Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Dvacátá devátá kapitola


Zelený měsíc

29.
O kapitole
Pořadové číslo:29/50
Počet načtení:5 206
Počet stran:61
Počet slov:21 994
Gramatika:MyKro
Styl kapitoly:
Bodování
Odkrýt rady (aktualizováno)


K
oste­lík v usí­na­jí­cí noč­ní vsi bim­bal čis­tým, mís­ty ko­lí­sa­vým zvu­kem. Do oko­lí se li­nu­la ne­za­mě­ni­tel­ná vá­noč­ní ná­la­da. Je­hlič­na­té ke­ří­ky, ozdo­be­né bli­ko­ta­jí­cí­mi svě­tél­ky, sme­ta­no­vé bar­vy li­nou­cí se po jem­ném sně­hu spo­lu se za­sně­že­ný­mi oka­py a vy­stu­pu­jí­cí­mi špi­čka­mi střech, kou­zli­ly zá­zrač­né svá­teč­ní okam­ži­ky do té­to kou­zel­ni­cké ves­ni­ce.
   Sou­se­dé se lou­či­li a přá­li si šťa­stné a ve­se­lé. Na je­jich ka­bát­ce do­pa­dal čer­stvý sníh, kte­rý ro­ze­hří­va­ly pou­ze sví­čky, jež pos­ta­vy nes­ly v ru­kou. Vši­chni se vy­dá­va­li do svých do­mo­vů a tak i pos­led­ní kro­ky brzy utich­ly ve vá­noč­ní no­ci. Mše vá­noč­ní trva­la i na­dá­le a z kos­te­la se li­nul hlas dět­ské­ho cho­rá­lu zpí­va­jí­cí­ho vá­noč­ní ko­le­dy.
   Uli­ce zlát­ly, sníh odrá­žel zla­tou bar­vu ma­lý­mi třpyt­ka­mi a brzy i pos­led­ní sto­py za­pa­da­ly bí­lou sně­ho­vou po­le­vou.
   Z ničeho nic, se uprostřed ulice ozvala rána. Kde se vzal, tu se vzal, do sněhu upadl chlapec. Běloučký poprašek se kolem něj rozutekl do stran. Hoch zůstával nehnutě ležet.
   Harry vzhlížel do nebe a v jednom jediném okamžení ožil. Dech se mu navrátil a nadouval jeho hruď. Přemýšlel, jestli stále ještě žije. Tělo mu rezonovalo bolestí od hlavy k patě a zase zpět. Ztěžka se posadil a napjatě pozoroval, jak mu z boku teče pramínek krve a barví zlatý sníh do špinavě rudé.
   „Vulnura…“ Harry se pokusil vykoktat léčivé kouzlo, jenže křišťálová hůlka mu vypadla z ruky. Byl vyčerpán a na pokraji sil. Rozum mu říkal, že ztratil příliš mnoho životodárné rudé tekutiny. Horko těžko mu celestínský oblek obepínal ránu na boku. Roztržená látka se sama zaplétala a narovnala mu zlámaná žebra. Vibrováním se ho snažila zahřát, jak jen to šlo. Oblek bylo to jediné, co ho drželo naživu.
   Harry se pokusil mátoživě postavit a zamžoural do dáli. Byl tu sám. Ocital se v Godrikově dole – ve svém rodišti. Nové vločky sněhu už pomalu zakrývaly děsivé rudé fleky, které po sobě na zemi nechával, když Harry zamžikal na stavení před sebou.
   Byla to ta nejniternější vzpomínka, kterou si v daný moment při přemísťování dokázal samovolně vybavit a zároveň také místo, kam se ještě nikdy neodhodlal vkročit. Byl to obrázek obydlí, v němž Harry prožil svůj první rok života.
   Chlapec stál přímo před rozbořeninou. Domek vypadal zuboženě. Chátral tu už celé roky. Střecha zela na podlaze, stěny byly ukousané a zubaté, všechno černé a spálené, prolezlé haluzemi. Do široka a daleka poblikávaly plamínky svíček od místních obyvatel, které byly zapáleny všude kolem. Celé tucty jich byly položené pod malým, lesklým a zdobeným kamenem, umístěným v bezprostřední blízkosti verandy domku, na němž stálo vytesáno:

Na tomto místě, dne 31. 10. 1981, byli chladnokrevně zavražděni JAMES a LILY POTTEROVI. Neobyčejní lidé a naši drazí přátelé, jež navždy zůstanou v našich srdcích.

Zde jejich syn sprovodil ze světa tyranského černokněžníka a zbavil tak kouzelnický svět doby temna. S úctou a k památce nebohých Potterových, jež bránili svého potomka až do hořkého konce, budeme jim a jejich synovi nadosmrti vděční. Nadále budeme vzhlížet na jejich příbytek – nacházející se jen pár metrů od vás, stále ještě zastřený Fideliovým zaklínadlem – jako na symbol nekonečné lásky, jež je navždy připoutala nerozlučně k sobě.

Příbuzní a obyvatelé Godrikova dolu. 

   Harry pocítil dosud nevídaný mráz na zádech. To ta slova na kameni… ta ho v něm vyvolala. Hrdina, který sprovodil ze světa Voldemorta? Vždyť Harry ho takřka vrátil a mnohem silnějšího, než kdy dřív!
   Branka zavrzala, když skrze ni kulhal. Občas se zastavil, jak se mu před očima zamlžilo a mozek mu na chvíli vypnul. Donutil se však jít dál, aby nakonec dokráčel až ke ztrouchnivělým třískám, které kdysi bývaly dveřmi. Harry překročil prohýbající se práh a vešel dovnitř. Zpěv dětí z nedalekého kostela jako by náhle v přítmí této sešlosti zanikl.
   Ocitl se v příbojích vzpomínek tak vzdálených, až by neřekl, že je v hlavě doposud uchovával. Fideliovo zaklínadlo zakonzervovalo dům tak, že se k němu déšť ani sníh nedostal. Harry přestal dýchat. Hromada třísek mu připomněla dětskou kolébku, skrze jejíž zábradlí natahoval jako maličký ruce ke svým rodičům. Možná i poznával své hračky, jež nyní však vypadaly spíše jako ohořelé kousky pazourků. Spoustu ohořelých sbírek pohádek a také dětské košťátko, jež dokázalo vzlétnout jen do výšky dvou stop a na kterém Harry poletoval po celém domku. Bylo od Siriuse.
   Procházel místnost za místností jako duch. Cáry z jeho minulosti, které po celou dobu vnímával pouze jako vzdálené příběhy, se mu teď lepily na obličej, jak je bezprostředně cítil na vlastní kůži. Najednou pochopil, že ta strašná noc se opravdu stala. Tu skutečnost si mohl osahat. Pochopil, že skládanky příběhu, které po čas svého dospívání slyšel, mají právě zde svůj nedílný základ. Tady jeho příběh začínal a on ve svém nitru věděl, že tady právě také skončí.
   Harry se belhal dál šedými rozbořenými zdmi s ohořelými tapetami na zadní verandu, až uviděl rozsáhlou košatou jabloň. Ovšemže mu přišlo zvláštní, že právě tahle jabloň je v zimě košatá, plná listí, silná a pevná. Harry však dlouho netápal, neboť pod jabloní spatřil dva náhrobní kameny.
   Nohy ho přestávaly poslouchat. Už nemohl. Zadal si poslední cíl, dojít až k těm dvěma tajemným náhrobkům.
   Pomalu se vydal kupředu a cítil, jako by každý jeho krok byl těžší a těžší. Oba hroby se opíraly o překrásně sochané a zdobené náhrobní kameny ve tvaru křídel, nakloněné jeden k druhému. Oba beze jména, jako to u bystrozorů bývá.
   Harry netušil, co dělá, ale nemohl si pomoct. Tam, kde kořeny stromu spojovaly oba hroby, se sesul. Bylo to tu. Dostal se nejblíže ke svým rodičům, co kdy mohl být. Už nic víc nepotřeboval.
   Položil k nim hlavu, až mu nedopatřením slza sjela z tváře. Poslední, co mu v životě zůstalo, byly dva hroby uprostřed nesmírného neštěstí. A byl by tu usnul a navždy spal, vzlykajíc u svých rodičů, kdyby se větévka nad jeho hlavou nezatřpytila a nepřilákala tak jeho zrak.
   Světélko se změnilo v pupen, jako by se mělo změnit v nový list. Namísto toho se zázračně proměnil v bílý papír. Utrhl se a houpavě se snesl do Harryho rukou.
   Byl zcela prázdný. Harry ho přesto poznal. Podobný už v rukou jednou držel. Nevěděl, jak dlouho ještě vydrží při smyslech, avšak nedalo mu a začal prsty přejíždět po papíru.
   „Harry…“ proplul mu hlas v jeho hlavě. „Můj nejdražší Harry,“ slyšel mluvit Brumbálův hlas… tak něžně a soucitně teď zněl. „Slovy se nedá vyjádřit, jaký žal cítím při psaní těchto řádků. Leč skutečnost, že čteš tento dopis, je pro mne naplněním mých největších přání. A ač už budu dávno po smrti, jsem šťastný, že ty žiješ, dýcháš a máš opět svou duši. Opatruj ji jako svůj nejvzácnější poklad. Tak, jako jsem se ji snažil opatrovat já.
   Neciť, prosím, zármutek nad tím, co se stalo. Osud tomu tak chtěl a já jsem svou úlohu přijal rád. Za lásku stojí za to zemřít a je to ta nejpříjemnější smrt, jakou znám. Vždyť pro koho jiného by člověk měl obětovat dar nejcennější, než pro ty, které ze všeho nejvíc milujem? Pro mne jsi jím byl ty, Harry. Už od samého začátku. Naše osudy se spojily a stalo se, že jsem zbytek svého života zasvětil tvému bezpečí.
   Oba víme, že tvá smrt v Mordu v tobě zanechala něco zlého. Příliš pozdě jsem se dopátral, o co se ve skutečnosti jednalo. Už se to nedalo navrátit zpět. Pravda je taková, že jsi v sobě vskutku měl druhou – cizí duši. Nadmíru mocnou a zákeřnou, tvořící tvé druhé já. A toto tvé druhé já tě dokonale ovládlo. Tvá duše mě začala volat o pomoc. Viděl jsem ti to v očích během tvého posledního famfrpálu. Ale jak bych ti mohl pomoci? Jakékoliv snahy zničit zlou část by ti jen ublížily. Znamenalo by to tvůj konec. Což jsem nemohl nikdy připustit.
   A pak už nebylo cesty zpět. Existovala pouze jediná cesta. To můj bratr ji vypátral. Tvá duše musela projít něčím, co se nazývá
Inner Sanctum. Spočívá ve smrti bližního svého. Tvá duše potřebovala vybudit. A jen smrt – taková, že otřese celým tvým životem, spáchaná rukama tvýma – ji mohla opět probudit. Osvobodit se.
   Několik dní jsem si tím lámal hlavu. Nicméně naše společná přítelkyně slečna Grangerová mi nakonec přece jen otevřela oči. A mně náhle došlo, že má cesta a můj úkol se konečně naplnily. Nikdo další pro tebe nesměl zemřít. Tím dalším na řadě jsem měl být já.
   Má smrt byla záměrná, Harry. Ty nejsi vrah. Ty jsi nezabil, pamatuj si to. Nezabil.
   Podívej se na svět kolem sebe a pozorně naslouchej. Je v něm přece ještě tolik dobra. Proto věz, že ať už se ti bude dít jakékoliv příkoří, nikdy nebude tak zle, aby ti nestálo za to, v dobro věřit a dál za něj bojovat. Kéž bych ti mohl více pomoci. Přesto vše, co jsem ti mohl dát, ať již skrze mou dceru A, anebo mne samého, jsem ti již daroval… až na jednu malou maličkost.
   Pro teď už ti více psát nebudu. Už ode mě další slova neuslyšíš. A tak tu u ostatků tvých rodičů – místa, kam jsem věděl, že se uchýlíš jen ve chvílích nejtěžších – zanechávám tvůj osud plně v tvých – již dospělých rukou. Nikdy jsem o nich nepřestal pochybovat. A nikdy nepřestanu.
   Sbohem a na shledanou, drahý Harry. Jen nezapomeň, že v Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá. S láskou, Albus Brumbál.

   Dopis se vytrhl Harrymu ze třesoucích se rukou a přitiskl se k chlapcovu boku. Jako hřejivá gáza se rozlil na jeho poranění a to v ten moment zmizelo.
   Harrymu se zaklížily oči. Spočinul mezi oběma hroby, jako dítě, které leží na posteli mezi svými rodiči. Jen ať se té představě všichni smějí, on si tak připadal. Ublížený od všech, kteří mu prokazovali svou takzvanou lásku, teď konečně se cítil v obklopení její skutečné nejčistší formy. Harry usínal se svými rodiči a v duchu se omlouval Brumbálovi, že svůj život takhle brzo zakončí. Byl mu ale vděčný za to, že smyl z jeho rukou pocit vraha. Teď se mu bude spát o mnoho lépe. Dobrou noc.

   Hlasy. Kroky a hlasy. Harry se probudil a zazíral do prostoru. Byla pořád tma. Odněkud se však ozývaly kroky a blížily se. Pud, který se v něm poslední měsíce díky A usadil, bil na poplach. Harry se pokusil zvednout, když náhle zjistil, že je něčím držen.
   Zalekl se. Jakési pulzující kořínky se vypínaly ze země podél dvou hrobů a všechny byly přilepené k Harryho tělu. Jako kdyby hroby Harryho rodičů se snažily svému synovi dodat energii. Harry si uvědomil, že za normálních okolností by již více vědomí jistojistě nenabyl. Stále se ho drželo štěstí.
   Pomalu vstal. Kořínky se od něj oddělovaly jako magnety a každý jeden po druhém pohasínaly. Harry zašátral v kapse po hůlce, ale žádná tam nebyla. Polil ho studený pot, když si vzpomněl, že ji nechal na cestě před domem.
   Pomalu začal kulhat zpátky do domu, prošel chodbičkou uvězněnou v troskách a vyhlédl světlíkem v bývalé koupelně. Venku nebylo ani živáčka. Zvuky a hlasy se však přibližovaly. Harrymu stále ještě pulzovaly tělem čerstvé vzpomínky na zrůdného Voldemorta, jehož smrtící kletbě unikl v řádu setin vteřiny. Takže pozor, co kdyby se vrátil?
   Odhodlal se znovu bleskově vyhlédnout ven a spatřil ji. Hůlka se na zemi leskla jako čerstvě utržený rampouch, ačkoli Harryho krev již zapadal sníh. Pomaličku a obezřetně vyšel ven a vydal se kulhavě po terase vstříc vstupní brance.
   Ze strany však náhle vyšel hlouček lidí. Harry padl instinktivně na tři a rukou zamířil kupředu. Avšak kouzelníci, nesouce lucerny, svíčky a vánoční věnce, si jej nevšímali. Harry se je už chystal zaklít, případě jim ublížit, když jeho napjaté nervy vystřídalo překvapení. V tom hloučku byly i děti.
   Byla to rodina. Došla až k mramorovému kameni s pamětní plaketou a uklonili se. Všichni, až na jednoho.
   Kostel opět zpíval do široka daleka. Harry si uvědomil, že dokud zůstane poblíž domu, je zastřený Fideliovým zaklínadlem a rodinka jej neuvidí, třebaže by se dívali přímo na něj.
   „Je mi líto, že nemá maminku ani tatínka. Musí být hrozně smutný,“ pravila nejmladší holčička v předškolním věku, zakrytá malým teplým kabátkem.
   „Pročpak si to myslíš?“ zeptala se jí její starší sestra s vlasy v barvě hořké čokolády a asi tak v Harryho letech.
   „Nemá nikoho,“ odvětila dívenka a položila na náhrobek plápolající svíčku. Harrymu vyschlo v ústech. Mluvili o něm! Strnule je sledoval, tvář se mu napjala a ani nedutal. „Já bych na jeho místě pořád plakala. Je mi ho tak tuze moc líto.“
   „Mary, co to povídáš?“ zeptala se jí její matka, klekla si za ní a ovinula ji do náruče. „Nemysli na takové věci. Určitě ne právě dnes o Vánocích.“
   „Škoda slz pro toho darebáka. ‘k to řikám. Pojďme už,“ zabručel nejstarší hlas. Patřil nějakému staršímu pánovi, na kterého se právě ostře ohlédl otec rodiny.
   „Dědečku, řekli jsme si, že sem své názory tahat nebudeš. Nikdo se tě na ně neptal a nikdo o ně nestojí,“ opomenul ho otec dvou sester a zároveň syn bručivého pána.
   „Fajn. Ale ‘k říkám to pořád. Jen hlupák věří, že by toho večera udolalo Vy-víte-koho zrovna takovýhle malý batole,“ bručel dál neoblomně do kostelního chorálu a jako jediný nepoložil ke kameni svíčku ba ani věnec. „Všechny nás tahaj za nos už od samýho počátku. Podle mě Vy-víte-kdo nezmizel. Ani před šestnácti lety, ani loni. ‘k řikám. Však vidíte, co se z něj vyklubalo,“ řekl a drkl do kamene s plaketou, až se jedna ze svíček překotila, spadla do sněhu a zhasla. „Je s nim už od začátku spolčenej. Vůbec se nebudu divit, kdyby se v zítřejších novinách objevil po boku Vy-víte–“
   „Tak dost!“ skočila mu do dalšího bručení starší sestra a začala hladit malou dívenku, když ta se uslzeně dívala na svého dědečka. „Tohle nemíníme poslouchat. Harry je dobrý člověk. Ani v nejmenším nepochybuju o tom, že to, co pro nás všechny udělal, je pravda.“
   „Jak to jenom můžeš říct?“ utrhl se na ni dědula.
   „To prostě poznáš,“ opáčila mu prudce. „Vidíš to v očích člověka. Já to v těch jeho vidím.“
   „Heh,“ odsekl dědula, „láry fáry. Co taková holka jako ty může vědět. Jsi na to ještě příliš mladá. Neznáš svět. Vůbec netušíš, čeho může bejt schopnej. Co ho Vy-víte-kdo naučil. ‘kjak řikám. Nejspíš, kdyby tu teď stál, tak by nás všechny do jednoho zamordoval jen tak pro legraci.“
   „Tak jo, hajdy na kutě s tebou, bručoune,“ pokývl otec rodiny a začal jej odvádět.
   „Však uvidíte, že budu mít pravdu, ‘k to pořád řikám!“
   „Neposlouchej ho,“ pravila ke své mladší sestře ta starší.
   „Přesně tak,“ přikývl i její bratr, „takhle bručí pořád.“
   „Harry není zlý, že není?“ ujišťovala se malá dívenka.
   „Není,“ pověděla jí na to její sestra. Sundala si jednu rukavici, vzala spadlou svíčku, zapálila ji o jednu z hořících a postavila zpátky na své místo. Pak se podívala své malé sestře zpříma do očí a setřela jí slzu z oka. „Pamatuješ, co jsem ti četla v Pravdě z Bradavic? Musíme mu věřit. Pak se zase vrátí, uvidíš. Zrovna teď, v čase turnaje, určitě potřebuje naši důvěru.“
   „Nechci, aby byl sám,“ odpověděla jí sestřička.
   „To já také ne, drahoušku. Ale hele, řeknu ti malé tajemství. Když mu budeme přát štěstí společně, jsem si jistá, že pak nikdy nebude sám. Tak co ty na to? Už je to lepší, ne?“
   Holčička přikývla a hlasitě popotáhla. Klekla si a položila ke kameni věnec ze smrkových větviček. „Veselé Vánoce, Harry,“ pravila tence, až Harryho píchlo v srdci.
   „Veselé Vánoce,“ zopakovali všichni.
   „Veselé Vánoce, Harry,“ řekla jako poslední starší sestra. Očima hladila plaketu a Harry mohl vyčíst, jak přemýšlí o chlapci s jizvou na čele. Když vyslechl to přání vyslovené z úst úplně cizí rodiny, zatřásly se mu nohy. Nemohl uvěřit tomu, že se tu schází obyvatelé Godrikova dolu a přejí mu veselé Vánoce.
   Pak se z ničeho nic její zraky pohnuly přímo na něj. Viděla ho snad? Ne, to nebylo možné. Ale proč tam dál zůstávala?
   Ostatní se už rozešli směrem k domovu. Harry si napjatě uvědomil, že dívka stojí těsně vedle jeho hůlky skryté ve sněhu. Musel ji získat zpět. Byl připraven dívce v případě potřeby i ublížit. Ten pán měl pravdu. Teď byl někým jiným.
   Dívka se pomalu otočila a vydala se za ostatními, když v tom na hůlku došlápla. Harry zprudka vydechl. Všimla si jí! A tak ve chvíli, kdy se dívka sehnula k hůlce, zaťal pěsti. Semkl rty v úzkou linku a vydal se za ní.
   Už už se chystal zakouzlit, když chytaje se za ohořelá dvířka branky, spatřil její ohromený výraz. Ty oči ho zarazily. A pak si to uvědomil. Přesně jak říkala. Očima to člověk pozná. A on v těch jejích viděl jen čisté dobro. Nemůže těmhle lidem ubližovat. Ne. Jim musí pomáhat. Harry se znovu podíval na své zakrvácené podřené ruce. Došlo mu to. On musí být nástrojem dobra. Copak už dočista zapomněl?
   Dívka se zaskočeně ohlížela. Vždyť to je hůlka Harryho Pottera! Nebo… je to jenom napodobenina? Takových se v posledním roce vyráběla celá řada. Každý si najednou přál mít křišťálovou hůlku, takovou, jakou má slavný Harry Potter. Ale tahle se jí zdála být… něčím zvláštní.
   „Budete ji mít u mě,“ řekla nahlas dívka. Trochu prchlivě i trochu neklidně a raději se hned vydala zpátky domů.

   Harry se pomalu belhal podél dvorků jednotlivých domků. Každý byl obestřený vánoční atmosférou. Všude to bylo tak krásné. Všude pravé kouzelnické Vánoce. Vánoční stromky za okny. Rodiny pospolu. Hádající se dvojice v objetí. Přáníčka, svíčky, spousta jídla, prskavek a nablýskaných vánočních stuh. A ta radost. Jak ta byla všude znát. Jako by se Harry ocitl ve zcela jiném světě.
   Ze stop ve sněhu vystopoval rodinku až tam, kde bydlela. Bylo už velice pozdě v noci. Sklízelo se ze svátečního stolu. Krb teple vytápěl útulnou světnici. Děti si šly nechat zdát pod nadýchané peřiny o Vánocích. Zítra ráno se rozbalují dárky. Kdo by si to chtěl nechat ujít? Maminka je ukládala společně s otcem a dávala jim dobrou noc. Kouzelná vůně vánočního cukroví byla cítit okny až na hlavní cestu.
   Tam stál Harry sám u dřevěného zábradlí a klepal se zimou. Zpěv dětí z kostela mu mačkal srdce… byl by si přál tak usilovně zažít aspoň jednou ten pocit. Svíral křečovitě zábradlí a uvnitř křičel nepopsatelnou bolestí. Nakonec přece jenom ta malá holka měla pravdu. Byl tu sám.
   „Haló?“ oslovila ho osoba na verandě. Harry, zabrán do svých vlastních myšlenek, se zalekl. Byla ta to dívka. Stála v otevřených dveřích a koukala na cizího chlapce, zírajícího jim okny do domu. Harry se rychle ukryl do temného kouta a ani nehlesl.
   „Kdopak jsi?“ zeptala se ho, pak se ohlédla zpátky do domu, ale nakonec se rozhodla vyjít ven. Zabalila se do pláště a vyšla chlapci naproti. „Proč se mnou nemluvíš?“
   Harry věděl, že utéct by bylo zbabělé. Potřeboval svou hůlku zpět. A tak skrýval svou tvář ve tmě u zasněženého stromu, tam, kam pouliční lampa nedohlédla.
   „Vždyť se celý třeseš,“ pochytila to, co Harry už dobrou půl hodinu ignoroval. Opravdu se celý třásl, až mu to připadalo úplně normální. „Přinesu ti plášť a taky něco k jídlu.“
   Nemohl ji zastavit, ani vlastně nechtěl. Za chvilku se už vrátila se zeleným kabátem, talířem plným cukroví a v ruce držela teplé kakao. Harry nechápal, konsternovaně zíral na to, co byla dívka schopna udělat pro úplně cizího člověka.
   „Ani… ani mě neznáš,“ zamumlal Harry třaslavým hlasem. „Proč tohle děláš?“
   „Vždyť jsou Vánoce,“ odvětila, jako kdyby Harryho otázka pojednávala o té nejjasnější věci. „Lidé by si měli přece pomáhat,“ sdělila mu. Harry drkotal zuby, div, že neposkakoval na místě. Když se pak dívka poněkud přiblížila, ucukl.
   „Tak… já ti to dám sem, ano?“ navrhla mu a položila vše, co přinesla, na cihlový sloupek zábradlí.
   Jenom, co poodstoupila, se v Harrym něco totálně zlomilo. Ta vůně ho zničila. Byl úplně slepý. V další chvíli si uvědomil, že do sebe cpe už třetí kus cukroví a chápe se po hrnku s červenými srdíčky. Když si Harry vlil do těla teplé kakao, málem omdlel. Ta božská chuť. Ta neskutečná krása ještě posílená cukrovím. Harry se málem v hrnku utopil.
   „Děkuju…“ zaskřehotal jakoby v mrákotách.
   Tu náhle zadrčel hrnek i talíř. To totiž Harry všechno rychle položil, když se dívka o malinkatý kousíček přiblížila. „Prosím, nechoď blíž,“ požádal ji.
   „Kdo jsi?“ chtěla vědět. „Ne-není tohle náhodou tvoje?“ zeptala se a z kapsy pomálu vytáhla Harryho hůlku.
   Harry zalapal po dechu, ale rychle se to pokusil skrýt. „Ano. Prosím, vrať mi ji. Prosím tě.“
   Dívka se na něj dívala a marně se snažila prohlédnout temný kout. Kdyby tak viděla víc.
   „Prosím, nechci ti ublížit… tak mi ji vrať,“ hlesl Harry, až drkl do hrnku s kakaem, jenž se hned na to rozbil o zem.
   „Lily?“ ozvalo se ze světnice. „Je všechno v pořádku?“
   „Ano mami, za chvilku jsem zpátky,“ opověděla matce.
   „Ty… se jmenuješ Lily?“ zeptal se jí zaskočeně Harry.
   „Ano,“ přikývla dívka. „Pojmenovali mě po místní obyvatelce, která v den, kdy jsem se narodila, položila život za jistého chlapce. A ty mi někoho připomínáš. Ten tvůj hlas–“
   Harry pochopil, že je čas jít. Cukroví ho natolik lákalo, ale nestihl do sebe nacpat víc jak čtyři kousky. „D-dáš mi prosím mou hůlku?“
   „Dobrá, ale příště ji nenechávej ležet jen tak na cestě,“ řekla dívka, položila ji vedle cukroví a opatrně ustoupila.
   Harry ji rychle popadl a schoval do obleku. Při tom nevděky maličko vyšel na světlo.
   „Proboha! Vždyť jsi celý od krve!“ zděsila se. „Co se ti stal–“ když v tom ztuhla. „To je přece celestínský oblek!“ uvědomila si. „Ty… ty jsi… proboha…“ a hlas se jí vytratil.
   „Nikoho jsi tu nepotkala,“ řekl jí rázně Harry, otočil se a začal kulhat pryč.
   „Počkej, ošetřím tě. A… a přinesu ti ještě cukroví. A máš tu plášť!“ volala na něj. Srdce jí bilo jako o závod. Ještě nikdy nezažila takové vzrušení z toho, koho právě teď viděla. Vteřiny utíkaly tak rychle. Oběhla plot, co jí síly stačily, jenže hoch už byl ten tam. Když došla až na místo, kde stál, a hleděla na stopy, které po sobě zanechal, rozhlédla se všude kolem sebe. Ale jediné, co spatřila, byl spravený hrnek na talíři vedle cukroví.

   „Kde je?“ halekal William Artur Weasley, nejstarší ze sourozenců Weasleyových a vrazil do místnosti. Následně zdrceně poklekl u nehnutě ležící ženy na podušce a do očí mu vyhrkly slzy. „Proboha živého…“ hlesl zdrceně a zabořil prsty do vlasů své matky. Vedle Billa si klekla i Fleur a láskyplně ho objala. „Jak se to mohlo stát? Jak jsi to mohl dopustit? Vždyť jsi ministr kouzel!“
   „To ještě z nikoho nedělá nesmrtelného,“ pravil autoritativně Lupin, aby se zastal Artura Weasleyho a aby dospělému muži naznačil, že obviňováním nic nevyřeší. „Její smrt je… obrovskou tragédií pro nás pro všechny. Molly by si ale určitě nepřála, abychom se tu navzájem obviňovali.“
   Bill zvedl zraky na dvojčata George a Freda, kteří, také se svými přítelkyněmi, seděli matce po druhé straně a mačkali její studenou ruku.
   „A co Charlie?“ zeptal se Bill otce.
   „Zkoušeli jsme ho kontaktovat do Rumunska, ale…“ zakašlal hlasitě Artur Weasley, kterému právě zdravotnice z ministerstva vázala gázou hrudník, a dodal: „stále bez odpovědi. Je hluboká noc… asi ještě spí.“
   „Najdu toho šmejda, co jí to udělal,“ stiskl Bill hůlku v ruce, „najdu ho a vlastnoručně ho uškrtím!“ zařval a zakouzlil tak, že nejbližší skříň vzplála v plamenech.
   „Uklidni se, dhahý,“ stiskla ho Fleur a podívala se mu do očí. „On Biont, neschmílně mosný. Nesmí ublíšit i tchobě.“
   „Poslechni Fleur, má pravdu. Stejně už je po něm,“ nadhodil Artur Weasley a mimoděk kouzelně zhasil hořící starobylou almaru. „Naše hostitelka A ho zabila…“
   „Když je to tak,“ naléhal stále Bill, „proč to, proboha, neudělala dřív? Proč před tím musela máma zemřít?!“
   „Bille!“ vykřikl Fred, v němž se kupilo napětí. „Vždyť ona se tam ani nemusela objevit! Podívej se na tátu, jak vypadá! Dnes jsme mohli přijít nejen o mamku, ale také o něj a o Ginny. To Ginny ji zavolala.“
   „Ginny sama dobře ví, že bylo už pozdě,“ doplnil George a díval se důrazně na svého nejstaršího bratra. „Chápeš to? Měla možnost ji zavolat o mnoho dříve, ale… neuvědomila si to. A chvíli nato se ji Harry pokusil vlastnoručně zabít. Harry… kterého měla tak ráda. Chápeš, s čím teď musí žít?“
   „Bill to chape,“ utvrdila je Fleur. „Angelino, pomos mi, pchosím,“ řekla, posléze vstala a za pomoci Angeliny Jonesové, Fredovy přítelkyně, zakryla Mollyino nehybné tělo bílým hedvábným prostěradlem.
   Bill hlasitě vydechl a chytil se bolestně za hlavu. „Chudinka Ginny… kde teď vůbec je?“
   „Nechceme ji rušit. Teď jsou s ní Ron a Hermiona,“ pravil k nim Artur ztrápeně. „Bylo štěstí, že jsme se do toho auta všichni naskládali. Ale sotva jsme přiletěli a ošetřil ji ministerský sbor, neřekla už ani slovo. U všech rohatých… dokonce ani nehýbe očima, je… úplně netečná.“
   Byli právě v majáku – v Aině příbytku, která jim zde poskytla bezpečí v času nouze. Celé ministerstvo bylo zburcováno až k základům. Příčná ulice byla evakuována, všechny domky zapečetěny a úřední osoby odvedeny do bezpečí. Kvůli ministrovi kouzel bylo do okolí majáku povoláno na tisíc členů bezpečnostních složek a hrabství Kerry v provincii Munster se pro tuto noc stalo nejstřeženějším místem na britských ostrovech. Angažovali se všichni, od rodičů zachráněných studentů, až po věrné pracovníky ministerstva kouzel. Přesto o přesném umístění majáku věděla jen hrstka nejoddanějších, z nichž každý byl pravidelně přezkušován proti kouzlům černé magie, jakým bylo i imperius.
   V pokoji pro hosty – uvnitř těla majáku – tvořily strop zdobené dřevěné stropnice, z nichž visel kovem tepaný mramorovaný lustr. Okna, jež byla poskládána z menších tabulek skla, zaplétaly po okrajích mohutné karmínové závěsy, čímž místnosti dodávaly pocit hřejivé útulnosti. Na zdobených staroanglických křeslech, lenoškách i podnožkách, všude seděli Aini hosté a prostorná postel plná polštářů nesla tělo zesnulé ženy. Krb teple vytápěl místnost a brzy se i poslední prochladlík přestal třást zimou. Příchozí by nikdy nehádal, že tato kruhová místnost je schovaná uvnitř majáku. Že stovky let omílaný vlnami, poskytuje bezpečí a komfort, o jakém by se kdekomu jen snilo. Nicméně nyní byla místnost naplněna napětím a nedýchatelnou atmosférou. Po duchu Vánoc jako by se slehla zem. Smrt visela v prostoru jako oběšenec.
   Dveřmi dovnitř vešla profesorka McGonagallová, podpíraná mladou kouzelnicí oblečenou v pečlivě nažehleném ministerském mundůru, která jí hned pomohla do křesla.
   „Jak je vám?“ zeptal se zesivělý Lupin a donesl jí čerstvý šálek čaje ze zdobené soupravy. „Vypadáte strhaně.“
   „Vždyť vy také vypadáte jako po třech kolech s horským trollem,“ pokusila se profesorka o letmý úsměv. Poděkovala za čaj, ale když bylo vidět, jak se jí třese v ruce, raději jej postavila zpátky na podšálek. „Jsem v pořádku. Jen… už nechci být dole sama. Dělejte, jako bych tu ani nebyla.“
   „Ale jděte,“ dodával jí Lupin odvahu. „Zas bude dobře.“
   Profesorka McGonagallová se zahleděla na ležící osobu na posteli a plačtivě si zakryla ústa. „Je mi to tak líto.“
   „Nikdy si to neodpustím,“ ozvalo se od pana Weasleyho a zašátral v kapse po kapesníku. „Měl jsem to přímo před očima. Ginny za Mollyinu smrt nemůže. Ten chudáček zkrátka jen lidsky zapomněl. Ale mě nic neomlouvá.“
   Otec se podíval do Billových očí, až se zdálo, že se mu třesou i samotná víčka. Pak pohlédl na Lupina a pravil: „Dlužím ti omluvu, Remusi. Říkal jsi mi od samého počátku, že s Alexem není něco v pořádku. Zneužíval svého vlkodlačího prokletí, aby se nikdo neodvažoval jít proti němu. Měli strach. Sakra, ale já jsem mohl něco udělat! Je to moje chyba, že jsem neposlouchal. A zaplatili jsme za to všichni.“
   Bill znechuceně odvrátil oči. Dvojčata zírala do prázdna a Lupin nezvykle drsným hlasem zaburácel: „Zpropadeně, Arture! Koukej s tím už přestat! Jestli tě tohle ještě někdy uslyším vypustit z úst, ať už před tvými dětmi nebo ne, nebudeš potřebovat žádného Bionta, aby ti zakroutil krkem! To bych za to stejně tak mohl i já! Ani jeden jsme nic neudělali!“ řekl a hlas se mu třásl. „Tohle už nikdy neříkej, jasné?“
   V té chvíli se všichni podívali na postranní schodiště. Scházeli po něm Ron s Hermionou a na chvilinku zaváhali, jestli mají za nastalé situace vstoupit.
   „Jak je Ginny?“ vytasil se s otázkou Bill. „Tak co?“
   „Nevíme, co s ní je,“ zakroutil hlavou Ron a zůstal stát u stěny. Hrůza z mrtvé ženy na posteli pro něj byla větší, než by byla z Voldemorta samého.
   Lupin došel až ke dveřím a kývnul na stráž se slovy: „Odneste, prosím vás, Mollyino tělo.“ Zřízenci se ihned školeně otočili na ministra kouzel, který ani nemusel vidět jejich pohledy a neznatelně přikývl. „A buďte opatrní… byla to… šlechetná žena. Tak se k ní podle toho chovejte.“
   Zřízenci se po sobě mlčky ohlédli, pak opatrně zvedli nehybné tělo přikryté hedvábím a odnesli jej pryč. Na nyní uvolněnou postel se však nadále nikdo nedokázal usadit.
   „Ginny je úplně apatická,“ začala Hermiona, jež se snažila ze všech sil kontrolovat svůj hlas. Kruhy pod očima, šrámy na obličeji a popraskané žilky pod kůží, to vše jasně naznačovalo, čím si ve Velechrámu smrti prošla a že své nervy drží z posledních zbytečků sil. „V-vůbec na nás nepromluvila. Začínám o ni mít vážné obavy.“
   Místnost opět naplnilo tíživé ticho, při kterém si každý uvědomoval význam Hermioniných slov, ale nikdo neměl odvahu nic říct. Hermiona, jako by něco v sobě dusila, nevydržela a náhle vyhrkla: „Pane Weasley, tak už jsou tady?“
   Artur Weasley se jí zprvu neměl sílu podívat do očí, ale když tak učinil, pravil: „Zatím žádné zprávy o tvých rodičích ani o tvém malém bráškovi. Podle… podle mudlovské policie jsou stále nezvěstní … už tomu bude více jak den.“
   Hermioně se z ničeho nic podlomila kolena a začala prudce sípat. Jako by ji někdo škrtil, ona nemohla dýchat. Padla na zem a místnost naplnil hrkot. Všichni se k ní vyděšeně přihnali, ale Ron je hbitě zadržel roztaženou rukou. Hlas se mu chvěl, přesto jako by to dělal dnes už po padesáté, přivinul se k ní a spustil: „Jen klid, klid. To chce klid. Zhluboka dýchej, Hermiono, jak jsme si to nacvičovali. Nádech… a výdech,“ hleděli si přitom zpříma do očí, v těch Hermioniných se však zračila učiněná hrůza. „Hezky v klidu. Cítíš, jak dýchám já? Nádech… a výdech. Nádech… a výdech.“
   Šetrně ji objímal, aby ji nedusil, ale zároveň, aby cítila, jak pravidelně dýchá a mohla tak dýchat podle něj. Po strašidelné minutě plné chrapotu linoucího se z úst konsternovaného pohledu Hermiony, se konečně uklidnila.
   „Promiňte… už-už je mi dobře…“ zachroptěla k ostatním, přičemž se stále držela v Ronově objetí.
   Dovnitř se v tom okamžení vkradly další kroky. Když příchozí spatřili klečící dvojici na zemi, umlkli. Pak Nymfadora Tonksová pravila: „Zřejmě jdeme nevhod…“
   „Tati!“ zvolal Percy za jejími zády a obejmul Artura. „Tak je to hotové. Zařídili jsme vše tak, jak jsi nařídil.“
   „Výborně Percy. Vím dobře, že je na tebe spoleh,“ a pevně objímal svého syna. „Tak jak to vypadá?“ zeptal se a pohlédl na Kingsleyho Pastorka, ramenatého černého kouzelníka, který právě vešel za Tonksovou.
   Dříve však, než panu Weasleymu stačil odpovědět, vehnal se pajdavě dovnitř Alastor Moody a neurvale zamumlal: „Nejdřív se chci najíst. Po těch paskvilech v žaláři mi pořádně vyhládlo. A nezapomeňte, že sem tam byl jenom kvůli němu,“ a s tím se jeho kouzelné oko zabodlo do Artura.
   „O čem to mluví?“ nechápal Artur.
   „To je přece teď vedlejší,“ odpověděl mu Kingsley, jenže spatřiv ministrův neoblomný výraz, uvolil se pokračovat: „Měli jste si jen myslet, že Moodyho zavíráte do Azkabanu. Jenže on tam byl poslán záměrně, aby zabránil hrozícímu převratu. Brumbálovy složky hlásily, že smrtijedi chtějí využít tvé… jak to jen nazvat…“
   „Jen to řekni. A hezky z plných plic,“ popohnal ho Artur.
   „Tuposti!“ vyštěkl Moody hrubě. „Plně ses soustředil na humbuk ohledně Bradavic a strachu, že Brumbál snižuje tvou veřejnou autoritu. Ukrajovals rozpočet všemu, mýho oddělení a vězeňský správy nevyjímaje. Jenže jak se stráž zmenšovala, chtěli se ti darebové pokusit o útěk. A že by se jim to bylo bejvalo povedlo, nebejt mě,“ doplnil Moody a cpal do sebe z tácu další ranec vánočního cukroví.
   „Dobře… to už je teď uzavřená historie,“ spolkl ponížení Artur a opět se soustředil na Kingsleyho: „Pověz mi. Šlo všechno hladce? Nepřišel nikdo během evakuace o život?“
   „Neměj obavy. Vše je připraveno,“ řekl Kingsley kamenným pohledem. „Celé ministerstvo kouzel bylo evakuováno a uzavřeno. Není tam ani vzduch k dýchání. A Svatý Mung byl vyklizen jakbysmet,“ pokračoval a procházeje po místnosti kontroloval každý předmět v dohledu. „Veškerá administrativní činnost byla převelena do vnějších strategických pozic. Začínají se rozdělovat krizové příděly. A to hlavní: Všechny úřední záznamy byly přesunuty na tajné místo do kartografických spisů, jak bylo ústavou stanoveno. Jsme připraveni… i v případě nutnosti zahájení Zeleného měsíce.“
   „Co je to ten Zelený měsíc?“ zbystřil Ron.
   „To je,“ utrousil Artur a mnul si bolavé spánky, „má noční můra. Doufal jsem, že ho nikdy nebudu muset použít.“
   „O čem to mluvíte?“ ozvala se dokonce i Hermiona.
   „K vám do Bradavic se ta informace doposud nedostala,“ vysvětloval Bill, jenž se pozdravil s Percym jako i všichni ostatní Weasleyovi. „Jde o bezpečnostní doložku poslední záchrany. Byla vymyšlena během léta jako nová soustava nařízení v případě bezprostředně hrozícího nebezpečí.“
   „A v čem taková doložka spočívá?“ tázal se dál Ron.
   „Musíme se všichni schovat,“ odpověděla mu Katie Bellová, stojící za zády George. „Každý kouzelník, jakmile uvidí Zelený měsíc, musí neprodleně zničit vše, co nás nějak identifikuje,“ řekla a s obavami se po všech rozhlédla, než se zase vrátila pohledem na Rona. „Rozdělit rodiny a příbuzenstva, jak jen to bude možné. Tím se totiž zabrání lynčování a také stíhání za nečistý původ.“
   „Musíš to pochopit,“ snažil se Percy zcela vážně vysvětlit svému bratrovi. „Zelený měsíc je natolik střežené kouzlo, že jej dostává schopnost vypustit pouze ministr kouzel během svého mandátu. Jakmile ho zakouzlí a měsíc se zabarví… všichni kouzelníci mají dle ústavy nařízeno, aby de facto opustili či v případě nutnosti i spálili svá obydlí, zničili své diplomy, průkazy, fotografie, vše co je jakýmkoliv způsobem identifikuje anebo spojuje. Manželství budou anulována, rodinné vazby skončí. Nesmíš po sobě zanechat jakýkoliv dokument, nebo věc, která by tě s čímkoliv spojovala.“
   „Heh,“ uchechtl se Moody, ládující se chlebíčky.
   „Jako by to už samo o sobě nebylo závažné,“ zpražila ho naštvaně Nymfadora Tonksová, která dnes měla nezvykle černou barvu vlasů. „Chceš snad něco dodat, Pošuku?“
   „To bych řek, že jo,“ mlel umolousaně Moody. „Už od začátku je to do nebe volající pitomost! Protože tady Artur,“ mlel Moody a přešel s drobky u pusy k panu Weasleymu, „je počínaje Zeleným měsícem mrtvej muž. Jo, může si zvolit zástupce a blablabla… Ale tak či tak, jak ostatně všichni víme, jediný místo, kde je vše uvedeno tak, jak to bylo před tím, aby v případě odvrácení nebezpečí se všechno vrátilo do starých kolejí, jsou kartografický seznamy. A ty jsou právě teď ukrytý na místě, o kterym ví jen tady Artur jakožto ministr. Člověk nemusí bejt dvakrát génius, aby mu došlo, jak moc stoupne jejich cena… a poptávka po Arturově hlavě.“
   Ron byl v tom okamžení na nohou. „To přece nejde!“
   „Chápej, Rone, to je až konečné řešení,“ domlouval mu Lupin, který dnes v noci byl v obličeji bledší, než kdy dřív. „Je vskutku málo pravděpodobné, že vzejde v platnost. Ministerstvo vydalo celou řadu jiných příkazů v případě hrozícího nebezpečí, které jsou na nižší úrovni. Zelený měsíc je natolik definitivní nařízení, že se neměl aplikovat ani při možném Voldemortově návratu. Na to vznikly jiné zákony.“
   „Mě neobalamutíte,“ varoval je Ron a panovačně se postavil před svého otce. „To ne. Jestli to spustíš, přijdu pak nejen o mámu, ale i o tebe. Nesmíš to dovolit!“
   „Závěrečné rozhodnutí naneštěstí nezáleží na ministrovi kouzel, ale na –“ řekl hluboký Kingsleyho hlas, když v tom mu Moody sevřel nečekaně ruku se slovy: „Někdo jde!“
   Svíce v místnosti ofoukl průvan, jak se otevřely dveře. Dovnitř začala pochodovat delegace kouzelníků v pláštích. Místnost a stejně tak i atmosféra teď povážlivě zhoustla.
   Vyhaslé svíce naplnily místnost dýmem, jímž procházel každý z rázně kráčejících kouzelníků. Rozvážným pohybem odložili své těžké pláště, které se odvznášely až k věšáku. Každý z nich působil majestátně, zároveň však děsivě, autoritativně a nedotknutelně. Jako by byli páni a dámy tvorstva. Oděni do šatů, jejichž barvy byly svisle rozděleny. Nalevo měli černou, další barva však byla u každého kouzelníka či čarodějky jiná. Tu jeden měl nachovou druhý noční modrou a jiný fialovou. Dlouze si je všechny měřili, až kouzelník uprostřed se sestřihnutými dvoubarevnými vousy a sytě zbarveným hlasem znovu rozžehl svíce a promluvil.
   „To vskutku nezáleží,“ řekl. „Toto rozhodnutí totiž právem náleží nám, držitelům Merlinova řádu první třídy.“
   Hermiona a Ron překvapeně vydechli. O těchto osobách se pouze psalo, avšak nikdy je nebylo možné spatřit a už vůbec ne všechny najednou. V kouzelnickém světě byli takřka svatosvatí. Každého – ženy i muže – zdobil znak Merlinova řádu, jejž měli vznešení kouzelníci vyšitý na prsou.
   „Jak příhodné, že zde panuje čirá debata na toto téma, když právě to je hlavní důvod naší nečekané návštěvy,“ pokračoval neznámý muž. „Rád bych se vám představil. Jmenuji se Tiburcius Ktimble. Jsem jedním z… nyní již pouze třinácti členů Merlinova řádu. Nejvýše ústavně určenou zákonodárnou mocí kouzelnického společenství.“
   Všichni změnili výrazy v němý úžas. Ronovi a Hermioně vyschlo v ústech a tiše se odebrali do kouta, aby nebyli vidět.
   „Přátel nám ubývá,“ pokračoval Tiburcius. „Albus Brumbál mi byl věrným přítelem po více než století,“ pravil k nim s kamenným pohledem a odrazy plamínků svíček mu svatosvatě tančily v očích, jak si všechny přítomné poměřoval. „Albus důvěřoval jak Harrymu Potterovi, tak i Severusi Snapeovi. Proto stejně tak i já. Bohužel… o všechny tři jsme dnes v noci přišli. Přátel nám ubývá, zatímco nepřátel…“ a svým pohledem přejel na pana Weasleyho, „jež se Albuse Brumbála pokoušeli všemožně dostat na kolena, nikoli.“
   „Ne, prosím,“ přistoupil k muži Percy Weasley a sklonil hlavu. „Vaše kouzelnosti… žádám vás, nesměřujte v této těžké hodině svou zlobu na mého otce.
   „To je v pořádku, Percy,“ ubezpečil ho pan Weasley, vstal a zůstal hledět zmužile Tiburciusovi do očí. „Udělal jsem chybu, přiznávám. Jako ministr jsem zklamal, jako otec jsem selhal, jako manžel…“ hlas pana Weasleyho se zasekl, ale hned poté, co si dopřál hlubokého nádechu, pokračoval: „Jsem si vědom toho, že budu nést následky.“
   „Tati, to nemůžeš –“
   „Teď buď zticha, Rone,“ umlčel svého syna pan Weasley. „Vím, že jsem selhal. A zaplatil jsem. Jak už asi sami dobře víte, zemřela mi žena. Matka mých dětí. Kdybych mohl vrátit své činy zpět, nezaváhal bych ani na vteřinu. Byl jsem zaslepený a neviděl pravdu. Teď už ji ale vidím. Jenže pro ni je již příliš pozdě. A proto mi zbývá jediné. Pokusit se odčinit vše, co jsem způsobil, podle svého nejlepšího mínění.
   Mějte ale na paměti, že nemám zapotřebí, aby mi tu nějaký hlavoun v kravatě vykládal, že mi nepřísluší dále nést post ministra kouzel. To vím dobře já sám. Nikdy mi právem nepatřil. Jenže taky vím, že právě v tento okamžik je ta funkce daleko spíše prokletím a trestem. A jestli vaše kouzelnost dovolí… ujmu se této role… srdcem i duší.“
   Členové Merlinova řádu, velevážené to osoby, si všichni prohlíželi Arturův vráskami zmožený obličej a obvázanou hruď, zaskočeni tím, co právě od ministra vyslechli.
   Za zády všech, jako by tam dosud ani nebyla, se postavila profesorka McGonagallová. I přes své rány a podlitiny, svou nonšalantností daleko předčila mnoho přítomných členů Merlinova řádu. „Artur Weasley,“ začala moudrým hlasem, prošla pomalu až k ministrovi kouzel a položila mu ruku na rameno, „svou daň za své hříchy již zaplatil. Nyní je náš přítel. Svěřili bychom mu i své životy. To on zachránil studenty Bradavic. Kdo z vás, vážení, se může pochlubit záchranou stovek dětských životů? To on inicioval záchrannou akci a málem v ní přišel o život. Bez něj bych už tady nestála. A jsem si více než jistá,“ řekla smrtelně vážně, „že by ho sám Albus přijal zpět. Takže pokud chcete zbrojit proti němu, budete si muset probít cestu také skrze nás.“
   „Nuže, Minervo,“ pravil rozpačitě Tiburcius a rozhlédl se po svých kolezích, aby sjednotili názory. „Arturovi Weasleymu bude tedy post ministra protentokrát ponechán.“
   Pan Weasley se zatvářil hořkokysele a nepatrně pokývl, zatímco Ron zabořil nešťastně tváře do rukou. Dopředu zatím postoupila žena s ostrými rysy a pohledem, ve kterém se, když nyní přejímala slovo, usídlila sílící autorita.
   „Mé jméno je Altvůda Schwietertová,“ řekla pečlivě pěstovanou angličtinou. „Albus mi byl… velice dobrým přítelem. Vaše ztráta je i má. Od teď je vše na nás, dámy a pánové. Tak, jak Tiburcius řekl. Harry Potter je pryč a všechny naděje s ním vyhasly. A my nyní stojíme na rozcestí,“ sdělila jim a ukázala na všechny. „To, co nám právě teď řeknete, ovlivní budoucnost celého kouzelnického společenství. Nemůžeme si dovolit udělat chybu. Rozhodnutí, k němuž dojdeme, nadále nebudeme moci navrátit zpět.
   A já bych ráda věděla…,“ pokračovala po chvíli napjatého ticha, „jak je možné, že chlapec, jehož jsem potkala na celočarodějném setkání a který mi připadal jako neviňátko samo, chladnokrevně zabije Albuse Brumbála…, ke kterému vzhlížel a který mu byl neustálým zdrojem moudrosti. Jak je jen možné, že se spojí s Pánem zla a společně zničí Bradavickou školu čar a kouzel?“ nikdo jí však neodpověděl. „Dobrá, možná se tedy ptám špatně,“ začala Altvůda odjinud a z ničeho nic se její zraky zabodly do Rona. „Naše hostitelka A byla tak pozorná, a prozradila, kdo z vás tu toho ví nejvíc a kdo z vás… ukrývá… strašlivé tajemství.“
   „Proč se díváte na mě? Co tím chcete říct?“ ohradil se Ron, kterýžto již nemohl snášet její upřený pohled.
   „Albus Brumbál si na svou poslední pouť vybral jednoho kouzelníka, jemuž se svěřil. Ten někdo již od začátku věděl, že Brumbál zemře rukou Harryho Pottera… a nic neudělal. Nechceš nám náhodou něco prozradit, Ronalde Weasleyi?“
   Ronovi se zadrhnul dech v krku. Čelil nyní bezpočtu pohledů, včetně zaskočeného výrazu Hermiony. Polil ho pot, těžce se mu dýchalo, chytil se za čelo a zachtělo se mu zvracet. Nakonec se však uklidnil. Postavil se za naprostého ticha doprostřed shluku téměř třiceti přítomných kouzelníků a potichu začal: „Zřejmě už to stejně nemá smysl před vámi tajit. Tak dobře. Je to pravda. Brumbál potřeboval někoho, komu může věřit. Někoho, kdo dohlédne na jeho smrt a… a zajistí, aby jí nikdo nezabránil.“
   „Rone?“ pravila nejistě Hermiona. „Co to tu vykládáš?“
   „Je to tak, Hermiono,“ obrátil se k ní Ron. „Vybral si mne. Bylo to tu noc, kdy tě zasáhl blesk. Byl jsem kvůli tobě strachy bez sebe. Svíral jsem ti na ošetřovně ruku… díval se ti do očí. Brumbál mi řekl, že ses pokusila si sáhnout na život,“ pravil třaslavě Ron a hořce se pousmál. „Člověk nepotřebuje příliš nakopnout, aby souhlasil i s tou největší šíleností. On věděl, že pro tebe udělám cokoliv, Hermiono. To byla… vždycky jeho největší zbraň. Využít bezmezné síly těch, co milují. Bylas to ale ty, kdo Brumbálovi tehdy otevřel oči. Na té astronomické věži jsi mu řekla, ať zachrání Harryho, ať to stojí, co to stojí. A proto Brumbál dnes zemřel. Byla to poslední šance, jak Harryho dostat zpět.“
   „To přece nemůže být pravda,“ držela si Hermiona ruku před pusou a začala prudce slzet.
   „Brumbál si mě tu noc, šestého prosince, kdy se ti to přihodilo, pozval k sobě do pracovny,“ pokračoval Ron ve vysvětlování, jako by chtěl shodit tíhu, kterou v sobě skrýval. „Pověděl mi strašná tajemství, která v té době věděl jenom on sám. O všem, co Harryho potkalo a mělo potkat.
   Harry nám o Mordu nelhal,“ vyprávěl a otočil se na členy Merlinova řádu. „Peklo, které pro mnohé z nás jako by neexistovalo, si prožil na vlastní kůži. On tam ale nebyl zachránit svět, jak se mnozí domnívají. Ne,“ a znovu spočinul pohledem na své kamarádce. „Vydali jsme se tehdy na záchranu tebe, Hermiono. Tebe a taky Siriuse. A Harry bojoval až do konce,“ říkal a usmál se. Ale hned nato se mu úsměv samovolně změnil v zármutek. „Jenže jak se ukázalo, vše byla jen Voldemortova léčka. Všechno. Od Hermioniny smrti ve Zmijozelově spolku, což mělo pouze Harryho do Temného Mordu nalákat, až po Harryho smrt v Mordu samém,“ zakončil Ron a zavřel křečovitě oči, aby zapudil slzy deroucí se ven. Zhluboka se nadechl a jal se pokračovat.
   „Po celé naše dějiny se vypráví zvěsti o něčem záhadném, co se ukrývalo v Tajemné komnatě,“ vypravoval Ron a všichni jej bedlivě poslouchali. „Pošetile jsme se domnívali, že jsme na to přišli, jenže jsme se mýlili. I Brumbál se tehdy mýlil. Mysleli jsme si, že Tajemná komnata měla sloužit jako Salazarem uměle vytvořený průchod do Temného mordu, jak se ostatně psalo v Černé kronice, jejíž střípky minulý rok unikly na veřejnost. Bylo tomu tak, ale jak se dnes ukázalo, ta nejtajemnější relikvie byla nakonec přece jen v Baziliškovi.
   Pouze opravdu zatracení a zlí černokněžníci se k této informaci dostali. A ta je pak zcela pohltila, rozvrátila jim život a oni už po ničem jiném netoužili. Tajemná komnata v sobě totiž měla ukrývat moc tak obrovskou, že jí vládli jen bohové. Moc v podobě duše pradávné bohyně Expery.“
   Mnozí členové Merlinova řádu si nyní zaníceně šuškali. Nevěřícně na Rona kroutili hlavami, jako by si vše vymýšlel.
   „Také jsem nevěřil. Ale řekl mi to sám Brumbál… tu noc, kdy se rozhodl za Harryho položit život,“ řekl jim vyčítavě, načež sklidil jen nevraživé pohledy. „Ta duše tam opravdu byla. Všechno ale byla už od začátku pouhá léčka. Duše byla totiž jenom obraz skutečné božské duše Expery. A tak sečtělým osobám, jakými bezesporu jste, nemusí ubohý studentík z Bradavic vysvětlovat, co to znamená.“
   „Ronalde, nyní je důležitá každá část informace,“ sdělila mu Altvůda vážným hlasem. „To, co slyšíme, nás velice znepokojuje. Přesto je nadmíru důležité, abys nám prozradil vše. Všechno, co ti Albus řekl, že máš udělat.“
   „Musím vám ale nejdřív vysvětlit, proč se Brumbál obětoval,“ snažil se jim naznačit Ron. „Nutil nás dívat se na věci s odstupem. To proto nás i přes nebezpečí zavedl do Voldemortova sídla, abychom na vlastní oči viděli, co se tehdy v tom zmetkovi zlomilo, že se stal takovou zrůdou. Abyste prozřeli, musíte nejdřív pochopit Voldemorta samého.“
   „Pokračuj, prosím,“ pokývla Altvůda. „Ale dohodněme se, že jméno Ty-víš-koho raději – počínaje touto nocí – vynecháme,“ dodala rozhlížejíc se po všech.
   „Tom Raddle… miloval jen jednou jedinkrát v životě. Miloval svou matku. Od chvíle, co ji jeho otec chladnokrevně zavraždil, ze sebe ten cit dočista vytěsnil. Zůstala jenom nenávist… nenávist vůči mudlům, jakým byl i jeho otec.
   Tom ve škole exceloval, ale jeho úspěchy byly vykoupené skrytým vydíráním, šikanováním a krví ostatních studentů. Nemám pravdu, paní profesorko?“ zeptal se znenadání dosud zahloubané profesorky McGonagallové.
   Minerva McGonagallová po chvíli velice obtížně přikývla. „Ano. Stalo se mi neštěstím, že jsem studovala společně s ním,“ řekla ztěžka. „A ačkoli jsem byla zařazena do Nebelvíru, jeho vliv dolehl až ke mně. Byla jsem čistého původu a mé výrazné úspěchy ve studiu mu i přes odlišnou kolej imponovaly. Snažil se mě získat ke svým… zvráceným pokusům,“ dodala znechuceně. „Ten hoch byl nemocný. Jeho mozek doslova sžíral nenávistí sám sebe. Když se mi pak jednou svěřil, že chce dokonce… opustit své tělo, byla jsem šokovaná. Den na to jsem se s ním přestala vídat. A on…“ mluvilo se jí čím dál hůř, ale odhodlala se pokračovat, „pokusil se mne násilím donutit spolupracovat. Potřeboval můj rozum tam, kde on sám nestačil. Naštěstí…“ umlkla znovu a tentokrát se jí do očí vlily slzy, „zde byl jako vždy Albus a uchránil mě od něj. Všechno jsem mu tehdy pověděla a on od té chvíle nespouštěl z Toma Raddlea oči.“
   „A taky že nespustil,“ převzal slovo Ron, protože profesorka se již nedokázala nadále ubránit slzám. „A dost tím Raddleovi zkomplikoval život. Tom byl lstivý a až mistrně úskočný. Vydobyl si přízeň všech kantorů Bradavic. A kdyby Brumbála tento incident neupozornil, nikdy by na něj nezačal dávat takový pozor,“ řekl a důležitě si členy Merlinova řádu prohlížel. Po chvíli se opět odhodlal pokračovat.
   „Tom se přirozeně dozvěděl o záhadné duši v Tajemné komnatě, ukrývající se v Baziliškovi, která v sobě měla skrývat božskou moc. Proto od té chvíle netoužil po ničem více.
   Zároveň byl ale znechucený svým tělem, které se vlivem dospívání čím dál víc podobalo jeho nenáviděnému otci. To zapříčinilo, že se rozhodl své tělo opustit, což prozradil právě profesorce McGonagallové. Tom se hodlal znovuzrodit a využít při tom ostatků své matky. A samozřejmě – jako svou novou duši si zvolil božskou duši z Tajemné komnaty.
   Tu noc, kdy se znovuzrodil, zavraždil svého otce a jeho tehdejší ženu. Ale tady Tom udělal první osudovou chybu,“ poukázal Ron důležitě a podíval se na Hermionu, která se na něj pousmála a ukázala zaťaté pěsti, aby mu dodala kuráž.
   „Jak se později ukázalo, Tom Raddle byl natolik zahleděn do té tajemné božské duše, že si neuvědomil jednu důležitou věc. Jednalo se přece o podvrh. Duše nebyla božská, byla pouze jejím obrazem. Jenže to on nevěděl. A Expera – nositelka skutečné božské duše – mu tím de facto udávala sílu.
   Voldemo… eh-totiž,“ opravil se ostýchavě Ron, „Vy-víte-kdo tedy skutečně byl silný. Silnější, než většina kouzelníků té doby. Ale, ať byla jeho duše jakkoli mocná, neoplývala božskou silou, kterou od ní očekával. Taková síla by mu totiž nejen že zajistila neomezenou moc, ale zároveň by jej učinila nesmrtelným, což bylo jeho odvěkým snem.
   Jenomže když se projevila moc Brumbálova umění kouzlit natolik, že jím byl schopen Vy-víte-komu plně konkurovat, konečně mu došlo, že tu něco nehraje. Že možná naletěl nějaké prastaré pověsti a že jeho život je vážně ohrožen. A tady na něj uhodilo kladivo osudu nejvíce. Nesmrtelnost, se od teď stala jeho prioritou. Musel podniknout nejriskantnější výpravu svého života. Vstoupit do Temného mordu.
   „Opravdu tvrdíte, že tohle všechno vám pověděl Albus Brumbál?“ zeptal se člen Merlinova řádu stojící v zastínění a Ronovi až nyní došlo, že muž má na sobě slepecké brýle.
   „A-ano, všechny tyto vědomosti pečlivě střádal,“ pověděl mu Ron a raději rychle pokračoval. „A jak Brumbál zjistil, to byl důvod, proč tehdy v sedmdesátých letech zaútočil na ministerstvo kouzel. Oblouk smrti, průchod do Temného mordu, se ukrýval tam na Odboru záhad. Vy-víte-kdo jej ukradl a spolu s ním i bezpočet dalších věcí, aby zamaskoval svůj původní záměr útoku na ministerstvo. Avšak Brumbála tím neošálil. A bylo to právě tehdy, kdy James Potter zachránil život Lily, načež se do sebe zamilovali.
   Když tedy Vy-víte-kdo získal Oblouk, vydal se do Mordu. Tehdy před tisíci lety, v dobách středověku, tu samou výpravu podnikl Salazar Zmijozel. Jenže tehdy ho Expera nemilosrdně zabila. Když ale před několika desítkami let do Mordu vstoupil Vy-víte-kdo, Expera ho nechala být. Proč?“ zastavil se Ron a vztyčil ukazováček v němé otázce. „I na to našel Brumbál odpověď. Měl v sobě přece obraz její duše. To ji muselo upoutat natolik, že ho svolila vyslechnout. A když se dozvěděla, jakou mocí na zemi vládne a jaký vzbuzuje závratný respekt, rozhodla se s ním uzavřít dohodu.
   Vy-víte-kdo odsouhlasil, že na sebe převezme zodpovědnost za kletbu, kterou byla Expera – přesněji její duše – do Mordu zakleta. Jako nositel její zrcadlené duše byl přirozeně schopný tuto věštbu za ni vykonat. Stačilo pouze zabít dědice dobra, jak se tehdy ještě nenarozenému Harrymu říkalo.
   Vy-víte-kdo si myslel, že Experu přelstil. On totiž věděl něco, co v té době znal pouze on a Brumbál. Věděl, že dědic dobra se ještě nenarodil. Nejen proto, že si stále nevyzvedl druhou vyvolenou hůlku. Ale navíc se dozvěděl část znění věštby profesorky Trelawneyové, která specifikovala datum Harryho narození. Při stvrzování úmluvy si tedy byl vědom, že jeho úkolem bylo ve skutečnosti zavraždit nemluvně, eventuálně jedenáctiletého chlapce – to v případě, že by se o dědici dozvěděl až ve chvíli, co si vyzvedne svou vyvolenou hůlku při nástupu do Bradavic.
   Pro Vy-víte-koho to byl tedy neskutečně výnosný obchod, kdy získal moc, úctu, Démony trestající každého, kdo by bral jeho jméno nadarmo a hlavně pak… nesmrtelnost. Ale…“ pozastavil se Ron a podíval se svým srdečným úsměvem na své přátele a rodinu, „tu byl zase Brumbál.
   Albus Brumbál, který na rozdíl od Vy-víte-koho věděl ještě přesněji, kdy se dědic dobra narodí, se jej rozhodl za každou cenu ochránit. Proto, když se ukázalo, že se narodí Potterovým, daroval Lily prsteny lásky, které po sobě pro tento případ zanechal Godrik Nebelvír. A tak se tehdy Lily obětovala za svého syna Harryho kouzlem z prstenů, které odrazilo smrtící kletbu Vy-víte-koho a vysálo z něho život.“
   Ron se odmlčel a pohled bořil do země. Chvíli si vše připravoval v hlavě, než začal s hlavní částí svého vyprávění. „Informace, které vám tu říkám, stály Brumbála astronomické částky. Po kouskách slepoval střípky skládačky z jediného důvodu. Důvodu, ke kterému se právě dostávám.
   Expera se dozvěděla, za jakých okolností Pán zla skonal. Zjistila, že jej porazilo nemluvně. Rozhněvala se a nenavrátila mu tělo. Tehdy Tomovi plně došlo – a že na přemýšlení měl třináct let – že jeho výsada nesmrtelnosti je ve skutečnosti přesný opak. Že je pouhou Experinou loutkou a že když ta si usmyslí, přestřihne nit života zrcadlené duši a on nato zemře. Opájel se ve své nesmrtelnosti a pak, jako když obrátí kartou, se Tom Rojvol Raddle ocitl přesně tam, kde nechtěl. V přímém ohrožení života.
   Poté, co získal zpět své tělo, se bohyně Expera rozhodla vystoupit po tisících letech z Mordu ven a rozpoutat zde Apokalypsu. Chtěla nás všechny vyhubit. To se mělo stát právě dnes,“ oznámil jim Ron a členové Merlinova řádu nyní ani nedutali. I Weasleyovi a další zůstali oněměle sedět. V hlavách jim spílal úžas nad hrůzou, která se měla odehrát, avšak patrně… nenastala. „Expera potřebovala dostat ven svou duši a společně s myslí ji umístit do geneticky vhodného těla. Úkolem byl pověřen právě Vy-víte-kdo. Jenže to už měl své vlastní plány. Vy-víte-kdo nechtěl vyvraždit celý svět, jako to měla v úmyslu Expera, chtěl si ho podmanit. To on bude určovat, kdo bude umírat a kdo ne.
   Úkol od Expery byl ale přetěžký. Jak ji dostat mezi živé? Mysl se dala na svět vynést relativně snadno, ale u Experiny božské duše tomu tak nebylo. Vždyť právě proto, aby se z Mordu nedostala, na ni uvrhli andělé tu kletbu. Měla být pevně spoutána s Mordem, dokud ji neosvobodí střet s dědicem dobra. A proto se klíčem k tomu všemu stal… Harry. Bylo třeba najít způsob, jak Harryho zabít a osobně ještě v Mordu do něj vložit Experinu duši. Poté zajistit, aby Harry zázračně oživnul a vyšel spolu s ní z Mordu ven.“
   „Tak dost. Takové snůšce lží by uvěřil leda hlupák,“ zahalekal drsně kouzelník s mohutnou hrudí a silnými pažemi.
   „Abys pochopil, hochu,“ dodávala šetrně Altvůda, „to, co nám zde vykládáš, je přinejmenším… šílenství. Mluvíš zde o nějaké zlé bohyni, která se rozhodla vyhladit celý svět?“
   „Já svému synovi věřím,“ řekl rozhodně pan Weasley. „Už jsem se s Pánem zla střetl a vím, jakou silou dovedl kouzlit. Jenže dneska v noci… to bylo přinejmenším nadpozemské. A i takový bručoun jako tady Alastor musí uznat, že síla kouzel, kterými Vy-víte-kdo vládl… nebyla z našeho světa.“
   „Hm, musim uznat,“ podotkl Moody, hovící si na lenošce s plným žaludkem, „že takovej ohňostroj, jakej tam dneska večír rozpoutal ten mizera, sem eště v životě neviděl. Řikalo se, že Bradavice nedokáže zničit žádnej kouzelník. A on to dokázal za necelou hodinu,“ brblal nevrle. „Vy mi tady tak můžete řikat kdo má s tím budižkničemu víc zářezů ze setkání. Něco v něm bylo. A dal bych krk za to, že to nebylo jen vo tom, co by vobyčejnej Tom Raddle dokázal. Něco na tý povídačce, co nám tu ten zrzoun vypráví, bude pravda.“
   „Je to všechno pravda!“ stál si za svým Ron. „Co bych z toho asi tak měl, kdybych vám tu teď lhal?“
   „Nenech se odradit,“ nabádal ho jeho otec. „Právě teď jsme dospěli do chvíle, kdy jsme si všichni rovni. Mluv dál.“
   „Tak dobře. Pán zla si byl vědom, že moc ožít má jedině Harry – díky prstenům lásky. Draco Malfoy, syn Luciuse Malfoye, špehoval minulý rok Harryho na každém kroku a Vy-víte-kdo se proto o těch prstenech dozvěděl. Rozhodl se využít Brumbálovu pojistku ve svůj prospěch. Zbývalo proto nalákat Harryho do Mordu. Nejdříve to zkoušel s Cho Changovou, ale to mu nevyšlo. Bohužel… u Hermiony mu to nakonec vyšlo. A tak se stalo, že Cho za Harryho položila život a Harry nechtěně vynesl mezi nás duši Expery.“
   „Proč si Pán zla její duši neuzmul rovnou, když ji měl v Mordu pod kontrolou?“ ozval se další dotaz.
   „Protože tato duše byla stále zakleta do Mordu,“ reagoval pohotově Ron. „Vy-víte-kdo by dosáhl pouze toho, že by nahradil místo Expery a už nikdy se nedostal ven. A co víc, Pán zla se Expeře zavázal kouzelnickým slibem, že její duši do Harryho uzamkne. Pokud by slib nesplnil, zemřel by.“
   „A co Bionti!“ zvolal člen Merlinových stoupenců u dveří. „Když, jak se zdá, víte všechno, povězte nám o Biontech.“
   V místnosti opět zavládlo ticho. Nyní ale skutečně napjaté. Pohledy protentokrát neulpěly na Ronovi, nýbrž podezřívavě přejížděly jeden k druhému. Všechny obklopoval neprostupný vzduch, který jako by vytvářely čarovné housle vrzající ve stále stejném tempu své nekonečné trylky.
   „Bionté… měli zajistit, že všechno proběhne tak, aby se dnes mohl odehrát Experin návrat,“ začal Ron, prohlížeje si přítomné muže a ženy. „Bylo jich všeho všudy… šest a všichni měli jednu věc společnou… jejich cílem byl Harry.
   Brumbál věděl, že Harry má v sobě cizí duši, která se pomalu probouzí,“ pokračoval Ron po chvilce a otočil se k Hermioně, která se tísnila na úzkém křesílku. „Říkal nám to osobně včera před turnajem. Bál jsem se, že se ti rozhodl říct pravdu, Hermiono. Posunky jsem se mu snažil naznačit, ať to nedělá. A on to také neudělal.
   Milka Lovedtromová mající v sobě mysl Expery, měla bohyni poskytnout i hostitelské tělo. Závěr práce všech Biontů bylo spojení, které by ona a Harry učinili.
   Alex Twimbry… první Biont,“ odpočítával Ron na prstech, „měl zahájit Mistrální OVCE se završením ve Velechrámu smrti, kde se Expera zrodila… a měla zrodit znovu. Další se měl postarat, že Harry a Milka připadnou do stejné skupiny. Brumbál vypátral, že tohle měl na svědomí Egon Ferox. Biont Egona očaroval kletbou Imperius a Egon se od té doby cíleně zaměřoval na Harryho. Byl dokonce kletbou natolik polapen, že se mu podařilo skrze překupníka v Prasinkách získat zpět své vzpomínky, které mu byly jako nezletilému potomkovi Smrtijeda uzmuty. Právě tohoto Bionta jste věznil,“ nyní se Ron otočil na Alastora Moodyho, „v bradavickém sklepení, jestli si vzpomínáte.“
   „Jak bych moh zapomenout?“ zabručel Moody a jeho kouzelné oko se upřelo na Rona. „Jediný vězeň, co mi kdy dokázal uprchnout. Což taky něco vypovídá i vo jeho síle.“
   „Jenže Brumbálovi prozradil své tajemství a protože Biont nikdy nesmí prozradit své poslání, zemřel,“ vysvětlil jim Ron a vztyčil třetí prst: „Třetím byla Nagini. Měla provolávat slova rudé magie a probouzet tak v Harrym Experinu duši. A dále Milčina matka. Podle všeho byla zavražděna. Měla se postarat, aby je obě zajali a Milce byla vymazána paměť. Další Biont – měl zajistit Harryho sounáležitost s Milkou… nejednalo se o nikoho jiného, než o Vektora Lupa.“
   „Vektor?“ vyhrkla profesorka McGonagallová. „Chlapče, jste si tím jistý? Ten pošetilý umolousaný smíšek a…?“
   „A očividně i výtečně skrytý Biont,“ zhodnotil nazlobeně Lupin. „Kde je mu teď konec?“
   „Obávám se, že to mi není známo,“ oznámil jim Ron.
   „Okamžitě vydáme klatební rozkaz,“ pravila Altvůda.
   „Napočítal jsem pět Biontů,“ zadusal prostorem hlas Kingsleyho Pastorka. „Povíš nám o posledním? O šestém?“
   „Víte, Brumbál,“ vyhnul se Ron odpovědi, „veškeré své zdroje vydal na usilovnou snahu zjistit, jak zachránit něčí duši v případě, že je trávena cizí… tak, jako byla ta Harryho, která navíc musela soupeřit s božskou – nesmírně mocnou duší. Jenomže nikdo nic nevěděl, nikde nic nenašel. Naděje vyhasla. Nezbývalo, než se uchýlit k nejzoufalejšímu řešení.
   Jediná věc, která dokázala Harryho původní duši natolik vybudit, aby se opět začala bránit – za podmínky, že jí vůbec nějaké síly ještě zbyly – byla smrt blízkého. A to ne jen tak ledajaká smrt. Smrt způsobená vlastníma rukama.“
   Ron se otočil na Hermionu a obličejem mu škubal žal. „Brumbál byl pevně rozhodnut. Už nebude promrhán žádný další život. Tím dalším měl být jedině ten jeho. To proto ti o tom Brumbál neřekl. Nedovolila bys mu obětovat se. A právě proto zavolal mne,“ vysvětloval jí se slzami v očích, až mnohé nyní také jímal žal. „Požádal mě, až bude umírat, ať tě držím a za žádnou cenu nepouštím. A až… ta osudná chvíle přijde… ať ti nedovolím se přiblížit ani k Brumbálovi, ani k Harrymu.
   A já ti to nedovolil,“ vysoukal ze sebe Ron plačtivě. „Držel jsem tě celou tu dobu tak, jak mi nařídil, protože jsem mu to slíbil,“ dodal přidušeně. „A pak… a pak přišla A a zachránila nás. Takže teď už všichni víte, jaká je pravda.“
   V místnosti zavládlo další hrobové ticho, během kterého si každý uvědomoval bolest, kterou Ron, natož pak Brumbál, museli v srdci nosit. Hermiona přivinula Rona ve svém objetí a z jejího obličeje se kutálela jedna slza za druhou.
    „Ano, tohle byl Albus,“ promluvila do ticha Altvůda a otřela si víčka, neboť ji dojala Ronova slova. „Tak by se zachoval. Věřím výpovědi mladého pana Weasleyho. A to nejenom proto, že tu máme tři svědky, jejichž výpovědi se zcela shodují a kteří dosvědčili Experin zrod,“ doplnila. Počala rázovat po místnosti a nahlas přemýšlet. „Ale jak to, že se v Bradavicích objevil Vy-víte-kdo a ne Expera? Co se s ní u všech kouzelnických božstev vlastně mohlo stát?“
   „To nemohl tušit ani Brumbál,“ hlesl Remus Lupin. „Ten už byl v té době mrtev. A protože si nemyslím, že by někdo z nás znal odpověď, pravdu se už asi nikdy nedozvíme.“
   „Znamenitě,“ postěžoval si podsaditý muž s hustým obočím a podezíravým pohledem. Přízvuk měl silně irský a mluvu hlasitou. „Takže nikdo neví, proč najednou Pán zla zničil celou Bradavickou školu a bohyně zla si zmizí!“ řekl posměšně. „Brumbál to měl vše přenechat zkušenějším!“
   „Hermesi! Jak jen můžeš znevažovat jeho rozhodnutí zrovna teď?“ osopil se na něj kolega po Altvůdině pravici.
   „Pánové,“ vstal pan Weasley a snažil se uhasit vzrůstající spor, „uklidněme se, takhle ničeho nedosáhneme.“
   „Vy byste se měl stydět ze všeho nejvíc!“ zvolal Hermes. „Vy a vaše ministerstvo dovolilo, aby se studenti dostali do stavby, ve které přicházejí o rozum i ti nejzkušenější!“
   „Obalamutili nás přece všechny,“ nedal se pan Weasley.
   „Pochopitelně!“ lamentoval dál Irčan. „Tváříte se, že všechno víte a znáte, ale jste to vy, kdo to vše zavinil!“
   „Jako kdybyste, vy zaprděná smetánko, nikdy nešlápli do husího lejna,“ procedil kousavě Moody a to neměl dělat.
   „No dovolte!“ zvolal podrážděně Tiburcius a ostatní členové Merlinova řádu se v tu ránu dali do povyku. Weasleyovi se je pokoušeli všemožně uklidnit, ale nikdo neposlouchal. Hádka se stupňovala, padala stále agresivnější slova a čím dál více se situace přiostřovala.
   „Odpustíš mi ještě někdy, Hermiono?“ zašeptal Ron v koutě na malém křesílku, kde se nyní s Hermionou tísnili.
   Hermiona ho stále uslzeně hladila po tváři. Pro ni to byla natolik strašná chvíle, že i v hloubi duše cítila, jak celý svět spěje ke konci. Přesto dokázala Ronovi před očima vykouzlit svůj neodolatelný úsměv. „Není co odpouštět, Rone.“
   Ron ji chytil za ruce. Divoce se mu třásly. Hermiona se na něj překvapeně podívala. Ron zavřel oči, zhluboka se nadechl, jako by do těla vstřebával novou sílu a podruhé před všemi povstal. „Já to vím,“ promluvil. „Já vím, co se stalo!“
   Všichni šokovaně utichli. Zůstali hledět na hocha, který ještě před rokem byl za vtipkujícího hlupáka a teď tu všem vyprávěl hrůzy, jež měly změnit celý svět.
   „Copak jste mě neposlouchali?“ pravil k nim Ron. „Teď chápu, proč chtěl Brumbál ty informace předat nám. Vy, dospělí, všechno vidíte ze svého hlediska. Nekoukáte na to z pohledu dítěte. Dítěte, jakým byl i Tom Raddle. Vše byla od začátku jen snůška nástrah a lží, které mladý Tom přichystal. Vždyť on všechny klamal. A oklamal i Experu.“
   „Cokoliv bys nám však nyní řekl,“ vyslovil nečekaně muž se slepeckými brýlemi, který se jako jediný nezúčastnil hádky, „již Albus Brumbál nemohl tušit.“
    „Řeknu vám, proč to vím,“ sdělil jim Ron. Srdce mu nyní silně tlouklo, „Brumbál nás totiž zavedl… k Démoniu,“ a to stačilo, aby to mezi členy Merlinova řádu pořádně zašumělo slovy jako blázni, cvoci a jim podobnými přídomky. „Vy-víte-kdo do něj uložil všechny své skutky. Brumbál nám chtěl ty informace odkázat, abychom je mohli předat dál.
   Jenomže kouzelník nemá právo přistoupit do informací, které jsou v Démoniu zapsány, dokud neobětuje lidský život. A já jsem byl obětí. Zachránil mě můj létající koberec.“
   „Chceš tvrdit,“ promluvil tentokrát Lupin, „že jsi byl obětí Démonia? Pak ale… musíš mít v sobě všechny informace.“
   „Ano,“ potvrdil Ron neklidně. „Spolu s nimi, mám v sobě i jeho pocity. A není to nic pěkného, to vás mohu ujistit. Musím je… v mnohém zapuzovat, abych se nezbláznil.“
   „Mluv,“ pobídla ho Altvůda. „Jen mluv dál, Ronalde.“
   „Nikdo si až dosud neuvědomoval, jak důležitou výhru Harry v Mordu vybojoval,“ začal Ron. „Vy-víte-kdo skutečně slíbil Expeře, že její duši do Harryho umístí. A to plánoval udělat. Dále už jí ale nic neslíbil. A toho hodlal využít.
   Ihned jakmile by Harry v Mordu ožil, měl být zabit. Z něho by si pak Pán zla přisvojil Experinu duši, která už by v té chvíli byla oproštěna od zakletí. Věštba by naplnila svůj ortel, zlo by zvítězilo a na zem by vyšel Pán zla s mocí boha.
   Ale to se nestalo. Jak všichni víme, Harry v Mordu zvítězil a Pána zla zničil. Uchránil nás od zlého konce. A ačkoli Pán zla nepochyboval o tom, že nad Harrym triumfuje, ponechal si zde mezi námi únikovou cestu.
   Našel totiž způsob, jak – v případě, že všechno další selže – povstane z mrtvých,“ vyzradil jim Ron tajemně. „A to za pomocí poznámek Lexe Lextera, který kdysi plánoval navrátit život Lily,“ Ron se nyní otočil na Kingsleyho Pastorka a po krátké odmlce pokračoval. „Ptal jste se mě na šestého Bionta. Šestým Biontem nebyl nikdo jiný, než Severus Snape. Byl to osobní Biont Pána zla. Neměl za úkol zařídit Experin návrat. On dokonce ani nevěděl, jaký jeho úkol byl.“
   „Ale… to není možné,“ kroutil hlavou Lupin. „Každý Biont, podle legendy musí znát své poslání. Vždyť přece… pokud by jej nesplnil, zemře. A jestli Pán zla Severuse učinil, ať již to bylo po jeho vůli nebo ne, Biontem a zároveň mu neřekl jeho úkol… odsoudil tím vlastně Severuse k smrti.“
   „Ano,“ přikývl Ron otřesenému pohledu Remuse Lupina. „Vy-víte-kdo mu nemohl říct jeho úkol, poněvadž by to Expera poznala. Skrze jeho zrcadlenou duši na něj dohlížela. Pán zla musel naverbovat svého Bionta potají. Tím ale zapříčinil, že profesor Snape… byl odsouzen zemřít.“
   Profesorka McGonagallová si zakryla ústa a ostatní se zatvářili pořádně zaskočeně.
   „Loni v červnu si k sobě jednoho dne pozval Vy-víte-kdo Draca Malfoye. To bylo ještě před tím, než jeho otec – Lucius Malfoy, zemřel. Uvědomte si, že musel jednat tak, aby ho Expera nezačala podezřívat. A tak Dracovi pověděl o tom, že vskutku věrným Smrtijedům, kteří mu prokážou opravdu výjimečnou službu, se dokáže zavděčit téměř čímkoliv… včetně navrácení života jeho blízkým. Když potom Draco přišel o otce a matku mu zavřeli, přišel z ničeho nic o vše. To samozřejmě zajistil Pán zla. A zde měl přijít na řadu Severus Snape. Měl se o Draca starat. Měl mu být opatrovníkem a ochraňovat jej před Harrym v dobrém i zlém.
   Vy-víte-kdo měl u sebe stále poznámky Lexe Lextera, které mu ukradl. Navíc z nich ale vymazal jednu zásadní věc. Že akt navrácení života si bere za oběť život toho, který jej naplňuje. Tyto poznámky se měly dostat do rukou Draca a ten poté měl nevědomky položit život při zrodu Pána zla.“
   „Jak to tak vypadá,“ dovtípil se pan Weasley. „Povedlo se mu to. Můžeme tedy předpokládat, že Draco je mrtev. Proč pak ale zemřel podle Harryho slov právě Severus Snape? Pokud se Vy-víte-kdo znovuzrodil, pak svůj úděl splnil.“
   „To už bohužel nevím ani já,“ přiznal Ron. „Vím jen, že Vold… Vy-víte-kdo měl poté v plánu uzmout si duši Expery. A to pomocí hlavního Démona, kterého Expera dříve pověřila, aby plnil příkazy Vy-víte-koho.“
   „Abych pravdu řek…“ ozval se Alastor Moody svým obvyklým bručákem, „nemyslim si, že by několik skřítků a jeden čaroděj dokázali zadržet někoho s božskou silou. Jenže to se Siriusovi a bradavickým skřítkům povedlo. A na hezky dlouho tam toho mizeru zamkli. Tady něco nehraje.“
   „Máš pravdu,“ přitakala i Tonksová. „Nekouzlil jako bůh. Spíše… jako polobůh, pokud se to tak dá říci.“
   „Anebo svou moc ještě plně neumí ovládat,“ zakončila debatu Altvůda. „Ať tak či tak, Brumbál zemřel nadarmo. Harry Potter je pryč. A Brumbálova daň byla zbytečná.“
   „To přece nemůžete vědět,“ vložila se do toho Hermiona. „Jednáte, jako kdyby byl Harry mrtev. Vždyť byl naživu!“
   „Je mi to líto, Hermiono,“ pravil k ní Lupin soucitně. „Pokud jeho duše byla takto nakažena… pak neznám způsob, kterým by se dala vyléčit. Osobně nechápu, jakou roli Brumbálova oběť sehrála. Rád bych věřil, že Harry má stále ještě šanci. Ale přiznejme si to… dnes v noci zemřelo více jak osm našich známých. A stále nevíme, co se stalo se Siriusem a s Hagridem. Ale co se týče Harryho… My ho viděli, Hermiono. Naše zranění jsou důkazem, že –“
   „Neříkejte to,“ nedokázala přijmout Hermiona. „Ne.“
   „Musíme se smířit s tím, že je pryč,“ dodala i profesorka McGonagallová. „Jeho činy tomu nasvědčují.“
   „Obávám se, že to může být i horší,“ řekl ztěžka pan Weasley, „musíme být připraveni a v případě, že Harryho potkáme… nesmíme zaváhat. Ani on nezaváhal ve snaze nás zabít, Hermiono. Snažně tě prosím, abys na něj zapomněla. Aspoň pro teď. Už kvůli tobě. Bude se nás určitě snažit vyhledat a zabít. Tak, jako se o to pokoušel v Bradavicích.“
   „Rone… řekni něco,“ snažila se v něm nalézt oporu.
   „Hermiono,“ pravil něžně Ron, ale tón svého hlasu nedokázal skrýt, „Brumbál nám jasně říkal, že to byla poslední možnost… On musel soupeřit s božskou duší. Jaké měl šance vyhrát? Už tak jsme přišli pozdě… a ty to víš taky.“
   „Cože?“ nepřipouštěla si Hermiona. „To ne. To rozhodně ne. Tohle nemíním poslouchat,“ zvedla se hbitě a začala odcházet. „To… vy jste se tu všichni rozhodli ve své… bezmezné moudrosti, že ten, který pro nás už tolik obětoval je…“ už to ale nedořekla, protože slova jí došla. Jen k nim rezignovaně mávla rukama, čímž bylo jasně znát, co tím myslela. Ron se přede všemi zvedl z křesla a spěchal za ní.

   „Promiň,“ řekl jí, přehlušujíce vítr a sníh, doléhající k nim na ochoz majáku, dující od moře pohrouženého do nekonečné noci. Ron k ní přistoupil, a ač k němu byla stále neústupně otočená zády, znovu promluvil: „Neuplyne ani minuta, abych se nevinil za to, že na to vůbec myslím. Harry byl… je můj nejlepší kamarád. Ale… mám přímo zničující pocit hluboko uvnitř sebe, Hermiono. A mám strach. Děsím se, protože vím, proč ten pocit tam mám. Protože vím, že… Harry je pryč. A já jsem se s ním ani nestačil rozloučit.“
   Hermiona se k němu otočila, obličejem plným slz a rozteklou řasenkou. „Já vím, Rone. On se nás tam snažil přece zabít. Cítím… cítím to úplně stejně. Ale, prosím, pochop mě. Jestli přestanu doufat, že Harry stále ještě žije, vím… že moje srdce přestane bít. Vždyť já vím, že je pryč. Celý rok jsem věděla, že to jednou přijde. Netušila bych ale, jak to bude bolet,“ vyhrkla a propukla v neutuchající pláč.
   Ron ji okamžitě pevně objal. Dlouhé minuty se tam na vrcholku majáku tiskli v náručí. Prosincový vítr jim mával s kabáty, ledové kapky smíchané se sněhovými vločkami jim cuchaly vlasy, ale nic z toho nevnímali. Oba měli zavřené oči a snažili se strávit žal, který v sobě právě měli. Couvající měsíc za černými mraky byl už téměř pryč a temnota téhle nekončící noci se nekonečně rozprostírala irským okolím.
   „Už to mám!“ zvolal najednou Ron a Hermiona se odtáhla, aby mu pohlédla do očí. „Tvoji rodiče!“
   „Co-co je s nimi?“ zeptala se zimomřivě.
   „Táta přece říkal, že jsou nezvěstní víc jak den,“ řekl Ron a usmál se. „Ale včera jsme byli ještě v Bradavicích!“
   „Bože, máš pravdu,“ usmála se na něj. Tolik se jí ulevilo. Srdce jí najednou zaplavila ohromná radost. „Máš pravdu!“
   „Museli poslechnout tvou radu,“ říkal jí dál Ron. „Nikdo jim neublížil. Odešli samovolně. Museli to udělat kvůli tvému malému bráškovi. Aby se mu nic nestalo.“
   Hermiona téměř omdlévala štěstím. Nevydržela a přitiskla se rty na ty Ronovy. Líbala ho tak instinktivně a usilovně, že oba se sesuli na kolena. Neustávali. Hermioniny vlasy lítaly všude, ale to bylo fuk. Tolik lásky zmizelo ze světa, že oba cítili, jak moc potřebují nabrat každý její nový doušek.
   Když se po chvíli už jen tiskli čely k sobě a dívali se navzájem do očí, nebylo potřeba dalších slov, aby si uvědomili, že se opravdu milují. A ať počínaje zítřkem přijde cokoliv, budou na to spolu. Hluboko ve svých nitrech cítili, že dokud bude jejich vzájemná láska dýchat dál, bude i vzpomínka na Harryho v jejich srdcích žít.
   A tak tu nyní klečeli. Dva z bývalé silné trojky, kterou by ještě před lety nic na světě nerozdělilo.
   V tom se okolím mohutně blýsklo, až se dvojice na ochozu majáku instinktivně sehnula. Krajinou se nato rozlehlo mohutné řvaní, které by polekalo i nejotrlejšího odvážlivce.
   „Už je to tady,“ zděsila se Hermiona. Zvedli se a oba dva přispěchali k masivnímu rezavějícímu zábradlí. Doznali, že se jednalo o něco jiného, než si mysleli. Dole v soutěsce, lemované stovkami ostrých zasněžených útesů, stála obrovská postava, obklopená několika maličkými a úděsně řvala. Šlehali do ní kouzly ze všech stran, jak se ukrutně bránila.
   „To je přece Dráp!“ došlo Ronovi. „A tamhle je A. Vždyť ona se mu pokouší ublížit! Neví, že je na naší straně!“
   „Honem!“ zvolala Hermiona. „Pospěš, Rone!“
   Vyřítili se točitými schody dolů. Myšlenky jim naplnily obavy. Prohnali se jako vítr skrze místnost, v níž čile pokračovala debata o osudu kouzelníků. Aniž by odpověděli na jejich překvapené dotazy, rozrazili dveře a šinuli si to po schodech dolů, i s nechápajícími dospělými za sebou.
   Skály na ně vrhaly temné měsíční stíny, balvany klouzaly a oba několikrát s sebou smýkli, jak vyrovnávali bezútěšný běh. Běželi už děsivě dlouho.
   U burácejícího ledového moře plného ostnatých útesů, stál v černých vlnách Dráp a tvářil se jako učiněná dravá šelma. Cenil zuby na každého, kdo se k němu chtěl přiblížit a po každém kouzlu zařval tak halasně, až se dotyčnému podlomila kolena. A ho společně se svými vycvičenými svěřenci dokázala zahnat do vln moře, kam jen pravidelně blýskala silná světelná parabola nedalekého majáku. Dráp byl jako zvíře lapené v pasti. Zuřil a prskal, otvíral mohutně svou tlamu, mocně plácal do vody, rozstřikujíce ji do okolí.
   „Přestaň utíkat!“ křičela A na běsnícího obra a brodila se za ním. „Stůj! Slibuju ti, že tvůj odchod bude rychlý!“
   Dráp se zrovna zastavil a zařval na ni z plných sil, jenže A svou vyškolenou hůlkou zamířila na malé místo na hlavě, tam, kde má každý obr slabinu. Už už by zakouzlila, když do vln prudce vrazila Hermiona. Zařvala na A své nejsrdceryvnější „NE!“, ale silný příboj ji srazil do chladné slané vody. Ron jí byl v patách. Prudce zalapal po dechu z ukrutného chladu, přesto bez zaváhání vnořil ruce do vody a pomáhal Hermioně vymanit se z obklopení písčitého moře.
   „Nepleťte se do toho, slečno Grangerová,“ varovala ji A.
   „Hermiono, podívej!“ křikl Ron a ukazoval přitom na Drápa. „To je… Vždyť to je Hagrid. A taky Sirius!“
   A měl pravdu. Na jednom rameni byl Dráp obtěžkán svým bratrem a na druhém se mu houpal Sirius. Oba v mrákotách, oba odmítal Dráp předat. Jenže byl zcela vyčerpaný a také poraněný z Aina sílícího nátlaku. Dráp řval a stále couval, až se mu mohutné černé vlny tříštily o záda.
   „Musíme toho pitomého obra zneškodnit, jinak zemřou! Kouzlete!“ nařídila A poté, co ji opláchla vysoká vlna.
   „Ne! Stop!“ hulákala Hermiona a chvátala za A. „On se je jenom snaží chránit! Je to Hagridův bratr! Je na naší straně!“
   „Přestaňte tu plácat nesmysly!“ okřikla ji rozčileně A a jejím dravým kouzlem Hermionu pobodaly ledové krůpěje vody. V ten moment zmizela v hlubinách, až se počala topit.
   Ron ji právě dostihl, ponořil se a znovu ji vytáhl. Celý rozzuřený nelítostně napřáhl hůlku s hlasitým: „Remolio!
   Mohutný vodní vír přibil A k mořskému dnu, jenže to Ron neměl dělat. Od Ainých spolubojovníků se rovnou na dvojici vyřítilo hejno kouzel, jako při pozpátku puštěném výbuchu ohňostroje. Ron na poslední chvíli stačil zakouzlit protego a praštil s Herminou znovu pod vodu. Ochrannou klec nad nimi vteřinu poté spálil zástup útočných zaklínadel.
   „To je můj syn, vy mizerové!“ vykřikoval z dálky pan Weasley a i on zaběhl do rozbouřené vody. Členové Merlinova řádu, chvátající mu v patách, využili svou velkolepou čarovnou moc a společně ze souše mistrně odzbrojili Ainy kolegy.
   Hladina před Hermionou a Ronem se vzedmula, až oba opláchla ledová voda. Nahoru, z čeřící se vody, vystoupala A a rozzuřeně procedila: „Copak jste se dočista pomátli?!“
   „Nedovolím vám, abyste mu ublížila!“ chrčela na ni na oplátku Hermiona. „Nechte ho!“ zaječela neústupně, zatímco ji ledové moře smáčelo celestínský oblek až po prsa.
   „Patrně vám nedochází, slečno Grangerová,“ syčela k ní dravě A, stojící na hladině moře jako děsivá víla, „že Sirius umírá. Už před minutou bylo pozdě! Jestli mu okamžitě nepomůžeme, tak zemře! Já se je snažím oba zachránit!“
   „To chápu!“ vykřikla Hermiona a drkotavě pověděla: „Ale já chci z-z-zachránit všechny tři! D-d-dovolte mi to!“
   „Kdybyste byla někdo jiný…“ pohrozila jí mocná čarodějka. „Ale dobrá. Máte nanejvýš minutu!“ vyřkla. Otočila se a začala kráčet divokými pěnícími vlnami směrem ke břehu.
   „Drápe!“ soustředila se Hermiona na obra v dálce. „Stůj! Počkej, to jsem já, Hermiona! Hermiona! Drápe!“
   Drápovi docházely síly. Nic ze slov kouzelníků již nevnímal, a přesto to jméno ho zarazilo. Obrátil se, načež se mu tvář změnila v pousmání. „Herm!“ zahuhlal nesrozumitelně.
   „Ano, to jsem já,“ volala a usmívala se na něj. „Už ti nikdo neublíží. Všechno bude v pořádku,“ říkala a mávala rukama.
   „Zlé! Zlé čáry!“ zvolal Dráp a zachrčel vztekle na A tak, že kdyby mohl, roztrhal by ji na kusy.
   „Už ti neublíží,“ oznamovala mu Hermiona. „Slibuju ti to! Jenom se vrať!“ volala na něj a nataženou rukou se ho všemožně snažila přivolat. Vlny ji ale bičovaly ostošest.
   „Ať si pospíší, slečno Grangerová,“ zavolala na ni A. „Jste mimo chráněné území. Moře není v zóně ochrany majáku.“
   Hermiona znejistěla. Ještě usilovněji volala na Drápa. Drkotala zuby o sebe tak divoce, že ji začala bolet pusa. Ron byl daleko, uvědomila si, že je sama a vrčící temné vlny sílily.
   Když v tom uklouzla po něčem kluzkém. V ten moment se přiřítila vrčící vlna a nekompromisně ji poslala ke dnu.
   „HERMIONO!“ rozeřval se Ron zděšeně. Vlna ho však dostihla a hodila s ním zpátky nebezpečně blízko k útesům.
   Hermiona vnímala jen pichlavý kolotoč písku a ledové vody. Energie vodní stěny jí málem zlomila vaz. Nahmatala jen ostrá skaliska a pak to přišlo zase. Přeplavala ji další divoká vlna a ona ztratila pojem o tom, kde je nahoře a dole.
   Něco mohutného ji uchopilo za nohy a vytáhlo z vody ven silou jeřábu. „Herm!“ slyšela ušima plnýma písku. Hermiona se rozkašlala a zjistila, že ji Dráp odnáší na břeh.
   Obr ji položil opatrně na písčitou zem a rychle ucukl od všech ostatních, přerovnávaje si dvě osoby, které mu visely přes ramena. Hermiona zimou málem neviděla. Fialové rty jí tuhly jako led a třesoucí se končetiny jí nedovolovaly vstát. Přesto její celestínský oblek, který pevně obepínal dívčino tělo, začal opět vibrovat a hřát, jako už dnes poněkolikáté.
   „Jestli dovolíte, slečno Grangerová,“ přistoupil k ní jeden ze členů Merlinova řádu. Byl to starý a od pohledu moudrý muž. Jeho plášť byl dlouhý a na krku se mu houpal kříž anglikánské církve. „Jsem výrobcem těchto obleků,“ pravil k ní a ladným pohybem své cedrové hůlky její oblek osušil. Následně i Ronův, když zrovna vycházel na souš.
   Nebyl čas je stěhovat do nemocnice. Hbitá A svou hůlkou přivolala provizorní ošetřovnu v podobě lůžek se stolky obtěžkanými léčebnými lektvary. Kouzelníci se postavili kolem dokola a kouzlem lumos rozsvítili konce svých hůlek, zatímco většina přítomných dam chystala lékařské náčiní.
   „Ať už je položí!“ instruovala A Hermionu, která přikývla.
   „Drápku… polož je sem,“ nařídila Hermiona obrovi. „My jim pomoct. Chceme pomoct!“ snažila se přesvědčit Drápa. „Drápku, prosím,“ žádala ho a neustálými pohyby rukama se ho snažila uklidnit, jenže obr pořád jen dupal a hučel.
   Po chvíli se ale konečně uvolil. Pomalu dodusal až ke dvěma bílým lůžkům, zatímco mu kruh kouzelníků uvolňoval cestu. Zář svítících špiček jejich hůlek dosahovala až k jeho obličeji a tak mnozí uviděli Drápův obavami naplněný výraz. Konečně uložil Hagrida i Siriuse na lůžka. Nadále však s neskrývaným nepřátelstvím sledoval, jak se A k oběma přibližuje a těžko se přemáhal, aby jí to dovolil.
   „Ztratili mnoho krve,“ zhodnotila notně neklidně A. Rychle se začala věnovat Siriusovi, zatímco se ostatní lékouzelnice začaly starat o Hagrida, jehož tělo se ani nepohnulo.
   „Co to má být?“ zeptala se Hermiona a naštvaně ukazovala na ostnaté okovy, které byly zakleslé do Drápovy nohy.
   „To je přenášedlo,“ vysvětlila jí A nevrle a mimoděk mávnutím hůlky okovy uvolnila. Pak ale zase hbitě začala chystat léčivé přísady. „Bez přenášedla bychom ho sem nedostali. Běžným přemístěním bychom akorát prozradili svou polohu.“
   „A bylo to nutné?“ namítala Hermiona. „Copak je přemísťování tak lehce vysledovatelné?“
   „Pochopitelně,“ potvrdila jí A. „Kdybyste navštěvovala všechna naše letošní celestínská setkání, tak byste o tom věděla! Zkušený černokněžník vysleduje cíl přemístění do několika minut. Jenom hlupák by utíkal před Pánem zla za pomocí přemístění, nedej bože jen jednoho jediného.
   Potřebuji namočit gázu!“ zavolala a Hermiona se jí dobrovolně jala pomáhat. „Přineste tkalcovský lektvar, nalijte ho na tác, honem! Přidejte šest lžic odvaru z chloubenínu a chomáč pavučin. Je v druhé přihrádce lékárny napravo. Ronalde, vy přitlačte přesně na tohle místo,“ řekla a ukázala na určitou část tepny na Siriusově krku. „Pořádně!“
   „Je hrozně studený,“ zděsil se Ron. „Bude v pořádku?“
   „Ticho, hrajeme o vteřiny!“ okřikla ho A, vzala lahvičku a nemajíc čas ji otevírat, sevřela ji v ruce, až lahvička praskla a tekutina se vlila do té nejděsivější rány na Siriusově těle.
   A odhodila střepy, načež si Hermiona všimla její zakrvácené ruky. „Odhalte mu hruď. Potřebuju teplo!“ štěkla A na kouzelníky okolo, kteří hned na to počali kouzlit. A si zatím rukou urovnala vlasy, čímž si na zpoceném spánku zanechala dlouhý rudý šrám. Bylo vidět, že do léčení vydává vše.
   Když odkryli čarodějovu hruď, zalekli se, neboť Sirius na ní měl spoustu rudých fleků. „Oh, to ne, tuhle kletbu ne,“ zhrozila se A a začala matlat směs, kterou jí Hermiona podala. „To je hodně špatné. Připravte gelícii.“
   „Já nevím, co to je,“ přiznala se vystrašeně Hermiona. „Nebylo by lepší, aby vám pomáhal někdo z dospělých?“
   „Ani omylem!“ odmítla její návrh. „Já potřebuju rychlé ruce a vy je máte! Takže odvar z přesličky, ta zelená baňka napravo. Rozmačkaný cornwallský lopuch, ten je támhle a musíte to smíchat s troupovým lektvarem… to je ta žlutá dóza pod lékořicí. Mírně ohřát, jinak to zatvrdne!“ volala na ni A, zatímco svými prsty přejížděla po Siriusových žebrech. Ron se zhrozil, když spatřil, jak Siriusova kůže pod Ainými prsty začala rudnout. „Toho jsem se bála,“ zhodnotila nešťastně. „Kletba narušuje epitelovou tkáň v artériích. Otrava se dostává dál do mozku skrze mnohačetná vnitřní krvácení a…“
   „Co?!“ vyhrkl Ron, když se zděšeně zarazila.
   „Rychle tu gelícii než bude příliš pozdě!“ křikla na Hermionu, které se třásly ruce úsilím. Spěšně poslechla Ainy pokyny, když v tom: „Něco se děje!“ zakřičel Ron. Siriusův krk pulzoval a jeho hlava se začala nekontrolovatelně třást.
   „Ještě ne!“ křikla A a udýchaně přiběhla k Siriusově hlavě. Prsty zatlačila na jeho spánky a něco tiše odmílala.
   „Nepomáhá to!“ oznámil Ron vystrašeně. „Co teď?“
   „Myslím, že necítím jeho srdce,“ děsila se Hermiona. „Musíme něco honem udělat!“
   A se zatvářila nanejvýš bolestně. Žádný z přihlížejících ji teď nepoznával. Nebylo to pouhé léčení či ošetřování pacienta. Vkládala do toho i své emoce, a to jí nebylo podobné.
   Otočila se na Hermionu a rozkázala: „Nalijte si gelícii na ruce a celé si je tím pomažte.“
   Hermiona napjatě poslechla. Nato A odněkud vyštrachala hůlku a švihla s ní na Hermiony dlaně, aniž by Hermiona rozuměla kouzlu. Očekávala něco děsivého, ale nic se nestalo. „A teď opatrně vnořte ruce do přímo hrudního koše.“
   „Cože?“ strnula Hermiona, jako by ji někdo vylekal.
   „Nemůžu mu pustit hlavu,“ oznámila jí A natvrdo. „Ta kletba ničí cévní zásobování organismu. Otrava se právě teď žene zatraceně rychle do mozku, a když ho pustím, zemře.“
   „To ne, to já nezvládnu!“ zakroutila Hermiona hlavou.
   „Hermiono, už máte na rukou gelícii. Není čas na to připravovat novou. Musíme mu obnovit činnost srdce,“ vysvětlovala jí A, jenže Hermiona byla stále ztuhlá jako kámen. „HONEM!“ zařvala na ni z ničeho nic tak silně, až se Hermioně málem podlomila kolena a konečně se rozhýbala.
   Ron zíral, jak Hermiona roztáhla dlaně a začala se blížit k Siriusově hrudníku. Prsty vpluly do hrudi Siriuse jako do nějakého želé. Dívka teď sváděla obrovský vnitřní souboj.
   „Klid! Nemějte obavy, ucítíte pouze Siriusovo srdce. Nahmatejte kuželovitou základnu – kardiální sval. Je to v místech, kde nejsou cévy,“ radila jí, zatímco Hermiona hučela a naříkala. Byla strachy bez sebe. „Ronalde, potřebuji vaši druhou ruku. Tepna pod čelistí. Potřebuji, abyste zatlačil v momentě, kdy Hermiona zapumpuje. Nesmíte dovolit, aby se to svinstvo dostalo nahoru do mozkomíšního moku.“
   „Zapumpuje?“ vyhrkla Hermiona naprosto v šoku.
   „Ano!“ okřikla ji A. „Soustřeďte se a uchopte ho oběma rukama jako by to bylo vejce. A zmáčkněte. Teď, Ronalde!“
   Hermiona zkřivila obličej do šíleného děsu a napnutí jejích paží nasvědčovalo, že učinila, co po ní A chtěla. „Co teď?“
   „Opakujte to pár minut. Musíme rozproudit kardiovaskulární systém. Srdce se nechytne, dokud kletba dál působí.“
   Ze strany se ozvalo hluboké zahučení. To Dráp. Byl plný největších obav a tvář křivil do hlubokého zármutku. Rukou hladil čelo svého bratra, jehož tváře byly zcela bílé.
   „Chudák Dráp,“ pravila Hermiona stále stlačujíce Siriusovo srdce. „Co bude s Hagridem? Musíme mu pomoct!“
   „Jemu už není pomoci,“ řekla tiše A, aniž by přitom odvrátila svůj zrak od Siriuse.
   „Cože?“ zhrozila se Hermiona a znovu se podívala na Drápa. Ani když do něj stříleli šípy kentauři, ani když Drápa ubíjeli jiní obři… nikdy se nestalo, že by Hermiona spatřila Drápa plakat. Až doteď. Doléhalo na ni, jak bezmocně se cítil. Celý nešťastný zacloumal s ležícím tělem svého bratra v marné snaze jej probudit a hučel jako naříkající velryba.
   „Pomozte mu,“ žádala ji Hermiona. „Snažně vás prosím, buďte člověk a pomozte! On ještě není mrtvý, proboha!“
   „Nemůžu!“ křikla na ni A. „Nemůžu Siriuse opustit!“
   „Já to umím,“ nabídl se starý kouzelník s křížem, který před chvilkou sušil Hermioně a Ronovi oblečení. „Vezmu to za tebe, Amálie, ničeho se neboj, dohlédnu na Siriuse.“
   „Nemohu, reverende,“ odmítla A. „Musím ho zachránit!“
   „Jak dlouho už se známe?“ otázal se stařík a stiskl jí svou rukou rameno. „Běž mu pomoct. Udělej to správné.“
    A se zatvářila, jako by měla vypětím vybouchnout. Sklonila se a políbila Siriusovo čelo. „Za chvilku jsem zpátky,“ zašeptala a po reverendově kývnutí pustila Siriusovy spánky.
   Nejistě doběhla až k Hagridově velikému tělu a zarazila se. „Já… asi… někde sehnat… Myslím…“ marně přemýšlela.
   „Snažte se!“ zavolala na ni Hermiona. „No tak, myslete!“
   „Nemůžu jen tak vyčarovat poloobří krev!“ zaječela na ni nazpátek. Už nedokázala udržet své nervy pod kontrolou. „To by nikdo nedokázal. Musíme mu doplnit zpátky ztracenou krev, jinak zemře. Jenže kde ji podle vás mám vzít?“
   „Může se krev smíchat?“ zeptal se Ron.
   „Co tím myslíte?“ nechápala ho A.
   „Nešlo by použít krev Drápa a smíchat ji s lidskou?“ navrhl Ron. „Jsou to přece bratři.“
   „To by… to by šlo,“ připustila A, ale hned poté zakroutila nešťastně hlavou. „Ale on mi ji dobrovolně nedá.“
   „Ale dá! Dá vám ji!“ vyvracela jí Hermiona. „Zkuste to!“
   „Tohle je šílené,“ zavrčela A a do své rozevřené dlaně kouzlem přivolala velkou skleněnou amforu. Potom se otočila k obrovi a začala se k němu blížit.
   Dráp v tom okamžení začal vrčet jako pes a cenil zuby. Obojí A ignorovala a zavolala za sebe: „Ať mi podá ruku!“
   Hermiona dávala obrovský pozor na pumpování Siriusova srdce. Přesto zároveň promluvila na Drápa, který se jí podíval upřeně do očí. Jako kdyby to pochopil, nebylo více slov potřeba a Dráp samovolně spustil ruku až k zemi.
   A se hlasitě nadechla a vykročila s amforou až k jeho dvoumetrové ruce. Čarodějka teď byla zcela na dosah obra a nic mu nebránilo ji rozcupovat. Ale Dráp nic takového neudělal, pouze dál zíral dolů na svého bratra. Neucukl ani, když jeho rudá tekutina kouzelně tekla do lékařské amfory.
   A se otočila na Hermionu a přikývla. Následně vzala naplněnou amforu a postavila ji vedle Hagridova těla.
   Z velké mahagonové skříně vytáhla zásobníky s krví a začala krev míchat. Zakrátko již proudila do žil Hagrida a po několika dalších kouzlech a lektvarech se Dráp z ničeho nic huhlavě usmál a začal nadšeně povykovat.
   „Je teplejší,“ pravila lékouzelnice, sahající Hagridovi na čelo. „Zvládla jste to. Myslím, že bude zase v pořádku.“
   „Hele!“ vykřikla Hermiona a ruce jí vyjely ze Siriusovy hrudi. „Jeho srdce. To bylo neskutečné. Najednou ožilo!“
   Bum! Siriusovy nohy prudce koply do nádob a dóz u nedalekého stolku. Celé tělo se mu začalo přímo běsnivě zmítat. Hermiona propukla v poplašený jekot, Ron ztratil kontakt se Siriusovým krkem a lůžku začaly povolovat spoje.
   Kouzelníci se polekaně snažili všemožně zkrotit Siriusovy zmítající se ruce. Kouzelníkovo tělo jakoby posedl ďábel a smýkalo se všemi, kteří se jej snažili udržet na místě.
   „Co se to děje?“ zakřičela Hermiona. „Ať to přestane!“
   „To nevím!“ odvětila A bezradně a snažila se zapůsobit na nervové spoje na Siriusově nepokojně škubající se hlavě. „Tohle se nemělo stát! Nechápu to! Tohle nemá s jeho zraněním nic společného!“
   Pak najednou, jako když někdo vypne přívod energie, se Siriusovo tělo přestalo hýbat. Všichni polekaně umlkli a báli se nejhoršího. Ohlíželi se po sobě a nikdo nic nechápal.
   A začala hlasitě dýchat. S rukama plnýma rudých krvavých fleků sáhla Siriusovi na krkavici. Krční tepna byla nehybná. Samou hrůzou se jí zrychlil dech. Bleskurychle ohmatala i jeho hruď a do očí jí vyhrkly slzy. „Tohle nepřijímám! Byl v pořádku. Všechno jsem udělala jako vždycky. To ne!“
   A se obrátila na ostatní. „Může mi někdo pomoct?!“ zvolala a zoufale je prosila, jenže nikdo nevěděl jak.
   „Podífejte se na tochle,“ řekla Fleur, která se už podruhé marně snažila zavřít Siriusova víčka. Jenže pokaždé se hned vrátily zpátky a Siriusovi zůstával děsivě vytřeštěný výraz.
   „A, v tomhle jste přece expert vy,“ naléhala na ni kvílivě Hermiona. „Co vám to říká? Víte, co s ním je?“
   „Já nevím!“ podívala se na ni A. „Nevím co to je.“
   „Ale já vím,“ pravil reverend s křížem na krku a bílým proužkem v límečku. Přikročil k nim a prohlédl si Siriuse.
   „Reverende,“ oslovila ho A. „Pomozte, snažně prosím!“
   Člen Merlinova řádu si sundal svůj přívěšek s křížem a velice poklidně A pravil: „Jen klid. Ujišťuji vás, že bude zase v pořádku. Avšak ještě než se tak stane, potřebuji vědět jistou… zásadní věc. Jak moc vám byl ten člověk blízký?“
   „Jak moc?“ naříkala A jako malé dítě. „Co to říkáte?“
   „Odpovězte mi, mé dítě,“ řekl navýsost vážně reverend.
   „No tak dobrá. Já vám řeknu, čím pro mě je důležitý. Nepotkala jsem nikdy takového člověka,“ odvětila hlasem zdrceného srdce. „V normálním životě mám velké problémy se začlenit mezi ostatními kouzelníky. Já ani vlastně žádný normální život neměla. Byl pro mne navždy zakletý. Schovaný pod paragrafy. Ale se Siriusem… bylo vše tak jiné. A…“ zarazila se a rty se jí zatřásly, „on mě dokázal vysvobodit ze zakletí. Jestli po smrti Albuse ztratím i jeho… jestli ztratím svou jedinou naději v životě… pak… pak už…“
   „Už chápu…“ odvětil reverend soucitně a stiskl pevně kříž v dlani. „A myslím, že to mi jako důvod bohatě stačilo.“
   „Co tím myslíte?“ zeptala se ho A s uslzenýma očima.
   „Vy jste mi pomohla. Teď pomůžu já vám,“ usmál se na ni, naposledy stiskl kříž v dlani a pak natáhl ruku nad Siriusovo čelo. Jakmile se ho reverend dotknul konečky svých prstů, sklátil se před šokovanými zraky ostatních k zemi.
   Hned na to se Siriusovo tělo k překvapení všech nadechlo. Černovlasý čaroděj zamrkal očima. Rozkašlal se a začal se zvedat na lůžku. V tu ránu A polilo nepopsatelné štěstí.
   Ve všem ostatním se snažila rozdávat daleko víc, než bylo třeba. Nespala už více jak týden, bránila studenty nastavujíc svůj vlastní život… A ač si vždy držela od všech odstup, nechtěla nikdy nikoho nechat bez pomoci. Spánek počká, až všichni budou v bezpečí. A teď… po dlouhé době vůbec nic nechápala, když jeden z těch, kterým pomohla, jí to oplatil.
   Náhlý gejzír emocí ji zcela omámil, když křičíce do široka uchopila Siriusovu nadechující se hlavu do náruče a tiskla k němu svou tvář. Hleděli si šťastně do očí… jen o kus dál reverend ležel nehnutě a jeho oči už zůstaly navždy zavřené.

   Harry se na ni díval ještě několik minut. Okouzlen dobrotou té osoby a vlídností, kterou ho zahrnula, se dokonce zapomněl třást zimou. Brumbál měl pravdu. Na světě je ještě dobro. A i kdyby to děvče mělo představovat poslední živoucí dobro mezi námi, stojí za to za ni bojovat. Málem by zapomněl. Ale stačilo jenom málo, aby si to zas uvědomil.
   Netrvalo dlouho a po hlavní cestě vyšli další hloučky lidí. Půlnoc, kterou právě odbíjel zvon nedalekého kostela, jako by znamenala pro obyvatele Godrikova dolu čas, kdy je třeba jít a vzdát úctu pozůstatkům rodiny Potterových.
   U památního kamene se střídal jeden kouzelník za druhým. Pokládali vánoční ozdoby, oprašovali mramorovou desku od sněhu, ukláněli se a odcházeli se zasmušilými výrazy do svých domovů. Harry věděl, že ještě před pár lety tyhle výrazy byly plné radosti a oplývaly vánoční náladou.
   Skrýval se kousíček stranou u starého nepoužívaného seníku přestavěného do zděného sila. Dojímalo ho, jak ti dobří lidé vycházejí o štědrovečerní půlnoci do zimomřiví a uctívají památku jeho rodičů.
   Pak se ale zhluboka nadechl. Byl čas jít dál. Vydal se proto na cestu. Pryč z této kouzelné vesničky. Vždyť přece utíká před největším zlem na světě. Voldemort jej jistě nenechá na pokoji a pokud by ho měl zaměstnávat svým pronásledováním a zdržet natolik, aby nezískal z Démona v Lexterově podobě zpátky božskou duši, udělá pro to cokoliv.
   Jenže pak mu něco šokovaně došlo. Uvědomil si, co mu říkala A. On se přece pouze přemístil! A navíc jenom jednou!
   Prásk! Ozvalo se za jeho zády a v témže okamžiku prostor naplnil vřeštící jekot. Harry padl instinktivně na všechny čtyři a vytáhl hůlku. Řev mu naplnil srdce strachem a on se zdráhal vyhlédnout zpoza silážních prken.
   A možná, že opravdu neměl. Přímo v místě, kam se před okamžikem přemístil, stál právě Voldemort. Zrůda v plášti s mohutnou kápí si kryla uši a v další chvíli mávnutím kostnaté bílé ruky křik nebohé obyvatelky Godrikova dolu ustal.
   Harry se poplašeně přitiskl k trámu a zůstal zírat na tu zrůdu. Jizva mu lomcovala s čelem, ale smrt té nevinné ženy, která jen dobrosrdečně přišla uctít Harryho rodiče a jeho samého, ho bodala v srdci daleko víc, než jizva samotná.
   Voldemort se zhmotnil na nějakém starším kouzelníkovi a svou váhou ho tiskl k zemi. Nadále na něm zůstával stát, až se zatvářil znechuceně. Ostatní se poplašeně oddálili od té zrůdy, která dál stála na cizím člověku, a mezi vylekanými výkřiky si každý začal uvědomovat, na koho právě zírají.
   „Herbe!“ vykřikla žena v huňatém svetru a snažila se natáhnout ruku k muži, na němž stála ta nestvůra.
   „Ne, Ágnes!“ zakřičel ji nazpátek. „Proboha, uteč!“
   „Nikdo nebude utíkat nikam, dokud neřeknu!“ zaburácel hlas té bestie a Harry drtil vzteky rukama trám. Tvář a celá hlava se mu vypětím třásla, jak si nadával, že ho sem přivedl. „Godrikův důl!“ poznal Voldemort. „Jaká to ironie!“
   Voldemort zařval tak nenávistně, až všem tuhla krev v žilách. Spousta kouzelníků vyděšeně padla na zadek. Křičeli z plných hrdel, zatímco se Voldemort škaredě chlámal. „Ale ale… co to cítím? Že by strach?“ vycenil Voldemort zuby a zarazil se. Hned pak se zrůdně usmál, nasávaje nahlas okolní vzduch. „Žádné další přemístění? Je tu! Je přímo tady!“
   Harry doznal, že je čas jít. Uchopil hůlku do zpocených rukou a spatřil, jak se mu obě třesou. Rychle si představil další místo, kam by se mohl přemístit. Mávnul a zašeptal: „Transio,“ jenže nic. To muselo být dílem Voldemorta!
   „No to se podívejme,“ zvolal Voldemort otáčeje se na bývalý příbytek Harryho rodičů. Jenže těmi slovy ­­­– možná nechtěně, možná cíleně – odhalil Fideliovo zaklínadlo a všichni obyvatelé Godrikova dolu nyní zůstali zírat na zchátralý domek, držící se z posledních sil. Každý z nich oněměl hrůzou, která na ně dýchla z toho děsivého spáleniště. „Jak já nesnáším špatné vzpomínky,“ procedil zle Voldemort, roztáhl ruce, jako nějaký dirigent a nastal neskutečný hřmot. Harry zavřel křečovitě oči a všichni polekaně vykřikli, jak se Potterovic domek začal velkolepě řítit k zemi.
   „Žádný orchestr neřídím tak rád, jako orchestr zkázy!“ chechtal se Voldemort démonicky a otáčejíc se na nebohé obyvatele vesnice, vydechla za ním stavba posledním dechem vzplálých jisker. „VŠICHNI SEEEEEM!“ rozeřval se Voldemort a z jeho rukou vytryskly děsivé rudé paprsky.
   Blýskající cáry se sršivě rozprchly do všech stran, vrazily do domů a v další chvíli prsknutím vytahovaly skleněnými okny obyvatele ven. Řev naplnil vesnici. Harry kouzlo poznal, carpe retractum! Jeden z paprsků se dravě rozehnal také k němu. Na poslední chvíli udělal mrštný kotoul, hbitě zareagoval, začaroval protikouzlo a paprsek hned na to sežehl.
   Po zemi všude okolo táhly rudé paprsky obyvatele Godrikova dolu, děti, dospělé i staré. Ženy, muže, všechny bez výjimky, až se hlavní ulice naplnila kouzelníky.
   Voldemort si drsně prohlížel každého, zatímco mnozí křičeli, když spatřili jeho hadí tvář a krvavě svítivé kočičí oči. Stále zůstával stát na naříkajícím muži, a když spatřil i to poslední dítě, které mu rudá zloba jeho kouzel dovlekla, začal rozzuřeně dupat do muže pod sebou. „Áááááá!“ řval vzteky bez sebe. „Kde jsi, ty bastarde!“
   V davu roztřesených lidí smáčených potem a slzami, rodičů zakrývajících oči svým dětem, dvojic tisknoucích se k sobě, se také tísnila i Lily a plně si uvědomila, o co Voldemortovi jde. O jednoho chlapce, kterého před chvílí spatřila. Rozhodla se pro jediné, čeho byla schopna. Dodat mu dostatek času na útěk, jak jenom bude v jejích silách.
   „Já o Potterovi vím!“ vykřikla z plna hrdla mezi ostatními.
   Voldemort to zaslechl. Jeho rudé oči se na ni jedovatě otočily, až ztuhla. Pak velkolepě mávl hůlkou a vysál vzduch všem z plic, čímž nářek ustal. „Co, že jsi to říkalo, svině?“
   Lily obemkla její matka a před obě předstoupil její otec.
   „Ne, prosím. Vím, co dělám,“ žádala své rodiče a ve vyděšených očích své dcery viděli, že to myslí opravdu vážně. „Viděla jsem Harryho Pottera!“ zvolala na Voldemorta.
   Nastalo ticho a všichni šokovaně zírali jeden na druhého, jen, co dívka to jméno vyslovila. Harry se opřel o zeď a vší silou do ní mlátil svou hlavou, aby ho přešla ta šílená bolest ženoucí se nejen z jizvy, ale už odevšad. Jestli jí ublíží…
   „Pojď sem, svině,“ vyzval Voldemort dívku a ta společně se svými rodiči, kteří ji neopouštěli, třaslavě postoupila kupředu k Pánovi zla, který mírně popošel, až zůstal stát muži na hlavě. „Nevěřím tu v tom vašem prasečinci ani jedinýmu praseti, co tu žije. Řekni, proč bych měl věřit tobě, svině?“
   Lily teď spadlo srdce až někam k nohám. Rodiče ji pevně drželi za paže. Nohy se jí roztřásly a ona se zděšeně ohlédla po ostatních obyvatelích Godrikova dolů, jež ji znali a vždy měli moc rádi. Na všechny byla vždy milá, avšak nyní obyvatelé Godrikova dolu věděli, že když řekne jen něco maličko špatného, tady její pouť skončí. Zvon zrovna odbyl čtvrt jedinou ránou, když nevinný hlas dívky promluvil do ticha.
   „Viděla jsem Harryho Pottera,“ oznámila mu třesouce. „Opravdu se dál už nikam nepřemístil.
   „Nedělej to,“ žádal ji potichu Harry a rval si do rukou třísky, jak prudce svíral trám sila. „Nedělej to, proboha!“
   „Mluv, dokud máš ještě nějakou naději,“ přikázala jí zrůda.
   Harry raději zavřel bolestně oči, když se opět vyslovila.
   „Obávám se, že už je pryč, pane,“ zašeptala Lily úzkostlivě. „Přišel k nám. A já mu půjčila své závodní koště. Uletěl na něm pryč, už tomu bude více jak hodina.“
   ‚Ne ne ne,‘ mumlal Harry a mačkal pěsti. Dobře věděl, že před hodinou byl v Bradavicích s Voldemortem. A že Pán zla neodpouští, když mu někdo zalže.
   „Jak jsem si myslel,“ procedil nenávistně Voldemort a přivřel svá víčka do úzkých škvírek. Pak napřáhl ruku, až se všichni polekaně sehnuli a Lilyiny rodiče svou dceru obemkli. Jenže namísto očekávané odplaty, k překvapení všech, přistál Voldemortovi do rukou nablýskaný Nimbus 2008. „Je tohle tvé koště, svině?“ zeptal se jízlivě.
   Lily vyprahlo v ústech. Skutečnost na ni dopadla, jako hrouda cihel. Roztřásla se jí kolena. Věděla, že pořádně přestřelila. A uvědomila si, že ji to teď bude stát život. Chvíli zírala na koště, pak se odvrátila a začala přiškrceně vzlykat.
   „To je v pořádku,“ řekl Voldemort nezvykle konejšivým hlasem. „Snažila ses ho chránit a to se cení. A zemřít s touto myšlenkou je pro mnohé jedna z nejpříjemnějších smrtí.“
   „To ne! Vezměte si můj život, namísto jejího,“ řekl otec a předstoupil před Pána zla. „Jenom jí neubližujte, prosím.“
   „Mlč, Bernarde!“ okřikl ho bručivý děda zpoza davu.
   „Prosím, pane,“ žádal ho však dál neoblomně Lilyin otec.
   Voldemort se usmál, natáhl k němu ukazováček a zašeptal: „Nějaká poslední slova své zavšivené rodině?“
   „NE!“ zapištěla Lilyina matka.
   Harry se odklonil a bolestně zaslechl zapraskání kouzla. Hned na to dutý dopad. Strhl se křik a Harry zvrátil hlavu závratnou bolestí, která ho teď zevnitř požírala. Musel něco udělat! Prostě musel. Věděl, že zemře. Nemohl však na něj zaútočit, dokud bude dál stát na tom muži. Ublížil by i jemu.
   Celý vynervovaný se otočil zpátky a pohlédl na strašnou scénu v dálce. Na zemi neležela jedna postava, ale rovnou dvě. Otec a také věčně si stěžující dědeček, který se svého syna na poslední chvíli pokusil ochránit. Jenže Voldemortovo vražedné kouzlo bylo tak silné, že zavraždilo oba dva.
   Lilyina matka křičela a držela svého muže za ruku. Mladá dívka zůstala opařeně stát a konsternovaně zírala na mrtvé členy své rodiny.
   „DRŽ HUBU, SVINĚ!“ zahřměl Voldemortův hlas. „Nebo ona půjde na řadu hned po tobě!“ a ukázal na Lily.
   Matka překonala svůj nářek, popadla dceru a hnala se s ní nazpět do davu lidí. Pak ji celou obemkla a potichu plakala.
   „Takže konec hraní, drahý Pottere!“ provolal Voldemort. „Jestli se okamžitě neukážeš, zabiju postupně každý prase z týhle zapadlý díry! Na kolik si ceníš svůj život, Harry?“ zvolal úsměvně a se zadostiučiněním pokračoval: „Už víme, že na tři cizí životy. Na kolik ještě? Čtyři?“ Voldemort prásknul kouzlem a zelený jed zastavil srdce dalšího obyvatele. Harry si drápal rukama krk a padl vynervovaný tvrdě na zem. „Pět?“ další lidský život vyhasl. „Mám pokračovat?“
   Tohle musí skončit! Už to tak dál nešlo! Chlapec otevřel dveře sila a vyběhl kupředu. Jeden krok střídal druhý v jeho běhu vstříc smrti. Srdce, jakoby to vědělo, vydávalo ze sebe všechno a zásobilo Harryho tělo čerstvou krví.
   Když v tom Harryho povalila něčí postava. Rozzuřeně se otočil a spatřil nějakého kněze z místního kostela, jak se ho ze všech sil snaží udržet u země. Voldemort se v téže chvíli zadíval jejich směrem, ale dokud leželi, byli skryti.
   „Já tam musím!“ sykl na něj Harry a usilovně se mu bránil.
   „Ne, Harry, poslouchej!“ stahoval ho opět do sněhu kněz. „Copak neslyšíš?“ nabádal ho a ukazoval na dav lidí.
   Harry se pokusil uklidnit a zaposlouchat. A náhle strnul. Voldemort na obyvatele řval, to bylo slyšet skutečně silně, ale mimo to také slyšel snad každého obyvatele Godrikova dolu, jak volá: „Nedělej to, Harry!“, „Nechoď sem!“, „Neposlouchej ho!“ anebo „Nesmíš se vzdávat!“
   „Copak to nechápeš? Snaží se tě vyprovokovat!“ nabádal ho kněz a dosunul se až k němu. Jeho ruka připásala hocha k zemi, až si zůstali zblízka hledět do očí. „Jsi pro náš svět příliš cenný. Nesmíš se nechat vlákat do pasti. Pomůžu ti utéct! Ale jestli tam půjdeš, zcela jistě tě připraví o život.“
   Uprostřed shluku obyvatel se začal z ničeho nic Voldemort smát. Postupně jeden po druhém přestali volat Harryho jméno a překvapeně hleděli na největší ztělesnění zla, co kdy svět spatřil, jak se hlasitě a krákavě směje.
   „Málem bych zapomněl,“ řekl stále ještě usměvavě Voldemort ve chvíli, kdy už nastalo úplné ticho. „Vždyť jsou přece Vánoce. Co bych to byl za návštěvu ve vaší líbezné vesnici, milá prasátka, kdybych alespoň jednomu z vás nepřinesl žádný dárek,“ usmívala se ta zrůda a Harry cítil, že za jeho úsměvem se skrývá něco příšerného.
   Voldemortův zrůdný rudý pohled přelétal obyvateli, až se zastavil na Lilyině malé sestřičce.
   „Ty,“ řekl a ukázal na ni. „Jak se jmenuješ?“
   „M… Mary,“ špitla dívenka třaslavě.
   „Mary,“ uculil se Voldemort. „Jako panenka Marie. Jaké to překrásné jméno. Pojď za mnou, Mary.“
   „Pane, snažně vás prosím,“ žadonila Lilyina matka klečíc na kolenou, ale jediné kouzlo Pána zla ji zbavilo hlasivek.
   „Tak pojď, pojď,“ pobízel malou dívenku Voldemort, až se maličký človíček vystrašeně rozešel k největší hrůze světa.
   „Nechoď sem děvče!“ zvolal muž, na kterém Voldemort stál, ale Voldemort dupnul, až dotyčnému zlomil vaz. Dívka náhle zděšeně nechápala, proč najednou přestal mluvit. Stejně tak si myslela, že její otec, ležící nehnutě ve sněhu, jen poklidně spí. Strach ji nutil jít dál, jak jí Voldemort přikázal.
   „Copak sis přála k Vánocům?“ zeptal se jí sladce.
   Mary se otočila na svou matku, která umírala nepředstavitelným strachem o svou dceru. Pak Mary pravila: „A-aby… aby Harry Potter… měl… měl někoho, kdo by ho měl rád.“
   „Ale ale, to je to nejšlechetnější přání, co jsem kdy slyšel,“ zhodnotil Voldemort a znovu se svýma rudýma očima na nebohou dívenku zaculil. „Myslíš, že by to Santa zvládl?“
   „Li-Lily říkala, že když budu věřit, tak ano,“ odpověděla.
   „Mezi námi,“ mrknul na ni Voldemort, „nebudeme to nechávat na starosti tomu pitomýmu pupkáči. Postaráme se o to společně. Chtěla bys vidět Harryho? Samotného a skutečného Harryho Pottera? To by bylo něco, viď? Tak chtěla bys ho vidět?“ zeptal se Voldemort ještě jednou, když dívka neodpovídala. Pak pomaličku ustrašeně přikývla.
   Harry, stále ležíc ve sněhu, sledoval konsternovaně každý pohyb malého děvčátka. Byl pevně rozhodnut jí vyběhnout na pomoc kněz nekněz. Nic by ho při tom nezastavilo.
   „Tak si to přej, Mary,“ usmíval se dál Voldemort, jen s větší dávkou smrti. „Přej si, aby se tu ukázal. A pojď blíž.“
   Dívenka odevzdaně poslechla. Pomalu a šouravě došla až k Voldemortovým nohám. Ten si vyroloval svůj dlouhý rukáv a odhalil Znamení zla. „Stačí si to jen přát… a pak se dotkni jedním prstem mé ruky tady na tom obrázku.“
   „Proč ji k tomu proboha nutí?“ zeptal se Harry.
   „Smrtijedi se takhle svolávají,“ odpověděl mu kněz nejistě. „Nechápu, ale proč by to mělo účinkovat i na tebe.“
   Harrymu ztuhla krev v žilách. Pochopil. Odhrnul si loket a v té samé chvíli ho Znamení zla vytetované na jeho ruce zapálilo jako ďas. Žaludek mu udělal kotrmelec, když spatřil, jak děvčátko sahá prstem na Voldemortovu ruku a jeho Znamení zla pálí tím víc. V tom ho polapila černota.
   Jakoby ho tisíce hrubých cárů látky z mozkomořích plášťů unesly neznámo kam. Plácal sebou ze strany na stranu, když v další chvíli dopadl tvrdě na zasněženou zem.
   Všude se ozvaly překvapené vzdechy. Harry se zvedl s připravenou hůlkou a zůstal zírat do rudých očí Voldemorta. Bylo to tady. Cítil to v kostech. Cítil to po celém těle. Polila ho přímo ledová voda pocitů běsu. Děvčátko vykulilo šokovaně zraky, zatímco všichni obyvatelé Godrikova dolu si šuškáním oznamovali: „To je skutečně ten Harry,“ kterého viděli před šestnácti lety jen jako nemluvně.
   „No neříkal jsem, že to zabere?“ zasmál se Voldemort. „Opravdový Harry Potter! Tak na co čekáš? Utíkej za ním!“
   Děvče ani nepotřebovalo více pobídnout a dalo se do zběsilého sprintu přímo k Harrymu. Hoch se k ní sehnul a ona mu skončila v náručí. Harry pocítil, jak se malé stvoření celé chvěje a doslova to v něm spustilo uragán emocí. Pak pohlédl zpátky na tu nestvůru.
   „Nebudeme to prodlužovat,“ změnil se Voldemortův úsměv do smrtonosného výrazu jeho bělostné lebky.
   Pak spráskl plášť, až mnohým zalehly uši, vykouzlil kolem nich zářivou nepropustnou stěnu a švihl prstem první zabijácké kouzlo. V tom momentě začalo peklo.
   Harry zaječel a vykryl kouzlo ve tvaru rozevřené hlavy draka nekontrolovaným úskokem. Hadovitý drak zaprskal, zahnul a ohnal se po bezbranném děvčátku. Pud zavelel, Harry udělal kotoul a popadl děvče. Had se mu však stačil zakousnut do ruky a on tohle zákeřné čínské kouzlo spálil volnou rukou. Zvedl se a zůstal zírat do spršky dalších desíti kouzel. Švihl hůlkou, padl na kolena a kryl děvče svými zády. Jím vykouzlená hradba se za nimi prohýbala pod náporem té hrůzy, až se protrhla. To už byl chlapec na nohou.
   Děvčátko mu křičelo v náručí, ale Harry ho nepouštěl. Byl nyní její záchranou a jedinou nadějí. Voldemort na ni nebral ohled. Proto, jako by ho právě k této ochraně někdo stvořil, soustředil celou svou mysl na záchranu nebohého tvorečka. Každé kouzlo poznal, jak ho A učila a vykrýval ho tak těsně, až oba ucítili jeho žhavost a sílu. Srdce se mu rozpumpovalo s obrovským bušením do jeho žeber.
   Voldemort řval a švihal zaklínadla jako bestiální nestvůra, zatímco obyvatelé Godrikova dolu, odděleni neprostupnou stěnou, křičeli a fandili Harrymu ze všech sil. Pokaždé, když padl na zem, ho svými slovy zvedali. Volali jeho jméno a Harry cítil, jako by mu do srdce zpíval samotný fénix.
   Právě odrazil děsivé vulnusio se zábleskem, aby ho oslnilo, až padl na zadek. Děvče se odkutálelo a v Harrym to prudce trhlo. V tom momentě se mu do nohy zahryzl rudooký plamenně oranžový vlk a to už Voldemort sesílal další kouzlo.
   Prásk! Harry vykouzlil modrého medvěda, jenž zařval a tlapou odhodil vlka. To už Harry uhýbal kouzlu rapierte. Snad každé kouzlo mělo jinou protiobranu a Harry si ji vybavoval za chodu, o totálně smáčeném čele nemluvě.
   Medvěd shořel pod vodopádem kouzla contero lámající kosti na třísky. Harry padl před dívku a šestero kouzel se mu vpilo do žeber. Praskání se mu prohnalo páteří, jak žebra povolila na padrť. Zařval. Děvče ho tahalo na nohy a Harry v poslední chvíli začaroval stěnu, která těsně ukončila let kouzla do dívčina obličeje. Smýkl sebou a hojil si svá žebra, další stěna zastavila bombardu, až se v ní objevily pavučinové praskliny, načež se rozprskla do okolí a sežehla Harryho šňůrky svazující mu oblek. Harry řval, vlastní kouzlo ho poranilo! Nadával si, ale už zase držel děvče v náručí. Síly mu docházely a on věděl, že přesně o to Voldemortovi jde.
   Jako dva šermíři stáli před sebou a bičovali se blesky kouzel. Jejich švihání osvětlovalo okolí jako plamenné biče. Ryk všeho trhal uši. Reducto, expulsospasmusio se mu rozeřvalo nad hlavou a u ramen. Vlasy mu kouzla cuchala jako uragán.
   Bumdum! Práskbeng! Kolem dokola se proháněly plamenné jazyky, drtily sloupy veřejného osvětlení a Harry zakryl dívenku svým tělem, až mu vzplály vlasy na hlavě. Celestínský oblek odrážel plameny, schytával rány a jiskry a šňůrky po bocích začaly povolovat. Jazyky ohně se mu obemkly kolem krku. Voldemort práskl kouzlem, jež se vnořilo do prostoru a objevilo přímo před Harrym. Harry jeho barvu a tvar přečetl, jako kdyby viděl nápis. Caelus evanesca vysálo vzduch a Harry se nemohl nadechnout. Děvčátko zasípalo. Zavřely se jí oči. Harry potřeboval vykouzlit kyslík!
   Stalo se to ve chvíli, kdy Voldemort švihl kouzlem jako s bičem přímo do Harryho slabin na opačné straně kolen. Chlapec s jizvou na čele zaječel, padl na zem a udýchaně zůstal ležet, kryjíc dítě svým tělem. Kusy střepů mu rozedraly oblek na zádech na cucky. Vlci se rozehnali kolem dokola a rvali ho za ramena… jeho krev začala stříkat po tomhle peklu a plamenný vír mu ji posílal zpátky do obličeje.
   V tom vlk popadl děvčátko, když chvíli znepozorněl. Harry řval jako o život, to už mu další vlk drancoval nohu. Hůlka vypadla a zmizela. Do Harryho se zahryzávali další vlci a on spatřil, jak to samé se stává malému děvčátku za zády Voldemortovými. Harry… tohle jsi prohrál.
   On ale měl přece ještě sílu! Nepotřeboval hůlku! Harry zaryl prsty do země a rozeřval se s hlasivkami na maximum. Švihl rukama a z dlaní vytryskl čistý bílý proud obrovské magie. Ječel jako maniak. Vítr trhal vším a zvedaje se vzhůru trhal se i asfalt pod nimi. Voldemort v tom okamžení znejistěl. Před ním se náhle odehrávala ukázka epochální síly. Vlci zmizeli s kníkáním, oheň se udusil a Harryho zář spálila všechna útočná kouzla včetně kopule, která je oddělovala od obecenstva. Harry ječel stále dál a Voldemort se překvapený překotil a přepadl z mrtvého těla muže na záda.
   Zavládlo ticho. Okolím se snášely jiskry a nejbližší sníh se objevoval až po sto metrech. Ostatní roztál pod převratnou silou kouzel, kterých právě byli obyvatelé Godrikova dolu svědky. Nikdo ani nedutal, nikdo se ani nepohnul.
   Harry ležel a cítil se jak vysátá houba. Víčka mu někdo tlačil kleštěmi k sobě, jak silně ho zmáhala únava. Přesto se překotil a pomalu se soukal před zraky všech oněmělých obyvatel až k ležícímu děvčátku. Nato zachraptěl: „Episkey.“
   Rána na dívčině ruce se zacelila. Zvedla hlavu a podívala se na něj. Neměla na tváři ani jednu slzu. Hleděla mu do očí klidně a vyrovnaně. „Děkuji ti, Harry,“ špitla.
   Harry se usmál a pohladil ji svou zakrvácenou rukou po tváři. Kroky se rozlehly všude kolem a spousta rukou se ho začala dotýkat. Někteří ho i hladili. Jenže to už se mu za zády zvedlo to monstrum. „ODSTUPTE OD NĚJ!“
   „Víš, že mě nezabiješ,“ pravil Harry chraplavě směrem za svá záda. „Nemůžeš mě zabít. Cho za mě obětovala život.“
   „To je pravda,“ odsouhlasil Voldemort a na rozdíl od naprosto vysíleného Harryho nebyl ani zadýchaný. „Ano. Tvá ochrana vskutku působí proti mně i mým stoupencům. Smrtelná kletba ani nože na tebe nepůsobí. O tom jsem se přesvědčil minulý rok, kdy se tě ve tvé ložnici marně pokusil zabít náš společný přítel Červíček.
   V té době, kdy šlo ještě o ochranu tvé drahé zesnulé matky, jsem tuto ochranu prolomil díky zrodu svého těla z tvé krve. Pro smazání ochrany z oběti Cho bych musel vykonat to samé… ale upřímně, tohle tělo se mi docela zamlouvá.“
   „Každý máme jiný názor na skutečný ideál,“ otočil se na něj Harry. „Já mám raději nos aspoň dva centimetry.“
   Voldemortovi se zúžily jeho rudé kočičí zorničky a mohutně nadmul hruď, jak zapíral nutkání neusmažit Harryho zaživa. „Vážně si myslíš,“ zasyčel na něj hadím jazykem, „že jsi v pozici, kdy mě můžeš urážet? Ani mě totiž nemůžeš zabít, i kdybys toho někdy byl schopen. Neboť já nezemřu, dokud je Experina duše naživu. Můžeš to samé říct i o sobě? Já ti totiž můžu kdykoliv,“ syčel dál Voldemort a přitáhl si Harryho za límec blíž k sobě, „useknout hlavu, rozdrtit tělo anebo upálit zaživa.
   „Přestaňte syčet a jděte pryč!“ pískla na Voldemorta dívenka a objala Harryho kolem krku.
   „To děvče se mi líbí!“ zasmál se tomu. „Je jako její sestra.“
   „Nechte ho!“ vykřikla Lily nenávistně. „Táhněte k čertu!“
   „Vida, jak se svině čertí,“ usmál se i tentokrát Voldemort a pak mu jeho ledový úsměv zamrzl. „Proč bych ho měl vlastně zabíjet? Proč to nepřenechat… pověřenějším?“
   Voldemort pozvedl ruce a stiskl dlaně. Pak v jednom ladném pohybu roztáhl své kostnaté prsty a zašeptal prosté: „Imperio.“ Z konečků jeho prstů se vyvalil otravný zelený dým a vpil se jako černý inkoust do všech okolo.
   Harry chvíli sbíral odvahu otočit hlavu. A když tak učinil, spatřil, jak všem obyvatelům Godrikova dolu žhnou rudě oči. Každý z nich se teď tvářil krvelačně. Každý, včetně Lily a její matky. „Zabijte je oba,“ procedil Voldemort jedovatě.
   Mary se ohlédla na svou matku a sestru, jak se k ní pomalu blíží. Harrymu pomaličku docházelo, jak impozantní je nenávist v jejich očích. Vzal děvče do náruče a zůstal hledět do davu rudookých zrůd, které se k němu pomalu blížily.
   „Pst… Pottere,“ zašeptal Voldemort. „Malá rada: Utíkej.“
   Harry šokovaně semknul dítě na své hrudi, popadl svou hůlku a vyběhl, zatímco se Voldemort hlasitě chlámal.
   Pronásledovatelé se rozběhli za Harrym. Hoch pelášil, co mu unavené nohy stačily, až přitom hlasitě sténal, ale obyvatelé Godrikova dolu ho nesmlouvavě doháněli.
   „Tady, Harry! Poběž sem!“ zavolal na něj kněz, který ho před tím přidržoval na zemi. Harry ostře v běhu zahnul, rozrazil vrátka a řítil se za knězem, stále ještě pevně tisknouce děvče v náručí. Kněz za ním zavřel, uchopil šest masivních trámů a začal jimi podpírat dveře. Harry se postavil kus dál od nich, když v tom Prásk! někdo mu utrhnul kus vlasů. Chlapec se rozječel šílenou bolestí. Prasklým oknem se na něj natahoval bezpočet párů rukou. Kněz okno zabednil kouzlem z hůlky a odehnal křičícího Harryho od stěny.
   V další chvíli se obrovský nápor opřel do dveří, až zavrzaly. Harry silně svíral děvče v náruči a ona se ho držela ještě silněji. Prvořadá byla ona a pak až jeho bezpečí.
   „Je tu i jiný východ?“ zeptal se kvapně kněze.
   „Ano, samozřejmě, zadní vchod,“ odpověděl napjatě kněz. „Ale tamtudy teď nesmíš!“
   „Proč ne?“
   „Máš na sobě to proklaté Znamení zla! Ten bídák si tě zase jednoduše zavolá. Musíš do kostela!“
   „Proč do kostela?“ ptal se vystupňovaným tónem.
   „Teď mě dobře poslouchej!“ vzal ho za ramena, až mu Harry i Mary pohlédli do očí. „Udělám všechno, abych je tu zdržel. Ty rychle upaluj do kostela a najdi svěcenou vodu. Musíš si s ní potřít ruku se znamením!“
   „Kudy se dostanu do kostela?“ ptal se naléhavě, když dveře začaly hlasitě povolovat v pantech.
   „Já ho tam zavedu!“ vykřikl hlas za nimi. Oba se otočili a spatřili Lily, kterak na ně udýchaně kouká. „Přiběhla jsem zadním vchodem. Otče, povedu je tajnou chodbou.“
   „Cožpak nejsi pod kletbou?“ zeptal se kněz podezřívavě.
   „Když vám někdo nakuká, že máte zabít svou mladší sestřičku, pak máte pádný důvod k tomu se vzepřít,“ oznámila mu zcela vážně. „Pojď Harry, za chvilku jsou tady.“
   „Harry!“ zastavil jej ještě kněz. „Utíkej do kostela. Tam budeš v bezpečí. Utíkej s větrem o závod!“
   „Děkuju!“ křikl po něm ještě a to už ho dívčina ruka rychle táhla předsíní až dozadu do malé komory. Mrštně odkopla zaprášený koberec, až se objevily staré podlahové dveře. Lily zatáhla za provaz, zvedla je a Harry chvátal po vrzajících zaprášených schodech dolů i s dítětem v náručí. Dívka seběhla za ním, mávla hůlkou a rozžehla komíhavá světla.
   „Tudy, poběž!“ naléhala. Rozeběhli se sklepením, zatímco za nimi se ozývalo hrůzostrašné dupání. Lidé už překonali dveře a patrně i kněze, což jen vypovídalo o jejich síle.
   Úzká šachta se začala svažovat, až narazili na další dveře. Lily začala hledat klíče, ale Harry se rozeběhl a ramenem dveře rozrazil, až odlétaly třísky. Hnali se dál mezi obrovitými regály plnými knih. „Rychle! Kostel už je blízko!“
   Dorazili k posledním dveřím. Ty zamčené nebyly a Lily dveře otevřela. Vběhla dál, jenže v témže momentě se zvedl šílený průvan a vmetl prach Harrymu přímo do očí. V další chvíli se dveře ohlušivě zabouchly.
   Harry nešťastně zakřičel a začal do nich divoce vrážet, až dívenka zděšeně vykřikovala.
   „Jsou zamčené!“ vysvětlovala mu. „A zamykají se odsud! Znám to tu! Já vím, kde je klíč!“ zvolala, vysoukala se z Harryho sevření a utíkala zpátky, odkud přišli.
   „Co to děláš? Tudy ne, proboha!“ volal na ni.
   Harry cítil, že je zle. Ten průvan nevznikl pro nic za nic. Dusání bylo už přímo u nich a právě ve chvíli, kdy Mary byla už dvacet stop od něj, spatřil opotřebovaný starý klíč ležet na polici hned vedle dveří. „Bože, Mary! Vrať se!“
   Před děvčátkem se začaly míhat červené tečky a v další vteřině se na ni vyřítila armáda krvežíznivých lidí. Mary začala pištět a otočila se na Harryho. „Áááá! Harry! Pomoz mi! Prosím! HARRY POMOC!“
   Čas zpomalil. Harry na ni zíral a pomalu vydechoval. V létě se Draco Malfoy ocitl ve stejné situaci. Unikal s malým dítětem a také měl na vybranou. Buďto mu pomůže, ale bude to bolet, nebo si zvolí snazší cestu a uteče. Zvolil útěk. Kdyby tak neudělal a malému chlapci pomohl, nejspíš by ho zadrželi a vymazali mu paměť. Zrod Voldemorta by se nekonal. Harry teď musel také volit. Čas se už začal zase zrychlovat. Musel jednat! Použít klíč a utéct? Nebo pomoci?
   Bylo rozhodnuto. Chlapec s jizvou na čele zaťal zuby a vyběhl jí na pomoc. Tohle byl Harry. Sice to nejspíš byl ten nejhloupější nápad a Severus Snape by mu za to srazil padesát bodů za tupost, jenže Harry jednal srdcem. Běžel a řval jako lev. Roztáhl ruce, aby jich porazil co nejvíc. Přeskočil děvčátko a nevědomky právě ve chvíli, kdy se vřítil do pronásledovatelů jako buldozer, dokázal, že patří jenom a jenom do Nebelvíru. Tam, kde bojují právě srdcem.
   Harry ucítil tolik ran, že je nedokázal spočítat. Oblek na něm tu a tam už jen visel. Lidé neměli ani kouska citu. Bili ho hlava nehlava a ubili ho postupně až k zemi. Využil toho, zaklínil se nohama a zatlačil kupředu, čímž přes něj přepadli hned tři. Bum, rána pěstí, kolenem nabral slabiny dalšího a loktem ho poslal do mdlob. Tři další odrazil kouzlem a pak celý rozzuřený práskl bombardou k regálu knih. Kouzlo se natáhlo z hůlky jako elastický špagát a zakouslo do hrany nejbližšího regálu. Harry se na celé kolo rozječel a právě když se na něj řítili další hrubiáni, nesmírně silně s kouzlem trhnul a regály se začaly přímo velkolepě bortit.
   Za zády se mu rozpoutal hřmot, když vybíhal ke dveřím s Mary v náručí. Popadl klíč, odemkl dveře a vzápětí je za sebou udýchaně přibouchl. Chvíli těžce oddechoval a jen cítil, jak se mu děvčátko křečovitě drží kolem krku.
   „Měla jsem o vás takový strach!“ spustila Lily seshora kamenného schodiště. „Honem, poběžte za mnou!“
   Harry začal vybíhat schody. Jenže dveře za ním se rozletěly na kusy. Už toho měl tak akorát. Otočil se a ještě ze sebe vydoloval poslední kousíčky sil na to, aby vykouzlil: „Expulso maxima!“ Vyvstalá exploze zaduněla, až padl i s dítětem na záda. Komplet celá šachta se začala hroutit. Balvany se sypaly a nakonec se v troskách ocitlo úplně celé sklepení.
   Harry vyběhl postranní chodbou do kostela a zůstal udýchaně stát. Jeho hlasité nádechy se odrážely vysoko po sgrafity zdobeném stropě. Sochy svatých a zdobené skleněné mozaiky se náhle zdály tak přátelské, jako nikdy před tím.
   „Zvládl jsi to, Harry,“ usmála se na něj Lily.
   „Tamhle!“ ukázala Mary. „Harry, támhle je svěcená voda.“
   „Výborně,“ zahuhlal vyčerpaně a začal se s ní v náruční plahočit na začátek řady dřevěných lavic, kde na kovových stojanech spočívaly dvě misky.
   Jenomže dál už nemohl. Padl na zem. Těžce se opřel o jednu z nekonečné řady dřevěných lavic a prudce oddechoval. Byl naprosto vyčerpán a síly neměl jak nabrat.
   „Já ti ji přinesu,“ špitla ochotně Mary a vyběhla.
   „Ne… nesmí se ti… nic stát,“ halekal Harry a začal se za ní plazit. Přemluvil se a zvedl se na nohy. Konečně obešel i poslední lavici a natáhl ruku k misce.
   Prásk! Mísa se rozletěla do všech stran a voda se vypařila. Harry se zděšeně otočil a zůstal zírat na Lily s rudýma očima, které se ještě kouřilo od hůlky. Ohnul se k druhé misce u druhé řady lavic, až Prásk! i ona se rozletěla na tisíc kousků. Svěcená voda byla pryč.
   V další chvíli se celým kostelem rozlehlo tleskání jediné osoby. Z řady nalevo se zvedla až dosud nikým nezpozorována děsivá postava a vkráčela do uličky mezi lavicemi. Voldemort se usmíval a stále dál tleskal. „Velkolepé! Famózní! Grandiózní završení života Harryho Pottera,“ ohodnotil a pokynutím si přivolal Lily vedle sebe.
   „Lily?“ zeptal se Harry šokovaně.
   „Má moc je nekonečná,“ začal mu Pán zla vysvětlovat. „Proti běžnému imperiu se možná dalo bránit… ale ne proti mému. Lily zkrátka odvedla přesně to, co jsem po ní chtěl.“
   Harry nešťastně zahuhlal a opřel se o poslední lavici pravé řady, protože svaly v nohou se mu v křečích odporoučely.
   „Víš, Pottere… ženské byly vždycky tvou největší slabinou. Když nepočítám svou matku, považuji je za ten největší omyl přírody. Ale ty tomu vždycky nasadíš korunku.“
   Harrymu bylo z jeho slov špatně. Nohy mu již povolovaly docela a on se musel podpírat rukama, aby se vůbec udržel.
   „Ženy v mém životě,“ odpověděl mu chrchlavě a právě znovu cítil, jaké to je, když přichází smrt, „mi byly tou největší oporou. Obětovaly pro mě svůj život… i když jsem si to vpravdě nikdy nezasloužil. A je mi vás líto. Žít bez lásky. Bez schopnosti milovat ženu… pak jste jen chudák.“
   Voldemort rozepjal ruce svého černého pláště a nahlas se rozesmál, až se jeho hrůzostrašný smích rozléhal po celém kostele. „Ne, Pottere. Mně totiž plně vystačí osud. Protože ten je o mnoho zábavnější.
   Je pravda, že já a mí stoupenci tě nezabijeme. Tvá ochrana však na ostatní neplatí,“ usmál se ledově na Lily vedle sebe.
   „Jen se podívej. Je tomu šestnáct let, co tady v této vesnici za tebe položila život tvá matka. Tady tvůj příběh začal, Pottere. Ženou jménem Lily. A… vidíš tu překrásnou vrtkavost osudu? Právě dnes tady tvůj život i skončí… a zase – s ženou, jménem Lily. Teď už je ale čas. Sbohem, Harry.“
   Harry se naposledy podíval Voldemortovi do očí.
   „Zabij ho,“ řekl Pán zla dívce, která mechanicky zvedla hůlku a monotónním hlasem vyslovila: „Avada kedavra.
   Uhnout už ani nemělo smysl, i kdyby na to měl síly. Harry se ještě naposledy chtěl nadechnout, ale zelený paprsek mu vzal vzduch z plic. A jako kdyby ho někdo praštil kladivem do hrudi, udeřilo mu zabijácké kouzlo rovnou do srdce.
   Mary zakřičela a její dětský hlásek se na to zlomil. Jen konsternovaně zírala, jak Harry se zaskočeným výrazem padl na kolena. Otočil se na malé děvčátko a vyplýtval poslední vzduch z plic, aby jí přiškrceně řekl: „Uteč… schovej se.“
   A pak kolenům došly síly. Začal se klátit na zem. To byl ale pocit. Ta smrt, které se nedalo utéct. Nemohl ji ani zastavit. Harry dopadl na bok a jeho hůlka se rozkutálela po kostelní podlaze. Zůstal zírat do stropu, když v tom náhle pocítil obrovské osvobození. To když se jeho zraky zatemnily a on – Harry Potter – od teď přestal žít.

   Vzdálené hlasy se mu zdály vycházet jakoby zpoza klíčové dírky nějakých velkých dubových dveří. Harry pohnul víčkem a maličko pootevřel oči.
   „Je mrtvý… zabila jsem ho…“ slyšel hlásek dívky naříkat.
   „Sklapni, nebo budeš na řadě!“ zaslechl tentokrát hlas, který mohl patřit jen jedinému člověku. Voldemort tam pořád byl a očividně zakletí imperius na Lily přestalo účinkovat, neboť její slzy právě Harrymu smáčely rukáv. Otírala jeho ruku od krve svým kapesníkem, jako kdyby ho tím chtěla přivést k životu a nesmírně hlasitě plakala.
   „Takže tohle je ten váš bůh,“ řekl, když procházel ikonostas a vstoupil do presbyteria kostela. Zůstal hledět na zlatem polévané sousoší, kde se nejvýše pnul Ježíš na kříži. Shlížel na Voldemorta a ten zase hleděl na něj. „Odteď…“ pravil Voldemort dychtivým hlasem a zvedl lačně ruce, „jsem vaším bohem – Já.“
   Na Kristově obličeji se objevily praskliny. Stejně tak po celém zbytku sousoší, až se rozutekly i po celém oltáři. Kříž v tom náhle puknul a celá výzdoba kostela se před zraky vyděšené Lily začala kácet. Tváře se tříštily a těla praskala. Voldemort hlasitě volal a roztahoval vítězoslavně ruce, až dívka zvedla plačtivě hlavu Harryho Pottera, obemkla ji v náručí a hlasitě vzlykala v lomozu tříštící se svátosti.
   „Jsem naživu,“ zašeptal Harry a Lily se překvapením zasekl dech v krku. Zůstala mu zírat do očí a Harry zase jí.
   „Co jste to provedl?!“ provolal muž ode dveří. Byl to onen kněz a spěchal až ke klečící dvojici. „Jak se opovažujete ničit chrám boží?!“
   „Teď budete poslouchat jiného boha,“ pověděl mu Voldemort, když se kněz shýbal před vystrašenými zraky Lily a sahal Harrymu na krk. „Kriste Ježíši! Vždyť vy jste zabil Harryho Pottera!“ zvolal a Harry si byl vědom, že mu srdce pumpuje jako o závod. Kněz cíleně Voldemortovi lhal.
   „Ano. A budete žít jen, abyste to řekl všem. Lord Voldemort zabil Harryho Pottera! Konečně nastává doba temna!“
   „Nic takového nikomu vykládat nebudu! Lidé potřebují věřit, aby byli silní! Protože pak ti, co věří, nám dávají sílu. A právě proto ani netušíte, jaká moc se skrývá v tomto kostele,“ promluvil k němu zle. „Střeste se, neboť to bude jednou váš konec! Vaše zlo, vás nakonec dostihne… a zahubí!“
   Ohlušující rána se rozlehla prostorem a v ten moment se presbyterium, kde Voldemort stál, začalo celé hroutit. Mohutné stěny praskaly a kamenné bloky začaly padat na Voldemorta. Kněz vzedmul vzduch okolo a lavice se vytrhly ze země. Vše se začalo řítit na řvoucího Voldemorta, až ohlušující rámus je od něho oddělil.
   „Co se stalo?“ zeptal se Harry v bičujícím větru a prachu.
   „Tady jsi byl pokřtěný,“ vysvětlil mu kněz. „V tomto chrámu tě nikdo nemůže připravit o život, protože tvůj kmotr se zaručil, že bude tvým opatrovníkem a přebere daň na sebe.“
   „Chcete říct, že Sirius je mrtvý?“ zděsil se Harry.
   Voldemort v tu chvíli roztříštil masivní haldu padající suti a začal se k nim přibližovat.
   „Mary,“ otočil se kněz na malou dívenku. „Ty teď půjdeš se svou sestrou a budeš poslouchat všechno, co ti řekne, ano?“ naléhal na ni, až mu přikývla. „Liliano. Uteč z Godrikova dolu. Dávej na ni pozor. Nejspíš vyhlásí Zelený měsíc. Tohle je fotka mé chaty na jihu Skotska. Nikdo o ní neví. Jsou tam zásoby jídla a vody. Tam budete v bezpečí.“
   Lily převzala fotku a pohlédla na Harryho.
   „Harry půjde svou cestou, nemeškej!“ vykřikl na ni kněz, když se začal bortit i strop nad nimi. Lily naposledy objala Harryho se slovy „Je mi to tak strašně líto,“ vzlykla, pak uchopila svou malou sestřičku a vyběhla s ní vchodem ven.
   „Harry, ty se přemísti pryč,“ nabádal ho kněz. „Musíme Pána zla donutit si myslet, že jsi mrtev. Jinak si tě zase přivolá Znamením zla.“
   „Bude tu ale pátrat po mém tělu,“ namítal Harry.
   „Náš pán se o vše postará,“ nabádal ho kněz. „Teď se soustřeď na nějaké místo z dětství, o kterém neví téměř nikdo. A honem uteč. Ale rychle!“
   „A co vy?“ strachoval se Harry.
   Kněz vzal Harryho hůlku a dal mu ji do ruky. To už se strop nad nimi začal sypat a padat. Kostel se naplnil hučícími plameny. „Máš to místo? Tak uteč, pro lásku boží!“
   Harry v prásknutí, jež se s přehledem ztratilo v tříštícím se peklu, zmizel pryč. Kněz vytáhl ze své brašny olej a celý se jím polil. Pak začal odříkávat modlitbu a v momentě, kdy na něj padaly hořící betonové bloky stropu, zašeptal: „Ámen.“

   Harry přepadl na ostrý útes a zakřičel bolestí. Skála se mu zabodla do nohy. Přesto v další chvíli, kdy ho opláchla mohutná vlna, byl rád, že sem dorazil vůbec ještě naživu.
   Tohle bylo místo, kde opravdu začal jeho život. A Harry si ho stále živě pamatoval. Osamělý ostrůvek z rozeklaných útesů, omílaný divokými vlnami s jednou jedinou polorozbořenou chatrčí, kam ho jako jedenáctiletého odvlekl strýc Vernon Dursley se svou rodinou.
   Celá chatrč sešla časem, což naznačovalo, že od chvíle, co tu byl, se o ni nikdo nestaral. Dovnitř pořádně profukovalo skrze ztrouchnivělé dveře. Harry sykl bolestí a pomalu k nim přes kvílející vítr dokulhal. Poté je vrzavě otevřel.
   Byla to stejná pohroma, jako tehdy, když sem zavítal a v mnohém ještě horší. V rohu zahlédl zmačkaný karton, který mu ve vzpomínkách připomněl, jak mu v něm, toho krásného dne, přinesl Hagrid jeho první narozeninový dort. Při těch vzpomínkách se mu zmáčklo srdce žalem. Tehdy před roky odstartovala tak překrásná doba jeho života. Molly ho přivítala v Doupěti a on poznal pravé přátele, kteří s ním neváhali jít kamkoliv, na život a na smrt.
   Jenže teď, kdyby se jim ukázal, asi by se ho pokusili zabít a to včetně Molly, přemýšlel Harry. Rozvázal si spálené šňůrky pod rameny až k bokům a vysvlékl ze sebe roztrhaný celestínský oblek. Postavil se na útes a nechal se bičovat větrem plným kapek. Celé tělo měl poseté poraněním od Voldemortových strašlivých čar a spršky vody z něj pomalu smáčely krev a špínu. Po chvíli otevřel oči a mezi mraky spatřil měsíc. Když odkudsi se k němu začal blížit záblesk. Harry si očistil brýle od ledové tříště a náhle spatřil, jak se celý měsíc znenadání obarvil nazeleno.
   Hleděl na něj s úžasem a nechápal, co to mělo znamenat. Byl to nějaký žert? Kdo a proč a za jakým účelem to udělal?
   Když pak rozdělal kouzelně oheň a ulehl do té nejzachovalejší pohovky, kde před šesti lety usínal Dudley, sundal ze svého těla všechny své věci – Bradavický řád, přívěšek od Hermiony, náramek od Elvíry i prsten lásky. Vše si položil vedle sebe. Ležel blízko ohně, třesouce se zimou, protože moli tu už dávno snědli všechny přikrývky a pošli hladem. Harry si uvědomoval, že je po těch několika šťastných letech zase na začátku… tady… a zase sám.
   Z oka mu stekla křišťálová slza, až si otřel obličej a hlasitě popotáhl. Oči se mu zatoulaly k Hermionině přívěšku. Vzpomněl si na jeho funkci a uchopil jej do roztřesené ruky. Vždyť ona mu ho darovala právě pro chvíle, až bude sám. Ukazoval právě ty, které Harry nejvíc toužil vidět.
   Harrymu se zatajil dech a pomalu podřený přívěšek otevřel. Do očí mu v tom okamžení vyhrkly slzy, protože tam spatřil všechny. Hermionu, Rona, Ginny, Siriuse, Lextera, Brumbála, Hagrida… a další, které tolik miloval. A v popředí, přede všemi, mu mávala a láskyplně se na něj usmívala jeho Cho.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Skynet ... 29.10.2012 20:54
Jsem moc rád, že tě kapitola a povídka vůbec dojala. Samozřejmě ten závěr kapitoly k tomu byl určený, takže proto :) A k té tvé otázce... pročpak myslíš, že pořadové číslo téhle dvacáté deváté kapitoly je 29/50? :) Toliko k mé odpovědi ;) A díky moc za milý koment! :)
Courtney 29.10.2012 20:24
Mám otázku Skynete. To je konec nebo bude ještě pokračování?
Courtney 28.10.2012 20:51
Je to krásná povídka a nevím proč, ale nejvíc se mi líbil konec poslední kapitoly, ve které Harry vidí v přívěšku všechny své milované. Jenom je škoda, že se k nim nemůže vrátit. Brečím
Skynet ... 07.10.2012 01:01
To je od tebe moc milé :) Samozřejmě, že tahle kapitola není konec. Jenom věc se má tak, že HP a PS jsem začal psát jako student střední školy, kdy jsem měl času, že jsem ho mohl prodávat jako Egypťané písek. Takže 100 kapitol HP a PS jsem stihl za dva roky. Nyní jsem student vysoké školy a mám i vedlejší povinnosti, takže HP a PPS píšu už pomalu šest let a mám za sebou pouze 29. kapitol (které jsou pravda cca jednou tak větší než je průměrná kapitola HP a PS). Zkrátka není čas. Rozhodně to ale není konec.
Milku jsem chtěl přivést v podobně noirové love story. Zkrátka hořkosladkého příběhu. Chtěl jsem jejím prostřednictvím naznačit v jakou nesmírnou zrůdu se může láska ze chvíle na chvíli změnit. Protože je důležité se mít s čím ztotožnit a určitě mnozí ví, o čem mluvím. Ona byla jen pokusný objekt Voldemortův. To on jí zničil život a pak i de facto zabil. Hodně čtenářů si Milku oblíbilo a někteří kvůli tomu, jak to dopadlo, přestali povídku i číst. Je mi to líto, ale Rowlingová se také s některými postavami nepárala a já nechci vyznívat, že postavy jsou nesmrtelné a Harry pokaždé zas a znovu oživne.
Myslím, že pro Voldemorta nyní nebude problém osvobodit Nagini ze sibiřské věznice. A Harry na straně zla... jsem rád, že se líbil. Snažím se přicházet neustále s novými věcmi. Teď je tu hodný a zlý Harry a určitě to bude hodně výbušná kombinace.
Ještě jednou děkuji za suprovou známečku. Čistou jedničku pochopitelně nečekám, pokud by měl někdo hodnotit opravdu realisticky. Tu si zaslouží jedině Rowlingová. :) Tak zatím snad v dohledné době u příští kapitoly ahoj :)
K 07.10.2012 00:40
Přečteno komplet vše PS i tohle tedy PPS :)

Musím přiznat že jde o dokonalé dílo. Jinak akorát nechápu jednu maličkost....
Tohle je konec??? : O

Jinak vše opravdu geniální. PPS je ale mnohem lepší než PS ten byl tak trochu pořád o tom samém (biď si pořád držel slušnou uŕoveň).
Trochu mne štve konec téhle kapitoli, hlavně to že poslední slovo je Cho :) Herry naví vidí všechny milované A KDE JE SAKRA MILKA??? tOLIK JSEM SI JI OBLÍBIL A TAK DIVNĚ SKONČILA :/
Je dobře že se vrátil Voldy jeho výstup v bradavicích byl geniální. Tak nějak jsem si vždy představoval dobytí :)
Ještě mohl vtrhnout na sibiř a osvobodit toho svého hada :)
Harrymu to moc slušelo když byl badboy :) přiznám se že jsem si dlouho myslel že se z něj vyklube PÁN PÁNA SMRTI :)

Takže celkově hodnotím známkou 1.000000009 :)))



Kachiri 11.09.2012 20:56
Naprosto souhlasím - to s Lexterem - jako postavu jsem si ho tak moc oblíbila :)
Geri.Killian 11.09.2012 20:00
Ahojky Skynete,
psala jsem Ti na qipu trošku delší komentář k jistým částem nové kapitoly, a myslím, že už víš ke kterým:) Nevím totiž, jak často se na qipu ukazuješ, tak Ti pro jistotu píšu i sem. Jinak čekání se vyplatilo, zbytek si přečti na qipu:) Geri
Grrr 09.09.2012 01:10
Víš Skynete, PS a PPS už jsem obojí četl snad tolikrát, jako originál od Rowlingové a čím vícekrát jsem četl PS, tím víc jsem si oblíbil Lextera jako postavu... Ty jsi mu dal vlastní osobnost, vlastní historii a úkázkově jsi to začlenil do příběhu, tak aby to dávalo smysl, což už je sám o sobě rekord jak prase :D
I to, že si ho nechal v Komnatě zemří, tak nějak pasuje do příběhu, ale vůbec by nebylo od věci (kdyby to zase na konci mělo dopadnout HarryPottrovsky dobře), kdyby si ho na konci nějak oživil, jakože když padne zlo a i s nim poslední démon a tim nějak vysvobodit Lextera z jeho zakletí ;)
anonymus 04.09.2012 11:26
Přesně tak jsem si myslel, že zareaguješ na moji poznámku o koberci :D. A díky za uklidnění ohledně Siriuse, vím, že na konci druhé části žil, proto jsem se ptal jestli se to odehrávalo současně, protože kdyby ne, tak by Sirius platil daň až poté co byl oživen.
Ještě jednou děkuji a nadále ti zachovávám přízeň a těším se na další kapitoly.
Skynet ... 03.09.2012 22:39
Demoniak29:
Jsem moc rád za to, co píšeš. Trochu mi to sice přidělává vrásky, že příště to můžu taky pěkně zkazit, no ale to riziko k tomu prostě patří. :) Fakt bych ocenil, kdyby lidé případné chybky posílali v poznámkách (přístupné přes Nastavení nahoře), protože když mi takhle napíšete „na nějaké chyby“ a já jsem si přitom jistý, že tam žádné nejsou… tak to trochu člověka znejistí. :)
Je mi líto ta dlouhá odmlka. Já se teď pokusím napsat další kapitolu ještě v září, tak snad to vyjde. Kdybych měl na práci pouze psaní, bylo by to jednoduché, ale takhle obojí se prostě zvládnout nedá. Obzvláště, pokud to obojí má být kvalitní. Ale nevzdávám se. Tak moc díky za přízeň k povídkám, je úžasné slyšet, že to lidé čtou i několikrát. Moc vám za to děkuji. Opravdu moc! A ahoj! :)

anonymus:
Odehrávaly se současně. Když Sirius dostal záchvat, který A nemohla nijak vysvětlit, jednalo se o daň, kterou musel jako Harryho kmotr zaplatit. Tuto daň přejal reverend, neboť to mu umožňovala víra a jeho funkce. A reverendovi nesčetněkrát pomohla a kdo ví, co všechno ho donutilo se za jejich lásku obětovat. Na konci je napsáno, že Sirius žil, když ho A objímala. Jinými slovy Sirius žije a také Harry žije, jen o Harryho přežití Voldemort neví. Ví ale o Harryho zlém dvojčeti.
O létajících kobercích bylo v roce 1994 známo toto: "Létající koberce jsou vedle košťat standardním kouzelnickým druhem cestování v Asii a na Středním východě. Kdysi bývaly povolené také v Británii, ale od doby, kdy se přidaly na Soupis zakázaných kouzelných objektů, je jejich použití protizákonné. Jinými slovy: Koberce jsou nyní v Británii vedeny jako mudlovský předmět, který je nezákonné očarovat a tedy i dovážet."
A protože Artur mudlovské věci zbožňuje (a rád je učí létat), tak od doby, co se stal ministrem (léto 1997), podepsal s Alžírským Kraucmanem Ali Bašírem smlouvu a do Británie se začaly dovážet první kouzelnické koberce. Tyto koberce ale musejí splňovat přísné regule. Například každý koberec musí být zastřený proti mudlům, musí mít začarovanou maskující spodní část a i nadále se žádný obyčejný mudlovský koberec nesmí "podomácku" očarovávat. Také koberce musí být vedeny v registru apod. Jako projev díků daroval Ali Bašír svůj nejlepší koberec jménem مسحوق neboli "Prášek" (ve skutečnosti se má jednat o jemný prach, nikoliv o lék) právě Arturovi, který jej přenechal k použití svým potomkům. Tento koberec byl zvláštní tím, že nebyl jen bezduchým přepravním prostředkem, ale měl také svou osobnost a jakési uvažování. :) I on ale bohužel byl jednou z obětí událostí onoho prosincového turnaje. A protože měl svou vlastní osobnost, nelze jej vyrobit znovu. Byl opravdu vzácný.
Děkuji za tvůj názor a pochvalu. Moc si toho cením a doufám, že jsem vše podstatné vysvětlil. Zatím :)

Narp:
Páni. Vážně povídku čteš tak dlouho? Protože Skynet-web byl aktuální před sedmi lety. To je opravdu pozoruhodné a dost jsi mě tím zaskočil. Nemyslel jsem, že si ještě někdo na to pamatuje. Snažím se vyhladit i ty nejmenší nesrovnalosti. U mě je bohužel ten problém, že se příběh nejen že snažím napasovat na svět Rowlingové, ale také na svůj, který jsem v HP a PS podstatně rozšířil a pozměnil. Přesto stále si troufám tvrdit, že všechno sedí uvěřitelně správně. Děkuji tedy za komentík. :) Akorát začínám mít obavy, že když napíšu slabší kapitolu, tak čtenáři zvyklí na kvalitní psaní budou prskat natolik, že neuvidím na monitor :) Tak uvidíme.
Každopádně posílám moc a moc vřelý dík za tvůj příspěvek a přeji i tobě více volného času a pohody. Měj se kouzelně. :)
>>>
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email