ysoko v Bradavických horách zem kropily přívaly zmrzlých kapek, které silou ostrých ledových jehlic rozrývaly porost okolních skalisek. Mohutné štíty hor spolu splývaly v dálce a po jejich hrbech se na dno do jezera chrlily přívalové bystřiny nekonečných galonů vody. Byla noc, prudká a černá, kterou kalila strašlivá prosincová bouře, jež bodala skály ledovou ocelí z deště.
   Přímo pod převisem, v kotlině, vzniklé, když se před staletími odlomil mohutný střep skalní stěny, se tísnila postava čarodějky. Vůbec se nepohnula, jen skrze mračna prohánějícími se po obloze, odrážely její oči sem tam nepatrné záblesky svitu měsíce. Postava se přikrčila a zorničky se jí zúžily. Neviditelným kouzlem splynula se skalnatou horou. Visela na příkré stěně kolmo dolů díky neviditelným kouzlům, které ji držely na holém a zledovatělém zubu hor.
   Blesk prolomil jinak neměnný hlas bouře a o sto metrů níže pod ledem pokryté skalní dolině se zjevilo něco neznámého.
   Na to A čekala. O tohle jí šlo. Semkla prsty na rukou i nohou a její ostříží zrak se zaměřil na to něco, co v neprostupné dálce kráčelo po skalní římse. Ledem pokrytá hora ji kryla před odhalujícím světlem blýskajících kordů z nebes a ona se jako vyčkávající šelma přikrčila, až z ní byla vidět jen malá nerovnost na skále.
   To něco dole zkrápěly ledové tříště kapek usilovnou tendencí. Z toho, co z té nepředstavitelné výšky mohla vidět, dokázala jasně stanovit, že takového tvora v životě nespatřila. Jeho dvě ohromná křídla tvořila dva hrbolaté oblaky. Neprostupné deštníky z temně nijakého peří, jež neodráželo světlo. Rozmazaná postava mezi křídly se snesla těsně u okraje útesu na kolena – pokud nějaká vlastně měla – a hleděla přímo na Bradavice svým vidoucím pohledem. Ty se odsud jevily na hony vzdálené, namalované v černém obraze plným cárů rozmazaného deště.
   A vytáhla z pouzdra na zádech kouzelnický dalekohled. Vypadal jako lízátko, přičemž konec namísto cukrové hmoty tvořilo prapodivné čarovné oko, které v ledovém dešti párkrát zamrkalo.
   A tohoto tvora vnímala už od prvních dnů v Bradavicích. Dnes v noci jej však hodlala spatřit na vlastní oči. Blesk znovu uhodil a hrom byl tentokrát tak silný, že led poblíž krčící se kouzelnice popraskal. Mohutné krrrch se ozvalo prostorem. Jeho lesklá plocha, hladká a tmavá jako ametyst, se na A mračila díky vlnám stékající dešťové vody.
   Stvoření o stovku metrů níže z ničeho nic roztáhlo svá obrovská křídla. Vůči postavě měla epickou velikost. Dvakrát s nimi mocně mávlo a vzduch kolem se trucovitě zčeřil, až zledovatělé kapky do sebe začaly narážet.
   Pak pohled stvoření vystoupil vzhůru. Dívalo se to na ni. A ani necukla. Nedýchala. Déšť snad jako by ustal.
   Jenže v tom okamžení další blesk proťal horu a osvítil ji nečekaně zezdola. Byla prozrazena. Pohled netvora začal trhat horský masiv, led praskal a řev hory zalehl Ainy uši. Celá tunová zeď ztratila oporu, miliony kapek zmrzly a vše se vedralo do míst, kde se ukrývala pozorovatelka. Vše se otřásalo.
   A právě z těch míst vyšlehl nový blesk, jiný a neobyčejně bílý a tříští suti proskočila A jako šíp chráněna v kopuli bílé záře. Trhající se ledové trsy ji následovaly v pádu a odrážely peklo, které nastalo. A věděla, že je stále blíž a blíž k netvorovi. Vrhala kouzlo za kouzlem k padající smrtící lavině nad její hlavou, za kterou jí povlával její cop. Když už se země prudce přiblížila a kopule hlučivě dopadla na skalní římsu, zmizela a prostorem se rozlehlo prásknutí přemísťovacího kouzla.

   Mlha se procházela po údolí jako umírající duch. A noční krajinu ovládalo letmé mrholení, které usedalo na kůži všech, kteří se ještě v tuto pozdní hodinu ocitli venku. Nepřirozené skřípění nesehraných tónů vykřiklo nocí a na promáčenou půdu dopadla kouzelnice. Procházela příbojem bolestí, který cvičenou myslí zapírala, až bořila pěsti do uschlé trávy.
   „A, jste to vy?“ zeptal se přispěchávající Harry a obezřetně se tmou blížil ke kouzelnici.
   „Nepřibližujte se!“ vykřikla a hůlka hbitě švihla do pozoru. „Nebo vám rozdrtím mozek!“
   „Jste to vy!“ uhádl Harry, přispěchal a rychle si k ní klekl.
   „Něco jsem říkala!“ utrhla se na něj a stále jakoby v mdlobách mu mířila hůlkou mezi oči. Na moment zaváhala, avšak potom zdá se poznala, že to byl skutečný Harry Potter. „Ty už tady nemáš co pohledávat, Pottere,“ zachraptěla nabručeně a pomalu sklopila hůlku. „Jak ti mohla mysl dovolit takovou pošetilost toulat se uprostřed noci sám Bradavicemi?!“
   „Ne má mysl, ale vaše,“ odvětil pevně Harry zabalený v pláštěnce.
   A se však předklonila a zasyčela. Něco jí očividně před malým okamžikem ublížilo.
   „Je vám něco?“ vyzvídal Harry ustaraně, snažíce se pomoct.
   „Nech si ten tón, Pottere,“ nabádala ho a pokoušela se zvednout. „Už jsme přece probírali, že z pádu z velké výšky se těžko přemísťuje.“
   „Heh… vážně? A neříkala jste, že zkušení kouzelníci to dokážou bez újmy?“
   „Říkala jsem, že to někdy dokážou bez újmy,“ pravila tisknouce si své rameno, když v tom ji popadla křeč vycházející z nitra jejího těla. Něco se jí stalo. Něco ji ovlivnilo.
   „Co se vám přihodilo?“ zeptal se jí.
   A se rozhlédla, její obezřetné oči propátraly okolí jako ten nejefektivnější detektivní zrak. Pak její prsty popadly jeho plášť a vydali se spolu ke shluku mlází k nohám prastarého mysliveckého posedu, na nichž rostly tak velké choroše, že se na ně dokázali posadit. Když jejich těla splynula s tmou, skrčili se a naslouchali šumění mrholivého deště, jenž se jim neslyšně snášel na pláštěnky.
   „A teď mi okamžitě vysvětli, co tu pohledáváš?“ vyzvala ho rozkazem.
   „Poslední dny jste často roztržitá,“ začal šeptat Harry. „A během dnešních meditací jste mi předala i několik svých myšlenek. Věděl jsem, co budete podnikat. To proto jsem tu na vás čekal. Na místě, odkud jste se přemístila pryč. Sama jste tvrdila, že na to samé místo se vracíte zpravidla nejčastěji.“
   „Vyzradila jsem ti toho o mně až příliš,“ zkonstatovala A.
   „Co bylo to, co jste tam viděla?“ dychtil Harry po odpovědích.
   „To netuším, Pottere,“ pravila A po chvílích zápolení se svou vlastní neprozrazenou bolestí se dokázala vrátit do své obvyklé harmonie. „Musíme však být ve střehu.“
   Chvíli potají seděli a Harry cítil, jak A vnímá veškeré zvuky přírody okolo. V těch chvílích se dusil, protože své vlastní dýchání považoval za příliš hlasitou činnost.
   „Vše co vím,“ zodpovídala po malé chvíli A Harryho předešlou otázku, „je jen mlhavý popis. Mělo to… enormní černá křídla z temných per. Jako kdyby jejich chmýří tvořil opar z mraků. Ten tvor byl zdá se obdařen vícero smysly, než má normální člověk. Už třetí týden se jej snažím nalézt, avšak dosud mi stále unikal. Nic takového jsem v životě neviděla. Nebyl to anděl, ale ani ďábel. Bylo to něco zcela neznámého. Avšak když jsem se tomu podívala do očí…“ Ain zrak naznačoval, že si Harryho strážkyně jasně vybavuje tu bolest. Kapky jí stékaly po čele a po napjatých rysech v tváři. Víčka se jí pevně zavřela a ona dodala, „vrátila se mi bolest minulosti. Ten pocit byl podobný tomu, co popisovali dětské oběti Démonů mordovníků. Avšak tohle žádný Démon nebyl.“
   Harry jí naslouchal a dělalo se mu zle. Žaludek mu šplhal po jícnovém žebříku až do krku, to jak se mu dělalo špatně při vzpomínkách, které mu tanuly před očima.
   „Obávám se, že vím, o čem mluvíte,“ odpověděl nešťastně. „Doufal jsem, že to byly jen povídačky a naše fantasie. Ale myslím, že něco podobného jsme v létě přistihli se Siriusem na polích u Doupěte Weasleyových…“
   „K zemi!“ sykla A a její ruka Harryho nekompromisně zatlačila do trávy.
   Nocí zatřepala křídla. Harrymu se zatajil dech, pevně sevřel hůlku a uklidnil své náhle rozbujené smysly. Třepot křídel se přibližoval. A zůstávala klidná. Harryho očekávání sílilo, věděl, že za okamžik to přijde.
   Jenže to už na ruku A přistála tmavě černá sova a v rukou držela obálku. Harry na sovu pohlédl a uklidněně se usmál, když si představil, z čeho právě ve skutečnosti mohl vypustit duši.
   A už měla obálku roztrženou a zkontrolovanou. Na papíru, smáčeném deštěm, přečetla Siriusem napsaný dopis.
   „Musíme jít,“ vyzvala jej.
   „Co psal Sirius v tom dopise?“ zajímal se Harry.
   „Jdeme do hostince U tří košťat,“ řekla neblahým tónem.
   „Co se vám na tom nelíbí?“ zašklebil se Harry. „Asi ví, že jsme spolu. Podle mého to je jen nevinné pozvání na skleničku.“
   „Od muže jako Sirius?“ opáčila A úsekem. „O tom dost silně pochybuji,“ a vydali se spolu směrem do Prasinek.

   Pokračovali dál a cesta jim svižně ubíhala. Mlha jim bránila v dohledu na deset kroků dopředu, a tak měl Harry pocit, že na ně může zaútočit cokoliv odkudkoli. A když nocí zahoukaly sovy, které nemohly v dešti usnout, dovtípil se, že kouzelníků zvěromágů je také početně. Raději dál přemlouval svůj žaludek, aby nekručel. Jenže on měl pořádný hlad!
   Už to bylo pár dní, co listopadový turnaj skončil. Mnozí studenti – včetně Draca Malfoye a Milky – využili pohostinství madam Pomfreyové a její ošetřovny a zůstali po zbytek týdne v její péči. Harry již několikrát plánoval, že se za Malfoyem vydá a to něco, co mu blonďák slíbil, z něho vypáčí třeba i kdyby ho měl nacpat do chřtánu dalšímu Hlcounovi. Ta věc, o které mu řekl před týdny, mu nedávala spát. Všechno by se jistě spravilo, kdyby mohl přivést zpět své nejdražší. Získal by to něco, po čem stále pátrá. Celý letošní rok tápe po svém údělu. Je tohle právě ten úděl?
   Právě když míjeli návěstí oznamující vstup do Prasinek a před jejich zraky zablikala změť podřimujících světel domků, odvážil se vznést svůj dotaz.
   „Mohl bych se vás na něco zeptat?“ promluvil Harry do ticha jejich našlapujících kroků.
   „Jsem dvě uši a jeden nos, ptej se,“ odpověděla mu.
   „Co víte o teoriích… navrácení života?“ položil opatrně svůj dotaz.
   „Jen bázlivci si přejí takové věci, jestli to chceš vědět, Harry Pottere,“ odvětila stroze. „Neumí se smířit s realitou. Já osobně nevěřím v navrácení života.“
   Harry se zamyslel jak se znovu zeptat. „Víte, zajímalo by mě, jaká je možnost, aby nějaký mladý kluk přišel ke schopnosti vrátit někomu život.“
   „To je směšné,“ opáčila opět stroze. „Neměl by dostatek mentální zralosti pro takový čin. Nehledě k tomu, že pokud se mysl ztratí a duše zmizí, neexistuje reálný způsob jak někoho oživit. Tudíž schopnost oživit člověka nemá jak mladý kluk, tak starý čaroděj.“
   „Ale co když ji opravdu má?“ zeptal se Harry. „Bez legrace, určitě něco takového musí existovat. Nějaká… hodně tajná a nebezpečná cesta, jak navrátit něčí život, o které mi raději ani nechcete říkat.“
   A se zastavila těsně u hostince a zahleděla se velice důležitě Harrymu do očí. Její oči se nepatrně míhaly ze strany na stranu, jako kdyby v Harrym četla jako v knize. Harry děkoval, že není telepat. Přesto… co když přece…?
   „Proč se o to zajímáš, Pottere?“ zeptala se ho pozvolna.
   „Řekněme, že znám někoho, kdo tvrdí, že to dokáže,“ řekl jí na to neochvějně.
   „Pověz mi, Harry Pottere,“ vpíjela se mu do očí a pokračovala: „A přiznej i sám sobě, zdali ses nenechal ošálit. Pohlédni mi do očí a pověz mi. Jak moc můžeš tomu někomu důvěřovat?“
   Harry právě tohle nechtěl slyšet. Jedna malá otevírající se kapitola nadějí se mu tím rázem začala zavírat.
   „Asi máte pravdu…“ zkonstatoval a zahleděl se na dveře hostince. „Nechme to být,“ řekl zklamaně a vykročil dál.
   „Je tu jedna věc,“ zarazila ho A, když k ní byl zrovna otočený zády. „Když pominu pošetilé a neuskutečnitelné senzibility, je tu jedna teorie, která svou dobou citelně otřásla světem. Otřásla jím natolik, že už se jí od té doby nikdo nepokusil oživit a většina se ji pokouší zapomenout. Až… na jednoho jediného člověka.“
   Harry se otočil a s omámeným pohledem se jí zeptal: „Takže vy si –“
   „Takže já bych ráda, abys tohle téma rychle vystrnadil ze své makovice. Už se o tom nehodlám bavit.“
   Hbitě vykročila ke dveřím hostince, otevřela je a pobídla ho, ať jde dál.
   „Víte, mám hrozný hlad. Nešla byste raději sama?“ zeptal se jí Harry s vidinou návštěvy nějaké bradavické spižírny.
   „Nepřipadá v úvahu. Chci, abyste tam byl,“ pověděla mu a pokynula, aby šel první. Viditelně tím skrývala svůj pravý důvod.

   Harry vklouzl do potemnělého hostince. Na sobě měl pořád kapuci a hned po vstupu ze sebe setřepal kapky deště zvenčí. Hostinec byl prázdný. Nebyly tu ani stoly, ani židle. A pak pojednou se všechny svíčky, které se až doteď schovávaly ve tmě, rozhořely svými líbeznými světly.
   „Bonsoir, mon cher,“ zazněl hlas šarmantního muže za Harryho zády, se až hoch překvapeně otočil. To už se jeho dlaně chápal Sirius. Harry se ho zalekl. Takto ho totiž nikdy neviděl. Byl oděn ve staromódním hnědém tvídovém obleku, který krášlila snová bílá květinka v náprsní kapsičce. Jenže v tom Sirius nečekaně políbil Harryho dlaň a Harry si kvapně uvědomil, že jej musí považovat za někoho jiného… za A! Kapuci, která mu zcela zakrývala obličej, si proto ještě více přetáhl přes čelo. Ohlédl se a A nikde. Nechala ho tu!
   Harrymu se však v hlavě zrodil plán. Protože si stále dobře vzpomínal na rošťárnu, kterou jim Sirius provedl během říjnového turnaje, rozhodl se, že toho lotra v jeho nevědomosti alespoň chvilku podusí.
   „Tak přeci jste přišla,“ zanotoval Sirius nadšeným a melodickým hlasem. Bylo vidět, že svou roli se naučil na výbornou. Hned pak tahal Harryho za políbenou ruku k osamocenému stolu ve výčepu, který byl nejspíše poprvé ve svém bytí pokryt kvítím a velice honosným prostíráním.
   Harry se znovu ohlédl po své strážkyni. Jenže dveře od hostince se již dávno zavřely. Sirius Harryho dovedl až k židli a uchopil jeho nepromokavý plášť i s kapucí. Harry si ho však huhlavě přidržel na těle a s urputným máváním a gesty celý rozkašlaný předstíral, že je ještě zvenčí nachladlý a tudíž, že je mu zima.
   „Suit-vous,“ pronesl Sirius, který celý zářil. Usmál se, uklonil a nechal plášť pláštěm. „Puis-je offre eh… chočník dix-neuf oschmdesat jedchna? Mon felise préféré,“ nabídl Sirius kousavým anglicko-francouzským dialektem láhev archívního vína.
   „Hm,“ pískl Harry vysokým hláskem a mohutně přikývl, aby nahradil slova. Sirius si to vyložil. Poté, co odlomil skleněné hrdlo vína, jak to kouzelníci dělávají, nalil Harrymu velkou lampu vína.
   Na to Harry zamrkal, a když si znovu chtěl popotáhnout kapuci, zjistil, že nemůže hýbat rukama! Zahuhlal a zjistil, že nemůže mluvit! Podezřívavým pohledem se rozhlédl po zšeřelé místnosti a v zapadlém rohu na něj lišácky jedním okem mrkla A, která jej před malou chvilkou očarovala. Seděla si tam v temném koutě, nohy na stole a dobře se bavila.
   Sirius jim nalil ze zakroucené čarodějské lahve s ulomeným hrdlem a dvakrát luskl na obsluhu. Pomocník paní Rosmerty, nyní v bílo černém postroji, ozdoben přilepeným knírkem, se uklonil, pití poodnesl a nechal jej chladit.
   „Miei cari,“ oslovil Sirius svou společnici, „vypadáte dnes… tajemně,“ řekl a Harry – stále se zlověstně nasazenou kapucí – se nejistě zavrtěl. Připadal si jako kanec napíchnutý na rožni. Házel po A samé zlé pohledy – jeden za druhým, „avšak… jak to říci také jste velice šik a noble.“
   Harry učinil hlavou gesto, že si váží Siriusových slov, avšak unikl mu neovladatelný chrcht. To jak neovládal tělo.
   „Mé omluvy za tak pozdní dobu, avšak vyrozuměl jsem, že se stále zdržujete v Prasinkách. A jelikož výčep má již dávno zavřeno, dovolil jsem přisvojit si na tuto noc Tři košťata pro naše… řekněme… soukromé potřeby,“ uculil se Sirius a chytl se u srdce. „Když dovolíte mon cher ami, buďte pro tento večer mou společnicí.“
   Harry opět jen tupě pohodil hlavou na stranu, čímž mu kapuce spadla až k bradě.
   „Mon ami… nechcete, abych vám ji sund… inu dobrá,“ pravil Sirius stále nejistý z Harryho děsivé kapuce. „Chtěl bych se vám vyznat,“ pokračoval, přičemž Harry do třetice zahuhlal a začal kroutit hlavou, jak jen mu to ztuhlý krk dovoloval, „že je mi nesmírnou ctí sdílet s vámi stejný stůl, má drahá… A.“
   Harry se prosebně zahleděl do dálky, ač do očí mu vidět nebylo. Jeho zlotřilá strážkyně A jeho pohled ale spatřila a jen měkce zavřela a zase otevřela oči v němém pokývnutí.
   „Le plus beau nom, je sais,“ zabásnil Sirius a prsty mu zatančily v natažené dlani. „Extraordinérní jméno. Permettez-moi objednal lehkou večeři?“
   Harry začal horečně přikyvovat. Něco na zub! Konečně!
   „Bchavo… v tom pšípadě jídlo bude sa okamšik. Dovolil jsem objednat nám soupe d'artichaut á la truffe noire, brioche feuilletée aux champignons et beurre de truffe.“
   „Aha,“ vydal ze sebe Harry, jemuž bylo naprosto šumafuk jak se jmenuje to, co vlastně zhltne.
   „Jako hlavní chod pigeon en deux cuissons ‚rubans de courgettes et aubergines‘, jus acide aux fous!“ Sirius tleskl a v krbu opodál zapraskal čerstvě rozdělaný oheň, zatímco si potají schoval dva papírky zpátky do rukávu. A se skryla právě ve chvíli, co pan vrchní s knírkem, který se mu neustále odlepoval, zareagoval na zavolání. Protančil kolem nich čilou piruetou v záři hořících polínek a nazdobené ubrousky jim přehodil přes stehna. Nacvičeně prostřel na stole rukama v rukavičkách, zatočil kolovrátkem v noze stolu (čímž se odkudsi začala linout nuzná houslová hudba) a pusou, v níž držel hůlku, zapálil vysokou svíčku uprostřed.
   „K vašim služb –“ Sirius z ničeho nic prudce zabodl vidličku do stolní desky, „chci říct a votre service!“ opravil se číšník a rychle odtramtarádil pryč.
   „Proč se stále skrýváte?“ vznesl šarmantně Sirius svůj dotaz. „Vždyť ničehož tak krásného jako vašeho obličeje na světě není.“
   Harry se pustil do svého typického žargonového huhlání, ale nebylo mu to nic platné. Jeho trýznitelka A Harryho zavarovala zdviženým ukazovákem a s napřímenou bradou potajmu přišla až k Siriusově zádům.
   Nastalo trapné ticho a Sirius těkal očima od dveří, kudy vychází obsluha, na kapuci jeho přísedící/ho.
   „Jste… okouzlující dáma,“ bylo výsledkem snahy Siriuse přerušit ticho.
   ‚Kdybys jen tušil,‘ pomyslel si Harry a uhranut naklonil hlavu.
   „Věřte mi, to muž pozná na první pohled,“ uculil se Sirius. „Vy totiž víte, jak člověka zlákat, vy liško podšitá. Skrýváte se – abych tak řekl – sous le capot, abych toužil ještě více poznat vaši tvář. Neřekla jste jediné slovo. Jste tak… vášnivá. A vaše brada… em… dnes poněkud… odlišnější, než obvykle… přesto stále tak šarmantní, jak jsem ji zvyklý vídat…“
   Harry zacloumal s židlí a cukal sebou, aby A naznačil, že už toho má dost. Místo toho si však dokázal jen vrznout.
   „Není nic skvostnějšího, co by obměkčilo dámské srdce, nežli její přednosti vyřčené z hloubi duše blahosklonného muže,“ pravil Sirius a opět se chytil za srdce. „Už od prvního pohledu na vás, se mi sny nezdají. Už od prvních paprsků, které na vás před mými zraky dopadly, pro mne slunce sluncem není. Už od prvních doteků, kterými jste mě obdarovala, pro mě jiné není. Tím vším jste pro mě právě teď vy. Má studnice blažených pocitů a vášní…“
   A už nevydržela a plácla Siriuse po hlavě kouzlem. Zvuk, který se přitom rozlehl, byl podobný plácačce. Sirius sebou zaskočeně cukl a rozhlédl se. Za ním však nikdo nebyl.
   „Neviděla jste někoho…“
   Harry nejdřív kýval hlavou, ale když si znovu se zjevivší A s vyceněnými zuby přejela hůlkou po krku, aby naznačila, co Harryho čeká, začal zběsile kroutit hlavou.
   To už se opět přiblížila obsluha. Stříbrné podnosy se vypínaly do výšky nablýskaných kopulí poklic, které po odklopení odhalily pro Harryho dosud nevídaný pokrm, jen velice vzdáleně se podobající polévce.
   „Nenuťte mě to vyslovovat,“ zabrblal vrchní zpoceně a trmácel se zpátky do kuchyně.
   „Musíte omluvit dnešní obsluhu,“ zamlouval vrchního chování Sirius. „Prosím, ochutnejte polévku. Je delikátní!“
   Harry netušil, co je ta břečka sakra zač. Jenže od odpoledne nic nejedl. Připadalo mu, že by si v tom klidně smočil obličej, aby se konečně nasytil. Celou svou vůlí nutil ruce se zvednout, ale nic. A – jeho strážkyně – zase vyplula zpoza kouta a tvářila se nevinně jako andílek.
   „Nevoní?“ zeptal se Sirius. „Není problém, objednám něco jiného.“
   Harry zakvílel, jenže zase se mu podařilo vydat jen další chrcht.
   „Očividně to není váš šálek čaje, hned to odnesu,“ chopil se Sirius Harryho talíře a Harry poskakoval na židli jako basketbalový míč. „Hlavní chod vás ale zaručeně posadí!“
   Harry si nešťastně dosedl. To už se Sirius odkouzliv Harryho talíř vracel zpátky.
   „A,“ oslovil ji/ho a naklonil se k Harrymu přes stůl, „vy jste byla pokaždé nedostižitelná,“ začal Sirius nanovo. „Jen se podívejte. Pořád tu drmolím sám pro sebe a vy jste dosud neřekla ani slovo. Ani vám nevidím do tváře… co kdyby… uhm… jste to vlastně vy, že ano?“
   Harry náležitě přikývl a stleskl ruce.
   „Víte co? Co takhle nechat večeři večeří a někam si vyrazit?“
   Harry zahuhlal a kapuce mu nadskočila.
   „Takže ano?“ zakončil rozhodování Sirius. „Báječné. A pak bychom mohli…“ Sirius se zakřenil a zapřemýšlel.
   Harry zahlédl, jak A, sklánějící se nad Siriusovou hlavou zbrunátněla tvář. Mocná kouzelnice prudce švihla hůlkou a konec jejího kouzla se přitavil k Siriusově hlavě. Harry se zhrozil a cloumáním se pokusil vydat jisté varování. Ale nic mu to nebylo platné. A, načertěná jak zákon káže, právě vytahovala Siriusovi z hlavy dosti… zlotřilou myšlenku.
   „Hm… na co jsem to myslel?“ zeptal se Sirius. „To je tedy náramně podivné. Ale zpátky k vám, A…“ a to už Harryho strážkyně tahala další myšlenku a hned potom další, „nebo bychom mohli…“ další myšlenky vytahovala jako síť pavučin a ukládala si je do ruky, až jí myšlenky přetékaly.
   „Se mnou se nejspíš něco děje,“ oklepal se Sirius, trapně se zasmál svým štěkavým smíchem a zapátral v myšlenkách. „Já vám vlastně vůbec nevím, proč jsem tady!“
   A se zaculila, zato Harry zatnul vztekle zuby. Pronikl až k jádru svíracího kouzla a soustředil své síly na všechny body, které jej poutaly. Zpřetrhal jejich energii a posléze zjistil, že již může hýbat rukama.
   „A, prosím vás, vyslechněte mě,“ žádal ho Sirius nakláněje se nad svou artyčokovou polévkou s černými lanýži, brioškovým těstem s houbami a lanýžovým máslem. „Vy… pro mě znamenáte tolik. Od prvních chvil… mám nezadržitelné svrbění v těle, jen když na vás pomyslím. Prosím vás, chci vám…“
   A vyjekla, plácla Siriuse po hlavě a ten s ní praštil do lanýžů. Harryho polily artyčoky a jeho sevření náhle povolilo.
   „Slyšel jsi, co se mu právě honilo hlavou?“ lamentovala A, zatímco od Siriuse vycházely bublinky. „Ti zatracení chlapi!“
   „Neměla byste ho…“ navrhoval Harry opatrně.
   „Ne,“ odsekla A, „jen ať se hezky prospí. Tohle,“ řekla a vztáhla ruku s nastřádanými Siriusovými myšlenkami, „tohle je ráj mužské neřesti!“
   „Tak dost, jsou to také soukromé věci,“ nadhodil Harry a konečně ze sebe sundal pláštěnku.
   „Pozor, tiše!“ rozkázala A, jejíž hlas se změnil na smrtelně vážný. Hned na to zhasla svíčky. Harry si byl vědom, že v takovýchto situacích jdou fóry stranou. Věděl, že pokaždé má A ke svému upozornění důvod. A také, že měla.
   V nastalém nočním tichu hostince, kde jen pobublával Siriusův lanýžový dech, se nepohnulo ani živáčka. Když tu náhle se za dveřmi venku počalo krást několik kouzelníků. Harry je také zaslechl a hůlku měli oba již notnou dobu připravenou.
   A pak to přišlo. V témže okamžiku se dveře rozlétly dokořán a dvě ohnivá kouzla se rozsršela na Harryho a A. A švihla hůlkou a ta zář útočných kouzel pohltila, aby tak jejich energii vložila do kouzelnice. Vzduchem začaly létat židle. Harryho popadla adrenalinová pěst. To když dovnitř vtrhli další útočníci a měnili místnost ve snůšku prken. Byli to neznámí zlosyni, zjizvení a nepopsatelně špinaví vousatí hrdlořezové. A mávla svou cedrovou hůlkou na dlaň a hrst bujných myšlenek Siriuse Blacka vpravila do nejbližších dvou výtržníků. Těm se rozzářily oči jako o Vánocích a začali hlasitě jásat a poskakovat. Harry využil zmatku a třetího skolil impedimentou.
   Jenže další spiklenci napochodovali dovnitř a zasypali je zaklínadly. Harryho strážkyně z ničeho nic ustoupila a zašeptala svému svěřenci: „Čas na předzkušební test. Jsou tvoji.“
   Harry nahlas polkl a další adrenalinová pěst mu rozproudila krev jako srdce obra. Zahulákal: „Reducto!“
   Komoda opodál explodovala a třísky se zabodaly do nepřátel. Harry uskočil. Neustupoval, nýbrž postupoval systematicky. Máchl hůlkou a kouzlu: „Everte stativ!“ dodal oslňující efekt. Kouzlo zmizelo ve stolu a ten jedním velikánským přemetem smetl útočící kouzelníky.
   Do místnosti vtrhnul poslední bídák. Harry byl rychlejší, jeho útočící kouzlo bylo už na cestě, když mizera prásknutím znenadání zmizel. Kouzlo jen třísklo do trámu dřeva. Téměř v témže okamžiku se objevil za Harryho zády. Útočník přitiskl hůlku k Harryho krku a pálení na zátylku Harrymu urychlilo rozhodování. Harry mu stačil ramenem udeřit do čelisti, ale kouzelník zase zmizel. Objevil se vlevo od Harryho a bacil jej kouzlem jako palicí. Harry sebou práskl o pult a sklenice se počaly tříštit. Útočník zarostlý zelenými vousy posetý tetováním se zarazil jenom na chvilku, aby se ohlédl po lhostejně postávající A a ležícím Siriusovi, kterému u nosu bublaly lanýži, ale hned se zpátky soustředil na bědujícího hocha.
   Harry si zamnul rameno, máchl však hbitě hůlkou, ale hrubián se přemístil. Zhmotnil se za Harrym a kopl jej do zad, až se Harry vymázl na protější stěně. Ještě pětkrát se během několika vteřin přemístil rychle z místa na místo kolem Harryho, když už zakročila A. Útočník zjistil, že je v nevýhodě a provedl poslední přemístění, zpět se však už nevrátil.
   Harry ležel na zemi pěkně domlácen. U ucha mu tekla krev a pravou ruku měl sežehnutou. Svíjel se na zemi, svou paži měl v jednom ohni. A k němu přistoupila, strhla z jeho těla spálenou látku a pravila: „Příště už s mou pomocí nepočítej… vulnera sanentur.“
   Když A pronesla zaříkadlo ještě párkrát, ruka se počala pomaličku uzdravovat a Harry byl schopen skrze slzy nalité oči opět vidět.
   „Co to bylo za šmejda?“ ptal se rozzuřeně a druhou volnou rukou si hojil ránu pod uchem kouzlem episkey. „Co to mělo být?“
   „To je ojedinělý druh boje, Pottere,“ oznámila mu A. „Bleskurychlým přemísťováním z místa na místo dokážeš nepřítele udeřit i na několika různých místech najednou.“
   Harry si kouzlem ferula zavázal ránu na hlavě a A již také s ošetřováním skončila. Pak klepla svou černou hůlkou s bílými pruhy na hlavu Siriuse, který zachrochtal a probudil se.
   „Co-co-co se stalo?“ zamrmlal nepřítomně a setřel ze sebe polévku.
   „Byla tu menší oslava, kocoure,“ uculila se A, zakouzlila na Siriuse a tomu se na obličej připlácla mokrá utěrka. „A koukej si svlažit své myšlenky, je ti to jasné?“
   „Co jsem provedl? Harry, ty jsi tady taky?“ všiml si jej Sirius a Harry jen pohodil rukou. „Co se tu vlastně stalo?“
   „Nejspíš další pokus o útok,“ prozradila A.
   „Jste všichni v pořádku?!“ vběhl dovnitř cizí kouzelník, patrně člen bradavické ostrahy. „POTTER?! A tady? No tě pupek! Turmandův oddíle, sem! Pošlete sem všechny volné hlídky! Uvědomte letaxovou ochranku!“
   „Ticho, zabedněnče!“ zpražila ho A. „Stejně tak sem přivoláš i kamarády tady těch,“ a pokývla na poražené kouzelníky plné třísek.
   Strážný zmlkl. V urgování bezpečnostních sil však neustal a tak se zanedlouho před hostincem U tří košťat vytvořil neprostupný šik složený z několika desítek kouzelníků, jimž v mírném větru povlávaly hábity. Když odvedli ochromené útočníky, dostal Harry něco k jídlu a právě v okamžik, co dojídal talíř, vhrnuli se do hostince vysoce postavení hlavouni v čele s čarodějkou s odměřenými rysy v obličeji. Zástup uzavíral samotný Albus Brumbál.
   „Tak tady je ten, kvůli kterému umírají naši lidé!“ vykřikla čarodějka. Měla tenké rovné oči, přísné obočí a černý kouzelnický hábit s bílými krajkami ve formálním střihu.
   „Toho hocha se nikdo nedotkne, dokud mi nevysvětlíte situaci,“ vycenila A zuby a nebrala ohled, jak moc kdo z nich zastává vysoké funkce. Na přítomné očividně vyvolala respekt, protože rázem se mumlání změnilo v ticho. Mladý bystrozorský strážný opatrně přikročil a uklonil se A. Z jeho gest, co Harry mohl poznat, bylo zjevné, že A bývala jeho cvičitelkou.
   „Obávám se, že se stala obrovská nehoda, Alfo,“ povídal k ní s politováním. „Obrana na jižních úvalech za Pošumtinkami katastrofálně selhala. Něco se tamtudy prohnalo a všechny to… vyděsilo. Pak nastal chaos. Nepřítel zřejmě nalezl trhlinu v obraně. Pronikli dovnitř. Všechny jsme je pobili, až na některé, kteří se dostali sem. Šest… šest mých kolegů padlo.“
   „Šest!“ vykřikla opět přísná žena. „Šest lidí! Kvůli ochraně jednoho usmrkance! Směšná statistika! Ne, není směšná, ale je k pláči!“
   „Uklidněte se, Konstancie,“ požádal ji její kolega, patrně stenograf, jenž zapisoval dění v hostinci, „víte, co říkal váš lékouzelník, nesmíte se –“
   „Je mi u Merlinových nudlí, co říká můj lékouzelník!“ vyjela po něm. „Jako místopředseda ministerstva kouzel mám přímé rozkazy od samotného Arthura Weasleyho. Své stanovisko odmítáme měnit. S vámi končíme, Brumbále!“
   „O tom mi není nic známo,“ odpověděl Brumbál poklidně na její řev. „Naše škola nedostala žádný úředně potvrzený příkaz, aby ukončila svou činnost.“
   „To máte pravdu,“ povytáhla na něj obočí a pak prudce ukázala na Harryho, „ale s ohledem na nastalou situaci byste byl tumpachový blbec, kdybyste tu školu nezavřel!“
   „Taková slova si vyprošujeme!“ odsekla k ní profesorka McGonagallová, stojící za Brumbálovými zády.
   „Mlčte,“ sjela ji Konstancie. „Vy… mlčte. Stovky a stovky strážných. Tisíce promarněných galeónů! Ale s tím je konec. Státní pokladna se vám počínaje tímto dnem uzavírá, Albusi Brumbále. Už nedostanete ani o srpec navíc.“
   „Je politování hodné, že stát se nedokáže postavit za své občany,“ reagoval Brumbál na její vřískání opět poklidně. „Jak je vám Harry Potter dobrý, hned si jej vydržujete, případně těžíte z jeho popularity. Ale když odpracoval svou část a zabil Voldemorta, jste tolik bezcitní, že jej s přehledem necháte těm hyenám, které svou zhrzenou nenávistí usilují o jeho život. Je mi z vašeho úřadu smutno, madam Výtrucová.“
   „Nežvaňte mi tu takové nesmysly,“ soptila dál Konstancie. „Kvůli tomu holomkovi je šest výtečných kouzelníků navždy a nenávratně pryč!“
   „Za jejich smrt nemůže Harry,“ upozornil ji Albus Brumbál. „Za jejich smrt mohou lidé v pozadí. Ti, kteří tahají za provázky. A já neustanu ve své snaze všechny takové provázky zpřetrhat.“
   „No prosím!“ zasmála se Konstancie. „Jak je ctěná libost. Něco vám povím, velevážený. Klidně se těmi vašimi provázky uškrťte. Sice jste považován za nejlepšího kouzelníka všech dob, ale pro mě jste zaslepený tupec.“
   „Každý má právo na svůj názor… dle mého názoru i slepice z kurníku,“ podotkl k ní Brumbál s vážným výrazem.
   Konstancie zrudla a nadechla se, ale dech spolkla ve chvíli, když ji zvenčí někdo zavolal. Místopředsedkyně zaujala postavení dominantní ženy v místnosti a pyšná jako páv vykračovala ke dveřím i se všemi strážnými. Ještě na prahu se však zastavila: „Pamatujte, Brumbále. Přihodí-li se jen jediná nehoda týkající se nějakého studenta a s vaší školou je ámen. A tentokrát na hodně dlouho.“
   Dveře práskly, až z pantů vyletěl zrezivělý šroub a zacinkal na podlaze.
   Nastalo ticho. Sirius si snažil uvědomit, co se vlastně přihodilo. To už se však Brumbál otočil na A a naznačil jí neviditelným pokynem.
   „Jdeme, Pottere,“ nařídila Harryho strážkyně.

   „Šest lidí?!“ vyhrkl Harry, když se venku ocitli o samotě Prasinek.
   „Tím si zrovna vy nemáte co lámat hlavu,“ potopila jeho výčitky.
   „Že nemám? Dneska umřelo šest lidí!“ zaspílal přiškrceně Harry. „Co… co… kolik lidí mě právě teď ochraňuje? Kolik jich tu je?“ naléhal neústupně, aby mu odpověděla.
   A chvíli mlčela a zírala do jeho tmavých očí. S jejími vlasy smotanými v copu si pohrával vítr a její ladný oblek odrážel světlo luceren, které tu a tam povrzávaly na stěnách domů.
   „Osm set šedesát tři,“ zodpověděla mu narovinu. „V pečlivě odměřených skupinách a na skrytých postech. Vedle toho jsou Bradavice a sousedící pozemky v okruhu několika kilometrů chráněny přibližně padesáti zaklínadly, z nichž některá si Bradavice předplácejí u soukromých firem. Průměrně se za den udá pět útoků na tvou osobu v podobě pokusů proniknutí skrze obranu. Dohromady okolo půl tisíce útoků od počátku letošního školního roku. Za tvou ochranu již padlo čítajíc tento den dvanáct kouzelníků a kouzelnic. Částka, jakou tvá ochrana stála, se nedá vyčíslit.“
   Harry zůstal zírat s otevřenou pusou. Srdce mu ztěžklo a všechny končetiny se s brněním změnily v beton. Kdyby byl bábovka, asi by už ležel na zemi. Nezmohl se na další slova. Cítil, jako by jeho batoh, ve kterém s sebou nosí všechna ta trápení, několikrát znásobil svou hmotnost.
   „Dvanáct…“ hlesl a opřel se o trám blízkého domu. „Dvanáct lidských životů,“ mučil sám sebe a praštil čelem do trámu.
   „Pottere!“ okřikla ho A. „Co jsem vás učila?! Tohle jsou zbytečné a nepatřičné myšlenky. Nakazuji vám okamžitě s nimi skoncovat! To berte jako můj přímý příkaz!“
   „Dobrá,“ vzpamatoval se Harry a přemohl své myšlenky, aby jim vzápětí udal nový směr. „Máte pravdu.“
   „Teď jdi zpátky do hradu. Perimetr by měl být bezpečný. Já se půjdu podívat na místo, kde obrana selhala.“
   „Myslíte, že původcem toho rozruchu byl… ten tvor?“ zeptal se jí Harry se zatajeným dechem.
   „Prvořadé je, aby se ta nehoda neopakovala,“ oznámila mu a bez jakéhokoliv dalšího dodatku zmizela v mlze.
   Harry osaměl. Odkudsi z nitra se vydraly na povrch výčitky, které před malou chvilkou zapudil. Znovu se do nich opřel, aby je zahnal. Musel se přes ně přenést. Pak se mu zaleskly rudě oči. Pocit lítosti padlých strážců vystřídalo nové odhodlání. Vydal se hlavní ulicí Prasinek.
   Ze dveří po straně vyšel cizí muž. Harry mu zamířil hůlkou mezi oči, z čiré opatrnosti od něj očekával útok.
   „Jen klid, holoto,“ zabrebendil muž se strništěm, prořídlými vlasy a huňatým kožichem. Vynášel za dveře dřevěnou misku s mlékem. „Hodně lidí tu po tobě pase, Harry Pottere.“
   „Vidím, že se vyznáte,“ nespouštěl z něho Harry namířenou hůlku.
   „Vyznám?“ zopakoval muž a zaškaredil se. Pak se otočil, ale ještě se zastavil ve vchodu, jako kdyby si rozmýšlel, jestli má něco dodávat. „Já tady vím o všem, co se kde šustne!“ houkl k němu. „Něco ti povím, mladej. Žiju tu už pětaosumdesát let, ale takovýhle zabezpečení, jaký je letos, jsem ešče nezažil. Nikdo si už nic neříká. Nesmíme se nikam hnout, s kýmkoliv cizím promluvit nebo komukoliv psát, aniž by o tom někdo nevěděl. Všechno je to ale jedna velká konspirace, to mi věř. Jako dneska v noci. Nevěřím těm kecům, co do nás ládují noviny,“ domluvil mužík a zakroutil ukazováčkem, čímž Harrymu naznačil, aby přišel blíž. „Co tě nemá? No jistě, že na ně vyzráli. Bilings odvedle funguje jako spojka se světem a pobírá za to slušný vejdělky. V jeho chatrči se to všechno schází. Zrovínka dneska si nějakej vašnosta prej objednal fakticky tajnou věc. Rejdím tu už od půlnoci, kdy se ten funebrák vobjeví a kde nic tu nic.“
   „Billingsova chatrč?“ zareagoval Harry pohotově. „To je ta napravo směrem k jezeru, že?“
   „Co tě nemá? Ta rozpadající se chýše je několik kroků tady mezi ploty tou vyšlapanou stezkou,“ opáčil obyvatel Prasinek. „Pokrytci. Nebude trvat dlouho a vyběhnu s nima, že nebudou vědět, čí sou.“
   Muž očividně neholdoval slušnému vychování, protože bez rozloučení zavřel dveře a zapraskání postele, které se po chvilce ozvalo ze světnice v domě, Harrymu napovědělo, že muž ulehl ke spánku.
   „Compuktum,“ zašeptal Harry a zastřený se vydal úzkou cestičkou mezi domky opodál. Byl velice zvědavý, kdo se to tam může setkávat. A o jakou tajnou věc se vlastně jedná.
   Mlha před ním mu znemožňovala rychlejší chůzi, přesto netrvalo dlouho a starou seschlou barabiznu s rozkládající se doškovou střechou poznal na první pohled. Za okny se nesvítilo, schůzka se možná ještě neuskutečnila. Harrymu došlo, že schůzka proběhne s někým, kdo se potuloval po nehodě v dnešní noci Bradavicemi. To jej lákalo ještě víc. A protože konverzace v hostinci U tří košťat skončila před malým okamžikem, musí ke schůzce dojít každou chvíli.
   Harryho napadla šílená myšlenka. Jejího potlačení se mu nedostalo, a tak se rozhodl učinit to, co pokládat za mazané, třebaže značně šílené. Odvahy na to měl dostatek. Zaklepal opatrně na dveře chatrče tak, že se nedalo rozeznat kolikrát. Tělem mu projížděla brázda bázně a vzrušení zároveň. Pak se dveře pootevřely.
   „Billings?“ zeptal se Harry a zahuhlal.
   „Jo, to sem já, kdo se ptá?“ odpověděl mu mručivý hlas.
   „Přišel jsem, jak jsme se dohodli,“ pokračoval Harry.
   „Cože? Co to tu melete, chlape. Říkal jsem vám, že musíte dodržovat časy! Jste tu o dvacet minut dřív!“ dušoval se mručák za dveřmi a ty se vzápětí otevřely.
   Harry se rychle ještě stačil odkouzlit od zastření a dnes podruhé použil svou kapuci.
   „Nikdo vás nesledoval?“ zeptal se podezřívavě mužík, který jakoby z oka vypadl tomu z hlavní ulice.
   „Jen váš otravný příbuzný,“ vystřelil Harry naslepo v domnění, že když mine, nějak to pak zamluví.
   „Vy jste mluvil s Korbáčem?“ zhrozil se mužík. „Pro Merlinovy chlupy, ten hlupák vykecá všechno, na co přijde.“
   „Nehodlám se zdržet,“ zpravil jej Harry ostře a troufale. „Nechci, aby mě tu někdo viděl, takže to raději urychleme.“
   „Počkat, počkat, ne tak rychle,“ zamumlal dědula a pozvedl lucernu k Harryho obličeji. „Proč ta kápě?“
   „Jak jsem řekl. Nechci, aby mě tu někdo poznal,“ opakoval Harry. „Dnes v noci se tu stala velká nehoda a i vzduch má oči. Proto jsem přišel dříve. V případě, že se někdo dozví o našem setkání, budu pryč dřív, než začne očumovat.“
   „Musím říct, že máte fištróna,“ zakecal dědula. „Nejdřív mi ale řekněte heslo.“
   Harry prudce polkl. Mozek se mu zčistajasna zasekl. Protřepal hlavu a donutil se vzpamatovat. Pak začal usilovně přemýšlet. Má toho pitomého dědka omráčit a vzít si to násilím? Jak má ale vědět, o co se jedná? Co teď? Rozhodl se opět improvizovat.
   „Nemluvte mi tu nesmysly, dědku!“ zasyčel na něj jedovatě a natáhl prudce ruku. „Něco jsme si domluvili. Já svou část dohody splnil. Teď je na vás, abyste splnil tu svou.“
   „Řekl jsem vám, že budu na heslu trvat!“ nedal se.
   „Vy víte, co jsem zač,“ pohrozil mu Harry s hlubokým hrdelním hlasem a jeho tělo jakoby před dědulou vzrostlo. „Nechtějte mě naštvat.“
   „To… to…“
   „Víte, že sesílatele kletby, která se nepromíjí, není možno vystopovat, pronese-li se podvědomě? Loučím se.“
   „Ne, nechoďte. Tu máte!“ povolil mužík a vnutil Harrymu do ruky malou kamennou truhličku osázenou drahokamy, „Bylo těžké něco takového sehnat. Stálo to spoustu úplatků. byl to moc malý zisk! O to víc se toho chci rychle zbavit.“
   „Vy snad víte, co to je?“ zeptal se ho rozhořčeně Harry.
   „Pochopitelně se zajímám o to, co prodávám,“ zakrákoral mužík. „A měl jsem plné právo vědět, o co se jedná.“
   „Povězte mi teď hned všechno, co o tom víte. Jinak vás zakleji, že si nestačíte napsat ani svou vlastní závěť,“ pohrozil mu Harry a v rukou nahmatal hůlku.
   „Tak dost, člověče!“ vykoktal děda. „Tak moc to přece nehoří. Všechno co vím, že je to paměť nějaký holky či co.“
   Harrymu se zatajil dech. Popadl ho ještě větší nepříčetnost: „Jakou si chceš vybrat smrt? Krutou, nebo snad bolestivou?“
   „Co chceš vědět víc, do pendrekových polev?!“ zaklel si děda. „Už mám dost toho tvýho věčnýho vyhrožování. Ten kluk… Egon, nebo jak se ten fracek jmenoval, mi za stejnou práci nabídl víc, než ty. Proč chceš krást z výmazovýho centra pro mladistvý jejich archívovaný vzpomínky? Na co tobě budou? Pro toho pacholka to chápu, když byly jeho samýho, ale pro tebe? Vzpomínky nějaký cuchty?“
   Harry chvíli vstřebával informace, které se právně dozvěděl. Tělo se mu oklepalo a hůlka v ruce zakymácela. Musel se ovládat, musel to dokončit.
   „Zalez zpátky do chatrče, Billingsi. Zase tě kontaktuji a dohodneme zbytek. Už musím jít. Prozatím drž jazyk za zuby,“ přikázal mu Harry, otočil se a začal odcházet pryč. Svůj krok se pokusil udělat co nejvíce obyčejný, aby napodobil chůzi průměrného muže středního věku a stále ještě civějící mužík nebyl schopen jej podle něho identifikovat.
   Harry se znovu zastřel a schoval do odlehlého kouta Prasinek. Mlčky vyčkával, co se bude dít a zatím v ruce prozkoumával malou truhličku. Srdce mu bušilo o žebra, když si uvědomil, co právě drží v rukou a jaké štěstí měl, že to získal. Přemýšlel, jestli to na něj všichni nehráli. Ale ta živost, nechápavost obou starců pro něj byla až příliš nevinná.
   Po nedlouhé chvíli se ulicí vydaly něčí kroky. Harry zahlédl dlouhý plášť a poté i vysokého muže, jak rázně vykračuje hlavní cestou Prasinek. Snapeovu chůzi prostě nedokázal nepoznat. Severus Snape. Poslední důkaz, který potřeboval, aby věděl, že drží v rukou pravou a velice vzácnou věc. Snape se dal uličkou, skryt pod pláštěm svým a noci. Uličkou, ze které před chvilkou vyběhl sám Harry.
   Harry více vidět nepotřeboval. Upaloval přímo do hradu, v rukou pevně držíc drahocenný poklad.

   Započal nový týden v měsíci prosinec. Studenti, kteří byli omráčení po čas posledního turnaje, byli až do pondělí drženi na ošetřovně Bradavic. Harry se ještě v neděli pokusil navštívit Milku, ale byl odmítnut. Madam Pomfreyová mu sdělila, že si Milka nepřeje jakékoliv návštěvy. Harrymu došlo, proč tomu tak je. To ona mu prozradila, jak v turnaji vyhrát. A tuto její radu nesvéprávně vyslepičil rovnou Malfoyovi, který pak vyhrál listopadový turnaj. Když se tak osamocen toulal společenskou místností, chvílemi mu připadlo podivné, co vlastně v tom Zmijozelu dělá?
   Zmijozelští a nebelvírští na sebe nešetřili nepěknými pohledy. Po posledním turnaji stouplo napětí mezi oběma kolejemi až na samou hranici. Drobné roztržky střídaly vážnější šarvátky a nejeden student skončil na ošetřovně s ošklivým poraněním. V neděli odpoledne se pak celými Bradavicemi rozneslo, že Malfoy něco Harrymu dluží. Jinak by si nový zmijozelský borec nenechal vítězství za žádnou cenu ujít. Když jim došlo, že už tento turnaj mohl Harry o vítězi prvního pololetí rozhodnout, ještě více byli zabraní přemýšlením, o co se může jednat. Na Malfoye podnikalo návštěvní pokusy vícero studentů, ale nikdo se k němu nedostal. Madam Pomfreyová trpělivě odrážela dotěrné dotazy každého, kdo nebyl zvaný. A Harry byl také jedním z nich.
   Večer se mu usínalo poněkud ztěžka. Malou kamennou truhličku měl neustále pod polštářem společně se svým celestínským fénixem. Věřil, že si Milku udobří, až jí poví, že má její vzpomínky. Potřeboval ji nutně zpátky.
   V pondělí – jako vždy poslední dobou – zaspal. Hodiny bylinkářství prospal a na lektvary se mu vstávat nechtělo. Po obědě až vyrazil na dějiny čar a kouzel.
   Profesor Binns, jediný bradavický kantor, jenž byl duch, proplul jako vždy zdí s kloboučkem na hlavě, který odložil na stůl. Bez jakéhokoliv pozdravu či pohledu na třídu se usadil na židli a počal vyprávět o mudlovských válkách a jejich dopadech na kouzelnickou společnost. Aniž by si toho všiml, studenti mu na tabuli za zády nakreslily rohy, čertovský kabátec a dlouhý ocas, takže když se profesor Binns usadil na své obvyklé místo a zapadl přesně do kompozice na tabuli, strhl se třídou ohlušující smích.
   „Co je vtipného na římských miličních protektorátech?“ vyjel po nich profesor Binns a rychle si narovnal pomuchlanou vázanku. „Kdyby vás někdo chtěl ukřižovat, také byste se nesmáli! Laskavě se uklidněte a dávejte pozor.“
   „Proč jsi sem vlastně chodil?“ zaslechl Harry za zády. Otočil se a spatřil Hermionu, která očividně z něho nemohla spustit svůj rozčarovaný pohled.
   „Nikde jinde se člověk tolik neprospí jako u Binnse,“ uculil se na ni Harry a zlotřile zamrkal.
   „Pane Pottere!“ oslovil jej káravě profesor.
   „Pane Binnsi!“ oplatil mu to Harry.
   Profesor Binns se zarazil a zkoprnělý zůstal na Harryho zírat s otevřenou knihou. „Vy-vysvětlíte mi nějak své počínání?
   „Jsem vyrušován při hodině, pane. Nějaký nevychovaný chuligán z Nebelvíru nakreslil na tabuli zesměšňující obrázek a já se prostě za žádnou cenu nemohu soustředit.“
   Profesor Binns se ohlédl a vyjekl tak hlasitě, až mu kniha utekla po svých vlastních nožkách z rukou.
   „No tedy! Kdo to byl?“ protestoval Binns zdrceným hlasem a když nikdo nic neříkal, dodal: „Srážím Nebelvíru deset bodů a vykazuji je všechny ven ze třídy! Ať si dnešní hodinu dopíší, kde se jim zachce,“ rozhodl na jeho povahu nanejvýš přísně.
    Nebelvírští se dali do hlasitého protestování, ale zmijozelští Harryho nenechali ve štychu. Zanedlouho už v učebně zůstali zmijozelští samotní a ztrestaní nebelvírští byli posláni do své společenské místnosti.
   Po dnešním incidentu začal kotel nevrlosti mezi těmito dvěma kolejemi doslova klokotat. Harrymu to však bylo ukradené. Odpoledne se rozhodl vyrazit do knihovny hledat způsob, jak z té malé truhličky navrátit Milce zpátky její vzpomínky.
   Vyhledal spisy o manipulaci vzpomínek. Byl zde dokonce jeden novější svazek, ve kterém se psalo o výmazech paměti prováděných nezletilým potomkům smrtijedů. O samotném výkonu výmazu tu však nepadla ani zmínka. Harry zapřemýšlel, jestli se nedá obsah truhličky vpravit do někoho tak, jak to udělala A při útoku v hostinci U tří košťat.
   V knihovně zůstal až do pozdního večera. Protože neměl Milku na blízku a zároveň s kým mluvit, zabádal se v knihách až do pozdních hodin, kdy knihovna byla opuštěná a většina svíček zhasnutých. Nakonec zkonstatoval, že kusé informace, které našel, mu k prospěchu nebudou, a tak zhasl i tu poslední svíčku a vydal se pryč. Těsně před prahem však zaslechl cizí hlasy vycházející z uličky se spisy o bengálských raraších. Potichu se přikradl blíž a naslouchal skrze regál obtěžkaný knihami.
   „Posloucháš mě vůbec?“ zeptal se chlapecký hlas. Harrymu se zrychlil tep a zbystřily smysly. Ten hlas patřil Malfoyovi. Málem by zapomněl, že dnes večer propustili všechny z Ošetřovny. Ohlédl se, jestli madam Pinceová není přítomna, ale na jejím stolku byl jen vzkaz, že se vrátí při zavírací hodině.
   „V tom to je, Malfoyi,“ odpovídal mu dívčí hlas. „Já už tě nebudu poslouchat. Slíbil jsi mi, že mou matku pustí, když ti pomohu. Jak já byla bláhová. Věřit někomu, jako jsi ty. Takovou chybu už víckrát neudělám.“
   „To, co jsem tehdy řekl, dodržím,“ odpověděl Malfoy prudce. „Jsem ti vděčný, že jsi mi pomáhala.“
   „Proč jsem ti vlastně pomáhala?“ optala se ho. „Co je to něco, o čem si tu všichni šuškají. Co jsi to slíbil Potterovi?“
   „Něco fakt velkýho,“ sdělil jí s nadšením. „Něco nepředstavitelného. Hlavně musíš držet klapačku a nikomu nic neříkat, je ti to jasné?“
   „Stejně nic nevím,“ opáčila plytce.
   Nastalo ticho a prostorem se ozývalo jen dvojí oddechování. Harry byl zvyklý svůj dech utišit na samou hranici, když bylo třeba. Jenže pak se dívka rozplakala.
   „Chci zpátky svou rodinu,“ štkala do kapesníku a hlasitě přitom popotahovala. „Chci ji zpátky.“
   „Budeš ji mít zpátky, neměj obavy,“ pověděl jí Malfoy. Na jeho slova zřejmě slyšela a pláč se jí po chvilce zastavil. „Zapřísahám se, ať to bude stát cokoliv, dostanu tvou matku zpátky. Spolu se svou rodinou.“
   Dívka si začala skládat své věci do tašky. Pak se naposledy otočila k Malfoyovi a pravila: „Už ale nechci, aby mí rodiče museli pracovat pro něho.“
   Otočila se a vykročila kupředu, když vrazila do cizího hocha schovaného ve tmě.
   Harry vyšel na světlo a neomaleně jí strhnul batoh. Aniž se nadála, natlačil ji do polic s knihami. Jeho prsty jí nekompromisně zatlačily na hlasivky, až děvče nevydalo ani hlásku. Druhá Harryho ruka už dávno mířila hůlkou Malfoyovi na srdce.
   „Nech ji být, Pottere!“ zařval zaskočený Malfoy do ticha a tmy knihovny. „Madam Pinceová! On nám tady ubližuje!“
   „Madam Pinceovou narychlo odvolali, jsme tu sami,“ oznámil mu Harry, jehož stisk u krku děvčete nepovoloval. Pak ji v té tmě rozeznal. Byla to Saffi Woodleyová! To děvče, které bylo s Malfoyem v jeho celestínské skupině pod vedením Siriuse.
   „Jestli ji okamžitě nepustíš, Pottere…“ vyhrožoval Malfoy.
   „Tak co, mlíčňáku?“ utrhl se na něj Harry. Zašklebil se, uchopil Saffi a smetl ji na zem ve vší neomalenosti. „Teď mi oba dva řeknete, co mělo to šuškání znamenat.“
   „Dej si pohov, ty psychopate!“ vykřikl zase Malfoy.
   Harry se zazubil, ale tu náhle mu úsměv zmrzl, když si dívku prohlédl pečlivěji. „Poznávám tě! Stále jsi mě sledovala. Ta černovlasá holka, co za mnou pořád lezla a co se tak úzce pytluje tady s Dracem jsi ty! Proč jsi mě sledovala?“
   „Nic mu neříkej!“ nakázal jí Malfoy. „Na všechno ti odpovím sám, ji pusť a to hned.“
   „Malfoyi?“ pousmál se opět Harry. „Snad ses nám nezamiloval! Já nevěděl, že jsi na tmavovlasý. Kdyby se o tom tvůj otec dozvěděl. Nic proti tobě, Saffi, ale budeš se muset nechat přebarvit.“
   „Nech toho, Pottere,“ řekl Malfoy s veškerou vážností. „Tohle je mezi námi.“
   Harry se ušklíbl a shýbl k Saffi, aby se jí podíval ještě více do tváře. Ale to neměl dělat, protože mu hned ubalila pořádnou facku. Jindy by ji zachytil, ale tma sehrála své. Harryho brýle odletěly na zem. Malfoy vycítil příležitost, jenže dříve se Harry vzpamatoval a zamířil mu hůlkou mezi oči. „Ať si ta coura jde,“ promluvil a nasadil si zpátky brýle.
   Saffi sebrala svůj batoh, hodila letmý pohled na Malfoye a zmizela východem z knihovny pryč.
   „Tak spusť,“ pravil Harry a naštvaně si mnul pálící tvář.
   „Co to do tebe poslední dobou vjelo?“ zeptal se ho Malfoy. „Jsi někdo úplně jiný. Tohle bys nikdy před tím neudělal. Kde je ta bábovka Potter?“
   „Když se bábovka spálí, tak pořádně ztvrdne. A já se spálil. Teď se pečeš ty, takže spusť.“
   „A co by ode mě pan Potter ráčil vědět?“
   „Proč za mnou dolézala?“
   „Co já vím? Asi tě obdivovala či co.“
   „Ty du dum tum. Špatná odpověď,“ procedil nepřátelsky Harry a zakymácel nesouhlasně hůlkou. „Slyšel jsem vás už první zářijový týden. Domlouval jsi jí, ať mě sleduje. Proč?“
   „A co ode mě vlastně čekáš, Pottere?!“ zařval Malfoy. „Mám předstírat, že je mi ukradený, co jsi provedl otci? Tehdy jsem si to myslel! Já před tebou nemám co tajit! Ona mi pomáhala se s tím vyrovnat. Usiloval jsem o to samé, o co před pár týdny. Zjistit, jak můj otec zemřel. Často ses o tom zmiňoval. Tak tě jen odposlouchávala.“
   „Moc hezká storka, ale příště ji cvrlikej vrabcům na střeše,“ hněval se Harry. „Teď chci ale slyšet jiný příběh.“
   „Já ti to ale ještě nemohu říci,“ zakroutil hlavou Malfoy.
   „Tak já to z tebe vymlátím!“ zaburácel Harry vztekle a švihnul hůlkou. Kouzlo praštilo do polic s knihami. Prostorem zašustily stránky knih, které vzlétly ke stropu knihovny jako ptáci v oblaku prachu. A pak počaly zprudka dopadat na Malfoye. Ten ječel a láteřil, křičel na Harryho, ať ihned přestane. Nakonec, když dopadla i ta poslední kniha, vyhrabal se potlučený s rozcuchanou ofinou, a zděšeně civěl na Harryho.
   „Umím je proměnit i ve štíry,“ zamrkal na něj Harry.
   „Poslouchej mě!“ halekal Malfoy a otřel si rukou čelo. Pak se na ni podíval a zjistil, že ji má od krve. Zlostně ji zaťal v pěst. „Nemůžu ti to teď říct, ani kdybys mě vraždil. Obětuji kvůli tomu třeba i svůj život. Ještě tě budu potřebovat!“
   „Ty mizero, něco jsi mi slíbil,“ sykl k němu Harry.
   „Ne! Řekli jsme si, že ti o tom povím, to ano! Ale až mi pomůžeš se dostat do Zmijozelova spolku. A to jsi zatím nedodržel.“
   Malfoy vymanil druhou ruku ze závalu knih, mávnul hůlkou a svazky z něj odlétly pryč, až jich byla plná zem.
   „Harry…“ oslovil ho Malfoy a očistil si hábit. Chvíli mířili hůlkami jeden na druhého a pak Malfoy svou hůlku sklopil. „Chtěl bych vážně změnit naše vztahy. Udělat velkou a setsakramentsky tlustou čáru za vším, prostě začít od začátku. Jsme oba ve Zmijozelu. Oba bez rodičů. Oba si přejeme oživit ty, kteří nám chybí. Měl bych velký zájem… abychom se stali přáteli.“
   Malfoy k němu natáhl pravici. Avšak Harrymu se vždy zdála být jedovatá a proto nedůtklivě ucukl. Slyšel však dobře? Je tohle vůbec možné? Obzvláště potom, co mu právě udělal? Harry nevěděl, co odpovědět.
   „Ještě si to promyslím,“ dodal a Malfoy stáhl bezděky ruku zpět.
   „Příští týden budeme mít se skupinou volný víkend. Pansy odpadla, ty budeš náhradník. Každý z mých kolegů půjde kam je jim libo, ale my dva… půjdeme do Zmijozelova spolku,“ sdělil mu, sebral svou aktovku a vykráčel z knihovny stejně jako Saffi před malým okamžikem.

   Od chvíle, co Malfoy nabídl Harrymu přátelství, se Bradavice ještě více změnily. Dva zanícení rivalové si teď tu a tam povídali, když se jejich cesty napříč hradem zkřížily a mnozí nebelvírští nedokázali uvěřit vlastním očím. Když se o Harryho přátelství k Malfoyovi dozvěděli Ron s Hermionou, celý jeden den bloumali po chodbách a společenské místnosti Nebelvíru, aby si to srovnali v hlavě a jejich uvažování konečně pochopilo, že ta nepředstavitelná šílenost je skutečně pravdivá. Ron se s nastalou situací smiřoval lépe. Spíše než však smířlivost se jednalo o hru na schovávanou. Kdyby v sobě neměl ujištění, že se jim jejich přítel Harry jednoho dne vrátí, jednal by o mnoho jinak. Avšak pod vlivem nových počinů jejich bývalého kamaráda mu toto ujištění nahlodávaly tesáky osudu stále více.
   U Harryho bývalé nejlepší kamarádky to bylo o něco jiného. Od posledního turnaje a také ode dne Harryho přátelství s Malfoyem u ní nastal velký zvrat k horšímu. Náhle ji netrápilo učení, nevěnovala se úkolům, nestudovala každý večer v knihách tak, jako před tím… ba naopak. Vše snad zapomněla. Vrtkavost osudu nakonec zapříčinila, že Ron pomáhal samotné Hermioně se studiem a v nouzi se tomu museli ostatní smát.
   Hermioně naneštěstí do smíchu nebylo. Chodila jakoby ve snách. Svou duši ponechala neznámo kde a teď z ní zbyla jen skořepina, která bezcílně bloumala hradem. Dostala první H na hodině přeměňování. Tato skutečnost ji nechala však docela chladnou. A Ron dostával čím dál tím větší strach.
   Nikdo však ve skutečnosti netušil, co Hermioninu duši v jejím nitru opravdu spaluje. Co ví jen ona a nikdo jiný, kromě samotného Harryho a také Albuse Brumbála. Něco, co jí Harry prozradil, když byl namol opilý a na co si ani maličko nepamatuje. Informaci, že zemře. A jeho bývalá nejlepší kamarádka nyní mohla na vlastní oči pocítit, jaké je to ztratit takové kamarádství, jaké bylo to s Harrym.
   S vracejícími se bolestmi a pocity z Temného Mordu ztratila i chuť k jídlu. Ve dne nic nejedla. Po večerech uždibovala kousky čehosi a mnoho času trávila u okna. Kdekdo by řekl, že její vychytralá mysl něco kuje, mnozí nebelvírští o tom dokonce byli přesvědčení. Když se jí však na to zeptali, její odpověď se zdála být odpovědí samotného ducha. Její stav se propadal do nejhorších hlubin, v jakých se kdy Hermiona ocitla. A pálící rány z Mordu, kterým prošla před půl rokem, se jí náhle rozevíraly.
   Jednou, to zase hustě pršelo, se Astronomická věž topila až po uši ve vodě. Z jejích vodních chrličů tryskala dešťová voda jako z jedné velikánské fontány. Blesky šlehaly po nebi a večerní obloha se zamračila pokaždé, když světlo oslepujících paprsků troufale proniklo skrze mračna až na zem. Bála se výšek, i když si to nepřiznávala. Takovou výšku si však v životě ani nepředstavovala. Přitahovala ji. Dešťové kapky jí smývaly slzy. A Hermiona Grangerová stála v ochozu nejvyšší bradavické věže. Nechávajíce se omotávat poryvy deště. Vlasy jí osměloval tuhý vítr, který unášel kapky pryč z jejich domovů v oblacích do nikdy neuhodnutelných dálek. Sama nevěděla, co dělá. Chtěla to nejdříve jen pocítit. Chvíli jen postávala, jenže pak si ze zvědavosti stoupla na zábradlí.
   „V takovémhle nečase mám pokaždé chuť na maliny,“ promluvil na ni stařecký hlas. „Aniž bych tušil proč, jejich chuť mi připomíná déšť.“
   Hermiona křečovitě sevřela oči, když zjistila, komu hlas patří a kdo ji vidí tady v takovémhle stavu. Chtěla tu být sama, ale zároveň hulákala na všechny živé bytosti, jak strašně potřebuje pomoc. Neodpověděla mu, jen se zakymácela ve větru a oklepala se zimou.
   Brumbál sledoval, jak nový blesk prozářil obrys jejího promoklého těla, až se celá začala třást.
   „Vy o Harryho věštbě víte, že ano, slečno Grangerová?“ zeptal se Brumbál.
   Hermiona, stojíc otočená zády, neznatelně přikývla. Tíha nasáklého šatstva a vlasů ji tahala dolů, až ji překláněla na špatnou stranu. Svlékla si svůj zimní hábit a ten jí odnesl dující vítr. Nechala se šlehat deštěm, v domnění, že tím skončí její trest a bude moci pokojně žít.
   „Myslíte, že se věštba naplní a ztratíme ho? Jste ochotna kvůli jednomu zmařenému přátelství zahodit i to nejcennější, co máte?“ zeptal se jí bez okolků Brumbál, jemuž vousy nadouval vítr a klobouk upnutý pláštěnkou, zmoklý jak se jen dá, se mu vrtěl na hlavě.
   Hermiona znovu přikývla, tentokrát však velice prudce a rozhodně.
   „Nuže dobrá. Chci, abyste věděla, že ať se rozhodnete jakkoliv, nebudu vám v tom v žádném případě bránit,“ upozornil ji Brumbál, až Hermioně přejel mráz po zádech.
   Brumbál prošel kolem velkého dalekohledu zakrytého plachtou a rozhlédl se po okolí. „Už nastala zima,“ pokračoval, „za chvilku bude sněžit. Za pár dní se celá tahle krajina změní. A kam až oko dohlédne, se bude rozprostírat jen nekonečná sněhová peřina. A na jezeře… dole na jezeře se utvoří led, stvořený pro dovádění s kamarády. Pak přijdou Vánoce a Štědrý večer. Budete se svou rodinou, slečno Grangerová, s otcem a matkou, a také se svým malým bratrem. Budou následovat nové a nové dny. O to vše byste chtěla přijít jedním neuváženým krokem zde na Astronomické věži?“
   Hermiona se právě hlasitě rozplakala, což jí ubíralo koncentrace na rovnováhu. Klopýtla a vyjekla. Držela se na samém okraji Bradavic ze své jediné vůle žít.
   „Právě se dopouštíte něčeho, co porušuje vše, za co žijete,“ oznámil jí Brumbál. „Jednejte dle svého uvážení. Rád bych vám ale řekl, že váš život, je pro mě tím nejcennějším klenotem. A že vás považuji za klenot Bradavic, slečno Grangerová.“
   Hermiona ustala v pláči a pohlédla smířlivě do očí zuřících nebes. Kapky jí stékaly po tváři a ona vnímala každou z nich. Pro každou měla místo v srdci, tak proč tam není právě její kamarád? Pak své oči i ústa zavřela a roztáhla ruce.
   „Nebudu vám bránit, ani vás zachraňovat!“ zakřičel na ni hlasitě Brumbál. „Nedoufejte v to!“
   Netušila, co je smysl jejího života. Nevěděla, kam se vydá po škole. Svou mysl máčela v potocích věštby, která Harryho předurčovala zemřít. Nic nemá smysl, když svět je již dán předem, smrti se nedá uniknout. Proč ještě stále otálí?
   „Harry Potter, slečno Grangerová, věří ve věštby asi stejně tolik, jako vy chcete skočit tam dolů,“ řekl Brumbál, náhle však stál přímo vedle ní a dotýkal se zábradlí.
   Hermioně připadlo nevhodné, že nic ještě neřekla, a tak plačtivě pověděla: „Řekl mi o tom, když se opil, protože chtěl skočit z té vodárenské věže,“ vyhrkla Hermiona. „Tehdy jsem si poprvé představila, jaké by to bylo bez našeho přátelství.“
   „To je velmi zvláštní shoda náhod, viďte slečno Grangerová?“ podotkl Brumbál. „Najednou je to přesně naopak. Na té věži teď stojíte vy. Život si s námi pohrává. To, co ale představuje váš život pro vás, může představovat úplně něco jiného pro ostatní. Na tomhle světě je obrovská spousta lidí, kteří by z té věže skočili za vámi, aby vás zachránili. Mám vás od srdce rád, slečno Grangerová. A chci, abyste věděla, že jste ta nejlepší studentka, jakou jsem kdy měl.“
   Hermioně se zase nahrnuly slzy do očí. Tím, jak je před malou chvílí zavřela, se jí rovnováha udržovala ještě o něco hůře. Mnohokrát už cítila vzduch, jak jí fičí kolem uší tím, jak padá z obrovské výšky. Odhodit všechny starosti, všechna trápení a věštby, je veskrze ten nejvíce osvobozující pocit, jaký si mohla dopřát. Byla tím přesvědčením posedlá a najednou neviděla ve svém životě nic podstatného. Byla snad i rozhodnutá.
   „Dnes má Hagrid narozeniny,“ oznámil jí Brumbál. „Přemýšlel jsem, co mu dám. Se Siriusem jsme mu vyrobili novou hůlku, která vypadá stejně, jako ta první, kterou mu zabavili za studia v Bradavicích. Co mu dáte vy, slečno Grangerová? Svou smrt?“
   Slova Hermionu praštila jako srdce zvonu o jeho věnec. Nepředstavitelně se jí sevřelo hrdlo a v jednu malou chvíli si uvědomila, co právě dělá. Avšak i tento malý okamžik ji poslal zpátky mezi živé. Hermiona nechtěla zemřít, proč tu vlastně stála? Chce lidem pomáhat, proč jim ubližovat?
   „Hermiono!“ zvolal z ničeho nic Brumbál. Vítr kolem ní utichl, zem začala elektrizovat a prach se rozvířil. Dívka stojící na vrcholu nejvyšší věže vzhlédla do dvou temných mračen, která do sebe narazila. Oslepující jazyk se vydral k zemi a zabodl se jí do hlavy právě ve chvíli, co její kotník zachytil Brumbál.
   Přepadla, ale držel ji. Nějakou dobu o sobě nevěděla. Byla na zemi v mělkém jezeře dešťové vody v ochozu věže. Blesk jí spálil vše kromě kůže a proměnil ve zmáčený uhel. Brumbál přes ni ihned přehodil svůj plášť, zatímco jedna ruka nepřestávala s jeho mumláním cizích kouzel čarovat. Hermiona se klepala jako nikdy. Neměla obočí, ani řasy, chyběly jí i vlasy. Ředitel školy právě dokončoval poslední léčebné kouzlo, když dívka procitla.
   „Slečno Grangerová, jen klid. Sežehl vás blesk. Řekněte mi, jestli si vybavujete, kdo jsem?“ zeptal se jí.
   „Pane řediteli… musíte ho zachránit,“ vydala ze sebe přiškrceně. Její holá lebka Brumbála hrůzně imponovala a on jí bedlivě naslouchal: „musíte ho za každou cenu zachránit.“
   „Udělám všechno, co se dá,“ pověděl jí na to.
   „To nestačí!“ zakřičela a zaťala mu prsty hystericky do mohérové vesty. „On v té zrůdě je! A já cítím, jak umírá. Jak nad ním ta bestie vyhrává. Musíte ho dostat zpátky. Zachraňte ho za jakoukoliv cenu!“
   Brumbálova tvář zesivěla a zvrásčila. Bolestně zavřel oči, a když je otevřel, pohladil Hermioninu bolavou hlavu.
   „Máte moje slovo,“ odpověděl Brumbál. „Teď vás odvedu za madam Pomfreyovou, ta vám pomůže,“ řekl jí něžným hlasem.

   „Pojďte dál,“ vyzval Brumbál Siriuse a A, aby vkročili do jeho pracovny. Od ředitelů na obrazech se ozývalo rytmické oddechování, jak mnozí spali a někteří ještě na dobrou noc přemýšleli o svých dnech ředitelování v Bradavicích.
   „Volal jsi nás, Albusi?“ oslovil jej Sirius.
   Brumbál, oděn do koženého kabátu se třpytícím se souhvězdím, povstal, aby je uvítal.
   „Ano, volal,“ oznámil jim. „Potřebuji od vás znát naši situaci. Jak je na tom obrana hradu, A?“
   Harryho strážkyni se zjevně nemluvilo vesele.
   „Dnes se odehrálo osm útoků,“ odpověděla mu, sedla si na jeden z drobných stolků a začala si vázat konec svého copu vlasů, protože jí ho venku rozmáčelo počasí. „Jeden pronikl až za periferii. Útočníci po minulém nedopatření očividně vycítili příležitost.“
   „Albusi…,“ začal Sirius, „se vší úctou, netuším, kolik máš v zásobě peněz, ale nemůžeš to všechno hradit ze svého,“ domlouval mu naléhavě. „Mám své celoživotní úspory. Byť by stačily sotva na den obrany tohoto hradu, rád vám jimi jakkoliv pomohu.“
   „Jsi šlechetný, Siriusi,“ opáčil Brumbál a taktně se usmál. „Tímto se však netrapte, ani jeden z vás.“
   „Jak to můžeš říct?“ vyštěkl Sirius. „Artur nás tím škrtem defakto odsoudil k zániku! Když už se nestala nehoda, tak se alespoň postará, aby k ní došlo jinak. Utne nám příjem peněz a ti hrdlořezové ze školy udělají jatka! Jak to může dopustit! Má tu syna, proboha!“
   „Ron se se svým otcem při jejich posledním setkání v nemocnici velice ošklivě nepohodl,“ prozradil Brumbál. „Artur ho zatratil, protože se paktuje s Harrym. Tak jako v loňském roce zatracoval svého syna Percyho.“
   „Jedna věc mi nejde do hlavy,“ řekl Sirius a rozhlédl se po okázale vyzdobené ředitelně. „Proč, když to je v jeho kompetenci, to tady všechno nezavřel už dávno? Proč čeká, až se stane nějaká nehoda, jak slíbil?“
   „Respekt,“ houkla A z kouta a dál si motala cop.
   „Ano,“ pousmál se Brumbál. „Mám jistý respekt. Třebaže ty s tvou povahou, Siriusi, bys s takovýmto nařízením neotálel, Artur je zdrženlivější. Před oním incidentem, kdy slova Nagini pronikla až do hradu, jsem vydal veřejné prohlášení. V něm jsem se mimo jiné zmínil, že za žádnou cenu školu nezavřu a že by byl pošetilý ten, kdo by se mi v tom snažil zabránit. Artur nyní reprezentuje ministerstvo. A pokud by ministerstvo zavřelo naši školu, vystoupil by právě Artur otevřeně proti mé osobě. A ta moje má v podvědomí veřejnosti poté, co jsme já s Harrym správně tvrdili, že se Voldemort navrátil, o mnoho větší respekt, nežli jeho. Artur se mého postavení bojí. Proto se ho snaží jakkoli obejít a podkopat jinými způsoby.“
   „Slyšel jsem, že se něco přihodilo Hermioně,“ pravil Sirius po chvilce ticha, které nastalo, když Brumbál domluvil.
   „Slečna Grangerová je v pořádku,“ ubezpečil jej Brumbál. „Měla drobnou nehodu s vlasy, ale naše lékouzelnice jí už namíchává Vlasatec a za den či dva bude mít zase hřívu jako dříve,“ usmál se mile. Po chvilce ticha se jeho úsměv opakoval a Brumbál jim začal vyprávět: „Navštívila ji tam dívka z Havraspáru. Obě chtějí založit noviny, kde by se psala jen čistá pravda. Prý Pravda z Bradavic. Jsou s tím už opravdu daleko a myslí to smrtelně vážně. Ta děvčata mě však dojala tím, že veškerý výtěžek chtějí věnovat na financování obrany školy. Hermioně a té dívce jsem slíbil, že ty noviny budou moci vydávat přímo zde v Bradavicích. Náklady půjdou na můj účet. A zanedlouho vyjde první vydání.“
   Sirius s úsměškem zakroutil hlavou. „Když už rozhazovat, tak proč ne ve velkém. Ale zní to parádně. Rozhodím kontakty a ty jejich noviny proslavíme. Budou mít tisíce objednávek.“
   „A Harry?“ zeptal se Brumbál A, která si domotala cop, postavila se a protáhla své tělo jako kočka.
   „Je… nebezpečný? Ačkoli, to je slabé slovo,“ opáčila A a zamyslela se. „V mém pohledu se zřetelně mění. Obzvláště, když je v přítomnosti té Milky. Před pár dny, kdy jsem se docela dobře pobavila v hostinci U tří košťat,“ Sirius se nervózně podrbal na čele a dělal, že o ničem neví, čehož si Brumbál nemohl nevšimnout, „se choval, smím-li to tak říci, normálně. Ale ptal se na zvláštní věci. Chtěl vědět, jak oživit mrtvé.“
   „Nenech se přerušovat,“ nabádal ji Brumbál a pozorně poslouchal.
   „Za tři měsíce zvládl něco, co se jiní učí roky. Má přirozené nadání, až… mi přijde, že už to někdy dříve uměl,“ prozradila jim A závažně. „Denně se naučí dvacet nových kouzel, dvě třetiny z černé magie. Zítra prodělá závěrečnou zkoušku.“
   „Vaši známou a všemi obávanou závěrečnou zkoušku?“ zeptal se Sirius.
   „Ano. Chtěla jsem se zeptat, jak dopadl ten chlapec… Egon se jmenoval?“
   „Egon,“ pravil Brumbál a zachmuřil se. „Potvrdili naše přesvědčení. Kromě toho, že získal své vzpomínky zpět, na něj někdo užil nepromíjejícího zakletí Imperiusu. A to dvakrát. Jednou při nástupu do školy… a podruhé… přibližně dne říjnového turnaje.“
   „To může znamenat všelicos,“ dodala A. „Předpokládám, že se ještě neví o původci.“
   „Nikolivěk,“ odvětil Brumbál. „Alastor je však toho názoru, že to bylo někdo z personálu. Někdo ze školy.“
   „Harry prý podezříval Snapea,“ oznámil jim Sirius. „A mimochodem, měl bych vám říct, že Harry má velice špatný prospěch,“ dodal Sirius nevrle. „Neučí se, vlastně mi ani nechodí na hodiny.“
   „Já vím,“ pokývl starostlivě Brumbál.
   „Připadá mi jako… namyšlený neřád,“ pokračoval Sirius. „Chodí tu v té své kožené bundě, přestože ve škole by se měl nosit stejnokroj. Nikdo mu to ale neměl odvahu sdělit.“
   „Mně se v ní líbí,“ prohodila mimoděk A, zatímco upjatě pozorovala jednoho ředitele, který následně z jejího pohledu padl do mdlob.
   „Mám žárlit?“ rýpnul si Sirius.
   „Dost,“ zastavil je Albus. „Jsme na ostří nože. Po tom útoku slov rudé magie… všichni studenti jimi byli ovlivnění. Jsou zamlklí, bez nálady a pocitu štěstí. Siriusi, rád bych, abys zítra uspořádal pořádnou veselici. Skotské tance, bláznivá muzika, ať se vytancují do padnutí a všichni.“
   „Rád zařídím,“ přisvědčil Sirius radostně.
   Brumbál vztyčil prst a zakouzlil jím na dveře. Ty se samy otevřely zrovna ve chvíli, co se na ně Ron chystal zaťukat. Zrzavý hoch zůstal překvapeně zírat a pak rychle sklapl ústa.
   „Jen pojď dál, Ronalde,“ požádal ho Brumbál a věnoval mu jeden ze svých přívětivých pohledů.
   „Zrovna jdu od Hermiony z… z ošetřovny,“ promluvil nesměle Ron. „Hagrid mi vzkázal, že mě chcete vidět. No vlastně mi řekl: ‚Chce tě vidět Tutti fruti a heslo je Brumbál‘,“ dodal s úsměškem.
   „Hagrid, jak ho známe,“ usmál se i Brumbál. „Mimo jiné, co vlastně říkal Hagrid na náš dárek?“
   „Eh… no… rozplakal se,“ zasmál se Ron. „Prý jste mu udělal náramnou radost, a že ste náramně úžasnej člověk,“ napodoboval Ron Hagridův bručivý hlas. „Pak taky pochválil A za tu režnou, prý ji s Tesákem ochutnají.“
   „To je vše, teď nás omluvte,“ požádal Brumbál znovu vážným hlasem Siriuse a A, kteří se úklonem vytratili z ředitelovy kanceláře.
   Brumbál a Ron osaměli. Ředitel Bradavic přešel k modelu Sluneční soustavy, jejíž planety byly v podobě velkých pableskujících skleněnek. Brnknutím do Merkuru roztočil celý cinkající mechanismus.
   „Víš, že dnes puklo srdce Bradavic?“ prolomil Brumbál ticho a zahleděl se skleněnou střechou skrápěnou deštěm na věž s hodinami tam venku.
   „Cože se stalo?“
   „Zvonu v bradavických hodinách puklo srdce,“ vysvětlil Brumbál. „A když zvonu pukne srdce, přijde brzy nějaká katastrofa. O to strašnější je, že srdce bradavického zvonu za celou jeho existenci ještě nikdy nepuklo.“
   „Ale odlijete nové, že?“ ubezpečoval se Ron.
   Brumbál se na Rona usmál a pravil: „Přesně kvůli tomuto uvažování jsem tě sem dnes v noci pozval. Před pár měsíci jsi působil jako pacholek, co neumí počítat do tří. A teď se podívej na tu změnu. Ronalde Weasley, musím ti nutně něco povědět.“

   Dny, kdy Milka neprohodila k Harrymu ani jedno slovo, byly ve Zmijozelu obtížné k přežití. Harry se zabýval jinými problémy a dokonce se dokázal úzce spřátelit s některými zmijozelskými. Svou truhličku každý den schovával pod polštář a přemýšlel, jak o ní Milce řekne.
   V průběhu dní Harry vkládal všechny své síly do cvičení. Vždyť měl také už pořádné svaly a hruď se mu pevně formovala. Každý den je A učila novým věcem, které potřebovali k přežití. A každé cvičení, kdy zůstali Harry s A samotní, se pořádně seprali. Bojové umění jej učila A až nakonec jejich každodenních setkání. Jejich souboje byly čím dál propracovanější. A přestávala předstírat a do přímého kontaktu s Harrym častokrát vynakládala své plné nasazení. Harry si vše osvojoval nebývalou vervou. Za měsíc si osvojil umění boje, které se jiní učí roky. Aina moc vštěpovat druhým své umění dosahovala vrcholných výsledků.
   A pak při jednom celestínském cvičení jim A pověděla: „Dosáhli jste vysoké úrovně výcviku, který jsem pro vás připravila. Posílili jsme vašeho ducha i tělo. Vaše duševní vyzrálost rozkvetla do nebývalých úrovní a znalost kouzel vzrostla desetinásobně. Od teď berte na vědomí: Až potkáte smrtijeda, již nebudete muset před ním utíkat. Mějte však na paměti. Vaše moc a schopnosti již od své geneze splývají ruku v ruce s vaším morálním považováním lidských hodnot. Stojíte na rozcestí, kdy svou moc musíte upřít správným směrem. Kéž máte kuráž zvolit si správnou cestu.
   Tímto ukončuji váš výcvik,“ zakončila svůj výklad A toho pozdního odpoledne. „Čeká vás už jediné. Závěrečná zkouška.“
   Milka s očekáváním pohlédla na Harryho a ten se pyšně pousmál. Oba dva naslouchali své cvičitelce.
   „Pokud jste o mých zkouškách neslyšeli, zapamatujte si několik důležitých pravidel. Půjdu po vás totiž já osobně. Během zkoušky bez rozmyslů ubližuji. Nehledím na bolest, strach, dobro či zlo. Změním se v něco, s čím nemá cenu komunikovat. Budu lovec a vy štvaná zvěř. Mým jediným pravidlem je nezabít, nezmrzačit, nespálit, nepřipravit o jeden ze smyslů. Zkouška bude nečekaná. Ovšem neřeknu vám kdy, ani jak. Poznáte to podle kouzla. Bude vás obletovat černý motýl. Na jeho křídlech budou krvácet oči.
   Ráda bych vám také dala prémii jen a pouze ode mě,“ pověděla jim náhle však mile a rozevřela svou půvabnou dlaň.
   Měla v ní leknín. Byl tenoučký, pružný a průhledný. Jeho nejkrásnější předností byla jeho líbezná záře v šedém odstínu lnu.
   „Až budete sami u bradavického jezera, vhoďte ji do vody,“ pravila k nim a usmála se. „Nyní jděte. A hleďte se udobřit. To je příkaz.“

   Avšak ani leknín je nestmelil dohromady. Večer měla být před hradem pořádána tancovačka. Harry si tedy naplánoval, že ukořistěnou truhličku s pokladem předá tam.
   Když slunce zapadlo za horami, rozmístili před hradem pochodně, aby prohřály chladný večer. Pak se strhla veselice. Přineslo se pití, opékala pečeně a housle s irskou píšťalou zněly večerem. Vládla okouzlující atmosféra. Nebelvírští se po dlouhé době dokázali pořádně uvolnit. Neville trsal s Lenkou, Ron se ploužil s Hermionou (to, když zněly zamilované melodie) a Sirius střídal dívku za dívkou. Arnold Lender ve vší té náladě uchystal lest. Sestry Patilové mu vypůjčily šaty a on se převlékl za dívku a protančil se Siriusem rovnou dvě keltské hitovky, než si ho Sirius všiml a začal se štěkavě smát na celé kolo. I Albus se dostavil a provedl profesorku McGonagallovou, vrchní ošetřovatelku i madam Pinceovou. Když už se dávno setmělo a na obloze se zalesklo první souhvězdí, vypukl v Bradavicích ohňostroj a trval po celou jednu dlouhou baladu. Studenti na ten večer jen tak nezapomenou.
   Jediná dívka však netančila. Ačkoli nikdo do tančení nikoho nenutil, byť všichni měli přikázáno se bavit, ona všechny odmítala. Harry ji našel až dole u jezera. Seděla na molu u staré vrby zachumlaná v kožichu a hluboce přemýšlela. Přitom si pohrávala si s leknínem, který od A dostali.
   „Ty jsi ho ještě nepoužila?“ zeptal se jí Harry.
   Milka k němu vzhlédla, pak zavrtěla hlavou, řekla: „Je pro nás oba,“ a ještě více se zachumlala do teplého kožichu. Harry si vedle ní sedl na dřevěné molo a chvíli oba mlčeli. Pak se jí zeptal: „Už kolem tebe létal motýl?“
   Milka zase jenom zakroutila hlavou. Avšak hned pak promluvila: „Víš, pořád mi nejde do hlavy, proč jsi mě zradil.“
   Harry na ni ulpěl pohledem a zatvářil se ublíženě. Nechtěl, aby si něco takového myslela. Odpověděl: „Nechtěl jsem tě zradit. Ani tě ranit. Mám tě rád… ze všeho nejvíc. Ale přiznávám ti, byla to má sebestřednost. Bylo dáno, že Malfoy ten turnaj vyhraje. Řekli jsme si, že mu k tomu pomohu.“
   „Malfoy?“ opakovala Milka. „Ale proč? Proč zrovna on? Vždyť jsi ho nenáviděl.“
   „Malfoy se změnil. A já také. Na jeho místě bych se choval podobně. Zrovna ty bys to měla pochopit. Všem nám vzali rodinu. A víš, proč jsem nevyhrál? Protože já chci svou rodinu zpátky. Malfoy přišel na způsob, jak toho dosáhnout. Jenže pro to potřeboval vyhrát listopadový turnaj. Je to tak, jak to je. Má sobeckost zvítězila. Ale já se necítím vinen. Možnost vyhrát jsme stále neztratili. Nehledě k tomu, že v minulém turnaji jsme získali víc bodů, než Malfoyova skupina jejich vítězstvím.“
   „Ale mohli jsme už vyhrát, Harry!“ vykřikla vyčítavě. „Nemuseli jsme ani pokračovat dál. Mám hodně špatný pocit z dalšího turnaje – z toho, co přijde. Mohli jsme se tomu vyhnout.“
   „Je mi to líto, ano?“ dal jí najevo Harry. „Ale co se stalo, už nezměníme. Tak v sobě musíš najít sílu se s tím vyrovnat.“
   „Já zkrátka nechci do příštího turnaje,“ řekla mu upřímně. „Vím, že se stane něco hodně zlého.“
   „Ať se stane cokoliv, půjdeme do toho společně, ano?“ ujišťoval ji Harry a přisedl si na molu blíž. Vlnky jim šplouchaly do rytmu hudby znějící daleko z Bradavic, aby jim bylo líp. „Něco pro tebe mám.“
   Harry položil truhličku přímo mezi ně a Milka na ni upřela své zelené oči. „Odpusť mi, že jsem chtěl svou rodinu zpět. Na oplátku jsem ti přinesl zpět tvou rodinu, Milko.“
   Harryho spřízněná duše na něj pohlédla a v očích se jí objevil strach. To se u děvčete, jakým byla Milka, často nestává. Strach se zmatením, kterým po Harrym žádala vysvětlení.
   „Jsou to vzpomínky, které ti vymazali. Sehnal jsem ti je.“
   „Jak jsi –“
   „Jen čirou náhodou,“ řekl dřív, než se ho stačila zeptat. „Myslel jsem… že bys chtěla zpátky to, co ti právem náleží. Já bych chtěl.“
   „Ale já ne!“ vykřikla a vstala od okraje mola, jako kdyby truhlička představovala samou smrt. „Nechci je zpátky. Ty myšlenky jsou strašné!“
   „Jak víš… ty víš… jaké to jsou?“ tázal se překvapeně a také se postavil.
   „Jen n-n-něco, co se n-n-netýká rodičů,“ vykoktala zaskočená.
   „Copak je to tak zlé, Fialovlásko?“ zeptal se jí něžně.
   „Já tě nenáviděla, chápeš?!“ křikla na něj zoufale. „Ze srdce jsem tě nenáviděla, chtěla jsem ti ublížit, to si pamatuji!“ vyjasnila mu naplno svou minulost.
   Harrymu se nedostávalo slov. Jen na ni vykuleně civěl a pak řekl: „Takže ty vzpomínky,“ a zároveň ukázal na truhličku, „jsou plné nenávistí vůči mně?“
   Milka se chytila za hlavu a strhla si bezradně zimní čepici.
   „Jednou ses mě ptal, jestli jsme se už někdy neviděli,“ pokračovala a ukazovala na něj čepicí. „Viděli. Nevzpomínám si na to, ale když si uvědomím tu nenávist, nebylo to bezpochyby nic hezkého. Netuším, čím to je, že jsem zrovna já připadla do skupiny k tobě. Harry Potter! Byl jsi tou nejčerstvější vzpomínkou, kterou jsem měla. Ta poslední, na kterou si pamatuji. Plna nenávisti. Už chápeš? Nechtěla jsem se proto zpočátku k tobě znát, aby se má nenávist neopakovala. Egon neustále sliboval, jak se postará, aby dostal své vzpomínky zpět, a mně to už lezlo krkem! A pak ten tvůj Malfoy. Vyhnul se výmazu, protože se skrýval jako krysa. Chtěla jsem vymazat všechno a všechny.
   Jenže potom… jsi mě začal… přitahovat. Přitahoval jsi mě stále víc. Po celou dobu mě pronásledují obavy, že se mi nenávist vůči tomu, koho miluji, navrátí a –“ Milka si náhle uvědomila, co řekla a zarazila se. Její smaragdové oči se zadívaly do Harryho. Nikdo z nich nepromluvil a hudba z hradu shodou náhod umlkla. Harry tam stál dál. Chlad ho studil do tváří, ale v srdci mu zahořel plamen nepoznaného blaha. Dojatý a šťastný ji chytil za ruku, přitáhl k sobě a pevně objal.
   „Najednou… netuším co říct,“ pravil a uchopil její hlavu mezi své dlaně. „Jednu dobu po něčem tak dlouho toužím, až přestanu doufat a naděje vyhasne. A pak z ničeho nic… mi ji rozžehneš. Oh, páni, Milko!“ vyhrkl nadšeně. „Já tě taky miluju, už dlouho. Tohle je zázrak!“
   Milka si zakryla ústa. Políbila si konce prstů a přitiskla je na Harryho rty. „Láska je zázrak. Co takhle vyzkoušet ten leknín?“ navrhla a Harry s úsměvem přikývl.
   Fialovlasá dívka se napřáhla a vhodila leknín na noční hladinu ledově studeného jezera. Velký list s květem se ponořil, až světlo z něho vycházející zmizelo pod hladinou.
   V tom dno jezera puklo a dvojice se zalekla. Prasklina se proklenula až k vrbě a na jejím kmeni se azurovou barvou vyšplhaly do vrbových proutků světelné paprsky. Příroda náhle ožila. Brouci se zatřpytili, vrba zamávala větvemi a na trámech bradavického mola se rozzářily kouzelné ornamenty. Řetězy zasvítily, na uvazovacích pacholatech se vymalovaly zářivé letokruhy a uprostřed jezera vyplul na hladinu velký zářící leknín. Vzduch se kolem nich vší tou září začal ohřívat a poletovaly jím světlušky. Pak puklinou pod hladinou jezera u břehu začaly stoupat k hladině bublinky. Za nimi se vzhůru vydávaly termální proudy, jež prudce ohřívaly ledovou vodu, až hřejivě bublala.
   Zářivá podívaná jim brala dech. Chvíli zírali na všechno kolem a přemýšleli, jestli ta krása je vážně skutečná.
   „To muselo být drahé kouzlo,“ zkonstatoval Harry oněměle.
   Milka sáhla do vody a usmála se na Harryho: „Je teplá.“ Pak se zvedla a začala ze sebe sundávat oblečení.
   „Co máš za lubem?“ ptal se jí podezřívavě.
   „Jdu do vody!“ vyhrkla natěšeně. „Je parádní! Jdeš taky?“
   „No já ale sebou nemám plavky,“ namítl Harry.
   „Vždyť sem za námi nikdo nemůže. Jen my máme povolené vycházky kvůli celestínským setkáním,“ pak se Milka s předstíraným zděšením hlasitě nadechla. „Nebo se snad přede mnou stydíš?“ rýpla si do něj a pak se zasmála.
   Touha vyhrála a za nedlouho byli v jezeře ve spodních prádlech. Bublinky je obklopovaly ze všech stran a hřejivé chladící proudy je hladily po zádech. Byla to oáza klidu a harmonie, odměna jejich cvičitelky za těžce oddřené hodiny tréninku. Bublinky je nadnášely a oni pluli u hladiny a dívali se do nočního nebe, držíce se za ruce. Jindy zase seděli na širokém listu leknínu, který je nadnášel. Kolem vše zářilo v magických barvách a vrbovými proutky tepaly rytmické paprsky světla. Vzdálená hudba neustávala a hrála jim do uší. Byli sami, sami a jen pro sebe v tuhle noční hodinu. Obklopení teplem a láskou si dávali polibky. Tuhle chvíli nechtěli ztratit. Chtěli si ji navždy pamatovat. To jsou vzpomínky, které si Milka chtěla zachovat. To jsou pocity, po kterých Harry tak dlouho toužil. Jejich touha přerostla v reálné dotyky. V opravdivé polibky a laskání jeden druhého. Přátelská příroda jim hrála do uší, cvrnkot vzdálených zvuků, ať už cvrčků nebo křišťálových světýlek, všechno to krásné nyní mohli prožívat z plna srdce. Spolu v čarovné vodě v ještě čarovnější hodinu, té nejčarovnější chvíle jejich života.
   Málem by z té nádhery upadli do blahého spánku. Když se tanečníci na bradavickém podiu začali odebírat na kutě, pořád ještě voda příjemně bublala a hřála, pořád byla příroda jejich pableskující pochodní světla azurové barvy. A v jednom krátkém okamžiku, kdy oba mohli oči nechat na hvězdnatém nebi plném malinkatých zářících teček, se snesly z oblohy jako lehoulinké chmýří první vločky sněhu. Prolétaly kolem nich a vypařily se vždy před dopadem na hladinu. Byl to zázrak. Zázrak, ve který oba uvěřili a žili jím.
   Když se dosyta nabažili a cítili se plni energie a zároveň krásné odpočatí, vylezli z vody a nechali se osušit teplem svítivé vrby. Mávala proutky jako copem dlouhých vlasů. Dvojice se objímala a tiskla k sobě a svítivé proutky kolem nich vrhaly hřejivé závany větru.
   Milka pak sebrala truhličku a došla až k vodě. Rozpřáhla se, avšak Harry se zeptal: „Vážně to chceš udělat? Milko… jestli to uděláš, už si nikdy na své rodiče nevzpomeneš.“
   Milka se zadívala Harrymu láskyplně do očí a jediný pohled jí stačil. Rozmáchla se a vhodila vzpomínky do jezera. Roztříštila se o její hladinu a k jejich překvapení se na svítivém vodním krovu začaly objevovat obrazy.
   „To jsou moje vzpomínky,“ hlesla vyděšeně.
   „Neposlouchej!“ křikl Harry, otočil ji na svou hruď a zakryl uši. Sám se díval na její matku. Smrtijedku. Zabijáka. Díval se… ale ne! Právě se díval na Malfoye.
   „Musíš ho sledovat!“ řekl Malfoyův obraz z hladiny mlhavě jako meluzína. „Milko, sleduj ho. Já budu zatím zdržovat naše, aby tě nenašli. Musíme už najít to místo, kde ho budeme moci potajmu zabít.“
   „Ne!“ šlehl nocí hlas Milky ze vzpomínky. Byl krutý a nenávistný, plný zloby. „Zavraždím ho já a sama! Vrazím mu smrtící kouzlo do srdce! Nenávidím toho hajzla, nenávidím…“
   Obraz se změnil. Další a další obrazy, další slova z těch posledních nejsilnějších vzpomínek, které se vydraly na hladinu jezera jako stoupající bubliny. Pak byl vidět živý plot v noční mudlovské vesnici. Dívka tam neustále bloumala. Záblesky vzpomínek se střídaly. Objevil se obtloustlý chlapec. To byl Dudley! Milka se nešťastnou náhodou dostala do jeho skrýše za domem paní Figgové. „Už je pozdě, pojď k nám domů, nic se ti nestane.“ A Milčina slova ve vzpomínce zazněla: „Pusť mě!“ Rozhovor pokračoval, až do chvíle, co Dudley na Milku neurvale vyjel. „Dneska mám fakticky blbej den a konečně mám někoho, nad kým…“ Odněkud vyprsklo kouzlo. Vřítilo se do Dudleyho zadku. Milka se otočila a spatřila brýlatého hocha za oknem blízkého domu. Harry se poznával! Pak se obrazy zase změnily. V dálce byl Harry, Ron, Ginny a Ronovy bratří dvojčata, všichni společně usedali na koberec. „Tak vzhůru za Hermionou a pak na Nebeskou pouť! Letíme Prášku!“
   Pak se na vlnkaté hladině zjevily další vzpomínky. Znovu na nich byl Malfoy. Ozval se Milčin hlas: „Letí na Nebeskou pouť!“ a Malfoyův hlas odpověděl: „To je naše příležitost! Způsobíme chaos. Odděláme ho na nějaké atrakci… zůstaň tu, kdyby se…“
   Další obrazy. Milka běžela na nějaké místo a hlasitě volala: „Draco, kde jsi? Kde jsi? Draco! No tak, kde jsi?!“ oslnění a rána, členové sboru pro uplatňování kouzelnických zákonů se Milky hrubě chopili. „Nechte mě! Nechtě mě být! Pottere! Nenávidím tě! Nenávidím!“
   Ty ukrutné obrazy v tu ránu zmizely a truhlička, jejíž hrůzný obsah posledních zakřičených vzpomínek vybublal na povrch, se houpavě začala snášet až dolů ke dnu. Už po ní nezbylo nic.
   Harry hlasitě oddechoval a uvolnil Milčin sluch.
   „Zelenoočko,“ oslovila jej, „můj drahý. Ať jsi slyšel cokoliv… už to nejsem já. Prosím tě, prosím, už to nejsem já.“
   „Já vím, Milko,“ odpověděl Harry, snažíce se krotit svůj hlas. „Já vím.“ A znovu ji pevně objal.

   Sobotní den, třináctého prosince roku 1997, byl velice chladným. Jinovatka již tvořila nedílnou součást ranního pohledu z oken bradavického hradu a tlusté kamenné valy byly stále chladnější a chladnější. Kamna a krby ve všech místnostech i učebnách hučivě pálily své topivo a vysílaly do prochladlých těl studentů vlny tepla. Šály, kabáty, holínky a klapky na uši si bral každý a ti zimomřiví se uchýlili i k rukavicím.
   Saffi Woodleyová odjela už v pátek večer za svou tetou a Blaise Zabini také, avšak za svými rodiči. Jen Draco Malfoy si stále ještě vybíral náhradníka, za vyřazenou Pansy Parkinsonovou. K údivu všech si nakonec vybral Harryho Pottera.
   Oba nabalení a obtěžkaní batohy s náhradním šatstvem, odcházeli bradavickou bránou a spousta zmijozelských jim mávala na cestu. Harry měl oči všude. Věděl, že A na ně někdy zpoza korun stromů dohlíží. A že se může každým okamžikem změnit v tu bestii, před kterou jeho a Milku varovala.
   Vydali se do kopců za Bradavicemi. Cesta jim svižně ubíhala, ačkoli jejich kroky vedli vzhůru do kopce. Harry si popiskoval do chůze a Malfoy si neustále něco brumlal sám pro sebe. Když usoudili, že jsou již dostatečně daleko od Bradavic, zastavili se a rozhlédli se po krajině.
   Byli vysoko v horách. Uschlá tráva již byla pokryta prvními vločkami sněhu. Dýchalo se jim poněkud obtížněji. Oba se napili a probírali své další kroky. Stovky honů daleko na západ od nich se klenuly dlouhé leče řídce porostlého lesíku. Ten, čím více se svažoval do kotliny, kde trůnil bradavický hrad, tím více houstl, až se nakonec změnil v Zapovězený les.
   Dali si rychlou svačinku, kterou jim na Harryho požádání připravil Dobby (ten se vlastně postaral o všechny jejich potraviny), a Harry si běžel odskočit za blízkou skalní rozvalinu. Malfoy měl náhlou potřebu hned v zápětí, když se Harry navrátil. Jenže hned pak si znovu odběhl i Harry, až na planině nezbylo živáčka a již se tam ani nikdo nevrátil.
   Harry a Malfoy se schovali pod neviditelný plášť. Obezřetně sestupovali na západ a měřili každý krok. V půlce míle se vyděšeně zastavili. Za vykotlaninou bývalého stromu se tyčil kouzelník. Byl zastřený a jeho kabátec byl v barvě kamení a stromu, za kterými se kryl. Vyhlížel do dálky. Harry se podíval na Malfoye a ten přikývl, aby dal najevo, že pochopil. Dostali se z okruhu Harryho strážných. Pokračovali dále. Harry si byl však jist, že A je jim stále v patách.
   Dorazili do lesíku a nad hlavami se jim proháněli ptáčci, kteří tu přezimovali. Plášť pořád nemínili sundat a byl to právě on, kdo jim omezoval pohyb na celé dopoledne a ještě velkou část odpoledne. Když se les nad nimi zavřel a nebylo poznat, kde je východ a kde západ. Doznali, že se již nacházejí v Zapovězeném lese. Mech zhutněl, rostlinstvo zdivočelo a země se zvlnila, jak ji měnily obrovité kořeny vysokých stromů.
   „Plášť už nepotřebujeme,“ zkonstatoval Harry.
   „Takže kudy dál?“ zeptal se Malfoy. „Teďka je to na tobě.“
   „Ukaž mi směr,“ řekl Harry své hůlce a ta se stočila na sever. „Hlavní cesta, která vede lesem, se klene od Bradavic celou jeho délkou. Musíme jít stále stejným směrem a najit ji. Podle ní se zorientujeme a budeme pokračovat dál.“
   Jak postupovali dále, tma se prohlubovala. Větve omotávaly samy sebe a jiné stromy. Na kmenech se rozprostíraly velikánské pavučiny. V dírách v zemi se cosi pohybovalo. Šelest země se rozpoutával po všech stranách. Každý jejich krok byl stále pod větším dohledem divokých tvorů. Když se zastavili, aby pojedli, hladová zvířena si na ně lačně začala brousit zuby. Rychle schovali salámy a sýry, sebrali své věci a pokračovali dál. Míjeli mohutné vysoko vysokánsko se tyčící stromy, nad kterými se jim dech tajil. Lesními bystřinami se brodili až po kolena ve vodě. A jejich pohorská obuv byla jediná, která je ochraňovala od agresivních vlivů divokého lesa. Malfoy se chtěl z potoka napít, ale Harry ho stačil včas zastavit. Pak mu ukázal několikero koster, které podél lesního potoka stravovala příroda. Malfoy se vztekal, že je tím jediným, kdo neustále o něco zakopává. Harry kontroloval situaci. Krov černých závojů široko daleko, se k nim stále jakoby přibližoval. Pak se jim zdálo, že i stromy se hýbají. Malfoy měl strach, ale nedával jej najevo.
   Konečně dospěli k cestě. Stromy kolem ní nesly stopy a znaky cizích kouzelníků, kteří tu zabloudili a už se nikdy nedostali z lesa ven.
   „Tamhle něco je,“ tajil se Malfoyovi dech.
   „Všude něco je, Draco,“ odvětil Harry. „Musíme být neustále ve střehu. Půjdeme těsně kolem cesty, ale ne po ní.“
   „Proč ne?“
   Tu najednou něco ve vzdálené mlze proniklo na lidmi vyšlapanou cestu. Malfoy se lekl a padl na zadek, Harryho ho chytil a oba tiše zírali. Po cestě kráčela hora chlupatého tvora, až cítili, jak zem duní. Byla obrovská.
   „To je medvůra,“ zašeptal Harry. „Ani nedutej.“
   Klepali se strachy. To magické a zároveň strašlivé zvíře s jedním obrovským okem na dvou hlavách, prokráčelo kolem nich. V tom si Harry povšiml něčeho zvláštního. V boku měla zabodnutý nespočet šípů. Medvůra umírala. Došla ještě kousek, hrábla prackami do země a pak jedna z hlav padla. Druhá se pokoušela ji ukousat, aby mohla žít. I té však síly došly. Dvojice sledovala tu nestvůru, jak dopadla na zem a dech se jí po chvíli napjatého ticha vytratil z plic, až se její naježená dlouhá srst na boku přestala nadouvat.
   „Čí jsou ty šípy?“ zeptal se Malfoy. „Co se tý bestii mohlo stát?“
   „Radši se neptej,“ odpověděl Harry. „Čím dřív odtud zmizíme, tím líp. Překročíme naráz cestu a budeme pokračovat po druhé straně. Až dám znamení, vyběhneme.“
   Harry pokynul a oba se s pohupujícími se batohy vyřítili na cestu. Harry ve zpomaleném pohledu spatřil medvůru. Z očí jí kanuly obrovské slzy a na cestu se drápaly malé stonožky, kostnatí brouci a rudí pavouci. Netrvalo dlouho a Zapovězený les začal medvůru požírat.
   „Pojď, jdeme!“ zavelel Harry, když Malfoy zůstal také zkoprnělý stát.
   Cestu jim neustále znepříjemňovaly četné nástrahy. Malfoye jednou popadla obrovská housenka a zakousla se mu do boty. Harry zakouzlil rukou a housenka se rozpůlila. Obě půlky utekly. Malfoyova pohorka byla roztrhaná, a tak ji raději obvázali. Malfoy Harryho pozoroval, jak hůlkou mu obkroužil botu a zalepil ji.
   „Co, že mi najednou tak pomáháš?“ zeptal se ho.
   „Protože ti nedovolím, abys nesplnil to, cos mi řekl,“ opáčil Harry, uvázal mu botu a pravil: „Pokračujme. Do večera bychom měli být na místě. Pokusíme se tam nějak utábořit.“
   „Říkal jsem, že tam měli smrtijedi obydlí,“ připomínal mu Malfoy. „Podle mě tam najdeme i pohodlné postele.“
   „Tak sladký si to raději nemaluj,“ zpražil ho Harry, uchopil jej svou silnou paží a vytáhl na nohy. „A dávej pozor, kam šlapeš.“
   „Harry!“ sykl Malfoy a zatlačil jej rukou do zad, až se oba sklonili. Obzor se totiž začal hýbat. Černé siluety na ještě černějším pozadí. Tlukot tvrdých předmětů a chrastící okovy. V dálce se něco hnalo. „Co je zase tohle?“
   „Do háje,“ zaklel Harry a oba se museli nacpat do nory, odkud se před chvilkou larví housenka ohnala po Malfoyovi. Strach jim přejížděl po zádech. „To jsou kentauři. Škola s nimi má dohodu. Žádný kouzelník už nesmí do jejich části lesa.“
   „Co budeme dělat? Ještě nás nezpozorovali,“ pravil Malfoy.
   „Ale ne, ti o nás už dávno vědí,“ ubezpečil ho Harry. „Důvod, proč ještě dýcháme, je, že ucítili můj pach. Ale ten tvůj se jim ani trochu nelíbí.“
   „Zabijí mě?“ trnul Malfoy.
   „Ne,“ zazubil se na něj Harry. „Ještě mi pořád něco visíš, nezapomeň.“
   Trrrrn!
   Do kmene nad jejich hlavami se zabodl šíp a dlouho sebou ještě silou výstřelu kmital. Poctivě odlitý, tlustý a silný. Visely z něho tři cárky látky v barvách kmene kentaurů.
   „To je varování,“ hlesl Harry. „Musíme se vydat jinudy.“
   „Myslel jsem, že jsi přítel kentaurů.“
   „Jak jsem řekl,“ podotkl Harry a chystali se vyrazit. „Já ano, ale ty ne. Drž se za mnou.“
   Ještě několikrát se kopyta prohnala kolem jejich kroků. Harry volil uvážlivě cestu, aniž by o tom Malfoyovi řekl. Šel příliš vlevo? Kentauři mu to svou vzdálenou přítomností naznačili a on změnil směr. Dával si ale pozor, aby jej nezměnil příliš. Jeho vědomosti Zapovězeného lesa mu napovídaly, že doleva se jde ke hnízdu těch největších pavouků na světě.
   Možná, že souznění, které loňský rok poutalo Harryho s kentaury, bylo původcem pocitu, který Harry pocítil. Zdálo se mu, že jej kentauři dovedli právě tam, kam potřeboval dojít.
   Vyšli s Malfoyem na pustou planinu. Stromy tu končily a rozprostírala se zde širá nerovná pláň, připomínající dávné bojiště s padlými bojovníky. Pozdní slunce, upadající do nedohledného obzoru, prosvětlovalo mračna zespodu. Jeho paprsky pronikaly pod zamračenou oblohou přímo na jejich hlavy. Zůstali stát.
   „To je… Zmijozelův spolek,“ vypravil ze sebe Malfoy přiškrceně. „Jsme tu.“
   „Za chvíli se setmí,“ sdělil mu Harry. „Musíme jít. Nevím, co vše se skrývá na těchhle pláních.“
   Putovali dále po zuhelnatělé mrtvé půdě. Časem by jistě zarostla, nebýt nenapravitelných jedovatých zaklínadel, která na ně Pán zla při tvorbě tohoto hrůzného místa použil.
   Jejich kroky je vedly stále blíž. Stromy, ke kterým nyní mířily, byly černé, včetně jejich listí i šišek. Dopadající sněhové vločky na nich zanechávaly bílé jiskřivé drahokamy a mnohé, které se rozpustily, se zatřpytily, když jako kapky dopadaly k zemi.
    Zima je přepadla. Odněkud hrály melodie mrtvé skotské krajiny. Ještě pevněji si obepnuli své kožichy a vkročili do lesíka z černých stromů před nimi. Harry vykračoval, aniž by se snažil vzpomínat na své poslední okamžiky na tomto místě. Zavíral oči a jen po hmatu kráčel, soustřeďoval se přitom na svůj vlastní tělesný zdroj energie. A pak dorazili k samotnému srdci tohoto místa.
   Syčivé a chřestivé zvuky jim proléhaly ušima. Byli v osidle samotného hadího krále. Malfoye uchvacovala síla tohoto strašného místa. Harry by raději zůstal zpátky. To místo se děsivě změnilo.
   Zbyly jen trosky, mrtvé a neživoucí. Kamennou zem šestihranné jámy, která kdysi pro Harryho představovala arénu smrti, viděli plnou trosek bývalého sídla zla. Z rudých písmen na podlaze jámy stoupaly jen tmavé červené obláčky dýmu. Místo se zdálo býti královstvím, které opustil král a zanechal jej jen mrtvolám.
   „Tady zemřel můj otec,“ hlesl Malfoy. „Přímo tam na tom místě… přímo tam!“
   Malfoy se rozběhl. Harry ho nestačil zastavit. Prostorem se zaleskla cizí kouzla. Byla to návěstí složená z písmen ve všech jazycích. Ta písmena hořela a pálila je už z dálky. Informovala, že tento prostor je pod kontrolou bezpečnostních sil ministerstva kouzel. Zakazuje se jakémukoliv kouzelníkovi vkráčet dovnitř.
   „Malfoyi, stůj!“ vykřikl Harry.
   Malfoy se ubíral dál, zaslepen troskami, které kdysi byly otcovou osvětou. Země se pod každým z Malfoyových kroků prohnula stále více a více. Nápisy se změnily na slova posledního varování.
   „Malfoyi!“ zařval Harry a vytasil hůlku. Malfoy se zastavil a strnul. Prostor ztmavl a ztratil živoucí barvy. Vzduch prchal pryč. Něco se dělo.
   Záblesk! Harry zařval a švihl odrážecím kouzlem. V prsknutí a ráně se kouzla srazila. Koruny stromů znenadání ožily. Vytrhly se z kořenů, kmeny popraskaly!
   „Malfoyi!“ zaječel Harry. „To je o život, kouzli nebo zdrhej!“
   Balvany se hrnuly, už šest stromů se vyrvalo z kořenů. Zvrátily se na své koruny a jejich kmeny jako obrovské kyje trčely vzhůru.
   „Filuctus extrudo!“ vyřval si hlasivky Harry. Tornádové kouzlo se pustilo do neutuchajícího boje a lámalo silou větru větve na kusy. „Filoecoe ignis alaris seraf!“ výboje magického kouzla udeřily do útočících živlů. Kouzlo Harryho pěkně oslabilo, až padl na kolena. Na druhou stranu však jeho síla všude dokola zažehla plameny a všechny útočící stromy se začaly topit v ohni.
   Další záblesk! Švihl hůlkou, švihl rukou, když BUM! Obrovská větev ho přešpendlila k zemi.
   „Malfoyi!“ vyhrkl Harry a popadal dech v krvelačném objetí černého stromu, který mu urval batoh z těla. Druhý kmen stromu se vřítil do větví prvního, a Harryho začaly zavalovat jako monstrózní bestie. Vyřval znovu nové kouzlo a hůlku zandal, jen by ho zdržovala. Plameny sežehly stromy. Tři kouzla vychrlila svůj ortel na Malfoye. „Depulso!“ Harry tím směrem vyhodil jeden kmen. Kouzla se zaměřila na něj a explodovala v jeho kůře.
   Malfoy se konečně vyhrabal zprostřed Zmijozelova spolku, kde se po celou dobu krčil, jakoby něco hledal. Zem začala hřmít. Kouzla se stupňovala, Harry odrážel jejich nájezdy a lanařil pokaždé, když pod jejich silou ztratil rovnováhu.
   „Aversus parvus!“ zařval jak na lesy s prsty roztaženými a stromy, které se jej chystaly ubít svými vysoko tyčícími se kmeny, se rozdrolily. Všude se ozývalo pukání jejich kůry.
   „Harry, sem! Rychle!“ zavolal na něj Malfoy.
   Nemyslel na více. Vyskočil za Malfoyem do bývalé jámy a pak náhle k jejich úděsu zem pukla. Zaječeli, když se písmena začala propadat. Bum bum bum! Hlučely rány prostorem. Šplhali se vzhůru, ale suť padala s nimi. Nedalo se jinak, a už se řítili dolů.
   „Spektero intima!“ zařval Harry a obklopily je nepropustné kulaté okované klece. Skutálely se hromadami kamení dolů a zůstali vězet v temnotě podzemí.

   Po nohou se mu proháněli pavouci. Cítil jejich tenoučké nožičky. Lechtali a ostře píchali do chodidel. Ozval se mohutný břinkot a železné klece, které je ochraňovaly, se vytratily pryč. Harry nahmatal hůlku připnutou k obleku a oddychl si. Stále tam byla. Pak setřepal havěť z nohou a postavil se s námahou na nohy. Mávnul s hůlkou a hodil do prostoru zářící kouzlo.
   Letělo daleko. To už vedle něho stál i Malfoy a zírali do prostoru obrovské jeskyně. Světelné kouzlo právě míjelo obrovskou ze skály vytesanou hlavu v podobě Pána zla. Bylo převysoká. Vedly k ní tlusté sloupy. Kolem byla vymodelovaná hadí těla. Představovala můstky. A všude, kam jen oko dohlédlo, se rozprostíraly stovky hadů. Velkých, malých, lesklých i uhlových. Syčeli a plazili se prostorem. Harry z nich cítil nenávist a krvavost. Dostával z nich husí kůži. Věděl, že tu nebyl zván. Je tu nepřítelem.
   V jeskyni bylo ticho. Když vyhodil další světelné kouzlo, oblétalo kolem hlavy lorda Voldemorta ještě pomaleji, aby si ji mohli prohlédnout. Trůnila zde již několik desítek let. Prostor nejevil známky přítomnosti ministerstva kouzel. Avšak lord Voldemort zde zanechal svou nesmazatelnou stopu. Harry prudce vydechl. Krev mu počala znovu rychle cirkulovat tělem. To totiž jeden z gigantických kamenných hadů se začal plazit vzduchem k nim a jeho oči v podobě brčálových smaragdů se hladově zaleskly do dálky.
   „Jen klid,“ upozornil ho Draco. „Není se čeho bát. Fungují zde asi jako pohyblivá schodiště v Bradavicích.“
   Had dorazil až k nim a rozevřel svou obrovskou tlamu, jako by se je chystal spolknout. Prošli mu přímo mezi zuby a pod zlatou přilbicí, kterou had měl. Harry se stále obezřetně rozhlížel, neochvějně připraven zasáhnout proti strážnému zaklínadlu, které by ochraňovalo tuhle strašidelnou sluj.
   „Řekl jsem, že se není čeho bát,“ vysvětlil mu Malfoy. „Tohle místo chrání nespočet kouzel. Ti tupci z ministerstva se sem nikdy nedostanou. Ale žádná z těch kouzel neublíží potomkům smrtijedů, či jeho přátelskému doprovodu. Jsi snad přátelský doprovod, že?“ usmál se Malfoy kousavě.
   Harry se na něj nevraživě zašklebil a dál rozhovor neprotahoval. Oba společně prošli hlavou a nastoupili na hadí hřbet plný trnů po stranách. Had se vydal určeným směrem, který Draco zřejmě udával. Harry vyhodil další tři světelná kouzla do temné sluje. Stále ho znervózňovalo, že nevěděl, kam dopadají. Jeskyně neměla žádné dno. Svítící body prostě zmizely. Kdyby se s nimi had přetočil…
   Vnořili se do jiné jeskyně a prolétali skrze její žebroví. Zdálo se jim, že odněkud hraje utlumeně smutná harfa. Jako kdyby tu někdo věznil spanilou vílu a zaklel ji, aby věčně pěla na nejsmutnější ze všech nástrojů.
   Na zdech se pohupovaly obrazy, které Harry nikdy před tím neviděl. Na obrazech byli duchové zastižení v hrůzostrašných pózách. Obrovskou místnost s hlavou Pána zla obletěli a vrátili se vysoko jejíma ušima ven. Častokrát se museli shýbat, aby je nízké koridory nepřekvapily a neshodily do zatracení téhle jeskyně plné děsu. Cestou mezi ně ze stropu spadl menší had v barvě antracitu. Sykl na Harryho a zvedl výhružně hlavu. Harry na něj zasyčel hadím jazykem a tmavomodrý had se zalekl. Odplazil se pryč. Harrymu se tajil dech. Už byli u cíle, kam Malfoy mířil.
   Dveře tvořil zelený závoj z hadí kůže. Vstoupili do vytesané místnosti a ocitli se v příbytku samotného Luciuse Malfoye.
   „Vítej v pracovně mého otce,“ oznámil mu Malfoy.
   „Co je to za zvláštní hudbu?“ zeptal se Harry slyšíc harfu znít a nedaleké temné andělské hlasy pět.
   „Raději se neptej,“ oplatil mu Malfoy, když to samé mu Harry řekl před několika hodinami v Zapovězeném lese. Bledolící chlapec, okouzlen tím, kde se právě ocitl, se zhluboka nadechl. „Otec mi sem nikdy nedovolil vkročit. Tohle byla jeho pracovna. Tady studoval své mise, sepisoval hlášení… tady pracoval pro dobro své rodiny.“
   „Doufám, že ti nevadí, když si lehnu tam, kde spal ten, kdo pracoval pro dobro tvé rodiny, Ó všemocný,“ pravil Harry a s ulehčením se uvelebil na posteli, která se nacházela opodál. V pracovně nesměl chybět Luciusův stůl, police obtěžkané knihami a spousta fotek Luciusovy rodiny.
   „Otec mi tu musel něco zanechat,“ věřil Malfoy a obracel stránky starého otcova zápisníku. „Vyprávěl mi o tomto místě celé hodiny. Jako malý jsem si jej představoval jako nejkouzelnější místo na světě. Tolikrát jsem sem chtěl s otcem zavítat. Tady Voldemort cvičil své smrtijedy. Tady byl jejich domov. Byli tu jedna velká rodina.“
   Harry se zhnuseně ušklíbl a otočil se ke zdi. Věděl, že Lucius se přiženil do rodiny Blacků, velice zlého rodu. Lucius tento rod a jeho pravý původ velice ctil. Visely tu jeho znaky, šperky a trofeje. Harry četl nápisy na zdi, které tu mladý Lucius psal, když nastoupil do služeb pána zla. Jeden z nich byl i Deník lorda Voldemorta – moje výsada.
   Byli oba dva unavení, avšak Malfoy přesto neoblomně pokračoval v prohledávání otcových věcí. Celé hodiny se probíral jeho zápisky, až se Harrymu klížily oči a nakonec samovolně usnul.
   „Hej, zelenoočko!“ zavolal na něj Malfoy uprostřed spánku. „Teď zase budu spát já.“
   „To nemůžeme oba dva naráz?“ zamumlal Harry.
   „Zaprvé, je tu jen jedna postel,“ opáčil Malfoy, „a za druhé, jeden z nás musí být vzhůru. Tak to tady chodí. Říkal mi o tom otec. Jinak by nás hadi zabili.“
   Harry již zapaloval druhou svíčku a dál poslouchal Dracovo oddechování. Muselo už být dlouho po půlnoci. Tahle prazvláštní noc byla dlouhá. Za dveřmi z plachty se stále ozývalo šelestění. Nebylo pochyb, že tam něco nebo někdo je. Oči se mu znovu klížily. Napil se z Malfoyových zásob, poněvadž svůj batoh již neměl. Přemýšlel, co se s ním asi stalo. Jestli je už nahoře ve Zmijozelově spolku klid. Mnul si chodidla a dál přemýšlel, dál noc ubíhala svou pomalou chůzí.
   Po několika hodinách už se sotva držel při smyslech. Chodil od místa k místu, aby neusnul. Očistil svou mysl a zaposlouchal se do zvuků, jak ho učila A. Pokoušel se rozeznat jejich původ. Chtěl vyhlédnout zpoza opony. Ale raději čekal, dokud se Malfoy nevyspí.

   Musel usnout! A něco ho probudilo. Harry otevřel oči. Seděl u rámu postele. Obrazy duchů náhle vrhaly do prostorů jakoby denní světlo. Vzduch byl zostřen. Harry úlekem vyjekl a stáhl ruce k sobě. S hrůzou si uvědomil, že všude kolem něj se plazí lesklí hadi. Celá podlaha syčela, hýbala se a byla jich plná. Nesměl se ani pohnout. Na každý jeho pohyb reagovali bystrými reakcemi. Jedovatí i ti, jež své oběti rdousili. Jeden obzvláště obrovský se právě proplazil kolem Harryho a drknul mu do nohy. Pak se otočil. Zvedl k Harrymu svou obrovskou hlavu o síle sloního chobotu a rozevřel tlamu. Harry v ní spatřil desítky broučků s tesáky, jak se mu rojí z huby.
   Na nos se mu usadil motýl. Ten šok přišel právě teď! Něco se v Harrym strhalo, až se mu dýchací cesty sevřely. Motýl byl celý černý a na jeho křídlech byly červenou barvou podlité úzké oči. Motýl, se svým zatočeným sosáčkem, se mu usadil na nos.
   Gong rozezvonil v Harrym poplach. Pak následoval jeho druhý úder. Harry zjistil, že to mu bije a huláká na něj jeho vlastní srdce. A si nebude brát servítky. Půjde do krve, tak zněla její slova. Jaká hrůza může nastat, vysloví-li kouzelnice jako ona něco takového?
   Harry se pohnul, aby probudil Malfoye, ale obrovský had se tím více přiblížil. Harry bedlivě sledoval jeho oči. Pohnul rukou, aby sáhl po hůlce, had znovu přiblížil svou smrtící hlavu a zachrčel. Hůlku uchopil a had se objevil před Harryho nosem. Dýchali si navzájem do očí a na koncích jedových zubů v rozevřené tlamě hada se objevovaly kapky jedu.
   Do hadí hlavy se z ničeho nic vpálilo kouzlo. Malfoy přeskočil Harryho a zařval na hady: „Jsem synem nejvyššího smrtijeda! Nesmíte nám ubližovat! Zmizte pryč!“
   Hadi syčeli jeden přes druhého, agresivně útočili, ale pak jeden po druhém se začali stahovat zpátky do nor a děr, pryč z Luciusovy komnaty.
   „Řekl jsem, že máš zůstat vzhůru!“ otočil se Malfoy nazlobeně na Harryho.
   „Malfoyi,“ oslovil jej Harry, „ti hadi jsou nicotní proti tomu, co nás právě čeká.“
   „O čem to…“
   BUUUM!
   Rána jim explodovala v plicích, až zakašlali. Tisíce nožiček. Snad pavoučí nožičky, nebo ptačí ťapot? Malé šustění se počalo rozléhat všude kolem. A pak skálu prolomil hluk obrovského puknutí. Krysí skříkání a pískání naplnilo prostor kolem nich. Malfoy s hrůzou vydechl a vyběhl ven. Spatřili neskutečný pohled.
   Z nitra majestátní hlavy lorda Voldemorta, z nitra obrovské pukliny na jeho čele ve tvaru blesku, vybíhala mračna temných krys. Všechny mířily na ně. Trhaly všechny sochy a obrazy na kusy. Šedé, černé, všechny měly žluté svítící oči a ťapaly neochvějně za nimi. Blížily se, stále se přibližovaly a nedaly se zastavit.
   „Musíme okamžitě pryč!“ zakřičel Harry. Ruce se mu začaly z pohledu na valící se bestie třást.
   „Tátovy svitky!“ vykřikl Malfoy a vrátil se do Luciusovy komnaty.
   „Malfoyi!“ vyjekl Harry. Jenže pak to začalo.
   Krysí armáda se dostala do jejich patra. Z jeskynní stěny se stala jedna velká pohybující se masa zářících oček. Harry zařval kouzlo a zakouzlil obrovský plamenný gejzír. Spálené krysy popadaly, ale další je okamžitě nahradily. „Malfoyi! Proboha, kde jsi?!“ ječel a stoupal mu tep na maximum.
   Na hlavu Harryho spadla hejna krys. Skákaly jako zaslepené bestiální nestvůry. Nevšiml si, že jich má nad sebou další stovky. Začaly mu trhat vlasy. Harry je serval a zařval jak na lesy. Srdce mu šílelo, pumpovalo jako by tušilo svou smrt. Harry byl v šoku. Ta horda krys se právě valila přímo na něj. Byly všude a zem se od nich prášila. Byly už u jeho nohou.
   Ze skrýší se vyřítili hadi a štíři. Mohutná vlna obrany Zmijozelova spolku vyvřela ze všech nor a útrob sluje. Skřeky a sykot naplnil prostor. Hadi začali ochraňovat dva studenty Bradavic! Ale krys neubývalo. Epická bitva mezi maličkými tvory sílila. Hadi je kousali a přelamovali, a krysy jim trhaly z těl kusy masa. Řev kouzelné zvěře lomcoval slují. Nové a nové přívaly se chrlily přímo z pukliny. Krysy byly čím dál větší a lezly už přes sebe samy.
   Harry šokovaný nepředstavitelně děsivou podívanou, se vrátil za Malfoyem a vytrhl jej ze sevření otcovými spisy. Poslední pergameny narval blonďatý chlapec do batohu. Harry ho tahal stále víc, oba hrkali ze všech sil. Stěna za nimi pukla a Luciusovu pracovnu naplnila černá vlna malých krvežíznivých příšer.
   „JDEME!“ zaburácel Harry, jak se celá sluj začala otřásat.
   Vypadli ven a závoj hadí kůže tvořící dveře se začal zezdola trhat na malé nitky. Prchali, co jim síly stačily. Další hadi se za ně postavili a pokládali život.
   Malfoy zakouzlil, Harry jej však strhával, aby utíkal dál, aby nezastavoval. Avšak kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se k nim kamenný hadí převoz.
   „Nastup si!“ vykřikl Malfoy, Harry však věděl, proč Malfoye popoháněl. Krysy byly u nich a trhali jim boty. Harry strhnul Malfoye na kamenného hada. Ten sebou praštil dovnitř a samovolně s ním odletěl.
   „Neeee!“ zahulákal Malfoy. Harryho zavalil černý háv smrti, až byly vidět jen jeho ruce.
   Všude byly kousající ostré zuby plné krve a smrti. Harry vzpřímil ruce, z nichž vyšlehl mohutný záblesk. Stovky krys okolo vzplály. Harry se vybelhal a natáhl ruku směrem, kde naposledy byl kamenný převozní had. Byl však už pryč!
   Z nitra čela Voldemorta se vyřítily ještě strašnější nestvůry. Krysy, kterým narostly netopýří křídla a jejich roj se hnal na osamoceného chlapce. Peklo vzedmuvší vše okolo nabralo smrtící síly. Hadi prohráli, zůstal Harry sám. Vlny zdivočelých bestií ho nabraly a sunuly k okraji propasti. Přímo do nitra sluje. Harryho srdce praskalo pod náporem vypětí. Už nestačilo pumpovat nové dávky kyslíku. Sráz se přiblížil a okřídlené nestvůry Harryho svými drápky popadly. Mlátil kolem sebe, avšak ani kouzla, která míhal jedno za druhým, nezanechávala sebemenší památky. Netvoři s ním dokráčeli k okraji. Propast setměla o poznání více. Skřek ohluchl. Harfa ztichla a hlasy temných andělů vyzněly. Harry zařval a zakouzlil poslední obrovité kouzlo, které mu sebralo síly. Plamenné krovy mrtvých netvorů vystřídaly nové, silnější a Harryho tělo se ocitlo ve vzduchu. Padal, volně padal…
   „Pottere!“ vykřikl Malfoy a zachytil ho levitačním kouzlem. Zachytil ho! Veškerý život Harryho Pottera právě spočíval v rukou Draca Malfoye. Draco se mu vpíjel do očí a Harrymu tuhnula krev v žilách. Ale pak ho bledolící hoch vytáhl na vnášejícího se kamenného hada.
   Pak uviděli, jak se jako vytrhávající se trsy trav vznášejí do temnoty okřídlené krysí bestie a skřekem pádí přímo za nimi. Malfoy přeběhl k hlavě hada a přitiskl ruku na kovovou a dlouhými roky ohmatanou přilbici, která převozního hada zdobila. Okamžitě vyrazili vzhůru.
   „Něčeho se drž!“ vykřikl Malfoy a oba dva přes sebe přetáhly své kožichy a bundy, aby se ochránili.
   Stoupali výš a výš a strop se blížil. Zproráželi stalaktity jako trsy rampouchů a pak se kamenný had zabořil do skály. Prorazil strop, čímž se gigantické balvany tříštivě začaly snášet jako ostrovy, jimž někdo ukradl vodu, dolů. Oslnilo je denní světlo, byli už venku!
   Hejna netvorů byla bombardována haldami země. Kouzla Zmijozelova spolku počala drtit všechny maličké krysy, které dvojici následovaly. Když v tom jeden balvan vrazil do ocasu hada. Ocas se odlomil a Harry přepadl zároveň s ním.
   Když se probral, byl všude prach. Obestřel se novou dávkou energie kouzlem vivificus pocentia, které ho A naučila, a vyběhl. Had se s Malfoyem vznášel nedaleko a odlétal.
   Potom však Harry šokovaně vydechl. Spatřil pumu! Černé zvíře se mihlo a ztratilo v lesíku, jenž se klenul okolo Zmijozelova spolku. Její oči se vpíjely do hocha skrytého pod kabátem na letícím hadovi. Musela si Malfoye splést s Harrym, poněvadž měli oba stejné kabáty.
   Míjel haldu kamenní za haldou a vřítil se do lesíku z černých stromů. Uháněl, jak jen nejvíce dokázal. Dýchavičně nabíral nové dávky kyslíku. Neztrácel šelmu z očí. Harry věděl, že je s Malfoyem zle.
   A se změnila na vteřinu v člověka a její kouzlo praštilo do tlamy hada. Malfoy vyvážil let, polekaně se otočil a spatřil lovce A, jež se znovu změnila do pumy. Už byli v půlce planiny a Harry teprve vybíhal ze stromoví černých korun.
   Zmizeli v Zapovězeném lese. Harry tryskem pádil, co to dalo. Byl na to vycvičený, nezastavoval se, neodpočíval. Běžel dál a brzy se i on vřítil do hlubin Zapovězeného lesa.
   Pot mu smáčel vlasy, záda byla v jednom ohni. Slyšel výkřiky a dupot. To byli kentauři!
   Šípy zasvištěly prostorem ve dvojím hlasitém fííí fííí a kolem Harryho se prohnal obrovský kentaur s mnohačetnými jizvami. Jeho svalnaté tělo vysoké dvakrát tak jako Harry, jej zastavilo a Harry na něj zamířil hůlkou.
   „Harry Pottere, to jsem já, Bane,“ pravil kentaur a poklonil hlavu.
   „Bane! Musíme spěchat!“ vykřikl Harry, dech se mu zadrhával v krku, jak ho nenabíral tak lehce, když nyní stál.
   Bane ho popadl svou svalnatou paží a vysadil si jej na trup. Zaječel hlaholným hlasem a v tu ránu se všude okolo sbíhala stáda dalších kentaurů.
   Rozjeli se kupředu a činili akrobatické skoky. Cválali tak rychle, že pumu v dálce začali urychleně stíhat.
   A se držela neustále v patách Malfoye, kentauři se k ní nestačili ani přiblížit. Byla krvežíznivá. Puma zařvala, změnila se v člověka a v běhu se odrazila. Harry oněměl, když spatřil, jak vzlétla vysoko mezi koruny stromů za Malfoyem.
   Malfoy ječel jako vyšinutý a křičel na ni kouzla ve snaze ji strefit. Vyhnula se všem a ze země se v tu ránu zvedly kusy kamenní. Obrovské balvany obklopily Malfoyova hada jako meteory, roztřískaly ho v nicotné kusy a nitrem všeho se prořítila A. Strhla Malfoye, který začal padat na zem.
   Dopadl na jehličí a skutálel se. Zařval bolestí. Vše se hroutilo. Země se na něj valila, jako když se roluje koberec. Stromy opodál padaly a Harry sledoval, jak Malfoy je v centru největšího pekla všech pekel. A se vznášela nad ním a šlehala jedno zaklínadlo za druhým.
   Dusot kopyt ji obklopil, ale nezalekl. Kouzla však ustala. Malfoy se s polámanými kostmi pokoušel postavit, ale nohy mu selhaly. Do krku se mu zapíchla hůlka a v tu ránu všechna ta hřmotná bouře opadla do mlhy a prachu.
   „Mám tě, selhal jsi,“ procedila zlostně A, vpichujíc se hůlkou do Malfoyova krku.
   V tom jí do boku vrazilo kouzlo jako bič. A se otočila v neskutečném šoku. Vytřeštila oči na Harryho sedícím na Baneovi, a kentaur na ni mířil napnutý luk. Pak si Harry stáhl zimní čepici a odhalil svou tvář.
   „Ne, já dostal vás,“ pravil Harry.
   A divoce a agresivně zařvala, vzpínajíce po něm ruce. Udělala piruetu a světlo shůry mračen si protrhlo cestu skrze stromy přímo do ní. Čerpala sílu a pak si přitiskla hůlku do místa, kde se jí kouzlo vpilo do těla. Čarovala a čarovala a zapírala ten čarovný jed, ale pak se otočila na Harryho. Naposledy vycenila zuby v zuřivé grimase šelmy chycené do pasti. Harry však věděl, že jeho kouzlo bylo dokonalé. A se svezla k zemi a omdlela.