystal se zabít dítě v košíku, dítě které to všechno pozorovalo s příšerným strachem. Smrtijed byl příliš omámen touhou zabít chlapce, že si nevšiml, když mu Petunie vyškubla hůlku, a nechtěně s ní na smrtijeda mávla, srazila ho a omráčila kouzlem.
   Chvíli rozdýchávala, co se právě stalo, až nakonec se vzpamatovala. Když jsem jí tě podruhé vracel, nechal jsem jí návod, jak mě zavolat. Učinila tak a smrtijed šel do vězení. Málem omdlela, když zjistila, že smrtijed šel po jejím dítěti a souhlasila s tím, že si tě nechá, pokud slíbím, že se Dudleymu nic nestane. To jsem jí slíbil a proto téhož večera zavolala Vernona zpátky a nikdy mu neřekla, proč tak náhle změnila svůj názor na tebe. A postupem času tě začal více a více nenávidět právě Vernon a teta Petunie utichla.
   Došlo nám, že pokud Petunie mohla kouzlit, přestože jinak kouzlit neumí, musí být zcela jistě moták, Petunie to celou dobu věděla. Dudleyho to strašilo ve snech, dokud na to nezapomněl. A já jsem do vaší ulice nasadil svou přítelkyni a tvou drahou sousedku, paní Figgovou. Hlídala tě víc, než sis možná na první pohled myslel, a občas ti také pomohla. Bylo pro ní velice frustrující se k tobě chovat tak ošklivě.
   No a podívej se, oblek máš již hotový!“ zvolal Brumbál a postavil se.
   Harry se na sebe podíval a opravdu, zjistil že je celý oblečen do tmavě modrého obleku, jenž přesně padl na jeho postavu a který byl nadmíru pohodlný. Cítil se náhle tak nějak důležitě. Sako mělo zastřižené okraje, látka byla uhlazená a na chlup rovná. Kravata (kterou Harry na sobě ještě dříve nikdy neměl) mu ležela těsně u hrudi a košile i vycpávky na ramenou z něho náhle udělaly muže.
   „Děkujeme ti Louskáčku, ty a tvoji přátelé jste opravdoví umělci,“ usmál se Brumbál.
   „Ale žádné díky, rádo se stalo, u tebe vždy udělám výjimku Albe, zase se někdy zastav,“ řekl Louskáček a s oběma si potřásl rukou, až jim ty jejich téměř utrhl.
   „Zatím se měj krásně drahý příteli, a ať ti želé želíruje!“
   Harry také pozdravil a to už spěchal za Brumbálem, seč se bál, že se mu nový oblek roztrhne.
   „Teď musíme rychle dál, máme trochu zpoždění, zapovídali jsme se,“ zkonstatoval Brumbál a zanedlouho vyšli ven z cukrárenské budovy. „Musím uznat, že ten oblek ti sluší chlapče. Vypadáš jako opravdový mladý gentleman.“
   „Nechci být ohroženým druhem,“ odvětil Harry důrazně. „Avšak… nemůžu si tohle přece dovolit, nezaplatíme mu? Vždyť jsme odešli jen tak a…“
   „Už zapomínáš na podstatu pravého přátelství?“ zarazil jej Brumbál, když vyšli až na ulici. „Louskáček navíc… no… řekněme že nezná peníze.“
   „Mohl bych se tedy zeptat,“ pokračoval Harry. „Kam to vlastně máme namířeno?“
   „Na Celočarodějné setkání!“ oznámil mu Brumbál slavnostně, když šli po ulici. „A to se nestává každým dnem mladý čaroději, ve skutečnosti nebylo už… už… no… už…“ Brumbál přemýšlel a klimbal hlavou.
   „To je v pořádku,“ usmál se Harry s pochopením.
   „Ta moje hlava,“ posteskl si Brumbál. „Příliš velká na můj krk a příliš malá na všechny strasti světa.“
   Harry si sám sebe prohlížel a začal si uvědomovat, jak honosné má na sobě oblečení. Žádné tak pohodlné a vkusné ještě neviděl či nenosil, sako a jeho široké lesklé chlopy, košile i kalhoty, vše doplněné vázankou a zatočeným kapesníčkem v kapse. Aniž by si toho byl všiml, boty byly také jiné, leskly se jako naleštěné zrcadlo bez sebemenšího smítka či kusu bláta. Byly jiné, než ty co měl, když vcházel do cukrářského domu.
   „A mohu-li se ještě zeptat,“ pokračoval Harry a Brumbál si pohodlně popiskoval. „Kde je vlastně to Celočarodějné setkání?“
    „Tam bys to neznal Harry,“ uvědomil ho Brumbál. „jelikož tam nebudou jen kouzelníci, nachází se na velice zvláštním místě a my bychom si měli pospíšit, jestli se tam chceme dostat včas.“
   „Počkejte!“ vyjekl Harry když chtěl Brumbál přecházet přes silnici. „Teď bude zelená.“
   A opravdu, po pár vteřinách vyjelo na tuto nepřehlednou vozovku vtísněnou mezi vysokými budovami nespočet aut.
   „Ani dnes neumím to, co mudlovské děti už ve svém dětství,“ povzdychl si Brumbál.
   „Tím se netrapte,“ dodal Harry, když je míjela auta. „Nikomu to neřeknu.“
   „To jsi hodný chlapče,“ zasmál se Brumbál. „Už padesát let se snažím přijít na to, na co je v semaforech ta oranžová barva. Do této doby jsem neměl čas na to přijít.“
   „Můžete to brát jako takový přechod mezi červenou a zelenou. Může se na ní už vyjet, a mělo by se u ní brzdit.“
   „Jedno vím rozhodně, za volant nepatřím.“
   „Santa!“ vyjeklo jim něco za zády.
   Za nimi stála přívětivá žena v lehkém svetru a za ruku vedla malou holčičku, která s hvězdičkami v očích volala na Brumbála.
   „Santa! Santa Klaus!“ pískala a poskakovala.
   Brumbál se příjemně usmál, poklekl si a pohladil dívenku po tváři. „Dárky nosím jen na Vánoce.“
   „A co tu děláš?“ špitla dívenka jemně.
   „Kometa onemocněla,“ odpověděl Santa, totiž Brumbál pohotově. „A co by si Santa počal bez svých sobů? Jdeme jí pro léky a nějakou kvalitní slámu.“
   „Doufám že se uzdraví!“ jiskřila dívenka nadšením. „Nemůžu nějak pomoci?“
   „Buď hezky hodná a jsem si jistý, že se Kometě povede hned lépe. A víš ty co? Pro jednou udělám výjimku,“ usmál se Brumbál, sáhl dívence na ruku, v tu se z ní kouzelně zazářilo. A aniž by to její matka viděla, se dívce v náručí objevil malý plyšový sob. „Pssst,“ řekl k ní a spiklenecky na ní mrkl.
   „Tak pojď Sandro, už je zelená,“ řekla matka a usmála se na Brumbála. „Nashledanou.“
   „Nashledanou,“ odpověděl Brumbál s Harrym v pozadí.
   „Vy to s dětmi umíte, že?“ optal se Harry když přecházeli silnici a dítě před nimi tisklo v náručí plyšovou hračku.
   „Jen s těmi mimo školu,“ usmál se Brumbál, když konečně přešli ulici.
   Brumbál se zastavil na chodníku a podíval se na sebe. „Přesto… copak jsem tak ztloustl?“ zeptal se Brumbál a Harry se na to pousmál, ale pak po chvilce váhání se zeptal: „Bojím se zeptat, ale… máte děti?“
   Brumbál zkameněl a pohlédl Harrymu vážně do tváře. Ten pochopil, že překročil hranici a ihned se začal omlouvat. Brumbál jej však zarazil a pokývl hlavou.
   „Pochopil jsi, že o tom nechci mluvit,“ pokračoval hořce.
   „Omlouvám se, jestli se jim něco…“
   „Žádné jsem nikdy neměl,“ přerušil ho Brumbál. „A je to pro mne velice hořké a dusivé téma, na které nechci myslet. Navíc… děti ve škole, mi vždy nahrazovaly mé vlastní,“ řekl a vykročil po ulici dál. „To je bohužel takové naše prokletí, ti, kdo pracují ve škole, jen zřídkakdy založí rodinu. Našimi partnerkami a partnery je naše škola a naše práce, žijeme v Bradavicích a společnosti nemáme nedostatek.“
   „Já… se moc omlouvám, že jsem s tím začal.“
   „A já se na tebe za to nezlobím,“ uklidnil ho Brumbál. „Nuže, konečně jsme v parku,“ řekl když vešli vrátky na trávník, jenž lemoval přírodní krajinku uprostřed hlučného města. „je nejvyšší čas si najít vhodné přenášedlo.
   „Jsem rád, že nepoužijeme přemísťování,“ oddechl si Harry.
   „Je mi líto, přestože vidím jak jsi k přemísťování lačný, naneštěstí se na místo kam míříme nedokáže nikdo přemístit.
   Brumbál popošel kousek k lavičce, kde nejspíš nějaký pes rozkousával spadlou větev. Ulomil kousek uschlého klacku a jemně na něj dýchl. Klacík se jakoby zavlnil a možná i mírně zajiskřil, přesto Harry nedokázal zachytit nic jiného.
   Brumbál na něj klepl svou nenápadnou hůlkou a klacík opravdu zazářil.
   „Nuže Harry, letíme,“ řekl a podal chlapci klacík.
   Přesně v okamžiku, kdy jej uchopil, ho někdo nabral u břicha a vyhodil tryskem vzhůru. Celá zem pod nimi zůstala, nebe jakbysmet. Letěli zázračnou rychlostí s dujícím větrem a míhající se zemí pod sebou.
   Netrvalo dlouho a přistáli na měkkém povrchu. Harry byl natolik navyklý na přenášedla, že již pouze zakolísal, avšak nespadl. Rozhlédl se kolem sebe po kouzelném světě a na tváři se mu objevil němý úžas.
   Byli uprostřed lesa, což byl po městě nezvyk. Les však byl kouzelný, stromy byly živé, podivně zakroucené jako popínavé rostliny, jenž se zaplétaly samy do sebe. Šišky, jenž na sobě měly, byly místy až metr velké, někdy zase k nerozeznání od těch normálních. Půda byla plná jemného jehličí, jenž bylo tak hedvábné, jak dokáže být je plážový písek. Stromy se nahoře klenuly a uzavíraly oblohu nad nimi. Přesto jimi prosvítaly paprsky slunce a tvořily na zemi překrásné tvary a naprosto okouzlující atmosféru. Les žil a povídal si němým hučením a přesto bylo slyšet, jak se jím sune spousta těl a dupe jím spousta nohou.
   „Kde to jsme?“ vydechl ohromený chlapec.
   „To nikdo neví Harry, to nikdo neví,“ zkonstatoval Brumbál a pokynul mu kupředu.
   Pokračovali dál, brzy potkávali nové a nové přípojné cesty a netrvalo dlouho a i ta jejich se připojila k další, jenž vedly stejným směrem. Stromy se nad nimi klikatily a Harry přemýšlel, zda-li je nepozorují.
   Po chvilce se setkávali s několika dalšími tvory, obrovskými i malými. Ať už se jednalo o skřítky z lesní říše, velké podivné slimáky s vypouklýma očima, či podivné skřety se sukovitými obličeji. Harry mohl nechat oči všude kolem sebe, tolik kouzelných bytostí, tolik kouzelných věcí najednou už dlouho neviděl. Zanedlouho před nimi i za nimi pochodovalo několik desítek kouzelných bytostí, vždy v malém hloučku, někdy dokonce po jednom.
   „Brumbále,“ ozvalo se ze strany a zpoza stromu vyšla nějaká hubená, kostnatá, avšak na první pohled milá žena s oranžovýma očima.
   Měla dlouhý šat jenž letmo kopíroval lesní půdu a byl uprostřed sepnut několika knoflíky a na hlavně měla myslivecký klobouk.
   „Altvůdo!“ pozdravil vesele Brumbál a usmál se na ní.
   „Ráda tě opět vidím starý příteli, jak ses měl poslední měsíc?“ zeptala se a připojila se k nim.
   „Samé starosti, však to znáš. Altvůdo, Harry. Harry, tohle je Altvůda, ministryně kouzel ve Švýcarsku.“
   Harry úklonou pozdravil a vyslechl si i milý pozdrav na jeho stranu. Pochopil, že měla jiný přízvuk, takový měkčí, ohnutější.
   „Jsou zde všichni? Přijdou, co myslíš?“ rozhlížela se kolem sebe.
   „Moc dobře víš, že je to na každém z nás,“ řekl Brumbál důležitě a Altvůda mu na to vlídně přikývla.
   „Harry!“ ozvalo se jim dunivě za zády.
   Harry se otočil a rozevřel překvapením víčka. Před ním stál obr Dráp, vysoko v koruně stromu se skláněl a usmíval se svou neforemnou pusou.
   „To mě podrž, ten malej dareba vidí dál než já,“ řekla ne o moc menší postava, jenž nad všemi vyčnívala.
   „Hagride!“ vykřikl Harry radostně a rozběhl se k němu, aby ho objal.
   „Pozor, pozor, žádné mačkání, mám plášť plný kročen z výprodeje,“ upozornil ho přátelsky Hagrid a na oplátku jej plácl po zádech, až se Harry málem vymázl na zemi.
   Připojili se k Brumbálovi a Altvůdě. Šli pořád dál, až se jejich cesta naposledy sbíhala s jinou. Tou stejným směrem šla či se plazila další podivná stvoření. Harry byl bez sebe, nemohl vydržet nekoukat se kolem, nikdy by netušil, kolik různých tvorů je na Zemi. S křídly i bez křídel, s nohama i bez nich, všichni mířili stejným směrem, na Celočarodějné setkání.
   „Pane pane! To jsem rád že vás vidím!“ písklo něco u Harryho, ten se otočil v domnění že zase spatří nějakého obra, ale mýlil se.
   To byl jen Dobby, domácí skřítek, sám samotinký ťapal po jehličnaté zemi stejným směrem jako ostatní a poulil své velké oči do dáli.
   „Ani nevíte jak jsem šťastný, že vás opět vidím, pane Pottere!“ skřípal nadšeně. „Dobby je tu sám a přepadá ho strach.“
   „Tak pojď se mnou,“ pozval ho Harry a otočil se na Brumbála, který mu souhlasně přikývl.
   Dobby celý nadšený se přidal ke skupince. Další a další se připojovali, už přišel i pátý kouzelník, se kterým se Brumbál znal a kterého všem okolo představil. Pak už se konečně blížil konec cesty a stromy řídly. Právě v tom okamžiku, kdy Harrymu před očima proletěl párek duchů se všechny cestičky spojily. Bylo jich několik tuctů, každá se paprskovitě spojovala s ostatními v jednom jediném bodě.
   U vysoké budovy, jenž svým vzezřením vypadala podivněji než v jakýchkoliv divokých snech. Stála na několika vysokých sloních nohou pevně spočívajících uprostřed kamenného schodiště, jenž vedlo nahoru do budovy.
   „To je drazí přátelé Čarovný dóm, pradávné srdce všech čárů a kouzel,“ oznámil jim Brumbál. „Tam míříme.“
   Harry se zadíval na budovu, srdce mu bilo pomalu, avšak každé odbití bylo prudké a dychtivé. Díval se kolem sebe, aby spatřil všechny tvory, jenž se přibližovali do ohromné citadely uprostřed.
   Dóm byl na první pohled ze dřeva, tvrdého a hladkého, místy černého, místy mahagonového a bílého, či šedého. Praporce se zářící hůlkou uprostřed, vlály našikmo pověšené z trámů a pilířů budovy. Z oněch pilířů a komínů budovy se valil jakýsi jantarový dým či lehounké mlžení opředené tisíci jisker a drobounkých mráčků. Okna byla vysoká několik desítek metrů, brána tam byla pouze jedna. Celý dóm byl ve tvaru kruhu, střešní část přitom širší než podlahová, proto okna byla skloněná v mírném úhlu k zemi a odrážela nově příchozí tváře kouzelných stvoření.
   Harry dál už nevěděl, jak tu zázračnou stavbu popsat, její zdi byly na první pohled tak pevné, že by je nerozbilo ani to nejtvrdší ocelové kladivo. Budova vyhlížela nadmíru bytelně a skýtala pocit nedobytnosti.
   Tu v dálce spatřil koně s lidským vrchem těla. Poznal onu podobu a srdce mu zaplesalo. „Přece jen přežil!“
   Kentaur se otočil k vycházejícímu hlasu a nadmul hrdě bradu. Pomalu se rozešel ke skupince přicházejících lidí a úklonem je pozdravil.
   „To je Firenze, náš drahý kentaur z Bradavic,“ představil jej Brumbál všem.
   „Rád tě vidím příteli,“ řekl statný kentaur Harrymu.
   „A já vás, propána ani netušíte jak rád vás zase vidím. Myslel jsem, že jste to nepřežil.“
   „Kentauři mají tuhý kořínek,“ ubezpečil ho Firenze a mocně dupl až se zem otřásla. „Zvláště pak s přáteli, jenž mají srdce na pravém místě.“
   „Jak vidím,“ promluvil opět Brumbál s pohledem na schodiště k dómu, „někteří si našli cestu až sem.“
   Mluvil o novinářích, kteří, když spatřili lidi a hlavně Harryho Pottera, vyběhli kupředu hlava nehlava.
   „Myslel jsem, že to je tajné,“ řekl nevraživě Hagrid a stavěl se před Harryho.
   „Novináři jsou, bohužel, vtíraví jak vidíš, Rubeusi,“ řekl Brumbál. „Obzvlášť ti z Denního věštce. Harry tvař se neutrálně. Ani vesele, ani smutně, odpovídej krátce, nebo lépe- vůbec. Kdyby zlobili, Dráp je rozšlápne.“
   „Pane Pottere!“ „Co říkáte na to, že vás pozvali!“ „Jaké máte pocity?“ „Nechcete učinit prohlášení?“
   „Pánové!“ zvolal Brumbál autoritativně. „Přestože vím, že nemá smysl se vás ptát jakým právem jste se zde ocitli, přesto vám pan Potter odpoví na tři otázky přesně. Pak půjdeme dovnitř,“ oznámil jim a všichni se ihned začali hlásit o otázky.
   Harry posléze neochotně vybral jednu novinářku vzadu.
   „Naděžda Dubčanková, Moskevské listy. Pane Potter, naši čtenáři se ponejvíce ptají, zdali jste se bál, když jste zápasil s Vy-víte-kým, či bojoval o život v Temném Mordu?“
   Harry chvíli na všechny koukal, trochu se mu přitížilo a jen velice neochotně se vracel do chvil, které prožil před měsícem.
   „Prostě jsem se jen bránil, a bránil ty, na kterých mi záleželo. Nejsem žádný hrdina, bál jsem se strašně moc a…“
   „Další otázku?“ přerušil jej Brumbál a Harry si trapně vzpomněl na to, že má odpovídat krátce.
   „Ordan Povyk, Denní věštec. Jak prožíváte to, že za vás vaše dívka položila život?“ zeptal se neurvale zvědavý novinář.
   Harrymu bouchlo silně srdce o hruď. Tak silně jak jen mohla tahle věta znít. Žaludek se mu začal svírat a nejraději by se někam ztratil a nevylezl vůbec.
   „Chybí mi,“ odpověděl třaslavým hlasem, ale dál už nic neřekl.
   „Poslední dotaz a jdeme,“ řekl Brumbál přísně a očima probodával minulého novináře.
   „Věříte na věštby?“ promluvil náhle hluboký hlas, byl to nějaký černý zahalený muž s blýskajícíma se očima.
   Nepřestavil se, nikdo mu nedovolil promluvit a přece jeho věta ještě více donutila Harryho ke strachu. Nevěděl co odpovědět, myšlenka na věštbu ho provázela celou polovinou prázdnin, dnem i nocí, ve snech i blouznění.
   „Rád… rád bych nevěřil,“ vykoktal ze sebe a Brumbál prudce vyrazil kupředu.
   Neomaleně odstrkoval novináře, kteří stále ještě dotírali s otázkami, nehledíc na vznešenost tohoto místa. Ostatní kouzelní tvorové na ně zvědavě hleděli a někteří je s odporem míjeli. To už se do věci pustil Dráp a Hagrid a novináři neměli daleko k tomu, aby nepoletovali vzduchem.
   „Tady se rozejdeme,“ řekl Brumbál na schodech. „Sejdeme se uvnitř. Přeji vám všem mnoho štěstí.“
   „Tak zase uvnitř, Dobby,“ poklekl si Harry ke skřítkovi, který rychle zamrkal očima a začal vybíhat jeden schod za druhým.
   Kolem Brumbála se řadili další staří kouzelníci, z nichž čišela autorita a bázeň. Celkem se jich sešlo čtrnáct. Sedm žen, sedm mužů včetně Brumbála. Všichni vyšli vzhůru k bráně, jenž nesla ornamenty větviček a klubajících se lístků. Harry se pomaličku přiřadil k Brumbálovi, cítil se zde nesvůj, velice nesvůj a chtěl být u někoho, koho alespoň trochu znal.
   „Proč mě vlastně pozvali?“ divil se Harry k Brumbálovi.
   „Jsi čestným členem, možná že i tím nejdůležitějším,“ oznámil mu Brumbál. „Arciduch Galmion si tě pozval osobně, je to velice starý duch, nikdo neví jak je starý a jak vlastně zemřel.“
   „A ostatní?“ ptal se Harry.
   „Svolávají se zástupci všech kouzelných tvorů, samozřejmě všech, co jsou schopni racionálního uvažování. Je jich tu spousta, velká část byla vytvořena samotnými kouzelníky,“ vypravoval Brumbál a když vešli dovnitř, zahnuli nalevo a dali se podél zdi plné okýnek, kupředu. „Existuje spousta příběhů o počátcích civilizací, které kouzelníci vytvořili, ať už omylem, či záměrem. Někteří však ani přesto nemají zájem přijít, jako tomu například bylo u kentaurů. Galmion nehledí na společenské vazby, pokud někdo považuje například domácí skřítky za spodinu a otroky, Galmion je přesto pozve jako členy Celočarodějného společenství. Je to velice moudrý duch. Za kouzelníky jsou zváni vždy členové Merlinova řádu, to jsme my, nás čtrnáct. Budou se projednávat velké činy a debata se protáhne na celý den. Ale nemusíš se bát Harry, je tu velká knihovna, občerstvení a lůžka pro odpočinek,“ dopovídal a otočil se k ostatním členům Merlinova řádu, něco jim pošeptal a pak se vydal opět s Harrym dále. „Dovedu tě tam, kde budeš moci přečkat, než tě zavolají. Všichni mohou odcházet a přicházet jak se jim zlíbí.
   Takže tady je knihovna Harry,“ a ukázal na lesklé dveře, jenž se odklápěly doprava, „a v tamtom výklenku dostaneš to, po čem ti srdce zatouží, samozřejmě pouze k jídlu,“ řekl a mrkl na chlapce. „O kus dál je odpočívárna, buď prosím tam a já si tam pro tebe přijdu. Bude to chvíli trvat, proto prosím, buď trpělivý,“ a s tím odešel společně s ostatními zpátky, až nakonec zmizeli v jedněch z bezpočtu postranních dveří, jenž vedly vzhůru tam, kde se vše projednávalo.
   Harryho srdce bylo plné vzrušení z očekávání, ruce se mu začaly potit a připadal si, jako kdyby se chystal na těžké herecké vystoupení.
   Objednal si obyčejnou vodu, v knihovně oválné a dlouhé jako autobus našel něco o umění kouzlit. Již posilněn tedy ulehl na jedno z pohodlných lůžek ze suché slámy a dal se do čtení. Netrvalo dlouho a oči se mu začaly klížit, přesto očekávání a tlak na jeho mysl mu nedovolily usnout.

   Když už musela minout více než hodina, začal být opravdu netrpělivý, objednal si už třetí dřevěný hrnek vody a měl za sebou několik desítek stran knihy.
   Po další hodině vyhlížel ven mezi zakroucené stromy, a netrpělivě přešlapoval po místnosti vysoké několik desítek metrů. Zanedlouho přišel Hagrid a chvíli si spolu povídali, pak jej vystřídal Dobby a pár dalších tvorů, ze kterých občas běhal mráz po zádech. Přesto se stále Brumbál neobjevoval.
   Míjela už třetí hodina a Harrymu začalo silně kručet v žaludku. A po další hodině, když měl již přečtenou půlku knihy, se ozval jemný zvon a kolem se prohnali duchové s podnosy plnými jídel těch nejpodivnějších tvarů a velikostí.
   V tu chvíli přišel Brumbál, a Harry se začal dychtivě vyptávat. Brumbál jej ujistil, že nepřišla jeho chvíle a že jej musí Altvůda občas proplesknout, aby tam sám neusnul. Takže má být rád, že je zde a může si číst. Slíbil Harrymu, že jakmile půjde o něco zajímavého, přijde pro něj, nebo alespoň pro něj nechá poslat.
   Harry byl již znaven čekáním, přesto ochotně souhlasil a opět se pustil do své rozečtené knihy. Jak vidno, mnozí návštěvníci doráželi až nyní, mohlo jich být i valná většina, jenž dorazila později. Kolem Harryho stále někdo pobíhal a procházel a nebylo zvláštností, že mnohokrát po něm hodili očkem, nebo rovnou třemi. Přesto nyní již pochopil, že jeho chvíle bude nejspíše až naposledy. Domyslel si, že Galmion čeká, až dorazí všichni a zároveň Harryho příchod odkládá, aby po celou dobu všichni zůstali na místě.
   K obědu dostal salát a nějaký pečený druh drůbeže, jenž blíže nedokázal specifikovat. Jídlo ho posilnilo do dalšího čekání a tak opět čekal, čekal a zase jen čekal.
   Kniha kterou četl byla velice zajímavá, Harry si několikrát pročítal kapitolu o umění, jenž se nazývá kouzlení bez hůlky.
   Zanedlouho Harry zahlédl procházet někoho, koho by tu věru nečekal. Byl to pan Weasley, Ronův otec.
   „Pane Weasley!“ zavolal Harry a buchnutím zaklapl knihu.
   Volaný se otočil a na tváři se mu objevil úsměv.
   „Chlapče drahý!“ zvolal a přispěchal k němu, aby si s ním podal ruku. „Věděl jsem, že tu někde budeš, však je to tu pro tebe také lepší, než uvnitř.“
   „Začínám si po těch několika hodinách myslet pravý opak,“ pravil Harry.
   „Ale ne,“ nesouhlasil pan Weasley. „Brumbál dobře ví, co dělá. Umíš si představit jaké by to bylo, kdyby tam na tebe všichni po těch několik hodin civěli?“
   Harry pochopil a zasmušile si povzdychl, jako že je to zkrátka jeho prokletí.
   „No, předně ti musím říct,“ pokračoval pan Weasley, „že Ron zažívá právě teď krušné chvilky.“
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry.
   „Být tebou bych nedělal tak nevinného,“ mrkl na něj pan Weasley. „Moc dobře víš, co se minulou noc přihodilo na Nebeské pouti. Ron má svůj vyhrazený článek v čerstvém vydání Denního věštce. Molly je z toho na mrtvici. Ty jsi byl k novinářům naštěstí otočený zády, takže máš jediné štěstí. Měl bys to slyšet: ‚Podívej se na Harryho, takový statečný chlapec, nedělá žádné vylomeniny jako ty!‘ ječela na něj. Samozřejmě že moc dobře ví, že jsi mu až příliš podobný, ale nechce to přiznat.“
   „Proč je na Rona taková?“ zeptal se Harry.
   „Protože ho miluje Harry,“ odpověděl s poklidem pan Weasley. „A Bůh ví, ona dokáže svoje děti zatraceně dobře vychovávat. Předhazuje mu tebe a Billa nebo Charlieho, chce ho popíchnout k tomu, aby byl lepším. A to se jí daří,“ usmál se pan Weasley a podíval se do dáli. „A… jak vidno, přišel tvůj čas.“
   Harrymu se náhle zvedl žaludek, považoval se za hlupáka, že se mu čekání nelíbilo. Začalo se mu chtít tady zůstat, ale věděl že musí jít. Příliš mnoho kouzelných tvorů tam na něj čeká.
    „Asi se pozvracím,“ řekl Harry mdle.
    „Půjdu tam s tebou,“ uklidňoval ho pan Weasley a společně si stoupli.
   Pokynem ukázal poslovi, jenž měl Harryho odvést, že to za něj udělá sám.
   „Nemůžete znovu udělat to Hudiniho kouzlo?“ zeptal se Harry.
   Pan Weasley se pousmál a začal Harryho vést dál k nejbližším, poněkud slavnostnějším dveřím.
   „Když budeš připravený, nezalekneš se,“ říkal mu pan Weasley. „Harry, pamatuj si,“ řekl a otočil se k němu, „nikdy to nebude tak strašné, abys to nemohl překonat. Pro mě za mě si představ ty nejhorší věci na světě, pak zjistíš, že to nakonec tak zlé není. Obrň se, zhluboka se nadechni a vejdi. Bude to lepší, než kdyby sis namlouval, jak to bude jednoduché. Nic není jednoduché, ale nic také není nemožné… tedy kromě výchovy těch mých dvojčat,“ prohodil pan Weasley rozhněvaně, ale hned se na Harryho usmál.
   „Tohle mi ještě nikdo neporadil,“ řekl užasle Harry, když měl srdce až v kalhotách. „Namlouvat si, jak to bude strašné, hrozné, ohromná místnost a všichni tam na mě budou civět…“ říkal si, zatvářil se poněkud kysele a otočil se zpět k panu Weasleymu. „Tohle mi mělo pomoct?“ vyjekl.
   „Ehm… no… mě to pomáhá,“ zakoktal mu na to.
   „Prosím aby se pan Harry Potter neprodleně dostavil do jednací síně, děkuji!“ rozlehlo se místností.
   „Je nejvyšší čas. Budu za tebou, pojď,“ řekl pan Weasley a vykročili ke dveřím.
    Harry si vše opakoval, pokusil se představit si ty nejhorší ohavnosti, které ho tam můžou čekat. Srdce mu pumpovalo tak hlasitě, že se mu to zdálo jako hromobití. Nohy se mu začaly klepat, nevěděl proč, sám to nechtěl. Ale možná to bylo kvůli tomu, že pan Weasley už bral za kliku a mohutná vysoká brána, zdobená kovovými pláty černých květů, se rozevřela s mocným zazvoněním zvonu dokořán, a na něj dýchl těžký a hustý vzduch.
   Vstoupil dál a našlapoval po mírném schodišti. Za sebou slyšel pana Weasleyho, jenž mu dodával kuráž. Sám si říkal, že to bude strašné a že ho tam roztrhají. Snažil si namluvit, že to bude nejhorší zážitek jeho života a stále více byl přesvědčený, že to vůbec nezabírá.
   Vystoupil na světlo a vzhlédl. Byla to ohromná hala. Harry však pocítil drobné oddechnutí, které pro něj mělo obrovskou utěšující moc. Hala byla kruhovitého tvaru, děsivá a vzbuzující úctu, to ano. Ale určitě se dala přežít, nebylo to nic tak zlého, jak si Harry představoval. Všude byla sedátka se stolky, za nimiž seděli, stáli či leželi ti nejprapodivnější tvorové, které potlačovali v Harrym strach a vzbuzovali spíše údiv. Uprostřed, vysoko nad stolcem s vysokým křeslem, se leskl a třpytil ten největší křišťálový lustr, jaký kdy Harry spatřil. Muselo v něm být nejméně deset tisíc miniaturních svíček, jenž stále nekonečně hořely. Vznášel se prostorem a vrhal paprsky a odlesky do všech koutů síně.
   Pak se trůn uprostřed otočil a Harry spatřil sedícího starobylého ducha. Měl ohromné vousy, přesto ne tak dlouhé jako Brumbál. Hlavu mu stínila mocná kovová čelenka a tělo měl zahalené do podivného šatu, podobného církevnímu s širokým límcem. Harry se mrkavě rozhlédl, všichni na něj zírali, spousta párů i nepárů očí ho sledovala. Nakonec zahlédl i skupinku kouzelníků, jenž na sobě měli šaty z poloviny černé a druhé poloviny červené, až nachové či fialové barvy. Všichni nesli na klopě znak Merlinova řádu s velkým M v kruhu.
   „Vítám tě, Harry Pottere,“ rozlehlo se mocně síní a Harry pochopil, že to mluví ten starobylý a autoritativní duch uprostřed, „rač se posadit, kam tě srdce zavede.“
   Harry ihned zamířil k Brumbálovi, jenž byl ve shluku oněch kouzelníků a ten mu okamžitě vykouzlil vedle sebe novou židli.
   „Na kouzla se židlemi, to já jsem machr,“ mrkl na něj spiklenecky, když k němu došel. „Konečně tu bude trochu zábava.“
   Harry hořce polkl a otočil se k duchovi.
   „Nuže, pozvali jsme tohoto veleváženého hosta, aby nám přesně vylíčil, co se odehrálo v onen osudný den, kdy byl Lord Zla svržen. Jelikož věřím, že tato vzpomínka je pro vás traumatická, dovoluji vám být stručný, avšak přesný.“
   Harry se obrátil vedle sebe, kde právě Brumbál kouzlil další židli panu Weasleymu a s hlubokým nádechem spustil.
   Vyprávěl co se mu přihodilo loňský rok, potlačoval úzkost z tolika pohledů, jenž na něm visely. A přesto byl při vypravování okouzlen elegancí a krásou mnoha tvorů. Bylo zde nespočet víl - nejméně třicet druhů. A pak další tvorové, jenž zářili či naopak temněli. Tvorové, jenž nikdy neviděl. Obdivoval, kolik je na světě kouzelnosti, tak moc, až si to nedokázal představit. Byli zde lidé s hlavami býka a kopyty namísto nohou, další zase s odstálýma ušima a zarostlým obličejem. Medvědí lidé, či tvorové podobající se chobotnicích a sépiím. Harry nemohl přehlédnout tvora, jenž si pro sebe vyhradil deset míst k sezení. Dráp občas zahřímal během Harryho vyprávění a jeho pohled, i ten Hagridův, posiloval Harryho kuráž. Pan Weasley měl pravdu, říkal si, že to bude strašné, ale nakonec se to dalo vydržet. Obrnil se a nyní snášel všechny ty pohledy už naprosto v pořádku. Přesto neměl již chuť tuto taktiku příště opakovat. Dával si pozor, aby očima neshlížel stále k zemi, jako nějaký odsouzenec. Lexter ho naučil mnoho z lidské psychologie a za to mu byl nadosmrti vděčný.
   Harryho vypravování trvalo čtvrt nebo půl hodiny a když už vyprahlému chlapci došla slova, stalo se něco neuvěřitelného. Poté co řekl, že omdlel ve Velké síni vyčerpáním, začal Galmion jako jediný tleskat. Pak se přidávali další, členové Merlinova řádu a všichni, co dokázali svými končetinami tleskat, vzdávali hold a čest chlapci s medailí na krku, hrdě stojícímu v hloučku kouzelníků. Harry si náhle připadal, že se tam rozbrečí. Byl nesmírně dojat, že mu tleskají a vážil si každého tlesknutí jak jen mohl. V hloubi srdce však věděl, že právě on si nezaslouží potlesk tolik, jako ti, co za něj položili oběť nejvyšší.
   „Přes svá dlouhá léta,“ přehlušil osobitý duch potlesk. „bych málem zapomněl na statečnost některých mladých kouzelníků. Jsi dědic čestné krve Lorde Harry Pottere.“
   Harry ani nevěděl proč, ale slušně se uklonil jak jen to šlo a poděkoval. Následně se posadil na místo mezi Brumbála a pana Weasleyho.
   „No neříkal jsem ti, že ten můj způsob pomáhá?“ pošeptal mu pan Weasley.
   „Tak tedy, přistupujeme k nejdůležitějšímu bodu našeho setkání, ke kouzelnické společnosti. Vítám zde proto Merlinovy stoupence,“ a jmenovaní povstali a uklonili se, což byli všichni kouzelníci kromě Harryho a pana Weasleyho. „A také dočasného Ministra kouzel, Arthura Weasleyho,“ Harry vykulil oči, když se pan Weasley vedle něho zvedl a hluboce uklonil.
   „Mělo to být takové malé překvapení,“ vysvětlil Harrymu, když se posadil.
   „To proto nemohli Ron a ostatní přijet,“ pochopil Harry.
   „Co se týče otázky Lorda Zla, myslím že nejdůležitější slovo má zde přítomný Albus Brumbál. Jeho moudrosti si velice cením,“ vyslovil se duch.
   „Děkuji vám sire Galmione,“ poděkoval Brumbál a povstal. „Avšak dle mého uvážení, existují jisté spojitosti, které vyvracejí teorii smrti Voldemorta…“ v hale to zašumělo.
   „A jaké to jsou?“ zeptal se důležitě duch.
   „Věštba sire,“ oznámil Brumbál. „Naznačuje trvalou smrt zde přísedícího Harryho Pottera a Voldemorta. A to, jak všichni vidíte, se nestalo. Harry Potter stále žije, avšak Voldemort ne.“
   „Máme si tedy myslet, že hrozba není zažehnána?“ zeptal se honosný duch uprostřed a místnost zašuměla nejistotou.
   Strhla se debata mnoha řečí a mnoha tvorů.
   „Na druhou stranu, mám svůj soukromý nezvratný důkaz, že zlosyn jménem Voldemort je mrtev,“ pokračoval Brumbál. „Kletba mého bratra, kterou mu jmenovaný tvůrce zla udělal, již nepůsobí. A sám Voldemort řekl, že dokud bude naživu, bude trvat i samotná kletba.“
   Místnost opět ožila všemi možnými jazyky a ozývali se další a další tvorové.
   „A proto jsem zde i já!“ povstal pan Weasley. „Jako zástupce nejpočetnějšího uskupení, musíme rozhodnout, zdali naše společnost bude považovat Pána zla za mrtvého, či stálou hrozbu.“
   „V tomto případě velevážené tvorstvo,“ pokračoval sir Galmion, „vám navrhuji posoudit fakta. A rozebrat samotnou podstatu věštby. Byla věštba řečená v tomto světě?“
   „Nebyla sire,“ odpověděl Brumbál. „Byla řečená v jiné zemi, v odlehlých končinách, tak mocných jako Mord sám.“
   Místnost opět zašuměla a tvorové se spolu začali radit.
   „Mluvíte snad o nebi? Ráji? O Erisedském hvozdu?“ zeptal se jeden z podivných, divokých a ušatých lidí, pokrouceným jazykem.
   „Hvozd dostal spoustu jmen za svá léta. Stejně tak jako Temný Mord je přezdívaný peklem, včetně jeho přisluhovačů Démonů.“
   „Mladý kouzelník nám ale právě vyjevil,“ začal jakýsi kříženec vodního raracha, „že se Temný Mord rozpadl, přestože takovému štěstí nevěřím, nasvědčují k tomu jeho slova. Je Temný Mord zničen?“
   „Ne, Lumíne, to není,“ odpověděl Brumbálův kolega z Merlinova řádu. „Poslední dny jsem strávil pátráním a zkoumáním. A vše nasvědčuje tomu, že Temný mord, stále existuje. Zbytky, co ulpěly na chlapcově oblečení, neukazovaly na fakt, že by se Mord zhroutil.“
   Tentokrát se ujal slova opět Galmion a síň utichla: „Má paměť sahá už do doby, kdy Bradavická škola ještě neexistovala. Kdy ještě platilo rytířské hrdinství a informace nebyly tajeny. Vím o Mordu udatný Ktimble, přesto Mord je něco jiného, než náš svět. Vznikl před více než sto tisíci lety. Tak daleko má paměť věru nesahá, přesto sahala do dob, kdy mnohým ano.
   Abych vypověděl i svou část paměti,“ pokračoval Galmion. „Mord, je jiná dimenze, stejně jako vznešený Erised. Kouzelníci před mnoha a mnoha lety dospěli k neskutečné dokonalosti. A perfektcizmu, době jenž je již zapomenutá. Fanalismus předčil posléze vědomosti a zdravý rozum, vznikl Temný Mord. Tento prostor, není v našem světě. V této době neexistuje mysl, jenž by byla schopná logicky pochopit zákony tohoto místa. Tak jako existuje tří dimenzionální prostor kolem nás, existují i další dimenze, které není schopné lidský, zvířecí, či jiný dnešní mozek pochopit. Mord je jiná dimenze, dimenze času, konečného času nás všech. Času, jenž každý máme daný, jenž byl každému přisouzen. Proto se Mord nedá nalézti, každý ho má jiný a každému se jeví jinak,“ dopovídal Galmion a odmlčel se.
   „A právě Voldemort tuto hranici, tuto neskutečnou hranici, dokázal svým uměním překonat,“ pokračoval Brumbál. „Je to zahanbující myšlenka, že toho byl schopen kouzelník tak zlého smýšlení. Bezpochyby mu k tomu dopomohla mysl Salazara Zmijozela, jenž se spojila s tělem Toma Raddla. Existuje mnoho nevyslovených otázek a jednu z nich, si kladu stále na srdce. Jak zničit Temný Mord? Aby žádný další fanatický kouzelník nedosáhl činů samotného Voldemorta, odkud bere toto místo svou energii?“
   „To jsou věru náležité otázky,“ souhlasil Galmion. „Má k tomu někdo co říci?“ zeptal se a rozhlédl po síni.
   „Podle mého zdravého rozumu,“ ujala se slova jedna ze starých víl ve vyšších stolcích, „jsme energií Altníu my sami. Pokud máme každý svůj vlastní Altníe, pak jsme my energií, jenž mu dává sílu.“
   „To je zajímavá myšlenka Omudo,“ souhlasil Brumbál vážně. „Avšak jak tedy vznikl?“
   Místností se rozlehlo ticho, nikdo nic neříkal, ani neradil.
   „Naneštěstí věřím,“ začal opět Galmion, „že dnes se nedobereme kloudné odpovědi a již se nachylují pozdní hodiny.“
   „Co tedy navrhuje setkání?“ zeptal se pan Weasley. „Má být kouzelnické společenství klidno?“
   „Dovoluji si tuto otázku nechat na bedrech moudrého Albuse Brumbála,“ zakončil svou větu Galmion. „Ministerstvo kouzel pouze přijímá rady od našeho společenství. Rada kouzelníků poslouchá pouze Merlinův řád a pokud chce naše společnost žít v harmonii, měli bychom si vyjít vstříc. A má rada byla právě vyslovena.“
   „Můj názor je,“ začal tedy Brumbál, „aby se kouzelníci přestali bát, aby přestali žít ve věčném strachu. Jelikož takový život, nestojí ani za rozšláplý ručňáv. Přesto musíme vzít na vědomí, že zlo na světě existuje, a to i bez Voldemorta… a nedá se zničit.“
   „Vskutku,“ promluvil opět Galmion. „Naše setkání mělo….“
   „Je tu však ještě jedna věc, když vaše svátost dovolí,“ přerušil Brumbál Galmiona. „Zatímco tu všichni moudře diskutujeme, zapomínáme na jednu a přesto tu nejsilnější moc na tomto světě. Moc, která zde ironicky nemá své zastoupení.“
   „Jakou tedy?“ otázal se Galmion.
   „Mudly,“ řekl Brumbál. „Mudlové, jsou silnější, než si mnozí myslíte. Svou mocí, by se dokázali pozabíjet za několik týdnů a zničit Zemi na několik let. Nás kouzelníků jsou pouhé dvě procenta z celkové mudlovské populace. A mudlů přibývá a stejným tempem jako oni roste i jejich technologie. Mají ohromnou moc, mají biologické a atomové zbraně, dalekonosné střely a hlavně- mají média a televizi. Ač si mnozí myslíte, že to není nic než jen hloupá krabice a sklo, já se jí velice obávám. Mudlové jsou silní a sílí. Svět se zmenšuje, roste jejich spojení, objevují se celonárodní sítě, z nich největší je internet. Tato mudlovská síť za poslední dva roky vyrostla po celém světě. Všechny tyto fakty nad námi visí jako Damoklův meč. Navrhuji,“ zakončil své vyprávění Brumbál vážným tónem, „zvážit možnost vyzrazení se veřejnosti.“
    Místnost se naplnila hlasy zatím nejvíce. Všichni se začali spolu bavit a někteří ohromením kroutili svými podivnými hlavami.
   „Mluvíte podivně a cizojazyčně,“ pokračoval Galmion. „avšak vaše slova mají svou váhu, možná větší než všechna dosud vyslovená. A myslím si, že je na místě, položit si další otázku. Jsou mudlové připravení pochopit náš svět?“
   „Na tuto otázku mnozí kouzelníci neznají odpovědi,“ řekl tentokrát pan Weasley.
   „Možná, že by dokázal odpovědět někdo, kdo býval mudlou,“ řekl Galmion a stočil zraky na Harryho. „Jaký je váš názor, Harry Pottere?“
   Harrymu se opět přitížilo, když všechny pohledy síně padly na jeho hlavu, přesto se pokusil racionálně zauvažovat.
   „Myslím… že je rozdílný pohled na svět dítěte, než dospělého člověka,“ řekl Harry hledajíc slova.
    Přemýšlel co říci, ale ať přemýšlel jak chtěl, stále ho jen napadalo východisko, kterým by šel proti Brumbálovi.
   „Člověk je možná schopný kouzelníky pochopit, ale lidstvo ne. Bohužel můj názor je, nevyzrazovat se jim, ale považovat je za stálou hrozbu.“
   Harry domluvil a raději se nedíval na Brumbála.
   „S tímto názorem souhlasím,“ řekl z čista jasna Brumbál. „Mudlové mají ve zvyku hledat ve všech příčinách své logické opodstatnění. Doba víry skončila. Jsem si jist, že bychom byli utlačováni a zkoumáni jako pokusné krysy. Měli bychom být opatrnější a proto navrhuji přísnější utajovací opatření.“
   „Jdete proti svému vlastnímu návrhu Brumbále?“ zeptal se Galmion.
   „Zvažování možnosti tak radikálního kroku,“ počal svým silným hlasem Firenze, jako zástupce kentaurů, „je podle mého velice nereálné a troufalé. Jako nový člen jsem sem přišel hledat rady a informace a ne se ukazovat celému světu. Pokud se bude hlasovat o odhalení kouzelného světa, jako kentauři jsme jednohlasně proti!“ zvolal Firenze a spousta dalších ras začala přikyvovat.
   „Prosím klid!“ nabádal je Galmion.
   Harryho překvapila síla dunění a jiskrných hlasů, které se rozezněly prostorem. Trochu se v nich ztrácel a tak se podíval na Brumbála, proti jehož názoru právě Firenze vystoupil.
   „Albus Brumbál jako člen Merlinova řádu neprohlašoval žádné konečné rozhodnutí!“ ozval se halou hlas Galmiona.
   „Profesore?“ zeptal se v hemžení hlasů Harry, hledíc na starého kouzelníka vedle sebe.
   Brumbál měl zachmuřené obočí a zíral do jedné lavice naproti místnosti. Jakoby zcela vypouštěl dění a halas, který se tu rozléhal.
   „Pane profesore, není vám něco?“ opakoval svou obavu Harry a podíval se směrem, kam Brumbál vzhlížel.
   Byla tam v koutě černá postava, nehýbala se a byla všem zrakům skryta. Jen pozorný divák si jí mohl všimnout a Brumbálovy oči pozorné rozhodně byly.
   „Přepadá mě nejistota, Harry,“ pravil starý kouzelník v hluku rozléhajících se hlasů, „nejistota o osudu tohoto světa, o osudu nás všech. To, co jsem zde řekl, upoutalo příliš málo tvorů, rozhodně méně, než předpokládal. Nikdo na svět nepohlíží shůry, každý jen ze svého vlastního pohledu.“
   „Víte kdo to je?“ zeptal se Harry, když se zvedla vlna siluet a názorů právě tam, kde v rohu seděla černá postava.
   „Stín, který překrývá zase jen stín,“ řekl Brumbál a další pohled do toho tajemného rohu jim prozradil, že ať už to bylo cokoliv, bylo to pryč. „Měl bys už jít Harry, už se zde nebude projednávat nic důležitého,“ prohlásil Brumbál a pokynul panu Weasleymu, který právě dostával od skřetího úředníka listinu usnesení Celočarodějného setkání.
   Chvilku se domlouvali a pan Weasley nakonec přistoupil k Galmionovi, který se osobně přišel v hašteřivém sále rozloučit s mladým kouzelníkem.
   „Nechť tě štěstí a láska tvých bližních doprovází i nadále,“ řekl stroze a vzhlížel na něj s autoritou. „Přesto ti radím nabrat velkou dávku dospělosti a moudrosti mladý muži. A děkuji za tvou trpělivost,“ zakončil své rozloučení a Harry se nejistě a letmo uklonil.
   To už ho pan Weasley vedl ven vysokými dveřmi, jimiž v zápětí prošli do chodby za jednací síní.
   „Pane Weasley, potřebuji si promluvit s Brumbálem,“ začal hned Harry, když sami šli chodbou. „Dějí se zde podivné věci a já myslím, že mi, nebo ostatním, něco hrozí.“
   „Máš pravdu Harry, něco se opravdu děje,“ odvětil pan Weasley krátce tónem, který nebyl ani trochu sebejistý. „Něco… něco ti musím říct…“
   Tón jeho hlasu byl plný napětí, zněla z něho obava a něco Harrymu říkalo, že pan Weasley má svůj vlastní problém, o kterém netuší ani samotný Brumbál.
   A tak, když vyšli ven do kouzelného prostoru se zamlženými proudy jantarového třpytu, vzal Harry přenášedlo, které mu pan Weasley nabídl ze sbírky přenášedel u paty budovy. A v momentě, kdy se ho Harry dotkl, zmizeli v hemžícím se prostoru.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Skynet ... 30.06.2011 01:34
Ano, máš pravdu. No vidíš! Už se mi to všechno pletlo a tuhle chybu korektor neopravil. Jak by také mohli kouzelníci zahynout při automobilové nehodě, že? Samozřejmě jsem měl na mysli mudlovské rodiče.
Tak díky za připomínku, dostáváš bludišťáka za odvahu :)) A pokud tě tak irituju, napiš případné další nesrovnalosti do poznámek (pod tlačítkem nastavení -> poznámky) a pošli. Rád se tomu budu věnovat. Zatím!
anonymus 29.06.2011 22:17
čoveče dlouho sem se se svýma připomínkama držel, ale to už je moc, ty ignoruješ základní fakta z knih(a myslím tím 1-5) rodiče Harryho matky byli přece mudlové, tak si to tady nemůžeš jen tak pozměňovat a tvrdit že vycházíš z knih a navazuješ na Fénixův řád
Lucia 09.11.2010 19:44
ach jo, desím sa vyvrcholeniu poviedky..
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email