Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Devátá kapitola


Střetnutí osudu

9.
O kapitole
Pořadové číslo:9/50
Počet načtení:1 842
Počet stran:32
Počet slov:10 014
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

O
ba stáli před domovními dveřmi Doupěte. Bylo již pozdě večer a jak Sirius, tak i Harry, měli bedlivé oči a v mysli se jim odpočítávaly vteřiny. Poté však náhle Sirius přikázal: „Jdeme!“
   V tu ránu oba vyběhli ven, seběhli po dřevěných schodech a upalovali do noční tmy. Vykřikli a oběma se rozzářily konce hůlek a ozářily noční louku, po které právě běželi.
   „Ukaž se!“
   „Vylez a neschovávej se!“
   Oba křičeli a běželi dál od domu, stále však na dohled od sebe. Běželi vstříc něčemu, co již dlouhou dobu sledovali. V dálce se něco mihlo a oba dva se zastavili.
   „Viděl jsi to?“ zeptal se Harry a dech mu nabíral vinou běhu obrátky.
   „Ano,“ souhlasil Sirius. „Vylez a neschovávej se!“
   Oba utichli a naslouchali nočnímu tichu, ve kterém se mísil zvuk šustící trávy a hukot tekoucího potoka.
   Vyšli dál, tentokrát již pomalu a jejich křik nebyl tak silný, jako zpočátku.
   „Je tam někdo?“ zvolal Sirius.
   „Nevím, jestli tam někdo je, Siriusi,“ řekl Harry pochybovačně.
   „Copak, máš strach?“ zasmál se netrpělivě Sirius.
   „Ne, mám obavy,“ odvětil Harry a otočil se o 360°.
   „A jaký je v tom rozdíl?“
   „Dobrá, bojím se, spokojený?“ odpověděl nevrle. „Bojím se, abychom tu neomráčili dalšího ježka.“
   Při těch slovech se po straně něco zvedlo ze země. Jakoby tráva ztmavla, sama se prudce vytrhla z kořenů a s hučivým zvukem zmizela na černé obloze.
    Harry zalapal po dechu a namířil zářící hůlku do vzduchu.
   „Tohle nebyl ježek!“ řekl ostražitě.
   „To ne,“ potvrdil Sirius a přišel s obavami k Harrymu. „Možná, že jsme sem neměli chodit, myslel jsem, že to jsou jen nějací uličníci, které vystrašíme. Ale tohle vypadá na něco vážnějšího.“
   Hukot se jim prohnal nad hlavou, až se instinktivně sehnuli. Nic neviděli, byla tma a jejich hůlky jakoby nesvedly ozářit něco, co nad nimi kroužilo, jako sup nad zdechlinou.
   A v tom z čista jasna vše ustalo. Zase bylo slyšet jen šumění listí a tekoucí potok, který omílal kamení, na němž se leskl srpek měsíce.
   „Už jsme viděli dost,“ řekl Sirius.
   „Viděl jsi něco takového?“ ptal se Harry. „Bylo to něco jako obří pták, netvor zahalený… něčím… neviděl jsem přesně co.“
   Harry přišel až k Siriusovi a oba dva si pohlédli do tváří.
   „Snad jsi začaroval Doupě dostatečně silně a nikoho jsme nevzbudili,“ řekl s obavami Harry. „Jde na mne chlad jenom si vzpomenu, jak se vedle mne zvedla ta země.“
   „Pojďme zpátky do Doupěte,“ navrhl Sirius.
   Cestou Harry vzpomínal na onu temnou noc, při které mu pan Weasley ukazoval to hořící černé pero. Jeho podvědomí mu stále spojovalo dnešní zážitek právě s tím dnem, který se odehrál již před třemi týdny.
   Došli až ke dveřím Doupěte a Harry se otočil zpátky.
   „Měl jsi pravdu Siriusi,“ řekl Harry do nočního ticha, „mám strach. Něco se děje a já nedokážu přijít na to co,“ řekl a podíval se svému kmotrovi do očí. „Cítím, že se pod tím vším, pod tou pohodou, kterou jsem tady v Doupěti - po té mé zoufalé sebevraždě - po zbytek srpna prožil, něco ukrývá. A to doslova. Občas… si představím šťastnou vzpomínku, ale něco ve mně ji samovolně vypudí. Jakoby zlo, mělo stále silnou moc, ale nebylo vidět.“
   „Zlo nemusí být vidět, aby dokázalo ublížit, Harry,“ pravil Sirius a sedl si na dřevěné schody, jenž vedly ke dveřím. „Někteří věří, že zlo pochází z jejich nitra, že všechno si způsobují vlastně sami. Rád bych ti pomohl, ale vím, že teď, když chápeš svou úlohu ve světě, chceš spoustu věcí dokázat sám.“
    „Máš pravdu,“ přikývl Harry a posadil se vedle něho. „Něco mi hrozí… něco co jsem ti neřekl… co jsem neřekl nikomu,“ pokračoval Harry a jeho lesklé oči pohlížely na Siriuse. „Nikdy to nikomu neřeknu, je to mé prokletí a nechci, aby je ostatní sdíleli. Ale potřebuji se dokázat postavit na vlastní nohy, dřív než se postavím samotnému prokletí.“
   „Trochu mě strašíš Harry, prokletí? No dobrá, ale rozumím ti,“ řekl Sirius s pochopením. „A tenhle večer je mi svědkem, že tě v tom nenechám.“
   „Děkuji,“ usmál se Harry a kousek tíhy z něho spadl.
   Sirius se zadíval na oblohu a obdivoval svým pohledem hvězdnatou noc. Hvězdy byly jako zlaté jehličky, které někdo připevnil na černou nástěnku a posypal zlatým práškem. Třpytily se a Harry si po chvilce koukání uvědomil, že hvězdy jim svým pohasínáním a třpytem hrály svou němou píseň, baladu, kterou mohli slyšet až po delší době tichého naslouchání.
   „Zbožňuji hvězdy,“ řekl Sirius zasněně. „A to není jen z mého rodu. Zajímal jsem se o staré báje a pověsti - o ty, které vznikly z hvězd. Každý národ má svá souhvězdí, každé kouzelnické náboženství své obrazce a bohy. Jedna báj mě však zaujala nejvíce. Vypráví o pádu Lucifera.“
   „Povídej,“ pobídl jej Harry a opřel se pohodlně o trám zábradlí. Byl zvyklý, že mu kmotr přes prázdniny vyprávěl spousty příběhů a on jim vždycky velice rád naslouchal.
   „Pokusím se ti to povědět od začátku,“ začal Sirius a opřel se o protější trám, zatímco nad nimi plápolala malá lucernička, jenž sebou ve větru mírně kymácela. „Kouzelníci nemají stejná souhvězdí jako mudlové. Proto možná nebudeš znát některé názvy, které ti povím.
   Přesto báj, o které ti chci povídat, se odehrála ještě před dobami, kdy lidstvo začalo pojmenovávat hvězdy. Ta doba je tak stará, že si na ni nikdo nevzpomíná. Co já vím, neexistují o ní žádné zprávy a právě proto je to jen báj. Vypráví o bozích, krutých a zlých, ale i moudrých a laskavých. Bohové prý zde na zemi žili v dávných dobách společně s námi. V době, kdy neexistovaly vědecké kapacity jako jsou teď. Vědci, kteří dávno zapomněli používat fantasii. V dávných dobách však byla spousta fantastických věcí, alespoň já tomu věřím. A tím nemám na mysli pouze náš svět, Harry. Ať už tomu věříš nebo ne, existuje spousta jiných světů, jenž jsou našim zrakům skryty. A i v těch se odehrávaly vskutku zázračné věci.
   Abych se ale vrátil k příběhu. Bůh prý za sedm dní stvořil svět. Netušil však, za jak krátkou dobu se ho podaří lidstvu zničit. Bohové poznali lidskou nerozvážnost a příliš těžce nesli nesmyslné války, jenž mezi lidstvem probíhaly. Všechno zašlo tak daleko, že se do války připojili i samotní bohové. Válčili mezi sebou a svět poprvé poznal, jaká dokáže být Válka bohů.
   A pak,“ odmlčel se Sirius a zadíval se na svou dlaň, „nic. Vše ustalo, dobro zvítězilo, avšak bohové byli znechuceni činy lidí a kouzelníků. Jako malého mne vždy velice zajímalo, proč už nejsou bohové mezi námi. Vem si například řecké bohy, všude se o nich mluví, Zeus, Héra, Poseidon; ale všichni je považují, jakoby byli. Jakoby vymřeli a nebyli mezi námi. Podle mne, je na této báji přece jen něco pravdivého. Jelikož v dlouhých spisech Kouzelnické knihovny, v knize Orodruidum, se mluví o velkém odchodu bohů. Opouštěli lidstvo, nechtěli zde již být a zanedlouho už i poslední Bůh opustil naši Zemi.
   Ale staří kouzelničtí mágové i jakési prameny lidstva mluví o tom, že zde nějací zůstali. Nebyli to ovšem bohové, byli to jejich poslové – apoštolové – andělé. Praví se, že jich bylo sedm, Gabriel, Azrael, Azazel, Uruel, Sirael, Michael a poslední… Lucifer. Lucifer byl nejznámější a nejoblíbenější u božstva. Ve svém postavení se ujal vedoucí role pozůstalých andělů, jenž měli střežit osud lidstva, ať už by mířil jakoukoliv cestou. Většina mudlů, když uslyší jméno Lucifer, okamžitě je napadne Ďábel, pán pekla, Démon a jiná zvěrstva. Spousta lidí zapomíná, že Lucifer je světlonoš, a prý i dokonce přinesl lidstvu světlo v podobě vědomostí a schopnosti učení. To jsou však jen kouzelnické pověsti, jelikož Lucifer prý zradil a padl. Bohové ho polili smrtelnou krví a on zmizel. A od té doby někdo věří, že se z něj stal pán podsvětí a pán pekla. Já tomu však nevěřím.
   Podívej se vzhůru na oblohu,“ řekl a ukázal Harrymu do hvězdnatého nebe. „Tamhle je souhvězdí Laguny a vedle něho Alzániho, to byl pán koní. Vidíš tu zlatou podkovu? Drží ji pro štěstí, jenž ho provázelo cestami vyprahlých zemí. A kousek od něho, vedle těch dvou párů hvězd ve tvaru kříže je souhvězdí Argona. Je tam skupinka šesti hvězdiček, které slabě září. Objevují se vždycky začátkem srpna a jen pár týdnů. Objevují se a zase mizí. Vidíš je?“
   „Stěží,“ řekl Harry naklánějíc se k Siriusovu nataženému ukazováku. „Ano, už je vidím!“
   „Jsou zastřené, očím mudlů skryty. Rozzáří se vždy mezi červencem a srpnem a pak pohasínají. Prý to dokonce nejsou ani hvězdy.“
   „Teď je jasně vidím,“ říkal Harry dychtivě.
   „Jsou to andělé, těch šest zbylých andělů,“ říkal Sirius zamyšleně. „Rozestavěni v kruhu, který je však rozdělený. Vidíš? Chybí jim tam jedna hvězda. Jakoby zázrakem je to právě ta, která by je dokázala spojit dohromady, aby zase mohli být spolu. Ale světlonoš už nezáří statisíce let. A oni tam celou tu dobu svítí vždy v létě a čekají na svého padlého Archanděla, aby je zase spojil dohromady a byli opět navždy spolu jako andělstvo Bohů.“
   „A to je ta pověst?“ optal se Harry vzhlížejíc k nebi.
   „Nesliboval jsem žádnou akční z dílny Bratří v tílku,“ bránil se Sirius, vstal a oprášil ze sebe prach. „Tak já půjdu, budu ještě hlídat, a kdyby se… to… ať to bylo cokoliv, mělo ještě vrátit… pošlu na něho Kahrůza.“
   „Půjdu taky,“ odvětil Harry, zvedl se a smutně se zakoukal do dálky. „Myslíš, že vůbec někdy budu žít normální život?“
   Sirius se na něj otočil a upřel se mu do očí. „Tím jsem si naprosto jistý, Harry. Budeš zase spokojený. Budeš mít přátele, svou ženu a nějaké ty děti, když se naskytne příležitost,“ řekl usměvavě. „A dokud se tak nestane, musíme se snažit.“
   „Jak mám čelit nebezpečí, které na mě čeká, když mám strach, Siriusi?“
   „Nebojí se jen největší strašpytel na světě, Harry,“ řekl mu zpříma do očí Sirius. „Protože takový člověk se bojí si přiznat i svůj vlastní strach.“
   „A co když v sobě žádný strach nemá?“ zeptal se opět Harry.
   „Pak to není člověk,“ odpověděl prostě Sirius a odešel se zavrzáním dveří zpátky do Doupěte.
   Harry zůstal stát na prahu a díval se na vlnící se trávu, která se ježila jako by ji česal jemný a veliký hřeben, jenž jakoby rozprostíral temnotu do Harryho srdce, které už bylo samo o sobě přespříliš temné.

   Celý zbytek léta černovlasý chlapec strávil se svými přáteli v Doupěti. Každý den cvičil své kouzelné schopnosti a umění se ovládat, jak po psychické, tak po kouzelnické stránce. Srdce se mu léčilo a zdokonaloval svůj nitrozpyrit, ve kterém byl častokrát dokonce lepší, než samotný Sirius. Mnohokrát tak Harry zahlédl v Siriusově mysli vzpomínku, za kterou se Sirius styděl a Harry jej tím popichoval. Ale den ode dne, při pohledu na své přátele, jak se pošťuchují, baví se a škádlí, stále více chápal, že se nesmí vzdát. Už jen pro ně to nesmí zabalit, jako to málem udělal. Cítil v sobě moc a sílu lidí, které má i které ztratil. A cítil v sobě i srdce Lexterovo, jenž mu říkalo, jak těžké to musel mít on. Být sám, jen s nevlastním bratrem a svědomím, že v dospělosti zemře, s vědomím, které mu připomínaly v posměšcích všechny další děti v Bradavicích.
   Harry nyní nehodlal připustit, že by jeho smrt byla zbytečná. Věděl, že když už musí padnout, tak sebou vezme co nejvíc zla z tohoto světa, co se mu do jeho náruče vejde.

   Velké věžní hodiny odbíjely půlnoc, měsíc se prodral mezerou mezi mohutnými mraky a osvítil minutovou ručičku. Za ní, v chrámoví, tam kde vedly vysoké točité schody ze dřeva, stoupal vzhůru kouzelník. Černý plášť spadající až k zemi pleskal po schodech a jeho nedbalé kroky se rozléhaly kostelní věží. Jen před malou chvílí se oddělil od zástupu kněží, jenž odcházeli z církevního setkání bratrů a sester rodu lorda Vincentaua. Ti se v tomto chrámu setkávali už od nepaměti, kdy tento spolek lord Vincentau založil. Průvod si nevšiml, že jim jeden člen zmizel, a že se vnořil do sakristie a dále vycházel po schodech stále vzhůru, jakoby se chtěl štvát až k samotnému nebi.
   Zvon odbíjel poslední úhozy a jeho masivní železná konstrukce drnčela na celé Galway, jehož obyvatelé se nořili do potemnělého spánku.
   Při předposledním úderu vstoupila postava na chatrná prkna, která silně zavrzala a při posledním prošla neviditelnými dveřmi do neviditelné místnosti.
   Uvnitř žhnul oheň v krbu útulného útočiště, jenž bylo ověšené rozličnými trofejemi, zvonky, medailony, diplomy a obrazy. V koutě stála voliéra pro velkého ptáka a u stěny s obloukovitými okny stála postel s ozdobnými záclonami. Byl to Lexterův dům, jeho pokoj.
   „Kdo jste?“ zeptal se muže hlas a do jeho zad se zapíchlo něco nervózního a ostrého.
   Muž neodpověděl, jen se pomalu otočil, aby spatřil chlapce, jenž byl skryt v koutě splývajícím kouzlem.
   „Vidím, žes nelenil,“ ohodnotil jej kouzelník. „Učil ses, jen co je pravda.“
   „Profesore?“ zamrkal chlapec a snažil se prohlédnout tmu pod jeho kapucí.
   Muž si ji však sám sňal a jeho dlouhý zakroucený supovitý nos dal chlapci dostatečný důkaz o mužově identitě.
   Malfoy sklopil hůlku a přešel po místnosti ke křeslu u krbu.
   „Nečekal jsem vás takhle pozdě…“ říkal stydlivě a začal uklízet oblečení a jiné harampádí, „přeci jenom… jste o sobě mohl dát vědět.“
   „Není snad pravdou, že jsem tu o mnoho více doma, než ty, Draco?“ zeptal se Snape a ve skutečnosti měl místnost prohlédnutou již při prvním vkročení dovnitř.
   „A-ano, samozřejmě,“ zakoktal se mladík ale hned se vzpamatoval. „Děkuji, že jste přišel.“
   Severus pokývl monotónně hlavou a přešel ke stolku se zdobným zrcadlem u něhož plály dvě bílé svíčky. Mávnutím ruky s hůlkou a následným jejím volným podzvednutím se mu pod ní zhmotnil vysoký stoh učebnic, až dřevěný stolek zapraskal.
   „Tvé učebnice pro sedmý ročník,“ řekl Snape a opět pohlédl na Malfoye, který stačil uklidit své věci. „Vše samozřejmě na tvé náklady.“
   Zůstali si hledět do očí a nastalo trapné ticho, které přerušily až temné kroky Snapea mířícího ke dveřím.
   „Počkejte!“ zarazil ho Draco zdráhavě a přišel k němu. „Myslel… myslel jsem, že tu chvilku zůstanete.“
   „Co tím máš na mysli?“
   „Protože totiž… jsem celou dobu, celý ten měsíc s nikým neměl možnost promluvit. Tedy… chodil jsem ven a povídal si s lidmi…“
   „S jakými lidmi?“ vyštěkl Snape jako když práskne bič.
   „S náhodnými kolemjdoucími,“ ohradil se Draco vyzývavě. „Dával jsem si pozor, přestaňte si myslet, že se při prvním náznaku nebezpečí začnu chovat jako pitomec.“
   „Zatím jsi mi nedal důvod si myslet něco jiného,“ odvětil stroze Snape a pokračoval ke dveřím.
   „A co jste tedy dělal vy?“ zeptal se drzým tónem Draco. Očekával, že tím Snapea zastaví a jeho záměr mu vyšel.
   Snape se k němu otočil a povrchním pohledem se mu zadíval do očí.
   „Nemusím se nikomu zpovídat,“ řekl a opět učinil gesto k odchodu.
   „Četl jsem některé Lexterovy zápisky,“ nedal se Draco tak lehce odbýt. „Popisoval vás jinak. Asi by se divil, kdyby vás teď viděl… utíkáte před těmi, co potřebují pomoct!“
   „Já nikdy neutíkám,“ řekl Snape otočený zády.
   „Ale ano!“ vykřikl Malfoy ostře. „Přiznejte si to, i kdybyste byl ten největší profesionál, stejně jste člověk a máte své emoce. Cítíte strach, nemáte rád kontakt s lidmi, ale nikdo nemá odvahu vám to říct zpříma do očí. Ale já ano! Já ano.“
   „Dobrá,“ otočil se k němu Snape a s jeho typickým klidem pravil: „Začni tedy. Co mi chcete říct, pane Malfoyi?“
   Draco měl náhle sucho v puse a došla mu slova. Z čista jasna nevěděl, co svým proslovem chtěl dokázat.
   „To jsem si myslel,“ ohodnotil jeho mlčení Snape.
   „Je tu něco, co jsem vám chtěl říct,“ namítl opět Draco. „Myslel jsem, že budete tentokrát rozumnější.“
   S těmi slovy, naznačujíc že končí debatu, se otočil a posadil ke krbu zády ke Snapeovi. Teď víc než kdy dřív se bál, že Snape opravdu odejde. Jeho charakteru by to odpovídalo, ba co víc, bylo jisté, že to udělá. Malfoy se za své blafování už začínal vinit, když zaslechl kroky vedle sebe a zahlédl Snapeův plášť, jenž se mihl prostorem. Snape přešel ke knihovně a přejížděl prstem hřbety knih, řekl jenom: „Poslouchám.“
   „Na strachu a lítosti není nic špatného,“ začal Malfoy. „Měl jsem spoustu dní na rozmyšlení. Z jedné strany pro mne bylo po sklepě kostela tohle místo rájem, ale z té druhé mi fotky Potterových a jejich přátel naháněly husí kůži, jelikož jsem je viděl na každém kroku. Ale překonal jsem se. Nakonec jsem začal pátrat a pročítat si jednotlivé zápisky, poznámky v knihách a výpisky, které si Lexter pořizoval. Ač to nerad přiznávám, tak když se zavřel v soukromí a začal uvažovat, byl to jeden z nejchytřejších lidí. Vymyslel spoustu kouzel, která jsem se mohl z jeho popisu naučit. Ale také jsem se dozvěděl o vás, profesore.“
   Snape se na něj naštvaně a zároveň pro něj nepřirozeným způsobem podíval. V očích se mu zračilo pohrdání pokerového hráče, jehož trumfy byly právě odhaleny.
   „Co ti o mě můj nevlastní bratr svými pozůstalými poznámkami navykládal?“
   „Spoustu věcí,“ řekl Malfoy a začal se dívat do Snapeových očí. Náhle nebyly tak nepřístupné, ba naopak, Draco začal pociťovat, že jeho vlastní pohled je silnější, než ten, který celou dobu u svého profesora tak obdivoval. „Hlavně však náklonnost a loajalitu k vaší osobě. Měl vás za svůj vzor a ve všem se vás snažil následovat. I přestože jste měli jinou matku, i přestože jste byli tak rozdílní, přesto k vám cítil hluboké sympatie. Takové, jaké k sobě necítí spousta opravdových sourozenců.
   Ale to nebylo jediné,“ chystal se Malfoy přeladit na jinou notu a povstal směrem ke Snapeovi. „Také jsem z jeho slov vycítil vaši náklonnost k němu. Poznal jsem blíže vaši osobnost, kterou nikomu nedovolíte odhalit. Skrýváte ji před světem, jakoby to bylo vaše největší tajemství. Pravda však je, že se bojíte.“
   Snape si odfrkl a studoval nápisy na knihách.
   „Svůj strach, který máte již od mládí,“ pokračoval rychle dál Malfoy a obcházel svého profesora. „jste v sobě po celou tu dobu neúměrně dusil natolik, že se stal vaší součástí. Váš strach se změnil v jakousi nepoddajnost, neměnnou a monotónní tvář, která svým zjevem a chováním odpuzuje ostatní lidi a spoléhá, že tímto způsobem dosáhne klidu, po kterém po celou tu dobu tak marně baží. Není tomu tak?“
   „Zůstávat tady byl hloupý nápad,“ prohlásil Snape, ale Malfoy ho opět zastavil.
   „Tímto to jenom dokazujete,“ řekl Malfoy. „Teď jste to vy, kdo se tu chová jako malé dítě, které někdo přistihl při lelkování“
   V místnosti nastalo druhé dusivé ticho a Snape stál k Dracovi zády. Severusovi se zdálo, jakoby jeho duše byla otevřená kniha a Malfoy, ten mladý fracek z ní jednoduše četl řádek za řádkem. Nepřipouštěl si to, ale vztek, který v sobě tak těžce od začátku prázdnin dusil, s ním opět sváděl boj. Pak si však uvědomil, že je starší, že musí zachovat svou autoritu. Jeho duše se ukryla příliš hluboko a jeho rozum mu s úsměvem naznačil, že Malfoyova slova jsou jen prostými výstřely do neznáma.
   „Musím uznat, že v několika bodech, jsi nebyl daleko od pravdy Draco,“ řekl kamenně Snape a otočil se k Malfoyovi.
   Jeho pohled byl náhle opět stejně tak kamenný a neústupný, jako kdykoliv před tím. Pohled, kterým řešil všechny své problémy a který byl schopný prolomit pouze Brumbál, či sám Voldemort.
   „Avšak tvá snaha o cosi… co mi zřejmě uniká, je marná,“ zakončil svou nedokončenou větu.
   „Chtěl jsem tím říct, že máte také srdce,“ pokračoval Malfoy neústupně. „A vím, že teď necítíte o nic menší bolest, než já po ztrátě otce a dá se říci i matky. Jsme na tom oba stejně, přestože nás dělí… hora zkušeností a spousta roků.“
   „Dělí nás toho mnohem víc, než si myslíš,“ řekl Snape a jeho hlas opět pozbyl nepřátelství. „Na co tedy narážíš?“
   „Chcete opět oživit Lexe Lextera?“ zeptal se Draco. „Chcete mít svého bratra zpět? Já vím, že chcete, vím to, protože sám toužím, aby můj otec opět žil. A má matka byla zase na svobodě a pod ochranou pána zla, na niž nemá nic na světě, ani samotný Brumbál.“
   „To jsou bláhové…“
   „Vím jak na to, profesore!“ vykřikl Malfoy. „To Lexter! Všechno to vymyslel, chtěl oživit Lily a Jamese Potterovi, všechno to tu je černé na bílém. Všechny poznámky, poznatky a kouzla, vypsal a schoval, hledal jsem to celé týdny. Nakonec pro něj bylo pozdě, bál se, že už svůj úkol nesvede. Celou tu dobu, poté co pán zla zmizel, se snažil ty dva oživit. Ale ještě pár let a dokázal by to.“
   „Sníš!“ křikl Snape a nechal se ovládnout svými pocity. „Tak jako on!“
   „Lexter nesnil!“ bránil se Malfoy. „Vymyslel naprosto geniální plán! Ale už na to neměl odvahu, už zašel příliš daleko a když pán zla opět ožil, bál se, že to nedokáže. Ale tenhle plán by fungoval! Hlavní však je, že to je plán, který se dá použít i opačně!“
   „Mluv k věci k sakru!“
   „Zrodit Pána zla!“ zakončil to slavnostně Malfoy s neutuchajícím štěstím z toho, jak Snapea ohromí.
   Severus chvíli sbíral slova, místností se rozlehlo třetí a poslední ticho, načež Snape spustil: „Větší kravinu jsem v životě neslyšel! Mého bratra od první chvíle Potterovi ovládali! Přestal se soustřeďovat na mě a svěřovat se mi. Potterovi ho posedli a po jejich smrti se zbláznil! Celý svůj život zasvětil hledání způsobu, jak je oživit, místo toho, aby hledal způsob, jak předejít své vlastní nevyvratitelné záhubě! Svůj čas kvůli nim obětoval pro nic za nic! Choval se jako blázen, stejně tak, jako se teď chováš ty! On i Pán zla jsou mrtví! Nic, žádná moc ani trik na světě je nedokáže vrátit, takže se s tím koukej smířit, jako jsem to udělal i já! Nedají se vrátit, rozumíš?“ zařval, až se obrazy a fotky na stěnách zatřásly. Bohužel Snape neovládl své hlasivky a poslední slova řekl roztřeseným hlasem. „Hnusí se mi poslední dny a roky mého bratra. Snažil jsem se… chovat náležitě, ale nerespektoval mé snažení a mou oběť smrtijedům. To jedině proto jsem se smrtijedy začal sympatizovat. Pokud chceš bláhově převést nápady mého bratra do reality, posluž si! Pro mě ale, je on! I jeho zatracený život! UKONČEN!“ zaječel jak na lesy a Malfoy poprvé poznal, co dokáží udělat emoce s takovým člověkem, jako je Snape.
   „Tady máš učebnice, zítra tě očekávají na nástupišti 9 a 3 a je mi ze srdce jedno, jestli se tam ráno dostavíš včas, nebo ne. Hodně štěstí.“
   Snape se s prásknutím svého dlouhatánského pláště rázně otočil a zamířil ke dveřím. Malfoy se nezmohl ani na slovo. Jeho snažení ukončilo rozezlené bouchnutí dveří, které se rozlehlo osamělým pokojem. To právě poslední člověk, kterého měl, bývalý profesor Lektvarů, ho opustil.

   „Am dougm!“ „Holem grizmu“ „Kelian golem!“ „Holem grizmu am dougm, kelian golem oman, la inde karnel im morder!“
   Slova bušila do ušních bubínku dospělého chlapce, který neklidně spal. Převaloval se a jakási cizí mysl mu našeptávala pohádku na dobrou noc. Naneštěstí pohádka Harryho bolela, pálila po celém těle a dusila v hrdle. Už poněkolikáté se o těchto prázdninách probudil prudkým trhnutím a současně probudil i Rona, který spadl leknutím z postele.
   „Au!“ postěžoval si a mnul si bolavá záda.
   Zezdola se ozvalo zabouchání do stropu, jež naznačovalo, aby se oba utišili, jelikož velká část Doupěte ještě spí.
   „Omlouvám se,“ řekl pohotově Harry, už řádně probuzený.
   „Omlouváš?“ vyčetl mu Ron načertěně. „Tady se člověk kvůli tobě vůbec nevyspí ty jedna můro brejlatá,“ a naštvaně se podíval na Harryho, kterého se jeho slova tak trochu dotkla.
   Ale to už se Ron zakřenil, popadl polštář a začal jím mydlit Harryho hlava nehlava. Ten se začal bránit, až nakonec oba skončili na zemi a místností počala poletovat pírka. Ani opětovné bouchání do stropu nezadrželo Ronův ranní útok na Harryho postel. Smáli se a bouchali ze všech stran, až nakonec Rona zasypala halda peří. Tentokrát se však jednalo o Hedviku, která na Rona měla celé prázdniny pifku a hledala jakoukoliv záminku mu dát do čenichu. Harry začal svou sněžnou sovu uklidňovat a snažil se jí veselým hlasem vysvětlit, že se jednalo o pouhou hru. Zato poškrábaný Ron měl v očích utkvělou představu, že si po ránu dá soví křidýlka.
   Tu se dveře do místnosti otevřely a oba dva zůstali hledět na Karůza, který stál na prahu s tácem pečiva a povýšeně po nich šlehal pohledem.
   „Byv jsem pověhen, apych fám stělil, že se chofáte jako napchostí hulfáááti. Máme sde felevášenou naštěfu a fy tu tělate takofý chandál!“
   „Dej to sem a nemel Kahrůzo,“ poručil mu Ron načertěně. „Neposlouchej ho Harry, tohle by nám máma nikdy neřekla, snaží se jen…“
   „Mysliš?“ uchechtl se nemístně Karůzo a popotáhl nosem. „No, dobchá, sde máte pešifo, aby fám zaspalo pusy…“
   Jenže hned na to nadmíru průhledně zakopl o práh dveří, nespadl, pouze vyklopil tác s pečivem a sušenkami, které se rozsypaly všude po Ronově neuklizeném pokoji.
   „Ale ale… sem já to ale nešika,“ stále přehrával Karůzo a tác odložil na stolek vedle dvou klecí. „No so, takofá podsfinšata jako fy to jistě snite i se semě.“
   To už na Rona bylo dost, Karůzo právě hleděl do naštvaných očí Rona, Harryho a také Hedviky.

   Harry již převlečený sestupoval po dřevěném schodišti dolů do přízemí v Doupěti, odkud vycházely cizí hlasy. Ani jeden nepoznával, nebyl to ani Siriusův, ani Lupinův, či hlas někoho jiného, co sem o prázdninách chodili na návštěvu. Rozeznával pouze hlas manželů Weasleyových.
   „Děkujeme vám paní Weasleyová, bylo to nadmíru výtečné,“ říkal jeden z nových hlasů. „Tolik elánu, co jste do vaření vložila, inspirace a chuti, bylo toho tam tolik, že mé chuťové buňky zpívaly štěstím jako zrovna narozený Kupid.“
   „Byla to jen vajíčka se slaninou,“ pronesla poněkud otráveně paní Weasleyová.
   „Přesto naprosto výtečné! Úchvatné! Slova nevystihují činy…“
   ‚Že by nový Karůzo?‘ pomyslel si otráveně Harry.
   „Ano, děkujeme paní Weasleyová, ale myslím, že to už by stačilo,“ řekl druhý neznámý hlas, také mužský, melodický, mírně hluboký a vyzrálý. „Hledali jsme zde Siriuse Blacka, bohužel se dosud nedostavil. Je mi líto, ale nemohu přenechat tak vážné místo někomu tak nespolehlivému.“
   „On přijde Alexi,“ ujišťoval ho pan Weasley a nabízel mu košík s ovocem. „Ujišťuji vás, že Sirius bude mít pro své opoždění jistě pádný důvod.“
   „To by také měl,“ odvětil Alex a opět ztěžka dosedl na židli. „Víš Arthure, je toho na mne poslední dobou moc. Snažím se vymyslet nové a nové strategie, postupy a návody, ale vždy se najde někdo, kdo můj plán začne studovat ze všech úhlů, má hloupé otázky a… no, však ty nemáš zapotřebí, abych si tu vyléval svou přepracovanou duši.“
   „Mluvíš o Lupinovi?“ zeptal se pan Weasley a paní Weasleyová sklidila ze stolu.
   „Ten chlap mi nedá pokoj,“ řekl nevraživě Alex, „neustále mi číhá za zády a hledá sebemenší skulinku, kterou by se mi mohl dostat na kobylku.“
   „Jde mu jen o bezpečí studentů,“ ujistil ho pan Weasley.
   „To mě také, tak proč oba nejsme na stejné straně?“ divil se Alex. „Mám sto chutí mu ukázat svou paži, aby se přesvědčil, že tam nemám znamení zla!“ zvolal a odkryl svou neposkvrněnou ruku. „Ztrácím pro toho chlapa pochopení, dal jsem mu to místo a stejně mě neustále sleduje.“
   „Inu, pro to může mít spoustu důvodů, Alexi,“ řekl pan Weasley a zadíval se na hodiny, Harry neustále stál na schodech a naslouchal.
    „Je to dnes ale jiskrný den, že?“ zvolal nadšeně první hlas muže, kterého Harry stále neznal jménem. „Jakoby nám slunce chtělo osvítit tu zkoušku, která na studenty…“
   „Harry?“ zaslechl chlapec za sebou a hned se ohlédl.
   Stála tam Ginny, už převlečená a upravená k ranní snídani. Nyní však zaraženě s citlivým pohledem shlížela dolů na stojícího hocha.
   Harry k ní nahoru vyšel a zadíval se jí do očí. Nechtěl nic říkat, aby zase neranil její city, avšak ani nemusel, Ginny začala sama: „Celý zbytek prázdnin to v sobě držím a jestli ti to neřeknu, tak prasknu. Dlužím ti omluvu Harry, takže… se ti omlouvám. Zachovala jsem se opravdu jako idiot.“
   Harry se přívětivě usmál a prohrábl jí její zrzavé vlasy.
   „Vždycky budeš moje kamarádka Ginny, moc velká kamarádka,“ řekl pevně a políbil jí na čelo.
   Ginny to nevydržela a Harryho objala.
   „Teď už vím, co jsi myslel tím objetím Harry.“
   „Zní to jako z nějaké praštěné telenovely, ale zkrátka vždycky je lepší být přátelé a navzájem si pomáhat,“ řekl jí Harry a znovu jí pohladil. „A teď už jdeme na snídani, slyšel jsem tam spoustu nových hlasů, máte návštěvu.“
   Sešli dolů, kde na ně překvapeně pohlédli dva noví hosté. Alex Twimbry měl po boku holohlavého malého mužíka, poněkud dobře krmeného a usměvavého od ucha k uchu.
   „Tedy ať mě pobodají Rumunské Vosomůry! Harry Potter!“ zvolal obtloustlý malý mužík a Harryho oslnil odlesk ranního slunce na mužíkově lebce. „Jsem nesmírně potkat, že vás mohu okouzlen… tedy…“
   „Harry, tohle je Alex Twimbry, náš Viceministr,“ začal hned představovat pan Weasley.
   „Těší mě,“ uklonil se vysoký šedovlasý muž.
   „A tohle je… tedy…“
   „Vektor Lup!“ vypískl mužík a napřáhl k Harrymu pravici tak rychle, až mu málem ubalil pěstí. „Mé srdce žízní po chvílích, které spolu strávíme v Bradavicích.“
   Na Harryho pozdvižené obočí pan Weasley dodal. „Ano, pan Lup bude vaším novým profesorem.“
   „Obrany proti černé magii?“ zeptal se Harry již trochu otráveně.
   „Nikoliv. Předmětu, který mají studenti až v sedmém ročníku!“ opravil jej dychtivě Vektor. „Budeme se bavit, smát se a tleskat po každém vyučování!“
   „Tedy… abych nebyl nezdvořilý, tohle je má dcera Ginny a Harryho oba znáte,“ dokončil představování pan Weasley a opět se netrpělivě zadíval na hodiny.
   „Jaká to okouzlující mladá dívenka,“ ohodnotil ji pohotově Vektor a políbil jí ruku. „Bradavice rozkvetou borůvčím, až tam přijedete.“
   Ginny se začervenala a raději se připojila k matce v kuchyni, aby ji pomohla.
   „Nuže teď už to ten Sirius vážně přehání…“ řekl netrpělivý Alex.
   „Můžu se zeptat, co po něm chcete?“ optal se Harry a popošel kolem obrázků Weasleyovic rodiny na nějakém rodinném statku až ke stolu, kde seděl pan Weasley.
   „Sirius by nechtěl, abychom ti to říkali, má to být překvapení,“ pravil pan Weasley. „No což, mohu vám nabídnout domácí preclíky?“
   „Bude mi ctí,“ ujal se slova Vektor, „už předem je mi naprosto jasné, že každé kousnutí bude jako cesta za poznáním do nového světa!“
   „Harry, půjdeš se mnou na moment ven?“ zeptal se Alex a mrkl na Artura Weasleyho, který tuto větu poklidně přešel.
   „Samozřejmě,“ přitakal mu na to.
   Venku je ovál líbezný vlahý větřík a obklopovala překrásná britská příroda. Párek pestrobarevným motýlů se jim prohnal nad hlavami a o kus dál v potoce šplouchl pstruh o kameny. Harry měl z Alexe nejistý pocit, přesto - podle toho, co o něm až do této chvíle poznal - mu rozum říkal, že se nemá ničeho bát.
   „Abych začal, když jsme konečně pryč od toho rozjásaného krutibrka,“ ulevil si Alex a opřel se o dřevěné zábradlí Doupěte s výhledem do širé krajiny, na kopce a luky. „Nevím kolik ti toho už řekl Artur, ale jsi v jistém nebezpečí.“
   „Pan Weasley mě seznámil s více druhy nebezpečí, jaké máte zrovna na mysli?“
   „No… bojím se jak to vezmeš,“ řekl Alex, narovnal se a protáhl si záda, přešel na jižní stranu domu a přemýšlel jaká zvolí slova.
   Harry se náhle zalekl, právě koukali za roh k Ronově ložnici, vždyť tam právě visel řádně umlčený Karůzo za nohy z okna. Harry se tedy postavil na opačnou stranu, aby se Twimbry do oněch míst nezatoulal pohledem.
   „Existuje spousta etnických skupin či jiných seskupení, většinou kolem nějakého soukromého kouzelnického náboženství, kteří si necení tolik toho, cos pro nás všechny udělal, tak jak by měli,“ začal Alex opatrně.
   „Nechoďte kolem horké kaše, stejně se spálíte,“ řekl Harry.
   „Máš pravdu, abych ti nekřivdil, řeknu ti to na rovinu,“ pokračoval Alex. „Během posledních dvou měsíců jsme na pozemcích Bradavic chytili tři sabotážníky, černokněžníky s dosti děsivými nástroji na různé posmrtné rituály. Bojíme se, že v Bradavicích pro tebe nebude bezpečno, jelikož s výskytem tolika útoků a navíc v době, kdy se tam ještě nenachází studenti… je velice znepokojující Brumbál byl striktně proti tomu, aby Bradavice byly opět hlídány nějakými hrozivými stvůrami, ať už tím myslel mozkomory, nebo členy Ministerstva kouzel. To se mě vlastně docela dotklo,“ postěžoval si Alex. „Na druhou stranu se musí vzít v úvahu, že má pravdu. Zatím pokaždé, když školu hlídala jakákoliv bezpečnost se přihodil nějaký incident. Samozřejmě je logické, že když byl hrad hlídán, tak nějaké to nebezpečí hrozilo, avšak… z valné většiny bylo zapříčiněno samotnými strážci.“
   „Pane Twimbry, já nepotřebuji žádnou ochranu,“ řekl Harry a opět zastínil Alexovi pohled na zmítajícího se Karůza, který se snažil o sobě dát najevo jak nejvíce to šlo. „Jestli jsem se něco za poslední roky a zvláště pak tyhle prázdniny naučil, pak je to to, že se musím o sebe dokázat postarat sám. Ujišťuji vás, že není potřeba, abyste ostatní studenty omezovali kvůli mojí bezpečnosti.“
   Alex se zamyšleně zamračil a zadíval na horizont.
   „Tak tedy jak myslíš,“ řekl vážně. „Přesto… hrad bude skrytě hlídán Moodyho skupinou. Na severní straně na úpatí kopce budou mít tábor. Kdyby se cokoliv přihodilo, odteď víš kde hledat útočiště. Neměl jsem ti to říkat, aby sis myslel, že jsi nechráněn, ale podle mého zdravého rozumu je bezpečnější vědět o záchraně, než jí pak nebýt schopen využít.“
   „Velice si cením toho, co pro mě děláte,“ opakoval zase Harry. „Ale to opravdu není…“
   „Tak rozhodl Brumbál, ne já,“ zdvihl ruce Alex, aby dal najevo, že v tom nemá prsty. „Přesto buď opatrný, tento rok se bude dít něco, co Bradavice nepamatují od doby turnaje Tří kouzelnických škol. Buď na pozoru…“
   „Pane Viceministře!“ zvolal ode dveří Sirius. „Jsem vám převelice vděčen, že jste na mě počkal.“
   „Nebýt Artura, už bych byl pryč,“ řekl Alex a vykročil směrem k Siriusovi.
   „Ano, ministra kouzel se vyplatí poslouchat,“ zakřenil se Sirius a zmizel s Alexem v domě.
   Harry se ještě opatrně podíval na visícího Karůza, kterého právě otravoval roj vos, jenž v něm chtě nechtě viděl jakousi sladkou rosolovitou hmotu.

   Netrvalo dlouho a tři budoucí studenti Bradavic v doprovodu svých rodičů a sourozenců přišli k vládním vozům vzhledu limuzíny. Harry měl také již zcela sbaleno, Hedvika dřímala ve své kleci, kufr ležel na zadním sedadle automobilu a jeho přátelé upravení a učesaní začali nasedat. Harry se ještě naposledy podíval na Doupě a vzpomínal na všechny šťastné chvilky, které tam letos zažil. Možná, že se sem už nikdy nevrátí?
   ‚Ale co to povídám,‘ pokáral sám sebe Harry. ‚Když se budu snažit, dosáhnu toho po čem toužím,‘ řekl si.
   „Jednu hodinu, jednu pitomou hodinu v Příčné ulici, ani v tom jsi nám nevyhověla mami,“ vyčítal jí Ron načertěně. „Letošní sezóna v Rudolfově vývrtce bude celá čokoládová! Mohli jsme se tam zazásobit na celý školní rok.“
   „Jistě, a pak by vám zuby vypadly z pusy,“ pokárala ho paní Weasleyová, která nasedala vedle pana Weasleyho.
   Ministerský vůz byl zevnitř jako limuzína se šesti řadami po dvou sedadlech s uličkou mezi nimi.
   „A to nemluvím o tom obleku, vypadám v něm jako panenka Barbie!“
   „Alespoň si s tebou děvčata budou chtít hrát Ronalde,“ uzemnila ho matka a Ron zavrčel jako vzteklý vlk.
   „To nebylo vtipné mami,“ řekl pak opřený o sedadlo. „To bylo spíš k pláči.“
   „Je vždycky takový před odjezdem?“ ptala se Hermiona.
   „Ron je takový vždycky,“ zakončil jejich debatu otec a zabouchl své dveře u řidiče.
   „Harry naskoč, nebo tě tu necháme!“ zvolala paní Weasleyová.
   Harry se lekl jakoby byl vytržen ze sna. V hlavě měl stále spousty otázek. Na to co slyšel od Alexe, na to, co je dnes má čekat, či o čem to mluvil Vektor Lup. A spoustu dalších, které mu zodpoví jenom čas. Obrátil se k Doupěti zády a nasedl do auta, které se rozjelo po přírodní cestě až na asfaltovou a nechalo Doupě v dáli na obzoru.
   „Až přijedeme na nádraží, tak mi řekneš co jste udělali s Karůzem,“ řekla ještě paní Weasleyová popuzeně. „A opovaž se, jestli ten chudáček malý někde visí hlavou dolů, jako posledně.“
   „Neee, mami, jak tě to vůbec jenom mohlo napadnout?“ ujišťoval jí Ron s dvojčaty Fredem a Georgem, a Harry raději polkl strach.

   Harry se stačil převléknout již před odjezdem a nyní na sobě měl své nové šaty od Louskáčka, na nohách boty, které naštěstí momentálně nemlely a před očima vidinu Bradavic. Ač si to nerad připouštěl, velmi se mu po nich stýskalo. Díval se z okýnka z mostu u Woburnského paláce v Londýně a představoval si, jaké to vlastně letos v Bradavicích bude. To už však mířili Estonskou silnicí přímo k nádraží King’s Cross.
   „Co se to tu proboha děje?“ zeptal se Ron zíraje přes otcovo rameno skrz čelní sklo ven.
   „Raději se ani neptej, přesně toho jsem se bál,“ řekl s obavami pan Weasley a zvolnil rychlost. Harry se naklonil dopředu a zadíval do dálky.
   Auto míjelo davy lidí, jejichž počet stále více a více houstl. Někteří pokřikovali a mávali vlaječkami, mnozí začali klepat a sahat na ministerské auto, v němž právě jeli.
   To už pan Weasley zahýbal k nádraží, kde zastavil, jelikož nemohl dál. Před vchodem do nádraží se tísnil mohutný dav lidí, všichni pokřikovali a volali, ohlíželi se a skandovali.
   „To je nějaký svátek?“ ptala se Ginny sedící vedle Harryho.
   „Ne, propánajána, to nemají ani kapku soudnosti?“ zhrozil se pan Weasley a zatroubil.
   To však neměl dělat, celý dav, všichni se otočili k vládnímu vozidlu podobajícímu se černé dlouhé limuzíně s vypouklými světly. Harry si v ránu s nechutí uvědomil, cože se to tu vlastně děje. Ti lidé očekávali někoho, kdo přijede na nádraží. Někoho známého, někoho, kdo by jel přesně v takovém autě, v jakém se právě nachází.
   „Jsou tu kvůli Harrymu,“ řekla paní Weasleyová a se strachem uchopila svou dceru za ruku. „Netušili jsme, že jich tu bude tolik Arture.“
   „Ani já ne,“ řekl pan Weasley a v tu ránu se auto začalo otřásat, lidem nejspíš došlo, kdože se to v něm skrývá. „Ještě že máme zatemnělá skla, nevidí tě Harry, neboj se.“
   „Zbláznili se?“ vyhrkla Hermiona. „Vždyť jsou tady mudlové, je to nebezpečné!“
   „Mě to neříkej,“ pravil nešťastně pan Weasley a pokusil se začít couvat, automobil však jen škytl a zůstal stát. Obklopující dav bouchal do okýnka a karosérie jako pominutý.
   „Kde je krucinál Moody?“ zděsil se pan Weasley. „Slíbil, že tady bude. Když nejde o smrtijedy, tak to má panečku hned pořádné zpoždění.“
   Harrymu se udělalo špatně, popadl ho děsivý pocit trémy, který mu ždímal žaludek jako vyprané prádlo. Zatím se ani jednou neobjevil na veřejnosti a nyní, když to má přijít…
    ‚Jak to bude vypadat v Bradavicích?‘ pomyslel se s hrůzou a přitiskl ruku na sklo, které schytávalo další a další rány. Náhle se mu chtělo zmizet z celého světa, od všech těch chtivých očí.
   „Kde je Sirius?“ zeptal se Harry. „Myslel jsem, že se přijede rozloučit.“
   „Má na nás čekat uvnitř,“ řekl pan Weasley. „Ale tam se nejdříve musíme nějak dostat… Harry, musíme něco vymyslet.“
   Harry si uvědomil, že musí začít přemýšlet, už žádné dětské hlouposti a strach.
   „Přemístím se, asi ne do nádraží, ale…“
   „Máme nápad!“ vykřikl George sedící s Fredem úplně vzadu na zadních sedadlech. „Přemístíme se také, Harry,“ a začal lovit v kapse.
   Jediné co vyndal byl však jen všenohled, který nazírajícímu vrazil pěstí do oka a dále něco, co mělo nadmíru rošťácký charakter.
   „Tady!“ vyndal Fred z kapsy fotografii a podal jí Harrymu. Bylo na ní jejich auto zaparkované u Doupěte.
   „Myslíte, že to sem tím vaším křápem stihnete včas?“ zeptal se pan Weasley.
   „Má neviditelnost,“ zamrkal poťouchle George a v další chvíli se oba prásknutím přemístili.
   Hermiona se s obavami podívala na Harryho a řekla mu: „Hlavně to stihni včas a dej na sebe pozor, tihle dva hlupáci jsou schopni čehokoliv.“
   „To mi povídej,“ řekl Harry a sám byl na sebe pyšný, že Hermioně nevyvracel její strach a nenaznačoval, že se o něj bojí jako o malé dítě. „Dobře… tak já jdu.“
   „Ty máš ale odvahu, přemísťování nesnáším,“ pravil zatvrzele Ron a obdivoval Harryho nové chování.
   „Musíš se umět překonávat Rone,“ řekl Harry, podíval se na Ginny a mrkl na ni.
   Prásk!
   Stačilo jedno sevření hůlky a kouzelné slůvko transio, aby se objevil v šílené směsici hvězd, světel a stínů, jakoby letěl divokým tobogánem, jenž byl pomalovaný někým, kdo si představoval vesmír jako spoustu hvězd naházených do mixéru. Harry nezaváhal ani na chviličku, jasně si vybavil fotografii automobilu, čtyři kulatá světla, široká křiklavě červená kapota a bláznivá pruhovaná kola. S čistou myslí vyslovil: „Transio!“ napodruhé.
   Před očima se mu zablesklo a v tu chvíli uviděl párek rukou, jak se po něm natahuje.
   „Už jsme na vás čekaly!“ ozvalo se mu ušima a zpod zamlžených křivě nasazených brýlí zahlédl dvoje ústa.
   Lekl se, rychle zamžikal a následně uslyšel dva úleky, dívka která mu chtěla vlepit hubana byla Angelina Jonesová a vedle ní Katie Bellová.
   „Ty nejsi Fred!“
   „Ani George!“ řekly obě dvě stydlivě.
   „Vteřinu se vzdálíme,“ ozvalo se jim za zády, „a hned se tu paktujete s naší celebritou, tak to ne!“ řekli rošťácky a připoutali Harryho bezpečnostními pásy ke křeslu. „Pasažéři se nebratříčkují s letuškami!“
   „Jaké letušky?“ bránily se obě.
   „Musíme někam Harryho hopem hodit, zapněte si klobouky a držte si pásy!“ zakřičel Fred a skotačivě naskočil na místo pro řidiče.
    Auto bez střechy byl jasně červený kabriolet, Harry na názvu vzadu mezi dvěma vysokými ocasními výstupky ze zadních světel vysokých jak zákon káže zahlédl Cadillac Eldorádo. Motor zaburácel, George hupl vedle řidiče…
   „To auto má dva volanty?“ divil se Harry, když si to šokovaně uvědomil.
   „Že se ptáš,“ zaculil se George. „Jak jinak bychom vyřešili naše věčné hádky kdo bude řídit a kdo ne.“
   „Proboha,“ vydechl Harry.
   „Jen klid, oni vědí co dělají,“ uklidňovala ho Angelina a podrbala se nejistě ve vlasech.
   Katie se zezadu přitulila k Georgeově hlavě, natáhla se a zapnula rádio.
   Autem zařvala divoká hudba cloumající nekrytými reproduktory tak, že pavouk který na jednom z nich seděl, právě zažíval famózní mořskou nemoc. Harry si zacpal uši, hudba mu bušila až v plicích, dívky vyjekly a obě dvojčata doslova hamtla na plyn.
   Zadní kola zahrabala a vystřelila hlínu za automobilem dva metry vysoko. Se strašlivým drncáním a řvaním motoru podobajícímu se spíše řvaní lva, se blýskající široký a rudý Cadillac rozjel, jakoby ho někdo vystřelil prakem. Akcelerace přitiskla Harryho do sedadla, až počítal andělíčky. V další chvíli obě dvojčata stočila volant doleva a Harry pochopil, že každý z nich ovládá jedno z předních kol. Cadillac obkroužil dvakrát Doupě a zanechal kolem domu rýhy jako u hradního příkopu. To už obě dívky stiskly rudý blikající spínač na nablýskané přístrojové desce, jenž blikala jako cirkusová atrakce a auto se zdvihlo do vzduchu, až to Harrymu vyrazilo dech.
   Ještě na poslední chvíli stačil přes slzící oči zahlédnout Siriuse, jenž si právě potřásal rukou s Alexem u dveří Doupěte.
    Auto udělalo ve vzduchu přemet vzhůru nohama a Harry zakřičel jako malá holka za což se styděl. Ostatně nebyl sám, všichni křičeli společně s hudbou a auto nabíralo závratnou výšku. Následně už míjeli stromy a kopce, pak i domy a divící se lidi.
   „Oni nás viděli!“ uvědomil si Harry. „Slyšíte?“
   „Kliiid, to byli Borovičkovi, jsou už na to zvyklí,“ ujistil ho George a následně schytal hubana od Katie, jenž si jízdu náramně užívala.
   „Budiž tma!“ zvolal Fred a stiskl tlačítko na páce u volantu.
   Harrymu se začernalo před očima a náhle jeli v nějaké podivné temné bouři. Všechno kolem bylo potemnělé s jasnými konturami a dujícím větrem.
   „Co se stalo?“ zeptal se přes křičící hudbu.
   „Jsme neviditelní!“ vysvětlila mu Angelina. „To je vynález tady našich chlapců, nový způsob zneviditelnění, láme světlo, aniž by na auto dopadlo.“
   „A máme další vylepšení, teď se pořádně drž Harry, takhle rychle jsi ještě v životě nejel,“ ujistil ho George a mrkl na obě děvčata.
   Ta se na zadních sedadlech připásala, to samé udělala i dvojčata. Harrymu došlo, že teď končí sranda, když se k bezpečnosti uchylují i samotní rebelové.
   „Připraven Georgei?“ zeptal se Fred.
   „Připraven,“ odpověděl George.
   „Snad to nedopadne jako posledně,“ řekla Katie Angelině.
   „Jak to dopadlo posledně?“ zajímal se Harry a kašlal na pocit dospělosti, strach měl chtě nechtě.
   „No… posledně se nám utrhl motor a zmizel v dálce,“ řekla Angelina.
   „Ale jen klid, po pěti minutách se vrátil,“ usmál se George. „Jen si udělal kolečko kolem zeměkoule.“
   „Jdeme na to!“ zakřičel Fred a oba zmáčkli naráz tlačítka na volantech.
   Jestli akcelerace bylo to, co Harry zažil při rozjezdu, tohle bylo tisíckrát horší. Krajina se změnila v nejasné šmouhy, vzduch zmizel a černota zesvětlala. Po ohromující ráně tříštící sluch se dostali za všechny hranice a křičící Harry zjistil, že drncající automobil letí přímo nadpozemskou rychlostí. Hudba jim mizela z uší, nic nebylo slyšet, Harryho křik za ním zůstával kilometry daleko. Netrvalo však ani minutu a obě dvojčata se s trhnutím volantu vrátila do normální rychlosti. Byli nad Londýnem.
   „Jestli tohle někdy řekneš rodičům Harry,“ otočil se k němu Fred, „vlastnoručně tě uškrtím.“
   „Neboj, na tohle se budu snažit zapomenout,“ ujistil ho Harry a mnul si celé tělo, hlava se mu točila a v uších mu brnělo.
   „Tamhle je nádraží!“ uvědomil je George a to už se vznášeli těsně nad střechou nádražního areálu.
   Cadillac ladně přistál na střeše, i když kola mírně zavrzala. Nikde však nenašli volný vchod do budovy, všechny poklopy byly zavřené.
   „Tady na straně je žebřík!“ zavolal na ně George.
   Harry k němu jako první přiběhl a nahlédl přes okraj. Žebřík dole končil těsně u vchodu, přesto byli přímo na okraji davu, kterým právě opatrně odjížděla černá limuzína.
   „Co se to tu děje?“ zeptala se vykuleně Angelina.
   „Obdivovatelé,“ pravil Fred a hlavou pokynul k Harrymu.
   „Nevypadá to, že by to šlo dolů jinudy, musíme to zkusit,“ řekl George a nasadil Harrymu ty samé sluneční brýle, které měl na Nebeské pouti. „Takhle snad získáme trochu času, jdu první.“
   Jeden po druhém slézali dolů, čímž naneštěstí přilákali trochu té pozornosti.
   „Tak už se objevil?“ zvolal George neomaleně.
   Odpovědí mu bylo nesouhlasné bručení nejbližších lidí a Harryho srdce ho začalo poměrně silně bouchat do žeber. Odkašlal si, připlácl si čupřinu vlasů k čelu a snažil se popadnout dech po sestupu po žebříku.
   „V pořádku?“ zeptala se Katie a posléze k nim přišel Fred.
   „Budíme pozornost,“ odhadoval správně Fred, „rozdělíme se. Harry, jdi rovnou k nástupišti, neohlížej se, prostě jdi, rozumíš?“
   „Dobře, díky,“ poděkoval a vyrazil ihned k otevřeným skleněným dveřím vedoucím do nádraží.
   Srdce mu bilo jako ďas, doufal, že ostatní se dovnitř dostanou o poznání lépe. Vědomí, že všichni pátrají jen a jen po něm, bylo frustrující. V tento nedělní den byla na nádraží špička a dav blokoval všechny prostory. Harry se neomaleně prodíral mezi lidmi, kteří se o něj otírali jako nějací frotéři. Nesčetněkrát mu zavadili o brýle, které mu málem spadly z nosu. Ty své kulaté skrýval v kapse u kalhot.
   „Bože! Kecale! Zase se mi zdá o té stonožce!“ zaslechl Harry od svých bot.
   „To není sen! To je skutečnosti! Tolik nohou! Netušil jsem, že se tak rychle množí!“ odpověděl Kecal a poulil očima na všechny strany.
   „Ticho, teď ne!“ sykl k nim Harry a kryl si tvář před zvědavými pohledy.
   „Maňásku, sundej si ty brejle,“ pokračoval dál Kecal, „vypadáš v nich jako kudlanka se zácpou.“
   „Zácpa tu je, ale ne taková jakou myslíš ty,“ odpověděl Harry. „A jestli nepřestaneš kecat, nechám tě tady na pospas stonožce!“
   Obě boty naráz sklaply, jen Kéca se ještě lekl dvaceticentimetrového podpatku. Harry už byl přímo u vchodu, protlačit se davem bylo těžší, než se zdálo.
   Když konečně vcházel do dveří, někdo mu přišlápl omylem botu, otočil se a to stačilo, aby do něj někdo ze strany vrazil. Harry padl na zem a odstrčil svým pádem několik nejbližších lidí, navíc mu spadly brýle.
   „Dávej přece pozor!“ řekl nerudný hlas člověka, do kterého Harry narazil.
   Harry se hloupě podíval vzhůru, uvědomil si co dělá a ihned stočil pohled k zemi. Rychle se zvedl, otřepal čisté oblečení, které doznalo pádem na zem změnu a už se chystal vyrazit kupředu, když zůstal hledět do uhrančivě modrých očí.
   Naprosto překvapený Malfoy se díval přímo do Harryho obličeje. Nevrazil do něj nikdo jiný, než Draco Malfoy. A teď… stačilo jedno slovo…
   „Pott…“
   „Ne!“ zadržel ho Harry, aby nevyslovil jeho příjmení.
   Opět si nasadil brýle a zůstali si navzájem hledět do obličejů.
   „A mám tě,“ řekl Malfoy. „Stačí abych to vykřikl a mám tě,“ odříkával dychtivě, ale pak zamrkal očima a pyšně nadmul k Harrymu bradu.
   „Nic jiného od tebe ani nečekám,“ odpověděl mu na to nepřátelsky Harry. „Vždycky jsi byl proti mně, tak do toho, zachovej se jako grázl, jako vždy.“
   „Schovej si svoje urážky pro někoho jiného,“ naznačil mu stejně tak nepřátelským tónem Malfoy a šťouchl ho do ramene. „Kašlu na tebe, nemám o tebe už zájem, způsobuješ mi jen problémy.“
   „Fajn, tak se měj,“ odsekl Harry a zakryl si tvář před zvědavou dívčinou, která však pozorovala nově přijíždějící auto.
   „Nemůžu ti říct to samé,“ odvětil Malfoy a sebral si svou cestovní tašku. „Ale radím ti,“ řekl a okem zabrousil k jeho vyboulené kapse, kde byla Harryho křišťálová hůlka, „hlídej si svou hůlku, budeš ji totiž potřebovat.“
   S těmi slovy zmizel v davu a už se na Harryho ani neohlédl.
   Harry nepotřeboval dvakrát pobízet, aby pokračoval vchodem do haly. Pociťoval neustálý neklid z davu, který slídí každičkým pohledem a hledá chlapce s jizvou na čele, jež naštěstí byla stále přikryta čupřinou vlasů. Harry si naschvál nechával vlasy dlouhé téměř až k obočí, aby jeho jedinečné znamení nikdo neviděl.
   Došel až k turniketům a přepážkám pro prodej jízdenek. Pokračoval dále až k samotným kolejím, na nichž už stál nespočet vlakových souprav, které měly díky davu lidí zpoždění.
   Harry konečně zahlédl mihnutí zrzavých vlasů a okamžitě zamířil tím směrem. Byla to Ginny, šla za svými rodiči k nástupišti devět a táhla za sebou kufr na kolečkách.
   Harry potají v kapse mávl hůlkou na kufr, který rázem ožil a jel sám. Ginny se na Harryho ohlédla, usmála se a oba mířili za Ginnyinými rodiči.
   „Díky bohu, ani nevíš jak jsem se o tebe bála!“ zvolala paní Weasleyová s úlevou. „Chlapče nešťastná, příště půjdeš s námi a ne s těmi holomky, na které není spoleh.“
   „Ale Harryho jsme sem dopravili, nebo ne?“ řekli dva hlasy napřeskáčku za Harryho zády, i dvojčata se přispěchala rozloučit.
   Harry vyhlížel všechny, Ron se k němu bok po boku připojil a přejížděl pohledem od Ginny k Harrymu, Fred a George objali svou matku, která se chtě nechtě usmála, pan Weasley se s Harrym začal zdravit a Angelina s Katie postávaly opodál a vzpomínaly na rudou lokomotivu.
   „Kde je Sirius?“ zeptal se Harry a duše se mu naplnila žalem. Náhle cítil strašlivý zármutek - jeho kmotr zde není.
   Tušení, že od něj odjede tak daleko a na tak dlouho, jenž si celou dobu nějak nepřipouštěl, ho teď trýznilo šílenými pocity neštěstí.
   „Měl tu být,“ řekl pan Weasley. „Ale nemůžeme na něj čekat Harry, nemůžeme…“
   „Já s ním musím mluvit!“ bránil se úzkostlivě. „Prosím, Siriusi!“ zakřičel, až tím vzbudil pozornost a to neměl.
   Přímo před ním si ho všiml párek mladých hochů, nejspíše prvňáků a tato novinka se rozletěla rychlostí sov. Harry hlasitě polkl a pan Weasley se k němu obrátil.
   „Harry věř mi, zase ho uvidíš, věř mi, ano?“ říkal mu z očí do očí.
   Harry na poslední chvíli dostal rozum pod kontrolu a začal ovládat svůj dech. Teď rychle projít přepážkou, rychle, ale honem.
   „To je Harry Potter! HARRY POTTER!“ ozvalo se ze všech stran a na nádraží jakoby vybuchla bomba.
   „Jdi!“ Harry vyrazil bez vozíku, beze všeho, věřil že se o to postarají ostatní. Vběhl přímo proti zdi a vnořil se do ní tak, jako vždycky.

   Blesk!


   Ocitl se konečně na nástupišti 9 3 a s úlevou si oddechl. Nebyl tu žádný nával, lokomotiva spokojeně vydechovala lehoučké obláčky dýmu a její červená barva se leskla jako vždycky.
   Harry poodstoupil, aby do něj ostatní nevrazili a opřel se o kus dál. Tak trochu překvapeně si uvědomil, že nejenom že tu není nával, on tu totiž nikdo nebyl. Harry dostal trochu nejistý pocit. Přece jenom křik studentů a hlasy rodičů, řinčení vozíků, kufrů a cvakání zobáků sov se vždy pravidelně rozléhaly tímto nástupištěm. Ale teď… nic.
   Harry si uvědomil, že přestože tu stojí již dobrou minutu, nikdo za ním nejde, je tu stále sám. Tady není něco v pořádku. Vrátit se přes přepážku nemohl, byla zavřena. V tu chvíli si vzpomněl na slova Vektora Lupa z rána. Něco se mělo dít.
   Uchopil hůlku do ruky a začal se obezřetně rozhlížet kolem sebe. Oproti šílenému davu tam venku byla tohle naprosto šokující změna. Pomaličku vykračoval podél blafající lokomotivy, až začal míjet jednotlivé vagóny Bradavického expresu. Na tento vlak měl spoustu vzpomínek, které přesto zastínil pocit nejistoty, pocit, že něco není v pořádku.
   Ozvala se píšťala, nádražní píšťala oznamující odjezd vlaku. Harry se podíval na hodiny, byla téměř celá. Vlak každou chvíli odjede, kde jsou všichni?
   „Haló!“ vykřikl Harry nedbajíc nebezpečí. „Slyší mě někdo?“
   Nikdo mu neodpověděl, lokomotiva stále bezhlasně vyplivovala do vzduchu další obláčky dýmu, které rostly na síle. Harryho strach a pocit nejistoty dosahoval vrcholu, začal pobíhat podél vlaku a nahlížel do kupé. Všechna byla prázdná.
   „Co se to proboha děje?“ zeptal se vyděšeně. „Tohle není v pořádku, takhle to nemá být. To je nějaký žert?“ zeptal se nahlas sám sebe a ohlížel se po zdech a okýnkách vlaku. „Jestli je to žert, tak to není vtipné!“ zakřičel na celé kolo. „Okamžitě toho nechte!“ nabýval na důraznosti a vztekle se otáčel dokola. „Myslím to smrtelně vážně, už dost!“
   Namísto toho píšťala zakřičela jako pomatená a otevřená dvířka u vagónů se naráz sama zabouchla. Mohutným bafnutím, které zaznělo prostorem, se obří kola lokomotivy dala do pohybu.
   „Co to má znamenat?“ vyjekl Harry a přiběhl k vlaku, který se jen velmi pozvolna rozjížděl. „Haló, zapomněli jste na ostatní! Stůjte!“ křičel a zachytil se madla u nástupních schůdků.
   Prázdný vlak však začal zrychlovat, už mu nestačil a přišlo rozhodnutí. Naskočit, nebo ne? Co se stane, když nenaskočí?
   Rozhodl se hned v zápětí a přitiskl se na dveře vagónu. Jedním trhnutím je otevřel a vešel dovnitř. Nahlédl do uličky, která byla zcela liduprázdná, i okýnkem do vedlejšího vagónu nezahlédl Harry ani živáčka.
   „To snad přejmenovali na Harryho Expres?“ zeptal opět se sám sebe nahlas. „Přece mi nepřidělili jeden samotný vlak, to je hloupost!“ divil se a začal rázovat kupředu. V hlavě mu vysvitla naděje, že jestli je tu někdo, kdo zná odpověď, pak je to strojvedoucí. Tedy pokud tenhle vlak vůbec někdo řídí.
   Harry otevřel odsunutím další dvířka a přešel do vagónu o něco blíže k lokomotivě. Míjel nesčetný počet prázdných kupé. Celý vlak sebou poklidně pokyvoval a zrychlil na cestovní rychlost.
   Harry pokračoval do dalšího a dalšího vagónu, dokud nevešel až do prefektského. I ten byl prázdný a opuštěný, záclonky v kupé se ladně vlnily a vlakem se neozýval žádný hlas.
   „Tohle je hodně nepovedený vtip,“ poznamenal Harry a došel až k lokomotivě. Kolem uhelného vagónu vedla římsa usnadňující přístup k lokomotivě. Zuřil na ní prudký vítr a vlak sebou škubal na starých a nerovných kolejích.
   Harryho obavy se vyplnily, kabina strojvůdce byla prázdná a to nevěstilo nic dobrého.
   „Tak jo, už jsem se pobavil dost, už toho prosím nechte!“ zavolal do širého okolí a jeho hlas mizel v dálce, vlak uháněl již pěknou rychlostí a nedbal Harryho slov.
   ‚Jak se tahle kraksna ovládá?‘ zeptal se sám sebe a ještě jednou se rozhlédl. Kromě míhající se krajiny však viděl a cítil jen svůj těžce skrývaný strach.
   „Tak počkat, tohle nejde, vlak nemůže ujet studentům před prvním školním dnem,“ řekl, vytáhl hůlku a vzpomněl si na Siriusova slova - musí se chovat rozumně. „Takže se musí zastavit… na co jede? Jede na páru, je to parní lokomotiva. Páru… to znamená uhlí a vodu, činitelem je oheň. Sečteno a podtrženo, musím uhasit oheň v peci.“
   Harry přešel k velkým dvířkům od pece, kde právě hořela čerstvá hromádka uhlí. Harry napřímil hůlku a s jasným cílem toho, že činí správně jí přikázal. „Aqua Eructo!
   Z hůlky mu vyšlehl silný proud vody a přímo do pece. Lokomotiva začala škytat a obláčky dýmu černat, něco uvnitř lokomotivy začalo vrzat, ale hlavně to nejdůležitější - vlak po chvilce začal zpomalovat.
   „Dokázal jsem to,“ usmál se Harry a přerušil proud vody. „Jo!“
   Opravdu, lokomotiva zpomalovala a ručička rychlosti právě míjela třicet mil za hodinu.
   Doutnající kotel lokomotivy zaplňoval dýmem i kabinku a tak se Harry po chvilce celý černý nakláněl ven, aby se nadechl čerstvého vzduchu. O jeho zničeném oblečení už nemohla být řeč, tohle jediné nedomyslel. Sako a kapesníček měl pokryté sazemi, které naplňovaly prostor kabiny.
   Lokomotiva s námitkami zpomalila na rychlost deset mil v hodině a Harry už se chystal, že bude moci seskočit a poté vymyslet co dál. Co teď udělá? Přemístí se zpět na nádraží King’s Cross? To by mohl, ale může tady takhle nechat lokomotivu samotnou?
   Pak, když už lokomotiva měla co chvíli zastavit, zaslechl něco neuvěřitelného. Něco, co jej zcela připravilo o rozum - vlak ožil.
   Studenti se vrátili a naplnili vagóny, Harry sestoupil na stupínek a seskočil do trávy podél kolejí. Šokovaně přihlížel na pomalu se zastavující vlak plný studentů, jenž halasně křičeli a bavili se po celé jeho délce. Všechna kupé byla plná, všichni na svých místech, všichni se dobře bavili a někteří Harrymu i mávali.
   „Copak se mi to zdálo?“ ptal se sám sebe překvapeně, tohle si opravdu nedokázal ničím vysvětlit.
   V tom odněkud zdáli něco zahoukalo. Harry stočil pohled doleva a zorničky se mu zadívaly do dáli. V tu chvíli prudce zalapal po dechu. Z dálky se přímo naproti téměř již stojícímu Bradavickému vlaku řítil jiný, černý, zlověstný a bez komínu. Těžce se nesoucí, rezatá, temná, vrzající a černý dým vyfukující lokomotiva s řadou po sobě jdoucích a stejně tak černých vagónů.
   Harry prudce polkl, srdce se mu zastavilo a on tomu pořád nedokázal uvěřit.
   „To ne,“ říkal nahlas. „To ne, to není pravda, to nemůže být pravda!“
   Ale byla. Cítil sám sebe a okolní svět. Všechno kolem bylo skutečné, vítr mu ovíval tělo a ptáci prolétávali nad hlavou jako krkavci, kteří věští co se má stát.
   ‚Tomu musím zabránit!‘ vyjekl a rozběhl se přímo k lokomotivě.
   Vyhoupl se nahoru bez větších obtíží, ač si přitom roztrhl klopu na saku. Vztekle trhl a celou jí oddělil. Dýmající kotel nevěstil nic dobrého, co teď?
   ‚Proboha, co jsem to udělal? Zpětný chod? Jak, lokomotiva potřebuje oheň, co teď?‘ lámal si panicky hlavu a zíral, jak se černá zuřící lokomotiva na horizontu nebezpečně přibližuje. Neměl ani minutu.
   Vytáhl hůlku a začal se ohlížet, v tu chvíli Bradavický vlak již zcela zastavoval. Harryho ovládla panika, musí rozdmýchat oheň!
   „Lacarnum inflamare!“ z hůlky mu vyletěla jiskra, která v kotli jen zasyčela a to bylo vše. Harry popadl druhý dech. „Flamme eructo!“ po těch slovech z Harryho hůlky vyvřel mohutný jazyk ohně, který se vpil do kotle.
   Harry chrlil z hůlky oheň stále dál, až voda v kotli začala syčet a kontrolka rychlosti zakmitala. Pak si to však uvědomil, vždyť jedou pořád dopředu!
   Už nebyl čas, příliš zazmatkoval, vše bylo ztracené. Cítil hrůzu, která ho popadávala při pohledu na nekompromisně se na ně řítící temnou lokomotivu. Při tom pohledu ho opouštěl zdravý rozum. Všechno to zkazil, teď ještě zrychlil Bradavický vlak!
   Harry seskočil a vyběhl máchajíc rukama.
   „Všichni ven! Dělejte! Všichni okamžitě ven z vlaku!“
   „Co se děje Maňásku?“ vyjekly obě boty.
   „Ticho!“ zařval na ně. „VEN! TAK PADEJTE!“ křičel jako o život, ale ve vlaku ho nikdo neslyšel, už bylo příliš pozdě, vlak plný studentů se nedal zachránit. Ta děsivá černá lokomotiva už byla tady, chrlila z dálky svou zlobu jako divoký testrál. Zbývaly vteřiny, pouhé a krátké vteřiny.
   „Maňásku utíkej!“ zaječel Kéca.
   „Ježíš Boto!“ zvolal Kecal. „Tak dělej, prchej Maňásku, tady už nic nesvedeš!“
   Harry se s hrůzou naposledy zadíval do očí studentů, kteří nejevili známky toho, že by si jej všimli. Přepadl ho strach, strašlivý strach, lokomotiva, jenž byla několik metrů před Bradavickým expresem na něj doléhala neskutečnou bolestí. Teď to mělo přijít, Harry už neodkázal nic. Vzdal to a se strachem a křičícíma botama se dal na útěk. Za sebou nechal všechny studenty, několik stovek dětí, které se radovaly a těšily na první den do kouzelnické školy. Harryho srdce řvalo, křičelo, že měl raději zemřít sám, ale nohy byly jiného názoru. Snad je ovládaly znovu Kecal a Kéca, nebo to byl on sám?
    Byl to on sám! Právě když se otáčel, v jeho zmateném pohledu černá lokomotiva rozevírala tlamu připravujíc se polknout Bradavický expres zaživa.
   Zakopl, opět si roztrhl kalhoty a děsivě odřel ruce. Běžel tak rychle, že udělal při dopadu několik kotrmelců. Kecal a Kéca křičeli, a všichni tři zaslechli ohlušující ránu.
   Mohutný oblak dýmu, tříštící se plech, ječící hlasy a mohutné exploze. Harry se přikryl rukama a schoulil do klubíčka, cítil jak ho píchají na těle kusy odletující oceli, uvnitř řval bolestí, ale bylo pro něj příliš pozdě. Černá lokomotiva rozmetala Bradavický vlak na kusy.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
sfaf 22.11.2010 17:43
co to je za blbost s tím bradaviským expresem???........doufám že to jako je jen blbost.. a nějak se to vyřeší..... :(..... musím číst dál...!! :D :D... to není možné!! :(
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email