Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Dvacátá první kapitola


Celestínská pouť

21.
O kapitole
Pořadové číslo:21/50
Počet načtení:4 310
Počet stran:42
Počet slov:12 803
Gramatika:MyKro
Styl kapitoly:
Bodování

P
rochladlou ranní chodbou hbitě vykračoval bystrý kouzelník. Plášť mu vlál jako prapory na bitevních stečích a jeho bledý obličej se míhal v kamenných obloucích tvořících zábradlí. V dálce se za ním hnal mnohem bledší mladík, který divoce hrkal a nabíral nový dech. V srdci měl strach. Kroky kouzelníka se ponořily do sklepení, kde jej hoch konečně dohnal.
   „Proč mi, ksakru, nezastavíte, když za vámi volám?“ proplul hlas Draca Malfoye žebry tunelu, jejž vyhloubili statní horníci před mnoha sty lety.
   Snape shledal velice nepřístojné, když se mu mladík pokusil zastoupit cestu a tak jej svou rukou svébytně přikoval k chladným kamenům tvořícím zeď.
   „Vybral jste si špatný okamžik, pane Malfoyi,“ ucedil Snape a gestem, kterého by si všimlo jen vycvičené oko, naznačil do prostoru za nimi.
   Nejdřív by se mohlo zdát, že se Snape přeslechl. Jenže opakem byla pravda. Deset vteřin na to kolem nich provandroval unavený noční hlídač, kterému právě končila směna. Měl kruhy pod očima a vyceněné tesáky ve stylu hraběte Drákuly.
   Když nebezpečí odposlechu pominulo, učinil bývalý profesor lektvarů přísné gesto vyjadřující tichost. Vydali se kupředu.
   Dveře od Snapeovy bývalé pracovny, kterou však stále ještě používal, se zavřely za dvěma postavami.
   „Prohrál jsem!“ vystihl Draco stížnostně uběhlé hodiny posledního dne. „Zase jsem prohrál!“
   Snape beze slov začaroval ve vzduchu svou špičatou hůlkou. Kotlík, nůž, plamen a ingredience stály ihned poslušně na stole.
   „Posloucháte mě vůbec?“ vyštěkl Draco Malfoy.
   „Nemám povinnost se zpovídat za tvou neschopnost,“ vyčetl mu Snape. „Dostal jsi mou další indicii a přesto jsi znovu selhal.“
   „Nebyl jsem sám, Potterovi to také někdo poradil!“ nenechal se Draco nařknout. „A kdyby nebylo těch jeho zpropadených bot –“
   Snape při Malfoyově první větě zbystřil a teď nevolně zachrčel. O kotlík cinkaly přísady jako na běžícím pásu a hbitá ruka mistra lektvarů překontrolovala plamen, jenž kotlík zespodu olizoval.
   „Potter má velice nebezpečnou strážkyni. Má uši všude a z nějakého mně neznámého důvodu si na mě zasedla,“ vysvětloval Snape. „Je pro mne stále více obtížnější se jí ztratit z dohledu. Karty se otočily proti nám, Draco.“
   „Tohle neříkejte,“ zakroutil Malfoy hlavou v rezolutním nesouhlasu. „Blbost! Vy jste nejlepší. Ta čubka by nikdy nedokázala odolávat pohledu samotného Pána zla tak, jako vy.“
   Snape se v bleskové přípravě lektvaru zarazil, jako by do něj někdo trknul. Výhružně se zadíval na svého mladého učně.
   „Divíte se?“ tázal se Malfoy hrdým hlasem. „Vím toho o mnoho víc, než si možná myslíte. Ale také vím –“
   „Někoho, jako je ona, bychom měli ze všeho nejméně podceňovat,“ přerušil ho Snape a vrátil se k lektvaru. „A o mých kontaktech s Pánem zla nevíš zhola nic.“
   „Ať vím nebo ne, nutně potřebuji pomoct!“ přidal bledolící chlapec na intenzitě svého naléhání. „Můj plán je téměř v troskách! Jestli příští turnaj nevyhraji, bude to pro mě znamenat katastrofu! To nesmíme dovolit!“
   „Tvé matce jsem slíbil, že tě budu ochraňovat,“ pokračoval pozvolna Snape, zatímco jeho ruce s nožem kmitaly a nasekávaly včelí plást, „ne však, že se budu přímo účastnit tvých směšných záměrů, o kterých ve skutečnosti nevím téměř nic.“
   „Musíte mi přesto pomoct!“ trval na svém Malfoy. „Je to nesmírně důležité. Nabízel jsem vám, že vás o svých úmyslech zpravím, ale vy jste odmítl poslouchat. A teď už je příliš pozdě. Hlavní část se má odehrát každým okamžikem.“
   Snape se opět zastavil při přípravě lektvaru a v jeho očích se odrážel plamen ohně pod kotlíkem. Shlížel na Malfoye jako ostražitý vlk.
   „Ta čubka,“ promluvil Snape, „jak jsi mimochodem nazval prominentní profesorku posledního ročníku bystrozorské fakultní komory, je ta nejmocnější čarodějka, jaká kdy chodila po téhle zemi. Jejíma rukama projdou jen vyvolení. Mnozí černokněžníci by pokládali za čest jen zemřít jejím přičiněním. Představuje ve výcvikovém systému síto tak husté, že by zachytilo jen ty nejcennější zlaté valouny z té nejchudší řeky světa. A tahle žena právě už několik týdnů vyučuje intenzivně Pottera ve všem, v čem bys právě ty chtěl tolik vynikat. Ne, drahý pane Draco Malfoyi, karty se skutečně otočily a Damoklův meč se zvolna rozhoupal tvým směrem. Potter je mocnější každým dalším dnem. Šance, že bys příští turnaj vyhrál, je… přinejmenším sentimentální.“
   „Nepoddám se nějaké představě neporazitelné štětky!“ řičel Malfoy vztekle. „Příště musím zvítězit já! A vy mi v tom pomůžete, protože jestli ne, udělám něco, co velice vážně ohrozí mou osobní bezpečnost.“
   „Cítím ve vzduchu výhružku,“ ucedil Snape s posměškem. „Lidé, kteří se ji odvážili vyslovit mým směrem, toho po celý zbytek života litovali,“ dodal smrtelným hlasem.
   „Já se nebojím,“ prohlásil pevně Malfoy. „V téhle hře už nemám co ztratit. Nasadím do ní všechno, co mám. Všechno.“
   Snape přelil z kotlíku lektvar do připravené kulaté nádobky a dokončoval poslední špetky přísad.
   „A co, když se hra obrátí proti tobě?“
   „Nemůže,“ odmítl Malfoy. „Já mám totiž Potterova stříbrného rytíře. Mocnějšího, než ta jeho cvičitelka.“
   „Ano, to z tebe dělá vyloženého vítěze,“ ucedil Snape a zašpuntoval lahvičku.
   „Musím Pottera porazit!“ zaječel Malfoy a drtil zuby o sebe. „Musím!“
   „Přijď, až se ti v hlavě usadí rozum. Do té doby ho alespoň zalévej. Nechci tě tu vidět,“ zpražil ho Snape na odchodu.
   „Co to vlastně je?“ zeptal se vyčerpaným hlasem blonďatý hoch. „Co jste to tu vyrobil?“
   „Je to lék,“ prohlásil Snape.
   „A pro koho?“
   „Pro Pottera,“ zakončil jejich debatu bývalý profesor Lektvarů a zavřel dveře šokovanému Malfoyovi před očima.

   „Sem! Honem!“ rozkázala madam Pomfreyová Siriusovi.
   Statný muž právě nesl v náručí naříkající fialovlasou dívku. Nejvyšší a nejhlavnější budova ošetřovny Bradavic se naplnila křikem. Vysokánské záclony, které se volně nadouvaly větrem z pootevřených oken s východem slunce v dálce, a které se líně vznášely prostorem jako duchové, dokreslovaly nemocniční prostředí. Sirius uložil děvče zmítající se v bolestech a křečích na operační lůžko. Její oblek byl ztuhlý jako ocel.
   Ošetřovnu naplnily napjaté pocity. Ještě před malou chvilkou měli Harry a jeho přátelé oslavnou náladu a mnoho přihlížejících se radovalo s nimi. I když se Harry nemohl hýbat a musel být dopraven na ošetřovnu, jeho neutuchající radost z vítězství zkrátka nemohlo nic překazit. Ani když mu ošetřovatelka zjistila mnohačetná poranění svalové tkáně stehen, slova namožeností střídala výrazy podlitin či šlach. Harry pomalu zjišťoval, že jeho nohy jsou vážně poraněny. Nehodlal se s tím smířit a bolest zapuzoval.
   Když se však Percy vrátil s nehybným Milčiným tělem, ta nálada je přešla a Harry chtě nechtě vpustil bolest do svých bran. Teď s bolavými stehny, které mu vysílaly impulsy bolesti do mozku, odehnal poslední ošetřovatelku, aby běžela pomoct svým kolegyním.
   „Poppy!“ vyjekla jedna z ošetřovatelek v bílém plášti a šokovaně zírala, jak její textilní řezák neúčinně klouže po tkanině Milčina obleku.
   „Propána, co to má na sobě?“ zaprotestovala madam Pomfreyová. „Kde k tomu ta dnešní mládež chodí?“
   Její slova vystřídal výkřik Milky, kterou znovu zakousla tlama bolesti do jejích vyhrocených nervů. Ošila se a kolegyně madam Pomfreyové měly stále větší problémy ji udržet.
   „Je to kouzelný oblek,“ snažil se vysvětlit Harry, ale zdráhal se promluvit, aby tím lékouzelnice nevyrušil.
   „To je zde v Bradavicích opravdu nečekaná informace,“ sjela ho madam Pomfreyová. „Popadněte ty své berle a ať už jste tady!“
   Harry udělal, co mu řekla. V nitru stehen mu někdo právě rozdělal žhnoucí plameny. Soužily ho tak, že přestal cítit chodidla. Dovrávoral až k lůžku, na němž ulpívaly další kapky rudé barvy.
   „Dostaň to z ní a rychle!“ přikázala madam Pomfreyová Harrymu, který vůbec netušil co dělat.
   Sáhl roztřesenou rukou zmítající se dívce pod paži, kde byly propleteny provázky, jež oblek upínaly. Jen co za ně zatahal, se všechny napnuly a Harry ucítil, jak se mu oba provázky vyškubly z prstů.
   „To je nějaký žert?“ vyštěkla madam Pomfreyová stále více naštvanějším tónem.
   „Já jsem ty obleky už jednou viděla,“ pronesla její pomocnice, jež zde byla zaměstnána jako ošetřovatelka po celou dobu Harryho studia. Harry si na ni pamatoval, jak mu nosila vždycky to nejlepší jídlo, když byl vážně nemocen.
   „Co jsi viděla?“ následoval dotaz Madam Pomfreyové.
   „Jsou to obleky bohabojného řádu bystrozorů. Jsou nesmírně cenné. Mají své vlastní uvažování. Jakmile si je někdo navlékne, oblek jej chrání. Nesmíme jí ho za žádnou cenu sundat proti její vůli.“
   „Co tím chceš říct?“ zeptala se zase vrchní ošetřovatelka Bradavic.
   „Má sestřenice pracuje u útvaru pro léčení smrtijedských kleteb. Jeden takový oblek ji málem zabil. Ta dívka se nesmí cítit ničím ohrožená.“
   „To je snad aprílový žert! Pottere! Vy jste její přítel. Honem!“
   Harry se dobelhal k Milčině trýznivé hlavě. Tolik chtěl pomoci, ale netušil vůbec jak. Musel jí dokázat, že všechno je v pořádku. Že je s přáteli. Pohladil ji po zpoceném čele, naklonil se k ní a pošeptal ji do ucha: „Milko, to jsem já, Harry. Jsi v bezpečí, věř mi. Prosím tě, věř mi.“
   Ten pocit, zcela nový pocit, který všichni postřehli u jejich pacienta. I Ron a Hermiona v dálce jasně viděli, jak se Milka uklidnila a její pokrčené nohy se volně svezly na pokrývku lůžka.
   „Honem, svlékněte ji, ať se můžeme dát do práce,“ přikázala madam Pomfreyová a ošetřovatelky se jaly rozvazování. Provázky se uvolňovaly a tkaničky opadávaly jedna za druhou. Teď už Harryho nepotřebovaly.
   „Ctěme soukromí pacientky, vzdalte se,“ popohnala madam Pomfreyová Harryho pryč právě v okamžiku, kdy oblek Milce vysvlékly. Závěs se rozhrnul okolo osamělého lůžka a Harry o berlích spatřil, jak na zem dopadl Milčin kouzelný celestínský oblek. Netrvalo ani vteřinu a následoval jej proud krve, který ho celý pokropil.
   Harry se chytl za čelo a přidržujíc se berlí, se mu zvedl žaludek. Ne, že by ho znechutila krev, nebo něco podobného. Ranila ho nemohoucnost dívce v této chvíli jakkoli více pomoct. Zůstal tam stát, až ho Sirius odvedl zpátky k jeho kamarádům.
   Lékouzelnice nejspíše neočekávaly, co bude následovat. Volání jedné na druhou se ozývalo stále více. Lékařská složka Milky Lovedtromové proletěla vzduchem. Ampule s léčivy, amfory plné náhradní krve, vonné svíce uvolňující různé tělesné funkce, to vše střídalo volání uzdravujících kouzel, z nichž některá mnohdy Harryho kamarádi slýchávali od samotné A, když se je učili na jejich celestinských setkáních. Byli svědky kouzelnické operace, při níž ani nedutali.
   Po několika vyhrocených minutách, při kterých se jim tajil dech, vykoukla zpoza plenty ošetřovatelka, která před chvílí poznala kouzelnické obleky, jenž na sobě Harryho skupina měla, a pohledem si k sobě přivolala Siriuse. Chvíli si něco šuškali a na Siriusově obličeji se čím dál tím více tvořil výraz šoku.
   „Ihned mi pověz, co se stalo,“ vyzval Harryho Sirius, v očích měl velké obavy.
   „Byl to Egon,“ oznámil mu Harry a mezi slovy k sobě tiskl zuby, jak stále cítil bolavá stehna. „Ten parchant měl svou vlastní hůlku, ne tu omezenou celestínskou. Milku mi předhodil jako past, protože věděl, že se ji pokusím zachránit. Zaútočil na nás a… ji…“
   „Víc nepotřebuju slyšet,“ zahřímal Sirius a jeho hlas podbarvila odpudivá nenávist. „Toho smrada si pořádně podám.“
   „A,“ vyslovil Harry. „Naše strážkyně. Musela to vidět, má oči všude. Tentokrát musí být důkazy.“
   „Důkazy jsou,“ promluvil hlas podobný meluzíně. V závoji ze záclon za okny vstoupila do místnosti samotná A, a vzbudila v nich neskutečnou autoritu. „Pacientka potřebuje klid, jdeme,“ dodala směrem k Siriusovi, který ohromeně přikývl.
   „Já věděl, že jste tam byla,“ řekl Harry a zalkl se bolestí. „Proč jste nám ale nepomohla?“
   „Mám striktně stanovená pravidla,“ pověděla mu, její pohled byl natolik cizí této situaci tím, že byl tak uvolněný. „Nemíním se plést mezi třídní šarvátky studentů.“
   „Ani když při nich jde o život?“
   „V tvém případě ne,“ sdělila mu zpříma a společně se Siriusem opustila ošetřovnu.

   Harry opatrně sahal pod Milčin polštář, aby ji nevzbudil. Jen co uchopil jejího fénixe, si jej připnul k opasku a v podpaždí semknul své berle. Jen před malou chvilkou si smyl pot z obličeje, aby procitl a právě pohlédl madam Pomfreyové do obličeje. Za postavou této nebojácné ženy vlály záclony opuštěné vysoké ošetřovny.
   „Měl byste odpočívat,“ poradila mu hlavní bradavická lékouzelnice se známkami únavy v hlase a zároveň podráždění při vědomí, že je teprve dopoledne. „Ležet a odpočívat. Alespoň do večera.“
   „A kdy se obejdu bez těch pitomostí?“ zeptal se Harry a pozdvihl jednu z berlí.
   „Vaše rekonvalescence by neměla trvat déle než týden.“
   „A Milka? Jak je na tom?“
   „Vaše přítelkyně je ta nejbojovnější pacientka, jakou jsem za svá dlouhá léta praxe zažila,“ vysvětlovala mu trpělivě, zatímco se Harry díval na fialovlasou dívku, na jejíchž vlasech se odrážely paprsky ranního slunce. „Zázračně se uzdravuje. Nikoli nepřirozeně, přesto rychle. Má bojovného ducha, ačkoli ztratila obrovské množství krve. Snažíme se její organismus povzbuzovat k tvorbě nové a také jí ji dodáváme v dávkách. Její léčbu odhadovat nemohu. S rychlostí, s jakou se zotavuje, může být při plném vědomí už dnes odpoledne.“
   „Co to vaše kolegyně tuhle říkala Siriusi Blackovi?“ zeptal se jí zvědavě.
   „Diagnózu… velice čerstvou diagnózu,“ odpověděla bez zaváhání. „Pověřila jsem Mildred, aby panu Blackovi pověděla o mém podezření. Týkalo se druhu kletby, jež byla na Milku použita. Ať jí to způsobil kdokoliv, bylo to kouzlo se zcela úmyslným činem – těžce poranit. Kouzlo mělo schopnost na své následky člověka zabít. Povíte mi o tom něco?“
   „Myslím, že podrobnosti se sama dříve nebo později dozvíte z novinových titulků,“ sdělil jí zachmuřeně Harry.
   „Pak mi možná povíte, proč stejné příznaky, i když bez fyzických symptomů a některých čistě ženských hormonů, jste nesl i vy,“ pravila zvědavě a povytáhla na Harryho obočí.
   „Proboha… no víte… některé otázky by možná raději neměly být zodpovězeny,“ odvětil Harry, přestože madam Pomfreyové neuniklo, jak si sahá pod hábit na bradavický řád, jenž měl sílu, s jakou chlapec s jizvou na čele prve nepočítal.
   „Jak myslíte,“ odvětila a vydala se zpátky do své kanceláře. „Co vaše mravenčí kousance?“ zeptala se ještě nakonec.
   „Už vůbec nic necítím,“ usmál se Harry. „Ten lektvar, který jste mi dala, zapůsobil zázračně rychle. Mnohokrát vám děkuji.“
   „Mně neděkujte,“ odpověděla a dodala: „Poděkujte Severusi Snapeovi, to on jej pro tento účel urychleně připravil.“
   Harry zůstal stát s ohromeným výrazem. Slova madam Pomfeyové mu vyrazila dech. Zdálo se mu, jako by jej někdo podrazil. Jako kdyby navrhl nerozbitný most, který se právě před jeho očima zřítil vinou letmého vánku. Cožpak si neuvědomují, co mu Snape v posledních dnech způsobil? Co když mu do toho lektvaru něco přimíchal?
   Harry si v tom okamžení vzpomněl, že je očekáván i s fénixem Milky Lovedtromové venku před branami Bradavic, ke slavnostnímu turnajovému ukončení.
   O několik minut později stál podpírán berlemi v hloučku studentů, kteří měli to štěstí, že zrovna neměli vyučování. Vedle něho se postavil Ron a Hermiona, kteří minuty mezitím využili ke shánění dospělých kouzelníků, kteří by jim navrátili zpět efekt Siriusova zakletí. Neúspěšně. Měli stále zaměněné osobnosti.
   Alex Twimbry, předseda komise pro vedení Mistrálních OVCE, se obrátil na vítěznou trojici, jež mu předala čtyři fénixe. Alex, šedovlasý kouzelník s ostrými rysy, vytáhl svou hůlku barvy mramoru. „Tímto slavnostně završuji říjnový turnaj Mistrálních OVCE, jejímž vítězem vyhlašuji Harryho Pottera, Hermionu Grangerovou a Ronalda Weasleyho. Jelikož není zcela nezpochybnitelně dokázána totožnost druhé jmenované a třetího jmenovaného, vinou zakletí Siriusem Blackem, vyhlašuji výjimečně tři vítěze namísto dvou. Fénixové skupiny zmiňovaných zůstanou netknuté.“
   Harry mrkal skrze záři, kterou Fénixové sálali. V hlavě se mu spolu praly pocity štěstí a naděje s pocitem obav. Jak ale jejich zázračné sošky sálaly do dálky, vkrádal se mu do duše pocit tepla a uklidnění. Přesně takové vjemy právě potřeboval cítit, když se snažil nemyslet na toho mizeru, který mu zranil kamarádku.

   Z ošetřovny se večer začala ozývat dunivá hudba. Madam Pomfreyová otevřeně vzdala bitvu o toto území a nakázala svým kolegyním, které se snažily studenty uklidnit, aby se vydaly na ústup. Oslava, která nabrala velkých obrátek, se právě rozpoutala dole na Ošetřovně, v její největší a nejvyšší místnosti. Vrchní lékařka se snažila z plných plic vysvětlit, že Milka ještě nemá dost síly. Ale co to bylo platné, když právě Milka tuhle oslavu svým souhlasem umožnila. Madam Pomfreyová ji varovala, že při sebemenších známkách potíží všem přítomným bude udělen školní trest. Na to však většina oslavujících už dávno zapomněla.
   Harry většinu dne prospal na posteli sousedící s Milčinou. Usínal a díval se na její obličej zalitý pozdním říjnovým sluncem.
   Teď však zapomněl na trápení a starosti, užíval si s přáteli a smál se pokaždé, když Ron nebo Hermiona něco vyvedli. Ron stále nemohl přijít na to, proč ještě nemohl oplatit Hermioně tu trapnou scénku se záchodky. Prostě se mu na toaletu nechtělo. Je však nutno dodat, že jakmile jej Hermiona přistihla se skleničkou pití, okamžitě mu ji ukradla. Ať už to bylo kvůli škodolibosti nebo ne, za celý den jim nebyl nikdo schopen navrátit zpět jejich osobnosti.
   Harry zjišťoval, že na mnohé podněty reagoval náhle velice agresivně. Jeho chování se změnilo příchodem turnaje a dnešní den ho ne a ne setřepat. Jedině jeho přátelé mu dokázali vrátit zpátky jeho pravou tvář.
   A pak se strhnul náramný povyk, když veselí navštívil kolem osmé hodiny večerní sám Sirius. Proklestil si cestu skrze trsající studenty a sem tam ukradl nějakou z rozdováděných dívek, které, když si uvědomily totožnost jejich partnera, začaly pomateně ječet. To je ten vrah, který byl v Azkabanu!
   „Siriusi uteč!“ volal se smíchem Harry.
   „Ne, nikam utíkat nebude!“ přikázal rázně Ron, z něhož právě čišela osobnost Hermiony, a odložil předoucího Křivonožku. „Ani se nehne, dokud nás okamžitě nevrátí zpátky.“
    Sirius se pousmál a rozhodil ruce.
   „Já vůbec netuším, o co tady jde,“ dodal slova svému gestu.
   „Nehraj si na svatouška, ty mizero,“ pokračovala dál Hermiona Ronovými ústy a popadla Siriuse za rameno. Jako naštvaná matka jej dovlekla k posteli, na níž trůnilo její tělo, a využila přitom všechnu sílu Ronova těla. „Koukej nás vrátit zpátky, nebo uvidíš ten sekec!“
   „Rone… co to do tebe vjelo?“ předstíral Sirius a tvářil se jako sluníčko v dětských omalovánkách. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, že se mnou právě mluví Hermiona.“
   „Jenže já teď jsem Hermiona!“ zaskučel Ron, jako když ho na nože berou. „A tenhle blbec mi okupuje moje vlastní tělo! Už to bude skoro jeden den! Každou chvíli se mu bude chtít na záchod, nesmí se opakovat to, co u mě…“
   S jejími slovy začali studenti všude okolo skandovat slova: „Na záchod! Na záchod! Na záchod!“
   „Asi jsem nedomyslel všechny důsledky,“ řehtal se Sirius, až se za břicho popadal. „Doufám, že jste na to byli dva.“
   „Okamžitě toho nech!“ nutila Hermiona Ronův hlas vřeštěním ocitat se ve výšinách, v jakých se pohybovali takoví mistři, jako například Ufňukaná Uršula.
   „Tak dobře, Hermiono,“ dosmál se Sirius, i když mu stále cukaly koutky, „je tu ale menší problém. Já totiž neznám opak toho zaklínadla, nevím…“
   Hermioně to stačilo a v tu ránu začalo Ronovo tělo plácat rukama hlava nehlava a všude okolo se strhl smích. Sirius dostával právě od Rona pořádnou nakládačku v holčičím stylu, a přesto na něm bylo vidět, jak si patřičně užívá.
   „Dobře, dobře, už dost, už dost, HermiRone!“ smál se Sirius a uklidňoval její horkou hlavu.
   „Teď se jmenuje Romiona,“ prohodil k němu Neville a spiklenecky šťouchl do Rona. „Říkej jí Romiona nebo tě uřkne.“
   „Moc vtipné, ty… ty… bramboro!“ osopila se na Nevilla Hermiona. „Přestaňte s tím, všichni, co jste tu.“
   „Existuje jeden jediný způsob, jak efekt kletby zvrátit,“ rozpovídal se Sirius a dovedl Rona s osobností Hermiony za Hermionou s osobností Rona. „A je to navíc velice jednoduché. Stačí…“
   „No?“ vyjeklo Ronovo tělo, když se Sirius důležitě odmlčel.
   „Stačí dát tomu druhému pořádného hubana,“ zazubil se Sirius a tleskl rukama. „To je vše… to je… vrchol vašeho zakletí!“ zvolal slavnostně, ač se zdálo, že jej Ronovy oči právě grilují zaživa.
   „Vše? Dokážeš si vůbec představit, jaké je to, dávat pusu sobě samému?“ vyhrkla Hermiona, v níž se Ron právě probral k životu. „To nehodlám udělat! Nikdy na světě!“
   Ron se otočil a popadl Hermionu za bradu. „Dáš mi teďka hnedka pusu, jinak mi Křivonožka začne olizovat na můj rozkaz celou tvář, je ti to jasné?!“
   Hermiona s osobností Rona jen zahučela, jako by ji měli napichovat na rožeň. Protože jí Ron necitelně špulil pusu tím, jak silně mačkal její bradu, stále jen nesrozumitelně huhlala. Sirius popadl polštář a Harry zaslechl, jak do něj přitisknutý dusí smích.
   Hermiona znechuceně zavřela oči a Ron se začal blížit k jejím ústům. Netrvalo to dlouho. Když si dali konečně pusu, znovu se na sebe podívali. V té chvíli se Sirius začal chlámat na celé kolo. Ron zaťal vztekle zuby, rozpřáhl se, a znovu začal plácat Siriuse. „Ty syčáku! Ty bídáku! Ty jsi lhal! Jen si z nás tu utahuješ!“
   Sirius neovládal svůj smích a začal utíkat před nálety Rona a nyní i Hermiony. Proplétali se mezi trsajícími studenty a ošetřovnou se ozývaly Ronovy načertěné hrozby.

   Když Siriuse chytili s dopomocí celé armády dalších studentů, uráčil se je jednoduchým kouzlem zase odčarovat zpátky z toho druhého. Hermiona z ničeho nic vytáhla ze své brašny ampulku, vyzunkla ji a upalovala na záchodky.
   Když se vrátila, dozvěděli se od ní, že dala Ronovi, když ještě okupoval její tělo, lektvar pro zpomalení metabolismu. Avšak tím si vysloužila spoustu kyselých pohledů. Stejně Hermiona ani jiné nečekala, sama byla pěkně naštvaná. Popadla Křivonožku, který si chvíli musel v hlavě srovnávat, kdo ho vlastně tentokrát drží, a vydala se směrem k lůžku u vzdouvající se záclony v rohu, kde se pohodlně uvelebila a začetla do knihy.
   Zábava začala nabírat obrátky. Ron zjistil, že mu na těle ani na duši nic neubylo a tak se hbitě přidal k ostatním. Sirius vymyslel plán a studenti všech věkových kategorií vytvořili sáhodlouhatánského hada. Byl dlouhý snad celé desítky metrů a studenti, jež ho tvořili, vyběhli v čele se Siriusem ven z ošetřovny. Harry litoval, že se nemohl kvůli svým bolavým nohám přidat. Had si klestil cestu skrze celý večerní bradavický hrad a jeho kouzelnou atmosféru, až si strážní ťukali na čelo, co to jako má znamenat, jak si to představují a jak mají takové chuligány chránit. Hned pak probíhali zástupem duchů, kteří se vraceli zpátky do svých komnat utahaní a uzívaní. Lidský had byl zpočátku krátký, ale jak tak hradem s hlasitým smíchem probíhali, nabíral na délce. To jak se další a další studenti přidávali a smáli se zplna hrdla. Brzy tvořil dobrou stovku metrů, a po pěti minutách celé dvě. Rozesmátí studenti v posledních pozicích vykuleně zírali, jak kolem nich probíhá Sirius v čele. Had už byl tak dlouhý, že se klikatil kolem sám sebe. Proběhli Velkou síní, částí sklepení a neopomněli také navštívit knihovnu, kterou náležitě prokličkovali mezi regály knih. Není třeba dodávat, že madam Pinceová se do hada nepřidala.
   Oproti ní to však udělal Vektor Lup s jakousi přilbicí z alobalu a někteří další členové profesorského sboru, protože takový bláznivý nápad tu ještě nikoho nenapadl. Když had prosvištěl kolem Hagridovy hájenky a dorazil zpátky do hradu, skončil opět na Ošetřovně, která začala praskat ve švech. Sirius dokázal přilákat snad všechny studenty z Bradavic a hudba rezonovala stěnami. Strhl se pravý irský mejdan. Hudba povzbuzovala mladé kouzelníky k neutuchajícímu a dusajícímu tanci, jehož kroky nemuseli znát, stačilo se jen dobře bavit. Úsměvy byly vidět ze všech stran. Harrymu se snad smály i berle. Oslavován byl jako vítěz a Milka vyprávěla o jeho střetu s Egonem. Jako výtečný komorník, který vždy přináší zprávy právě včas a na stříbrném podnose, se studentům rodilo v hlavách odůvodnění Harryho chvil proher a nezdarů. Důvod viděli ve vyčerpanosti po boji v Temném Mordu. Náhle jim připadalo směšné jen předpokládat, že poté, co člověk vyjde ze samotného pekla, bude zcela v pořádku a připraven na spoustu dalších nástrah. Vedle toho zde byla smrt jeho milé. Harry sice žádné z těchto odůvodnění nevyprovokoval, přesto je mile přijímal a byl poprvé šťasten, že někdo respektuje jeho činy. Nebo mu snad sláva už konečně začala stoupat až příliš do hlavy?
   Když odbila desátá večerní a Sirius už donutil tři dívky navléct si zpět vrchní část spodního prádla – situace se totiž místy malinko vymykala – dotáhl slavnostně oděný Hagrid do ošetřovny velký dostavník a zacinkal zvoncem. Na jeho palubě se kymácel dar od Albuse Brumbála – ředitele školy. Byla to tři metry vysoká čokoládová plachetnice z dílny cukrovaru, kde pracoval Louskáček. Na zádi v erbu bylo vlastnoručně vytesané v hořké čokoládě jeho blahopřání k Harryho výhře. Když studenti zjistili, že plachty jsou z cukrové vaty, měl Sirius co dělat, aby se na každého dostalo. Poté, co první slavnostní porci dostala pacientka Milka, mohutná děla z plachetnice vystřelila do vzduchu salvu lískových oříšků a mandlí, až se z kornoutových děl zaprášilo.
   Úderem půl jedenácté ošetřovnu ovládly Taškářovy žertovné předmětyBlbůstky George a Freda. Všude to práskalo a čmoudilo, kolem poletovaly pískající třaskavky a mnoho z dospělých i mladistvých hasilo doutnající záclony. Sirius následně všem rozhlásil, že byl pověřen k dohledu, aby zde nikdo nekonzumoval alkohol. S tím otevřel láhev šampaňského a začal nalévat do nekonečného zástupu skleniček vyskládaných na sáhodlouhém stole.
   Hermiona po celou dobu závistivě pokukovala po ostatních a sdílela pocity s Křivonožkou, kterému se humbuk a tlačenice lidí ani trochu nezamlouvaly. Pozorovala, jak studenti, vyšňoření v převlecích za strašidelné halloweenské tvory, straší mladší ročníky. Co však hlavně zahlédla, bylo, jak její nejlepší přátelé po celý večer obklopují nemocniční lůžko s Milkou, jejich celestínskou kolegyní. ‚Proč ji musel seslat osud právě mně?‘ ptala se sama sebe a s povzdechem se vrátila ke čtení knihy s názvem S nejzdevětadevadesáteronásobitelnějšími kouzly a přesto s klidem. Připadala si v celém tom kolotoči oslav spíše jako duch, protože si jí nikdo nevšímal. Říkala si, že třeba Harry se alespoň na chvilku staví, ale její naděje pomalu vyprchávala. Byla smutná, i když její silné srdce si to nepřipouštělo. Vzpomněla si na dopisy, které dostávala každý týden od rodičů, a v nichž jí náležitě vypravovali všechny novinky ohledně jejího mladšího brášky. Tolik si zase přála ho držet v náručí. Znovu se její pohled zatoulal k Harrymu. Věděla, že jejich přátelství se nemůže jen tak zhroutit. ‚O čem to zase přemýšlím?‘
   „To jsme to dopadli, viď?“ usmála se na svého kocoura, který se zrovna protahoval a zahlédl malou myš, co dostala chuť na zatoulaný lískový oříšek. Hermiona otráveně zavřela nudnou knihu a začetla se do své oblíbené: Kraje a taje latinské mluvy, knihu, kterou poslední dny tolik hltala. A nyní musela hledat odstavec, kde naposledy skončila. Když jej našla, postřehla, že její chundelatý hřejivý kocour Křivonožka, který jí až do teď ohříval břicho, byl ten tam.
   „A jaké to bylo být duchem?“ ptala se Milky Lenka Láskorádová hnána niternou zvědavostí.
   „No… snažím se najít vhodná slova,“ zapřemýšlela se Milka, „připadalo mi, že jsem byla tak trochu duchem mimo.“
   „Mě by spíš zajímalo, jaké to je být Hermionou,“ zajímal se Ernie Macmillian a neunikl mu poťouchlý úsměv.
   „Musím říct jedno,“ vyslovil se Ron, už trochu v náladě, „být Hermionou je ještě horší, než být zab –“
   „Co je to za ochechuli?“ přerušila ho Milka, jejíž oči se upřely na kocoura, který jí právě vyskočil na druhý konec lůžka. „Je dost… paťatý.“
   „Tenhle?“ jal se slova rozpovídaný Ron. „To je ta křivá haksna Hermiony,“ vysvětlil a chtěl Křivonožku podrbat za hlavou, ale kocour na něj hlasitě sykl. „Se hned nezblázni, smetáku!“ ucukl Ron a studenti okolo se rozesmáli.
   „Dívá se na tebe nějak zle,“ varovala Ginny Milku a odložila skleničku nejmenovaným obsahem. „Jako by tě chtěl uřknout.“
   Křivonožka natáhl přední packu v pozici k výpadu, a strnul tak, jak právě byl. Byl jako vytesaný z kamene. Své kapkovité zorničky měl neustále upřené do Milčiných zelených očí.
   „Jdi si po svých, Křivonožko,“ pověděl mu Harry a mávl rukou. Křivonožka však ani nemrkl. „Tak slyšel jsi?“
   „Mě přijde zamilovanej,“ zachechtal se Neville. „Milko, podle mě máš nového nápadníka.“
   V tom se všichni zalekli. Z Křivonožky jakoby hrčel nějaký netvor s cizím hlasem. Jeho krk vydával odpudivý hrdelní a chrčivý tón, až jim běhal mráz po zádech. Harryho přepadla nejistota. Takhle se nikdy Křivonožka nechoval. Začal se bát o Milku. Ležíc byla vůči němu bezbranná, přikrytá přikrývkou v posteli.“
   „Ten kocour mutuje,“ zasmál se Vektor Lup v dálce. „Asi bude v pubertě.“
   „Tohle nebude puberta,“ řekl Harry a v jeho očích se objevila ochráncovská agresivita. Jeho oči se soustředily na kocoura a ten to určitě věděl. Jakmile Křivonožka vytáhl drápy, chopil se Harry iniciativy. Chrčení se vydralo na povrch v hrozných výšinách, jako by se měl Křivonožka každým okamžikem udusit. Harry jej hbitě chytil za srst na hřbetě, ale to neměl dělat.
   Křivonožka, jako bleskurychlá šelma, švihl prackou po Harryho ruce, na níž mu nakreslil dlouhou čáru. Ginny vyjekla a stáhla Harryho ruku zpět do bezpečí, zatímco všichni ostatní vystrašeně ucukli.
   „Ty zmije jedovatá!“ vykřikl na něj Harry, přepadla ho agresivita, jež jím cloumala po celý den a rázem na kocoura mířil hůlkou.
   „Co si myslíš, že děláš?!“ ozvalo se mu za zády.
   Hermiona se prodrala skrz přítomné studenty a zůstala zírat na celou tu podívanou. Jakmile ji Křivonožka postřehl, stáhl ocas a ladným skokem se ocitl v jejím náručí. Hermiona spatřila Harryho ruku a jeho zuřící výraz. Poslední zastávkou zkoumavého pohledu Hermiony však byla Milka.
   „Ten kocour!“ křikl Harry.
   „Je kocour a žádný smrtijed!“ vyčetla mu prudce. „Není to žádný tvůj nepřítel, abys na něj mířil hůlkou!“
   „Podívej se, co mi ta potvora udělala, Hermiono!“ a Harry ukázal svou ruku, na níž se kapky krve rozhodly soupeřit, která dříve steče dolů.
   „Tomu nevěřím,“ osopila se na něj, jenže nečekala, kolik naštvaných pohledů se na ni na oplátku upře.
   „Hermiono, je to tak,“ potvrdil Ron a bublinky ze šampaňského mu nechtěně vyšly krknutím z pusy.
   „Ty Křivonožku nesneseš celou dobu, tebe se ani neptám,“ sjela ho Hermiona.
   „Ten prevít chtěl ublížit Milce,“ pokračoval Harry agresivně.
   „Tak o to tady jde!“ pochopila Hermiona. „V tom případě se mu ani trochu nedivím.“
   „To mělo znamenat co, tohle?“ chytil se jejích slov vztekle.
   „Ale no tak, přece se tu nebudeme takhle hádat,“ zvolal vesele Vektor Lup a poplácal se po břiše podobně jako na buben.
   „To jen vysvětluje Křivonožkovo chování,“ zastala se Hermiona svého kocoura, a profesora čaromatiky vůbec neslyšela. „Harry, copak se Křivonožka někdy mýlil v odhadu druhých lidí? Vždycky vycítil, když někdo… někdo…“
   „Někdo co?“ řičel k ní naštvaně, když se nechtěla vyslovit. „Nechceš to říct před námi všemi, že? Ne před Milkou osobně?“ naléhal na ni a zdálo by se, že mu šlehají rudé plameny v očích. Bolístka na ruce mu vrývala do hlavy prudkou agresi, kterou nenadále, silně podnícenou útokem na Milku, nedokázal ovládnout. „Copak ti nedochází, že to ani není zapotřebí? Tady už všichni dávno víme, jaký máš k Milce odpor. Známe tvůj názor – z tvých všudypřítomných pomluv.“
   „Vážně?“ podivila se Milka a očima se zabodla do Hermiony. „To jako proč?“
   „To… to není pravda,“ zamluvila Hermiona a uhnula s pohledem. „Všechno si to vymýšlíte.“
   „No… víš…,“ zapojila se do pře Ginny, přestože její hlas nebyl v hlomozivé hudbě téměř slyšet. „Mám tě ráda, Hermiono, ale tuhle jsi ji pěkně pomluvila.“
   Hermiona cítila na svých bedrech výčitky a sama se vinila, proč v posledních dnech nedokázala uhlídat své výlevy nařčení, které tak dlouho držela v sobě. Je prostě také jenom člověk a má právo pomluvit někoho, kdo se jí už na první pohled nezdá.
   „Není nic špatného na tom, mít jednoduše názor na někoho druhého.“
   „To není,“ souhlasila Ginny, „ale je hodně špatné toho druhého pomlouvat za jeho zády.“
   „Copak jste se tady proti mně všichni spikli?“ vyjekla úzkostně.
   „Ten kocour chtěl ale Milce vážně ublížit,“ přidal se Neville.
   „Harry…,“ snažila se v planoucích očích, které byly dosud pokaždé plné pochopení, najít soucit, „vždyť je to přece náš kocour. Křivonožka vždycky věděl jaký je kdo člověk. Vzpomeň si na Prašivku. Chceš… to chceš opravdu věřit úplně cizí holce, nežli – “
   „Milka není úplně cizí holka!“ zpražil ji bodavým hlasem. „Pro mě znamená o hodně víc, než nějaký psychopatický kocour, který má oblibu sekat mi prackou po ruce!“ řekl a uchopil Milčinu dlaň.
   „Vidíš, co s tebou dělá?“ vyhrkla bědujíce. „Cho, Harry! Nezapomeň na Cho! Tohle není Cho! Prober se!“
   „Sklapni!“ vykřikl, až se ostatní zalekli. „Neopovažuj se takto mluvit o Cho. To díky ní tu právě teďka stojíš a prskáš na mě takováhle slova. Odkliď nám raději toho pitomého kocoura z očí!“
   „Jsi hulvát, Harry!“ nařkla ho zle. „Ty a všichni kolem jste… jako by vás omámila.“
   „Jsi už směšná,“ sjel ji Harry a tvářil se nenávistně. „Ať už se tu ten kocour neukazuje.“
   „Ten kocour bude se mnou!“
   „Tak v tom případě se tu neukazuj ani ty! Vrať se do toho svého kouta a tam zůstaň!“
   Slova doduněla v Hermioniných ušních bubíncích a ona upustila svou nejoblíbenější knihu na zem. Hermioniny oči zvlhly, obličej se zkroutil do pláče a Harryho nejlepší kamarádka se bez dalších slov vydala s kocourem v náručí směrem pryč.
   „No jo, asi jsi to přehnal,“ poplácal Ron Harryho po zádech.
   „Já? A co ty? Vy jste se do ní taky naváželi.“
   „Ne Harry… my ne,“ řekl mu vážně a z jeho pohledu to Harrymu došlo.
   V tom mu někdo zmáčkl hlavu. Harry sykl bolestí, jak byla cizí ruka surová. Oči spatřily Siriuse s – pro něj – cizím výrazem v tváři.
   „Hodně jsi mě zklamal,“ pravil Sirius a máchl rukou, až Harry dostal ránu po hlavě.
   „Co… co si to… vždyť jsem ti zachránil život!“ vypudilo Siriusovo gesto v Harrym novou dávku agrese, ale prudkým přívalem testosteronu se mu slova zasekávala v krku.
   „A nejenom mně, jestli si vůbec vzpomínáš,“ dodal Sirius o mnoho agresivnějším tónem, než Harry. „Nic ses nenaučil. KONČÍME!“ zařval na celé kolo. „Tahle oslava právě skončila… díky tobě.“

   Hala pro zotavování studujících mladých kouzelníků zela náhle prázdnotou. Tma padla na cedrové dřevo postelí, tmavě modrá šeď se mlhavě blyštila na nemocničních lakovaných stolcích. Duch nočního chladného větru nadouval zástup vysokánských záclon, které duší průhledností plápolaly večerní ošetřovnou.
   Harry s pohledem upřeným na svou novou nejlepší kamarádku hořce zakroutil hlavou, položenou na bílém polštáři s bradavickým znakem. Obličej do polštáře zabořil a dusil v něm žhnoucí nařčení. Pak si nazul trepky, uchopil bolestně své berle a vyšel klapajíc po naleštěné podlaze – ledové jako kámen – ven skrze vlající záclony, vzbuzující pocit zpomaleného času.
   Nevěděl, jestli usnul, a pokud ano, proč se probudil. Ocitl se na prostorném nekrytém balkóně s výhledem na hvězdy, které shrabávaly temné mraky do shluků zářících bodů a černých mlh. Balkón propojoval všechny lůžkové pokoje ošetřovny – chlapecké, dívčí, i pro školní sbor. Za záclonou si náhle všiml stojící postavy. Byl to Egon!
   Harry na chvíli ztuhl a počal urputně přemýšlet. Hůlku nechal u postele! Co teď?!
   „Nevšímej si ho,“ obeplul ho dobře známý hlas jeho strážkyně.
   Harry ji zahlédl v úzkém cáru svitu měsíce, jak sedí na visutém bloku stoupajícím ze stěny hradu, zdobeného ornamenty v neogotickém stylu. Vypadala jako majestátní chrlič. Měsíc ji hladil svým svitem jen ze strany. Zbytek byl zahalen v černé tmě.
   „Vždyť stojí hned u nás,“ obával se Harry, jehož oči zamrkaly na nehybnou postavu Egona.
   „Vymyli mu mozek,“ vysvětlila A, jejíž ladná silueta se ani nepohnula.
   „Co prosím?“ hlesl šokovaný Harry.
   „S tím chlapcem nebylo vše v pořádku. Dělal velice nebezpečné kejkle,“ promluvila zase A a opět se vrátila do meditací.
   „Pořád jste mi neodpověděla.“
   Ainy oči se zablýskly v bílém světle lunárního koláče na obloze. „Činy, kterých se dnes a včera Egon Ferox dopustil, spadají do jurisdikce trestního kouzelnického práva. A to učinilo rázné rozhodnutí s přihlédnutím na jeho plnoletost. Egon opustí tuto školu a vydá se na dlouhou cestu, při níž bude hledat své pravé já.“
   „Proč mluvíte stále v hádankách? Co tím máte na mysli?“ zeptal se Harry a prochřadle se oklepal, když mu mráz projel tělem. Pohled na Egona, stojícího nehnutě v kuželu reflektoru měsíce, mu naháněl husí kůži.
   „Jak jsem řekla, nevšímej si ho,“ zopakovala A a odraz v jejích očích zmizel – zavřela je.
   Harry se odmlčel a opřel o betonové zábradlí. Nasál noční anglický vzduch plný skotských pastvin a irských přímořských skalisek, který do Bradavic posílal severozápadní vítr. Když znovu otevřel oči, promluvil: „Ohledně dnešního večera…“
   „Nepřikládám žádnou důležitost ani jednomu slovu, které padlo v průběhu dnešního laciného večera.“
   „To rád slyším… ne, to nerad slyším. Myslel jsem, že mi poradíte,“ opravil se Harry a podíval se na stranu na černý stín patřící elegantní dámě bojovnici.
   „Nic ti neřeknu,“ pověděla mu větu, kterou však věru nečekal.
   „Myslel jsem… že právě vy mě pochopíte.“
   „Nechápu tě od první chvíle, co jsem tě spatřila,“ sdělila mu příkře, až ho znovu zamrazilo. Tolik ji chtěl rozpovídat, ale stále mu to nešlo.
   „Proč mi neřeknete víc? Povězte mi, co by vám pomohlo mě pochopit?“
   „Tak předně… tvůj život. Nevíš, co od něj máš čekat. Nasedl jsi do vlaku, ale jen blázen cestuje, aniž by věděl, jaká je další stanice. Už jsem potkala člověka, co měl předurčeno zemřít. Nepamatuji se, že by po večerech flámoval na primitivních oslavách bez jakékoliv kázně a ambic… Nezasloužil sis, aby za tebe položil život,“ Harrymu pomalu došel význam její poslední věty. „Znala jsem Lextera. Byl mým nejlepším žákem. Udělal všechno pro to, aby jej Démon, kterého na sebe poštval, když jako mladý hoch nedopatřením přečetl jméno Pána zla z otcova zápisníku, nikdy neodnesl na smrt. Rmoutí mě představa, že i přes své nesmírné snažení se jeho konec naplnil,“ pravila a opět otevřela oči. Harry zjistil, že se upírají přímo na něj. „O to více mi přijdeš ohavný, když si po večerech flámuješ, místo toho, aby ses snažil najít pravdu.“
   „Teď mi křivdíte.“
   „Opravdu?“ zeptala se ho a nečekala na odpověď. „Čas Albuse Brumbála se měří svou hodnotou na desítky Galeónů. A on veškerý tento čas zasvěcuje právě teď pouze tobě. Když sis omezenecky stěžoval, že se ti nevěnuje tak, jak bys potřeboval, vůbec sis neuvědomil, jak moc se ti ve skutečnosti obětuje. On totiž neztratil naději zvítězit. Bojuje každý den. Najímá desítky drahých vyšetřovatelů, kteří prolézají ty nejzapadlejší kanály a hledají ty nejzatracenější černokněžníky, jen aby vypátraly hrst nových informací, které by dopomohly odvrátit tu smrtící věštbu. Každý den je pro něj vzduch, jímž létají peníze, pot a dřina. A co ty? Řekni mi, co jsi v posledních měsících udělal proti tomu, abys zabránil vyplnění věštby?“
   „Potichu…,“ žádal ji Harry. Informace o věštbě byla jeho tajemstvím.
   „Jsi pro mě chátrající troska, pane Pottere. Je mi proti vůli chránit někoho, jako jsi ty. Dělám to čistě na příkaz ministerstva a hlavně z loajality k Albusi Brumbálovi. Právě jsem ti vyzradila svůj pohled na věc. A nyní mi řekni, co by mi pomohlo změnit můj názor.“
   Harry její slova polykal jako rybí tuk. Oči nořil do chladných kamenů podlahy balkonu ošetřovny. V nastalém tichu se oči mocné čarodějky zase zavřely a noc rozpoutala půvabný koncert, jehož orchestřiště tvořila pláň cvrčků a houkajících sov.
   „Nechci zemřít,“ prohlásil tiše chlapec s bleskem na čele. „Cítím se nevděčně a rád bych pomohl. Chci pomoct.“
   A se ani nehnula. Cop jejích dlouhých vlasů unášel vítr a hladká tvář nedoznávala jakéhokoli výrazu.
   „Slyšíte? Chci pomáhat!“ zakřičel Harry, až se několik vyrušených cvrčků okolo zarazilo. „Chci pomoct!“
   A otevřela oči, zvedla se, a jako když se snese lehoučký lístek ze stromu, udělala salto ve vzduchu a dopadla neslyšně na tři, díky čemuž měla jednu ruku neustále volnou.
   „Něco se se mnou děje,“ řekl Harry, když si hleděli do očí. Měl z ní obrovský respekt. Byla dravá a nezkrotná, nevěděl, jestli ho bude poslouchat, nebo se za chvilku vypaří pryč.
   „Poslouchám.“
   „Mám problémy ovládat svůj vztek. Ničím věci na potkání, když kolem někoho jdu, občas mám chuť ubližovat. Čím víc dospívám, tím víc se ve mně ten pocit probouzí. Kypí ve mně strašlivý vztek, musím se stále více ovládat, a dnes jsem to nedokázal. Je to jako droga… a svým způsobem mě to přitahuje.“
   „Pokračuj,“ vybídla ho A, oči neustále upřené do Harryho nocí podbarvených zelených panenek.
   „Už od prvních roků tady v Bradavicích jsem si nebyl jistý, jestli jsem se vydal správně. Zařadil do správné koleje. A tenhle poslední rok mi přijde, že patřím jinam. Nikomu o tom neříkám, zapírám to i sám před sebou. Ale už dál nechci.“
   „Zaprvé, odluč se od ostatních.“
   „Myslíte?“
   „Ublížíš jim. Buď s těmi silnými. Ostatní by tě nepochopili. Právě tobě ze všech nejvíc předávám podstatnou část ze svých schopností. Aniž bys o tom tušil. Vyřeš své pocity. Najdi svůj cíl, najdi své poslání. Až budeš hotov, vrátíš se k nim zpátky.“
   „Jak? Jak můžu pomoct s hledáním, když jsem zavřený ve škole?“
   „Vyrozuměla jsem, že vítězná skupina má právo na volný víkend podle své volby. Je čas volit cestu, Harry Pottere.“

   Otevřený venkov v hrabství Herefordshire, se svými zelenými pláněmi a hnědými poli kam jen oko dohlédne, se právě míhalo Harryho celestínské skupině za okny vlaku. Byli na cestě už od poledne pátečního dne. Cestovali několika spoji a nyní mířili směrem do Doupěte mudlovským vlakem, na jehož konečné je měl vyzvednout ministerský anton. Harry ani na moment nezapochyboval, že jej jeho strážkyně bedlivě nesleduje a tak se raději soustředil na své poslání. Jejich kupé bylo ztichlé. Náhle nikdo nechtěl s nikým mluvit. Harry se za své jednání neomluvil, neviděl žádný důvod, proč by měl. Na ruce se mu, kromě míhajících se stínů od sloupů s vysokým napětím tam venku, rozprostíral dlouhý strup po neodbytném kocourovi, kterého právě Hermiona tiskla na kraji kupé v náručí.

   „Synáčku!“ vyloudila paní Weasleyová zkroušeným hlasem a ovinula se kolem Rona, jako by ho neviděla celé roky.
   Na sklech Harryho brýlí se odrážely mnohačetné ozdoby, které Ronova matka rozvěsila po celém obývacím a zároveň i přijímacím pokoji v přízemí Doupěte. Velký transparent, s pečlivě vyháčkovanými jmény, jásal jen a jen pro vítězství Harryho celestínské skupiny. Na širokém stole plném podzimního kvítí, kde se skvěla bohatá sbírka napečených dobrot z vánočkového těsta, se proháněl marcipánem zdobený perníkový vláček, který jezdil po perníkovém kolejišti. Občas projel kolem přejezdů či stanic, kde zacinkal malý zvoneček, a postavičky z pečeného pamlsku mávaly rukama.
   Paní Weasleyová doobjímala svého syna a utřela si slzy v očích. Popošla k Hermioně a i jí zavdala vřelého přivítání.
   „Tví rodiče tu budou i s tvým bratříčkem hned za okamžik,“ pověděla jí úsměvně a Hermionu v srdci zaplnil oceán štěstí.
   Paní Weasleyová poté postoupila k Harrymu. Chlapci se zastavil dech. Vzpomínal si živě na slova pana Weasleyho. Už cestou přemýšlel, jaký má velký strach z první reakce manželky ministra kouzel.
   „Ach, chlapče drahý,“ zaštkala paní Weasleyová a objala Harryho silným mateřským objetím, až mu vytlačila vzduch z plic. Harry byl ohromen a zároveň nesmírně potěšen. Takové přivítání od ní vůbec neočekával. „Tolik jsem se o tebe bála. Každý novinový titulek jsem četla se zatajeným dechem,“ říkala, odtáhla se od něj a prohlížela si ho, jestli mu nic není. „Člověk by čekal, že letos už bude klid, viď?“ dodala a pohlédla mu do očí. Ty pak sjely k Harryho ruce. „Kde jsi k tomu přišel?“
   „To byl Křivonožka… znáte to, kočky,“ pousmál se Harry a zraky uhýbal Hermioně. „Tohle je paní Weasleyová, Milko,“ představil jejich hostitelku Harry. „Ronova matka. A tohle je Milka Lovedtromová, naše přítelkyně. Je s námi v –“
   „Vím vím vím, všechno vím,“ zarazila je dobrácky. „Ale rychle se pojďte najíst, určitě vám po cestě pořádně vyhládlo. Měli bychom si pospíšit,“ dodala a po jejích slovech se nově příchozí po sobě významně podívali.
   Paní Weasleyová se ve vaření překonávala. Avšak i na ní byla patrná zvláštní změna. Nebyl už důvod strachovat se o rodinný rozpočet. Přesto si dala velice záležet, aby jí žádný chamtivý soused či host nemohli vytknout nic, co by se vzdáleně podobalo přepychu. Její snažení se však změnilo spíše v chorobnou lakotu a pečlivost, kterou se ze všeho nejvíc trápila právě ona sama.
   Ron svou matku nepoznával, ostatně jako před týdnem svého otce. Měla výrazné kruhy pod očima a její pohled zestárl možná i o deset let. Byla rázem jiný člověk. Ještě v průběhu prvního listopadového večera Ron ztropil několik rošťáren. Jeho matka ho však vždy jen pohladila po hlavě a unaveně si sedla k pletacím jehlicím. Ty se už nikde nekomíhaly jedna vedle druhé a kouzelně samy nepletly žádné svetry. Její nenapodobitelný elán jako by odezněl.
   Když se večer strhl prudký liják a okna Doupěte lomozila do místnosti zvukem dopadajících korálků, vešli do útulného příbytku dva mudlové s nemluvnětem v doprovodu ministra kouzel, jimž voda proudila ze svrchníků.
   Hermiona vyskočila s neutuchající radostí a vřítila se do objetí s dospělými lidmi, kteří právě vešli a pozdravili se s paní Weasleyovou. Ron se šel pozdravit také, jen Harry seděl uprostřed a hleděl do úst břidlicového krbu.
   „To se ten, kvůli kterému tu riskujeme životy, ani neuráčí vstát a pozdravit nově příchozí?“ hlas pana Weasleyho prostoupil Doupětem.
   „Ale no tak, Arture,“ oslovila ho paní Weasleyová, v jejímž hlase bylo znát nezvyklé množství doprošování.
   „Dobrý večer, přeju,“ vstal Harry a poklonil se, jako nějaký herec.
   Panu Weasleymu škubl ret tak, jak to uměl jenom Harryho strýc Vernon. To jej trochu vyděsilo.
   „Harry, viděl jsi už Andyho?“ zeptala se ho paní Grangerová libozvučným hlasem naplněným radostí.
   „Raději mě omluvte, pane a paní Grangerovi,“ prohodil Harry, „ale poslední dobou se necítím ve své kůži. Prosím vás předem, nebuďte tím nijak ovlivněni.“
   „To je v pořádku,“ odvětila Hermionina matka.
   „To je všechno, co nám řekneš?“ nevydržel pan Weasley. „Víš, kolik nás stojí jeden jediný den tvé ochrany?“
   „Hádám, že o něco méně, než té vaší,“ zpražil ho vyčítavým pohledem černovlasý hoch.
   „Nech ho, Arture,“ žádala svého manžela paní Weasleyová.
   „Když mě omluvíte,“ utrousil nevlídně Harry a odešel do Ronova pokoje. Necítil se vinen.

   Ratanový košík plný teplých peřinek, byl položený na deset kroků od vyhaslého krbu, ve kterém dopraskávaly ohořelé uhlíky dřeva. Vzduch byl vlahý, když dovnitř pootevřeným oknem vplouval jako očekávaný host. Vedle malého tělíčka v košíku spali jeho rodiče s dcerou. Všem bylo nabídnuto pohodlí obývacího pokoje dole v přízemí, odkud batole nerušilo ostatní Weasleyovy a koupelna byla v případě potřeby snadno dosažitelná. Pan a paní Grangerovi byli tolik šťastní, že mohou strávit víkend pohromadě, celá rodina. Tolik si toho ještě toho večera naplánovali.
   Harry pronásledován noční žízní se mihl kolem spícího Rona. Vyšel z pokoje a nyní se ocitl v přízemí v obýváku, kde pozoroval spící Grangerovy.
   Kde se vzala, tu se vzala, hůlka v Harryho ruce zamířila do čela malého děťátka. Harry naklonil hlavu s nepřítomným výrazem, oči upíral do bezbranného stvoření. Špičkou hůlky zamíhal nad čelem nemluvněte, jakoby kreslil blesk.
   „Jak bezbranné,“ zašeptal Harryho hlas do ticha, ve kterém poklidně oddechovaly čtyři bytosti.
   Na chvíli se mu zdálo, že se neovládá. Nevšiml si rudého lesku ve svých očích. Rychle se vzpamatoval a znovu spatřil bezbranné dítě. Viděl jemné vlásky na malé hlavě s drobounkými prsty u tváře. Viděl společné štěstí lidí, kteří před ním právě spali.
   Harry se otočil a vyšel ven do noci. Pole, které od prázdnin dorostlo do výšky člověka, teď jen šumělo v dálce. Mladistvým kouzelníkem projel mrazivý chlad, když došel ke studni, aby si nabral čerstvou vodu. Věděl, že sklenici s pitím měli hned v pokoji, avšak potřeboval si pročistit hlavu. Divně ho pálila, když se uprostřed noci probral. Cítil, jako kdyby se mu dusivý dým vpíjel z oblohy přímo do čela.
   Okna Doupěte z ničeho nic probleskla. Harry, drže v ruce hrst vody, zaslechl ostré: „Avada Kedavra!“. Blesklo se v obývacím pokoji.
   Vydal poplašený sten. Jeho mokré ruce sevřely hůlku. Spící Kecal a Kéca se na pokyn Harryho uzdravených nohou sprintersky zaryly do země. Vyřítil se zpátky k domu. Přitiskl se ke dřevěné stěně Doupěte a otevřel dveře. Dum! Dum! Dum! Dum! Srdce mu bušilo jako by měl dostat hysterický záchvat.
   Právě mu prudce odbilo silný tep, když spatřil, jak zkroucená postava držela v rukou malé nemluvně. Zacloumal jím příboj nekontrolovatelné agrese. Hůlkou mávl jako bičem a řvoucí kouzlo se vřítilo do kouzelníka. Tím probudil všechny spící tvory. Harryho oči nespatřily dopad kouzla, ten nevnímal. Všechno jako by zmizelo, když ve shrbeném stvoření poznal Červíčka. Pak už jen lomoz střídal lomoz. Viděl nůž, naleštěný stříbrný nůž, který se z ničeho nic vřezal Harrymu do ramene, až padl na kolena. Vykřikl a chytil se za něj. Krev z rány mu protékala mezi prsty a nedala se zastavit.
   Mlha se rozestoupila. Harry silně oddechujíc, spatřil tvář pana Grangera a jeho rodiny. Pohlédl na své ruce. Držel v nich malé nemluvně!
   „Harry, co to, proboha, děláš?“ vykřikla zděšeně Hermiona, v obličeji naprostý šok. Dítě pocítilo napětí a rozplakalo se chlapci v náručí.
   Harry přestal kontrolovat svůj dech. Dělal si, co chtěl. Pořád dál držel mátoživě v rukou dítě. Rameno měl v pořádku. Byla to zatím nejnovější vidina. Každá další byla živější a živější. Harrymu se rozklepaly i ruce.
   „Dej nám zpátky Andyho,“ řekl mu rozhodně pan Granger – rozumný a bystrý muž s ostrými rysy tváře. „Teď hned.“
   Plejáda pocitů, z nichž všechny se míhaly jako stíny na kolotoči. Jednou cítil nenávist, podruhé zase vinu. V jednu chvíli chtěl dítě uškrtit, v té druhé jej stále dál chránit před domnělým Červíčkem. Začal svírat nebohé dítě ve svých silných rukou.
   S tím se dolů vřítily kroky paní Weasleyové, jež byla následována svým manželem. Spatřili klečícího a váhajícího Harryho, stejně tak i ustrašené pohledy rodiny Grangerů.
   „Okamžitě ho pusť!“ zahulákal Artur Weasley, který se na noc snad ani nepřevlékal. Vázanka mu visela pořád ještě u krku.
   I Milka se objevila, mihla se jim za zády a pomalu se kradla ke klečícímu Harrymu, v jehož očích tu a tam pobleskl rudý plamen. Když se její ruce dotkly jeho těla, pocítil Harry náhlé vysvobození. Jako když sepne spoušť propusti vody. Stisk ruky na těle dítěte opadl. Paní Weasleyová byla po jeho boku dříve, než dítě upustil. Pomalu od něj převzala plačící uzlíček a ihned jej podala Hermionině matce.
   „Co tohle mělo u všech zapalovačů znamenat?“ vykřikl ministr kouzel, až paní Grangerová raději svého syna odnesla pryč.
   „Jsi snad někdo jiný?“ tázal se pan Granger. „Nebo… je to nějaká vaše… kouzelnická zvyklost?“
   „Ale no tak přece,“ pravila k němu paní Weasleyová.
   „Máte pravdu. Ale… teď nevím, co si mám myslet. Před půl rokem mi zachráníš dceru… a pak mi…“
   „Tati… už nic neříkej,“ špitla Hermiona a uchopila otce za rameno.
   „Tak mluv, ty mizero!“ zařval na něj pan Weasley.
   „Arture!“
   „Ticho Molly!“ sjel ji okamžitě. „A ty mi to koukej vysvětlit!“
   Harrymu bubnoval hlas Ronova otce až v nitru srdce. Hleděl k zemi a byl naprosto omámený tím, co se stalo. Nezmohl se na slovo, nezmohl se říct jedinou větu. Jeho činy ho šokovaly.
   „Tak si zabal svoje saky paky a koukej odsud vypadnout!“ zaječel na něj pan Weasley s prudce nataženou rukou. „A opovaž se tu ještě někdy ukázat!“
   „Pane Weasley…“ houkla tence Hermiona, ale její hlas snad ani nebyl slyšen. Když Harry stále nijak nereagoval, přešel pan Weasley k němu a chopil se ho vytáhnout na nohy.
   Jakmile ruka pana Weasleyho dopadla na Harryho, přistála na něm ledově chladná ruka chlapce. V ministrovi kouzel to zajiskřilo, a jako kmen stromu se sklátil k zemi.
   „Artý!“ vykřikla poplašeně paní Weasleyová a přiskočila ke svému manželovi. Situace eskalovala. Na první pohled dýchal, ale jinak se ani nepohnul. Vytřeštěné oči Harryho druhé mámy se na něj upřely s čirým zoufalstvím.
   Harry se zvedl a zraky upřel na Hermionu. Mávl hůlkou a jeho kufr s bušením a nárazy dorachotil po schodech až do přízemí.
   „Už mě tu nikdy neuvidíte,“ prohodil zlomeným hlasem a vydal se ke dveřím.
   Vyšel do noční krajiny a za jeho zády mizelo obydlí, které jako jediné dokázal za celý svůj život v srdci považovat za pravý domov. Po pár metrech ho dostihla Milka.
   „Jdu s tebou, bez řečí,“ dodala, čímž rezolutně odmítla dohady.
   Vykročili kupředu a lámali uschlé vysoké stonky traviny. Doupě se po pár stech metrech schovalo za horizontem. Byli teď jen oni dva. A Harry věděl, co musí nyní udělat. Hluboko v srdci byl rád, že na to není sám.

   Našli si starou stodolu na okraji vesničky Vydrníku, kde skladovali siláž. Vylezli potají nahoru a Harry vytáhl dvě huňaté deky z kufru. Jednu předal Milce, ale ta jí místo toho podložila jejich lůžko tvořené senem. Harry pochopil a tak se společně uložili do sena, které jim vonělo do nosů. Nebylo v tom nic romantického, bylo to až strašidelně vážné, když se tiskli k sobě, aby vyvolali společné teplo.
   Dobrou půl hodinu si bez jediného slova hleděli do očí, a skrz vitrážové okno k nim proudil pruh mdlého měsíčního světla. Teď měli spoustu myšlenek a pocitů, které nutně museli vstřebat.
   „Nic o tobě nevím,“ promluvil Harry do nočního ticha.
   Milka napoprvé zavřela silně víčka a než je otevřela, uchopila pevně Harryho dlaň. Na okrajích jejích zelených očí se leskly slzy.
   „Já o sobě také,“ zašeptala úzkostně.
   „Co mi to říkáš?“ zeptal se Harry jemně a pohladil ji po tváři.
   „Nevím o sobě nic, Harry,“ špitla smutně a ruku mu opět uchopila. „Vím ale důvod, proč tomu tak je.“
   „Prosím, řekni mi to.“
   Milka nesmírně hořce polkla a opět se zahleděla do očí chlapce s bleskem na čele.
   „Tak já ti to tedy povím. Když zajmou opravdu zlé smrtijedy, pošlou je do vyšetřovacího výboru. Ten jim… omezí lidská práva. Pokud se člověk přidá ke smrtijedům, přestává být lidskou bytostí. A pozbývá výhrad, které se normálním kouzelníkům dostávají. O to je pak horší, když smrtijed má rodinu. Ten problém byl mnohokrát řešen a… přišlo se na jednu jedinou správnou věc.“
   „Pokračuj,“ vyzval ji a stiskl i druhou ruku.
   „Podle zažitých společenských dogmat se z dítěte vychovávaného smrtijedem dříve nebo později stane také smrtijed. Výchova dítěte člověkem bez srdce a jeho pozdější začlenění do společnosti je pro v myslích běžných kouzelníků nemyslitelná věc. Svěřil bys své dítě do školy, kam chodí dva tři potomci smrtijedů? Vrahů a násilníků? A v případě, že by se to řešilo nějakými vzdělávacími tábory, bylo by to na úkor samotných dětí smrtijedů, nehledě na to, že by se riskovalo skupinové spolčení, zakládání nových agresorských skupin…“
   „Fialovlásko, věř mi, že já to chápu. Řekni mi to.“
   Milka se odmlčela a otřela si slzami pokrytá víčka.
   „Tak… se rozhodlo o definitivním řešení, které má nejmenší počet negativních dopadů. Rozhodli se po zatknutí smrtijedů nejvyššího stupně – tedy smrtijedů s přímým stykem s Pánem zla – je zbavit svéprávnosti o své děti. Ty pak musí na povinný výmaz paměti. Začnou nanovo. Pamatují si jisté střípky z dětství důležité pro osobní vývoj jedince. Nepamatují si ale na své rodiče, na to, co je učili, co jim zpívali, když byli malí. Nepamatují si vlastně nic. Jsou pouze prázdnými schránkami pocitů.“
   „Chceš mi říct, že ty…“ hlesl Harry s omámeným výrazem a Milka přikývla. „To je mi tolik líto, Milko.“
   „Nemusí mě nikdo litovat,“ vzmužila se a znovu, tentokrát naposledy si otřela své oči. „Ani ty,“ pravila Milka s neotřesitelnou vůlí a obpletla své nohy kolem Harryho, aby se ještě více zahřáli. Harry by to udělal už dávno, ale na to si ji příliš vážil. Jeho společnice se po několika minutách ticha zeptala: „Co teď chceš dělat?“
   „Máme necelé dva dny,“ odpověděl jí na to Harry. „Musím zjistit několik věcí. Existuje jistá věštba, která mi předurčuje smrt. Kolem mě je mnoho lidí, co se snaží hledat odpovědi. Jenže já sám jsem až doposud nic nedělal. To se teď změní. Soustředím se na to, co jiní nemohou. V mé krvi je jisté propojení s mytickými bytostmi. Už jednou se mi to povedlo. Budu se snažit znovu je najít. Potřebuju ukázat správný směr. Musí mi říct, jestli má smysl bojovat… a za co.“
   Milka zavřela oči a Harry ji po chvíli následoval. Usnuli pevně semknuti k sobě, až dokud ráno nevyšlo slunce a nenastal nový den.

   Snídani si udělali přímo na farmě, ve které strávili noc. Sehnat zde vejce nebylo nic nesnadného. Toho rána se vydali hned na cestu.
   Harry si byl vědom, že jediný důvod, díky kterému se loňský rok dostali do Erisedského hvozdu, byla jeho moc v těle pegasa. Třebaže ji už nadále neměl, spoléhal na svůj původ a doufal, že jeho volání některý z bájných lidí zaslechne. V srdci si to přál již velice dlouho, ale nikdy ne tolik, jako dnes. Také to v něm cítil intenzivně – velice intenzivně.
   Našli kouzelnickou krčmu až na samém zapadlém okraji Vydrníku. Zavdali si pořádné porce kávy a začali uvažovat, jak Harryho mysl propojit s Aethóňany.
   „Měli bychom zkusit Zapovězený les,“ navrhla Milka a promýšlela další kroky. „Minule vám to přece vyšlo. Využijme toho, dokud je den.“
   „Pamatuješ si, když jsme naposledy byli v Zapovězeném lese?“ zeptal se jí. „Jestli nás objeví, jsme okamžitě vyloučeni z Bradavic. Vstup do lesa je zakázán. Nerozeznávají se v něm takové rozdíly, jako je den a noc. Ale do Bradavic musíme. Rád bych sehnal Brumbála.“
   „Proč zrovna jeho?“ zeptala se a upila kávy, aby jí to lépe myslelo.
   „V hledání Erisedu byli kromě mě úspěšní pouze dva lidé. Godrik Nebelvír a Brumbál sám. Ten použil Godrikův zápisník a byl vloni úspěšný stejně jako já, když jsem v těle pegasa letěl instinktivně ke své domovině. Nepotřeboval k tomu rodovou krev Aethóňanů – tak jako jsem ji potřeboval já. Použil fénixe. Musí vědět, jak se k nim dostat.“
   Před výčepem zastavilo se zapískáním auto s neprůhlednými skly. Oba si ho všimli.
   „Co teď?“ zeptala se Milka.
   „Nemůžeme vědět, jaké jsou jejich úmysly,“ přikývl Harry a s nepěkným pohledem přejel po výčepním, který se právě vrátil z místnosti za plentou, kde měl bezpochyby telefon.
   „Dva východy, přikláním se k dámským záchodkům,“ navrhla Milka.
   Jako myšky se vypařili od stolu a ve chvíli, co se otevíraly dveře nově vstoupivším kouzelníkům, které vítal hostinský, už byli zavření na toaletách. Nezamkli, aby po sobě nezanechali stopy a vylezli ven z úzkého okna.
   Za výčepnou tekl potok skrytý za křovisky, jehož záštitu využili ke svému skrytí. Klekli si u kraje potoka a pozorovali, jak kouzelníci hulákají na hostinského a rozzlobeně vycházejí ven. Jenže se začali rozhlížet a pátrat po okolí.
   „Je čas zmizet,“ navrhl Harry a využívali zvuku potoka k zamaskování svých vlastních kroků.
   „Nemůžu se objevit na veřejnosti, například v Příčné ulici,“ vysvětloval Harry, když kráčeli po polní cestě směrem k další vesnici v naději, že i tam najdou kouzelnické společenství. „A neznám moc dalších míst, kam bychom se mohli přemístit a najít letaxový krb. Ten barman musel být podplacený. Na světě je armáda lidí, kteří mě chtějí zabít. Někdo si musel naverbovat lidi, kteří sledují každý můj krok. Když jsme včera vycházeli v noci pryč, je velká šance, že A odpravila všechny mé stíny. Věřím, že jen díky ní jsme měli klidné spaní. Ale ráno se muselo jít s pravdou ven, vždyť Ronův otec je ministr kouzel. A potom, co jsem mu udělal… Vydrník bude plný mudlů s naditými kapsami špinavých peněz, kteří se třesou s rukama na telefonu.“
   „Nepřeháníš?“ zeptala se ho.
   „Ne. Potom, co jsem viděl na nádraží King’s Cross a po třech pokusech infiltrace Bradavic? Ani v nejmenším. Musíme být opatrní a spoléhat na A. Potřeboval bych od ní radu. Ale vím, že na ní musím přijít sám.“ Harry se zastavil a sáhl si na čelo. „Erunis. To byla ta bohyně, ke které Aethóňané vzhlížejí. Elvíra mi smočila čelo jakousi zázračnou vodou. V mordu mi pomohla nalézt duše, které jsem hledal,“ Harry se odmlčel, zavřel oči a už rutinním způsobem očistil svou mysl. „Elvíro… potřebuju tě slyšet. Víc než kdy jindy potřebuju tvou pomoc. Tví lidé po mě žádají skrze věštbu něco, co nemám schopnost nalézt. Žádám tě o pomoc.“
   Trvalo dvě minuty, skrze které hoch stále doufal v zázrak. Pak spustil ruku a podíval se do pobavených očí Milky.
   „Co?“
   „Ale nic,“ uchechtla se. „Já jen…,“ řekla a rozhodila ruce, „ty a ti tví bájní lidé. Myslíš, že se o tebe budou starat? Oni tu s námi nejsou. Pokud opravdu existují, tak je jim tenhle svět naprosto fuk.“
   „To od nich pochází ta zpropadená mateřská věštba. Měli by mi vysvětlit, čehož si ode mě vlastně žádají.“
   „Nemá to cenu, Zelenoočko,“ zkonstatovala Milka a byla si svými slovy jista. „Už víš, proč Brumbál hledá indicie? Nic nenajdeme, pokud máme prázdné ruce.“
   „Ona mě slyšela, Milko!“ zakřičel Harry. Prásk!
   Kolem se prohnalo kouzlo a roztrhlo mu bundu až na kůži. Harry zařval a shýbl se. Z opačné strany se přesně do místa, odkud se vychrlilo minulé kouzlo, vřítilo jiné. Z jiné strany zase nazpátek uhodilo další. Nad hlavami dvojice se strhla sprška divokých jisker a čoudících čar, jejichž zápach jim říkal, že tu nemají co dělat.
   Kameny kousek od nich se roztříštily na padrť. Blýsklo se. Zásyp ledové tříště se náhle vřítil do místa na poli. Na druhé straně zachvátily větve stromů plameny, jejichž jazyky zažehávaly všechno okolo. Násilné peklo pojednou nemělo konce.
   „Musíme se přemístit!“ spustil Harry skrze čpící kouzla nad jejich hlavami.
   „Zpátky do toho hostince,“ pověděla mu důrazně Milka.
   „Proč zrovna tam?“ vybafl Harry.
   „To je místo, kde nás teď budou nejméně čekat, nemyslíš?“
   „Modleme se, ať máš pravdu,“ řekl jí na to a ozvalo se dvojí prásknutí.

   V hostinci se výčepní naplno a neskrývaně lekl, jak se uprostřed místnosti zhmotnili s prásknutím dva lidé. Zoufale se snažil se vzpamatovat a zmizel za plentou. Harry mu byl v patách a zakřičel: „Impedimenta!“ až ho omráčil.
   „Podívej!“ upozornila ho Milka a ukazovala na stůl u krbu, na němž se rozprostírala zrnka letaxového prášku. Někdo ho musel před chvilku chvatně použít a kus jej vysypal. Oba dva hbitě ze stolu setřeli hrst. Venku totiž zaslechli hlasy.
   „Tak kam?“ zeptala se Milka, už stojíc ve vyhaslém krbu.
   „Já… do hostince U prasečí hlavy,“ přikázal jí, protože ještě včerejšího rána směřoval Letaxem na to samé místo.
   Milka zmizela v kouři modrozeleného prachu a Harry ji následoval. Na zápraží výčepu dupaly kroky. Harry měl srdce až v kalhotách. Rychle setřepal z dlaně prášek, ale nic se nestalo. Krb jen slabounce zasyčel. Měl prášku příliš málo!
   Seskočil z krbu a pohotovým kouzlem zamkl vstupní dveře. Setřel poslední zrnka prášku ze stolu. Do dveří mlátili nějací lidé jako pominutí. Kusy prken se vedraly dovnitř. To už Harry stál v krbu a upustil prášek na spálená polena.
   „Hostinec U prasečí hlavy,“ zašeptal, aby ho útočníci neslyšeli a zmizel.
   Sršící jiskry jako by ho doprovázely i po čas přeletu letaxovou sítí. Jakmile se dotočil v krbu o několik stovek mil vzdáleném, snažil se uklidnit motající smysly. Srdce mu zase dělalo v hrudi neřesti.
   Spatřil Milku, jak ji škrtí neoholený plešatý muž.
   „Harry!“ zařvala z plna hrdla.
   Svist! Uhnul, ale kus polena, které se mu mihlo u hlavy, mu praštilo do ramene, až se skácel k zemi. Z Harryho se vydral přidušený výkřik, jak mu rána vyrazila dech. Nahmatal hůlku v kapse, ale ruku mu někdo zkroutil za zády. Následoval kopanec do slabin a zad. Harry zařval jako lev a popadla ho nepříčetnost. Chňapl po ruce, která mu teď zamířila na obličej, a nahmatal žíly. Útočníkem v kápi prosršel rudý elektrický náboj až se doutnající sklátil k zemi. Kouzlo, jež se Harrymu vydralo z rukou, mu však ubralo obrovské množství energie. Selhaly mu svaly. Vzchopil se a přetočil se na místě, až spatřil Milku, které vrýval smrtijed hůlku do krku.
   „Okamžitě přestaň, hajzle! Nebo tý děvce ufiknu krk!“ zaječel holohlavec agresivně a silou, jakou na hůlku působil, s ní málem probodl Milce krk.
   „Dobře! Jen jí neubližujte!“ halekal Harry.
   U hlavy se mu ozvaly se tři kroky… byl tu další! Dunivá rána jako když na něj spadne pytel cementu. Snažil se zůstat při vědomí, tolik se snažil… ale následovalo černo.

   „No tak, prober se!“ „Dělej, ty lenochu!“ „Vzbuď se!“ „Tak sakra vzbuď se, Zelenoočko!“
    Harry pocítil tupou bolest na temeni hlavy. Tříštivě mu zurčela hlavou a dutě narážela na slepá místa jeho mysli. Otevřel postupně oči a spatřil fialovlasou dívku.
    „No konečně!“ spustila na něj úpěnlivě, zároveň však divoce. „Už bylo na čase! Toho totiž tolik nemáme!“
   „Co se děje?“ zeptal se jí stále ještě v mdlobách.
   „Unesli nás, to se děje!“
   Harry se mátoživě rozhlédl. Uviděl oblou místnost s malými okýnky. Kolem to hučelo. Byli v letadle! Nákladním letadle, jestli mohl soudit, a venku drsně hučely vrtulové motory. Harry ještě letadlem neletěl. Příval nových poznatků ho ochromil a tak jen nehnutě zíral. Scénu, kterou viděl jen prostřednictvím televizní obrazovky, teď měl přímo před očima. V pytlových sáčcích se po stěnách letounu kymácely zásoby a zboží, a oni byli jedním z nich!
   „Nečum tak, Zelenoočko,“ sršela na něj Milka prudká slova, aby ho probrala. „Začni kouzlit! Každou chvilku přijdou a všimnou si…“
   „Sklapni, ty krávo!“ obořil se na ni hlas. Dusavě, po kovové podlaze, k nim došel ten mizera s lysou hlavou a vlepil Milce necitelnou facku.
   Harry vytřeštil oči a byl rázem vzhůru. Únosce se z ničeho nic zvedl a praštil sebou na pásy poutající záchranné padáky, až celá konstrukce u stěny zarachotila. Harry zakouzlil pouhým pohledem!
   „Ty svinskej ničemo!“ vyprskal neurvale na běsnícího Harryho, který si až nyní uvědomil, že má obvázané celé tělo.
   „Ne!“ zarazil ho jeho kolega, vyklánějící se z kabiny, když Harrymu chtěl plešatec hůlkou ublížit. „Jsme přece kurýři. Musíme se o své zboží starat.“
   Harry byl donucen vypít nějaký lektvar. Chvíli ještě mozek zauvažoval, proč letí letadlem. Letax, přenášedlo, záchranný autobus… co mohou únosci bezpečně použít? Nic z toho.
   „Přines sem tu holku,“ zavolal znovu z kabiny muž v kravatě. Harry vše vnímal jen z poloviny. „Nudím se. A jí se kontrakt netýká.“
   „Tak pojď,“ zasyčel k Milce holohlavec a odvázal ji z příčky, na níž se obvykle poutají parašutisté. Začala se zmítat a cvičeným chvatem ho kopla nohou do obličeje. Muž se s řevem svalil. „Zatracená svině!“
   „Nechte ji, prosím!“ huhlal Harry, ale začaly se mu klížit oči.
   „Za to teď uvidíš, ty mrcho!“ vypěnil brunátný únosce, z jehož nosu tekla krev a tahal naříkající dívku po zemi. „Teď něco zažiješ!“
   „NECHTE JI!“ ječel Harry a cloumal sebou jako pominutý. „Pomoc! Pomozte nám! A! Slyšíš! Pomoz! POMOC!“ zmítal se Harry, jako kdyby ho popadl amok.
   Sérum začalo zabírat v plné síle. Harrymu se tlačily víčka k sobě jako svěrákem. Úpěl a vzpomněl na dvacáté sezení s A. Uspávací séra. Na bázi Soporixu. Jediná možná obrana je cílená kontrola oběhu v těle, jehož základy se učili poslední sezení. Zapuzení látky a vytvoření protilátek. Harry kamenně soustředěn s naběhlými spánky, na nichž se rýsovaly modré žilky, zapouzel omamný prostředek. Nutil se pomoct Milce. Hýkal a sípal vypětím, pot se mu valil z čela. V tom mu ruce zažehly poutající pásku, která se začala roztékat, a místnost naplnil štiplavý černý čoud. Harry roztrhl ruce, ale pouze s dopomocí nezkrotného řevu, jímž na sebe upoutal pozornost. Jeho silné paže nadzvedly tělo, jenže to hned vzápětí padlo. Chlapec s bleskem na čele nekontrolovaným vypětím omdlel.

   „Jak dlouho už se trápíš?“ andělský hlas zpíval něhou z cizích dimenzí. „Kdy naposledy jsi se mnou rozmlouval?“
   Harry spatřil míhající se krajinu, jež mu mizela pod tělem. „Proč jsi nade mnou zanevřel? A teď chceš po mně pomoc?“
   Let se zastavil nad nádhernou stavbou. Kulatou místností ve tvaru srpu s křišťálovým jezírkem plným líbezného kvítí a mihotajícího se plujícího zlata a stříbra. Hladina se vlnila letmými pohyby a skrze obrazy vyskládané z barevných drahokamů do něj vplouvaly paprsky, jež vycházely z vln Aurory na obloze. Útlocitné stonky s listy propletly stěny a okna jako stoleté pavučiny krásy a duha tvořila perleť oblohy. To vše pokrývaly květy rozmístěné ve tvarech souhvězdí. Bílý anděl se v neuzavřené části srpu myticky vzpínal v záři z jitřních hvězd a luny. Sebedokonalejší bytost by nebyla tak krásná a líbezná. Okouzlující dlaně jako křídla mávala prostorem a rozdmýchávala čarovnou sílu dokonalosti. Při každém mávnutí se tryskající pramen vody jezírka na čas zpomalil.
   Harry měl dlaně čisté jako mlíčí. Na sobě hedvábný šat. Teplý větřík mu stoupal podél těla a nazýván byl přítelem. Vánek mu prozřel oči a on spatřil anděla.
   „Jsem v nouzi,“ pravil chlapec, nyní čistý, jako samo nebe. Na jeho tělu kromě vlasů, obočí a řas nebyl jediný chlup, jediná piha ba ani hrbolek či jizva… až na tu, která se tiskla k jeho ustaranému čelu.
   „Jsem ti vždy nablízku, synu dobra,“ zazpívala andělským hlasem nedohledného tvora, který se koupal v záštitě andělské svatozáře.
   „Říkala jste: ‚Kdy naposledy jsem s vámi rozmlouval?‘,“ vzpomněl si Harry Potter a neklidně polkl. „Co jste tím měla na mysli?“
   „Ty si na mě nevzpomínáš?“ otázala se andělská tvář, v níž Harry nerozpoznal zář od lící.
   „Nevím, kdo jste. Vím jen, že mou přítelkyni mučí a ponižují. Musím jí pomoct, i kdybych měl zemřít a to miliónkrát!“ zavolal a z přetěžkých kamenných kvádrů zdí se sesypal prach.
   „Nemusíš zvyšovat svůj hlas, já tě slyším,“ napomenul ho anděl vážně. „Vždycky jsem tě slyšela. Jsem stále s tebou, když ti je nejhůř.“
   „Já nikoho takového v sobě necítím,“ zakroutil chlapec hlavou.
   „Když jsi padal do mdlob ve svých jedenácti letech… tváří v tvář svému sokovi, slyšel jsi mne? Byli jsme s tebou. Nebo když ti upadla hůlka nad rozbouřeným mořem a ty ses dusil slanou vodou? Má moc proudí k tobě v malých dávkách… za to ustavičně.“
   „Pamatuji si, že jsem v takových okamžicích slýchal cizí hlas… nutil mě zpátky do života,“ pravil Harry. „Kdo jste? Prosím, musíte nám pomoct!“
   „Má moc zasahovat do tvé přítomnosti je nicotná. Nemohu ti pomoci,“ zazpíval hlas smutně a kapky vláhy z pláče všech čistých bytostí naplnily křišťálově čirý vzduch.
   „Tak mě odsud dostaňte,“ diktoval si Harry neústupně.
   „Právě jsi ve snu. A sen je přechod mezi realitou bytí a cestou smrti,“ vysvětlila mu anděl.
   „Já už nemám čas!“ bědoval Harry trpce. „Prosím!“
   „Čas, zde nehraje žádnou roli,“ uklidnila ho. „Neovlivníš svůj návrat, pakliže rozmluvu skončíme dříve, nebo později.“
   Pro Harryho to znamenalo jistou úlevu, avšak stejně tak i bolest. Co jí udělají? Vždyť ti lidé byli prasata.
   „Ukažte se mi,“ požádal ji. „Prosím, kdo jste? Někoho mi připomínáte. Znám vás?“
   „Viděl jsi mne, když ti bylo nejhůř. V místnosti s ozdobami s tvou podobou. Vzpomínáš si? Mluvím k tobě skrze tvou lásku. To je má a tvá doména. A tu vidíš v mnoha ohledech tak, jak zrovna tvé srdce cítí. Skrze tvou matku, nebo tvou dívku.“
   „Tak mi alespoň řekněte, kdo jste?“ žádal ji Harry.
   „Celou dobu se ti to tu snažím vysvětlit. Řekni však, proč jsi mne volal?“
   „Potřebuji poradit,“ vzpomněl si Harry na chvíle těsně před útokem. Tolik by toho změnil, kdyby jen tušil, co v další chvíli nastane. „Než jste se stáhli zpět do vaší říše, zanechali jste zde anděly. Strážce, kteří měli dohlížet na svět lidí. Ti andělé vyslovili věštbu, která se přímo dotýká mě. Musím vědět, čeho se po mě žádá, abych mohl splnit svůj úkol.“
   „Položit život, přirozeně,“ odpověděl ozářený tvor stroze.
   Harrymu se zasekl dech na půli cesty krkem. Jako když by mu někdo do krku nasadil špunt a náhle nemohl dýchat. Ruce se mu roztřásly a on se bál promluvit. Přece se však po chvíli odhodlal.
   „Dobře…. Dobře dobře!“ přemlouval spíše sám sebe. „Mám umřít, to je senzační. Mám prostě jen čekat, až si pro mě smrt přijde?“
   „Já ale přesto nevěřím, že zemřeš,“ pravil anděl, jehož hlas jako samet teď pohladil Harryho vystrašenou duši.
   „Kdo vůbec jste? Jste Elvíra, že ano? Jste to vy?“
   „Ano, jsem to já, chlapče. Ta, jež s tebou mluvila u posvátného jezírka. Ta, jež tě ze srdce miluje a nedopustila by tvou zkázu.“
   „Tak proč jste mě nechala trpět v Temném mordu. Víte, co jsem tam zažil? Jedině silná terapie mi pomohla se zbavit jeho účinků.“
   „Všem nám byl dán úděl, který musíme vykonat, Harry Pottere,“ pokračoval anděl vlídně, „a bylo by to od mé lásky nepěkné zasahovat ti do tvého.“
   „Na to vám kašlu! Poslala jste mě na smrt! Málem jsem tam chcípnul! A teď mi říkáte, že zemřu tak i tak!“
   „Řekla jsem, že nevěřím v tvou smrt,“ pravila zcela vážným hlasem, když se zdi stavby plné ornamentů opět s Harryho křikem drolily.
   „Co mám tedy dělat?“ vznesl Harry dotaz, při němž se mu třásl hlas. „Jsem v koncích.“
   „Je mi líto, chlapče, avšak nemohu pomoci,“ pronesla lítostivě. Nyní s každým dalším slovem začala sestupovat ze záře, jako kdyby se bála přistoupit příliš rychle. Tryskající voda jezírka se měnila v opar lehoulinkých kapiček, které se kolem nich vznášely svítivé jako světlušky. „Radím ti nechat věci jít svým směrem. Blížící se smrt je jen okázalost bytí. Je to čas, kdy každý z nás zazáříme na obloze v jednom jediném záblesku. I ta nejdelší svíce jednou dohoří. Nech ji planout a nedotýkej se jejího plamene. Až přijde čas, sám poznáš, kdy bude potřeba jej sevřít,“ pověděla mu a téměř již stála před ním. Harry si rukou kryl své zraky, její svatozář neměl moc prozřít.
   „Celý včerejší den jsem toužebně žádala naše bohyně, aby naslouchaly. Ale bohyně Erunis se již rozhodla. Nemohu ti být s ničím nápomocna… než… že ti předám tento dar.“
   Harry nevědomky natáhl ruku k té zářivé a křišťálově čisté andělské. „Toto je dar od paní času,“ a z předloktí tvora andělského se odpoutal náramek s křídly a čarovným drahokamem. „Ode mě,“ a jako lehoučké pírko se snesl na Harryho dlaň. „Má moc rovnající se moci tvých prstenů lásky. Může jím být viděna spousta zázračností. Spatříš svět zpomalený, zrychlený… uzříš počty dní či roků, které nám zbývají. Neber jej proto na lehkou váhu.“
   S jejími slovy studený náramek jakoby také ztěžkl. Harry si jej strnule prohlížel. Stříbrný lesk elfího kovu, jenž lemoval království všech zdobených tvarů, mu bral slova z úst.
   „Buď opatrný. Použitá moc náramku ubírá čas tvého života,“ zapěla mu něžně. „A přece mým údělem bylo ti ho dát. To je povzbuzující informace. Neboť dokud budeš stát při dobrých lidech, máš na své straně i naše bohy. Bojuj srdcem, chlapče, vždyť právě s ním dokážeš vyhrávat.“
   „Prosím,“ houkl Harry žádostivě, svírajíc náramek v dlani. „Prosím, vyjděte ze své záře… ukažte se mi.“
   Anděl se na něj zahleděl a pak jemně přivřel oči. „Vždyť ta moc mě prozřít je v tobě samém. To ty sám z ní cítíš bázeň.“
   Harry upevnil své odhodlání. Zapátral v srdci a donutil se nemít strach vidět toho, koho přitom tolik potřeboval a zároveň se ho bál spatřit. On už totiž tušil.
   Zář pohasla a před jeho zraky se bosa vznášela jeho milovaná. Byla to ona, Její podoba mu zpopelavěla staré rány. Raději se vůbec nehýbal. Bál se, že ji svým dechem sfoukne jako svíčku.
   „Cho…“ vydechl a třásly se mu rty. „Jsi… jsi to ty?“ zeptal se. Byl si jistý kladnou odpovědí. Nedokázal vnímat jinou odpověď.
   Andělská tvář Cho Changové na svého chlapce pohlédla tolik něžným pohledem a sevřela své andělské rty. „Nejsem, Harry Pottere. Já jsem Elvíra. A tahle podoba mi byla předurčena, když jsem ti umožnila naposledy mluvit se svou dívkou. Nedalo se tomu zabránit. Já však jí nejsem.“
   „Nheee,“ vyhrkl bolestně a padl na kolena. S jeho srdcem si někdo hrál jako s bouchacím pytlem. „Proč jste…“
   „Proto ses bál mne vidět,“ pronesl její zpěvavý hlas.
   „Dovolte mi poslední věc. Žádám vás o to. Dovolte mi vás políbit,“ zažádalo Harryho srdce spíše než jeho mysl. „Dovolte mi pocítit její rty na těch mých. Jinak zemřu a nemám pro co už žít. Jednou naposledy. To je mé jediné přání.“
   Cho se na něj zahleděla vážným výrazem. Pak se sklonila ke klečícímu chlapci.
   „Netuším, co tím způsobím,“ zazpívala mu do ucha. „Přesto nesnesu vidět tu bolest tvé duše.“
   Nedotkli si ničím jiným, Harry se příliš bál, že by se mu mohla vytratit. Byla jako zázrak. Ona jím byla – byla zázrakem. Harry zažíval neutuchající vlnobití, když se jejich rty k sobě blížily. Nic se mu nemohlo podobat. Nic nebyl ochoten vyměnit za tenhle jediný okamžik. Po ničem jiném v životě už netoužil. Jen po tom jedinečném okamžiku, kdy se jejich rty spojily, a v Harryho srdci se odehrála exploze neutuchajících emocí. Jeho krása ho opět posílala pryč, do říše nikdy nenaplněných snů.
   Vteřinu, tu nejkrásnější a zároveň nejspalovnější vteřinu, déle to trvat nemohlo. Nemohlo to trvat ani o chvilku déle.
   „Něco se stalo,“ promluvil anděl, jehož hlas náhle zhutněl. Mluvila černě a temně. „Něco není v pořádku!“
   „Co se stalo?“ vyhrkl Harry.
   „Mesiáši!“ vykřikl anděl. „Musíš… musíš ihned…!“
   Křik zanikl, neboť kvádry a stěny se drolily do jezírka, které cákalo a spalovalo křídla andělská. Svět se začal hroutit a záře se vzdalovat. Kde jen teď andělovi bylo konce? To nevěděl nikdo.
   Harryho láska se ztratila. Oči mu zaplály jako samotnému ďáblu a oheň prostoupil nekonečným věncem prostor. Hrdelním křikem se zbortily stěny a jezírko vytrysklo do vzduchu.

   Letadlem se rozeřval hlas jako lodní siréna. Tak silný, až všem běhal mráz po zádech. Do ruda rozžhavené okovy namísto lepící pásky povolily a stekly. S řinčením a takovou silou, že protrhly plášť letounu. Na nohy povstal do ruda rozzuřený kouzelník. Plášť letadla se začal trhat. Kostra nesoucí náklad tříštit. Když spatřil napůl vysvlečenou Milku, ze všech deseti prstů se mu vydrala rudá kouzla. Násilníci proletěli do kabiny s přístrojovými deskami a místnost naplnily kusy střepů. Pak už pouze jejich těla ve dvojím zadutí větru proletěly prostorem. Zuřivost mu plála podél těla, jako nikdy před tím. Když v tom ho zmohla únava – vyčerpal se.
   Obří plechový koráb se se skřípěním začal řítit k zemi. Ještě nebyl čas na odpočinek! Dělej! Kouzli víc! Zuř!
   Popadl pomlácenou Milku za rameno a vrazil jí do rukou svou hůlku.
   „Přemísti se před bránu Bradavic!“ zahulákal a sám sebe se zalekl, jaký hluboký tón, se z něj vydral.
   Milka viděla sílu v jeho očích. Neváhala, mávla a byla ta tam.
   Harry se chystal k něčemu naprosto šílenému. Rozhlédl se a ujistil se, že pád letounu nikomu neublíží – byli na volném moři. Zamnul si dlaně, a všiml si náramku na ruce. „Buďte při mně!“
   Zavřel oči, představil si bránu Bradavic. Ve chvíli, co letadlem rezonoval drnčivě klesající tón, jenž mu drásal všechny nervy, mávl volnými dlaněmi.
   Okolí sprásklo. Vyšlo to! Jestli to bylo odhodláním, či něčím jiným, to nevěděl. Ocitl se v transálním světě, plném čar, hvězd, bouřlivých barev a mlh. Brána Bradavic mu automaticky vyvstala před očima. Ruce se už neměly čas prodloužit do bláznivé gumové formy. Chlapec byl rychlejší a s nově nabitým odhodláním znovu mávl.
   Prásk!

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Gwer 14.04.2013 21:21
Nazdar skynete, již několikrát jsem chválil tvou povídku, ale teď, když po několika měsících čtu podruhé a v celku, ne po kapitolách jak je píšeš, musím přiznat že začínám být alergický na frázi ,,jako nikdy před tím." Je pravda, že už je používána méně než v HP a PS, ale přece :D
Skynet ... 10.08.2010 17:32
To Grrr:
Než sem dojdeš, přečti si mé odpovědi na své příspěvky. :) Dříve se zamysli, než druhého autora nařčíš z něčeho nepodloženého. ;) To nemyslím zle, jen upozorňuji v rámci zdravého rozumu.
Skynet ... 19.05.2010 01:19
Tak a dost. Rád bych nastolil mír, podle mého je to nejrozumnější východisko. Já jsem nikomu, od Vruona, po Mmada, po tebe Doctorexi ani tobě Figotko vůbec nenadával, přece. Lidi, co to tu povídáte? Vždyť jsme všichni obyvatelé jedné malé zemičky, jejího hlavního města, proč se obracet proti sobě? Mmadovy výtky jsem vzal na vědomí, strávil kvůli tomu čas a web podle toho přizpůsobil. Já jsem na něj nenadával ani jednou. Věřím, že to akceptujete a já pak akceptuji vaše narážky. Tak nepíšu podle vašeho gusta, tak v mé povídce převyšuje kvantita nad kvalitou, no tak se svět přece nezboří, no ne? :) Pokud jsem se povyšoval nad kohokoli, tak to vracím zpět. Ježiš vždyť to není důvod se takhle hádat. Moc bych si přál, kdybychom nebyli na kordy, co vy na to? Já tak nesnáším, když se musím k někomu chovat hnusně a nutit tak druhé jednat stejně. Nenuťme se k tomu, platí?
Figotka 18.05.2010 13:26
Ne, necapice... Smím vědět, pane, jaké nevhodná slova jsem vám to napsala? Pokud vím, neposlala jsem vás s povídkami do píče, ani jsem vám neřekla, jaký kokotiny to píšete (jako to dělají jiní), ačkoliv bych to řekla velmi ráda, jen moje hrdost mi to nedovolí ;) Tedy, z mé strany absolutně nechápu, jaká nevhodná slova jste měl na mysli, nejspíš málo čtete jiné autory na FF scéně, tudíž nepoznáte kritiku, ani nemáte rozhled, jak píší jiní autoři. (Pokud se mýlím, pak se omlouvám, ale vše v komentářích, co jsem doposud přečetla, tomu nasvědčuje). Mno ano, číst to samozřejmě nebudu, ale kritiku, pro vás příliš silnou vám poskytnout mohu... V povídkářském světě můžete být jak dlouho chcete, ale znám i Pisatele (opravdu s velkým "P"), kteří píší nepochybně kratší dobu a přesto kvalitněji. Jistě, můžete tyto komentáře smazat, ale to mi jen potvrdí, že jste někdo, kdo se koupe na výsluní své vlastní výjímečnosti a nechává se přikrmovat ostatními, kdo toto čtou a ochají a áchají a nedokáže přijmout vědomí, že se toto někomu nelíbí.

Děkuji, DoctoreXi, jsem ráda, že jsi toto napsal. :)
DoctoreX 18.05.2010 07:18
Prosím, nejdřív si o člověku něco zjisti, než automaticky řekneš, že je to nový pisatel. To že někoho neznáš totiž zjevně nic neznamená, protože Vruon je tu taky roky a ty ho podle svých slov znáš měsíc. Pokud vím, tak Figotka mi komentovala první povídku někdy v roce 2008 a to už měla "pár" věcí napsanách... Kromě byla mnoholetá adminka fanfiction, myslím, že to už nedělá, ale každopádně by ti tahle práce asi měla dát nějaký rozhled nad fanfiction scénou. A klidně tohle vymaž, je to fuk, jen jsem chtěl abys věděl že už zase střílíš vedle.
Skynet ... 18.05.2010 00:10
Upozorňuji, že tyto příspěvky se mají týkat dotyčné kapitoly. Já nehodlám být ve při jako vy někteří. V tomto směru - pokud se bude takováto situace opakovat - budu nucet příspěvky promazat. Díky za pochopení. ;)
_To Figotka: V povídkářském světě HP jsem o něco déle a nemám potřebu se stresovat každým novým pisatelem, který se objeví. Za dobu mé tvorby jich bylo už několik a já jsem nikdy nikomu neřekl taková nevhodná slova, jaká jsi ty adresovala mne. Pokud něco nechceš číst, nikdo tě do toho nenutí. Už se tímto nehodlám více zabývat, capice?
Figotka 17.05.2010 22:49
Tak jo... Řeknu to stručně... Pána Smrti jsem četla asi tak do 50. stránky, kdy mi to přišlo naprosto stejné jako začátek... Tak jsem skočila na konec a ono vida: Byl senzační... V naději, že pokračování bude v jiném duchu, jsem se pustila do té nehorázně chaotické a bezduché směsice tak bravurně pojmenované Pán Pána Smrti a byla jsem zklamaná. Tak zklamaná, že jsem to přestala číst - přesně jak jsi řekl. Jenže teď, když tu od kohosi zazněla ta urážka co se Vruona týče, mé vědomí a svědomí mě přinutilo zakročit. Vruon, ač přidává kapitoly v delších časových obdobích má své kapitoly jednoznačně kvalitnější a u mně jaksi převládá kvalita ned kvantitou (tudíž i "přídavkem za měsíc"). Jeho příběhy mají hlavu a patu, což se (bohužel) o tvém příběhu říct nedá... Co se jakési akce a zařazení do našeho světa týče... Pochybuju, že po 1oo kapitolách nudy přijde reálný svět :)... To je tak asi všechno... Zkráceně jsem asi mohla jen říct: Vruon rules, ale dopálila mě ta pohana :)

Pokud ses nějakým způsobem urazil, nebo pobouřil, věz, že mně je to jedno (i když tobě asitaky, koukám, že kritiku moc v lásce nemáš) takže papa a já se loučím :)
Doctorex 17.05.2010 14:56
Tak jo smekám...toho jsem si vůbec nevšiml a vytřel si mi zrak. Jako vážně, takže za tohle romiň. A já tu kritiku nemyslel zle, nemám zájem na tom kohokoli urážet ani být na kordy. Před třemi roky bys ode mě dostal komentář, jak je ta povídka skvělá, ale prostě už jsem asi náročnější. Takže doufám, že to nebereš zle.
Skynet ... 17.05.2010 11:38
Dobře, už vím, na čem jsem. :D
P.S. Šířka textu odpovídá rozložení v knize od Albatrosu. Pro příště si zkus upravit šířku okna nebo velikost textu v nastavení nalevo. ;)
Doctorex 17.05.2010 07:12
Tak největší vítka, kterou ti dám k webu je šířka zobrazovanéh textu, musíš hooodně často a rychle rolovat (tedy pokud čteš rychle) a dle mého názoru to ani nevypadá hezky, absolutně nevidím důvod, proč by se to nemohlo do prava trochu rozšířit, do absolutně prázdného prostoru. A k té konkurenci, sebe mezi ni nepočítám, ne ve fanfiction, povídka která má kolik...50 stran, nemůže konkurovat. Takže takhle bych to nebral. A k tomu, kdo to dokázal? Z českých určitě Furthad s Avalonem nebo Triem Destruem, první u koho se mi taková změna líbila byl Aquila, ten ale jen trochu, samozřejmě Sarex a jeho Zrůda, u Vruona to pozoruji v povídce Harry Potter za obloukem smrti. Samozřejmě kromě toho, že si vytvořil svůj vlastní web, ovšem to mi nepřijde jako znak, který se dá porovnávat. A ze zahraničních...myslím že hodně svůj svět si vytvořili oba autoři, které teď překládá Moody - Sovran a Viridian. Ale přeci jen to vyznívá jinak, když Harryho táhneš už od prvního ročníku (vlastně mě inspirovali abych to zkusil) protože ti to dodává úplně jiný náhled a pak je jasné, že ten svět změníš tolik, že už je skoro tvůj. Tím samozřejmě nechci tebe ani nic co jsi stvořil shazovat, jen se mi nelíbí, jak jste se do Mmada pustili, protože podle mě má pravdu. A naopak má možná jeho komentář větší hodnotu než jen ti, kdo stále lichotí. I když si to tak asi nevzal. A kdybych měl doporučit jednoho z autorů, které jsem vypsal, bude to Furthad a Trio Destruo, u něj je právě krásně vidět ten vývoj osobnosti a postupné nenárazové změny, kterými si ho odůvodnil... No nic hezký den
>>>
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email