Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Čtvrtá kapitola


Poslední z posledních

4.
O kapitole
Pořadové číslo:4/50
Počet načtení:5 633
Počet stran:25
Počet slov:7 369
Gramatika:Hannah
Styl kapitoly:
Bodování

V
krbu paní Figgové nehořely žádné plameny už dobrých pár let, a tak bylo s podivem, když se opět náhle rozhořely a to hned v zelených odstínech.
   Harry by nerad opět naštval své pěstouny a tak se raději přesunul pomocí letaxových krbů do jediného dalšího domu v Kvikálkově, který znal. Ten byl však již dlouhou dobu opuštěný. Dokonce Harryho překvapilo, že i pach po kysaném zelí či zkaženém mléku se vytrácel z těchto opuštěných míst a střídala je zatuchlost a prach. Jasně si vzpomínal na loňský rok, když právě před tímto domem začala jeho dlouhá a úmorná pouť šestého ročníku v Bradavicích, pouť plná zvratů a nešťastných eskapád. Moc doufal, aby se to neopakovalo a proto si raději s odchodem z těchto míst pospíšil. Přesto, když už chtěl brát za kliku domovních dveří, zaslechl něčí hlasy. Jejich zdroj vycházel právě z míst, na která si pamatoval z minulého roku.
   Přitisknut ke zdi pomalu prošel domem k verandě, aby nahlédl oknem na verandu, jenž se nacházela v jeho zadní části. Byla tma a ticho, jen v dálce vrzaly houpačky, do kterých mírně narážel vítr. Harry ani nemukl. Přestože dnes již zažil strachu až až, vykoukl pomaličku okenní tabulí ven a to co spatřil, ho nadmíru překvapilo.
   Uviděl svého bratránka. Už jen ten fakt ho ohromil, vždyť muselo být dost po jedenácté hodině v noci a on stále ještě bloumá po okolí. Ale to nebylo vše, hlavně ho téměř porazila skutečnost, že Dudley se bavil s jakousi dívkou s temnými dlouhými vlasy, které však nebylo vidět do tváře.
   Se zájmem přestal šustit oblečením a ztišil i svůj dech, aby zachytil jejich slova.
   „Bydlím kousek odsud, není to daleko,“ řekl Dudleyho hlas.
   „Já stejně nechci, skoro tě neznám a musím už jít domů,“ odpověděl mu pevný dívčí.
   „Už je pozdě, pojď k nám domů, nic se ti nestane.“
   „Pusť mě!“ požádala ho, ale Dudley se nedal.
   „Tohle je naše místo a já jsem tady pánem! Toulala ses tady, co jsi tu pohledávala? Každý, kdo sem přijde, musí poslechnout co mu řeknu,“ Nad těmito slovy Harry nevěřícně zakroutil hlavou.
   „Střílíš si ze mě?“ ohradila se dívka naštvaně.
   „Ne, myslím to vážně. Chci, abys šla se mnou odsud pryč, a to teď hned!“
   „Copak tady něco skrýváš?“ zeptala se.
   „To tě nemusí zajímat!“ odsekl Dudley přísně. „Tak jdeme.“
   „Nikam s tebou nejdu! Nevíš vůbec jak se chovat k holce, hrubiáne!“ To se Dudleyho zřejmě dotklo.
   „To teda vím a zvlášť k takovým, jako jsi ty!“ křikl Dudley a popadl ji za paži.
   „Nech mě!“
   Harry stále kroutil hlavou, byl svědkem Dudleyho prvního rande, či co? No, rozhodně to tomu nasvědčovalo. Ovšem to, jak se k té… oproti němu drobounké dívence choval, ho velice popudilo.
   „Stačí když k nám půjdeš jenom na chvilku, no tááák!“ tahal jí Dudley.
   „Já budu křičet!“ vyhrožovala.
   „Ne nebudeš, rozumíš?“ nařídil jí Dudley.
   „Chceš to vidět?“ vyjela na něj a zhluboka se nadechla.
   „Opovaž se!“ vyštěkl Dudley a přikryl jí pusu, až celá překvapená vykulila oči.
   Harry úlekem vydechl a okamžitě začal šátrat po hůlce.
   „Dus…íš…mě…“ koktala neslyšně.
   „Tak neřvi!“ přikázal jí, ale to už dívka začala něco hledat ve své bundě. „Co tam máš, sprej?“ zeptal se naštvaně Dudley a odstrčil jí od sebe, až zavrávorala. „Dneska mám fakticky blbej den a konečně mám někoho, nad kým…“
   Prásk!
   Něco prskajícího jako letící prskavka se právě zabodlo Dudleymu do jeho široké a sádelnaté zadnice. Dudley vyjekl jako malá holka a začal se točit a pobíhat, tu si uvědomil, že mu z kalhot trčí půl metru dlouhý, zatočený prasečí ocásek.
   „To ne!“ zaječel Dudley a začal se ohmatávat na zadku. „Podruhé už ne! Už nechci! To ne!“
   Harry se začal řehtat, náhle si však uvědomil, že se dívka soustředila na domovní okno, kde stál. Harry si to také uvědomil, ztuhl, odvrátil se od okna a začal utíkat ke dveřím. Potichu vyběhl po příjezdové cestě a rozhlížel se, zda-li ho dívka nesleduje. Zdálo se, že ne.
   Cestou si opět vzpomněl na své kamarády, jak moc je dnes chtěl vidět. Byl tolik smutný právě proto, že ty, které má nejraději, neviděl už tak dlouho. Již volnějším tempem došel k domu číslo čtyři a začal se blížit ke dveřím, když v zádech ucítil něčí pohled. Otočil se a mžoural po temném okolí osvětlovaném jenom pouličními lampami.
   Zdálo se mu to, nebo ne? V dálce na chodníku uviděl něčí siluetu, jak jej pozoruje a hned na to mizí v černé tmě. Byla to ta dívka?
   Harry měl dneska již dost takovýchto siluet, zazvonil tedy na domovní zvonek a užíval si vzdálený jekot svého bratránka, rozléhající se po celém širém okolí.
   Dveře se rozletěly a uvnitř stanula paní Dursleyová.
   „Dudley, proboha kde…“ když ale spatřila o mnoho hubenějšího brýlatého chlapce, zarazila se a její výraz nadšení se změnil v naprosté znechucení. „… no to je dost, že jdeš!“
   „Copak Dudley ještě není doma?“ divil se svatouškovsky Harry.
   „Ne není, a mám to neblahé tušení, že ty o tom určitě něco budeš vědět,“ ozvalo se z nitra domu. To právě vyšel z obýváku strýc Vernon.
   „Nejsem jeho rodič, nemám povinnost mít přehled o svém dítěti,“ dodal Harry a prosmekl se kolem tety.
   „Všechno by bylo naprosto v pořádku, kdybys tu nebyl, spratku jeden,“ vyštěkl strýc Vernon, až se mu nadmul knír.
   Harry se pousmál a zastavil se na schodech.
   „Mimochodem, asi od vás nemůžu očekávat nějaké dárky, že?“ zeptal se ledabyle.
   „Ty budižkn…“
   „Zadrž, drahá,“ řekl Vernon a v očích se mu šibalsky zablýsklo. „Ale samozřejmě, máš je v obýváku.“
   Harry nepatrně znejistěl a sešel po schodech dolů. Chvíli si strýce Vernona prohlížel a stoupala v něm nejistota. Začal se pomaličku objevovat onen starý strach z jeho autority.
   Nahlédl do obývacího pokoje. Zdál se být útulný a ničím nezměněný. Jak vidno teta Petunie zde pouklízela. V krbu plály příjemné plamínky ohně a praskalo dříví. Harry vešel dál a rozhlédl se kolem sebe. Když stále ještě nic neviděl, začal ho opravdu přepadávat strach.
   „To má být nějaký vtip?“ zeptal se stále nejistě.
   „Ale vůbec ne chlapče… jen se pozorně rozhlédni,“ řekl Vernon vážným hlasem.
   Harry chvíli hleděl na své pěstouny a hlavou se mu honila myšlenka na to, co se děje. Pak se tedy začal rozhlížet, stůl, křeslo, skříň, pohovka, nic zvláštního, stěny s fotkami Dudleyho a Dursleyových, ani na jedné samozřejmě Harry vyobrazen nebyl. Harry létal pohledem z jednoho konce místnosti na druhý, až se náhle lekl. V krbu něco ostře prásklo.
   Harry se tam podíval a teprve teď si všiml něčeho zvláštního. Hořící krb byl plný věcí. Chlapec se k němu přiblížil a pohlédl na první - byl to obrázek. Zalamovaná fotka, nyní skoro celá spálená, Harry však poznal, že osoba na fotce má dlouhé vlasy, hebké a krásné, poznal ruku a dlaň… měla na sobě prsten ve tvaru srdce.
   „Cho!“ vyjekl Harry a i přes plameny vytrhl obrázek z krbu. Celý žhnul a doutnal, fotka Cho však už byla na uhel. Harrymu se vytratil dech z plic a cítil se, jako by se dusil. Nedokázal oheň zastavit, nijak ho zarazit, fotka byla fuč.
   „Reparo!“ vyjekl s hůlkou.
   „Ať tě to ani nenapadne!“ zařval Vernon.
   Fotka však doutnala dál, další věci v krbu praskaly, knihy, školní potřeby, dárky… DÁRKY! Harry celý vyděšený začal z krbu vyndávat další a další věci, ruce ho pálily, ale na to nehleděl, přes hořící mašle vyhrabal nějaký ohořelý přívěšek, knihy již nedokázal zachránit. V koutě se pálila prázdná bonboniéra a spousta dalších věcí. Harry se srdcem probodnutým bolestí, si klekl před krb a spatřil, jak na okraji doutná kus papíru. To jediné co z jeho neohořelých stran dokázal přečíst bylo: oc pozdravujeme, tvoji kamarádi.
   „Přišli jako by se nechumelilo,“ začal Vernon tvrdě. „nesli ti dárečky, celí šťastní, že tě uvidí. Proč jsi tu nebyl chlapče?“ zeptal s předstíraným ublížením. „Proč jen ses na ně vykašlal? … Takhle jsme jim museli říct, že jsi odešel, tím pádem je nechceš ani vidět,“ pokračoval a každým slovem Harrymu ukrajoval štěstí tohoto dne. „Ti ubožáci… nechali ti tady dárky, prej jestli je ještě budeš chtít. Rozhodli jsme za tebe chlapče… měl bys být vděčný. Dudley nedostal nic a to jenom kvůli vám… a to poslední, co by si takovej spratek jako ty zasloužil…“ říkal Vernon a přiblížil se k Harrymu, jenž marně držel slzy na uzdě. „…by byla radost, kterou by ti způsobili.“
   „Co jste to za lidi?“ zakoktal plačtivě Harry. „Copak nemáte srdce?“ zeptal se s úzkostí a podíval se Vernonovi do očí.
   „Pro takové jako jsi ty chlapče…“ pokračoval Vernon. „…ani špetku soucitu.“
   Harry nakonec spatřil, jak v koutě krbu doutná ručně pletený svetr od paní Weasleyové s vyšívaným nápisem. V chlapci doslova vařila krev, v očích se mu náhle rudě zablýsklo a Vernon nečekaně ucukl. Harry nenávistně vstal a zadíval se na oba dva. V duši mu hořelo, obličej se mu sklíčeně mračil a zuby drtil o sebe, jako ta nejrozzuřenější šelma.
   „Vy krysy… nenávidím vás… nenávidím,“ procedil skrz zatnuté zuby a náhle v místnosti začala poblikávat světla.
   „Ne! Nesmíš už kouzlit!“ varoval ho Vernon.
   Harry se však neovládal, v sobě měl tak neskutečnou a nakupenou nenávist, kterou právě ventiloval přímo do pohledu na Dursleyovi. Mračil se a nenávistně na oba dva zíral. Dohnali ho k naprosté nepříčetnosti, a právě v té chvíli se v místnosti zvedl vítr a začal jim cloumat s oblečením.
   „Vernone, dělej něco!“ nabádala ho vystrašená Petunie a tiskla se mu na záda. „Proboha… proboha přestaň, kluku!“
   „Nenávidím vás!“ ječel Harry a začal se k nim blížit.
   „Proboha… moje prsty… skončím jako Marge!“ naříkala paní Dursleyová.
   Místo toho se však stalo něco jiného. Začali se zmenšovat před Harryho rozčarovanými zraky. Vernon i teta Petunie náhle zjistili, že se celá místnost zvětšuje a podlaha se k nim blíží.
   „Ne!“ „Přestaň!“ řvali.
   „Vy jedny proradný krysy! Nenávidím!“ vyjekl naposledy Harry, když se Dursleyovi zmenšili, mžiku jim narostl ocas, dlouhatánský čenich s fousky a černá korálkovitá očka. Staly se z nich miniaturní krysy.
   „Co jsi nám to proved?“ pískl Vernon a postavil se na zadní, ale Harry přešel k nim a zvedl nad ně nohu, „Vrahu! Ty vrahu!“ řvali na něj.
   Harry začal klesat s nohou… když v tom se zarazil.
   ‚Proboha co to dělám?‘ ozval se vnitřní hlas jeho já a šokovaně uskočil. ‚Proboha co jsem se to chystal udělat?‘ vyjekl v duchu a začal se rozhlížet, jako kdyby to snad byla vina někoho jiného. ‚Co to se mnou je?‘
   „Vrahu! Vypadni odsud!“ pískal Vernon myším hlasem. „Vypadni! Už se nevracej! Už nikdy k nám nechoď! Nechceme tě už nikdy vidět! UŽ NIKDY!“ křičel Vernon.
   Harry je s prudce bušícím srdcem oběhl a začal stoupat po schodech vzhůru. V srdci cítil strašnou bolest a strach, ale ne jen tak ledajaký, cítil strach ze sama sebe.
   Dorazil do pokoje a padnul na postel. Podíval se na své ruce a se zděšením zjistil, že se mu třesou. V krku cítil jakési teplé chlazení, tělem mu probíhaly divné pocity. Padnul těžce hlavou na polštář a snažil se na nic nemyslet. Potřebuje si promluvit s Brumbálem, musí mluvit s Brumbálem. Chtěl zabíjet! To přece není Harry Potter, ten chlapec s jizvou na čele. Harry se začal bát sebe sama, tak jako na začátku minulého školního roku, když se bál, že ho Voldemort ovládne a ublíží tím jeho kamarádům. Co se to s ním proboha děje?
   Harry se převalil a přikryl dekou, podíval se na klec pro Hedviku. Napadlo ho, že by poslal dopis, ale Hedvika tam nebyla. Cítil se náhle tak sám, potřebuje přátele.
   Harry se s bolestí a strachem nořil do spánku, jako kdyby se bál usnout. Přesto po pár nádeších jakoby kouzlem upadl do neklidného spaní.

   Letmý letní vánek prohnal nad korunami stromů párek lístků, jenž nebyly natolik silné a upadly ze svých větví již nyní v létě. Noc byla průzračná a na nebi zářilo nespočet hvězdiček, jimž vévodil úchvatný měsíc. Mezi korunami stromů se proháněly sovy, jenž nemusely otevírat své oči, aby zaslechly svým dokonalým sluchem pohybující se kořist. Veverky spaly v dutinách stromů a netopýři se vraceli do starobylých obydlí, kde přečkávali slunné dny.
   Les, na který se nyní díváme, byl divoký a jehličnatý. Černý až srdce usedalo a skrz větve místních stromů strašidelně prosvítaly paprsky měsíce, jenž vytvářely na jehličím pokryté půdě ještě strašidelnější tvary. Vzduch byl vláčný a vlhký, prostor tichý a klidný, jako kdyby vše kolem odpočívalo v nočním tichu.
   A přece zde byla uprostřed lesa jakási rozlehlá mýtina plná vlnité dlouhé trávy, jenž byla lesem obklopena ze tří stran. Tu čtvrtou poslední tvořil skalní útes, nad nímž se strašidelně nakláněla stará barabizna. Dole pod útesem, se o kameny tříštily vlny neklidného moře a tryskaly svými dlouhými jazyky zurčící pěnu do výšin. Ohromná skaliska, která vedla až nahoru ke staré rozvrzané chajdě, dávala najevo, že pád do oné propasti s mořem na konci, by nepřežilo ani živáčka.
   Dům se zdál být opuštěný, černý a shnilý. Jako by tu stál už od nepaměti. A přesto jeho mírně se naklánějící klenba nevrzala, jakoby si majitel oné stavby nepřál vzbuzovat přebytečnou pozornost.
   A tu se z lesa vynořila postava. Kolem nohou jí pleskal dlouhý plášť a přesto nevydala ani jediného zvuku. Šla neslyšeně přímou čarou jakoby podle pravítka rovnou až k několika patrové a starobylé chajdě. Její první podlaží bylo nejvíce shnilé a oprýskané, se zdálo, jakoby se vyšší patra nořila do přízemí, jak stavba nesla ohromnou tíhu na svých bedrech. Další dvě patra se nakláněla z útesu dolů a přihlížejícímu by se zdálo, že by snad po dolním patře sjela do hlubin propasti jako po lední plošině. Chajda měla okna zatlučená pevnými trámy a okenními tabulemi nebylo vidět dovnitř.
   Postava došla pomalu po vlahé luční trávě, lehce se vlnící ve větru, až k barabizně. Náhle se zastavila a s plesknutím pláště se otočila za sebe. V nočním tichu bylo vidět, jak pozoruje bedlivýma očima každičkou větévku, strom a jeho kmen, a hledá mezi nimi nezvané pronásledovatele. Stála tam dobrou minutu či dvě, až se začala jevit jako strašák zasazený do země. Byla tak potichu, že i krtek opodál si dál nerušeně hloubil svou podzemní noru silnými předními prackami. Tu se postava opět otočila a vešla neslyšně na verandu starobylého domu.
   Došla až k zatlučeným oprýskaným dveřím bez kliky či zámku a zastavila se. S dlouhým rozhlédnutím se vyndala zpod pláště něco dlouhého a tenoučkého. Ve svitu měsíce se to zablýsklo v letmém pohybu a v ten moment se prkna na dveřích otočila a uvolnila se z vrutů a skob.
   Postava v plášti lehce zatlačila na dveře, které se neslyšně rozevřely a vstoupila do černé tmy. Ihned za sebou dveře uzavřela a prkna se vrátila na svá místa.
   Kouzelník se ocitl v temné místnosti, nebylo zde vidět nic, až se ozvalo zapálení konce hůlky a svícen opodál vzplál ponurým oranžovým světlem. V místnosti se ihned objevilo několik obrysů těl, žena, muž, žena a zase muž, několik jich tam bylo a nyní dokonce ze schodů dolů scházeli i dva chlapci, jeden již dospělejší, druhý zase o hodně mladší.
   Všichni se dívali kolem sebe a nově příchozí kouzelník si je měřil nedůtklivým pohledem. Nakonec se odhodlal a sundal si kapuci svého pláště, která se snesla na jeho záda.
   Zůstali si opět hledět do očí, každý měl nedůvěřivý výraz, každý v nich měl nejistotu.
   „To už se ve smrtijedském společenství nenosí, slušně pozdravit nově příchozí?“ zeptal se kouzelník s dlouhým nosem. „A když ani to ne,“ pokračoval, když se nedočkal odpovědi. „měli byste mít alespoň tu loajálnost a pozdravit smrtijeda vyšší šarže než kdokoliv z vás zde dohromady.“
   „Přečetl sis můj vzkaz… Snape?“ zeptal se muž v rohu.
   „Tvůj vzkaz byl průhlednější, než to nejčiřejší sklo na světě… Zorane.“ zvýraznil poslední slovo stejně jako tázající se. „Kouzlo na oživení sochy anděla je nebezpečnější, než si myslíš. Děláš chyby! Chyby, které nás mohou stát vše!“ řekl přísně.
   Smrtijedi se vyčítavě podívali na Zorana, který nevydržel nápor pohledů a vyhrkl: „A co jsem podle tebe měl dělat? Přijít k tobě a říct ti, kde se schováme příště?“
   „Ne, to by udělal jenom pošetilý idiot,“ zkonstatoval Snape a přešel k malé zaprášené ledničce.
   Otevřel ji a hledal v jejím nitru nějaké potraviny.
   „Neměli jsme čas nic nakoupit… Severusi, ostatní jsou nervóznější víc než kdy dřív…“ začala Narcisa Malfoyová.
   „Co se stalo?“ zeptal se Snape a vzal si láhev něčeho a zplna hrdla se z ní napil.
   „Nutí Draca aby chodil na nákupy. Chtějí využívat toho, že po něm nikdo nejde, ale to je hloupost! Jestli to po něm budou chtít i nadále, padne na něj stejné podezření, jako na nás.“
   „V jednom měl tvůj syn pravdu Narciso,“ pravil Severus a uzavřel hrdlo lahve vykouzlenou zátkou. „Měla by ses k němu přestat chovat jako k malému frackovi. Ten kluk už je plnoletý, je zodpovědný jen sám za sebe, už za něj nemůžeš mluvit. A pokud tuto práci přijme, nemůžeš mu v tom bránit,“ říkal dál Snape a zahleděl se ke schodišti na světlovlasého chlapce. „Hoch by měl mít už dostatek rozumu, aby sám zvážil co je pro něj dobré a co ne… nemám pravdu?“ vyšlehl poslední slova jako blesk přímo na Draca Malfoye.
   „Samozřejmě,“ přitakal mu na to pečlivě a podíval se vyčítavě na svou matku.
   „Severusi!“ osopila se na něj. „Pro Krameriovu zhoubu, myslela jsem, že máš rozum!“
   Severus sjel Narcisu povrchním pohledem a otočil se na ostatní smrtijedy.
   „Tak tady se schováváte? Tohle je vaše nynější skrýš?“ divil se jim. „Na druhém konci světa kousek od Kanadských hranic? Jste bláhoví, vy všichni.“
   „Ty máš tak co říkat!“ ozval se jeden smrtijed a vysloužil si tím ihned kamenný pohled Severuse Snapea.
   „Tak si představte, co udělá náš Pán, kdyby opět povstal. Jak by ho ohromily vaše skutky, kterých jste dosáhli?“
   „Nemůžeme nic dělat…“
   „To jsou slova slabocha, Zorane,“ přerušil ho Snape. „A zrovna ty děláš největší chyby ze všech.“
   „Nenavážej se pořád do mě zvrhlíku, nikdo na světě nemá tak nečisté svědomí, jako ty!“ ohradil se Zoran. „Celou dobu jsi lhal Albusi Brumbálovi přímo do očí, co když to samé nyní uplatňuješ i na nás?“
   V místnosti nastalo ticho, pohledy přelétaly z jednoho smrtijeda na druhého, nikdo však nic neříkal.
   „Severusi?“ ozvala se žena, jenž stála vedle proděravělého stolu. „Má dcera zmizela. Nevím kde je jí konec, ale Ministerstvo, odbory, ani nikdo jiný ji nikdy nepodezříval, že by mohla být smrtijedkou.“
   „Kdy zmizela?“ zeptal se Severus vážně.
   „Včera… říkala, že musí něco zařídit,“ obávala se drobounká žena.
   „Nemohu ti nic slíbit… nemůžu po ní vyhlásit pátrání, mohu pouze postupovat po jejích stopách,“ řekl jí na to Snape. „Nyní… mám pro vás další nemilou novinu, musíte se opět přesunout.“
    „Co to zase plácáš?“ zaprotestoval Zoran a s ním se zvedla vlna protestů. „Létáme z jednoho konce na druhý a to jenom kvůli tobě.“
   „Chceš snad popřít, že Moody v tom kostele nebyl? Že nebylo zapotřebí se přesunout?“
   „Možná by nás tam nenašel, možná…“
   „Jsi naivnější, než jsem si myslel,“ řekl Snape a odfrkl si. „Můžeš tu zůstat, ale pamatuj na má slova, až tě budou vyslýchat a mučit, uvidíme jestli dokážeš vydržet, tak jak to nedokázal Pettigrew.“
   „Já se Zoranem souhlasím,“ řekl jiný smrtijed.
   Po něm přisvědčil i tucet dalších, kteří namítavě pohlíželi na Snapea.
   „Celý červenec lezeme z místa na místo jako stěhovaví ptáci, už nechceme, rozumíš? Moody nás tu nenajde, Draco nám vyprávěl jaké trapné představení předvedl v Namaštěkách. Lehl si tam ke studni jako ožrala,“ zasmál se.
   „Poslouchejte mě, nesmíte si tohle myslet!“ přikázal jim přísně Severus.
   „Moody je břídil, všechno, co dokázal, bylo jenom z toho, co prozradil ten či onen smrtijed! Tady jsme v bezpečí, ať si říkáš co chceš,“ zakončil to Zoran. „Pokud nás ovšem nevyzradíš.“
   „Ty idiote, jste všichni tak rozumem opuštění, jako tenhle hlupák?“ ptal se Severus rozhlížejíc se po všech.
   „Moody, je břídil a ty začínáš mluvit jako on,“ opakoval Zoran.
   „Copak nechápeš, že přesně to chtěl, abyste si mysleli? Lehl si tam na tu studni jako hlupák, vzdal to před vámi a odešel z kostela se staženým ocasem… on chce abyste si mysleli, že vás nechytí, že jste nedostižitelní a přesně v ten moment, kdy začnete v domnělé představě bezpečí dělat chyby, přesně v tu chvíli nastane jeho příležitost,“ dokončil Snape a bouchl rukama o sebe v náznaku sklapnuté pasti.
   „Nikam nejdeme, ať si říkáš co chceš,“ trval na svém zatvrzele Zoran.
   „Nezajímá mě, co si myslíš,“ opáčil mu na to Snape. „Každý tu rozhoduje sám a sama za sebe. Každý má právo odejít, ovšem když se rozdělíte, tím víc stop po vás zůstane. Dostal jsem zprávy, že má Moody namířeno přímo sem. Nezaručuji vám zde bezpečí a jako smrtijed s nejvyšším postavením vám navrhuji… rozkazuji, se přemístit jinam. A upřímně, je mi jedno, kdo z vás mě vyslyší, a kdo ne.“
   Nastala chvíle ticha, kterou protrhl Zoran.
   „Alespoň jsi přiznal, že už nejsi s námi,“ řekl a pohrdavě se na Snapea podíval. „Zmiz tedy! Už tě tu nechceme.“
   „Mluví tahle pijavice za všechny?“ zeptal se Snape poklidně.
   Smrtijedi se po sobě podívali, až náhle protrhl ticho sám Draco.
   „Já věřím profesoru Snapeovi,“ řekl bez sebemenších okolků. „Chci se přemístit, jestli to pomůže k tomu, abych přežil dál a mohl se pomstít.“
   „Tobě se to mluví holomku!“ křikl Zoran. „Když po tobě bezpečnost nejde!“
   „Draco okamžitě přestaň! Co by ti na takové chování řekl otec?“ okřikla ho Narcisa.
   „Třeba by na mě konečně byl pyšný,“ ohradil se zatvrzele, ale to už k němu matka přešla a chytila ho za rameno.
   „Rozhodování nech na ostatních…“
   „Musím jít,“ řekl Snape. „Je nejvyšší čas, pokud neodejdete okamžitě se mnou, je s vámi ámen.“
   „Já říkám, že je to žvanil,“ trval na svém Zoran. „A jestli opravdu přijdou, bude to jeho práce!“ ukázal na Snapea prstem, jenže Snape švihl hůlkou až vzduch zakřičel a Zoran zařval bolestí s ním, když se mu prst zkroutil.
   „Už se nikdy neopovažuj na mě ukazovat prstem a nazývat mě zrádcem!“ zahřímal Snape a v očích se mu rozhořely plameny. „Vy všichni jste už dávno předurčeni, aby vás chytili. Teď už se nedivím, proč vám Pán nedůvěřoval. Jste spodina světa,“ řekl a zakroutil hlavou, otočil se a přešel ke dveřím. Volně mávl hůlkou, ozvalo se sunutí prken a následně Snape zmizel z dohledu smrtijedů, viděli už pouze jak se za ním zavírají dveře a prkna se přemísťují na původní místa.
   V místnosti nastalo ticho, za černými okny byly vidět matné náznaky postavy, mizící po verandě pryč, až se nakonec ozvalo tlumené prásknutí.
   „A je to tady, nechal nás v tom,“ zkonstatoval Zoran.
   „O čem to mluvíš?“ vyhrkla na něj ona drobounká žena. „Kdybys nebyl tak paličatý… a vy ostatní, co jste si mysleli?“
   „Tvůj jazyk je tolik rozvázaný, jenom kvůli tvé dceři.“
   „I kdyby ano, co když měl Snape pravdu? Slíbil mi přece, že mojí dceru najde!“
   „Snapeův slib nestojí ani za zlámanou grešli,“ zakončil diskuzi Zoran a povrchně ji začal ignorovat.
   „Profesor měl pravdu,“ vyhrkl náhle Draco. „Můžu za sebe rozhodovat!“ a tím na sebe přilákal pozornost všech.
   „Přesně tohohle jsem se bála,“ řekla Narcisa a naštvaně hleděla svému synovi do očí.
   „Už nejsem malé dítě matko, já sám uznám za vhodné co je pro mě…“
   „Neznáš ani zlomek z toho, co tento skrývá!“ zařval na něj nějaký smrtijed, až doteď se skrývající v temném koutě.
   Malfoy poněkud znejistěl, jak vidno se zde bez opory cítil nesvůj.
   „Mám strach,“ řekla jediná další žena, která zde byla. „Lidi mám strach, co když měl Severus pravdu? Znám ho, byl si blízký s Pánem zla, co když měl pravdu a chtěl nás zachránit.“
   „To jsou hloupé žvásty, babské strachování,“ ohrnul ret Zoran.
   „Ale co když ano!“ vyhrkla. „Pro mě za mě to můžou být žvásty, ale i při té nejmenší pravděpodobnosti, co když měl pravdu Zorane?“
   Zoran se podíval po všech, sám dostal náhle strach, ať už z toho že v místnosti opět zavládlo ticho, nebo z vytušení nebezpečí, které na ně číhá.
   „Venku je nějaké podivné ticho,“ řekla vyděšeně drobounká žena. „Tady něco nehraje.“
   „Musíme odsud zmizet,“ řekl další smrtijed.
   „Sám jsi chtěl zůstat,“ ohradil se na něj Zoran, ale také viditelně ztrácel dávku sebejistoty. „Vy všichni… no tak, co se nám tu může stát?“
   „Tam v lese!“ vyjekla drobounká žena.
   Všichni se náhle lekli a přiskočili k ní.
   „Něco tam je! Něco se tam zablýsklo!“ obávala se. „Vidím tam černé siluety, plují lesem, všude kolem nás. Támhle jsou taky!“
   „Co je to zač?“ zeptala se Narcisa a sáhla po Dracovi.
   „Nějaké černé postavy, nezastavují se, mizí a zase se objevují.“
   „U všech rohatejch, Severus měl pravdu, jsme obklíčení,“ strachoval se jeden ze smrtijedů.
   „Musíme zmizet!“ rozhodl rázně Zoran.
   „Teď už je pozdě,“ vytkla mu Narcisa. „Zbývá jedině se přemístit.
   „A to je snad problém?“ ohradil se Zoran.
   „Ano to je,“ štěkla vážně Narcisa a hlavou pokynula na Draca.
   „Každá válka… má i své oběti,“ řekl pomalu Zoran.
   „Tohle není válka, tohle je tvá pošetilost!“ vyhrkla Narcisa a začala Draca tahat od okna.
   „Kam si myslíš že jdeš?“ zařval za ní Zoran.
   „Pryč od okna!“
   Právě ve správný čas. V tu chvíli vyjekla drobounká žena, ze všech stran z potemnělého lesa vyšlehly záblesky a míhající se pulzující jiskry se vyřítily doprostřed do jediného místa- staré naklánějící se barabizny.
   „K zemi!“ vykřikla Narcisa.
   Ohromné vzedmutí energie zvedlo všechen prach v místnosti a v další chvíli okna i stěny prasky, dovnitř se vřítila stovka jisker, kroutících se a míhajících se ze strany na stranu. Zdi praskaly, začaly se na nich rýsovat zlovolné pukliny ve dřevě. S tím se místnost otřásla opětovně a strop se snesl o metr níž, až všichni začali křičet z tušení, že je zavalí. Na poslední chvíli se vyzdvihla vzhůru čísi ruka, Draco Malfoy, student z Bradavic mávl hůlkou a strop se zastavil, nezalehl je.
   Narcisa na něj pohlédla, s ohromením se na něj usmála a vyjekla. „Dobrá práce Draco, teď musíme zmizet!“
   Dovnitř se vřítilo dalších několik tuctů jisker, kouzla propalovala dřevo, které čpělo do dálky a okamžitě se objevily plameny. Místnost se osvětlila dlouhými jazyky ohně, než olizovaly stěny staré shnilé barabizny.
   „Utíkáme, rychle!“ popohnala Narcisa Draca, který povolil hůlku a strop se zapřel o těžké trámy, které jej jen tak tak udržely.
   Okna se sypala dovnitř, sklo se tříštilo jako vlny dole na skalní římse. Draco kašlal z nahromaděného prachu, srdce mu tlouklo jako o závod. Věděl že jsou ve smrtelném nebezpečí, měl strach o svou matku. Ta samozřejmě zase o něj, chystali se ke dveřím, když v tom z lesa vyšlehly dva mocné kouzelné výboje, jenž se zahryzly do trámů dřeva. Trhnutím se náhle celá stěna zbortila a na smrtijedy dýchl vlahý venkovní vzduch. Celá jedna stěna místnosti zmizela.
   „Jdeme!“ zařvala v ohromném lomozu Narcisa a popadla Draca.
   Vyběhli ven, kolem létaly jiskry jako kouzelní leprikóni. Narcisa se jim hbitě uhýbala, osvětlovaly jim oblečení a vyděšené obličeje, spalovaly kůži. Draco dýchal o život, Narcisa na tom nebyla o nic líp, naprosto hekticky chránila svého syna. Kouzla je obeplouvala, některá se nořila do trávy, ze které v zápětí šlehaly vysoké plameny.
   „Mami!“ vykřikl Draco. „Mami stůj!“ křičel.
   Narcisa se s hrůzou v očích ohlédla v běhu na svého syna, který ukazoval do lesa, kam mířili.
   Zarazila se, všude kolem byli kouzelníci a vysílali další a další kouzla, jenž prolétávala kolem a osvětlovala jako mocné světlušky trávu pod sebou.
   „Jsme obklíčení!“ křikl Draco.
   „To nepřipustím!“ zařvala a vytasila s ohromným hněvem hůlku.
   „Ne!“ vyjekl Draco a hmátl jí po ruce. „Přilákáš pozornost… pozor!“
   Kouzlo se vnořilo přímo vedle nich do trávy a vykouzlilo v ní vysoký jazyk fialových plamenů.
   „Chlapče…“ oslovila svého syna se slzami v očích. „Já…“
   „Nesmíme to vzdát!“ zarazil jí Draco. „Otec by to nechtěl… a já ho nehodlám zklamat!“ zařval a kolem hlavy mu se sršením prosvištěla tři kouzla.
   Narcisa se na svého syna náhle podívala v jiném světle, v tom krátkém okamžiku, kdy ho kouzla osvětlila a poodhalila jeho odhodlanou tvář spatřila náhle dospívajícího muže, jenž byl odhodlaný chránit svou matku. Narcisa ho objala a přitiskla ke své hrudi. Pevně ho tiskla a kolem nich se míhala strašidelná kouzla v ještě strašnějších tvarech.
   „Podívej!“ vyjekl náhle Draco a ukázal do lesa.
   Narcisa i on spatřili něco podivného, nejméně deset kouzelníků náhle obklopily plameny. Začali se vyděšeně ohmatávat, řvali a v tu chvíli další kouzelníci vzpláli plameny. Něco ještě z hlubšího nitra lesa dvojici pomáhalo.
   „Kdo to dělá?“ ptal se Draco.
   „To nehodlám právě teď zjišťovat!“ zakončila to Narcisa právě když kolem proběhlo několik dalších smrtijedů. „Jdeme Draco!“ a vyběhli do houfu žhnoucích jisker.
   V zápětí se vnořili do hlubin lesa, kmeny stromů osvětlovaly hořící postavy, které jako přízraky křičely a snažily se sebe sama uhasit. Zbylí útočící kouzelníci ihned spěchali uzavřít díru v obraně a další se vydali v překotném běhu za uprchlíky utíkající nitrem lesa.
   „Poběž!“ popoháněla žena svého syna.
   Draco zahlédl v dálce něčí siluetu, jako jediný onen muž stál nehnutě, ale hned na to zmizel v zástupu kmenů stromů. Chlapec popadl druhý dech a začal popohánět svou matku, která s chrčením ztrácela ten svůj.
   Za ním se lesem hnala armáda kouzelníků, vysoké siluety zatemňovaly obzor s hořícím domem v dálce. Větve praskaly, stromy se ohýbaly a mezi jejich korunami pohvízdávaly další a další kouzla.
   A právě v ten okamžik se před utíkající dvojící ozvalo zapraskání několika větví. Kouzelníci se vynořili i před nimi a ihned se mezi ně vrhl další nespočet kouzel.
   Narcisa zarazila svého syna, srdce jí prudce bilo do hrudi a po tvářích stékaly slzy z náhlého šoku. Ohlížela se kolem sebe, ale nenašla nikde ani skulinku bez obrany.
   „Támhle… to je znovu ta postava!“ řekl Draco. „Je tam volno, pomáhá nám! Pojď!“ křikl, ale žena neběžela dál. „Mami,“ řekl Draco se strachem a vrátil se k ženě. „Co je ti?“
   „Nic mi není,“ řekla mu na to. „Dál musíš jít sám,“ pokračovala a drtila zuby o sebe. „Jdi Draco.“
   „Bez tebe nejdu, ať to zní já nevím jak bláznivě, bez tebe nejdu!“ trval na svém zarputile chlapec a popadl ženu za ruku, kterou si tiskla k boku.
   A hned pak zahlédl, jak jeho matka má celý bok ošklivě spálený a oblečení pokryté krví. Dracovi se v očích objevil šok, pusa se mu začala třást a on se zahleděl do očí své matky se zatím nepoznaným strachem.
   „Nemůžu dál,“ řekla mu omluvným tónem. „Zklamala jsem tě.“
   Draco bezhlasně začal kroutit hlavou a popadl hůlku, začal si vzpomínat na léčebná kouzla.
   „To se nedá vyléčit,“ hekla a padla na kolena, když jí kouzlo projelo strašlivou bolestí do těla.
   „Mami,“ strachoval se Draco.
   „Buď statečný… dokaž… dokaž že jsem se v tobě mýlila!“ řekla mu.
   „Já tě nikdy neopustím!“ křikl jí do obličeje, ale hned schytal facku jako vrata.
   „Vypadni!“ zařvala ze všech sil, až se bolestí prohnula.
   „Matko!“ vyjekl Draco, do očí mu vtrhly vinou rány slzy. „Já…“
   „Tak… utíkej! Zmiz už!“ vydala ze sebe poslední hlásek, pak pozdvihla vysoko nad sebe hůlku, která probleskla korunami stromů. Světlo, které vykouzlila bylo silné jako blesk a osvětlilo prostranství dokola.
   „JDI!“ zařvala naposledy, když světlo pohaslo.
   Všichni kouzelníci začali mířit na ní a Draca přestaly poslouchat nohy. Rozum mu říkal zůstat, ale nohy couvaly zpět. V další chvíli se rozběhl do hlubin lesa a snažil se neslyšet křik za sebou. Ze všech stran létala oslňující kouzla za jeho záda na skrčenou postavu. Draco utíkal co mu síly stačily, snažil se nezakopávat o kořeny, míhal se okolo kmenů, když zaslechl jak jeho matka zakřičela. Nedalo mu to a otočil se zpět přitisknut ke kmeni stromu.
   Spatřil jak maličká shrbená postava v dálce se brání svými vlastními kouzly. Když tu náhle se jí za zády zjevila postava praštila jí tak ohromnou silou, že nebohá žena se svezla k zemi. Postava se ohlédla a Draco v jediném záblesku světla spatřil Moodyho kouzelné oko. To se vpilo do jeho siluety přitisknuté ke stromu.
   Draco vyjekl strachy, odstrčil se a začal upalovat. Přesně vteřinu na to se vinou Moodyho kouzla objevila ve stromě ohromná díra.
   Malfoy zdrhal dál, naneštěstí se před ním zvedl vzduch, zatočilo jehličí a zasáhlo ho do očí. Draco vyjekl a padl vyčerpaně na kolena. Začal si mnout štípající oči, neviděl nic, náhle se cítil zcela bezmocný. Konečně zamžoural očima kolem sebe, spatřil kmen stromu a ihned se k němu přitiskl. Tlukoucí srdce mu projíždělo celým tělem. Přepadával ho strach a zbabělost, staré známé pocity, které měl vždycky když šlo do tuhého. Náhle se cítil zcela bezbranný a v ten moment zaslechl zapraskání větviček. Přesunul se podél kmenu doleva právě včas, jelikož se na místě, kde před chvilkou stál, se objevila Moodyho lačná postava. Odděloval je nyní pouze kmen stromu. Moodyho kouzelné oko se zahledělo do masivního dřeva a Alastor se povrchně pousmál. Hbitě přeběhl na druhou stranu kmene, avšak ani zde nikdo nebyl.
   Draco utíkal co mu síly stačily, na nic nehleděl, chtěl být co nejdřív pryč. Měl strach, strašný strach, hltal další a další doušky studeného lesního vzduchu, když tu náhle vedle něho někdo vykřikl: „Stůj!“
   Draco se zarazil a zdvihl ruce do úrovně ramen.
   „Pojď sem zatraceně!“ vyjekl ženský hlas a Draco se ohlédl.
   Spatřil smrtijedku, matku toho malého chlapce, se kterým pobýval v té staré chajdě. Chlapec tam byl i s ní a s očima plnými naprostého strachu se teď ulpíval na Draca.
   „Zaveď… za… vem Tobbieho do bezpečí,“ žadonila a zakrývala si strašlivou ránu na těle. „Prosím tě… udělej to… musíš…“
   Draco začal vyděšeně kroutit hlavou, tuhle přítěž nehodlal přijmout, ten kluk mu byl ukradený.
   „Udělej to pro mě,“ žadonila, avšak následně ztratila vědomí a ruka se jí svezla k zemi.
   „Mamí,“ pískl chlapeček a vzal ji se slzami v očích za bezvládnou dlaň. „Mami prober se!“
   Draco už chtěl začít utíkat, když na něj opět zůstal hledět ten malý chlapec.
   „Zatraceně!“ zařval Malfoy a popadl nevraživě kluka za ruku.
   „Ne! Nech mě!“ bránil se.
   „Sklapni nebo nás prozradíš!“ vyprskl mu Draco do tváře udýchaně a začal s ním prchat mezi stromy.
   „Já chci k mámě! Já chci k mámě! Pusť mě! Tak pusť mě! Nech mě být!“ křičel kluk a dělal přesný opak, plakal a křičel.
   Nad hlavou jim zazářil tucet jisker, až se chlapečkovi vytratil dech z plic.
   „Objevili nás!“ strachoval se Draco. „Hlupáku!“ vyštěkl a pustil jeho ruku, začal utíkat bez něho.
   „Nenechávej mě tu!“ křičel kluk a běžel za ním co mu malé nohy stačily.
   Po pár krocích ale upadl a narazil si bradu, rozbrečel se a volal na Draca, který se zarazil a zůstal na něj koukat. Chlapec jej volal, plakal a mnul si odřený loket, za jeho zády se blížily siluety postav. Draco ve zbylých vteřinách začal uvažovat, ale strach a zbabělost mu byla vlastnější, s odfrknutím se otočil k chlapci zády a začal prchat dál. Takový byl rozdíl mezi ním a mezi chlapcem jménem Harry Potter.
   Malý kluk vyjekl, když se do něj vnořilo několik párů kouzel, zakřičel bolestí a plačtivě se začal ošívat. Draco slyšel jeho nářek za zády, nebral jej však v potas. Následně chlapcův křik ustal docela a on slyšel, jak jeden z kouzelníků zakřičel: „A máme všechny! To jsou všichni, i toho kluka jsme našli!“
   Draco se ohlédl, viděl jak vláčí malého chlapce, ale v tu chvíli sebou práskl o kmen stromu.
   „Něco jsem slyšel!“ vykřikl jeden z kouzelníků. O kus dál od Malfoye zašustil Moodyho plášť.
   „Moody,“ vyjekl se strachem Draco. Věděl že neuteče. Ohlížel se kolem sebe, popoběhl kousek dál. Za ním se rýsovaly stíny a postavy. Byl obklíčen. Pak narazil na strom s nízkými větvemi. Popadla ho poslední dávka sebezáchovy a začal po větvích šplhat vzhůru. Některé praskaly, jiné pevně držely, Draco se dostal už několik metrů nad zem, když se pod ním prohnalo několik párů siluet, jenž pokračovaly dál. Malfoy se zarazil v lezení výš a přestával vydávat jakéhokoliv hlásku.
   Pod ním probíhali kouzelníci, avšak jeden neutíkal, zastavil se u kmenu a pomaličku zvedl ze země ulomenou větvičku s čerstvým jehličím. Neznatelně si k ní přivoněl a náhle s plesknutím pláště stočil pohled vzhůru. Spatřil Draca, který se nedokázal schovat… ale Draco sebou vyděšeně cukl tak moc, že pod ním praskla větev a on se po ní sklouzl a spadl dolů do měkkého jehličí.
   Kouzelníci opodál strnuli a ohlédli se za sebe. Na Dracovi přistálo něco hedvábného. Chlapec se podíval vzhůru a viděl že je něčím přikrytý. Jasně si vzpomínal, že v kouzelníkovi, čichajícího k větévce, poznal Severuse Snapea.
   V té chvíli se do zad Severuse zabodla hůlka dalšího kouzelníka. Severus se poklidně otočil a zůstal hledět do Moodyho kouzelného oka.
   „Snape,“ prskl podezíravě. „Poslední slepice v kurníku.“
   „Děkuji za tvůj profesionální úsudek Alastore…“ řekl Snape a letmo odtáhl Moodyho hůlku ze své hrudi. „… přesto nejsem slepice, ač sis mě s ní jak vidno spletl.“
   „Nejsi tak vtipný, jak to vypadá,“ řekl Moody. „Už dlouho o tobě vím, snažíš se jim pomoct! Ano… Osvald ztratil svůj kouzelný plášť a já jsem už dobrých pět minut věděl, kdo ho vlastní.“
   „Další skvělý úsudek Alastore...,“ ohodnotil jej Snape.
   „A budu pokračovat, zdali pak víš, že mé kouzelné oko, prohlédne neviditelné pláště?“
   S tou větou Draco v duchu vyjekl a vykulil oči.
   „To jsem opravdu nevěděl,“ přiznal se Snape.
   „Tak na to ti neskočím,“ sykl Moody a zaryl se mu pohledem do očí. Jeho kouzelné oko rejdilo po jehličí i korunách stromů. „Oba dobře víme, jaký je trest za napomáhání smrtijedům.“
   „Nespravedlivé soudní líčení? Stejné jako se smrtijedy?“ optal se ledabyle Snape.
   „Jak to můžeš vyslovit?“ nechápal nenávistně Moody. „Příbuzní těch zavražděných by tě oběsili! Smrtijedi si nezaslouží nic jiného než smrt!“
   „Jak bláhový úsudek. Překvapuje mě Alastore Moody, že i přes veškerý tvůj um ti zatemňuje zdravý rozum zášť.“
   „To ty máš tak co povídat…“
   „Dovedeš si přestavit, kolik nevinných jsi odsoudil k utrpení?“ pokáral ho Snape. „Dobře víš jakou jsem hrál úlohu v minulých letech, byl jsem svědkem mnoha zvrhlostí a jsem si toho vědom. Víš vůbec kolika dobrým lidem vyhrožovali smrtí, jejich, nebo jejich blízkých, když se nepřidají k Temnému pánu? Kolik nevinných vystrašených lidí raději podlehlo, než aby zemřeli jejich blízcí? Kolik vydírání a zloby bylo na straně Pána zla?“
   Moody neodpovídal, vpíjel se Snapeovi do očí s nenávistným pohledem, až nakonec řekl: „Ač mě to překvapuje, malá část ve tvém úsudku je pravdivá. Sám jsem o tom Ministerstvo obeznámil. Věř mi že s takovými lidmi zacházíme lépe, než se zloduchy, jakým byla například Narcisa Malfoyová!“
   ‚Neví o tobě, snaží se tě vyprovokovat.‘ rozlehlo se náhle hlavou Draca, který zatínal vztekle zuby.
   „Střelil jsi vedle, ten tu není. Konec téhle nemyslné frašky,“ řekl Snape. „Moc dobře víš co jsem zač a já vím o tobě. Nemám náladu tu s tebou ztrácet svůj drahocenný čas.“
   „Pamatuj si Snape, ať je tu s tebou kdokoliv, budu tě hlídat, budeš mě mít pořád za zády, ve dne v noci. Dostal jsem všechny smrtijedy, všechny do jednoho. A jestli ty jsi ten poslední, nebudu mít klid, dokud nedostanu i tebe.“
   S tím Moody zdvihl vysoko nad hlavu hůlku, z níž vyletěla jiskra a rozprskla se na nebi. To byl signál pro celý sbor bezpečnosti, který se ihned začal odebírat pryč. Moody věnoval poslední nenávistný pohled do očí Snapea a začal mizet v siluetách dalších kouzelníků.
   ‚Ještě lež.‘ rozléhalo se stále Dracovi hlavou.
   Kolem nich procházeli další a další kouzelníci, praskaly větvičky, pohýbala se jehličnatá lesní půda, až konečně dusání začalo mizet.
   ‚Pomalu se zvedni a jdi přede mnou opačným směrem, než odešli kouzelníci.‘ ozvalo se Dracovi v hlavě. Poslechl a začal se zvedat, stále přikryt něčím na sobě.
   Hned na to se rozešli lesem dál a procházeli kolem mlčících stromů.
   ‚Ještě buď ticho.‘ rozlehlo se mu hlavou právě v okamžiku, kdy už chtěl promluvit, jako by mu Snape četl myšlenky.
   Šli ještě dobrých patnáct minut bez jakéhokoliv hlásku, les se zdál být nekonečný, přestože v dálce prosvítal šedý měsíc. Dracovi se hlavou v tu dobu míhala spousta myšlenek, zvláště pak nenávist k jednomu člověku.
   „A teď mě dobře poslouchej,“ ozval se náhle Snape.
   „Co udělají matce? Bude v pořádku?“ nevydržel Malfoy.
   „Je raněná, budou s ní vést smrtijedské líčení, nejspíš jí pošlou na Sibiř,“ odemlel nevraživě Snape.
   „Stane se jí něco? Jaké to tam je? Co jí tam udělají?“ strachoval se Malfoy.
   „Budu to brát, jako že se nebojíš,“ vyštěkl náhle zle Snape. „Protože to je důkaz slabošství.“
   Těmi slovy opět dokázal Malfoye umlčet. Snape ihned na to pokračoval.
   „Celé tvé dnešní počínání bylo nanejvýš bláhové,“ pokáral jej.
   „Jako jediný jsem s vámi souhlasil, já…“
   „Souhlasit nestačí!“ okřikl jej Snape.
   „Dokázal jsem že už jsem dospělý, dokázal jsem…“
   „Dokud budeš usilovat o to, aby ses stal dospělým mužem, nestaneš se jím,“ vysvětlil mu Snape. „Dospělým se člověk nestává věkem, ale rozumem. Myslet si že jsi dospělý a být dospělým je něco zcela odlišného. Musíš se jednou provždy přestat snažit být dospělý a dělat na jiné dojem. Tím nic nedokážeš, leda tak ze sebe uděláš ještě většího hlupáka, než jsi.“
   Draco se opět neměl ke slovům, vyčítavě hleděl na Snapea, který mu teď víc než kdy dřív připomínal svého vlastního otce.
   „Cítím to z tebe, sršíš tím na celé kolo, tvá nenávist je průhlednější než ten nejřidší vzduch. Moody tě málem odhalil, narážel na tebe.“
   „A neviděl mě?“ zaprotestoval Malfoy. „Prohlédne přece neviditelný plášť.“
   „Možná že prohlédne jeden, ale dva ne. Omráčil jsem jednoho z nich a sebral mu plášť, aby si Moody myslel, že se pod ním skrýváš, nevěděl však, že máš dva, jeden překryje ten druhý a druhý zase tebe.“
   „Proč se ostatní nepřemístili pryč? Proč je všechny dopadli?“ halekal dál Draco.
   „Ticho!“ uklidňoval ho Snape.
   „Nikdo tu přece není,“ ohradil se Draco.
   „Stromy mají uši, větve naslouchají a vzduch tvůj hlas odnáší dál, než si myslíš,“ varoval ho Snape. „Při útoku Moodyho bezpečnostní jednotka vyčarovala antitransální auru, zabraňuje jakémukoliv kouzelníkovi se přemístit. Tak jsem poznal že útok začal, nepodařilo se mi přemístit pryč. A váš bláhový útěk z těch míst bylo to nejbláznivější, co vás mohlo napadnout. Nemysleli jste, logicky neuvažovali a proto je tvá matka pryč a tvůj otec jakbysmet.“
   „Nenávidím toho bastarda celým svým srdcem!“ pěnil Malfoy vzteky.
   „Nenávist ti zatemňuje rozumný úsudek.“
   „Připravil mě o oba rodiče! Všeho co mi kdy bylo milé! Všechno je to jeho vina a já nebudu mít klid, dokud se mu nepomstím!“
   „Zatím ses tímhle jednáním dostal akorát do problémů,“ zarazil ho Snape, když se Malfoy rozešel dál. „Ač to nerad přiznávám, Potter je silnější než ty, možná ne fyzicky, ale co se týče kouzel, máš se ještě hodně co učit. Nemůžeš ho porazit v takovémhle stavu.“
   „Možná ho ani nechci porazit. Abych mu setnul hlavu, nepotřebuji ho porážet,“ řekl Malfoy a v očích mu hořely ďábelské plameny.
   „Myslíš si, že jsi připraven zabíjet?“ vytasil se na něj prudce jako bič Snape. „Zabij mě!“ křikl a natáhl jeho ruku s hůlkou ke svému krku. „Tak dělej, zkus to, podívej se mi do očí!“ zařval na Malfoye hekticky, až se nebohý chlapec rozklepal a ruka se mu otřásla. „Vyslov to,“ hlesl Snape a jeho hlas se odrážel od okolních stromů.
   „Už jsem to jednou dokázal…“ koktal Malfoy.
   „Opravdu? Nevšiml jsem si, že by byl Potter mrtvý. Hleděl jsi mu do tváře když jsi ho zabíjel? Viděl jsi jeho oči? Jeho výraz?“ každým slovem Snape z Malfoye ždímal další a další vlny zbabělství.
   „Ne,“ vyhekl Draco.
   „Nejsi schopen zabíjet, nejsi na to dost zralý.“
   „Jsem!“ zařval Draco a začal poodstupovat. „Jsem a dokážu vám to!“ vyjekl, v další chvíli ale na něco narazil, lekl se, bleskově otočil, ale zjistil že to byl jenom kmen stromu.
   „Chováš se jako nemluvně,“ pravil Snape již zase potichu a ohlédl se po širém okolí. „A dokud se tak budeš chovat, budou tě za takového ostatní považovat. Jsme jediní zbylí smrtijedi, oba dva na sebe nesmíme připoutat zbytečnou pozornost. Právě teď něco podnikat, by byla šílenost.“
   „Co mám dělat?“ zeptal se Draco.
   „Co myslíš že by udělal dospělý člověk?“ zeptal se ho Snape v nočním tichu.
   Malfoy chvíli překotně přemýšlel, dech se mu už mírnil a očima pátral po temných kmenech stromů, jako kdyby hledal odpovědi.
   „Konec diskuze,“ řekl Snape. „Musíš se schovat… znám…“
   „Dokážu se o sebe postarat sám,“ odsekl Malfoy.
   „Tvůj hněv…“ odmlčel se zaraženě Snape. „Tak strašlivá dávka zlosti… hm… Narcisa měla pravdu, jsi jaký jsi. Až uděláš chybu, vzpomeneš si na mě, ale já už tam nejspíš nebudu.“
   „Nepotřebuji žádnou chůvu. Konečně mám naprosto jasno, vím co udělat,“ řekl Malfoy odhodlaně s planoucím hněvem. „Mám zcela jasno a nikdo mě nedokáže zastavit… ani vy, profesore.“
   S těmi slovy se otočil a začal stoupat do kopce vysoko k nebi, tam kde končil les a louka klesala do malého zastíněného údolí, kam paprsky měsíčního světla už nedohlédly.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Gada 27.04.2011 18:26
Ahoj, díky moc. Je to super, máš talent :D Úplně jak od JKR :DD
Lucia 09.11.2010 17:47
Snapea do kotlíku!

a Dursleyovi jak by smet!
Kapitola 27.05.2010 17:54
Tato kapitola nic moc :)
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email