Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Čtrnáctá kapitola


Skřípání pod okny

14.
O kapitole
Pořadové číslo:14/50
Počet načtení:4 269
Počet stran:29
Počet slov:9 094
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

N
adešlo nové ráno a nový nedělní den. Škola se pomalu probouzela z nočního snění a stejně tak i černovlasý hoch v chlapecké ložnici v nejvyšším patře Nebelvírské věže. Promnul si zrak, rozespale zývl a odhrnul závěs u své postele s nebesy. Celá ložnice ještě chrněla a od Rona se ozývalo hlasité chrápání. Harry zakroutil hlavou, dneska Ron chrápal opravdu nehorázně hlasitě. Zašmátral na svém stolku pro své brýle, ale místo nich nahmatal Hermionin přívěšek, jenž mu darovala k narozeninám. Jeho lesklá pozlacená plocha se na Harryho třpytila a Harry jej rozevřel. Chvíli koukal na prázdnou fotku, ale kde nic, tu nic. Zamračil se sám nad sebou. ‚Copak mi už nikdo nechybí?‘ vyčetl si a přívěšek zavřel. Mírně rozesmutněn si ho nasadil, hned po něm i brýle na obličej a hůlku zasunul do kapsy u pyžama. Už už si chtěl nazout své boty, když zjistil, že máchá nohama v prostoru.
   „Kde zase jsou?“ postěžoval si potichu a rozhlížel se kolem sebe. Tu si povšiml blátivých ťápot, které vedly k jeho polštáři. S povzdechem ho nadzvedl a spatřil dvě tísnící se boty. „Mám se vás vůbec ptát, co to má znamenat?“
   „To ta zaseknutá pila tvýho kamaráda!“ zaprotestoval Kecal.
   „Pssst!“ utišoval jej Harry.
   „Jakýpak psst? Uniká ti vzduch nebo co?“ odcekl naštvaně Kecal. „V takovém chrápání tu můžeme rovnou pořádat Obří diskotéku. Zalezli jsme tady s Kécou pod polštář, ale ani ten neutišil to trýznění. Teď budeme mít kruhy nad podrážkou.“
   „Nebuďte tak rozmazlení.“
   „Tak to je urážka!“ pravil Kecal. „Ani Ghůl nevydával tohle bohabolení. Vždyť to zbortí celý hrad.“
   Harry kroutil hlavou a koukal do naštvaných kukadel svých dvou bot… když v tom si něco uvědomil.
   „Kde je?“ zeptal se vyděšeně.
   „Kdo kde je?“ nechápal Kecal. „Jestli myslíš náš spánek, tak ten je nezávratně v tahu. Měl by sis pročistit ty své skleněné fazole na brýlích…“
   „Čočky Kecale, jsou to čočky,“ upozornil ho Kéca.
   „To je jedno, obojí je…“
   „Kde je má soška?“ zarazil je Harry. „Co jste s ní udělali?“
   „Nic! Přísaháme. Když jsme sem přišli, nebyla tu,“ řekli provinile.
   „Lžete!“ osopil se na ně Harry a popadl Kecala za jazyk. „Vyklop to rašple jedna!“
   „Jsem nevinný! Jsem nevinný jako kozačka!“ bránil se Kecal. „Věděli jsme, že ho tu schováváš, to ano, ale když jsme se sem vkradli… už tady nebyla.“
   „Zatraceně!“ polkl Harry a praštil s Kecalem o zem, až Ron zamlaskal.
   Začal se rozhlížet, nahlédl i pod postel, zvedal závěsy, díval se na okenní římsy i pod okna, nakoukl i do krbu, všude kde mohl, ale jeho červeně zlatá soška byla fuč.
   „To není dobré,“ polkl opět Harry a přemýšlel co udělá.
   „Jestli hledáš brýle, máš je na nose,“ zasmál se Ron, který ho už jistou dobu pozoroval z postele.
   „Jo… jasně, zase jsem zapomněl,“ vyhrkl překvapeně Harry, nevěděl, že Ron je vzhůru a posadil se zpátky na svou postel.
   „Nestalo se ti nic?“ ptal se podezíravě Ron až málem přepadl z postele.
   „No… moc dobře jsem se nevyspal. Někdo tady totiž chrápal jako Vernon před výplatou.“
   „Jo, máš pravdu,“ přikývl unaveně Ron. „Musíme Nevillovi domluvit, skoro jsem nezamhouřil oka, zatracenej chrapoun.“
   Harryho boty chtěly urputně namítat, ale Harry je rázně umlčel rychlým nasazením, ustlal si postel a hned pak vybíhal z ložnice rozhlížejíc se na všechny strany.
   Po důkladném prohledání společenské místnosti toho musel nechat, jelikož dolů již sestupovali první probuzení studenti a Harry by svým jednáním vzbudil příliš pozornosti.
   Cítil se strašně, být jako první kdo ztratí sošku! A ještě k tomu on, Harry Potter! To snad není pravda, srdce jakoby mu zůstalo spát ještě nahoře v ložnici a jemu se těžce dýchalo po celou dobu hledání. Jasně si vzpomínal na Hermioniny výčitky ohledně toho, jak rychle jejich skupinu on a Ron potopí. A byla to pravda! Harry byl celý zbrklý a nervózní, tak moc si přál, aby se jeho soška zázračně objevila někde pod křeslem, nebo třeba zapomenutá někde v koutě místnosti. Ale ne, nic takového se nestalo a to už se tu objevila i Hermiona a ihned na Harryho zamávala.
   Harry jí pozdrav opětoval, odvrátil pohled a rychle a naposledy si hlasitě povzdychl, teď už nebylo návratu.
   „Dobré ráno,“ řekla mu a kupa knih dopadla na zem před Harryho zraky. Hned na to i Hermiona do křesla. „Celý večer jsem studovala rozložení novinových článků a úpravu, také právnické a nakladatelské záležitosti, myslím, že pokud to vyjde s Lenčinými plnoletými kamarádkami, budeme moci noviny zřídit co nejdříve.“
   „To vám přeji,“ usmál se na ní Harry a dělal, že něco hledá ve své tašce… v duchu doufal, že nahmátne svou sošku, kdyby ovšem tašku neprohledával už po páté.
   „Tedy… nezníš zrovna nadšeně. Ale měla jsem si uvědomit, že tě něco takového nebude zajímat. Mě osobně na tom přitahuje možnost psaní, strašně ráda budu psát různé vzdělávací články a podobné užitečnosti. Měla bych si pořídit psací stroj,“ řekla a dotkla se rtu.
   „Otec by ti nějaký mohl obstarat,“ pravil Ron, jenž se posadil vedle nich. „Na jednom oddělení je tolik psacích strojů, že všem dávají ucpávky do uší. Navíc ty písařky jsou tak zblblé, že když jim nějaký ten stroj vezmeš, budou pořád dál mávat prsty ve vzduchu,“ zasmál se sám pro sebe, ale hned se trapně zarazil, když se jeho vtipu nikdo nezasmál.
   „Harry, je ti něco?“ zeptala se Hermiona a teď se na něj zahleděli již oba dva. „Je to kvůli včerejšku, kvůli tomu textu na obálce té knihy?“
   „Ne… jo… ne, já nevím,“ koktal Harry. „Jenom… prostě jsem se moc dobře nevyspal, to je vše. Asi už půjdu na snídani, aby mi Neville zase nevyjedl všechen salám.“
   Harry se zvedl a kamarádi automaticky s ním.
   „Vy jdete taky?“
   „No…“ poznamenal Ron. „jestli si musíme koupit lístek, pochopíme to.“
   „Nech toho Rone,“ napomenula ho Hermiona. „Něco Harrymu je a já jsem rozhodnuta to z něho vypáčit třebas i bodlavou šalvějí.“
   Harry protočil oči v sloup a vykročil ven ze společenské místnosti. Když procházeli hradem, poprvé na ně dýchl studený vzduch přicházejícího podzimu a venku se honily mraky jako divoké ovce, které někdo polil tmavě modrou barvou. Celá škola neměla díky prudké změně počasí veselou náladu a sešlý sir Cadogan se snažil v jednom z obrazů ze svých slz vytvořit rybník.
   Během cesty Harry neustále Hermionu umlčoval, sám měl hlavu plnou starostí jak to všechno vyřeší. Bylo mu jasné, že se ocitl v neskutečné situaci a náhle ho všechno přestávalo bavit. Opět v sobě hledal slova, která mu radil Sirius, musí být silný, musí prostě být silný, pak dokáže všechno.
   Když dorazili ke svému prostornému výklenku ve stěně ve Velké síni, Ron a Hermiona už pokládali své sošky fénixe do nádobky, jelikož mnozí studenti využívali jak nejvíce to šlo toho, že jim je z nich nikdo nemůže ukrást. Oba se na Harryho podívali, jelikož nic do své nádobky pod pochodní neuložil a hned se posadil ke stolu.
   „Pro dnešek si… si sošku nechám v tašce, vždyť je to povinné jenom večer, ne?“ řekl jim zdráhavě a oba jeho kamarádi si vyměnili důležité pohledy.
   „Nechceš nám něco říct?“ zeptala se ho sedající si Hermiona.
   Harry se už chystal k záporné odpovědi, když se za jeho zády objevila skupinka opravdu nevítaných studentů.
   „Zdravíme vás přátelé,“ řekl Egon se třemi členy jeho skupiny za zády.
   „Nevěděl jsem, že jsme přátelé,“ sykl Ron a vpíjel se jedovatým pohledem do Egona.
   „Pravda, my dva zřejmě ne,“ usmál se Egon a mrkl na Hermionu která začala rudnout. „Tak jsem vyprávěl svým kamarádům o zabarvení tvé sošky fénixe, Pottere,“ obrátil se tentokrát Egon na Harryho, který stále nehnutě ukusoval ze svého obloženého chlebíčku. „Nevadilo by ti, kdybys nám ho ukázal? Neboj se, nesebereme ti ho, třeba ho dej do nádobky, abys měl jistotu.“
   „I kdybych chtěl, čekáš opravdu Egone, že to udělám?“ zeptal se Harry stále neměnným pohledem.
   „Ne,“ odpověděl prostě Egon a v jeho tónu znělo něco víc. „Ale… alespoň na chvilku, no taaak kámo, co ti to udělá?“
   „Přestaň se do něho navážet, ubožáku,“ ozval se opět Ron.
   „Ano, Weasley, teď jsi to opravdu trefil, zbožňuji děti, které se schovávají za sukýnky… svých otců.“
   „Mýho tátu zesměšňovat teda nebudeš!“ vykřikl Ron a v tu ránu byl na nohou.
   „Hou hou hou!“ zasmál se Egon. „Vzdávám se, vzdávám se, svalovče!“
   „Ahoj vespolek,“ řekl Neville, který se postavil vedle Rona. „Vidím, že je tu nepoměr sil, tak se raději připojuji.“
   „Tvým příchodem jsem nezaznamenal žádnou změnu, Longbottome,“ odvětil suše Egon.
   „No… vlastně tady nejsem jenom kvůli tomu, Harry, někdo tě shání u dveří do Velké síně,“ řekl Neville a uždibl Ronovi kousek salámu z mísy.
   Harry tato slova uvítal stejně tak, jako příchod božího smilování. Zvedl se a beze slov odkráčel pryč, naštěstí Egon a jeho družina po jeho odchodu už nemínili ztrácet čas s Harryho kamarády a usadili se u svého stolu sousedícím s jejich.
   Harry v chůzi přemýšlel jak vyřeší situaci s fénixem, teď na to měl jenom pár chvil, než se bude muset vrátit zpátky. Došel až ke dveřím a vyhlédl ven, když zaslechl tiché zahvízdání.
   V temném koutě za schody stála Milka Lovedtromová a pozdvihla na Harryho obočí. Harry mírně nejistě k ní přišel a prohlížel si jí od hlavy až k patě. Tmavě fialové vlasy měla vzadu propletené do culíku, na obličeji nejistý výraz.
   „Tohle dělám na vlastní riziko,“ řekla mu potichu a strčila mu něco do ruky. Byl jeho fénix! Zlatá a rudá! To byly jeho barvy, Harry ho jasně poznával.
   „Tys mi… tys mi ho ukradla…?“
   „Ovšemže a teď ti ho potají vracím, že?“ pravila se známkami dotčení. „Můžeš hádat třikrát kdo ti ho sebral. Je to ale na úkor naší skupiny a já nechci prohrát. Vzala jsem ho Egonovi a dávám ti ho, je tvůj.“
   „Ale… skoro se neznáme…“ váhal Harry.
   „My ne, ale já znám jeho. Vyžívá se, když může druhého přivádět k zbláznění, nesnáším ho,“ řekla a do očí se jí vedral neskrývavý tón nenávisti. „Dej si pozor, ukradl ti ho obyčejným transálním kouzlem, příště si ho připoutej k posteli, v lepším případě k tělu.“
   „Ale jak se ti odvděčím?“
   „Harry, tady jsi,“ přerušila je přicházející Ginny, kterážto když spatřila Milku se uvědoměle zastavila. „Ach tak… no nebudu rušit.“
   „Ne, to je v pořádku. Teď už si nemáme co říct,“ řekla Milka pevně a odešla pryč na snídani.
   Ginny chvíli váhala a nevěděla čím začít, až ticho protrhl Harry.
   „Copak jsi potřebovala?“
   „Jde o famfrpál,“ zareagovala pohotově. „Jelikož podle vedení nemůžeš hrát kvůli těm Mistrálním OVCE, přidělili mě jako chytačku. A… potřebovala bych poradit… vlastně celý náš tým. Skládá se převážně z druháků a třeťáků. Máme pro dnešek večer zamluvené hřiště, budeš mít čas?“
   Harry ještě stále v myšlenkách zatoulán k Milce přikývl.
   „No… tak já tě nebudu rušit v zasnění,“ řekla Ginny a odešla stejným směrem, jako před tím Milka.
   Harry si její slova uvědomil příliš pozdě a s povzdechem se zadíval na svou sošku, kterou opět držel v ruce. Zcela zmaten se vrátil do Velké síně a před zraky překvapeného Egona ponořil svou sošku fénixe do nádobky.

   Po snídani tleskl profesor Kratiknot rukama, ovšem teprve až profesorka McGonagallová oslovila studenty velikou ránou z hůlky se všichni zadívali na maličkého profesora.
   „Drazí studenti, toto hlášení se týká sedmých ročníků. Věřím, že jste nepromarnili svůj čas a nyní jste připraveni vybrat si své předměty, které se rozhodnete studovat a nakonec z nich i složit zkoušky. Prosím následujte nás do Vstupní síně.“
   Všichni sedmáci a kantoři se začali zvedat a tak i Harry a jeho přátelé se připojili k jdoucímu zástupu nejstarších studentů školy. Milka se neustále držela u své skupiny a Harry viděl, jak se Egon na ní občas podíval se smrtelným pohledem v očích. Měl o ní strach a začal v něm kypět soucitný pud. Studenti se soukali ven dveřmi vedoucími z Velké haly a to už se sedmáci řadili dole ve Vstupní hale. Před ohromnou bradavickou bránou vedoucí do útrob hradu se rozestavěli profesoři, každý s proutěným košíkem plným Bertíkových fazolek. Maličký profesor Kratiknot se svébytně snažil dostat ke svým kolegům, ale mezi nohama mladistvých se ztrácel jako v divokém pralese. To už ho však nějací dobráci, bývalí žáci z Podhůrské školy nabrali na ramena a profesor mírně zaleknut byl donesen k bráně a postaven na sud, aby byl v úrovni svých kolegů.
   „Děkuji vám,“ zadrhával se profesor stále mírně poplašeně a z hábitu si střásával prach. „Nuže… kde mám košík? A… tady,“ řekl když dostal košík s fazolkami. „Drazí žáci posledních ročníků, nyní si vyberete vámi vybrané předměty a aby se vám do nich chtělo s chutí, navrhl náš ředitel Albus Brumbál takovýho způsob rozřazení,“ zasmál se Kratiknot a podíval se vedle sebe na Hagrida. „Propána Hagride, vždyť jste profesor,“ pokáral jej, jelikož Hagrid měl na rozdíl od ostatních profesorů téměř prázdný košík a tvářil se jako, že spravuje jeho imaginární díru, jíž fazolky unikají. Studenti se počali smát a Hagrid s povzdychem vysypal ze svého spratkovitého kožichu kupu fazolek.
   „A nyní přistoupíme k výběru, drazí přátelé. Každý profesor má jednu speciální příchuť… tedy ne abyste do nás kousali!“ uchechtl se Kratiknot a s pokašláním se rozhodl hned pokračovat: „Speciální příchuť fazolek, každý student si vezme minimálně třicet fazolek, maximálně šedesát. Všem doporučuji si jich vzít co nejvíce, přičemž od jednoho profesora lze dostat maximálně deset fazolek. Každá fazolka představuje jednu vyučovací hodinu v týdnu, berte to na vědomí.
   A ještě jedna důležitá věc,“ pozapomněl se Kratiknot popleteně. „Fazolky se jí až poté, co je vhodíte na váhu a z ní vám vyjede váš osobní rozvrh hodin!“
   Hermioně se rozzářily oči a začala si vyměřovat, kolik se jí fazolek vejde do ruky.
   „Řekl maximálně šedesát, Hermiono,“ ozval se Ron. „Tak to měj v paměti.“
   „A ty mysli na to, že třicet je minimum,“ oplatila mu a vyhrnula se dopředu, až Profesorka Sinistrová dostala chuť si košík připlácnout na hlavu jako helmu a krýt se před jejím nájezdem. Hermiona začala bořit ruce do fazolek, Harry se jí snažil sledovat, chtěl studovat s ní, ale neměl šanci. Hermiona jako nekontrolovatelná lavina odlehčila každého profesora o pořádný kus fazolek, nato přešla k váze a vsypala do ní fazolky.
   Váha zadoutnala a zachrastila, s pufnutím vyprskla asi deset přebytečných fazolek a tam, kde se houpala starobylá závaží vyjel pergamen. Hermiona ho napůl zasmušile odtrhla a dychtivě studovala.
   „Myslím, že vyučovací dny v jejím rozvrhu budou končit později, než vůbec začnou,“ prohodil Ron a popostrčil před sebe Harryho.
   Ten si nabral od profesora Kratiknota čtyři fazolky, Ron jej svorně kopíroval. Celou hrst si nechal pro Siriuse, od kterého si vzal osm fazolek, stejně tak i Ron. Sirius na něj poťouchle mrkl, když v tom se ozvalo halou „Fuuuuj!“
   „Longbottome!“ pískl Kratiknot. „Copak jsem jasně neříkal, že se fazolky jí až po zvážení? Jsou kouzelné a před tím chutnají jako zkažené nakládané vejce!“
   Neville zezelenal a odběhl urychleně na toalety. Harry dospěl až k profesorce Trelawneyové, jenž stála v koutě stranou od všech a tvářila se, jakoby měla opravdu špatný den. Jak by také ne, v jejím košíku neubyla snad ani jedna fazolka. Harry se na ní svatouškovsky usmál a pokračoval dále, ale bohužel, profesorka se ozvala: „Ronalde!“ naštěstí oslovila Harryho kamaráda. „Vždyť tobě můj předmět tak skvěle šel! Bylo by hloupé, kdybys s tím přestal.“
   „Já…,“ pousmál se Ron. „myslím, že by ze mě nebyla dobrá věštkyně.“
   „To se pleteš!“ opáčila mu dychtivě, chmátla po jeho ruce a to už ho donutila nabrat fazolky.
   Ron dokázal setřepat všechny až na dvě a ty si skrývavě dával do svého sáčku.
   „Pozor pane Weasley,“ oslovila jej profesorka McGonagallová, od které si právě Harry bral. „Upadly vám dvě fazolky na zem, jistě byste o ně nechtěl přijít,“ pravila jízlivě a Ronův obličej byl hodný ocenění na soutěži o nejnaštvanější výraz.
   Popadl dvě fazolky od Sibyly Trelawneyové, vrazil si je do sáčku a když přešel k profesorce McGonagallové, chystal se jí věnovat ten nejnelichotivější výraz, jakého byl schopen. Dříve mu však profesorka řekla: „Propána Ronalde, takové špinavé ruce, koukejte si je jít umýt, ostatní studenti to budou brát po vás a sedne na ně běhavka.“
   Ron předal Harrymu s neutrálním výrazem svůj sáček a klidně mířil na záchodky. Když zahnul za roh, ozvalo se naštvané nadávání a Harry pochytil, jak profesorce McGonagallové cukaly koutky.
   Harryho si před zvážením ještě zavolal Sirius a potají mu vyndal jednu fazolku, kterou vyměnil za jinou. Harry tento jeho tah nechápal, ale brzy pochopil. Studenti si začali stěžovat, jelikož dostávali hodiny profesorky Trelawneyové, aniž by si od ní vzali fazolky. Sirius se přitom tvářil jako ten nejnevinnější andílek a s vážnou tváří se rozhodl začít řešit situaci detektivním způsobem.
   Harrymu konečně vyjel rozvrh hodin a jak předpokládal, žádné hodiny profesorky Trelawneyové neměl. Zato zaslechl zpoza rohu vedle trámu obloženého starobylým zděním a zdobeného lemováním nějaké naříkání.
   Zvědavě se tam šel podívat. Spatřil čtveřici v čele s Egonem, jak tiskla ke zdi čtvrtou členku Harryho skupiny a něco jí vztekle vyčítali. Ostatní studenti, kteří je viděli, dělali jako by nic, čtvrtý člen Egonovy bandy, Klaudie Harlingtonová, hlídkovala, zdali se neblíží nějaký učitel. Jakmile spatřila Harryho, ihned Egona upozornila a ten tisknouce Milku ke zdi se na něj otočil.
   „Nikdy bych neřekl,“ začal Harry když zjistil, že byl odhalen, „že se mistrný Egon Ferox sníží k tomu, aby vyhrožoval holce.“
   Egon něčím pohnul v kapse od kalhot a náhle Harryho jakási neviditelná síla dotlačila až k jeho obličeji. Velká část studentů utichla a zírala na oponující si dvojici.
   „Varuji tě Pottere,“ řekl potichu Egon, „se mnou si nezahrávej, jsem schopen ti ublížit a to hodně. Poškodilo by to tvou reputaci.“
   Harryho poněkud popadla nejistota a zamžikal očima. Opět ho nenapadala slova. Proč ho proboha nikdy nenapadnou správná slova ve správný čas?
   „Dej jí pokoj,“ řekl nakonec se známkami strachu v hlase.
   „Raději utíkej k mamince,“ smál se Egon. „Vlastně, se omlouvám, zapomněl jsem, že to už by nešlo.“
   Harry vypěnil, jenže náhle a nečekaně mu ožila bota, Kéca se rozštěkal jako vzteklý pes a vyšvihl Harryho nohu vzhůru a zakousl se Egonovi do citlivých míst až zabědoval.
   „Kéco!“ vyjekl Harry a stáhl svou botu zpět, ta totiž zuřila, oči jí vztekle kmitaly a huba vztekle pěnila.
   „To je zase ta jeho puberta!“ vysvětloval Kecal.
   „Co je to za boty?“ vykřikl Gunter Žlout a teď si jich už všimli i profesoři.
   Harry už čekal, že po něm Egon skočí, ale ten jenom shrbený vydechl: „Srabe, i tvoje boty mají větší odvahu než ty… uvidíme se na turnaji, ublížit ti teď by bylo pod mou úroveň…, ale pak…“
   Hermiona, která se zde objevila, odtáhla Harryho stranou a začala mu vyčítat, že se chová jako malý kluk. Harry se jí panovačně vytrhl a šel na záchody za Ronem, který pro něj měl pochopení jako nikdo jiný. Tajně se dopoledne dohadovali, co na Egona vymyslí.

   Zbytek odpoledne strávili Ron a Harry spolu úspěšně se vyhýbajíc Hermioně a jejímu učení. Ta jej trávila pročítáním v knihovně kvůli předmětům, které na rozvrhu dostala. Zato čtveřice Harryho skupiny osaměla, když všechny ostatní odešly za svými celestíny a oni nikam nemohli. Brumbál jim včera jasně vzkázal, že jejich celestínské setkání v neděli odpadá. Harrymu to sice nebylo lhostejné, ale raději nechal Brumbála se honit za svými biblickými přeludy. Pomaličku ztrácel pojem o věštbě, která ho na začátku července utvrdila v přesvědčení, že v nejbližších dnech bude vyřknut jeho smrtelný ortel. Harry na tyto problémy úspěšně zapomínal a dokonce i Snape ho již nehonil v myšlenkách, ve kterých se ho chystal zabít.
   Harry a Ron se dívali pozdě odpoledne z oken Bradavického hradu na Siriusovu skupinu na louce se zapadajícím sluncem před hradem, jež právě procvičovala bojová kouzla a krycí manévry. Malfoy ze všech nejvíce exceloval, avšak Sirius ho nenechával vydechnout. Jakoby se na něj ze všech nejvíc zaměřil a mezi oběma to prudce vřelo.
   Harry se musel Ronovi omluvit, jeho plán, jenž vymyslel pro Hermionu musel být odložen na jindy, Harry slíbil pomoc Ginny s famfrpálem a jelikož díky Brumbálovi měli večer volný, nic mu v tom nebránilo.

   Večer se počasí na druháky a třeťáky děsivě zamračilo. Ti nyní postávali vedle svých košťat, z nichž některá mnohá používal Filch na zametání. Ginny byla v týmu jediným děvčetem a nesklízela valný úspěch. Všichni se po sobě nervózně ohlíželi a Ginny se k Harrymu naklonila a pošeptala mu: „Už víš, proč jsem tě zavolala?“
   „Tak dobře, poslechněte, kdo z vás hrál někdy famfrpál?“ zeptal se Harry a všichni zvedli ruku k zatažené obloze. „A kdo si myslí, že je v tom dobrý?“ s tím všechny ruce spadly.
   „Nemůžete kňourat jako koťata, musíte si věřit, jinak nic nezvládnete,“ domlouvala jim Ginny.
   „Sedněte si na košťata,“ řekl jim Harry, otočil se k nejbližší tribuně a lusknutím prstu se z lavičky přiřítil jeho Kulový blesk přímo do připravené ruky.
   Harry se za letu vyšvihl na své koště, na svůj nebezpečný model a všem ukázal, ať jej následují. Spoluhráči však po chvilce na sebe začali povykovat a volat, vznikl mumraj a skončilo to tím, že se Patrik Warren a Ginny srazili v letu.
   „Je to banda tupců!“ nevydržela Ginny. „Budu si sem brát chrániče a jestli mě ještě jeden srazí z koštěte, tak i boxerské rukavice!“ a s tímto vykřikováním se odebrala na tribunu, kde se uraženě posadila.
   „To jsem tomu dal,“ špitl Patrik a na nose mu přistála první kapka deště.
   „Prší a dělá se zima, půjdeme zpátky…“
   „To ať vás ani nenapadne!“ rozkázal všem Harry, jemuž došla trpělivost. „Všichni zpátky na košťata! Mám toho plné zuby! Na světě jsou o mnoho větší problémy a vy tu naříkáte kvůli nějaké pitomé hře! Nemyslete na déšť, ani na zimu, soustřeďte se na sebe a na svůj výkon! Buďte rychlí! Všichni nasedněte a na koho kápne kapka, ať okamžitě vypadne! Pozorujte oblohu a uhýbejte kapkám deště, kdo bude poslední vyhrál!“ vykřikl Harry nesmlouvavě, zatočil se svým koštětem ve vzduchu a jedním švihem na něj vyskočil. „Na co čekáte? Až bude pršet víc?“
   Spoluhráči si na chvíli pomysleli, že se Harry zbláznil, načež za chvilku už kličkovali padajícím kapkám deště. Mnozí se začali radovat, jak jim to jde, ale na to se spustil liják a Harry naštvaný z neschopnosti ostatních nařídil, že tentokrát se budou vyhýbat jemu. Na svém koštěti všechny prohnal až do úmoru a když pak voda stékající z jejich dresů téměř zaplavila šatny, táhli se Ginnyiní spoluhráči do svých ložnic vláčně jako mrtvoly. Naříkali a sténali, opírali se o sebe a bědovali jak jen mohli.
   Harry je s úsměvem pozoroval a najednou ho někdo políbil na tvář. Byla to Ginny, párkrát na něj zamrkala, poděkovala a následovala své svěřence napříč deštěm do hradu.
   Harry osaměl u východu ze šaten. Polibek mu totiž někoho připomněl. Ale ještě více ho vyděsilo to, jak lehce dokázal na onu osobu zapomenout. Až teď si uvědomil, že si na Cho nevzpomněl snad už od té doby, co přišel do Bradavic. Jak může být tak necitelný? Je snad hřích nevzpomínat na své milé zemřelé?
   Šlehl blesk a Harry spatřil v dálce něčí siluetu. Vyděšeně sebou trhl a zamžikal do dálky. Při dalším problesknutí však to něco bylo pryč. Harry doznal, že tu postával už dost dlouho, vyskočil na své koště a tryskem doletěl až ke své ložnici.

   Tři bublající kotlíky stály na mosazných podstavcích seřazené jako na stupních vítězů. V místnosti se mísil čoud s neznámými pachy, a prostorem se vznášel jemný prach. Obezřetné oči sledovaly stupeň varu ve všech třech lektvarech. Ruce muže bez jakéhokoliv třesu rozkleply malinké zelené vajíčko a do nejvyššího z kotlíků vhodily embryo jakéhosi malého háděte. Kotlík žlutozeleně zazářil, zabublal a zase pohasl. Poté však muže ze soustředění vyrušilo zaklepání na dveře. Zamračeně zamíchal obsah kotlíku, lžíci otřel do býčí kůže a přehodil široký ubrus přes bublající kotlíky. Ty v tu chvíli přestaly bublat a vařit, a utichly docela, jakoby se nechtěly prozradit a postava v plášti pomalu vzala za kliku.
   Nejdřív pootevřela jenom malinko a pak docela. Ode zdi se jako stín odlepila chlapecká postava a předstoupila před Severuse Snapea.
   „Musíte mi pomoct,“ řekl bojácně Draco Malfoy a Snapeovi se zúžily zorničky.
   „Draco, co tady pohledáváš, zrovna teď?“ sykl Snape jedovatě a prudce vtáhl blonďatého chlapce za rameno dovnitř, načež za ním lehce zavřel dveře. „Vidím, že jediné co tě Black naučil je, jak se potají plížit hradem nepozorován. On sám v tom byl mistr.“
   „To, co mi dělá, se nedá snad ani nazývat učením,“ hlesl Malfoy a popošel dál do místnosti, jeho plíce se zaplnily odporným čpavkovým zápachem. „Už jeho samotného jen těžce snáším… co to tu vlastně děláte?“
   „To je ta poslední věc, která by tě měla zajímat,“ řekl Snape. „Co tu chceš takhle v noci? Copak ti uniklo, že na nedělní večer byl vyhlášen přísný zákaz vycházení z pokojů?“ vztekal se Snape a zakrýval knihy s prapodivnými recepty. „Nikdo nesmí ven, celestínské setkání dnes přece odpadlo!“
   „Uplynuly dva týdny co jsme tady a hned máme zákaz vycházení,“ postěžoval si Malfoy a usadil se vedle robustní zasklené vitríny se zrcadlem.
   „Mimochodem, něco jsi mi neřekl, Draco,“ vyčetl mu chvatně Snape a postavil se před něj. „Byli jste s tou holkou domluveni. Její matka ji sháněla a žádala mě abych ji našel. Ty jsi ale přesně věděl, kde je. A teď je tady, s tebou ve škole. Kde byla? Co jsi jí řekl?“
   „Měla jenom sledovat Pottera, nic víc,“ vysvětloval Malfoy panovačně. „Chtěl jsem ho přece… přece zabít.“
   „Ani vyslovit to nedokážeš,“ ušklíbl se Snape a udusil temný čoud vycházející zpod prostírání z jednoho z kotlíků.
   „Co víte o Egonu Feroxovi?“ zeptal se Malfoy záhadně.
   „Neznám ho a nelíbí se mi. Je to povrchní egocentrik a je podle toho i pojmenován. To samé platí o té tvé rádoby kamarádce. Dej si na ní pozor, protože je v ní víc, než si myslíš… možná i víc, než si myslí ona sama.“
   „Co tím chcete naznačit? Mluvíte o ní, jako byste ji znal,“ divil se Malfoy a prudce vstal na nohy.
   Snape na něj chvíli shlížel díky své vysoké postavě, pak si zapnul svůj plášť. Odkryl ubrus z kotlíků a začal je poklidně míchat.
   „Vraťme se k tvé první větě. Potřebuješ pomoct. Proč zrovna ode mě?“
   „Pořád si vybavuji vaše slova, ale přestávám si být sám sebou tak jistý. Potter má Brumbála a já? Toho budižkničemu, co mě snad připraví o rozum!“
   „Jsi na omylu,“ zakroutil hlavou Snape a přihodil do kotlíku dva sežmolené listy leknínu. „Black je bohužel jedním z nejlepších kouzelníků… navíc, slyšel jsem, že tohle je už třetí celestínské setkání, které Brumbál pro svou skupinu odvolal. Jsou slabí. Viceministr se na Brumbála začíná hněvat, všechny trumfy máš teď ve svých rukou.“
   „Proč jsem do skupiny nedostal vás? Jenom proto, že je Black člen mého rodu?“ stěžoval si Malfoy. „Štítím se jenom na to pomyslet. Popichuje mě a naváží se do mě z celé skupiny nejvíc! Všechno musím dělat dvakrát a pořádně, všechno znovu a pečlivěji až do úmoru.“
   „A tím tě nevědomě posiluje. To, že je člověk dospělý ještě neznamená, že ho nemůžeš převést. Black je v mnohém důvěřivý jako malé děcko.“
   „V tomhle máte pravdu. Kdyby jen věděl, že mě trénuje na to, abych zabil jeho kmotřence,“ odříkával Malfoy dychtivě.
   „Necháváš se opět unášet hněvem a to je chyba,“ pravil Snape, nabral kousek tekutiny do lahvičky a pečlivě ji zašpuntoval korkovým uzávěrem. „Žádal jsi mne o pomoc. Tohle je malá pozornost, kupříkladu pro tvůj první turnaj. Až budeš v úzkých, vypij to.“
   Malfoy převzal lahvičku a s odporem se zadíval na obsah.
   „Myslel jsem… že byste mě mohl učit vy,“ nadhodil obezřetně.
   „Nepřipadá v úvahu,“ prohlásil Snape. „Mám na starost svou vlastní skupinu ubožáků, nechci dalšího, který by mi visel na krku.“
   „Já ale nechci být jedním z nich,“ zaprotestoval Malfoy a praštil s hlavičkou na stůl, až z kotlíků vyletěly kapky a propálily desku stolu. „Prosím, učte mě! Žádám vás o to, berte to jako daň za to, že jste opustil mou matku a nechal jí zavřít na Sibiř.“
   „Já nikomu nic nedlužím!“ ohradil se Snape a namířil na Malfoye dlouhou lžící.
   „Když ne mně, tak alespoň sám sobě!“ vykřikl na něj Malfoy. „Celou dobu mě přece berete za sebe sama v dobách svých studií v Bradavicích a Pottera za jeho otce, se kterým jste se tolik nesnesl. Chcete abych prohrál tak, jako jste prohrál vy?“
   Snape chtěl opět protestovat, ale měl tolik rozumu, že věděl, že by tak jako tak ničeho nedosáhl. Místo toho řekl: „Ve vzduchu visí nějaké napětí. Něco vážného. A jsou hranice, které ti proto neradím překračovat, Draco,“ varoval ho chladně.
   „Na to, abych dokončil svůj plán, potřebuji umět víc! Když už ho nechcete slyšet, tak mi alespoň pomozte. Potřebuji být silný, a uvnitř ze všeho nejvíc. Jste mistr přes Nitrozpyrit, naučte mě Nitroobranu, prosím! Uvidíte, že nebudete litovat.“
   V místnosti se rozhostilo ticho a Snape pomalu přejel pohledem z hlubin kotlíku na třesoucího se hocha s vyburcovanými emocemi.
   „Potter je zkrátka příliš silný,“ začal Snape nehnutě. „Sám to ani neví, ale má v sobě dar mít ohromnou moc. Kdyby to ten jeho zabedněný mozek přijal, neexistovalo by nic, jak bys ho mohl zabít. Jak tedy zničit někoho silnějšího?“
   Snape popošel až k Malfoyovi a díval se mu zpříma do očí. „Když chceš porazit silnějšího, musíš ho donutit být slabším. Nebo donutit ho myslet si, že jsi neškodný, slabý a neschopný. A pak, v pravou chvíli zaútočit. A člověk jako Potter je rozený terč plný slabin. Stačí jenom zamířit.“
   „Takže mi pomůžete?“ zeptal se dychtivě Malfoy a Snape mu ukázal na dveře.
   „Teď jdi zpátky, až nastane čas, přijdu za tebou.“

   Malfoy odcházel už klidnější a jeho vnitřní naděje, že znovu spatří své blízké, matku a otce, ty, jenž celý život tolik obdivoval a na nichž tolik lpěl, opět procitly k životu. Plížil se stíny nikým nepozorován a vybíral si cesty, které nevedly směrem k Nebelvírské věži, na nichž hlídkovalo nejvíce lidí. Cítil se celý týden nesmírně sám a občas ho napadlo se přirovnat k tomu, koho právě nejvíc nenávidí. Jeho důstojnost však všechny takové myšlenky pohřbila v hloubi jeho mysli a Malfoy nyní obrněn novým nádechem do života zahýbal za roh.
   A v tom momentě do něčeho vrazil, svalil se na zem a o kus dál se vykutálel zrzavý hoch zpod neviditelného pláště.
   „To byla pecka!“ ozvalo se a Malfoy si zůstal hledět do očí s Ronaldem Weasleym.
   „Malfoy?“ ozvalo se odněkud z prostoru a tu se na chodbě objevil i Harry Potter, v rukách svírajíc neviditelný plášť.
   „Pottere,“ začal Malfoy pěnit zlostí a svírat horečně pěsti. Pak se však poslušně uklidnil a rázem z něho všechna zloba vyprchala. „Neřvěte tolik, nebo na nás přijdou!“
   „Co ty tu děláš?“ zeptal se Ron a zvedal se ze země.
   „A co vy…“ Malfoy se však zarazil, za dvojící totiž byl zástup hudebních nástrojů, od bubnů, kytar, houslí až po velikánskou basu. Průvod nástrojů uzavíraly dvoje vypouklé oči domácího skřítka Dobbyho. „Jdete žebrat?“ usmál se Malfoy.
   „Jsi vtipný jako moje boty,“ řekl Harry a zaslechl protesty od svých bot.
   „Kdo to tam je?“ rozlehlo se chodbou a v dáli stál muž s lucernou a kočičím doprovodem.
   „Filch!“ vyjekl Ron a Harry zbrkle začal roztahovat neviditelný plášť.
   „Vemte mě tam taky!“ sykl Malfoy a tahal se k nim, ale nebyl vítán. „Jinak vás prozradím!“ to už stačilo, Harry kozlem zvětšil plášť a ať se to Malfoyovi zdálo nemožné, schoval se pod něj k Potterovi a Weasleymu.
   Přitiskli se ke zdi a kolem se prosmýkla paní Norrisová.
   „Skřítek?“ zažvatlal Filch a oči mu přelétly na hudební nástroje, které sebou v tu chvíli práskly na zem a Dobby udělal nevinný výraz.
   „Dobby… Dobby jde… jde mýt hudební nástroje… Dobby…“
   „Ticho!“ okřikl jej Filch a obezřetně čenichal prostorem. „Viděl jsem tu študenty. A přede mnou se neschovaj.“
   „Padej!“ sykl Ron a Malfoy i Harry ho umlčeli. Na Rona se totiž sápala paní Norrisová. Filch se otáčel prostorem a ve chvíli, kdy byl otočený zády ke zdi, se náhle paní Norrisová zvedla do vzduchu jakoby jí někdo vzal za hřbet a s hlasitým vřísknutím prosvištěla několik metrů vzduchem.
   „Paní Norrisová!“ zděsil se Filch.
   „Blechy,“ hlesl Dobby. „Dobby mít blechy skákavé… jsou… přenosné na zvířata.“
   „Pokračuj!“ nařídil skřítkovi Filch a chtěl paní Norrisovou popadnout do náruče, raději si to ale rozmyslel a tak prostě odešel pryč.
   „Byl jsi skvělý Dobby,“ pochválil ho Harry a pohladil po jeho holé ušaté hlavě.
   „Uznání od Harryho Pottera!“ pískl Dobby a v očích se mu zajiskřilo.
   „Co jsi tu dělal?“ zeptal se Ron odcházejícího Malfoye.
   „Nejste jediní, co občas mívají problémy,“ řekl Malfoy a ztratil se v temné chodbě.
   „Jdeme dál, už ten tvůj bláznivý plán chci mít za sebou,“ pravil nakonec Harry, schoval se s Ronem pod neviditelný plášť a vyskočili oknem v učebně v prvním poschodí na Bradavické pozemky.
   Poté, co je Dobby musel opustit kvůli svým vlastním povinnostem, se vydali podél hradu nenápadně i s hudebními nástroji.
   „Takhle to dál nejde, někdo si nás všimne,“ řekl Harry a oklepal se kvůli večernímu chladu.
   „Mám nápad!“ vykřikl Ron a hned se ztišil, když s mávnutím hůlky vyslovil kouzlo: „Accio Prášek!
   Koberec, který měli v ložnici a který právě odletěl i s rozehranými kouzelnickými kartami Nevilla a jeho spolubydlících se prosmýkl úzkým oknem ven a zanedlouho se vlnil před dvojicí kamarádů.
   Když na něj naložili nástroje, posadili se dopředu a Ron Práška vyzval k letu. Bohužel byla poměrně hustá mlha a občas museli prudce změnit směr, aby nenarazili do masivního hradebního zdění.
   „Minuli jsme už hezkou řádku oken,“ pronesl Harry zmrzle, „přiznejme si to, prostě nevíme, kde má Hermiona ložnici.“
   „Ne ne ne, vím to naprosto přesně, neboj…“ ujišťoval ho Ron až dorazili k vysoké věži. „Tohle… je Nebelvírrrrrská věž,“ zaklapal Ron zubama. „Její ložnice byla čtvrtá… ne pátá. Tady je, vím to jistě.“
   „Mě to tak nepřipadá,“ řekl bez vytáček Harry. „Myslím si, že nemáš ani šajn kde je.“
   „M-m-m-měla na stole kupu knih, tamhle jsou ty knihy,“ a ukázal na hromádku knih na stolku za zamlženým oknem. „Jsem si jistý, jako že já jsem já a ty jsi ty.“
   „Tak dobře… tak… tak na co čekáš? Začni hrát,“ řekl Harry.
   „Nebo… nebo že by to nebyla její ložnice?“
   Harry to neslyšel, přelezl k nástrojům a říkal přitom: „Dobby přece řekl, že stačí říct Nástroje hrajte!
   „Harry!“ ale bylo pozdě, nástroje ožily a začaly hrát jemnou baladu. Bohužel nesmírně hlasitě, tak jako to nástroje mají ve zvyku.
   „Rone, slova, rychle!“ popoháněl ho, Ron se postavil, začal zbrkle hledat lísteček s písničkou, konečně ho našel, ale jak byl zbrklý, prosmekl se mu mezi prsty a zmizel v mlze.
   „Viděls to?“ vyjekl vykuleně.
   „Zpívej!“ šťouchl Harry do Rona, jelikož nástroje už dohrály první sloku a hlasitá hudba se rozléhala po celých Bradavicích.
   „Já… já já jsem přišel zpívat své mi-mi-milé sem,“ koktal Ron a drkotal zubama. „Zpívám tu sám a se… se svým kaktusem…“
   „Kaktusem?“ nechápal Harry a Ron mu na to pokrčil bezradně rameny.
   „A… a… teď už nevím co zpívat dál…“
   „Rone,“ chytil ho Harry za límec a zpříma mu řekl. „To, co zpíváš někomu, koho miluješ, se nemusí rýmovat. Něco takového musí být silné slovy a myšleno od srdce, mysli na Hermionu…“
   „Dobře…“ uklidňoval se Ron a když nástroje začaly svou hlasitou hudbou hrát třetí sloku, spustil: „Už řadu dní, a řadu let, vídám holku, co mi… krášlí svět. Srdce má jako lesní tůň, co vábí a daruje život všem zvířatům. Já cítím jen, jen jí ve svém srdci, cítím jen jak… mé tělo pláče žalem vždycky když se rozejdem. A třebaže pokárá mě a vynadá mi, mnohdy jediné co od ní slýchávám, vážím si všech slov co daruje mi, a já tu teď takhle zpívám sám… nevím jak to říct… vím jen… že miluji tě čím dál víc… čím dál víc…“
   Okno se rozletělo dokořán a v něm se objevil neučesaný hrůzostrašný výraz profesorky Trelawneyové.
   „Ronalde Weasley!“ vyjekla a po očích jí tekly slzy. „Kdybych jen věděla, kdybych jen tušila!“
   Harry vyděšeně upustil kytaru a Ron? Padl na zadek jako šiška a začal vydávat jakési mimozemské hejkání.
   „Pojď sem ke mně ty můj budulínku!“ zažvatlala na něj s vyšpulenou pusou, až se z ní táhnoucí brandy dovalila až k Ronovi. Tomu se zatočily panenky, překotil se přes okraj koberce a začal padat dolů.
   „Rone!“ vyjekl Harry vyděšeně, srdce se mu otřáslo úlekem, instinktivně po Ronovi natáhl ruku, ale bylo pozdě.
   Jenže z Harryho ruky vyšlehlo kouzlo a zastavilo Rona v pádu těsně nad zemí. Ron se svalil bezděčně na trávu a nevykazoval známky života.
   „Ty můj chudáčku!“ vykřikla Sibyla Trelawneyová, vystrnadila své pozadí z okna, opilecky zavrávorala a dopadla na vznášející se koberec. „Kočí? Dolů!“ křikla na Harryho.
   Harry omámen jejím dechem přikázal Práškovi, aby sletěl dolů. To už se drahá profesorka přihnala k Ronovi a sehla se nad ním.
   „Je v poř…“
   „Proboha nedýchá!“ vykřikla, přestože Ron na ní vykuloval oči a vyděšeně sténal.
   Profesorka sepjala ruce nad Ronovou hrudí a praštila ho. Pak znovu a znovu, až jí Harry začal odhánět, ale to už se její vyšpulená pusa lepila na tu Ronovu a ten dostal od své profesorky Jasnovidectví poctivou dávku jejího omamného dechu. Ron snad i zezelenal, ve chvíli co se profesorka chystala ho bít znovu do hrudi se odkutálel a začal utíkat slepě do hlubin mlhy. Jenže profesorka Trelawneyová se pustila za ním a volala jako ve válečné vřavě. Harry rychle zauvažoval, pak mávl hůlkou na vznášejícího se Práška a v další chvíli spadl profesorce na hlavu buben.
   „Prášku! Leť zpátky do nebelvírské věže!“ vykřikl Harry a poslušný koberec odtřepetal pryč. Harry minul profesorku s hlavou v útrobách bubnu a dohonil pelášejícího Rona až někde u přístřešku s poleny.
   Ron se svezl na jednu s dlouhých klád a Harry se bál, že se mu jeho kamarád zhroutí. Po další minutě ticha se ho zeptal: „No… tak… tak co? Zkusíme to ještě jednou?“
   Ron se na něj podíval jakoby právě spadl z višně, pak zády padl na polena a zavřel oči.
   V tom někdo Harryho poklepal na rameno. Ten se otočil a celému překvapenému mu Hermiona zacpala pusu.
   „Chtěl jsem jí říct… jak jí mám rád,“ řekl Ron se zavřenýma očima a Harry vynakládal všechno své úsilí, aby si odecpal pusu. „Alespoň jednou na ní zapůsobit. Holky přece mají rády, když se kluk… když… když poklekne na kolena a vyjeví jí lásku. Tohle bylo něco podobného, ne? Jen jsem jí chtěl říct, co k ní cítím…“
   „K Sibyle Trelawneyové?“ zeptala se hlasitě Hermiona a Ron vyskočil na nohy, až jej málem zasypala bortící se vlna polen.
   „Ne! Ne k Herm… tedy… co tě to zajímá? A co… co tu děláš?“ koktal a Hermiona odecpala Harrymu konečně pusu.
   „Promiň,“ omlouval se Ronovi a Hermiona je přelétala pohledem. „Jenom… jsem si říkala, s kým se to v noci scházíš.“
   „Já? S nikým! Jak tě taková hloupost mohla jenom napadnout?“
   Hermiona k němu přešla, a natáhla k němu prst. Ron vyděšeně ucukl, ale to už mu Hermiona setřela ze rtů křiklavou rtěnku.
   „Já… já ale vážně nevím jak se to na mě mohlo dostat!“ zrudnul Ron.
   „Támhle jsou!“ vykřiklo několik temných siluet v daleké mlze a Hermiona v tu chvíli popadla oba za ruce a vyběhli směrem od nich.
   „Jak ses sem dostala?“ zeptal se Harry v běhu.
   „Sebrala jsem ti Pobertův plánek, abys už nechodil za Siriusem, pamatuješ?“ vysvětlovala. „Zajímalo mě, kam se to vykrádáte takhle pozdě večer při přísném zákazu vycházení…“
   „Tys nás špehovala?“ zhrozil se Ron. „Co… co kdybychom opravdu byli ve společnosti… no… kdybychom si přáli soukromí?“
   „Třeba jako tohle?“ a ukázala mu svůj prst od rtěnky. Nato oba stáhla do stružky vedle velkého okapu, kde voda vymlela pořádnou jámu. Přitiskli se divoce oddechujíc k vlhké stěně hradu a čekali, až kolem proběhnou jejich pronásledovatelé.
   „Zburcovali jsme všechnu bezpečnost, musíme se někde schovat,“ řekl Harry a všichni tři se na sebe podívali.
   „Hagrid!“ řekli svorně naráz a vyběhli přímo k Hagridovu srubu.
   Cestu znali i kdyby měli jít poslepu, šli tudy už stokrát a poctivě vyšlapanou cestičku zkrátka nemohli minout. Harry viděl, jak se Ron neustále modlil, aby se Hermiona nezačala vyptávat.
   Konečně doběhli až ke srubu a zaklepali na Hagridovy pevné dubové dveře. Celí nesví zaslechli, jak z dálky někdo vykřikl: „Běželi tudy!“
   „Rychle Hagride, jsi tam?“ šeptal Harry a konečně se dveře od Hagridovy hájenky otevřely.
   „Vy? No nemůžete čekat, že vám přiletim votevřít jako nějakej papírák,“ červenal se a všichni nakoukli dovnitř. Uprostřed stál velký škopek s bublinkovou vodou.
   „Hagride… asi jdeme nevhod, ale opravdu se potřebujeme u tebe schovat,“ pravil Harry a nesmlouvavě svůj doprovod zavlekl dovnitř a zavřel dveře.
   „Hagride… ty si pereš?“ zeptal se Ron a zvedl ponožky dlouhé jako jeho noha.
   „Ne!“ vyštěkl Hagrid, popadl ponožku a začal uklízet prádlo do velkého koše, který pak zasunul pod postel. „Nic neperu… jenom… to… to Tesák!“ řekl a popadl svého velkého loveckého psa za obojek. „De se koupat.“
   Tesák zakňučel, ale to už ho Hagrid zvedl a praštil s ním do kádě. Voda se rozstříkla a trojice si začala sklepávat pěnu.
   V tom se ozvala tři rázná zaťukání na dveře.
   „Sledovali nás!“ hlesl s úlekem Ron a všichni očima marně prosili Hagrida, ať je schová.
   „Tak honem!“ řekl jim, přešel k velké skříni v koutě, otevřel jí a když už tam chtěl trojici vehnat, vyletěl na Hermionu velikánský netopýr. Hermiona vykřikla svým dívčím hlasem a Hagrid zamumlal: „Františku zmiz vodsaď! Di si chytat můry!“
   „Nemám ráda netopýry!“ postěžovala si Hermiona vystrašeně.
   Harry byl zamáčknut Ronem a ten zase vzpouzející se Hermionou, až na samý konec skříně a hned na to za nimi Hagrid práskl dveřmi. Všechny z trojice právě obepínaly chlupaté, ostnaté nebo prostě ohavné oděvy, které byly většinou vyrobené z pravé kůže. Harryho něco šimralo na zádech, Ronovi se něco šplhalo po nohou a oba dva zakrývali Hermioně pusu.
   Hagrid otevřel dveře a dole před třemi schůdky se na něj usmál Sirius.
   „Zdravím tě, Hagride,“ pozdravil ho přátelsky a pokynul pohledem, zda-li smí dál.
   „Já nezdvořák, poď dál Siriusi, poď dál… copak tě sem přivádí? Chceš vědět jak se daří tvojí starý Gertý?“
   „Ne, o svou starou motorkou nemám strach, Hagride,“ usmíval se stále Sirius a rozhlížel se kolem dokola. Byla to opravdu neobvyklá podívaná, pod postelí se tísnil košík s prádlem, který postel nadzvedával, odevšad stékala pěna a uprostřed seděl smutně mžourajíc a se svěšenou hlavou Tesák ve velkém dřevěném škopku s pracím prostředkem a z čumáku mu odkapávala voda.
   „Vidím… že… děláš očistu,“ pravil Sirius vážně a neustále se rozhlížel. „Doufám, že tu nikoho neskrýváš. Je mou povinností nahlásit každého, kdo by porušil zákaz vycházení. Tohle beru naprosto vážně,“ řekl a opravdu v obličeji měl na něj nezvykle přísný výraz.
   „No… jak se to vezme, třeba… třeba tady František,“ řekl a ukázal na netopýra visícího u záclon. „Ten se u mě skrejvá už…“
   „Nemám na mysli netopýry,“ zarazil jej stále tak vážně Sirius a očima našel shluk stop u velké skříně u stěny.
   Trojice se stále tísnila ve skříni a právě v té chvíli zaslechli, jak něco luplo u Harryho boty. V tu chvíli zavalil skříň strašlivý smrad a trojice se po sobě podívala.
   „Kécova puberta?“ zanaříkal Ron téměř neslyšně a Harry mu na to zacpávajíc si nos přikývl.
   Hermiona něco začenichala a podívala se na oba dva s neskutečným odporem. Začala sebou cloumat, čímž skříň poskočila a naklonila se. Oba ji uklidňovali a ukazovali, že jsou neviní a Harry by nejraději svou smradlavou botu zakopal na hřbitově.
   „Ta skříň…“ řekl Sirius a ukázal na kus starého nábytku.
   „Je na mou duši stará… a nezajímavá, mám tam pár starých hadrů…“
   „Chtěl jsem se tě zeptat…“ řekl Sirius a pomaličku přistupoval ke skříni. „Odkdy křičíš jako malá holka, Hagride?“
   Hermiona třeštila na své kamarády oči a ty měli v očích ještě větší obavy a marně lapajíc po dechu se snažili zůstat při vědomí.
   „To… to jsem nebyl já, to… to tady Tesák, nemá rád koupání, tak kňučí, že jo?“ řekl a poslední slova vykřikl, až Tesák smutně zakňučel.
   „Aha…“ pochopil Sirius a přešel až ke skříni, chvíli váhal, ale než se k němu stačil Hagrid přiblížit, prudce rozevřel její rozvrzaná dvířka.
   Siriusovi se protočily panenky, ze skříně se na něj vyvalil neskutečný zápach. Navíc zde nikoho nespatřil a tak prudce přibouchl dveře. Harry si stačil uvědomit, že stále ještě má zvětšený neviditelný plášť a tak do něj sebe i své kamarády rychle schoval.
   „No… řekl bych, že je vše v pořádku,“ pravil Sirius omámeně. „V té skříni by se schovával jenom opravdový odvážlivec… a navíc ten půlmetrový netopýr v rohu vypadá nadmíru krvežíznivě.“
   V tu chvíli se začala skříň divoce kymácet a naklánět, jakoby uvnitř někdo začal svádět nelítostný souboj. Sirius využil hluku, naklonil se k Hagridovi a pošeptal: „Kdybys tu přece jen někoho skrýval, za každou cenu musí zůstat tady, tohle není legrace, postarej se o to.“
   Pak se otočil, otevřel dveře od srubu a zmizel v mlze. Hagrid dveře prudce přibouchl a zamkl, rychle došel ke skříni a otevřel jí.
   „Vendulo, nech je bejt!“ křikl na netopýra, který právě trhal Ronovi cáry vlasů.
   Trojice vyděšeně přeběhla na druhý konec srubu a udýchaně se snažili navzájem uklidnit.
   „Co to mělo znamenat?“ vykřikl Hagrid na velkého netopýra, který seděl na zemi a tvářil se provinile. „Zlá Vendula! Zlá Vendula! Za trest budeš dneska spát hlavou nahoru!“ řekl jí a přibouchl dveře od zapáchající skříně.
   „To Kéca! Ta moje kouzelná bota! Má… postižení kůže a děsně…“
   „Všimla jsem si!“ okřikla Hermiona Harryho a hlasitě nabírala nový dech.
   „To chce klid,“ řekl Hagrid trojici a škopek i s mžourajícím Tesákem položil na zem. „posaďte se, když už ste tady, udělám vám čaj.“
   Trojice se rozsadila na Hagridovy vysoké židle a snažila si uklidnit své divoce bijící srdce. Konečně jim obličeje začaly měnit barvy zpátky a hned poté jim do nosů zavoněl čerstvý čaj.
   „Sbíral sem malinový a vostružinový lístky, ten čaj by měl bejt náramnej, to vám povim,“ řekl Hagrid a všem nalil vydatný korbel. „Co tu vlastně u všech všudy děláte?“ zeptal se jich, když se k nim posadil.
   „To bych také ráda věděla,“ pronesla Hermiona když pila, takže jí koukaly jenom oči.
   „Chtěli jsme se projit… to je všechno,“ řekl Ron a dělal, že musí náhle pít, přitom si však potají otíral rtěnku z úst.
   „Nemáte náhodou na svědomí ten humbuk, co se tu rozlejhal?“ ptal se Hagrid podezíravě a Harry s Ronem se po sobě nevině podívali. „Kluci jedni blázniví, copak nemáte rozum? Zrovna dneska!“
   „Byla to jedinečná příležitost!“ odporoval Ron. „Potom, co zase včera Brumbál odvolal naše celestínské setkání jsme doznali, že dnes tomu nebude jinak. A když se rozhlásilo, že všichni mají přísný zákaz vycházení, došlo nám, že celý hrad budeme mít jenom sami pro sebe.“
   „A také bude plný hlídačů,“ odvětila Hermiona.
   „Co se vlastně děje, Hagride?“ zeptal se Harry. Hagrid se na něj zamračil, jakoby tuto otázku neblaze očekával.
   „To… to ti nemůžu říct, to by bylo…“
   „Co?“ zeptal se Harry, když se Hagrid nedokázal vyslovit. „Zakázal ti někdo nám to říct?“
   „To ne, ale…“ Hagrid se zarazil a povzdechl si. „Já vo tom stejně moc nevim, měl sem… no s Drápem sme museli prohloubit jihoseverní… totiž jihozápadní část příkopu klenoucího se podél hradu… ty potvory se málem dostávaly ven.“
   „Jaké potvory?“ zeptala se Hermiona a Hagrid dal najevo, že řekl něco, co neměl.
   „Menujou se Hlcouni, sou vážně nebezpečný, nepřejte si do tý jámy spadnout.“
   „Brumbál by tu nenechal takhle blízko studentů tak nebezpečné tvory,“ nevěřila Hermiona.
   „Vo Hlcounech se toho hodně namluví. Ve skutečnosti sou býložravci, ale zkrátka … člověka si kvůli rukám a… tak… no…“ řekl a nakloněně jim pošeptal. „pletou si je stromem.“
   „To si děláš legraci,“ usmál se Ron s jistou dávkou nejistoty.
   „Ani omylem, spolknou tě zaživa, tak to je. Akorát… tě nestráví. Navíc v jejich žaludku je dokonce kyslík, takže tam člověk přežije dokud je bezpečnost nenajde. A my poznáme, když ňákej Hlcoun někoho zblajzne.“
   „Budu hádat, budeme se o nich letos učit na tvých hodinách,“ povzdechl si Ron.
   „Připomínám ještě jednou, nedělejte si z nich legraci, sou vážně nebezpečný. Člověk v nich přežije maximálně den… ve skutečnosti rekord drží samotný Brumbál, když byl malý – den a půl. Osobně ho obdivuji… prý si s tím Hlcounem dokonce i zpíval,“ řekl jim a trojice se usmála. „Akorát by mě zajímalo, jak to udělal, když se mu chtělo…“
   „Hagride, odbočuješ od tématu, co se to dnes děje?“ zarazil ho Harry.
   V tu chvíli se prostorem ozvalo zadunění a potom hned další. Všem čtyřem zalehly uši a Tesák vyskočil na Hagridovu postel a schoval se pod peřinu. Dunění se opět ozývalo, před okny se zablesklo a vzduch začal dokonce slabě elektrizovat.
   „Co se to děje?“ strachoval se Harry a všichni se tvářili nadmíru vyděšeně.
   „Ničí Tajemnou komnatu,“ říkal jim Hagrid. „Pozvali všecky velevážený kouzelníky, všecky. Dokonce i některý černokněžníky s příslibem, že pak můžou volně vodejít. Zničení tak zákeřný a pekelný stavby je nesmírně závážná věc. Doteď nechápu jak moh Brumbál nepřijít.“
   „On tam není?“ vyhrkla Hermiona.
   „Ne, páč řikal, že to nechává ve schopných rukou svýho bratra Aberfortha a Minervy McGonagallové. Prej má něco důležitějšího,“ zamračil se a v tu chvíli se ozvala poslední rána a zvuky tříštění skal.
   „Hagride!“ vykřikla Hermiona.
   „Klid klid, tady sme v bezpečí, měl sem dohlídnout na to, abyste tu zůstali,“ řekl Hagrid a konečně se vzduch jakoby uvolnil. „Myslim, že už je po všem. A můžete se vrátit zpátky do postelí.“
   Jenže po pár minutách, kdy si ještě povídali, opět někdo zaklepal na dveře.
   „To jsem já Hagride,“ řekl Siriusův hlas. „V pořádku, teď jsem tu soukromě.“
   Hagrid naznačil trojici, že se schovávat nemusí a dovnitř vpustil rozcuchaného kouzelníka, ze kterého se ještě kouřilo a vypadal, jakoby se pokoušel napodobit Santa Clause a lezl někam komínem. Za Siriusem dovnitř vešel Lupin a zavřel za sebou dveře.
   „Dobrý večer vespolek!“ pozdravil Lupin a Sirius si sedl na postel. Jenže se ozvalo kníknutí a přimáčknutý Tesák schovaný pod peřinou utekl zpátky do kádě.
   „Všechno v pořádku?“ zeptal se Hagrid.
   „Všechno až na našeho Siriuse, stál ze všech nejblíže a takhle dopadl,“ smál se Lupin.
   „Jen se směj Měsíčníku,“ protestoval Sirius a podíval se na Hagrida smutným obličejem.
   „Samozřejmě že ti dám hrnek čaje, to víš že jo,“ pochopil Hagrid a hned mu také nalil pořádnou porci.
   „Vy jste nám ale dali,“ řekl Lupin trojici. „Nikdo… snad ani tady Tichošlápek neměl takové štěstí na maléry, jako vy.“
   „Musel jsem pátrací skupinu navést na Filche,“ říkal Sirius. „Řekl jsem jim, že zase hrál na klavír a snažil se zpívat, naletěli na to. Tak ho zavřeli do jeho pokoje,“ dovyprávěl Sirius ze kterého se stále čoudilo a právě se škaredě štěkavě smál.
   „A co Brumbál, neukázal se?“ zajímal se Hagrid.
   „Ne, nebylo po něm ani vidu, ani slechu,“ řekl Lupin. „Osobně mi vadí, že nejvíc ze všeho zanedbává vás,“ pravil Lupin a pokynul k trojici.
   „Jak je to vlastně s tvojí skupinou?“ zeptal se Harry Siriuse.
   „Musím říct,“ začal Sirius, když si loknul pořádného doušku čaje, „že Malfoy mě překvapuje. Snaží se, což mu není podobné. Alespoň jeho otci nebylo. Na druhou stranu si myslím, že něco tají… skrytě v sobě něco drží.“
   „A vy, profesore Lupine? Co vaše skupina?“ zeptala se tentokrát Hermiona.
   „Už jsem to říkal i Harrymu, říkej mi Remusi, Hermiono. Jsi už dospělá holka a jsme tu všichni přátelé,“ usmál se přívětivě. „Ohledně mé skupiny, mám samá děvčata… a je to peklo. Pořád se mi hihňají za zády a něco si šuškají. Zmlknou jedině když zaštěkám.“
   „Teď ale vážně,“ přerušil všechny Sirius. „Vy tři… čtyři… byste se měli cvičit alespoň soukromě, ten turnaj, nebude procházka růžovým sadem. Nechci, abyste to hned napoprvé všichni zpackali a přišli o sošky. Ty si hlídejte ze všeho nejvíc.“
   Všichni si spolu povídali až pozdě do noci a když už Bradavické hodiny odbíjely jedenáctou, začal je Lupin vyhánět. Příští den bylo totiž pondělí a oni museli ráno vstávat do školy.
   U dveří Hagridova srubu se s nimi Hagrid mávaje jim na cestu rozloučil. Trojice se ukryla pod neviditelný plášť a Lupin se Siriusem je doprovodili až k průlezu před obrazem Buclaté dámy, jenž střežila vchod do nebelvírské společenské místnosti. Předstoupili před Buclatou dámu a Hermiona schovaná se svými kamarády v plášti, aby je Buclatá dáma neviděla, vyslovila nahlas heslo. Sirius přitom pohyboval ústy, takže to vypadalo, že to mluví on a Buclatá dáma nevěděla kam dřív zamrkat očima.
   Když se rozloučili i s Lupinem a Siriusem, loučili se kamarádi v opuštěné společenské místnosti i mezi sebou a Harry už vyšlapoval vzhůru do ložnice, když Hermiona zastavila Rona.
   „Rone?“ zeptala se ho u schodů do dívčích ložnic. „Co jste tam vlastně dělali? A popravdě.“
   „Ale…“ pohodil Ron zklamaně rukou. „Jenom… jsem chtěl někomu něco dokázat… možná… i sám sobě. Ale… nepovedlo se,“ řekl a pokrčil rameny.
   „Víš…“ pravila Hermiona zamyšleně a nohou hrabala v koberci. „Nevím co si mám myslet… jednou jednáš jakoby ti… na tom vůbec nezáleželo a pak najednou...“
   „Někdo byl rychlejší… já jsem byl až druhý,“ řekl Ron a Hermiona na něj tázavě pohlédla. „Jenom pitomý košík se snídaní se nevyrovná něčemu, co ti dal on.“
   „Myslíš…“ Hermiona otevřela pusu dokořán. „Ty myslíš ty růže? A… ten košík s tím ovocem a pečivem, to jsi přinesl ty?“
   „Co to na tom změní?“ zeptal se odevzdaně Ron.
   „Hodně!“ vykřikla Hermiona a šťastně si oddychla. „Propána! A já proč mi to nedávalo smysl! Rone, ty moulo!“
   „Dík.“
   „Ne, myslím to jinak,“ řekla mu radostně a přišla až k němu. „Rone, myslela jsem, že obojí mi dal on. Ale tohle to všechno mění. Celou dobu se mi vysmíval. Pravý gentleman ví, že dát děvčeti rudé růže se nesluší. Říká se, že to je neslušné. Je to asi jenom pověra, ale Egon to věděl. To proto mě mátl ten košík. Teď je mi to jasné! Ten košík bylo také to jediné, co jsem si vzala. Ty růže jsem vyhodila a už týden se válí pod okny naší ložnice. Propána ty jsi… ty jsi můj malej ťuňťa!“ řekla, zatáhla ho za límec u trika, chvilku se mu zadívala do očí a nakonec ho dlouze políbila.
   „Dobrou noc vy dva,“ řekla pak a rychle vyběhla po schodech do své ložnice.
   Ron tam stále ještě skloněný stál a jevil stejné známky pohybu, jakoby ho někdo hodlal zvěčnit. Harry k němu přišel a šťouchl jej do ramene. V tu chvíli Ron vyjekl a začal skákat radostí.
   „Harry!“ křikl s nesmírným štěstím. „Já jsem v nebi! Mě je tak krásně! Já jsem se zbláznil!“
   „Jo… zbláznil,“ pravil Harry, ale to už ho Ron tiskl v objetí a samým šílenstvím mu skočil do náruče.
   „Co to děláš?“ hekl Harry obtěžkaně.
   „Harry, já tě miluju! Já miluju všechny! A nejvíc jí!“ říkal mu a díval se mu do očí.
   „Tak to bys ze mě už mohl slézt, co ty na to?“ stěžoval si Harry a v tu ránu se do společenské místnosti vřítil zástup domácích skřítků s útěrkami, kbelíky a kartáči. Zůstali na dvojici koukat a Ron rychle seskočil Harrymu z náruče.
   „Jdeme se vyspat…“ řekl Ron celý rudý a když na ně skřítci vykulili oči, dodal: „každý do své vlastní postele.“

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Lucia 10.11.2010 01:42
zvlášť vtipná kapitola,aj keď sa obávam Snapea a Malfoya :/
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email