Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Desátá kapitola


Chmurné přivítání

10.
O kapitole
Pořadové číslo:10/50
Počet načtení:4 381
Počet stran:23
Počet slov:7 009
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

T
o něco, ať to bylo cokoliv, s ním rytmicky pohazovalo na něčem měkkém. Harry si připadal, že celý jeho život je jen souhra katastrof, po kterých se vždy jen probouzí na nějakém neznámém místě, kdoví kde. Před očima měl tmu a kolem sebe polstrování. Sluch mu z okolního světa prozrazoval klapání kopyt, otáčení velkých koles a hlavně neutuchající a pořádný liják. Probral se z jakéhosi zlého snu, zatřepal hlavou a když ani to nepomohlo, ubalil si facku přes tvář v domnění, že procitne docela.
   Před sebou uviděl zasklené okénko, jež bylo poseto stovkami dešťových kapek, jenž stále bubnovaly na plátěnou střechu. Jel neznámo kam noční přírodou, kterou trýznil nepřestávající déšť.
   Harry se usadil na sedadle, uvědomil si, že je v nějakém voze… v Bradavickém voze. Byl to ten vůz, který byl zapřažený za testrály a vozil studenty druhých a vyšších ročníků z Bradavického nádraží do školy. Kupé vozíku bylo prázdné, jen malým okýnkem vepředu Harry zahlédl dvě postavy zahalené v pláštěnkách, sedící na voze jako opravdoví kočí, i když tyto bradavické vozy vozataje nikdy nepotřebovaly. Harrymu bylo rázem vše cizí. Co se to proboha stalo?
   Poslední, co si pamatoval, byla přepážka na nádraží King’s Cross. Co ale následovalo… to si dokázal jen těžko vybavit. Vlastně vůbec nic… ale zdál se mu dosti podivný sen.
   Harry opět protřepal hlavou a v kymácejícím se voze se přesunul k přední části, kde zaklepal na okénko. Jedna z rukou sedící dvojice odsunula zamlžené sklo na stranu a Harry ucítil na tváři ostrý venkovský vzduch ochlazený deštěm.
   „Tak ses nám probral, už bylo načase!“ řekl k němu jeden z kočí a sehnul se k okénku.
   Harry spatřil jeho vousatou tvář, baculaté tváře a malý nos uprostřed.
    „Co se to stalo? Kde to jsem?“ ptal se ihned Harry a utíral si tvář, na kterou mu dopadaly před otevřené okénko zatoulané kapky deště.
   „Deset ku třem, Lucasi!“ zasmál se muž ke svému společníkovi. „I Potter se zeptal!“
   „Co jste zač?“ ztrácel již Harry trpělivost.
   „No dobře, měl jsi pravdu, Hube. Nechápu jak si mohli myslet, že se na nic nebudou ptát, děti jsou zvědavý,“ odvětil Lucas a slovo přejal ten první muž.
   „Mé jméno je Hubert Baňatý,“ řekl Harrymu a nastavil mu otevřeným okýnkem ruku.
   Harry mu tu svou však nepodal, v očích jeho netrpělivost přecházela ve zlost.
   „No,“ uchechtl se Hubert nemístně a stáhl ruku zpět, „je mi líto, nemůžeme vám nic říkat. Pouze to, že tě vezeme do školy, nic se nestalo, žádná nehoda s vlakem se ve skutečnosti neudála, za chvilku budeš v teple Bradavic.“
   „Cože?“ vyjekl Harry. „Ten… ten sen, jak to, že víte, co se mi zdálo?“
   „Protože to bylo…“ Hubert se však odmlčel, to když na něj Lucas zasyčel, aby byl zticha.
   „Všechno se dozvíš ve škole, jsme jen kočí, kteří tě tam mají dopravit. Ale že ses nám tu pěkně vyspal… máš pech že jsi zrovna poslední, koho dneska vezeme,“ vysvětlil mu Lucas.
   „Odkdy mají Bradavické vozy kočí?“ ptal se dál Harry a oklepal se, jak na něj zvenčí sáhla zima.
   „Od loňského roku, kvůli bezpečnosti studentů,“ přejal slovo zase Hubert. „Teda nemůžu se dočkat až se dozvím, jak sis s tím vlakem poradil ty,“ zamnul si mokré ruce a naklonil se k Harrymu, „prozraď mi, jak jsi je zachránil? Jako pravý Harry Potter, že? Zvedl jsi vlak, jako před dvěmi měsíci! Udělal jsi to znovu a všechny jsi je zachránil! Bože, nemůžu se dočkat, až se s tím ostatním pochlubíš!“
   Harry najednou neměl slov, znovu si sedl na sedačku a civěl ven do deštivého počasí, zatímco s ním vůz nepohodlně houpal. Vzpomněl si na tu katastrofu, vzpomněl si, jak to celé zpackal, jak mu to vůbec nevyšlo. Vzpomněl si, na ty všechny mrtvé.
   „Ale… byl to jenom sen, ne?“ vyhrkl se strachem.
   „Jak jsem řekl, nic ti říkat nesmíme,“ pravil Lucas. „V každém případě se nic nestalo, můžeš být klidný a na řečičky mého kolegy se můžeš vykašlat.“
   „Neblázni!“ zvolal se vzrušením v hlase Hubert, „vezeme Pottera! Vezeme hvězdu! Dáš mi autogram?“
   „Až se za hvězdu budu považovat, dám vám jich kolik chcete,“ řekl Harry a zaklapl okénko, kterým na něj mluvili.
   Opřel se na sedadle a hlavou mu rejdila spousta myšlenek. V dálce skrz krůpěje deště občas zahlédl blížící se světla a vysoké věže. Konečně byli na místě, byli v Bradavicích a vůz právě přejížděl něco, co tu před tím nebylo.
   Harry se naklonil k okénku a přes vlhké sklo zahlédl, jak právě jedou po vratkém můstku, který se tyčil nad nehostinnou roklinou širokou několik desítek metrů. Tam dole byla mlha a tma. Obojí bránilo dohlédnout až na dno, kde něco teklo, zvukem podobajícím se vodopádu. Bylo to jako nějaká hradní jáma klenoucí se po celém obvodu Bradavického hradu. Harry viděl, jak mu jáma po obou stranách mizí v dálce v mlze a dešti před očima.
   Prkna zavrzala a vůz se nepatrně smekl po namoklých dřevěných trámech, Harryho strach z očekávání se vrátil do těla. Netrpělivě se zadíval ve směru jízdy. Kabinka byla naštěstí mírně vyklenutá do stran a tak viděl dopředu, kde vedle brány s dvěma kanci a mohutným kovovým erbem Bradavic, z něhož stékaly kapky deště jako z nějaké majestátné sochy, stála nesmírně vysoká postava s vrzající lucernou.
   Vůz zastavil přímo u ní a Harry viděl, jak kočí seskakují a jdou otevřít dvířka od kočáru. Před dveřmi se na promočené bahnité cestě zastavil Hagrid a pozdravil Harryho svým dobráckým hlasem.
   „Ahojda Harry!“ zvolal a napřáhl k němu ruku.
   Harry ji už s klidnějším vědomím sevřel a Hagrid jej trhnutím vytáhl… poněkud prudčeji ven. Harry zůstal stát v bahnisku, jež stékalo stroužkou do bezedné jámy opodál. Měl na sobě stále svůj společenský oblek od Louskáčka a Kecal a Kéca právě bublali ponoření v bahně.
   „Já popleta! Zapomněl sem ti nasadit holinky!“ zanadával Hagrid, ale bylo jasné, že napravovat chybu v této chvíli by bylo zcela zbytečné.
   Alespoň Harrymu dal nad hlavu deštník, který snad byl promočený více zezdola, než seshora.
   „Hagride, co se děje?“ zeptal se Harry poté, co se rozloučil s dvěma kočími a vydali se skrze houstnoucí mlhu ke hradu.
   „Je to ale pěknej nečas, co?“ poznamenal Hagrid a upnul si kolem těla ještě těsněji svůj spratkový kožich. „Sám nevim co se chystá, měl sem dost starostí s tim příkopem kolem školy, že mi nebylo sděleno nic víc, než to, co sem podle jejich slov potřeboval vědít.“
   „Vždyť jsi jedním z profesorů, ne?“
   „Vim jenom, že cestou zpátky musela polovina bezpečnosti zastavovat dav zvědavců, co tě chtěli vidět,“ opáčil Hagrid. „Přišli sem celý Prasinky, i Rodovánky a Pošumtinky, vůbec celá polovina okolí.“
   „Hagride, něco se mi stalo,“ začal Harry úzkostlivě, „upadl jsem do sna a zdála se mi hrozná věc, ti dva kočí, říkali…“
   „Hubert a Lucas? Ty dva trumberové namluví spoustu nesmyslů. Nedělej si starosti Harry, ať je to cokoliv, pomůžu ti, jasné?“ Harry se na něj usmál a srdce se mu konečně uklidnilo. „O dost větší starosti mi dělají ty světla támhle nahoře,“ řekl Harrymu a ukázal nahoru do kopců.
   V dálce bylo přes padající kapky, které osvětlovala pouze Hagridova lucerna, něco mihotavě vidět. Blikalo tam maličké světélko, Harrymu se dokonce zdálo, že se tam nahoře v nehostinných a drsných horách něco hýbe.
   „Asi se tam zajdu podívat,“ řekl Hagrid zachmuřeně. „nemám dobrý pocit z toho, že nás odtamtaď někdo… nebo něco sleduje.“
   „Na to mám asi vysvětlení Hagride,“ řekl Harry, když čvachtali podél Hagridovy hájenky a dál už po dlážděné cestě klenoucí se podél hradu, „prý se tam nahoře ukrývá Alastor Moody, aby na školu dohlížela alespoň nějaká bezpečnost.
   „Chm… Moody říkáš?“ řekl zachmuřeně Hagrid a protřel si své huňaté vousy. „To spíš budu považovat za ochranu tady strašpytla Tesáka, než toho pajdavýho piráta,“ řekl Hagrid a mrsknul s obojkem, aby se k němu jeho velký černý lovecký pes stále nelísal na nohy. „Ale říkám ti, to, co jsem viděl dneska odpoledne než začalo pršet… nebyl Moody. Tak jsme tady!“ zvolal nakonec a začali stoupat po masivních namoklých kamenných schodech k ještě masivnější bráně.
   „Co jsi viděl Hagride?“ zeptal se ho Harry před bránou.
   „Nevím,“ pokrčil Hagrid rameny. „Nebyl to člověk, ani nic podobného co jsem zatím viděl. Popravdě… jsem to moc dobře nezahlédl, zmizelo to z čista jasna. Možná to byl jen čoud z lokomotivy, možná se mi to jenom zdálo… jo, asi se mi to jen zdálo. Nebudu tě zdržovat, už takhle jdeš pozdě a přišel bys zase o každoroční ódy tý naší starý kšiltovky. Měj se, Harry, a kdykoliv mě přijď navštívit.“
   Hagrid se otočil a Harry ho už jen sledoval, jak mizí v dešti se svým psem, míříc směrem ke svému srubu. Harry mohl jen doufat, že jeho kamarádi měli větší štěstí, než on sám. Rozhodně teď dychtí více po odpovědích, než po každoroční přivítací večeři.
   Třikrát pěstí zabušil na bránu, ale jeho klepání nevydalo na tak masivní bráně ani hlásku. Vzal tedy za obří kolo visící z  tlamy cenícího lva a zabušil tímto Bradavickým klepátkem o železnou desku ve tvaru oka.
   Po chvilce, ve které jenom déšť smáčel Harryho deštník se brána pohnula a s hlasitým zavrzáním se jedna její strana začala rozevírat. Na Harryho pohlédla nepříjemná tvář ještě nepříjemnějšího muže, Arguse Filche.
   „Máte zpoždění, Pottere,“ zasyčel jako kobra královská a pustil promrzlého chlapce dovnitř.
   „Věřte mi, že to mě teď mrzí ze všeho nejvíc,“ odvětil Harry sarkasticky a oklepal deštník na podlahu a na paní Norrisovou, Filchovu kočku, která měla snad stejně odporně pronikavé oči, jako školník sám.
   „Co to děláte? A kdo to tu má uklízet?“ štěkl po něm Filch káravě.
   „Uklízeč,“ sykl Harry, ale pak se zarazil.
   Náhle si uvědomil jak se to chová, a i když jsou nějací lidé na něj zlí a nevrlí, proč by musel takový být i on? Co to s ním poslední dobou je?
   „Omlouvám se,“ řekl, z kapsy vytáhl svou hůlku a kapky vody a bláto z Harryho nohou, vše bylo rázem to tam.
   Filch se zamračil stylem, který umí jen on a kdy člověk spatří, jak se jeho čelo dokáže podobat vlnám rozbouřeného oceánu. Popadl paní Norrisovou a otírajíc její špinavý kožich pravil: „Pojďte za mnou,“ a vedl Harryho Vstupní síní.
   Byla taková, jakou si ji Harry pamatoval ze všech minulých ročníků. Vysoká, tyčící se do nedohledné výšky, kterou křižuje nespočet nesourodě se pohybujících schodišť. Pochodně po stranách ji osvětlovaly jako hejno světlušek vznášejících se podél zdí a obrazů. Harry si s překvapením uvědomil, že většina obrazů je prázdná.
   „Co se stalo s obrazy?“ ptal se Filche, který svými gesty dával nadmíru najevo, že nestojí o další vybavování.
   „Visí, jako by to nedělaly nikdy předtím,“ odvětil nevrle.
   „Ale ty postavy co na nich byly,“ říkal dál Harry a nebral v potas Filchův nepřátelský tón.
   „Odstěhovaly se,“ řekl Filch, jenž se nečekaně na Harryho otočil a omámil jej svými dech beroucími ústy. „Jako většina věcí v Bradavicích. Bradavice zažily ve svých dějinách největší evakuaci duchů, postav z obrazů a dokonce i kouzelných bytostí. Duchové zůstávají vždy na místě své smrti, tihle všichni zemřeli zde! V Bradavicích! A přesto byli kvůli tobě ochotni je opustit!“
   „Kvůli mně?“ divil se Harry.
   „A kvůli komu jinýmu?“ zaškaredil se Filch. „Celý hrad…“ říkal potichu a tajemně, „ochladl a ztmavl. Obrazy si šuškají, vzduch jakoby měl vlastní oči. Myšlenky a pocity všech okolo se zdají nořit někam do hluboké propasti,“ říkal dál tajemně a pohlédl Harrymu do očí. „A to vše po té katastrofě před několika měsíci. Katastrofě, za kterou můžeš jenom ty, milej zlatej.“
   „Já?“ divil se. „A co jsem udělal? Nic z toho nevyhledávám a nikomu nechci ubližovat!“
   „To povídej tomu kouzelníkovi, co kvůli tobě obětoval život!“ vztáhl k němu Filch ukazovák.
   „Přijímáte vy vůbec někoho?“ zeptal se vzdávajíc Harry.
   „Sám si vystačím,“ odpověděl Filch a zastavil se před dveřmi do Velké síně. „Už tě tam očekávají,“ řekl a upustil paní Norrisovou, která na Harryho udělala velice nepříjemné gesto v obličeji.
   Filch vzal za kliku, uculil se a otevřel dveře. Harry se zhluboka nadechl a chladný vzduch ve Vstupní síni vycházející z těžkých kamenných bloků vystřídal teplý vzduch Velké síně.
   Harry vstoupil dovnitř do majestátní haly plné studentů, dětí od jedenácti do sedmnácti let. Čtyři stoly byly na svém místě podélně s dlouhou Velkou síní, v jejímž čele se nacházel stůl kantorů a zaměstnanců školy. Místo stropu zde zářily tisíce svíček, jenž se volně vznášely ve vzduchu jako spící svatojánští broučkové. A nebe nad nimi plné zamračených oblaků přesně kopírovalo ty venku, ze kterých naneštěstí na rozdíl od těchto v síni stále vydatně pršelo.
   Bohužel, studentům neušel Harryho příchod. První otočený pohled byl následován dalšími a dalšími, až už se celá tichá Velká síň dívala jen a jen na Harryho. Černovlasý chlapec si vybral skutečně nevhodný okamžik, jelikož Moudrý klobouk, starý, ošuntělý a špičatý kouzelnický čepec, právě zpíval svou každoroční veršovanou píseň a jak vidno se blížil k finální části. Harry si všiml, že vedle nejistých a omámených prvňáčků stojí několik desítek sedmáků, mezi nimi i Ron a Hermiona, kteří na Harryho mávali, ať jde k nim.

… nás přepadl osud zlý,
co čest a láska znamená,
to dnes už málokdo ví.
A tak i Bradavice poznaly
co znamená strach ze zla,
v hlavách otázky vám vyvstaly,
zdali se vám to jen nezdá.
Nebojte se otevřít oči
a slyšte tahle má slova,
i kdyby měl svět skončit,
vše se dá začít znova.

   Harry postupoval řadou a zhypnotizované pohledy studentů mířily přímo na něj. Cítil se nesvůj, tyto pohledy již dlouho nezažil a teď je nesl těžce. Navíc se Moudrý klobouk zaškaredil a jeho hlas získal naštvaný tón. Všichni jak vidno věnovali větší pozornost spíše Harrymu, než jeho písničce.

Mládí je jen malichernost,
cesta vstříc svým snům,
zachovejte lásce věrnost,
i kdyby nepřátelům.
Vítejte v Bradavické škole,
teď rozdělím vás do kolejí,
ať povečeříte na svém stole,
a mažete do postelí.

   Harry došel ke svým kamarádům, kteří mu ukazovali, aby byl ticho. To už byl Moudrý klobouk opravdu zahanben a občas se i zakoktal.

Vychutnejte si chutné pečínky,
sladko-kosti a vdolky,
nemyslete na zlé vzpomínky,
kluci ani holky.
Od teď na celičký jeden rok
jsme všichni jedna rodina.
ve vědomostech udělejte skok,
ať nenastane osudná hodina.
Neboť zlé tušení já mám,
že ať spravedlnost sílí,
zlo neuslo říkám vám,
jen číhá na pravou chvíli.
Teď ale starosti pusťte z hlavy,
srdce ať už vám nedlejí
a s klidem vystupte z řady,
já zařadím vás do kolejí.

   Ozval se potlesk, který započal sám vstávající Brumbál a studenti, stále ještě zhypnotizováni pohledem na Harryho Pottera jen mrtvolně klepali rukama o sebe, sem tam jeden z nich nechtěně praštil rukou toho druhého.
   Harry vzal své kamarády stranou od prvňáčků, tam, kde nebyl mumraj a snažil se jim něco říct. Pokud však měli studenti zhypnotizované obličeje, pak prvňáčci je měli přímo chaotické. Vzhlíželi nahoru na Harryho jako na boha, všichni měli otevřená ústa a kouleli na chlapce očima.
   „Vítám vás zde konečně všechny!“ tleskl Brumbál rukama a sjednal okamžitě klid.
   Velká síň zašuměla hlasy, ale většina studentů stále mohla nechat oči na Harrym Potterovi.
   „Vítám vás zde zase po roce a že to nebyl jen tak ledajaký rok,“ pokračoval Brumbál a přejížděl všechny svým vpravdě kouzelným pohledem. „Ze všeho nejdříve bych rád vysvětlil změny, které se ve škole udály. Poté, co budou zařazeni naši drazí noví studenti,“ a usmál se na prvňáčky, kteří z jeho úsměvu dostali trochu odvahy do tváří, „se vysvětlí jedna velmi důležitá věc, která se na studenty sedmého ročníku chystala po celé prázdniny. Možná mnozí ani netušíte, proč tato skupinka dětí ze sedmého ročníku stojí mezi prvňáčky. Pokud jste si mysleli, že budu tak hodný a pošlu je opět do první třídy, jste na omylu,“ usmál se Brumbál a halou přeběhl mírný smích. „Namísto toho tito studenti před malou chvílí zažili neskutečný šok,“ pravil a při jeho slovech přeběhl všem mráz po zádech, ne že by to bylo z jeho hlasu, ale z nenadálé změny jeho tónu na nadmíru vážný.
   Harry si při ohlížení náhle uvědomil, že je mezi sedmáky ve velká část žáků, které vůbec nezná. Ohlédl se na celou halu a přes vykulené pohledy na něho samého viděl spoustu cizích tváří, které v této škole ještě nikdy před tím nespatřil.
   „Jak jste si možná mnozí všimli,“ pokračoval Brumbál a vzal zlatý pohár s vínem, „naše škola získala nové studenty. Po loňských nešťastných nehodách se více než třetina studentů Bradavic rozhodla ve studiích na naší škole nepokračovat, či jim to rodiče zakázali. Naopak další spousta dětí měla ještě větší zájem o to, se sem dostat. A tak, i když je to neobvyklé, jsme onu třetinu studentů nahradili novými studenty z jiných škol výměnným způsobem. Proto zde vítám studenty z Krůvalu, Prouteníku, Bouřlivic, Pohůří a Hruškovic. Všichni noví studenti nyní budou zařazeni do kolejí, přednost mají však prvňáčci. Prosím svou drahou kolegyni, aby zahájila ceremonii zařazování.“
   Brumbál dokončil svůj proslov a sklidil potlesk, jak vidno jej spousta studentů považovala za stejně tak úžasného, jako samotného Harryho.
   „Jste v pořádku?“ získal Harry čas, aby si promluvil s přáteli.
   „Téměř, a co ty?“ zeptala se Hermiona a shlukli se k sobě, aby jejich šepot nikdo neslyšel.
   „Já… nevím… Hermiono, asi je všechny zklamu…“ strachoval se Harry.
   „Nechápu, jak si mohli dovolit tohle na nás ušít,“ stěžoval si Ron a jeho tvář stále měla bledý nádech. „Málem jsem vypustil duši a to doslova.“
   To už zatím vysoká a štíhlá postarší čarodějka s přísným obličejem, profesorka McGonagallová, povstala, přinesla zdobnou židli a postavila na ni Moudrý klobouk. A první rozklepaný prvňáček jí vyšel naproti. Židle byla postavená tak, aby ten, kdo na ní sedí, byl čelem ke všem. Prvňáček byl malý chlapec, celý vyděšený a oči mu mohly vylétnout z důlků, nejvíce z pohledu Harryho Pottera.
   „Harry, nedívej se na něj,“ šťouchla do něj Hermiona, Harry stál totiž nejblíže k rozřazovací židle, tudíž nejblíže k prvňáčkovi. Raději tedy začal studovat své dvě chrnící boty.
   „Ty jsi mi ale rozklepaný proutek,“ začal Moudrý klobouk, když si jej prvňáček nasadil na hlavu a stejně jako před šesti lety Harrymu, i jemu přepadl přes hlavu a zakryl oči. „Tak jakoupak kolejí začneme… tady je to naprosto zřejmé, Mrzimor!“
   Chlapec si opatrně sundal klobouk, vstal, rozběhl se k Mrzimorskému stolu, ale přehlédl schod vedoucí od rozřazovací židli, zaklopýtal, v Harrym něco škublo a v další chvíli padajícího chlapce zachytil.
   Hoch na Harryho vytřeštil oči a Harry mohl slyšet tlukot jeho srdce na míle daleko.
   „D-d-d-d-děkuju,“ zakoktal chlapec, pustil se Harryho a celý rozklepaný pokračoval k Mrzimorskému stolu.
   Hermiona Harryho stáhla zpátky, aby nepřekážel přicházející dívce, která málem zakopla o ten samý stupínek, jenom proto, že opět civěla na chlapce s bleskem na čele.

   Přijímání prvňáčků trvalo dobrou půl hodinu, byl zde jeden chlapec, který se tak třásl, že mu Moudrý klobouk drkotal na hlavě ústy a neustále padal na zem. Připadl do Nebelvíru. A dívenka s velkými kulatými brýlemi, v nichž Harry nepoznal ty své jenom díky velkému nápisu HARRY POTTER po straně, se dostala do Havraspáru a stejně jako první chlapec téměř přepadla na výstupku u přijímacího křesla. Harry si pečlivě prohlížel všechny, kteří byli přijati do Zmijozelu a obdivoval Moudrý klobouk, jak přesně umí odhadnout lidskou duši. Tedy ty zmijozelské odhadoval na jedničku.
   „Nyní poprosím Moudrý klobouk,“ ujal se slova opět ředitel školy, „o notnou dávku trpělivosti, jelikož nás čeká ona třetina nových studentů, jenž stejně jako ostatní musí být rozřazeni do čtyř kolejí.“
   Spousta nových tváří se teď zvedla od stolů, kam se posadili jen dočasně a mezi Havraspárským a Mrzimorským stolem se utvořil velký shluk studentů. Všichni byli cizí a Harry si ke svému neštěstí uvědomil, že nejspíš sem všichni přišli kvůli němu. Raději vzal Hermionu a Rona za rameno a udělal si z nich krycí zeď. Ti dva to ale také nenesli úplně v klidu, jelikož je namáčkl na sebe a Ronova bledost se změnila do barvy rudé.
   Další noví a noví studenti byli rozřazování do kolejí, Harry si uvědomil, že většina si šla sednout na stejné místo, kde seděli před rozřazením. Ať už Moudrý klobouk rozhodoval o rozdělení studentů jakkoliv, Harry byl přesvědčený, že jejich volby hrály v rozhodování hlavní roli.
   Vedle naší trojice sedmáků se postavila dvojice cizích sedmáků, dívka a chlapec. Dívka Harryho už na první pohled zaujala. Měla totiž tmavě fialové vlasy dlouhé až na záda, poněkud vystrašený obličej a hlavně zelené oči, což se jen tak nevidí. Chlapec do ní strčil, když Moudrý klobouk učinil rozhodnutí u odcházejícího studenta a děvče se posadilo na jeho místo. Sáhla po Moudrém klobouku a dostala elektrickou ránu. Prudce stáhla ruku a podívala se vyčítavě na profesory.
   Brumbál ostře vstal a přešel podél celého profesorského stolu k Moudrému klobouku. Chvíli ho zaujatě studoval a pak nasadil děvčeti na tmavě fialové vlasy.
   „Zmijozel!“ vykřikl klobouk téměř ještě dříve, než dosedl na hlavu a dívka sevřela pevně oči.
   Pak vstala a přisedla si ke Zmijozelskému stolu. Harry se zadíval naproti místu, kde seděla. Tam právě teď usínal Draco Malfoy, kterého tato ceremonie bavila asi šachová partie hlemýžďů.
   Chlapec, který před chvílí dívku vystrčil na rozřazovací místo, se nyní rozešel k Moudrému klobouku a přesně ve chvíli, kdy se vracející se Brumbál otáčel kolem profesorského stolu a neměl výhled na studenty, prudce vrazil do Harryho ramene. Harry se zapotácel a náhle dostal strašlivý vztek. Kdyby ho Ron nezachytil, asi by tomu hochovi zakroutil krkem. Pak se však uklidnil a opět si uvědomil, že má problémy kontrolovat svou zlost.
   Hoch se na Harryho jen povýšeně pousmál a málem přisedl Moudrý klobouk, kdyby jej profesorka McGonagallová nezadržela. Klobouk mu raději na hlavu nasadila sama a ten vyjekl: „HUH! Zmijozel, naprosto jasně Zmijozel!“
   Vysoký, útlý a frajerský chlapec s neudržovanými sem tam vlnitými vlasy, si olízl rty, vstal, upravil se a přímým krokem vyrazil ke Zmijozelskému stolu. Když míjel Harryho, vpíjel se mu do očí jako jed. Byl vyšší než Harry, jeho svalnaté ruce naznačovaly i jeho sílu a gesta jeho sebevědomí.
   Posadil se vedle fialovlasé dívky a o něčem se spolu bavili. Ona však nejevila zájem a na rozdíl od frajerského hocha o Harryho ani jednou nezavadila pohledem.
   „Tak tohohle blba vážně do koleje nechci,“ ulevil si Ron.
   „Stačí, že ho budeme mít na hodinách,“ povzdechl si Harry a mnul si naražené rameno.
   Poté následovali další a další, nakonec už i poslední nový student a Moudrý klobouk si po jeho rozřazení hlasitě oddychl. Harry si při rozřazování začal vzpomínat na okamžiky, které zažil v Doupěti. Při těch myšlenkách si vzpomněl na Siriuse, který ho po celé prázdniny učil správnému chování, píli a kouzelnickému odhodlání. Začal mu velice chybět, až teď si uvědomil, že se s ním nestačil rozloučit a to pak bolí ještě víc.
   U profesorského stolu povstal Brumbál, Harry si až nyní prohlédl pečlivě všechny kantory. Potají během rozřazování přišel zmoklý Hagrid, jenž se posadil na samý levý okraj profesorského stolu. Vedle něho seděli další profesoři a Harry málem radostí vypustil duši. Kouzelník, který se po celou dobu ani nepohnul, zahalený do černého hábitu a skrytý všem zrakům, nebyl nikdo jiný než Sirius Black. Seděl přímo tam, mezi kantory! A vedle něho pak Aberforth, nesmírně starý a velevážený kouzelník, který měl problémy stejně jako Draco Malfoy udržet se při smyslech. Vedle nich se poté posadila profesorka McGonagallová, dále ostatní z učitelského sboru. Pomonou Prýtovou počínaje a Poppy Pomfreyovou konče.
   „To je Sirius!“ šeptl nadšeně Harry Ronovi.
   „Nyní bych rád představil nové členy kantorského sboru, který stejně jako složení studentů doznal velkých změn. Jelikož náš profesor na Lektvary podal výpověď, dnešním rokem vás tento předmět bude vyučovat můj bratr Aberforth.“
   S tím starý kouzelník sedící po Brumbálově levici procitl a na studenty se podíval krátkým znaveným pohledem.
   „Budu po studentech muset vyžadovat, aby mého bratra při hodině občas propleskli, aby jim tam neusínal,“ zažertoval Brumbál a Harry se uklidnil, když Aberforth na svého bratra vztyčil ukazovák, a usmál se na něj.
   „Další nový kantor, kterého jsem chtěl představit, se bohužel nedostavil, tak přejďeme…“
   „Jsem tu! Jsem tu!“ zvolal nízký obtloustlý holohlavý mužík, celý upatlaný s umaštěnou pusou. „Zasekl jsem se v jídelně, omlouvám se, byl jsem zaneprázdněn prohlídkou vaší překrásné školy, je vzrušující se jen tak procházet po místech, kde se před tolika lety procházeli čtyři význační kouzelníci. Zdalipak víte drazí studenti, kteří…“
   „Pokud jste se již dostavil, mohu vás představit…“ zarazil jej Brumbál, poněkud neveselým tónem. „Vážení studenti, toto je Vektor Lup, profesor Čaromatiky.“
   „Velice mě těší!“ zvolal Vektor a nejraději by si potřásl rukou s každým studentem. „Nemohu se dočkat na tu spoustu vzrušujících chvil, které spolu při tomto předmětu zažijeme,“ volal a nasadil si maličký klobouček podobný jarmulce, avšak s dlouhým provázkem a bambulí na konci, která mu visela na straně. „Abych pokračoval kde jsem skončil,“ říkal dál nezadržitelně a mnul si ruce. „Tak tito sveřepí…“
   V tom náhle povstal černý muž, kterého jakoby halil závoj temnoty. Vektor Lup přestal mluvit a všichni na muže otočili překvapené pohledy.
   „Poslední profesor, kterého jsem nepředstavil,“ pokračoval Albus Brumbál a jeho hlas zvážněl, „Sirius Black!“
   Sirius ze sebe shodil plášť a místnost zahučela překvapujícím ohromením. Nikdo nečekal, že tak nebezpečný vězeň bude vyučovat v Bradavicích. Studenti se jej na první pohled báli a někteří prvňáčci kňučeli.
   „Profesor Obrany proti Černé magii!“ zvolal Brumbál.
   Sirius jen pokývl hlavou a opět se posadil, jeho černé vlasy z něho na první pohled udělaly ďábla s rohy na hlavě.
   Ze stínu za Brumbálem vyšel na světlo další muž s nějakým společníkem za zády. Ten muž však nebyl nikdo jiný, než Alex Twimbry. Měl šedivé vlasy a bílými pruhy, které byly způsobeny spíše kouzelným prokletím, než stářím. Muž měl přísný pohled a na celou Velkou síň vzhlížel nestranným výrazem.
   „Vítám zde všechny studenty, mé jméno je Alex Twimbry,“ řekl poklidně tak, že se nejvzdálenější studenti museli natahovat, aby slyšeli jeho slova. Z jeho osoby měli zvláštní pocit, někteří se ho dokonce i báli. „Pracuji jako Viceministr a pro tuto příležitost jsem zde jako vedoucí Mistrálních zkoušek OVCE. Abych vysvětlil nastalý zmatek kolem sedmých ročníků, jejichž cesta do této školy dnešním rokem byla dosti velkým traumatickým zážitkem, přejdu rovnou k věci.
   Ministerstvo školství a rada kouzelníků schválila zcela nový způsob zkoušek OVCE, který má zajistit, aby se kouzelnická společnost naplnila čarodějkami a kouzelníky, jenž budou schopni se postavit silám zla, ať již budou jakékoliv. S dovolením zde pana ředitele Albuse Brumbála, je toto první škola, kde se náš nový plán pokročilých examenů uplatňuje. Obyčejné testy OVCE se budou skládat ze série závěrečných písemných zkoušek jak je tomu zvykem a absolvují je všichni studenti. Avšak Mistrální OVCE bude tvořit série nebezpečných kouzelnických turnajů mezi vybranými studenty, jenž prošli vyřazením. Tento školní rok zde proběhne přesně deset turnajů, vždy jeden na konci každého měsíce. Pro těchto deset turnajů byl před malou chvilkou díky výsledkům zařazování stanoven přesný počet deseti skupin, přičemž každá skupina bude mít čtyři členy. Každé skupině bude přidělen Celestín, který bude dohlížet na výcvik a bezpečnost. Celestíni jsou následovní - bratři Albus a Aberforth Brumbálovi, Remus Lupin, Minerva McGonagallová, Pomona Prýtová, Filius Kratiknot, Aurora Sinistrová, Vektor Lup, Sirius Black a poslední… Severus Snape.“
   Velká síň propukla v divokou výměnu názorů, Harry, Ron a Hermiona si jen vyměňovali překvapené pohledy a neměli se k řeči. Alex vyčkal do té doby, než se kouzelnická síň utiší, čemuž musel napomoci až Brumbálův pokyn.
   „Nyní si řekněme jak dopadli studenti sedmých ročníků v jejich vyřazovací zkoušce, kde se rozhodlo zda budou přijati na Mistrální OVCE, či nikoliv. Už nyní mohu všechny ujistit, že po absolvování Mistrálních OVCE budou mít dotyční studenti větší šanci na úspěch ve svém budoucím povolání, či studiu. Úspěch v těchto testech se odrazí v celém vašem životě,“ pokračoval vážně Alex. „A navíc, úplný vítěz získává zvláštní cenu. Neradím vám předem to vzdávat,“ řekl Alex, když někteří studenti sedmých ročníků se sarkasticky uchechtli. „Věřte mi, že k nasbírání plného počtu bodů nebude potřeba síla, i ti nejslabší mohou vyhrát.
   A nyní k vaší cestě do Bradavic. Zatímco všichni ostatní studenti do Bradavic dorazili Bradavickým expresem, studenti sedmých ročníků si na svou poslední jízdu tímto vlakem nepamatují. Těsně po průchodu přepážkou byli uspáni a na jejich lokte byly připevněny Snilky, vynálezy bratří Weasleových, jejichž společnost s radostí přijala návrh na spolupráci. Mnozí se jistě divíte, proč jejich výrobek nebyl v oběhu již o prázdninách. Nuže jako odpověď vám mohu prozradit pouze to, že pokud byste před zkouškou použili Snilku, odhalili byste, že se jedná o pouhý sen. Proto se výrobek dostal na trh s několika měsíčním zpožděním až dnes. Všichni studenti sedmých ročníků prošli psychologickou zkouškou. Studentům jsme Snilkami připravili noční můru, kterou se měli pokusit vyřešit a dokázat tím, zdali jsou hodni Mistrálních OVCE. Zkušební sen měl navazovat na moment, kdy studenti prošli přepážkou na nástupišti 9 a 3. Ovšem na rozdíl od skutečnosti nástupiště bylo prázdné a čekající vlak se počal volně rozjíždět. Ti, kdož by nezvládli tlak této zkoušky, měli být takzvaně odfiltrováni tím, že by na vlak prostě nenastoupili. Tito dotyční budou pokračovat v normálních, podle mého stále velmi obtížných písemných testech OVCE. Ostatní měli dokázat, jak umějí jednat v nečekané situaci, kde je zapotřebí rychlých rozhodnutí. Vlak byl prázdný a zrychloval, poté se však z ničeho nic naplnil studenty a přímo naproti vlaku se vyřítil jiný. Studenti měli vymyslet způsob, jak zabránit srážce. Spolu s několika kolegy jsme shlédli výsledek jejich počínání a zapsali jej. Každý podle počtu získaných bodů buď bude, či nebude přijat pro Mistrální OVCE. Nuže, začněme.
   Hannah Abbottová!“ zvolal Alex Twimbry a studentka Mrzimoru vystoupila z řady. „Hannah nastoupila a po prohledání celého vlaku zatáhla za záchrannou brzdu. Poté se vydala zpátky na nádraží, kde se snažila uvědomit bezpečnost. Zachovala se racionálně a inteligentně, je přijata na Mistrální OVCE.“
   Hannah si oddychla, kantoři počali tleskat a studenti se přidali. Dívka na pokyn kantorů odešla na čestné místo u rozřazovacího stolce s hořící pochodní a když potlesk skončil, Alex pokračoval: „Terry Boot!“
   Harry na chvíli přestal vnímat okolí, uzavřel se v hlavě, protože už nemohl vnímat ty lačné pohledy ostatních, kteří si mezi sebou šuškali, jak mistrovsky asi Harry Potter zachránil všechny studenty z vlaku. V žaludku ucítil takové zvláštní svrbění. Pohlédl na Siriuse, který zachytil jeho pohled a ukázal mu zvednutý palec. Všichni, včetně Siriuse si myslí, že to Harry dokázal. Ale to se mýlí, až uslyší pravdu, zjistí, jaký je vlastně Harry Potter ve skutečnosti ubožák. Nepřijmou ho a on si půjde sednout na své místo.
   I Terry Boot nastoupil a ve zkoušce obstál, zařadil se na čestném místě vedle Hannah. Jelikož Susan Bonesová a Mandy Brocklehurstová ze školy odešly, dostala se na řadu Levandule Brownová, jedna ze studentek, která v Harryho koleji a třídě byla od samého začátku. I ona nastoupila, bohužel však nevidouc si nebezpečí se zkrátka posadila do kupé vlaku a během neštěstí zahynula i ona. Zažila velký traumatický šok, celá se klepala a byla ráda, když ji kantoři pokynuli směrem k Nebelvírskému stolu, kde si sedali ti, kteří nezvládli zkoušku.
   Po několika dalších, z nichž mnozí byli naprosto cizí studenti vytrhlo Harryho ze zamyšlení jméno, jenž Alex Twimbry vyslovil: „Hermiona Grangerová!“
   Harry procitl ze zamyšlení a se strachem o svou kamarádku sledoval, jak se kolem něj mihla a předstoupila před Viceministra.
   „Slečna Grangerová nastoupila, okamžitě začala pátrat po zmizelých studentech a nakonec vlak zastavila ruční brzdou. To však učinila později, než Hannah Abbottová a tak mohla vidět, jak se celý Bradavický vlak naplnil studenty. Poradila si naprosto bravurně, vyběhla vstříc řítící se lokomotivě a poničila koleje, čímž lokomotiva vykolejila a Bradavický expres nijak neohrozila. Slečna Grangerová získává kromě jediného bodu jejich plný počet a přijímá se do Mistrálních OVCE!“
   Ozval se další potlesk, spolužačky z nižších ročníků, které Hermionu znaly, teď nadšeně tleskaly a spousta chlapců také tak. Harry se nejistě vrtěl a ohlížel se kolem sebe, představoval si jak se asi teď Hermiona musí cítit, jak se má, že prošla. Ale pak si uvědomil své počínání. Hermiona si to zaslouží! Počal tedy tleskat hlasitěji, přestože nepatrně opožděně.
   „Egon Ferox!“ zvolal Alex a náhle Ron Harryho stáhl k sobě, měl k tomu dobrý důvod.
   Kolem nich totiž procházel ten hezoun, který se alespoň za takového pokládal, tedy tak nějak si ho představoval Harry. Tentokrát o Harryho nezavadil ani jedním pohledem a Alex Twimbry spustil: „Pro mnohé příchozí ze školy Bouřlivic jistě nebude překvapením, když řeknu, že Egon získal nejvíc bodů ze všech. Dokázal si poradit tím nejinteligentnějším způsobem, na který by v tu chvíli přišel jen opravdový cvičený kouzelník.“
   Studenti se začali bavit a náhle nikdo nemohl uvěřit, že by někdo mohl být ještě lepší, než samotný Harry.
   „A co udělal?“ zeptal se student stojící kousek za Harrym. „Přece nemohl zvednout celý vlak!“
   „Egon nepotřeboval zvedat vlaky,“ ujistil ho Alex. „namísto toho prohlédl situaci a logicky dedukoval, že se jedná o pouhý sen. Svou kouzelnou mocí a uměním nitrozpyritu se dokázal vysvobodit ze spánku a zkoušku tak zvládl na plný počet bodů!“
   Velkou síní se rozlehl potlesk, Harry jen velice nerad tleskal, ale nechtěl být neslušný. Pomaličku mu začalo připadat, že vracet se do Bradavic nebyl natolik dobrý nápad, jak si zprvu myslel.
   „Nic to nebylo,“ řekl Egon studentům. „Stačí nechrápat na hodinách a přiučit se pár trikům, takovou prkotinu by zvládlo i malý dítě.“
   Harry pochytil Brumbálův znechucený pohled na mladého chlapce, který si uhladil ofinu a přešel na čestné místo, kde zamrkal na Hermionu. Harry v tu chvíli nepatrně pocítil, jak sebou Ronova ruka škubla.
   „… Lov… omová!“ zaslechl akorát Harry, protože studenti neustále řešili, jak vlastně Harry mohl dopadnout, když ne nejlépe.
   Kolem Harryho prošla ona fialovláska a postavila se před Alexe.
   „Slečna Lovedtromová také prokázala zdravý rozum, Bradavický vlak zastavila ještě v nádraží, tudíž nebyl problém sehnat okamžitou pomoc, získává téměř plný počet bodů!“
   Děvče sklidilo další potlesk a zařadilo se vedle Egona, který si zezadu prohlížel Hermionu a jak vidno si vychutnával Ronův vztek.
   „Draco Malfoy!“ zvolal Alex a bledolící chlapec, který znaveně pomlaskl, vstal od Zmijozelského stolu, vystoupil z řady a zamžikal na Alexe. „Pan Malfoy zůstal po celou dobu klidný, k jeho úspěchu stačilo přehodit výhybku, aby se lokomotiva zastavila. Také získává téměř plný počet bodů.“
   I Malfoy sklidil potlesk a Harryho strach nabíral na obrátkách. Poté, co se ukázalo, že Neville na vlak nenastoupil již nevydržel čekání a zeptal se Rona: „Rone co ty? Dokázal jsi to? Jak jsi dopadl?“
   „Já… totiž…“ koktal Ron.
   „Harry Potter!“ rozlehlo se ústy Alexe Twimbryho a ani zvučný Brumbálův hlas by neutišil Velkou síň, jako to dokázala moc tohoto jména.
   Harryho píchlo u srdce, očima se zaryl do země jako jdoucí na smrt. Všechny zraky se do něj zavrtávaly, jako nekompromisní červi. Nikdo se nyní nedíval jinam, jen Harry shlížel na kamennou podlahu a tělem mu projel strašlivý třas.
   „Harry Potter…“ opakoval Alex. „Harry Potter nastoupil,“ s tím Velká síň ožila a spousta studentů se usmála, že měli pravdu, „ovšem asi zapomněl, že se vlak v nouzových případech zastavuje záchrannou brzdou. Nalil do kotle lokomotivy vodu, čímž by jí ve skutečnosti těžce porouchal, a docílil jejího zpomalení,“ Harrymu ta slova bourala všechny naděje na poklidně strávený čas v Bradavicích. „Nebudu už zbytečně řečnit, výsledek je… všichni studenti zemřeli, oba vlaky se zničily a zůstal jediný přeživší, Harry Potter sám, jenž utekl z místa nehody. Je mi líto, ale nenasbíral jste žádné body, pane Pottere,“ řekl Alex a Harry na něj vzhlédl.
   Alex se tvářil nestraně pohledem, jímž dával najevo, že to chce mít rychle za sebou. Sirius měl pevně zavřené oči a Hagrid se na Harryho přátelsky usmál a řekl na celou Velkou síň: „Jak Harryho znám, on by to ve skutečnosti tak nenechal, že ne?“
   Harry se na něj podíval, ale pak se otočil čelem ke studentům a pomalými kroky vykračoval se svěšenou hlavou k Nebelvírskému stolu, pryč od čestného místa, kde stála Hermiona. Studenti měli pusy dokořán, nikdo nic neřekl, jen se na něj dívali a ve vzduchu viselo očekávání. Harry jako jediný nesklidil potlesk a když dosedl na volnou židli, jeho těžké dýchání se jen prohloubilo.
   „Ronald Weasley!“ zvolal Alex, jak vidno nechtěl čekat, přesto Rona musel oslovit ještě napodruhé, aby zareagoval a předstoupil. „Pan Weasley udělal pomatenou věc…“
   Harry si nepatrně oddechl, alespoň nebude sám nepřijat, Ron byl vždycky při všem s ním co se prospěchu a výsledků ve škole týče.
   „Slyšel jsem, že tento student je známý svými nehodami, přesto věcí, kterou učinil, překvapil všechny porotce. Vzpomněl si na nehodu Bradavického vlaku s Belatrix Lestrangovou z loňského roku a odpojil lokomotivu od vagónů. Tudíž lokomotiva Bradavického vlaku zafungovala jako beranidlo a ochránila vagóny se studenty. Všichni přežili a pan Weasley dostává dostatečný počet bodů, aby postoupil.“
   Ron se v kratičkém okamžiku podíval na Harryho a pak přešel k čestnému místu, kde vzal Hermionu za ruku, která kamenně hleděla do země.
   Další studenty už není nutné popisovat, ani Brumbálův proslov nespravil chmurnou náladu, která ve Velké síni panovala. Studenti přesto jak vidno chápali, co asi teď Harry musí prožívat a tradiční večeře se obešla bez větší legrace. Skorobezhlavý Nick se je snažil pozveselit tím, že mu neustále omylem padala hlava, ale nedocílil valného úspěchu. Poté, co nová prefektka Ginny Weasleyová spolu se svým kolegou odvedli studenty z Velké síně, následovali je i Ron s Hermionou.
   „Ty nepůjdeš?“ zeptala se na odchodu Harryho, který po jídle zůstal koukat na pozvánku ke studiu sedmého ročníku.
   „Půjdu, ale až za chvíli… musím si…“ přemýšlel Harry a s jedním velkým nádechem se podíval Hermioně do očí, „musím si v hlavě srovnat pár myšlenek.“
   Hermiona k němu přišla a zezadu ho sedícího objala, do ucha mu pak zašeptala: „Zase bude dobře, uvidíš.“
   Harry přikývl a usmál se na ni a hned poté, co společně s Ronem odešli, si těžce podepřel hlavu na stole. Studenti a profesoři už téměř odešli a tak Harry zůstal ve Velké síni bezmála zcela sám. Nebyl by to však Sirius, kdyby Harrymu nepřišel promluvit do duše.
   Harry se na něj podíval a s úzkostí v očích se zeptal: „Každý má právo se jednou dopustit chyby, že ano Siriusi?“
   „Samozřejmě, Harry,“ řekl mu na to a v pláštěnce se posadil vedle něj ke stolu.
   Nastala chvíle ticha, při které Sirius hleděl na mizející nádobí, které domácí skřítkové přivolávali k umytí.
   „Pamatuji si, když jsem tu sedával,“ začal Sirius. „To je už spousta let, spousta těžkých let.“
   „Ne tak těžkých,“ pravil Harry s bolavou hlavou.
   „Pro mne ty roky byly těžké,“ řekl mu na to Sirius, „a vím, že mě čeká ještě mnoho dalších. Stejně jako i tebe Harry a oba musíme být připraveni se jim postavit čelem.“
   „Tahle tvá kázání… mě už žádné roky přece nečekají, v ničem jsem neuspěl, všechno bylo nadarmo…“
   „To není pravda,“ nesouhlasil s ním Sirius, „udělal jsi ohromný skok chlapče, hodně lidí na tvém místě by se dávno psychicky zhroutilo a ty máš v sobě tu mocnou sílu jít dál. A dokud ji v sobě budeš mít, nemůže tě nic zarazit, abys dospěl svého cíle. Ještě před prázdninami mě strašila myšlenka, že se opět rozloučíme na nádraží a znovu se po tak dlouhou dobu neuvidíme. Nepřipustil jsem si to a když se vyhlásil konkurz na nového Bradavického profesora, začal jsem studovat a skládat zkoušky, abych mohl být přijat. Probděl jsem noci a všude s sebou tahal několik kil učebnic, ani nevíš jak mě třeštila hlava. A dnes mě přijali, dokázal jsem to. Když budeš chtít, Harry, taky to dokážeš, dokážeš cokoliv. Dokážeš zázraky, zázraky, které možná sám neuvidíš, ale ostatní, ti ano. Nevzdávej to, slyšíš? Nevzdávej se po jednom hloupém škobrtnutí. Nikdy není pozdě chlapče, to si pamatuj. Smyslem života je překonávat své hranice.“
   Sirius se zvedl, poplácal Harryho na zádech, zhluboka si zívl a dlouze se protáhl.
   „Nevím jak ty, ale já už bych šel na kutě, něco mi říká, že zítřek bude dlouhý den. Dobrou noc Harry, hezky se vyspi.“
   A tak tam nechal zamyšleného chlapce samotného sedět na židli s hlavou plnou myšlenek a vzpomínek. Harry nevěděl co by si teď bez Siriuse počal a přece cítil, že je to právě on, kdo ho učí, aby dokázal přežít sám a nespoléhal na ničí pomoc. Aby vyzrál a dokázal rozhodovat sám za sebe a Harry pomaličku chápal, že život je o mnoho větší a rozmanitější a postupem dozrávání a dospívání roste jako pupeny na větvích a otvírá se novým hranicím. Přemýšlel nad svým osudem a stále více si uvědomoval, jaký je úděl jeho života. Přežít, stejně jako všech ostatních tvorů na zemi. Musí zjistit, jak odvrátit věštbu, jak zničit ono staré proroctví.
   Konečně uklidněn odhodláním se zvedl a usmál se na párek skřítků, kteří uklízeli rozházené obaly od sladkostí a vesele si prozpěvovali. Uvědomil si, že člověk by se měl na život usmívat, protože když se na něj bude šklebit, život mu svůj škleb bude vracet.
   Vykračoval do Nebelvírské společenské místnosti chladným nočním hradem. Cestu dobře znal a rád si jí opět zopakoval. Podle všech známek byl letošní příjezd celý unavený a omšelý. Studenti znavení cestou a prodlouženým přijímáním nových studentů, vystresováni zkouškou, kterou museli projít a věcmi, co spatřili, zaléhali do svých kouzelných postelí s nebesy a hvězdami jako nemluvňata.
   Harry vystoupal do nejvyšší ložnice, kde již na něj čekal jeho kufr a Hedvika sedící na parapetu malého okýnka. Ron byl velice šťasten, že jeho kamarád má opět lepší náladu.
   „Říkal jsem ti, ať si z toho nic neděláš,“ usmíval se Ron a konečně se posadil na ustlanou postel, která ho lákala jako dům plný cukroví. „Lidi, viděli jste toho novýho pizducha, co přišel z Bouřlivic?“
   „Myslím,“ přejal slovo Neville, který se už zahrabal spokojeně do peřin, „že by si mohli s Malfoyem podat ruce.“
   „A jak se uculoval na Hermionu!“ říkal dál naštvaně Ron a zalehl do postele. „Já bych mu takovou vrazil! Ještě štěstí, že nepřišel do Nebelvíru.“
   „Obávám se, že i tak s námi bude, je přece v sedmém ročníku,“ řekl Harry, který se dopřevlékal za závěsy do pyžama.
   „A jak do tebe vrazil, Harry,“ uvědomil si Neville. „Jakoby se nechumelilo.“
   „Něco mi říká, že si s ním ještě užijem,“ řekl Harry a jako poslední si zalezl do postele, pohladil v okně sedící Hedviku, která se spokojeně nechala podrbat pod zobákem a pak zatřepala křídly a byla fuč míříc do bradavického Sovince.
   „Jak je to vlastně mezi tebou a Hermionou, Rone?“ zeptal se Neville, který jak vidno nemohl usnout.
   „Ehm… o tom bych raději nediskutoval,“ odpověděl Ron poněkud dotčeně a otočil se ke zdi.
   „Popsal bych ti to takhle Neville,“ pravil Harry. „Ron v těchto chvílích právě zaujímá postoj zakletého žabáka čekajícího na polibek princezny, dobrou noc.“

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Kelef 20.01.2015 13:38
Myslím, že to bylo dobře vymyšlené. Harry celou dobu tvrdil, že není hrdina, že mu vždy někdo pomohl, vždy měl s sebou nějakého přítele, či ochránce. Teď třeba lidi pochopí, že to tak opravdu je a dají mu pokoj :D Ale nejspíš si teď z Harryho dost lidí bude utahovat :D Každopádně to bylo dobře napsané.
Lucia 09.11.2010 22:55
trapas? všetci našli v celku konštruktívne riešenie jedine Harry, záchranca všetkých, zabil všetkých študentov? fatalita :)

nice
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email