trašlivý had se zmítal v bolestných mukách. Jeho černá dravá tvář plná šupin krvácela a kácela se k zemi. Ozval se ohromný rámus, který bubnoval hluboko v plicích. A pak nastalo ticho, ve kterém se rozléhala pouze ozvěna ze ztrácejícího se hromobití.
   Harry těžkopádně popadal dech. Bolestivě se chytal za boky a mačkal si hruď, aby ho už konečně ušetřila toho trýznivého bolu. Na těle ucítil vlhko a s hrůzou sebou trhl. Zahalekal a hbitě se narovnal na posteli.
   'Už ne, už ne, už dost!' volal v duchu a snažil se uklidnit. Nemožnost klidného spánku jej začala dohánět k šílenství. Mozek mu běsnil každou nocí krvelačnými slovy a hrůznými obrazy. A dnes v noci to bylo nejhorší. Chlapec věděl, že to byl jen sen a marně se pokoušel zklidnit své vybouřené dýchání.
   Hned se však zadusil strachy. To nebyl sen! Už byl při smyslech a postel měl celou plnou krve! Pyžamo nasáklé rudou tekutinou a ruce mokré děsuplným způsobem. Potřísněný byl po celém těle, postel měl plnou fleků a otisků od svých rukou. Šokovaně z ní seskočil a s hrůzou zůstal hledět na krvavou podívanou. Co to proboha má znamenat? Na rukou měl strašidelné kapky lidské krve, odkapávající všude okolo. Kdyby se někdo ze spolunocležníků vzbudil, nedokázal si to ani představit. Hořkost, kterou pocítil, se ne a ne vstřebat. Snažil se zachovat klid. Nesmí být hlasitý, nesmí vzbudit své spolubydlící.
   Harry se cítil nestoudně pošpiněn. Slepě utíkal dolů po schodech s neviditelným pláštěm v ruce a vidinou umýváren v hlavě. Na plášti ulpívaly krvavé stopy. Harry seběhl dolů a vyběhl průlezem v obraze. Pelášil přímo do prefektských umýváren v domnělé představě, že do obyčejné umývárny by teď, uprostřed noci mohl vstoupit někdo jiný. Krev z něho odpudivě skapávala a on si až teď uvědomil, že to vlastně není jeho krev. Je něčí jiná, proboha, ale koho? Hrad se snoubil s noční tmou a zvuky Harryho kroků se odrážely chladnými sloupy chodeb a zdmi síní. Proplouvaly vzdouvajícími se závěsy a míjely dřímající obrazy. Harry vtrhnul do černé koupelny nedbaje na cokoliv okolo. Všude byla tma, nebylo proč si dělat starosti, jestli tu někdo není. Strhal ze sebe pyžamo a nahý se přitiskl ke studivé stěně v jedné ze sprch v koutě. Prudce roztočil kohoutky, až ho polila mrazivá sprška vody. V koupelně zavládl kapot těžkých červených kapek, to jak z Harryho stékala všechna ta bolest a strach, které nyní cítil. S mrazivým pocitem začala umývárny naplňovat bezbarvá pára z teplé vody. Harry se po pár minutách schoulil na zemi tak, že jednu nohu natáhl, druhou pokrčil a zády se opřel ztěžka o zeď. Přes hučivou páru neslyšel vlastního dechu. Pátral v mysli po něčem hrozivém, čeho se měl před malou chvílí dopustit, ale na nic si nevzpomněl. Voda mu stékala po těle a konečně smyla i poslední zbytečky červené tekutiny.
   Proč si tolik přál opět vidět? Copak si nevzpomínal, jaké věci ho obklopují? Má se na ně vůbec dívat? A jakoby svou vnitřní mocí se jeho zrak rázem s těmi slovy začal zase zhoršovat. Harry měl oči dlouze zavřené a nic nevnímal. Jen tepot kapek cítil po těle a nechával je volně sklouzávat až na zem.
   Po dlouhé mlčenlivé odmlce se náhle umývárna probrala k životu. Dovnitř se prodraly hlasy jakýchsi dívek. Harry se lekl a zpozorněl. Krev byla už ta tam, ale… co on?. Vypnul tekoucí vodu, rozhlédl se kolem, přitom si rychle a pečlivě přisunul osušku k pasu.
   „Tobě uvěřit dá víc práce než přimět Krvavého barona k prvnímu polibku,“ slyšel Harry a přitiskl se k kachličkové stěně. „Ještě nám chceš namlouvat, že jsi tu pořádala sešlosti s tím klukem s bleskem na čele?“
   „Říkala jsem vám, že teď tu nebude!“ ozval se pištící hlas, Harrymu netrvalo dlouho jej rozeznat. Patřil Ufňukané Uršule. „Tím, že sem přijdete uprostřed noci, nemůžete čekat, že tu –“
   „To jsou plky, Uršulo!“ křikla nějaká další dáma a Harry konečně vykoukl zpoza rohu ke vchodu do umýváren. Opodál stáli tři duchové, všechny ženy a všechny s nesnesitelnými hlásky povykovaly.
   „Vždycky budeš ta ubohá fňukna! Zavři se raději zase v těch svých holčičích umývárnách!“
   „Jak můžete být tak zlé? To se tam mám já chuděrka malá toulat v betonu?“ rozplakala se Uršula dotčeně. „Brumbál je jím nechal přeci zalít kvůli té proradné Tajemné komnatě.“
   „Ale už je zase obnovil! Vždyť komnata byla zničena! Můžeš si tam štrádovat klidně až do aleluja! K nám ale ty nepatříš!“
   „Stále ses jen vytahovala, jak randíš s Harrym Potterem! A teď? Skutek utek!“
   „Děvčata ale…“ naříkala Uršula, avšak tolik přehnaně popotahovala, že se nezmohla dalších slov.
   „Ehm…“ prohodil Harry v ruce držíc své pyžamo s pláštěm, druhou rukou ručník kolem těla. „Tak já radši už půjdu,“ pravil nesměle, přesto s notnou dávkou hněvu. „A Uršulo, my dva jsme jen kamarádi. Ale nic víc.“
   Dívky na něj zíraly, jako by je právě někdo zaklel. Uršuliny společnice vzhledem a zvuky právě připomínaly bublifuk a Uršula samotná byla natolik zaskočená, že poprvé pojala chování pravého ducha.
   Dřív, než stačil kdokoliv cokoliv říct, Harry vyběhl ven z umýváren. Třásl se zimou a nedaleko na něj zapískal párek myší vyrušených při noční obchůzce. Kouzelný plášť si natáhl na pyžamo a snažit se zkrotit neovladatelnou klepavku, když byl napůl ještě celý mokrý. Jeho kroky neslyšitelně narážely o stěny, až se hejno vyrušených netopýrů shodlo, že je nejvyšší uspořádat stávku za noční klid. Harry nechtěně vdechl kapku na rtu, která mu stekla ze špičky nosu, a rozkašlal se. Zděsil se, když se jeho kašel odrazil od jiných napjatých zvuků. Dolehly k němu ze spodního patra točitého schodiště. Stačilo se jen mírně naklonit, aby slyšel lépe, vidět však stále nic nedokázal.
   To, co slyšel, mu nahnalo ještě větší strach. Pleskající dlouhý plášť vypovídal o jeho jediném možném majiteli. Harryho přesvědčení rázem nabylo váhy, když vzduchem se rozlehl nevrlý chladný hlas Severuse Snapea.
   „Pošetilče!“ sykl Snape a očividně nebyl sám. Ozvalo se pleskání pláště a pár nářků.
   „Ne, nechte mě, to ne! Nemáte právo!“
   „Nemám právo?“ ohradil se Snape a jeho hlas jakoby nabral mohutnosti. V takových chvílích měli ve zvyku studenti okamžitě zmizet Snapeovi z cesty. „Dělám se ti s tím po večerech! Snažím se skrývat důkazy! Dělám to jen, protože jsi mě tak úzkostlivě žádal! Vystavuji se strašnému riziku!“ odříkával dál Snape a hněv v jeho hlase stále rostl na intenzitě. „A já že nemám právo?“
   „Nic jsem s tím neudělal!“
   „Máš poslední šanci!“
   „Ne!“
   Ať se teď stalo cokoliv, muselo to toho muže pořádně bolet. Harry zaslechl, jak se zalkl, aniž by mu přitom bylo dovoleno vydat hlásku.
   „Dobře dobře!“ vyjekl za pár chvil. „Já… prodal jsem to!“
   „Myslíš si, že jsem hlupák?“ procedil Snape s nesmírným odporem. „Sám sis to ode mne koupil za přehnanou cenu. Ani jsi nezačal smlouvat! Takhle se chová obchodník?“
   „Já…“
   „Ne, řeknu ti, kdo se tak chová,“ syčel Snape jako stovky hadů. „Takhle se chová podvodník! Co jsi udělal těm dvěma studentům?“
   „Já-já-já vůbec nevím o čem to mluvíte,“ naříkal ten druhý vytáčeje se jako vývrtka. „O ničem takovém nevím!“
   „Teď mě dobře poslouchej, nebudu to opakovat,“ přitáhl si ho očividně Snape až k obličeji. Harry mohl jen obdivovat, že ten někdo se už dávno nesklátil jako kmen stromu. „Okamžitě mi řekneš, co jsi to tehdy natropil, jinak o tom budu informovat ředitele školy!“
   „To ne,“ zasípal ten druhý hrůzou. „To-to vám nemůžu dovolit. To nejde!“
   Poslední slova vykřikl tak, že se rozezněla v celém posledním patře. Harryho však překvapila ohromná vlna zloby, která se i přes Snapeův vliv v mužíkovi objevila.
   Nastalo ticho, pak dlouhý sten, prásknutí něčeho o zeď, hned na to protlo spodní patro pronikavá zář s fučivým větrem. Harry celý zaleknut se nestačil připravit na to, co přijde. Po schodech vzhůru vystřelil děsivý oblak kouře, žhavý jako peklo samo. Prohnal se kolem schovaného chlapce, jenž si, vyhýbaje se, těžce natloukl o zeď. Vlna energie zmizela v nenávratnu. Jenže hned za ní se hnal samotný Snape. V další chvíli se zastavil a zády k Harrymu civěl do chladné haly.
   „Ani kapku. Už nedostaneš ani kapku, rozumíš?“ řekl Snape hlasem, jakým by mluvil s někým stojícím přímo před ním. Harryho zděsila myšlenka, že tato slova patří právě jemu. Mlčky se tiskl na stěnu, hlava ho stále ještě třeštila od pořádného nárazu.
   Konečně Snape přestal čenichat a otočil se. Harry si oddechl. Náhle jako prásknutím ho chytla ruka pod krkem. Snape ho chytil! Jeho tmavé oči se zařízly do Harryho, kterýžto ač přikryt neviditelným pláštěm, se dusil mocným stiskem bývalého profesora Lektvarů. V naprostém šoku nevěděl co dělat. Nijak se nebránil v pošetilé myšlence, že se prozradí ještě více, ačkoli Snape jej pevně svíral, a jeho kamenná tvář, ztuhlá ve vražedné grimase, se vpíjela do neviditelné objeti.
   Harry si byl vědom, že je odhalen. Rukama šátral po chladných stěnách s vědomím, že za chvilku může být stejně tak chladný i on sám. Pak se mu do nosu prodral silně štiplavý zápach čpavku. Z malinké skulinky, kterou mu Snape nechával v krku svým stiskem k dýchání, mohl cítit, jak jeho ruka je plná toho zápachu.
   Pak, jako když utne, Snapeovy brunátné prsty povolily stisk. Harry nezastíral divoký dech a pomaličku sjel po stěně až na zem. Krkem mu projížděla strašlivá chladivá bolest. Plášť ho stále bezpečně zakrýval, třebaže o to se už nestaral.
   Chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Bál se pohlédnout vzhůru. A když tak učinil, Snape byl ten tam. Opar děsu, který vyvolával, se rozplynul. Harryho konečně opouštěla bolest v krku, zase se mu dařilo normálně dýchat.
   Věděl Snape, že je to on? A o čem se to tam bavili? A s kým? Narážel snad Snape na Hermionu a Rona? Na první Celestínský úkol, při němž byli oba tak děsivě omráčeni? A proč Snape zpovídal toho druhého muže? Proč tomu nebylo naopak? Vždyť přece Harry celou dobu věděl, že v tom má prsty sám Snape. Jeho ruce, Dobbyho informace. To všechno vypadalo na něj. Ale jsou to všechno jen nepřímé důkazy?
   Harry se jakoby vracel ke své nynější situaci. Uvědomil si spoušť, kterou před chvílí zanechal v ložnici. A ač nevěřil díky jakému štěstí či náhodě ho Snape nechal bez nahlášení školníkovi Filchovi na pokoji, vydal se razantními kroky zpět do nebelvírské věže.
   Připadal si, že je něčím vinen. Jakoby Snapeova ruka, byla ruka spravedlnosti, jenž ho označila vinným, nakazila něčím, co se nedá smýt. Těžké pocity v srdci mu napovídaly, že zanedlouho se strhne strašný povyk. A jestli krev, kterou před malými okamžiky cítil po celém těle, je nějakého studenta, co bude dělat? Co když opravdu někomu ublížil?
   Dorazil před obraz Buclaté dámy, kterážto chrápajíc s položenou tváří na opěradle, ze které jí odkapávaly sliny ve vteřinovém rytmu podobnému u pendlových hodin, byla právě v nejlepším. Harry chvíli napjatě přemýšlel a poté popadl blízký obraz stojícího pána s dlouhou holí, jenž měl tu smůlu, že musel spát ve stoje. Harry jej dosoukal až před Buclatou dámu a pravil: „Pianissimo.“
   Buclatá dáma vzhlédla napůl oka, pomlaskala a zamumlala něco ve smyslu: „Jo joj-ojo-jo,“ Načež se odklopila.
   Harry nechal obraz obrazem a jako rys vyběhl schody nahoru. Před tím, než vzal za kliku, se naposledy pořádně nadechl.
   Ložnici ovíval letmý říjnový vánek, závěsy hebké jako hedvábí se nadouvaly v ladném tempu a Harryho čistočistá postel se snoubila v nočním šeru.
   Nemohl tomu uvěřit. Byl to všechno jenom zlý sen? A opravdu, když přistoupil blíž, vše bylo čisté. A potom, co zkontroloval sošku fénixe pod polštářem a hůlku na stole, lehl si celý zaskočený do postele. Spousta věcí tady rozhodně nedávala smysl.

   Po zbytek noci ho sny nechaly na pokoji a konečně se vyspal jako nikdy. Jen ráno čekalo obyvatele nejvyššího patra nemilé probuzení. Okna se rozletěla dokořán, peřinami se prohnal urputný chlad a s ním se dovnitř vkrádal radostný hlásek Vektora Lupa.
   „Už je nový den, vstávejte z postele!“ zpíval rozjuchaně. „Ač zima venku je, zpívejte vesele! Že netrápí nás chlad a zima, polínka dáme k zátopu, vždyť ve škole je vždycky prima…“
   „A já ho brzo nakopu!“ zabrblal naštvaně Ron a marně si tisknul polštář na hlavu. Jeho slova Vektor neslyšel – naštěstí. Namísto toho sletěl o patro níže a opakoval svůj probouzecí rituál.
   „Co dává tomu živlu po ránu takovou energii?“ ptal se Ron, nyní již zcela probuzen. Okna totiž zůstala otevřená a venku byla po ránu pěkná zima. „Divím se, že mu už někdo dávno nezpřerážel nos.“
   „Alespoň se nemusíš strachovat, že zaspíš,“ prohodil Neville, sedící zplihle na posteli.
   Ron se při zavírání oken zarazil a věnoval Nevillovi výmluvný pohled, napovídající o tom, co si o něm právě myslí.
   „Hádám, že Ron by raději zaspal,“ pravil hned na to Harry, který se ujišťoval o tom, že jeho soška fénixe je stále ještě pod vyhřátým polštářem. „než aby musel snášet tohohle hejkala. To jsem se ale prospal…“ zamumlal a dlouze se protáhl. V mysli mu náhle vytanula vzpomínka na jakousi noční příhodu, kterou si musel projít. Jen zakroutil hlavou. Krev všude po posteli, to byl ale hloupý sen.
   „No, teda,“ ohodnotil po chvilce stále se probouzející Neville. „nepamatuji si, kdy naposledy jsi něco takového řekl.“
   „Já taky ne,“ odvětil mu, podivnou vzpomínku vytřásl z hlavy a vyhupl z postele.
   „Naši spolubydlící jak vidno už vstali,“ poznamenal Neville, stále ještě mžourajíc na jedno oko.
   „Mají starosti s výzdobou, co jsem slyšel… už vím!“ řekl vzápětí Ron. „Pořídím si toho Prescottovic bílého pavouka a jakmile se ten darebák znovu objeví za okny, vypálím jím po něm prak… Harry?“
   Harry se ještě stále usmíval Ronově projevu, když mu z ničeho nic jeho začal kamarád ukazovat někam pod úroveň hlavy. „Co… co se děje?“
   „Proboha, co se ti to stalo?“ otázal se vyjeveně Ron a přišel až k Harrymu. Díval se mu na krk a v očích měl opravdový děs.
   Harry si sáhl ustaraně na krk, avšak nic necítil. Až poté, co ho Ron dovlekl před společné zrcadlo u největšího nočního stolku v ložnici, spatřil, co Rona a teď i Nevilla tak vyděsilo.
   Harryho krk měl hrůzostrašné podlitiny. Tak silné, že nebylo možné, aby vznikly náhodou. Harrymu jako tíživé břemeno došlo, že jeho noční výlet nebyl pouhým snem.
   „Ten parchant!“ ulevil si rozzuřeně. „Ta zmije jedovatá, tohle mi udělal on! Vypadám jako lidská užovka!“
   „O čem to meleš?“ nechápal Ron.
   „V noci jsem se šel do umýváren opláchnout…“ začal Harry a pro jistotu vynechal zmínky o krvavých flecích. Ve svém vyprávění pokračoval, až jim řekl vše do konce. „… a tyhle otisky prstů… ty mi udělal bezpochyby on.“
   Ron seděl na Nevillově posteli jako přimražený. Když mu Harry vyprávěl, jak ho Snape v noci stiskl přikrytého v neviditelném plášti pod krkem, oklepal se z té představy hrůzou.
   „Myslíš,“ začal Neville s otázkou, „že si takhle chtěl další den zjistit, jaký student se to potuloval v noci hradem?“
   „Snape?“ prohodil Harry. „Ten věděl, že jsem to já, už když kolem mě prošel. Ne, tohle udělal, aby mě zesměšnil. Označkoval si mě jako kus dobytka.“
   „Milka by řekla kus pěkného dobytka,“ zaculil se Ron, ale hned zvážněl, když mu došel význam svých slov.
   „Ta?“ odvětil Harry překvapeně. „Ta o mě nejeví zájem, jsem pro ni… posera,“ řekl a zasmál se sám sobě. „Ale tohle tetování Snape vážně přehnal,“ a jeho smích se změnil v sarkasmus. „Až seženeš toho pavouka, vem taky jednoho pro mě. Hodím ho ráno v kuchyni do toho sajrajtu, co Snape pije k snídani.“

   Zlost na jejich bývalého profesora Lektvarů Harryho nepřešla ani potom. Nuceně si musel vzít rolák s dlouhým krkem, a když se na něj tázavě dívali ve společenské místnosti, vysvětloval, že se krapet nachladil.
   To by ale nesměly být Bradavice. Poněvadž hned, jakmile sestoupil do společenské místnosti, byl znovu šťasten, že zase může vidět. Jeho zrak sice zlobil jako špatně seřízená televizní obrazovka, ale byl tolik nadšený darem vidět tu krásu, kterou studenti pátého ročníku přichystali.
   Jakmile někdo sestoupil rozespale z ložnice, obstoupil ho voňavý hřejivý pocit plný sladkosti. A jako omotaný motouz se do něj mísila strašidelná nálada, kterou vytvořili jejich spolužáci. Různá strašidla, prohánějící se za obrazy i před, naháněla zvláště pak těm mladším husí kůži. Hučivé zvuky a sem tam i nějaký ten rozlícený smích, byl natolik nepříjemný, že Křivonožka zůstal raději v Hermionině vyhřáté posteli.
   A to jídlo. Všude, kam se člověk podíval, si studenti mohli vzít tolik sladkostí, kolik hrdlo ráčilo. Dýňové svícny rozvěšené na třpytícím se provazu, jenž blikotaly a osvětlovaly koberce, vytvářely příjemný pocit tepla. A dokonce Prášek, Ronův rozverný létající koberec se dostal ze země na výsluní. Mohl se vyjímat pohodlně usazený na zdi a narovnat si záda.
   Změny doznaly i křesla. Byla proměněna do velkých tykví s polstrováním a dokonce polínka do krbu byla ve tvaru strašidelných stvoření. Z lustru pak visela veliká loutka Protivy, která po každém, kdo se pod ní promenádoval, hodila kus shnilého jablka. Cílem studentů pak přirozeně bylo mu to vrátit.
   Když Harry vyšel se školní taškou umytý ven na chodbu, čekalo ho překvapení v podobě zimy. Ta se hradem nesla jako ledový opar vládnoucího podzimu, jenž stále sílil a sílil, až všechno barevné listí už opadalo na zem. Obrazy prazvláštně zlátly a postavy na nich se halily do snových obleků. Duchové jakoby s nastávající zimou našli nový smysl života a pookřáli, to se však nedalo říct o živých bytostech. Spousta se jich klepala před skladem teplého šatstva a Harry mohl být šťasten za hřejivý svetr od paní Weasleyové, pod nímž měl dlouhý rolák.
   Upravoval si právě přesku na pásku se zavěšeným fénixem, když zaslechl nevrlý hlas bradavického školníka Filche.
   „Všichni sem! Všichni okamžitě sem!“ hulákal na celé kolo.
    Harry by málem v opojení Halloweenských ozdob zapomněl na své trable. Pokud tedy ta příhoda v noci byla skutečná, čí byla ta krev? Takové myšlenky ho svíraly v krku jako ta ruka té noci. Každým dalším schodem dostával větší a větší strach. Co když se opravdu něco stalo? Co když se našel další zraněný student? Nebo… nedej bože mrtvý!
   „Nebudu čekat na ostatní!“ zavrčel Filch a vysoko nad hlavou mával s pouty, kterými jako obvykle vyhrožoval.
   Harry se přitiskl spolu s několika dalšími studenty k zábradlí ve vyšším patře a pozorně naslouchal rozhlížeje se, zdali neuvidí něco podezřelého. Strach mu prostupoval tělem jako vlny ledového oceánu.
   „Byl jsem upozorněn velmi spolehlivým zdrojem,“ začal Filch a očividně to dneska hlásil už poněkolikáté, „že jeden z vás studentíčků se promenádoval hradem po zákazu vycházení! Tahle opatření tu jsou kvůli vám. A tím víc budu trestat jejich hrubé porušení!“ křičel a prskal na přihlížející v okruhu dvou metrů. „Avšak hlavní věcí zůstává, že ten někdo… byl označen!“
   Harry zahlédl v hloučku studentů Rona a další své kamarády, jak se právě ustaraně o něčem baví. Mohl vsadit svůj krk, že právě o něm.
   „Všichni mi do jednoho ukážete svůj holý krk! Jinak vás nepustím do Velké síně,“ přikázal všem a dál odhodlaně bránil vstupu, jak sám říkal.
   Harry si náhle uvědomil, že se na něj dívá spousta ostatních a že si nevědomky sahá rukou na krk. Rychle s tím přestal.
   „Nikdo neprojde dál!“ hulákal neustále Filch, ale nestřetl se s vítanou odezvou. Právě totiž přišli sedmé ročníky ze Zmijozelu a za nimi hned Protiva a Otrava. Otrava právě předváděl Filche v pošetilé grimase a v pracce místo pout držel za hřbet nebohou paní Norrisovou. Filchovi to pořádně zvedlo mandle, ale jakmile přestal dávat pozor, studenti se jako hejno sardinek začali houfovitě tlačit do Velké síně. Neustále prskajícího Filche přitom povalili a tlačili před sebou. Paní Norrisová v té chvíli drápla Otravu na obličeji, ladně dopadla na zem a prokličkovala mezi studenty pryč.
   „Pottere!“ vykřikl nečekaně Filch, v jednom jediném okamžiku si všiml v té vřavě jeho roláku.
   Harry se škodolibě pousmál a zmizel mezi studenty. ‚Zatím to vypadá, že se nic nestalo,‘ říkal si, když se nechával davem odnášet do Velké síně. Držel palce, aby to tak zůstalo. Jednou rukou stále hlídal svého fénixe a druhou si kryl svůj krk, aby mu z něj někdo nestáhl rolák.
   Ta Velká síň, zase překypovala krásou. Tentokrát ve znamení strašidel a pozdního říjnového času. Namísto svíček na smrákavém nebi se všude pohupovaly vydlabané dýně. Harry si byl jist, že svíčky se v nich večer nakonec přece jen objeví. A spousta jemných větviček, okrasných košťat, plodů podzimního rostlinstva i vyřezávaných sov a jiných zvířat, ať tam nebo támhle, všude to byla pastva pro oči. Harry vcházel dovnitř unášeje ho proud, přičemž se mu nad hlavou rozprostírala překrásná podívaná. Jakoby každého nově příchozího ovinuly příjemné ruce podzimu a nasadily mu na hlavu věnec s lístky z kaštanů.
   V dálce právě dohrával orchestr, co tu pohledával, to Harry netušil. Když dohrál, spatřil, jak bujarý Vektor Lup v dálce povstává a tleskajíc zplna hrdla jásá.
   „Bravo! Bravo, velevážené ansámblovsto,“ zvolával a sbor hudebníků se ukláněl zaposlouchaným studentům. „Těšíme se na vás při večerním čarodějném koncertu! Do té doby se tu mějte jako doma!“
   Harry by málem o svého kamaráda Rona zakopl, jak byl stále ještě unešený z toho, že částečně vidí svět kolem sebe.
   „Podívej!“ a bez dalších slov vrazil Harrymu do ruky jakýsi cár pergamenu s úředním tiskařským písmem. Pergamen očividně už prošel nesčetně rukou, byl pomuchlaný a ušmudlaný. Byl to konečný přehled bodování v minulém turnaji.

(Popis obrázku: na papíru je rozpis jednotlivých bodů. Čtrnáct studentů bylo v posledním turnaji omráčeno. Šest vyřazeno a nemůže pokračovat. Nejvíce ze skupiny Aurory Sinistrové a hlavně Pomony Prýtové, jenž byla napadena Egonovou skupinou, která získala 130 bodů. Harryho skupina získala 20 bodů. Za výhru v turnaji je 100 bodů, za omráčení oponenta 10 bodů. Dále bodovala skupina Remuse Lupina s dvaceti body a Severuse Snapea s deseti body.)

   „To zíráš, co?“ řekl Ron, když Harry sroloval pergamen.
   „Vyhrajeme příští turnaj a ty body doženeme,“ ujišťoval ho Harry. „Alespoň nejsme na nule. Spousta ostatních je na tom o mnoho hůř.“
   „A co se diví? Vzbudí nás uprostřed noci a čekají, že budeme pobíjet své kámoše? To je jasný, že spousta studentů se prostě schovala. Navíc, když se tam zase může objevit ten psychopat…“
   „Pořád nevěříš, že jím je Snape?“ odtušil Harry, když Ron zaváhal.
   „Já nevím, Harry,“ odpověděl mu zrzavý kamarád nerozhodně. „Proč by pak v půli noci vylézal z postele a někomu ubližoval? Víš… připadá mi, že je v tom něco víc.“
   „A co ty jeho ruce?“ hájil se Harry. „Jasně jsem cítil ten strašný smrad. Co když… já mu prostě nevěřím. Když jsem byl na lůžku a vyprávěl o tom vyšetřovací komisi, Snapea zmínka o čpavku zaujala snad nejvíce. Třeba se bojí, že bych na něj mohl přijít.“
   „Myslím, že Snapea podceňuješ, kamaráde,“ poplácal ho Ron po zádech. „Jdi napřed, pokusím se omluvit se Ginny.“
   Harry oceňoval Ronův nápad a jeho změnu v chování. Člověk zkrátka musí dostat za vyučenou, aby si uvědomil, jaký byl zabedněnec. A že Ron tedy byl. Harry si od jisté chvíle jasně vzpomínal, jak ho každý večer viděl před spaním v ložnici si číst. A když ho jednou Hermiona načapala si pročítat Čaromatiku pro maniaky, div že nezačala křičet a volat na ošetřovnu.
   Harry právě procházel kolem stolu Egonových přátel Guntera Žlouda a Gejzy Blouda. Jeden z těch ničemů právě vystrčil ošuntělou botu, aby Harrymu v chůzi podkopl nohy. Harry si rychle uvědomil, že patrně jsou stále přesvědčeni, že je slepý. No co, Harry šel suverénně dál a statně na Gunterovu nohu hamtl. Gunter zahuhlal jako hroch a vyskočil na nohy.
   „Co si myslíš, že děláš?“ utrhl se na Harryho.
   Harry předstíraje slepotu se otočil a nevinně zeptal: „To bylo na mě?“
   „Ovšemže, přece to neříkám tvým botám…“
   „To by sis taky zkusil, ty mizero!“ ozvalo se od Harryho bot, které ožily. „No co vejráš jak neandrtálec v Hollywoodu? Chceš, abych ti to zopakoval?“
   Gunter lapal po dechu, jak vidno ho boty děsily, když tu najednou se mu před očima objevily dvě koblihy, které se v tu ránu zmáčkly a do Gunterových očí vytryskla plná dávka marmelády.
   To Ron a Ginny kouzlili na dálku a poťouchle se smáli.
   „Tak co? Kde máš svůj šátek?“ ptala se o překot Hermiona. „Už zase konečně vidíš?“
   „Víceméně, Hermiono,“ odpověděl jí na to. „Jednou vidím špatně, jen siluety. Podruhé skoro zase jako dřív.“
   Přistoupil Ron a ponořil svou sošku fénixe do nádobky pod pochodní na stěně.
   „Hermiono, eh… nemám přinést další židli?“ začal Ron a pořád se na ni ve stoje díval.
   „A proč prosím tě?“ nechápala stále zahleděná do řádků.
   „Já jen, že když už sis z těch svých knih postavila dalšího kamaráda,“ řekl a poukázal na svou židli obtěžkanou knihami, které se nakláněly tak, jako kdyby si mazaly chleba k snídani. Bajky Vrzavého Peadleyho dokonce rozevíraly desky, jako kdyby kousaly sousta. „můžu si sednout třeba… na lustr… nebo pro mě za mě můžu jíst i pod stolem.“
   „Další z tvých duchaplných fórků?“ rýpla do něj Hermiona a Ron se podíval na Harryho. Náhle Hermiona procitla a pochopila situaci. „Propáníčka promiň! Jsem to ale nemehlo, tolik jsem se zabrala do čtení…“ omlouvala se a kouzlem přesunula knižního kamaráda do rohu na podlahu.
   „To nic,“ řekl mile Ron, zatímco si Harry nandával skořicovou palačinku s lískovými oříšky. „A co tě tak najednou popadlo?“
   „To je tím úkolem o duchách, co nám zadal Hagrid,“ řekla zmateně. „Jsem z něj bezradná. Ať dělám, co dělám, stále nacházím jen ty samé žvásty. Že zemřelý si nepřeje zemřít, je nešťastný kvůli svému dosavadnímu životu… řekni mi, ale kdo by chtěl zemřít? A kdo někdy nebyl nešťastný? Nikdy mě to nenapadlo, ale všude píší samé bludy. A já si nedám pokoj, dokud na to nepřijdu! Skoro celou noc jsem nespala a četla tuhle kroniku duchů od Chuda Duchavého. Ale ten hlupák tam pořád drmolí o jejich návycích, druzích, ražení, náladách a dokonce i jakési reprodukci, či co. Samé hloupé úvahy, nic víc. Nevím, co si počít. Kdybych měla nablízku Chuda Duchavého, umlátím ho tou jeho vlastní kronikou do němoty.“
   „Co takhle, kdybychom ti pomohli?“ navrhl Ron kousavě.
   „Co? Vy?“
   „Od čeho jsou přátelé,“ řekl hned a popadl Harryho za ruku. Harry naštěstí stihl do sebe naládovat tu jednu jedinou palačinku. Prozíravě něco takového totiž očekával a zvyknul si, že možnost se pořádně najíst je v těhle chvílích vzácná. „Sejdeme se na Bylinkářství!“
   Harry se zvedaje zaslechl hlasitý potlesk. Tak trochu lidská ješitnost, či co, mu na první okamžik vehnala do mysli myšlenku, že potlesk patří jemu, ale to se mýlil. Do místnosti vstoupil Egon Ferox v doprovodu sličné Klaudie Harlingtonové, a sklízel jeden potlesk za druhým. Harrymu došel důvod toho náhlého aplausu. Na rozpisu jasně stálo, že jeho skupina vede o rovných sto deset bodů.
   Harry a Egon se střetli v půli cesty a zastavili se. Jejich pohledy se setkaly a Velká síň na chvíli opět oněměla. Ron spatřil, že i Sirius v dálce a ostatní profesoři zbystřili.
   „Co jsme měli k snídani, Vajíčko?“ protáhl posměšně Egon a shlížel na Harryho tím svým povýšeným pohledem. „Slyšel jsem, že ses naučil zase vidět. Jak dlouho si počkáme na tvé první slovo?“ procedil úlisně a jeho nechutný pohled sjel k Harrymu krku. „Přituhuje nám, viď?“
   Harry si přidržel ruce u roláku. Na malou chvilku mu připadalo, že mu z krku před Egonovými zraky sám od sebe slézá. Věděl, že ten psychopat je schopen čehokoli. V několika okamžicích si přál, aby ta krev, kterou měl v noci na rukou, byla Egonova.
   „Tak se mi to líbí, svěšená hlava a žalostné pohledy,“ neskončil Egon. „Dej si pozor, ať ti někdo nestáhne ten tvůj roláček, Vajíčko.“
   „Ubožáku,“ utrhl se na Egona Ron. „Víš co je na světě ještě nižší než bod tání, Egone?“ zeptal se Ron Egona z dálky. „Tvé IQ na bodu mrazu.“
   Velkou místnost opustili a po nich zde zbyla spousta úsměvných pohledů.

   „Kde jsi to slyšel?“ zeptal se Harry, když osaměli na chodbě.
   „Od mamky,“ přiznal se Ron rozpačitě. „Jednou ji naštval mudlovský pošťák a tohle mu řekla.“
   „Nemrava,“ zasmál se Harry. „Tak kde chceš začít pátrat? Knihovna? Nevím, jestli si nás madam Pinceová brzy nevypreparuje s cedulkou ‚Nejpitomější studenti školy‘.“
   „Z knížek se nikdy nic nedovíš přímo. Zajdeme rovnou za nějakým sdílným duchem a zeptáme se,“ řekl Ron a nad hlavou se mu prohnalo koňské spřežení duchů trpaslíků.
   „Mám nápad,“ řekl Harry. „Vím o někom, kdo mi něco dluží.“
   Zanedlouho už nakukovali do dívčích umýváren v druhém patře. Umývárny byly jako nové. Všude se to třpytilo netknutou podlahou a křišťálově čistými umyvadly. Vzduch byl nedotčený, téměř syrový. A když dvojice vešla dál, zahlédla, jak osamělý duch se v koutě u kachličkových stupínků pokouší ovládat proud vody.
   „Říkám ti, že to nebyl dobrý nápad,“ varoval ho Ron pochybovačně.
   „Kdo to tam je?“ vypískla Uršula a v příštím okamžiku mohutnou piruetou se vřítila mezi dvojici. Harry měl zvláštní pocit, když se díval do očí Uršuly a zároveň i Rona za ní.
   „To jsem já, Harry. A Ronald Weasley,“ řekl jí na to, aby se uklidnila.
   Uršula se otočila na Rona a škodolibě se zaculila. „My se známe, viď?“
   „Kdybych loni věděl, že se na těch prefektských umývárnách skrýváš a pozoruješ… prefekty… nikdy bych tam nechodil!“
   „Ale ale ale,“ mňoukala Uršula a kroužila chtivě kolem Rona. „Přece by ses nestyděl před jedním nevinným… duchem…“ poslední slovo už řekla spíše už vzlykem.
   „Uršulo,“ oslovil ji Harry, aby ji odpoutal od Rona nyní v indiánském zbarvení pleti. „nutně potřebujeme vědět jednu věc. Dlužíš mi to, víš, co jsem pro tebe v noci sehrál.“
   „Ach ano, Dorotka a Cecilka tomu nemohly uvěřit,“ pyšnila se Uršula a zasněně s kvílením vyletěla na nádržku jednoho záchodku. „Ach ach ach… když si uvědomím, jak ty dvě nanicovaté mrchy žárlily… prý se to rozkřiklo, Harry… věřil bys tomu!“
    „Co se rozkřiklo?“ následovali ji oba do kabinky.
   „Že ses do mě zamiloval!“ volala jásavě svým duším hlasem tak strašně, že by se voda měnila v jehličky.
   „Řekl jsem jasně, že jsme jen přátelé!“ bránil se tomu, to však už Ron zbystřil sluch.
   „Já vím, já vím,“ řekla, dala si ukazováček před pusu a koulela očima ze strany na stranu jako panenka.
   „Uršulo, potřebovali bychom vědět, jak vznikají duchové,“ řekl Harry otevřeně bez dalších vytáček.
   Uršula se zarazila a její houpavé panenky zůstaly pevně hledět na dvojici. Nastal klid, a dokonce i tak podivný duch, jakým je Uršula, utichl.
   „Jak… jak vznikají duchové?“ zopakovala ukoktaně a Harry se netrpělivě zamračil. „Víš jaká… hanebnost to je, ptát se na něco takového ducha samotného?“
   „To jsme nevěděli,“ přejal slovo Ron. „Kdo nám to taky mohl říct?“
   „Tak teď už to víte,“ opáčila panovačně. „Je to… ve-ve-velice osobní věc! Věc každého ducha! Já se taky nešťourám ve vašich soukromnostech…“
   Harry si povzdechl a Ron si náležitě odkašlal.
   „Prosím, potřebujeme to nutně vědět,“ říkal jí Harry. „Proč nám nedáš alespoň nějaká vodítka.“
   „Duchové… duchové…“ opakovala se slzami na krajíčku. „Jsou zavraždění kouzelníci. Chladnokrevně a bez lítosti popravení, zahubení, odkráglovaní!“ zakřičela a přiřítila se rovnou k jejich vyplašeným očím. „Tak jako já. Jediný pohled a má smutná duše… pch!“ pravila a rozhodila dlaně. „A jste v troubě.“
   „Ale jak se to stane?“ zeptal se Ron. „Víš… Harry… totiž Harry by chtěl vědět, jak se změnit v ducha. Pak by mohl být už navždycky jen a jen s tebou.“
   Harryho pohled by se mohl zapsat do grimas století. Ron trochu popošel a nevěděl, jestli to třeba nepřehnal. Ale co se stalo s Uršulou…
   Uršula padla na kolena, semkla ruce k sobě a z očí se jí vylily proudy slz.
   „Takové štěstí… taková nezměrná radost… nikdy jsem nic takového necítila…“
   Když tu náhle… Uršula se rozplynula v prach.

   „Kde jste byli, vy dva?“ ptala se Hermiona, když se všichni společně sešli u velkého točitého schodiště vedle areálu se skleníky.
   „Byli…“ řekl Ron a významně pohlédl vedle sebe na Harryho. „Byli jsme na záchodcích.“
   „Co jste tam u všech všudy dělali?“ zeptala se tentokrát Ginny postávající vedle.
   „Harry tam… měl rande,“ řekl Ron.
   S tím nastalo ticho. Jen na Harryho se vyjeveně ohlédl jeden šesťák. Harry ho zpražil takovým lvím pohledem, že se student raději otočil a zapomněl mluvit.
   „Zdravím všechny studenty Bylinkářství!“ ozvalo se ze stupínku u vrchu točitého schodiště z těžkých kamenů. Madam Prýtová, očividně zklamána z výkonu svých svěřenců v Mistrálních OVCE, se nakláněla za zábradlím a všechny studenty přelétala bystrým pohledem. „Jak jste si jistě všimli, jsou zde i studenti ze šestých ročníků. Je tomu tak z důvodu nedostatku ploch s odrůdou, se kterou se nyní setkáme. Až dosud jsme opakovali témata z minulých ročníků. A přes všechny masožravé a býložravé rostlinky se dostáváme k druhům s opravdu vytříbeným apetitem. Zbytek zimního pololetí se budeme věnovat květině z čeledi kopancovitých, druhu bezzemitých… no ano Longbottome, co se děje?“
   Neville totiž již patřičně dlouhou dobu do profesorky šťouchal květináčem, až ji musela kolegyně, která jí stála za zády, posunkem upozornit. Neville zdvihl do výše květináč s jakousi prapodivnou dýmající a dýchající tučnou květinou.
   „To je pro vás,“ řekl Neville a v očích mu jiskřilo tisíce hvězdiček. „To je můj praktický referát.“
   „Ehm… to je od tebe hezké, Neville, snahu já vždy cením… děkuji ti za Blemcavku bachratou. Jsem si jistá, že Trůdu z pátého skleníku tvé úsilí potěší… přibude jí kamarád… tak tedy… co je zase?“
   Neville opět zatahal za kabát a oči mu jiskřily tak, že všechny čínské ohňostroje oproti tomu byly prskavkami. „Já jen…“
   Poté, co profesorka opět dostala náležitě pošeptanou radu od své kolegyně, pravila: „Ale samozřejmě, uděluji Nebelvíru plných dvacet bodů! Vím, jak může být pěstování Blemcavky obtížné… myslíš… že bych mohla už pokračovat?“ Slova ani dokončovat nemusela, Neville se natolik radoval, že její slova zanikla. Harry se mu nedivil. Vždyť kdy měl ten nebohý hoch možnost dostat nějaké body? A rovnou dvacet dohromady?
   „Tak tedy, drazí studenti, následujte mne,“ řekla, tleskla, až na přihlížející popadalo pár zrnek hlíny a začala sbíhávat dolů mohutné a hlavně staré točité schodiště v poslední kamenné hale bradavického hradu. Studenti se patřičně tísnili, bylo jich snad rovná stovka nebo i dvě. Schody byly nebezpečně vysoké a spousta studentů se raději držela za ruce. Jeden si pak nemohl být jist, jestli je to projev důvěry, nebo ten druhý nespoléhá na to, že když zakopne, stáhne sebou dolů i toho prvního. Harry měl pocit, že by se všichni klátili jako domino.
   Jak se nořili hlouběji a hlouběji do chladných zavlhlých kobek plných těžkého vzduchu, atmosféra houstla. Mnozí stále ještě ovlivnění strašidelnou náladou hradu dostávali strach. Proč proboha jdou zrovna sem? Ron s Harrym vedli přesně takovou debatu, zatímco Lenka, Ginny, Hermiona a několik dalších kamarádek se snažily přidržovat se za ruce. Brzy narazili na kamenné bysty hrůzu nahánějících pololidských zvířat, z jejichž vnitřku čišela volným pramínkem voda na zem, kudy odplouvala úžlabinami podél schodiště dolů. Blikající svíce zavěšené u stropu jen sotva dokázaly dostatečně osvítit všechno kolem a tak se občas ozval poplašený výkřik nějakého studenta.
   Dospěli až na samý konec schodiště a před nimi se rozprostřelo prastaré zamlžené prostranství. Přes kouřící vodovodní trubky, mřížované plošiny a kamenné odtoky, a z nespočtu zarezlých kohoutků velkých několik metrů poznali, kde se nacházejí.
   „Jak jste si jistě všimli,“ začala profesorka Prýtová, když všichni dorazili na poměrně malé, žulovými bloky dlážděné patro. „nacházíme se v prostorách bradavických Kanaloků, známé to bradavické kanalizace. Prosím, nedotýkejte se žádného vodovodního potrubí, můžete se popálit. Každý teď opatrně půjde ve dvojicích za mnou. Opakuji, ničeho se nedotýkejte!“
   Harry s Ronem po boku následovali za hloučkem dalších profesorku Prýtovou. Nesčetněkrát na ně z kdejakého kanálu něco vyblaflo, vytrysklo či zakouřilo. Prošli kolem velikánských ohřevných pecí a boilerů, ve kterých vřela voda. Postupovali dál příkrou plošinou nad bublající zelenou tekutinou, a když už si začali myslet, že se odsud nikdy nedostanou, dostali se na širokou plochu tesaných kamenů těsně na úrovni vody, na jejíž hladinu jako perličky dopadaly kapky sražené vody. Pak je profesorka zastavila. Za sebou přitom měla velikánskou katedrální zasklenou stavbu ze zrezlých traverz a zašpiněných vysokánských oken. Za jejími zády se tyčily vzhůru vyvýšené prosklené dveře s vylitým kovovým pergamenem posetým znaky, jež by nerozluštil ani světaznalý luštič šifer.
   „Octli jsme se před Inkoustovým chomoutem. Mnozí z vás o tomto objektu, nacházejícím se na samém začátku Kanaloků, již slyšeli. Ti ostatní, prosím, zavřete ty ohromené pusy. A proč jsme zde namísto ve sklenících? Odpověď je jednoduchá…“
   „Tiskluje,“ pošeptala Harrymu a Ronovi Hermiona, která patrně nemohla vystát vědomí, že ví, co je čeká, a tak se s tím musela podělit.
   Harry v dálce spatřil Milku. Stála sama mezi studenty a trochu se mu jí zastesklo. Naznačil tedy Ronovi a nenápadně se k ní vydal.
   „Proč Čarokoutné kanalizace pronajímají všechny své prostory Dennímu věštci? Proč časopis Jinotaj vlastní největší podzemní rašeliniště ve Walesu? Kvůli Tisklujím. A proto teď žádám všechny z vás, aby odložili veškeré potištěné věci. Pergameny, jmenovky, bločky, nebo nedej bože taháky. Pokud tak neuděláte, riskujete zhltnutí Tisklují nebo nedej bože ztrátu třiceti bodů své koleje!“ zpřísnila svůj tón.
   Harry si byl vědom, že žádné papíry u sebe nemá. Teď ho zaujalo něco jiného. Zachytil Milčin pohled. Nic neudělala, jen se zase zadívala na skleněnou katedrálu.
   Kolegyně Prýtové pozorně všechny prohlédla jakousi malou květinou vypadající spíše jako rozsekaný kořen. Když se přiblížila k Hermioně, začala ji květina dlouhým jazykem olizovat kapsy. Trvalo dlouho, než vše vyndala. Všechny Hermioniny poznámky a lístečky by samy o sobě vydaly na samostatnou knihu.
   „Prosím dvojici dobrovolníků!“ zvolala profesorka Prýtová, načež se zájem podobal přísloví 'Nehlaste se všichni'. Harry se konečně dostal k Milce, když dvě velké ruce profesorky Prýtové je oba dva popadly za ramena. Milka i Harry byli předvedeni před kolegyni Prýtové, která jim podala do ruky stočený kousek pergamenu. Byl to rozpis jídel na příští týden.
   „Proč musí jít dva?“ zeptala se Hermiona nahlas.
   „Pro jistotu,“ řekla profesorka Prýtová. „Dvě osoby se zdají býti větší než jedna.“
   Kolosální dveře se otevřely a studenti se téměř přelézali, aby viděli co je v dálce. Milku i Harryho ochromilo neznámo. Když vcházeli do mohutného průchodu, srdce jim prudce tloukla. Za jejich zády se ozval profesorčin hlas: 'Chyťte se za ruku a slečno Lovedtromová, zdvihněte pergamen!'. Harry pocítil teplou ruku své společnice a zašustění, to jak Milka uposlechla. Vešli oněmělí dovnitř. Přes omračující scenérii propletených tvarů se jim nad hlavami z ničeho nic objevila ohromná věc. Harry se lekl a Milčina ruka se zdviženým pergamenem zakolísala. Zato mohutná Tiskluje, ta ohromná rostlina, v jednom okamžení k překvapení všech zdivočela. Byla ohromná a nezvyklá. Namísto květu byly kořeny, namísto kořenů květ, namísto listů prapodivné papíry. A tam, kde bývá květináč či zem, byl obrovitý sud z pálené hlíny, celý naplněný černým inkoustem. Kořenatá hlava Tiskluje zasyčela a její náhlý hrozivý výpad ovanul Milce fialové lokny.
   „Batildo!“ zakřičela Profesorka Prýtová a spolu s její kolegyní hbitě švihly hůlkou. Kouzla přetrhla několik kořenů, jenže dříve Tiskluje mocným máchnutím a prásknutím zavřela ohromné dveře. Dvojice osaměla. Harry nevěděl co dělat, automaticky sáhl pro hůlku a snažil se ochránit Milku, kterou Tiskluje obalovala kořeny. Harry vyšlehl kouzlo, ale nebylo to nic platné. Napětí přerůstalo meze. V poslední chvíli vyškubl Milce pergamen. Kořeny Tiskluje se jako roj včel vrčivě ohnaly po Harrym, vyrvaly mu pergamen a rázem bylo všechno to tam. Humbuk utichl a Harry pomáhal Milce na nohy. Obstupovala je jakási temná aura. Dveře se opět začaly otevírat a dovnitř se vkrádaly vyplašené hlasy. Dvojice si chvíli hleděla do očí, až prostor kolem nich přerušil spěšný příchod profesorky Prýtové.
   „Jste v pořádku, vy dva?“ strachovala se profesorka. „Takhle agresivní jsem ji ještě neviděla. Museli jste ji něčím vyprovokovat.“
   „A můžete mi říct čím asi?“ utrhl se na ní Harry, když se společně s Milkou postavili a vyburcovaný dech je pomaličku opouštěl.
   „Nic se nestalo a to je hlavní,“ pravila profesorka Prýtová, její tón se však Harrymu nezamlouval.
   „Že nic?“ vyčetl jí. „Vždyť ji to málem zabilo!“
   „Ale no tak, nepřehánějte, mladý muži,“ snažila se mírnit situaci. „Říkám, že se nic nestalo, nejste raněni.“
   „Ujišťuji vás, že se o tom dozví vedení,“ pohrozil jí.
   „Pane Pottere!“ vysoptila profesorka Prýtová. „Ujišťuji vás, že kdyby vám hrozilo opravdové nebezpečí, učinila bych vše, co by bylo v mých silách, aby co nejrychleji pominulo. Už se o tom nehodlám bavit!“
   Oba na sebe syčeli jako dvě soptící kobry, až profesorčina kolegyně Batilda se ujala slova.
   „Drazí studenti, dovolte, abych se představila. Jsem madam Datlová. Vedoucí Inkoustového chomoutu a bradavických tiskovin. Toto jsou Tiskluje. Prosím, přesuňme se dále a něco si o nich povíme.“
   Mlžný opar se kolem, nyní již klidné, Tiskluje rozvanul a studentům se otevřel pohled do široka daleka. Jakoby cáry či rampouchy visely v tomto chrámovém skleníku dolů ze stropu kovové ornamenty a vidlice, těžké okrasné stožáry i zánovní orostlé chrliče. Všechno bylo zapletené kořeny a omotané pergameny. A Tiskluje, jako olbřímé a noblesní vánoční stromky, byly obtěžkány stohy těchto pergamenů. Jejich čiré stonky s černou náplní uvnitř, se proplétaly všude prostorem. Na každém zrál čerstvý výtisk nějakého dokumentu, jako v nějaké pomatené tiskárně.
   „Kouzelníci netisknou jako mudlové,“ pokračovala. „Až dosud je toto nejrozšířenější kouzelnický způsob, jak rozmnožit text či obrázek v tisícovkách. Tiskluj je zázračná rostlina s neobvyklým metabolismem,“ říkala, zatímco se Harry a Milka zařadili do své skupiny. Ron jen nevěřivě kroutil hlavou, zato Hermiona jen na oko jejich skrytou debatu nevnímala. Předstírala, že pozorně naslouchá přednášející, „… zkonzumuje jakýkoliv popsaný či vytištěný cár čehokoli a na jejích kořenech poté vyrostou dokonalé kopie. Nyní se všichni podívejte vpravo.“
   Tiskluj, která ještě před malým okamžikem chtěla zkonzumovat Milku, se pomaličku obalila čerstvými kvítky podobným kusům zmuchlaných papírů, jenž se velice pozvolně rozevíraly a narovnávaly.
   „Tam byl Brumbál!“ řekl jeden student ukazující na vrch jednoho z pergamenů, kde se v líbivém rámečku kolébalo nemluvně.
   „Také, že na obrázku pan profesor stále je,“ ujišťovala je Batilda. „Výtisk zkrátka dosud nedozrál, Albus Brumbál je zde ještě jako nemluvně. Ve všech bulvárních plátcích poskytují za příplatek možnost předčasného odebírání výtisků, aby známé hvězdy vypadaly mladší. Jak prosté.“
   „Rone?“ oslovila ho Hermiona, Ron se otočil a zapištěl jako malá holka. Za jeho zády se lačně olizovala jedna z Tisklují.
   „Ronalde Weasley!“ vykřikla profesorka Prýtová. „Jasně jsem řekla, žádné popsané ani potištěné papíry!“
   Tiskluj Ronalda olízla kořeny naposledy, v další chvíli rozevřela vnitřek květu vypadající jako stovky lisovacích pásů v sobě. Ron opětovně vyjekl, když se k němu Tiskluj mlaskavě blížila.
   „Okamžitě jí dejte ten kus papíru!“ přikázala profesorka Prýtová a hnala se k němu.
   „Nedám! Je to soukromé!“ zahalekal Ron, hned se mu protočily panenky, Tiskluj mu zhltla ruku, a jako špagetu do sebe vtahovala i celé jeho tělo. Ron křičel, když cítil, jak mu vcucnutou ruku omílá spousta podivných věcí uvnitř Tiskluje a Harry ho vyděšeně držel za druhou zbývající.
   Ron celý zdecimovaný vytáhl ze zadní kapsy u kalhot kus stočeného papíru a vecpal jej Tiskluji do chřtánu. Ta zhnuseně vyplivla Ronovu ruku, papírek schramstla a vrátila se do vzpřímené polohy.
   „Ronalde!“ pokárala ho profesorka Prýtová, když přišla až k němu. Ron měl na rukávu stovky písmenek a čar, dokonce i oživlé portréty cizích osob. „Vy hlupáku! Kdyby vás zhltla, museli bychom počkat, dokud by vás nevytiskla! Srážím Nebelvíru-!“
   Ještě než však stačila cokoli doříct, Harry si důležitě odkašlal. Profesorka se zachmuřila, patrně pochopila. Nic se nestalo, ani v jednom případě.
   „No dobrá, pokračujme tedy.“
   Zbytek hodiny pozorovali Tiskluje, jak všechny možné typy věcí a dokumentů. Nahlíželi přes rameno pisatelům ručně píšícím všelijaké nařízení a výroční zprávy. Jindy zase obdivovali skřítky, jak hbitě prstíky cvakají na kouzelnických psacích strojích, jenž po každém stlačení čudlíku s písmenkem vyplivly dotyčný znak, jenžto se volně přitiskl na pergamen.
   Ke konci hodiny se strhl povyk. Naneštěstí v neprospěch Harryho kamaráda. Ron se mu ještě během hodiny potají přiznal, že psaníčko byla básnička pro Hermionu. A k jeho šoku se stovky jejích kopií ocitly na rovnou třech Tisklujích dohromady. Cestou z Kanaloků si každý výsměšně četl verše na své kopii a Ron se spíše než stoupaje vzhůru propadal do země.
   Nahoře ještě Milka zastavila Harryho, až všichni kolem nich procházeli, jako když voda omílá v potoce dva kameny.
   „Tam dole jsi mi pomohl, Zelenoočko,“ řekla mu s vděčným tónem, přesto si zachovávala svou důstojnost.
   Harry, vyvedený z míry, jen zakoktal a vypravil ze sebe: „To-to-to nic nebylo, zvládla bys to sama.“
   Milka ho z ničeho nic políbila na tvář, až Harrymu se překvapeně zatajil dech a odešla svou cestou. Harry ještě chvíli stál, jakoby ho ta pusa přimrazila. Jeho vlastní myšlenky se ubíraly k jiné dívce… teď však už příliš vzdálené.

   Ronovy verše ho pronásledovaly až do oběda, až konečně ostatní koleje odešly na hodiny a skupinka našich přátel zůstala u jednoho stolu pohromadě.
   „Už jste přišli na ten úkol od Hagrida?“ ptala se Hermiona ostatních sedmaček.
    Všechny svorně zakroutili hlavou a ostatní také nevěděli. Ron v dálce zahlédl Skoro bezhlavého Nicka. Napadlo ho, proč se nezeptat? A tak ho přivolal.
   „Na tohle se mě neptejte,“ odsekl hned, když zjistil, proč ho volali. „To si budete muset zjistit sami, přátelé. Už jen pomyšlení na to, že to víte, by mne hanbilo.“
   „Co je na tom tak urážlivé?“ ptal se Ron.
   Nick chvíli mrkal očima a hned na to se zaculil. „Byli jste na hodině o Tisklujích, viďte? Víte, jak vlastně vznikly dnešní galeóny?“
   Většina přátel v Nebelvíru zakroutila hlavou a Harry se teď, po dobrém obědě, pohodlně usadil, Nick se totiž právě chystal vyprávět.
   „Bylo to jednoho raného chladna… tedy chladného rána, tuším… před třemi tisíci lety. Sám jsem ještě v té době nežil, to víte… hony na lišky se ve starověku moc nenosily,“ zasmál se, a hned pokračoval. Hlava mu bimbala na krku jako neforemný kyblík. „Jistý panovník jménem Galeon Marnotratný, marně hledal způsob jak rozmnožit své jmění. Díky svému umu a odhodlání vypěstoval rostlinku, která uměla náramně podivné věci. Vytvářela kopie předmětů. Avšak, jako ledacos jiného, i ona měla své mušky. Vše, co udělala, se rázem rozpilo. Panovník se proto jednoho dne v návalu vzteku rozhněval a uvrhnul ji do sklepení, kde skladoval všechny své zatvrzele nahrabané peníze. Když se po roce vrátil do kobek, kde ji zanechal, zasypala jej ohromná hromada zlatých mincí. To květina je namnožila. Ba co víc, díky jakémusi zvláštnímu zavlhlému prostředí, ve kterém byla, se nic z toho nerozpilo. Galeon se dočista pomátl a z uzřeného mamonu zešílel. Začal si cpát do kapsy mince, ale to neměl činit. Jakmile květina zjistila, že má zase co množit, zhltla mince i s nebohým Galeonem. Od té doby existují Tiskluje tisknoucí Galeony. A portrét na těchto mincích je právě nebohý Galeon Marnotratný sám.“
   „Teď si z nás utahujete,“ nevěřila Natálie McDonaldová.
   „Ne ne ne ne, říkám pravdu,“ obhajoval se Nick a ruku si přidržel u srdce. „Existuje spousta dalších odrůd, avšak jen ty, co tisknou Galeony, jsou hlídané Ministerstvem kouzel. Je protizákonné některé takové vlastnit v soukromí.“
   Hermiona vzhlédla od knihy od Blenheima Stalka a jen zakroutila hlavou. „To jsou jen pohádky.“
   „Věřte si, čemu chcete, slečno Grangerová,“ řekl Nick a pokrčil rozverně rameny, ale to neměl dělat. Jeho hlava se mu překlopila a koukajíc vzhůru ze sebe vypravila: „Oh… už je to tu zas. Budu muset. Poslední dobou se mi v takovýchto případech dělá závrať. Strop je hrozně vysoko!“
   A odpelášil pryč, očividně očekával další otázky na vznik duchů, kterým se hodlal vyhnout.
   „Tohle je přesně to, co jsme potřebovali!“ zvolala Lenka Láskorádová. „Proč mě to nenapadlo už tehdy?“
   „Useknout si hlavu?“ nechápal Neville.
   „Myslím Tiskluje!“ opravila ho bez sebemenšího tónu posměšku. „Táta by mi některé mohl půjčit. Všechny nejsou tak velké. Některé se dokonce vejdou do pracovny. Mohli bychom konečně začít tisknout naše vlastní noviny! Teď by to chtělo vymyslet jméno.“
   „Co takhle – Bradavický žurnál,“ navrhl Ron.
   „Fádní,“ zhodnotil Ernie Macmillian. „To už raději tvé básnění.“
   „Dej mi svátek,“ řekl mu na to a začetl se do jednoho z mnoha článků na své ruce.
   „A co třeba – Pravda z Bradavic?“ navrhl Neville a Lenka se na něj usmála.
   „To zní trefně! A už jen sehnat redaktory,“ řekla a jak se dalo čekat, Hermiona byla jasný kandidát. „Hermiona, a co ty, Ginny?“
   „Bude vadit, když také přispěji troškou do mlýna?“ nabídl se jim Sirius, procházející právě kolem.
   „Vůbec ne,“ usmála se Hermiona přívětivě.
   „Nenechte mě tu večer na koncertě samotného,“ naklonil se k nim Sirius. „Ta vrzající nemehla mi dovolila sólo na foukací harmoniku,“ řekl a zasmál se. „A speciálně vás tři tu budu čekat potom, dlouho jsme si nepopovídali,“ řekl Hermioně, Harrymu a Ronovi.
   „Přijdeme,“ souhlasil Harry.

   Říjen se rozkvétal jako ranní poupě a s příchodem pozdního odpoledne se kolem zrcadlového jezera rozléhalo několik běžících kroků.
   „No tak, třeba to nepozná, že jsme neběželi,“ řekl Harry prosebně. „Už nemůžu!“
   „Co to plácáš? Vždyť jsme zrovna vyběhli!“ volal na ně z dálky Ron poskakující jako zajíc a běžící s pořádným náskokem.
   Běželi na své Celestínské setkání, tak, jak jim minulý den přikázala A. Jenže už po pár stovkách metrů jim nohy dřevěněly. Ne však Ronovi, který kolem nich několikrát proběhl, aby je popohnal… tedy spíše – poškádlil.
   „Tak běžíme vy slimáci!“ volal na ně už zase z dálky a pelášil, jak to jen šlo.
   „Myslíš,“ říkal Hermioně v běhu o překot Harry a nestačil se nadechovat. „myslíš… že bych ho z téhle dálky trefil šutrákem?“
   „Jestli ne ty, tak já jo,“ řekla rozzuřeně a v rukou cítila Ronův krk.
   Milka běžela mezi nimi a jako jediná nenaříkala, ani bláznivě nevyčerpávala své síly. Nad hlavami se jim proháněly vrány, otužilé žáby kvákaly u břehu jezera a v dálce byl vidět třetí ročník, který si vyjel na loďkách na opačný břeh, nasbírat šípky do čaje a nějaké jeřabiny. Ze břehu se zdál jako hejno malých mravenců.
   Harry se zastavil, aby si smočil udýchaný obličej a protřepal hlavou. Všichni už byli dávno před ním, když zaslechl v nedalekém houští zašustění.
   Chvíli se tam podezřívavě díval, ale když viděl, jak se mu ostatní vzdalují, rozběhl se za nimi.
   Po dalších několika stovkách metrů si začali rozepínat teplé oblečení. Jejich zpocená těla toužebně prosila o zchlazení, a když konečně dorazili ke křižovatce s prastarým rozcestníkem, dali si chvilku odpočinek.
   Ron pelášil jako strašidlo napřed s tím, že až ho A uvidí jako prvního nahoře, oblíbí si ho a začne mu nadržovat.
   Dnešní den byl zázračně bez deště, třebaže mraky pořádaly na nebi dostihy jen co je pravda. Děvčata odpočívala posazená na vlahé zemi a Harry se právě protahoval, protože ho svrběly uštvané nohy. Věděli, že slunce tam někde za mraky co nevidět začne zapadat a oni musí dorazit na celestínské setkání včas.
   Milka se zvedla jako první, počkala na Harryho a Hermionu, a hned na to se všichni rozběhli směrem do Prasinek.
   Obloha se už začala smrákat, když probíhali hlavní cestou v líbezné vesničce ponořené do ducha Halloweenu. Ve všech oknech se snoubily svíčky a dýně, vrbové proutění a věnce s žaludy. Po hlavní cestě se prohánělo hejno slepic a starší čarodějka hubovala na nějakého mladého hejska, jak se tudy prohnal a všechny slepice jí vyplašil.
   Harry si už v půlce cesty sroloval rolák. O svých podlitinách se Hermioně a Milce svěřil už během dne a tak to nikoho nepřekvapovalo, až na obyvatele Prasinek. Trojice mohla vidět, jak vesnička vypadá, když neočekává návštěvu studentů ze školy. Věčně zaplněné cestičky byly prázdné a ze všech komínů se poctivě kouřilo. Blížící se zima začala už pomalu ťukat na dveře a po nedalekých polích se proháněly dřevěné orací vozy tažené statnými koňmi, aby připravili půdu na přicházející zimu. Jinde ji pokrývali mulčem, aby na zimu byla semínka v půdě v teple.
   Vydali se postraní cestou a ponedlouho probíhali kolem hostince U prasečí hlavy. Když dorazili na úpatí skalistých hor, které končily až někde vysoko v zamračené obloze, spatřili na zemi ležícího vyčerpaného Rona.
   „Už dál nemůžu. Ten kopec nevyšplhám,“ sípal a kroutil přitom hlavou.
   „Vždyť jsi teprve na úpatí,“ řekla škodolibě Hermiona, taktéž vyčerpaná, ale očividně jí Ronův stav dodal síly.
   „A pamatuj, žádný Prášek,“ pronesl Harry, stejně tak škodolibě. „Hezky po svých.“
   Na horu se škrábali již víceméně ztuha. Milka je nechávala daleko za sebou, museli se divit, kde ta holka bere v sobě tolik energie. Když konečně Harry položil ruku na studenou skalistou plošinu a vstup do jejich tajné výcvikové jeskyně, spatřil vysoko nad sebou stát elegantní ženu. Byla to A.
   Ainy oči měly ve smrákavém počasí azurovou barvu. Její panenky měly moc měnit zbarvení jako duha, když kolem ní člověk procházel a obdivoval ostré, přesto však půvabné rysy její tváře. Její kožený úbor jí poskytoval dostatek tepla a zároveň potřebnou pružnost těla. U pokoveného opasku se jí snoubily tři hůlky, všechny různých velikostí. U nohy pak měla jednu náhradní. Na hlavě se jí skvěla přeska s kovovým znakem tří hůlek s devíti hvězdami, znakem nejvyššího stupně bystrozorské úrovně, a prameny vlasů jí sklouzávaly volně kolem ramen dopředu na úroveň prsou. Vypadala jako pyšná počestná žena, stojící na útesu v šerém svitu zapadajícího slunce hladící mraky seshora.
   A ladně ustoupila, aby uvolnila plošinu Harrymu a Hermioně. Pak chvíli čekali a oddechovali, dokud se s pekelným úsilím nevyškrábal nahoru i Ron a nepadl zničeně na zem.
   „Pro… pro dnešek… to… stačilo…“ vysoukal ze sebe zmámeně.“
   „Nuže,“ pravila poprvé A. Její vznešenost na všechny působila nedosažitelným dojmem, skoro až obezřetně děsivým. Poté pohlédla na Harryho hlavu a zamračila se. „Tvůj krk, hochu… to je dosti sentimentální trik,“ řekla a jako když někdo pohladí svého milovaného, tak stejně tak něžně A zakouzlila na Harryho krk. Podlitiny poslušně zmizely. „Přistoupíme k výcviku,“ řekla a jako vítr zmizela v hlubinách jeskyně.
   „Ne ne ne,“ kroutil Ron hlavou, když čtveřice osaměla. „tohle je určitě jenom sen,“ A pohrozil, že ten, kdo ho štípne, chtíc mu dokázat opak, toho shodí ze skály.
   Uvnitř na ně čekaly líbivé obleky, podobné tomu, který měla na sobě A. Když se do nich převlékli, dalo hochům spoustu práce, aby dychtivě nezírali na Hermionu a Milku. Ty jim to náležitě oplácely, což jim způsobovalo nejeden stydlivý pocit.
   „Cítím se jako nahý,“ řekl Ron rozpačitě. „Jako kdybych na sobě nic neměl.“
   „To jsou bystrozorské úbory,“ vysvětlovala A. „Takový dojem mají způsobovat. Nesmíte být nijak svazováni okolním světem.“
   A jim sdělila, že jejich Celestín – profesor Brumbál, se opozdí, ale dozajista přijde. Do té doby je provedla řadou základních cviků, aby rozpohybovali svá těla. Ronovi se to zdálo zbytečné, jelikož každým dalším cvikem jeho tělo tuhlo jako cement. Navíc, nutit se nedívat se na cvičící Hermionu, to byl taktéž jak se patří nadlidský úkol.
   Konečně vzali do rukou hůlky a předvedli, co umí. Po hodině náročného čarování je dokázala prostými slovy naučit to, co by se ve škole z knih učili celý rok. A měla nesmírný dar učit druhé umění kouzlit. A jakousi zázračnou auru, v které, pokud se Harry ocitl, jakoby kouzlil sám od sebe a s naprosto bravurní lehkostí.
   A se ani jednou neusmála, byla jako robot. Nenechávala je ani na vteřinku vypadnout ze soustředění. Její vážná tvář je nutila se snažit víc a víc, a pořád to nebylo dost.
   I Ron předváděl fantastické úspěchy. Postupem další hodiny se naučili sesílat kličkující kouzlo, během další jej zčásti ovládat. Milce se dokonce povedlo jedním trefit Harryho do nohy, za což byla odměněna potleskem a Ainým seriózním uznáním. Nakonec je naučila základní léčebné techniky aplikovatelné na svá vlastní těla.
   „Jste čtyři, proto je důležité využívat výhod této cifry,“ radila jim rázným a výstižným hlasem, když už se venku temně šeřilo. „Existuje celá řada kouzel, která může sesílat pouze určitý počet kouzelníků. Jeden - unox, dva - duox, a dále triox, kvartex, kvintex, sextex, septex, oktex a nonex. V násobkách desíti jsou kouzla megamocná, v násobkách stovek gigická… prakticky – prakticky nereálná. Pro nás bude důležitý kvartex. Budete jako soubor sehraných hudebníků. Kvartex může zaujmout nejvíce pozic v boji i při momentu překvapení.
   Jakmile vám začne hrozit nebezpečí, semknete se zády k sobě,“ řekla a mávla ladně hůlkou. Čtveřice se sama od sebe k sobě přitiskla zády. „V křížovém šiku, v němž nyní jste, máte každý na starost devadesát krát devadesát stupňů zorného pole. Jakmile se do tohoto pole dostane nepřátelský objekt, je jen na vás – jednotlivci, se ho zbavit. Pokud tak neučiníte, ohrožujete tím celou skupinu. Pokud tak učiníte, budou vaši partneři mít jistotu, že mají nulový slepý faktor a mohou se plně soustředit na obranu svého kvadrantu. Pokud jeden z vás padne,“ pokračovala a hůlkou dělala ladná vypravěčská gesta, „přesunete se nad něj. Přejdete do diamantového šiku, jehož střed bude nad vaším padlým partnerem, čímž bude v bezpečí. Pokud mu bude hrozit smrtelné nebezpečí, změní se triox na duox – zrcadlový šik, a jeden z vás se bude věnovat zraněnému. V takovém případě hlídáte plné zorné pole lidského zraku, dokud se duox opět nezmění na triox či kvartex – křížový šik. Nejtěžší zkouškou pro vás však bude unox. Pokud jste sami, je důležité si rozdělit prostor kolem sebe na kvadranty, které budete pravidelně v daném časovém intervalu kontrolovat.“
   Obranné šiky si nacvičovali další hodinu, ač jim už zbývaly jen pramalé zbytečky sil. Šiky měly však svou zázračnou moc. Harry si je velice oblíbil. Cítil totiž takové zvláštní upokojení a klid, když se mu na záda tiskli jeho přátelé. Tento kontakt byl podle A zvláště pak důležitý. Jakmile kouzelníci přejdou na křížový šik, vytvoří jeden z nich propojení a jejich kouzelná energie se spravedlivě rozděluje mezi všemi. Pro Harryho to byl nezapomenutelný pocit. Skrz ramena mu procházelo tolik tepla a podpory, jakoby kouzelné šiky vyzdvihovaly na povrch všechno to krásné, co se v pravém přátelství skrývá.
   „Následující hodinu se podíváme na kouzelnické bojové umění,“ řekla jim A, když očekávali, že je konečně propustí. Očividně je čekal úmorný den až do padnutí. „Chtěla bych, abyste nyní usilovně dávali pozor.“
   A zamávala hůlkou jako pletací jehlicí. Před oněmělou čtveřicí se objevily obrazy zápasících bojovníků.
   „Veškeré umění boje je tady,“ řekla a ukázala si na čelo. „Meditacemi vás dokáži v rekordním čase naučit souladu mysli a těla, stejně tak jako nejrůznější bojové triky. Naučíte se dýchat tak, abyste využívali celého svého potenciálu. Přesto vše, co vám přes meditace dám, je zcela k ničemu, dokonce i mnohdy nebezpečné, pokud nebudete cvičit své tělo. Svalovou hmotu vám přičarovat nemohu a ani se o to nehodlám pokoušet.
   Zatím jste se ještě nesetkali s uměním, které vás budu učit. Vychází z ninjutsu, japonského tajného seskupení zabijáků, a kouzelnických vražedných technik, shromážděných z tajných a tajemných kronik prastarých asijských zemí. Zahrnuje skrývání, plížení, boj s předměty i bez, a také schopnost léčení svého zmrzačeného těla, do jehož tajů jsme před chvíli nahlédli. Využíváme k tomu bojových držení hůlky a bezprostředního seslání kouzel.
   Základním uměním, je rovnováha,“ pokračovala A a zvedla jednu nohu. Celým tělem přitom ani nehnula. Její gymnastická postava jakoby uposlechla ještě dřív, než jí A vydala pokyn. „Prosím, jednoho z vás, aby do mě strčil.“
   Čtveřice se po sobě podívala a Harry hned bodře vybídl Rona, který se ustrašeně podíval A do očí.
   „Nic ti neudělám,“ řekla a poprvé se usmála.
   „Mám silně?“ váhal ještě Ron a jeho tvář se barvila jako červánky.
   „Jak je ti libo, Ronalde,“ odvětila mu na to lhostejně.
   Ron napřáhl ruce a prudce strčil do Ainých ramen. Zkušená bystrozora jen třikrát poposkočila na jedné noze a opět zůstala stát jako sloup.
   „Ještě?“ řekla a Ron s otevřenou pusou zůstal civět jako opařený. Harry byl vyděšený stejně jako on. Při takovém drknutí by se svalil jako hrouda hlíny.
   Ron do A ještě několikrát strčil, ale A jako kdyby byla přikovaná. Nespadla a nespadla, ani jednou se nedotkla druhou nohou země. Umění rovnováhy, které ovládala, je skutečně vyděsilo.
   „Pokud si přejete přežít alespoň vteřinu,“ řekla A a jemně nechala svou nohu došlápnout k zemi, jako kdyby ji vlastně ani nepotřebovala a stačila jí k chůzi jedna jediná. „je nezbytné se sžít s rovnováhou těla.
   Kouzelnické bojové umění má stovky chvatů, úchopů, zákeřných kouzel a mučících technik. Pro jejich zvládnutí potřebujete znát genetickou stavbu lidského těla. Vědět, jaké části ochromit. Kde umrtvit nervy, jak zaslepit zrak, a hlavně, jak se těmto útokům bránit. Pro útočníka není problém přestavět vaší nervovou soustavu tak, že mrkáním očí budete hýbat palci na nohou a pohybem ruky budete ovládat jazyk. Zkušený bojovník schopen obnažit vaší ruku tak, že vám z ní zbude jen holá kost. Zničit, nebo převrátit váš zrak, ba dokonce ti nejlepší zkušení profesionálové, ve vás dokáží jako v chemickém médiu kontrolovat hormony. Způsobí vám pláč, vztek, neovladatelnost, strach nebo nedej bože paniku. Všechny vaše pocity jsou jen impulsy v mozku, které se dají zkušenými velmistry simulovat. Bojové kouzelnické umění je to nejnebezpečnější na světě. Od lámání kostí, drcení vnitřností až po matení či zbavení smyslů, to vše spadá do jednoho děsivého, přesto zázračného kouzelnického odvětví.“
   A dopovídala. Naslouchající jen seděli a srdce jim bila jako nezastavitelný gong. Tohle nechtěli, z toho měli strach. Harry cítil, že jestli někde někdo dokáže takové věci a nemá rád Harryho Pottera, jsou obavy Molly Weasleyové a všech ostatních zcela opodstatněné. Kde jsou pak hranice? A pokud se takové věci naučí černokněžník, jako byl Voldemort, dá se vůbec zastavit? Harry na to neznal odpověď. Voldemort byl přeborník na kouzlení jako takové. Umění, které zde popisovala A, mu připadalo jako z jiného světa. A tím spíše ho překvapivě přitahovalo. Pokud měl možnost naučit se ubránění se takovým hrůzám, ba dokonce jimi umět útočit, mohl by dokázat přece jenom vyhrát nad tím, co ho čeká, a o čem ví… tuší, že co nevidět přijde.
   „Nikoho z vás nenutím se takové věci naučit. Vpravdě doufám, že každý z vás se soustředí na jednu nebo dvě věci, které vás zde budu vyučovat, a tím se budete vzájemně doplňovat,“ snažila se A upokojit jejich vystrašená srdce. „Máte čas do zítřejšího setkání. Teď si se mnou zkusíte první meditace.“

   Skončili až pozdě večer. To když do začarované jeskyně vešel Albus Brumbál ve své noblesní lesklé zbroji a spatřiv tolik utahaných tváří, nezbývalo mu nic jiného, než se srdečně usmát. A ještě na několik málo okamžiků zůstala, ale pak už se převlékla, a teple oblečená se usmála při odchodu na Brumbála. Zmizela ještě ve chvíli, kdy její ruka jakoby duch mávala v prostoru.
   „Jste připraveni na další část výuky?“ otázal se Brumbál milým hlasem.
   Ron se uchechtl a řekl: „Pane profesore, vážně mi to promiňte, ale leda že by ta výuka zahrnovala kmitání prsty. Jinde mi totiž síly nezbyly.“
   „To rád slyším,“ pokývl hlavou Brumbál. „V tom případě zbývá jediný, kdo zde potřebuje cvičit,“ řekl a jeho prozíravý pohled se stočil na Harryho.
   Harry necítil nohy, jeho tělo bylo jako jeden velký předoucí kocour, vrnělo a nepohnulo se ani o píď. Musel ale dál. Jak ho Lexter učil, člověk má v sobě vždycky sílu jít dál, i když se situace jeví bezvýchodná. A on teď nesměl polevit.
   Jeskyně potemněla a stříbrné hvězdokupy obstoupily dva kouzelníky uprostřed. Hermiona, Milka a Ron zůstali sedět opodál. Harry a Brumbál stáli v překrásném obklopení světel a zářivých jisker. Podlaha pod nimi vykreslovala začarované klikatící se čáry jako půdorysy celé podstaty kouzlení.
   Brumbál si posunul na nose brýle. Harry by rád udělal to samé, žádné brýle však neměl. Zrak ho neposlouchal natolik, aby nějaké vyžadoval.
   „Hůlku nebudeme potřebovat,“ řekl Brumbál a položil Harryho hůlku Hermioně na ruku.
   Harry dostával podivný strach, otočil se na Brumbála a vyčkával.
   „Hyregnizace, Harry, co ti to říká?“ začal Brumbál své povídání.
   „Dar kouzlit bez hůlky,“ odpověděl mu černovlasý hoch.
   „Dar?“ opakoval Brumbál a světla se mu odrážela ve víčkách. „Vážně věříš, že to je dar?“
   „U mne ano,“ odvětil krátce.
   „Když je to dar, proč ho tedy netříbíš? Nezušlechťuješ k dokonalosti? Proč ho necháváš spát jako medvěda?“
   „Způsobuje mi jen problémy,“ odpověděl Harry příkře.
   Brumbál Harrymu naznačil, aby mu podal ruku. Harryho ruka se zázračným prstenem se srdcem uprostřed, vypadala stahaná a bledá. Brumbál si ji přesto prohlížel, jako kdyby pod obyčejností a ušmudlanou tváří se skrývala krása čisté lidské duše.
   „Tvé ruce, Harry,“ řekl a uchopil Harryho prsty tak, že mu dlaň lehoulince sevřel v pěst, „toho v životě ještě tolik dokáží,“ pravil Brumbál a zadíval se mu do očí. V jedné chvíli Harrymu připadalo, že se na něj dívá, jako kdyby očekával, že ho právě tyhle Harryho dlaně jednou připraví o život. Harryho taková myšlenka vyděsila a rychle ji vypudil z mysli jako odpůrnou bestii.
   „Tyhle dvě dlaně jsou dva mocné čarující živly, kterými jsi byl obdarován už od narození.“
   „Ale… to přece není pravda,“ řekl Harry zdráhavě. „Ten dar mi dal Princ, v Temném Mordu.“
   „Už odjakživa jsi uměl kouzlit bez hůlky. Věř mi, znám to. Máš ho v sobě již od tvého mládí, kdy se ti stávaly všechny tvé nehody. Ten dar od prince jej v tobě probudil k životu.“
   Harry polkl. Hluboko v žaludku cítil podivně chvění. Vzrušení mísené s odvahou, i strachem. Proplétané jakoby kouzelnými pocity nečekaného.
   „Tvá síla prochází srdcem. Tvé srdce prochází všemi, které miluješ. A tvá láska tě obklopuje, jako křídla ochrany tvé matky, o kterou nikdy nepřijdeš, protože se snoubí a sídlí nadosmrti právě v tvém srdci. Považuji tě víc než kohokoli jiného za svého syna. Věřím, že zase vzlétneš jako pták a začneš kouzlit svou vlastní myslí. Protože ten, kdo dokáže kouzlit svými dlaněmi, dokáže vytvářet taková kouzla, která zná jenom on. Kouzla plynoucí ze samotného srdce,“ povídal Brumbál a jeho hřejivý hlas hladil stěny jeskyně a všechny naslouchající neviditelným hedvábným tónem. „A já se nemohu dočkat, až tvá síla plně procitne k životu. A ty dokážeš, co je opravdu skryté v hloubi duše dědice dobra. Páni, jen ať se všechno zlo světa třese! Věřím, že dokážeš neskutečné věci, ač tomu sám nebudeš věřit. To mohutné dobro pramení právě z tvého srdce, Harry. A to je mocný… ten nejmocnější živel.“
   „Já ale neovládám kouzlení bez hůlky,“ řekl Harry, zatímco mu Brumbál stále držel ruce.
   „Že ne? Ale ano, Harry, ovládáš. Jen si to neuvědomuješ,“ naklonil se k němu Brumbál. „Stačí jen pořádně otevřít oči a podívat se kolem sebe.“
   Harryho zrak jakoby procitl a Harry se šokovaně nadechl. Byli asi pět metrů vysoko ve vzduchu, ani o tom nevěděl! Harryho hůlka přitom ležela stále Hermioně na klíně.
   „Co to-!“ vyjekl a volně máchal nohama ve vzduchu. Jiskry a hvězdy kolem něj proplouvaly jako maličcí ptáci a osvětlovaly mu tvář ze všech stran.
   V tu chvíli Brumbál Harryho pustil.
   „Svým srdcem Harry, kouzli svým srdcem, ty víš, o čem mluvím,“ slyšel Brumbála.
   Harryho ruce podivně elektrizovaly. Přátelé se na něj zezdola dívali užaslými pohledy. Harry zavřel oči a soustředil se. Myslel svým srdcem, tím, co cítil. Svými emocemi a pocity. Cítil v hlavě vlny všech vjemů a pocitů svých přátel. Sílu, kterou mu dodávala jakási neznámá moc přímo z nitra jeho duše. A Harryho zář sílila. Radosti z lásky a štěstí, které objevil ve svém srdci, a které náhle procitly v tom jednom okamžiku, mu zaslepily mysl. Z rukou vyšlehly blesky a olizovaly stěny jeskyně. Harry roztáhl ruce a v jeskyni se roztančily jiskřičky. Prach se proměnil v tisíce poletujících světlušek. Chladivý vítr nabral ve vlnkách na síle a Harry krouživě stoupal jako nebeský anděl.
   Až konečně zář po chvíli pohasla a Harry dopadl těžce na kolena vedle Brumbála.
   „Bravo, chlapče,“ pošeptal mu do ucha. „To bylo nadmíru výtečné.“
   Do Brumbálových očí se vlily letmé slzy. Oči pyšného rodiče, který právě chválil svého jediného potomka. Tak teď vypadaly oči Brumbálovy.
   „Pamatuj si, Harry, pamatuj si důležitou věc,“ oslovil ho Brumbál. Oba vedle sebe klečeli a Brumbál Harrymu nadzvedával unavená ramena. „Všechno co děláš, dělej tak, jako kdybys to mohl dělat dvakrát, a tohle byl tvůj druhý pokus.“
   Brumbál se majestátně zvedl a jeho rytířský oblek zařinčel, když si ho na sobě upravil.
   „Zítra jste tu opět očekáváni. Do té doby, hodně štěstí, mí drazí studenti,“ rozloučil se s nimi a odkráčel úctyhodně východem z jeskyně.

   Čtveřice vyšla ven z jeskyně. Venku se na ně usmívaly stovky zlatavých hvězdiček. Obloha se k večeru rozestoupila a odhalila celou tu hvězdnou krásu. Byla už černá noc, když kamarádi sestupovali pomaličku zesláblýma nohama špičaté skály u Prasinek. Harry se cítil jako zvadlá květina, kterou někdo roky nezaléval. Poslední lekce s Brumbálem z něho vysála zbylé částečky energie a tak nějak mu připadalo, že ho tělo poslouchá jakýmsi propojením z postele. Do chladné noci jim zpívalo noční zvířectvo, jemuž vévodily sovy a zatoulaní vlci. Cvrčkové už dávno necvrlikali a tak jen vítr a seschlé lístky stromů šustily spící krajinou.
   „Zítra vyjdu ráno, až zakokrhá kohout,“ začal Ron, když sešli prudký kopec, „čímž mám na mysli Vektora Lupa, pochopitelně. A volným krokem sem nahoru dorazím k večeru. Už žádné pomatené běhání.“
   „Musíme se cvičit, nechceš přece A naštvat,“ řekla mu na to Hermiona, hned však upadla, jak sama byla unavená.
   „Neumím si představit, jak může vypadat, když se A naštve,“ řekl Harry pomáhaje Hermioně znovu získat rovnováhu.
   Procházeli zrovna kolem velkého penzionu uprostřed Prasinek, když si Harry všiml, jak někdo za oknem prudce zatáhl závěs. Všichni pochytili jeho pohled a penzion se jim v tu ránu zdál jako velká nahnutá obluda připravující se je polapit.
   „Prý ho vlastní duchové,“ šeptala jim Milka. „A ti, co se tam ubytují, přijdou o rozum,“ špitla a trojice se oklepala hrůzou.
   Celé Prasinky byly tiché, jen z nedalekého hostince U tří košťat se neustále rozléhal hluk pozdních hostů. Když procházeli kolem vrzajících chladných návěstí, dělala se jim husí kůže. Noční Prasinky jim naháněly pořádný strach a tak už se co nejrychleji snažili dostat pryč.
   „Už se těším na vyhřátou postel,“ řekla jim Milka, když se konečně dostali k jezeru, na němž se snoubily stovky odrážejících se hvězd. „Jedna spolubydlící mne naučila kouzlo, jak zařídit, aby postel a přikrývky byly vyhřáté, jakoby v nich dávno někdo ležel. Takže první co udělám, jakmile se vrátíme, je, že zalehn-“
   „Sirius!“ bouchla se Hermiona do hlavy. „My nemehla! Vždyť jsme mu slíbili, že přijdeme!“
   Harry si vzpomněl na Siriusova slova. Hermiona měla pravdu, Sirius si nezaslouží zklamat. Navíc je to stále jeho jediný příbuzný, kterého má. A tak, přestože už nemohli ani pořádně vidět cestu před sebou, se dali do běhu.
    Zvířena jim nestíhala uhýbat a tak se nesčetněkrát lekli plazícího se hada, jezevce anebo i vyplašeného zajíce. Na horizontu jezera se sem tam objevilo obrovské chapadlo či zavalité tělo, a bylo o strach, když na břehu málem zakopli o vyplavenou kostru nějaké obří ryby.
   Honosnou bradavickou bránou probíhali, když už na kostelních hodinách bradavické zvonice odbíjelo půl dvanácté.
   Skupinka se musela legitimovat hlídačům na školních pozemcích průkazem, který jim svěřil Brumbál hned první den. Celkem je zastavilo šest hlídačů a uvnitř temného a tichého hradu tři, než dorazili k Velké síni. Milka se s nimi rozloučila a trojice vešla dovnitř.
   V dálce seděla na učitelském stole opřená o velký kus uzené hovězí kýty postava a potichu si hrála na foukací harmoniku. Byl to Sirius. Trojice se provinile přibližovala.
   Musel tu být veliký mejdan, jídlo bylo právě sklízeno kde se jen dalo, mezi nohama se jim proháněly desítky domácích skřítků. Mnozí měli na hlavách čepičky nebo šály, někteří dokonce nové boty. Dobbyho vliv byl na první pohled patrný a domácí skřítci v Bradavicích, k velkému štěstí Hermiony, si začali kupovat různé malé věci za utržené peníze, které jim byly od minulého roku střádány. V rohu sedělo pár opilých muzikantů, jimž se právě zdály nějaké divoké sny, a trojice, jakmile došla k černě oblečenému kouzelníkovi, se zastavila.
   „Odpouštím vám,“ řekl Sirius, ač se tvářil nezvykle kousavě. „Odpouštím vám, už jen za to jak vypadáte. Ale jen pod jednou podmínkou. Že mi řeknete, kde jste byli.“
   Hermiona a Ron trpělivě vypravovali o jejich setkáních s A a Brumbálem, zatímco Harry se nedůvěřivě ohlížel na skupinku spících muzikantů. Od dnešního cvičení s A nikomu nevěřil a každý se mu zdál něčím podezřelý. Co když hraní byla pouhá zástěrka jak se dostat k Harrymu Potterovi a zabít ho?
   „Dál už nemluvte,“ zarazil je Sirius. „Jsem konec konců váš konkurent. Pravda je, že máte co dohánět, pravidelná cvičení vám prospějí. Ať tak či onak, hej ty tam!“ zvolal na jednoho ze skřítků. „Přines nám lahvinku něčeho ostřejšího. Vypadáte, jako byste přečkali noc v Medvůřině brlohu.“
   „Věříš jim?“ zeptal se Harry a očima tajně poukázal na muzikanty.
   Sirius se na něj podíval a úsměv mu zmizel ze rtů. „Nevěřím nikomu kromě vás tří a Lupina. Kdybych jim nevěřil, nedovolil bych ti sem ani vkročit.“
   Sirius jim nalil láhev Portského, až se při pití oklepali a kus bolestné únavy z nich opadl. Harry se usadil a odpočíval. Každodenní učení a stres se na něm jizvitě podepisovaly. Byl rád za chvíli klidu a tak si zkoušel hraní na foukací harmoniku.
   „Teď…“ řekl Sirius a zašklebil se, avšak pro něj zcela nezvyklým způsobem. „Řekněte mi něco… o… o… té…“ váhal, a ač se to zdálo býti nemožné, červenal se, „… A.“
   „Myslíš o naší cvičitelce?“ zakřenila se Hermiona a patrně jí to došlo jako prvnímu. „Je velice seriózní,“ řekla, jakoby ho chtěla poškádlit slovíčkařením. „chladná jako ocel, hbitá jako rys, chytrá jako… no…,“
   „Hermiona?“ doplnil Ron, když ji nic nenapadalo.
   „Šašku,“ řekla mu na to, „ale hlavně, je srdečná a hrozně hodná. A zdá se mi,“ řekla ještě a obcházela kolem rudolícího se Siriuse, „že má v sobě i trochu rozvernou jiskru.“
   „Jsi ďábel,“ řekl jí Sirius usměvavě a schovával svůj obličej za lahví vína. „Jenže mám smůlu. Je zadaná. Slyšel jsem, že každý den chodí večer domů a vaří nějakému… Jinxovi.“
   „Ty to nevíš?“ opáčila Hermiona neskrývaným pousmáním, když se Sirius zklamaně zahleděl do hlubin poháru. „Je to prý jen mrzutý kocour, jinak doma… nikoho nemá.“
   Sirius se vpíjel do Hermioniných prohnaných očí a snažil se zjistit, jestli si s ním jenom hraje, nebo to myslí vážně.
   „A teď chci něco za to,“ změnila Hermiona dychtivě na jinou notu jako když výhybkář přehodí výhybku. „Řekni nám… jak vznikají duchové?“
   Sirius se zhluboka nadechl, na moment nastalo ticho a hned poté se srdečně rozesmál.
   „Ty liško podšitá,“ řekl jí. „Dneska už jsi dvacátá, kdo se na to ptá. A chudák Hagrid musel obejít všechny, u kterých tušil, že odpověď znají, aby jim naznačil, že mají držet klapačku. To by bylo vůči ostatním nefér, Hermiono.“
   „My jsme ale přece výjimka,“ řekl Harry ublíženým tónem.
   „Obzvláště pak před vámi mě varoval. Že prý vám člověk vždycky něco vyzradí, byť o tom ani neví. Ale…“ pravil a uličnicky se odmlčel. „Mohl bych vám… řekněme… napovědět.“
   Trojice se plně soustředila na Siriuse a Harry přestal vrzat na harmoniku. „Existuje svět, jmenuje se… Svět duchů, kde spravují nedobrovolně zemřelé duše mrtvých. Je to… mocné místo, které každý duch za svůj život jednou navštíví. A jeho celoživotním cílem je pak projít jeho branami,“ Sirius se náhle zadíval Harrymu přímo do očí. „Ale když neprojdeš, budeš uvrhnut zpátky mezi živé. A víc vám neřeknu.“
   Harry si chvilku vše nechával projít hlavou, avšak všechny debaty jeho mysli překazila Hermiona.
   „Ale jak se do toho světa dostanou?“ ptala se zmateně.
   „Neřekl jsem vám, že vám prozradím vše, nýbrž že vám dám nápovědu. Na zbytek už musíte přijít sam-“
   Místnost ošlehl záblesk. Sirius vyskočil na stůl, surově jim stáhl hlavy a vehnal je pod ubrus stolu. Harry se ani nestačil nadechnout, jen škvírkou mezi dvěma cáry ubrusu uviděl, jak se Sirius napjatě tiskne ke stěně na konci profesorského stolu a vyhlíží zamlženými okny něco venku.
    „Co se to děje?“ zeptal se jeden z čerstvě probuzených muzikantů.
    „To bylo znamení vy pitomci!“ zařval na něj. „Vidíte ty skřítky?“ řekl mu Sirius a ukázal na malá stvořeníčka, která utíkala pryč jako hejno krys. „Mazejte za nimi!“
   Muzikanti zmizeli z Velké síně a Sirius mávnutím hůlky uhasil hořící svíce. Teď to Harry jasně poznal, záblesk vyšel z bradavických pozemků od nějakého z ochránců. Jelikož ho právě následoval druhý, až Siriusovy oči na chvíli osleply.
   „Siriusi?“ ozvala se Hermiona zpoza stolu. „Co se propána děje?“
   „Šššš!“ zasyčel k nim. „Nejste tady,“ a běžel jako vítr k velkým východovým dveřím.
   Harry prudce oddechoval, byl si moc dobře vědom, že je to všechno kvůli němu. Pak ztuhl a kamarádi s ním. Pod stolem se začaly objevovat podivné věci. Jakoby maličcí duchové všech barev v oparu mraků se mlžili před jejich očima.
   Ubrus se zvedl, až se trojice lekla. Sirius jim všem vyhrnul košile přes nosy. „Snaží se vás najít podle dechu,“ řekl, když Harry málem nasál kousek modrozeleného mráčku. „Accio Pobertův plánek. Accio neviditelný plášť! Zachovejte klid, neví, že jste tady.“
   Přivolané věci se Siriusovi ocitly v rukou, jedním máchnutím trojici skryl pod pláštěm, plánek vrazil vyděšenému Ronovi do ruky a pak je zabarikádoval židlemi.
   Místnost se prohla v jakémsi mocném kouzlu. Zaslechli dunivý dusot a rány. Vchodová brána dovnitř do hradu se otevřela. Sirius jako jediný odhodlaný bojovník přebíhal celou dlouhatánskou Velkou síň na druhý konec ke dveřím.
   Ty se celé obrovské nečekaně rozlétly do kořán.
   „Blackuuuuuu!“ zachroptěl něčí mrtvolný hlas. „Už jednou jsme tě málem měli… pojď k nááááám!“
   „Ani mě nehne, vytlemenče! Wingardium Perio!“ zaslechli Siriusův hlas. Nedaleký stůl u Celestínského výklenku se zvedl a jako střela se vymrštil ke dveřím, kde explodoval, načež nově příchozí trýznivě zařval. Harry se zadusil úlekem, ubrus protnuly stovky třísek jako ostré jehlice. Hrad se otřásl a s tím se dveře do síně na popud silného Siriusova kouzla zavřely.
   „Tohle je plánované, vnikají sem ze všech stran!“ říkal Sirius, načež mával ve vzduchu ochranná kouzla. „Promiňte za ty třísky!“ Harry se pohnul a sykl bolestí. Do té doby to necítil, až teď si uvědomil, že mu v boku vězí nejméně šest dřevěných třísek. Vzpomněl si na léčebná kouzla, která je A dnes učila. Mávl hůlkou a zamumlal zpod košile: „Leviodas,“ s tím třísky vypadaly na zem. Byly maličké, přesto mu košile začala červenat. „Wundus pastolima,“ zakouzlil ještě a oděrky přestaly krvácet. Jen barevné obláčky se vznášely stále dál nebezpečně prostorem.
   „Siriusi?“ špitla hned na to Hermiona. „Nezavoláme pomoc?“
   „Nejste tad-“ Sirius se zarazil, Hermioně došlo proč. V dalších chvíli se z ničeho nic oklepala zimou. Pak Sirius zařval. „Expecto patronum!“ Harry prudce vydechl. 'Mozkomorové!'
   Nedaleká okna se rozletěla na padrť a obří silueta psa se zahučením rozrazila hejno mocných přízraků. Vzduch se otřásl a Harrymu se zhoršil zrak. Z ničeho nic zcela oslepl. Slyšel, jak se Ron zalkl. Se závěsy něco začalo divoce škubat. Řinčely skleničky na stole, příbory se zapichovaly do země, prostor jakoby ožil a začal řvát.
   „Patronus maxima! Maxima maxima maxima!“ bílý bod za závěsem v podobě osamoceného psa patrona osvítil síň jako rentgen. Ozval se nervy drásající skřekot příšer. Harrymu strach začal lomcovat s tělem. Nohy se začaly klepat, aniž by chtěl. Plně spoléhal na Siriuse, alespoň dokud slyší jeho volající hlas. Upnuti k němu byli jako k majáku naděje. Pak mozkomoři odtáhli. Nastaly dlouhé minuty ticha. Sirius obcházel síň, zatímco hradem se šířily rány. Pro tentokrát si mohli oddechnout.
   Další okna se roztříštila. Jako když z nebe sestoupí blesk, dovnitř vpadli okny černokněžníci. Jejich zvířecí hávy a drátěné masky šustily, dupaly a řinčely prostorem. Sirius převrátil ohromný stůl a chystal se zakouzlit hůlkou. Chrčivé příšery vrhaly smrt do celé síně. Jejich lebkovité tváře plné slizu, mlžné oči a plesnivějící ruce naháněly děs. Siriuse v tom okamžení překvapily vstupní dveře. Ty se nečekaně rozletěly dokořán přímo mu za zády, a přesně v okamžiku, kdy jedna z nestvůr v síni máchla hůlkou na Siriuse, zařval Snapeův hlas: „Deffendo!“
   Sirius se shýbl, Snapeovo kouzlo odrazilo útočníkovo, načež útočníka omráčilo. Sirius bleskurychle šlehl kouzlem po dalším zmateném netvorovi a dalšího vedle rozřízl Snape v půli. Sirius se na místě otočil a namířil na Snapea.
   „A dost!“
   „Pošetilče!“ řval na něj Snape. „Kde je Potter?“
   „Jak mám vědět, že jsi tohle všechno nezosnoval právě ty?“ syčel na něj stejně tak zatvrzele Sirius. Hermiona se pod stolem modlila, aby ti dva blbouni něco nevyvedli.
   „Vidím, že ty a rozum jste stále ještě nenastoupili do stejného vlaku. Proč bych si tedy zneškodňoval své vlastní lidi?“ zlořečil k němu Snape a očima kmitl na ležící útočníky.
   „Dokaž to, Zmijozelče!“ křikl Sirius. „Skloň hůlku a vzdej se, jako důkaz toho, že jsi na mé straně.“
   Snape mu chvíli hleděl temnýma očima do tváře a pak, s napjatým obličejem, jen velmi pomalu sklopil hůlku. „Poslali mne pro Pottera,“ říkal potichu se známkami zadýchání. „Ten útok… zdá se, jakoby ovládala jedna mysl. To nejsou kouzelníci, jsou to Mozkolibci. Jdou po tom klukovi. Tak viděl jsi ho?“
   Sirius nic neříkal, hůlkou bedlivě mířil na Snapea, jenž se dokázal opět tvářit tak povrchně, jakoby vyhrál, ač právě složil zbraně. Ale Sirius si byl zatraceně dobře jist, jak mocný je Snape kouzelník. Byl neustále ve střehu.
   „Dostali se až do jeho ložnice, Blacku! Vážně zranili jeho spolubydlící. Průchod v obraze úplně zničili. Ale kluk tam nebyl! Profesoři a bezpečnost mají strach, že se tomu hlupákovi něco stane. Všichni dostali příkaz ho ochraňovat, pokud ho ovšem najdou. Tak viděl jsi ho nebo tu na sebe budeme prskat jako dvě natvrdlý vrby?“ říkal Snape tak ledově, jako by promlouval Bůh Antarktidy. Trojice, když jeho slova slyšela, se chytila za ruce. Harry ze sevření Hermiony mohl vyčíst, jak těžce nesla slova o Nevillovi a ostatních.
   Rány opět zesílily, stěny pukly a jeden z mocných sloupů mezi okny se sesypal. Snape i Sirius napřáhli hůlky a seběhli se u převráceného stolu.
   Dovnitř vběhlo jako zmírající mrtvoly šest chrčivých postav. Jejich paprsky zeleného světla se sešly u dvou kouzelníků. Sirius a Snape slyšeli, jak stůl, za nímž se skryli, skomírá pod silou kouzel. Byli zcela odkryti výpadu z vchodových dveří. Snape ale začal chápat, proč se Sirius raději, než všechno ostatní, snaží ubránit profesorský stůl.
   Momentálně však nemohli dělat nic, místností svištěly kouzla jako řvoucí vlci a mezi nimi kulhaly zetlené útočící monstra. Harrymu stoupal adrenalin. Mnohá kouzla mu prýštila v hlavě jako žiletky. Pak nastalo ticho.
   Jejich ubrus začal jeden z netvorů od konce nadzvedávat. Sirius, spatřiv tuto skutečnost, se rozhodl zakročit. Snape ho však zachytil. Přilétající, zuřivě zelené kouzlo by Siriuse totiž v další chvíli poslalo do říše mrtvých.
   „Zešílels?“ křikl na něj Snape, avšak když se podíval na druhý konec síně, viděl jen beznaděj. „On je tam schovaný?“
   „Spolu s dvěma dalšími. Zastření kouzly. Musíme začít jednat!“ křikl Sirius udýchaně.
   A náhle, jako plamenné řetězy, něco neznámého odzbrojilo všechny agresivní netvory. Přes hromadu zborcených kamenů se jako laň přehnala ladná postava. Sirius vykoukl se Snapem zpoza stolu. Ozvalo se praskání kostí. Žena, kterou v dálce viděli, na sobě měla elegantní úbor z kůže. A koncert začal. Ruku přitiskla k prvnímu útočníkovi, který se pustil nelogicky sám do sebe a mlátil se hlava nehlava. Žena švihla hůlkou, nehledě na to, že ji ještě stále měla přidělanou na opasku, a kouzlo zmizelo ve vzduchu.
   Sirius na ní schovaný za stolem zíral, jako kdyby viděl osmý div světa. V jeho očích se odrážela běhající a bijící se kráska se silou lva.
   Velkým kopem do slabin sklátila dalšího útočníka a rozdrtila mu klouby, třetímu zmizely mávnutím hůlky zcela kosti a čtvrtému sáhla zády na krk, což stačilo k tomu, aby padl jako švestka na zem. Poslední útočník se rozchrčel přímo na ni, když v tom se z prostoru vyřítilo kouzlo a jako bič ho sežehlo na uhlíky.
   Jediný zbývající netvor si právě sám sobě uštědřil nezávidění hodné pěstí, až se mu zamlžilo před očima. Přepadl a převrhl stůl, za kterým se kryla dvojice kouzelníků, která na ženu zůstala oněměle zírat.
   Dřív než se nadáli, byla kouzelným letem se saltem u nich a začarovaně je přibila k převrhnutému stolu jakýmsi čertovným kouzlem, ze kterého šly rohaté plameny.
   Sirius, nemohouc se pohnout, ze sebe vydal něco jako: „Tfff… fme na fafí ftlaně.“
   Žena je zkontrolovala a pak uvolnila čertovné sevření. Snape se postavil okamžitě na nohy, chtíc, aby se mu vrátila ztracená hrdost. To Sirius se stavěl poněkud vrávoravě.
   „Black?“
   „A?“ zakoktal Sirius.
   „Snape?“ řekla ještě A. Nato zřejmě ztratila trpělivost. „Kde je Potter?“
   Sirius však ani nemusel odpovědět. Žena něco vycítila, ne však nosem. Jako kamzík překonala překážky a profesorský stůl se vznesl do vzduchu.
   „Díky bohu, jste v pořádku,“ řekla a podala jim ruce.
   „Poď sem!“ zařval čísi hlas ze Vstupní síně.
   A skryla trojici studentů za svými zády pod azurovým štítovým kouzlem. Do Velké síně vběhla čoudící se postava a za ní ťukal dřevěnou nohou brunátný Pošuk Moody. Jako prskavka začouzený útočník shořel, a Moody, s napřaženou hůlkou, zkontroloval situaci. Hned pak pošeptal do svého kabátu. „Máme Pottera, Velká síň.“
   Pak mrzutě dokulhal až k Harrymu a oběma očima se zadíval na… o dost vyšší A. „Nazdar,“ řekl jí, našpulil obličej a chytl Harryho za rukáv. „Jak tě má člověk, u všech Merlinů, chránit, když neví, kde se vaše výsost milostivě zrovna courá?“
   „Čekala bych vřelejší přivítání,“ odsekla za Harryho. Harry náhle začal být nabitý elektřinou a Moody dostal pořádnou ránu, čímž se ho pustil.
   „Musíme se přesvědčit,“ vrčel Moody, „že je to opravdu on… a rozsviťte ta zpropadená světla!“
   „Je to on,“ promluvil do nastalého ticha stařecký hlas. U vchodu se objevil Aberforth, mocný prastarý kouzelník a vedoucí Zmijozelské koleje. S ním se dovnitř vkradla i jemná rozvážnost, a tak se náhle nikdo neměl ke zvyšování hlasu. Aberforth mávl rukou a svíce v síni ožily teplými plameny. Za jeho zády se ozářily siluety profesorky McGonagallové a některých dalších kantorů, všichni A rychle pozdravili.
   „Vaši spolunocležníci jsou v pořádku,“ řekl Aberforth. „Vím, že to je právě teď jediné, co toužíte vědět. Je mi líto, že jsem nesplnil to, k čemu jsem se svému bratru zavázal,“ řekl a jeho stařecké zraky ulpěly na Harrym, jehož stále kryla A. Harry si byl nečekaně jist, že jsou v bezpečí. Tenhle pocit má jedině s Brumbálem. A ještě ho měl s jedním člověkem. S Lexterem. Byl tolik šťasten, že tak mocná čarodějka, jako je A, je na jeho straně. Z nastalého ticha se ozývaly jen vzdálené křiky a zvuky okovů mísené s Hagridovým mručením, odněkud ze vzdálené bradavické brány. Aberforth se unaveně usadil na nejbližší židli a odložil svou prastarou hůl.
   „Mohu se vás zeptat,“ pravila ostýchavě Hermiona. „Co jsou to Mozkolibci?“
   Sirius rozvážně přešel ke trojici a sedl si na vyvýšený schod u Ainých nohou. Trojice se posadila s ním.
   „Jsou to nebožáci,“ řekl. „Je smutné je vidět, a je velice nesnadné je zabíjet, přestože… důležité.“
   „Jak to myslíš, odkdy je zabíjení důležité?“ nechápal Ron.
   „Mozkolibci,“ přejala slovo A. „jsou kouzelníci jako ty a já. Jen je políbil mozkomor.“
   „Přeměna v mozkomora je dlouhá pouť,“ pokračoval Sirius. „Kouzelník jím políbený, se nezmění naráz. Prochází strašnými stavy deliria a bolesti. A v těch chvílích je nebezpečný všem. Stane se loutkou mozkomorů, dokud se nevymaní s jejich hierarchie a nestane se mozkomořím jedincem. Je velice obtížné je zastavit, protože na ně působí sotva pětina všech kouzel.“
   „Pane Moody,“ řekl po dlouhé době zase Harry. „Neměl jste nás chránit? Všichni se tu bavíte, jako kdyby se nic nestalo,“ vyčetl jim Harry, očividně těžce nesoucí fakt, že momentálně opět nevidí. „Nechci kňučet jako ufňukaný pes, ale co Neville a ostatní? Nemají být chráněni stejně tak, jako já? A… uvědomil si někdo z vás co by se mohlo stát, kdybych byl opravdu tam nahoře a spal? Mé přátelé zraní, mě ale bez milostí zabijí.“
   „Takové věci neříkejte,“ napomenula ho profesorka McGonagallová.
   „Rád bych učinil zásadní opatření,“ ujal se slova Aberforth. „Ministerstvo si je dobře vědomo nebezpečí, které Harrymu Potterovi hrozí ze strany zhrzených černokněžníků, a mozkomorů. Ještě dnes v noci odešlu spěšnou sovu se žádostí o vaše uvolnění ze služby.“
   Aberforthova slova byla mířena k A. Té se rozšířily překvapeně zorničky.
   „Já však přece nejsem přece pečovatelka…“
   „Ale jste Albusova přítelkyně. Nechci po vás, abyste mu sloužila,“ ujišťoval ji poklidně. „Žádám vás, abyste se stali přátelé. A hlavně, ve chvílích, kdy se Harry nebude moci bránit, abyste ho opatrovala,“ vysvětloval jí Aberforth. „Věřím, že Arthur Weasley, co by nynější Ministr kouzel, nebude protestovat na vaší ochranu nad jeho vlastním synem. Jak totiž mladý pan Potter říkal, kdyby je osud nevyvedl v tuto noc ven, bylo by možná už pozdě hledat pro něj a jeho přátele ochrany. Nehledě k tomu… že Lex Lexter by si to přál.“
   Harry byl na to jméno alergický, jakmile ho zaslechl, celý se oklepal, jakoby měl právě opět čelit smrti.
   „Já jsem pro,“ řekl Sirius a usmál se na A.
   „Přijímám tedy, velevážený Brumbále,“ řekla A vážným tónem. „Mám však povinnosti, pan Potter není jediný, kdo na mne spoléhá.“
   „Za chvíli za Potterem bude fronta ochránců,“ bručel Moody. „Ministerstvo nebude plýtvat dvěma profesionály na-“
   „Bude, Alastore,“ opáčil mu Aberforth Brumbál. „O to se postarám. Tvých služeb si i nadále ceníme, chybí ti však něco, čehož má A nadbytek.“
   „A to je co?“ odsekl Moody a jeho oko se jako dýka nořilo do hlubin Harryho duše, tak se mu to alespoň zdálo.
   „Lexterovílií,“ napadlo říct Hermionu a Aberforthovi se rozzářily oči.
   „To je vážně originální,“ řekl usměvavě. „Jo jo, Lexterovílie.“
   „Snůška hloupostí,“ poznamenal Moody zatvrzele, „Jen abych tady, až mě budete potřebovat, nakonec byl, když o mou pomoc tolik stojíte.
   „Ujišťuji vás Pošuku,“ promluvil nečekaně Snape, „že pan Potter bude vaši pomoc potřebovat.“
   „Dokážu se o sebe postarat sám,“ odsekl vztekle Harry, Snapeova slova mu vážně pila krev.
   „Vskutku?“ tázal se Snape a kriticky trkal jazykem v puse. „Vždyť jediné, co jsme dnes viděli, byl slavný Potter schovaný pod stolem.“
   „Byl by nebyl, kdybych mu neřekl, ať tam zůstane,“ zastal se ho Sirius.
   „Zase…“ sykl Snape. „Schovává se za… oplzlé sukýnky svého kmotřence,“ řekl jedovatě a Sirius měl co dělat, aby se ovládal.
   „Umím se o sebe postarat sám, jasné?“ opáčil pevným tónem Harry.
   „Hm… zatím mi připadalo, že strach pana Pottera byl dnes cítit na celé kolo, stejně jako děravé ponožky jeho otce.“
   „Zmiz!“ štěkl na něj Sirius rozzuřeně a Harryho přitom musel zadržovat Ron, ač Harry vlastně nevěděl, co by udělal. „Vypadni odsud! A už nikdy se neopovažuj znevažovat památku zemřelého Jamese Pottera!“ Křičel nadále Sirius.
   Snape vydmul bradu. Zahleděl se na všechny, jako nejvyšší forma života hledí na nezmara, a jako temný přízrak zmizel z Velké síně. Sirius se otočil na A a začal se omlouvat.
   „To není nutné,“ zarazila ho. „V mém slovníku pro nikoho neexistují omluvy,“ řekla ostře. „Ovšem,“ a usmála se, „ještě než zůstanu, musím si pro někoho dojít domů.“
   „Chlupáče přivezeme sem do Bradavic,“ zaculil se Sirius a A se na něj zmateně podívala. „Jinxe… vašeho kocoura Jinxe. Nic jsem tím nenaznačoval.“
   „Jdeme na kutě,“ řekla raději A a začala trojici odvádět do ložnice.

   Nikdo z jejich tří sousedů v posteli nebyl. Ba i postele chyběly a všechna okna byla zatlučená. Zbytek, soudě podle stavu ložnice, stačili odklidit. Ne však dostatečně, Harry si všiml rozmazané krve v rohu. Nedokázal si představit, jakou hrůzu tu museli jeho sousedé zažít. Rychle však setřepal strach. Snape nechtěně zavinil, že na strach byl od teď alergický.
   A počkala, než se Harry a Ron umyjí a převléknou, a konečně lehnou do postele. Pak rozprostřela na zemi hedvábný šat, přes oči si zavázala pásek v barvě oceli a zlata, a v elegantním posedu začala meditovat.
   Harrymu se klížily oči. Postel byla teplá a hebká, a Harry do ní vpadnul jako do vaty.
   „Sirius to nemyslel nijak zle,“ řekl Ron, patrně ho trápilo to nedorozumění. „Zřejmě neví, jak vás oslovit.“
   A se ani nepohnula a nic neřekla. Strnule stále seděla a meditovala. Byla jako nedotknutelný kovový totem.
   „Ron má pravdu…“
   „Šššš,“ umlčela je. „Teď už spěte. Dobrou noc.“
   Harry se otočil, hlavu položil na polštář. Byl to divný pocit spát s bdící cizí ženou, sedící na zemi, v jednom pokoji. Oči se mu zavřely. Zatoužil příští den zase vidět. Zatoužil, aby se všichni zase měli rádi. Vždyť o to vždycky a všude především jde. 'Viď, Cho?' řekl si Harry v duchu a teskně se pousmál. A pak už jen poklidně usínal.
   „Vzkažte mu, že příště postačí jménem,“ řekla A a potutelně se usmála. Ale jen na chvíli, její cvičená mysl se hned poté vrátila k meditacím.