Klávesové zkratky na tomto webu - základní Na obsah stránky Hlavní strana
1. kapitola – Zrádce
2. kapitola – Zvěd držící slovo
3. kapitola – 31. Července
4. kapitola – Poslední z posledních
5. kapitola – Nebeská pouť
6. kapitola – Celočarodějné setkání
7. kapitola – Hašteření v Doupěti
8. kapitola – Padající hvězda
9. kapitola – Střetnutí osudu
10. kapitola – Chmurné přivítání
11. kapitola – Ten, kdo nechce být hrdinou
12. kapitola – Mistrální OVCE
13. kapitola – Matka všech věšteb
14. kapitola – Skřípání pod okny
15. kapitola – Předem prohraný turnaj
16. kapitola – Slepá nenávist
17. kapitola – Celestínské setkání
18. kapitola – Lexterovílie
19. kapitola – Rekviem za Toma Raddlea
20. kapitola – Svět duchů
21. kapitola – Celestínská pouť
22. kapitola – Bílá kniha
23. kapitola – Lví srdce a hadí oči
24. kapitola – Celestínští nepřátelé
25. kapitola – Sluj Pána zla
26. kapitola – Bionti
27. kapitola – Velechrám smrti
28. kapitola – Inner Sanctum
29. kapitola – Zelený měsíc
30. kapitola – Dar smrti
31. kapitola – Strážce lásky
Kapitola č.:
Harry Potter a Pán Pána smrti | Varování, prosím čtěte.
Tato stránka vyžaduje podporu Flash přehrávače nejméně verze 9.
Pro slabozraké není flashový přehrávač podstatný. Pro přechod na vybranou kapitolu, prosím, vepište do kolonky úplně vpravo nahoře (tedy v rohu prohlížeče) číslo kapitoly (do kolonky se pohodlně dostanete jediným stiskem klávesy tabulátoru na nově načetlé stránce - tedy na stránce, na které jste dosud nic nezměnili a na nic neklikli). Pokud máte povolený javascript, tato kolonka se vám poté dramaticky zvětší pro lepší čitelnost.
Pokud jste běžní uživatelé internetu a flashový přehrávač máte zakázaný, povolte jej v nastavení webového prohlížeče.
Jestliže jej nemáte nainstalovaný a prohlížeč nenabízí možnost si ho nainstalovat, můžete si jej stáhnout na adrese: http://www.macromedia.com/go/getflashplayer.
Je také možné, že se Flash nenačetl správně. Zkuste stránku obnovit klávesou F5.
Pokud problém stále přetrvává a je chyba na mé straně, pak se vám omlouvám a pokusím se problém v co nejbližší možné době vyřešit, děkuji za pochopení. Odkaz pro stažení flashového přehrávače Zavřít upozornění Slovník pojmů - Přejdete na rejstřík pojmů v HP a PS světě Historie vydání - Přejdete na stránku s informace o vydání kapitol Pro hloubaly - Přejdete na pokročilé informace o povídce RSS - Předejte na informace o informačním RSS zdroji Kniha návštěv - Přejdete na stránku s knihou návštěv Ke stažení - Přejdete na sekci s věcmi ke stažení

Dvacátá šestá kapitola


Bionti

26.
O kapitole
Pořadové číslo:26/50
Počet načtení:5 095
Počet stran:43
Počet slov:13 771
Gramatika:MyKro
Styl kapitoly:
Bodování

P
rach ještě zvolna dosedal, vzduch pomalu utichal a stále byl patrný ten pocit napětí, který Harrym pulzoval. Přispěchal ke dvěma ležícím tělům a odsunul z Malfoye zaprášený huňatý kožich.
   „To byl tvůj přítel?“ zeptal se Bane, zatímco se všude okolo shromažďoval jeden kentaur za druhým. Brzo kentauři obstoupili tři lidské postavy ze všech stran.
   Harry ohmatal Malfoyův krk. Jeho strážkyně A dostála svého slova, stále ještě žil.
   „Je naživu,“ oznámil Harry.
   „To nic nemění na mé otázce, Harry Pottere,“ opáčil Bane a nepatrně k němu popošel. „Je to tvůj přítel?“ zeptal se ještě tvrději.
   „To…“ Harry stále udýchaně zaváhal. Došlo mu, že odpovědět záporně by nebylo rozumné rozhodnutí. „Zachránil mi život. Kdo jiný by něco takového dělal, než přítel?“
   „A ona?“ zahučel Bane, a jakmile ostatní kentauři zaslechli, že je řeč o ležící ženě, začali funět a dupat.
   „Ona také, nikomu z nich neublížíte!“ křikl Harry. Byl rázem na nohou, když pochopil, o co kentaurům šlo.
   „Pošpinili naši flóru i faunu! Ta lidská kouzelnice zdevastovala mírumilovnou přírodu k nepoznání!“ namítal přísně.
   „Byla to zkouška!“ hájil Harry své lidské protějšky. „Měl jsem v ní obstát. Tatáž zkouška, kterou musel projít před necelým rokem Firenze, aby se vykoupil ze svých údajných přečinů. Také jsme nenamítali, když bylo jeho údělem zavraždit nevinného člověka ve vtělení vlkodlaka. Jednalo se o lidský život! Zde mluvíme o přírodě, která se za několik let zregeneruje. Ale lidský život tomu muži nikdo nenavrátí.“
   „Kdybys byl někdo jiný…“ nadmul Bane svou hruď a rázně praštil lukem o zem, až se do ní zabodl.
   „Domluva stále trvá, Bane,“ pokračoval Harry. „Tento incident nic nemění.“
   … nic nemění.

   „Je to jako droga,“ vysvětloval Harry madam Pomfreyové, „čím víc mě to popadá, tím víc po tom toužím.“
   „Hm…“ zaznělo od bradavické lékařky. „Už jste se o tom zmínil profesoru Brumbálovi?“
   „Já – ano, ale… Vždyť vy jste lékouzelnice, nemáte mi náhodou pomoct právě vy?“
   „Takové případy já neřeším, pane Pottere,“ odvětila krátce. „Z toho, co jste mi popsal, mi přijde, že jednoduše neumíte ovládat svou pubertu.“
   „Zahrnuje puberta nutkání zabíjet?“ vytasil se na ni Harry.
   „Inu…“ poskočil hlas madam Pomfreyové a huhlavě se pousmála. „Sem tam se mohou vyskytnout i takové pocity. A nejenom v pubertě.“
   „Už jsem možná zašel příliš daleko,“ pokračoval Harry a otočil se k ní zády. Jeho oči se zatoulaly k ležícímu Malfoyovi a hned pak k A, podřimující na lůžku v řadě na druhé straně. „Dala toho do mě tolik. Nedokážu tomu vládnout. Cítím se nabitý obrovskou energií, která nemá kam vyústit.“
   „A pak že chlapci nedospívají déle,“ ozvalo se od madam Pomfreyové.
   „Tohle není legrace!“ šlehl po ní Harry. „Nemáte nějaký… léčivý lektvar nebo něco –“
   „Ale pochopitelně,“ zvolala madam Pomfreyová. „Mám tu jeden pro nadměrně hyperaktivní studenty s –“
   „Nemáte něco proti agresi?“ zeptal se Harry.
   „Chcete slabý, silný –“
   „Ten nejsilnější,“ přesvědčil ji Harry.
   „Jindy bych trvala na pečlivém vyšetření, ale ve vašem případě… Když myslíte, že víte, co děláte,“ pokrčila madam Pomfreyová rameny. „Mám tu Sirupův Papundekl… A Jasněnkovou růži. Jeden chutná jako mýdlo a druhý je bez chuti.“
   „Budu hádat, ta růže má příchuť mýdla?“
   „Jak to víte? Většina si myslí opak.“
   „Opravdu?“ ucedil kysele Harry. „Beru ten Papundekl.“
   „Má však jednu nevýhodu,“ oznámila mu madam Pomfreyová, zatímco hůlkou přičarovala zářivě růžovou lahvičku. „Jakmile jej začnete užívat, musíte ho užívat alespoň měsíc.“
   „Já se z Bradavic nechystám odejít,“ opáčil Harry a pokrčil rameny, „a jestli vám dojde, budete mě mít na svědomí vy.“
   „Pane Pottere, toto sérum se používá při opravdu závažném výskytu silných známek agrese. A vy podle všeho procházíte běžnou pubertální skepsí.“
   „Aha, takže je běžné, když bez hůlky omráčím celou kentauří jízdu?“ odvětil Harry a madam Pomfreyová si zhrozeně zakryla ústa.
   „Dobrotivý bože,“ zhodnotila Harryho počin, jehož se dopustil, když kentauři dál vehementně trvali na potrestání A či Malfoye. Harry do sebe obrátil lahvičku blíže nepopsatelné tekutiny a úlevně dosedl na nejbližší lůžko.
   Od Malfoye se ozvalo zahuhlání a madam Pomfreyová byla rázem u něj. Změti zpřeházených blábolů vévodily otázky kde to je a co tu dělá.
   „Jen klid, pane Malfoyi. Trocha zpřelámaných kostí a vazů, nic, co bych za ta léta v Bradavicích neviděla,“ uklidňovala ho madam Pomfreyová. „Jen klidně ležte, za pár dní budete zase jako nový.“
   „Co se mi stalo?“ mumlal Malfoy, avšak po chvilce bylo očividné, že vyčerpáním opětovně upadl do spánku.
   „To by mě také vskutku zajímalo,“ řekl Snapeův hlas za jejich zády.
   Madam Pomfreyová naskočila a vyděšeně popadala dech. „Profesore Snape! Vy jste mě tedy vyděsil. Plížíte se tu jako nějaký had!“
   „Nehodlám se vás ptát dvakrát, Pottere,“ procedil zle Snape, bez zbytečných slov.
   „Vinu nehledejte u mě ale tam,“ řekl Harry, poposedl na lůžku a pokynul k ležící A.
   Snape věnoval znechucený pohled na ležící ženu, která se ve svém spánku ani nepohnula. Po uběhnutí sotva vteřiny zase spustil na Harryho: „Co si to vlastně myslíte?! Co jste to s panem Malfoyem prováděli?“ řičel hněvivě Snape. V jeho hlasu však Harry zaslechl něco nového. Mluvil, jako by mu na někom záleželo.
   „Hledali jsme odpovědi.“
   „Na co?“
   „Proč vám smrdí z huby.“
   Prásk! S Harrym se zhroutila postel, až si vyrazil dech.
   „Na CO?“ zopakoval Snape a nebral ohledy na protestující madam Pomfreyovou.
   Harryho oči rudě zažhnuly. Snape si toho všiml, povytáhl obočí a hned se stáhl zpět z výhružné pózy. „Odpovězte mi.“
   „Jak někoho oživit,“ prozradil Harry. „Zrovna vy byste nás měl chápat, Lex Lexter byl přece váš bratr.“
   „A také pošetilec a nadosmrti dítě, kterému Potterovi zatemnili mozek!“ odsekl Snape. „Tolik se k nim za ubohý jeden rok upnul, že zanedbal své prokletí a já kvůli němu musel nést svou kůži na trh. Ztratil všechen svůj životní čas hledáním nějakého bezduchého plánu, jak navrátit život těm dvěma tupcům! A teď se v tom topí i tady pan Malfoy.“
   „Touha navrátit něčí život pramení z lásky,“ sdělil mu Harry a kašlavě se postavil. „A tu vy očividně nechováte ani za nehtem palce u nohy.“
   Snape pečlivě kontroloval svou zlobu. Po chvilce ticha pokynul k madam Pomfreyové s prostým: „Můžete odejít.“
   „No dovolte?“ odsekla načertěně.
   „Stav obou pacientů je stabilizovaný. Nemáte důvod zde déle setrvávat, odejděte, hned!“ přikázal Snape a jeho výhrůžně nafrněný hákovitý nos svědčil o tom, že lékouzelnice poslechne, ať po dobrém, či po zlém.“
   „Budu si stěžovat! Teď hned!“ čertila se na něj a začala rázovat pryč z ošetřovny.
   „Takže, Pottere, nemáme příliš času,“ oznámil Snape, když osaměli. Chňapl Harryho za vnitřní hřbet hábitu a odvlekl jej co nejdále od lůžka, kde ležela A. „Řekněte mi naprosto přesně, co jste viděl ve vzpomínkách slečny Lovedtromové.“
   „Jste na špatném místě. Tohle je ošetřovna, ne cvokárna,“ zachechtal se Harry.
   „Dost!“ zpražil Harryho poznámku přísně. „Musím vědět… žádám vás, pane Pottere…“
   „Nikdy bych si nemyslel, že se dožiju chvíle, kdy věhlasný páprda Severus Snape o něco požádá právě Harryho Pottera.“
   „Protože se jedná o nezměrně závažnou věc, jakou si hňup jako jste vy, nedokáže představit!“ soptil Snape. „Povězte mi, co chci vědět, nebo to z vás vypáčím veritasérem!“
   Harry napjatě zauvažoval. Konec konců Snapeův tón byl nadmíru výmluvný. Ani v nejmenším ale nehodlal slevit ze svých požadavků.
   „Tak dobře,“ odsouhlasil Harry, ač svým pohledem dále oponoval. „Povím vám to, když mi povíte, proč jste byl cítit čpavkem.“
   „Vy…“ protáhl Snape zlostně, až zaťal pěsti a napjal rysy své ostře řezané tváře. Pevně zapouzel všechny nenávistné pocity, které mu v mysli vytanuly na povrch. „Jak se opovažujete?! Jak jste se o tom dozvěděl?“
   „Šetřete s otázkami, pane profesore, máte jenom jednu,“ pravil Harry a vykouzlil kousavý pohled.
   „Jak moc z vás čiší váš otec,“ ohrnul nos Snape. „Ten zazobánek se taktéž věčně jen naparoval jako páv.“
   „Z vás pro změnu čiší čpavek, takže začněte, drahý exprofesore,“ vybídl ho zle Harry a v očích se mu míhaly rudé plameny jako v průzorech do pekla. Snape pevně ovládal své činy. Nebyl dostatek času na to získávat zpět svou autoritu. Jestli pro to vůbec byl důvod.
   „Povím vám jen to, co můžete znát: Počátkem školního roku jsem přijal objednávku na Mnoholičný lektvar. Zadavatel jednal přes prostředníka, přesto jak už sám dobře víte, dokázal jsem jej vystopovat té noci, kdy jsem vás přistihl na chodbě u kantorských umýváren toulat se v neviditelném plášti. Ta objednávka mi od samého počátku byla podezřelá, a proto jsem se rozhodl se pojistit. Přimíchal jsem do lektvaru příměs, která zajistila, že dotyčný bude po jeho požití cítit čpavkem široko daleko. Jak tedy sám vidíte, mé kroky byly na místě.“
   „A kdo byl tím zadavatelem?“
   „Teď jsem na řadě já, jestli vám už vaše paměť neztrouchnivěla tak, jako vaše mozková kůra.“
   „Račte se ptát,“ uvolil se Harry a uculil se Snapeově narážce.
   „Řekněte mi, co jste viděl ve vzpomínkách té dívky?“
   Harry neodpověděl, čímž nastalo tísnivé ticho. Pak vítězoslavně pronesl: „Její vzpomínky jsem na její přání zničil.“
   „Kryso!“ sykl Snape a byl by se na něj začal nenávistně sápat, kdyby se Malfoy znovu nepohnul a nezahuhlal. Zdálo se, že se opět probírá.
   Harry vykročil k Malfoyově posteli, jenže neomalená ruka Severuse Snapea jej donutila zprudka zastavit.
   „Dál už ani krok. Zakazuji vám nadále vídat pana Malfoye,“ přikázal mu Snape.
   „Vy už mi nemáte co zakazovat,“ utrousil Harry, zvrátil Snapeovu ruku a vyvedl dospělého kouzelníka z rovnováhy tak, jak by to od něj Snape nikdy nečekal. Snape se mu vysmýkl, jeho hábit švihl prostorem a Severus zůstal brunátně zírat na chlapce s nenávistí v očích.
   Energie Harrym doslova vřela. Nakupená síla, kterou do něj vložila jeho cvičitelka a moc ji ovládat, Snapeovi stačila, aby si uvědomil, že by mohl přijít k úhoně. Sám podobně varoval toho světlovlasého chlapce, aby tak nečinil. On ale potřebuje znát odpovědi!
   Proč se náhle Snapeovo chování tolik změnilo? Harrymu pulzovala v těle nezkrotná míza. V jednu chvíli měl chuť profesora roztrhat na cucky, a v té další měl co dělat, aby jí dokázal odolat. Snape rozhodně není nováčkem a o mnoho více než ostatní bude pečlivě skrývat svou skutečnou sílu, jakou vládne. Alespoň do té doby, než s ní Harryho nepřekvapí a nepřevezme otěže.
   Ta nenávist, ta nesmírná síla. Nedalo se jí panovat, ohlušovala mu smysly. Harry se zapotácel, dál však neústupně Snapeovi oponoval. Zdálo se mu, že si někdo načas vypůjčil jeho mozek, sehrál s ním světový pohár v ragby a s jemným poděkováním jej mu vrátil. Celý se motal a jeho mysl jako by měla své vlastní uvažování a nedala se zkrotit. Byl v ohavném opojení nějaké drogy, která mu zatemňovala všechny vjemy. Stěny polévala černota, Snapeova silueta mlhavě mizela a za zády toho lektvarového mága se z podlahy, pukající jako ledová krusta, rozepjala chapadla nějakého monstra.
   Harry spadl na zadek a začal se třást zimou. Skutečnou zimou, kterou cítil až v srdci. Byl z ničeho nic v transu, ztracen v blouznění. Chapadlová příšera rozevřela svůj velikánský zoban a skrze samotného Snapea se ohnala po Harrym. Byla to Obří sépie, kterou minulý rok zabil. Zabil! Takže nemá žít! Tohle není skutečnost!
   Chytil se za hlavu, udusával ty žhavé myšlenky pálící jako doruda rozpálený popel, zatímco mu nad hlavou svištěla chapadla. Svou cvičenou myslí zapuzoval vše, co mu nebylo vlastní. Tohle nechtěl vidět! Je to jen vidina! Snape stál přímo před ním… obrovské chapadlo Harryho omotalo kolem ramen a cloumalo s ním…
   „Pottere, co vidíte?“ zaslechl volat Severuse Snapea.
   „Ne!“
   „Musíte mi říct, co vidíte! Vy máte vidiny?“
   „Nechte mě být!“ zakřičel Harry a zjistil, že s ním necloumají chapadla, ale paže bývalého profesora lektvarů. „Řekl jsem, abyste na mě nesahal!“ zahulákal Harry. Snape chladně zasyčel, když se mu na dlaních objevily popáleniny.
   „Pottere!“ vybuchl zlostí a mnul si pálící prsty. „Vy a ta vaše mizerná proradná strážkyně! Ubližujete nevinným bez sebemenšího zaváhání a mrknutí oka! To ona zavinila jeho zranění!“
   Snape se zlobně začal ubírat přímo za ležící A, když se od dveří rozlehlo velitelským hlasem: „Opovaž se jí něco udělat, Srabusi!“
   Ve dveřích stál Sirius a hůlka se mu nepokojně chvěla. Za jeho zády s opovrženým pohledem vykukovala madam Pomfreyová a někteří další zvědavci. „Jestli na ni jen zle pohlédneš, ty jeden Slizolíne, vyrvu ti páteř z těla,“ procedil Sirius troufale.
   Snape vpíjel svůj černý pohled do Siriusových očí. „Blacku… je tomu přesně dvacet čtyři let, kdy se naše tehdy ještě mladistvá kouzla naposledy setkala. Právě dnes jsi nejblíže tomu, aby se setkala znovu! Laskavě otevři oči a spatři, koho to ve skutečnosti chráníš!“
   Pohledy obou dvou skončily na Harrym, který ohmatával pelesti nemocničních postelí a strhával lékařské protokoly na nich, jako kdyby byl znovu oslepl. Nechtěl tu setrvávat o nic déle. Musel pryč, musel se vzdálit od všech v době své zranitelnosti. Cítil se jako zvíře chycené do pasti, přesto stále vyzbrojené ukrutnými drápy.
   „Nesahej na něj, Blacku!“ upozornil jej Snape a krouživými pohyby hůlky si hojil své popálené dlaně.
   Harry se vyřítil ven do chodby a přitom rozrazil nemocniční vozík s náčiním a dózami. Do hlavy mu tepal bezpočet neustupujících paliček. Poručník madam Pomfreyové, který jí stál za zády, se nahněvaně rozkřičel nad rozbitým nádobím, jakmile však na něm spočinul Harryho zrak, kouzelník se sklátil k zemi, na které se začal nekontrolovaně klepat. Madam Pomfreyová vykřikla a sehnula se k němu. Harry bez dalších slov vyběhl pryč, pln hrůz, kterých se dopustil.
   Minul další kout a u zdobeného zábradlí, vysokého jak dva lidé, se udýchaně zastavil a soustředil na krajinu v obzoru. Nutil se zkoncentrovat svou mysl, vypudit cizí myšlenky, jenže to se mu pořád nedařilo.
   V cestě mu nyní stál upír létavec, jehož blány a zkrabacená kůže na těle kontrastovaly s hradební dominantou v pozadí, jako by sem vůbec nepatřil. Něco takového tu přece nemůže být! Co to má znamenat?
   „Co se mi to snažíš naznačit?!“ vykřikl Harry, jenže vzápětí ho upír povalil na zem.
   Kde jsou stěny, kde bylo slunce, prach a špína? Ocitl se na obrovském hřbitově plném průsvitných duchů, to jak dvě oživlé vidiny se spojily v jedno.
   Jsou tak živé, o tolik živější než ty dosavadní. Jako by jím dočista proplouvaly a dýchaly. Jako by byly jeho tělem, byly jeho nedílnou součástí. Harry dostal neutuchající touhu se jich zbavit. Už je v sobě dál nedokázal snášet!
   Uhodil pěstí do země, až se prostor ohnul. Pak zaslechl výkřiky. Oči se mu opět otevřely a on spatřil, jak zvědavým studentům opodál hoří batohy na zádech. Na zem se snášely ohořelé cáry čehosi a Harryho prsty pulzovaly napěchované přívaly krve.
   „Harry! Seber se! Co se ti to stalo?“
   Konečně hlas, který toužil slyšet. Milka mu přiběhla naproti a stáhla po něm ruce. Nespálil ji jako Snapea před chvílí, nýbrž se nechal zvednout na nohy a podpírat.
   „Pomoz mi. Odveď mě pryč, hned,“ požádal ji.
   Milka ho kulhajícího odvedla od vyděšených pohledů studentů, zatímco bradavičtí strážní se rozešli situaci nahlásit. Zanedlouho Milka s Harrym usedli na ochozu bradavického opevnění. Hustě na ně sněžilo a byla jim zima, ale o to více se Harrymu probouzela pohroužená mysl.
   „Ty vidiny jsou z ničeho nic silnější,“ vysvětloval jí Harry poté, co se k sobě přitiskli, aby se zahřáli. „Myslel jsem, že pocházejí jen z mého smutku nebo lítosti, ale je v tom něco víc. Jako kdyby mi skrze ně někdo něco sděloval. A já zřejmě začínám být stále více náchylný k naslouchání.“
   „Nebo je čím dál tím víc nutné, abys naslouchal,“ vytušila Milka. „Měli bychom s tím něco udělat, Harry. Jinak se obávám, že tě tu nenechají. Jestli budeš dál útočit na studenty, školní výbor tě vyloučí.“
   Harry pociťoval, jak Sirupův Papundekl, který mu madam Pomfreyová podala, konečně začal mámit jeho nespoutané pudy. S úlevou se mu hlavou rozlévala podivná otupělost. Lačně ji vítal, zatímco mu sněhové vločky padaly do vlasů.
   „Přemýšlej Harry, kdo by mohl znát odpovědi?“ nutila ho Milka opět zapnout mozek. „Kdo se vyzná ve vidinách, předpovědích… či kouzelných věštbách?“
   „Přece je tu jedna žena… ale nevím, nakolik její slova můžeme brát vážně,“ napadlo Harryho.
   „Nicméně to stojí za pokus. Tak pojď,“ vyzvala ho Milka. „Půjdeme za ní a třeba nám poví něco důležitého.“

   Schodiště vzhůru do věže, kde měla svou pracovnu a zároveň učebnu profesorka Trelawneyová, pro ně nepředstavovalo žádnou velkou fyzickou námahu a překonali je několika hbitými kroky. Harry již dlouho s profesorkou nemluvil, vždyť o to ani vskutku nestál. Dnes tomu však bylo jinak. Chladivý prosinec je studil na nose, a okny s vyřezanými otvory v raně gotickém slohu k nim pronikalo venkovní sněhové zimomřiví. Zřízenci okna zavírali, to jak fujavice nakukovala nepříjemně dovnitř. Harry se svou společnicí doznal, že profesorka zrovna vyučuje. Němým pohledem na zasněženou bradavickou zvonici dospěli k názoru, že probíhající vyučování skončí co nevidět. Vyčkali proto malý okamžik a už museli uhýbat otráveným a začouzeným sedmým ročníkům, kteří v té prokleté místnosti právě protrpěli příliš dlouho času. Mezi nimi byl Ron, který kolem Harryho procházel, jako kdyby ho nikdy neznal.
   Když vešli dovnitř, právě se začouzenou učebnou vznášely křišťálové koule do úschovny ve starobylém kalamáři v rohu. Dvojice se zaposlouchala do větrné zvonkohry, která v bezvětrném zákoutí cinkala, a minula bezpočet ratanových sedaček. Profesorka Trelawneyová právě postávala u dřevěné komody, schovaná za jejími dvířky, něco si nesmyslně brblajíc. Harry si důležitě odkašlal a zaskočená profesorka s něčím rychle v komodě zacinkala. Pak s kvapným zavřením dvířek na dvojici vrhla nepříjemný pohled. Jakmile ale spatřila Harryho, rozšířily se jí zorničky.
   „Vy…? Vy jste mě ale vyplašili,“ spustila. „To vás nikdo neučil klepat?“
   „Myslela jsem, že takové věci umíte předvídat,“ řekla Milka a Harryho udivilo, že svou otázku myslí upřímně.
   „Ale jistěže…“ profesorka se však zastavila v chůzi a nedůvěřivě zavětřila něco v Harryho očích. „Doufám, že jste si nepřišel pro další věštbu, pane Pottere. Žádnou se vám totiž říct nechystám.“
   „Některé věci se dají těžko ovlivnit,“ pravil Harry.
   „Stejně jako vaše absence na mém předmětu,“ poznamenala profesorka a zaškaredila se.
   „Chystáte se někam?“ Milka právě totiž zahlédla velký kožený loďák, který – podřimující – byl jediný v zaprášeném rohu nepokrytý hustým prachem.
   „Aaale…“ protáhla profesorka upjatě, jakoby ráda stočila rozhovor jinam, „došlo mi, že výuka v Bradavicích nejspíš nebude pro mě to pravé. Poslední roky jsem byla pokaždé vyloučena z učitelského sboru. Ba ani studenti neprojevují zájem. Nejsem slepá a dojde mi, když tu o mě nikdo nestojí. Pevně jsem věřila, že mladí lidé dychtí po poznání věcí budoucích… zkoumání osudu v pestrobarevných souhvězdích plných hvězd a tajů vnitřního ducha… no vidíte, šklebíte se, i když se to pokusím podat, jak nejpoetičtěji dovedu. Kdepak, doučím toto pololetí a půjdu tam, kam mě vítr zavane. Je čas vytáhnout kotvy. Už jsem příliš dlouho trčela na jednom místě. Život je jako deodorant, drahoušci. Užíváte jej málo, nikdy vám nezavoní. A navíc… svět se přece ještě tolik nezměnil. Ráda bych spatřila znovu krále Jiřího.“
   „Krále Jiřího?“ podivila se Milka.
   „Myslí si,“ šeptal jí Harry, „že jsou ještě padesátá léta.“
   „Aha,“ Milce zaskočila další slova v hrdle a rozmluvu raději nechala na Harrym.
   „Nu… co vás sem přivádí?“ vznesla dotaz profesorka po krátké chvilce, a zatím vyndávala veliký kabaret plný tarokových karet. „Netuším, čím právě já bych vám mohla být prospěšná. Obzvláště s přihlédnutím k vaší ignoraci mého předmětu –“
   „Asi máte pravdu. Nevím, jestli bylo rozumné k vám chodit,“ pronesl Harry ledabyle. „Víte, to, s čím jsem za vámi přišel, asi předčí rámec vaší expertízy, takže raději –“
   „Oh, prosím vás, nečarujte mi tu čerta na zeď. Ven s tím, oč se jedná?“ vychrlila profesorka.
   Harry se zhluboka nadechl a položil tiše svůj dotaz: „Potřebuji vědět, co znamená, když má někdo vidiny.“
   „Někdo říkáte… a vidiny,“ přežvykovala Harryho slova v ústech jako sežvatlaný tabák. „Záleží na tom, pane Pottere, o jaký druh vidin se jedná.“
   „Nevím, jestli to dokážu popsat. Objevují se zčista jasna, vždy pro mě znamenají palčivou vzpomínku. Vídám v nich sám sebe umírat.“
   „Tak to nevěští nic dobrého,“ zhodnotila profesorka. „Však já vás varovala, už od první chvíle,“ načež napřímila svou pravici a zpoza lněného přehozu se k nim pomaličku přivznášela blyštící se věštící koule. Byla větší než ty studentské, před kterými byl Harry nucen sedávat ve svém třetím ročníku. Nebyla hladká, její povrch se totiž neustále měnil. Pokrýval ji nazelenalý břečťanový třpyt, jenž vrhal světla a stíny do všech koutů.
   Pak koule s tichým cinknutím dosedla do kovaného sedátka na profesorčině stole, jež ji ovinulo tepanými kovovými kořínky, až ji na sobě celou uzamklo. Křišťálová koule Harrymu něco vzdáleně připomínala. Dlouhou dobu pozorovali profesorku Trelawneyovou huhlat podivná slova s dlaněmi pavoukovitě roztaženými nad věšteckou koulí. Střídavě zavírala oči, orby rozvěšené všude po učebně věštění se několikrát zableskly a zatočily. A pak se koule změnila do nepropustné barvy perleti.
   „Přistupte, pane Pottere,“ vyzvala ho profesorka věštění a Harry usedl do nabídnutého křesla. Moc se mu nelíbilo se jakkoli přibližovat k tajemné kulaté věci, kterou jim před tím profesorka nikdy neukazovala. Věštební koule, na kterou právě upínal své zraky, byla jiná a vzbuzovala úctu ba i strach.
   „Dotkněte se jí,“ znovu ho vyzvala.
   „A co se stane?“ otázal se.
   „Prozřete,“ odvětila tajemně, a záhadnost svého hlasu kýčovitě přeháněla. Harry nehodlal projevit bázeň, a odhodlaně se prsty dotkl věštecké koule. Zalekl se však, byla totiž horká. A v dalším okamžiku bleskla koule nečekaně rudou barvou. Harryho ruka se na ní zasekla. Z ničeho nic s ní nebyl schopen hýbat.
   „Věštící síly, torza mrtvých bohů, sféry karmast… Konátis. Lero lero. Lero neto –“
   „To už jsem někde zažil. Ta slova jsem už slyšel,“ zvolal Harry se zatajeným dechem. „Co to znamená? Proč nemůžu pohnout s rukou?“
   „Nemnoho věštkyň používá při křišťálové mantice pravé durónské věštecké koule,“ vrhala k Harrymu zamračený pohled skrze hustější a hustější dým, a hlas se jí zlobil. „Takové, co dokážou nahlédnout do světa, který neprojevujeme navenek. Ty jsi už jednu takovou použil!“ zvolala rozhněvaně, jako kdyby si tím byla bezvýhradně jistá. „Tyto čarovné relikvie se dědí hluboko v srdcích durónských pokolení. Poslední dvě, které spatřily světlo světa, vlastnila má matka, a jednu mi darovala. Jak mi vysvětlíte, kde jste se dostal k věštecké kouli mé matky?“
   „Na Nebeské pouti,“ odpověděl Harry zaskočeně. „To ona říkala stejná slova.“
   „Lžete! Má matka je mrtvá,“ zasyčela Sibyla Trelawneyová zlobně. „Nesnažte se křísit mou rodinu tak, jako tu svou. Odejděte, a to hned!“
   Harry už dokázal sundat ruku, přesto však nemínil odejít.
   „Já ale potřebuji vaši pomoc. Pokud mi pomůžete, pomohu k pravdě i já vám.“
   „Pravdě?“ breptla profesorka sarkasticky. „O jaképak pravdě to tu mluvíte, drahý hochu?“
   „Vaše matka žije!“ zvolal k ní Harry. „I ona je přesvědčená, že nejste naživu. Stejně tak, jako vy si to myslíte o ní. Profesor Brumbál jí to sdělil, tak jako vám. Lhal vám, aby vám zachránil život. Před asi padesáti lety začal Voldemort bez milosti popravovat každého nepohodlného kouzelníka,“ profesorce při vysloveném jméně Pána zla znatelně poskočily brýle. „A vy jste z ničeho nic byla kvůli vámi vyřknuté věštbě jeho prvořadým cílem. Dopouštěla jste se neopatrností. Profesoru Brumbálovi nezbývalo nic jiného. Vy, jako člen profesorského sboru, jste totiž spadala pod jeho zodpovědnost. A zlo, které v té době Voldemort,“ profesorce tentokrát brýle spadly, „představoval, bylo enormní. A tak jste profesoru Brumbálovi dala svolení s tím, že si pak nic nebudete pamatovat. Proto vás nechal na několik desítek let uspat a odklidit do bezpečí. Voldemort se dovtípil, že jste mrtvá a přestal vás hledat. Byla jste smluvená s profesorem Brumbálem. Dostál svého slova a nařídil vás probudit hned, jakmile byl Voldemort díky mně pryč ze světa.“
   „To jsou velmi hubaté lži!“ zatroubila profesorka a brýle tloušťky dna půllitrů si usadila nakřivo na nose.
   „Řekl mi to sám Brumbál. Jemu snad nevěříte? Proč vás nikdo nechápe? Proč vy nechápete nikoho? Vždyť se vám raději nikdo nepokoušel říct pravdu. Čas v Bradavicích stojí, stále používáme košťata, brky, vozy táhnou ti samí testrálové a bradavická lokomotiva je tatáž červená… stále nosíme stejné stejnokroje. Nic jste nevěděla.“
   „Vy jste blázen!“ lapala profesorka po dechu.
   „Říkáte, že jsem blázen, ale ruku na srdce, paní profesorko. Kdo je tu všeobecně považován za blázna?“ otázal se Harry. „Musela jste tolikrát zažít zvláštnosti, které má slova potvrzují. V neposlední řadě se zeptejte samotného profesora Brumbála. Možná budete velice překvapená. Nyní ale, prosím, pomozte vy mně.“
   Profesorka ještě chvíli mrkala vykulenýma očima, a pak spustila jako chrlící drak: „S-s-stále nevěřím. Avšak jsem vám ochotna pomoci. Co je… co je ve vidinách, které máte?“
   „Voldemort,“ prohlásil Harry a profesorka si raději přidržela brýle na nose a s třaslavýma nohama se usadila na ratanovou lenošku. „Anebo jeho síly, které mi usilují o život. V posledních dnech se vidiny stupňují, zostřují, jsou čím dál tím živější.“
   „To je velmi neblahé znamení,“ ožila profesorka a dala se do míchání tarokových karet, které následně počala vykládat na stole do předem určených pozic tak, že se od věštící koule táhly jako paprsky slunce. „To, co zažíváte, nikdy nevěštilo nic dobrého. Nikdo tyto vidiny ještě nepřežil, aby o nich mohl vyprávět,“ a pak se zarazila, „nebo o nich ani mluvit nechtěli,“ mumlala, když dokončila výklad karet. Pomaličku odkryla karty nejblíže věštící kouli. „Chlapče nebohý… to nejsou ledajaké vidiny. To jsou vidiny smrti!“
   „V-v-vidiny smrti?“ zakoktal Harry. „A mají snad nějaký hlubší význam?“
   „Obávám se, co přijde… Přesto… Dotkni se znovu durónské koule,“ pobídla ho profesorka se zatajeným hlasem.“
   Harry se chvíli odhodlával. Hleděl na věštící kouli, na níž se odrážely rozkládané lesklé karty ostrých barev. Pak mu Milka pokynutím hlavy naznačila, aby profesorku poslechl.
   Pomaličku se prstem přibližoval k záhadnému skleněnému povrchu. Byla ledová a Harryho prsty nečekaně zastudila jako led. V tom se jedna jediná karta ze všech dalších, rozmístěných v paprscích vycházejících od koule, zvedla. Zvedala se pomalu, skoro jako by ji nadzvedával sám vítr. A pak se otočila.
   „Věž,“ zděsila se profesorka a zakryla si strachy ústa.
   „Předpokládám, že to znamená něco hodně špatného,“ pravil Harry.
   „Znamená…“ odsouhlasila profesorka, vstala a začala po své učebně hledat co ještě rychle sbalit. „Znamená to něco strašlivě zlého. K čertu s pololetím. Nezůstanu tu ani o vteřinu déle. Zajdu za profesorem Brumbálem, jistě by to také rád věděl.“
   „Co to znamená?“ zeptala se tentokrát ostře Milka.
   „Co?“ zopakovala profesorka a strnula jim před očima. „Apokalypsu. Konec všeho, jak to známe. Ty vidiny…“ pravila a ukázala Harrymu mezi oči. „Povězte mi, co jste spatřil v první z nich. Honem, přemýšlejte! No tak!“
   „Byl-byl to muž, pomalu se ke mně blížil, chtěl mě zabít. Byl to Vold –“
   „Nebránil jste se? No ano, jistě, váš první rok života!“ došlo profesorce a ještě divočeji spustila: „Co další vidina, tak honem!“
   „Já už si… už vím, plnili jsme tady s Milkou první celestínský turnaj. Viděl jsem postavu v kápi… to byl také Voldemort. Vzpomínka z prvního ročníku, když vysával krev z jednorožce –“
   „A jaká byla poslední vidina?“ tahala z něj dál profesorka Trelawneyová a snažila se ignorovat vyslovené jméno pána zla.
   „Ani ne před pěti minutami. Čekali jsme, než skončí vaše vyučovací hodina. Viděl jsem umírat přítelkyni, Voldemort se mě chystal právě zabít ve Zmijozelově spolku.“
   „Ano! To je ono!“
   „Co?“ vyhrkla Milka netrpělivě.
   „Váš první rok života, první školní rok, šestý školní rok… To vaše duše! Ona odpočítává! To je hlavní znak vidin smrti, pane Pottere. Oh můj bože, už je to téměř tady.“
   „Jak dlouho soudíte, že nám zbývá?“ zeptala se Milka.
   „Jen několik dní, možná hodin,“ odhadla třaslavě a zezelenala ze svých vlastních slov.
   V tu chvíli se učebnou rozezněl hlas profesorky McGonagallové, očividně znějící po celém hradě: „Důležité hlášení,“ sděloval naléhavě. „Žádáme pana Harryho Pottera, aby se neprodleně dostavil do kanceláře ředitele školy. Tímto nabádáme všechny strážné, v případě že dotyčného studenta spatří, aby jej neprodleně doprovodili. Dbejte zvýšené opatrnosti. Dotyčný byl naposledy spatřen na cestě do věže učebny věštění.“
   „Co jste zase provedl?“ vyhrkla profesorka Trelawneyová. „Rychle, ať už jste pryč nebo se kvůli vám do něčeho namočím!“
   „Pojď, Zelenoočko!“ zvolala k němu Milka a trhla mu s ramenem.
   Harry se díky tomu vzpamatoval a vydal se za Milkou ke dveřím pryč z podkrovní učebny. Nedošli ale ani na zápraží.
   „Stát! Ani hnout!“ zařval jim do obličejů mohutný strážný, jehož vypracované tělo, které obepínaly pevné svaly, ještě vydýchávalo rychlý běh nahoru po věžních schodech. „Půjdete se mnou a o nic se nepokoušejte! Ví o vás celý hrad.“
   „Milko, jdi zpátky –“
   „Mám na mysli oba dva!“

   Harry stál před Brumbálovým stolem. Milka se držela za jeho zády, ne však, aby se skryla, ale aby mu dodala pocit jistoty z prostoru, který právě neměl v úhlu pohledu. Za honosným stolem s lvíma nohama a naleštěnou mahagonovou deskou seděl Brumbál. Ruce měl složené konečky prstů k sobě a zachmuřeným pohledem shlížel na haldu papírů na stolní desce.
   Před stolem se tyčila náměstkyně ministra kouzel Konstancie Výtrucová a prskala na Harryho ostrá obvinění:
   „… obviněn z útoku na nevinné studenty, kterým jste způsobil popáleniny druhého stupně! Z poškozování veřejného majetku a ublížení na zdraví pracovníka školy. V neposlední řadě z obecného ohrožení a ublížení kouzelnickému společenství, jmenovitě kentaurským příslušníkům ze Zapovězeného lesa.“
   Harry stál a tvářil se, jako kdyby právě spolkl měsíc starý grapefruit. Neustávající hejna myšlenek mu lomcovala s uvažováním, jehož agrese – utlumena uklidňujícím lektvarem madam Pomfreyové – se nořila více a více na povrch.
   „Je to můj pacient!“ hájila jej madam Pomfreyová ze zapadlého rohu Brumbálovy honosné pracovny, jelikož zřízenci ministerstva ji nehodlali pouštět ani o krok dál. „Je nemocen a nebyl schopen ovládat své činy. Je pod mou ochranou a já za něj tím pádem zodpovídám.“
   „Věřte mi, že pan Potter si je dobře vědom svých činů,“ rozohnila se na ni Konstancie a nepatrným gestem naznačila svým kolegům, aby lékouzelnici odvedli.
   Profesorka McGonagallová nesouhlasně sledovala, jak násilně odvádí jejich vrchní ošetřovatelku, a po jejím odchodu spustila: „Kdo vám dal právo obviňovat nemocného, jenž není zcela schopen kontrolovat –“
   „Já nejsem žádný nesvéprávný kripl, profesorko!“ utnul ji zostra Harry svým již dospělým hlasem a pohlédl zpříma do očí Konstancii Výtrucové.
   Profesorka McGonagallová koukla na Brumbála, který se stále jakoby duchem mimo zabýval pohledem do stohů úředních papírů. Vzdala tedy další snahu a dala prostor náměstkyni.
   „Harry Pottere, jménem svého úřadu vás podmínečně vylučuji z Bradavické školy čar a kouzel. Toto rozhodnutí vstoupí v platnost skončením tohoto pololetí. Do té doby se budete zdržovat pouze v prostoru, který vám bude přidělen. Dále vám odebírám hůlku, která bude následně zdelatatizována.“
   „To snad nemůžete myslet vážně!“ neudržela se profesorka McGonagallová. Jenže Konstancie kývla na své pobočníky, kteří se vydali k profesorce.
   Agrese se prokousala skrz vrstvy omamného prostředku na povrch. Trvalo to jen několik vteřin, když procházeli kolem Harryho a statní muži leželi na zemi v mrákotách. Harryho rychlé pohyby je zaskočily nepřipravené. Pak se hoch s bleskem na čele drsně zahleděl do vytřeštěných očí náměstkyně, a spatřil špičku její namířené hůlky. Cítil v sobě vlnu nových pocitů, které mu budovaly pevné základy pro vědomí, že si své další kroky bude vybírat sám. Úřady budou ty poslední, které by mu v tom bránily.
   „Odevzdejte mi hůlku!“ procedila zle náměstkyně ministra kouzel.
   „Copak je v téhle místnosti ještě někdo, kdo by si myslel, že ji potřebuji?“ pronesl Harry škrobeně. „Mou hůlku tak jako tak zdelatatizovat nedokážete.“
   „Dáváte nám jen další podklady k vašemu rozsudku. Tu hůlku, hned!“
   „Ta hůlka je moje. Ztrácejte čas jejím hledáním dle libosti.“

   Houževnatá sova z bradavického sovince si klestila cestu nočním vzduchem. Mířila stále kupředu a v letu nakláněla své letky, aby vyrovnala otravný protivítr. Pak znenadání její let skončil. Vrazila do kouzelné a neviditelné pavučiny, která tam ještě před chvilkou nebyla, a setrvačná síla ji poslala zpátky na zem. Malý sýček se však vyznal. Nebyla to ledajaká sova, byla to sova z Bradavic. Netrvalo dlouho a našla krtčí noru. Křídly se posouvala a divoce se hrnula vpřed pod neviditelnou bariérou obklopující chráněný objekt. Cestou sezobla původce vyhloubené nory.
   Když jí instinkt napověděl, že překážku minula, vyhrabala se ze země, pečlivě očistila a vyrazila vstříc osamělé stavbě v dálce vedle rákosových lužin.
   Usadila se na parapetu a pyšně zaťukala zobákem na okenní tabulku pokoje ve třetím patře.
   Ginny ji otevřela a nabádala ji, aby byla potichu. Z váčku uzmula malou plechovou trubičku, sově dala několik srpců nazpátek a nechala ji zmizet v černé obloze. Odšroubovala zátku trubičky, jejíž povrch se leskl jako zrcátko. Na stůl se jí vykutálel svazek novin, které byly oproti plechovému pouzdru nepřirozeně velké, jako by se kouzelně zvětšily.
   Netrpělivě rozložila titulní stránku. Okrasné P uvozovalo jinak jednoduchý název Pravda z Bradavic.
   „Tak se jí to nakonec povedlo,“ pravila Ginny sama pro sebe a netrpělivě četla první řádky.
   Vážení a milí čtenáři naší bradavické pravdy. Dlouho jsem přemýšlela, jak začít první článek našeho žurnalistického počinu. A jako nejvhodnější téma mi přišel na mysl již samotný název našich novin. Věřím, že velká část z vás se ptá, kde beru tu jistotu, abych mohla naše noviny nazývat slovem „pravda“. Nejenom proto, že si každý může pravdu vyložit svým vlastním způsobem. Ale také proto, že i vy jste se jistě doslechli a dočetli nemálo neotřesitelných pravd, které však ve skutečnosti prošly důkladným cenzorským drobnohledem.
   U nás se takové praktiky dít nebudou. Jsme skupina mladých studentů z bradavické školy čar a kouzel, a naším cílem bude bojovat proti matení veřejnosti a proti nekalostem, které se kolem nás objevují. A pokud by se cenzura, bezpráví či úporné zatajování měly objevit, budeme naše noviny vydávat, i kdybychom je měli posílat v lahvích anebo doručovat kanalizací.
   Proto nežádám nikoho z vás věřit, že se v našich novinách skutečně dočtete pravdu. Nebudeme vás přesvědčovat omračujícími novinovými titulky ani uchvacovat překořeněnými výmysly reportérů chorých myslí. Namísto toho se pokusíme oslovit váš zdravý čarodějský rozum, evokujeme ve vás, abyste sami poznali, co je pravda a co lež, a donutíme vás zapojit do svého rozhodování i vaše srdce. Lidé vždy společně dosáhli velkých činů. Spojme své síly a čelme lžím a pomluvám. Řekněme společně rázné stop a postavme se pravdě tváří v tvář.

sepsala jménem všech autorů, dne 22. 12. 1997
Hermiona J. Grangerová,
šéfredaktorka Pravdy z Bradavic.

   Ginny zírala konsternovaně na úvodní řádky bradavické Pravdy. Napumpovaly ji silnou dávkou odhodlání a chutě po informacích. Hermiona ani nemusela lákat více, už první vydání Pravdy z Bradavic byl trhák a jednotlivé kusy si půjčovali lidé po celém kouzelnickém světě. Ginny ten večer zaslechla rodiče, jak spolu rozebírali situaci na ministerstvu kouzel. Podle pana Weasleyho si lidé z nedostatku čísel Pravdy z Bradavic půjčovali či prodávali vydání mezi sebou a doslova se o noviny strhla mánie. Nebylo nikoho, kdo by nechtěl vědět pravdu o člověku, který ze světa sprovodil největší zlo, a to hned dvakrát.
   Paní Weasleyová tvrdě přikázala Ginny ukončit jakýkoliv kontakt s Bradavicemi. Nechtěla, aby její jediná dcera byla ovlivněna čímkoliv, co se poslední dobou v té pomatené škole odehrálo. Pravda z Bradavic byla pro Ginny zapovězená. Ale Hermiona a její kamarádky dostály svého. Byla vděčná, že svůj výtisk obdržela pouze s jednodenním zpožděním.
   A Ginny, schovaná ve svém úkrytu mezi šikminou střechy a naklánějící se knihovničkou, kam dokázala prolézt jedině ona, si nyní při tlumeném světle hůlky a nepravidelného dopadání zmrzlých kapek na okno svého pokoje, četla zarytě další stránky o zvěstech, které se doposud neodvažovala brát za reálné.
   Harry je opravdu stále ve Zmijozelu. A byl dokonce vyloučený ze školy! Proč napadl ty studenty? To snad dočista přišel o rozum? Ginny si byla jistá opakem. V tom je něco více. Svou roli venkovního špeha ve skrytém odboji, který Hermiona s Ronem kolem sebe vytvořili, sehrávala výborně. Měla informace od svého otce, a to hned z první ruky. Pan Weasley si zvykl vykládat o své práci nahlas zavřený v podkroví, přesvědčen, že jej hluk, který vydával Weasleyovic ghúl, skryje. Ginny poté načmárala několik řádků a nechala poslat mezi otcovou poštou, kterou stejně při vhazování své – po probdělých nocích naškrábané – korespondence nekontroloval.
   Dveře se pohnuly. Ginny vzhlédla od novinového článku pojednávajícím o prvním turnaji v Bradavicích a neznámém útočníkovi. Rychle a hbitě zavřela noviny a dlaní zakryla obrázek oka v rohu titulní stránky. Ve chvíli, kdy paní Weasleová nakukovala do Ginnyiny skrýše už noviny byly jen smotkem prázdného papíru.
   „Ginny, drahoušku, co to tam vyvádíš?“ zeptala se paní Weasleyová podrážděně. „Co to tam máš? Neříkali jsme Ti, aby sis s nikým z Bradavic nedopisovala?“
   „S nikým si nepíšu, mami,“ odsekla a vysoukala se ven.
   „Tak proč to schováváš za zády?“ ptala se dál Ginnyina matka. „Ukaž, co tam máš.“
   Ginny se zhluboka nadechla a podala matce noviny. Bezpečnostní kouzlo fungovalo, noviny byly zcela prázdné a změnily barvu papíru na popelavou žlutou.
   „Co jsi tam dělala?“
   „Mamko, prosím tě,“ pronesla naštvaně Ginny a vytrhla matce papíry z ruky. „Nikomu jsem psát nechtěla, jestli sis myslela něco podobného.“
   „Drahoušku,“ změkčil se hlas paní Weasleyové, třebaže dosti uměle. „Jde nám v prvé řadě o tvou bezpečnost, to dobře víš.“
   „Jsou už Vánoce, mamko!“ vykřikla Ginny navztekaně. „To jim nemůžu napsat ani řádek?“ předstírala zoufalou potřebu napsat svým kamarádům, kterým ve skutečnosti psávala mnohokrát do týdne.
   „Musíš nás pochopit zlatíčko,“ konejšila ji neúspěšně, „nechceme, abys byla ovlivněná jejich postoji. Jsou totiž špatné, víš?“
   „Celou dobu by ses nikdy nepostavila Harrymu v ústrety,“ řekla Ginny ublíženě. „Představ si, co teď asi prožívá. Představ si sama sebe v situaci, v níž potřebuješ nejvíc pomoct, a právě v ten okamžik se ti dostává akorát nepochopení od tvé vlastní rodiny!“
   „Nevím, o čem to mluvíš.“
   „Mluvím o Harrym, přece!“
   „On není součástí naší rodiny,“ řekla nanejvýš vážně paní Weasleyová.
   „Cože?“ zděsila se Ginny.
   „Harry Potter přestal být její součástí ve chvíli, kdy vážně napadl tvého otce, milá slečno,“ řekla přísně paní Weasleyová. „A pokud se Ronald rozhodl zdržovat se s ním…“
   „Nejsi to náhodou ty, kdo rozpouští rodinu?“ osočila ji Ginny. „Ron, Hermiona a i Harry, všechny jsi…“
   „Hermionu z toho vynech!“
   „Slyšela jsem tě na ni nadávat. Na její noviny a snahu Harryho očistit.“
   „O tomhle se nemíním dohadovat, milá zlatá. Už žádné další pokusy o dopisy jakékoliv druhu! Nikomu už psát nebudeš!“ vykřikla paní Weasleyová poslední slova, až si uvědomila příliš pozdě, jak neobvykle zle se právě zachovala. Rychle změnila tón, opět uměle. „Ginny, drahoušku, zítra jsou přece Vánoce. Přece je nechceš prožít v rozhádání. Co takhle strávit Vánoce v rodinném duchu a…“
   „Kde je ta rodina, mami?!“ vykřikla Ginny. „Půlku té takzvané rodiny jsi odkopla! Nemáš přátele ani známé, protože od té doby, co je táta ministr se sem nikdo nedostane. Už měsíc jsem neviděla živou duši! Za chvilku se z toho zblázním! Tohle jsou nějaké Vánoce? Mami, prosím, odpusť Harrymu. Napišme mu společně –“
   „Už ani slovo, Ginevro!“ vykřikla paní Weasleyová a začala rázovat ke dveřím.
   „Takhle jsi mi ještě nikdy neřekla, mami,“ pravila zaskočeně Ginny a hlas se jí zasekl.
   „Za hodinu bude večeře,“ prohodila paní Weasleyová ve dveřích a s krátkým pozastavením se je za sebou zavřela.
   Ginny pevně sevřela rty do úzké linky, svírala je tak moc, tak strašně moc, aby zapudila slzy, které se jí vkrádaly do očí. Dokázala to, a ani kapička jí nestekla po tváři.
   Sevřela noviny, skryla se zpátky do skrýše za nakloněnou knihovničkou a zhasla svítilnu kinklající se u nízkého stropu. Nastalo temno v barvě tmavé modři. Ginny znovu odčarovala noviny přejetím prstem v místech, kde dříve bylo vyobrazené oko. Novinový text se opět objevil a Ginny netrpělivě přelistovala na poslední stránku, kde studenti inzerovali všechno možné. Od prodeje ropuch, které se studentům zprotivily, až po ohryzané soupravy brků. Ve skutečnosti to ale byl jeden velký klam, neboť zadní strana byla plna zakódovaného textu. Ginny vyňala z lucerny zhasnutou svíci, ze které se stále ještě tajemně kouřilo. Pak pozvedla poslední dvojlist nad dýmající svící. Najednou některá z písmen začala svítit chladnou modrou barvou. Stále však jejich smysl zůstával nepochopitelný, neboť jich svítila velká většina.
   „Až při zhaslé svíci, ti mohou listy říci, co vykreslí ti z dýmu zář, toť zjeví ti jen kalendář,“ opakovala si Ginny sama pro sebe a pečlivě zkoumala inzeráty. Bylo jich třicet jedna po sedmi. To by nepovědělo přece každému. Ale co dál? Ginny ještě chvíli zauvažovala a pak rychle noviny odložila.
   Vzpomněla si na dárek od dvojčat. Nedal jí spát. Dali jí totiž hvězdářskou mapu. Nepředali ji však osobně, ale přes jejich matku. Ginny o tom donekonečna uvažovala. Jak mohou ti dva dát své nejmladší sestře něco posilující inteligenci? Ginny si byla jistá, že hvězdářský kalendář byl jen krycí tah kvůli paní Weasleyové.
   Kalendář od dvojčat v podobě hvězdářské mapy vyndala z přihrádky v rozvrzaném šuplíku. Byla něčím záhadná. Měla v sobě okénka, která znázorňovala různé hvězdy. Kouzelník měl nastavit správné období, čímž mohl skrze okénka pozorovat hvězdy a zjišťovat jejich název. Ginny se ušklíbla, odtrhla část s okénky a přiložila ji na pableskující novinová písmena. Rysku srovnala s dvacátým druhým sloupcem ve dvanácté rubrice a podle prvního inzerátu – pondělí, dvacátého druhého prosince. Rok byl dán už samotným rozložením dne a letopočtu.
   Některá okénka byla tmavá, měla pod sebou nesvítící písmena. Ale ta další jasně ukazovala nápis: „Pozor na zrádce ve vlastních řadách!“ zněla zpráva.
   Ginny odložila hvězdářskou rysku a vyděšeně pohlédla z malého zamazaného okénka ve zdi Doupěte. Najednou se tu cítila sama uprostřed něčeho strašného, co se jí začíná vymykat z rukou.

   Hrad halila stále hustější pokrývka sněhu. Toho odpoledne se v Bradavicích strhla sněhová vánice a sníh se kupil, kupil a kupil. Okna rychle zapadala sněhem, na pasekách Bradavic se brzy nedalo chodit a i na stěnách hradu se sníh vinou prudkého vichru držel, jako kdyby byl přilepený lepidlem. Strážní neviděli sami sebe, a i Hagrid měl obtíže udržovat hlavní příjezdovou cestu průchozí. Profesorka Trelawneyová na poslední chvíli stihla poslední spoj pryč z Bradavic, než dopravu zcela ochromila závěj sněhu. Sám Hagrid – zachumlán v zimním ježatém spratkovém kožichu – se pak k večeru brodil stěnami sněhu a Tesáka raději nechal ve srubu.
   Jak se Vánoce blížily, dny se krátily a noci prohlubovaly. Sváteční nálada byla cítit ze všech stran, skřítci pekli cukroví, velkou síň zalila záře z vánočních stromků a pozlátka se jmelím byla, kam jen oko dohlédlo. Avšak čím více se blížil Štědrý den, tím více se napětí studentů dalo krájet. Všichni netrpělivě očekávali příchod posledního turnaje zimního pololetí. A pak, když se den před odjezdem studentů z Bradavic počasí zbláznilo metry nasněženým sněhem, ocitly se Bradavice brzy odříznuté od okolí.
   Později toho odpoledne, kdy se již setmělo, konala se poslední večeře před odjezdem studentů ke svým rodinám. Třebaže netrpělivci stále vyčkávali, odkud na sedmáky vyskočí zákeřný celestín, předvánoční večeři si všichni užili, jak se patří. Harry s Milkou opustili svůj celestínský stůl už na začátku a zařadili se mezi zmijozelské. Hermiona s Ronem byly ponoření do hloubavé debaty a ani si nevšimli, že po Brumbálově pravici stanula profesorka McGonagallová a s neradostným pohledem skončila na studentech, kteří se jeden po druhém začali utišovat, až nastalo úplné ticho.
   „Vážení studenti,“ oslovila je neveselým hlasem, „tímto vám přeji dobrou chuť k našemu svátečnímu hodování. Bohužel však pro vás mám nemilou zprávu. Sněhu napadlo nenadále více, než jsme zprvu očekávali. Bradavice jsou nyní zcela odříznuty od okolního světa. Všechny východy i vchody byly zapečetěny a obrana hradu se soustředila uvnitř. Ani přes mé naléhání nehodlá správce bradavické železnice za těchto podmínek vypravit zítřejší expres. Bohužel není se čemu divit, duje silný vítr a sněhu je tolik, že by se v něm lokomotiva ztratila. A protože Letax byl z důvodu bezpečnosti v Bradavicích zrušen, není jiného východiska, než že odjezd studentů z Bradavic musíme odložit na neurčito.“
   Síň zmlkla, pohledy přejížděly ze studenta na studenta a Neville se zakuckal, jak hlasitě spolkl velké sousto, aby ho žvýkání nerozptylovalo od důležitého sdělení.
   „Sníh vytrvale přibývá. Už ho napadlo několik metrů a sněžit má i po celý zítřek. Proto jsme s ohledem na nastalou kalamitu rozhodli, že bezpečnější pro nás všechny bude prozatím zůstat ve škole,“ profesorka se odmlčela a důležitě pohlédla na Brumbála, který pomalu kývl hlavou. „Toto rozhodnutí je tu také proto, že díky ministerským škrtům a z příkazu úřadu samotného ministra, byla obrana školy zrušena,“ to už se studenti začali neklidně vrtět a poplašeně hulákat. „Přesto není důvod k obavám! Ta nejmocnější ochranná kouzla pořád pevně drží a jsou pod naší mocí. Všichni kantoři včetně pana ředitele budou celou noc bedlivě střežit každý metr hradu.
   Nicméně ráda bych vás požádala, abyste dnes večer všichni usínali s hůlkami při sobě a aby prefekti bedlivě hlídali vstupy do společenských místností jednotlivých kolejí,“ sdělila jim profesorka a přísným pohledem si měřila celou velkou síň. Když už se zdálo, že se posadí, aby studentům dala vydechnout, jala se pokračovat ve své mrzuté řeči: „Tím se dostávám k poslednímu problému. Musíme vás navíc požádat o vaše pochopení, neboť nikdo z nás nepočítal s tím, že v Bradavicích zůstanou všichni studenti i o prázdninách. V podstatě… nemáme dostatek jídla ani topiva. Pokusíme se nashromáždit co nejvíce teplého šatstva a surovin na zátop, jak jen to půjde, přesto vás žádáme o střídmost. Chvilku nám bude kručet v břiše, ale jsem si jistá, že situace se brzy spraví natolik, že provoz na bradavické železnici bude brzy kouzly obnovitelný, abyste se opět mohli shledat se svými rodinami. Zítra mohou proto odcestovat pouze studenti sedmých ročníků, kteří již složili zkoušky z přemisťování. Tací se zítra sejdou v devět hodin ráno u transální místnosti umožňující se přemístit z Bradavic pryč, ale ne zpátky. Tito studenti musí omluvit, že jim bude dopřán pouze teplý čaj. O jejich hladové krky, prosíme, aby se postarali jejich rodiče.“
   Studenti se počali bavit v neutěšující debatě, zatímco místo profesorky McGonagallové převzal Alex Twimbry, který opět promluvil do šelestu hlasů velké síně.
   „Dobrý podvečer, studenti. Mým úkolem je vás seznámit s prosincovým turnajem. Nastalá kalamita jej naštěstí nijak neohrožuje, jen se mírně pozmění plán. Dále jmenovaní se zítra dostaví na prosincový turnaj do transální místnosti a to přesně v osm hodin ráno. Jedná se o studenty Draca Malfoye, Saffi Woodleyovou, Blaise Zabiniho, Guntera Žlouta, Gejzu Blouda, Klaudii Harlingtonovou, Hermionu Grangerovou, Ronalda Weasleyho, Milku Lovedtromovou a Harryho Pottera,“ oznámil jim viceministr kouzel a pokračoval dál, „Nejedná se o žádnou léčku. Toto je jediný turnaj, o kterém dáváme vědět předem. Připravte se na něj a dobře se vyspěte. Nezapomeňte si vzít teplé oblečení. Dnešní noc bude pro mnohé chladná a bezesná. Samotného mě mrzí, že obrana školy byla odvolána. Bojoval jsem o ni do poslední chvíle. Přál bych si tu s vámi zůstat, protože jakmile odcestujeme skrze transální místnost, už se nemáme jak vrátit zpět. Bohužel však mám své povinnosti. Přeji vám všem hřejivou dobrou noc!“

   Večer vskutku mrzlo, až praštilo. Okna byla pocukrována jinovatkou, a přestože bradavická kotelna běžela na všechny kotle, studenti se klepali zimou. Shromáždili se ve společenských místnostech, kde se jen dalo. Chlapci i dívky, v pyžamech i nočních košilích, s přikrývkami si polehali do vytopené místnosti, ve které z koutů hučela kamna jako draci s otevřenou tlamou. Všichni sobě rovni, bedlivě střežíc jeden druhého. Venku zuřila fujavice a okny se proháněla meluzína. Nikdo nepromluvil. Obrazy nad jejich hlavami byly zamlklé. Bez ochrany se jim Bradavice zdály z ničeho nic natolik zranitelné. Hlavami se jim honily strašidelné myšlenky na zabijáky a příšery, které se právě kradou do hradu, sápou se po schodech, čenichají prostorem a hledají studenty, aby je mohli rozsápat.
   V nejvyšší ložnici nebelvírské věže byly všechny postele prázdné. Jen na jedné seděla dívka, třásla se a sykala bolestí, jež se jí rozlévala po celém těle. Za zády ji objímal hoch a utěšoval. Zaháněl její bolestivé pocity pryč a každé jeho slovo se v jejích uších rozlévalo jako léčivý lektvar.
   „Už to přestává,“ špitla Hermiona a Ron jí osuškou setřel z čela pot. „Děkuji ti.“
   „Poslední dobou se ti ty pocity z Temného mordu vrací stále častěji. Měla bys s tím už opravdu zajít na ošetřovnu,“ nabádal ji Ron.
   Hermiona se na něj otočila a přívětivě se usmála. „Taková starostlivost? Ta ale vůbec není na místě. Vždyť mi všechny ty pocity pokaždé pomůžeš překonat…“ jenže zase se svinula a zahekala bolestí.
   Ron ji pevně stiskl. Tolik si přál mít něco, co by jí od bolesti ulehčilo. Raději ji dál objímal a tiskl svou tvář k její hlavě. Až konečně Hermiona zavřela oči a sesula se vyčerpaně na polštář. Ron jí ležel za zády a hladil po rameni.
   „Myslíš, že se ještě někdy vrátí?“ zeptala se zimomřivě Hermiona ve zvucích fičícího větru zvenčí a v otevřených očích se jí odrážely nitky prudce uhánějících vloček za okny.
   Ron si povzdechl a celou ji přikryl dvěma přikrývkami, aby se přestala klepat zimou. Kamna tady nahoře jen slabounce sálala teplo, které se hned ztrácelo ve chladných zdech.
   „Dokud jsme tu my, nevidím jediný důvod, proč by neměl,“ řekl pevným hlasem Ron. „Vrátí se, však sama uvidíš.“
   „Není jediným, kdo se změnil… i ty ses hodně změnil,“ řekla Hermiona hlasem, ve kterém byl cítit pocit štěstí. „Nikdy bych nevěřila, že dokážeš být tak něžný. Po těch bolestech ze ztráty přátelství s Harrym jsi pro mě největší oporou a lékem. Pomáháš mi, když se vzdávám, když už nemůžu.“
   „Prostě mi jen došlo, jak moc si tě vážím. A možná právě to je smysl Harryho proměny. Sirius vždycky říká, abychom hledali kladné stránky i v těch nejstrašnějších věcech. Věřím, že máme spojit své síly a pomoct Harrymu. A netvrď mi, že se vzdáváš. Tenhle týden jsi ze sebe vydala vše, aby ti vyšel tvůj novinový výtisk. A to je obrovský úspěch. Udělali jsme něco šíleného. Celý svět si teď čte tvé poselství, Hermiono.“
   „Rone…“ hlesla Hermiona a otočila se obličejem k němu. Přesto další slova nebyla potřeba. Ron si z jejího pohledu začal domýšlet, co má právě na jazyku.
   „Máš strach, že nepřežijeme tuhle noc? Anebo… máš obavy z toho, co zítra přijde?“
   „Změnil se v monstrum, Rone. Teď už by nám ani jednomu neváhal ublížit. Ublížil i studentům na chodbách.“
   „To není pravda, ten dobrý Harry v něm pořád je. A čeká, až mu pomůžeme, jasný?“ vysvětlil jí Ron.
   V tom prásklo okno, jak se petlice vylomila a okenice uletěla ve větru. Oba měli rázem v rukou připravené hůlky. Ron se pomalu vydal k oknu, kterým se dovnitř začala drát prudká fujavice sněhu v podobě peří z protrženého polštáře. Okno prudce zavřel a místo petlice vyčaroval zámek. Pak vzal polštář z vedlejší postele a pevně zacpal okno, aby jím vítr více neprofukoval.
   „Rone, pojď zpátky,“ nabádala ho Hermiona. V ložnici totiž zhasly svíčky a nastala tma skloubená s nepříjemným tichem. Když pak nahmatala Ronovu ruku, vydechla si a oba se usadili zpátky na posteli.
   Ode dveří se ozvalo zavrzání. Oba zbystřili smysly a hůlkami k nim zamířili. Byli si vědomi, že tato ložnice byla všeobecně známa tím, že bývala Harryho a případný útok bude mířen právě sem. Chytli se za ruce a srdce jim splašeně duněla ve vystrašených tělech.
   Místností škrtla sirka. Oba dva poplašeně vydechli, když spatřili u dveří stát postavu v kožichu. Postava zapálila trojklaný svícen zavěšený na zdi a ruka snímající kapuci odhalila zasněženou vyčerpanou tvář profesora Brumbála.
   „Jste v pořádku?“ vyhrkla Hermiona, ale Ron ji obezřetně zastavil.
   „Nemějte strach a Ronalde, jsem to doopravdy já,“ promluvil Brumbál hlasem, který patřil beze všech pochyb řediteli Bradavic. Sundal si svůj zasněžený kabátec, a mávnutím hůlky oživil plameny v kamnech. „Že tu ale máte zimu, vážení.“
   „Nechcete udělat čaj?“ vyhrkla Hermiona. A ač v noční košili, přesto už byla na nohou a u podnosu s konvicí.
   „To by bylo to nejkrásnější, co by pro mě kdo v posledních dnech udělal, slečno Grangerová,“ pousmál se laskavě Brumbál. „Hned pak ale hupněte zpátky pod peřinu, celá se klepete. A odpusťte mi, že jsem vás dva vyrušil od… hm –“
   „Není třeba se omlouvat!“ zamítl rychle Ron v pyžamu a pomohl řediteli se usadit na okraj nejbližší postele. „Nechcete snad tvrdit, že jste se vydal ven v tomhle nečase.“
   „Musel jsem…“ přisvědčil Brumbál. „Právě jsme odrazili jednu z neúpornějších vln nájezdníků. Byli skrytí a zákeřní, dobře maskovaní. Má drahá společnice A vzala stráž za mne. Nedokážu pochopit, kde bere tolik energie. Už více než týden nespala. Stráží společně se Siriusem nejrizikovější část hradu.“
   „Jsme vám tolik vděční, pane profesore,“ ocenila Hermiona a postavila konvici s vodou na kamna, aby jí následně kouzlem trochu pomohla k varu.
   „To já jsem vděčný tobě, Hermiono. Tvé vydání novin způsobilo menší revoluci v kouzelnickém společenství,“ oznamoval jim Brumbál a poděkoval Ronovi za polštář. „Jsem tvým dlužníkem rovněž za to, jak ses o mně pěkně vyjadřovala. Avšak mějte na paměti, že Artur vašimi slovy velice utrpěl na svém renomé. A oheň dmýchaný ohněm se nikdy nemá naději uklidnit.“
   „Už jste zjistili, kdo je ten zrádce?“ zeptala se Hermiona. „Ginny jsme mohli dát vědět jen natolik, že má nějakého nablízku.“
   „Bohužel,“ pravil zachmuřeně Brumbál a poděkoval za čaj, ze kterého se s libou vůní silně kouřilo. Hermiona a Ron se posadili naproti na postel a přetáhli přes sebe přikrývku.
   „Proč jste za námi vlastně přišel?“ zeptal se Ron.
   „Málem bych zapomněl,“ probral se ze zamyšlení Brumbál, jako by vlivem horkého čaje chtě nechtě usínal. „Kvůli zítřku. Budu totiž potřebovat pomoc od vás dvou.“
   „Upřímně… domníváme se,“ řekl Ron, „že to my budeme potřebovat tu vaši.“
   „Zítra budeme mít jedinou příležitost podívat se zlu do očí. A k tomu potřebujete ale znát, jak to vše vlastně bylo.
   Celé poslední měsíce jsem vynakládal veškeré své úsilí a prostředky k tomu, abych se nedopustil další ze svých stařeckých chyb,“ začal Brumbál vyprávět. „Už od samého začátku bylo zřejmé, že Voldemort po sobě zanechal něco velice zničujícího. Možná si řekl: ‚Když nebudu žít já, nechť zhyne celý svět.‘ Podle toho jsem tedy postupoval a začal se soustřeďovat na jeho minulost. Předpokládal jsem, že pokud v ní najdu smysl, přivede mě i k samotnému plánu, který po sobě Voldemort zanechal a mohl bych včas zabránit neštěstí. Jenže na té zatracené výpravě za jeho minulostí jsem narazil na tolik rozcestí, že už si zdaleka nejsem tak jistý, jestli jsem na každé z nich odbočil správně.“
   „Se vší úctou, pane profesore,“ přerušila jeho řeč Hermiona. „Je to opravdu tak důležité, že jste nám o tom přišel povědět uprostřed noci?“
   „Teď nebo nikdy,“ přisvědčil Brumbál. „Před zítřkem musíte znát pravdu. Takže se pořádně soustřeďte. Povím vám teď většinu z toho, co jsem vypátral.
   Jak jsem se probíral Voldemortovou minulostí, docházelo mi stále více, jak důležitou roli v jeho plánu hraje,“ pokračoval a usrkl horkého čaje. Z bílých vousů mu konečně stekl sníh a brýle na nose se mu už nemlžily. „Abychom se mohli zlu podívat do nitra, musíme zapátrat v jeho kořenech. Vraťme se do dětství Toma Raddlea, alias Voldemorta. Byl syn svého otce, kterého z té nejniternější hloubi srdce nenáviděl. Zdědil jeho podobu. Jeho tělo pro něj bylo vězením. A protože studium v Bradavicích pro něj bylo natolik jednoduché, že mu stačilo dávat pozor při hodinách, zbyla mu spousta času na šikanování svých spolužáků. Zbohatl jejich penězi už během prvního ročníku studia a z průměrného žáka se stal student s nadprůměrnými výsledky. Pozoruhodné však bylo, že nebyl ani jednou přistižen při nějaké nekalosti. Šířil o sobě mezi učiteli pochvalnou pověst, profesoři jej tak měli rádi, což hrálo neméně roli v jeho prospěchu.
   Pak, když se mu do rukou dostal zásluhou černokněžníka Grindelwalda deník, který po sobě zanechal Salazar Zmijozel, zjistil věci, kterým se rozhodl zasvětit celý zbytek svého života.
   Mysl v deníku – mysl Salazara – s ním začala rozmlouvat. Tom byl poctěn mít možnost mluvit s legendou své koleje. Hovořil s ní skrze listy deníku přímo zde v Bradavicích. A mysl Salazara jej stále více vedla ke studiu kouzelnických magiomů – nauce o duši, mysli a tělu. Částí, ze kterých se skládá každý z nás. Látce, která dalece přesahuje osnovy studia v Bradavicích. A když Salazar vycítil tu správnou chvíli, vyzradil Tomovi jedno z nejúporněji skrývaných tajemství. Tajemství o obrovské moci.
   Moci, která přesahuje schopnosti kteréhokoliv kouzelníka na světě. Uzamčené přímo pod Bradavicemi, v Tajemné komnatě, přežívající v těle Baziliška a využívající jeho dlouhověkosti, neb duše přetrvává pouze v živém těle. Byla to duše ukrývající v sobě božskou kouzelnickou sílu. Byl to svatý grál mezi kouzelníky. Duše, o které věděli jen ti nejzasvěcenější a po které prahlo celé kouzelnické podsvětí moderní doby. Tato duše však náležela pouze dědici zla. Byla připravena pro Zmijozelova dědice, který jako jediný byl schopen Tajemnou komnatu otevřít slovy v hadím jazyce. Tom zjistil, že jím mluví. Začal být posedlý kouzly s magiomy. Nikoli však z popudu Salazara, ale kvůli sobě. Stránku za stránkou popsanou v deníku, se stával více a více úskočným. Salazarova mysl chtěla tu duši pro sebe. Tom však také. Byl její představou uchvácen už od první chvíle, co se od ní ze stránek deníku dozvěděl. A tak předstíral po celé měsíce, ba i roky, že je pod mocí působení Salazarovy mysli z deníku, že je Salazarovým služebníkem. A když se Salazarova mysl chystala přejít do Tomova těla, Tom ji zákeřně přelstil. Ve chvíli Salazarovy zranitelnosti, ho Tom z deníku vymazal. Tom měl natolik povrchní chování, že bez rozmyslů zavraždil poslední artefakt, který zbyl po zakladateli jeho koleje – po samotném Salazarovi Zmijozelovi. A protože deník, byl stále funkční, uzamkl do něj svou vlastní mysl, jako první pojistku, kdyby se mu přihodilo nějaké neštěstí. Tento deník na budoucnu svěřil svému věrnému smrtijedovi, Luciusi Malfoyovi. Byl to právě ten deník, který málem připravil o život tvou sestru, Ronalde.
   Tom pak spolupracoval s Grindelwadem, který s ním komunikoval zvenčí hradu a byl jeho poskokem ve světě mimo školu. Aby si získal Grindelwaldovu poslušnost, předstíral, že mysl Salazara z deníku úspěšně přešla do Tomova těla a že Grindelwald nyní vlastně komunikuje se samotným Salazarem. Jenže ve skutečnosti to byl stále tentýž hoch Tom Rojvol Raddle. Kdybych tuto skutečnost věděl dříve, začal bych po Voldemortově minulosti pátrat už před mnoha desítkami let. Tom však záměrně mátl veřejnost. Tvrdil, že byl zrozen ze spojení se Salazarovou myslí a že díky tomu získal nezměrné množství vědomostí. V této formě jsem to vyprávěl Harrymu před více než půl rokem při incidentu na odboru záhad, kdy Voldemort zničil tělo Lily, jež zde bylo ukryto. Voldemort si tím zbudoval respekt už od samého počátku. A respekt je přímý souvěrec strachu. Já jsem však o Voldemortově minulosti nebyl přesvědčený natolik, abych mu říkal jinak, než jeho mateřským jménem Tom.
   Pak se mladý Tom ve svém šestém ročníku dopátral všech ingrediencí k tvorbě lektvaru, pomocí něhož se hodlal znovu zrodit. Téměř identického lektvaru, pomocí kterého se znovuzrodil před Harryho zraky v jeho čtvrtém ročníku. Podoba Tomova nenáviděného otce, které se jeho chlapecké tělo stále blížilo, ho nenechávala spát. Rozhodl se opustit své tělo, a to jednou provždy. Skončit s Tomem Raddlem a dále přijmout označení Voldemort. Své magiomy hodlal poskládat takto: Tělo – tělo po svém otci nenáviděl a tak se rozhodl ponechat pouze základní stavební kameny otcova genetického kódu a své tělo znovustvořit pomocí tělesných pozůstatků své matky. Mysl – ponechat si svou původní. Duši – za svou duši přijmout tu bájnou všemocnou duši ukrývající se v těle Baziliška. A tak se také stalo té noci v roce 1945, kdy Tom zavraždil svého otce a jeho tehdejší manželku – Tomovu macechu. Když se Voldemort zrodil, Grindelwald zemřel, můj bratr přišel ke svému upírskému prokletí a já ke své jizvě.
   To, co jsem vám právě řekl, jsem dokázal poskládat po naší návštěvě Voldemortova sídla. Otázkou zůstává, co dělal Voldemort po svém zrodu?“ tázal se Brumbál a dvojice jen netrpělivě zakroutila hlavou. Očima ho pobízeli, aby pokračoval.
   „Smrtijedi,“ pokračoval Brumbál a svá slova prokládal usrkáváním čaje, „Voldemortovi nejbližší nohsledi, se objevili nemálo roků po jeho nástupu. Voldemort měl nyní vládnout neomezenou silou. Jeho duše, která jej k tomu předurčovala, toho byla důkazem. Skutečně čaroval s nezměrnou mocí, avšak když se střetl se mnou, dokázal jsem mu konkurovat. Jak to jen bylo možné? Vždyť jsem byl a jsem jen pouhým kouzelníkem? Měl mít přece boží moc! A ta se s lidskou nedá měřit.
   A tady musel nastat bod, kdy se všemocný Voldemort zalekl a začal usilovně přemýšlet. Co když ta duše byl podvrh? Co když se stal obětí nějaké prastaré léčky? A jeho duše je něco jiného, než se zpočátku domníval?
   Byla jediná cesta, jak nalézt pravdu. Musel se vydat do Temného Mordu – světa, odkud duše pocházela. Musel nalézt Oblouk smrti, původní antický vchod do Temného Mordu. Ten, jímž jste se ty, Hermiono, a Sirius, dostali do Mordu, a jenž byl na konci června zničen ve Zmijozelově spolku.
   Vraťme se ale zpátky. V době, kdy Voldemort začal pátrat po Oblouku, byl Oblouk smrti ukryt ve Velechrámu smrti. V místě, kde je nyní skryté i Démonium – kniha zla. A mít možnost zapisovat do natolik posvátné relikvie, je sen každého černokněžníka.“
   „Vy myslíte, že si v ní Voldemort vedl jakýsi deník?“ zeptal se Ron.
   „Přinejmenším Voldemortova ješitnost po objevení této knihy zapříčinila, že do ní jistojistě zapsal alespoň své největší skutky. Ale k pravému důvodu se teprve dostanu.“
   „Chcete tedy pátrat po Démoniu?“ otázala se Hermiona překvapeně. „Vždyť ta kniha prý každého neoprávněného čtenáře zabije.“
   „My si ale dáme pozor,“ sdělil jim Brumbál. „Musíte to pochopit. Ta kniha je klíčem k Harryho záchraně. Zřízenci ve Velechrámu vymezili studentům Mistrálních OVCE relativně bezpečnou zónu. Avšak my se budeme muset vydat hlouběji do nitra chrámu. A zítra budeme mít jedinou šanci. Samospráva chrámu totiž nikoho dovnitř nepouští.“
   „A když tu knihu objevíme? Co myslíte, že v ní nalezneme?“ ptala se zase Hermiona.
   „Změna v Harryho chování nenastala pro nic za nic,“ říkal dál Brumbál, přičemž se pronikavě zahleděl na Rona, který neznatelně zakroutil hlavou, aby dal najevo, že mlčel. „Někdo v něm něco zasel a to něco extrémně zlého.“
   „Co když má v sobě cizí duši?“ dovtípila se Hermiona a vyslovila nahlas svou teorii, která jí už několik týdnů ležela v hlavě. Ron sebou nepatrně cukl, jen co Hermiona dotaz položila. „Jako tehdy, když mě parazitoval profesor Kratiknot tou odpornou lebkou a změnila jsem se –“
   „Zadrž, Hermiono. Máš pravdu,“ potvrdil Brumbál, zatímco si Ron přikládal ukazováček k puse, aby Brumbál už více neprozrazoval. „Nechtěl jsem s touto teorií vyjít na světlo dříve, než ji budu moci zodpovědně podložit. To, že Harrymu se něco děje s jeho duší, bylo patrné již od samotného začátku jeho letošního studia.“
   „Co tím myslíte?“ zděsila se Hermiona. „Chcete snad tvrdit, že jste o tom věděl už od začátku a nic jste neudělal?“
   „Oči, Hermiono, to jeho oči,“ připomněl jí Brumbál. „Nemohla sis nevšimnout, jak se mu změnily. Oči jsou bránou do duše. Zní to neskutečně, avšak… změní-li se duše, změní se zabarvení tvých očních duhovek. Poprvé jsem se o Harryho postižení dozvěděl přímo z úst arciducha Galmiona, když pečoval o Harryho zrak a vrátil mu alespoň z části možnost opět vidět. To on si jako první všiml něčeho znepokojivého s Harryho duší. Nebýt tohoto incidentu s očima, nebyl bych na Harryho proměnu zdaleka tak připraven.“
   „Proč jste o tom nikomu neřekl?“ zostřila svůj hlas Hermiona a Ron se ji pokoušel zklidnit. „Proč jste nikoho nevaroval, nic nepodnikl? Podívejte, co se z něj teď stalo!“
   „Kouzelnické podstaty okolo lidské duše jsou ty nejcitlivější misky vah, jaké existují,“ snažil se jí vysvětlit upřímným hlasem. „Dříve, než jsem se o něco mohl pokusit, Hermiono, musel jsem projít spoustu spisů, procestovat a dopátrat se spousty indicií, které by mne zavedly dál. Nesmíme zapomínat, že mne obklopovaly stovky administrativních starostí – k vedení a obraně školy. Vy jste po mně žádali hodiny celestínského výcviku, a nezapomínejte, že jsem do toho ještě stále pátral po Voldemortově minulosti a jeho děsivém dědictví.
   A nejen to. Samotný fakt, že Harry má v sobě cizí duši, se zdál být nepravděpodobný. Duše se dá totiž přenášet pouze do mrtvého těla, zároveň však potřebuje živé tělo k tomu, aby přežila. Tyto dva faktory zákonitostí duše zcela zamezují tvrzení, že by do Harryho někdo nasadil cizí duši, která by postupně získávala kontrolu nad jeho vědomím. A přesto právě incident před několika týdny tu teorii potvrzuje.“
   „Myslíte ten incident, když se kolem Bradavic hrnula ta slova rudé magie?“ domyslela si Hermiona.
   „Ano,“ přikývl Brumbál a dopil svůj čaj. „Z těch nejtajnějších pokusů, teorií a zaříkávadel, z těch nejutajovanějších kouzelnických věd, pronikají mezi vědeckou komunitu kouzelnického společenství hypotézy, že pokud by se podařilo nějakému kouzelníkovi vnořit do těla cizí duši, zafungovaly by kletby rudé magie právě jako buzení. Jako podnět, který zapříčiní, že vetřelecká duše převezme otěže.
   Po celý rok jsem se snažil získat do školy ochranné kouzlo, které by ta slova nepropustilo, ale úřady jej po pár měsících zamítli z důvodů přílišného finančního vypětí. A tak se ta slova pomalu dostávala až do hradu. Poprvé jsem je slyšel na přelíčení s pozůstalými smrtijedy. Vyřkla je Nagini, Voldemortův had, natolik inteligentní, že jsme ji později mohli vídat jako Dolores Umbridgeovou. Poslední loajální Pánovi zla a bezpochyby právě ona je prvním Biontem.“
   „Co je to ten Biont?“ zeptal se Ron zaníceně.
   „Biont,“ pokračoval Brumbál ve vyčerpávajícím výkladu, „je po Voldemortovi ten poslední, s kým byste chtěli mít co dočinění. To, co vám nyní řeknu, jsem vypátral na začátku roku v kouzelnické knihovně. Biont je netvor v lidské podobě. Biontem se má oprávnění stát každý, kdo je natolik choré mysli, že se nezastaví před ničím. Jsou to poslové Biocaustu. Konce světa, který má rozpoutat dědic zla. Každý Biont má daný úkol, který musí splnit. Zrádný a nebezpečný faktor Biontů je ten, že žádný z nich neví o jiných a jejich posláních. Musí se soustředit pouze ke splnění svého cíle. Bionté však mají ještě jednu schopnost. Po svém pánovi zdědí takřka stejnou, patrně extrémně silnou, schopnost kouzlit.“
   „To je šílené,“ prohlásil Ron. „Chcete snad tvrdit, že tu kolem nás chodí nějací maniaci s posláním rozpoutat konec světa?“
   „Netvrdím o nic víc, ale také o nic méně,“ pravil Brumbál. „Avšak vzpomeňte si na vraha, kterého Harry dopadl v první školní den. Byl to Biont. Byl natolik čar schopný, že se dokázal svými mocnými kouzly na čas osvobodit přede mnou samotným, když jsme jej věznili v bradavických sklepeních. A podle všeho měl za úkol postarat se o to, aby byl Harry Potter přijat do Mistrálních OVCE. Jestli si vzpomínáte, Harry zprvu přijat nebyl. Pravděpodobně ani zlo nenapadlo, že by hlavní konkurent Pána zla nepostoupil do turnaje. Biont se musel postarat, aby postoupil. Harry byl přijat za své zásluhy k jeho dopadení. To proto Harry stále tvrdil, že se mu útočník vzdal sám, že mu zásluhy byly přisouzeny neoprávněně. Nejdřív jsme mu nikdo nevěřili. Ten útočník to měl však celou dobu naplánované. A když zahynul a rozplynul se mi před očima vinou svého Biontského svazku, neboť byl nucen vyzradit své tajemství, začal jsem Harryho slovům stále více přikládat na důležitosti. Brzy jsem objevil, že se mezi námi skutečně objevili Bionté.
   Abyste rozuměli, Bionti mají zvláštní znamení. Mají na zátylku, v místě, kde končí porost vlasů, vypálený hebrejský nápis. Zní: Síla zlé moci se znovuzrodí, neboť prastará věštba, splní nakonec smrtelný ortel svůj. A toto znamení měla i jistá žena, která v den, kdy mi došla spojitost mezi ní a tím útočníkem v Bradavicích, zemřela. Těsně před její smrtí byl ve věznici spatřen můj bratr. Nikdo ze strážných tamní sibiřské věznice si však neuvědomil, že po její vraždě se koridorem cel linul zápach čpavku. Došlo mi, že můj bratr v tom nemohl mít prsty. Na přesvědčování úřadů bylo však příliš pozdě.
   Nicméně důležité nyní je, kolik je mezi námi těchto Biontů. Jaké mají poslání a co se má stát Harrymu?“
   „Už chápu,“ řekl Ron uvědoměle. „Tak strašlivá věc, jako je příprava toho Biocaustu, musí být zdokumentovaná v Démoniu. Proto ho zítra musíme najít.“
   „Ano,“ přisvědčil Brumbál. „Harrymu nezbývá příliš mnoho času. Z toho, že se již zcela zařadil do Zmijozelu jasně vyplývá, že vetřelecká duše přebírá otěže nad kontrolou jeho smýšlení. Je otázkou času, kdy jeho původní duše zcela zanikne. A tím zemře i Harry, kterého jsme znali. Musíme spěchat, moji milí. Vše teď závisí na nás. Bionté už dokončují poslední kroky svého díla. A kdokoliv, kdo by se jim pokusil zkřížit cestu, zemře. Bez nás jsou v nebezpečí všichni v jejich okolí. Máme v rukou opratě osudu –“
   Venku se blýsklo, až dvojice na posteli polekaně poskočila. Brumbál přispěchal k jednomu z nezacpaných oken a vyhlížel do neprostupné sněhové vánice. Dole na pozemcích Bradavic se hrůzně blýskalo. Sršela tam kouzla jedno za druhým.
   „Co se děje?“ zeptal se Ron napjatým hlasem.
   „Nic. Není třeba se znepokojovat,“ uklidňoval je Brumbál.
   „Že není?“ odmítala uvěřit Hermiona. „Vždyť celý hrad je vydán napospas osudu, pane profesore. Mnoho studentů před spaním brečelo v přesvědčení, že se nedožijí rána. Uklidňovali jsme je dobrou hodinu. Všichni jsou vystresovaní. Mají traumatické pocity úzkosti a chtějí už domů.“
   „Hrad není dostatečně střežen,“ popsal situaci Ron. „Dovolte alespoň sedmým ročníkům postavit se za hrad a bojovat!“
   Brumbál zahlédl, jak z jediného místa vyšlehla pětice dravých kouzel a srazila útočníky z útesu u paty hradu.
   „Ne,“ odmítl rázně Brumbál. „Ona to zvládne. Je to její životní test,“ pravil a podíval se na ně.
   „Mluvíte o A?“ ptala se Hermiona.
   „Ano,“ přikývl Brumbál a vydal se zachmuřeně ke dveřím.
   „Tak proč máte hlas plný nejistoty?“ tázala se dál.
   Brumbál se zastavil ve dveřích a pohlédl jim do očí. „Bradavický příkop – nejsilnější část bradavického opevnění, která byla zbudována, aby odvrátila hlavní nápor – se stále více plní sněhem. Vítr večer zesílil a žene napadaný sníh z lužin a hájů v okolí Bradavic přímo do příkopu. Brzy se po něm půjde dát přejít. A poté, co dnes byli zavražděni tři naši strážní, se A rozhodla ubránit hrad sama. Mám o ni velký strach. Obávám se, že až se příkop naplní, podlehne.“
   „Jak dlouho myslíte, že to ještě snese?“ zeptala se Hermiona šokovaně.
   „To nikdo neví,“ pravil Brumbál, pozvedl hůlku a několikrát mlčky s její špičkou zakroužil. U oken ložnice se nepatrně zavlnil vzduch.
   „Nyní jste chráněni. Do rána pokud možno neopouštějte tuhle místnost,“ na to se jim uklonil, popřál jim dobrou noc a odešel.

   Její hedvábná ruka ho hladila něžně po tváři. Vydrželi se jen tak na sebe dívat celé minuty, a možná snad i hodiny. Leželi spolu v opuštěné ložnici v jedné zmijozelské posteli. Dialog vedli pouze ve svých myšlenkách. Každé přivření očí, každé mrknutí bylo bolestnou ztrátou kontaktu jejich pohledů. Každá minutá vteřina je bolela, jako by měla být jejich poslední. Nad jejich hlavami se vznášela černá jezerní hladina. Byli tu sami, neb Draco Malfoy byl stále ubydlen na ošetřovně.
   „Miluji tě,“ řekla Milka Harrymu a z oka jí stekla slza, jež se teskně zatřpytila.
   Harrymu se z jejích nečekaných slov rozbušilo srdce. Pouhá dvě vyslovená slova mu v těle způsobila gejzír šťastných pocitů, ale i pocitů obav. Dnes v noci se o ni bál jako nikdy před tím. Byla tak krásná. Odrážel se v ní celý jeho život. Představovala člověka, prožívajícího stejné utrpení, jako on. Jedinou bytost, která ho dokáže pochopit.
   „Neměj strach, Milko,“ pověděl jí pevně. „Nedovolím, aby ti bylo ublíženo. Spolu to zvládneme.“
   „Nemám strach o sebe… bojím se o tebe… a o nás,“ zašeptala. „Ten hrozný pocit ze zítřejšího turnaje ve mně nabyl na síle. Nemůžu skoro dýchat. Počítám každou minutu… i vteřinu našeho společného času. Tolik tě miluji. Tolik se bojím, že ti ublížím,“ sípla přiškrceným hlasem Milka a z oka jí stekla další slza.
   „Proč bys to dělala?“ zeptal se jí Harry a rozevřely se mu překvapeně víčka.
   „Vždyť jsem tě nenáviděla,“ osvěžila mu paměť. „Co když ten můj strašný pocit, který ze zítřka mám, pramení právě z toho? Co když bylo naplánováno něco strašného? Tak ráda bych si vzpomněla, abych tě zachránila. Řvu na sebe: ‚Vzpomeň si už, ty huso pitomá!‘ Ale nic. Co když ti zlomím srdce? Co když –“
   „Šššš,“ utišil ji Harry a přitiskl jí jemně prst na rty. „Prožil jsem tolik utrpení, že mě nějaká věštba, vidiny ani cokoliv jiného nezaskočí,“ řekl jí a setřel další stékající slzu. „Jsem v plné síle, Milko. Zítra vyhrajeme, dokončíme školu a budeme už navždy spolu.“
   „To zní úchvatně,“ pousmála se, nadzvedla se nad něj a dlouze ho políbila. Pocítil její noční košili na svém těle. Byl to natolik hřejivý pocit, že si ji přivinul k tělu. Líbali se až dlouho do noci, ač venku zatím zuřila krvavá bitva.

   Bedliví strážní, osamocení ve vichru rozzuřeného počasí – Sirius a A – zápasili s nepředstavitelným náporem zlosynů, kteří se pokoušeli o život jednoho jediného chlapce. Nebesa s nimi sváděla boj a celý tento rozbouřený orchestr křičel ve strašlivé zlobě. Kde selhal Sirius, nastoupila A. Kde A přišla o síly, ochraňoval ji Sirius. Tohle bylo jejich rande. Tohle bylo jejich životní svádění. Sami, uprostřed nenávisti, se té noci dokázali sblížit víc, než kdy dřív. Kouzlili a čarovali jako nikdy před tím. Čím více spolu, tím silněji a mocněji.
   Studenti se třásli strachy, vždyť hrad se nesčetněkrát otřásl. Vánoční ozdoby padaly, postavy na obrazech se seskupovaly pospolu, schovávaly se, kde se dalo. A školní duchové strážili vchody do kolejí, odhodlaní poprvé ve svých nekonečných životech ublížit komukoliv, kdo by se pokoušel jimi proniknout. Lítá bitva trvala až do rána.

   V přítmí doutnajících svící seděl Severus Snape a zíral do zavřených očí Draca Malfoye. Za okny se rozlévala kouzla, která bila do hradebních stěn a duněla prostorem. Snape zhluboka dýchal, snažil se proniknout do myšlení ležícího hocha. Před několika hodinami se doslechl, že chlapec, který přežil, má vidiny. Věděl, co to znamená. Bionti dokončují svůj plán. Kdo je ale dalším Biontem? Tím hlavním?
   Pán zla si liboval v nechutnostech… v nejnepředvídatelnějších zvěrstvech. Snape si byl vědom, že je jediný, kdo se dopátral tak daleko. Chyběl mu ale poslední střípek skládačky. Jako když člověk kousne do citrónu, se mu v mysli objevila myšlenka, že je tu jisté podobenství s Harry Potterem. Že i on váhá, na jakou stranu se dát. Nebo už byl snad dávno rozhodnutý? Dvojí, trojí, čtverý agent ve službách… a teď koho? Celým jeho životním posláním, které mu otec svěřil, bylo chránit svého mladšího bratra tělem i duší. Co však bude jeho životním posláním, když už Lexter není naživu? Koho bude chránit nyní? Cesty náhle skončily, nedalo se jít kudy dál. Před Severusem Snapem byly právě dveře. Několikery dveře. A on cítil, že za mnohými číhá smrt.
   „Profesore?“ zaznělo ošetřovnou.
   Snape procitl a pohled mu sklouzl na postavu Draca Malfoye posazeného na posteli.
   „Musíš mi říct všechno, Draco,“ promluvil na něj hned Snape hlasem nejevícím žádné známky čehokoli. „Řekni mi o tom, k čemu se přesně chystáš.“
   „To už nemůžu povědět,“ zakroutil hlavou Malfoy.
   „MUSÍŠ!“ vykřikl Snape a rázem byl na nohou. Napětí se v jeho hlase projevilo jako přes limit natažená struna. „Nesmíš si pohrávat s okolnostmi, kterým nerozumíš!“
   „Rozumím jim víc, než si myslíte.“
   „Co přesně jsi myslel tím bílým rytířem?“ spustil zase Snape. „Koukej vyjít s pravdou ven, nebo ji z tebe vyrvu!“
   „Rvěte mě, mučte mě, zabijte… nic nepovím,“ zařekl se Malfoy a jeho mladistvé zraky usazené v umíněném výrazu tvrdě oponovaly Snapeově pohledu. „Neproniknete do mé mysli. Studoval jsem letos potajmu Nitroobranu.“
   „Jestli mi to neřekneš, Draco,“ pověděl mu Snape. „Stane se něco, co tenhle svět navždy promění k horšímu. Hrůza, která by přišla, by se nedala srovnat s žádným z pocitů, kterými se trápíš právě teď ze ztráty svých rodičů. Nastalo by takové peklo a taková bolest, že by sis přál zemřít raději, nežli žít. Pověz mi, co ti řekl Pán zla?“
   Draco na něj zíral s hrůzou v očích. Jeho tělo ztuhlo a snad ani nedýchal. Hádá? Nebo snad Severus Snape skutečně nalezl pravdu? Zavřel oči a brada se mu roztřásla. Pak špitnul: „Lexter měl v mládí přezdívku bílý rytíř. To je heslo k jeho zápisníku…“
   Snapeovi se rozšířily zorničky. Poplašeně se narovnal, dech se mu zrychlil a on vykročil ke dveřím ven z ošetřovny.
   „Kam chcete jít?“ zavolal na něj vystrašený Draco.
   „Musím teď pryč z Bradavic,“ řekl Snape na odchodu.
   „Nesmíte!“ volal dál Draco. „Já to musím udělat! Nestavte se mi do cesty, profesore!“
   Snape se zastavil v otevřených dveřích a na Draca důležitě pohlédl. „Vyřiď viceministrovi, že dorazím na zahájení turnaje.“

   Hrad procitl do nového rána. Pošramocený, s četnými děsivými fleky od zrůdných útočných kouzel. Pokrytý nepropustným vězením ze sněhu. Bylo ho tolik, že dosahoval do druhého patra a níže položená okna byla pohřbená pod sněhem. Hrad však přežil a vysílení bojovníci A se Siriusem, střežící hrad z vysunuté kamenné římsy vysoko nad vchodem Bradavic, vyhlíželi do dáli, vychutnávaje si vzácného okamžiku míru počasí.
   Sedmé ročníky se jal probudit Vektor Lup, který se měl spolu s vybraným učitelským sborem vydat do transální místnosti a sehrát svou roli Celestína. Ron s Hermionou, oblečení ve svých celestínských oblecích, připravení a ve střehu, stejně tak i Harry s Milkou, kráčeli těžkými kroky v průvodu kantorů na nejtěžší zkoušku svého života. Harry si na dnešní turnaj vzal všechno, co měl. Hůlku, bradavický řád, ba dokonce i přívěšek od Hermiony, ač nevěděl, k čemu mu bude. Celestínské obleky měli upnuty jako nikdy před tím a Harryho, s moderními dioptrickými brýlemi, hřála jeho kožená bunda. Každý krok byl těžký jako by měli betonové střevíce. Každý nádech byl pln stresujícího očekávání, jako by plíce měli plné dusivé páry. Chlad procházející jim tělem je naplňoval jakousi nepříjemnou bdělostí. Toho zasmušilého rána, které jakoby se ne a ne probudit, stoupali všichni celestínští bojovníci vzhůru po schodech do patra s transální místností.
   Harry vystoupal po vysokém uzoučkém schodišti uprostřed sálu plného hvězd a planet – jedné z nejzázračnějších místností Bradavic. V ruce svíral svou křišťálovou hůlku a vybavujíce si obrázek, kam se měli přemístit, ji stiskl a zabrumlal transio. Hned pak se nenávratně vytratil z Bradavic.
   Zamotané nitky hvězd, čar a třpytek, vystřídala tak strašná zima, že se mu málem zastavilo srdce. Někdo mu vrazil do pusy náustek z nějakého měchu, a zařval na něj, ať dýchá skrz něj a pouze skrz něj. Dokonce ani Harryho celestínský oblek, semknutý náhle co nejvíce k jeho tělu, nedokázal poskytnout dostatečné teplo. Jakmile se přemístili na cílové místo, obepnuli je zřízenci těmi nejtlustšími kožichy, co kdy měl Harry možnost vidět. Oči, tváře i ústa jim zakryli kuklami a jejich boty i kalhoty omotaly kožešinami. Byli instruováni, aby si chvilku zvykali na chlad.
   Kam až pálící a oslepené oko dohlédlo, se rozprostírala širá bílá prosluněná pláň. Tamní mráz se nedal popsat slovy. Nemohli dýchat, žádnou část těla nesměli nechat odkrytou. Brzy si připadali, že pomalu umírají. Stíny tu byly dlouhé a slunce jim píchalo do očí, jako by se snad ocitli na cizí planetě.
   „Věnujte mi pozornost, vážení!“ promluvil plání poprvé lidský hlas. Patřil Alexovi Twimbrymu. Harry se třásl tak, že nic pořádně neviděl. Oči měl pevně slepené a dech se mu bezútěšně zrychloval. „Nacházíme se mezi jižním pólem a pólem nedostupnosti antarktického kontinentu!“ provolal viceministr a Harryho tato informace natolik šokovala, že pobídl své tělo a otočil se vedle na Milku. Nebyla však téměř k rozeznání a klepala se stejně jako on. Všichni tu vypadali jako chodící hroudy kožichů. „Můžete být ještě rádi, poněvadž je zima a v tomto ročním období zde panují letní teploty.“
   Alex následně pozvedl ruku s hůlkou a několikrát mávl. Mladiství se pořádně lekli. Ledové jazyky, tvrdé a zmrzlé jako kámen, se všude okolo začaly naráz zvedat a putovaly kamsi k nebesům, přičemž na okamžik zastínily slunce na obzoru. Viceministr kolem nich odhalil tmavě modrou ledovcovou pláň, hladkou jako to nejhladší kluziště.
   „Bájný Velechrám smrti se nachází přímo pod námi. Pod tlustým ledovým příkrovem. Vaším úkolem je dostat se dovnitř jakýmkoliv možným způsobem. Pro tento účel a ze zcela výjimečných důvodů vám po tento turnaj budou ponechány vaše vlastní hůlky. Pravidla sesílání kouzel na ostatní studenty však stále platí! Na to, prosím vás, dejte pozor!
   Velechrám smrti je možná ta nejstrašnější stavba na světě. Ani naši odborníci v ní nedokázali vydržet déle, než jedno odpoledne. Má deptající dopad na každého, kdo vejde dovnitř. Cílem turnaje bude přežít v něm co nejdéle. Chrám je plný pastí, zrůdných nástrah a míst, ze kterých může i kouzelník zešílet. Ten poslední a nejstatečnější z vás, kdo z chrámu vyjde poslední, vyhrává. Ale pozor! Máte povolení držet se pouze v těch částech chrámu, na které dopadá světlo. Jakákoliv jiná nejsou probádaná.
   Za okamžik vám sundáme teplé oblečení a budete vystaveni extrémnímu chladu. Jakmile se tak stane, vaše tělo se dostane do šoku. Spustí se ve vás masivní hormonální reakce. Začnete se bránit okolním vlivům k zachování životních funkcí. Omámí vás příval endorfinů a brzy váš nervový systém otupí. Budete mít nanejvýš několik minut dostat se dolů. Dávejte si velký pozor, abyste neomdleli a –“
   „To už by stačilo!“ zvolal podle všeho velice rozladěný Remus Lupin. „Zastrašování už bylo pro jednou dost.“
   „Kdybych byl na jejich místě, rád bych věděl o všem, co mě čeká,“ odsekl Alex.
   „Samozřejmě,“ přisvědčil Lupin strojeně a pozvedl smotek kožených pásků. „Slečny a pánové,“ oslovil Lupin osazenstvo této šílené výpravy. „Jak už bylo řečeno, Velechrám smrti je považován za nejnebezpečnější místo na zemi. Nefunguje v něm přemisťování, a proto jediným způsobem bezpečného přesunu do bezpečí jsou přenášedla. Pro tento účel bylo vyrobeno celkem deset přenášedel, která byla odzkoušena a můžete se na ně… spolehnout,“ načež pohlédl na Harryho. Harry ho pochopil. S pozměněnými přenášedly už měl co dočinění. „Dáme vám je ve formě náramku.“
   Každý dostal přes ruku kožený pásek s průhledným vyboulením posazeným uprostřed, pod nímž se skrýval rudý drahokam. Harry nabídl zřízenci druhou ruku, neboť na levé již měl připnutý náramek od Elvíry.
   „Rozbijete-li led na svém náramku a dotknete-li se červeného kamene, budete okamžitě přeneseni do bezpečí přímo před Velechrám. Odtud pak budete dle potřeby přeneseni dále. Zdravotnický personál bude neustále v pohotovosti.“
   „Sundejte jim převlečníky!“ zvolal Alex a Harrymu někdo odebral od úst náustek, z něhož se dýchal tak příjemný teplý vzduch.
   V tu ránu mu do očí vrazil příšerný mráz. Do plic nabral chlad, jaký neměl nikdy možnost zažít. Zamotala se mu hlava a zavřely oči. Chvíli protřepával hlavu. Slyšel nejasné huhlání ostatních studentů. Zanedlouho jediné, co jej krylo, byl jeho celestínský oblek.
   Hermionu, Rona, Milku a Harryho pobídl Brumbál, který byl stále oblečen do srstnatého svrchníku, a společně se vydali po ledové pláni kousek stranou. Nohy jim klouzaly, až několikrát natahovali ruce před sebou, v domnění, že upadnou. Do toho všeho je jejich kůže nemilosrdně pálila.
   Když se Alex a další zřízenci Mistrálních OVCE přemístili pryč, zbyly na pláni jen čtyři hloučky kouzelníků. Brumbál s Harryho skupinou. Dále skupina Egona se svým náhradním celestínem za Aberfortha. Skupina již zdravého Draca Malfoye s vyčerpaným Siriusem. A nakonec hlouček profesorů, jejichž skupiny již dále nepokračovaly, přesto však ještě museli plnit své celestínské role. K nim se po chvilce připojil Severus Snape.
   „Teď mě dobře poslouchejte,“ obrátil se k nim Brumbál, když byli z doslechu ostatních. Adrenalin, strach, ale také zcela nové odhodlání se jeho skupině rozlévalo v tělech. „Jsme na volném a otevřeném prostoru, ničím nekrytí. Celestíni i další studenti budou všichni do jednoho usilovat o vaše zakletí. Pozor obzvláště pak na celestíny, kteří nemají žádné studenty. Budou pouze útočit, nemusí již nikoho ochraňovat. Vynasnažím se poskytnout vám ochranu po co nejdelší dobu. Najděte vchod, jak nejrychleji to půjde!“ naléhal na ně razantně. „A ještě něco. Šarvátky mezi sebou si schovejte laskavě na jindy.“
   Brumbál zahlédl souhlasné gesto od Siriuse a Aberforthova náhradníka. Tři finálové skupiny byly přichystány.
   „Připravte se a pozvedněte své fénixe!“ zavelel Brumbál a Harry hrábl svou promrzlou třaslavou rukou na fénixe, kterého měl připnutého u opasku.
   „Celestínská armádo neohrožených!“ slyšel pak už jen Brumbálova úderná slova, která se nedala ničím zastavit. To, co nyní má přijít, se nedalo odvrátit. Harry věděl, že teď turnaj započne. Do mozku se mu vehnala nová dávka odhodlání. A on cítil, že svou hůlku už více věru nepotřebuje. „Obrňte nyní svá srdce kuráží a ctí! Ať vaši mysl netrápí žádné zlé smýšlení či strach. Zaměřte se na svůj cíl! Společně bojujte, společně jděte, společně se s osudem rvěte! Celestium vista dimicatus foxis primum!
   A bylo to. Fénixové se s ciknutím k sobě jako čtveřice magnetů přitiskli, zazářili a na malou chvíli zahřáli všechny okolo. Pak, když záře pohasla, se Harry rozhlédl do dálky. A začalo hotové peklo.

Komentáře
   Jméno:       Antispam:
Eli B 22.05.2011 21:00
jupí už jen 10% tak to je super to jsem ani nečekala.... těšíma se jak tato povídka dopadne.... je moc úžasná
Planetswalker 22.05.2011 19:34
Tak co Skynete? Jak to vypada? tech 10% jsi uz urcite dopsal ne?;) Kdy muzem ocekavat vydani kapitoly? A klidne bez korekce, proste jak bude hotova, tak ji sem vlep, ty chyby pockaj:)
Simple 19.05.2011 18:00
Som takisto v skuskovom, ale drzim palce aj nadalej:)
Realin 06.05.2011 20:37
To: Skynet
Jůůůů plackůůůůů...úžasný nápad!!! Jsem pro všemi deseti :D
Jinak co se týče tvé odpovědi...chápu to moc dobře. A proto když už redukovat, tak né ubíráním, ale tím, že vložíš kapitolu :-p To by šlo ne? Vlk se nažere a koza zůstane celá :D

A jak mluvíš o tom přelévání děje od jedněch ke druhým, trošku mi to připomíná knížku Gumy od Alaina Roobe-Grilleta.

To je asi tak všechno, držím palce s psaním i školou. A doufám, že kapitolu brzy dopíšeš a pustíš ke čtení.
Rebeka 06.05.2011 20:08
Pro Skyneta:
To mě tak strašně mrzí... Držím pěsti, neustále! Naděje je vždy. A pokud bojuješ... o to je větší. Kéž by se aspoň v tomto projevila spravedlnost a vyplatilo se ti to!
Jé, já chci placku! Prosím, to by bylo něco úžasného! Věřím, že zájemců by se našlo mnoho :-)
Skynet ... 06.05.2011 11:43
_To Latharna:
Ano, mám mluvenou verzi, ale klučina, co mi to namlouval, již asi ztratil zájem (a já se mu pochopitelně nedivím, vydržel u toho dosti dlouho). Na druhou stranu chystám mluvenou verzi HP a PPS ve strojovém znění. Sice to není tak procítěné a lidsky podané, jako kdyby to četl skutečný člověk, ale přesto je to překvapivě poslouchatelné a na cesty z/do práce přímo jak dělané. Odkaz je tu:
http://www.uloz.to/8878802/01-zradce-harry-potter-a-pan-pana-smrti-by-skynet-mp3 tak můžeš vyzkoušet. Zatím je tam deset kapitol (jiné najdeš vyhledáváním) a další budu přidávat. Jde to rychle, ale teď mám tak málo času, že bych s ním i snad obchodoval.
Vůbec si nedělej nic z toho, co jsi tu v omylu napsala. Byl bych hloupý, kdybych druhé soudil jen podle takových malicherných přehmatů. Já převelice moc děkuju za tvé komentáře a přízeň, je to od tebe tak moc milé :)
_To Planetswalker:
Což o to, pár řádek se rodí poměrně často. Problém ale je, že řádek je hodně a já si na nich dávám příliš záležet. Takže to pak daním časem, který neúprosně letí. Na druhou stranu o tom právě HP a PPS je. Když už kapitola vyjde, měla by být ve všech ohledech perfektní a to chce svůj čas. V tom příběhu je tolik souvislostí a spojení, že vlastně jedna kapitola je sama o sobě samostatnou povídkou. V další kapitole se musím krotit, už toho je prostě moc :) tak nebojte, kapitola vyjde ;)
_To Fandící fanf(d)a:
Ten nápad se mi velmi zamlouvá, obzvláště když bych vám byl schopen ozřejmit některé nesrovnalosti. Pokud by se tento nápad setkal s ohlasem, pak proti němu nic nemám. Už jsem přemýšlel, že bych nechal vytisknout placky s motivem téhle stránky a logem či nápisem "Pán smrti klub" (přece jenom za Harry Potter a Pán smrti by se asi mnozí styděli – mezi mnoha puberťáky je stále Harry jako dětská chujovina) a na přání zasílal těm, co o to budou mít zájem. Tak jestli teď ve zkouškovém proletím na vysoký anebo bude o prázdninách čas, tak na nějakém tom fóru bych určitě zapracoval.
_To Realin:
Ano, já jsem to do RSS napsal tak ňák schválně, aby mi dotyční napsali, jestli ta redukce textu opravdu stojí za to. Tady však jde o únosnost a mez. Stejně jako při čtení věty člověk potřebuje tečku, aby nabral nový dech. Stejně jako při čtení odstavce člověk potřebuje nový, aby mohl nabrat novou myšlenku. A stejně tak i při čtení kapitoly si potřebuje udělat jakousi "mentální" pauzu v ději. Proto napsat šedesát stránek v jedné kapitole (což je u mnohých už standardní velikost knižní povídky) je trochu moc. Pokud bude akce na šedesáti stránkách, tak se na těch posledních už znechutí. Pokud budu dopodrobna, ale rozvláčně popisovat Velechrám smrti, tak čtenáře taky znechutím od dalšího čtení. Finále první části povídky jsem tedy z důvodu jasné délky pojal jinak. Chci, aby vyznělo nevyzpytatelně, rytmicky se měnilo… což se mi, doufám, vede. Budeme přelétávat od děje jedněch k ději druhých a každé to uskupení bude občas prožívat opravdu perné chvíle. V kapitole by se měl dostat ke slovu snad každý. Tak snad kapitola bude bavit :)
_To Rebeka:
Ve škole… no je to děs a hrůza. Pořád balancuji na poloviční šanci na postup. Dokud ale bojuju, věřím, že je tu naděje. Nechci příští rok opakovat spoustu předmětů. Jsou na nás jak psi. Jinak ať tě ani nenapadne spěchat s odpovědí. Kdybys věděla, kolik já jich už dlužím :( Snad to dotyční budou brát s pochopením. Opravdu se s odepisováním nežeň (a navíc, vždyť to já ti dlužím odpověď). Těším se, až si popovídáme o prázdninách :)
Všem přeji krásný květen a spoustu sluníčka! :)
Rebeka 04.05.2011 18:55
Souhlasím s Realinem. I mě přibývající procenta velmi těší.
A prosím, nezkracovat. Žádné Tvé slovo pro mě není zbytečné.
Kapitoly se nemůžu dočkat!
PS: Snad se i ve škole daří... Zvlášť teď, když se blíží zkouškové...
(Moc bych potřebovala dostat se k odpovědi na Tvůj mail, ale ať dělám, co dělám, zatím to nejde.. :-( )
Realin 04.05.2011 13:16
To: Skynet
Čauky, jsem moc rád, že psaní pokračuje v rychlejším tempu :D Co se týče náročnosti kapitol, myslím, že už jsme si všichni zvikli, že jednoduché rozhodně nejsou.
A vůbec nemusíš tu kapitolu po dopsání redukovat, myslím, že mluvím za víc lidí, když řeknu, že máme rádi tvoje roztahaný kapitoly...aspoň je co číst :D
A mě se třeba na tom líbí tvoje podrobnost. Dost velká na barvité popsání a zároveň dává dostatek volnosti na vlastní dotvoření představivostí.

Jen tak dál a už se strašně těším až ta nová kapitola vyjde :-p
Fandící fanfa 30.04.2011 22:00
Zdarec. Uz jsi uvazoval o svem fanklubu, kde by se dalo v pohode pokecat o tvem super dile?
Mája 18.04.2011 12:45
Nádhera, opravdu se vyplatilo počkat si na tuto kapitolu. A teď budu nedočkavě vyhlížet i tu další. Nechápu, kam na ty nápady chodíš, Skynete, ale jsou prostě skvělé. Díky.
>>>
_
Nastavení
mail X
Poznámky
Web design by Skynet © 2017
Harry Potter, J.K.R. Publishing Rights
RSS
Poslat autorovi webu email