arryho spaní bylo jako vždy těžké s pramalými stopami po příjemném snění. Jeho sny, pokud by se tak daly nazývat, se překrývaly na samém okraji hranic, tenkých i širokých, těžkých a hlubokých. Byla to směsice slov a odporných barev, jakoby mu nějaká obludná mysl nabodávala poklidný spánek a nenechávala ho klidným ani během jediného odpočinku lidského organismu.
   A pak, z čista jasna nastalo nečekané leknutí. Harry se lekl a procitl. Nad jeho postelí s nebesy v černé ložnici se skláněla něčí postava. Muž, který na Harryho křivil obličej poznal, že chlapec již nespí a prudce jej zatáhl za ruku.
   „Co to děláte?“ hořekoval Harry napůl ještě stále spící v posteli.
   „Bez řečí, milostivej,“ vybafl muž neomaleně. Naproti Harryho posteli jiný muž budil Rona.
   „Co chcete, zatraceně?“ postěžoval si Ron a zavrávoral. „Kam nás to táhnete? Co se to děje?“ naříkali oba dva, když zjistili, že jsou jediní koho budí a že je prudce vláčejí ke dveřím.
   „Hej!“ vykřikl Neville, který se probudil a vykoukl ze své postele. „Nechte je…“
   Svá slova však nedopověděl. Muž, který vzbudil Harryho, na něj vztáhl ruku s hůlkou a Neville padl zpátky hlavou na polštář.
   „Co jste mu to provedli?“ zakřičel Harry.
   Tentýž muž si oba dva přitáhl nebezpečně blízko k sobě a zpod přimhouřených pokroucených víček temným hlasem řekl: „Jenom spí a vy dva se laskavě uklidněte. Jsme zaměstnanci školy, čeká vás náročný úkol.“
   Oba dva v pyžamu, oba naboso, Harry navíc bez brýlí, bez hůlek a hlavně… bez sošky. Když už se začali bát, že to má právě se soškami něco společného, zjistili, že se ve společenské místnosti řadí u východu nespočet sedmáků. Když Harry procházel kolem, všiml si jednoho muže psát na dlouhý svitek pergamenu: ‚Zákaz vycházení ze Společenské místnosti z důvodu turnaje‘.
   Všichni se dožadovali vysvětlení, ale ani jednomu nebylo dopřáno. Jen je jako hejno slepic naháněli průlezem ven, kde se posléze naší dvojice ujali jiní, pravděpodobně zaměstnanci školy. Všichni tu byli naboso, všichni se vyděšeně rozhlíželi na všechny strany rozespalýma očima. Dívky v nočních košilích, chlapci v pyžamech a někteří jenom v trenkách. Stud zanikal mezi přívaly tísně, strachu a stoupajícího očekávání. Zanedlouho již nikoho ze žáků sedmých ročníků neviděli, jenom tiše ťapali bosýma nohama po ledových kamenných dlažbách a tajili dech, co se s nimi bude dít.
   Ron i Harry poslední dny prožívali čím dál obtížněji. Nejenom že jim přibylo učení a počty v Čaromatice, ale navíc jim stále hrozil zářijový turnaj, jehož datum nikdy nebylo vyhlášeno a oni byli teď víc než kdy dřív přesvědčeni, že ta chvíle právě nastala. Byl poslední týden v září, venku se prudce ochlazovalo a celý hrad jakbysmet. Brnění chladla a po ránu se na nich tvořila vrstva rosy, jak se hrad začal oteplovat, aby studenti nenastydli. Dívky přestaly chodit lehce oděné a nasadily teplé svetry, punčocháče a místo sukní kalhoty. Chlapci to samé a stejně tak změnili své oblékání i profesoři. Jediný Hagrid měl stále svůj spratkový kožich, který nosil každý den, v létě, v zimě, v dešti či v parnu.
   Během chůze se k Harrymu a Ronovi přidal muž, který vedl Hermionu. Jejich kamarádka se začervenala, byla totiž stejně jako oni v noční košili a Ron měl nutkání zjišťovat, zdali není průhledná. Stejně tak naboso a stejně tak rozespalá. Dech se jim zadrhával v krku, když začali stoupat na promenádu, jež se klenula po vnější straně vstupní síně s výhledem do hájku, kde Hagrid pěstoval zeleninu. A pak na trojici sedla zima, oklepali se a Harry začal cvakat zubama. Vyšli ven na noční scenérii a nebylo pochyb o tom, že co nevidět nastydnou.
   „Z-z-z-z-zbláznil jste se?“ zakoktala se Hermiona cvakajíc zubama. „Musí tu být tak deset stupňů, vždyť nastydneme!“
   Jenže jejich průvodci neodpověděli, ba naopak, ukázali jim rozevřenými dlaněmi, aby se zastavili a pak zmizeli v temné dálce.
   „Jestli ch-ch-ch-chtěli… abych-a-a-abych se probudil, tak…“
   „R-r-r-radši nemluv,“ vydrkotal ze sebe Harry zmrzle a cítil, jak mu celým tělem prolézá neskutečný chlad.
   Co to mělo znamenat? To je sem odvlekli jenom proto, aby zmrzli? Jaká pomatená mysl vymyslela něco takového? Avšak dřív, než si stačili na cokoliv z těchto otázek odpovědět, objevily se za nimi další dvě postavy.
   „Jestli se nevrátíme, zakleji vás do teplého kožichu a ten si obléknu!“ nadával čísi dívčí hlas. „Co to má znamenat, je-je-je tu zima jak… v zimě!“
   „Ticho!“
   „Ticho?“ optala se zaskočeně blížíc se k trojici. „Jaképak ticho? Umrrrrznou mi tu nohy. Já vás varuji…“ a v tu chvíli si všimla Harryho, Hermiony a Rona postávajících opodál.
   „Tebe taky vyhnali do téhle živoucí mrazničky?“ zeptal se Ron Milky Lovedtromové.
   „Co se to děje?“ naléhal Harry na muže, který Milku doprovázel. Ale jakoby se nechumelilo, se i ten ihned v zápětí ztratil v černé chodbě hradu.
   „No…,“ zasmál se Ron, „tak… tak jsme se pobavili… ale… já už bych se docela vrátil do postele, co vy na to?“
   „Nikam se vracet nebudete,“ řekl jim hlas za jejich zády.
   Úlek následovalo překvapení. Na jedné straně promenády o několik pater níž byl již zmíněný hájek a na druhé straně střecha klenoucí se vzhůru. A právě na okraji střechy kousek nad nimi stál muž, kterého všichni až doposud považovali za sochu, jelikož těmi byl hrad protkán skrz naskrz.
   „Ten hlas znám!“ ukázal Ron prokřehlým prstem do dálky na postavu. „Ty… ty jsi… můj bratr! Percy! Co tady děláš?“
   Percy začal pomalu vykračovat k nim po mechem pokryté střeše hradu, kde vál ledový vítr a naskakovala husí kůže. Při chůzi k nim jim povídal: „Jsem vašim zastupujícím Celestínem. Jak asi víte, nadešla hodina vašeho turnaje. Jeho datum a čas zůstaly utajeny záměrně.“
   Percy došel až k nim, překročil malé zábradlí tvarované v secesním stylu a jeho pevné oči se zadívaly na čtveřici. „Toto jsou vaše hůlky,“ řekl a v zápětí vyndal z hlubokého koženého vaku čtyři hůlky, všechny k nerozeznání jedna od druhé. Pak se podíval, jak se všichni třesou a tak si sundal svůj kabát. „Mám pouze jeden kabát, budete se o něj muset střídat,“ a nabídl jej Harrymu, který mávnutím zkřehlé ruky odmítl.
   „V p-p-p-pohodě,“ zakoktal prokřehlý Ron a jako první se zahřála Hermiona.
   „Vyřiďme to rychle, ať tu zbytečně nemrznete. A nebojte se, až bude konec, bude na vás čekat hrnek teplého čaje a spousta péče madam Pomfreyové. Ovšem… pokud se něčeho takového vůbec dočkáte…“ dodal tajemně.
   „Co to p-p-p-povídáš?“ vykoktal Ron. „A kde je Brumbál? Jásal jsem radostí, že jsme d-d-dostali takovou osob-bnost. Ale od té doby už jsme s ním neměli ani jedno Celestínské setkání, kde by nás něco naučil. Ostatní tvrdě cvičili… d-d-dřeli a bojovali… jak se máme ubránit i kdybychom se snažili sebevíc? A ještě ke všemu… teď jsme schytali t-t-tebe,“ dodal Ron rozladěně.
   „Profesor Brumbál je příliš zaneprázdněn a velice se vám omlouvá,“ vzkazoval Percy. „Nabídl jsem se jako náhrada sám,“ řekl jim na rovinu a pyšně. „Chci vám pomoct. A to je přesně úloha Celestína. Dosud jste se totiž nedozvěděli celou pravdu.“
   „Tak už nám ji řekněte,“ naléhala Milka, která byla stejně jako Hermiona v noční košili.
   „Turnaje, které vás čekají, budou totiž značně nebezpečné,“ začal je varovat. „Budete pod neustálými útoky svých soupeřů z cizích skupin, kteří budou hledat jakékoliv příležitosti, aby vás omráčili kouzlem Petrificus totalus, jímž vás vyřadí z turnaje, získají deset bodů a v horším případě - seberou vaše fénixe. Tím byste skončili v Mistrálních OVCE pro celé zimní pololetí.“
   „Jak nám můžou sebrat fénixe, když jsme je nechali v posteli?“ ptal se sarkasticky Ron, který společně s trojicí začal hbitě přešlapovat.
   „Do Společenských místností máte zákaz vstupu, nedostanete se tam. Všichni vaši čtyři fénixové jsou v plášti,“ řekl jim Percy a Hermiona se zarazila ve chvíli, kdy plášť podávala Milce. V zápětí vyndala barevné sošky ven.
   Každá byla v pevném pouzdře, které drželo na opasku. Čtveřice si je tedy začala nasazovat, ale Ronovi se až příliš klepaly prsty.
   „Zatraceně Percy, tak nám pomoz… jsi můj bratr, jak můžeš být tak sobecký?“
   „Ještě jsem neskončil, Ronalde,“ pokračoval Percy a ještě více ztemnil svůj hlas. „Neřekl jsem vám hlavní a největší nebezpečí, které na vás bude čekat. Stejně jako já budu ochraňovat vás a útočit na nepřátelské skupiny, tak i Celestíni nepřátelských skupin budou útočit na vás. Měli byste vědět, že Celestíni nemají omezené hůlky jako vy. Můžeme kouzlit jakákoliv zaklínadla namísto vašich tří. A také je budeme používat. Některá kouzla mohou být velice bolestivá a hrůzná. Jistě tušíte čeho jsou schopni kouzelníci jako Aberforth, Snape či Sirius Black. Budou se vás snažit za jakoukoliv cenu vyřadit z boje a to pokud možno i na více turnajů. Ovšem Celestíni mají jedno pravidlo. Nesmí vám brát fénixe a hlavně - pokud dokážete Celestínům utéct, nesmějí vás následovat. Stejné pravidlo platí naneštěstí i pro mne, proto nespoléhejte, že vám budu pomáhat pokaždé, když se dostanete do problémů. Budeme pouze stíny, kteří se zjeví a zase zmizí nečekaně a velice zákeřně.“
   „Přece existují nějaké hranice,“ nevěřila Hermiona ohromeně.
   „Samozřejmě, existuje výčet následků kouzel a úrovně bolesti, které Celestín musí znát a nesmí překročit. Jsme humánní a proto každé kouzlo bude na konci turnaje léčeno. To však neznamená, že vám Celestín nebude moci odčarovat končetinu, pověsit vás hlavou dolů vysoko nad vstupní síň nebo ošklivě popálit.
   A nyní se dostávám k hlavnímu bodu,“ řekl konečně Percy a čtveřice nevěděla, zda-li se mají třást strachy, nebo mrazivým chladem, který pro ně začínal být již nad jejich síly. „Váš cíl turnaje. Je prostý - Alex Twimbry, náš Viceministr je nezvěstný. Skrývá se někde v Bradavicích. První skupina, jenž ho najde, vyhrává. Ale varuji vás, hrad je plný nebezpečí, falešných schodů, propadlišť a temných zákoutí, kde mohou čekat stíny, které nebudou váhat ani vteřinu, aby vás uřkly.“
   „Dobře… tak… tak už jdeme, rychle!“ zakoktal Ron a dostal od Milky plášť. Harry statečně předstíral, že mu zima není, ale to už spíš začal umrzat.
   „Chopte se svých fénixů!“ nařídil jim Percy a prudce od nich s napřímenou hůlkou poodstoupil.
   Když tak učinili, začal hlasitě volat: „Celestínská armádo statečných bojovníků! Teď obrňte svá srdce odvahou a ctí! Vyžeňte z mysli pochyby a strach. Soustřeďte se na svůj cíl! Ať vás doprovází kroky vašich bližních a nechť se vaše srdce spojí v jedno! Celestium vista dimicatus foxis!“
   Harry se lekl, protože se všichni fénixové samovolně přirazili k sobě. Ponořily se do zářivých plamenů plných pulzujících jisker. Harry si uvědomil, že plameny ho vůbec nespalují. Ba naopak, když už si myslel, že tu venku dávno umrzl, záře z fénixů náhle čtveřici obstoupila ze všech stran a zahřívala jako ten nejhřejivější a nejpříjemnější teplý krb. Záře se prohlubovala a Harry spatřil nespočet dalších svítících bodů v dálce po celém hradu, jak stejně v tutéž chvíli i ostatní členové Celestínských skupin dali sošky k sobě a skládají Celestínský slib.
   A pak záře a plameny z fénixů opadly. Čtveřice pohlédla do dálky a nikdo tam už nestál, jen ve svitu měsíce, jenž tu a tam pronikl přes táhnoucí se mraky vysoko na obloze, spatřili na zdění promenády cizí stín. Onen stín natáhl ruku a pokynul jim.
   „Nemeškejte ani minutu,“ ozval se utlumený Percyho hlas odněkud z prostoru, jakoby ho přinesl vítr z neznáma. „Každičkou minutou budou vaši nepřátelé napřed.“
   Čtveřice se po sobě podívala a v zápětí se všichni naráz otočili a pelášili zpět do nitra hradu, kde bylo o mnoho tepleji, než tady venku.
   Seběhli jako čiperové po schodech dolů do temné chodby s prosklenými gotickými okny. Po krátkém rozhlédnutí zjistili, že je vzduch stejně tak čistý, jako chladivý.
    „Brrrr, to je kosa,“ naříkal Ron a mnul se se zkříženýma rukama na zádech. Harry moc dobře věděl jak se cítí, jako jediný nedostal kabát a už vůbec necítil prsty u nohou. Podlaha ho do bosých nohou zábla natolik, že se mu zdálo jakoby chodil po ledě. Nyní stáli na naleštěné podlaze, všichni polekaní a drkotající zubama, rozhlížejíc se do všech stran.
   „Jde… jde na mě hrozná únava…“ ozval se znovu Ron. „Asi se tu opřu a dám si dvacet… pak mě vzbuďte…“
   „Ne Rone,“ protestovala Hermiona, ale bylo to marné, Ron i přes její protesty sjel zády po zdi na zem a zavřel oči.
   „Slyšíte to?“ zašeptala Milka a všichni poslušně zmlkli.
   Hradem se neslo podivné šveholení, sem tam se ozvaly rány a výkřiky, a pak se přidávaly i prudké dopady kouzel. Ostatní skupiny spolu sváděly tuhý boj, o tom nyní nebylo pochyb.
   „Je tma, nic nevidím, co ty?“ zeptala se Hermiona Harryho, který mžoural celý klepající se bez brýlí a viděl ze všech nejmíň až téměř zakopával. „Rone nespi!“ obořila se kamarádka opět na ležícího chlapce, který se přestával třást.
   „N-n-n-nebudu tu postávat, jinak umrznu nebo nás tu odhalí… kdo jde se mnou?“ zeptala se Milka, kterou záblo celé tělo.
   „Nemůžeme ho tu nechat,“ odvětila ostře Hermiona a pleskla Rona po tváři.
   „Takže nikdo?“ zeptala se naposledy jejich čtvrtá členka, naštvaně se otočila a vydala se pryč chodbou.
   „Počkej!“ zavolal na ni Harry a otočil se naštvaně na Hermionu. „Tos musela mít tak nepřátelský tón?“
   „No dovol? Vždyť jí vůbec nesejde na tom, jestli tu Ron umrzne nebo ne,“ odvolávala se Hermiona.
   „Ale co když se jí teď něco stane?“ načež se Harry děsivě rozkašlal, v krku ho začalo nesnesitelně škrábat.
   Hermiona ho však utišila, když se nedaleko od nich ozval děsivý dopad kouzla do tlusté studené zdi.
   „Tohle bylo blízko,“ zkonstatovala Hermiona se strachem v hlase.
   „Není tu bezpečno. Jdu pro tu Zmijozeldu, ty zatím prober Rona!“ rozhodl Harry, který už nehodlal dále setrvávat na jednom místě, protože mohl umrznout.
   Hermiona si klekla a začala kolem Rona obepínat plášť, zatímco Harry upaloval za Milkou, která již dávno zahnula za nejbližší rozcestí a ztratila se jim z dohledu.
   Harryho jeho běh konečně trochu rozproudil, i když cestou kašlal jako pominutý. Cítil se, jakoby spolkl nějaké pírko a teď ho neustále lechtalo v hrdle. Pochodně visící na stěnách jež míjel, byly tmavé a vyhaslé. Vše bylo ponuré a setmělé a hrad, normálně plný studentského povyku teď plnily výkřiky a pády a emotivní výjevy ze soubojů studentů. Ale to hlavní, Harry se ze všeho nejvíce obával možnosti, že by se tu mohl objevit Celestín a něco nepěkného jim způsobit. Utíkal stále dál a studený vítr mu ochlazoval paže. Už se chystal znovu se rozkašlat, když zahnul nalevo v křižovatce chodeb.
   Prudce se zastavil a vyvalil oči, před ním stála silueta muže, jenž se hbitě rozpřáhla a Harry ucítil jen palčivou bolest v hrudníku. Nevěděl co se s ním děje, věděl jen, že v dalším okamžiku leží na zemi s obrovskou bolestí v břiše a rozmazaná silueta muže prochází zlovolně kolem něj. Neviděl mu do očí, neviděl nic, neměl brýle. Přidušeně vykašlal několik kapek slin z úst a snažil se ukočírovat tu bolest a křeč v žaludku. Uvědomil si, že ho náhle někdo tahá za ruku. Byla to Milka až doposud se schovávající opodál. Prudce ho tahala na nohy a pryč, přičemž měla v očích zděšení. Harry však vykřikl, a to ve chvíli, kdy spatřil, jak dva záblesky ozářily tvář neznámé siluety člověka a z bezprostřední blízkosti dopadly do dvou postav Hermiony a Rona.
   „To ne!“ zařval Harry a Milka s ním praštila o zeď, která je skryla. Dál už jej neodtáhla, Harry se vzpouzel a cukal, byl pevně rozhodnut se vrátit zpět.
   „Nesmíš!“ sykla k němu Milka a držela ho silně u zdi, ale Harry byl silnější, vysmekl se a vykoukl zpoza rohu.
   Ta postava tam stále byla, a teď, celá strašlivá a násilnická, se otočila na Harryho a vydala se k němu.
   Harryho opět stáhla zpět Milka a trhala z něho pyžamo téměř až hystericky. „To není Celestín!“ říkala přiškrceným hlasem. „To není Celestín a ty nemáš svou hůlku!“
   Harry si uvědomil její slova. Měla pravdu. Se strachem jí řekl: „Jde sem!“
   Oba dva se začali duševně připravovat na souboj s dospělým kouzelníkem. Harry nahmatal hůlku k Mistrálním OVCE, kterou měl až doposud připnutou na pásku, kde měl pevně připevněnou sošku fénixe. V zápětí skočil napřahujíc hůlkou do chodby.
   Ta byla ale prázdná. Jen stěží mohl něco takového čekat. Harry nevěděl, jestli má cítit úlevu, nebo strach, protože onen násilník může mít neviditelný plášť nebo se prostě mohl velice chytře maskovat. Nad tím však dlouho nepřemýšlel. Jakmile spatřil dvě nehybná těla, vyběhl jim vstříc. Milka hned za ním a obezřetně kontrolovala okolí.
   Harry dopadl tvrdě na kolena u Rona a Hermiony a začal jim hledat pulz. Se zatajeným dechem a nyní již zcela vzhůru ucítil na Hermionině ruce slabé tepání v žíle. To samé u Rona. Avšak jejich těla chladla stále víc a tváře bledly do nelidské bílé barvy. Nehýbali se a přesto oba dva měli otevřené oči, stále ještě plné života.
   „Jsou živí?“ zeptala se Milka.
   „Já nevím… asi ano, doufám,“ shledal Harry a v srdci mu kypěl vztek. „Tohle přece nebyl Celestín! A ani žádný student! Co to proboha mělo znamenat? Kdo to byl? Viděla jsi mu do očí?“
   „Ne, schovávala jsem se za fontánou, objevil se z ničeho nic. Chtěla jsem vás upozornit, ale už to nešlo. Cítila jsem jenom… jenom…“
   „Čpavek?“ napověděl Harry.
   „Ano, takový… štiplavý čpavkový zápach nebo co to bylo. Měli bychom se rychle ztratit, Harry,“ nabádala ho horečně.
   „Nemůžeme je tu nechat…“ odpověděl jí a hned se přitiskl ke zdi. V dálce totiž vběhla do chodby ze schodiště skupina, kterou Harry zkrátka nemohl svým rozmazaným pohledem rozeznat. Jen se tiše oba tiskli ke zdi a ani nedutali.
   „Musíme je dostat na ošetřovnu,“ zašeptal Harry napjatě, když se skupinka v dálce spolu radila a nedávala najevo, že by o nehybné čtveřici věděla.
   „To nejde, nemůžeme procházet bezpečně hradem, natož pak táhnout za sebou dva lidi.“
   „Jsou to moji přátelé,“ pohlédl na ni Harry dotčeně. „Já je tady nenechám za nic na světě, rozumíš? Může jim jít o život, nevím čím je ten padouch zaklel, ale bojím se, že je ztratím. Jsou moji jediní opravdoví přátelé, takže jim pomůžeme, ať se ti to líbí, nebo ne. Tohle je stejně už předem prohraný turnaj a byl už když jsme ho začali!“
   „Dobře,“ odsekla naštvaně Milka, potichu se odplazila k oknu a švihla hůlkou.
   Kouzlo, které se rozprsklo o hradby opodál polekalo šeptající si skupinku. Rychle se skryli na toaletách a Milka se vrátila k Harrymu.
   „Dobře, pomůžu ti. Ale jedno si pamatuj. Nemůžeme je vláčet celým hradem až na ošetřovnu. Někam je položíme a půjdeme pro lékaře. To je to nejrozumnější co mě teď napadá. Vem toho zrzka, uchop ho podpaží a jdeme.“
   Harry pozdvihl obočí nad kuráží té dívky a poslušně vzal Rona tak, jak mu nařídila. Začali oba dva těžkopádně táhnout chodbou. Harry byl rád, že podlaha byla hladká a nedřou jim tak bosá chodidla. Bylo to těžké břímě, táhl své jediné dva kamarády, které v tomhle turnaji měl. Teď ho bude muset dodělat s neznámou dívčinou, která navíc asi ještě nechápe, že tenhle turnaj je pro ně už předem ztracený.
   Malou odbočkou a úzkým koridorem se dostali do skladu starých obnošených kožichů pro školní sbor. Harry věděl, že jestli to Ron a Hermiona přežijí, uškrtí jej zaživa. Vyhnal odsud totiž nejméně pět potkanů a Rona položil pod lavici s velkou pavučinou.
   Milka na Harryho nečekaně hodila jeden z kožichů, aby si jej oblékl a sama si vzala jeden dlouhý medvědí. Harry oba své kamarády přikryl jinými kabáty, aby tu neumrzli a zastavil se ve zchátralých dveřích.
   „Neměli bychom je tu přeci takhle nechávat,“ říkal stále váhavě. „Ta havěť co tu běhá by jim mohla ublížit, a kdyby sem někdo náhodou přišel, tak…“
   Milka si naštvaně povzdechla, prošla kolem něj, zašátrala pod kabáty u každého omdlelého kamaráda a pak Harrymu dala do ruky dvě sošky fénixe.
   „Teď už se nemáme čeho bát,“ pravila a zmizela pryč.
   „A co o jejich životy?“ postěžoval si Harry a stále zdráhavě přešlapoval ve dveřích.
   Nakonec přešel k nim oběma. Uložil je k sobě, aby se navzájem zahřívali a pošeptal jim: „Vrátím se, slibuju. Přivedu pomoc, vydržte, nebude to dlouho trvat, jasné? Zase bude dobře.“
   Nevyčetl z jejich kamenných pohledů nic. Nevěděl, jestli ho pochopili nebo jestli ho vlastně vůbec slyší. Oběma stékaly slzy z očí a Harry jim je úzkostlivě raději zavřel, aby jim neosychaly. Péče o ty dva mu nařizovala neodcházet, ale rozum velel něco jiného. Milka měla pravdu, jestli je nějaká šance na záchranu, tak jedině tahle. Zavřel za sebou potichu dveře a modlil se, aby dostál svého slova.
   Na chodbě na Harryho čekala Milka a jakmile ho spatřila, popadla ho za ruku a oba dva se dali do rychlého běhu. Jen Harry z kapsy ještě setřepal párek myší. Kabáty je hřály, přesto jejich nohy a srdce byly stále ledové. Napětí vzrůstalo tím více, čím více se přibližovali k výkřikům a soubojům cizích skupin. Sami ještě s nikým nebojovali a i Milka věděla, jak moc jsou jejich nepřátelé vycvičeni. Harry pevně doufal, že jeho zběhlost v umění kouzlit mu bude něco platná.
   Vyběhli na malé venkovní prostranství s několika lavičkami a keři, kterými se prohnali jako ostré šípy. Zanedlouho již opět pleskali nohama po chladné, rozlehlé a majestátné hlavní chodbě jejich poschodí, která vedla do Vstupní síně, jíž prolétala měnící se schodiště, tyčící se vysoko a neznámo kam.
   „Stůj!“ zvolala Milka a silně Harryho donutila zastavit. Oba dva zpozorněli, těžce polykali a naslouchali okolnímu prostoru.
   Někdo se k nim blížil, rychlými a divokými kroky. Tentokrát se Harry ujal iniciativy a stáhl Milku na stranu za sochu pokovanou chladivým brněním. Skryli se zde a ani nemukli, pouze v temném šeru naslouchali blížícím se udýchaným krokům. A pak jej spatřili. Byl to Justin Finch-Fletchley z Mrzimoru. Byl ve skupině Vektora Lupa. Nyní však sám a panicky utíkal chodbou.
   Harry rychle přemýšlel co má dělat, sám ještě nevěděl kdo to je, na dálku se mu mlžil zrak. Pochytil však, jak Milka prudce švihla hůlkou a její kouzlo vrazilo do brnění před nimi. Brnění zaskřípalo a s vrzáním se vysypalo přímo do cesty běžícího hocha, který zakopl o jeho kutálející se kusy a dopadl na zem.
   Milka vyskočila z temného zákoutí starodávné zdi jako laň a zabodla se hůlkou chlapci do krku.
   „Mil!“ zděsil se Harry. „Co to děláš, vždyť nemá hůlku!“
   Milka si Justina nevraživě prohlížela. Ten na ni vyděšeně koulil očima a celý se třásl, jakoby viděl něco hrůzostrašného.
   „Dejte mi pokoj!“ vykřikl a ležíc na zádech se opřel lokty. „Nic vám neudělám, sebrali mi hůlku!“
   „Kdo ti ji sebral? Co se stalo?“ ptal se Harry a pomaličku odvracel Milčinu hůlku.
   „Ce-Ce-Celestín!“ vykoktal Justin. „Ve Vstupní síni je Celestín! Očaroval schodiště! Je strašlivě mocný a zabraňuje komukoliv dostat se do jiných pater! Přežil jsem jenom já. Moji kamarádi se rozplynuli v prach nebo písek, nevím co to bylo. Jediný jsem stačil utéct… a sebrat jejich sošky,“ říkal úzkostlivě a Harry zpozoroval, že na jeho opasku se jako nějakému klíčníkovi kývají rovnou čtyři kouzelní fénixové.
   „Míříme do Vstupní síně, jsi si opravdu jist, že tam je?“ doufal Harry marně.
   „Vypadám snad, že se mýlím?“ ohradil se Justin a začal se zvedat. „Prosím vás, nechte mě, nic vám neudělám! Deset bodů přece nehraje roli, no tak!“
   „Víš alespoň co je to za Celestína?“ optal se ještě Harry.
   „Ne, ale je zatraceně silný, radím vám se otočit a raději zkusit přelézt někde zvenčí hradu. Protože jít tam je sebevražda!“
   „Ne pro nás!“ odvětil Harry a pomohl mu konečně na nohy. „Jdi a nezapomeň kdo že tě to nechal jít.“
   Justin horečně přikývl a zmizel rychle jako myš. Milka se s namíchnutým výrazem podívala na svého kolegu a pravila: „Proč jsi ho nechal jít? A můžeš mi vysvětlit, co nás má asi tak před tím Celestínem ochránit?“
   „Ale my už přece dávno nehrajeme!“ odporoval Harry. „Tohle není žádná hra! Chtěl jsem vyhrát, ale je to marné! Tady jde o záchranu životů! A jestli toho Celestína potkáme, tak mu všechno řekneme. Je to přece stále člen Bradavického sboru a jako takový musí studentům pomáhat!“
   „Myslela jsem, že jsi bojovnější,“ řekla Milka s podivným tónem, který Harry nedokázal popsat. Zahlédl v jejích očích záblesk něčeho, co už snad někdy viděl, ale z mysli mu tyto myšlenky vystrnadila jiná, ta nejsilnější.
   „Bojuji za život svých přátel,“ odpověděl jí na to, otočil se a pokračoval dál ke Vstupní síni.
   Milka se k němu připojila téměř až když se chystali vstoupit dovnitř velkým obloukem lomeným nahoře v půli. Vstupní síň plná velkých i malých, zdobných i obyčejných obrazů, se zdála liduprázdná. Náhle veškerý povyk v hradu ustal a nebylo slyšet nic víc, než ticho. V tom tichu by byl slyšet i dopad špendlíku či snad pouze jeho hlavičky. Pochodně, které na rozdíl od zbytku hradu ojediněle osvětlovaly tuto síň hořely plameny bezhlasými, žádné praskání ani nic podobného z nich nebylo znát.
   „Podívej,“ ukázal Harry Milce.
   Zadívala se směrem kudy ukazoval. Nejdřív jí to nedocházelo, ale pak si všimla, že schody, které se ve Vstupní síni pohybovaly seshora dolů a ze strany do strany, jsou nyní zcela nehnuté. Buď se volně vznášely ve vzduchu nebo byly přisunuté k nějakému patru.
   „Docházejí mi nápady a létat neumím,“ pronesl Harry pochmurně a stále se kryl spolu s Milkou u zdi. „Navíc je tu někde ten Celestín. A jestli byla pravda to, co říkal Justin, taky bychom se mohli proměnit v prach dřív, než bychom cokoliv stačili říct.“
   „Bojíš se?“ zeptala se ho a zadívala se mu do očí.
   „Ne,“ odsekl popuzeně.
   „Výborně,“ ohodnotila jej Milka a vyskočila z jejich úkrytu. Drze se postavila k zábradlí Vstupní síně a vyhlédla dolů několik pater pod nimi.
   „Co to děláš?“ namítal Harry a oči se mu mohly ukoukat po všech koutech, zdali neuvidí stín, jenž by se k nim nebezpečně blížil.
   „Zachraňuji tvé přátele,“ opáčila mu na to a dřív než Harry stačil cokoliv říct, přehoupla se přes zábradlí a opatrně přešla až ke zdi s obrazy.
   „Pojď zpátky, vždyť se zabiješ!“ domlouval jí Harry naléhavě, přesto však potichu.
   „Nemel, Zelenoočko a pojď za mnou!“ řekla mu na to drze a dráždivě, aby Harryho vyprovokovala k činům. „Říkal jsi přece, že se nebojíš.“
   Harry nedokázal uvěřit jakou má ta holka kuráž. Stála snad dvacet metrů vysoko nad zemí v bůh ví jakém patře, zády se přidržovala jenom zábradlí a ještě dráždila Harryho k činům.
   „Když… když pod sebou nemám létající koště… nebo… něco u čeho mám jistotu, že…“
   „Bojíš se?“ zeptala se ostře a zařezala se mu pohledem do očí.
   „Ne,“ zopakoval Harry a nedívajíc se dolů přelezl kamenné zábradlí studící ho do dlaní.
   Opatrně odsunul kožešinový kabát, aby se mu nepletl pod nohy a došel za Milkou. Nedokázal uvěřit tomu, o co se pokouší. Milka právě našlapovala na jeden z rámů obrazů svou bosou nohou a jedním prudkým odrazem na něm stála celá.
   „To… tohle mám udělat taky?“ řekl konsternovaně Harry.
   „Propána mladá dámo, dávejte si pozor!“ řekla žena v širokém klobouku, jenž byla namalována v obraze u kterého Milka právě balancovala. „Vždyť spadnete!“
   S tím se ozvaly i ostatní obrazy s mluvícími postavičkami, jenž na nich byly zakreslené a jenž se kouzelně hýbaly.
   „Ticho, všichni buďte ticho!“ okřikla je Milka a pokynula Harrymu, aby ji následoval. „To zvládneš, jsi přece Harry Potter.“
   „A to něco znamená?“ zasmál se sarkasticky Harry a v tom ztuhl. Jednou omylem zavadil pohledem dolů a zvedl se mu žaludek. Výška ve které právě byl se mu zdála nelidská. Snažil se představit si, že je na Kulovém blesku. Bohužel se mu zrovna zachtělo prudce kašlat. Krk ho opět pozlobil.
   „Tak pojď!“ popoháněla ho Milka.
   „Radši buď ticho,“ říkal Harry a kašlal přitom, „nebo přivoláš toho Celestína,“ vytkl jí a připadal si jako malé dítě, kterého stále někdo navádí.
   Zavřel oči, zhluboka se nadechl a našlápl na první obraz, na kterém před chvilkou stála Milka. Ta zatím přeručkovala a přešlapala na další o stupínek níž.
   Obraz zapraskal a Harry strnul.
   „Jsem těžší!“ uvědomil si s obavami.
   „Ne, jenom se musíš držet i ostatních obrazů,“ poradila mu. „Přenes na ně kus své váhy a pojď!“
   V Harrym se rodilo naštvání, ale přesto pokračoval dál, přešel na další obraz s očima neustále upřenýma na zeď či nahoru.
   Milce se právě podařilo přešlápnout na obraz o velký kus níže, jenže ten v tom okamžení praskl a s padající omítkou se zřítil k zemi. Milka se však stále ještě držela předešlého a jakoby se nic nedělo, dala se jinudy. Harry měl plné ruce práce se sebekontrolou. Vždyť i velice odvážný člověk by v téhle situaci měl pro strach uděláno nebo ne?
   „Něco slyším,“ řekla náhle Milka a Harry se zarazil.
   A opravdu, v patře pod nimi se ozývalo ťapání cizích bosých nohou. Jejich dva pohledy se střetly a oni nevěděli co dělat.
   „Musíme se schovat!“ řekla Milka s napjatým hlasem.
   „Kam? Do obrazu?“ odsekl Harry a v tu chvíli polekaně vydechl.
   Po zdi přejel stín a znovu se ztratil. Velký stín, černý a zlovolný. Harry se jen tak tak udržel na zdi a vytřeštil oči na Milku, která měla pusu otevřenou dokořán.
   „To byl on!“ zašeptala.
   A v té chvíli se kroky přiblížily docela, v nižším patře, tedy v úrovni, ve které byli asi teď, se objevila cizí skupinka studentů. Harry se modlil, aby to nebyl někdo z jeho úhlavních nepřátel. Držel se čtyř obrazů na kterých rozkládal svou váhu a marně mžoural osleple do dálky.
   „Copak Pottere, nevidíš?“ ozval se arogantní ženský hlas a Harryho obavy se začaly ještě více zvětšovat. Celestín a teď navíc ještě nějaká cizí sebranka. Podle hlasu se jednalo o Morag MacDougalovou z Havraspáru. Jestli si Harry dobře vzpomínal, patřila ještě spolu se Samuelem Fernandezem a Helmutem Kohanem z Mrzimoru, a Millicent Bulstrodeovou ze Zmijozelu, ke skupině profesorky Sinistrové.
   „Morag se tě na něco ptala!“ vykřikla s náznaky smíchu Millicent a Harry postřehl, jak Vstupní síní problesklo světlo.
   Prudká zář se mu zaryla do zad, Harrymu projelo celou páteří podivné mravenčení, namířilo si to k jeho kapse a hned nato mu z ní vyletěla hůlka, která byla slyšet už jen jako tlumený dopad o spoustu metrů níže. Millicent na něj použila kouzlo Expelliarmus.
   „Tak co teď? Bude se ti mluvit líp?“ zažertovala Millicent.
   „Vždyť toho chlapce zabijete!“ začali opět protestovat portréty na obrazech. V zápětí kolem Harryho prosvištělo několik kouzel, které se vpily do obrazů. Harrymu jeden povolil pod nohama a pod levou rukou. Stačil se zachytit sousedního, ale jedna noha mu volně visela ve vzduchu. V návalu adrenalinu slyšel svoje srdce prudce bít a hned na to švihnutí Milčiny hůlky.
   Netrefila se, vždyť trefit se v póze, ve které byla, bylo naprosto nemožné. Držela se zuby nehty obrazů a ještě mířila na Millicent hůlkou.
   „Nech nás!“ vykřikla ostře.
   Millicent se s úsměškem chystala opět kouzlit, ale z ničeho nic ztuhla. Harry se na ni díval, přestože neviděl jaký vyděšený výraz Millicent v obličeji měla. U zdi, kde se Harry držel z posledních sil, se vynořil černý nepropustný stín, jako kdyby se tam objevil z čista jasna. Velký a nebezpečný, hrůzný a plný síly.
   „To je Celestín!“ vykřikla Morag a Samuel s Helmutem začali ustupovat.
   Harry toho pak moc nevnímal, slyšel jenom rychlé švihy, zář a pálení. Když si pak s Milkou odkryli tvář, spatřili Morag, Millicent a jejich dva společníky. Měli hlavy u země, všichni ohnutí jako prut. A hlavy měli zaklety v ohromných balvanech, které je táhly k zemi jako neúnosná závaží. Nemohli se ani pohnout. Harry a Milka slyšeli jen mumlání a plácání rukou do holého kamene, ale nic víc.
   A pak náhle Harryho nadnesla neznámá síla. Jakoby síla z nebes mu poslala zázračný vánek, který ho zespoda nadnášel. A nejenom jeho, ale i Milku. Harry se zadíval na zeď s poničenými obrazy. Ten stín poznával!
   „Percy!“ vyhrkl šťastně. „Jsi to ty ten Celestín!“
   „Ano Harry,“ odpověděl jim pro ně velice přátelský hlas, pro jiného však jen zvuk dující meluzíny prodírající se skrz zvětralé dveře a okenní římsy. „Jak vám mohu pomoci?“
   „Jak?“ halekal šťastně Harry, když jej Percy postavil bezpečně na schodiště po boku s Milkou. „Hledáme pomoc už dlouhou dobu. Stalo se něco strašného! Někdo ublížil Ronovi a Hermioně.“
   Pak Harry vysvětloval celou tu situaci a Percyho stín mu naslouchal.
   „To je neskutečné,“ odpověděl jim jako dující vítr, přesto dokázali poznat, že se v jeho hlase objevil strach. „Musíme jim pomoci.“
   „Proto jsme tu, přeměň se zpátky a pomož nám je…“
   „Je mi líto, ale Celestínská podoba je jako prokletí,“ zarazil ho Percy. „Dokud turnaj trvá, nemůže se Celestín vrátit do své lidské podoby. Navrhuji abyste spěchali do ošetřovny a já poletím hlídat místo, kam jste je zavřeli. Nesmíme připustit, aby se k nim ten násilník vrátil. Budu tam na vás čekat…“
   A jako by se vítr utrhl a zmizel, zmizel i Percyho stín.
   Harry chvíli vyčkával, zdali Percy ještě něco dodá, ale to už ho tahala Milka za ruku. Schodiště, na kterém stáli, s nimi totiž dorazilo do patra s ošetřovnou a oni se konečně mohli vydat do toužebného cíle.
   Utíkali co jim síly stačily, udýchaně sípali a na nohy se jim lepily další a další částečky prachu. Už si přivykli na okolní zimu, to věčné napětí je také dokázalo zahřát.
   Jakmile dorazili ke dveřím do ošetřovny, začal do nich Harry zběsile bít, aby dal najevo závažnost situace. Přesto mu nikdo neotevíral a mohutné dubové dveře zely stále dál v pantech. Harry vzal prudce za kliku a otevřel.
   Ošetřovna byla vzhůru nohama. Ponořena do strašlivé podoby jakési noční můry. Okna byla dokořán a plenty u postelí spolu se záclonami vlály jako strašící duchové v prostěradlech. Smrad a špína, prach a listy se proháněly ze strany na stranu Ošetřovnou, jakoby si tu užívalo tornádo.
   Harry přibouchl dveře s vydatnou pomocí od Milky.
   „Co to má znamenat?“ vyštěkl Harry rozezleně. „Co to proboha mělo být? Kde je ošetřovna? Kde je lékouzelnice?“
   Jenže si všiml, že je Milka myšlenkami jinde. Jako kdyby se soustřeďovala na něco zcela jiného. Čichala prostorem a otáčela hlavou ze strany na stranu.
   „Cítíš to?“ řekla nakonec Harrymu do očí a ten v tu chvíli pochopil. Cítil čpavek!
   „Je tady!“ uvědomil si Harry a Milka připravila svou hůlku. Harry žádnou neměl a byl zcela bezbranný. Celou dobu se vlastně cílil jako páté kolo od vozu. Oba dva se přitiskli ke zdi a rozhlíželi se po chodbě.
   „Tak… a co teď?“ rozmýšlel se Harry s rozumem v koncích.
   „Zbývá jediná možnost,“ řekla Milka potichu. Harry viděl jak se její zelené oči ve tmě lesknou bledou modří. „Musíme dodělat ten turnaj, aby se Celestíni změnili zpátky do svých podob a všechno to skončilo.“
   Harry křečovitě sevřel víčka a kroutíc hlavou řekl: „Ale co když už bude pozdě? Co když je to nějaký druh jedu a nám utíká čas?“
   „Jiná možnost není. Už nemáme na vybranou, musíme bojovat!“
   „Ale jak?“ naznačil své prázdné ruce.
   Milka neodpověděla, jednala, jakoby poukazovala na to, že přesně těmahle rukama má bojovat.
   „Ale já nedokážu kouzlit bez hůlky,“ odvětil Harry marně.
   „Minulý rok jsi to dokázal!“ říkala mu v temnu a tichu, přiblížila se až k němu a koukali si zblízka do očí. Obě jejich zelené oči se leskly a odrážely sebe sama. „Vždyť jsi přece zvedl celý Bradavický expres.“
   Černovlasý hoch, stále ještě prudce oddechujíc, začal pomaličku přikyvovat.
   „Vypadneme odsud, nebo omráčí i nás. Nelíbí se mi ani za mák ten zápach a nechci tu strávit ani o minutu déle.“
   Vykročili prudce vpřed neohlížejíc se za sebe, bázliví snad z toho, co tam na ně může čekat. Až po chvíli, co se vzdálili chodbě s ošetřovnou, Harry promluvil: „Chtěl jsem se zeptat…,“ řekl potichu a tajemně. „Jsi mi stále něčím povědomá. Neviděli jsme se už před Bradavicemi?“
   Milka se zastavila a Harry s ní. Přes oči jí přejely jakési plamínky. Párkrát zamrkala a uchopila Harryho paži. Hned na to za ni zatáhla a donutila ho, aby vykročil znovu dál.
   „Takže jak máme najít Alexe Twimbryho?“ říkala jakoby se Harry na nic nezeptal. „Musíme si pospíšit, ostatní už měli fůru času na přemýšlení. Studenti jako Egon Ferox už mají dávno jasno. Něco vymysleli. Jak můžeš někoho najít jen s upravenými hůlkami?“
   „Je to… jen pomůcka,“ začal Harry přemýšlivě, „chtějí po nás, abychom improvizovali a dokázali přijít sami na způsob, jak Alexe najít. Stejně jako s tou nehodou vlaku. Neznám žádný lektvar nebo… návod jak najít člověka…“
   „Ale jde přece o tvé přátele!“ řekla ostře Milka a opřela Harryho o zeď, až mu téměř vyrazila dech. „Přemýšlej! Představ si, kdyby na Alexově místě byli oni dva. Byli by v situaci v jaké jsou, bojovali by o čas a ty bys je měl najít. Co bys použil?“
   „Plánek!“ zrodilo se okamžitě v Harryho hlavě. „Jasně! Proč mě to nenapadlo dřív? Mám takový zvláštní plánek, který ukazuje všechny lidi v Bradavicích. Jenže je u mě v ložnici a do Společenských místností máme vstup zakázán. Teď přemýšlej se mnou, jak se tam dostaneme?“
   Oba dva se zamysleli a koukali na holé zdi. Strach z násilníka již opadl. Pokud je už dávno neomráčil, nemá to v úmyslu ani teď. Harry věděl, že ten muž je do něčeho nutí, někam směruje, ale nechtěl to zjišťovat do té doby, než jeho přátelé budou v bezpečí.
   „Sovy!“ zvolala Milka uvědoměle. „Pošleme do tvé Společenské místnosti sovu!“
   „To je skvělý nápad,“ usmál se Harry a v duchu se vinil, že jeho myšlenky se hned stočily na jeho dva kamarády. „Pojďme venkem, ať nemusíme chodit přes celý hrad.“
   Vyběhli tedy kupředu až Harry div nezakopl o dva nízké schody na konci chodby. Bylo stále šero a atmosféra by se dala krájet. Obrazy mlčely, aby nemátly studenty v bojích. Duchové prolétali hradem němě a slepě. Schodiště, kterým přiletěli do tohoto patra je svezlo poslušně až dolů do přízemí. Ve chvíli, kdy si Harry bral svou ztracenou hůlku z podlahy Vstupní síně, se před ně postavil Filch a nevraživě na ně zíral se svítící lucernou plnou pavučin v popraskané pláštěnce… také plné pavučin.
   „Ven nikdo nesmí,“ řekl Filch škodolibě a ještě škodoliběji se zakřenil.
   „To v pravidlech nestojí,“ namítl Harry nepřátelsky a Filch se usmál ještě více.
   „Pravidla nepravidla, ven nepůjde nikdo bez mýho svolení,“ zabrumlal Filch a nevypadal, že by Harry byl někdo, komu by jej ráčil udělit.
   „Bojujeme o každou minutu! Jde o život mých přátel, někdo jim vážně ublížil!“ začal být Harry netrpělivý.
   „Jen tu ztrácíte čas, vobejdové, zmizte než si to rozmys…“
   „Okamžitě ustupte!“ přikázala Milka s nataženou hůlkou Filchovi, kterému zmrznul úsměv na rtech.
   „Na mě nemůžete uplatnit žádná kouzla!“ zaprotestoval rozzuřeně. „Okamžitě s tím na mě přestaň mířit, spratku!“
   „Petrificus totalus!“ zakouzlila Milka a Filch vyjekl, ale nato sebou práskl na zem celý ztuhlý.
   Harry chvíli hledal slova, Milka však řekla: „Jdeme Zelenoočko, nebo bude už příliš pozdě.“
   Velká brána do bradavického hradu se rozevřela a do jeho síní se vehnal prudký chladný vánek nastupujícího podzimu. Dvojice vyběhla po schodech dolů a začala si to šinout směrem k Sovinci, malé opuštěné věžičce napojené na stěnu bradavického hradu.
   Oba dva běželi neohlížeje se zpět. Okolní noční příroda je pozorovala a oni zase ji. Večerní tráva je zábla do bosých nohou a jejich prokřehlá těla znovu ovanul mráz noci. To když obrovské věžní hodiny odbíjely do fučivého ticha půl čtvrtou v noci.
   Vyběhli v bledém nočním světle schody do Sovince co jim síly stačily. Uvnitř spalo několik desítek sov na svých bidýlkách a velká většina jich byla na lovu. Harryho Hedvika pokojně klimbala zabořena hlavou ve chmíří na svém hřbetě. Jakmile Harry vstoupil dovnitř, okamžitě se probrala, zatřepala hlavou a sletěla mu na nastavenou ruku.
   „Hedviko, musíš vzbudit Nevilla,“ začal rychle Harry, „donuť ho, aby ti dal Pobertův plánek. Ví kde ho mám schovaný, jdi a přines ho, přines, rozumíš?“ Hedvika se načepýřila a klovla Harryho do prstu. „Au! Co je?“
   „Asi nechce abys na ni mluvil jako na psa,“ vysvětlila mu Milka.
   „Tak dobrá,“ povzdechl si Harry, utrhl cár papíru ze zásobníku u vchodu do Sovince, brk namočil ve studeném inkoustu a začal škrábat vzkaz pro Nevilla. Ten pak dal Hedvice do zobáku a zpříma jí řekl: „Hedviko, musíš Nevilla vzbudit za každou cenu, je ti to jasné?“
   Hedvika pevněji sevřela papír a několika máchnutími křídel byla ta tam.
   „Tak… a teď nám nezbývá než čekat,“ usoudil Harry a opřel se o ušpiněnou zeď.
   Uplynulo několik minut, když už ticho začalo být dlouhé. Harry se díval z dálky na Milku, která seděla na schodu ve vchodu a splétala si cop vlasů.
   „Někde jsem tě viděl,“ řekl jí znovu. „Mělas rozpuštěné vlasy, tak jako dnes v noci, když tě vzbudili. To nezakryješ ani když si je znovu svážeš.“
   „Nesnažím se nic skrývat,“ odpověděla mu a zpříma se mu podívala do očí. „A nikoho ti nepřipomínám, bez brýlí nic nevidíš.“
   „Ale na tohle brýle nepotřebuji,“ oponoval Harry. „odněkud si tě pamatuji, připadá mi, jako kdybychom byli příbuzní. Oba máme zelené oči, je to jenom náhoda?“
   „Přesně tak,“ odpověděla mu na to. „Nehledej v tom logiku, žádnou nenajdeš. Zrovna teď mysli na to, jak zachránit tvé přátele a pak až můžeš marnit čas hloubáním ve vzpomínkách.“
   Harry chtěl pokračovat, ale z ničeho nic se ozvalo vrznutí dveří. Oba dva ztuhli a Milka se urychleně s napůl svázanými vlasy schovala do Sovince k Harrymu a oba dva se přitiskli ke zdi.
    Následovala chvíle ticha, po kterou nikdo z nich ani nešpitl. A pak v jednom děsivém okamžiku se vrznutí opakovalo. Na schodech do Sovince se začalo něco objevovat.
   Harry znejistěl a podíval se na Milku, která tiskla pevně svou hůlku v ruce. Sám si v hlavě začal připravovat zaklínadlo Petrificus Totalus, když v tom sovy nad jejich hlavami znejistěly. Všechny se naráz probraly a zamžouraly svýma lesknoucíma se očima na stojící dvojici. Pohled vzhůru vstříc všem těm jejich očím naháněl hrůzu. Sovy začaly být ještě více neklidné a najednou se jako hejno vran sebraly a houfovitě začaly vylétávat ven ze Sovince, jakoby dovnitř mělo přijít něco strašného.
   To, že sovy odletěly a zbylo po nich jenom několik vznášejících se pírek, Harryho velice znejistilo. Oba dva trnuli očekáváním a Harry se odhodlal nakouknout za vstup do Sovince. Srdce mu v těch vteřinách tlouklo o sto šest a raději zadržel dech.
   Spatřil děsivou skvrnu plížící se po schodech do Sovince, přímo naproti nim. Černou a nahánějící neskutečný strach.
   „To je Celestín!“ vyjekl potichu Harry, když se naklonil zpátky.
   „Percy?“ doufala Milka.
   „Ne… tenhle je cizí.“
   A měl pravdu, hrůza, která k nim stoupala vzhůru byl neznámý cizí Celestín, větřící studentskou kořist nahoře v Sovinci. Zde byli v pasti, nemohli vyskočit, nemohli nikam jít, když v tom Milka zatahala Harryho za kabát.
   Ukazovala mu vzhůru a aniž by mu cokoliv vysvětlila, natáhla si rukávy svého medvědího kabátu přes dlaně a s těmito provizorními rukavicemi začala šplhat po ušpiněných bidýlkách od sov vzhůru do vysokánské kopule Sovince. Harrymu kleslo srdce opět o něco níže. Strach z možného bolestného útoku neznámého Celestína jej však dohnalo ke stejně šílenému činu, jako Milku. Uchopil první velké bidýlko, pak další a další. Brzy už byl několik metrů nad zemí. Bidýlka držela pevně, byla robustní a snesla jejich tíhu. Přesto se oběma podlomilo jejich sebevědomí, když dovnitř vstoupil neznámý Celestín, či spíše jeho dech beroucí stín.
   Pozorovali, jak silueta na zemi se rozhlíží ze strany na stranu. Harry marně zaostřoval svůj zrak. Obával se, že to bude jeden z těch opravdu strašných Celestínů. Pak však rozeznával rysy postavy.
   „Je to McGonagallová,“ prozradil neslyšně Milce, která se držela zuby nehty bidýlek.
   „A to je dobrá zpráva, nebo ne?“ otázala se vystrašeně, avšak její hlas byl hlasitější, než Harryho.
    Celestín zdvihl hlavu vzhůru a oběma srdce v tom okamžiku přestala bít. Už nejsou malé děti, jsou téměř dospělí. Přijdou o končetiny? Nechá je spadnout dolů a zlámat si kosti? Zakleje je do písku? Nebo něco jiného strašného?
   Harry těžce polkl a Milka se už málem neudržela. Když v tom se zdi Sovince počaly chvět. Jemně a neznatelně, jakoby stovky přízračných rukou bouchaly do jeho zdí. Dvojice zatajila dech a věnovala si velmi ustrašený pohled naznačujíc slova ‚Snad se ještě uvidíme‘. Teď to mělo přijít. A také přišlo.
   Dovnitř se vřítilo hejno sov jako nezměrný roj divokých včel. Kde byla křídla a kde těla nikdo z nich nevěděl. Harry pociťoval bolestivé škrábance od zobáků a drápů. Sovy, které vypadaly spíše na vykouzlená zvířata, je drápaly všude po těle, když v tom se chlapec vznesl do vzduchu.
   Ta hrůzná běsnící stvoření jej nadnášela jako stovka jednolitých zírajících okřídlených očí a spolu s ním i Milku. Odpojili se od zdi, slétli k zemi a vyřítili se houfně oknem ven.
   Harry vnímal své výkřiky i výkřiky Milky. Stále jej něco škrábalo a jeho kabát byl v obležení divokých sov. Máchal kolem sebe rukama hlava nehlava a vše se mu zdálo jako hodně bláznivý sen. Pak se zadíval pod sebe a omámeně zíral, jak stoupá do nebe stále výš a výš a nabírá výšku. O kus dál další hejno sov surově nadnášelo Milku a oba dva se jako nechtění cestovatelé vznášeli vysoko nad Bradavicemi, věžemi a hradbami, pozemky a stromy.
   „Milko!“ vykřikl Harry a natáhl ruku k druhému hejnu sov. Hned jej do ní klovlo několik párů očí ozbrojených zobáky. Harry zaslechl její odpověď. Někde v nitru oblečení nahmatal hůlku a švihl kouzlem po několika sovách. Nic se však nestalo, kouzla na ně nepůsobila.
   V tu chvíli přelétali nad bradavickým příkopem.
   „Ale ne!“ zaprotestoval Harry a máchl prudce po jedné skupince sov, která mu drápala nos. „Jsme za příkopem! Pryč z hradu!“
   Kouzla na sovy nepůsobila, naopak je ještě více podněcovala k nepříčetnosti. Dvě hejna se míhala a vznášela hluboko nad mlhavým lesem, hrad se ztrácel v dálce.
   A tu náhle se dvě hejna srazila, Harry využil bleskového momentu a zachytil Milku za ruku. Ze dvou houfů se stalo jedno a oba dva si hleděli do očí pohledy plných obav.
   A pak se stalo něco úžasného. Vnitřkem houfu se prohnalo cosi bílého s velkým cárem papíru v zobáku.
   „Hedviko!“ volal Harry na svou sovu, která se však už otáčela a podnikala další nálet na divoký roj svých vykouzlených vrstevníků.
   Houf se zastavil ve vzduchu a nastal zmatek. Hedvika sevřela plánek v zobáku ještě pevněji a svými nesmírně silnými drápy se vřítila do houfu sov.
   Harry pocítil jak jej nejméně polovina z nich pustila a začal pomalu klesat. Hedvika se vznášela ve vzduchu a trhala z kouzelných sov chomáče peří. Počali klesat rychleji, až se koruny přízračných stromů nezadržitelně přibližovaly.
   Milka se chytila větve a Harry jiné o něco níže. Usadili se na nich a odháněli zdivočelá zvířata. Jenže sovy se protentokrát soustředily na Hedviku a začaly ji obklopovat. Milka i Harry po nich vysílali další a další kouzla, ale ta jimi jen proplouvala. Hedvika se snažila uprchnout, avšak nebyla úspěšná. Harry slyšel její houkavé křiky až se mu srdce svíralo.
   „Harry kouzli!“ vykřikla Milka.
   „Nefunguje to!“
   „Nemyslím hůlkou!“ naznačila mu v napjaté situaci.
   Harry se zhluboka nadechl, schoval svou hůlku, natáhl k Hedvice do dáli ruku, zavřel křečovitě oči a zatnul zuby.
   Prostor osvětlil záblesk a větve kolem Harryho se spálily pod sílou kouzla, které mu vyšlo z rukou. Kouzlo prošlo sovami a roztrhalo je na kusy, zatímco Hedvika bezpečně přistála na větvi u Harryho.
   Harry se náhle cítil nesmírně unavený, tělo mu brnělo a hlava pulzovala. Musel se přidržovat větví, aby nespadl, přesto se usmíval na svou sněžnou sovu.
   „Zvládli jsme to, Hedviko,“ řekl a pohladil ji po rozcuchaném peří. Sám nevypadal o nic lépe, celý obličej měl podrápaný, kabát potrhaný, se spoustou škrábanců po těle. Spodní část pyžama měl na hadry a nohy plné drápanců měl obnažené, takže se klepal ještě větší zimou. Milka na tom byla podobně a oba dva vyhlíželi, jakoby prošli hodně hustým pichlavým křovím.
   Hedvika sklopila hlavu a položila na větev Pobertův plánek. Byl řádně pomuchlaný, přesto však funkční.
   „Děkuji ti,“ řekl zase Harry a podrbal ji pod zobákem. „Nevím co bych si bez tebe počal. Teď už ale raději leť, ať se ti nic nestane.“
   Hedvika jakoby rozuměla se otočila, roztáhla křídla, odrazila se a byla fuč. A na obzoru se vznášela ladná noční sova čeřící lesní mlhu.
   Milka sešplhala na větev u Harryho a ten rozložil plánek kde se jen dalo. Bylo štěstí, že byli zde v koruně stromů. Dole v lese by na plánku neviděli zhola nic. Nicméně i zde jim trvalo notnou dobu, než vyluštili nějaké ze jmen, která se vznášela nad body pohybujícími se po mapce.
   Nebelvírské ložnice byly téměř prázdné, všichni se shromáždili ve společenské místnosti. Harry tušil, jak právě hádají, kdo asi v turnaji vyhraje. Zdali to bude Harry nebo ne? Také viděl dvě tečky Ron Weasley a Hermiona Grangerová v malé místnosti, kde je před několika minutami zanechali. Celestíni ovšem na mapce nebyli a tak si Harry nemohl být jist, zdali je Percy stále hlídá a chrání. Tu nejdůležitější postavu však najít nemohli.
   „Začíná to být marné,“ řekla Milka a otírala si poraněný obličej. „Ty sovy nás odnesly neznámo kam. A přes bradavický příkop se nemáme šanci dostat. Začíná mi být strašná zima, Zelenoočko,“ podotkla a zamnula si ramena. „A ten les…“ pravila a s bojácným podezřením se rozhlížela kolem, „se mi ani trochu nelíbí. Vypadá nebezpečně.“
   „Nikdo kromě nás tu není,“ řekl Harry a ukázal na dvě tečky na samém okraji plánku nesoucí popisek Harry Potter a Milka Lovedtromová. Když v tom ztuhl. Zalapal po dechu a znovu se podíval, jestli se nepřehlédl.
   „Mám ho,“ řekl se zatajeným dechem a Milka mu nakoukla dychtivě přes rameno. Bylo to tam! Alex Twimbry, tečka vzdálená sotva pár centimetrů od nich. Byli přímo vedle něj! „Taková náhoda, nikdy by mě nenapadlo se sem podívat. Nenapadlo mě hledat na hranici lesa. Vždyť přece říkali, že bude v Bradavicích.“
   „To teď neřeš, podívej!“ vykřikla Milka a ukázala na tečku pohybující se velkou rychlostí.
   Egon Ferox na ni stálo a blížila se přímo naproti Alexovi.
   „Musíme si pospíšit,“ pravil Harry a spěšně zavřel plánek.
   Začali slézat ze stromu jak nejrychleji to šlo. Statný smrk měl naštěstí větve uspořádány tak, že nebyl velký problém dostat se zpátky na zem.
   Když došlápli na jehličnatou půdu bosýma nohama, začalo je pozorovat mnoho nepřátelských očí. Houkání, vytí, brumlání a syčení se ozývalo ze všech stran a Milka neznajíc toho prostředí se bojácně rozhlížela kolem.
   „Tak jdem!“ rozkázal Harry a oba dva naráz vyběhli.
   Jehličí, kořeny, listí a větévky je píchaly do nohou. Pociťovali nepřebernou bolest a až teď si uvědomovali jak těžké to je utíkat bosí zapovězeným lesem. Běh je konečně trochu zahřál, ačkoli je klepající se nohy jen tak tak poslouchaly. Proběhli hlubokou roklinou, přeskočili lesní pramen s ošklivými žabími zvířaty a plazy, vyběhli vzhůru na druhém konci, když tu náhle Milka stáhla Harryho zpátky dolů a oba dva skončili na zemi.
   Ještě že tak udělala, v další chvíli totiž před nimi probíhali členové nepřátelské skupiny. Harry vedoucího chlapce zkrátka nemohl přehlédnout, přestože neměl své brýle. Nebyl to nikdo jiný než Draco Malfoy a spolu s ním Saffi Woodleyová, Pansy Parkinsonová a Blaise Zabini. Byli udýchaní, na nohou měli nějaké těžké boty a přes sebe přehozené deky.
   „Tak co? Cítíš něco? Kudy máme jít?“ ptala se Saffi Malfoye, který větřil jako pes ve vzduchu nějaký pach.
   „Je tu silný vítr, ztrácí se mi jeho pach. Ale… myslím, že tudy. Prošel kolem tohohle stromu.“
   „Co když ten tvůj lektvar už přestal působit?“ zeptal se Blaise a Malfoy se na něj utrhl.
   „Ten lektvar mám od velice vážené osoby!“ vykřikl a Harry s Milkou se přikrčili, aby je nezahlédli. „Není možné že přestal působit…“
   Náhle sebou Harry škubl až se málem skutálel po svahu dolů do rokliny. Milka se na něj překvapeně otočila a uviděla, jak šokovaně zírá na dohadující se čtveřici.
   „Proboha,“ zděsil se Harry a začal urychleně hledat hůlku ve své kapse jakoby mělo jít o život.
   „Co se děje?“ šeptala Milka a chytila jej za ramena.
   „V… v prvním ročníku, když mi bylo jedenáct, jsme poprvé šli s Hagridem sem do lesa. Byl tu se mnou i Malfoy. Viděli jsme něco strašného… něco co zabíjelo to nejčistší stvoření – jednorožce. Pilo to jeho krev. Byl to Voldemort!“ vyjekl.
   „Šššš! A proč mi to říkáš?“ naléhala na něj.
   „Protože…“ vykřikl Harry. „Protože ho vidím znovu!“ halekal, vyskočil na nohy a hnal se přímo k Malfoyově skupince.
   Jakýsi zakuklenec do strašidelné šedé kápě v tomto nočním šeru, se blížil k Pansy Parkinsonové. Harry utíkal a cestou vytáhl hůlku. Nervy mu běsnily, jehličí píchalo do nohou a Harry v jednom jediném okamžiku byl zpátky v Temném Mordu a bojoval opět s hrůznou obludou. Vběhl přímo doprostřed skupinky a hůlkou švihl na zakuklence.
   Kouzlo zašustilo v zemi a to bylo vše. Po zakuklenci nezbyla ani památka. Netrvalo ani vteřinu a na Harryho mířily čtyři hůlky nepřátel.
   „Pottere!“ zasyčel Malfoy vztekle.
   „Dočista ses zbláznil?“ vykřikl zase Blaise.
   „Byla to jen vidina,“ uvědomil si zmateně Harry. „Zase vidina. Chtěl jsem vás zachránit! Asi mi neuvěříte, ale viděl jsem někoho na vás útočit. Naštěstí se nic nestalo, takže mě můžete v klidu nechat jít.“
   „Máš kolem pasu tři fénixe,“ řekl Blaise. „Proč myslíš, že tě necháme jít.“
   „Ticho,“ rozkázal Malfoy a přiblížil se s hůlkou k Harryho krku. V očích měl šílené plameny nenávisti. „Ještě… ještě ne. Ještě nemůžu…“ říkal a přemlouval těžce sám sebe.
   „Co to děláš, Draco?“ nechápala Pansy. „Stačí ho jen omráčit, na co čekáš?“
   Cosi o kus dál šustlo, Harry věděl, že to byla Milka a z dálky naznačil dlaní, aby zůstala ukryta.
   „Není tu sám,“ pochopil Blaise.
   „Propusťte mě a moji přátelé vám neublíží,“ sliboval jim Harry.
   „Blafuje, jsou tu jenom dva,“ odvětil Malfoy. „Tři fénixové u pasu značí jediné, jeden je Potterův a dva jsou těch, co už nepokračují.“
   Harry se cítil, jakoby mu někdo odkryl karty. Nevěděl co říct, ale ani nemusel, Malfoy pokračoval.
   „Tak si teda jdi,“ přikázal mu Malfoy a mávl hůlkou naznačujíc mu směr.
   Harry se váhavě otočil a pomaličku vyšlapoval směrem k Milce, která se kryla připravená zaútočit. Harry se otočil a díval se Malfoyovi do očí.
   „Co to děláš, Draco?“ vztekala se Pansy.
   „Do toho se nepleť!“ odsekl přísně.
   „Nenechám ho jen tak odejít!“ protestoval i Blaise a mávl hůlkou.
   „Ne!“ zakřičel Malfoy, drknul do svého kolegy a jeho kouzlo vrazilo do stromu vedle Harryho.
   Ten se sklonil, ale to už Milka vyšlehla hned dvě kouzla najednou, obě odzbrojila Zabiniho a Saffi.
   „Blázne!“ vykřikl Blaise a spěchal k nedaleko ležící hůlce, zatímco se Saffi skryla za nejbližší strom.
   Pansy švihla kouzlem po Harrym, ten se obrátil na špinavé zemi a zakřičel: „Protego!“
   Pansyino zákeřné kouzlo se od něj odrazilo. Milka využila situace a bleskurychle omráčila Pansy hbitým kouzlem. Malfoy vyčaroval kletbu na Milku a odzbrojil ji. V tu chvíli Harry omráčil kouzlem Petrificus totalus Zabiniho sklánějícího se pro svou hůlku. A teď si Harry s Malfoyem zůstali ozbrojeni svými hůlkami koukat do očí.
   „Proč jsi ho zastavil?“ zeptal se Harry Malfoye, když oba zrychleně oddechujíc si zírali do očí. „Co ta náhlá změna?“
   „Nechci s tebou mít už nic společného. Zkazil jsi mi co se dalo, nechci tě už vidět…“ říkal Malfoy s oporem.
   „Vida… starý Malfoy se vrátil,“ usmál se napjatě Harry.
   Němou chvíli, po které si oba dva sokové měřili síly pohledy, přerušila až Milka: „Nechte toho, hlupáci, turnaj je důležitější!“
   „Má pravdu,“ souhlasil Harry. „Odložíme to na jindy, co ty na to?“
   „Na jindy…, Zelenoočko,“ zopakoval Malfoy.
   „Teď sklopíme oba dva hůlky a poběžíme vlastní cestou,“ navrhoval mu Harry a začal pomalu spouštět hůlku k tělu. Malfoy udělal to samé, ale dřív než se stačil Harry vzpamatovat, vyběhl divoce pryč následován Saffi.
   Harry se zhluboka nadechl a utíkal za ním. V běhu na sebe posílali další a další kouzla, Harry naříkal bolestí, poněvadž ho pichlavá zem sužovala do chodidel. Pak konečně dohnal Malfoye, který nejistě ještě čichal ve vzduchu. Harry věděl, že už je blízko, že Alex bude za nejbližším ochozem.
   Když jej překonal, začal sbíhat jako první dolů. Uprostřed mýtiny stál muž oblečený do kouzelnického formálního oblečení protáhlého od krku až k nohám a sledoval blížícího se Harryho.
   Harry k němu celý udýchaný s poraněnýma nohama doběhl jako první, Malfoy teprve překonával ochoz.
   „Našel jsem vás!“ vykřikl Harry s ulehčením. „Našel! Byl jsem první?“
   „Je mi líto,“ ozvalo se od Alexe.
   Ale nebyl to Alex Twimbry, za jeho zády se objevila útlá vysoká postava mladíka vyfukujícího kouř do noci.
   Harryho radost rázem opadla, byl to Egon Ferox, blaženě se culil na podrápaného, potrhaného, promrzlého a vyčerpaného chlapce. Harrymu přejel mráz po zádech žalem a krutou realitou.
   „Ještě pár minut a usnul bych tu ve stoje,“ zasmál se a popotáhl frajersky z cigarety. „Je škoda, že nemůžeš vidět svůj ksicht,“ říkal dál a s každým slovem mu šel od pusy obláček dýmu. „Aaaale, to jsou k nám hosté…“
   To Milka se postavila vedle Harryho a bojovně vzhlížela na Egona, zatímco Malfoy zmizel v dálce.
   „Je mi líto, Pottere,“ prohlásil Alex monotónně a obrátil se k Egonovi, aby si promluvili.
   „Kdybych… neměl tu zatracenou vidinu,“ zašeptal Harry potichu s bolestí v srdci.
   „Nemá cenu se trápit pro něco, co už nezměníš,“ řekla Milka a uchopila jej za ruku. „Dokončili jsme turnaj, to byl přece náš cíl.“
   „Egone, vašeho fénixe prosím,“ požádal Alex Egona, který sklepal popel ze své cigarety, znuděně vstal a hodil svou sošku Viceministrovi. Ten ji poněkud neochotně chytil a poklepal na ni svou hůlkou. „Tímto ukončuji zářijový turnaj Mistrálních OVCE. Slavnostně prohlašuji vítězem Egona Feroxe a jeho skupinu, jejichž fénixové si zachovají svou plnou sílu.“
   Egonův zeleno černý fénix rozzářil les dokola. Všichni si přikryli zraky, fénix jiskřil ještě více, než všichni při zahájení turnaje.
   Když záře pohasla a okolní příroda opět ztmavla, podíval se Harry na tři fénixe na opasku. Byly pokryté prasklinami, jednou tak menší a ztratily část své typické barvy. To Egonův fénix byl stejně tak pevný a barevný jako před tím. Harry prohrál a se svěšenou hlavou si obtížně připouštěl ten těžký verdikt.

   Netrvalo ani pět minut a už byl Harry i s lékařskou skupinou v místech, kde se právě Percy skláněl nad dvěma studenty Bradavic.
   „Harry!“ zvolala radostně Hermiona a Ron, napůl v limbu, ožil.
   „Jste v pořádku?“ ptal se Harry a nemohl uvěřit, že jeho kamarádům nic není. „Bál jsem se, že se vám něco stalo. Že vás snad i ztratím.“
   „Ale nic z toho se nestalo,“ ujistila ho. „Jsme v pořádku.“
   „O tom se ještě přesvědčíme,“ trvala na svém madam Pomfreyová a přísně vytáhla Rona na nohy.
   „Pamatujete si toho muže?“ zeptal se ještě Harry. „Museli jste ho vidět.
   „Já si nic nepamatuju,“ zabrblal Ron ospale. „Vím jenom, že jsem šel večer spát a probral jsem se s Hermionou na břiše ve skladu plášťů.“
   „Já si také nic nepamatuji, až na to probuzení,“ řekla a načertěně se podívala po Ronovi.
   „Ráno se zase uvidíte,“ slibovala jim madam Pomfreyová a odváděla spolu s Percym Harryho dva kamarády na ošetřovnu.
   Harry se opřel o chladnou zeď. Obličej měl pokrytý náplastmi, v žaludku tři léčivé elixíry proti nachlazení a kašli a v hlavě spoustu myšlenek.
   „Nic z toho nedává smysl, že?“ řekla Milka, která s ním jako jediná zůstala.
   Harry pouze zakroutil hlavou a podíval se na své bačkory. Byl naštvaný na Brumbála, naštvaný na sebe sama a vztek v něm budil spoustu ošklivých myšlenek. Dával si pozor, aby se od příjezdu do ničeho nezamotal, ale také se od té doby nic nedozvěděl. Tomu je ale přítrž, Harry lačnil po odpovědích víc než kdy dřív. Hlavně chtěl zjistit kdo to byl ten vyšinutý člověk, co ublížil jeho kamarádům a byl cítit čpavkem.
   „Nebyl jsi špatný, Zelenoočko,“ řekla nakonec Milka a usmála se. „Na kluka.“
   „Ty taky Fialovlásko,“ odvětil Harry úsměvně a potřásl si s ní ruku. „Škoda, že nám to nakonec nevyšlo.“
   „Byl to přece už dávno prohraný turnaj,“ pokrčila rameny, popřála mu dobrou noc a odešla směrem do sklepení.
   Harry se za ní díval a ještě dlouhou dobu přemýšlel o všem možném i nemožném.

   Ve společenské místnosti Nebelvíru bylo plno k prasknutí. Harryho okamžitě obklopili všichni co mohli a zasypali jej otázkami. Odpovídat se mu příliš nechtělo, jelikož jejich lačnící mysli neměl čím ukojit.
   Brzy k ránu se konala předčasná večeře, které se zúčastnili skoro všichni. Hermiona a Ron tu však nebyli a tak si místo nich k Harrymu a Milce přisedl Neville. Byl poněkud podrápaný a Harry se mu omlouval, že Hedvice přikázal jej vzbudit za jakoukoliv cenu. Plameny pochodní pod kterými ležely v nádobce jejich fénixové ochably. To se však nedalo říci o Egonově skupině. Plameny u jejich fénixů plápolaly vysoko a silně jako nikdy dřív, zatímco ty ostatní sebou jen letmo komíhaly. Colin svým kamarádům prozradil, že v turnaji prý bylo omráčen tucet studentů, z nichž dva skolili právě Harry s Milkou. Pouze šesti sebrali fénixe, takže již nemohou pokračovat v zimním pololetí Mistrálních OVCE dále. Pro Harryho skupinu nicméně dvacet bodů nebylo moc. Také se dozvěděli, že se všem skupinám na posledním Celestínském setkání dostalo náležité výuky hledání ztracených kouzelníků. Bohužel takové štěstí Harryho skupina neměla. Harry viděl všechnu vinu na Brumbálovy a tento pocit nezměnil ani volný den pro všechny ročníky.
   Chlapec s jizvou na čele uléhal do své postele s nebesy plný čaje a medicín, vykoupán a v teplém oblečení. Netrvalo dlouho a upadl do sladkého spánku. Z něho jej probudilo až jakési podivné zatahání za rukáv od pyžama.
   Harry otevřel oči a spatřil Brumbálovu tvář.
   „Profesore?“ zamumlal napůl ještě spící Harry a rychle se začal zvedat.
   „Jen lež,“ pravil Brumbál. Bylo pozdě k ránu a venku svítalo. Ponurou bledost zářijového rána pomalu ozařovaly paprsky slunce, probouzejícího se k životu. „Musím ti říct něco důležitého, Harry.“
   Harry zamrkal očima a snažil se vzpamatovat. Vinou rozespalosti si vůbec nevzpomněl na vztek, který k Brumbálovi cítil, když ulehával do postele.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry a přece jen se na posteli narovnal.
   „Odhalila se přede mnou nesčetná tajemství, chlapče,“ povídal Brumbál potichu zatímco ostatní spolubydlící rytmicky oddechovali a Ron hlasitě chrápal. Nebylo pochyb o tom, že všichni spí. „A přišel jsem na něco velice důležitého.“
   „A na co?“ zajímal se Harry a tím jak stále více zapojoval svou mysl do práce si začal vzpomínat na včerejší prohraný turnaj.
   „To ti nemůžu říct, alespoň ne teď a tady. Nemám čas ti teď nic vysvětlovat. Žádám tě, abys byl připravený, až pro tebe pošlu. Jenom ty, nikdo jiný.“
   „Bez přátel nikam nepůjdu,“ nesouhlasil Harry.
   „Tady přestává legrace, Harry.“
   „Alespoň tím ušetřím čas po který bych jim to říkal pak,“ nenechal se odbýt. „Podívejte se, vážím si toho, co pro mě děláte, ale jsem na vás naštvaný. Nechal jste nás na holičkách při tom turnaji a Ron a Hermiona byli vážně zraněni nějakým zločincem! A nemusím ani říkat, že jsme nevyhráli nejenom kvůli tomu, že jste se nám nevěnoval ani vteřinu. Mysleli jsme, jaké nás to potkalo štěstí mít vás ve skupině, ale teď mi to připadá jako prokletí. My vás potřebujeme.“
   „Byli zraněni? Nikdo mi o tom nic neřekl,“ divil se Brumbál překvapeně. „Dám to vyšetřit. Přesto mi věř, že jsou důležitější věci, než účast v turnaji…“
   „Důležitější pro koho?“ odporoval Harry. „Pro mě je důležité vyhrát nebo alespoň nenechat své přátele zemřít. Sním o tom stát se bystrozorem, ale s prospěchem, který jsem měl a za který jsem vlastně ani nemohl, už nemám šanci. Pokud bych vyhrál v turnaji, mohl bych jít kamkoliv.“
   „Já tě chápu,“ pokývl Brumbál hlavou a těžce se usadil v nohách jeho postele. „Ale první úděl každého z nás je uvědomit si své priority.“
   Harry se naštval a zamračil se v obličeji. „Přežil jsem toho už dost na to, abych si mohl zvolit své priority. A tak volím, přestaňte se prosím tolik zajímat o to, co je psáno v knihách, svůj život hodlám…“
   „Nemluvím pouze o tvém životě,“ přerušil ho znovu Brumbál vážným hlasem. „Mluvím o osudu lidstva. Strašné zlo, které jsi vymýtil ze světa po sobě zanechalo zvěrstva, která se budí a povstávají z popele a prachu. Nebude trvat dlouho a něco přijde. Obávám se, že nejsi jenom dědic Godrika Nebelvíra a zázračné Aethónské krve. Jsem přesvědčen, že jsi právě ten o kom se mluví v Orodruidu.“
   „Nesejde mi na tom, o čem se mluví…“
   „Ale to by mělo!“ řekl přísně Brumbál, až se Harry zalekl. „Propána, chlapče, je s tím spjat a svázán tvůj život. Tak jako Lexterův život byl svázán s prokletím, které mu udělil Démon. Tak i on se celou dobu pokoušel přijít na způsob, jak se z kletby vymanit. Teď nastává osudný bod lidstva, proroctví od bohů, od Elfů a andělů se chystá naplnit svůj ortel. Chystá se konec světa nebo jeho začátek. A ty v tom hraješ úhlavní roli. Musíš se zajímat o svou sudbu, takovou, jaká je ti dána. Proti tomu, co se chystá, je turnaj v kouzelnické škole jen hra pro děti.“
   „Pro mě ne,“ řekl Harry smutně. „Pro mě je to život,“ řekl ještě a podíval se Brumbálovi do očí. „Celou dobu se snažím zapomenout na tu strašnou věštbu, která mi celé prázdniny zněla v hlavě a která mi předpovídá zemřít. A víte, že se mi to daří? Už na ni skoro nemyslím.
   A teď se podívejte na sebe. Trávíte spousty času ponořen v knihách a nevnímáte okolní svět. Nevnímáte nikoho kolem sebe. Ty, kteří vás žádají o pomoc, prosí vás o to, abyste jim věnoval alespoň minutku z vašeho drahocenného času, protože pro ně to bude důkaz, že nejsou ti nejhorší. Potřebujeme vás, pane řediteli. Chceme, abyste nás učil. Abyste mě naučil jak kouzlit bez hůlky,“ říkal stále dál Harry ukřivděně a pak se jeho hlas změnil v pevný a neoblomný jako skála. „Jednou jste mi řekl, že byste pro mé bezpečí udělal cokoliv na světě. Že jsem vám přirostl k srdci. Tak to, prosím, dokažte. Žádám vás jen o pár minut každý týden. Nic víc.“
    Brumbál jak vidno pochopil a přivřel unaveně víčka. Harry mu řekl vše co chtěl a díval se na něj náhle ne jako na moudrého a vševědoucího ředitele školy, ale jako na starého unaveného člověka, která má své vlastní emoce a pocity.
   „Dobrá,“ odsouhlasil mu rozhodně Brumbál, „budu vás učit, ale musíte se připravit na těžký režim. Nebudu vás šetřit a zvláště pak ne tebe, Harry. Naučím vás být nejlepšími, aby sis mohl splnit svůj sen,“ Harry se usmál a nevěděl co na to říci. To už však Brumbál pokračoval: „Avšak mám jednu podmínku, budeš se mnou bádat a zkoumat historii a dávné prameny. A budeš se snažit zjistit co má znamenat ta krutá věštba, protože my dva…,“ řekl Brumbál a vstal, „my dva se nevzdáváme. Nedovolím, abys zemřel. My dva poprvé v dějinách světa prolomíme věštbu.“
   Brumbál se otočil a zmizel za závěsy postele. Harryho jeho příchod rázem zaplnil novou vlnou energie. To, že mu Brumbál bude pomáhat prolomit věštbu, byla náramná zpráva. Oba dva se jí budou snažit přijít na kloub. A navíc, jejich skupina už při příštím turnaji bude vycvičená, a už se nestane, že by se vydali do předem prohraného boje.